Olgiati_SAT_text by Radek Novotny

VALERIO

OLGIATI SAT

ČVUT

2011/2012

RADEK

NOVOTNÝ

obsah 01/ biografie 02/ rudolf olgiati 03/ obrazová autobiografie 04/ abstraktní a nereferenční 05/ nekontextuální 06/ prostor 07/ tvar 08/ povrch 09/ závěr 10/ zdroje

01/ biografie

Švýcarský architekt Valerio Olgiati se narodil v roce 1958 v Churu, hlavním městě

kantonu Graubünden. Vyrůstal v obci Flims ležící ve stejném kantonu, která je z architektonického pohledu spojená především s působením jeho otce Rudolfa Olgiatiho.

Architekturu studoval na ETH v Curychu, kde působil mimo jiné i v ateliéru Fabia

Reinharta, jehož asistentem byl český emigrant, a v pozdější době vedoucí vlastního ateliéru na ETH, profesor Miroslav Šik. Po několikaleté praxi v ateliéru svého otce v Curychu přesídlil do Spojených států amerických, kde působil v několika ateliérech v Los Angeles. Po návratu do Švýcarska v roce 1996 založil v Curychu vlastní praxi. V roce 2008 se kruh jeho pracovního putování po světě uzavřel vybudováním vlastního ateliéru ve Flimsu, který se nachází přímo vedle domu kde vyrůstal.

Za svoje realizace čtyřikrát obdržel cenu „Best Building in Switzerland“, za objekt

školy v Paspels, rodinný dům K+N, ateliér hudebníka Bardilla a muzeum švýcarského národního parku pak ocenění „Swiss Concrete Award“.

Jako pedagog Valerio Olgiati působil v roli hostujícího profesora na ETH v Curychu,

na AA v Londýně a Cornellově univerzitě v New Yorku. Od roku 2002 působil jako vedoucí ateliéru na Accaademia di Architecttura v Mendrisiu. V roce 2009 se mu dostalo pocty zastávat roli hostujícího profesora na Harvardské univerzitě v Cambridge, takzvanou „Kenzo Tange Chair“.

02/ rudolf olgiati

V profilování osobnosti Valeria Olgiatiho sehrává významnou roli jeho otec, také ar-

chitekt, Rudolf Olgiati (1910 - 1995). Jak už to mezi otci a syny bývá, Valerio se ve své vlastní tvorbě, ovlivněn aspekty, které k němu během jeho života ze strany otce přicházely, především vymezuje proti vnímání světa, tak jak ho viděl jeho otec. V jeho projektech se výrazně uplatňuje touha po nalezení vlastního směřování tvorby.

Jeho otec Rudolf působil celý svůj profesní život v okolí obce Flims. Během své ka-

riéry se kromě své vlastní tvorby aktivně věnoval průzkumu a záchraně stavebních částí ze zanikajících a chátrajících staveb lokálního stavitelství, jejichž postupné ubývání bylo dáno především odlivem obyvatelstva do měst. Tedy situací, kterou Rudolf Olgiati jako “člověk místa” nelehce nesl. Svým přístupem k práci se tento stav snažil alespoň částečně zvrátit. Ze stejných důvodů se podílel i na restaurování historicky cenných rolnických a měšťanských domů.

Ve své vlastní tvorbě vytvořil specifický jazyk spojující anonymní stavební tradici

lokality s prvky klasické řecké architektury a moderny, která byla, vzhledem k době jeho působení, orientována především na myšlenky Le Corbusiera. Zabýval se především návrhy rodinných domů v blízkém okolí obce Flims. Jejich podoba je ovlivněna zejména pochopením krajiny, do které jsou umisťovány, stejně jako uvědomováním si tradičních funkcí domu švýcarského venkova. Projevuje se v nich historická znalost prostředí a hodnot místa, v architektonickém jazyce ale překlápěná do kubistických a abstrahovaných výrazových forem. Jedná se zejména o trychtýřovitá ostění oken, obloukové klenby nebo věžovité komíny, které jsou hmotně a kubisticky formovány do komplikovaných organismů domů, jež ale v celcích působí kompaktně a suverénně.

Směřován svým přesvědčením o nutnosti uchování kontinuity tradičního řemesla a

identity místa, kombinoval u svých objektů prvky nové, které doplňoval stavebními částmi dveří, vrat nebo oken dochovaných ze zaniklých staveb místního stavitelství.

Jeho tvorba výrazně ovlivnila a stále ovlivňuje podobu švýcarské stavební produk-

ce a východiska z ní jsou patrná v abstrahovaných tvaroslovích objektů současných architektů.

Z jeho celoživotního osobního zaujetí v uchovávání dokladů o řemeslné tradici v

lokality vznikla sbírka stavebních dílů lidového stavitelství, které se staly součástí expozic několika muzeí.

03/ obr. autobiografie

Pokud chceme proniknout do východisek tvorby Valeria Olgiatiho, nemůžeme

potom bez komentáře přejít obrazové reference, které odhalují jeho vnímání viděného a prožívaného. Během svého života V.O. shromáždil velké množství fotografií míst osobně fyzicky zažitých, obrazových referencí architektur dávno minulých, fotografií uměleckých děl, ale i fotografií běžného života.

V každé jednotlivé fotografii se skrývají osobní fascinace nejrůznějších druhů.

V celku vytvářejí obrazovou autobiografii představující architekta jako svébytného a velmi vyhraněného člověka a osobnosti se smyslem pro vnímání jemných nuancí v kvalitách a působení prostředí, schopností rozlišování kvalit trvalých a ověřených od banalit, jejich vnímání společností, a snahou o vypořádání se s těmito poznatky ve vlastní tvorbě.

Obrazové materiály publikované v jeho vydaných biografiích tvoří pouze zlomek

celkového archivu a jedná se o výběr nejsignifikantnějších obrazů, jejichž výběr a zařazení do publikací vykrystalizovalo z dlouhodobé vnitřní argumentace, zdůvodňování si, uvědomování si a relativizování priorit podstatných pro vlastní tvorbu.

V drtivé většině obrazových referencí je tedy zásadním cílem ne pouze zdokumen-

tování hmotného prostředí, jak by se dalo u architekta prvoplánově předpokládat, ale především snaha o zachycení a zprostředkování atmosfér míst, stejně jako dějů v nich, jako vyššího cíle pro tvorbu hmotného prostředí, tak jak o tom mluví například i Peter Zumthor.

Mrak těchto obrazů se tak s každým novým projektem vznáší nad prázdným lis-

tem papíru. Obrazy však neslouží jako zásobárna nápadů, ve kterých se hledají podněty pro nové koncepty, ale fungují především jako mantinely při ujasnění si vlastní cesty a uvědomění si podstatných aspektů, které v návrhu na konci cesty bude hledat. Je tedy vždy cílem vytvořit návrh, který by nějakým způsobem zhmotňoval, nebo prostřednictvím hmotného vytvářel podmínky pro utváření atmosfér a nálad referenčních obrazů.

04/ abstraktní a nereferenční

Jestliže chceme blíže pochopit pohnutky, které se následně promítají do výsledné

podoby staveb, měli bychom se nejprve věnovat dvěma hlavním východiskům, se kterými Valerio Olgiati k tvorbě přistupuje.

V teoretických východiscích pro svoji tvorbu vychází především z popisu rozdílu

mezi výrazy “abstraktní” a “nereferenční”. Zatímco při dřívějším popisu vlastní tvorby deklaroval, že cílem pro jeho tvorbu je vytvářet architekturu, která by byla ve výsledku pouze abstraktní, v novějších přednáškách a rozhovorech se snaží metu svého snažení posunout k pojmu “nereferenční”.

Rozdíl mezi těmito výrazy dokládá na stavbách, které pocházejí hluboko z historie

naší civilizace. Jako zástupce abstraktního stavění uvádí chrám Angkor Wat v Kambodži. Chrám, jehož podoba vychází z duchovních představ, které se staly základem budhismu, tzn. chrám jako zhmotnění obrazu hor a vrcholů Himalájí, které jsou sídlem bohů, zhmotnění viděného, tak jak si je představovali sami tvůrci chrámu.

Na druhou stranu stavitelé májského chrámu Tikal v Guatemale ve svém díle

nezachycují východiska svých náboženství a z pozice pozorovatelů pro nás dnes není naprosto zřejmé, v čem mají tvary jejich architektur své základy. Není možné podniknout historickou výpravu k základům májského stavitelství za účelem zjištění motivací, které byly základem výsledné podoby staveb. Z dnešního pohledu je považujeme za čirou výslednici síly představivosti a objevitelství májských stavitelů, jejichž díla jsou intelektuální projekcí toho, co si lidé představovali. Valerio Olgiati k tomu dodává: “I am fascinated by a society who is able to construct an artifact that is not an abstraction”.

Rozdíl mezi těmito pojmy je pro Valeria Olgiatiho zásadní, protože jak deklaruje,

ve svých projektech by se rád přiblížil májským stavitelům. Cílí na architekturu, která má východiska pouze v síle představivosti člověka 21. století.

Současně si ale uvědomuje složitost tohoto cíle a sám přiznává, že dosáhnout

absolutně nereferenčního je v podstatě nemožné. Jak z důvodu nemožnosti vědomě a absolutně odstřihnout osobní vědomí od zkušeností a vjemů z okolního světa, tak z hlediska komplexnosti a složitosti světa ve kterém žijeme.

Ve skutečnosti je totiž možné, že i májská architektura je pouze abstrakcí něčeho,

co už pouze nedovedeme rozklíčovat.

05/ nekontextuální

Dalším důležitým pojmem, který Valerio Olgiati u svých staveb zmiňuje, je nekontex-

tuálnost. Je přesvědčen, že architektura by měla být koncipována především z hlediska splnění funkce pro kterou je určena.

Domnívá se, že je možné, nebo dokonce nutné, vytvářet architekturu vzniklou na

základě konceptů a ideí tak, aby se architektura stejně jako v historii stala obrazem a představitelem stávající generace, zachycujíc v sobě její současné technické dovednosti, schopnosti a sílu imaginace člověka 21. století.

Touha po kontextualizování architektury v posledních zhruba 30-ti letech se podle

jeho názoru stala, především v německy mluvících zemích, až chorobně nutkavou. Vyplývá z toho až alibistická snaha o zřeknutí se převzetí odpovědnosti za podobu současné architektonické tvorby, kdy se kontextualita stává hlavním měřítkem při hodnocení kvality architektury, což jí ve výsledku činí neautentickou v porovnání se skutečným smýšlením současné společnosti. Pod rouškou kontextualizace se tak vlastně brání opravdové diskuzi o podobě architektury v naší současnosti a její roli, kterou by měla sehrávat.

Jako příklady nekontextuální architektury splňující pouze požadovaný účel uvádí,

kromě chrámů a kostelů dob dávno minulých, horské seníky rozeseté po strmých svazích alpských údolí. Stavby, které jsou budovány na základě nutnosti zajištění nejzákladnějších potřeb obyvatel žijících v daném místě, bez jejichž existence by každodenní fungování v místě bylo nemožné, a které tedy svou podobou, umístěním a účelem ve svém důsledku nejautentičtěji odpovídají danému místu.

06/ prostor

Chápání prostorových vztahů mezi vnitřním a vnějším u staveb Valerio Olgiatiho asi

nejlépe vystihuje jedno z jeho prohlášení, které je možné aplikovat na veškerou jeho práci: “A building that can be read from outside is a poor building.”

Skrývá se v něm neutuchající snaha o komponování prostorů tak, aby informace

do nich vložená, ve spolupráci se všemi vnějšími vlivy, vytvářela prostředí se schopoností proměny v čase. Cílem je tedy prostředí s atmosférou místa, která je dána základní hmotnou a materiálovou podstatou objektu ovlivňovanou vnějšími aspekty na ni působícími.

Současně se v prostoru projevuje komponovaná dramaturgická nepředvídatelnost,

která v uživatelích a návštěvnících vyvolává zvýšenou pozornost, nebo dokonce pocit znejištění. Tento aspekt je patrný především u budovy školy v Paspels a objektu Swiss National Park Centre, který bude blíže popsán na následující straně.

Vnitřní prostorové schéma školy v Paspels je koncipováné na základě křížového

prostoru vnitřních komunikací, který je definován objemy učeben umístěných v rozích půdorysu. Jedno výrazně rozšířené rameno v sobě obsahuje vertikální komunikaci v podobě schodiště. Hrany zdí učeben jsou nastavovány tak, že výsledný kříž má vzájemně se mírně rozšiřující nebo naopak zužující ramena. Žádná hrana zdi není kolmá nebo rovnoběžná s jakoukoliv další vymezují hranou a výsledkem je tak zkresleně čitelný prostor s cítěnou “chybou”. Z hlediska hierarchie prostoru je u této budovy signifikantní jasné vymezení prostorů komunikačních a prostorů učeben. To je provedeno materiálově, kdy jsou vnitřní povrchy učeben obloženy modřínovým dřevem. Tento prvek můžeme uvažovat jak z hlediska primárního působení materiálů na smyslové vnímání prostoru, kdy učebny mají působit spíše jako přívětivá “hnízda” v železobetonové struktuře objektu, nebo čistě pragmaticky a účelově z hlediska vytvoření lepšího akustického prostředí v místnostech.

Dalším vysledovatelným znakem při čtení prostorů u staveb Valeria Olgiatiho je

jejich častá disbalance. Ta je patrná například u objektu ateliéru hudebníka Bardilla v Scharans, kde z celého obejmu domu je obyvatelná pouze jeho jedna třetina. Zbylou část tvoří atrium s elipsovitým otvorem, které je schováno za vnější obálku domu. Možné naprosté oddělení od okolí, se kterým je atrium spojeno pouze jedním otvoremm cca 3x3 m dává vzniknout takřka metafyzické atmosféře uvnitř dané především horním osvětlením rozehrávajícím stínovou hru v profilaci růžic otisknutých na hnědočervených betonových stěnách.

Jiný typ disbalance se odehrává u rodinného domu K+N, kde je z hlavního objemu

/výrazně otevřeného do exteriéru/ vyčleněn na vnější fasádu štíhlý hranol do kterého je umístěno těleso schodiště. Vnější komunikace tak připomíná rohové komunikační věže gotických hradů.

U staveb Valeria Olgiati nedochází k prostorové kompozici či hře s výškovým pro-

línáním prostorů, tzv. Raum Planu. Vnitřní prostory nevytvářejí prostorové kontinuum, naopak si budovy zřetelně zachovávají vnímání jednotlivých podlaží.

1/ Dům hudebníka Bardilla, Scharans; 2/ Základní škola v Paspels; 3/ Rodinný dům K+N, Curych

06/ prostor

Výše zmíněný objekt Swiss National Park Centre v Zernezu tvoří dvě krychle, které se

do sebe v rozích zakusují. Do tohoto proniku byla vložením stěn vytvořena dvě oddělená schodišťová ramena, která však mají v přízemí shodné místo nástupu. Každá třípodlažní krychlová hmota v sobě obahuje tři výstavní prostory. Ty jsou propojeny pouze v přízemí a posledním patře. Rozdělující se schodišťové rameno v přízemí je tak počátkem komunikační smyčky při jejímž sledování návštěvník nevstoupí do žádného sálu dvakrát. Zmiňované dramaturgické napětí a možná i znejistění tak vyvolává již volba v pokračování prohlídky. V dalším postupu je podstatná změna rytmu ve stlačování a expandování prostor mezi schodišti a výstavními sály. Jednosměrný postup a opakují se řešení jednotlivých prostor znesnaďňuje schopnost čtení budovy jako celku a návštěvník se tak z velké míry pohybuje prostorem jen na základě důvěry v autora konceptu.

1 2

06/ prostor

V novějších projektech, které jsou odlišné i svým zvětšujícím se měřítkem, je patrná

snaha o velkorysost prostorového působení. Prostory jsou definovány především samotnou nosnou strukturou objektu, která vytváří jejich pevné vymezení. Vnitřní členění, pokud je nutné z hlediska účelu stavby, se děje na základě transparentních a translucentních membrán vymezující z prostoru místo určené pro specifický účel.

Nadále se uplatňuje výrazná dramaturgie ve stanovování cesty prostorem, která je

dána orientací a umístěním vertikálních komunikací.

1/ Vzdělávací centrum EPFL, Lausanne; 2/ Medical Centre, Spojené arabské emiráty

2 5

3 6

07/ tvar

Z tvarového výrazu staveb Valeria Olgiatiho můžeme jeho tvorbu rozdělit do dvou

směrů. Jeho dřívější práce se, vzhledem k výše uvedeným teoretickým principům se kterými k práci přistupuje - tzn. zkráceně “object as an one idea”, dají charakterizovat jako monolitické, velmi uzavřené a dokončené organismy vzniklé na základě konceptu, který je zcela odtržený od okolního kontextu.

Do tohoto směru spadá z dřívějších prací objekt dostavby základní školy v Paspels,

rodinný dům K+N v Curychu, dům pro hudebníka Bardilla ve Scharans, budova Swiss National Park Centre v Zernez, studie objektu pro vizuální priojekci v Zermattu nebo studie objektu restaurace u jezera Cauma. Do stejné výrazové kategorie staveb bychom mohli zařadit i Das Gelbe Haus ve Flimsu, který vzniknul adaptací objektu rekonstruovaného původně jeho otcem Rudolfem.

Přes svoji až triviální lapidárnost tvarů dochází u laického pozorovatele k pocitu

neschopnosti rozkódovat tyto stavby. Lidé hodnotící nové na základě svých předchozích zkušeností a teoretického vědění nejsou schopni rozšifrovat tyto budovy a konsekvencí tohoto stavu je často jejich nepřijetí. Tento spouštěcí mechanismus, který otevírá cestu k diskutovatelnosti architektury, ale Valerio Olgiati považuje za velmi důležitý prvek funkce architekta ve společnosti. Tu spatřuje především ve schopnosti architekta “tvůrce” relativizovat danosti považované společností za “vepsané do kemene”, které považuje za dále nenutné k diskutování.

Novější projekty, pro jejichž vývoj byl podstatný projekt zastřešení vstupu do bu-

dovy parlamentu v Grisonu, se vyznačují výraznější čitelností konstrukčních prvků a jejich uspořádáním nebo vertikálních komunikací v podobě výtahových šachet, schodišť a ramp. Dochází k rozšiřování spektra používaného tvarosloví, pro jejichž použití je stejně důležitá idea i racionalita pocházející z nejvhodnější a nejefektivnější formy uspořádání.

Přes výrazně šiřší výrazový rejsřík neztrácejí budovy z hlediska tvaru svoji kohorenci a

ukončenost, která je naprosto podstatná pro obě fáze tvorby Valeria Olgiatiho.

1/ Administrativní budova, Curych; 2/ Ardia Palace, Tirana - Albania; 3/ Studie muzea v Permu, Rusko; 4/ Studie restaurace u jezera Cauma, Flims; 5/ Úprava vstupu do budovy parlamentu, Grison; 6/ Dostavba základní školy, Paspels

3 5

07/ tvar

1/ Přístavba školy v Paspels

Jak už bylo u projektu přístavby základní školy uvedeno výše, jsou pro tuto stav-

bu signifikantní především tvarová zkreslení. Tato skutečnost se projevuje především ve vnímání vnitřního prostoru. Z exteriéru se stavba přes mírné vychýlení obvodových stěn z pravého úhlu jeví jako provoúhlý hranol se čtvercovým půdorysem a zkosenou horní částí. Přes proklamovanou nekontextuálnost se právě v pultové střeše projevuje reflektování terénních daností a stavba reaguje na spád okolního terénu tak, aby se i v pohledech z výše položených míst uplatnila především svoji fasádou, nikoliv povrchem střešního pláště. Okenní otvory dávají svým prosazením na čelní, nebo naopak na vnitřní povrch pláště, představu o hierarchii vnitřních prostor.

2/ rekonstrukce Das Gelbe Haus ve Flims

Původně klasický městský dům švýcarských Alp s valbovou střechou a vikýřem

směřujícím do komunikace, na jehož rekonstrukci se podílel Rudolf Olgiati, Valerio naprosto nekompromisně očistil až na jeho kamenné zdivo s odstraněním všech detailů i původního řešení střechy. Nově přesunul vstup původně umístěný na delší fasádě domu. Tvář původního domu tvarově abstrahoval na “lebku” vypálenou slunečním žárem, což podtrhuje bílý nátěr hrubého kamenného zdiva a skryté rámy zapuštěných oken.

3/ Swiss National Park Centre, Zernez

Objekt muzea sestává ze dvou čtvercových krychlí, jež se vzájemně stýkají v rozích.

Hmoty podlaží jsou umístěny na betonovém platu, které stavbu výrazně a pevně usazuje v prostoru. Jedinou představu o vnitřním uspořádání můžeme získat z pozic oken a půdorysném odskakování jednotlivých podlaží. Jde opět především o tvarově precizně odlitou hmotu prakticky bez dalších detailů.

4/ Objekt pro vituální projekci, Zermatt

Betonový dutý blok se čtvercovým půdorysem ve výšce 3100 m n. m. v sobě ukrývá

kruhovou rampu vepsanou do čtverce půdorysu, která návštevníka vede okolo vnitřního povrchu pláště, na který je projekce směřována. Vnitřní prostor je otevřený vůči vnějšímu světu a ve spojení s virtuální projekcí spojuje do jednoho zážitku obě tyto dimenze.

5/ Dům hudebníka Bardilla, Scharans

Podmínkou stanovenou při stavebním řízení místní reprezentací obce bylo zacho-

vat přesné tvarové proporce demolované stodoly. Z tohoto požadavku vzešlý nespekulativní tvar domu, který by však při plném zastavění z hlediska obestavěného prostoru výrazně překračoval finanční možnosti klienta, dal vzniknout vnitřnímu atriu, které tak výrazně redukovalo náklady na vybudování domu. Vnější tvar je tak schránou pouze pro jedinou uzavřenou místnost ateliéru, která prosklením směřuje do atria. V samotném jádru obce tak vznikl v rámci jednoho objemu velmi intimní prostor, který se může naprosto odstřihnout od vnějšího prostředí.

6 7

07/ tvar

6/ Vzdělávací centrum EPFL, Lausanne

Jedním z prvních projektů, kde se začínají projevovat tendence po větší čitelnosti

stavby z hlediska jejich stavební skladebnosti je vzdělávací centrum v Lausanne. V rámci čtyřhranného nepravoúhlého půdorysu jsou podlaží směrem vzhůru mírně rotována a posouvána, na což reagují sloupy konstrukčního systému, které jsou nakloněny tak, aby jejich uspořádání v celku vytvářelo prostorově tuhý celek. Stejnou funkci plní i výtahové šachty, schodiště a rampy. Prvky konstrukčního systému se tvarově přizpůsobují statickým výpočtovým modelům a v rámci postupujících podlaží mění svůj plošný průřez.

7/ Obytná věž, Lima - Peru

Obytná věž v Limě pro 80 bytových jednotek hmotově tvoří standartní, elementární,

obdélníkový hranol. Konstrukční systém tvoří vnitřní tubus s baterií výtahů a schodištěm, který na vnějším plášti doplňují vzájemně posouvané sloupy. Jsou osazovány mezi po obvodě rozšířené stropní desky. Jejich proporce 50x50x180 cm odpovídá zhruba proporci člověka. Stejně jako u předchozího projektu, kde průřez sloupů vyjadřoval nutnost přenášeného zatížení, se v tomto případě mění se vzrůstajícím podlažím jejich počet v rámci podlaží. Výsledný výraz tak vytváří na fasádě zdání různě dlouhých stébel trav, které obepínají vnější povrch.

8/ Ardia Palace, Tirana - Albania

Torzně deformovaný obdélníkový hranol bytového domu je signifikantní především

tvarovým řešením svého pláště. To je dáno především funkčním hlediskem a požadavkem na zastínění obytných prostor. Obytný prostor je tak opět vymezen pouze membránou zasklení.

08/ povrch

Myšlence zhmotnění konceptu, jehož provedení musí být současně dokonalé, nej-

lépe slouží pohledový beton, který je charakteristickým znakem staveb Valeria Olgiatiho. Uplatňuje se takřka u všech realizací i studií. Podstata budovy je odlitím z betonu zrealizována a další části jsou pouze nezbytné doplňky umožňující její plnohodnotné obývání. Budova by se však obešla i bez nich. Naopak odebráním jakékoliv části její hmotné podstaty by objekt ztratil svou hodnotu dokončené jednotky, koheretního organismu, který by v takovém případě už neměl sílu na úplnou rekonvalescenci.

Použití litého betonu v různých směsích, formách dobarvení a dekorování se pro-

líná oběma fázemi tvorby Valeria Olgiatiho. Během přípravy a následné realizace stavby hraje podstatnou roli koordinace všech technických zařízení a rozvodů, které se u jednotlivých staveb uplatňují. Tyto rozvody jsou prováděny zpravidla v rámci monolitických stěn a stropů, což vyžaduje enormní preciznost z hlediska postupu betonáže, tak přípravy rozvodů před tímto procesem. Cílem těchto činností je vytvoření takové základní struktury stavby, která by vyžadovala minimální množtví dalších procesů z hlediska kompletace objektu. S touto motivací jsou v procesu návrhu připravovány veškeré detaily, ať už se jedná o napojení okenních výplní na nosnou konstrukci, přechody podlah a schodišť, nebo způsob osazování zárubní. Tato skutečnost pak výrazně ovlivňuje působení prostoru.

Z hlediska provedení povrchů z monolitického betonu jsou u staveb V. Olgiatiho

použity jak standartní sendvičové konstrukce se střední izolační vrstvou odlévané do standartního systémového bednění, tak také do jisté míry experimentální pokusy. Z tohoto pohledu je nutné zmínit především budovu Swiss National Park Centre v Zernezu pro kterou byla použita směs tepelně izolačního železobetonu. Obvodové stěny jsou tak odlity jako jednovrstvé v tl. 55 cm a daná směs je navržena tak, aby bez dalších úprav splňovala požadavky příslušných tepelně technických norem. Místo standartního kameniva a písku je použito směsí LIAPOR /granulát vyráběný expandováním přírodního jílu/ a LIAVER / granulát z expandovaného skla/. Pro směs je dále použit bílý cement.

U objektu studia hudebníka Bardilla byla použita probarvovaná betonová směs,

která je v povrchu ojedinělá především svým zpracováním. Dům je v podstatě zkamenělou dřevostavbou, jelikož pro bednění bylo použito hrubě hoblovaných fošen v nadstandartní tl. 4-5 cm. Tloušťka materiálu je dána předervším požadavkem vytvořit do bednění ornamety v podobě růžic. Ty odkazují na místní lidové stavby a dekorace nábytku a stávají se tak pojítkem mezi minulostí a současností /rozpor proklamované nekontextuálnosti/. Na fasádu je “vytetováno” zhruba pět set růžic . Pro tento záměr muselo být do předem sesazených fošen ručně vydlabáno cca 150 ornamentů. Jednotlivé kusy bednění bylo možné použít zhruba pětkrát. V betonovém monolitu se tak zachycuje nejenom místní estetika, ale především paměť lidského umu a řemesla, které se, pro nás překvapivě, v těchto vyspělých částech Evropy předává z generace na generaci v rámci sdílených rodinných tradic. 1/ Dům hudebníka Bardilla, Scharans; 2/ Swiss National Park Centre, Zernez; 3/ National Palace Museum, Taiwan; 4/ Základní škola v Paspels; 5/ Rodinný dům K+N, Curych

08/ povrch

V použití materiálů se vymykají dva projekty. A to Das Gelbe Haus a objekt ateliéru

Valeria Olgiatiho. Obě tyto stavby se nacházejí v jeho rodném Flimsu.

Jak už bylo zmíněno, Das Gelbe Haus je konverze tradičního měšťanského domu,

na jehož rekonstrukci se dříve podílel jeho otec. Stejně jako u svých novostaveb Valerio Olgiati očistil dům na samotnou jeho podstatu kamenného zdiva, které se nyní uplatňuje v povrchu exteriéru. Současně pomocí litého betonu precizně definoval tvary okenních otvorů. Oba materiály jsou v exteriéru sjednoceny bílým nátěrem, který úroveň abstrahování domu posouvá ještě dál. Pro dosažení požadované uživatelnosti a ekonomie provozu je do kamenné struktury vložena lehká sendvičová dřevěná konstrukce s tepelně izolační vrstvou. Tento princip “domu v domě” tak vytváří zcela jiný dojem rubu a líce domu, ojedinělý prvek ve způsobu tvorby Valeria Olgiatiho.

Nezvyklé použití materiálů, avšak provedené v souladu s teoretickými východisky

tvorby, je patrné u jeho ateliéru ve Flimsu. Dům tvoří betonová podnož jejíž řešení vytváří pod půdorysným rozsahem domu zcela volný prostor. Toto ambiciozní řešení si v následném kroku vyžádalo výstavbu samotného ateliéru z lehkého dřevěné konstrukčního systému. Na povrch exteriéru i interiéru je však použito shodné opláštění dřevěnými fošnami. Pro ty byl navržen specifický postup povrchové úpravy tak, aby odolávaly nejenom povětrnostním vlivům, ale také mechanickému zatížení provozem v interiéru stavby. Černé moření zajišťuje intenzivní kontakt a propojení s exteriérovým prostředím. Tmavý povrch interéru zabraňuje vytváření odlesků na vnitřním povrchu zasklení a okolní prostředí je “vtahováno” do místnosti. Naopak, jak říká V.O., světlé interiéry vytvářejí na zasklení odlesky, které se chovají jako membrána mezi interiérem a exteriérem a z tohoto pohledu se tak tyto interiéry chovají daleko introvertněji.

V novějších projektech dochází, stejně jako u tvarových řešení, k rozšíření rejstříků

uplatňovaných povrchů především z hlediska jejich ornamentálního řešení. Vzhledem k tomu, že se jedná o projekty, které jsou z velké části situovány do jiného kulturního a sociálního kontextu, je z nich patrná snaha reagovat na místní prostředí, což je opět v mírné kontradikci k proklamované snaze o nekontextuálnost tvorby.

1/ Ateliér Valeria Olgiatiho, Flims; 2/ Das Gelbe Haus, Flims; 3/ Studie muzea v Permu, Rusko; 4/ Medical Centre, Spojené arabské emiráty

09/ závěr

Dílo Valeria Olgiatiho představuje specifický směr tvorby nejen v kontextu velmi

vyspělého švýcarského stavitelství, ale i v rámci globální stavební produkce.

Stejně jako v mnoha dalších případech švýcarských architektů a architektonických

studií je jeho přístup výrazně vyhraněný a konzistentní. Tato skutečnost je dána nejenom vybudovaným renomé a všeobecným uznáváním profese architekta ve společnosti, ale hlouběji také specifickou charakteristikou lidí tohoto samozřejmého národa. Tisíc let konstituovaná federace dala vzniknout prostředí, kde se přesvědčení druhých prvoplánově nezpochybňuje, ale diskutuje se o něm. Kontinuita celospolečenských hodnot a uvědomování si relativity pravd formuje samozřejmé a celistvé osobnosti jakou Valerio Olgiati bezpochyby je. Jeho dlouholetý přístup k architektonické tvorbě tyto předpoklady pro další udržení takové společnosti nadále podporuje. Jeho nástrojem je především snaha o zpochybňování konvenčních zažitých schémat, která musí být v každé moderní a sebereflexeschopné společnosti neustále nabourávána.

Přesto, nebo právě proto, je v jeho stavbách patrná i cítěná zodpovědnost za

spoluvytváření hmotného, tzn. trvalého prostředí, které je jedním z nositelů kulturního povědomí národa. Takového národa, který se narozdíl od české společnosti nesnaží budovat svůj obraz na základě vytváření falešných identit o sebe samých, které následně kýčovitě prožívá, ale na již zníměném vědomí kontinuity dějin a uznávaných hodnot.

Z architektonického hlediska můžeme paralelu v tvorbě Valeria Olgiatiho spatřovat

podle mého názoru v osobě Louis I. Kahna. Oba muže spojuje charakteristika staveb jako ukončených a celistvých organismů, syrových a pravdivých ve svém provedení a materiálu, které své inspirační zdroje a východiska navíc hledají v monumentální architektuře minulých dob.

Paralela je patrná i v přístupu ke specialovaným technickým profesím. Jejich

vklad do řešení celku je vždy, vzhledem ke složitosti architektonických konceptů, enormní. V tomto ohledu je nutné zmínit především švýcarského statika Jurga Conzetta, který kromě vedení vlastních projektu, spolupracuje právě s Valeriem Olgiatim nebo Peterem Zumthorem a je nepostradatelnou součástí týmu již v zárodcích architektonického konceptu.

Valerio Olgiati patří podle mého názoru a mých osobních preferencí k nejvýraznějším

osobnostem současné architektonické scény. Konzistence jeho pohledu na svět a specifická progresivnost tvorby dopravázená vnímáním celospolečenských aspektů profese je v současnosti, podle mého názoru, ojedinělá v proudu většinového, z velké míry oportunistického, přístupu ke stavitelství.

10/ zdroje knihy a publikace:

- Ursula Riederer, Rudolf Olgiati - Bauen Mit Den Sinnen,

HTW CHUR WERLAG, Chur 2004 (ISBN 3-9522147-0-1)

- darco magazime 06/2010 (ISSN 1646-950X) - El Croquis 156 - Valerio Olgiati 1996 - 2011 (ISBN 978-84-88386-65-6)

použité obrazové zdroje:

- Ursula Riederer, Rudolf Olgiati - Bauen Mit Den Sinnen,

HTW CHUR WERLAG, Chur 2004 (ISBN 3-9522147-0-1)

- darco magazime 06/2010 (ISSN 1646-950X) - El Croquis 156 - Valerio Olgiati 1996 - 2011 (ISBN 978-84-88386-65-6)

- URL: http://www.olgiati.net

zpracovรกno: leden 2012