MÁME NÉST NADĚJI

Při používání termínu radikalizace je třeba si uvědomit posun významu tohoto slova v dnešní době. Původní význam je odvozen od latinského slova „radix“ – kořen. V tomto smyslu je radikalizace návratem ke kořenům. Tak to v křesťanství bylo chápáno po celá staletí. Můžeme hovořit např. o Ježíšově radikálním nároku na učedníky vyjádřeném v jeho „kázání na hoře“. Ježíš vedl své učedníky k radikalitě ve smyslu zakotvení v biblických kořenech Starého zákona, v nabídce Nové smlouvy a následovaní jeho příkladu. Ježíšovo učení je radikální, a proto se v dějinách církve opakovaně objevovaly různé obnovné proudy, které se vracely ke kořenům křesťanské víry a učení.

Humanismus později přišel se svým důrazem „ad fontes“ – k pramenům. V té době se začaly nově zkoumat a srovnávat biblické rukopisy a spisy církevních otců. Bible se opět překládala z původních jazyků. Tento návrat k pramenům (ke kořenům) vedl reformátory k obnově církve. Radikalizace v tomto původním smyslu je legitimním termínem pro návraty ke kořenům víry.

Nový

V Znam

Postupem doby radikalizace dostala nový význam. V dnešních definicích se dozvíme, že se jedná o proces, který se projevuje vyhrocováním a vyostřováním různých názorů, postojů a také životní praxe. Radikalizace se může týkat jednotlivců i celých ideologických skupin lidí. Velmi často se jedná o lidi, kteří chtějí nedostatky společnosti odstraňovat použitím nátlaku či dokonce násilí. Odmítány jsou kompromisy, omezena je tolerance a objevuje se nepřizpůsobivost a hněvivé nepřátelství. Radikalizace má formu nenásilnou i násilnou, která přechází do extremismu.

Od 70. let minulého století se radikalizací označuje proces vedoucí k nárůstu násilí ve snaze něco změnit v místní komunitě nebo dokonce ve státě, a to i za použití nátlakových a násilných metod. Slovo radikalizace se postupně stalo sběrným termínem pro přijímání vyhrocených politických, náboženských a sociálních cílů. Je zřejmé, že k radikalizaci přispívají různé společenské konflikty a spory. Někdy jsou využívány či zneužívány sociální problémy, ekonomické krize, proměny hodnot a politické střety.

V nich se dobře dovedou pohybovat a využívat krize k dosažení svých cílů populisté. Můžeme mluvit o radikalismu levicovém i pravicovém, zasahujícím jak jednotlivce, tak celé segmenty společnosti.

Radikalizace v náboženství

Od teroristického útoku na Světové obchodní centrum 11. září 2001 se vyhrotila společenská situace ve vztahu k islámu. Muslimští radikálové spojovaní s Al-Káidou, Islámským státem a dalšími podobnými organizacemi začali být známi svým terorismem. Byli to radikálové, kteří zabíjeli v Americe, Francii, Belgii, Německu a dalších zemích. Množství atentátů v zemích, jako jsou Irák, Afganistán, Sýrie, vyrůstá z radikálního islámu. V důsledku těchto událostí mnoho zemí přijalo různá protiteroristická opatření. Zavedeny byly přísné kontroly na letištích, úřadech a hraničních přechodech. Dochází k různým zákazům užívání náboženských symbolů. Brutalita teroristických akcí ve společnosti způsobila odpor části společnosti proti migračním vlnám muslimů z arabských zemí a z Afriky.

Zpravodajské služby a vlády jednotlivých států se začaly zajímat o to, kdo radikalizuje mladé muslimy, kteří již vyrostli v Evropě a měli být už úplně integrováni do společnosti. Bylo zjištěno, že některé evropské mešity nebyly pouze místem náboženské aktivity, ale prostřednictvím imámů z arabských zemí se staly místem radikalizace. Teroristické akce posloužily zase k radikalizaci občanů na opačné straně. Někteří se nespokojili pouze s protiimigračními demonstracemi, ale použili i násilí proti cizincům a jejich ubytovnám.

Radikalizace v křesťanství

Radikalizaci, žel, můžeme sledovat nejen v islámu, ale i v jiných náboženstvích. Radikalizace se projevuje také v křesťanských církvích. Tento proces bývá často spojen s náboženských fundamentalismem. I slovo „fundamentalismus“ doznalo významový posun. Na začátku 20. století označovalo obranu před teologickým liberalismem, která spočívala ve formulování fundamentů víry. Později se fundamentalismus začal projevovat jistou bigotností, když bojovně prosazoval některé důrazy a tvrdě vystupoval proti jiným křesťanům. Radikální fundamentalismus se →

ThDr. PAVEL ČERNÝ, Th.D. (1949)

Absolvoval teologickou fakultu (ETF UK), sloužil jako kazatel v Benátkách n. Jizerou, Kutné Hoře a Praze 1 –Soukenická. V letech 1993–2009 působil jako předseda Rady CB a řadu let ve vedení Ekumenické rady církví. Věnuje se teologii, ekumeně, je učitelem ETS. S manželkou Hanou mají tři děti s rodinami.

dnes vyskytuje ve všech církvích, od katolíků až po protestanty. V něm je podhoubí, ze kterého např. vyrostl mesiánský kult Donalda Trumpa a ochota k násilnostem.

Pro příklady ale nemusíme chodit do Ameriky. Také v našem evropském prostoru dochází k radikalizaci. Někteří křesťané se dají zneužít do té míry, že se např. postaví proti pomoci těžce zkoušené Ukrajině a přijímání válečných uprchlíků. Jiní nutí sekulární společnost přijímat hodnoty Božího království. Dnešní situace je vítanou příležitostí pro všechny dezinformátory a manipulátory. Hospodářská krize, která zasáhla svět v důsledku ruské agrese vůči Ukrajině, je živnou půdou radikalizace. Na jedné straně se ukázalo, kolik lidí nepochopilo principy demokracie a náboženské i politické svobody. Na druhé straně se projevily vlivy proruské propagandy a demagogie, které zapustily kořeny v naší společnosti hlouběji, než se zdálo.

Také v církvích se můžeme setkat se seniory, kteří byli odkojeni komunistickou propagandou a zvykli si vidět zlo v západní společnosti a dobro přicházející z Východu. U některých hrají roli ještě staré panslavistické ideje, kdy se Slovanům měří jiným metrem než ostatním. Jiní velmi snadno zapomněli na perzekuci křesťanů v době sovětské totality, na mučení vězňů, na omezení svobody

Nacisté a árijský Kristus

ROZHOVOR S HISTORIKEM

Dr. phil. TOMÁŠEM PAVLÍČKEM, Ph.D. z Masarykova ústavu a Archivu AV ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Jste nejen křesťan, ale i historik. Vidíte tedy společnost nejen očima věřícího, ale i člověka, který může mít pocit, že se některé procesy a události opakují. Ohlédneme se tedy nejdřív do minulosti. Jedním z nejradikálnějších hnutí, která měla přímý destruktivní dopad na život milionů Čechů, byl německý nacionalismus. Jak se ze země známé vzdělaností národa a významnými vědeckými a kulturními osobnostmi stala země fašistická?

Jestli se v historii něco opakuje, tak jsou to dějiny hloupých idejí. Můj šéf Maciej Górny tak nazval svou nejnovější knížku. Vysvětlení bych hledal v napětí, krizi a hladu po první světové válce. Za války máte nepřítele jasného. Po válce zbyde strach projevu a cestování. Dnešní mladší generace již totalitu nezná. Je znejistěná některými extrémy liberální demokracie. Současná školní výuka stále dost nevede ke kritickému myšlení. Vládne doba post-faktická, kdy slova nemají pevnou náplň a mnohé věci jsou vnímány skrze mylné informace. Stovky televizních programů, komerční rádia a internet ovládají mediální prostor. Ztrácí se historická gramotnost a různá radikální hnutí se snaží vtáhnout do svých řad i křesťany. V roce 2021 dostala Nobelovu cenu míru filipínsko-americká novinářka Maria Ressa, která se věnuje vlivu sociálních sítí na utváření názorů a radikalizaci společnosti. Sama tvrdí, že „sociální sítě likvidují demokracii“. Při přebírání Nobelovy ceny prohlásila, že „sociální platformy mají ve své architektuře zakódováno ničení faktů, polarizování, radikalizování a likvidování demokracií“. Na tom je mnoho pravdy. Na sociálních sítích je snadné lajkovat extrémní názory nebo přidávat bojovné a nenávistné hejty.

Dnešní radikalizace

Mezi křesťany se projevují nedostatky ve znalosti biblického obsahu a myšlení víry. Jak jinak si vysvětlit, že někteří jsou ochotni vyhrožovat svržením vlády a příklonem k dnešnímu Rusku? Jak je možné, že někteří by byli ochotni prodat Ukrajinu za ruský plyn?

Rozhovor

o budoucnost a nepřítele si musíte najít.

A tehdy se biologické koncepty starého Darwina extrémně napasovaly na politickou realitu. Jestliže rasističtí biologové a filozofové Houston Stewart Chamberlain, Ernst Haeckel nebo Julius Langbehn už před válkou tvrdili, že přirozenou selekcí přežijí nejsilnější etnika, povzbuzovalo to politiky udělat co nejvíc pro svůj národ. Demagogie, kterou neprohlédli ani mnozí přírodovědci!

A tyhle falešné brýle postihly nejen Němce, ale i další – Čechy, Slováky a Poláky nevyjímaje. Jenže nikdo z nich by po roce 1939 či 1945 nepřiznal, že Němce dříve trošku obdivoval, jak mají zorganizovaný stát a progresivní ekonomiku.

Proč to tehdy normální lidé v Německu nebyli schopni zastavit? Byla radikalizace natolik plošná, že zasáhla i je? Trochu provokativně vám otázku vrátím: Kdo byli normální Němci? Byli to luteráni? Katolíci? Měšťané? Dělníci? Nejradikálnější byli pravicoví studenti. Navíc pozornost upřená na krásu a kult těla, cvičení v přírodě a vojenského výcviku byla tak lákavá. Pro mě je zvláštní, jak si lidé nevšímali, že z jejich sousedství jsou postupně odváženi postižení a mentálně nemocní do „ústavů“, kde jim přece bude lépe. Brzy se k nim přidaly transporty politických odpůrců a konečně transporty Židů. Zmíněný filozof Chamberlain napsal knihu Základy devatenáctého století. Mezi árijské rasy nezařadil jen Němce, ale i západní Slovany anebo Řeky. Zajímavé je, že ti zmínění autoři se mezi sebou neshodovali na roli křesťanství v dějinném souboji ras. Dějiny vykládali v paralele s přírodou. A pokud někdo řád věcí narušoval, byli to Židé.

Proč se podle vašeho názoru proti útočné válce a holokaustu neozvali němečtí křesťané?

Někteří křesťané v Německu se ozvali, jenže stát o jejich názor nestál. Přesně

Jak je možné, že někteří jsou ochotni volit populistické politiky a prezidentské kandidáty? Kde je střízlivost myšlení a znalost imperialistické rozpínavosti putinovského Ruska? Podívejte se, odkud kam lidé migrují. Jak je vidět, do Ruska to není. Pohyb je přesně opačný a řada lidí odtamtud prchá kamkoli, jen aby v tomto skanzenu mobilizační hrůzy a dezinformací nemusela zůstat.

Jestli dnes existuje nějaký viditelný vřed na křesťanství, pak je to estébák – moskevský patriarcha Kirill a jeho nohsledi ve vedení Ruské pravoslavné církve. Ruští pravoslavní velmi rychle zapomněli na lekci od Lenina a Stalina. Tak jako kdysi slepě sloužili carovi, spojili se opět s vládnoucí mocí a v současné době podporují válku proti Ukrajině. Ruským vojákům, kteří padnou, slibují nebe. To už jsou věci, kde člověk musí zbystřit. Je toto duch Kristův? Je možné žehnat těm, kteří znásilňují a zabíjejí ženy a děti, mučí zajatce a rozbíjejí obytné domy, nemocnice, školy a kostely? V takovém případě je třeba odhodit ideologické brýle mámení a podívat se, odkud pramení zlo. Není pochyb o tom, že v našem západním prostoru je také mnoho různých dekadentních a někdy i perverzních vlivů, se kterými křesťané nemohou souhlasit. Proti tomu ale není možné bojovat na straně Putina a dalších teroristů a vraždit za použití raket Kalibr, Iskander a dalších zbraní.

Jak se bránit radikalizaci

O ochranu proti radikalizaci se snaží mnoho různých organizací, včetně Evropské unie. Také radikalizace křesťanů je vážnou hrozbou pro církev. Mnozí se cítí ohroženi, doléhají na ně společenské i hospodářské krize. Radikalizace má v pozadí strach z budoucnosti. Nemáme právě my křesťané v takových situacích vnášet do společnosti naději? Není světlo nejvíce viditelné tam, kde se stmívá? Není právě v naší rozdělené společnosti prostor pro budování mostů v mezilidských vztazích? Radikalizací jsou velmi ohroženi lidé na okraji společnosti, kteří jsou tísněni diskriminací a ztrátou identity. Řada sborů již moudře zaměřuje svou misii tímto směrem. Přesvědčit radikála rozumovými argumenty je skoro nemožné, ale působit preventivně možné je. Můžeme i vysvětlit zásady používání zpravodajských webů a poukázat na ty, které jsou ve službách proruských trollů. Hybridní válka je již mnohaletou skutečností.

Hřích má v sobě zakódováno plození dalšího hříchu, pokud není zastaven, tak se množí. Náš zápas s radikalizací není beznadějný. Díky Bohu, že také Boží dary se množí a vyrůstá z nich ovoce Ducha svatého.

Rozhovor

naopak. Nacismus ve svém jádru nestavěl na církevním křesťanství, ale na pohanských kultech. Třeba katolicismus považoval za kulturní přežitek, za instituci, kterou mu vnutili Židé (mohli historicky za vše možné). A podle této ideologie nemá prý požidovštěné křesťanství nic společného s opravdovým křesťanstvím, které založil přece árijský Kristus. Proto chtěli denominace zásadně přeměnit. Jinou věcí zůstává, že s odporem k totalitnímu státu vystoupili jen někteří – mnozí katolíci a pak v roce 1934 tzv. Vyznávající církev, Dietrich Bonhoeffer. Protestovali vůči Deutsche Christen, kteří si mysleli, že se jim ve státě podaří shora sloučit všechny luterské církve (bylo jich asi 29) a vnucovat jim árijské zákony, vyčistit biblický text od židovských nánosů apod. Nebezpeční aktivisté ve prospěch aktuální módní vlny a neschopní dialogu. Takových bych se bál i dnes.

V čem je na tom dnes putinovské

Rusko podobně jako kdysi hitlerovské

Německo a v čem se situace Ruska a Evropy zcela liší?

Tady si sám kladu otázky, co všechno etnika Ruské federace nemají k dispozici, anebo omezeně: zdravotní péče, hygiena, vzdělávací instituce, informace o dění, které s Ruskem nemá nic společného. Pak si říkám, jaká zklamání a planá očekávání si nesou z devadesátek, protože nástup Putina mnozí vítali jako pořádné řešení chaotické situace. Velká část tamní populace stárne. O robotizaci anebo ochranu životního prostředí se nezajímá. Kde by načerpali kritické myšlení, aby se naučili rozpoznat mediální dezinformace? Rozhodně nemají dojem, že jiné velmoci by jim měly být vzorem. Takže ruskou národní hrdost klidně lze porovnat s německým nacionalismem Třetí říše. Ale pozor, stejně tak s nacionalismem u nás, malých států, pokud mu budeme ještě více podkuřovat!

Jaké formy radikalizace podle událostí, které se v historii už staly, vidíte i v dnešním světě – ať už ve větší míře, nebo jen v náznacích?

Nedovedu říct, jak se radikalizuje mentalita Rusů. Pozoruju jen, že teprve sám Putin se snaží různé styčné body z ruské historie vymyslet a radikalizovat, že je nikdo jasně předem nedefinoval. Pokud se ale ptáte na radikalizaci v dalších státech, tak se obávám jedné věci. Aktivistického politického stylu. Ten byl totiž společný fašistickým hnutím napříč Evropou. Na základě odůvodněné krize ve společnosti a hospodářství se lehce prosadily radikální změny. Místo respektování zaběhnutých právních norem a práva na dialog se řekne, že společný cíl je životně a planetárně důležitý. Pak se prosazují urychlené legislativní změny, bez zbytečných průtahů a diskusí. Ve prospěch společného cíle se dosavadní norma začne ohýbat. A kvůli ruskému útoku na Ukrajinu i kvůli energetické krizi jsme svědky, jak to jde rychle. Pozor, tím nemám na mysli pomoc Ukrajině, ale naše vlastní vnitřní politiky, které si kvůli aktuální argumentaci necháme změnit.

Jaké známky dění ve společnosti jsou dnes signály toho, že sledujeme radikalizaci podobnou nějaké v historii a že z toho může být historický malér?