SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ

text VÍT HLÁSEK

Vúdolí horního toku řeky Labe, pár kilometrů severně od východočeského města Jaroměř, se nachází nevelká víska. Čítá jen pár set obyvatel. Jmenuje se Kuks. Vyznačuje se tím, že právě zde se na přelomu 17. a 18. století rozhodl hrabě Špork, politik, filantrop a mecenáš umění (a také bývalý voják a samolibý bouřlivák), nechat vystavět okázalý komplex budov. Součástí Šporkova developerského projektu byly lázně doplněné o závodiště a „dům filosofů“ s knihovnou. Nezapomnělo se ani na zbudování kláštera se špitálem pro chudinu a válečné veterány. Postaven byl i kostel Nejsvětější Trojice, kde v klenuté kryptě dodnes odpočívá František Antonín Špork v tiché společnosti své rodiny.

Už za Šporkova života ovšem význam lázní postupně upadal. V průběhu nadcházejících staletí příčinou povodní, požáru, válek a nezájmu ze strany dědiců celý areál dále chátral. Kaple na přilehlém hřbitově byla rozebrána, hroby vyrabovány. Část špitálu se podařilo zachránit, vyhořelý zámek však musel být stržen.

Šporkem realizovaný barokní sen ztratil mnoho ze svého původního lesku. Přesto je dodnes místem, které přitahuje kulturymilné zvědavce z blízka i z dáli. Od těch se po zaplacení vstupného rázem vzdalují všední shon a starosti. Návštěvník je jakoby přenesen z dosahu tohoto světa na podivuhodně povznášející ostrov barokního umění.

Tak jsem to alespoň prožíval já. Kuks se totiž pro svou blízkost Hradci Králové, kde jsem vyrůstal, čas od času stával cílem výletů mých rodičů. A tedy pochopitelně i mě – tehdy ještě dítěte předškolního věku. O nějakém vážném zájmu o architekturu a jiná krásná umění – stejně jako o shonu a starostech – u mě tehdy samozřejmě nemohla být řeč. Přesto se mi Kuks nesmazatelně zapsal do paměti. Dodnes si vybavuji, jaký dojem na mě udělala lékárna U Granátového jablka, druhá nejstarší barokní apotéka ve střední Evropě, kde jsem se zatajeným dechem naslouchal vyprávění o prášku z domnělého rohu jednorožce (ve skutečnosti arktického kytovce narvala). A ještě jedna vzpomínka mi s vyslovením jména „Kuks“ bleskne hlavou! Totiž pohled na unikátní barokní sochy ztvárňující zosobněné ctnosti a neřesti z dílny Matyáše Bernarda Brauna – sochy překypující energií, s dramatickými postoji, gesty a rozevlátou drapérií: postava chtivě se dívající na váčky s penězi (lakomství), matka něžně objímající své dítě (láska), polonahá dívka, na kterou při pohledu do zrcadla zírá nevzhledná opičí tvář coby symbol její chlípnosti (smilstvo)… příště: Pýcha

Kdo má oči k vidění, k tomu sochy promlouvají. Stejné je to se starobylým seznamem sedmi smrtelných hříchů, který k nám v podobě, v jaké ho známe dnes, doputoval odkudsi z dávné minulosti.

Stejně jako ony barokní sochy by bylo možné tento katalog hříchů odbýt jako kratochvilnou ztrátu času pro několik málo estetizujících staromilců, kteří ve volném čase navštěvují muzea a galerie, aby se tam kochali vystavenými exponáty a s jejich pomocí utíkali od naléhavějších úkolů, které před ně staví dnešní svět.

Na seznam sedmi hříchů však můžeme nahlížet i jinak – jako na něco lidem (bohužel) vlastního. Je to staletími prověřené zrcadlo, v jehož odrazu můžeme stejně jako Dorian Gray zahlédnout skutečný obraz naší pokřivené tváře, kterou se často snažíme před druhými a někdy také před sebou samými (a občas i před Pánem Bohem) více či méně dovedně skrývat. Pýcha, hněv, závist, nečistota, obžerství, lenost a lakomství. Poznáváte se v něčem? Lze s tím něco dělat? Výčet sedmera smrtelných hříchů je neúprosný ve své konkrétnosti.

A právě tím nám může být pomocí – nemilosrdně vkládá svůj prst do bolavých ran, které potřebují, aby je Bůh uzdravil.

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.