Rozhovor

JEŽÍŠOVÝM ADVOKÁTEM BYCH BÝT NECHTĚL

ptala se EVA ČEJCHANOVÁ foto ARCHIV STANISLAVA BRUNCKA

Je advokátem v trestně-právních rodinných kauzách – vidí do rodin v jejich nejtěžších časech. Je teologem – vnímá Boží pohled na tyto situace. Je předsedou spolku Křesťanští právníci – a raduje se z moudrosti a zkušeností starších kolegů. S advokátem Stanislavem Brunckem otevíráme téma rodinných sporů, podřízenosti žen, ale i biblických zločinů.

Proč jste si ze všech právnických profesí vybral zrovna práci advokáta? Na vysoké škole jsem poznal, že v profesi advokáta vidím obrovský smysl v moci znalostí, kterými se dá pomáhat lidem. Znalostí a radou je možné pomoci tak, že to člověku změní život. Každá lidská situace, která potřebuje právní řešení, je výzvou zjistit, jaká rada pro tu situaci patří. Výzvou jednak intelektuální – přijít na to, co je možné; a výzvou etickou – přijít na to, co je správné. A pak je tam lidská výzva – jak to předat, aby to bylo člověku k užitku. Protože i správnou a eticky přijatelnou radou může člověk tazatele, místo aby mu dodal řešení a pomoc, rozdrtit.

Můžete uvést konkrétní příklad? Třeba z nějakého složitého rodinně právního případu. Můj klient například dělá věc, která objektivně není správná – v případu rozvodu se pod vlivem emocí chová špatně vůči manželce i dětem. Intelektuální výzvou je určit, co je právně možné dělat. Etickou výzvou je určit, která z těch možností je správné jednání. Je přitom třeba rozeznat skutečně špatné jednání klienta, které není jen obranou vůči jednání ještě horšímu. A to, na co přijdu, je klientovi potřeba říct tak, aby to pochopil, přijal a dokázal svoje jednání změnit. Způsobů, jak klienta motivovat ke změně, je docela hodně. Pokud je právní řád dobře postaven, měl by sankcionovat nesprávné jednání, takže mohu začít od konce a klientovi říct, že právní řád způsobí potrestání jeho jednání. Třeba už ve smyslu, že u soudu neuspěje – například nezíská styk s dítětem. Drtivá většina klientů trest nechce, takže jsem optimista, že když se klientovi do důsledků vysvětlí nesprávnost jeho jednání, že on sám pochopí, že není dobré v tom pokračovat. I když jako člověk může selhávat, třeba vlivem emocí, tak alespoň ví, že tímto směrem pokračovat nemá.

Zklamala vás ta profese v něčem? Určitě ne. Spíše člověk pořád objevuje, co s touto prací souvisí.

Čím vás nepřestává překvapovat? Že teoretické znalosti nejsou všechno, že jsme lidské společenství plné chyb a nedokonalostí – ať už mých klientů, mě samotného, druhých stran, těch, co to soudí, těch nad těmi, co to soudí… Přirovnání, že systém je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, je trochu fráze, ale ono to tam je. V osmdesáti procentech případů si člověk může načrtnout výsledek podle toho, jak předpokládá, že by to mělo dopadnout, ale pak zjistí, že se někde stane nějaká lidská chyba, která zaviní výsledek, který správný není. Je ale naším údělem, že tady musíme všichni žít spolu a popasovat se s tím. Snažím se s tím smířit, přijmout to a adekvátně to přenést na klienty ve formě informace, co mohou čekat. Na co se mohou spolehnout,

Mgr. JUDr. Bc. STANISLAV BRUNCKO, Ph.D. (1986)

Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně s postupnými tituly: magisterský, malý doktorát, velký doktorát. Všechny jeho kvalifikační práce byly zaměřeny na rodinné právo. Na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci studoval obor Teologické nauky s prací, která porovnává české trestní a církevní právo. Žije v Brně, je jedenáct let ženatý, s manželkou mají pětiletého syna.

a na co ne. Někdy je pro mě velmi těžké to klientovi říct, když se mu děje nějaké bezpráví. Správný není ale ani hluboký pesimismus, protože v systému, který o klientovi rozhoduje, je také velká spousta dobrých lidí, takže když už si myslím, že je všechno ztraceno a že například od soudu se dobrého rozhodnutí nedočkám, tak mě překvapí. Je to nekonečná cesta.

Vypadá to, jako byste na začátku případu začal stavět stavbu – hledáte základní kameny, směr, kudy ji nechat růst, a způsoby, jak ji zpevňovat… To je docela výstižné. Na začátku je shromažďování informací – než něco klientovi řeknu a postavím tím první kámen, dlouho se ptám, zjišťuji. A pak přijde okamžik, kdy chce klient slyšet, co má dělat, co nemá dělat, co se bude dít, co může očekávat. Může to trvat několik minut – když se mě někdo po bohoslužbě ptá, co má dělat s nějakým problémem; nebo to může trvat několik desítek hodin, kdy načítáme nějaký složitý případ. Vždycky je tam ta první fáze naslouchání a přemýšlení. A nikdy nemám jistotu, jestli bych neměl poslouchat ještě další hodiny, než začnu mluvit. To jsou těžké věci. Ale je to stavba.

Z vašich slov je cítit respekt stavitele. Máte strach? Ne, to není strach. Je to bázeň, respekt, úcta ke každému člověku a ke každé situaci. Nebojím se toho, ale mám z těch věcí respekt. Vím, že složité situace lidského života nelze řešit zbrklými radami.

Na jaký případ ze své advokátní praxe nikdy nezapomenete a proč? Na tuhle otázku nemám odpověď. Mám své klienty rád. Já i vím, že je musím mít rád, jinak bych jim nemohl pomoct. Tím začínám. Z venku se zdá být těžké mít rád někoho, kdo provedl nějaký trestný čin, ale když se s tím člověkem bavíte, zjistíte, že nikdo není ztělesněné zlo. Takže s každým nesu jeho radost i starost, s každým procházím tu cestu – ať už je to cesta jednohodinové konzultace nebo kauzy na sedm let, důležité je průvodcovství, ne výhra nebo prohra. Pak mi z toho ale žádný případ nevyčnívá.

I když máte ty lidi rád, určitě není lehké být obklopen nečestným a narušeným chováním. Nikdy toho na vás nebylo moc? Jakékoli nečestné chování může za určitých okolností provést každý, i já sám.

Často stačí, když je jinak jen nějaká životní výhybka. Většina případů jsou banální věci – oproti tomu s obhajobou vraždy se člověk setká výjimečně. U devadesáti procent případů si mohu říct: „Kdo ví, jak bych se zachoval já?“ Tohle vědomí vytváří přirozenou ochranu před tím, abych vnímal tyto věci jako destruktivní pro moji psychiku. Takže že bych se z něčeho hroutil, to určitě ne. Moc je toho na mě někdy z objektivního pohledu – když mají kolegové dovolené a musíme za sebe zaskakovat. (úsměv)

Hodně mi pomáhá také vědomí, že skutečná spravedlnost nás čeká v nebi. Ať už na něco přijdu, nebo ne, nebo soudce něco pokazí, nebo druhá strana něco provede – spravedlnost přijde a nebude to trvat moc dlouho. Tohle je moje stálá úvaha, která provází všechny moje případy od začátku do konce. Když se to nepodaří srovnat teď, tak jednou se to srovnat povede – a kdo ví, jestli to nebude naopak, než jsem si myslel. Nesnímá to z člověka odpovědnost – Bůh vybavil člověka vztahy, prostředky, rozumem. Ale snímá to z něj tlak. Tady si nelze hrát na spasitele. To není naše úloha. Můžeme nést dřevo na kusu cesty, ale není naše odpovědnost dovléct to až na konec. Ale když máme sílu ještě na dalších pět minut, tak je třeba to ještě těch dalších pět minut nést.

A pak – Bůh ví, jak to je a jak to má být, takže nepovede-li se něco, Bůh ví, proč se to nepovedlo. To také snímá tlak, pod kterým by se člověk mohl hroutit. Bůh to má ve svých rukou.

inzerce

Hledáme správce sborových budov CB v Soukenické 15, Praha 1 na plný úvazek.

K dispozici je služební byt 3 + 1.

Více informací na tel. 724 285 687 (kazatel), nebo 603 210 090 (hospodář) nebo na mailu soukenicka@cb.cz. Jak znovu nabíráte sil? Velmi rád čtu, bavím se s lidmi, poslouchám, jak žijí – baví mě poslouchat starosti, za které nejsem zodpovědný v profesní rovině. (smích) Také sleduji fotbal a křičím u toho, když se mi tam něco nelíbí. (smích) Není všechno jen práce.

Stavíte na Bohu. Jak jste uvěřil? Moje cesta k víře byla dvouetapová. Rodiče věřící nebyli. V první etapě mě jako dítě zaujal kostel jako nejstarší budova ve

U DEVADESÁTI PROCENT PŘÍPADŮ SI MOHU ŘÍCT: „KDO VÍ, JAK BYCH SE ZACHOVAL JÁ?“

vesnici – miloval jsem historii. Starý kostel, staré věci, staří lidé – to se mi líbilo. Chodil jsem se podívat na mši. Nebyla to moc živá víra. Ale potom se tam z města přistěhovali mladí a vzniklo společenství. To mě vtáhlo do církevního života – nejprve katolického, potom jsem kolem sedmnáctého roku začal navštěvovat i společenství ČCE. Docela dlouho jsem žil souběžně ve dvou církvích. Jsem římský katolík, ale mám velký respekt k ostatním společenstvím.

Jste předsedou spolku Křesťanští právníci. Čím se ve výkonu profese liší křesťanští právníci od nekřesťanských? Křesťan od nekřesťana obecně by se měl lišit tím, že jsou kladeny nějaké nároky na jeho život. Je reprezentantem Božího království na zemi a jeho reklamou. V tom se máme lišit. Tak by to mělo být. A jak to je? Denně potkáváme nekřesťany, kteří jsou pro nás věřící zahanbením – nejsou věřící, a přitom správně jednají a přistupují k věcem svědomitě. To však není zdroj zklamání, ale inspirace nebo radosti. Jako když najdete květinu na poušti.

K čemu spolek Křesťanští právníci slouží? Spolek sdružuje právníky, které spojuje jejich víra. Mně osobně tento spolek mnoho dal, protože mi pomohl „nevynalézat kolo“. Je například krásné zjistit, že někdo, kdo má o padesát let víc než já, můj problém už řešil. Tím problémem může být skloubení profesního a rodinného života, skloubení křesťanského a profesního života, meziprofesní konflikty... Společenství sdružuje různé právní profese z různých denominací – je to velmi obohacující směs různých životních zkušeností, přístupů i rolí. Sice se sejdeme na poslech společné přednášky, ale nejvíce obohacující jsou společné obědy a večeře. Je to úžasné a pro mě je to velká posila. Doporučoval bych každému křesťanskému právníkovi, aby mezi nás přišel a nechal se obohatit.

Církev bratrská má početnou komunitu křesťanských právníků v čelákovickém sboru… Ano, to jsou hvězdy našeho spolku. Honza Luhan, Tomáš Jeřábek a další – ryzí a úžasní lidé, velké osobnosti, jsou pro mě ohromnou inspirací. Takové lidi tam máme a můžeme si s nimi povídat! (úsměv) Já jsem tam předsedou proto, že jsem cítil, že je spolku potřeba vrátit něco z toho, co mi dává.

Jak vnímáte jako křesťan a jak jako právník podřízené postavení žen v manželství? Tato otázka se mi nelíbí. Důležité je dobrovolné dělení rolí. Je spousta rolí, ve kterých jsem já „podřízen“ manželce, a je spousta rolí, ve kterých je manželka podřízena mně. A téměř nikdy to není v pracovně právním smyslu „nadřízenosti“ jako vůči kolegům v práci. „Podřízenost“ je proto zavádějící slovo. Když to moje žena umí lépe, proč bych do toho měl mluvit? A když něco umím lépe já, proč by mně do toho měla mluvit ona? Tento

balanc je denní cvik. Já i manželka jsme mimořádně tvrdohlaví, takže cvičíme dost. (smích) Je ale pravda, že když se jde proti v české společnosti ustáleným genderovým stereotypům, nutně takový život spotřebovává víc energie, protože se potýkáte s většinou, která něco očekává, a váš život je pak těžší. Když je žena nositelkou vyššího příjmu, potýká se ona i její muž s tím, že je něco jinak. To neznamená, že je to špatně. Ale když si to žena svobodně vybere, musí zodpovědně počítat s tím, že bude mít na tento způsob života vyšší energetický výdaj. A zhodnotit, jestli na to má a jestli to tak vůbec chce. A čím jde do větší a větší odlišnosti, tím je to troufalejší rozhodnutí ve smyslu odhadu, jestli nepřecení svoje síly. Ale jestli je to její svobodné rozhodnutí, takto to chce, předpokládá, že takto to bude – a její manžel to od ní očekává a také to předpokládá, tak to není vůbec žádný problém, a to ani v případě, kdy si to vůbec neřeknou. Prostě to tak mají. Problém je využití moci – když jeden nutí druhého do něčeho, co nechce. Proto vnímám jako velmi důležitou předmanželskou přípravu, kde se otevírají tato témata: jak to budete mít, kdo bude rozhodovat o tom a kdo o něčem jiném. Když se to vyjasní dopředu, a to i za cenu hádky „v klidovém akváriu“, v krizových situacích už může být klid.

Není to v církvi ještě složitější než ve společnosti jako takové? Ani Bible nemluví o podřízeném postavení žen, ale jen o rolích, ve kterých má být žena podřízena muži. Vycházelo to z dobového kontextu a byla to velmi praktická rada, protože tehdy to byl návod na dobrý život. Ale nemyslím si, že je to úplně závazný pokyn přenositelný do všech kultur, do všech situací, a hlavně ne do všech rolí.

Co by dneska velkým biblickým osobnostem určitě neprošlo? Z toho pohledu, co jsem sám schopen provést, to vnímám stejně. C. S. Lewis píše, že až v nebi se pozná, kdo jak daleko ujel s jakým strojem. My někam během života dojedeme, ale nevíme, kdo jaký dostal stroj – jestli ten půlmetr nebyl s tímhle strojem fakt výkon. Myslím tím geny, psychika, výchova… A někdo s výtečným strojem pohnul jen o metr. Takže ve výsledku to může být úplně naopak. Biblické příběhy jsou někdy nesrozumitelné, nechápeme, proč se to stalo takto. Ale studium teologie mi dalo především to, že každý příběh je jasný, pokud do něho investuji dost práce a času, abych si k tomu zjistil víc – úvahy moudrých lidí k tomuto tématu třeba už ve středověku. V Bibli jsou často zdánlivě nesrozumitelné věci, ale nebudu je hanět, protože vím, že kdybych si tu práci dal, tak bych to rozluštil. Z tohoto úhlu pohledu se mi pak špatně dívá na odsouzení či neodsouzení skutků biblických postav, i když by to bylo myšleno jen v legraci. Nutil bych se měnit způsob, jak k Bibli přistupuji.

Za co, co je dnes legální, se kdysi tvrdě trestalo? Toho je hodně a přináší to stálou a znepokojující morální otázku: „Co když se za to, co se trestá dneska, v budoucnu už trestat nebude?“ Příkladem toho, co dřív bylo trestné, a dnes není, jsou kulturní konflikty – sexuální jednání člověka, homosexuální chování nebo třeba čarodějnictví.

Měl Ježíš ve svém procesu právo na advokáta? Z toho, co o tom procesu vím, tak měl. Ale co by to na výsledku pomohlo?

Chtěl byste být tím advokátem? Ne, nechtěl. Děkuji Pánu Bohu za to, do jakých rolí mě postavil – a už ty jsou dost těžké. (smích) Byla to politická vražda. Advokát se tam stává stafáží s obrovskou příležitostí se ztrapnit. Dostává strašně moc příležitostí selhat, zpronevěřit se poslání hájit spravedlnost a překročit všechny meze. U žádného politického procesu jsem nebyl, ale co vím od pamětníků, tak je tam obrovský tlak na to, aby advokát sklouzl se systémem a té politické vraždě pomohl. A z toho člověka mrazí. Takže ne, nechtěl bych jím být. Úplně se vidím, jak bych byl ta nejostudnější postava v celé Bibli. (smích) Možná proto tam byl Pán Ježíš sám, jako jediný nadán božskou přirozeností.

■ Celý rozhovor najdete na brana.cb.cz. Doporučujeme.

SVĚDOMÍ

text DAVID NOVÁK a KOLEKTIV AUTORŮ foto HERITAGE IMAGES, UNSPLASH a ARCHIV

Udělal jsem něco, co jsem udělat neměl. Cítím vinu? Stud? Hledám způsob, jak to omluvit? Srovnávám se s těmi, co udělali něco ještě horšího? Nebo to rovnou popírám? Slyším ještě ten tichý hlas, který mě volá k pokání?

OSM LISTŮ FÍKOVNÍKU

Jedna z prvních emocí popsaných v Bibli je stud. Poté, co Adam a Eva zhřeší, začnou se stydět a vyrobí si provizorní šaty. Podobný příběh se od té doby opakuje v různých obměnách až do dnešní doby. Poté, co zhřešíme, obyčejně se ozve svědomí, zastydíme se a zároveň se snažíme svůj stud nějak zakrýt. Děláme to poněkud sofistikovaněji než skrze fíkové listy, ale děláme to. Jiná věc je, že se někdy ani stydět nezačneme…

Jedním z pomyslných fíkových listů je, že se začneme skrývat za tvrzení, že to či ono jsme sice udělali, ale nemohli jsme jinak, protože jsme skutek vykonali v něčím jménu. Jinými slovy někdo jiný je za moje chování zodpovědný.

Ve jménu…

Příkladem je konflikt na Ukrajině. Každý den jsme svědky genocidy ukrajinského národa, a proto bychom čekali, že Putin svoji agresi zastaví. Jenže nezastaví, protože to, co se na Ukrajině děje, je konáno „ve jménu“ ochrany Donbasu, vyčištění Ukrajiny od nacistů, ochrany tradičních křesťanských hodnot před prohnilým Západem, ve jménu ruského lidu atd. Podobné hloupé argumenty používají všichni diktátoři a demagogové. Je třeba dodat, že to funguje. Z lidí tyto a podobné argumenty totiž snímají pocity viny, odlehčují jejich svědomí a tím nahrazují fíkové listy, kterými svoji vinu zakrývali naši prarodiče. Za normálních okolností by člověk nezabíjel, nedrancoval, neznásilňoval, ale když to dělá ve jménu něčeho většího, pak se z něj stává všehoschopná bestie.

Možná namítneme, že výše popisované je zajímavé, ale nás se to netýká, protože se žádných velkých excesů nedopouštíme. Zřejmě ne, ale problém se dotýká i nás, byť trochu jinak.

Uvedu osm způsobů, jak potlačit svědomí, aby nás neznepokojovalo. Každý z uvedených způsobů je velmi dobře použitelný jak ve světě, tak v církvi. A každý je, žel, více či méně používán. Smyslem toho, co budu popisovat, je, že pojmenované oblasti mohou (a nemusí) ztrácet svoji moc.

Osm rad, jak umlčet svědomí

Opakování hříchu Když se novináři ptali komunistických bachařů, zda něco cítili, když bili vězně, odpovídali, že k prvním fackám se museli nutit, pak jim to přestalo vadit. Jenže se nemusí jednat jen o tak křiklavé věci, jako je fyzické násilí. Vadí první zalhání, první pomluva, první hrubé slovo. Podruhé zjišťujeme, že to jde snáze a pak ještě snadněji atd. Člověk si zvykne skutečně na všechno, včetně hříchu. Pokud něco dlouhodobě opakujeme, stane se to naší součástí a už si to ani neuvědomíme. Postupně si vypěstujeme určitou imunitu, a co je druhým okolo nás jasné, to už my sami o sobě nejsme schopni vnímat. Byl jsem v jedné rodině svědkem neustálého sarkasmu manžela vůči manželce. Bylo to velmi nepříjemné, manželku to bolelo, ale dotyčný svoje hloupé vtípky už dávno přestal vnímat. Na začátku se manželka bránila, pak to vzdala…

Hledání ospravedlnění u druhých Někteří lidé se s hříchem a výčitkami svědomí vyrovnávají tak, že hledají někoho, kdo by jim jejich chování ospravedlnil, nesprávně se tomu říká: kdo by je pochopil. A až takového člověka najdou, získají pocit, že vlastně nic špatného neudělali. Určitě je třeba pochopit, ale to není totéž jako souhlasit se špatnými věcmi. Někdy se stává, že ve skutečnosti nehledáme moudrou radu, nový směr, ale nějakého kývače. Pokud jsme dostatečně vytrvalí, vždy si nakonec někoho najdeme. Jenže výsledkem není nalezení pravdy, ale jen potvrzení toho, co chceme slyšet, a uchlácholení svého svědomí.

Racionalizace Možná jste slyšeli, že vysvětlit se dá všechno. Jak jsem uvedl na začátku článku, nakonec i ukrajinská genocida se dá vysvětlit. Sice jen těm, kteří jsou na určité argumenty ochotni přistoupit a jiné naopak vytěsnit. Zároveň ale vysvětlíte všechno, třeba i to, že země je placatá. Dá se vysvětlit i to, že nemohu být věrný své manželce, protože si sexuálně nesedneme, nemohu platit daně, protože nutně potřebuji peníze, nemohu mluvit pravdu, protože by mi to komplikovalo byznys, nemohu chodit do sboru, protože si o víkendu potřebuji odpočinout… atd. Na všechno existuje nějaké „protože“, a pokud si ho chci najít, najdu si ho a svědomí uspím. Bc. DAVID NOVÁK, M.Th. (1966)

Předseda Rady Církve bratrské, kazatel Sboru CB v Praze 13