NOVÉ, NEBO STARÉ?

text BEN KALETA ilustrace BRÁNA

Máme leden. Nový rok. Opět se nám střídá to, co známe, jen v trošku jiné formě. Sníh už není, co býval, měsíc mine měsíc a za chvilku opět podávat daňové přiznání, sehnat klimatizaci na nové a krutější léto, těšit se z podzimní melancholie a konečně ten vytoužený nový Nový rok. A já nutně potřebuji nalézt odpověď na jednu otázku. Je lepší nové, nebo to staré? Bude tento rok lepším rokem než ten minulý, nebo snad na konci roku budu toužebně očekávat zase zcela něco nového? Každý rok má dost na svém trápení. A tak si starosti nedělám, ale otázku z hlavy nedostávám…

Jak se k novým věcem staví Písmo?

Moc se mi líbí, jak je Pán Ježíš praktický. Nemaluje nám iluze o tom, že věci prostě budou vždy a za všech okolností fungovat, ale popíše to naprosto srozumitelně.

Útočí na nás mnoho nových názorů, které s nadcházejícími roky přibývají. Spousty nových problémů, se kterými jsme se ještě nikdy nesetkali. A my zjistíme, že nemůžeme svobodně obléknout ani jeden šat, protože ve starém, který doteď fungoval, teologicky seděl a byli jsme v něm kovaní, se prostě ukázat nemůžeme, protože je děravý, neobstojí před tím vnějším tlakem a nepřízní počasí, a ještě by nám udělal z ostudy kabát. A přijmout ten nový se nám nechce, protože se v něm vůbec nevyznáme, plaveme na suchu, tápeme, a navíc nám vůbec nesedne, ba dokonce s ním nesouhlasíme. Ale co s tím? Čím více se snažíme o nějaký kompromis, tím hůře to všechno vypadá a je to neschůdné.

„Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se záplata z nového nehodí. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů. Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: ‚Staré je lepší.‘“

Naštěstí pro nás Kristus nenabízí pouze variantu, která nás nechá ve štychu, ale poodkryje nám i řešení. Není třeba nic opravovat, nic látat. Protože nikdo nedává mladé víno do starých měchů. A přesto kolikrát se o to nesmyslně snažíme.

Abychom zapadli, aby si nás druzí vážili, abychom dokázali, že jsme tolerantní, či snad v zoufalé snaze o udržení moderní a lukrativní církve… Bohužel, pokud se takto snažíme žít, Kristus nám odhalí, co náš čeká – Jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Opět je nám připomenuto, že kompromis nebo snaha o vymyšlení nějakého systému, ať už věroučného, teologického, sociálního či jakéhokoli jiného, je destruktivní pro obě strany. Nic nezabrání tomu tlaku, který je nezadržitelný, a ztráty budou na obou frontách. Nicméně je nám v tomto textu nabídnuto jedno řešení. Nové víno se musí dát do nových měchů. Nový problém potřebuje nová řešení. Nová myšlenka potřebuje nový rozlet, protože jedině tak uzraje, a teprve čas odhalí, zda náplň odpovídá kvalitě, hodnoty přetrvají, láska nevychladne, zápal nezmizí, víra obstojí. V dnešní uspěchané době není radno najít uspěchaná řešení, protože vše potřebuje ke svému zrání čas. Strom se přeci pozná po ovoci. Nemůžeme ho setnout jen proto, že roste nakřivo a nám se nelíbí nebo má divnou barvu či nám zapáchá. Stejné je to i s problémy a starostmi dnešní doby, letošního roku a se vším, co přinese.

Moc se mi líbí, že ani tímto Kristus nekončí, ale naopak dodává – Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: „Staré je lepší.“ A zde bych se rád pozastavil. Staré je lepší. No, považte, kdo to může říci než ten, kdo hledá moudrost, zralost. Vezměme si to prakticky. Člověk, který touží po zážitcích, nesáhne po starém vínu, ale po mladém, levném, a to ve velké míře, protože potřebuje ten zážitek mít opravdu silný. Zato ten, kdo hledá to, co lahodí srdci, nitru, ten sahá po kvalitě.

Stejné je to i s naší duší. S naším chlebem. Kolikrát toužíme po nových věcech. Zahlcujeme děti materiálními nadbytky, které vyvolávají jen nezdravou touhu hromadit nesmyslné věci, a zapomínáme na tu pravou potravu. Na potravu duše. A to není problém jenom naší doby, to je problém naší společnosti. Materialismus a touha po sebeuspokojení je všude kolem nás, je nemožné jím nebýt dotčen. To, co máme, není dostačující a požadujeme stále více od druhých i od sebe. Člověk tak vyrůstá v chamtivosti, je bohem sám sobě. To se promítá i do církve, chceme stále nová, neustále oslovující kázání, nové skupinky, semináře a rozhovory orientované na nás a naše potřeby. A Boží vůle, která by nás měla táhnout, se válí na zemi vedle našich církevních „tahounů“. Přivykli jsme si na to, že nám prostě narvou do úst tu láhev s umělým mlékem, je to příjemnější, pohodlnější, než aby člověk sám hledal a vytahoval pravou potravu z matčina prsu. A možná už vidíme nové víno uzrálé ve své plnosti a říkáme si, takové víno přece pít nechceme. Ale kde najdeme to dobré, staré? No přeci v Písmu! Jen jej stačí otevřít a opět se do něj zamilovat a začíst.

Víte, ale to je něco, co nejde nikomu přikázat, k tomu musí člověk prostě a jednoduše dozrát. Ano, lásku si jde osvojit, naučit se milovat. Láska může vzniknout i bez zamilovanosti. K tomu je ale zapotřebí návyků, rituálů – každý den si najít prostor a čas pro Hospodina a jeho Slovo. Ovšem to je o prioritách. O tom, s kým vlastně chci trávit svůj čas, v blízkosti koho je mi dobře. Jsou-li to pozemské statky, pak se nemohu divit, že čas na Písmo je těžce k hledání. Ale ani tak nemusíme zoufat, vždyť Písmo stejně jako láska není jen o jedné formě. A když nemám pro vytíženost čas ani prostor na otevření si Bible, přeci mohu svou touhu po Bohu vyjádřit při práci v písni či modlitbou, přemýšlením nad Božím Slovem, ztišením… Je mnoho forem, mnoho měchů s kvalitním vínem.

A neméně důležitá forma je forma ústní tradice. To si dobře uvědomují nejenom židé, ale i indiáni. Indiáni milovali dobré, osvědčené příběhy a vždy se sešli večer u ohně a trávili spolu čas tak, že si tyto příběhy vyprávěli. Staré příběhy. Stejné to bylo a je u židovského národa. Hluboká sounáležitost v příbězích vyvoleného lidu a Hospodinových činech. A v tom tkví to staré a tajuplné kouzlo. Řeknu-li to jinak: Je fascinující, jak téměř každý, nehledě na svůj věk, dnes již zná pohádky o Sněhurce, Popelce, ba i novodobé pohádky od společnosti Disney a jiných autorů. A kolikrát se stejnou vášní je otevírá a těší se na to, až si přečte ta věrně známá slova, podívá se na tu scénu z filmu, stává se tak součástí příběhu, protože ví, co přesně bude pokračovat a co může očekávat. Přesně takto bych byl rád, pokud by se nám povedlo zahořet v tomto roce k Písmu. Dychtivě očekávat ta věrná slova Krista, která se nám vryjí do srdce a my je pak v životě můžeme prožívat na vlastní kůži. To je to kouzelné předávání příběhů o Božích hrdinech svým dětem, ne pohádek, ale opravdových příběhů o Boží moci. To je to staré víno, které chutná tak božsky, protože pochází od samotného Hospodina. A pak už se nebudeme trápit tím, kam tato doba směřuje, a problémy, které vidíme kolem sebe, protože nedílnou součástí Božího příběhu je, že i my jsme jeho děti. Děti Vládce pokoje. A můžeme i v tomto roce prožívat Boží pokoj převyšující každé pomyšlení, nehledě na starosti, se kterými se potkáme.

Nehledejme neustále nové věci, něco, čím obohatit či aktualizovat náš život. Hledejme našeho Pána, a to v Písmu! Protože to je věrné, pravdivé, dobré a mnohými hrdiny víry ozkoušené. Nesnažme se tím, co si dnes hraje na moralitu, lidskost a svobodu, naplnit měchy Božího zákona, jinak to všechno praskne, zanechá za sebou spoušť a zjistíme, že dohromady to opravdu skloubit nejde. Nehoňme se za duchovními zážitky, ale hledejme pravou potravu, která dodá naším kostem svěžest a tělu zdraví (Přísloví 3,7–8).

BEN KALETA (1990)

Vikář CB v Praze v Horních Počernicích. Se svou ženou Magdalenou mají tři dcery.

Úvodní otázka mě provází už nějakou dobu a nyní na mě dopadá zcela ukrutně. Stojím s obrovským dilematem přede dveřmi z domu a prostě si s tím nevím rady. Venku je zima. Člověk by se odvážil říci, že mrzne. A já mám před sebou novou bundu, která je na první pohled krásná, barevná, se spoustou kapes, ale neozkoušená. A pak je tady ta druhá, ošuntělá, na kterou jsem zvyklý a kterou zimu co zimu beru na sebe. Je má oblíbená. Teploučká i přesto, že je děravá, a upřímně – nevypadám v ní už nejlépe. Překvapivě takovýto kabátek nenalézám jenom na prahu svého domu, ale i našeho sboru, naší církve, našeho národa, ba i na prahu svého vlastního srdce. Pokud vezmu tu novou bundu a použiju ji k opravě své staré, tak se tím ta nová zničí a stará zneváží. V tomto výroku je hluboká pravda. Otázka, která vyvstává znovu a znovu, den co den, rok co rok, režim co režim. Je tu něco nového, jak se s tím mám vypořádat?