Téma

Návykové látky Zde si možná říkáte, že tento bod na stránky časopisu Brána nepatří. Asi si nepícháme pervitin či heroin, ale mezi návykové látky patří i alkohol, který je v našich kruzích tolerován. Je to v pořádku, pokud ho užíváme moudře, alkohol nevymyslel ďábel. Zároveň je třeba si uvědomit, že to, co bych normálně neřekl, pod jeho vlivem řeknu. Slyšel jsem svědectví z jakési sborové dovolené, kde se část sestersko-bratrského osazenstva dostala pod vlivem alkoholu do patřičné nálady a kdosi ostatním vyzradil velmi osobní informace o nepřítomném člověku. Normálně by to neřekl, ale pod vlivem se rozvazuje jazyk. Byla z toho obrovská bolest, která se táhne několik měsíců. Pozor na alkohol, uspává svědomí.

Nenazývání věcí pravým jménem Hřích je hřích, selhání je selhání, a aby mi mohlo být odpuštěno a mohlo dojít k nápravě, je třeba věci pojmenovat. Jenže někdy jsme svědky zajímavých posunů. Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou se uvolnit od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu atd. Ano, pravda bolí, ale má schopnost probudit naše svědomí a následně se pokusit věci začít měnit. Pokud žijeme v jakémsi přeludu, svědomí je sice uchlácholené, ale nemůžeme očekávat změnu. Jistěže je třeba pravdu sdělovat citlivě a v lásce, ale to nic nemění na potřebě pravdu sdělit nebo si ji připustit.

Odklon od Pána Boha Poté, co jsme uvěřili a přijali Ducha svatého, jsme na některé oblasti života ještě citlivější. Nemáme jako křesťané žít v jakémsi konstantním vyšinutí, ale jednoduše tak, aby se náš život líbil Pánu Bohu. Zároveň nechceme dělat to, co se mu nelíbí. Proto se modlíme za Boží vedení a citlivost na jeho hlas. Zároveň si přiznejme, že hřešit nám nedělá až takový problém. Někdy totiž prožíváme něco podobného, co prožíval Hurvínek, když si stěžoval Spejblovi, že se mu něco nedařilo. Spejbl mu radí:

Svědomí a zpověď

Mgr. PETRA STEJSKALA, kněze ŘKC se ptala EVA ČEJCHANOVÁ

Co se děje se svědomím člověka v procesu pokání? Možná by spíše měla zaznít otázka, co to je pokání. V křesťanském pojetí znamená výraz lítosti, vnitřního obrácení k Bohu a proměny dosavadního života. Možná bych řekl, že je to okamžik či stav člověka, kdy se začíná odvracet od vlastní viny – uvědomuje si ji a ví, že potřebuje pomoc. Jako věřící ji hledá v první řadě u Boha, ale nejen to. Někdy je to dlouhý proces, někdy to může být opravdu jen okamžik prozření.

Co se stane se svědomím hříšníka, který zůstává dlouhodobě bez pokání? Pokud v tomto stavu dlouho zůstávám, stávám se tvrdším v srdci i vůči druhým. Je to takový začarovaný kruh. Pokud zůstanu se svou vinou uzavřen sám v sobě, začnu si na to zvykat. Zvyknu si, že vinu nesu v sobě a nikomu jinému do toho nic není. Zvyknu si,

ROZHOVOR

že jsem sám a nikoho nepotřebuji. A pak se to nabaluje dál a dál. Stejně začnu přemýšlet o druhých lidech, místo světla ve mně začíná klíčit jakási temnota, která je pak schopna zatemnit jakýkoliv pohled lásky a odpuštění na druhého člověka.

Proč je důležitá zpověď – vyznání hříchů před svědkem? Mohu říci i z vlastní zkušenosti po 30leté praxi, že zpověď (svátost smíření) je velmi radostná a mnohdy nepochopená svátost. Mnohdy je zde velký strach vyznávat své hříchy před druhým člověkem. Ale kněz je zde skutečně jen prostředník. Kněz má jeden jediný úkol – prohlašovat nad člověkem Boží milosrdenství a odpuštění. Není tím, kdo určuje, co je správné, a co ne. Je prostředník Božího milosrdenství a Jeho odpuštění. Kněz neodpouští hříchy – to jen Bůh.

A proč se zpovídat knězi? Některé církve to samozřejmě nemají, ale paradoxně mnozí z členů těchto církví to vyhledávají. Pro velké množství lidí platí i jiný postup – někde musím otevřít své nitro… Vina opravdu tíží srdce člověka. Proč je v posledních desetiletích tolik potřeba psychologů? Ti můžou naslouchat, ale ve svátosti smíření zazní ono „prohlášení odpuštění“, které člověk tak moc touží slyšet, prožít.

Může jít ke zpovědi u katolického kněze jen katolík? V určitých situacích nejen katolík, ale samozřejmě se předpokládá, že je pokřtěný. Ale určitě nevyhodím člověka, který přijde. Jen nepůjde o „svátost“ v křesťanském slova smyslu. Ale modlit se s ním za odpuštění může kdokoliv – i kněz. I tohle je velmi silné – modlitba druhého.

„Hurvajs, musíš si umět poručit.“ Hurvínek mu na to odpovídá: „Což o to, taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“ Jako by Hurvínek četl sedmou kapitolu Římanům, kde Pavel napsal: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ Jak Hurvínek, tak Pavel říkají, že si sice poručí, protože vědí, co je správné, ale vykonat to někdy nedokážou. Jinými slovy problém není v neznalosti, ale ve vůli nebo ve skutečné touze něco změnit, žít podle toho, co se líbí Pánu Bohu. Řešením pak je nevzdat svůj zápas za posvěcení, nebo naopak svůj boj vzdát a zaujmout postoj „Bože, dej mi pokoj, přestaň mě řešit“. Pokud k tomu dojde, citlivost na Boží vedení se postupně ztrácí a Duchem oživené svědomí planí.

Předuchovnělost Nezapomenu na případ, ve kterém se řešila nevěra. Po dlouhém rozhovoru mě uzemnil argument, že ten, kdo se dopouštěl nevěry, musí počkat na Boží hlas a až poté, co mu Bůh sdělí, co má dělat, udělá to. Krásně duchovní, že? Co je krásnějšího, než čekat na Boží hlas? Problém byl v tom, že v tomto a mnoha dalších případech je tzv. čekání na Boží hlas výsměchem Pánu Bohu. Bůh totiž již leccos řekl – a asi není třeba psát kde. Dalším „superduchovním“ žargonem je „počkejme, až co řekne Duch svatý“. Na jednu stranu nelze nesouhlasit, na stranu druhou čekání na hlas Ducha svatého nemá nahradit elementární moudrost ani naši zodpovědnost za to které rozhodnutí.

Účel světí prostředky Existují rozhodnutí, která bychom za normálních okolností neudělali nebo je alespoň udělat nechceme. Normálně nechceme pomlouvat, ale co když mám pocit, že pomluvou pomohu, aby se v našem sboru vyřešily některé problémy a aby se na někoho provalila jeho selhání? Víme, že kazatelnu nesmíme zneužít k vyřizování účtů a že nedělní kázání konáme proto, abychom zvěstovali Krista, ale kdy jindy veřejně pojmenovat něčí hřích? Vím, že bych neměl pro svoje dítě využívat protekce, ale Pán Bůh ho tak moc obdaroval a skrze normální způsoby se na školu prostě nedostane. Asi víte, kam mířím. Na jednu stranu vím, na stranu druhou mám před sebou nějaký „vyšší princip“,

Je při zpovědi místo na pastoraci? To je skutečně složitá otázka. Pokud taková situace nastane, mám samozřejmě odborníky, o kterých vím, a snažím se dotyčného „přesunout“ k odborníkovi (psycholog, psychiatr). Možná je třeba rozlišit zpověď jako takovou od duchovního doprovázení – ale ano, dá se to skloubit. V zásadě jde však o dvě rozdílné skutečnosti, které se mohou sejít na jednom místě – ale to už je řeč o zpovědi mimo kostel, ve kterém na to většinou není čas ani prostor. Zpovědnice nejsou vyhovující k delším rozhovorům.

Může kněz odmítnout dát rozhřešení? Tedy potvrdit člověku po zpovědi, že mu Bůh odpustil hříchy? Kněz by neměl nikdy odmítnout rozhřešení, vyjma jasně definovaných situací: jedná se o hříchy, které jsou spojeny s exkomunikací rezervovanou Apoštolskému stolci, tam může kněz rozhřešit pouze poté, co obdrží rekurs (odpověď) na dotaz vznesený Apoštolskému stolci. Všichni zpovědníci českých a moravských diecézí mají povolení udělit rozhřešení těm, kteří se vyznávají z provedení interrupce (která mezi zmiňované hříchy patří).

V žádném jiném případě není kněz soudcem ani rozhodčím v tom, co je, nebo není hřích. Nikdy nemohu znát člověka a jeho důvody jednání tak, abych mohl říci: „Vím přesně, že tohle je hřích.“ Takovou moc naštěstí nemáme, ač se někdy zdá, že takto vystupujeme. Jsme skutečně pouze a jedině těmi, kteří vyhlašují Boží milosrdenství, jeho lásku a odpuštění nad člověkem.

Je to nádherná, laskavá a radostná svátost.

inzerce

Výběrové řízení Nadace Mezinárodní potřeby hledá výkonného ředitele na plný úvazek

Místo výkonu práce je kancelář v České Třebové, částečná práce z domu je možná po dohodě a zaučení. Práce je spojena s cestováním v ČR i do zahraničí, odpovědností za tým spolupracovníků a komunikací v angličtině.

Předpokládaný nástup:

Od 1. 8. 2023 jako asistent ředitele, od 1. 4. 2024 samostatně jako výkonný ředitel.

Máte-li zájem u tuto práci: Nejpozději do 31. 12. 2022 napište na e-mail petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz, přiložte svůj strukturovaný životopis, popište, proč se ucházíte o tuto práci a jaké jsou Vaše předpoklady k ní. Uveďte kontakt na vedoucího svého sboru/společenství, kde jste závazným členem.

www.mezinarodni-potreby.cz Jsme na sociálních sítích a YouTube. Další informace na tel. 732 373 573 nebo na petr.horacek@mezinarodni-potreby.cz

Nadace Mezinárodní potřeby je křesťanská nezisková organizace. Podporuje přes třicet lektorů primární prevence v ČR, v sedmi zemích světa umožňuje chodit do školy chudým dětem v programu Dálková adopce PLUS® a podporuje další rozvojové a humanitární projekty.

bohulibý cíl, a abych ho dosáhl, volím nepovolené prostředky. Svědomí sice štípne, Pánu Bohu se to nelíbí, ale účel je účel, a když je dobrý…

Co s tím?

Jedna ze základních pouček homiletiky (nauky o kázání) je, že kulisy se změnily, ale člověk a Pán Bůh nikoli. Proto můžeme Písmo vykládat i dnes. Začal jsem tento článek příběhem prvních lidí a jejich snahou se skrýt poté, co zhřešili. Pokusil jsem se ukázat osm druhů současných fíkových listů nebo chcete-li způsobů, jak se před Pánem Bohem promlouvajícím skrze svědomí skrýváme dnes. Není to hezký výčet. Zároveň je ale nadějí, že to, co jsme schopni a ochotni pojmenovat, můžeme následně změnit. Co nepojmenujeme, jako by neexistovalo. Jenže ani pojmenování problému není zárukou změny. Je jen prvním krokem. Jak udělat druhý krok? Jak obživit svoje svědomí? Citlivost na Boží hlas? Jedním z nebezpečí křesťanského prostředí je navozování chronického pocitu viny. V takovémto prostředí už jen to, že necítím vinu, je vina. Takovýto postoj má blízko k úzkosti, perfekcionismu, snaze úzkostlivě dbát na to, jak se jevím ostatním, kteří by mě mohli prokouknout. Tento postoj připomíná bohatého mládence nebo staršího bratra. Oba o sobě tvrdili, že jsou téměř dokonalí. Připomínali muže v následujícím příběhu, který přišel do ordinace a řekl: „Pane doktore, neustále mě bolí hlava, předepíšete mi něco proti tomu?“ „Ano,“ řekl lékař, „ale nejdříve vám položím několik otázek. Povězte mi: pijete hodně alkoholu?“

SVĚDECTVÍ

Svědomí mlčelo, ale Ježíš brečel

autentické svědectví sestry v Kristu zaznamenala EVA ČEJCHANOVÁ

Byla jsem teenagerka s touhou objevovat a se srdcem ve světě. Co do mě rodiče vložili svojí láskou, to ve mně bylo a zbytek byla moje trochu divoká povaha a živelný temperament. Ta touha o všem se sama přesvědčit byla možná jedním z důvodů, proč jsem hledala smysl života a našla Krista. Když jsem pozvala do svého života Ježíše, hodně věcí se změnilo. Nebylo to naráz, ty největší změny přicházely postupně a byly vidět až po čase. Co se mi ale stalo ze dne na den, byla změna týkající se svědomí. Najednou tam byl blok – už mi nešla přes rty sprostá slova, nevydržela jsem v prostředí, kde se pomlouvalo, večírky se mi najednou zdály prázdné a lidí, kteří se tam opíjeli, mi bylo líto. Jako by mi Bůh dal v tom novém pohledu na svět i odpor ke hříchu. Předtím bych na svoje „čisté svědomí“ klidně i přísahala, teď jsem viděla, že zas tak čisté nebylo. Jen tam byly věci, které jsem jako hřích nevnímala. Od lidí, kteří také prošli obrácením, vím, že to samé se stalo i mnohým z nich.

Byla to doba čisté lásky k Ježíši – i k lidem. Zjištění, že jsou lidé, kteří prožívají tuhle lásku stejně, bylo skvělé. Bylo super být mezi nimi. Jenže přišla bolest a vystřízlivění. Došlo to tak daleko, že

jsem vyhodnotila jako bezpečnější stýkat se s nekřesťany, protože tam je člověk na pozoru jaksi přirozeně, zatímco křesťanům připisuje vyšší kredit, a tedy vyšší míru důvěry – a vrátila jsem se k podobnému životu jako před obrácením. Užívala jsem si pozornosti nápadníků, zamilovávala se a rozcházela, žila jsem život, který byl podle norem světa úplně normální… ale ze kterého Ježíš brečel. Věděla jsem, že žiju v hříchu – nepřestala jsem číst Bibli, v duchu jsem pořád toužila po té čisté Ježíšově lásce a takovém životě s Ním, ale vězela jsem ve špíně, uvázaná ve vztazích, které neměly s čistotou nic společného. Z pohledu světa jsem tím nikomu neubližovala, měla jsem na takový způsob života právo. Mezi lidmi moje svědomí mlčelo. Bylo snadné přijmout hodnocení druhých, že jsem dobrý člověk, a dál se nezkoumat. Ozývalo se ale, když jsem byla sama. Tam hlas lidí nedosáhl. Ale Bůh byl blízko, protože mě nikdy nepustil. V takových chvílích jsem pokaždé vyznávala jednotlivé hříchy, prosila o odpuštění, brečela… A viděla, v čem vězím. Bylo to jak pavoučí síť. Až se to napětí mezi tím, jak jsem chtěla žít, a tím, jak jsem žila, jednou prodralo do výkřiku: „Bože, prosím, pomoz mi, já nechci hřešit! Ale bez Tebe to nedokážu.“ A On sám začal v mém životě jednat. Rázně, ale se vší otcovskou láskou.

Dneska se za to období hluboce stydím. Pořád mě bolí Ježíšova bolest za mě z té doby. On dává každé z nás nádherné, diamanty pošité svatební šaty – a my je můžeme buďto chránit až do dne, kdy se na nás před Bohem ukáže jejich nádhera, nebo můžeme ty drahokamy oškubávat, rozdávat je a myslet si, že nám to přidává na hodnotě, protože je o ně takový zájem. Nepřidává. Je to lež. Na konci jsou otrhané šaty... a stud.

Teď už vím, že v církvi jsou hříšní lidé a že Bůh miluje i je.

Protože jsem tam i já. ■

„Alkohol?“ odvětil muž pohoršeně, „S takovým hnusem nemám nic společného.“ „A co kouření?“ „Kouření nesnáším, tabáku jsem se v životě ani nedotkl.“ „Promiňte, že se vás ptám, ale – znáte to, jak to s námi chlapy někdy je – užíváte si někdy v noci?“ „Samozřejmě že ne. Za koho mě máte? Chodím spát nejpozději v deset.“ „Povězte mi,“ řekl lékař, „ta bolest hlavy, která vás trápí – je to taková ostrá, vystřelující bolest?“ „Přesně tak,“ odpověděl muž. „Je to tak, jak říkáte: ostrá, vystřelující bolest.“ „Drahý pane, pak je to jednoduché. Máte svatozář moc natěsno. Stačí si ji trochu povolit.“

Tento příběh nemá relativizovat hřích ani zlehčovat něčí úsilí o svatost. Jen ukazuje na to, že s našimi ideály to není vždy tak, jak bychom si přáli. Možná je to i proto, že kdyby se nám je podařilo všechny naplnit, nebylo by s námi k vydržení. Řešením pak je to, co popisuje Pavel ve výkřiku v Římanům 7: „Bídný já člověk, kdo mě vysvobodí!“ Podobná slova nevolí člověk, který má vše pod kontrolou. Možná jste se někdy potkali s Anonymními alkoholiky – organizací, která léčí lidi závislé na alkoholu. Jejich první teze zní: „Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné.“ Zajímavé je, že to říkají i ti, kdo už velmi dlouho nepijí… Vědí totiž, že potenciál pít v nich bude až do smrti. Stejné je to s hříchem. Pokud si nepřiznáme, že jsme „anonymní hříšníci“, budeme stále dokola používat v článku popsané fíkové listy. A to, že jsem je popsal, nám nepomůže.

Psal jsem o chronickém pocitu viny, který není správný. Jenže existuje i legitimní pocit viny, který probouzí naše svědomí. Pavel ve druhém listu do Korintu nepíše přímo o svědomí a vině, ale o zármutku: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.“

Pokud nechceme, aby nám svědomí neobrostlo hroší kůží, pak řešením je pokání. Protože o pokání bylo napsáno a vyřčeno mnoho, uzavřu jednou mně blízkou modlitbou.

„Když začnu být upřímný, přiznávám, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, i když ztrácím naději. Miluji, i když nenávidím. Cítím se špatně za to, že se cítím dobře. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, přestože předstírám. Aristoteles říká, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“

Možná vaše slabost není pivo, ale něco jiného. A žít z milosti a oživit svědomí znamená toto si přiznat a dát to do Božího světla…

Svědomí v Bibli

PAVEL HOŠEK

SONDA

V Bibli je celá řada postav, kterým není z náboženského hlediska co vytknout, a přitom mají tvrdé srdce a chovají se nemilosrdně. Třeba starší bratr marnotratného syna, který zuřil, že se otec smiloval nad jeho nehodným mladším sourozencem (Luk 15,25–32). Nebo farizeové a zákoníci, kteří byli každou chvíli plní svatého hněvu na Ježíše. Nebo Saul z Tarsu, který pronásledoval křesťany a dělal to s čistým svědomím, dokonce ho k tomu motivovala hluboká a upřímná náboženská víra.

Na svědomí zkrátka není spolehnutí. Není to Boží hlas v lidském nitru. Alespoň ne vždycky. Ani tehdy, když obviňuje, ani tehdy, když omlouvá. Sám apoštol Pavel říká: „Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou“. Pavel odmítá učinit vlastní svědomí nejvyšší autoritou ve věci dobra a zla.

Bůh jistě někdy promlouvá k člověku prostřednictvím svědomí, tak jako někdy mluví k jeho rozumu nebo k jeho citům. Ale svědomí je vždycky do jisté míry také výsledkem výchovy, vlivů a prostředí, ve kterém člověk žije. Svědomí hlídá, jestli děláme to, co považujeme za správné, ne jestli děláme to, co je (samo o sobě) správné.

V Bibli najdeme příklady zlého a samospravedlivého chování ze strany lidí, kteří měli dokonale čisté svědomí, jako když zbožní horlivci chtěli ukamenovat ženu přistiženou při cizoložství (J 8,1–11). Najdeme tam také smutné příběhy lidí, kteří byli zpočátku věrní Hospodinu a měli čisté srdce, ale pak se ocitli na scestí a jejich svědomí otupělo, zmalátnělo, zdegenerovalo, ať už v důsledku paranoidního hněvu jako v případě krále Saula, nebo v důsledku prostopášného blahobytu jako v případě krále Šalomouna. V Bibli se ale taky mluví o tom, že lidé se někdy obviňují za něco, co nezpůsobili. I proto se píše v prvním listu Janově, že i když nás vlastní srdce z něčeho obviňuje, můžeme spočinout v pokoji, protože „Bůh je větší než naše srdce a zná všechno“ (1J 3,20).

Ano, svědomí nemusí člověka jen omlouvat v případě, že dělá něco špatného. Může ho taky týrat, obviňovat a mučit v případě, že nic špatného neudělal. Mnoho dětí má pocity viny kvůli rozvodu svých rodičů, trpí výčitkami svědomí za to, že se maminka s tatínkem rozvedli. Lidé taky často cítí výčitky svědomí, když někdo z jejich blízkých tragicky zemře a oni ho těsně předtím chtěli navštívit, ale neudělali to. Nemohou se pak zbavit pocitu, že kdyby nebyli líní nebo zapomnětliví a svého blízkého navštívili, zabránili by neštěstí.

Takže buďme opatrní. Pán Bůh může použít naše svědomí, aby usměrnil naše kroky. Jednat proti svému svědomí bychom neměli nikdy. Ale neznamená to, že svědomí je neomylné, že je to vždycky Boží hlas. Někdy ne. Díky Bohu.

SVĚDOMÍ NENÍ UKAZATELEM VINY

text EVA ČEJCHANOVÁ, vystudovala psychologii na MU v Brně

Věta „Mám čisté svědomí“ se mnohdy používá jako důkazní argument, že člověk není vinen tím, co je mu druhými vytýkáno. Svědomí člověka ale se skutečnou vinou souvisí jen nepřímo.

Sociologický ústav Akademie věd ČR uvádí, že svědomí je vnitřní regulační systém v člověku, který mu umožňuje provádět sebekontrolu vlastního jednání a požaduje na něm sebehodnocení vlastních činů. Tento systém zahrnuje principy a normy, které člověk přijal (někdy i podvědomě) a které při konfrontaci s vlastním jednáním vyvolávají pocity sebeuspokojení a hrdosti, nebo naopak viny, hanby, strachu.

Pocit viny, který je vypůsoben narušeným (tzv. „špatným“) svědomím, přímo souvisí s mírou citlivosti osobních norem jedince – a ani on není ukazatelem skutečné viny. Vina totiž popisuje prostý fakt překročení společenstvím uznávaného zákona. Lze ji objektivně zhodnotit, protože má jasně definovaný prostor. Ve společnosti občanů jedné země jsou takovým zákonem právní normy státu (a jejich porušení je považováno za přečin, trestný čin apod.), ve společnosti křesťanů např. desatero (a jeho porušení je nazváno hříchem). Celkem výstižně je rozdíl mezi vinou a pocitem viny zachycen ve známém rčení: „Věznice jsou plné ‚nevinných‘ lidí.“ Mnohdy je člověk, který navzdory nevyvratitelným důkazům o své vině trvá na své nevině, pro okolí velmi přesvědčivý právě díky nastavení svých osobních norem, podle kterých daný skutek nepovažuje za špatný a pocit viny prostě necítí. A to i navzdory racionálnímu uvědomování si, že podle společenských norem tento skutek za špatný považován je.

Svědomí se utváří během života a je ovlivňováno mnoha faktory (původem,

výchovou, zkušenostmi, aktuálním sociálním postavením…). Člověk se také může rozhodnout, že pro svůj život přijme už existující normy z nabídky ve společnosti (např. křesťan, ekolog, vegetarián...). Svědomí není neměnné – člověk si může svoji „tabulku norem“ během života upravovat. Volba vlastních norem pro svědomí jednoho člověka se dá přirovnat k volbě vlády a s tím souvisejícími zákony pro skupinu lidí nebo národ. V případě svědomí si o tom, jaké chování je dobré, a jaké ne, rozhoduje člověk sám přijetím normy, ve druhém případě o tom rozhoduje vláda přijetím zákonů. Demokratická vláda bude mít zákonem trestány jiné činy než vláda extrémních islamistů, vláda komunistického diktátora nebo náčelnictvo amazonského pralesního kmene. Překročení tohoto zákona je společenstvím bez ohledu na pocity dotčeného jedince vnímáno jako vina.

Tyto dva procesy (fungování vlastního svědomí a snaha represivních složek státu o dodržování zákonů země jeho občany) probíhají vedle sebe. Ve chvílích jejich vzájemné konfrontace pak dochází buď k vítězství svědomí, kdy se např. státní věznice plní politickými vězni, neochotnými degradovat svoje vnitřní normy na úroveň těch společenských (tzv. vězni svědomí); nebo k prosazení ochrany společenství před lidmi „bez svědomí“, kdy jsou izolováni zločinci odmítající zvednout laťku svých osobních norem na úroveň norem společenských, chránících bezpečnost a práva lidí v jeho dosahu.

I u přístupu k vlastnímu svědomí ale platí, že nic se nemá přehánět. Rozdíl mezi zdravým a neurotickým svědomím popisuje psychoanalytička Selma Fraibergová v knize Magické roky: „Neurotické svědomí se v osobnosti chová jako velitel gestapa. Bez milosti vyslídí každou nebezpečnou nebo i potenciálně nebezpečnou myšlenku, dokonce i jejich vzdálené příbuzné. Začne obviňování, vyhrožování, mučení a nekonečné vyšetřování... Pocity viny uvězní celou osobnost. Pod vlivem tohoto nikdy nekončícího tribunálu začne člověk ztrácet spojení se skutečnými událostmi. Takové pocity viny lze jen málokdy využít ke konstruktivnímu jednání a pozitivnímu vývoji osobnosti.“

Pro nás křesťany a občany Božího království by se celý článek (i s nadějí na Boží milosrdenství) dal shrnout do věty, kterou napsal Pavel v prvním listu do Korintu: „Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán.“