A BŮH SE SLITOVAL

podle autentického vyprávění BLANKY MARTINIKOVÉ a PETRA ASSZONYI napsala EVA ČEJCHANOVÁ ilustrační foto PIXABAY a ARCHIV

Kazatel za sebou zaklapl dveře auta a vydal se na cestu. Adresu měl, nebylo to daleko. Čekalo ho první setkání s někým, kdo se chce nechat pokřtít. Takový obyčejný kazatelský výjezd.

Blanka byla zároveň součástí rodiny, ke které směřovala potravinová pomoc, organizovaná sborem už několikátý rok. Nebylo vždy jasné, kde a jak pomáhat, a kontakty na lidi, kteří potřebovali pomoc, tak sbor získával od jednotlivců. Bylo to tak i v případě Blanky. Do její rodiny sbor vozil potraviny dva roky. Petr byl v Letovicích kazatelem krátce, takže se s aktivitami sboru teprve seznamoval. Potravinová pomoc patřila mezi první aktivity, které zaregistroval, a byl rád, když slyšel, že se chce nechat pokřtít právě jedna z těch, kterým sbor takto pomáhal.

Přijížděl na udanou adresu. Starý, chátrající dům hned u silnice byl součástí komplexu, ve kterém se zpracovávalo dřevo. Už zvenku vypadal neutěšeně, ale ani to nepřipravilo Petra na to, co ho čeká uvnitř. Něco podobného bývalo k vidění jen v reportážích z romských osad. Ten dům byl na spadnutí. Rodina se třemi dětmi tam žila v nepředstavitelných podmínkách. Vlhká zima byla cítit všude, jediná krbová kamna neměla šanci prostor vytopit. Bylo tam zatuchlo a depresivně. Za podnájem přitom rodina neplatila málo. Žili v nouzi. Teprve postupně se dozvídal, že oba rodiče – Láďa i Blanka – jsou v invalidním důchodu, takže byli rádi, že Láďu na dohodu zaměstnali na pile, s bydlením v místě. Aspoň měli kde uložit děti, i když postelí se dal ten rozpadající se kus nábytku nazvat jen s notnou dávkou fantazie. Když odtamtud odjížděl, tu rodinu si v srdci vezl s sebou. Rozum mu nebral, jak je možné do takových podmínek umístit lidi. Ale vstoupit do toho a napravit to právně by mohlo znamenat, že mohou přijít o střechu nad hlavou úplně. Aspoň to nějak dát dohromady… A modlit se za ně. Tohle bydlení se musí vyřešit.

Byl rok 2019 a svět se blížil k pandemii covidu.

Ten byt se jim proměňoval pod rukama. Rozvody, výmalba, nábytek, vybavení kuchyně… Pomohlo tolik lidí, že kazatel nemohl než děkovat. To Bůh ukázal svoje milosrdenství, slyšel všechny modlitby, které tu rodinu nesly – když Blance zazvonil telefon a úřady jim nabídly sociální byt v Brněnci. To Bůh pokládal na srdce lidí z církve touhu pomoct – financemi, časem, praktickou pomocí, darovanými věcmi, nábytkem i modlitbami. Byla to síla. Když pak přijeli chlapi rodinu stěhovat, některým se z toho, jak dosud žila, chtělo brečet.

Sborová sbírka padla do předvelikonočního období a lockdownu zároveň a stala se příležitostí nejen k půstu, ale i k almužně. Pomohly sbory napříč celou republikou. Těch zhruba sto tisíc korun, co se na pomoc vybralo, byl taky obrovský Boží zázrak. Lidé se stávali Kristovýma rukama v praktickém milosrdenství.

„Jak jsi na tom se vztahem k Bohu, Blani?“ zeptal se Petr tak, jako se ptal všech, kdo za ním přišli a projevili touhu nechat se pokřtít. Ne proto, že by o jejím vztahu s Bohem pochyboval. Že touží být s lidmi, ale i s Bohem, bylo vidět.

„Přijala jsem trest.“ Šestatřicetiletá Blanka seděla naproti němu na prvním přípravném setkání a v té jednoduché větě byla upřímná pokora někoho, kdo prošel hlubokým pokáním. Někoho, kdo žije vděčností. Kdo miluje Boha víc, než se dá vložit do slov. Ta touha patřit Bohu celá, byla patrná a dovedla ji až sem. Zářilo to z ní.

Nechal ji povídat.

Začala dětstvím, první návštěvou sboru, kde hráli pantomimu a kam tátu i celou rodinu pozval tátův kolega Víťa. Pak besídka, kde ji to naplňovalo, a mládež. Pak vyslyšené modlitby sboru za její uzdravení, když jí bylo patnáct. Pak střih – rozvod rodičů a konec sborového života. Začátek trochu ztracené osobní cesty. Dítě, Láďa, další děti. „Na co

Pastorace

Jak může sbor pomoci rodinám v nouzi

JANA GELDNEROVÁ, koordinátorka pomoci ukrajinským rodinám, CB Náchod

A pak naráz po čtrnácti dnech, kdy už všichni čekali zprávu, že to Blanka nedala, přišla informace, že se probouzí z umělého spánku.

Doma byla brzy. Podepsala reverz, aby mohla být s dcerkou.

Na začátku války na Ukrajině mě oslovilo staršovstvo, zda bych nechtěla být koordinátor ukrajinské pomoci. Operativně jsme založili „Štáb“, který se skládal ze tří starších, kazatele, tří členek týmu Dobročinného bazaru a Potravinové banky a koordinátora pomoci. Dva měsíce jsme se scházeli pravidelně každých 14 dní a já ještě každou neděli po bohoslužbě k rychlým informacím s 1–2 členy štábu.

Bylo to za nimi. Kazatel seděl v křesle a ještě v něm znělo svědectví, které Blanka říkala z kazatelny. Brečeli snad všichni –uvědomovali si, že se stal opravdu velký zázrak. Všichni prožili něco, co se nedá slovy popsat, co se musí zakusit. Jako když Ježíš mluvil o pokoji navzdory všemu, co se děje kolem. „Tohle je, Pane, obdarováním tohoto sboru – vidět a být připraven, schopnost ve chvílích bídy člověka sjednotit se a fyzicky i na modlitbách udělat všechno, co je potřeba. Bez ohledu na všechny vlastní zájmy, na vlastní bolesti, papír?“ říkal vždycky o svatbě. Bůh ale v Blančině srdci zůstal. Hledala ho v různých společenstvích, i u jehovistů. A pak…

Stanovili jsme si, že jako první poskytneme pomoc příbuzným a známým našich členů, dále příbuzným a známým našich nevěřící přátel a pak městu a ostatním. Tušili jsme, že to nebude krátkodobá záležitost, a tak jsme chtěli postupovat cíleně a s rozmyslem. Záhy přijela příbuzná jedné naší rodiny se dvěma malými dětmi a kamarádka jedné naší sborové maminky se třemi malými kluky. Pak se na nás obrátil ředitel nemocnice, kde ubytovali asi stovku lidí, s tím, že se dvě rodiny ptaly na bratrskou církev, tak jestli je může v neděli poslat – přišlo jich 18. Od půlky března jsme začali provozovat humanitární šatník, který probíhal dvakrát týdně do konce června. Vzhledem k zásobám v Dobročinném bazaru, který se kvůli covidu nekonal, a díky velké obětavosti našich členů a přátel sboru jsme nabídli oblečení, včetně obuvi, kočárky, kola, postýlky, peřiny, hrnce... Z Potravinové banky potraviny, pro malé děti sunar, přesnídávky, pleny. Od dubna se v rámci šatníku jednou týdně organizovala ukrajinská kavárna. Na podnět ještě po kavárně přibyla výuka češtiny. Ukrajinské rodiny byly a jsou velmi vděčné. Jedna rodina přinesla vegetariánský boršč a zpracované sušené ovoce (dostali od nás darovanou sušičku na ovoce).

Při podzimním humanitárním šatníku nás jiní odměnili ukrajinskými bonbóny. Pomáháme všem bez rozdílu. Kdo potřebuje a obrátí se na nás buď přímo, nebo přes známé, tomu rádi pomůžeme. Většina z nich jsou skromní lidé, kteří mají naději, že se vrátí domů. Nechtějí si vzít navíc nic, co není nezbytně nutné. Že si mohou vzít víc kusů a případně to pak vrátit, jsme je museli naučit.

Zjistili jsme, že dokážeme pomoct v materiální, duchovní, duševní oblasti, jen seznamku neprovozujeme. (úsměv) S těmi, co zůstali, jsme v kontaktu. Tři rodiny chodí pravidelně do sboru. Díky tomu nejen naši členové oprášili ruštinu, provětrali skříně, garáže, půdy, zapojili se do služby v šatníku, v kavárně, při hlídání dětí v kavárně, při výuce češtiny, při opravě kol, stěhování, malování, úklidu. Společnými silami jsme připravili a vybavili sedm bytů včetně nábytku, vybavení a jídla pro devět rodin. Postupně jsme předali 120 plně pojízdných kol. Koloběžky jsme nepočítali.

Letos řešíme hlavně pomoc ukrajinským rodinám, ale již zmíněný Dobročinný bazar, jako formu pomoci lidem (rodinám) v nouzi, organizuje sborový tým už více jak deset let. Také tým Potravinové banky podchytává rodiny dlouhodobě potřebné a zprostředkovává jim pravidelnou pomoc.

Byl pátek večer. V nemocnici už byla 3,5 měsíce. Už 3,5 měsíce neviděla děti. Její prostřední syn Patrik šel mezitím poprvé do školy. Nejstarší David osla- vil první malé kulatiny, bylo mu deset. Nebyla u toho. Neviděla nic z toho, co její děti prožívaly. Rvalo jí to srdce. Chodily za ní, ale ta mlha, kvůli které ji hospitalizovali nejdřív na očním, se neztratila. Naopak –Blanka po dvou týdnech oslepla úplně. „Uvidím je ještě někdy, Bože?“ Lékaři si nevěděli rady. Chvíli si mysleli, že to souvisí s porodem Terezky sedm měsíců předtím, na začátku roku 2015. Pak že to byl úraz, na který si nevzpomíná. Pak jí udělali punkci a zjistili, v jak hrozném stavu je její krev. Výsledkem byl závěr, že se jedná o kombinaci třetího stupně roztroušené sklerózy a infekce po kousnutí nakaženým hmyzem, možná klíštětem. Už měsíc se nemohla hýbat. Ležela na JIPce. Byla celá modrá a ani ruku nedokázala zvednout, natož se udržet na nohou. Všechno bylo špatně. Její malá holčička se jí začala bát. že něco vidí, ale ve skutečnosti je to jen mozková iluze.

Dívala se do stropu a tekly jí slzy. Plakala jí duše. Mluvila s Bohem, jako s ním ještě nikdy nemluvila. Viděla se jeho očima – a cítila jeho bolest z její vlastní cesty, z jejího utrpení. Nechtěl, aby takhle trpěla. Měl pro ni jinou cestu. Chtěl, aby šla s ním. Chtěl ji zachránit. Hledal ji víc než ona jeho. Miluje ji víc, než si umí přestavit.

„Tak to za mne vidí Bůh, protože já vidím stíny.“

Podezíravě se na ni díval. Pak zvedl dlaň.

„Kolik prstů ukazuju?“

„Jeden.“

„A teď?“

Přemohlo ji to. Uvěřila Mu. Uvěřila Jeho dobrotě. „Přijímám od Tebe trest, Bože. Ale prosím, ať se kvůli těm dětem aspoň trochu hýbu… ať vidím aspoň stíny… ať se o ně můžu aspoň trochu starat...“ Spolehla se na Jeho lásku a moc.

Ten pocit byl nepopsatelný. Zaplavila ji láska k Bohu, vděčnost a úcta. Cítila, že Bůh její modlitbu přijal. Cítila, že přijal ji.

„To není možné, jak se vám to povedlo?“ sestra nevěřícně hleděla na Blanku, která druhý den ráno vstala z postele, a nejen že se udržela na nohách, ale udělala i pár kroků.

„Vidím stíny,“ řekla pár dnů na to docentovi, který ji přišel vyšetřit. „To je nemožné, přístroje ukazují, že nevidíte vůbec nic.“ Vysvětlil jí, že si jen myslí,

„Pět.“ Neměl na to odpověď.

Prožívala zázrak, div plný citu. Bůh ji povede, to On jí bude ukazovat cestu.

Průběžně jí pak dialýzou čistili krev a po dvou týdnech začala chodit úplně.

„A ještě když jsem byla v nemocnici, přišel Láďa s žádostí o ruku. Po třinácti letech, co jsme byli spolu. Brali jsme se na úřadě, jen my dva, svědci a děti. Terezce byly dva roky. Syn mi podával prstýnky. Bylo to nádherné,“ zakončila Blanka své vyprávění o neuvěřitelných věcech, které se jí v posledních čtyřech letech staly, posledním zázrakem. Nenechal ji v tom, neutekl, naopak. Rozhodl se pro závazek.

Kazatel tam chvíli jen tiše seděl. Musel celé to svědectví vstřebat, tak bylo silné. Tu ženu před ním pojilo s Bohem pevné pouto. Setkala se s ním ve chvíli své největší nouze, pomohl jí, a ona nepoděkovala a neodešla jako ten jediný slušný z Ježíšem uzdravených malomocných, ale zůstala –s očima plnýma vděčnosti upřenýma na Něj. To je nejdůležitější na cestě s Bohem – být obráceni k Němu, vracet Mu lásku, umět Ho požádat o pomoc a dát Mu tu důvěru tím, že se Mu vložíme do dlaní.

Setkání zakončili modlitbou.

Dohodli se na dalším a určili datum Blančina křtu na prosinec 2019.

Blanka se z jedné strany držela zábradlí, ozdobeného bílou krajkovinou, z druhé ruky kazatele a oblečena do světlého krůček po krůčku sestupovala do vody baptisteria, lemovaného břečťanem a rozsvícenými svíčkami. Schody do vody v té době ještě neviděla. Ale věděla, co ji čeká, a těšila se na to. Doma ve vaně trénovala ponoření hlavy, aby tady, v den svého křtu, neměla strach. Tátův kolega Víťa, první lidský článek její cesty k Bohu, byl tam.

Z vody vyšla jako nový člověk. Ten starý zůstal ve vodě. Bylo to jak znovuzrození. Byla to úžasná úleva. Naplnila ji jistota, že patří Bohu.

Na jaře jim pak sbor pomohl s novým bydlením a od té doby dojížděla do sboru pravidelně s dcerkou. Stala se jednou z nejvěrnějších.

Zvonil telefon. Petr věděl, že to asi zase bude Láďa se zprávami z nemocnice. Blanka ležela na covidovém oddělení napojená na mimotělní oběh a bojovala o život. Lékaři každý den připravovali Láďu na to, že jeho žena zemře. Všichni ve sboru se modlili a čekali na chvíli, kdy se to zlomí a konečně, konečně přijde nějaká pozitivní zpráva – ale vždycky přišla zpráva ještě horší. „Bože, proč? Proč jsi nám pomohl vytrhnout ji z té situace když bys ji teď měl nechat umřít??“ Nešlo to pochopit. Modlil se nejen letovický sbor, ale i sbory v okolí.

To, co začalo jako chřipka, pak vzalo strmý spád. Blančin stav se zhoršoval strašně rychle. Přestaly jí fungovat plíce. Lékaři říkali, že se možná vzpamatuje čtvrtina jedné plíce, ale k životu to stejně nebude. Každý den volal Láďovi z nemocnice člověk, kterého tam sbor měl, každý den to byla příprava na to, že to Blanka nemá šanci přežít. Byla to ta nejhorší vlna covidu, kdy všechna oddělení zachraňovala covidové pacienty, a stejně to nestačilo. Lidé se se svými milovanými ani nestíhali rozloučit. Nikdo k nim nesměl. Ani starší s modlitbami a pomazáním, ani rodina. Odváželi je v černých pytlích.

Sbor byl v šoku. Viděli ty tři děti, rodina na tom byla zle. Už se ani nemodlili za zázrak, ale prosili o slitování. Jako když Kristus sám pláče nad životem člověka. Byli připraveni řešit situaci a pomoct, kdyby Blanka zemřela. Nenechají rodinu padnout.

A pak naráz po čtrnácti dnech, kdy už všichni čekali zprávu, že to Blanka nedala, přišla informace, že se probouzí z umělého spánku.

Doma byla brzy. Podepsala reverz, aby mohla být s dcerkou.

Bylo to za nimi. Kazatel seděl v křesle a ještě v něm znělo svědectví, které Blanka říkala z kazatelny. Brečeli snad všichni – uvědomovali si, že se stal opravdu velký zázrak. Všichni prožili něco, co se nedá slovy popsat, co se musí zakusit. Jako když Ježíš mluvil o pokoji navzdory všemu, co se děje kolem. „Tohle je, Pane, obdarováním tohoto sboru – vidět a být připraven, schopnost ve chvílích bídy člověka sjednotit se a fyzicky i na modlitbách udělat všechno, co je potřeba. Bez ohledu na všechny vlastní zájmy, na vlastní bolesti, na překážky. Děkuji ti, Bože, za ten dar. A děkuji za to, že ses slitoval.“