ŽIVOT PLNÝ NADĚJE

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV ILJI HRADECKÉHO

První dny života trávil v krytu, v dětství chodil „na převýchovu“ jak do Pionýra, tak do náboženství, vyhrával závody, dostával dvojky z chování, vzpouzel se režimu – a stal se zásadním článkem sociální pomoci v polistopadovém Československu.

Ilja Hradecký je zakladatelem centra Naděje a jedním z největších odborníků na bezdomovectví v ČR.

Narodil jste se pár dnů před koncem druhé světové války, celý život jste byl proti komunistickému režimu, uvažoval jste o emigraci do Francie. Jak vaše postoje ovlivnilo vaše dětství?

Narodil jsem se prvního května 1945 ve Zlíně a třetího procházela městem fronta. Druhého porodnici evakuovali do krytu, tak jsem první dny svého dětství prožil v krytu. Rodiče se po válce začali učit portugalsky, protože se chtěli vystěhovat k Baťům do Brazílie. Ale s nástupem komunistů už to nešlo. Když mi byl asi rok, tak se přestěhovali do Šumperka k matčiným rodičům.

Na rok 1948 mám hodně matné vzpomínky – na lidi s rudými vlajkami, kteří chodili po Šumperku. A rodiče mi říkali, že jsem se ptal, co to je akční výbor. (smích) I když jsme s bratrem jako děti tušili, že rodiče nesouzní s režimem, nikdy nás politicky neovlivňovali. Postupně jsme si tedy s bratrem vytvořili vlastní názor. Přestože mě jako dost nezvladatelné dítě posílali do náboženství a pak do Pionýra – v naději, že mě tam aspoň nějak srovnají (smích) – moc to na mě nezabralo, dvojky z chování mě provázely po celou školní docházku. Kombinace kádrového posudku rodičů (tatínek byl novinář, pak účetní v tiskárně a nakonec skončil v rámci socialistického projektu „77 tisíc do výroby“ jako topič na parním válci) s mou nekázní vyústily v to, že mě poslali – navzdory známkám, kdy jsem měl skoro samé jedničky – vyučit se soustružníkem. Ale nakonec jsem šel do tiskárny.

V čem se ta vaše nezvladatelnost projevovala?

Rozbité okno, rozbité žárovky, občas za školou, někdy jsme zapálili oheň na lukách… Byly to klukoviny, dneska by za to dvojky z chování nebyly.

Vyučením tiskařem ale vaše školní docházka neskončila…

Ne, při zaměstnání jsem vystudoval gymnázium, pak grafickou průmyslovku. V tiskárně jsem pak dostal výpověď a po peripetiích se sháněním jiné práce jsem nakonec před vojnou v automobilce montoval motory. To už jsem se svými názory na režim netajil. Zajímala mě matematika, chemie, astronomie a fyzika a chodil jsem na hvězdárnu. A její tehdejší ředitel vyprávěl o hvězdách a o vesmíru, a pronesl, že to, co poznal, nemůže být evoluce, že to nutně musí být stvoření. Že musí být nějaká síla, která je nad tím vším. Byl to velmi vzdělaný člověk a od něho to byl pádný argument k přemýšlení.

V roce 1990 jste s manželkou už jako obrácení křesťané založili charitativní organizaci Naděje. Začali jste pomáhat nejdřív uprchlíkům, pak lidem bez domova. V postkomunistickém Československu do

Mgr. ILJA HRADECKÝ (1945)

Zakladatel neziskové organizace Naděje, odborník na problematiku bezdomovectví, držitel ceny Františka Kriegla za vytrvalou a občansky statečnou pomoc lidem v nouzi (2018), autor knihy Žít Nadějí, spoluautor knihy Bezdomovství – extrémní vyloučení. té doby sociální služby znamenaly jen domovy důchodců a dětské domovy. Jak jste se do této sféry dostal?

Ten začátek musím trochu upřesnit. Vzniku Naděje v srpnu 1990 předcházela dost dlouhá doba. Krátce po převratu v listopadu 1989 jsme oba s Vlastimilou pochopili, že společenské změny v naší zemi jsou nevratné, a začali jsme uvažovat o tom, jak změníme svůj život. Vlasta jako pedagožka, která dřív učila na všech stupních škol od základní po vysokou, byla už nějaký čas v invalidním důchodu s vážnou srdeční vadou. Já jsem pracoval na jednom generálním ředitelství a bylo mi jasné, že tuto zbytečnou instituci už nikdo nikdy nebude potřebovat. Rozhodovali jsme se, co bychom mohli dělat užitečného. Měli jsme touhu pomáhat potřebným lidem a přitom je přivádět ke Kristu, ukazovat jim Boží lásku. Hledali jsme, kde a jak začít. Chtěli jsme se k někomu připojit, ale tehdy u nás nebylo ke komu.

Zvláštním způsobem nám přišla na mysl Armáda spásy. Tak jsme se už koncem listopadu 1989 rozhodli udělat něco pro to, aby se do naší země mohla vrátit. Věděli jsme, že za první republiky pomáhala hlavně chudým lidem a bezdomovcům. Imponovalo nám propojení pomoci materiální a spirituální, nebo přesněji zvěstování Krista. Návrat Armády spásy se na jaře roku 1990 podařil a pak jsme se až do léta plně angažovali pro to, aby se u nás stabilizovala.

Říkáte „zvláštním způsobem“ – trochu tam zní Boží noty. Můžete ten zvláštní způsob trochu rozvést?

Boží noty – jak krásný příměr! Po celou dobu v Naději (ta předehra v Armádě spásy k Naději určitě patří) jsem se setkával s neplánovanými a nepřipravovanými situacemi, někdy jen ťuknutí, jindy silný zásah nebo celá série událostí. Tady to bylo jen lehké ťuknutí. Lidé v té době plné emocí a odhodlání ke změnám na různých místech po Praze vylepovali všelijaké plakáty. Netušil jsem, že se do toho tehdy zapojil i náš čtrnáctiletý syn René a také on chodí po městě s plakáty Občanského fóra. Když se jednou večer vrátil domů, tak z něj vypadlo, že někde v podchodu vyvěsil plakát o Armádě spásy. To byl ten prvotní impuls.

Jak ten proces zrodu Naděje pokračoval?

V srpnu 1990 jsme se vrátili do Prahy z posledního pobytu na chalupě a viděli jsme v televizi rumunské uprchlíky na pražských nádražích. Pochopili jsme, že jsou tady lidé, kteří potřebují pomoc, a v naší moci je, abychom jim ji nabídli.

Rozhovor

Tak jsme nakoupili potraviny a šli na nádraží. To pak pokračovalo po několik dalších dní. Chtěli jsme pro to získat tehdejšího velitele Armády spásy, ale on měl jiné priority, než byli uprchlíci. Naše odhodlání ale bylo tak silné, že jsme se rozhodli pro osamostatnění.

Do pomoci uprchlíkům na nádraží, později v uprchlickém táboře a nakonec ve vlastních střediscích, jsme se pustili bez přípravy, bez plánu, bez domýšlení důsledků. A taky bez peněz. Teprve po letech, když už tady Vlasta s námi nebyla, jsem pochopil, že okolnosti, situace, setkání s lidmi – že to všechno bylo shora připraveno. Říkám to hodně stručně, podrobněji jsem to popsal v knize vzpomínek Žít Nadějí.

Chalupa, o které jste mluvil, hrála ve vašem životě důležitější roli než jen jako rekreační objekt…

V osmdesátých letech se tam – na naší chalupě v Rychlebských horách – každoročně o prázdninách setkávali křesťané, hlavně mladí, na týdenních pobytech s biblickým a modlitebním programem a s vycházkami do přírody. Přitom jsme prožívali požehnané chvíle a Boží ochranu takových setkání před světskou mocí.

V té době jsme v Praze uspořádali přes Kostnickou jednotu několik evangelizačních shromáždění spolu s mladými lidmi, kteří k nám jezdívali na chalupu. Když se změnily politické a společenské podmínky, tak jsme si představovali, z dnešního pohledu dost naivně, že zájem lidí o Boží věci bude mnohem větší než dřív a nám se otevírají možnosti v tom pokračovat. Brzy jsme poznali svůj omyl.

Omyl? Zájem o Boží věci se po změně režimu nezměnil?

Vím, že přijížděli evangelisté různých konfesí, také naše církve se snažily získat lidi pro Krista. Objektivně je to pravda, jsou lidé, kteří se s Ježíšem setkali a k církvi se připojili. Subjektivně jsme si s Vlastou

VÁNOCE S NADĚJÍ představovali, že po pádu režimu, který víře nepřál a mnohé duchovní pronásledoval, nastane probuzení národa. Vždyť za to se modlilo mnoho křesťanů dlouhá léta. Ale toto nenastalo, v tom spočívá ten náš omyl.

Naděje organizuje pro lidi bez domova i vánoční setkání. Na archivní fotografii z doby před několika lety je Ilja Hradecký v denním centru.

Byli jste obrácení křesťané duchovně zakotvení v Praze na Maninách, zároveň jste profesně rostli v oblasti tehdy se rodících sociálních služeb. Dá se mluvit o misii, nebo je křesťanský aspekt této služby tak v pozadí, že nedá? Naše působení v uprchlickém táboře v Jablonečku – to byla typická misijní stanice. Jejím jádrem byla škola a školka, které Vlasta rozběhla, po večerech se k tomu přidružily kurzy češtiny pro dospělé. Do skladu potravin jsme získávali hlavně ovoce, přesnídávky a sladkosti pro děti, aby nebyly jen na vojenské stravě z polní kuchyně, v dalším skladu jsme měli ošacení a potřeby pro domácnost, v prádelně s několika pračkami ženy za pomoci svých mužů praly prádlo pro své rodiny. Důležité byly mnohonárodní ekumenické nedělní bohoslužby. Když přibyla skupina křesťanů z Angoly, každodenní večerní biblické a modlitební chvíle s nimi byly pro nás i pro ně velkou posilou a povzbuzením. Angolané se pak za velké účasti místních představili se svými písněmi a svědectvími ve sboru v Soukenické.

Když zákon umožnil nestátním organizacím poskytovat sociální služby, začaly na mnoha místech vznikat nové druhy služeb podle různých potřeb lidí. Museli jsme se sami rozhodnout, komu budou naše služby určeny a jaká bude jejich forma a rozsah. Všechno jsme se učili „za pochodu“, z počátku jen praxí i za cenu chyb.

Fakt, že nebylo žádné vymezení, nám umožnil plně zapojit ve službách i duchovní podporu. Tak bylo na denním pořádku i biblické vyučování podle zájmu klientů a pastorace podle jejich potřeb. Tehdy sloužil v denním centru „na Bolzance“ u hlavního nádraží starší muž, František Blažek. Ten měl na srdci kázání evangelia lidem. Několikrát denně se postavil za kazatelnu, totiž za pult, před sebou rozevřenou Bibli, a začal: „Kdo chce, může poslouchat, kdo chce, může spát, kdo chce, může odejít.“ Někteří poslouchali, někteří jedli nebo odpočívali, odešel málokdo.

Každou neděli odpoledne jsme mívali s klienty a zaměstnanci bohoslužby s kázáním a písněmi, oblíbenou byla „Chtěl bych být majákem…“, jako by vyjadřovala jejich bezmoc a beznaděj, nenaplněnou touhu po něčem krásném. Rok nebo dva jsme se při tom střídali s Bohoušem Fialou, kterému na outsiderech, jak jim říkal, hodně záleželo. V těch začátcích bývala velká účast, od čtyřiceti v létě až ke stovce lidí v zimě. Po bohoslužbě každý dostal něco k jídlu. Nedělali jsme si iluze, že by chodili z čiré touhy po Božím slově, ale abych parafrázoval, i chlebem je živ člověk. Přesto věřím, že jsme rozsévali a jistě něco vyklíčilo nebo vyklíčí. Ale to už není náš úkol, vzrůst přece dává jen Bůh.

Říkáte, že plné zapojení do služby vám umožnila i absence omezení. Jak je to dnes?

V současné době zákon striktně vymezuje konkrétní činnosti pro každý druh služby. Nad rámec zákona podporujeme pastoraci i konání bohoslužeb, a to ve službách nejen bezdomovcům, ale i seniorům, lidem s postižením a dalším. Taky usilujeme o to, aby se do zákona dostala kaplanská služba v sociálních službách.

V jaké fázi úspěšnosti toto úsilí je?

To neumím posoudit. V současné době ministerstvo připravuje dvě novely zákona o sociálních službách, v připomínkovém řízení nejsem osobně. Zabývá se tím neformální skupina křesťanských poskytovatelů sociálních služeb Platforma 10, ve které se Naděje velmi aktivně angažuje.

Co by měli lidé (křesťané) o bezdomovcích vědět, aby se k nim chovali tak, jak je to potřeba?

Bezdomovci nejsou jednolitou skupinou. Jsou to jednotlivci, často osamělí, opuštění. Každý je jiný, každý má něco za sebou, každému se něco v životě pokazilo. Často nemají člověka (jako ten ochrnutý u Bethesdy), i když vytvářejí utilitární skupinky. Jako křesťané bychom v nich měli vidět Boží stvoření, vnímat, že to jsou jedni z těch „nejmenších“. V dnešní české společnosti paradoxně opuštěný pes vzbuzuje víc soucitu než opuštěný člověk.

Je smutné, že tak bohatý stát (ano, patříme k deseti procentům nejbohatších lidí na světě) není ochoten svým nejslabším občanům pomoci. Vždyť bydlení je přece základní lidskou potřebou.

Co vás Bůh za ta léta služby mezi bezdomovci o lidech bez domova naučil? Přímo s klienty našich služeb jsem se setkával hlavně v prvních letech. Později, když přibývaly pobočky, jsme si s Vlastou rozdělili práci, ona se starala o Prahu a na mně ležela podpora mimopražských poboček. Stačili jsme spolu ještě napsat vůbec první českou studii o lidech bez domova a práci s nimi, Bezdomovství – extrémní vyloučení. Po jejím náhlém odchodu to pro mne bylo složitější. Až zase po několika letech jsem se k bezdomovcům osobněji dostal při výzkumu pro Evropskou observatoř bezdomovství.

BŮH MI UKÁZAL, JAK JSEM PRO SLUŽBU LIDEM BEZ DOMOVA NEPOUŽITELNÝ.

A co mne Bůh o nich naučil? Jsou to lidé, kterým se v životě přihodilo něco, co nezvládli. Když se člověku, který ztratil domov, dostane včas pomoci, snadněji se vzchopí. Naopak, když se mu pomoci včas nedostane, tak se návrat do běžného života stává stále těžší a těžší. Člověk navykne, nějak přežívá, přidruží se závislosti a je zle. Včasná nabídka pomoci v takové situaci je jako záchranný kruh pro tonoucího.

Snad nejobtížnější je život člověka, který prožil své dětství v ústavech, a má se osamostatnit. Přitom nemá pojem o tom, co je opravdový domov s milujícími blízkými lidmi, protože to v dětství nepoznal. Přesto, že se situace postupně zlepšuje, v ústavech je u nás pořád ještě příliš mnoho dětí, o které nikdo nestojí.

Co vás Bůh naučil o vás samotném?

Ze začátku mi ukázal, jak jsem pro službu lidem bez domova (ale i jiným potřebným lidem) nepoužitelný. Musel mě naučit, abych se nespoléhal na sebe, na své schopnosti, na svoje nápady. Ukázal mi, jak je zbytečná námaha o něco usilovat, v čem On není. A dlouho mě učil mít rád lidi – v zaměstnání spolupracovníky i klienty. Nemá to se mnou lehké.

Jak vás naučil nespoléhat se na sebe? Vzpomenete si na nějakou konkrétní „lekci“?

Možná jsem měl spíš říct, že se to pořád musím učit. Je hodně běžných situací, při kterých dodatečně zjišťuji, že jsem něco měl, nebo naopak neměl říct nebo udělat. Ale když se ptáte na lekci z mé práce v Naději, tak zmíním svoje přání rozšířit činnost do Ostravy. Měli jsme poctivého a pracovitého člověka, který by byl schopen sestavit akční tým. Jednání s úřady se vyvíjelo slibně, po tři měsíce jsem dostával pravidelné zprávy, až došlo k personální změně na důležitém postu a ta znamenala konec celého plánu. Pochopil jsem, že tady jsou zavřené dveře.

Co vás Bůh naučil o Něm samotném?

Poznal jsem, že je dobrý. Vím, jak odpouští. Napravuje moje chyby. Přeje si upřímnost. Ve zmíněné knize vzpomínek se snad odpověď najít dá. Vím, že Naděje je Boží dílo. Vím, že by nebylo v lidských silách z lidské vůle něco takového vybudovat z ničeho.

Co byste přál lidem, se kterými se setkáváte, do nového roku?

Neznám lepší přání, než je Boží požehnání!