3/23 ČISTOTA - Nezbytnost v církvi špinavců

„Z domova nám nezbylo nic. Odešli jsme jen s oblečením, které jsme měli na sobě. Za pomoc jsme velmi rádi. Máme díky tomu to nejnutnější, co k životu potřebujeme,“ svěřila se Olha Zhizimova z Luhanska.

1 339

v ČR

„Když jsme přijeli do Česka, byli jsme přivítáni s vřelostí a péčí. Začala jsem se učit česky jak z praktických důvodů, tak i na důkaz vděčnosti této zemi a lidem, kteří nás po celou dobu podporovali,“ děkuje účastnice jazykového kurzu.

SOS ADRA: Pomoc Ukrajin

Z OBSAHU

4 Slovo

Poutníku, odkud ti přijde pomoc?

6 Rozhovor

Jiří Kročák:

Od drog k pochodům pro Ježíše

12 Téma

Čistota

Jiří Serbus a kolektiv autorů

19 Sedm

Nečistota

20 Reportáž

Vam Bog pomagae!

30 Kultura

Fenomén jménem The Chosen

PŘÍŠTĚ

Farizejové dnešní doby

Miroslav Tichý a kolektiv autorů

TIRÁŽ

BRÁNA, evidenční číslo E 5080

03/2023

Ročník Bratrské rodiny 55, Českobratrské rodiny 79

Vydavatel – Církev bratrská, Soukenická 1193/15,

110 00 Praha 1, IČ 00445215

Vyšlo 5. 3. 2023 – Vychází 10 × ročně, cena 60 Kč Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová – eva.cejchanova@cb.cz

Redakční rada – Bc. David Novák, M.Th.

Mgr. Kateřina Korábková, Ph.D. – Mgr. Radislav Novotný

Mgr. Martin Srb – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

Bc. Anna Duchková – redakce.brana@cb.cz

Editorka a korektorka – Bc. Věra Matulíková

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Správce webu a sociálních sítí – Bc. Kamila Beranová

Web – brana.cb.cz

Inzerce – inzerce.brana@cb.cz

Tisk – Grafotechna Plus, s.r.o.

Distribuce pro zrakově postižené v elektronické podobě: szp@scps.diakonie.cz

Předplatné – u sborových distributorů nebo na adrese distribuce.brana@cb.cz, tel.: 273 136 629

Pro sponzory časopisu – číslo účtu: 1938904339/0800 , (zpráva pro příjemce: Dar pro časopis BRÁNA)

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

Milí čtenáři,

když jsem byl v mládežnickém věku, vedly se diskuse, zda se mohou děvčata malovat a chodit na nedělní bohoslužby místo v sukni v kalhotách. Kluci pak měli v neděli zapovězeny džíny. Chodit do tanečních bylo nemyslitelné, nepřijatelný byl alkohol na křesťanských svatbách. Mohl bych pokračovat, ale pro srovnání s dnešní dobou to stačí. Možná se nad tím, co jsem popsal, ušklíbneme, ale všechna zmíněná omezení byla vedena snahou po uchování mravní čistoty a s tím spojenému nepřizpůsobování se tomuto světu. Čas se posunul a v neděli si na sebe můžeme vzít nebo namalovat co chceme; nepamatuji si, že bych v posledních letech zažil nealkoholickou křesťanskou svatbu; a pokud někdo nechodí do tanečních, pak protože ho to nebaví, nikoli kvůli křesťanskému étosu.

Znamená to, že dříve byli křesťané svatější než dnes? Neznamená! I dříve se křesťané mezi sebou hádali, dělily se sbory, docházelo k domácímu násilí a občas se narodilo nějaké dítko dříve než devět měsíců po svatbě. Znamená to tedy, že dnes jsou lidé pravdivější, protože si na rozdíl od dob minulých na nic nehrají? Neznamená! I dnes křesťané dělají výše popsané věci. Proč? Protože se nezměnilo srdce, které nás táhne k hříchu. Tato skutečnost ukazuje na to, že v každé době pokračuje a pokračovat bude náš zápas o život, který se líbí Pánu Bohu. Jinak řečeno nezměnil a nezmění se náš zápas o to, abychom žili v čistotě. Když se vysloví spojení „čistý život“, pak první asociací může být výčet toho, co dělat, a co nedělat. Má to svoji logiku, protože na chování a na vnějších projevech záleží, a to, co je vidět, o nás něco vypovídá. Zároveň jde ale Písmo hlouběji než k výčtům, co dělat, a co nedělat. Hovoří o vnitřní proměně srdce, kterou si člověk sám nenaordinuje a kterou sám nemůže vypůsobit.

Když David zhřešil tím, že se dopustil zrady, vraždy a smilstva, napsal Žalm 51. Všimněme si, že v této psané modlitbě neprosí: „Pane Bože, prosím tě, ať již více nevraždím a nesmilním“, ale „stvoř mi, Bože, čisté srdce“. (Ž 51,12) Věděl, že pokud Pán Bůh nezmění jeho srdce, nemá šanci v boji o čistotu uspět.

O těchto a dalších zápasech se dočtete na dalších stránkách.

DAVID NOVÁK předseda Rady CB

Žalm 121,1–2

POUTNÍKU, ODKUD TI PŘIJDE POMOC?

Když se řekne pouť, každému se vybaví něco jiného. Dětem nejspíše kolotoče, stánky, cukrová vata, rodičům zas nemalé náklady spojené s návštěvou takovéto akce. Nadšeným turistům putování trvající dny nebo týdny. Třeba do známého španělského města Santiaga de Compostela, kam se každoročně vydávají statisíce poutníků. V době starého Izraele byla pouť cestou do Jeruzaléma, kam zbožní Židé chodili na hlavní svátky třikrát do roka. Podle mnohých patří tento žalm k textům, které si lidé připomínali právě při těchto pravidelných cestách do jeruzalémského chrámu.

Někomu se třeba vybaví slovní spojení „životní pouť“, používané zejména tehdy, když se píše o někom, kdo již umřel, když se zmiňují milníky jeho života. Nicméně životní pouť je něco, co se týká každého z nás. Ačkoli třeba bydlíme desítky let na stejném místě, jsme na tomto světě poutníky, kteří někam jdou. Bible nás učí, že pokud věříme Ježíši Kristu, tak cílovým místem naší pouti je nebeský Jeruzalém. My tohle většinou víme, ale upřímně – daří se nám podle toho skutečně žít? Někdy totiž hrozí, že shon všedních dní, starosti, povinnosti doma, ve škole, v práci, péče o děti atd. nás zaměstnají tak moc, až si přestaneme uvědomovat, že jsme poutníky v tomto světě. Někdy se zaměřujeme příliš na aktuální věci, takže nám začne unikat to podstatné. Říká se, že když lidé ve stáří

„Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“

bilancují, mnohdy litují toho, jak málo času investovali do vztahů, nebo že si nechali ukrást část podstatných věcí tím, co se nakonec ukázalo nedůležitým. Uvědomuji si, že jsem tohle četl mnohokrát, a přitom se často přistihnu právě při soustředění na věci sice hlasitě volající, ale při bližším pohledu nepodstatné. Úvodní slova tohoto

žalmu, která mám někdy tendenci přeskočit jako pouhý nadpisek, mě povzbuzují si připomínat, že i když málokdy chodím dlouhé cesty, i když do církve jezdím většinou autem, tak jsem ve skutečnosti poutníkem a že záleží na tom, kam a jak jdu.

V úvodu jsem zmiňoval putování Židů do Jeruzaléma třikrát ročně. Pokud se podíváme na mapu, zjistíme, že město Jeruzalém leží v hornaté oblasti, takže pokud by člověk putoval do Jeruzaléma pěšky, pořádně by se zapotil. Na druhou stranu, hory byly pro lidi v dobách, kdy neměli žádné navigace ani podrobné mapy, často orientačními body nebo místy, odkud si mohli prohlédnout krajinu a zjistit, kudy jít dál. Navíc i dnes hory často přitahují naše zraky, protože jsou krásné, někdy až majestátné. Stejně tak žalmista mohl na horách kolem sebe oči nechat. A když se na ně dívá, ptá se sám sebe: „Odkud mi přijde pomoc?“

Možná nás napadne myšlenka, proč pohled na hory vyvolal takovou otázku. Když my dnes potřebujeme pomoc, informaci, často sáhneme po „strýčkovi Googlovi“, vyhledáme patřičného odborníka nebo to probereme v nějaké diskuzi na internetu. Dříve tomu bylo jinak. Národy okolo Izraele uctívaly spoustu model, svých vlastních bohů a velmi často jim stavěli oltáře právě na horách, případně věřili, že jejich bohové tam sídlí. Pokud tedy žalmista putoval horami a prožíval nějaké

starosti, obavy, tu a tam (možná dokonce ze všech stran) na něj „volaly“ různé oltáře a jiné podobné věci a slibovaly, že právě zde, na této hoře, může nalézt pomoc nebo se dotázat toho či onoho boha.

U nás je to naštěstí (nebo jen zdánlivě?) jinak. Pokud procházíme kopce a hory v naší zemi, spíš než na nějaké oltáře božstev narazíme na hospodu, rozhlednu atd. Nicméně i dnes nalezneme spoustu nabídek pomoci, které jsou dost pochybné. Mnohé se tváří jen jako obyčejné cvičení, jiné zcela jasně deklarují, že využívají nadpřirozené síly, energie atd. I dnes mnozí lidé v naší zemi věří, že mohou nalézt pomoc a vedení pro svůj život právě u kartářky či v horoskopu. Akorát kvůli tomu nemusí chodit nikam na kopec, někdy stačí se jen posadit k počítači a najít tu správnou stránku nebo někam zajet. Možná si řekneme, že tohle se nás netýká, protože jsme uvěřili v Ježíše Krista. Je dobře, pokud se držíme od takovýchto věcí dále. Jenže i nás křesťany ovlivňují věci, které něco nabízejí. Zmínil jsem, že na horách mnohdy najdeme nějakou tu rozhlednu. Jindy to může být stezka v oblacích nebo super visutý most. Nejsou to špatné věci, nicméně společně s dalšími mohou vyvolávat falešný dojem, že to pravé, co potřebujeme pro svůj život, je zábava a zážitky. Je tvůj život prázdný a nevidíš jeho smysl? Zažij víc! Zkus víc! Navštiv toho víc! Když toto budeš dělat, už se nikdy nebudeš nudit! Jde však chybějící smysl života nahradit zábavou? Je to ta pravá pomoc? Nemyslím.

Svou pomoc můžeme hledat také v penězích. Kdybych měl více, byl bych šťastnější. Nemusel bych si se spoustou věcí dělat starosti. Mohl bych dětem koupit drahý dárek, jeli bychom na lepší dovolenou, změnili bychom bydlení. Peníze pro svůj život dnes potřebujeme, je dobré o nich přemýšlet, ale nesmí se stát středobodem našeho života. Protože peníze ani majetek nás nezajistí ani nám nedokážou pomoci ve spoustě důležitých věcí.

Někdo žádnou pomoc nehledá, ale spoléhá sám na sebe, své síly a schopnosti. Jaromír Nohavica zpívá: „Co jsem si

nadrobil, to si i vypiju.“ Tato slova shrnují životní postoj lidí, kteří kladou velký důraz na vlastní nezávislost. Vystačím si sám, nepotřebuji ani druhé, ani Boha. Však já se s tím nějak popasuji. Nicméně již druhá kapitola Bible, popisující stvoření člověka, nás učí, že není dobré, aby byl člověk sám. Prostě potřebujeme jeden druhého, vzájemnou pomoc, povzbuzení nebo napomenutí.

Naneštěstí se i vztahy s druhými lidmi pro nás mohou stát až příliš důležitými. Můj život nebude stát za to, když nebudu mít holku nebo kluka. My se máme rádi a vystačíme si sami, nechte nás být, nás druzí nezajímají. Já mám známosti na správných místech, mně všechno projde, já všechno zařídím. Veškerý čas věnuji rodině, modlitba nebo čtení Bible se mi už do rozvrhu nevejde. Různé projevy toho, když to dobré, co nám Bůh dal, vzájemné vztahy, povýšíme na místo, kam nepatří.

Svět nabízí spoustu věcí, které nám mohou být pomocí. Žalmista však vyznává, že jemu pomoc přichází od Hospodina. On kolem sebe vidí hory, je si vědom pestrosti nabídky různých božstev, ale rozhoduje se, že k žádnému z nich neupne svou naději. Bůh nabízí pravou pomoc. My se však

musíme rozhodnout ji přijmout. Požádat Boha o pomoc, jeho vedení a také říct ne jiným věcem. Neznamená to automaticky odmítat nabízenou pomoc od druhých, rozdat peníze, aby nás nepokoušely nebo žít asketický život. Je to rozhodnutí uznat Boží autoritu, Jeho svrchovanost, moc, ale také lásku a zájem o nás lidi. Uznat, že Bohu patří vše, že nám mnoho dává, ale žádná věc ani žádný člověk nás v konečném důsledku nezachrání. A na vše se dívat touto optikou. Někdo by mohl vznést námitku, proč tou pravou pomocí má být zrovna Bůh? Žalmista přináší první odpověď: „On učinil nebesa i zemi.“ Bůh je stvořitel, tedy někdo, kdo má moc, kdo věcem rozumí, kdo jediný zná všechny souvislosti a taje našeho života.

Tolik přemýšlení nad úvodními dvěma verši tohoto známého žalmu. Jeho zbytek popisuje různé aspekty Boží pomoci, ke které se žalmista hlásí. Rozhodujme se i my svou pomoc hledat vždy u Boha. Tak budeme moci dosvědčovat to, že pomoc nám přichází od Hospodina a že se projevuje u každého zrovna tak, jak je potřeba, a to i dnes, v 21. století.

STANISLAV CHROMČÁK (1980)

Ajťák a na menší úvazek asistent kazatele v CB Vsetín – Jasenka. Rád čte, projde se přírodou nebo vymyslí pohádku pro děti. S manželkou Hanou mají jednu dceru a dva syny.

Na prodloužený výlet jsme s rodinou vyrazili na Slovensko a já se nečekaně ocitnul sám, protože zbytek výpravy byl několik kilometrů přede mnou. Bylo krásně, mířil jsem k Juráňově dolině a kochal se výhledy na Roháče. Vzpomněl jsem si na známá slova o tom, že již někdo přede mnou pozvedal své oči k horám. Vytáhl jsem mobil, v aplikaci jsem si našel žalm sto dvacátý prvý a četl ho znovu a znovu. A nejen četl, ale uprostřed hor jsem nad ním v modlitbě rozjímal. K mému překvapení ke mně Bůh promluvil nejvíce skrze nadpisek tohoto žalmu – píseň k pouti. Mnohem jasněji než dřív jsem si uvědomil, že se musím učit dívat se na svůj život jako na pouť a že potřebuji Boží pomoc, abych se nezaměřoval jen na věci právě tady a teď. Čas neúprosně letí, dovolenou dávno odvál čas, ale potřeba Boží pomoci k tomu, abych svou životní pouť směřoval správným směrem, zůstává.

ROZHOVOR

OD DROG K POCHODŮM PRO JEŽÍŠE

„Dneska bych byl mrtvý,“ říká Jiří Kročák o svém způsobu života předtím, než ho nápis o Ježíši na jednom billboardu vytáhl z tramvaje a změnil mu život. Teď pomáhá takovým, jakým sám byl.

Jste jedním z hlavních organizátorů akce známé jako Pochod pro Ježíše. Jak byste tuto akci co nejvýstižněji popsal?

Je to efektivní způsob, jakým lze evangelium přinést velkému počtu lidí během několika hodin. Lidé nejenom že slyší, co říkáme do mikrofonu, ale také čtou slova na transparentech, které jsou dobře viditelné a srozumitelné. Oslovíme takto různé typy lidí, někteří se posmívají, někteří jsou překvapeni a s údivem pozorují, ale co se přitom děje v jejich srdci, to vidí Bůh.

Proč a jak pochody pro Ježíše začaly?

Vše začalo v roce 2019, kdy Bůh promluvil ke dvěma sestrám v Kristu, konkrétně k Josefce Klozové a k Lence Veselé. Sestry přijaly vizi uspořádat pochody v největších městech ČR, v Praze, Brně a v Ostravě. Každé město by se mělo obejít sedmkrát, podle vzoru obcházení Jericha.

V roce 2019 tedy sestry uspořádaly pochod pro Ježíše v Praze. Pochod začal na Václavském náměstí a pokračoval směrem na Staroměstské náměstí, kde proběhla evangelizace. Tehdy se k nim připojila malá skupinka křesťanů. Mezi nimi byl i bratr Václav Lamr s manželkou Marií. Václav Lamr odešel k Pánu 17. 12. 2020.

Sestry dále viděly, že by bylo důležité, aby tyto evangelizační pochody byly oficiálně zaštítěny nějakou církví. Modlily se tedy za církev a pastora, kterému by tato vize byla blízká. Asi po třech dalších pochodech přijely k nám do sboru, chtěly navštívit také Herrnhut neboli Ochranov, který je od nás pouhých 19 km. O pochodech pro Ježíše nám tak nadšeně vyprávěly, že mě to velmi zasáhlo. Na další, čtvrtý pochod, už jsme s mojí manželkou Mílou do Prahy přijeli a stali jsme se jeho součástí.

Co udělala tato akce s vámi jako organizátory?

Můj první pochod se konal v září 2019 v Praze. Protože je vždy akce předem ohlášena, provází nás několik policistů – a vnímám to jako velmi dobré – vždy slyší celé evangelium a všechna svědectví. Mají k nám pozitivní postoj a my jim po skončení pochodu poděkujeme, říkáme, že se za ně modlíme, a dáme jim pár Nových zákonů. Je skvělé, že za ty tři roky mohlo slyšet několik desítek policistů o Boží lásce. I na toto Bůh pamatuje. Jako organizátory nás určitě zasáhlo, že se lidé zastavují, poslouchají, fotí a nahrávají si nás. Také neodmítnou modlitbu za uzdravení a spasení. A ptají se nás, kdo jsme, z jaké církve atd. Na těchto evangelizacích si připadáme jako ve dnech skutků apoštolských – setkali jsme se i s démonským útokem, ale na druhé straně i se spasením a uzdravením.

Jakou roli jste v této vizi pro sebe přijal jako své místo od Boha?

Bůh mi začal dávat vize, jak při evangelizaci na ulicích postupovat. Viděl jsem, že máme procházet městem a zastavit se vždy na větším prostranství nebo náměstí, kde můžeme kázat. Ale také že máme mluvit slovo do mikrofonu i během

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARMÁDA SPÁSY – Margate (Anglie)

pochodu. Dále si máme vyrobit větší množství nápisů velkými písmeny, které rozdáme účastníkům pochodu, aby je nesli nad hlavami. Nápisy budou krátké biblické pravdy, např. „Ježíš za tebe zemřel“, „Ježíš je cesta, pravda a život“, „Ježíš uzdravuje“.

Byli jsme z toho velmi nadšení, protože to naplánoval a ukázal Bůh, v průběhu, přímo v terénu. Najednou jsme viděli, že dokážeme nést evangelium i tisícům lidí během jediného odpoledne. Pán nám dále ukazoval, že můžeme mluvené slovo proložit tancem. Tak sestry zatančily izraelské tance a byla z toho velká radost pro všechny zúčastněné. Krásná hudba židovských tanců přitahovala i nové posluchače.

V té době jsme se s manželkou připojili k sestrám a vytvořili jsme tým tří koordinátorů.

Zvýšil se tím i počet pochodů pro Ježíše?

Rok na to se uskutečnilo sedm pochodů v Brně a minulý rok sedm pochodů v Ostravě. Kromě toho jsme zajížděli ještě znovu do Prahy a do Brna. Vnímal jsem totiž od Boha vedení, abychom se jednou za rok vrátili do města, kde už pochody proběhly. Pak se začali ozývat křesťané i z jiných měst – a práce se rozrostla na dvanáct pochodů za rok.

V Brně se k nám pak připojil bratr Vladimír Valachovič, který se po roce stal čtvrtým koordinátorem. A pravidelně se

JIŘÍ KROČÁK (1966)

Od roku 1999 je pastorem

křesťanského sboru Alfa a Omega ve Varnsdorfu. Již čtvrtý rok je jedním z hlavních organizátorů

Pochodů pro Ježíše. Pracuje jako dělník, s manželkou Mílou má dvě dcery a jednoho syna.

na naše pochody sjíždějí křesťané z České republiky, kterým to Pán dává na srdce.

Přidávají se k vám během pochodu lidé z ulice? Nebo se jedná o stálou skupinu lidí, která jezdí po městech a svědčí, ke které se připojí jen místní církev?

Během těch tří let se utvořila určitá skupina křesťanů z různých měst, kteří na pochody jezdí pravidelně. A v každém městě se připojují i křesťané z místní církve, se kterou spolupracujeme. Někdy přijedou i křesťané z okolí. Například v Karlových Varech nás bylo kolem padesáti. Jindy je nás kolem třiceti, čtyřiceti, v Praze vždy více. Pozvání přijímají i chválicí skupinky, takže na náměstích zní živá chvála našemu Bohu. Lidé z ulice se často přidají a tančí s našimi tanečníky izraelské kolové tance. Někdy s námi jdou dál a my jim můžeme sloužit, modlit se za ně, mluvit s nimi – mají spoustu otázek a hledají řešení pro své bolesti.

Máte srdce evangelisty?

Mé srdce je převážně pastýřské, ale určité pomazání a povolání evangelisty v mém srdci tluče. (úsměv) Je to 34 let od chvíle, kdy jsem se obrátil. Od začátku jsem byl vždy velmi aktivní, pokud se týká evangelizace. Sehnal jsem si vždy pár ochotných křesťanů a jezdili jsme po domovech důchodců, do dětských domovů, do ulic apod. Byl jsem přitahován k bezdomovcům, alkoholikům, narkomanům a převážně k lidu romského národa.

Když mluvíte o pastýřském srdci, asi to není jen teorie…

V roce 1999 jsem se stal pastorem. Náš sbor pak začal pořádat evangelizace

ROZHOVOR

u nás, ve Šluknovském výběžku. Kázali jsme evangelium v parcích, kde jsme měli postavený stan, na veřejných prostranstvích a přijížděli k nám kazatelé domácí i ze zahraničí. Dá se říci, že náš sbor vznikl z lidí, kteří přišli na evangelizace pořádané naším sborem.

Evangelium znamená „dobrá zpráva“. Nechci křičet do mikrofonu a strašit lidi

A díky Bohu za ty roky, protože mnoho lidí se obrátilo k Pánu a vznikaly nové církve. Teď je však jiná doba, lidé už jen tak nepřijdou… Velké evangelizace už nejsou efektivní. Církev musí jít ven. Jsem přesvědčen, že má větší efekt, když vyjdeme a kážeme tam, kde lidé tráví volný čas, kde posedávají na náměstích, v letních restauracích, parcích.

na ubytování jsme neměli, ale ve víře jsme spoléhali na Boha. Potom, co jsem to udělal, přicházeli různí lidé a obdarovávali nás. Viděl jsem, že to má Bůh pevně v rukou. Izrael jsem si hned zamiloval. Bůh mě vedl, abych natočil krátké biblické reportáže a vytvořil z nich film. Dnes máme na YouTube celkem pět filmů o biblických místech v Izraeli a Jeruzalémě. Další rok jsme s manželkou jeli do Izraele znovu. No, a potom jsme dostali nabídku, jestli bychom při další návštěvě chtěli být správci v domě. Souhlasili jsme. Správce se stará o dvouhodinové ranní modlitby, o průběh ubytování, finance, úklid. Vlastně o to, aby dům fungoval.

Jaký je váš příběh obrácení?

peklem. Vidím, jak mě Bůh používá na ulicích a využívá k tomu právě to moje převážně pastýřské srdce. Přicházíme lidem říci o Boží lásce, mluvíme s nimi, nasloucháme jim. To je dnes to, co lidé potřebují.

Proč je vám nejbližší zrovna forma pouliční evangelizace?

Protože bezdomovci, alkoholici a narkomani vám do sboru sami jen tak nepřijdou. Cítí se být světem odsunuti stranou. Musíme za nimi osobně dojít a ukázat jim cestu ke svobodě. Pouličním kazatelem byl vlastně i Ježíš a apoštolové…

Když se ohlédneme a podíváme zpět, tak po dobu třiceti let se v Česku pořádaly evangelizace jako velké akce, na které bylo pozváno mnoho lidí a přijel i zahraniční služebník. Někdy přišla stovka, někdy i tři stovky lidí, ale 80 % z toho bylo věřících, kteří s sebou vzali své příbuzné a známé. Občas přišel i někdo, kdo dostal letáček.

Jste křesťan a zdravíte lidi pozdravem „Šalom“…

Protože miluji Izrael, navštívil jsem ho už pětkrát. Dvakrát jako správce modlitebního domu v Jeruzalémě. Tak mi asi tento pozdrav zůstal. (úsměv) Je to pozdrav, který mi přirostl k srdci… Šalom neboli pokoj – každý po tom touží.

Co to prakticky znamená, být správcem modlitebního domu v Jeruzalémě? Jak jste se tam dostal?

V roce 2017 mě Bůh vedl, abych se modlil v nočních hodinách. Měl jsem své pátky, kdy jsem opravdu trávil čas v církvi i celé noci. Tam jsem přijal vizi, že mám jet do Izraele. Druhý den jsem sdělil své manželce, co jsem s Bohem prožil, a po dohodě jsme začali plánovat cestu. Našel jsem si na internetu kontakt na modlitební dům, domluvil jsem ubytování a koupil letenky. Musím podotknout, že peníze

Vyrůstal jsem v jedné vesnici u Mladé Boleslavi. Mé dětství bylo spíše klidné, měl jsem trochu neporozumění s nevlastním otcem, ale nic vážného. Rád jsem sportoval a miloval fotbal. Když mi bylo 15 let, šel jsem se učit obráběčem kovů do Mladé Boleslavi. Tam jsem se dostal do party kluků, kteří experimentovali s různými dostupnými drogami. Poslouchali jsme tehdy známé skupiny jako Kiss a podobně. Já osobně jsem miloval Beatles. Lennon byl pro mě tenkrát bohem. Přidal jsem se a začal brát drogy... A začal jsem tomu pomalu propadat. Do toho vstoupila vojna a to mi trochu pomohlo. Po ní jsem se dostal do Brna, podepsal jsem nábor k Průmyslovým stavbám, čímž jsem mohl vojnu opustit o půl roku dřív. A tam si mě drogy opět našly. V říjnu 1989 pak probíhala na výstavišti v Brně evangelizace. Pamatuji si, jak mě „něco“ nutilo jít z hotelu, kde jsem v té době bydlel. Tak jsem šel ven s úmyslem, že pojedu někam za kamarády do hospody a budeme pít. Nasedl jsem do tramvaje, a když se otevřely dveře před výstavištěm, uviděl jsem velký billboard s nápisem: „Ježíš tě může vysvobodit z drog a alkoholu!“ „Něco“ mě nutilo vystoupit. Šel jsem za těmi zástupy do haly, jako by mě vedli andělé.

Tam jsem slyšel o Ježíši Kristu a jeho lásce. Když zazněla výzva, opět jako by mě někdo vedl dopředu. Tam jsem

Spolupracujeme s některými církvemi v ČR i v Německu a Polsku. Scházíme se, pořádáme společné akce. Jezdím s manželkou a s týmem na pozvání do různých sborů, na konference, kde sloužím slovem a modlitbami. Měl jsem takto možnost sloužit i v Anglii, Polsku a v Německu. Prostě úžasné dobrodružství s Pánem!

Před léty jsme s manželkou koupili velký dům. V přízemí máme sál pro 100 lidí, menší místnost pro dětskou církev, jídelnu a kuchyňku. V patře jsme vybudovali pět pokojů pro hosty, kde nabízíme přespání, pokud někdo přijede na naši akci, konferenci nebo se chce prostě jen zastavit na cestě do Herrnhutu (na našich webových stránkách se lze dočíst víc).

Máte nějakou vizi pro pochody pro Ježíše do budoucna?

VELKÉ EVANGELIZACE

se odstěhoval, protože jsem tam bydlel do mých sedmi let. Věřím, že to bylo pod Božím vedením.

To je silné svědectví. Pomohlo z drog někomu konkrétnímu, kdo byl závislý na drogách jako kdysi vy?

v slzách přijal Ježíše za svého Spasitele. Prožil jsem, jak mi spadla ze zad tíha, jako bych tam předtím měl těžký černý kabát. Drogy už jsem pak nikdy nebral.

Začal jsem chodit do jedné církve v Brně a následně se odstěhoval do města Varnsdorf, kde jsem navštěvoval jeden křesťanský sbor. Oženil jsem se se svou nynější manželkou Mílou. Máme tři děti, dvě dcery a jednoho syna.

Vaše drogová minulost, včetně chuti na drogu, skončila definitivně ten večer, nebo jste se stěhoval na sever právě proto, abyste byl co nejdál pokušení?

Osvobození bylo okamžité. Už nikdy jsem nebral žádné drogy. Na sever jsem

Ano, poznal jsem za těch 34 let mnoho spasených narkomanů, kteří byli okamžitě vysvobozeni po modlitbě spasení. Za sebe mohu říci, že má zkušenost mi velmi pomáhá, když na ulicích mluvím s lidmi závislými na drogách. Rozumím jim a oni brzy moc dobře pochopí, že vím, o čem drogy jsou. Myslím, že mé svědectví je pro ně nadějí, že je možné být osvobozen.

Jak se do Božího plánu s vaším životem zapojila vaše rodina?

Bůh nás s manželkou časem povolal nést evangelium mezi chudé lidi a mezi romský lid. Po modlitbách a potvrzení od Boha, že si nás opravdu chce použít, jsme evangelium začali kázat. A za dva roky, to je v roce 1999, už se u nás začalo scházet přes 30 lidí. Zaregistrovali jsme se u Ministerstva vnitra ČR jako křesťanské občanské sdružení, já jsem se stal těmto lidem pastorem a jsem jím dodnes.

Věříme, že toto dílo bude dál růst. Plánujeme letos připravit více informačních letáků s pozváním na večerní evangelizaci do místní církve a na další pochody. Také chceme přidat více informací na naše webové stránky. Velkou sledovanost mají krátká videa z pochodů, která dávám na YouTube, Facebook a naše webové stránky. Chtěl bych říci i to, že nám chodí děkovné e-maily od křesťanů, že tato videa mají dobrou odezvu u jejich nevěřících přátel. Takže Pochody pro Ježíše pokračují dál přes internetové sítě a zasahují další, troufnu si říct, tisíce lidí.

Když porovnáte, jaký život byste dneska měl bez Ježíše, kdybyste tehdy kvůli tomu nápisu na billboardu nevystoupil z tramvaje, a jaký ho máte s Ježíšem – co vidíte?

Vidím, že bych dnes už byl mrtvý. Asi bych se předávkoval drogami, vím to, vím, jak jsem na nich byl závislý. Všichni jsme věděli, že jednou přijde den a dávka bude smrtící. Když mluvím s narkomany, vidím,

Více informací najdete zde:

že to mají stejné a chtějí utéct. Ale žel, někdy je už pozdě. Už mají silný návyk. Proto mohu pouze říci:

„Ježíši, děkuji ti.“

ČISTOTA

Všichni se mu vyhýbali. Nemohl mezi lidi. Na bohoslužbu, na žádné setkání, dokonce i jeho vlastní rodina před ním zavřela dveře. Štítili se ho. Vzbuzoval v nich odpor. Báli se ho. Neměl už nic.

Klečel tam, před Ježíšem, jediným člověkem, který ho neodehnal, a poslední naději pro svůj život vložil do jediné věty. „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“

DĚJINY KŘESŤANSTVÍ JSOU OTÁZKOU ČISTOTY

Čistota v Bibli byla původně rituální.

V Mojžíšově zákoně je stanoveno, jak čistoty dosáhnout: pomocí omývání a očišťování. To byla náboženská povinnost. U Izraelců většina rituálních očišťování představovala hygienickou a etickou očistu. Později v době proroků vidíme, že se klade důraz na etiku.

S příchodem Pána Ježíše Krista a sestoupením Ducha svatého se čistota přenesla do oblasti morální a duchovní.

V Bibli pojem čistota popisuje stav lidského srdce naprosto odevzdaného Hospodinu. Čisté srdce, které slouží Hospodinu, ve kterém není nic než láska a touha po Bohu. Takové čisté srdce je cele nasměrováno na Boha. Není rozdělené, je očištěné krví Pána Ježíše. V Novém zákoně vidíme, že Pán Ježíš přenáší význam čistoty a nečistoty do nitra člověka. Sama čistota je v tomto učení stav lidského srdce, které je zcela odevzdáno Bohu a je naprosto osvobozeno od vlivu světa.

V jiném významu čistoty znamenalo odstranění tělesné a duchovní nečistoty. Tělesná nečistota se týkala sexuálního života a duchovní nečistota se týkala uctívání někoho nebo něčeho jiného než Hospodina. Nový zákon učí, že naše tělo má být svaté, protože v něm přebývá Duch svatý, a požaduje od nás sebezapření a osobní zdrženlivost i za cenu osobního utrpení a ztrát. Jako křesťané čistoty dosáhneme tak, že se určitých tělesných a duchovních věcí zřekneme a vše, každou naši myšlenku a skutek, v poslušnosti podřídíme Pánu Ježíši Kristu. Čistota křesťana začíná uvnitř a projevuje se navenek v celém našem životě. Naše čistota ovlivňuje všechny oblasti našeho života a má velký vliv na naše tělo i ducha. Z tohoto důvodu by nás všechny měla čistota zajímat.

Čistota se projevuje v několika rovinách: v morální, duchovní a tělesné. Duchovní a morální čistota se projevuje na duchovní rovině naší oddaností Pánu Ježíši a jeho principům spravedlnosti. Ten, kdo žije v duchovní a tělesné čistotě, odráží charakter Pána Ježíše. Duchovně a morálně čistý

člověk je věrný Ježíši, odolává pokušení hříchu a je příkladem bezpodmínečné Boží lásky. Otázka morální čistoty je otázka etiky. Celé dějiny křesťanství jsou otázkou čistoty. Duchovní a morální čistota je předpokladem k tomu, aby si nás Hospodin mohl použít. To se týká nás všech křesťanů. Jak lidí ve vedení, kazatelů a starších, tak řadových členů sboru. Pro toho, kdo se chce nechat použít Pánem Bohem nejen ve službě, ale i v osobním životě a v rodině, by měla být čistota naprosto nezbytná. Zanedbávat, nebo dokonce zavrhovat svoji osobní čistotu znamená ignorovat Bibli. Zejména u služebníků, kteří stojí v čele, by měla být čistota jako vzor a příklad. Ti, kteří stojí v čele, mají být příkladem morální a duchovní čistoty. Podle Písma je zachovávání čistoty požadováno po každém, kdo chce být vedoucím a služebníkem v církvi Pána Ježíše. Jsme jen lidé a čas od času se stane, že zhřešíme. Kdo poruší oddanost Bohu, manželce a rodině, způsobí velký problém.

Bůh a církev sice odpustí, ale mnohdy zůstanou jizvy, bolest a manželství a vztahy se rozpadají.

Když se řekne morální čistota, napadá mě jako první manželská věrnost. Pán Ježíš to v kázání na hoře vysvětluje: Nesesmilníš. Každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Snaha a úsilí varovat se pohledů, myšlenek, představ, slov a jednání, které jsou vedeny sexuální touhou – to je to, čím si člověk zachovává čisté srdce. Pán Ježíš v kázání na hoře jasně říká, že i pouhá oblast nečistých představ a myšlenek je hříchem. Záleží na každém z nás, jaké myšlenky a představy si vědomě promítáme v hlavě. To, že nás někdy něco napadne, něco vidíme nebo slyšíme, ještě není hřích. Problém přichází, když této hříšné myšlence nebo představě dáváme čas a prostor. Lidské srdce zahrnuje rozum, vůli a city. Platí to jak pro muže, tak pro ženy, v manželství i před manželstvím. Dnešní situace není vůbec jednoduchá. Jak pro svobodné, lidi v manželství, tak pro mládežníky před manželstvím. Ochrana a obnova našeho čistého srdce je záležitostí našeho každodenního osobního úsilí. Základem je modlitba, Bible a vzájemné povzbuzování a podporování. →

JIŘÍ SERBUS (1967)

Kazatel CB v Mladé Boleslavi. S manželkou mají tři dospělé syny a 17letou dceru.

Původně byl kazatelem v Apoštolské církvi v Lysé nad Labem a Praze. Od roku 2003 působí v CB.

TÉMA

Apoštol Pavel píše do Tesaloniky, aby se křesťané zdržovali necudnosti. (1 Tes 4,3) V řečtině je pro slovo necudnost použito slovo „porneia“, od nějž pochází slovo pornografie. Tento řecký výraz zahrnuje všechny Bohem zapovězené sexuální praktiky. Je to proto, abychom si neubližovali ani v manželství, ani před manželstvím. Bůh nás chce mít čisté. Jeho vůlí je, abychom byli svatí. Čistota je Boží plán pro každého z nás.

Křesťané by i dnes měli být morálně, eticky a sexuálně čistí. To znamená vyhýbat se všemu, co je neslušné. Vyhýbat se všem skutkům a myšlenkám, které vyvolávají touhu, které jsou v rozporu s manželským slibem. To zahrnuje i naše sebeovládání. Týká se to těch, kdo jsou sami, i těch, co žijí v manželství. Manželství je svazek jedné ženy a jednoho muže, jak to ustanovil Bůh. Cizoložství, smilstvo a další příklady sexuální nemorálnosti jsou z Božího pohledu hříchem, který je současnou společností tolerován, mnohdy i podporován – současná praxe, kdy spolu žijí nesezdaní mladí svobodní lidé, tak je pro mnohé přijatelná. Týká se to i některých našich sborů. Sexuální čistota nás vede k sebeovládání. To je jedno z ovocí Ducha svatého. A sebeovládání nás vede k čistotě a ke svatosti.

V našich rodinách a sborech bychom měli mluvit s našimi dorostenci a mládežníky více o Božím plánu s lidskou sexualitou. Měli bychom najít zlatou střední cestu. Špatné je mlčet, ale i mluvit hodně a dovolit v této oblasti naprosto všechno.

Špinavec je každý z nás

ROZHOVOR S MARKEM HUTREM, pracovníkem Odboru mládeže CB ptala se EVA ČEJCHANOVÁ

Pracujete s mládeží, jste mladým

křesťanům dlouhodobě velmi blízko. Nakolik je téma čistoty pro mládež tématem aktuálním?

Nerad bych máchal vztyčeným prstem nad mladou generací. Samozřejmě, že je pro ně téma čistoty aktuální, ale řekl bych, že ne o mnoho víc než pro nás starší. To, co je pro ně jiné, jsou kulisy, ve kterých se téma čistoty odehrává, a co čistota znamená.

A co pro ně čistota znamená?

Z mé zkušenosti existuje pro mladou generaci nevyslovené nepsané rovnítko mezi čistotou a sexuálním pokušením.

Když se mezi křesťany zmíní čistota, přijde mi na mysl čistota srdce. (Mt 5,8 a Žalm 73,1) Být čistý, mít čisté srdce podle Bible, znamená být Boží milostí vysvobozen z moci hříchu a usilovat činit Boží vůli, líbit se Bohu a usilovat být jako Pán Ježíš. Mít tentýž postoj srdce jako Ježíš, milovat spravedlnost, bližního svého, žít v Boží přítomnosti a nenávidět zlo a hřích. Být čistý znamená také být pravdivý v lásce. Milovat bližního svého jako sebe samého.

Naší čistoty se týká i to, co vychází z našich úst nebo dnes i z naší klávesnice. Tím, co řekneme nebo napíšeme, se můžeme znečistit. Můžeme tím napáchat škodu lidem kolem nás. Je důležité přemýšlet o tom, co řekneme nebo napíšeme: Je to užitečné? Komu tím pomůžu? Je to milosrdné a laskavé? Mám v srdci lásku?

Protože čím naše srdce přetéká, to naše ústa mluví.

V příběhu o Gedeonovi čteme o bitvě s Midjánci. Bůh se snažil zmenšit armádu Izraelitů z 32 000 bojovníků na pouhých 300. Bůh je mocen jednat s malým množstvím vybraných vojáků. Těch, co měli „čisté ruce“ a dávali si vodu k ústům, bylo jen 300. Bůh si v tomto případě použil ke zničení obrovské armády hrstku lidí s čistýma rukama. Morální a duchovní čistota je základní předpoklad k tomu, abychom byli pro Hospodina použitelní.

Někdo si možná myslí, že s čistým srdcem se člověk rovnou narodí nebo ho od Pána Boha dostane při obrácení. Modlíme se

ROZHOVOR

A ten, kdo zvítězil a žije v čistotě, splňuje v očích mladých to, že nekouká na pornografii, nemasturbuje a drží si fyzické hranice se svojí přítelkyní. Představa, že byste před mládežníkem mluvili o čistotě a on by si vybavil Modrý život z Rychlých Šípů, je alespoň z mé zkušenosti celkem úsměvná.

Zde si často kladu otázku, zda jsme jako vedoucí někde neudělali chybu, když je pro mladou generaci čistota až tak úzce spojená se sexuálním chováním a vše ostatní je rádoby v ústraní.

Jak se mladým daří v tlaku nevěřících vrstevníků – a toho, co je ve světě normální, vést zápas o čistotu? Musím říct, že mladou generaci obdivuju, jak tlaku vrstevníků a okolí čelí. Jenom pro dokreslení, proč to mají tak těžké: Představte si, že řeknete, že jste křesťan. První otázka automaticky je: „Tak to nemůžeš mít sex před svatbou, co?“ Pak se navíc někdo domákne, že máte holku

a dotírají na vás, jestli jste spolu už spali, a zkouší to každý den. Do toho patříte do generace, která měla od mládí dostupný internet se vším, co se na něm nachází, a porno je žel past, která je nemilosrdná a křesťanům se nevyhýbá. Mezi sekulární mládeží je porno naprosto běžné a také časté téma mezi kluky na základních a středních školách – vy jako křesťan jste tím pádem bokem. A teď si do tohoto kontextu představte někoho, kdo si chce udržet čistotu. Obzvláště ve věku, kdy chcete zapadnout do skupiny vrstevníků a tohle je velké téma. Přesto bych řekl, že obecně o čistotu vedou zápas a tlaku vrstevníků se jim daří odolávat. Velkou pomocí jim bývají skupinky, vztahy s mentory a společenství s lidmi, kteří to mají stejně jako oni.

a zpíváme to v písničce: „Srdce čisté stvoř mi, ó Bože!“ Někdo si to může představovat tak, že nám ta čistota bude nějak dána. Ale být čistý je proces – na celý život. Je to výsledek modliteb, následování Krista, působení Božího slova a Ducha svatého a Boží milosti. Právě Boží slovo je síla, která nám ukazuje cestu a poukazuje na to, co je pravda. Skutečná čistota našeho života a srdce se rodí v zápasech na kolenou a v bolesti. Být čistý a mít čisté srdce je dar milosti, ne hotové dílo. Je to věc, která tady na zemi nikdy nekončí.

Když už křesťan zhřeší, je dobré přijít za Bohem a prosit o odpuštění. Velkou inspirací je příběh krále Davida. Když byl král David usvědčen z hříchu, udělal několik důležitých kroků: Vyznal hřích, odpustil sám sobě, přinesl ovoce pokání… A já dodávám, že je nutné požádat o odpuštění i lidi, kterým bylo ublíženo.

Duchovní čistota je také aktuální. Hleďme na příklad proroka Daniela, který se jako mladík odmítl poskvrňovat pokrmem velmi pravděpodobně obětovaným modlám. Naše doba je velmi zmatená. Já ve své sociální bublině vidím u nevěřících rostoucí zájem o novodobé pohanství, víru v osud a magii, svět andělů, duchovních bytostí, různých energií a magických rituálů, okultismu a čarodějnictví. Roste také popularita různých druhů cvičení, která pocházejí z nekřesťanských náboženství

a při kterých se přijímá duchovní pozadí, jež je s následováním Ježíše Krista naprosto neslučitelné. K tomu patří i velký zájem o různé druhy alternativní medicíny, spojený s hledáním pomoci a úlevy v nemoci, kdy klasická medicína nepřináší rychlé a jasné výsledky. Z vlastní zkušenosti kazatele vím, že se to týká i některých křesťanů. Přitom to, že něco funguje, neznamená, že je to duchovně v pořádku. Bible naprosto jasně říká, že naše účast na jakékoliv praktice nebo formě okultismu nebo ezoteriky je hříšná a pro křesťana nepřijatelná. Chci tu zdůraznit, že i nevědomá účast na těchto praktikách může člověka ovlivnit a duchovně znečistit, proto je třeba s touto oblastí neexperimentovat a nedomnívat se, že se nám nic nemůže stát. Boží a náš nepřítel hledá, jak by nám mohl škodit.

Přeješ si zachovávat čistotu nejen v sexuální oblasti, ať jsi ženatý nebo vdaná, nebo jsi sám? Důležité je si pamatovat, že i když uklouzneš a zhřešíš, vždy je možné to Bohu vyznat a požádat o odpuštění, o změnu srdce a o sílu odolávat pokušení. V oblasti čistoty to je opravdu nesnadný boj. Bůh ti pomůže a dá ti sílu. Dobré je najít si někoho, ke komu budeš mít důvěru a budete se společně modlit a vyznávat své hříchy. Časem uvidíš velké požehnání.

ROZHOVOR

Vidíte posun v tom, jak jste téma čistoty vnímal vy sám v době, kdy jste chodil do mládeže, a jak ho vnímá dnešní mládež?

Já do mládeže chodím už přes 15 let v kuse. Rozdíl vnímám veliký. Největší asi v tom, co je, a naopak není tabu – o čem se dá, a nedá mluvit. Pamatuji si, že když jsem slyšel první přednášku například o pornografii v křesťanských kruzích, byl jsem jak v Jeníkově vidění, nevěřil jsem, že se o tom dá veřejně mluvit.

Jak řešit problémy se sexuální čistotou v mládeži, aby liberálnost vedoucího na jedné straně nevyústila u mladého člověka v pád do hříchu, a tvrdost na straně druhé v rozchod s církví?

Myslím, že zde nic revolučního nepřinesu. Musíme jít v Ježíšových šlépějích – tedy odmítat hřích, ale milovat hříšníka. Stejně jako když za Ježíšem dotáhli ženu cizoložnici, Ježíšova odpověď byla: „Ani já tě

neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Jestli je něco, čeho lituji, tak je to moje mladická nerozvážnost, kdy jsem v zápalu mladické víry dokázal spojovat hřích a hříšníka a odsuzovat lidi, kteří udělali nějaký přešlap. Mám za to, že naše role jako vedoucích je lidi napomenout, ale zároveň je ujistit v tom, že je neodsuzujeme, ukázat jim, že nám na nich záleží, a přiznat, že nejsme o nic lepší než oni. Jedině tak budou ochotni jít do boje a táhnout to s námi dál.

Jaký přístup byste doporučil rodičům, kteří mají o svoje děti oprávněný strach?

Tady se vrhám na velmi tenký led. Mám k rodičům velký respekt – podařilo se jim nezabít svoje děti až do té doby, že dorostly do mládežnického věku, a většinou odvedli opravdu skvělou práci tím, jak je vychovali. Mám dvouapůlletou dceru a to poslední, co bych chtěl, je, aby mi někdo, kdo nemá děti, dával rady, jak ji mám vychovávat. Přesto

pokud bych měl něco doporučit, bylo by to, aby nebyli příliš zákoničtí. Ve věku mládeže už děti vědí, co smí, a co nesmí. Opětovné vtloukání zákazů a příkazů, obávám se, není cesta. Je třeba hledat jiné cesty. Někdy stačí být otevřený a sdílet se o svém zápasu a jak jsem jím prošel – ukázat, že i já jsem selhal, že i mne se to týká. Jindy se stačí prostě jen zeptat a citlivě naslouchat bez vštěpování svých rad. Někdy zase přijmout, že nebudu jako rodič tím, s kým to moje dítě bude řešit, ale že má někoho jiného, ke komu má důvěru. Ale říkám to s velikou bázní a úctou k rodičům všech mládežníků.

Považoval jste v minulosti za nečisté něco jiného než dnes? Jakou roli v tom hrálo Boží slovo?

No tak to je otázka za zlatého bludišťáka. Pocházím z nevěřícího prostředí, uvěřil jsem na začátku střední školy, kdy se mnou mlátila puberta ze strany na stranu. Vnímání čistoty se u mě proměňovalo skoro každým

SVŮDNÝ SVĚT PORNOGRAFIE

text PETE LUPTON

Vposledních pěti letech přednáším o problematice pornografie nejen v sekulárním prostředí, ale i v církvi. Obzvláště během bohoslužeb je vždy vidět na tvářích lidí velmi rozdílné reakce. Na jedné straně je to až znechucení, jak jen se může v kázání zmiňovat toto nečisté slovo. A na straně druhé samozřejmě vidím chápající pohledy, které se mísí i s těmi provinilými.

Církev vnímá sledování pornografie jako hřích (Mt 5,27–30), přičemž je důležité zdůraznit, že ani toto pokušení se církvi nevyhýbá. Bill Perkins kdysi prohlásil: „Pokud si myslíte, že jako křesťané nemůžete v této oblasti selhat, pak jste pravděpodobně silnější než Samson, zbožnější než David a moudřejší než Šalamoun.“

Ukázal to i předcovidový průzkum České evangelikální aliance (2018), kdy 43 % mužů a 12 % žen v církvi sleduje porno, přičemž 85 % všech respondentů byli velmi aktivní křesťané. Takže ne, církev není vůči tomuto pokušení imunní, a naopak vnímám, že se v této oblasti spousta křesťanů hodně plácá, protože se o tom ani v církvi moc nemluví. A hlavně málokdo ví, jak pomoci.

Odvrácená strana pornografie

Pornografie určitě přináší spoustu pozitivních pocitů, protože se při jejím sledování vyplavuje velké množství hormonů. Jenže to s sebou nese i fakt, že „pouhé“ hříšné sledování pornografie může přerůst v behaviorální závislost. A v tu chvíli už nestačí si to jen uvědomit a přestat, ale následuje poměrně dlouhý proces abstinence – v průměru 6–12 měsíců.

Závislost na pornografii s sebou nese také celou řadu negativních dopadů. Ty mírnější mohou zahrnovat problémy se soustředěním, zanedbávání povinností nebo problémy s navazováním vztahů. Postupně se ovšem mohou dostavit i vážnější dopady, jako například rozpad vztahu, psychické problémy nebo sexuální dysfunkce. Velmi často se setkávám s poruchou erekce u mužů, ale začíná se již objevovat i porucha vzrušivosti u žen.

Celkově vnímáme, že pornografie přeprogramovává náš mozek v tom, jak přemýšlíme o lidech, o vztazích, o sexu nebo o nás samotných. Při sledování se nezaměřujeme na druhé lidi, takže ani pornoherce nedokážeme vnímat jako lidské bytosti s vlastní důstojností, ale zaměřujeme se na naše vlastní potěšení.

ROZHOVOR

dnem. Postupně jsem po obrácení poznával oblasti, které nejsou v pořádku a Pánu Bohu se nelíbí. Duch mne postupně usvědčoval z věcí, kde je třeba se proměnit. Začal jsem s nimi radikálně bojovat. V počátcích víry se to dařilo a měl jsem za to, že to tak musí mít každý – a stal se ze mě výstavní zákoník. Bez kapky milosti. Jenže – pak přišly první relapsy, starý člověk hlásící se o život. Po několika letech přišel i vztah s mojí nynější manželkou, který přinesl další oblasti, které do té doby byly jen teoretické. Teď jsem v manželství a dnes i otec. A každá fáze měla a má své výzvy. Když jsem už zmiňoval Ježíšovo setkání s ženou cizoložnicí, fascinuje mě tam to, že když Ježíš vyzve, aby nevinný hodil kamenem, jako první začnou odcházet ti nejstarší. V průběhu života se více a více střetávám s tím, že i přesto, že se snažím růst do svatosti, tak moje já se prostě nečistí, naopak více a více jsem si vědom své hříšnosti. Řekl bych ale, že

pořád považuji za nečisté to samé – porno je pořád mimo, cizoložství je pořád mimo, dychtit po ženě souseda je pořád mimo atd., tam se moc nemění. Změnilo se ale to, jak reaguji na selhání u sebe i u druhých. Zatímco dříve jsem druhé odsoudil, dnes je objímám. Zatímco dříve bych selhání u sebe vnímal jako největší prohru života a topil bych se v něm, dnes podstatně rychleji běžím v pokání k Bohu a čerpám od něj odpuštění.

Jaký typ člověka by podle vás odpovídal charakteristice „špinavec“ a kdo je „čistá duše“?

Haha – špinavec je každý z nás, čistá duše je Ježíš. Ne, teď vážně: mám za to, že tohle může být velmi bolestivé, protože jako špinavce často označíme člověka, u kterého vyplave na světlo, že žije v nějakém hříchu, třeba se nám s ním i sám svěřil. A dokonce se pak můžeme cítit v právu,

protože najdeme nějaký biblický text, který nám naše onálepkování onoho hříšníka ospravedlní. Ale znamená to, že je špinavec? Třeba je to člověk, který činí upřímné pokání a velmi svého hříchu lituje. A pak tu jsme my s označením „čisté duše“, kteří působí jako svatoušci, a třeba žijeme ve hříchu, kterého nelitujeme a nečiníme z něj pokání – už jsme se nějak smířili s tím, že je v našem životě a nic s tím neděláme. Vidíte ten kontrast? Najednou se v tomto světle špinavec stává čistou duší a naopak. Zůstávám u toho, že všichni jsme špinavci a jenom Kristus je čistá duše. Vnímal bych ale velký rozdíl v tom, kdo se svojí špinavostí nějak pracuje a nechává se obmýt Kristovou krví do čistoty, a mezi tím, kdo se ve své špinavosti rochní. Problém je v tom, že to navenek nejde dobře vidět. Je potřeba vstoupit do bližšího vztahu.

SONDA

A jelikož děti začínají s pornem v průměru již v 11 letech, mnohdy i dřív, jsou tyto negativní dopady ještě umocněnější.

Řešení: Prevence a milost

V rámci projektu NePornu nabízíme pomoc závislým, ale i jejich partnerům, rady rodičům a vedoucím v církvi. Máme k tomu online kurzy zdarma, ale děláme i přednášky. V každém případě řešení existuje, ale není to jednoduchý proces, na což se každý člověk musí připravit.

Osobně vnímám, že je zapotřebí o tomto tématu více mluvit a dělat včasnou prevenci. Čím více o tomto tématu budeme zdravě mluvit, tím více lidí si třeba uvědomí, že s tím je zapotřebí něco dělat, ale hlavně také to, že na to nemusí být sami.

Rodičům doporučujeme toto téma otevírat včas, ideálně v nějaké míře již cca od 5 let. Děti tím opravdu nenalákáme, jak si mnozí myslí, ale naopak je připravíme, jak mají reagovat, když se s pornem setkají. A v dnešní době není otázkou, jestli se s pornem setkají, ale kdy. Včasná prevence je tedy nejdůležitější a s tím se pojí i detabuizace tohoto tématu, aby se o něm děti (a ani dospělí) nestyděly mluvit. Pro rodiče jsme vydali i knížky Dobré obrázky, špatné obrázky, které jim mohou pomoci toto téma citlivě otevřít.

Především ale chci zdůraznit, že není na místě kohokoliv trestat nebo ho odsuzovat, pokud s tímto problémem zápasí. Jak jsem zmínil na začátku, každý z nás může selhat, přičemž řešením není soud a trest, ale milost a pomoc. Nepanikařme, naslouchejme, zajímejme se o člověka, buďme mu oporou, modleme se za něj a buďme trpěliví. Obzvláště pokud si někdo řeší závislost, bude to běh na dlouhou trať, na což musíme pamatovat.

Mnoho křesťanů, kteří zápasí s pornografií, má pocit, že jsou na to sami. Pojďme tedy toto téma detabuizovat a vyvraťme mylné představy o tom, že jako křesťané s tímto nemůžeme bojovat. A pojďme si navzájem pomáhat, aby na takovýto zápas nemusel nikdo být sám!

Čisté a nečisté

PAVEL HOŠEK

Při pozorném čtení Písma nám nemůže uniknout, že čistota je jedním z klíčových témat biblických spisů. Ve starozákonních předpisech najdeme překvapivě četné a podrobné pokyny ohledně čistoty. Tyto předpisy ale nepojednávají o čistotě z hlediska hygienického ani o čistotě lidských pohnutek z hlediska morálního.

Jedná se totiž o čistotu kultickou, rituální. Člověk ve stavu rituální nečistoty není špinavý v hygienickém smyslu. Není ani vinen v morálním smyslu. Přišel do styku s něčím, co rituálně znečišťuje, a je „nábožensky nezpůsobilý“, dokud neprojde očišťovacími obřady.

Kontaktu s tím, co rituálně znečišťuje, se ale nelze vyhnout. Není to tedy žádné provinění. Mezi rituálně znečišťující matérie patří tělní tekutiny, jako je třeba menstruační krev. Také kontakt s tělem zesnulého způsobuje rituální znečištění. A to i tehdy, když jde o nezbytné zaopatření zemřelého příbuzného.

Biblické předpisy o rituální čistotě, včetně rozlišování čistých a nečistých pokrmů, nejsou nikdy zdůvodňovány zdravotními hledisky. Rabíni trvají na tom, že předpisy Tóry nepotřebují takové vnější zdůvodnění. Nemají se dodržovat proto, že je to zdravé, ale proto, že to přikázal Hospodin. Vepřové je nečisté, hovězí je čisté, ale není to proto, že vepřové maso škodí zdraví, zatímco hovězí ne. Bůh stvořil vepře s úplně stejnou láskyplnou péčí, s jakou stvořil krávu.

Proč tedy Tóra obsahuje tolik konkrétních předpisů o rituální čistotě, když nejde ani o zdraví, ani o vyvarování se hříchu? Rabíni odpovídají, že soubor těchto předpisů vede Boží lid ke zcela svébytné životní formě, umožňuje Izraelitům být „svatým lidem Hospodinovým“. Tedy „zvláštním lidem Páně“, jehož osobitý způsob života je nápadný a rozeznatelný i při pohledu zvenčí.

Podle svědectví Nového zákona byly starozákonní předpisy ohledně rituální čistoty součástí Boží výchovy. Učily kázni a zodpovědnosti a také úctě vůči Boží svrchovanosti a svatosti. Zároveň se ale často stávaly příčinou nedorozumění. Rozdělování skutečnosti na čisté a nečisté v sobě totiž nese pokušení přimknout se k jasně definovaným svatým pravidlům, jako by to bylo to hlavní, o co ve víře jde. Pokud jsou náboženská pravidla chápána takto, často vedou k bezděčnému závěru, že pokud člověk svědomitě dodržuje předpisy, nehrozí mu žádná nejistota, ba nemusí ani na každý den hledat Boží tvář. Proč by to dělal? Všechno, co potřebuje vědět, přece ví.

Právě z tohoto důvodu se předpisy o rituální čistotě znovu a znovu stávaly osidlem, zejména těm, kdo svou víru brali vážně. Takoví lidé totiž často dodržovali svaté předpisy tak důsledně, že se pak pro samou důslednost chovali nelidsky. Aby se vyhnuli riziku znečištění, vyhýbali se cizincům, nepomáhali zraněným, nenavštěvovali nemocné, jako ten kněz a levita v podobenství o milosrdném Samaritánovi.

Tvrdost srdce pramenící z přísného dodržování předpisů byla častým tématem Ježíšových polemik s farizeji. On sám stále znovu porušoval tabu týkající se osob považovaných za nečisté. Ať se jednalo o stolování s hříšníky a celníky, o přátelství s pohany a s nevěstkami, nebo o uzdravující dotyk malomocných.

Ježíš v této záležitosti navazoval na radikální kázání hebrejských proroků.

Stejně jako oni i Ježíš proti urputnému lpění na rituální čistotě kladl důraz na čistotu lidských motivů, tedy na „čistotu srdce“, projevující se láskou k Bohu a k bližnímu.

OČISTNÉ KŘESŤANSKÉ RITUÁLY

text LUKÁŠ DE LA VEGA NOSEK (HTF UK)

Snad každé náboženství světa má představu čistoty, očisty, znečištění či nečistoty. Úchvatně o tom hovoří například Mary Douglas (1921–2007), katolická antropoložka, ve své knize Čistota a nebezpečí (Purity and Danger). Jedním z mnoha klíčových závěrů zde je, že nečistota není otázkou špíny na botách nebo neumytých rukou. Nečistota souvisí s jistým porušením řádu, pravidel, kompetencí. Nečistota je jakýmsi ne-řádem.

Židovské – koneckonců i muslimské – vnímání čistoty a nečistoty je postaveno na Božím slově a je spjato nejen s právem, ale i s rituálem. Řada věcí je zakázána, některé přikázány. V těchto monoteistických koncepcích nacházíme pojetí čistoty a nečistoty široce prolnuté každodenním životem (jídla, nápoje), mezilidskými vztahy (smlouvy, manželství) i životem jedince (svatba, pohřeb). Připomeňme ale klíčovou oblast čistoty a tou je správný úmysl, který očišťuje rituální úkon (hebr. kavana; arab. níja).

V křesťanství se koncept čistoty proměňuje. Ježíš ukazuje, že znečišťuje nikoliv to, co přichází zvenčí, ale to, co vychází zevnitř člověka (Mk 7,14–23). V tom pokračuje i svatý Pavel, když předkládá názor na možné pojídání masa obětovaného modlám, ale i jeho důraz na zodpovědnost před vírou slabých (1K 8).

Svatý Pavel zde hovoří mj. o svědomí, které může být v těchto věcech nejisté. Právě svědomí udává postoj k čistotě a nečistotě. Tato niternost, snad i subjektivnost křesťanského pojetí čistoty a nečistoty, je jisté novum. Natož pak otázka křesťanů po povaze našeho ospravedlnění. Jsme spaseni vírou, nebo skutky? Není v jádru této klíčové teologické otázky vlastně stejný problém po pojetí čistoty a nečistoty?

Pochopitelně i v křesťanství přečkala řada ritualizovaných úkonů a pojetí čistoty a nečistoty, leckdy snad i blíže k židovským či muslimským konceptům než ke svobodě Ježíšových učedníků. Vzpomeňme na středověkou církev a její pojetí nečistých národů, náboženství, nemocí… Vzpomeňme na ritualizované pojetí eucharistie a tridentského ritu v katolické denominaci. Vzpomeňme ale i na sexualizované pojetí čistoty a nečistoty,

mnohdy je i dodnes takto předkládaná manželská etika či teologie celibátu.

Buď jak buď, v křesťanství dodnes nalézáme celou řadu očistných úkonů a rituálů, které jsou silně spiritualizovány a subjektivizovány, řada z nich je hluboce teologicky odůvodněných. Zcela jistě je základním očistným rituálem, a to nevratným, samotný křest. Křesťan se ponořuje do Kristovy smrti, aby v hrobě zanechal své nečistoty a aby později spolu s Kristem vstal z mrtvých i ze svých nečistot. V mnoha církvích se úkon a rituál křtu vykonává ponořením do vody, bazénu, vany, řeky… Často jsou oblečeni do bílého roucha, aby tím odkazovali na svou čistou bez-hříšnou duši.

Ovšem záhy křesťan nějaký ten či onen hřích zase spáchá. Utíká před ním, ale tíží ho svědomí. A postupně vnímá, že se vzdálením od svého řádu stává více a více oním ne-řádem a samotným znečištěním. Jak praví Heidelberský katechismus, člověk má „hříšnou přirozenost, se kterou zápasí po celý svůj život.“ U křesťanů existuje vnitřní touha se očistit. U některých tradic záhy vzniklo pojetí ritualizovaného vyznání hříchů, před knězem nebo i veřejným vyznáním svých provinění. U dalších křesťanských tradic vznikla potřeba individuálního zpytování svědomí. U některých zase jen důsledné domýšlení a neochvějná víra v důsledky zástupné oběti Ježíše Krista na kříži.

Jeden křesťanský rituál ve mně zanechal hluboké stopy. Při svých studiích v Káhiře jsem navštěvoval bohoslužebné shromáždění eritrejské církve (tewahdo). Ta si vždy na Velký pátek připomíná Kristův kříž, ale i vlastní hříchy, kterými znovu křižuje Krista. Církev a každý její člen splácí dluh tím, že po celý Velký pátek jsou shromážděni v chrámu, kde přečtou celou knihu Job a vykonají 318 prostrací. Staří, mladí, ženy, muži. Bolest kolenou a celého těla je očišťuje. Vždyť věří, že bolestí jsou s Kristem spojeni, a tedy i spaseni. Navíc hebrejsky číslo 318 znamená Můj Bůh je pomoc (Gn 14,14).

Ejhle křesťanství, obdivuhodný pohled na svět!

Pastorálka pro kazatele a vikáře O KŘESŤANSKÉ NADĚJI V ČASECH BEZNADĚJE

N a pořadu letošní lednové pastorální konference byla jedna jediná, konkrétní biblická kniha a její společná četba – 1. list Petrův.

Odbor pro vzdělávání tuto epištolu, věnovanou křesťanské naději uprostřed utrpení, zvolil jako odpověď na otázku, která se nad námi všemi vznáší v poslední době snad ještě tíživěji než kdy dřív, totiž: Jak obstát tváří v tvář událostem, které nemůžeme ovlivnit?! Nejdříve to byla pandemie covidu, která nás ochromila, dnes je to ruská válka proti Ukrajině (a dennodenní pohrůžky proti Západu), nemluvě o rodinných a osobních tragédiích, jež se nám nevyhýbají.

Chtěli jsme nad 1. listem Petrovým společně naslouchat Božím nápovědím a odpovědím, jež mohou znít i jinak než odpovědi, na které umíme přijít sami. Tři dny jsme společně krok za krokem pročítali bezmála celou epištolu... A vůbec to nebylo úmorné, jak by se možná někomu mohlo předem zdát. Naopak, naslouchat výkladům Písma, ve skupinkách mluvit o osobních náhledech, společně se modlit, zpívat Pánu: pro mnohé to byl balzám na duši. A samozřejmě k nezaplacení je přátelské společenství u jídla, večerní posezení, rozhovory ve volných chvílích.

DAVID BEŇA, celocírkevní tajemník OpV

Po dvou letech covidového omezení, kdy jsme připravovali lednové pastorálky online, jsme se konečně mohli všichni setkat osobně a bylo to velmi osvěžující. Zmíním dva mimořádné momenty... a k tomu ještě jeden.

Především čtyři svědectví o utrpení a zkouškách ve službě, které se nevyhýbají našim kazatelům a kaplanům a jejich rodinám. Mnohým se nevyhnuly slzy dojetí, když jsme naslouchali zkušenostem Pavla Černého, Slavoje Raszky, Jany Matulíkové a Martina Škody. David Beňa nás pak všechny vedl k modlitbám s pomocí modlitby Páně. A modlili jsme se nejen za zmíněné bratry a sestru, ale i za mnohé další, kteří v současné době podstupují těžké zápasy o zdraví a leckdy i víru.

Druhý moment nebyl moment, ale ad hoc sestavená kapela z našich kazatelů, která nás provázela po všechny tři dny ke chválám a vyznáním prostřednictvím

písní. Frontman Dalimil Staněk kytara a zpěv, kytara Martin Běle a Ondřej Vavrečka, baskytara a housle David Kubíček, klávesy David Beňa a na bicí Roman Cimbulka. Velký potlesk Hospodinu a muzikantům!

Nakonec ještě přidávám pár bodů ze zpětné vazby, kterou nám kazatelé obratem poslali:

– Výrazná podpora byla vyjádřena např. jednoticímu studijnímu tématu, dostatku času pro spontánní rozhovory (v sauně), osobním svědectvím a debatě o živých tématech.

– Menším diskusním skupinám na živá témata chceme dát příště mnohem větší prostor. K závažným tématům přidáme krátké teologické vstupy.

– Spolu s mnohými z vás děkujeme hudební skupině, která opět hrála skvěle! Rádi bychom připomněli i Karla Hůlku, který mnoho let věrně zajišťuje projekci a nahrávání přednášek. Žádná z těchto služeb v technickém zázemí není samozřejmá a je zajištěna jen díky ochotě někoho z účastníků pastorálky.

V této souvislosti připomínáme výzvu k hledání ochotných lidí k zajišťování a ovládání ozvučení a projekce. Vážně uvažujeme o pořízení vlastní mobilní aparatury pro potřeby Rady a odborů, abychom byli nezávislí na možnostech sborů.

Zvažujeme, jak do budoucna pojímat zprávy z církve a z odborů.

Dotazník ukázal velkou různost očekávání od pastorálek. Rádi bychom se na jaře věnovali možným záměrům, koncepcím a formám pastorálek, aby i do budoucna sloužily ke zdravému rozvoji církve.

BRONISLAV MATULÍK, za RCB ■

ČEMU VĚŘÍ ČESKÁ MLÁDEŽ

14 % středoškoláků věří v Boží existenci, ale ne všichni se o Boha zajímají. Vyplývá to z průzkumu agentury Focus pro neziskovou organizaci Křesťanská akademie mladých, z.s. (KAM) uskutečněného ve druhé polovině loňského roku. Nejpočetnější skupinou je ale skupina tzv. něcistů, ke které patří 46 % mládeže. Tato skupina připouští existenci něčeho nepojmenovatelného. Boží existenci úplně popírá zhruba pětina respondentů.

Výzkum se zaměřoval také na míru religiozity středoškoláků. Více než tři čtvrtiny respondentů spadají do kategorie nízké religiozity. Nejméně zástupců (5 %) čítá skupina respondentů s nejvyšší mírou religiozity a zbylých 19 % spadá do střední míry religiozity. Míru religiozity respondentů agentura určovala pomocí indexu religiozity

The Duke University Religion Index, který zkoumá organizovanou a neinstitucionální náboženskou aktivitu a vnitřní, subjektivní religiozitu. „Zaujala nás také korelace indexu religiozity s prožíváním smyslu života a životního štěstí. Z naší studie vyplývá, že středoškoláci s vysokým indexem religiozity jsou proti celkovému průměru o 17 % šťastnější,“ uvedl Jakub Vejmělka z KAM. „Podíl respondentů deklarujících, že našli smysl života, je v kategorii vysokého indexu religiozity proti průměru dokonce téměř dvojnásobný,“ dodal.

Více než dvě třetiny středoškoláků nemají žádnou zkušenost s četbou Bible. 56 % dotázaných studentů Bibli nečetlo a nejeví o ni zájem. Tento postoj zaujímají nejvíce studenti nematuritních oborů (65 %). „Zajímavým výstupem je, že 25 % středoškoláků jeví zájem o Bibli nebo je Bible zaujala,“ uvedl ředitel KAM Dušan Drabina. Pro 2 % Bible představuje nedílnou součást jejich života.

Vedle tradiční křesťanské spirituality důvěřuje nemalá část respondentů i alternativním spirituálním praktikám. Jde zejména o astrologii (46 %), reinkarnaci (40 %), magii (36 %), moc krystalů, amuletů a posvátných rituálů (28 %) a šamanismus (25 %). V evoluční teorii ale věří 80 % dotázaných. Tato skutečnost naznačuje, že řada stoupenců evolučního procesu jsou zastánci vědeckých i nevědeckých přístupů zároveň.

Odpovědi na otázky víry středoškoláci hledají nejčastěji u důvěryhodných, zkušenějších osob (27 %) a přátel (24 %). Výzkum ukazuje i na roli sociálních sítí a webových stránek. „Na sociálních sítích odpovědi hledá více než pětina respondentů, 13 % využívá specializovaných webů s náboženskou tematikou,“ řekl Vejmělka. Oproti tomu po odborné literatuře sáhne jen 9 %

středoškoláků. „Jsme si vědomi rizik, která sociální sítě představují. Nicméně se jedná o prostor, kde se mladí lidé vyskytují a kde hledají odpovědi na životní otázky. Pro církve je výzvou, aby křesťanské poselství zaznívalo i tam,“ popsal Vejmělka.

Studie se zabývala také závislostí míry religiozity na vnímání hodnot, zjišťovala, jak se respondenti k víře dostali, zkoumala regionální rozdíly a rozdíly mezi různými typy škol. Předmětem zkoumání byly i postoje k církvím nebo frekvence účasti na různých náboženských setkáních.

Průzkum si KAM objednala ve spolupráci s Českou evangelikální aliancí za podpory českého nadačního fondu a americké rodinné

Bible je nedílnou součástí mého života, často si v ní čtu

Četl/a jsem alespoň některé její části a zaujala mě

Četl/a jsem alespoň některé její části, ale nezaujala mě

Nečetl/a jsem ji, ale rád/a bych si ji přečetl/a

Nečetl/a jsem ji a ani to nemám v plánu

nadace. KAM realizovala podobný výzkum mezi středoškolskou mládeží už v roce 2011. Cílem bylo zmapovat a zanalyzovat stav religiozity této subpopulace české společnosti. Obě šetření pro KAM vyhotovila sociologická agentura Focus, která v roce 2022 pracovala se vzorkem jednoho tisíce žáků středních škol různého zaměření ve věku 15–20 let. ■

Mgr. PAVLÍNA BUJOKOVÁ, KAM

Které tvrzení nejlépe vystihuje tvůj vztah k Bibli?

MAJÁK UKRAJINA

Kdy a jak jste začínali práci s Ukrajinci?

Jaké byly začátky?

Příběh Majáku Ukrajina určitě není typickým příkladem zakládání sboru v Česku. Ukrajinskou skupinu jsme na Majáku založili v roce 2019, kdy nás bylo zhruba dvacet. V únoru loňského roku se z této skupiny stal doslova přes noc sbor, který každý týden pracuje na různých setkáních s více než 170 lidmi. Zhruba třetinu tvoří lidé, kteří do církve dříve nechodili. Kromě neděl-

ného „cébéčka“ tak vede skladník, strojař, dva ajťáci a k ruce jim je jako asistentka zdravotní sestra zubaře z Charkova. Tento tým vedoucích neprošel žádným tréninkem pro zakladatele sborů. Jako sbor zároveň nemáme žádnou promyšlenou strategii a zpočátku jsme neměli ani žádné přísliby financí. To, co máme, je touha a víra, že spolupracujeme na Božím díle. A taky máme za zády Maják, který nás duchovně, prakticky i finančně podporuje.

ního setkání probíhá v týdnu pět menších skupin, které jsou klíčovou součástí naší práce. Aby však ukrajinský sbor mohl fungovat, bylo zapotřebí zapojit desítky dobrovolníků z řad Čechů i Ukrajinců. Museli jsme tak narychlo vytvořit tým vedoucích, složený částečně i ze samotných uprchlíků. Sbor o velikosti průměr-

INFOBLOK

Místo: Vsetín

Mateřský sbor: Maják Vsetín

Hlavní vedoucí: Oleh Horbuliak

Vize: Chceme být zdravou církví, která zakládá

další církve.

Začátek: 2019

Kolik nás momentálně je: 170

V čem se vám daří na poli evangelizace a vedení lidí k Bohu?

Každý den vidíme, jak Bůh otevírá mezi Ukrajinci dveře. V podstatě na každé nedělní setkání přicházejí noví lidé. Z velké části to jsou samozřejmě uprchlíci, kteří hledají praktickou pomoc, církev anebo jen možnost popovídat si s krajany. Přicházejí ale také lidé, kteří v ČR žijí již několik let. Jako velmi efektivní se ukázala práce v menších skupinách, kterých máme momentálně pět. Každou z nich vede někdo z týmu vedoucích, často s manželkou. Máme i skupiny, které jsou z velké části složeny z lidí, kteří dříve do církve nechodili, ale stojí o to se pravidelně potkávat, mluvit o víře a modlit se. Skupiny jsou geniální nástroj, protože k nim nepotřebujeme budovy, finance ani „profesionální“ kazatele. Stačí zralý křesťan, který je ochotný vzít si na starosti skupinu, která se může setkávat klidně u něho v obýváku anebo ve společenské místnosti na ubytovně, kam poté může jednoduše zvát další Ukrajince, kteří na ubytovně bydlí.

A právě i díky těmto skupinám zažíváme s lidmi neuvěřitelné příběhy, kdy některé z nich vedeme ke křtu a členství v církvi. Je však potřeba nezapomenout na péči o vedoucí skupin a jejich trénink. Tady je důležitá role Majáku, který nám tvoří zázemí a pomáhá s tréninkem vedoucích. Velmi dobře také fungují naše nedělní setkání, která jsou více anonymní a pro některé naše přátele představují jednodušší „první krok“ do církve.

Za co se za vás můžeme modlit?

Prosím, modlete se zejména za ukončení války na Ukrajině. I lidé, kteří uprchli z Ukrajiny, válku stále zažívají skrze své příbuzné, kteří tam zůstali. Na druhou stranu ale vnímáme obrovské možnosti, jak zasáhnout další lidi evangeliem. Vidíme, že lidé jsou připraveni slyšet Boží slovo a přijít do církve. Taky ale vidíme, že je velmi málo těch, kteří jsou ochotni (a schopni) jít a tyto lidi k Bohu vést. Prosím, modlete se za zralé a ochotné křesťany, kteří by vedli menší skupiny.

Prosím, modlete se také za to, aby vznikaly další ukrajinské sbory v našem regionu. Víme, že na mnoha místech se tak děje, ale stále jich je, vzhledem k množství Ukrajinců, kteří tu jsou, velmi málo. Modlete se také za české sbory, které by mohly vytvořit pro ukrajinské sbory zázemí (prakticky, duchovně a finančně). ■

Odpovídali OLEH HORBULIAK

A PETR UHŘÍK, CB Maják Vsetín

DIAKONIE

březen 2023

KLOBOUK DOLŮ A DÍKY

Právě tak chci reagovat na výsledek celocírkevní sbírky na podporu Diakonie Církve bratrské za rok 2022. Částka, kterou se podařilo vybrat, dělá 948.383 Kč.

Je to úžasný výsledek! Proč? To vám rád v několika bodech sdělím.

1) Vybralo se o 90.644 Kč více než v roce 2021 a to je naprosto skvělé. Nejen kvůli tomu, že máme víc na podporu naší práce, ale proto, že to něco vypovídá o dárcích, jejich ochotě a obětavosti.

2) Sbírka se konala v době, kdy prostřednictvím darů pomáháte Ukrajině. Tato podpora v součtu veřejné sbírky konané Diakonií Církve bratrské a tím, jak individuálně pomáhají jednotlivé sbory CB, nejspíš překročila částku 10 milionů korun.

3) Pomáháte v době, kdy i na vás doléhají těžkosti spojené s růstem cen energií, bydlení a prakticky všeho, na co se podíváte.

Pomáhat pomáhá. Tohle heslo, slogan nebo konstatování najdete na našem webu cb.cz/diakonie a vyjadřuje přesně to, co se i díky vaší štědrosti děje. Pomáháte těm, kdo pomoc potřebují. Trpícím, lidem na Ukrajině nebo v případě Diakonie CB pomáháte udržet a rozvíjet sociální služby, které se bez ochotných dárců neobejdou. Tyto služby zase pomáhají těm, kdo pomoc skutečně potřebují.

DOVOLENÁ SENIROŮ 2023

I tento rok jsme naplánovali dovolenou seniorů. Proběhne od 16. do 23. 6. 2023 ve Vrchlabí (penzion Kozel). Cena za celý pobyt s plnou penzí cca 7.000 Kč. Přihlášku a další informace k dovolené naleznete na stránkách Diakonie, záložka AKTUALITY. Informace i u s. Dagmar Průškové, tel. 604 223 388, e-mail: dagmar.pruskova@diakonie.cb.cz. Těšíme se na vás. Za celý tým DAGMAR PRŮŠKOVÁ

Troufám si napsat, že zároveň pomáháte i sobě. Proč? Protože někomu nebo něčemu pomáhat sice představuje náklady v podobě úsilí, času a peněz, ale odměnou (věřím, že většinou) je vědomí smysluplnosti, radost a vděčnost za to, že se podílíme na něčem, co zlepšuje život druhých, zmírňuje jejich bolest nebo vytváří něco nového. Být součástí něčeho takového určitě stojí za to.

A tak smekám svůj klobouk a děkuji vám za štědrost a Bohu za to, že do lidských srdcí vložil schopnost pomáhat.

ROMAN KYSELA

Z JEDNÁNÍ RCB V PRAZE únor 2023

▪ Rozhovor bratrem Františkem Flekem

Rada vedla rozhovor s vikářem Františkem Flekem o uznání ordinace. Bratr přichází do Církve bratrské ze služby v Apoštolské církvi a nyní již přes rok působí ve Sboru CB v Kladně. Rada doporučí Františka Fleka Konferenci, aby bratrovi uznala jeho ordinaci. Bratr potvrdil souhlas s Vyznáním víry CB.

▪ Rozhovor s Jakubem Güttnerem

Rada vedla rozhovor s bratrem Jakubem Güttnerem ohledně vstupu do vikariátu ve Sboru CB ve Frýdlantu nad Ostravicí. Rada schválila vstup bratra do vikariátu s nástupem od 1. 9. 2023. Bratr je církvi dobře znám ze svého působení s manželkou Dagmar v organizování Manželských večerů.

▪ Sbor CB v Berouně Rada jmenovala kazatele Petra Grulicha administrátorem Sboru CB v Berouně s platností od 1. 3. 2023.

▪ Vyjádření podpory činnosti v rámci Církve bratrské Rada Církve bratrské je vděčná za dosavadní práci bratra Aleše Kratochvíla v Odboru pro zakládání stanic a sborů a Odboru pro obnovu sborů. Na základě osobního setkání a jednání Rada podporuje jeho další zapojování do duchovní služby.

▪ Konference 100 + 1 Rada vzala na vědomí přípravu konference nejen pro stoleté sbory s názvem 100 + 1, která se bude konat 4. 11. 2023. Konferenci připraví realizační tým ve složení: Bronislav Matulík, Robert Hart, Roman Toušek a Pavel Plchot. →

ZÁLEŽÍ NA RODINĚ (?)(!)

I když se každý narodí nějaké mamince a tátovi, ne každý se narodí do funkční a milující rodiny. Ztráta silných rodin souvisí s úpadkem celé společnosti. Dnešní pedagogové, sociologové, psychiatři čím dál tím víc při analýze rostoucího počtu patologických jevů u dětí a studentů ukazují směrem na rodinu. Není divu, že instituce rodiny je pod drobnohledem a současné pojetí se vzdálilo představě o soužití rodičů, dětí a prarodičů. Současné hledání alternativních forem manželství a rodiny je novodobý fenomén. Jeho ovoce zatím nelze v praxi ověřit, i když rozsáhlé výzkumy ledacos napovídají. V měnícím se prostředí dnešní kultury však probíhá zápas o redefinici rodiny, její funkce a poslání. Proč je to tak? Co s tím?

V rodině to vše nějak začíná a s rodinou to vše nějak souvisí. Rodina je ono zvláštní prostředí, kde jsou etické a kulturní hodnoty získávány tím nejpřirozenějším způsobem. V ní se člověk formuje, nebo deformuje. V rodině se člověk učí sociální zručnosti, které bude potřebovat pro svůj život. Rodina dá dětem tak potřebný pocit bezpečí, jehož absence má rozsáhlé negativní dopady. Rodina nabízí také uspokojení emočních potřeb a osvojení pocitu spolupatřičnosti, ke kterému náleží zdravá komunikace. Ale rodina je zároveň i místo, kde je člověk obnažen až na kost a konfrontován, kým doopravdy je. Jaké jsou jeho vlastní možnosti a hranice jeho lásky, disciplíny a morální podstaty. V rodině není kam utéct, ale je možné utéct z rodiny.

Koncept rodiny je v centru Božích plánů. Bez zdravých rodin není zdravá společnost. Pamatuji na modlitbu jednoho zakladatele nového sboru: „Hospodine, dej mi alespoň jednu normální rodinu...“

Dá se to říct i jinak: Nemocné rodiny nemůžou poskládat zdravý sbor. Proměna sboru i celé společnosti musí tedy začít v rodině.

Mojžíš, když vyrostl, odmítl být nazván synem dcery faraonovy. (Žd 11,24) Těch několik let, které Mojžíš prožil v semknuté a funkční rodině postavené na Božích hodnotách, položilo fundament budoucího lídra. Také apoštol Pavel vnímá propojení mezi rodinou a sborem. Když někdo neumí vést svou rodinu, jak by se mohl starat o Boží církev? (1 Tim 3,5) Chceme zdravé sbory? Chceme nové sbory? Musíme začít rodinou. Zejména identifikací jejich problémů a výzev, pod kterými klesá, a pak teologickou reflexí ve vší pokoře.

Výsledky dotazníku, o kterém jsme se zmínili v minulém čísle časopisu Brána, naznačují oblasti, kde nás nejvíc tlačí bota. V našem týmu se těmito výzvami intenzivně zabýváme. Nabízíme vám kvalitní lektory a sadu přednášek a workshopů, ve kterých chceme reagovat na současné výzvy manželského a rodinného života. Rádi přijmeme vaše pozvání. Jsme v tom všem společně.

TIBOR MÁHRIK, předseda OMARu

SLOVENSKÉ OKÉNKO: VOLBY DO RADY SLOVENSKÉ VĚTVE CB

Volby předsedy a nové Rady Církve bratské jsou v našich kruzích velmi důležitou událostí, která do značné míry určuje další směřování denominace. Slovenskou část Církve bratrské tato událost čeká v letošním roce. Ale i v loňském roce se volby konaly a byl to zajímavý příběh. Zkusím ho po roce spíše faktograficky popsat.

Přípravou voleb je standardně pověřena volební komise. Odlišností od české církve je souběžná volba Rady a předsedy v jednom termínu. (V Čechách je zavedena předstihová volba.) Další jinakostí je pečlivé ověřování splnění podmínek řádu CB u jednotlivých sborů, ze kterých kandidáti pocházejí. Rovněž i ústředí předkládá své stanovisko k nominovaným kazatelům. Volební komise má tedy celkem dosti administrativní práce

Po tomto úvodním dokončení potvrzování komise sestavila klasickou kandidátku pro výběr členů Rady a kandidátku na předsedu. Do čela církve byl sbory nominován jednak stávající předseda Štefan Evin a dále dosavadní člen Rady Slavo Poloha. Přišel den konference a s ní volební čas. Před samotnou volbou předsedů nastala vážná debata o samotné kandidátce na předsedu. Ale po diskusi delegátů nechala volební komise rozhodnutí na samotných volbách. A výsledek byl překvapivý: ani jeden z kandidátů nezískal nadpoloviční většinu, získali podobný počet hlasů. A protože nebyl zvolen předseda, nepokračovalo se ani ve volbě nové Rady. Nestandardní situace, ale přesto standardní. Církev dala svobodně najevo svůj názor. Hmatatelně se ukázala jistá míra rozdělenosti církve. Zároveň se ukázala potřeba najít nějakého stavitele mostů. Jen volební komise to má těžké, musí znovu opakovat náročnou práci. Za rok, tedy letos, se budou volby opakovat. Kdo bude kandidovat, ještě nevíme. Kandidátka ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, není uzavřena. Konference se bude konat 12.–13. 5. 2023. Tedy, pokud si vzpomenete, bratří a sestry ze zemí českých, modlete se za nás, na Slovensku. Modlete se za volební konferenci. Můžete použít třeba slova mistra Jana Husa: „Daj jim, Bože, vprostřed uhoditi!“

PETR KUČERA, kazatel v Bratislavě

HURÁ OPĚT NA KRUPÁRNU

A Rocha už potřetí pořádá Týden dobrovolníků v ekocentru Keithe Morrissse na Krupárně (Dobré u Dobrušky č. 85). Ve dnech 12.–19. 8. 2023 účastníky čeká společná práce i zábava v přírodě, angličtina a němčina, aktivní odpočinek (minikurz ornitologie, mykologie, bylinkaření, výlety do Orlických hor…), společné sdílení zkušeností, rána a večery s písničkami a Biblí, spaní ve vlastním spacím pytli, jídlo od profesionální kuchařky. Příspěvek na stravu a energie za celý pobyt je 1.000 Kč. Kapacita je omezena na 30 osob. Přihlášku zasílejte do 30. 6. 2023 na jledecova@arocha.cz (775 042 228, 734 404 832). Těší se na vás PAVEL SVĚTLÍK a tým A Rocha.

▪ Výsledek sbírky Diakonie 2022

Rada byla seznámena se sbírkou na Diakonii CB 2022, kdy se vybralo 941.223 Kč. Všem sborům, které přispěly, vyjadřuje vděčnost.

▪ Odbor pro manželství a rodinu Rada jmenovala bratra Reného Drápalu novým členem OMARu.

▪ Ukončení činnosti stanice Zbraslav Rada vzala na vědomí ukončení činnosti stanice Zbraslav, která fungovala v rámci Sboru CB Praha 2 – Vinohrady.

▪ Předsednictvo Konference Rada navrhla Tomáše Pospíchala do předsednictva Konference pro rok 2023, který nahrazuje Davida Kašpera z Komise pro Řád.

▪ Jmenování člena Rady ETS – VOŠ

Rada jmenovala Pavla Mrázka (zástupce BJB) členem Rady školské právnické osoby Evangelikálního teologického semináře – Vyšší odborné školy teologické a sociální na funkční období 1. 3. 2023 – 29. 2. 2028 (na 5 let).

Současně Rada jmenovala Pavla Mrázka členem Správní rady Vzdělávacího institutu ETS, z. ú. na funkční období 1. 3. 2023 – 28. 2. 2029 (na 6 let).

▪ Stáž v Austrálii

Rada podporuje vyslání dvaceti pracovníků CB, kazatelů, starších a vedoucích mládeží na podzimní dvoutýdenní stáž do Austrálie. Akci organizuje Martin Penc z AC a týká se pěti denominací. Cílem je přinést do vlastní denominace inspiraci z církve, která zažívá nebývalý rozvoj, mj. založení Hillsongu. Současně souhlasí s uvolněním vybraných účastníků z pastorální konference v říjnu.

ČERPADLO: VYHOŘENÍ

24.–26. 3. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru CB. Jak se vyvarovat vyhoření v práci, studiu, ve službě, v rodině pro vedoucí a rádce. Web: dorostovaunie.cz/cerpadlo.

32. KONFERENCE SDRUŽENÍ KŘESŤANSKÝCH ZDRAVOTNÍKŮ

25.–26. 3. 2023

Biskupské gymnázium, Barvičova 85, Brno.

VEDOUCÁK

14.–15. 4. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru

CB: 1. část – on-line

KALENDÁŘ AKCÍ iNform březen 2023

UNITED CITY

22. 4. 2023

Jednodenní festival UNITED CITY v Českých Budějovicích

BIBLICKÁ STEZKA

25.–30. 4. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového odboru

CB: regiony. Orientační závod trojčlenných hlídek pro děti od 5 do 16 let. V terénu se orientují podle mapy. Na stanovištích plní různé otázky a úkoly z různých oblastí (biblické, tábornické, první pomoc, fyzické, logické, všeobecný přehled). Web: biblickastezka.cz

VÝROČNÍ KONFERENCE CB 2023

12.–13. 5. 2023

Quality Hotel Exhibition Centre; pořádají CB Brno-Betanie a CB Brno-Kounicova. Uzávěrka

přihlášek nejpozději do 27. 3. 2023.

BIBLICKÁ STEZKA

26.–28. 5. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového

odboru CB: finále

VEDOUCÁK

9.–11. 6. 2023

Akce Dorostové Unie a Dorostového

odboru CB: 2. část: v přírodě.

ČERPADLO: VYHOŘENÍ (WELLNESS PRO VEDOUCÍ)

Duchovní pumpa pro vedoucí a rádce – Čerpadlo – byla kdysi konference, letos je to víkendový „duchovní wellness“ na faře v Sobotíně ve dnech 24.–26. 3. 2023. Napumpujte se. Odpočinek potřebuje každý. Je to jeden ze způsobů, jak předejít vyhoření. Počítáme s tím, že každý relaxuje a rozjímá s Bohem jinak. Program Čerpadla je pestrý. Jako pumpa slouží k vypuštění „páry“ a napuštění duchovního požehnání skrze odpočinek o samotě, s kolegy a v Boží přítomnosti. Účastníci Čerpadla se oddělí na jeden víkend od zbylých plánů pracovního týdne, aby přijali požehnání a posvěcení skrze práci Ducha svatého mezi námi. Modlete se s námi za duchovní vliv a proměnu vedoucích, kteří na Čerpadlo přijedou.

Přihlaste se do 9. 3. 2023. Čerpadlo má omezenou kapacitu. Web akce: dorostovaunie.cz/cerpadlo.

Organizátorem „Čerpadla 2023: Vyhoření“ je Dorostová unie, vedená Dorostovým odborem CB.

Číslo 03/2023 , vychází 10 × ročně

Šéfredaktorka – Ing. Eva Čejchanová

Výtvarník – Ondřej Košťák

Grafický styl a sazba – BcA. Judita Košťáková

Vydavatel – Rada Církve bratrské, Soukenická 15

Vychází – 5. 3. 2023

Kontakt – brana@cb.cz

Použité fotografie jsou z archivu časopisu BRÁNA, není-li uvedeno jinak.

NEČISTOTA

text VÍT HLÁSEK

Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha, zpívá v žalmové písni zkroušeně král David. Činí tak poté, co v příběhu, který mu vyprávěl prorok Nátan, rozpoznává skutečný rozměr svého selhání.

Hřích nečistoty se z počátku nezdá být nijak odpudivý. Přichází k nám v podobě krásy a souměrnosti, v ladných křivkách ve večerním světle se koupající Bat-šeby. Když ji David spatřil ze střechy svého paláce, byl okouzlen jejím půvabem a nechal si ji zavolat. Spalující touha žádostivosti jednou zažehnutá a dále rozdmýchávaná fyzickou blízkostí však vyústila ve spojení, ze kterého vzešel nový život. Dítě, které Bat-šeba, žena Urijášova, nosila pod srdcem, přimělo Davida, aby nečistou hru, kterou z dlouhé chvíle rozehrál, dohrál až do hořkého konce. Ve snaze utajit svůj poklesek se nakonec ctnostného Urijáše zbavil úkladnou vraždou – nechal ho padnout v bitvě. Před lidmi by se snad bývalo podařilo vše ututlat, ale „toho, jenž nehledí na to, co vidí lidské oči, ale do srdce, obehloupiti nelze“, jak kdesi píše Komenský. Hospodin nad Davidem prostřednictvím proroka Nátana vynesl tvrdý soud.

Hřích nečistoty se zpočátku zdá zábavný, ale zároveň roztáčí kola, která může být někdy velmi obtížné zastavit. Po nějaké době rozkoš ztratí na přitažlivosti a promění se v okovy, které zotročují. Člověk by rád z rozjetého vlaku vystoupil, ale nejde to.

„Nemůžete za své pocity, můžete za své činy,“ hlásá projekt Parafilik. Ten nabízí pomoc lidem, které znepokojují neobvyklé sexuální touhy nebo fantazie, které prožívají oni sami nebo jejich blízcí. V určitém momentu mohl David nešťastnému incidentu s Bat-šebou zabránit. Kdyby včas odvrátil zrak a odolal pokušení své zvědavosti, nebyl by se býval chytil do pasti, kterou mu jeho žádostivost přichystala. Později svého činu litoval. Hryzalo ho svědomí. Sám na sobě zakusil smutnou pravdu, že když si člověk zahrává

s hříchem, začne si po nějaké době zahrávat hřích s člověkem.

Prevence je lepší než léčba. Ježíš řekl, že „každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“. To nejdůležitější se děje v nitru člověka. Ježíš tak jde ještě mnohem dál než projekt Parafilik. Vyzývá nás, abychom kontrolovali nejenom až své chování, ale už své myšlenky, kterými své pocity v sobě posilujeme, nebo dokonce vzbuzujeme. Stejným směrem ukazuje i jedno z přikázání Desatera: Nebudeš dychtit! Dychtění – pokud se nepřetaví v nezákonný čin –není z právního hlediska nijak postižitelné. Přesto má v Desateru své nezadatelné místo. Teprve tehdy, když člověk přestane toužit po tom, po čem Bůh s ohledem na dobro lidí toužit zakázal, bude člověk skutečně svobodný.

Projekt NePornu, který podporuje lidi v boji s jejich závislostí, uvádí, že přibližně 79 % mužů a 76 % žen ve věku mezi 18 a 30 lety sleduje porno alespoň jednou měsíčně. Z tohoto množství lidí není málo těch, kteří pozorují, jak pornografie negativně ovlivňuje jejich mezilidské vztahy i vlastní duševní zdraví. Chtěli by se vymanit z tohoto sevření. Nepoznávají se ve svých skutcích. Stále znovu se dopouští toho, s čím ve své podstatě bytostně nesouhlasí. Zápasí s pocity viny a opovržení sebou samými. Znovu a znovu podléhají své žádostivosti, která bez ohledu na celkové mravní dobro člověka sleduje pouze svůj partikulární zájem.

„Skutečně svobodný bude kuřák teprve tehdy, když kolem něj budou pršet cigára a jemu to bude úplně jedno,“ pronesl kdysi můj středoškolský učitel při výuce etiky. Snad by toto moudro bylo možné vztáhnout i na problém s hříchem nečistoty. Stvoř nám, Bože, čistá srdce!

příště: Hněv

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovávají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.

VAM BOG POMAGAE!

Stojíme v kroužku, držíme se za ruce, s očima zavřenýma a srdcem nasměrovaným k Bohu prosíme o ochranu a přijímáme požehnání našich blízkých a staršího sboru. Jsme vysláni na cestu. Za sebou máme auto naložené humanitární pomocí a v přihrádce průvodní dopis – pozvání církve v Dnipru na východě Ukrajiny. Před sebou skoro dva tisíce kilometrů. Více než polovina z toho vede po území, na kterém zuří válka.

Vjíždíme do oploceného areálu nedaleko Pardubic, ve kterém se proti tmavě šedé obloze rýsují obrysy haly s několika plechovými vraty. Ještě není šest, ale tma už je pořádná. Na konci u plotu stojí dodávka s rozsvícenými světly. Ze tmy se vyloupne postava a míří k nám. Jaromír, bývalý řidič kamionu, který od začátky ruské invaze na Ukrajinu jezdí ve svém volném čase s dodávkou na Ukrajinu a zpět. Nejdřív pro lidi, kteří utíkali před válkou, pak se zdravotnickým materiálem do nemocnic, pak s humanitární pomocí obyvatelům v osvobozených oblastech, zdevastovaných ruskou okupací a následným bombardováním, nakonec se zákopovými svíčkami do válečné zóny. Se všemi si potyká, protože od této chvíle jsme na stejné lodi. Jarda, Vlastík, Valja, já. Jedeme s ním. Tentokrát veze věci pro dětské zdravotnické centrum v Charkově.

Sedáme do auta a dobře víme, že člověk přemítá v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí

Hospodin. S modlitbou vydání se, očekávání a důvěry tedy vyjíždíme do tmy. Pane, dej, ať tam přivezeme Tvoje světlo.

„Začal jsem proto, že to bylo potřeba. Ale kdo začne, toho to chytne,“ říká Jarda v pauze u stolečku na poslední české benzínce. Pomoc Ukrajině legitimizoval přes Cesty pomoci a dnes už má jméno i u Charity. „Měli jste vidět ty děti… Dal jsem klukovi plyšáka, celou cestu ho pevně držel – a když jsem se s nimi loučil, tak mi ho vracel. Říkám: No ne, ten je přece tvůj!“ Lícními svaly mu cukají emoce. „Všichni nejsou hrdinové,“ napsal mu jeho kamarád doktor, který na frontě ošetřoval raněné.

Samé amputace, nešlo zachránit nic, říkal. Neustál to. Dva dny na to se oběsil.

Míjíme ceduli s nápisem: Kyjevská oblast. Čím víc se blížíme ke Kyjevu, tím jsou důkazy války viditelnější. Obchoďák rozmetaný na několika stovkách metrů. Zničený silniční nadchod. Fasáda novostavby s dírami po tankových střelách. Dům se zhrouceným podkrovím. Zatřené směrovky na Kyjev, připomínající realitu ruské okupace u nás v roce 1968. Ruiny celého domovního bloku. Strhané

billboardy po okupantské propagandě. Nápisy Sláva Ukrajině. Paneláky bez proudu. Všudypřítomní „ježci“ – tankové zátarasy z traverz.

a šeptem mu říká: „To jsou Kinder čokolády!“ Andrejova žena Naďa mi doma mezi slovy díků, které máme vyřídit, říká: „Pro někoho to je jako jiný vesmír.“

Do Dnipra jsme doleji tak, že jsme stihli nedělní bohoslužbu. Vlastík podává z Fordu balíky do rukou lidem, kteří na ně hledí s očima doširoka otevřenýma. Elektrocentrála, baterky, spací pytle, teplé oblečení, trvanlivé potraviny, základní drogerie. Jeden dorostenec, který nese krabici dovnitř sboru, zastaví jiného

INFOBLOK

Humanitární pomoc křesťanům v Dnipru

Začátek cesty: pátek 27. 1. 2023, 16:30 hodin

Konec cesty: čtvrtek 2. 2. 2023, 8:00

Cíl cesty: Svobodná evangelická církev Jitřní hvězda (євангельська вiльна

церква Ранкова зірка) v Dnipru, východní Ukrajina

Hlavní účel cesty: dovézt humanitární pomoc křesťanům v Dnipru

Vozidlo: Ford Tranzit

Posádka: dva členové Sboru CB v Náchodě a ukrajinský pasažér

Doprovod na část cesty: ostřílený humanitární pracovník Jaromír Vondrouš

Nábřeží Vítězství 118. Devítipatrový panelový blok do písmene J má nejdelší stěnu většinu roku zakrytou alejí a od lesíku za silnicí, který ho dělí od řeky Dněpr, nebývá vidět. Teď tam žádné stromy nejsou. Dům je rozervaný na dvě části kráterem po ruské protilodní raketě. Důsledky tisícikilové hlavice s náloží jsou děsivé. Poslední zprávy mluvily o 45 mrtvých a několika desítkách lidí, kteří se vůbec nenašli. Detonaci a rachot padajících panelů slyšeli lidé ze sboru tři kilometry daleko.

Hledím na dům, jehož soukromí je teď jako hanba znásilněné a zabité oběti na očích celému světu. Zavřené moderní vchodové dveře v posledním patře a za nimi rozpáraná ostře žlutá kuchyň. Na kraji kráteru v ní stojí nerezová lednice, na které jsou do tvaru srdce přisáté obrázkové magnetky. Židle, která klidně stojí jen kousek od neexistující stěny. Modrá kuchyň v sousedním bytě a talíře, vyskládané ve skříňce nad nehybně stojícími lahvemi ani ne krok od přervaného podlahového panelu. →

Hrníčky, úhledně vyskládané v poličce možná jen dva centimetry od kráteru v bytě pod ním. Netknutá sklenička v poličce nad hrníčkem. Vymlácené skleněné výplně a zkřivené okenní rámy desítky metrů všude okolo.

A na protější straně autobusová zastávka zavalená květinami a plyšovými hračkami. Na vlaječce, kterou na sloupku

zastávky drží plyšový slon, je azbukou napsáno: „Boritesja – poborite! Vam Bog pomagae!“ Bojujte – vybojujete! Bůh vám pomůže! Na dalším sloupku je nalepeno šest látkových andílků. Aspoň za některé z dětí toho domu.

Těžko se to představuje. Že jdete domů s tím, že se tohle může stát. Že se přesto život nezastavil. Že se žije z pravděpodobnosti, že vás to netrefí. Že tohle někdo může udělat a říct: „Cíl byl zasažen.“ Že tu lidi nemají v srdci nenávist.

SVĚDECTVÍ

JULIA KUZMICH, manželka kazatele druhého sboru Svobodné evangelické církve v Dnipru

Po začátku války některé rodiny z našeho sboru odjely z Ukrajiny. Dvě rodiny zamířily do Německa, jedna rodina jela do Kanady, několik lidí jelo do Polska. Já jsem jela do České republiky. Byla jsem v Praze. Několik žen se už vrátilo a teď jsou tady. Když se rozhodovaly o návratu, Rusko na Dnipro ještě neútočilo. Nelétaly sem rakety. Exploze začaly až potom. Bydlí v místech, kde jsou i vojenské továrny, takže už jich tam měli dokonce několik. Některé útoky přišly dokonce dřív, než se spustil systém varování. Několik lidí tam následkem útoků zemřelo.

Mentálně už jsme si zvykli, ale emocionálně je to těžké, i když systém vojenské protivzdušné obrany je teď účinnější než dřív, protože teď už máme varování, kdyže se rakety objeví ve vzduchu. Problém je, že ruské rakety jsou nepřesné. Když jde moje dcera bruslit a na ledě je zastihne letecký poplach, má jejich vedoucí přibližně čtyři minuty na to, aby předal děti rodičům. Ten útok v sobotu 11. ledna ale ohlá-

šený nebyl. A například tuhle středu (25. ledna 2023 – pozn. redakce) jsem také nevěděla, že přijde útok. Raketa zasáhla náš blok. Nikdo nebyl zraněn, ale zničilo to byty.

Vždycky jsem byla křesťanka, už od malička. Moje babička přežila hladomor a moje maminka vychovala čtyři děti úplně sama, protože ji její manžel opustil. Takže se spoléhám na Boha, velmi mu důvěřuji. Mnoho lidí se mne tady ptá, proč jsem se vrátila, protože se samozřejmě hodně bojím o své děti, máme tři – čtrnáct, devět a šest let. Někdy se Boha ptám, proč to zlo pokračuje. Ale to je emocionální reakce. Logicky rozumím tomu, co se děje. A když se ptám svého manžela, proč Bůh nezasáhne, on mi často odpovídá, že

Dálnice je přehrazena betonovými bloky. Jeden z možná dvou desítek zátarasů, na kterých probíhají vojenské kontroly a které jsme už projeli. Rozsvítit v kabině, ruce na palubní desku, nikde nic nelovit, stáhnout okénko, zastavit u ozbrojeného vojáka. Doposud nám červený kříž na kapotě otevřel všechny zátarasy bez toho, že by po nás někdo něco chtěl. Voják vždycky mávnul a my jsme pomalým slalomem zátarasy projeli. Tady ne. Koukal na nás zpříma, na hrudi samopal. „Zvidkyvy?“ Ptá se, jestli jsme zvědové?! Zlomek vteřiny na něj hledíme

Bůh má všechno pod kontrolou a má svůj čas. A bratři a sestry v církvi se navzájem velmi povzbuzují. Ale je to těžké. Někdy přemýšlím o tom znovu odjet. Praha je nejkrásnější město na světě. V roce 2002 jsem tam studovala Mezinárodní baptistický seminář. Miluji Prahu. Mám tam přátele, kteří mi nabízí pomoc a říkají, ať se vrátím. Jsou součástí Církve bratrské. Ale já miluji Ukrajinu. Můj manžel Volodymyr je pastor a já nemůžu odjet bez něj. Uvidíme, co se bude dít následující měsíc. Trochu to nahání strach, protože žijeme dvě stě kilometrů od Doněcku. Je to tu nebezpečné, budeme situaci sledovat. Protože kam přijde ruská armáda, tam už není křesťanství. Odvezli pastory, mučili je, zabíjeli, zavřeli kostely. Víme to, protože nás prosí o modlitby jeden pastor z Melitopolu. Kdyby Rusové přijeli až sem, všichni kazatelé s rodinami musí utéct, protože když neutečou, tak je Rusové zabijí. Protestantské církve berou jako centra zahraničních agentů.

Co se děje, je velká tragédie a je potřeba, aby se to zlo zastavilo.

Viděli jsme, jak nám svět pomohl – speciálně Česká republika. Taková míra pomoci nás šokovala. Děkuji Bohu každý den za pohostinnost České republiky, dokonce nekřesťané nás přijali! Ukrajinci velmi, velmi oceňují české obyvatele i českou vládu za takovou pomoc.

Kam přijde ruská armáda, tam už není křesťanství

Nezkrácený text najdete na webu BRÁNA.

neschopni slova. „Z Čechyji.“ Ozvala se za námi hlasitá jasná odpověď. Valja. „I skilky vas?“ „Tri.“ Kývnul, mávnul a jeli jsme.

Krivij Rig. Na držáku espézetky před námi je napsáno „Sláva Ukrajině“. Billboard u cesty s po zuby ozbrojeným vojákem hlásá: „Znáš kolaboranta nebo zrádce? Zavolej na čat-bot.“ A pod tím QR kód.

Na krychlové budově u zastávky září obrovský žluto-modrý billboard: „Sláva Ježíši Kristu! Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ Jedeme domů.

Děkujeme, Pane, že jsi nás vyslal a že ses o nás postaral. Že jsi chránil nejen nás, ale i ty, kteří byli s námi. Děkujeme, že jsme mohli udělat ten krok víry, spolehnout se na Tebe a jít Tvou cestou. Použij si to ke své slávě. Amen. ■

Ukrajinský paradox

EVA ČEJCHANOVÁ

Z Ukrajiny odjíždím s pocitem, že je tam mnohem bezpečněji, než jsme si mysleli před pár dny, a zároveň s mnohem větším strachem o lidi, kteří tam zůstali, protože už je známe, protože to ohrožení je reálné a protože už vím, že jestli něco přiletí, tak nestihnou utéct.

Nevím, jak v tom žijí nevěřící. Věřící se smířili s tím, že každý den může být jejich poslední. Je to jiné než u starých lidí, kteří měli roky na to zvyknout si, že odchází. Když čtyřleté dítě předvádí, jak umí tancovat, hopsá, skáče a směje se na celé kolo... a pak se zastaví a zeptá se: „Jéva, a potkáme se s tebou v nebi u Ježíše? Budeš tam taky?“ ... tak to člověka prostě dostane.

Jako by Ukrajina přeskočila spoustu let. Kam se člověk podívá, je buďto rok 1890, nebo 2020. S výjimkou bloků typické městské socialistické „architektury“ nic mezi.

Silnice jsou buď štěrkem vysypané polňačky plné hlubokých prohlubní (a hrdě si říkají ulice, jsou dlouhé stovky a stovky metrů a ve čtvrti tak vypadají všechny), nebo supermoderní dálnice, o kterých se může zdát i Němcům. Když se tyto dva světy, mezi kterými je propast století, protnou, je vidět neosvětlený přechod pro chodce na čtyřproudové silnici, kde není semafor, zato po něm strejc tlačí kolečko plné klestí. Nebo mezipruh mezi protisměrnými dálničními proudy – bez dělicích svodidel, zarostlý trávou – a na něm vozka s koňským povozem, který si směr tohoto „proudu“ určuje sám.

Nebo kuchyň, kde je jedna stěna obložená moderními kachličkami, vkusná kuchyňská linka se zabudovaným kombinovaným sporákem, a na druhé straně je plechový dřez s dírkami místo sifonu, do kterého teče voda svedená ze dvou zahradních kohoutků přes provázkem přidělanou plastovou láhev, stěnu tvoří tapety s kytičkami a místy kouká cihlovokamenná zeď.

Země se vzpamatovává z letité bídy, vědoma si sama sebe, rozkvétá a přeskakuje minulé století… aby ji nenažraný závistivý soused, který ji odnepaměti považoval za svůj majetek, raději zničil, než nechal kvést. Protože mít na čerpacích stanicích záchody se splachováním na čidlo, to už je na velké pyšné Rusko trochu moc.

PROČ BŮH NEVYSLYŠEL MÉ MODLITBY?

Modlitba je skvělá, úžasná, mocná věc. Všichni máme ve svém životě chvíle, kdy máme pocit, že naše modlitby zachrání svět. Ano, ale... Každý z nás už určitě zažil krutou realitu toho, kdy Bůh naše modlitby nevyslýchá a kdy máme možná pocit, že nás opustil. V záplavě pochybností se nám dere na povrch jedna jediná otázka: Proč Bůh nevyslyšel mé modlitby?

Pokud věříte, že Bůh je skutečný, pak je jen otázkou času, kdy se začnete potýkat s nevyhnutelnou skutečností – zdá se vám, že Bůh neodpovídá na vaše modlitby. Pokud věříme v Boha, jsme součástí víry, jejíž podstatou je zápasení (název Izrael by se dal přeložit jako zápas). Pravdou je, že Bible je ohledně otázky nezodpovězených modliteb mnohem otevřenější než spousta křesťanů a církví. Téměř polovina žalmů v Bibli obsahuje naříkání. Sám Ježíš žije s několika nezodpovězenými modlitbami. V evangeliích čteme, že se musel modlit dvakrát za slepého muže, aby byl plně uzdraven, v zahradě Getsemane Ježíš prosil, aby od něj Bůh „odňal tento kalich“. V neposlední řadě vidíme Ježíše modlit se, aby Boží církev byla v jednotě – co je mi zatím známo, nestalo se tak.

Pokud Ježíš žil s nevyslyšenými modlitbami a pokud se v Bibli upřímně píše o úsilí a zápasech, jaké často naše víra přináší, potřebujeme pracovat na vytváření prostoru pro prožívání těchto emocí, pro zápasení s těmito emocemi a pro

pochybnosti. Jedná se totiž o formu víry, nikoli nevíry.

Upřímně řečeno, není vůbec lehké najít odpovědi na naše nevyslyšené modlitby a na otázky, se kterými zápasíme. V některých případech, kdy hledáme důvod, proč nám Bůh naše modlitby nesplnil, pomáhá podívat se na situaci z hlediska tří kategorií: Boží svět, Boží vůle a Boží válka.

Boží svět Některé modlitby nemůžou být vyslyšeny z důvodu toho, jak Bůh stvořil tento svět. Žijeme ve světě plném fyzikálních a různých dalších zákonů. Zjednodušeně řečeno – padající věci nelevitují nad chodidly věřících. Když něco spadne ze stolu, nezastaví se to nad zemí, ale spadne to na vaši nohu, protože žijeme ve světě, ve kterém funguje gravitace.

Kdyby Bůh vyslyšel každou jednu modlitbu snoubenců, kteří se modlí, aby na jejich svatební den nepršelo, celá země by byla seschlá a na polích by nebyla žádná úroda. Ano, Bůh může využít své právo známé zákony obejít – v tu chvíli tuto událost nazýváme zázrakem. Většinou ale jedná v souladu s přírodními zákony z důvodu zachování „normálnosti“ našeho světa.

Boží vůle

Dalším důvodem, proč Bůh neodpovídá na naše modlitby, může být fakt, že se modlíme proti Boží vůli a proti tomu, co Bůh chce. Někdy nám Bůh ve své lásce řekne

ne a my se po nějakém čase ohlédneme zpět, uvědomíme si proč, a můžeme za to dokonce být vděční. Někdy je jeho NE velmi bolestivé a my tomu nerozumíme. Může nám ale pomoci fakt, že Bůh, který stvořil celý svět a nekonečný vesmír s mnoha galaxiemi, ví, co je pro nás nejlepší.

Boží válka

Bůh někdy nemůže vyslyšet naše modlitby ne proto, že by on sám nechtěl, ale proto, že je tu satan, který Bohu stojí v cestě. A my jako křesťané jsme často jeho cílem. Podle 1 Petr 5,8 jsme jednoduše v duchovní válce. Sexuální zneužívání, týrání či jiné bolestivé události rozhodně nejsou Boží vůlí. Faktem je, že za tím vším i mnohým dalším je práce satana. I proto jsou naše modlitby nepostradatelné. Ježíš nás volá, abychom se modlili, aby Boží vůle, ta správná a dobrá, vládla jak v nebi, tak i na zemi.

Potřebujeme si neustále připomínat to, že i když z nějakého důvodu Bůh nevyslýchá naše modlitby, tak to neznamená, že nás Bůh opustil. I když nám připadá, že Bůh je vzdálen stovky tisíc kilometrů, tak to není pravda. V Bibli se píše, a my tu naději v Bohu a Ježíši Kristu máme, že nás Bůh nikdy neopustí.Boží mlčení neznamená jeho nepřítomnost.

A i když často věcem nerozumíme a musíme žít s nevyslyšenými modlitbami, můžeme stále věřit v Boha. Je

text KRISTÝNA VACULÍKOVÁ ( tým Modlitby 24-7)

s využitím zdrojů: Pete Greig a kurz „Jak se modlit“

to chvíle, kdy jsme postaveni před rozhodnutí, jestli budeme Bohu důvěřovat i přes to, že to nechápeme. Když důvěřujeme Bohu i v nelehkých dobách, posiluje to jednu velmi důležitou vlastnost – a tou je věrnost. Pokud by naše modlitby byly vždy vyslyšeny, pak je víra jen záležitostí logiky. Ale když nám to připadá nesmyslné, když naše modlitby nefungují, ale stále důvěřujeme, jedná se o věrnost. Vsadím se, že znáte nějakého muže nebo ženu, kteří jsou věřícími už dlouho a prožili těžké časy, ale i tak žijí život s důvěrou v Boha a radostí. Jejich životní příběhy nejsou naplněny vzpomínkami typu: „Můj život byl lehký.“ Často při naslouchání jejich osobním příběhům uslyšíme větu: „Měl jsem těžký život, ale naučil jsem se důvěřovat Bohu.“

Tito lidé naplňují slova apoštola Pavla: „...chlubíme se i souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost spolehlivost a spolehlivost naději.“ (Římanům 5,3–4). Měli bychom usilovat o věrný život s Bohem navzdory bolestivým okolnostem.

Jak se zachovat, když Bůh nevyslyšel mé modlitby?

Častokrát, když prožíváme bolest nevyslyšených modliteb, přiměje nás to stáhnout se do ústraní a přestaneme komunikovat se svými přáteli a svěřovat se jim. Zkusme v těžkých chvílích naopak přizvat naše okolí do našeho zápasu, sdílet s nimi naše pocity a prosit je o modlitby.

I přes veškerou nechuť a bolest se držme Pána Boha a jeho lásky a neutíkejme od Něj, ale snažme se Mu se vším upřímně svěřit. K Bohu můžeme být se svou bolestí upřímní. Zajímá Ho, jak se cítíme. Věřme, že nás miluje a držme se pevně Jeho lásky a Jeho zaslíbení, která má pro nás a která nám sdělil skrze Bibli.

Pro hlubší ponoření se do tématu nevyslyšené modlitby si můžete přečíst knihu od Peta Greiga „Když Bůh mlčí“ nebo si můžete pustit 5. díl jeho kurzu „Jak se modlit“ na stránkách jaksemodlit.cz.

STUDIJNÍ BIBLE

s výkladovými poznámkami

Český studijní překlad

Český studijní překlad včetně poznámek, bohatý výkladový aparát, studijní články, mapy, tabulky, přehledy a mnoho dalšího...

číslo účtu: 2500723095/2010

web: modlitby24-7.cz

e-mail: info@modlitby24-7.cz

soc. sítě: YouTube Modlitby24-7, Instagram @modlitby247＿cr, Facebook Modlitby 24-7

obálka, stříbrná ořízka

Kožená obálka, zlatá ořízka

PODPORUJEME

Objednávejte na e-shopu: www.krestanskyzivot.cz

(QR kódy na tento e-shop odkazují)

1 256 Kč

1 349 Kč

RODINNÉ POBOŽNOSTI

připravila REDAKCE anekdota ROMAN GADAS

Jakou formou u vás doma probíhají rodinné pobožnosti a jak se mění v čase s ohledem na děti?

Naše svědectví o rodinné pobožnosti jsme natočili před dvěma roky do YouTubového celostátního živého vysílání CB z Bystrého. Proběhlo 14. 3. 2021 a nese název Jak se máš, Bože? Takto lze i dohledat.

Tehdy jsme skutečně chtěli podat svědectví na povzbuzení pro všechny, zejména pro mladé před nebo na začátku ranveje manželského a rodinného života.

Já a moje žena Jana jsme uvěřili každý zvlášť bez jakýchkoli náboženských tradic, oba v roce 1988. O to jsme to měli lehčí.

Věk dětí je jeden z mnoha faktorů, avšak podle mých zkušeností jsou děti schopné skousnout různé vrtochy rodičů.

Jako hlava rodiny jsem došel k závěru, ženo, že když vaříš ty, budeme se před jídlem postupně modlit všichni.

Určitě se rodinná pobožnost v čase mění a vyvíjí, záleží na každé rodině, jak to jednotlivým členům vyhovuje. Formu, kterou jsme ukázali na YouTube, provozujeme 14 let. Předtím jsme zpravidla večer přečetli lísteček z Dobré setby na příslušný den a potom jsme se modlili. Říkávali jsme tomu ovšem Hádanice nebo Tipovačka. Jeden člen rodiny přečetl verš z lístečku a ostatní měli za úkol uhodnout, ze které biblické knihy je. Dominik byl ještě v předškolním věku, a tak stačilo říci, jestli je ukázka z Nového nebo Starého zákona. Jestli tam najde slovo Bůh nebo Hospodin, je to ze Starého zákona, jméno Ježíš se vyskytuje jen v Novém zákoně, a pokud tam není ani jedno, lepší je tipovat zákon Nový.

Platí pravidlo, že účast na rodinné pobožnosti je dobrovolná. Pokud se někdo nechce zapojit, stačí to oznámit. Ještě jsme

přidali možnost distanční účasti, třeba v sousedním pokoji. Dbáme na to, aby naše rodinná pobožnost byla atraktivní.

Když jsme byli se sourozenci malí, probíhaly takové chvíle častěji – večer nebo ráno nám maminka četla krátké jednoduché zamyšlení a pak se táta modlil. Pamatuji si, že jsme se někdy ptali na otázky, které nás o Bohu zajímaly a rodiče si o nich s námi povídali. Byli připravení s námi mluvit, ať už odpověď znali, nebo ne. Někdy i přiznali, že nevědí přesně, jak to je, ale Bůh ano a oni Mu v tom věří.

JAN POKORNÝ provozní elektrikář

MARTA PELLY studentka

GLOSA

Dnes žijeme částečně jinde než rodiče, a tak společná zamyšlení míváme spíše ojediněle, ale stále se to děje. Dokud jsme byli na střední škole, občas si k nám mamka sedla při snídani, četla nám a modlila se s námi. Musím ale přiznat, že v průběhu puberty jsem to vždy úplně nevítala. Jedním důvodem bylo možná určité období vzdoru, druhým ale i to, že jsem začala mít větší potřebu být s Bohem sama. Jsem ale ráda, že se možnost společného času s Bohem občas dál otevírala a připomínala mi třeba, že se můžu k Bohu vracet. Výjimečnou zkušeností domácích pobožností pro mě bylo období

lockdownu, kdy u nás večeři Páně vysluhoval děda v obýváku pro celou rodinu u zapnuté televize, kde běželo vedení bohoslužby.

Někdy, když teď přijedu domů a sejdeme se, mamka znovu vytáhne Denní čtení a přečte nám z něj. Když zjistíme aktuální potřebu, kterou má někdo z rodiny nebo našeho okolí, pomodlíme se společně. Často jsou tyto situace spíš spontánní a nebýváme u toho vždy všichni, ale jsem vděčná, že v rodině můžeme tyhle věci zažívat. Inspiruje nás to i ke společným rozhovorům, někdy jen ve dvou, ve třech, v ústraní nebo při dalších úkolech dne.

Čas: věc záhadná

JAN JANDOUREK, sociolog, spisovatel a esejista

Za našich studií, když jsme se naší latinářce vymlouvali, že nebyl čas (naučit se slovíčka), dostávali jsme odpověď: „Čas nikdy nebyl, není a nebude. Je jen ten čas, který vytvoříme.“ Na to už jsme neměli co říct.

Výmluvy studentů, když je vezmeme jako takovou startovací čáru, mohou vést nakonec k celému maratonu hlubokých úvah.

DANIEL FAJFR

kazatel CB

Nejvýrazněji jsme to prožívali coby pětičlenná rodinná domácí skupinka. Jelikož naše tři dcery už vyletěly z hnízda, jsme nyní ve stejné situaci, jako když jsme ve dvou začínali. Ale tolik se toho zase nemění, neboť rodinné pobožnosti začínají a končí u manželů, kteří ještě, nebo už, nemají kolem sebe děti.

Pobožnosti jsme praktikovali dvakrát denně. Ráno před odchodem dětí do školy jsme měli krátké ztišení. Začali jsme zhudebněnou modlitbou Broučků, potom jsme si četli z Hesel Jednoty bratrské a hledali onu společnou myšlenku obou textů. Na závěr jsme se modlili, buď já, nebo manželka, někdy jsme zakončili modlitbou Páně. Nyní jsme zase ve dvou a navíc senioři, které netlačí čas, takže rozhovor nad Hesly se někdy pěkně protáhne.

V období, kdy dospívající výrazně ovlivňují rodinná setkávání, jsme

hledali pestřejší formy. Časem jsme vyměnili pomůcky, jako je Čtení na každý den, Manu, Deník mladých, za aktuální témata. Biblická zamyšlení jsme zpestřili úryvky ze zajímavých knih, střípky z dějin církve, misijními zprávami, rozhovorem nad některými články Brány či jiných periodik. Hodně se mi líbilo, když nám dcery pouštěly nahrávky křesťanských skupin, jako například P.O.D., a pak jsme vedli rozhovor nad texty písní. Následovaly modlitby, když byly holky menší, modlili jsme se všichni, později dva tři. Končili jsme písničkou na dobrou noc. Občas se nám stávalo, že se naše povídání, které začalo u biblického příběhu, stočilo úplně jinam. Někdy se dokonce palčivost domácích aktuálních témat projevila zvýšením emočního prahu.

To jen potvrzuje, že horká rodinná témata patří k domácím pobožnostem. Kde by byla lepší platforma pro řešení rodinných problémů než právě v rodinném kruhu a nad Biblí.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Aurelius Augustinus, zvaný svatý Augustin, byl zřejmě donucen o čase hodně uvažovat. Rád by se věnoval přemýšlení, jenže dostal úřad a musel se zabývat dost otravnými každodenními věcmi, na které ho bylo nejspíš škoda. Třeba různé soudní spory, které by určitě zvládl někdo jiný. Možná právě proto v těch volných chvílích o čase přemýšlel a napsal dosud slavné věty.

„Co je minulostí a co budoucností, když o minulosti uvažujeme v přítomnosti a o budoucnosti v přítomnosti, a když v obou případech je to přítomnost, která se nám dostává?“ Nebo že víme, co je čas, dokud po nás někdo nechce, abychom to vysvětlili. Uvažoval ovšem i obyčejný lid a dostalo se nám řady úsloví: Čas jsou peníze. Čas léčí všechny rány. Čas letí jako šíp. Čas je nejlepším lékem.

Nakonec zjistíme, stejně jako svatý Augustin, že čas je tajemství, ale víme dost o jeho prožívání. Zaměření se pouze na minulost nebo budoucnost může vést k úzkosti a stresu. Žijeme-li myšlenkami v minulosti, mohou nás trápit vzpomínky a pocity viny. Žijeme-li v představách budoucnosti, mohou nás sužovat obavy nebo mást fantastické plány. Žitím v přítomnosti se můžeme těmto negativním emocím vyhnout a nalézt radost a klid.

Teď jde jen o to si najít čas, aby nám to došlo.

FENOMÉN JMÉNEM THE CHOSEN

Seriál o JK The Chosen se stal fenoménem a dočkal se už několika sérií. Sledují ho davy lidí. Čím si myslíte, že to je?

V prvé řadě je to unikátním zpracováním, především postava Ježíše Krista je vykreslena neuvěřitelným způsobem. Dá se k ní vztáhnout. Ukazuje osobu Ježíše, kterého někdy můžeme skrze Bibli vnímat poněkud ploše, v jejím plném lidském rozměru. Druhá věc je, že autoři dokázali zůstat věrni podkladům v evangeliích a neutíkat k senzacím a zbytečným dramaturgickým snahám o oživení. Ale zároveň se jim povedlo doplnit děj o situace, o kterých člověk tuší, že přirozeně vznikaly. Celý obrázek Ježíšova života, včetně jeho interakcí s okolím, je vykreslen velmi plasticky a myslím, že i hodně věrně.

A poslední věc – tvůrcům se podařilo věrně zdůraznit mnoho zajímavých souvislostí, takže i pro dlouholeté křesťany je obohacující děj sledovat.

Myslíte tím třeba to, že Šimon Zélót mohl uvěřit na základě uzdravení nemocného (ve filmu se jedná o jeho bratra) u rybníku Bethesda?

Přesně. Takovéto věci ukazují, že se Ježíšova služba odehrávala v reálném světě, ne na listech papíru. Nebo třeba dějová linie života apoštola Petra – víme, že měl manželku, ale nic víc. Sledovat tuto linku je také velmi zajímavé.

Je to obrovský projekt. Jak vznikl a kolik dílů bude mít?

Vím jen to, že by měl mít sedm řad po osmi až devíti dílech. Projekt je financován z velké části crowdfundingem, tzn. každý jedinec může seriál podpořit na jeho stránkách. Osobně znám řadu mladých lidí v ČR, kteří se zavázali seriál podporovat pravidelně. To je velká síla. Klíčová postava projektu je Dallas Jenkins, americký evangelikální křesťan, který je jak režisérem, tak se velkou měrou podílí na scénářích. Tvůrčí společnost se jmenuje Angel Studios.

Čím vás osobně The Chosen překvapil?

Popravdě – byl jsem na začátku docela skeptický. Nemám moc rád křesťanské filmy pro jejich sterilitu a černobílou čitelnost. Při pohledu na fungování seriálového Ježíše to ale na mě jako na člověka, který vyrůstal v církvi a obráceným křesťanem je velkou část svého života, pořád mělo obrovský duchovní vliv. V různých životních momentech jsem se k některým scénám vracel a citace

z Bible mi nově ožívaly před očima. To mě překvapilo. A taky zachycení běžné interakce mezi Ježíšem a učedníky, která není často tématem evangelií, ale je velmi důležitá.

Přitáhlo vás to víc k Bibli?

Ano. Člověk má hned touhu si dohledat, jak je to v Bibli napsané, všimnout si souvislostí, které mu předtím unikaly, ale seriál si jich všímá. Je to nová perspektiva, která nám může pomoct.

Jaké jsou nejsilnější stránky seriálu obecně?

První je filmová kvalita. Je vidět, že to dělali profesionálové, po stránce výpravy, produkce a hereckých výkonů si to v ničem nezadá s dobrými sekulárními seriály. Pro dnešní svět, který je zvyklý na nějaký standard, je to důležité. Druhou silnou stránkou je již zmíněná věrnost biblickým záznamům. A za třetí – pro mě je to zatím nejlepší filmové zpracování Ježíše.

JAKUBA VEJMĚLKY z KAM se ptala EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV

V postavě bezelstně autistického pedanta Matouše člověk lépe chápe, proč zrovna jeho evangelium začíná rodokmenem. Máte vy nějakou postavu, u které jste díky seriálu pochopil, jaký ten člověk mohl ve skutečnosti být? Matouš svou specifičností vyvstává hodně, kromě Ježíše je to i moje oblíbená postava.

U Zélóta Šimona si člověk uvědomí, co to vlastně znamenalo být členem tohoto řádu a najednou se stát Ježíšovým učedníkem. A pak jsou to postavy, které se tam míhají krátkodobě a které mě fascinují – třeba Nikodém. Jeho vnitřní zápas o to, jestli bude Ježíše následovat, nebo ne – a nakonec se rozhodne, že ne. To je síla. I když to lehce překračuje biblický záznam, jeho rozhovor s Ježíšem je do tohoto kontextu zařazen věrně.

Máte k The Chosen nějaké negativní připomínky?

I když chápu důvod, je podle mě ve třetí sérii přílišný důraz na boční dějové linie možná přehnaně zdůrazněn. Konkrétně třeba zabývání se financováním Ježíšovy služby. Ale to je detail. A pak ještě jedna, možná fajnšmekrovská, připomínka – vadí mi, že učedníci jsou tam moc staří. Myslím si, že mnozí z nich byli kluci, ne banda dospělých chlapů. Ženatý Petr byl jiný, možná i věkově, ale ve filmu je jedním z těch mladších. Většina učedníků je vyobrazena jako Ježíšovi vrstevníci. To, myslím si, neodpovídá dobové realitě rabína a jeho učedníků.

V lednu 2013 vyšla první série. Kdy se seriál dostal do širokého povědomí českých diváků?

Sám jsem ho zaregistroval před třemi lety, do většího povědomí se dostává v poslední době. Proto se teprve začíná přemýšlet, jak ho šířit mezi Čechy. Sám jsem na plný úvazek misionář, a stejně pro mě v mnohém ten seriál znamená povzbuzení i napomenutí. Sledují ho i mí rodiče. Je dostupný zdarma online a na Netflixu, kde je první série a postupně by tam měly být všechny. Je to pro mladé mnohem přijatelnější médium, než jsou texty.

Jak se KAM do projektu The Chosen plánuje zapojit?

Rádi bychom pomohli mládežím a církvím uchopit tento seriál jako nástroj k přinesení dobré zprávy o Ježíši mladým lidem ze sekulárního prostředí i v Česku. Jsme v kontaktu s organizacemi v Polsku a Francii, které jsou o pár kroků napřed. V tuto chvíli se trošku mění podmínky ze strany autorů seriálu, a tak uvidíme, jak bude konkrétní spolupráce do budoucna vypadat. Každopádně bychom byli rádi, kdyby existoval český dabing a překlad dalších materiálů nabídnutých církvím.

Seriál je dabován postupně, první série již má dvanáct jazykových variant. Český dabing zatím neexistuje, u třetí série už nejsou ani české titulky.

Takže – kdy to bude?

To záleží na spoustě věcí, doufám, že se bavíme o řádu měsíců, nikoli let. Ale nechceme to dělat amatérsky, chceme udržet řemeslnou kvalitu, takže si přejeme, aby to dabovali opravdoví herci, což by mohlo být i součástí propagace. Naprosto klíčové je obsazení Ježíše, protože způsob, jak hovoří, je velmi důležitý. Ale přípravy jsou zatím v úplném počátku. Komunikujeme s lidmi přímo z The Chosen, ale i z Polska – tam už proběhlo promítání v kinech, skupinky s diskuzemi, mají dabing. Teď hledáme překladatele, dabingový tým, financování projektu, připravujeme materiály pro diskuzní skupiny misijní i křesťanské.

Kde plánujete čerpat finance na projekt?

Mnoho lidí vidí v seriálu jeho potenciál, takže věřím, že financování nebude problém. Iniciativa, abychom se do toho pustili, vyšla právě od dárců. ■

Kauza: Jidáš

LENKA ZIMOVIKOVÁ

Hra „Kauza: Jidáš“ psaná na motivy amerického autora Stephena Adly Guirgise slavila (po úspěšné pouti americkými jevišti) ohromné úspěchy v předním londýnském divadle Almeida.

V brilantně napsané tragikomedii se ocitáme v Očistci, kde se vede proces proti nejslavnějšímu zrádci historie – Jidášovi Iškariotskému. Jidáše obhajuje advokátka, která neměla právě

nejlehčí život a jež má sama pochybnosti o své víře v Boha. Žalobcem je nafoukaný Egypťan, který se rád poslouchá. Jako svědci vystupují nejen Jidášovi a Ježíšovi souputníci jako Šimon Zélót, Kaifáš, Pilát Pontský či Jidášova matka, ale také Matka Tereza a Sigmund Freud. Soud zkoumá Jidášovu motivaci ke zradě, jeho dětství, psychický stav i polehčující okolnosti. Rozvíjí se cynicky komplikovaná i vtipná náboženská debata o konfliktu mezi Božím milosrdenstvím a lidskou svobodnou vůlí.

Biblická tematika se tu projednává bez skrupulí, vtipnou formou zazní mnoho otázek: Byl Jidáš arogantním hlupákem, jenž si hrál na Boha, anebo byl Ježíšovým alter egem? Odpustil Ježíš Jidášovi? Můžeme vůbec rozpoznat dobro a zlo?

Divadelní představení v režii Milana Šeby bude opětovně uváděno od konce února 2023 v divadle Na Prádle v Praze 1.

VÁLEČNÝ DENÍK

VÍTĚZNÝ POSTUP

Přepis válečného deníku Josefa Šťastného z Víckovic z doby 1. světové války, třináctý díl

Tak opět je nový den 3. září a my se dnes dobře vyspali až do pěti hodin. Pak jsme si uvařili kávu, neb kuchaři nevařili. Máme cukr, tedy si vždy dost pochutnáváme. Dnes máme opět peníze, ale dost těžko sháníme drobné, většinou dostaneme papírové peníze. Tak jsem četl Slovo Boží u Kazatele o tom, „abychom pamatovali na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí, v nichž díš, nemám v nich žádného zalíbení“. Ach, poznávám, jak v takových dobách těžkých je těžko ku Pánu se cele obrátiti. Je to milost, že mohu býti již Páně z dob blahých a slunných. Ano, chci Ti, Pane, náležeti i nadále.

Je nyní 5 hodin odpoledne a my stojíme na lágrplace, kde čten je nám telegram došlý z ruského bojiště, v němž je nám oznámeno, že naše vojsko vítězně postupuje proti Rusům, jichž 100 tisíc zajalo a 100 tisíc mrtvých zůstalo na bojišti. A i z Francie přichází zprávy, že Němci vyhrávají. Paříž je bombardována zeppelínovými vzducholoděmi

a že je francouzská vláda na útěku. Srbsko pak že je blízko revoluci. Všecky ty zprávy dovedou nadchnouti. Potom byla zpívána hymna s velikým jásotem. Na konec pak jsme dostali pochvalu, že jsme i my vítězně postupovali v Srbsku, že jenom bylo příčinou našeho ústupu, že naše trupa byla sesla bena odchodem našeho vojska na Halič proti Rusku. A že přijde brzy ta chvíle, v níž opět se dostaneme tváří v tvář nepříteli, abychom tu zmužilost v sobě zachovali. Byla provolána sláva a my odešli do svých celt. Tu i tam slyšeti zpěv a vůbec radostná nálada v celém táboře. Já však budu očekávati na Boha, neboť v Jeho rukou jsou časové moji.

Nyní půjdeme spat, neboť o půlnoci půjdem na stráž. Dobrou noc, moji drahouškové. Spěte sladce, tatínek se za vás modlí a na vás vzpomíná.

Je 5 hodin ráno 4. září a já jsem s br. Víškem jako post za poštovní naší stanicí, neb Feldpostantem č. 113. Je to malý domeček, kde je centrum naší brigády, kam přichází všecky depeše ze všech vojenských míst. Je to v jednom údolí, z obou stran strmé skály, mezi nimiž se vine dobrá silnice, kterýchž je zde velice málo. Jedna strana vede k Tuzbe, bosenskému městu, a druhá přes Zvornik do Srbska. Naší povinností je dávati dobrý pozor na obě strany silnice a podezřelé osoby anhaltovati. Mohu při tom čísti Slovo Boží, a tak si tu druhou hodinou dobu krátiti.

Čtu 89. žalm a verš 18. je mi tak důležitým. „Nebo sláva síly jejich ty jsi.“ Jistě, nebýti Hospodin slávou a silou lidu Božího, co by vlastně ten život jejich znamenal? Úplně nic. Ach, čekejme, že On ještě jednou pohne nebem a zemí a oslaví se. On způsobí, aby Jméno Jeho svaté, skrze lid jeho oslaveno bylo. Ano, tomu chci věřit i já, a na to očekávat. Chci se těšit na ten budoucí nový rok 1915, jenž bude slavným pro církev Boží. Ano, Pane, oslav se. Je 10 hodin a já se vracím z koupi. Byl jsem totiž vyslán p. poručíkem, abych něco koupil. Šli jsme s jedním bosenským vojákem, jenž musí s nimi hovořit, do vzdálené vesničky, kde byly asi 4 kuči. Tam jsme koupili tvaroh, vejce, mléko. Též jsme dnes si koupili talíř sedlého mléka se smetanou. To jsem si pochutnal. Stál nás 10 K. Jednou lžicí jsme se najedli oba. Vajec máme 24 po až 4 K, 1 kg tvarohu za 1 K. Vše od Turčínů. V poledne jsme byli vystřídáni jinou stráží a my se vrátili zase do našeho lágru. Br. Víšek vařil rýži s jablky a čokoládu s vodou. Též jsme vařili povidla ze syrových švestek s cukrem – a to mi mnoho chutnalo.

Je opět nový den 5. září, sobota, a my vstáváme, abychom se připravili na prohlídku reservních porcí. Masových konserv, kávových a cvibachu. Potom přišel lékař a četl nám o nakažlivých nemocech a jak se máme vystříhati nákazy. Býti čistotnými, opatrnými v jídle a pití.

Již budeme zase týden v tomto lágru a já dosud nedostal ani řádeček z domova a je mi tak smutno. Snad dnes něco dostanu.

Je opět neděle 6. 9. jitro krásné, neb večer byla prudká bouře a v noci déšť, že nám až na hlavu pršelo. Ale potom přestalo a nám se pak pěkně spalo. Vstáváme o 7. hodině, umyji se a čtu Slovo Boží u Jerem. 51,46: „A nebuďte choulostivého srdce, aniž se bojte pověsti.“ To mne opět mocně povzbudilo. Nechci se báti. Mnozí čekají, že brzy půjdem domů, ale já pochybuji. Jsem připraven na delší čas utrpení. Těším se na ten příští rok 1915, že nám přinese dobré doby. Ó, by to Pán dal, aby to byl rok požehnaný, rok bohaté žně na vinici Páně.

příště: Pod palbou

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

Tajenku zašlete do 15. 3. 2023 na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Williama Gurnalla Křesťan v plné zbroji (1. díl). Knihu daruje nakladatelství a knihkupectví Samuel.

Tajenka z čísla 02/2023: Lidé se utíkají do stínu tvých křídel.

Knihu Církev na rozcestí? vyhrává Marta Zelenková, Třebíč. Připravil Dušan Karkuš.

ČISTÝ PRAMEN

Zmnoha různých důvodů nemám televizi. Loňské Vánoce jsem byla zaskočena – do té doby jsem vůbec nevěděla, o co přicházím. Zpravodajství bylo celé o tom, kolik lidí zemřelo doteď, kolik lidí umírá v současné chvíli a kolik lidí zemře zítra. Pokud to není zpravodajství válečné nebo pandemie, jsou to nehody od Číny po Brazílii, ty autobusové jsou vůbec nejlepší, bývá víc obětí. Když skončí hlavní svátky, koná se návrat k seriálovému střílení a vraždění všeho druhu. Málokdy zmínka o něčem hezkém, radosti, vděčnosti, úctě k těm, co něco umí, mají to v hlavě srovnané, či k životu vůbec. Zkoušela jsem i dětský kanál. Víte, že veverka může zneškodnit medvěda jednou dobře mířenou ranou ořechem? Budu si muset dávat pozor, mám tu na

PŘICHÁZÍ V PODOBÁCH, KTERÉ NÁM PŘIJDOU VŠEDNÍ A VLASTNĚ

NESTOJÍ ZA ZMÍNKU.

zahradě obojí, veverky i ořechy. Panuje kult ošklivosti, krve, agresivity. Navíc je ospravedlňován poptávkou, trhem a nutností se ve společnosti prosadit alias uživit rodinu. Tak jsme ztrápení my, protože to všechno nelze unést a slušnost často prohrává. Staří jsou opuštění, není na ně čas nebo chuť je navštěvovat, jelikož tráví ve své osamělosti čas s televizí a jsou plni zmaru, který z ní nasávají. Náctileté děti zcela vážně potřebují terapie, a není to vždy rozmazleností.

Svět nás zahlcuje. Až někdy neslyšíme toho, kdo má atributy „líbezný, nádherný, dobrý, milostivý, dárce“, protože on je tichý. Často přichází v podobách, které nám přijdou všední a vlastně úplně nestojí za zmínku. Souseda s upracovanýma rukama, co přinese vajíčka, že má přebytek. Staré

paní, která se jednou svěří, že vám večer kouká do oken a čeká až se rozsvítí – to pak ví, že už jste doma a ona si nepřipadá sama a večer vám na dálku přeje dobrou noc. Úplně neznámého člověka, jenž je na vás laskavý a možná tím nic nesleduje. Prodavačky, která ocení, že jste se na ni usmáli – možná jste první ten den a ona má už úplně upípané uši a ústa ošoupaná větou „Naši aplikaci máte?“. Možná přichází i v podobě vašich psů, kteří vás táhnou do kopců, kde lítají jak zbláznění, a pak večer leží v pelechu s jazykem za uchem, blažení. Vy ležíte o kousek dál ve vlastním pelechu a jste také blaženi, protože ve chvíli, kdy jste popadli dech a konečně se rozhlédli po místě, kam jste se za těmi zvířaty doškrabali, nezbylo vám než konstatovat, že tady invencí Stvořitel skutečně nešetřil, a žasnout. V podobě vašich dětí, u nichž se jednou bude vzpomínat, čím vším vám lezly na nervy, a bude vám líto, že teď vás už jen rozčilují tím, jak jsou k vám trpělivě shovívaví. V podobě vaší druhé poloviny – mít hezký vztah je totiž dar.

Proto vstřebávejme, co se do nás vejde, všechno hezké, laskavé, radostné, pokojné, nadějné. Vstřebávejme radost z přítomnosti a přízně druhých, naplňujme duše krásou koncertů, výstav, přednášek chytrých lidí, společenstvími, jež pěstují vstřícnost a dobrotu. Mnoho naplňujících věcí stojí jen dostavit se na místo – a pak se můžeme občerstvovat a pít. Včetně toho, co máme přislíbeno oním tichým, který říká: „Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.“

text PETRA TAMCHYNOVÁ

PETRA TAMCHYNOVÁ farářka CČSH

najdi 10rozdílů

Vydejte se s námi po stopách apoštola Pavla. Z Attalie odplul do Antiochie v Sýrii, odkud před časem vyšel.

Hmotný svět kolem nás je nestálý a pomíjivý a hodnota věcí v něm je velmi nejistá. Pán nás vede k tomu, abychom se k těmto pokladům neupínali. (Mt 6,19–21) Přesto ale často narážíme na realitu, kdy bychom si potřebovali něco tady na zemi aspoň trochu trvanlivě uložit.

Mnozí z nás máme někde doma uložené staré rodinné (nebo sborové) fotografie, dopisy od osob blízkých našemu srdci nebo jiné památky. Pro zlo děje sice takové „poklady“ žádnou hodnotu nemají, zato moli, rzi a další pozemské „živly zkázy“ je ničí stejně jako cokoli jiného. V podobném postavení bývají některé úřední dokumenty, které člověk potře buje jednou za příslovečný uherský rok – rodné listy,

Psané památky ničí i papír a POKLADY V ROZKLADU

oddací listy, školní vysvědčení a podobně. Mnohým z nás zmíněné archiválie leží někde doma hluboko v zásuvkách nebo v pořadačích v knihovně nebo na půdě kupříkladu v krabici od bot. Když je občas vytáhneme na světlo, někdy dovedou nepříjemně překvapit, v jakém jsou stavu – pro zkušené archiváře by to však žádné překvapení nebylo.

Doba plastová trvá už desítky let a jedním z jejích výdobytků jsou průhledné desky a fólie, jako dělané pro ukládání dokumentů. Jenže na dlouhé ukládání ve skutečnosti nejsou. Zkušenosti ukazují, že v nich papír nemá přístup vzduchu, stránky se často slepí a text nebo obraz se „přetiskne“ na samotnou fólii. V archivech proto raději skladují písemnosti v papírových deskách, přířezech a krabicích. Dávají si přitom pozor na to, aby na sobě neležela příliš silná vrstva papírů a aby se stránky po sobě neposouvaly.

Věčně nevydrží ani samotný papír. V některých obdobích v něm už během výrobního procesu zůstalo příliš mnoho kyselin, které jej po desítkách let začnou rozežírat. Podobně mohou působit některé inkousty. V horším případě se písmo rozpadne, v lepším případě se jen propije na opačnou stranu. Některé dokumenty potom archiváři zachraňují tak, že je fotografují zrcadlově, aby byly čitelné. O poznání choulostivější jsou v tomto ohledu fotografie. Koho by napadlo, že může být problém, když na volnou zadní stranu napíšeme, kdo nebo co je na snímku? Stačí ale, aby byly fotky uložené v příliš vlhkém prostředí (nemluvě o případech, kdy se ocitnou pod vodou, třeba při zalévání květin na poličce) – a nápis může skončit někomu na obličeji. V archivech institucí bychom možná našli snímky, kde se na obrazovou stranu prosáklo razítko.

Dnešním archivářům pomáhá v uchovávání „pokladů“ digitální technika. Ani ta ale nefunguje jednou provždy. Záznamové disky a jiná média také ničí zub času, přístroje i programy zastarávají. Všechno je nutné občas kontrolovat, přepisovat, znovu ukládat. Nám křesťanům to může připomenout, že nestačí mít Slovo (ale i vzpomínky na blízké lidi) jen někde dobře zapsané a uložené, ale že je potřeba je doopravdy žít – s Bohem a s lidmi.

DOBŘE STŘEŽENÝ POKLAD

Každý typ dokumentu vyžaduje jiné podmínky uložení – např. papírové dokumenty jsou skladovány v depozitářích zpravidla při 15 °C a vlhkosti obvykle 55 %. Čas, nevhodné uložení nebo třeba povodně stav archiválií výrazně mění. Například noviny staré sto let je pak třeba nejprve zbavit prachu a nečistot gumováním, archiválie napadané plísněmi procházejí nejprve dezinfekční linkou.

text MARTIN SRB foto NA a GATEPHOTO