JEŽÍŠ JE RADIKÁL!

text DAVID BEŇA

Radikálové jsou mi nepříjemní. Je na nich pro mě cosi nesrozumitelného, umanutého, cosi nemilosrdného. Jak o nich psát?

Nemyslím přitom jen na radikály, které Bible odsuzuje: Na Saula z Tarzu, který pro zákon Boží horlil natolik, že na krev stíhal Ježíšovy žáky (Sk 9,1n). Nebo na Jana a Jakuba, kteří chtěli svrhnout nebeský oheň na vesničany, protože odmítli vyslechnout jejich Mistra (L 9,51–56).

Myslím i na radikály zbožné, Biblí chválené! Na kněze Pinchase, který vzplál Boží žárlivostí a oštěpem proklál izraelského předáka Zimrího a midjánskou princeznu Kozbí – tu „až k jejím rodidlům“ (Bible nešetří detaily), zrovna když se ve stanu oddávali zakázané vášni (Nu 25). Myslím na Elijáše, který Baalovy a Ašéřiny kněze na hoře Karmel nejen zesměšnil, nýbrž pak i zmasakroval (bezmála tisíc mužů a žen) a který horlivostí pro Boha sám vyhořel (1Kr 18–19). Myslím na Abrahama, který svého prvorozeného syna vyhnal na Boží rozkaz do pouště a druhého, toho zaslíbeného, skoro podřízl na oltáři (Gn 21–22). Myslím ale i na „neškodné radikály“: na proroka Izajáše, který tři roky chodil nahý (Iz 20); na Jeremjáše, který se poslušně vzdal manželského života (Jr 16); na Ezechiela, který nesměl veřejně oplakat smrt manželky, „žádosti svých očí“ (Ez 24,15nn). Myslím na pravého Ježíšova učedníka, který nemá oplakávat a pohřbít ani svého otce, ani se rozžehnat se svými živými milými (L 9,57nn).

Na apoštola Pavla, který se štítivými slovy odkládá vše, co mu bývalo drahé – jen aby teď získal Krista (Fp 3,4nn). Myslím na tyto a další biblické radikály, kteří vše vsadili na jednu kartu, odložili umírněné způsoby a cílevědomě (až umanutě) a obětavě (vlastně násilně vůči sobě i vůči druhým, nepřátelům i milovaným) žili a umírali (a někdy i zabíjeli) – podle poznané pravdy, nekompromisně a z gruntu, přímo od kořene (latinsky radix).

Nevím, jak o nich psát, a trápí mě to. Protože – doznal jsem – jim nerozumím; avšak Bible, „svíce nohám mým“, mnohé z nich chválí. Protože jsem dítě moderní, uměřené, mírové Evropy; avšak také se hlásím ke Kristu, který zemi nepřinesl pokoj, jak říká, nýbrž rozdělení, a to i mezi nejbližšími lidmi, ba uvnitř lidského srdce, dokonce uvnitř srdce Kristových nejbližších (L 12,49–53; 2,34n; 9,22–26). Vím, že Bůh, že Kristus je radikál! Že bude soudit svět a radikálně oddělí dobro od zla. Že odmění dobré, ale taky že vykoření a potrestá každé zlo – i to, které bylo promlčeno, na které lidské soudy nedosáhly. Ano, jde to proti srsti naší moderní toleranci; ale je v tom vlastně i obrovská útěcha (zrovna dnes, když Ukrajina, a nejen ona, trpí krutostí a lží). V tom, že dějiny i jednotlivé lidské životy neskončí všeobecným kompromisem, neslanou nemastnou plichtou, ledabylým pardonem, jako by se nic nestalo a nic se přece nejedlo tak horké; nýbrž – to je ta útěcha plynoucí z Kristovy radikálnosti – že dějiny i lidské osudy dojdou satisfakce a nápravy, trestu, ale i milosti (Ř 2,16).

A tak hledám, jak se v tom vyznat. A nacházím nápovědu: že to Ježíš je radikál! Že to On svým křížem a slovem vnáší mezi lidi rozdělení; že to Jeho slovo žádá jednoznačnou odpověď víry, třebas víry klopýtající. A že o pravdu je tedy možno, nutno se nadále i přít. Ale Kristem blahoslavení že jsou zároveň ti, kdo působí pokoj, jsou milosrdní a tiší, kdo odpouštějí a žízní po spravedlnosti; a jsou pro spravedlnost třeba i utlačováni, přičemž sami neutlačují – právě jako On (Mt 5).