Sedm tváří ovocnářství by Robin Müller

Sedm tváří ovocnářství Radim Lokoč, Pavla Škarková, Petr Chroust (eds.)

Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova: Evropa investuje do venkovských oblastí

Fotografie na obálce - Plody odrůdy ‘Pasecké vinné‘. (foto Radim Lokoč)

Sedm tváří ovocnářství www.ovocne-stezky.cz

Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova: Evropa investuje do venkovských oblastí

Radim Lokoč, Pavla Škarková, Petr Chroust (eds.)

ISBN 978-80-260-1921-3

Bruntál 2012

Usedlost se sadem v obci Slezská Harta. Dnes dno stejnojmenné přehradní nádrže. (foto Josef Solnický, sbírka Slezského zemského muzea)

Obsah MORAVSKÉ A SLEZSKÉ OVOCNÉ STEZKY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

SEDM CEST K OVOCI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 SEDM TVÁŘÍ OVOCNÁŘSTVÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 NÍZKÝ JESENÍK . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 RÝMAŘOVSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 POODŘÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 HRANICKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 MOŠTĚNKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 BOJKOVSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 HORŇÁCKO-OSTROŽSKO . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Moravské a slezské ovocné stezky

Petr Chroust Radim Lokoč

Exkurze za ovocnými stromy. (foto Radim Lokoč)

Mnoho dobrého je v lidském životě dosahováno značným úsilím. Najde-li poctivé úsilí společnou cestu s laskavou plodností přírody, pak získané bohatství doslova nezná hranic. Ani ovocnářství nezná hranic. Doteky vztahu lidské společnosti a ovocných stromů nalézáme s různou intenzitou, v mnohých podobách, bez omezení, napříč regiony, v odlišných kulturních oblastech a v nejrůznějších nadmořských výškách. Bohatá tradice ovocnářství a přirozená lidská potřeba se poradit a zároveň se i pochlubit tím nejlepším, co člověk umí, zapříčinila, že se ovocnářství stalo společným jazykem místních akčních skupin ze sedmi regionů Moravy a Slezska. Jsme hned šťastnější, pokud se můžeme podělit o své starosti i radosti při organizování tradičních jablečných slavností, koštů pálenek, zahrádkářských výstav či přednášek. Jsme odhodlanější, když zjistíme, že i jinde se lidé zabývají podobnými činnostmi – např. výrobou moštů, sušeného ovoce, pálenek, mapováním starých a krajových odrůd ovoce a zakládáním genofondových sadů. Potěší nás, když si můžeme vyměnit zajímavé recepty a ochutnat nějakou tu dobrotu odjinud.

Exkurze do palírny. (foto Oldřich Usvald)

Propagace projektu. (foto Petr Chroust)

Pracovní schůzka realizátorů projektu. (foto Petr Chroust)

Takto se v roce 2011 zrodil projekt Spolupráce s názvem Moravské a slezské ovocné stezky, který navázal na osvědčený koncept úspěšných aktivit projektu Ovoce k lidem, lidé do sadů realizovaného v regionech Opavska, Krnovska a Osoblažska v předešlých letech. Moravské a slezské ovocné stezky si daly za cíl na území místních akčních skupin Nízký Jeseník, Rýmařovsko, Regionu Poodří, Rozvojové partnerství regionu Hranicko, Partnerství Moštěnka, Bojkovska a Horňácko a Ostrožsko všestranně rozvíjet tradici ovocnářství a zvýšit povědomí o významu ovocných stromů. Od jara 2011 do jara 2012 se pracovalo na společných výstupech rozvíjejících spolupráci mezi zapojenými regiony a současně každá místní akční skupina realizovala na svém území vlastní propagační a vzdělávací aktivity. Realizátorem společných aktivit byla firma EKOTOXA s.r.o. V jednotlivých oblastech pak kromě zmíněné firmy (území Nízkého Jeseníku a Rýmařovska) projekt realizovaly Český svaz ochránců přírody Studénka (Poodří), Hranická rozvojová agentura (Hranicko), Středomoravská agentura rozvoje venkova, o.p.s. (Moštěnka), Tradice Bílých Karpat (Bojkovsko) a Vzdělávací a informační středisko Bílé Karpaty, o.p.s. (Horňácko-Ostrožsko). Pořádaly na území jednotlivých místních akčních skupin vzdělávací aktivity formou ovocnářských kurzů a exkurzí do sadů, zahrad, moštáren, palíren a sušíren. Projekt byl propagován na desítkách tradičních akcí, zahrádkářských výstavách, jarmarcích, koštech a setkáních.

Přibližme si krátce i společné výstupy projektu: Tato publikace prezentuje ovocnářskou tradici i současnost v jednotlivých oblastech, výsledky mapování starých a krajových odrůd ovoce. Naleznete zde také tradiční způsoby zpracování, zajímavé regionální recepty aj. Tématicky zaměřená webová stránka (www.ovocne-stezky.cz) je přehledným rozcestníkem s informacemi o aktuálním ovocnářském dění v regionech, akcích, jako jsou výstavy, přednášky, slavnosti atd. S využitím mapových podkladů eviduje on-line databáze výsledky mapování krajinných prvků se zastoupením ovocných stromů na územích zapojených MAS a starých a krajových odrůd. Obsahuje také seznam pěstitelů a zpracovatelů ovoce, včetně adres a kontaktů. Podrobně jsou zde v poradenské části popsány druhy a odrůdy ovoce vhodné pro pěstování v různých oblastech i užitečné návody pro výsadby a péči o ovocné stromy, zpracování ovoce. Nechybí ani zajímavé recepty na pokrmy a nápoje z ovoce. Aktivity projektu propagovaly letáky, plakáty a skládačky. Nejen pro děti bylo vytvořeno ovocnářské kvarteto, které představuje některé typické odrůdy ovoce, či naopak méně známé ovocné druhy a aktivity spojené s ovocnářstvím (způsoby zpracování a pokrmy z ovoce, práce ovocnáře a krajinné prvky s ovocnými stromy). Turistický informační systém s tématikou ovoce pro web a chytré mobilní telefony seznámí zájemce moderní formou s informa-

cemi o objektech a lokalitách kulturního a přírodního dědictví, se zvláštním zřetelem na ovocnářství a tradice s ním spojené. Závěrečný seminář s přednáškami odborníků, pomologů a členů řešitelského týmu prezentujících výsledky projektu na území jednotlivých MAS v Bartošovicích na jaře roku 2012 pak byl tečkou za projektem a inspirativním prostředím pro výměnu ovocnářských zkušeností. Velice nás těší, že lidé ochotně naslouchali, ochutnávali ovocnářskou tématiku a mnozí se aktivně zapojili do realizace a tvorby výstupů projektu, například tak, že poskytli informace o výskytu zajímavých ovocných stromů v jejich okolí, přišli se podělit o své zkušenosti s péčí o ovocné stromy nebo poskytli zajímavý recept. Možná se ptáte: Proč se tolik věnujeme ovocnářství, když není ústředním motivem mediálního zpravodajství, když podle všeho většina lidí již ovocnářstvím nežije, nezajímá je, v případě potřeby si jej koupí na pultech hypermarketů, na zahradách nových rezidenčních čtvrtí ovocné stromy nenajdeme a o staré sady se stará málokdo? V této knize se na položenou otázku pokusíme odpovědět hned ze sedmi pohledů a použijeme příklady hned ze sedmi rozdílných regionů. Pohotově na tuto otázku odpovídá citát Thomase Hora (1914-1995):

Ovocnářský kurz. (foto Pavla Škarková)

Existuje jen jediný způsob, jak si poradit s životem, a to najít onen soubor hodnot, které nepodléhají módním trendům, které se nikdy nemění a budou neustále rodit ovoce v tom smyslu, že nám i uprostřed velice nejistého světa přinesou klid, zdraví a jistotu.

Sedm cest k ovoci

Radim Lokoč Pavla Škarková

Ovocnářství jako svébytný obor přesahuje hranice zemědělství šíří tematiky, množstvím forem, přístupů a způsobů využití i pestrostí etnografické a ekologické symboliky. Ovoce nebo ovocný strom můžeme vnímat jako...

… dárce plodů … místo života … studnici pestrosti … součást historie … spolutvůrce krajiny … nositele symboliky … inspiraci umělců

Květy ovocných stromů okouzlí každého. (foto Jakub Kubačka)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

… dárce plodů Ani si dnes možná zcela neuvědomujeme, jak důležitou roli sehrává (v minulosti i současnosti) ovoce ve výživě lidstva. Kolika generacím se podařilo přežít právě díky ovocným plodům, pro kolik generací předků byla hrušková polévka a švestková omáčka k bramborovým knedlíkům denní a nejčastější teplou stravou dodávající vitamíny a sílu nezbytnou pro přečkání tvrdé zimy. Dokládají to také historické statistiky. Např. v roce 1899 bylo při sčítání ovocných stromů v Českých zemích napočítáno 8,5 milionů stromů, nejvíce v hejtmanství Uherskohradišťském (1105 na km2), nejméně v hejtmanství Rýmařovském (62 stromů na km2) (Salaš, Lužný 2006:9). Shodou okolností jde o dvě ze sedmi našich oblastí.

Jablečný mošt je nejen chutný a osvěžující, ale i plný vitamínů. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

… místo života Našimi hlavními ovocnými druhy jsou jabloně, hrušně, slivoně, třešně a višně. Dále lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat vlašské ořešáky, lísky i méně známé druhy jako moruše, jeřabiny, mišpule a kdouloně, v teplejších oblastech pak meruňky, broskvoně a oskeruše. V zahrádkách mají své místo i stromkové nebo keříkové formy rybízu, angreštu, keře maliníku nebo ostružníku. V poslední době se do povědomí pomalu dostávají další ovocné druhy jako josta, dřín, zimolez kamčatský, muchovník nebo rakytník. Význam ovoce pro zdraví člověka netřeba zdůrazňovat, připomeňme si alespoň, čím našemu zdraví prospívají tři naše nejpěstovanější ovocné druhy. Jablka jsou bohatá na hořčík, železo, křemík a draslík, obsahují pektiny, jež snižují cholesterol v krvi. Pomáhají při zažívání, výborně léčí průjmy a zácpu, působí jako prevence před vznikem rakoviny, jsou vhodná i pro diabetiky, protože obsahují jednoduché cukry. Šťáva z čerstvých jablek je účinná při horečce a zánětech. Jsou vhodné pro redukční diety a detoxikaci organismu. Hrušky obsahují sodík, draslík a chlor, provitamín A, vitamíny skupiny B a malé množství vitamínu C. Užívají se při redukčních dietách, při chorobách krevního tlaku a ledvin. Obsah pektinu a tříslovin chrání sliznice žaludku a střev. Mají močopudné účinky. Švestky obsahují draslík, hořčík, fosfor, vápník a železo, vitamíny skupiny B, beta-karoten a vitamín C, organické kyseliny, třísloviny. Působí projímavě. Na rozdíl od jiných zemědělských plodin lze ovoce často konzumovat a zpracovávat více než dvěmi nebo třemi způsoby – jako čerstvé, jako součást studených a vařených pokrmů, ve formě kompotů, marmelád, džemů, sušeného ovoce, octu, moštů, vína nebo pálenky. Podobně různorodá a bohatá je pokladnice receptur, které bez nadsázky patří k národnímu dědictví. Rozhodnutí nepěstovat ovoce na zahrádkách u svých rodinných domů, k němuž se uchyluje stále více starousedlíků a mnozí noví venkované, může přitom z dlouhodobého hlediska být velmi rizikové. I když je dnes ovoce díky dovozům bezproblémově celoročně dostupné na pultech obchodů, jeho kvalita je často diskutabilní. Navíc může v budoucnu vlivem klimatických či ekonomických změn dojít k narušení mezinárodního obchodu s potravinami, což může mít pro nepřipravenou společnost neblahé důsledky. Vysadit ovocný strom má význam ekonomický i etický, „ve smyslu vynaložení práce hospodáře ve prospěch budoucích pokolení, nejen svého rodu, ale celé společnosti.“ (Boček 2008: 18)

Nejen člověk, ale i jiní živočichové mohou ovocným stromům vděčit za svou obživu. Zvířata nejen konzumují ovocné plody – sklízí ty plody, které nestačil zužitkovat člověk; navíc biotop sadu, zahrady nebo aleje či samotný strom, jeho kůra, větvoví a listy mohou být prostředím jejich života, lovu nebo sběru potravy. Diverzita bezobratlých, plazů a ptáků bývá v extenzivním ekologickém sadu zpravidla mnohonásobně vyšší než v okolních ekosystémech. V travinobylinném podrostu ovocných stromů pak můžeme najít nejen běžné luční, ale i některé vzácné druhy rostlin nebo hub. U nás jsou pro svou jedinečnost a biodiverzitu známé sady v Bílých Karpatech, které budou dále popsány v textu o ovocnářství na Horňácku a Ostrožsku. Zároveň se jedná o jedny z nejohroženějších biotopů střední Evropy. Na soužití živočichů v ekosystému sadů, zahrad atd. můžeme nahlížet i z hlediska prospěšnosti pro ovocnáře. Výstižně to ilustruje výrok Josefa Dumka: „Strom, zvláště pak ovocný, dovede krajinu nejen zkrášliti, ale také hojný užitek poskytovati. Kde stromoví, tam také ptactvo jest, které pilnému rolníkovi hmyz škodlivý, pomáhá hubiti…“ (Salaš, Lužný 2006:5) Zejména přítomnost některých ptáků v sadu můžeme proto vnímat pozitivně i z toho důvodu, že se živí škůdci nebo jejich larvami a usnadňují tak ovocnáři ochranu před těmito nechtěnými obyvateli sadu. Již odpradávna existuje životně důležitá symbióza mezi ovocnářstvím a včelařstvím, které odděleně nedokážou účinně fungovat – květy potřebují opylení, včely potřebují pyl. Blizny na květech většiny ovocných stromů uzrávají o několik dnů dříve než prašníky, je proto nutné jejich opylení z prašníků jiných květů téhož ovocného druhu. Toto opylování obstarává u ovocných stromů hmyz, zejména včely. Bez opylování včelami by mnoho ovoce nebylo. Takto fungující ekosystém sadu je nejdůležitějším předpokladem pro úspěšné ekologické ovocnářství: „Právě uchování pestrých vzájemných vazeb v sadu umožňuje dosáhnout jeho stability bez významných zásahů přírodě cizími prostředky.“ (Kraj ovoce 2007) Ovocné výsadby, které jsou trvalou kulturou, se dále vyznačují stabilizujícím účinkem v současné zemědělské krajině, která je typická často monotónními plochami orné půdy. Dokážou ochránit půdu před teplotními a vláhovými výkyvy a erozí. Stromy samotné také často svými kořeny zpevňují svahy. Vysokokmenné tvary (i tím, že rostou desítky let) ovlivňují pozitivně mikroklima dané lokality – dokážou snížit teplotu v parných dnech až o několik

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Sýkory koňadry jsou v sadech významnými predátory hmyzu. (foto Jakub Kubačka)

stupňů. Jak příjemné je pak posezení ve stínu jabloně za vůně lučního kvítí a zpěvu kosa, strnada, pěnice, sedmihláska či pěnkavy.

… součást historie

Historie pěstování ovoce na Moravě a ve Slezsku se jako nit vine společně s dějinami pěstování jiných hospodářských plodin celou historií lidstva od neolitické revoluce, tj. od doby, kdy se pravěký lovec usadil na jednom místě, započal s pěstováním plodin a chovem dobytka. Zpočátku šlo samozřejmě o plané druhy, které rolníci postupně zušlechťovali. Ve středověku byly ovocné dřeviny důležitou součástí klášterních a vrchnostenských zahrad, měli je u svých hospodářství i poddaní a museli z nich často odvádět i podíly vrchnosti. Ibrahim Ibn Jakob, známý kupec a cestovatel arabského původu při návštěvě Prahy (965-966) uznale pojednal o zahradách Slovanů. Velkou podporu věnoval pěstování ovoce a vinné révy Karel IV., naopak v období husitských bojů docházelo dokonce k ničení ovocných stromů. V 16. a 17. století pak bylo české ovocnářství velmi vyspělé a uznávané v celé Evropě. Dokladem toho budiž fakt, že si naši exulanti odnášeli po Bílé hoře s sebou do ciziny kvalitní odrůdy, které pak v nových domovech zdomácněly (‘Gdanský hranáč‘, ‘Vejlímek červený‘ nebo ‘Míšeňské jablko‘), i osoba Jiřího Holíka, kněze a propagátora nového způsobu roubování – kopulací. Na vzkvétající české ovocnictví v období po třicetileté válce vzpomíná v Miscellanea historica regni Bohemiae (Rozmanitosti království českého, 1680) kněz a historik Bohuslav Balbín. V následujících staletích působila v Čechách, na Moravě i ve Slezsku řada osobností (často opět kněží – Norbert Adam Broccius, Matěj Rössler, Václav Skřivánek a další), které se zasloužily o rozvoj ovocnářství. Svou zásluhu na tom měly i reformní snahy Marie Terezie a Josefa II. Již roku 1830 vznikla z popudu Císařsko-královské vlastenecko hospodářské společnosti ovocnická organizace Pomologická společnost s úkolem udržet ověřené odrůdy a vyhledávat a zkoušet nové a pečovat o rozvoj ovocnictví (Salaš, Lužný 2006). Již tehdy nastal problém, který známe dnes, totiž s nekritickým přijímáním odrůd odjinud, nevhodných do našich podmínek. Do rozvoje našeho ovocnářství se zapsal i zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel, úspěšný šlechtitel ovocných i okrasných dřevin. A také bychom mohli pojednat o Josefu Eduardu Prochem, Janu Říhovi, Františku Suchém, Karlu Kamenickém a dalších osobnostech, které se bezesporu řadily mezi ovocnáře a pomology světového významu a jejichž odkaz je dodnes mimořádný nejen z hlediska historického, ale zejména z hlediska problematiky starých a krajových odrůd, jejich inventarizace a rajonizace.

Ruku v ruce s rozvojem ovocnářského vzdělávání rostl i počet založených sadů, osázených zahrad a alejí, i počet nových odrůd, z nichž se mnohé pod lidovými názvy dochovaly do současnosti. Také rozmanitost odrůd lze vnímat jako historické přírodní i kulturní bohatství, které má navíc potenciál živého inventáře využitelného pro šlechtění. I nadále byl rozvoj nebo naopak úpadek zemědělství, potažmo ovocnářství, podmíněn snažením jednotlivců i velkými politickými a společenskými změnami v minulém století. Intenzifikace a kolektivizace zemědělství, socializace vesnice a stavební rozvoj nebo odsun Němců ovlivnily velmi výrazně způsoby hospodaření v krajině i charakter venkova, což se nutně dotklo i pěstování ovocných stromů (konkrétní příklady nám nabídnou texty o sedmi oblastech Moravy a Slezska). Ztráta ovocných stromů je pak i ztrátou paměti krajiny, jejich historických struktur.

Ovocné stromy jsou často posledními svědky zašlé slávy zaniklých hospodářství. Zatímco zub času rozkládá lidská a hospodářská stavení, mohutné hrušně zde jako živé památníky stojí dál. (foto Radim Lokoč)

Ovocné stromy v krajině Bílých karpat. Pohled z Panského na Pitěnskú koloniu (foto archiv Radima Michalčíka)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

… spolutvůrce krajiny Kostely, venkovské zámky, grunty, drobná sakrální i lidová architektura a další typické stavební památky venkova jsou všeobecně ceněny, obdivovány a považovány za kulturní a historické dědictví. Bez přítomnosti tradičních venkovských zahrad, alejí i všech těch hrušek na návsích, ořešáků u hnojišť nebo jablůněk v předzahrádkách však nemohou podat historicky i kulturně věrný obraz venkova. „Ovocné stromy jsou u nás od nepaměti neodmyslitelným koloritem krajiny venkova v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.“ (Salaš, Lužný 2006:5) Je velkým prohřeškem, že se jim nedostává stejné pozornosti, pakliže tradiční obraz venkova tvořilo vždy právě uspořádání a vzájemné doplňování jednotlivých přírodních a kulturních prvků, jichž byly ovocné stromy neodmyslitelnou součástí.

Prostřednictvím ovocnářství se do krajiny navíc dostávaly i některé stavby, které byly na venkově v minulosti běžnými, jako např. sušárny ovoce, sklepy na uchování úrody, ploty a ohrady zahrad a sadů na ochranu úrody a stromů před nezvanými hosty. Podobný dojem můžeme nabýt i v případě citlivě opraveného venkovského stavení, pokud není stejná pozornost věnována okolí domu. Krátce střižený trávník, zcela chybějící ovocné stromy nahrazené smutečními formami listnáčů či dokonce jehličnany zapříčiňují vznik uniformního prostoru, kde se vytrácí typická venkovská malebnost. Dá se říct, že ovocné stromy pronikly do všech prostor venkova, čímž vznikla značná různorodost ovocnářských forem a sestav.

Venkovský prostor s jehličnatými nebo ovocnými stromy. Jak na vás působí? (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Sady, v nichž jsou ovocné stromy zpravidla vysazené v řadách. Intenzivní sady poznáme podle nižších kmenných tvarů (zákrsky, štíhlá vřetena), vysoké úrovně obhospodařování a podle častější aplikace chemické ochrany (pokud nejsou zařazeny do ekologického zemědělství). V extenzivních sadech se zpravidla pěstují vysokokmenné tvary, jsou zatravněné nebo se v meziřadí pěstují zemědělské plodiny a keře, pak se označují také jako polní sady. Tráva se většinou sklízí na seno, někdy ji spásají hospodářská zvířata (nejčastěji ovce a kozy). Sady někdy navazují přímo na hospodářské budovy a jsou ohraničeny záhumenní polní cestou, jindy se nacházejí mimo zastavěnou část, na okraji obce nebo ve volné krajině.

Aleje jsou bez nadsázky fenoménem naší krajiny, objevují se v nich jabloně, hrušně, třešně, slivoně i ořešáky. Obecně se aleje začaly sadit na nařízení Marie Terezie a Josefa II. kvůli poskytnutí stínu a stravy pro vojska pochodující krajinou. Výsadby ovocných alejí podnítil Josef II. Hojně se pak ovocné aleje rozšířily po 2. světové válce (Hrušková 2006:73). Dnes je řada z nich přestárlá, neúplná a poškozená. Kromě ochrany před slunečním žárem, působí jako přírodní větrolam a omezují víření prachu, tlumí hluk, v monotónní zemědělské krajině jsou často posledním zbytkem přírody a útočištěm pro hmyz, ptáky a drobné živočichy. Nezapomínejme ani na jejich okrasnou funkci v krajině.

foto Radim Lokoč

foto Ivan Bartoš

Venkovské zahrady, v nichž měly ovocné stromy vždy své pevné místo, plnily důležitou roli v zásobení domácností. Ovocné výsadby v nich bývaly a jsou druhově pestré, různého stáří i forem. V poslední době se však ovocný strom, vlivem opouštění od samozásobení a trendu zřizování zahrad pro odpočinek, začíná stávat ohroženým druhem. Kužely jehličnatých stromů navíc neposkytují takové služby jako koruna ovocného stromu – výsledkem jsou zahrady, v nichž se stýská po stínu i po chuti ovocných plodů.

Solitérní stromy byly v krajině v minulosti častější, než je tomu dnes, jejich pozůstatky najdeme ale i v současné krajině. Jabloně, hrušně, třešně, ořešáky a další ovocné stromy stojí často osamoceně na návsi, u domů nebo stodol, ve dvorech, v poli, kde dávají vzpomenout na zaniklou cestu. Často se pak sledoval i jiný než jen produkční význam – ořešák vysázený u hnojiště sloužil jako repelent proti hmyzu, statná dlouhověká hrušeň měla označovat hranici mezi poli atd.

Nesmíme také zapomínat na planě rostoucí ovocné dřeviny, které na mezích, okrajích lesů atd. zejména v období květu obohacují krajinu a jsou též důležitým zdrojem potravy a úkrytem pro zvěř.

foto Radim Lokoč

foto Radim Lokoč S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

… studnice pestrosti

… nositel symboliky

Často se setkáváme s povzdechy nad tím, že z naší krajiny mizí některé rostlinné a živočišné druhy, avšak málokdy si uvědomíme, že jsou takto ohroženy i druhy kulturní – že mizí unikátní bohatství, které společně vytvářely příroda s lidskou touhou po vyšlechtění zemědělských plodin. „Tyto genetické zdroje mají nespornou ekonomickou a kulturní hodnotu, která je dána jejich originalitou a nenahraditelností. Jsou součástí dědictví lidstva. Ztráta každého taxonu (druhu, odrůdy, variety, typu) jako nositele ojedinělého genu, nositele vlastností, je nenahraditelná.“ (Tetera 2001:24) Staré a krajové odrůdy jsou prověřené staletími – jsou plastické, adaptované na specifické podmínky oblasti, mnohé z nich vykazují vysokou mrazuodolnost, odolnost vůči patogenům a škůdcům. „Je velice důležité všechny odrůdy uchovat, třebaže už ztratily tržní význam, protože mohou být nositeli důležitých genů.“ (Boček 2008:11) To se týká hlavně šlechtění jabloní s rezistencí ke strupovitosti, kde mohou sehrát některé staré odrůdy důležitou roli – disponují totiž odolností danou širším nebo jiným genetickým základem. Podobně byly v minulosti v Bílých Karpatech nalezeny krajové odrůdy slivoní (‘Bílá trnečka‘, ‘Kulovačka‘, ‘Pavlůvka‘, ‘Zelená slíva‘ a další), u nichž nebylo zjištěno infikování šarkou švestky. Po dlouhodobých testech by se mohly stát dárci odolnosti ve šlechtění (Boček 2008:12). Velkou zásluhu na uchování těchto odrůd i dalším generacím mají VŠÚO Holovousy, Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity v Brně a neziskové organizace,

Ovocné stromy a jejich plody měly pro venkovského člověka v minulosti nemalý význam i v rovině symbolické, objevovaly se v řadě obyčejů, udržovaných zvyků, pověr a obřadů. Není se čemu divit – ovocný strom je především symbolem plodnosti. Velká část obyčejů a obřadů má náboženský charakter, mnoho z nich má však svůj původ již v dobách předkřesťanských. Některé jsou dodržovány dodnes, jiné upadly v zapomnění. Je jich tolik, že by jejich výčet a popis vydal na samostatnou publikaci, připomeňme si alespoň symboliku několika z nich. Zdá se, že nejvíce obyčejů a obřadů bylo spojeno s jablkem, nejznámějším je stále udržovaný vánoční obyčej krájení jablka. Podle jiného obyčeje měli u štědrovečerní večeře svobodní mládenci nebo děvčata oloupat jablko tak, aby byla slupka z jednoho kusu, pak ji hodili přes hlavu. Podle tvaru na podlaze vyluštili počáteční písmeno jména své nastávající nebo nastávajícího (Pejml 1946:165). Symbolika se však netýkala pouze hlavních ovocných druhů – např. lískové pruty se vkládaly při bouřce do rohů stavení a za trám do stodoly, protože panovala víra, že ochrání stavení od blesků. Lískový proutek měl také magickou sílu, která umožňovala hledání pokladů (Holubová 2003:63).

Hrušni ‚Margetince‘ se lidově říkalo i Margetky, Rané nebo Svatojánské. (foto Radim Lokoč)

Jakpak asi naši předkové říkali této dnes již bezejmenné odrůdě rostoucí v sudetských zahradách? (foto Radim Lokoč)

zejména Český svaz ochránců přírody, které dlouhodobě mapují a následně zakládají genofondové výsadby pro uchování cenného a jedinečného genetického materiálu. Je potěšující, že narůstá počet zpráv o zakládání těchto sadů a o návratu krajových odrůd do krajiny, v níž se po dlouhá léta vyvíjely a přinášely plody svým pěstitelům. Také to je důvod, proč je tématu starých a krajových odrůd věnována v následujících textech o sedmi oblastech Moravy a Slezska, tak velká pozornost. Odrůdová pestrost se odráží i v jazyce, jeho dialektech a vytváří tak lidovou pomologii s množstvím lidových názvů více či méně známých odrůd ovoce – Špizeple, Pruháč, Punčové a mnoho dalších.

Hvězdička v rozkrojeném jádřinci předpovídá v následujícím roce zdraví, kříž naopak nemoc nebo dokonce smrt. (foto Ivan Bartoš) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

V řadě zvyků napomáhá ovocný strom předpovídat budoucnost – např. v předvečer svátku sv. Ondřeje (30.11.) mladé dívky opakovaně házely slaměný věneček do větví ovocného stromu. Stačilo spočítat, kolikrát spadl na zem, než se zachytil v koruně, a dívka se dozvěděla, kolik roků ještě zůstane svobodná (Tinzová 2010). Část rituálů má charakter poděkování (dožínky aj.) nebo žehnání za úrodu. Např. o svátku sv. Marka, 25. dubna, se provádělo žehnání polí, zahrad, sadů a vinic, kdy kněz s průvodem věřících žehnal budoucí úrodě. V některých oblastech tento zvyk ještě doprovázelo stavění malých dřevěných křížků do polí (nebo okolo polí), přitom hospodář, který je roznášel, nesměl s nikým promluvit. Pro posílení plodnosti stromů se jimi třáslo, otloukaly se (někde pytlíkem hrachu). Aby měly bohatou úrodu, bylo zvykem rozházet po zahradě a pod stromy zbytky štědrovečerní večeře, jinde se jimi naplnil uzlík a uvázal na strom, pod stromy se rozhazovaly ořechové skořápky, jablková a hrušková jadérka, kmeny se ovázaly červenou stuhou, do povřísla, jímž byl stromek ovázán, se zastrčila mince nebo si hospodyně o kmen stromu otíraly ruce od těsta při zadělávání vánočky. Na Moravě se taky kropívaly švestky, aby jich bylo dost na slivovici a povidla. Zvýšit úrodu mělo i zakopání zvířete pod strom, nejčastěji kočky nebo psa (Holubová 2003:65). Podle jiných zvyklostí se ke stromům měla vylít voda z první koupele novorozence, aby se dítěti zaručilo podobného vzrůstu jako stromu. Někde se udržoval obyčej, že se voda z koupele děvčete lila k jabloni a voda z koupele chlapce k dubu nebo jedli, tedy stromům, které jsou silné a mocné. Naopak uschnutí stromu mělo způsobit vylití vody, v níž byl omýván mrtvý člověk (Holubová 2003:65). Z minulosti známe tzv. životní stromy, tento zvyk se u nás hojně udržoval ještě před sto lety, dnes na něj snad ještě někde narazíme. Jako životní stromy se sázely zpravidla stromy ovocné, v některých oblastech to byla při narození syna jabloň, u dcery pak hrušeň (Pejml 1946:58). Chřadl-li tento strom, hrozilo nebezpečí smrti i dítěti. Tradovalo se rovněž, že kdo porazí zdravý strom, do roka zemře. Lze soudit, že také z toho pramenil hluboký vztah ke stromům (ty byly v minulosti považovány za posvátné), což František Myslivec (1933:109) vyjádřil slovy: „…Ovocné stromy požívaly veliké úcty a za starých časů nebylo slyšeti, že by kdo ze zlomyslnosti strom poškodil.“ Je politováníhodné, že se tímto neřídíme i v současnosti.

… inspirace umělců Rým „… v sadě skví se jara květ, zemský ráj to napohled…“ zná od raných školních let snad každý. Téma sadu v české státní hymně jen potvrzuje hluboce zakořeněnou asociaci s českou krajinou i silnou básnickou inspiraci rozkvetlým sadem. Estetickou hodnotu ovocných stromů, tolik reflektovanou umělci, zdůrazňuje ještě jejich proměnlivost během roku, jež má za následek výraznou dojmovou bohatost – květy, barevné a vonící plody a pestré podzimní zbarvení listů. Tato tématika se objevuje v próze, básních či známých lidových, ale i novějších písních, jak jsme svědky např. v textu Oskara Mana, který byl zhudebněn Pavlem Pelcem z brněnské skupiny Progres 2.

Píseň o jablku Oskar Man Léto, když zpívá o svatbách jabloní Strom plod už skrývá, domovem zavoní Bubínek mládí z prohraných her zní mi dál kdesi v zahradách, když slunce zapadá. V srdci mi zabuší a tma je jak tér, lepí se na duši, nedá mi spát

Prý osud dříme ve zlatých parménách Jak málo víme, jablůňko zelená O dnech, co přijdou, vzít si náš čas Krájí plod ruka matčina, vše znovu začíná Něco však pomine, zůstal mi vzkaz Jadérko jediné na dlani mám

Literatura: Boček, S (2008): Ovocné dřeviny v krajině. Sborník přednášek a seminárních prací. ZO ČSOP Veronica, Brno, ISBN 978-80904109-2-3. Holubová, M. (2003): Strom v tradiční lidové kultuře. In Tarcalová, L.: Zeleň v lidových obyčejích. Slovácké muzeum, Uherské Hradiště, ISBN 80-86185-24-9, s. 61-67. Kol. autorů (2007) Kraj ovoce. Centrum modelových ekologických projektů pro venkov, Hostětín. Hrušková, M. (2005): Kult stromů v zemích Koruny české. Abonent ND, Praha, ISBN 9788072582112. Kovářů, V. (2003): Dům a zeleň. In Tarcalová, L.: Zeleň v lidových obyčejích. Slovácké muzeum, Uherské Hradiště, ISBN 80-8618524-9, s. 145-151. Myslivec, F. (1933): Starý způsob hospodářství na Opavsku. Československé zemědělské museum v Praze, Opava.

Pejml, K (1946): Rostlina průvodcem člověka od kolébky ke hrobu. Česká grafická unie, Praha. Salaš, P.; Lužný, J. (2006): Stručná historie zahradnictví I. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, ISBN 807157-996-3. Tetera, V. (2003): Záchrana starých a krajových odrůd ovocných dřevin. Metodika Českého svazu ochránců přírody. Český svaz ochránců přírody, Veselí nad Moravou. Tinzová, B. (2010): Tradice v průběhu roku. In Kolektiv autorů: Tradice z jesenického pohraničí. Jeseník, s. 16-98. Trčka, J.V. (2003): Zeleň v lidové oslavě církevních svátků. In Tarcalová, L.: Zeleň v lidových obyčejích. Slovácké muzeum, Uherské Hradiště, ISBN 80-86185-24-9, s. 19-24. Večerková, E. (2003): Několik poznámek k obřadním stromům. In Tarcalová, L.: Zeleň v lidových obyčejích. Slovácké muzeum, Uherské Hradiště, ISBN 80-86185-24-9, s. 49-60.

Velkou inspirací jsou ovocné stromy a jejich plody také výtvarníkům, malířům a fotografům, pro něž se častým tématem stalo např. biblické jablko, rozkvetlý sad nebo alej ovocných stromů vinoucí se krajinou. (kresba Jitka Koníčková)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Rýmařov

Horní Benešov

Bartošovice

Hranice

24 Horní Moštěnice

Bojkovice Uherský Ostroh

Sedm tváří ovocnářství … má sedm oblastí Moravy a Slezska. Protože jak milí čtenáři na následujících stranách zjistíte, má a vždy mělo ovocnářství v našich sedmi oblastech mnoho společného i řadu odlišností, které činí daný region něčím zajímavý. I zde často platí, že jací jsou lidé, takové je prostředí, v němž žijí a pracují. Pro někoho je ovocnářská tradice nedílnou součástí venkovského života, prorostla do zvyků, folklóru i každodenního života během ročního cyklu, pro jiné trpěným reliktem minulých dob nebo je považována za přežitou a nadbytečnou činnost ve světě dostupné nekonečné nabídky širokého sortimentu všeho odevšad. I přes tyto znepokojující (a nutno dodat stále častější) postoje je nezpochybnitelné, že ovocnářství bylo a je fenoménem našeho venkova, ať už jako způsob obživy, spolutvůrce prostředí venkova i jako způsob života. Přijměte nyní pozvání na procházku po virtuální ovocné stezce sedmi oblastmi od severu z chladného větrného jesenického podhůří, přes oderskou nivu s rybníky, hanáckou obilnici, kde zakoření i hrábě, rozkvetlé voňavé a barvami překypující louky a pastviny na svazích Bílých Karpat až po vesnice Ostrožska ověnčené tratěmi vinohradů. Tam všude rostou ovocné stromy a žijí lidé, kteří jim věnují svou péči a sklízí jejich úrodu.

Polní sad ve Svobodných Heřmanicích. (foto Radim Lokoč)

Nízký Jeseník

Radim Lokoč Ondřej Dovala

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Oblast MAS Nízký Jeseník – kraj lesů, zvlněných pastvin, sopek, a vodních živlů – najdeme v severovýchodní části republiky, na hranici Moravskoslezského a Olomouckého kraje (jihovýchodně od města Bruntál) na území 19 obcí a malých měst. Historicky přináleží tato oblast ke Slezsku. Charakter krajiny formuje rozlehlá náhorní plošina masivu Nízkého Jeseníku s průměrnými výškami 400–600 m nad mořem (na západě území až 800 m n.m. ), která je v západní části, kde již sousedí s horskou oblastí Hrubého Jeseníku, pokryta poměrně souvislým lesním porostem a pastvinami. Vhodnější podmínky pro zemědělství, a tudíž i vyšší zastoupení zemědělské půdy, má zejména východní část území snižující se k Opavské pahorkatině. Zde se nacházejí velké lány orné půdy a pastvin, které jsou využívány k extenzivnímu chovu dobytka. Sever území ovlivnila v posledních dvou desetiletích přehrada Slezská Harta, jež se stala jeho novou dominantou. V její blízkosti ční sopky Velký a Malý Roudný, Venušina sopka a Uhlířský vrch, opodál Červená hora.

Historie ovocnářství

28 Krajina Nízkého Jeseníku. (foto Radim Lokoč)

Lidé začali do místních pralesů pronikat již koncem prvního tisíciletí, když si tudy zkracovali cestu od Baltu na jih Evropy. Vedla tudy známá jantarová, železná a jiné obchodní stezky. K soustavnějšímu osídlování německými kolonisty docházelo ve 13. a 14. století, zejména hornickou kolonizací (těžba drahých kovů a rud) z jiných zemí, zejména Německa (Anderle 2006:589). Postupně se zalidnila údolí a rozvíjelo se i zemědělství, které formovalo i venkovskou krajinu. Na neúrodné půdě a v nepříznivých klimatických podmínkách, pro něž je tato oblast také nazývána Moravskou Sibiří, se obilí nikdy moc nedařilo, zdejší rolníci se úspěšněji věnovali chovu dobytka. Tradičně zde bylo osídlení poměrně řídké, obyvatelstvo bylo nadále zkoušeno několikerými historickými událostmi. Kraj zasáhlo tažení vojsk během třicetileté války, kdy zanikla některá sídla a díky tomu pustla krajina. Dále v 19. století industrializace, která se projevila budováním továren i v menších a větších obcích, souvisejícím rozvojem železniční dopravy, jež protnula území mimo původní trasy a spojila ho s okolím, i odlivem venkovských obyvatel do měst.

Zásadní význam však měly poválečné události, které odsunem německého obyvatelstva přerušily sedm set let se táhnoucí nit vývoje oblasti. Noví osadníci totiž nedokázali navázat na fungování opuštěných hospodářství, část krajiny zůstala neobhospodařována, velká část polí a luk byla při následující kolektivizaci a hospodaření státních statků zcelena a spravována intenzivně, často bez ohledu na místní specifické podmínky, což nese své důsledky až do dnešních dnů. Celkově lze po padesáti letech socialistického zemědělství konstatovat, že zdejší krajina ztratila hospodáře. Na druhé straně měl tento vývoj částečně i pozitivní důsledky, když na řadě opuštěných lokalit mohl probíhat jejich přirozený vývoj. Osídlení i krajinu poznamenala i stavba přehradní nádrže Slezská Harta, která nejenže změnila tok řeky Moravice a ráz krajiny, vymazala z mapy několik sídel a částí sídel, podruhé zapříčinila vystěhování obyvatel, ale ovlivnila i klimatické podmínky poměrně širokého okolí.

Bohužel zmíněné události velmi zkomplikovaly i možnosti poznání vývoje ovocnářství v oblasti. V současnosti nežijí v oblasti žádní pamětníci ovocnářství období před odsunem, historické prameny i obrazové materiály jsou ve věcech ovocnářství velmi skoupé a ze vzpomínek poválečných dosídlenců lze poskládat pouze velmi neúplnou mozaiku obrazu hospodaření ve zdejším kraji. Výjimkou snad může být postřeh obyvatelky Dvorců, paní Kopřivové: „Jak jsme v padesátých letech přišli, tak tady v Rejcharticích a Křišťanovicích byly nádherný hrušky a třešně.“ Dnes není po těchto výsadbách ani památky, což platí o první zmíněné obci doslova. S odchodem starousedlíků se bohužel vytratily i tradiční způsoby zpracování ovoce, znalost místních odrůd i lidová slovesnost, která ovocnářství v minulosti vždy provázela a byla by nápomocná při pomologickém určování plodů. Místní si sice postupem času vytvořili několik nových označení pro ty nejvyhledávanější odrůdy, jiná si s sebou donesli ze svých původních oblastí a na základě podobností označují např. místní odrůdu slivoně ‘Kulovačka‘, u jabloně např. ‘Vínovka‘, jsou to však jediná zjištěná pojmenování místních typů. Ve snaze poznat tradici ovocnářství regionu jsme se proto museli spokojit s poznatky z publikací se zaměřením na celorepublikový prostor a zejména pak vlastní bádání v terénu. Ani to a fakt, že se klimaticky řadí Nízký Jeseník mezi ovocnářsky méně příznivé oblasti, nesnižuje dojem, že zde bylo ovocnářství v minulosti nedílnou součástí venkovského života. Dokazují to četné pozůstatky

Sady ve Starých Heřminovech v roce 1967. (foto Josef Solnický, sbírka Slezského zemského muzea)

starých i některých obnovených výsadeb v řadě vesnic, zejména v okolí Slezské Harty (Bílčice, Leskovec, Mezina, Razová a Roudno) a v níže položené východní části oblasti (Staré Heřminovy a Horní Životice) s klimatem blízkým sousednímu teplejšímu a úrodnějšímu Opavsku. Zde lze také pěstovat i náročnější odrůdy než ve výše položeném Moravském Berounu, Dvorcích, Domašově nad Bystřicí nebo Křišťanovicích, kde je výběr vhodných odrůd značně omezen, prakticky pouze na letní a podzimní, popř. raně zimní.

Pohled na Moravský Kočov, hospodářské budovy a zahrady s ovocnými stromy. V pozadí Uhlířský vrch. (foto Josef Solnický, sbírka Slezského zemského muzea) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

V jednom z mála větších sadů v Horním Benešově rostou vedle třešní pološvestky odrůdy ‘Wangenheimova‘. (foto Radim Lokoč)

Ovocné stromy v krajině Ovocné stromy zde rostou nejčastěji v zahradách u domů, kde doplňují záhony s ovocem a zeleninou, někdy jsou ale již posledním prvkem bývalé samozásobitelské zahrady, která se proměnila v krátce sečenou travnatou plochu doplněnou leckdy okrasnými jehličnany. Extenzivní sady u domů nejsou sice časté a rozlohou velké, ale zvláště v klimaticky příznivější části oblasti je jich několik stále udržováno a obnovováno. Na okrajích sídel nebo mimo

ně, případně u zaniklých usedlostí najdeme i několik větších sadů, resp. jejich zbytků, které nezřídka již splývají s okolní divočinou. Estetickým zážitkem jsou mohutné solitéry na návsích, v ulicích, před domy nebo hospodářskými budovami. Aleje ovocných stromů jsou zde velmi výjimečné – u hlavních cest se téměř nevyskytují, u několika polních cest najdeme dožívající zbytky výsadeb jabloňových nebo třešňových alejí.

Zahrada v Horních Životicích. (foto Radim Lokoč)

Jednu z mála alejí najdeme v Dlouhé Stráni. (foto Radim Lokoč)

Zanedbaný sad ve Starých Heřminovech. (foto Radim Lokoč)

Solitérní jabloň v Razové je pozůstatkem bývalého sadu. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Jabloně Staré letní odrůdy jsou zde kromě všeobecně rozšířené odrůdy ‘Průsvitné letní‘ zastoupeny prastarou ruskou odrůdou ‘Astrachán červený‘ i několika neurčenými letními jablky zajímavé chuti. Podobně jako v okolních oblastech se zde daří podzimním odrůdám ‘Bernské růžové‘, ‘Croncelské‘, ‘Gdanský hranáč‘, ‘James Grieve‘, ‘Matčino‘ a ‘Wealthy‘, méně častými jsou ‘Řehtáč soudkovitý‘, ‘Lebelovo‘, ‘Kalvil červený podzimní‘, ‘Ušlechtilé žluté‘. Nejširší je pak samozřejmě seznam pěstovaných starých zimních odrůd, který čítá odrůdy ‘Baumannova reneta‘, ‘Bláhovo oranžo-

vé‘, ‘Blenheimská reneta‘, ‘Boikovo‘, ‘Boikovo obrovské‘, ‘Boskoopské‘ (velmi časté, i když v drsných polohách hůře dozrává), ‘Čistecké lahůdkové‘, ‘Gascoyneho šarlatové‘, ‘Jadernička moravská‘, ‘Jeptiška‘, ‘Jonathan‘, ‘Krasokvět žlutý‘, ‘Major‘ (krajová odrůda Opavska, zde překvapivě velmi špatně plodí), ‘Ontario‘, ‘Panenské české‘, ‘Parkerovo‘, ‘Parména zlatá zimní‘, ‘Smiřické vzácné‘, ‘Starking‘, ‘Strýmka‘, ‘Sudetská reneta‘ (severomoravská krajová odrůda), ‘Vilémovo‘ a ‘Watervlietské mramorované‘.

Hrušně mohou mít i funkci dominanty návsi, dobrým příkladem je Roudno. (foto Radim Lokoč)

Mimořádné podmínky, nejen v rámci Bruntálska, ale i celé severní Moravy a Slezska, má obec Roudno, kde staré i mladší ovocné stromy rostou v zahradách, menších sadech, polních sadech i na návsi a dalších veřejných prostranstvích před domy. Zdejší záhřevné a na živiny bohaté sopečné půdy na úpatí Velkého Roudného

prospívají zejména hrušním, kterých zde najdeme více než deset cenných exemplářů. Z části zachovalá sudetská architektura ve spojení s vysokokmennými tvary ovocných stromů navozuje ve velké části vesnice příjemný dojem původního venkovského prostředí Nízkého Jeseníku.

O tom, že se nejrozšířenější moravské staré odrůdě daří i u Slezské Harty, svědčí tato mohutná ‘Jadernička moravská‘ v sadu v Mezině. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Velmi starý strom sláděte z Norberčan. (foto Radim Lokoč)

Plod neurčené místní odrůdy z Moravské Harty. (foto Radim Lokoč)

se vyznačují dobrou úrodností i odolností vůči chorobám, kvalita dužniny je však zpravidla horší než u ušlechtilých odrůd. O jejich velké oblibě a významu pro minulé generace a z toho vyplývajícího velkého rozšíření svědčí i fakt, že v provedeném mapování tvořily čtvrtinu evidovaných vzorků. Jednou z nejzajímavějších je mohutná jabloň od dvoreckého mlýna v obci Moravská Harta se středně velkými i většími kulovitými žlutými a chutnými plody. Raně podzimní jablko místními označované jako Vínovka má menší až střední kulovité žluté plody, s místy výraznými lenticelami (jako u ‘Ananasové renety‘), pootevřeným kalichem, výraznými ušty a žlutavou sladkou chutnou dužninou. Samostatnou skupinou jsou tzv. sláďata – typy jabloní, jejichž plody neobsahují žádné kyseliny a jsou tudíž velmi sladké. Tento nález je o to zajímavější, že většina starých typů jabloní, jež se v pohraničí v minulosti pěstovaly, byly chuťově kyselejších než tradiční odrůdy, které se do méně okrajových oblastí dostaly v průběhu 19. století. Ne tak v tomto případě, sláďata tedy mohla být zdatnou protiváhou přirozeně kyselejších odrůd. Nejzajímavější dva stromy sláďat rostou v Norberčanech. Jejich odhadované stáří je kolem 200 roků, způsob růstu a stárnutí je podobný odrůdě ‘Míšeňské‘ (roste pomalu, ale nikdy nepřestává, tedy životní etapy jsou hodně posunuté). Dle tvrzení vlastníka, byly kdysi stejné stromy rozšířené po celé vesnici. V Mezině rostou dokonce 3 typy sláďat v jedné zahradě. Význam sláďat v dnešní době je v rovině rarity, zejména pak převrací uznávaný stereotyp o tom, že dříve pěstované odrůdy jabloní byly kyselejší než dnešní.

Hrušně Nejlepší hrušňové polohy v České republice jsou jak známo v srážkově chudé, teplé oblasti sopečného Českého středohoří. V naší sledované oblasti nalézáme paralelu v mikroklimatu vesnice Roudno, kde vyvřelé půdy na svazích bývalé sopky Velký Roudný staletým hrušním na první pohled svědčí. Vhodnější podmínky mají i v teplejší a níže položené severovýchodní části území. Prospívající hrušně, často místní typy, však najdeme v téměř každé vesnici, dokonce i v těch nejvýše položených, kde lze s úspěchem pěstovat jen nemnoho klasických hrušňových odrůd. Narozdíl od jablek, u nichž jsou nejvíce ceněny odrůdy vhodné k uskladnění, a u nichž tedy existuje největší odrůdová pestrost, u hrušní jednoznačně vévodí v oblibě a v odrůdové variabilitě odrůdy letní a podzimní. V chladnějších oblastech je o důvod více – zimní odrůdy málokdy dozrají do požadované kvality.

Plody ‘Vínovky‘. (foto Radim Lokoč)

Strom a plody velmi chutné odrůdy ‘Ananaska česká‘ v Roudně. (foto Radim Lokoč)

I když se během dosavadního monitoringu nepodařilo nalézt nejednu z kdysi populárních odrůd, neznamená to, že by byl zdejší stávající sortiment fádní a monotónní. Podobně jako jiné části Sudet, nabízí z pomologického hlediska také oblast Nízkého Jeseníku krajové nebo místní odrůdy. V tomto případě bychom však měli spíše použít pojem místní typy. Pěstovaly se zde v dobách před příchodem a rozšířením ušlechtilých odrůd, které dnes označujeme za staré nebo klasické. Protože nejsou pomologicky popsané v žádné publikaci, a v důsledku absence záznamů a povědomí (další neblahý dopad odsunu) nelze často ani konstatovat, zda jde o místní (lokální) odrůdy. Většinou

Nejčastěji se vyskytující letní odrůdou je Špinka, která vytváří mohutné koruny a dokáže i ve zdejších podmínkách poskytnout velmi kvalitní ovoce, dále ‘Solanka‘, ‘Clappova máslovka‘. Odrůdy, jež bychom mohli nazvat raritními, jsou ‘Ananaska česká‘ a ‘Jakubka česká‘. Dnes již poměrně málo známá ‘Ananaska česká‘ je stará česká odrůda bujného růstu, nenáročná na polohu. Plody jsou středně velké, baňatějšího tvaru. Slupka je žlutá s krásným červeným líčkem a četnými lenticelami. Dužnina je bělavá, máslovitá, šťavnatá, dozrává od poloviny srpna. Odrůda je typická velice příjemnou, výraznou vůní v období sklizňové zralosti.

Strom a plody sláďat z Norberčan. (foto Radim Lokoč)

Majestátní ‘Špinka‘ před usedlostí v Roudně. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

‘Jakubka česká‘ je původní česká odrůda, jedna z nejranějších odrůd (již koncem července), je velmi vzrůstná, její malé plody (hniličí) s nápadným kalichem na vysunutém temeni mají sladce navinulou chuť. Podařilo se ji určit i díky typicky hluboce rozbrázděné borce. Raritou je nález výtečné podzimní odrůdy ‘Kolomaovy máslovky’, staré francouzské odrůdy hrušně, hodící se i do vyšších poloh. Je středně vzrůstná, tvoří krásné široce pyramidální koruny. Typický

je poměrně malý, úzký list. Plody jsou střední až větší velikosti, proměnlivého tvaru, nejčastěji tupě hruškovitého. Slupka je za plného uzrání citrónově žlutá, bez jakékoli červeně. Dužnina je velmi jemná, šťavnatá, výborné sladce navinulé muškátovitě okořeněné chuti. Dozrává od října a řadí se mezi nejchutnější podzimní odrůdy hrušní.

Harty a severovýchod území) mohou dosáhnout lepších výsledků nalezené odrůdy ‘Dielova máslovka‘, ‘Drouardova‘, ‘Madame Verté‘, ‘Pařížanka‘, ‘Pastornice‘ a ‘Sixova máslovka‘. Bohužel, pokud není obzvláště příznivý rok, je chuť jejich plodů v těchto podmínkách fádní a řepovitá. Jedním z dokladů velké obliby hrušek u našich předků je bezesporu velký počet stromů tzv. hniliček. To jsou hrušně, které když uzrají, začne jejich dužnina hnědnout, získá zvláštní jakoby agarovou konzistenci a chuť je velice specifická, výrazně sladká (u některých dosahuje cukernatost až 19 %). Toto stadium je poměrně stálé, může vydržet až několik týdnů, aniž dojde k procesu hnití. V pomologiích jsou často řazeny mezi moštové a ciderové odrůdy. Ovšem díky často vyššímu obsahu cukru, než je běžný u stolních odrůd hrušní, jsou výtečné i na pálení a sušení, což bylo v minulosti jejich nejčastější využití. V krajině Nízkého Jeseníků se můžeme setkat s několika typy hniliček, z nichž dva se nalézají v počtu několika stromů roztroušených ve více vesnicích. Typ č. 1: Stromy jsou středně vzrůstné, velmi úrodné, citlivější na strupovitost. Uzrávají dle polohy od konce srpna. Dávají plody střední velikosti, kulatého jablkovitého tvaru, podobné odrůdě nalezené v německých pomologiích pod názvem ‘Kuhfuss‘. V stadiu zhniličení přetékající sladkou šťávou výtečné chuti. Tyto plody byly nalezeny v Roudně, Miloticích a Razové. Typ č. 2: Majestátní, vzrůstné stromy dávají plody spíše menší, hruškovitého tvaru. Uzrávají od poloviny srpna. Jsou úrodné, stru-

Strom hniličky ze Starých Heřminov. (foto Radim Lokoč)

Mohutný strom ‘Jakubky české‘ v Leskovci. (foto Radim Lokoč)

Strom ‘Kolomaovy máslovky‘ v Horních Životicích. (foto Radim Lokoč)

Nejčastěji nalezenou a vyloženě vhodnou i do horších poloh je z podzimních odrůd ‘Charneuská‘ nazývaná lidově Fíkovka. Častá je rovněž ‘Konference‘, která je do vyšších poloh jednoznačně vhodnější než delikátní ‘Boscova lahvice‘, rovněž se pomístně vyskytující. Méně často se vyskytují odrůdy ‘Avranšská‘, ‘Hardyho‘, ‘Merodova‘, ‘Salisburyho‘ (vhodná i do výše položených míst). Zimní odrůdy jsou do vyšších poloh nevhodné, vyskytují se zde zřídka, v klimaticky příznivějších částech území (oblast Slezské S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Hnilička z Razové. (foto Radim Lokoč)

povitostí netrpí. Po zhniličení se dužnina stane výrazně tmavou a velmi sladkou, je méně šťavnatá než u předchozího typu, přesto chuťově vynikající. Jsou ideální k sušení. Tyto plody byly nalezeny v Roudně, Razové a Leskovci. Kromě těchto častějších typů zde rostou zpravidla v jednom exempláři ještě další typy hniliček. Všechny patří mezi staré typy hrušní,

Slivoně Podobně jako jinde na českém, moravském a slezském venkově, také v oblasti Nízkého Jeseníku patřilo v minulosti nejvíce stromů slivoním. Navzdory poměrně vysoké odrůdové nabídce (jak v minulosti, tak dnes) zde vždy byla a nadále je suverénně nejpěstovanější ‘Švestka domácí‘. Poměrně často zde roste i ‘Wangenheimova švestka‘, hodící se i do nejdrsnějších poloh. ‘Durancie‘, jež je tak častá v Bílých Karpatech a celém Karpatském masivu, se zde vyskytuje pouze rozptýleně. Občas se v zahradách objevují ‘Mirabelka nancyská‘ a ‘Althanova renklóda‘, ve starých zahradách i stromy kdysi běžného ‘Žlutého špendlíku‘. Několik odrůd modrých peckovin se nepodařilo určit.

Na rozdíl od jiných oblastí zde nenajdeme větší výběr krajových odrůd slivoní, do této skupiny zde patří pouze slivoně v Roudně, jež jsou místně nazývány jako ‘Kulovačky‘. Uzrávají v polovině srpna, jejich dužnina se kvalitou podobá ‘Duranciím‘, tedy nejde od pecky, ale uzrává podstatně dříve. Plody dosahují asi dvou třetin velikosti běžného typu ‘Durancie‘. Používají se hlavně do kvasu a na výrobu džemu. Jejich kladem je vysoká míra odolnosti k šarce a dobrá tvorba odkopků – také proto se většinou pěstují jako pravokořenné.

Plody roudenské hniličky. (foto Radim Lokoč)

jež se zde v minulosti běžně pěstovaly, dodnes se zde vyskytují jako solitéry a svým bujným růstem a mohutnými korunami tvoří dominanty dvorů či zahrad. Jejich význam je o to větší, že prosperují v podmínkách pro hrušně už klimaticky méně příznivých. Vznikly staletým pozitivním výběrem, spontánním šířením roubů těch nejlepších a nejosvědčenějších typů. Tedy procesem, k němuž už v dnešním venkově sotva může znovu dojít. Pokud zaniknou, již se nikdy neobjeví.

Hnilička v Roudně, jeden z nejstarších, nejkrásnějších a nejzajímavějších stromů v celé oblasti působí majestátným dojmem. (foto Radim Lokoč)

‘Durancie‘ od zaniklého statku u Slezské Harty. (foto Radim Lokoč)

‘Kulovačka‘ z Karlovce. (foto Radim Lokoč)

‘Oullinská renklóda‘ od Slezské Harty. (foto Radim Lokoč)

Oblíbené ‘Švestky domácí‘ na návsi v Roudně. (foto Radim Lokoč)

Plody heřminovské hniličky. (foto Radim Lokoč)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Moruše v Mezině

Zpracování ovoce

Moruše jsou na našem území známé již dlouhou dobu a místy se pěstují po staletí, zejména v teplých a úrodných oblastech (časté jsou u vinic na jižní Moravě). Nález stromu tmavoplodé moruše v Mezině, a vůbec jejich výskyt v méně příznivých oblastech severního pohraničí, je proto poměrně překvapivý. Podle pamětníků však v minulosti světlo- i tmavoplodé moruše v zahradách v pohoří Nízkého Jeseníku rostly poměrně běžně. Naši předkové z nich připravovali šťávy, kompoty, sirupy a vína, sušené plody jim nahrazovaly cukr. Ve vinařských oblastech dále sloužily k barvení vína. Hojně se také pěstovaly za účelem chovu bource morušového, producenta hedvábí. Což samozřejmě není případ solitérních moruší v zahradách, ale spíše větších výsadeb v klimaticky příznivějších oblastech. Jejich plody jsou charakterizovány jako souplodí, kdy drobné peckovičky rostou na společném dužnatém vřetenu, podobném ostružině. Mají bílou, růžovou a černou barvu.

Ovoce se sušilo nebo nakládalo, dělaly se z něj marmelády a želé, zavařeniny, ovocné šťávy; nejprve podomácku, později v pálenicích a likérkách se vyráběly pálenky a likéry. Hojně se také používalo při přípravě pokrmů – hlavně ze sušeného ovoce se vařila sladká polévka, přidávalo se i pod maso. Oblíbené zde byly povidlové taštičky z nudlového těsta, buchty plněné mákem, povidly nebo jablky, knedlíky plněné třešněmi, švestkami, tvarohem nebo jablečným pyré.

Recepty Tinzová s Klanerem (2011) uvádějí, že ve Slezsku bylo ovoce součástí slavnostních pokrmů – slavnostním dezertem byla pivní polévka podávaná s jablečným štrúdlem (někde se jedla i na Štědrý den) a kompoty z jablek a hrušek povařené s cukrem, skořicí a hřebíčkem nebo kompoty z rybízu, angreštu a jeřabin. Z receptů ve starých kuchařkách je také zřejmé, že se naši předkové nebáli nezvyklých kombinací, kdy sladké chuti doplňovaly masná jídla. Hrušky s vepřovým masem 500 g vepřového masa (nejlépe plecka), sůl, 750 g hrušek, 20 g másla, 20 g mouky, cukr, šťáva z ½ citrónu Maso se vloží do litru osolené vody a 45–60 min se nechá zvolna vařit. Pak se přidají oloupané a na čtvrtky pokrájené hrušky bez jádřinců a nechají se zvolna vařit ještě ¼ hodiny. Následně se vše vyjme, maso se ještě zprudka opeče po všech stranách na 200°C a nakrájí se na plátky. Z másla a mouky se udělá světlá jíška a zalije se ¾ l vývaru, omáčka se dochutí cukrem, solí a citrónovou šťávou. Maso a hrušky se vrátí do omáčky a na malém plameni se ještě 10–15 min zlehka povaří. Podává se s houskovými knedlíky (Tinzová; Klaner 2011:52).

Pečené jablečné lupínky 1 kg jablek, tuk na smažení, těsto na obalování: ¼ l mléka, 2-3 vejce, špetka soli, cukr dle chuti, 1 lžíce rumu, hladká mouka (tolik, aby bylo těsto správně husté) Oloupaná a jádřince zbavená jablka se nakrájí na prst silné plátky, namáčí se do těsta a smaží se v tuku dozlatova. Před podáváním se mohou pocukrovat, lze použít skořicový cukr (Tinzová; Klaner 2011:56).

Fotografie z ovocnářského kurzu a exkurze. (foto Radim Lokoč)

Vzdělávání Povědomí o ovocnářství a stav ovocnářských dovedností jsou v tomto kraji, pomineme-li několik starších vášnivých zahrádkářů, na poměrně nízké úrovni. Zejména mezi mladšími generacemi pak zcela chybí. To však neznamená, že by mezi zdejšími starousedlíky i chalupáři nebyl o pěstování a zpracování ovoce zájem. Svědčí o tom i dobrá účast na ovocnářských kurzech a exkurzi. Mnozí ze zdejších obyvatel totiž zdědili na svém pozemku ovocnou výsadbu a neví, jak o ni pečovat nebo chtějí po marných pokusech s pěstováním ovocným stromků dovezených z teplejších oblastí konečně smysluplně pěstovat a sklízet kvalitní ovoce. Mapování a dlouhodobá práce ovocnářských lektorů z okolí jim poskytly přehled starých i nových odrůd vhodných do těchto podmínek. Ukázku zdejších tradičních odrůd by pak měl poskytnout genofondový sad, jehož založení je dalším logickým krokem v ovocnářském vzdělávání. Zda se tuto snahu podaří uskutečnit, ukážou následující roky.

Literatura: Anderle, P. (2006): Nízký Jeseník. In Antikomplex a kolektiv autorů: Zmizelé Sudety. Nakladatelství Českého lesa, Domažlice, ISBN 80-86125-73-4, s. 589-623. Černík, V; Boček, O.; Večeřa, L. (1961): Malá pomologie II. – hrušky. SZN, Praha. Hartmann, W.; Fritz, E. (2011): Farbatlas Alte Obstsorten. Ulmer, Stuttgart, ISBN 978-3-8001-7634-2. Kamenický, K.; Kohout, K. (1957) Atlas tržních odrůd ovoce. SZN, Praha. Kohout, K. (1960): Malá pomologie I. – jablka. SZN, Praha. Suchý, F. (1931): Moravské ovoce. Český odbor zemědělské rady moravské, Brno. Tinzová, B.; Klaner, E. (2011): Tajemství slezské kuchyně: recepty nejen z Jesenicka. Eberesche, Jeseník, ISBN 978-80-260-0388-5. Vávra, M.; Ferkl, F.; Koch, V.; Černík, V. (1965): Malá pomologie III. – švestky a třešně. SZN, Praha. Weissmannová, H. a kol. (2004): Ostravsko. In Mackovčin, P.; Sedláček, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek X. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, ISBN 80-8606467-0, s. 63-95. Autoři: Mgr. Radim Lokoč, Ph.D., EKOTOXA s.r.o., radim.lokoc@centrum.cz, kontakt@ovocne-stezky.cz Ing. Ondřej Dovala, ondra.dovala@centrum.cz

Mezinská moruše. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Ovocné stromy v Malé Morávce. (foto Radim Lokoč)

Rýmařovsko

Radim Lokoč Ondřej Dovala Miroslav Přasličák

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

MAS Rýmařovsko zahrnuje území čtrnácti obcí v západní části Nízkého Jeseníku a v jihovýchodní části Hrubého Jeseníku s nejvyšší moravskou horou Pradědem (1491 m n. m.). Podhorská a horská krajina náleží k oblastem s vysokým zalesněním (až 50 %) a jedinečnými lokalitami z přírodního i krajinářského hlediska (třetina území je součástí Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, Přírodního parku Sovinecko a území Natura 2000). Není tedy divu, že patří k turisticky nejatraktivnějším oblastem Jeseníků. Hluboce zařezanými údolími Jeseníků se již od starověku vinuly staré kupecké stezky. Od střední doby bronzové sem z nížiny severního Pomoraví stoupali obtížným terénem lidé a zakládali první sídla. Soustavnější osídlení se v oblasti dnešního Rýmařovska rozšířilo až od 12. století, kdy němečtí kolonisté doplnili řídké osídlení, obnovili zpustlá a založili nová sídla (Karel 2008:26).

ho obyvatelstva a celý poválečný vývoj zdejšího kraje. „V letech 1945-7 došlo s tíživým exodem Němců k zásadní výměně obyvatel. Noví čeští osídlenci se museli vyrovnat s obtížným klimatem, stagnující dopravou i dlouhodobým nedostatkem potravin. V letech 1945-8 se snažili noví příchozí udržet aspoň část průmyslu v chodu, ale následující půlstoletí izolace od světových odbytišť a nezdravá centralizace zlikvidovaly celé průmyslové obory i kvetoucí dobytkářství“ (Karel 2008:34). Rýmařovsko bylo osídleno lidmi ze 14 koutů republiky, Slováky, Rumuny, Chorvaty (ti se stěhovali z jižní Moravy), Ukrajinci a Romy. Drsné podmínky zdejšího kraje, často tolik rozdílné s jejich domovinou, a chybějící zkušenosti s vedením vlastního hospodářství měly za následek velmi chudé sklizně, neplnění dodávek a někdy dokonce nedostatek potravy pro sebe.

Skomírající hospodářství vystřídala jednotná zemědělská družstva a státní statky hospodařící nezřídka takovými postupy, které nebyly slučitelné se zdejšími podmínkami. Dopady v krajině na sebe nenechaly dlouho čekat – scelování pozemků a pěstování monokultur změnilo typickou podhorskou krajinu, vymazalo z ní část historických krajinných struktur – mezí, liniové zeleně, solitérních stromů, v nichž měly zastoupení i ovocné stromy. Velmi obtížně a pomalu se vytvářející vztah nových osídlenců ke krajině měl za následek její pustnutí a ztrátu paměti mnoha míst. Některá sídla ztratila podstatnou část obyvatel i domů (Ferdinandov, Rešov, Jiříkov, Veveří), jiná zanikla dokonce úplně (Růžová, Hutov). A jsou to právě ovocné stromy, které často jako jediné dokážou kolemjdoucího upozornit na kdysi fungující hospodářství.

Pohled na obec Václavov. (foto Josef Solnický, sbírka Slezského zemského muzea)

„Tradičně chudý kraj osídlilo po nejvýše padesátiletém středověkém předkolonizačním osídlení na sedm století německé obyvatelstvo, jež s potížemi a nevídanou úporností řešilo problémy spojené s extrémním podnebím, izolací od bohatého vnitrozemí, odlehlostí podhůří i hor a spíše se muselo věnovat každodennímu obhajování nejvšednější lidské existence než kulturním zájmům…“ (Karel 2008:3). Osídlení i způsob života byly těmito podmínkami velmi ovlivněny. Navíc zde v průběhu časů opakovaně probíhaly mocenské boje o hranice, což mělo již ve středověku za následek zánik řady sídel. Také plenění, vypalování a vyvražďování Švédy za třicetileté války zanechalo region zpustlý a napůl vylidněný. Drsné klima, které patří v naší republice k nejdeštivějším a nejchladnějším (průměrná roční teplota kolem 6 °C), velmi krátká léta a naopak velmi dlouhé zimy (někdy skoro půlroční, nastupující ještě v době, kdy není z polí a stromů vše sklizeno), kamenitá půda a humus splachovaný jarním táním a přívaly dešťů nebyly nikdy příhodné pro pěstování obilí. Nebyly však překážkou v rozvoji dobytkářství a lnářství. Na Rýmařovsku se produkovaly kůže, kožené výrobky, maso, len a plátno. Zdejší podhorské a horské zemědělství tak mohlo spolupracovat s bohatou obilnářskou Hanou (Karel 2008:11).

Starší historie Rýmařovska (starověk, středověk a část novověku) byla úzce spojena s těžbou zlata, stříbra, mědi, olova, zinku a železných rud (zlato zde rýžovali už Keltové) a po celou dobu pak s lesy a vším, co s nimi souviselo (těžba a zpracování dřeva). V 19. století došlo ke značnému utlumení tradičního dobývání rud a rozvíjel se dřevozpracující (výroba nábytku, sudárny), textilní, kožařský, strojírenský i potravinářský průmysl. Vznikaly zde manufaktury (zejm. textilní), drátovny, keramičky atd. Zdejší sídla spojila s okolím železnice. I když to současný obraz zdejší krajiny popírá, její velká část byla v minulosti zemědělsky využívána (kromě stále zalesněných strmější svahů a vrcholových partií Hrubého Jeseníku). Ztížené podmínky a tradiční způsoby hospodaření daly vzniknout typické podhorské krajině s rozptýlenou zástavbou nejčastěji podél hlavních tras v údolích, zahrad, na něž navazovaly meze a kamenice, které vymezovaly hranice pozemků. V samozásobitelských hospodářstvích samozřejmě nemohly chybět ovocné stromy, které se vysazovaly zejména v zahradách poblíž hospodářských stavení, jen zřídka zde byly zakládány sady (na intenzivnější ovocnářství zde byly vždy přece jen drsné podmínky). Nejen pro společnost, ale i pro hospodaření v krajině a následně i její charakter, znamenal největší mezník odsun německy mluvící-

Extenzivní sad v Těchanově. Ve zdejších drsných přírodních podmínkách není více než metrová sněhová nadílka ničím neobvyklým. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Ovocné stromy v krajině Zajímavé staré stromy rostou v každé vesnici, jejich největší četnost a variabilita je však patrná v klimaticky lépe položených místech nad Hornomoravským úvalem. Obce Ruda, Těchanov, nebo Mirotínek, které si stále zachovávají původní venkovský ráz s ovocnými stromy v zahradách i ve veřejných prostranstvích, skrývají pravé pomologické skvosty. Zejména v Rudě se vedle řady starých odrůd jabloní a hrušní daří i početné skupině místních typů (viz dále).

Také v Dobřečově, obci klikatící se ve svahu v západní části území, vyplňují jednotlivé stromy nebo jejich skupiny zahrádky a terasy. Přes vysokou nadmořskou výšku a chladné klima zde plnilo ovocnářství svou důležitou funkci v samozásobení domácností, o čemž svědčí vysoký počet zaznamenaných exemplářů, z nichž nejeden patří mezi staré typy jabloní a hrušní.

47 ‘Wangenheimova‘ u chalupy v Malé Morávce – jeden z posledních svědků ovocnářství v podhůří nejvyšších moravských hor. (foto Radim Lokoč)

Ovocné stromy nalezneme v Rudě na každém kroku, jsou nedílnou součástí tohoto venkovského prostoru. (foto Radim Lokoč)

Historie ovocnářství Rýmařovsko rozhodně v minulosti nepatřilo a ani dnes nepatří mezi krajiny, kterým bychom měli přidělit přívlastek ovocnářské. V literatuře se dočteme, že úroda ovoce zde byla vždy poměrně slabá, pěstovaly se zde pouze odolnější odrůdy jablek a hrušek, dále ryngle. Třešně, rybíz a angrešt zde dozrávaly každoročně. Nedostatek ovoce pak byl zaznamenán zejména v poválečných letech, kdy selhal i jeho dovoz – ovoce sem bylo dodáváno s několikatýdenním zpožděním nebo vůbec (Půda 2011:12). Navíc jsou zde patrné paralely popsaného vývoje společnosti

a krajiny se zánikem ovocných výsadeb, znalosti tradičního ovocnářství pěstovaných odrůd atd. A podobně jako na sousedním Bruntálsku, jež bylo popsáno v předešlém textu, také zde nebyly dochovány žádné záznamy týkající se ovocnářství v minulosti. K dispozici máme pouze útržkovité informace ze zpracování ovoce dostupné ve slezských kuchařkách. Naštěstí nám zdejší sady a zahrádky stále ještě nabízí ochutnávku ovocných plodů, které nás dokážou načas vrátit do minulosti.

Prastará jabloň v Dobřečově, její stáří je odhadováno na 150 let. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Výše položené části Rýmařovska jsou již na ovocné stromy poměrně chudé, ovšem stále nejsou za klimatickou hranicí pro úspěšné pěstování. Že se i tam ovoce v minulosti pěstovalo, vypovídají nejen současné pozůstatky výsadeb v Břidličné, Rýžovišti, Dolní i Horní Moravici, Staré Vsi a dokonce i lyžařském ráji Malé Morávce, ale i historické fotografické záznamy, na nichž jsou v blízkosti usedlostí zachyceny menší či větší zahrady nebo sady ovocných stromů. Ovocnářství je v těchto podmínkách specifické také v tom, že s rostoucí nadmořskou výškou a snižující se teplotou se zřetelně posunuje termín uzrávání ovoce. Odrůdy, které řadíme v ideálních klimatických podmínkách mezi podzimní, se v podmínkách chladné oblasti Rýmařovska stávají odrůdami zimními. Mnoho zimních odrůd pak nestihne vyzrát a nelze je proto doporučit, přestože jiné jejich sledované parametry jako třeba mrazuodolnost či adaptace na horší půdní podmínky mohou být vynikající.

Jeden z Těchanovských sadů, v nichž čekají na pomologa nejrůznější překvapení. (foto Radim Lokoč)

‘Hedvábné červené letní‘. (foto Radim Lokoč)

‘Opat Bruno‘. (foto Radim Lokoč)

Jabloně

Tak jako v celém státě je nejpěstovanější letní jablečnou odrůdou ‘Průsvitné letní’ původem z Pobaltí. Nalezen byl i americký ‘Stark earliest’, raritou je nález odrůdy ‘Hedvábné červené letní’. Kromě těchto zde roste i několik neurčených odrůd, nebo spíše starých typů jablek, které uzrávají v létě a které neodpovídají žádnému pomologickému popisu. Nejčastěji nalezenou podzimní odrůdou je ‘Croncelské’, odrůda, která se kdysi doporučovala do horských poloh z důvodu perfektní mrazuodolnosti, avšak z důvodu značné citlivosti na strupovitost ji nelze obecně doporučovat do vyšších poloh. Hodí se pouze na otevřená, větrná stanoviště. Dále zde prospívají ‘James Grieve’, ‘Matčino’, ‘Gdanský hranáč’ a ‘Wealthy’, méně častými jsou ‘Řehtáč soudkovitý’, ‘Lebelovo’, ‘Kalvil červený podzimní’ či ‘Ušlechtilé žluté’. V Rudě byl nalezen jeden strom určený jako odrůda ‘Opat Bruno‘. Nejčastěji nalezenou zimní odrůdou je ‘Boskoopské‘, jež se vyskytuje i v nejvýše položených vesnicích, přestože do drsnějších poloh není už zcela vhodné z důvodu horšího vyzrávání. Poměrně častou je dále ‘Strýmka‘, přestože použití plodů je z vyšších poloh spíše pouze moštové, ‘Sudetská reneta‘ (vyšlechtěná v nedalekém Bludově u Šumperka), ‘Parména zlatá‘, ‘Vilémovo‘, ‘Bernské růžové‘, ‘Jadernička moravská‘, ‘Ontario‘ a ‘Panenské české‘. Méně častými jsou potom odrůdy ‘Boikovo‘, ‘Bláhovo oranžové‘, ‘Citrónové zimní‘, ‘Jonathan‘, ‘Krasokvět žlutý‘, ‘Kanadská reneta‘ (známá také pod názvem ‘Kmínová reneta‘), ‘Watervlietské mramorované‘ a prastaré odrůdy ‘Hedvábné bílé zimní’, používané v minulosti kromě stolního použití zejména na výrobu moštů nebo vín, které bylo kdysi také S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

zaměňováno za národní odrůdu ‘Míšeňské‘. Jako kožuchy či koženáče je označována skupina jablek, jejichž základní barva slupky je více či méně překrytá drsnou rzivou, kožovitou vrstvou. Tradičně se u nás mezi ně řadí odrůdy ‘Boskoopské‘, ‘Parkerovo‘, ‘Kožená reneta zimní‘ a ‘Kanadská reneta‘. Méně známými jsou potom ‘Kožená reneta podzimní‘, ‘Coulonova reneta‘, ‘Hájkova muškátová reneta‘, ‘Madame Galopin‘, či jeden z rodičů ‘Coxovy renety‘ ‘Ribstonské‘. V našem průzkumu jsme nalezli i dvě odrůdy koženáčů, které se nepodařilo určit, zvláště odrůda z Rudy byla chuťově vynikající. Všechny tyto odrůdy splňují parametry pro to, aby byly zařazeny do skupiny jablek, které jsou nazývány renety, jež jsou typické hutnější dužninou a kořeněnou, složitější chutí. Díky těmto vlastnostem jsou kožuchy vhodné na sušení, jako stolní ovoce potom nabízejí sortiment chutí, jež žádná z moderních odrůd nenabízí. Mezi jejich obecné vlastnosti patří ještě citlivost na vlhkost vzduchu při uskladnění, protože nemají na pokožce ochrannou voskovou vrstvu a v suchém prostředí rychle sesychají. Ve sledované oblasti, jakož i zřejmě v celé naší vlasti, je nejčastějším pěstovaným koženáčem odrůda ‘Boskoopské‘. Z dalších kožených odrůd byla už nalezena pouze odrůda ‘Kanadská reneta‘. V Rudě roste několik stromů odrůdy ‘Pasecké vinné‘, krajové odrůdy původem z nedaleké Paseky, která náleží sousednímu Uničovsku. Její ovoce je zploštěle kulovité, zlatě žluté barvy, červeně pruhované, má navinulou, lehce kořenitou chuť. Lze jej skladovat až do jarních měsíců. V minulosti bylo v zahradách v kraji velmi rozšířené.

hranáčem‘. Tvoří menší husté koruny, plodí středně větší až velká kulovitá jablka s náznakem pětihranu. Slupka je drsná, s červeným líčkem. ‘Sudetská reneta‘ je velmi plodnou a chutnou odrůdou s všestranným využitím, v dobrém sklepě vydrží až do března. Je odolná vůči mrazu a vhodná do vyšších poloh. Naopak se v této oblasti nedochovala kdysi rozšířená krajová podzimní až raně zimní odrůda ‘Libinské‘ pocházející z nedaleké Horní Libiny na Uničovsku. Stromy jsou nenáročné, bujnějšího růstu, se vznosnou kulovitou korunou, odolné vůči mrazu i chorobám. Zelenožluté větší plody, temně červeně proužkované, mají žlutou, příjemně navinulou dužninu. Během mapování se našlo více typů podzimních jabloní, jež se nepodařilo určit a neváží se k nim ani žádná lidová pojmenování. Různě velké, různě zbarvené, poměrně časté je dosti velké žluté jablko. Jejich uchování do dnešních dnů lze přičíst izolovanosti Rýmařovska a skutečnosti, že zde nebyl vyvíjen žádný tlak na produkci ovoce. Přestože zejména u jablek kvalita dužniny není taková, na jakou jsme zvyklí nejen u moderních, ale i u klasických odrůd, nelze je považovat pouze za zajímavost nebo objekt muzeální a sbírkové snahy – naopak jsou často velmi úrodné, odolné k chorobám, perfektně adaptované na místní půdně-klimatické podmínky. Vzhledem k tomu že jsou zpravidla kyselejší chuti, mohou z nich být chutné mošty. Některé bujně rostoucí typy, s krásným habitem, mohou být perfektní k výsadbě do volné krajiny jako solitéry nebo do liniových výsadeb. Ve Staré Vsi roste raně zimní místní starý typ jabloně, který nemá kališní lístky (ušty), je velice zajímavý i po chuťové stránce.

Plody a strom odrůdy ‘Pasecké vinné‘ nalezené v zahradě v Rudě. (foto Radim Lokoč)

‘Sudetská reneta‘ často bývá označována jako krajová odrůda Severní Moravy. Toto označení je však sporné, protože vznikla šlechtitelskou činností vrchního zámeckého zahradníka rodu Žerotínů Jana Marka v severomoravském Bludově a to skřížením ‘Ananasové renety‘ s ‘Kanadskou renetou‘ a jejich semenáče s ‘Gdanským

Plody místního typu jabloně z Dobřečova. (foto Radim Lokoč)

V Dobřečově se zachoval statný strom v dobré kondici, místní typ jabloně s plody podobnými Míšeňskému s chutnými menšími kulovitými žlutými jablky s líčkem a bradavkami, pootevřeným kalichem, výraznou kališní jamkou a velmi výraznými ušty. V koňském výběhu za vysokým plotem, téměř nepovšimnut se v Janovicích tyčí obrovský strom, jehož bujně rostoucí koruna je obsypána zhranatěle zploštělými plody zelenavě žluté barvy (stopka je dlouhá, středně tlustá, kalich zavřený), se šťavnatou, sladší dužninou dobré chuti. Další podobně zajímavé nepojmenované a často dnes již zapomenuté odrůdy nebo místní typy najdeme (mnohdy na dožívajících stromech) v Rudě, Dobřečově, Rýžovišti, Sovinci, Mirotínku, Staré Vsi a v dalších lokalitách. Jejich velkou předností je vysoká adaptalibita na zdejší prostředí a často specifika vyjádřená v chuti, tvaru, barvě nebo jiných znacích. Jednou z nejzajímavějších nalezených odrůd je polokoženáč z Rudy. Je zajímavé, že přestože pomologické znaky této odrůdy jsou poměrně výrazné a nezaměnitelné, nebyla určena. Vzhledem k velmi vysoké kvalitě dužniny se ale zřejmě nebude jednat o místní starý typ jabloně, ale o některou starou ušlechtilou odrůdu. Odrůda je bujně rostoucí, habitem podobná na ‘Boskoopské‘. List je dosti velký. Plody velké, vysoce kulovité. Slupka je částečně rzivá, typické jsou velké hnědé lenticely, osluněné plody mohou být až celočervené. Dužnina je žlutá, kořenitá, výtečné chuti. Uzrává od poloviny září.

Plody místního typu jabloně ze Staré Vsi. (foto Radim Lokoč)

Strom a plody místního typu jabloně z Janovic. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Hrušně Přestože jsou hrušně z hlediska půdně-klimatických podmínek považovány za náročnější ovocný druh, objevuje se jich ve vesnicích Rýmařovska poměrně dost, dokonce i v těch nejvýše položených obcích, kde se daří zejména starým typům, vyselektovaným staletí trvajícím výběrem a perfektně adaptovaným na místní drsné podmínky. Rostou dokonce i na strmých stráních žlebu pod Rešovem nedaleko cesty k místním turisty oblíbeným vodopádům.

Z letních starých odrůd se zde hojně pěstovala ‘Špinka‘, dozrávající běžně i v chladných polohách, dále ‘Clappova‘ a původní česká odrůda ‘Solanka‘. V Těchanově byla nalezena odrůda se znaky typickými pro starou belgickou odrůdu ‘Ananaska courtrayská‘ – typicky hruškovitý plod s výrazně otevřeným kalichem a stopkou, jež se k plodu připojuje výrazným prstencem, s dužninou velmi sladkou a chutnou.

Plody odrůdy ‘Vévodkyně Eliška‘. (foto Radim Lokoč)

Plody křížovský hniličky. (foto Radim Lokoč)

Křížovská hnilička. (foto Radim Lokoč)

Poměrně velké zastoupení zde mají i podzimní odrůdy – nejen v ulicích Rudy, v Jiříkově, dominují vysoké sloupcovité koruny ‘Charneuské’, méně často se vyskytují odrůdy ‘Avranšská’, ‘Hardyho’, ‘Konference‘, ‘Kongresovka‘, ‘Salisburyho’ a ‘Williamsova‘. Pěstování zimních odrůd hrušní není do vyšších poloh zpravidla doporučováno, přesto odrůda ‘Pařížanka‘ je v oblasti poměrně častá. Ojediněle se objevuje ‘Madame Verté’.

Je zajímavé, že se nepodařilo najít žádnou hrušeň z rodiny muškatelek, jež byly kdysi velice populární a hodí se do vyšších oblastí. Na konci léta nebo brzy na podzim dozrávají místní typy hrušek – hniliček, známých vysokým obsahem cukru a také tím, že po dozrání nehnijí. Kdysi bývaly velmi oblíbené, používaly se do pokrmů ve formě povidel nebo usušené. Mohutné stromy hniliček oplývající velmi dobrou úrodou lze spatřit na Rýmařovsku v Křížově, Rudě, Těchanově a Jiříkově. Snad až na výjimky tvoří zpravidla mohutné stromy s impozantními korunami.

Vzácná odrůda ‚Vévodkyně Eliška‘ roste v Rudě přímo u zastavení křížové cesty. (foto Radim Lokoč) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Krvavky jsou skupinou hrušní většinou s malými plody a červenou nebo narůžovělou dužninou. Bývají bujně rostoucí a dožívají se dlouhého věku, v minulosti byly kvůli červené barvě dužniny, chuti, a celkové nenáročnosti na prostředí dosti oblíbené a byly obecně rozšířené. Nalezená odrůda krvavky ve starém neudržovaném sadu v Roudně má pomologické znaky, jež odkazují na odrůdu ‘Krvavka veliká‘. Jedná se o jediný exemplář svého druhu v rámci dosud zmapovaných lokalit nejen Rýmařovska, Bruntálska, ale i Krnovska a Opavska. Je typická bujným růstem, širší jehlancovitou korunou a značně velkým, kulatým listem. Plody uzrávající od září, jsou menší až středně velké, slupka je krásné tmavě červené barvy, dužnina potom červenavě prokvetlá.

Doporučené odrůdy do vyšších a drsných oblastí Protože je Rýmařovsko nejvýše položenou a z klimatického hlediska nejdrsnější ze všech sedmi oblastí, v nichž se náš projekt realizuje, je na místě se více zaměřit na možnosti pěstování ovoce v těchto podmínkách. Není třeba zdůrazňovat, že ne všechny odrůdy zde lze úspěšně pěstovat – některé namrzají ve dřevě, nedostatečně vyzrávají výhony nebo potřebují delší vegetaci, aby dozrály do potřebné kvality. Na druhé straně se posunem sklizně ve vyšších polohách dá docílit prodloužení skladovatelnosti. Například odrůda ‘Rubín‘ se na Jižní Moravě sklízí počátkem září jako podzimní a dlouho se nedá skladovat, zde vydrží do dubna. Výběr vhodných odrůd, včetně jejich vlastností (odolnost vůči mrazu, padlí a strupovitosti, minimální nároky na chemickou ochranu) je základem úspěšné sklizně ovocných plodů. Záměrně jsme do následujícího přehledu vybrali zde prověřené staré odrůdy i takové, které jsou perspektivní a teprve se začínají objevovat v sortimentu školkařů. Výběr nových odrůd provedl Miroslav Přasličák, odborný instruktor ČZS, který dlouhodobě zkouší nové odrůdy ovoce v podmínkách Severní Moravy a Slezska.

Jabloně Z jabloní starých odrůd vhodných do vyšších poloh a drsných podmínek lze doporučit ‘Albrechtovo’, ‘Alžbětino‘, ‘Antonovka’, ‘Astrachán červený‘, ‘Bismarkovo‘, ‘Bláhovo oranžové‘, ‘Boikovo obrovské‘, ‘Borovinka‘, ‘Boskoopské‘, ‘Citrónové zimní‘, ‘Croncelské‘, ‘Červené tvrdé‘, ‘Gdánský hranáč‘, ‚Grahamovo‘, ‘Hedvábné pozděkvetoucí‘, ‘Chodské’, ‘Jadernička moravská‘, ‘Jeptiška‘, ‘Kardinál žíhaný‘, ‘Knížecí zelené‘, ‘Kožená reneta podzimní’, ‘Landsberská reneta‘, ‘Lebelovo‘, ‘Malinové holovouské‘, ‘Panenské české‘, ‘Průsvitné letní‘, ‘Rederova reneta‘, ‘Řehtáč soudkovitý‘, ‘Smiřické vzácné‘, ‘Strýmka‘, ‘Schmidtbergerova reneta‘, ‘Sudetská reneta‘, ‘Ušlechtilé žluté‘, ‘Vejlímek červený‘, ‘Vilémovo‘, ‘Watervlietské mramorované‘, ‘Wealthy‘ a některé další. V úvahu samozřejmě připadají i krajové odrůdy dané oblasti dobře adaptované na místní podmínky. U nových odrůd se do zdejších podmínek jako vhodné jeví letní odrůdy ‘Ametys‘, ‘Daria‘, ‘Dima‘, ‘James Grieve Double Red‘, ‘Julia‘, ‘Miodar‘ a ‘Mivibe‘; podzimní odrůdy ‘Dantes‘, ‘Denár‘, ‘Diadém‘, ‘Dolores‘, ‘Geen Lewes‘, ‘Prima‘, ‘Red Jonaprince‘, ‘Rubín‘ (včetně mutací – Bohemia, Top Bohemia, Gold Bohemia a Dark Rubín), ‘Sentima‘, ‘Vanda‘, ‘Vysočina‘ a ‘Wealthy Double Red‘; zimní odrůdy ‘Angold‘, ‘Blaník‘, ‘Karmína‘, ‘Lipno‘, ‘Melodie‘, ‘Orion‘, ‘Rosana‘, ‘Rozela‘, ‘Rubinola‘, ‘Rubinstep‘ a ‘Vltava‘, také u nás dosud neregistrované perspektivní odrůdy ‘Elise‘ a ‘Santana‘.

Hrušně Letní a podzimní odrůdy hrušní můžeme s úspěchem pěstovat i ve středních a vyšších polohách. Pokud o něco slevíme z chuťových kvalit ovoce, můžeme zde pěstovat i některé zimní odrůdy. Staré odrůdy hrušní vhodné do drsných poloh: ‘Amalinská máslovka‘, ‘Ananaska česká‘, ‘Clappova máslovka‘, ‘Charneuská‘, ‘Jakubka česká‘, ‘Konference‘, ‘Merodova máslovka‘, ‘Muškatelka šedá‘, ‘Nagevicova‘, ‘Salisburyho‘, ‘Solnohradka‘, ‘Solanka‘, ‘Šedá letní – ‘Špinka‘, ‘Trévouská‘ a některé další, např. mezi zahrádkáři jsou rozšířené odrůdy ‘Generál Le Clerk‘, ‘Jaškova‘ a také krajové odrůdy dané oblasti. V sortimentu nových odrůd můžeme do zdejších podmínek vybírat z letních odrůd ‘Alfa‘, ‘Alice‘, ‘Dar Jubilejnyj‘, ‘Diana‘, ‘Isolda‘, ‘Milada‘, ‘Radana‘; podzimních odrůd ‘Armida‘, ‘Blanka‘, ‘Elektra‘, ‘Karina‘, ‘Monika; zimních odrůd ‘Gracie‘ a ‘Jana‘. Odrůdu ‘Dicolor‘ je potřeba ve vyšších polohách teprve vyzkoušet. Strom a plody ‘Krvavky veliké‘. (foto Radim Lokoč)

Odrůda ‘Ametys‘. (foto Miroslav Přasličák)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Do vyšších poloh se z celého sortimentu jako nejvhodnější jeví odrůda ‘Mars‘. Plody, velké polopapíráky, jsou snadno luštitelné, jádro je velice chutné. Navíc má velkou výhodu, že samčí a samičí květy kvetou ve stejnou dobu, takže je zajištěno opylení větrem bez přítomnosti jiných ořešáků.

Drobné ovoce vhodné do vyšších poloh

Odrůda ‘Gabrovská‘ je vhodná i k výrobě destilátů. (foto Miroslav Přasličák)

Odrůda ‘Generál Le Clerk‘. (foto Miroslav Přasličák)

Slivoně

‘Rychlice německá‘, ‘Troprichterova‘ a ‘Vlkova‘; nové odrůdy ‘Amid‘, ‘Aranka‘, ‘Debora‘, ‘Early Korvik‘, ‘Fabiola‘, ‘Helga‘, ‘Jacinta‘, ‘Justýna‘, ‘Kordia‘, ‘Regina‘, ‘Sandra‘, ‘Sylvana‘, ‘Tamara‘, ‘Těchlovan‘, ‘Vanda‘ a ‘Vilma‘. Višně mají o něco menší nároky než třešně. Netrpí tolik jarními mrazy v době květu, nepraskají jako třešně, trpí však také během deštivého června monilií. Některé odrůdy nejsou napadány vrtulí třešňovou. Do vyšších a drsných poloh se hodí staré odrůdy ‘Amarelka královská‘, ‘Amarelka stinná‘, ‘Královna Hortensie‘, ‘Morela pozdní‘, ‘Morellenfeuer‘, ‘Sladkovišeň raná‘, ‘Vackova‘ a ‘Záhoračka‘; nové odrůdy ‘Bare‘, ‘Érdi Bötermö‘, ‘Fanal‘, ‘Favorit‘, ‘Hana‘, ‘Morava‘, ‘Morellenfeuer‘, ‘Morsam‘, ‘Samor‘ a ‘Újfehértoi Fürtös‘.

Do přehledu slivoní do méně příznivých a drsných poloh byly vybrány jak staré odrůdy, tak i nové, které zpravidla vykazují větší odolnost vůči napadení virovým onemocněním šarka. Z tradičních lze vybrat odrůdy: ‘Althanova rengloda‘, ‘Augustinka‘, ‘Bryská‘, ‘Carská‘, ‘Durancie‘, ‘Esslingenská švestka‘, ‘Flotowova mirabelka‘, ‘Katalónský špendlík‘, ‘Mirabelka nancyská‘, ‘Mirabelka raná‘, ‘Švestka domácí‘, ‘Úrodná raná‘, ‘Wangenheimova švestka‘, ‘Zelená renklóda‘, ‘Zimmerova‘, ‘Žlutý špendlík‘; ze sortimentu nových a méně známých odrůd pak ‘Bellamira‘, ‘Carpatin‘, ‘Čačanská lepotica‘, ‘Čačanská najbolja‘, ‘Čačanská rana‘, ‘Čačanská rodna‘, ‘Gabrovská‘, ‘Hanita‘, ‘Herman‘, ‘Jojo‘, ‘Katinka‘, ‘Opál‘, ‘Stanley‘, ‘Tegera‘, ‘Topstar Plus‘, ‘Toptaste‘, ‘Valjevka‘ a ‘Valor‘. V posledních letech se na náš trh dostávají stromky nových odrůd, z nichž se některé jeví velmi nadějně. Je však potřeba je v našich klimatických podmínkách teprve vyzkoušet.

Třešně a višně Třešním a višním se nejlépe daří na svazích. V údolích a mrazových kotlinách často na jaře namrzají květy. Zde vybíráme pouze ty nejotužilejší odrůdy. Do drsných podmínek jsme jako vhodné vybrali staré odrůdy třešní ‘Burlat‘, ‘Císaře Františka chrupka‘, ‘Dönissenova žlutá‘, ‘Germersdorfská‘, ‘Granát‘, ‘Grollova chrupka‘, ‘Karešova‘, ‘Kaštánka‘, ‘Lyonská raná‘, ‘Napoleonova‘, ‘Rivan‘,

Ořešák královský Ořešák královský neboli vlašský patří k teplomilným druhům ovoce. Ve dřevě je poškozován teplotami -26 °C, v době rašení -2 °C. Kde k takovým hodnotám mrazů nedochází, je možné jej pěstovat i ve vyšších polohách, nejlépe na chráněném osluněném stanovišti. Pamatujme však na skutečnost, že ořešák je velký strom a potřebuje dostatek prostoru. Je to dlouhověký strom a sází se i pro příští generace. Sázení různých místních semenáčků se nedoporučuje. Jednak takové semenáče velmi pozdně nastupují do plodnosti, tvoří obrovské koruny a člověk nikdy neví, jaké ořechy budou plodit. Zásadně vysazujeme roubovance.

Drobné ovoce je většinou ideálním řešením do vyšších poloh pro svou menší náročnost na délku vegetace a teplo. Angrešt Angrešt pěstujeme pravokořený jako keř nebo jako malý stromek roubovaný nejčastěji na meruzalce. Stromkové tvary se dožívají kolem 10 let, keře i 20 let. Všechny odrůdy angreštu jsou samosprašné, vysoce mrazuodolné ve dřevě i v květu. Nejzávažnější houbovou chorobou angreštu je padlí. Proto raději vybíráme odrůdy tolerantní k této chorobě. Doporučeny jsou následující odrůdy ‘Alan‘, ‘Dagmar‘, ‘Chryso‘, ‘Invicta‘, ‘Kaptivátor‘, ‘Karmen‘, ‘Matys‘, ‘Prima Remarka‘, ‘Rixanta‘, ‘Rokula‘, ‘Rolonda‘, ‘Skvost‘. Rozšířená a nejranější odrůda ‘Zlatý fík‘ je vhodná spíše do teplejších oblastí bez jarních mrazíků. Rybíz Také rybíz patří do zahrad ve vyšších polohách, kde se mu výborně daří. Můžeme jej pěstovat jako keř nebo stromek roubovaný na meruzalce. Zejména bílý a červený rybíz je méně náročný na polohu. Černý rybíz je na polohy a teplo náročnější. Z červených rybízů jsou doporučeny odrůdy ‘Detvan‘, ‘Hron‘, ‘Korál‘, ‘Kozolupský raný‘, ‘Losan‘, ‘Maraton‘, ‘Red Lake‘, ‘Rovada‘, ‘Rubigo‘, ‘Tatran‘, ‘Trent‘, ‘Vitan‘ a další. Z bílého rybízu se k pěstování v horších podmínkách doporučují ‘Blanka‘, ‘Jantar‘, ‘Olin‘, a ‘Orion‘. U černého rybízu je výběr odrůd do vyšších poloh omezenější: ‘Ben Connan‘, ‘Focus‘, ‘Otelo‘, ‘Öjebin‘, ‘Tiben‘, ‘Tisel‘, ‘Triton‘, ‘Vebus‘ a ‘Viola‘. Maliník Z maliníků, plodících na loňských výhonech, lze do vyšších poloh doporučit odrůdy ‘Canby‘, ‘Granát‘, ‘Förtödi Zamatosch‘, ‘Glen Ample‘, ‘Glen Shee‘, ‘Mája‘, ‘Rafsmach‘, ‘Tulemeen‘, ‘Veten‘, ‘Zeva ll‘ i některé další; z odrůd, plodících na jednoletých výhonech například odrůdy ‘Ada‘, ‘Fallgold‘, ‘Golden Bliss‘, ‘Heritage‘, ‘Ljulin‘, ‘Medea‘ a ‘Polka‘. Ostružiník U ostružiníku vybíráme pouze odrůdy odolnější k mrazu, stojí za to vyzkoušet ‘Black Satin‘, ‘Himalaja‘ a ‘Karaka Black‘. Z dostupných odrůd malinoostružiny stojí za zmínku ‘Buckingham Tayberry‘ a ‘Loganberry‘. S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Méně známé ovocné druhy V poslední době jsou do zahrad stále častěji vysazovány u nás dříve méně pěstované ovocné druhy. Mezi nejdříve dozrávající ovoce patří zimolez kamčatský. Je nenáročný, vysoce mrazuodolný a nevyžaduje kyselé půdy. V ČR lze koupit odrůdy ‘Altaj‘, ‘Amur‘, ‘Fialka‘, ‘Helfštýn‘, ‘Modrý Triumf‘, ‘Nimfa‘, ‘Remont‘, ‘Zoluška‘ a mnoho dalších. Naproti tomu borůvka chocholičnatá nesprávně nazývaná kanadská borůvka vyžaduje kyselou půdu. Do méně příznivých podmínek jsou vhodné a u nás k dostání odrůdy ‘Berkeley‘, ‘Bluecrop‘, ‘Bluegold‘, ‘Brigitta‘, ‘Goldtraube‘, ‘Northland‘, ‘Patriot‘ a spousta dalších.

Literatura: Anderle, P. (2006): Nízký Jeseník. In Antikomplex a kolektiv autorů: Zmizelé Sudety. Nakladatelství Českého lesa, Domažlice, ISBN 80-86125-73-4, s. 589-623. Černík, V; Boček, O.; Večeřa, L. (1961): Malá pomologie II. – hrušky. SZN, Praha. Hartmann, W.; Fritz, E. (2011): Farbatlas Alte Obstsorten. Ulmer, Stuttgart, ISBN 978-3-8001-7634-2. Kamenický, K.; Kohout, K. (1957) Atlas tržních odrůd ovoce. SZN, Praha. Karel, J. (2008): Příběh lesů a lidí Rýmařovska: dějiny lesů a jejich užívání. Občanské sdružení Stránské, Stránské, ISBN 80-8651133-2. Kohout, K. (1960): Malá pomologie I. – jablka. SZN, Praha. Půda, M. (2011): Kolektivizace zemědělství na Rýmařovsku (19491960). Diplomová práce, Slezská univerzita v Opavě, Opava. Suchý, F. (1931): Moravské ovoce. Český odbor zemědělské rady moravské, Brno. Vávra, M.; Ferkl, F.; Koch, V.; Černík, V. (1965): Malá pomologie III. – švestky a třešně. SZN, Praha. Weissmannová, H. a kol. (2004): Ostravsko. In Mackovčin, P.; Sedláček, M. (eds.): Chráněná území ČR, svazek X. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a EkoCentrum Brno, Praha, ISBN 80-8606467-0, s. 63-95. Autoři: Mgr. Radim Lokoč, Ph.D., EKOTOXA s.r.o., radim.lokoc@centrum.cz, kontakt@ovocne-stezky.cz Ing. Ondřej Dovala, ondra.dovala@centrum.cz Miroslav Přasličák, odborný instruktor Českého Zahrádkářského svazu v oboru ovocnářství, praslicak@centrum.cz

Poodří

Ivan Bartoš

Rozkvetlé jabloně v Bartošovickém sadu. (foto Oldřich Usvald)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Žijeme ve světě, který se mění tak rychle, že vývoj už prakticky nelze předvídat. Jednou z hodnot, o které se člověk může opřít, je rodná krajina, vztah k místu, kde se narodil. Krajina je dědictvím, které přebíráme svou dětskou duší, formuje nás, a jak se nám rozšiřují obzory, stává se útočištěm, místem, které po celý život nosíme v srdci. Prožitek kontaktu s generacemi předků zprostředkovává psané slovo, intenzivně působí lidová píseň. Živým poslem ale zůstávají jedině stromy. Obnovou kulturní krajiny Poodří, v níž ovocné stromy donedávna hrály významnou roli, naplňujeme odkaz předchozích hospodářů a zároveň podáváme ruku budoucím generacím. Účastí v projektu Moravské a slezské ovocné stezky naplňuje Místní akční skupina Regionu Poodří jednu z priorit své Integrované strategie rozvoje území – obnovu přírodního a kulturního dědictví regionu.

O století později zachytila lidové názvy ovoce z oblasti Studénky a Pustějova PhDr. Zdeňka Sochová ve své knize Lašská slovní zásoba (zapsáno foneticky). „Jablka: hedvabne, jadernička, klubik, koči hlava, kožuch, malinač, panenske, pisane, reneta, rudlenka, sklenka, ščergotka, šipulka, vindlik, vinove. Hrušky: dula, jakubjanka, krmašanka, margečanka, margetka, medufka, ovesňanka, solnohratka, vavřyčanka, žbanek. Švestky: anička, bosenka, kobylanka, koži cycek.“ (Sochová 2001:51)

Selské sady tvoří přechod mezi humny a volnou krajinou. (foto Jitka Tomopulosová)

Historie ovocnářství Moravská brána byla odpradávna místem migrace i setkávání kultur. Ačkoliv tradice zemědělského osídlení sahá do doby před sedmi tisíci lety, základ dnešní podoby regionu položila až feudální kolonizace v době vlády Přemysla Otakara II. (13. stol.). Kravařsko (zhruba území okresu Nový Jičín), v jazyce převažujícího německého obyvatelstva Kuhländchen bylo po staletí dobře prosperující enklávou charakteristickou víceméně bezproblémovým soužitím německého a moravského etnika. Tato enkláva dala světu takové osobnosti jako Johann Gregor Mendel, Sigmund Freud, František Tomášek, pochází odtud rodina Janáčků i Krylů. Tři šťastná léta svého pohnutého života zde prožil učitel národů Jan Amos Komenský, odtud se vydávali do světa šířit evangelium jeho pokračovatelé – Moravští bratři. Dodnes zdobí krajinu Poodří řada panských sídel, která byla v době rozkvětu území místem šíření pokrokových hospodářských postupů i vzdělanosti. Vyspělé zemědělství bylo proslulé obzvláště chovem kravařského červenostrakatého skotu, rybníkářstvím a ovocnářstvím, jež vtiskly krajině Poodří osobitý ráz. Působivé líčení vzhledu kravařských obcí nalezneme v knize Moravské Kravařsko:

„Okrasou každého kraje je bujná zeleň lesů, hájů a sadů. I naše Kravařsko nepostrádá těchto ozdob. Každá naše vesnička jako skrytá v ovocných zahradách a sadech; jen nákladnější statky, kostely a novější školy vystrkují hlavy své z pod zeleně jabloní a švestek. A tak to je od pradávna. Svědčí o tom mohutný kmen hrušně nebo jabloně, jichž lze po našich dědinách viděti; živí to svědkové o píli našich předků, o lásce jejich k ovocným stromům.“ (Vícha 1898:8) Text dokládá nejen prastarou tradici místního ovocnářství, ale i význam ovocného stromoví jako prvku utvářejícího charakter místních obcí. Pestrost sortimentu starých a krajových odrůd se dochovala v lidových názvech. V kapitole Ovocnictví knihy Moravské Kravařsko je popsána následovně: „Ze všeho ovoce rozšířeny jsou zde odrůdy domácí. Z jablek nejvíce rozšířeny jsou kuželky a jadrničky. Obé jsou ovoce tržní, které svou vytrvalostí dobře se hodí pro vývoz a proto také hledány. K nim druží se panenské, míšenské, písanky, vandlíky, šedůvky, baldůvky, lipůvky, damaštanky, vrbůvky a mnohé jiné.“ (Vícha 1898:8)

Během několika mapování, která prováděly hlavně místní organizace Českého svazu ochránců přírody a Společnost přátel Poodří, byly mnohé výše uvedené místní názvy potvrzeny, ale znají je pouze starší lidé. Zaznamenány byly ještě názvy jablek ‘Křapák‘, ‘Tvarůžek‘ a ‘Škrkotka‘. Pojmenování jablka ‘Kuželek‘ se z lidové mluvy v regionu úplně vytratilo. Při šíření ovocných odrůd v Poodří sehrála určitě významnou roli i dobrá komunikace regionu s okolním světem prostřednictvím hojně provozovaného formanství. Rovněž při dnes již zaniklé volské stezce z Krakova do Vídně, která regionem prochází, lze nalézt mimořádně zajímavé jedince prastarých ovocných stromů. Úsilí o zlepšování sortimentu ovocných odrůd dokládá zakládání štěpnic u panských sídel. Významně se do historie (a nepochybně i do dochovaného stavu) starých a místních odrůd v Poodří zapsala ovocná školka zámeckého zahradnictví v nedalekém Fulneku. Uchovaly se čtyři nabídkové katalogy výpěstků, které nechal tisknout vrchní zámecký zahradník Karel Čermák. Nejstarším katalogem je Seznam ovocných stromků a keřů ovocné školky ve Fulneku z r. 1856. Katalogem se podrobně zabýval Emanuel Opravil a velmi správně ho vyhodnotil jako nejen zajímavou ukázku dobového sortimentu, ale i významný materiál ke studiu historie a změn odrůdového bohatství ovocných dřevin v našich zemích. „Oddíl jabloní obsahuje 242 položek, v katalogu je zastoupeno několik typů míšeňského, 13 kalvilů, 12 parmén, 82 renet (zde je namístě vysvětlení, že vysoký počet je zřejmě rovněž dán rozličným pojmenováním různých typů téže odrůdy a zařazením několika odrůd, které renetami nejsou). Hrušně jsou nabídnuty ve 178 odrůdách, mezi nimi je uvedeno 23 máslovek, bergamotek je 14, dále v katalogu nalezneme Čáslavku Villiamsovu, Salisburyho, Marie Louise, Dielovu máslovku, Esperenovu máslovku, Esperenovu bergamotku, Pstružku, Boscovu lahvici, Špinku, Avranšskou, Magdalenku. Oddíl slivoní a švestek obsahuje 47 položek. I zde se potkávají imS E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Plody prastaré hrušňové odrůdy ‘Jakubka‘ (‘Dula‘). (foto Ivan Bartoš)

portované nové odrůdy s odrůdami, jejichž názvy ukazují na domácí původ.“ (Opravil 1980:68) Velkolepý rozvoj ovocnářství v Suchdole nad Odrou, který následoval jen o pár desetiletí později, popisuje ve svém textu znalec místní historie Daniel Říčan: Za nadučitele Gustava Adolfa Thala byla při evangelické škole v Suchdole zřízena ovocná školka, byl zde také vyučován chov bource morušového a včelařství. K největšímu rozkvětu však dochází koncem 19. století, kdy je obecní kronika zaplavena informacemi o aktivitách místních ovocnářů. Přes veškerou snahu nebyly školní zahrady schopné pokrýt poptávku, a tak místní sedlák Adolf Berger z usedlosti č. 118 založil na svých rozsáhlých pozemcích v roce

1906 velkou ovocnou školku. V této školce bylo možné najít především běžné druhy stanovené kravařským ovocnářským spolkem. V Bergerově ovocné školce bylo ročně vysazeno 40.000 – 60.000 pláňat a na zbývajících polích této usedlosti založen ovocný sad s cca 3500 vysokokmeny a zákrsky. Vznikla instituce krajského významu, kde se konaly prázdninové kurzy pro učitele, výpěstky putovaly po výstavách, ovocné i okrasné stromy byly rozváženy nákladními auty, zaměstnanců bývalo v sezóně kolem třiceti. Významným mezníkem bylo v roce 1901 založení družstva Kravařsko, které se zabývalo zpracováním ovoce a na počátku své činnosti mělo 135 členů. S odsunem původních obyvatel roku 1946 zaniklo v místě i ovocnářství v původním rozsahu.

Opuštěné a zpustlé sady dodnes tvoří významnou dominantu v polnostech nad Bergerovou usedlostí. Vzhledem k dlouhověkosti některých odrůd jabloní a většiny hrušní a vzhledem k tomu, že ʹŠvestka domácíʹ se prodávala i jako odkopek, je vysoce pravděpodobné, že některé z Čermákových a Bergerových výpěstků či jejich odnože rostou v Poodří dodnes a jsou živými svědky zlatého věku ovocnářství v regionu.

Historie nedávná Prvým počinem k zachování genofondu starých a krajových odrůd v regionu bylo založení jabloňového sadu v areálu záchranné stanice ohrožených živočichů v Bartošovicích v letech 1979 a 1980. Později se mapováním, záchranou genofondu a interpretací zabývaly jednotlivé místní organizace Českého svazu ochránců přírody (ZO Bartošovice, Jeseník, Studénka) a Společnost přátel Poodří. Tato občanská sdružení se pak za podpory některých samospráv, Nadace Partnerství a Správy Chráněné krajinné oblasti Poodří pustila i do záchrany genofondu starých a krajových odrůd v Poodří.

Starý ovocný sad v Kateřinicích. (foto Jitka Tomopulosová)

Významné krajinné prvky tvořené ovocnými stromy 62

Ovocné sady

Hlavní budova Bergerovy ovocné školky a výdej stromků. (foto archiv Daniela Říčana)

Strom 'Jaderničky moravské‘ v Bartošovickém sadu. (foto Radim Lokoč)

Ovocný sad je osobitým výtvorem hospodáře. Není to zahrádka, která se opírá o zdi stavení a každodenní dohled hospodyně. Je to dílo, které musí obstát v okolní krajině a svému tvůrci přinášet užitek. Hospodář volí místo a odrůdy, vkládá svou práci a starostlivost, sklízí úrodu. Krása sadu se stává součástí krajiny a veřejným bohatstvím. Největším počtem a rozlohou ovocných sadů ve volné krajině se mohou chlubit Bartošovice. Ne už tak stářím těchto sadů (to podstatné z jejich historie se vejde do druhé poloviny minulého století), ale tím, že to zde se sadovnictvím někdo zkusil a docela se mu to podařilo. Nejznámější ze zdejších sadů se nachází v přírodní rezervaci Bartošovický luh, má rozlohu 2,5 ha a byl vysazen na hraně svahu klesajícího k nivě Odry. Poloha je to skvělá pro odrůdy jabloní vyžadující hluboké půdy a vyšší vzdušnou vlhkost. Svah je osázen jabloněmi, v sortimentu převládají kalvily, ‘Boikovo‘, ‘Červené tvrdé‘, ‘Croncelské‘, velikostí a vitalitou stromů dominují vlajkové lodi zdejšího ovocnářství ‘Jaderničky moravské‘, ‘Strýmky‘ a ‘Boskoopské‘, ale i ty jsou překonány jabloní neurčené odrůdy, rostoucí dosud velmi bujně na jednom z nejvlhčích míst sadu. Sad je S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Roubování hrušní v Bartošovickém sadu. (foto Jiří Nečas)

vybaven jedním zastavením naučné stezky a díky své poloze skýtá pěkný výhled do oderské nivy. O sad pečují místní organizace Českého svazu ochránců přírody. Uhynuvší stromy jsou nahrazovány novými a odrůdová skladba se mění ve prospěch osvědčených krajových a místních odrůd, které jsou roubovány materiálem z místních zdrojů přímo na podnože vysazené v sadu. Horní část sadu začíná sloužit k záchraně regionálního genofondu hrušní. Z těch větších sadů v Poodří je určitě nejstarší sad v Kateřinicích, pod hospodářstvím jednoho z místních zemědělců. Zevrubně byly identifikovány staré a krajové odrůdy v obvyklé skladbě, ale i stromy, které si určitě zaslouží další pozornost pomologů. V Bernarticích nalezneme nad údolní nivou jeden větší a jeden menší sad, oba velmi vhodně umístěné do krajiny. Další krásně situovaný sádek se nachází v úbočí Panského kopce. V regionu nás potěší i sady rozlohou menší i úplně malé. K nejhezčím patří ty, které jsou vysazeny na táhlém návrší nad Skotnicí, jemuž dominuje Hončova hůrka s krásnými výhledy. Je zde zachována i zdejší typická skladba ovocných odrůd (‘Jadernička moravská‘, ‘Strýmka‘, ‘Panenské‘, ‘Kožená reneta‘, ‘Švestka domácí‘, ‘Durancie‘). Naopak v krajině ukryty zůstávají dva selské sady v Bravanticích a Velkých Albrechticích. V nivě Lubiny zaujmou malé sady při vjezdu do Petřvaldu, blízko se nachází i jediný starší sad v nivě Odry – při usedlosti v Zimném dolu u Petřvaldíku. Drobné selské sady či jejich zbytky zasahující do okolních polností dosud zdobí okraje obcí Kateřinic, Trnávky, Velkých Albrechtic, Vražného, Jeseníku, Suchdolu a Polouvsí.

Zajímavé jsou skupiny ovocných stromů v nivě Husího potoka v Hladkých Životicích, vysazené zřejmě dříve jako selské sady na pastvinách mezi zemědělskými usedlostmi.

Významná stromořadí Kdyby se měla vybrat nejkrásnější stromořadí Poodří, nepochybně by zvítězila alej mezi Hůrkou a Jeseníkem, respektive její hůrecká část, tvořená vzrostlými a vitálními jaderničkami. Nejen v Poodří, ale málokde na Moravě je k vidění něco takového. Vzrostlé jaderničkové stromořadí nalezneme i podél cesty mezi Pustějovem a Kujavami. Je vysazeno pouze jednostranně, z pustějovské strany ho uvádí několik stromů ‘Panenského českého‘. Pěkný kousek stromořadí zůstal i před Sedlnicemi. Prim v něm hrají opět ‘Jaderničky moravské‘. Významným krajinným prvkem je jabloňová alej vysazená podél státní silnice z Albrechtiček až do Hukovic (s odbočnou větví z Bartošovic do Sedlnic). I když je prořídlá a napadená jmelím, stále zdobí krajinu. Silnice Poodří lemují i hrušňová stromořadí: v Kuníně hned dvě aleje podél silnic ve směru na Suchdol a Hladké Životice, další stromořadí vede ze Suchdola do Mankovic.

Zahrady

Zástavba lánového typu, typická pro většinu obcí Poodří, ponechává už ze svého principu zahradě a sadu významné místo jak mezi usedlostmi, tak i v plužině za nimi. V závislosti na svažitosti terénu a šířce nivy (osu lánové zástavby tvoří v Poodří častěji vodní tok nežli cesta) je dodnes v obcích, jejichž urbanistická struktura nebyla narušena, k vidění řada příkladů působivého souznění selských stavení a zahrad. Ačkoliv jsou užívány osvědčené postupy, nehrozí zde jejich stereotypní opakování, protože umístění zástavby ve svazích (byť mírných) nad vodním tokem je zdrojem proměnlivosti podmínek, které selští stavebníci i sadaři uměli využít. Naopak současná „architektura“ katalogových bungalovů, která region zamořuje, se charakteru místa není schopna přizpůsobit a ničí ho. Platí tedy ještě alespoň někde tvrzení o vesnicích „...jako skrytých v ovocných zahradách“? Nepochybně platí. Někde pro celou obec, jinde alespoň pro její části. Obvykle se stačí podívat ze sousedního kopečka a pak si obec hezky projít a potěšit se detaily sadařskými i stavebními. Milovníky selských zahrad asi nejvíce potěší obec Bernartice. Z původní architektury zemědělských usedlostí obklopených vzrostlou zelení ovocných stromů se zde dá vidět mnoho pěkného jak v horní, tak v dolní části obce. Zahrady jsou ve valné většině ohrazeny živými ploty, za nimi je většinou dobře ošetřovaný a dosud bohatý sortiment regionálního venkovského ovocnářství. Že bylo zpracování ovoce v Bernarticích významnou složkou místního hospodářství ukazuje fakt, že v zeleni zahrad a sádků se dosud ukrývají 4 sušárny ovoce (byť neprovozované). Podobně utěšený pohled skýtají Hůrka, Hrabětice, Blahutovice (všechny místní části Jeseníku nad Odrou), všechny svou dispozicí poněkud jiné, nežli převažující obce v Poodří, s nově vysazenými stromořadími podél silnic a polních cest a řadou vzrostlých ovocných stromů v zahradách. Hezký je i pohled na nejsevernější část obce Kunína situovanou na svahu nad nivou Odry. Totéž se dá říci i o dvou obcích na opačné straně regionu, Kateřinicích a Trnávce, kde ovocný strom požívá rovněž úctu a zahrady a stromořadí jsou náležitě udržovány. Rozličný typ zástavby v obcích, jež na sebe navazují, není na škodu a do mozaiky krajiny Poodří se zde přidává další prvek – několik samostatných usedlostí obklopených zahradami a dostupných po cestách lemovaných

Zahrada u usedlosti v Bernarticích. (foto Jitka Tomopulosová)

ovocnými stromy. Mimořádně hodně stromů nalezneme ve Vražném. Ve zdejších zahradách zůstaly zachovány mohutné jabloně, hrušně a vitální pravokořenné ‘Švestky domácí‘. Sortiment zdejších hrušní by si zasloužil samostatný pomologický průzkum. Zahrady na Lapači, v řadě usedlostí podél staré Volské stezky, zanikly spolu s usedlostmi kdysi prosperující enklávy. V houští jasanů a trnek ještě lze najít několik mimořádných exemplářů (a pokud jsou Písanky žíhaná jablíčka tvaru ‘Ovčí hubičky‘, poslední strom najdeme zde). Velikým překvapením je sad u jediné zachované usedlosti v místě – plný krásných a dosud plodících starých stromů, ošetřovaný a doplňovaný. Zajímavé selské zahrady zdobí Suchdol (hlavně horní konec obce) a hodně pěkného se dá uvidět i na jižním svahu zástavby v Kujavách, v zahradách poblíž kostelů v Pustějově, Velkých Albrechticích, Jistebníku a u bývalých statků v Petřvaldu, Skotnici a Sedlnicích. V Mošnově najdeme těsně u Lubiny hezkou zahradu vedle švestkového sádku se včelíny. Že ze zahrady dokáží udělat významný krajinný prvek pouhé dva stromy, dokazuje zahrádka u domku v Hukovicích s obrovskou ‘Špinkou‘ a ‘Jaderničkou moravskou‘. Nemnoho se zachovalo v původní zástavbě v Kuníně a ve Studénce, něco v Bílově, kde si v zahradách díky vyšší nadmořské výšce více potrpí na švestky.

Alej mezi Hůrkou a Jeseníkem. (foto Ivan Bartoš)

Meze, polní cesty Dříve běžná praxe osazování mezí a polních cest ovocnými stromy nejvíce utrpěla za posledních 50 let. Nejenže se nic nevysadilo, ale v duchu kolektivizace bylo vybito vše, co překáželo zemědělské velkovýrobě. Z toho mála, co se zachovalo, jsou k vidění dva skvosty: meze na kopci v Kletném a meze v lokalitě Pásky pod Panským kopcem v Bernarticích. Třešněmi porostlé meze v Kletném leží mezi pastvinami, a na rozdíl od nich nejsou udržovány. Původní stromy postupně nahrazují jejich semenáče. Z krajinářského hlediska to ale není na škodu, meze se rozkošatěly a v době kvetení je Kletenský kopec vyzdoben jako žádný jiný. Meze mají pokračování i mezi polnostmi na úpatí kopce, zde ale převažují hrušně a objevily se nově vysazené jabloně. Pásky jsou naprosto odlišné. Až na spodní mez jsou všechna stromořadí dobře udržovaná a doplňovaná, většinu stromů tvoří pravokořenná ‘Švestka domácí‘. Dost se ještě zachovalo a je udržováno v Kateřinicích, Trnávce a Skotnici, poslední švestky a jabloně zanikají na mezích v Padolech, u Široké cesty a na Záhumení ve Studénce. Téměř ukázkovou mez s několika bohatě plodícími jabloněmi a hrušněmi nalezneme u sjezdu z dálničního přivaděče v Hladkých Životicích. Podél cest v polnostech mezi nádražím a kostelem v Jistebníku lze nalézt dvě různé výsadby hrušní. Ta prvá je tvořena kulturními odrůdami, druhou tvoří směs stejnověkých semenáčů a planiček, nepochybně vysazená se záměrem je naroubovat. Co zabránilo hospodáři, aby o ně dále pečoval, se můžeme v původně německé části obce jen domýšlet. S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Jabloň v aleji mezi Bartošovicemi a Novou Horkou. (Oldřich Usvald)

Plody ‘Jaderničky moravské‘. (foto Oldřich Usvald)

67 Stromořadí pravokořenných ‘Švestek domácích‘. (foto Jitka Tomopulosová)

Pravokořenné ’Švestky domací‘. (foto Ivan Bartoš)

Solitery V Poodří se zachovala řada soliterních ovocných stromů, byť mnohé z nich jako poslední veteráni bývalých sadů, zahrad či stromořadí na mezích. Unikátní místo mezi solitery zaujímá hruška prastaré odrůdy ‘Jakubka‘ (‘Dula‘) v zámeckém parku ve Studénce, evidentně vysazená jako okrasná dřevina na pozadí lip a habrů anglického parku. V obcích: Hrušeň ‘Avranšská‘ a dvojsoliter ‘Jaderniček moravských‘ rostou ve Vražném, pěkná hruška se ukrývá za kostelem v Kujavách. V Hladkých Životicích je nejvyšším soliterem ‘Špinka‘ u nového viaduktu, další vzrostlé solitery jsou roztroušeny v celé řídce zastavěné nivě na levobřeží Husího potoka. Dvě hezké soliterní hrušky můžeme vidět poblíž hasičské zbrojnice u silnice v Butovicích. Opravdu mohutná je letní hrušeň typu ‘Ovesňačka‘ ve svahu nedaleko kostela v Jistebníku. V poli: Hezká třešeň stojí u cesty k rozpadlému statku mezi Bí-

lovem a Pustějovem. Konec starého úvozu v Hladkých Životicích zdobí hrušeň s neobvyklým tvarem koruny. U polní cesty mezi Hladkými Životicemi a Suchdolem nalezneme vitální exemplář ‘Strýmky‘. V lukách: Hezkou jabloň a hrušku nalezneme v nivě Odry u Petřvaldíku. ‘Šídlenka‘, ‘Špinka‘ a další dvě vzrostlé hrušně rostou v nivě potoka v Bartošovicích. U stavení: Obrovská jabloň, která zbyla v místě usedlosti Valcha, prosperuje na okraji prostředí, které v létě připomíná džungli. Ze silnice je vidět hezká ‘Špinka‘ před průčelím statku ve Velkých Albrechticích. Ačkoliv nejčastějším ovocným stromem v Bílově je švestka, mezi solitery by prvenství obhájila obrovská hrušeň v jednom ze dvorů u hlavní cesty. Nádherným stromem na zajímavém místě je veliká ‘Špinka‘ naproti vjezdu do chátrajícího panského dvora v Suchdole.

Prastará hrušeň ve dvoře v Bílově. (foto Ivan Bartoš)

Staré, krajové a místní odrůdy U starých místních odrůd, po kterých se zachovaly jen názvy, byla naděje na identifikaci konkrétních odrůd jen malá. Bylo zjištěno, že ‘Klubik‘ byl středně velké či menší žluté kulaté až mírně zploštělé jablíčko mírně nakyslé chuti, ‘Škrkotka‘ či ‘Ščergotka‘ je menší žluté jablko, dosud pěstované (1 strom) ve Spálově v Oderských vrších, ‘Křapák‘ je asi synonymem ‘Tvarůžku‘ a jak již název napovídá, jednalo se o jablíčko menší, silně zploštělého plodu, podle pamětníků zelené, šťavnaté, křupavé a velmi sladké. U hrušní ‘Dula‘ i ‘Jakubjanka‘ zřejmě označuje prastarou selskou velmi bujně rostoucí odrůdu ‘Jakubku‘, v regionu dříve hojnou a dnes S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

‘Ovčí hubičky‘ z Trnávky. (foto Ivan Bartoš)

nalezenou v jediném exempláři, ‘Ovesňačka‘ bude nejspíš synonymem dříve hojně rozšířené ‘Červencové‘ (2 stromy v regionu) či jiné v té době zrající odrůdy. ‘Krmašanka‘ dozrávala v době pouti (krmaše) na konci srpna ve Studénce. Švestka ‘Anička‘ dozrávala nepochybně už koncem července - na Svatou Annu. Názvy starých místních ovocných odrůd se pochopitelně nezachovaly v obcích, jejichž obyvatelstvo bylo po válce vystěhováno. Zde se naskýtá otázka, zdali se odrůdová skladba sadů a zahrad v německých a českých obcích Kravařska nějak lišila. Mapování ukazuje že nikoliv, vyjma snad hrušní, které mají v původně německých obcích

početnější zastoupení co do počtu zachovaných stromů i odrůd.. Není tudíž překvapením, že se nejčastější odpovědí na otázku ma-povatelů k názvu odrůdy v původně německých obcích stal výrok:: „…hruška po Němcích“. Z odrůd, které lze označit za velmi staré, se podařilo najít odrů-dy ‘Jadernička moravská‘ a ‘Strýmka‘, ‘Panenské české‘, ‘Kardináll žíhaný‘, ‘Červené tvrdé, ‘Blenheimská reneta‘, odrůdy typu ‘Kočíí hlavy‘, snad ‘Klubíky‘ a ‘Vindlíky‘. Mapovatelům se podařilo najít několik mimořádně starých a mo-hutných stromů, jejichž plody se nepodařilo pomologicky určit.. Svým vzhledem nejvíce zaujalo žíhané oranžové jablko ze zanikléé usedlosti Karlov a vínovou červení žíhané jablko typu ‘Ovčí hu-bička‘ ze zahrady u ruiny statku na Lapači. Pokud platí, že písanéé

Jmelí bílé – hrozba zkázy pro jabloně v Poodří Během posledních let dochází v Poodří k expanzi jmelí bílého. Přibývání jmelí vidíme hlavně na topolech, lípách a jabloních. Jmelí vytváří charakteristické kulovité keříky, které někdy dosahují průměru až 2 metry. Jejich modifikované kořeny, haustoria, pronikají kůrou větví a z pletiva hostitele odebírají vodu a minerální látky. Zpočátku to vede ke chřadnutí napadených větví, s nárůstem počtu a velikosti keříků jmelí dochází k úplnému vysílení stromu a jeho zániku. Jmelí rozšiřují ptáci, kterým jeho bobule slouží jako potrava. Záliba drozdovitých (obzvláště kvíčal) v oklovávání jablek, která zůstala na stromech do zimy, nasměrovala expanzi z porostů topolu kanadského do jabloňových sadů, stromořadí a zahrad. Obzvláště pro jabloně je expanze jmelí smrtelnou hrozbou. Ze zkušeností vyplývá, že pro úspěšnou likvidaci jmelí naprosto nestačí keřík jen ulomit či uřezat, protože prakticky vždy potom vyroste znovu. Je třeba odříznout celou větev, na které jmelí roste. Pokud jmelí roste na větvi kosterní či dokonce na kmeni, je třeba vyříznout plát kůry i s dřevem úměrný velikosti odstraňovaného keříku. Šetrnější metodou likvidace je vyříznutí keříku až do dřeva hostitele a obalení napadené větve černou fólií.

Plody ‘Krvavky‘. (foto Ivan Bartoš)

= žíhané, mohlo by se jednat právě o tuto odrůdu (tohle je ale ryzí domněnka, nic víc). Stejně tak se nedařilo určit kuželovité zelenožluté jablko z obrovského a dosud vitálního stromu u zaniklé usedlosti Valcha a velmi šťavnaté jablko z největšího stromu v sadu v Bartošovicích. Příjemným překvapením byl nález vitálního a bohatě plodícího stromu ‘Ovčích hubiček‘ v zahradě v Trnávce (v regionu už asi jediného). Ještě zajímavější výsledky přineslo mapování v odrůdách hrušní. Zde se projevilo vyšší zastoupení starých hrušní v dříve německých obcích, takže se jich mnoho nepodařilo určit. I tak výsledky stojí za to. Vlajková loď sortimentu ‘Špinka‘ je rozšířena v celém regionu rovnoměrně. Poslední strom odrůdy ‘Jakubka‘ (či ‘Dula‘) roste v zámeckém parku ve Studénce. Byla nalezena ‘Červencová‘, ‘Šídlenka‘ i ‘Solanka‘, ve Vražném pak největší roubovaný ovocný strom v Poodří – ‘Římská máslovka‘ o obvodu 333 cm. Srovnatelného stáří asi bude záměrně vysazený semenáč s kdysi zapěstovaným kmenem, rostoucí na mezi v katastru Kletného. K pomologicky zajímavým nálezům patří hruška z Vražného s velkým červeným líčkem (asi ‘Avranšská‘). Největším objevem je ale dvojice starých hrušní, pravokořenných místních ‘Krvavek‘, (jediné v regionu), rostoucí v Suchdole na místě zaniklého původního stromu.

Dvě pravokořenné ‘Krvavky‘ v Suchdole rostou na místě matečného stromu. (foto Ivan Bartoš)

Je potěšitelné, že na mnohých místech regionu byly nalazeny ‘Durancie‘ a vitální a bohatě plodící stromy či odkopky pravokořenných švestek (nejen u cest a na mezích, ale i v zahradách a třeba i kolem kostelní zdi v Kujavách). Na zahradě ve Studénce pěstují jednu pravokořennou ‘Zelenou renklódu‘, byly zachráněny odkopky z mohutného pařezu pravokořenné višně. I přes výzvu uvedenou v časopisu Poodří se nepodařilo nalézt žádný starý strom ‘Žlutého špendlíku‘.

Největší hrušeň v Poodří. (foto Ivan Bartoš)

Mladý keřík jmelí. (foto Ivan Bartoš) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

hé polovině pečení obrátíme husu břichem nahoru a pečeme, až je ze všech stran měkká a zlatá. Přilijeme víno. K úplnému konci pečení nepoléváme šťávou a nezakrýváme, aby kůže zůstala křupavá. Upečenou husu vytáhneme z pekáče. Přecedíme šťávu přes síto a hrušky s cibulemi můžeme propasírovat – podle toho, jak hustá šťáva nám chutná. Šťávu zaprášíme moukou, přelijeme smetanou, rozmícháme a krátce povaříme. Pečenou husu naporcujeme. Při podávání poléváme porce horkou šťávou. Taková husa je dobrá s bramborovým i houskovým knedlíkem, ale i s vařeným bramborem. K huse podáváme martinské víno, jeden z přípitků můžeme věnovat zakladateli genetiky či těm, kteří hrušku ‘Gänsbirne‘ a tento recept pro region znovuobjevili.

O mlsném zakladateli genetiky

Slavný hynčický rodák Johann Gregor Mendel se v augustiniánském klášteře v Brně zabýval rovněž šlechtěním odrůd ovocných stromů a existuje doklad o tom, že si nechával posílat z domova rouby. V knize V. Orla Gregor Mendel a počátky genetiky (Praha 2003) autor zmiňuje dopis synovcům Aloisovi a Ferdinandovi Schindlerovi, který končí prosbou o rouby z ovocných stromů ze zahrady svého rodného domu v Hynčicích a uvádí na straně 124 překlad: „Prokážete mi radost, když mým jménem požádáte Aloise Sturma, aby mi po vás poslal několik roubů, a to 1 z Günsbirne, 2 z Quaglich a 3 z dobré jabloně ze zahrádky výměnku.“ (Orel 2003:124) Otázkou, o jaké ovoce ve skutečnosti šlo, se začal zabývat Ing. Radim Jarošek ze Společnosti přátel Poodří. Popisuje hledání Mendlova oblíbeného ovoce takto: „Slovo Quaglich v nářečí kravařských Němců značí kdouloň a jde o dřevinu, která se používala jako podnož pro roubování hrušní. V případě hrušně Günsbirne pomohli po dlouhém pátrání bývalí obyvatelé, Němci, na něž jsem se prostřednictvím pana Golda z Oder obrátil s žádostí o pomoc. Podle informací, které nám zaslali členové spolku Alte Heimat ze SRN odrůda pochází nejspíše z Dolního Rakouska a měla řadu krajových názvů – mimo jiné i Gänsbirne. Univerzita v Hohenheimu provádí s touto odrůdou od roku 2005 pokusy a zařazuje ji do skupiny muškatelek. Uvádí se, že je to dobrá odrůda pro výrobu pálenky a na sušení“. A jak vlastně odrůda ‘Gänsbirne‘ (‘Gensbirne‘) vypadá? Plody dozrávají v první polovině září. Ovoce je menší velikosti, max. středně velké. Barva plodu je po dozrání leskle žlutá s drobnými rezavými skvrnkami. Dužnina je bílá, šťavnatá, sladkokyselá, mírně trpká. Listy jsou hladké a dosti malé. Strom roste pomalu, dorůstá větší velikosti s širokou korunou, dožívá se vyššího věku, . Dalším pátráním bylo zjištěno, že neexistuje české synonymum. Proč se v názvu objevuje zrovna husa (doslovný překlad ‘Gänsbirne‘ je Husí hruška) a proč si zakladatel genetiky oblíbil právě tuto obyčejnou pozdně letní hrušku, zůstalo záhadou. Rozluštění přišlo nečekaně. Našlo se v poznámkách výborné kuchařky Anny Hermanové. Vyhlášeným regionálním a dnes již téměř zapomenutým receptem tradiční úpravy martinské husy byla husa na hruškách! Hrušky pro přípravu ovocné omáčky musely mít kořenitou chuť a dozrát v pozdním létě, aby je hospodyně stihly nasušit. Těmto požadavkům odrůda ‘Gänsbirne‘ naprosto vyhovuje, navíc dostává obsah i její husí název. Díky kontaktům pana Golda z Oder se podařilo získat rouby z uni-

Zpracování ovoce

‘Gänsbirne‘ z pomologie.

Zpracování ovoce má v regionu tradici stejně dlouhou jako ovocnářství samo. Do současné doby se dochovaly zprávy o výrobě ovocných vín a pálenek a o užívání horkého nakvašeného jablečného moštu (burčáku). Sušené ovoce bylo důležitou surovinou v místních kuchyních i výnosným obchodním artiklem.

Originální ilustrace – husa na hruškách. (kresba Denisa Vlková) ‘Gänsbirne‘ z Butovic. (foto Ivan Bartoš)

versity v Hohenheimu a dnes již rostou mladé ‘Gänsbirne‘ v miniškolce Českého svazu ochránců přírodyy ve Studénce Studénce. Jedna z nich bude určitě vysazena u Mendelovy rodné usedlosti. Zůstává ještě jedna otázka. Neroste ‘Gänsbirne‘ i někde v regionu? Zatím byl nalezen jeden starý strom v Butovicích, který odpovídá ve všech charakteristikách. Zdali se Mendelova oblíbená hruška v místě zachovala, zjistíme, až porovnáme ovoce nových štěpovanců a ovoce hrušky v Butovicích. Pak přijde čas na přípravu husy na hruškách.

Husa na hruškách, jak asi chutnala J. G. Mendelovi (od Magdalény Cibulkové podle receptu její babičky, paní Anny Hermanové) Husa 2,5-3 kg, 5 malých cibulí, 1-2 dl dobrého bíleho vína, 2 lžíce hladké mouky, 2 dl smetany, 1 lžice mletého zázvoru, 5 kuliček nového koření, 5 kuliček pepře, sušené hrušky, sůl. Omytou, očištěnou a osušenou husu zevnitř i na povrhu osolíme, okořeníme zázvorem a nahrubo pomletým pepřem. Položíme na pekáč hřbetem vzhůru, přidáme na polovinu rozkrájené cibule a nové koření. Obložíme husu v jedné vrstvě po pekáči sušenými hruškami. Podlijeme horkou vodou, zakryjeme a dáme péct při 200°C (doba pečení je 100-130 min.). Při pečení občas podléváme teplou vodou a poléváme maso vypečenou šťávou. Ve druS E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Bývalá sušárna v Bernarticích. (foto Ivan Bartoš)

Slabou stránkou zůstává trvající nedostatek příležitostí ke zpracování ovoce. K opatrnému optimismu zde vede nástup technologií kompletního zpracování ovoce na trvanlivý mošt a prvé signály zájmu o znovu zprovoznění či novou výstavbu sušáren. Náklady na údržbu travních porostů v sadech a stromořadích ve volné krajině by bylo možné řešit vyzkoušeným a přírodě mimořádně prospěšným vypásáním ovcemi a kozami. Že je zde možné spojit síly se soukromými chovateli a ochranáři, je nasnadě.

Místo závěru příklad dobré praxe

Pooderské koštování v Bartošovicích. (foto Oldřich Usvald)

Varmuža. (foto Oldřich Usvald)

Místní sušárny ovoce nebyly dřevěné jako na Valašsku, ale zděné. Dosud jich několik najdeme v Bernarticích, dříve zde byly u každého většího statku. Některé z nich jsou zajímavé i vylepšením, které využívá dým z topeniště k provozu oddělené udírny. Poslední z bernartických sušáren ukončila provoz na počátku osmdesátých let minulého století. Dobrou zprávou je, že jeden z majitelů připravuje opravu jedné z nejstarších sušáren a obnovení jejího provozu. Sušárna a moštárna v Kuníně vznikla svépomocí Základní organizace Českého zahrádkářského svazu v Kuníně před téměř čtyřiceti lety. Jako jediná v regionu je dosud provozována a poskytuje své služby nejen kunínským, ale i obyvatelům z okolních obcí. Ovoce v regionu zpracovávají ještě pálenice v Jeseníku, Suchdole a ve Studénce. Zatím nejslibnějším počinem v regionu jsou ovocnářské aktivity rodinné farmy Ličkových v Sedlnicích, která kromě přímého prodeje ovoce prodává i chutné ovocné mošty. Přehlídkou kvalitních místních ovocných pálenek se stalo Pooderské koštování, které je už po 10 let hlavní atrakcí Otevírání Poodří, regionálního setkání konaného v Bartošovicích počátkem května.

Recepty

Obec Jeseník nad Odrou vyniká nad ostatní svým počtem katastrů (5) ale i tím, že se za účasti občanů a občanských sdružení jednotlivé místní části pokouší opět spojit obnovenými polními cestami, které lemují nově vysazená stromořadí. Výsadby jsou velmi různorodé a jednotlivým cestám šité na míru. Často se navazuje na místní tradici a sadí se ovocné stromy, většinou osvědčené staré odrůdy. Novou výsadbou je alej podél prastaré Volské stezky z Hůrky do Polouvsí. Ta navazuje na původní, mnohdy ještě dobře udržované skupiny švestek a durancií, je doplněna odpočívkou pro turisty i místní, kteří se zde vydali na vyjížďku na kole, nebo na procházku vlídnou krajinou jejich Poodří.

Prachanda Zralé, ale ne příliš měkké hrušky opláchneme vodou a sušíme v troubě. Celé, i se slupkou a jaderníkem. Sušení trvá asi 10 hodin. Začneme při 60° C, když jsou hrušky polosušené, zvýšíme teplotu na 80 °C a na závěr je dosušíme znovu při nižší teplotě. Usušené hrušky nastrouháme nebo umeleme a promícháme je s cukrem a skořicí. Pracharandu používáme k posypávání ovocných knedlíků, škubánků, bramborových šišek nebo sladkých kaší. Hrušková povidla Hrušky umyjeme a rozčtvrtíme. Stopku, okvětí a jádřinec musíme odstranit, slupka zůstává. Hrušky dáme na pekáč nebo do velkého hrnce, který se vejde do trouby a přikryté dusíme na 180°C. Hrušky se vydusí asi na polovinu svého objemu. Dušení trvá 2-4 hodiny podle množství a šťavnatosti hrušek. Během dušení několikrát promícháme. Do zlatova vypražené hrušky necháme vychladit, pomeleme na mlýnku, plníme do sklenic a sterilujeme 45 minut od bodu varu. Takto zavařené vydrží i 3 roky. Nejlepší je povidla dělat z hrušek, které nemají moc šťávy. Máslovky jsou hodně šťavnaté, šťávu musíme během dušení odebírat. Varmuža Nakrájíme 2 jablka, 3 hrušky a nějaké švestky, přidáme trochu vody, hřebíček a skořici. Vše spolu povaříme, zahustíme 1 šlehačkou a trochou mouky.

Výstava ovoce v Albrechtičkách. (foto Radim Jarošek)

Perspektivy ovocnářství v Poodří Naprosto mimořádnou příležitostí k návratu ovocných stromů do krajiny Poodří skýtají významné aktivity, které se dotýkají celého regionu. Jsou to komplexní pozemkové úpravy, jež mění pozemkovou držbu v krajině tak, že každý vlastník má přístup na své pozemky (to rovněž znamená vybudování sítě polních cest) a ustanovují pozemky vyčleněné k protierozní ochraně. Pozemky těchto takzvaných společných zařízení přejdou do majetku obcí. To skýtá jedinečnou možnost návratu ovocných stromů do krajiny, ať už na pozemcích obecních či soukromých. S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Použitá literatura: Vícha L. (1898): Ovocnictví. In Mňuk J.; Kraních J.; Ugvitz A. a kol.: Moravské Kravařsko. Příbor. Opravil E. (1980): Ovocná školka zámeckého zahradnictví ve Fulneku a její katalog In Vlastivědný sborníku okresu Nový Jičín. svazek 26. Orel, V. (2003): Gregor Mendel a počátky genetiky. Academia, Praha. Sochová, Z. (2001): Lašská slovní zásoba. Academia, Praha. Usvald, O. a kol. (2005): Moravské Kravařsko, historie, která měla být zapomenuta. Autor: Mgr. Ivan Bartoš, Český svaz ochránců přírody Studénka, oranora@seznam.cz

Hranicko

M a r c e l a To m á š o v á Zdeněk Otruba Radim Lokoč Pavla Škarková

Třešňová alej. (foto Radovan Mikuš)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

„Rozkošným krajem je to půvabné Hranicko: Jedním z nejmalebnějších koutků Moravy. S vrchu do vrchu jde cesta a pokaždé nový rozhled se otevírá na lesnaté stráně, sklánějící se s obou stran k řece Bečvě, na hřbety Karpatské i Sudetské vysočiny, prostoupené poli a na údolí, kotlinky i rovinky, v nichž jsou roztroušena stavení vesnická. Předsíň svérázného Valašska, rozkošný kraj Hranický, je spojovacím mostem mezi požehnanou Hanou, hornatým Valašskem, a úrodným Kravařskem.“ Takto popsali Hranicko autoři Vlastivědy Moravské (1909:1) před sto lety. Území regionu Hranicko leží na rozhraní mezi Moravskou bránou a Podbeskydskou pahorkatinou. Nadmořská výška území se pohybuje v rozmezí od 250 metrů n.m. v Hranicích po 502 metrů n.m. na Potštátsku. Osu oblasti tvoří ve východozápadním směru protékající řeka Bečva. Jejími největšími přítoky jsou pravostranné přítoky Velička a Ludina. Celé území se nachází v mírně teplé podnebné oblasti, s průměrným ročním úhrnem srážek mezi 700-800 mm. Regionem prochází od severovýchodu k jihovýchodu výrazný geologický zlom, ve kterém se u Hranic a Teplic nad Bečvou vyskytují minerální prameny. Z hlediska využití ploch lze území charakterizovat jako zemědělskou krajinu. Lesní půda představuje asi pětinu plochy. V oblasti je vymezena celá řada maloplošných chráněných přírodních rezervací a památek.

Obec Všechovice s prstencem zahrad s ovocnými stromy. (foto Radovan Mikuš)

Historie ovocnářství 76

Extenzivní sady vysokokmenů a polokmenů na okrajích obcí jsou v porovnání s hony orné půdy, loukami, pastvinami a zahradami (byly vymezeny již ve středověku) relativně mladou selskou kulturou. Ovocné výdsadby spoluutvářely od 17. století velmi významně ráz kulturní krajiny také na Hranicku. V literatuře se dočítáme, že okolí Hranic vynikalo již před několika staletími pěstováním třešní, višní, slív, jabloní, hrušní a ořešáků. Eduard Schubert ve Stručných dějinách ovocnictví moravského k dalšímu vývoji uvádí: „Zdejší ovocnictví učinilo od roku 1820 díky horlivosti tehdejšího vrchnostenského hospodářského inspektora J. Hičmanna tak značný pokrok, že již r. 1822 měla vrchnost ve svých zahradách a na polích 13 179, ve školkách 13 231 a poddanstvo hlavně v zahradách 57 528 ovocných stromů.“ Ovoce se na počátku 20. století prodávalo převážně na trhu v Hranicích, bylo spotřebováváno v domácnostech nebo zpracováváno sušením, výrobou ovocného vína a pálením. Výroba ovocného vína zde byla dokonce častější než pálení, na rozdíl od současnosti. Některé obce vyvážely ovoce do okolních větších měst např. do Moravské Ostravy nebo třeba do Pruska, Vratislavi i Berlína (Schubert 1900:49). V období na přelomu 19. a 20. století docházelo k velkému úbytku sadů a zahrad, které do té doby bývaly velmi rozsáhlé. Příčinou toho byl nedostatek kvalitních ovocných stromků, nezájem o ovocnářství a výstavba hospodářských budov. Tento stav měla

vyřešit Krajská ovocná školka v Hranicích (založená roku 1903) a ustanovení okresního zahradníka, který měl pořádat ovocnářské přednášky a kurzy. Malé ovocné školky byly zakládány u některých obecných škol (Ústí, Skalička, Milotice a Hustopeče).

Starý ovocný sad Bušlín v Hustopečích nad Bečvou. (foto Ivana Janíčková)

Toto období se neslo nejen ve znamení meliorací luk a polí, ale i vysazování ovocných alejí. V Drahotuších se v roce 1912 dalo napočítat devět švestkových alejí a jedna jabloňová. Jinde v regionu bychom našli i ořešákové a hrušňové aleje. Dnes je produkční význam těchto alejí druhořadý, ale z krajinářského hlediska je můžeme stále považovat za důležitý krajinotvorný prvek. Je snahou vracet se k tradici vysazování stromořadí především u cest 3. třídy, kde to podmínky umožňují. Bartovský ve své knize Hranice z roku 1924 uvádí sortiment tehdy nejpěstovanějších odrůd jabloní a hrušní. Mezi jablky byly nejrozšířenější ‘Jadernička moravská‘, ‘Kardinál žíhaný‘ (nazývaný též Funtové a Štrůdlové), ‘Grávštýnské‘ (Rybízové), ‘Gdanský hranáč‘ (Pruháč), ‘Panenské české‘, ‘Červené tvrdé‘ (Růžencové), ‘Malinové podzimní‘, ‘Zlatá zimní, ‘Boskoopské‘, ‘Baumannova reneta‘, ‘Ojínělé‘, ‘Astrachan bílý‘ a ‘Car Alexander‘. Pořídku se ještě udrželo ‘Kopecké‘ (místní odrůda). Např. u ‘Panenského‘ autor zmiňuje, že se nejvíce pěstuje u Hranic a Kelče. Z hrušní byla nejpočetnější ‘Pchavka‘ (místní odrůda), ‘Kozačka štuttgartská‘, ‘Cibulka‘, ‘Ovesinka‘ a ‘Zelinka‘. Dále ‘Křivice‘, ‘Pastornice‘ a ‘Poděbradka‘. V roce 1952 byla prováděna rajonizace, v rámci které bylo popsáno zastoupení ovocných dřevin v jednotlivých obcích. Za všechny alespoň příklad Hranic a již zmíněných Drahotuší. Hranice – jabloně 50 %, hrušně 10%, švestky a slívy 20%, třešně a višně 15%, ořechy 5%; Drahotuše – jabloně 60%, hrušně 10%, peckoviny

Starý sad s větrným mlýnem v Partutovicíc. (foto Ivana Janíčková) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Stará alej v Klokočí. (foto Ivana Janíčková)

30%, většinou přestárlé výsadby. U ostatních obcí bylo zastoupení pěstovaných druhů obdobné. Od 50. let začaly ovocné výsadby zanikat především kvůli socializaci vesnice, zvýšené stavební činnosti na okrajích obcí apod.

Jadernička moravská

Staré a krajové odrůdy V současnosti zde staré a krajové odrůdy ovocných stromů najdeme zejména ve starých soukromých či obecních sadech a dále v alejích kolem cest. Druhově se jedná hlavně o jabloně, hrušně, švestky a třešně. Mezi nejpočetněji zastoupené odrůdy jabloní patří ‘Jadernička moravská‘, ‘Croncelské‘, ‘Kaselská reneta‘, ‘Strýmka‘, dále ‘Banánové zimní‘, ‘Smiřicné vzácné‘, ‘Baumannova reneta‘, ‘Královnino‘, ‘Boskoopské‘, ‘Richardovo žluté‘, ‘Citronové zimní‘, ‚‘Coxova reneta‘, ‘Berlepschova reneta‘, ‘Blenheimská reneta‘, ‘Landsberská reneta‘, Matčino‘, ‘Vilémovo‘, ‘Gdanský hra-

Strom ‘Jaderničky moravské‘. (foto Marcela Tomášová)

náč‘, ‘Vejlímek červený‘, ‘Panenské české‘, ‘Parkerovo‘, ‘Kardinál žíhaný‘, ‘Bláhovo libovické‘, ‘Londýnský jadernáč‘, ‘Kalvil červený podzimní‘, ‘Kalvil bílý podzimní‘, ‘Rederova reneta‘, ‘Pstružinské‘, ‘Pogáč červený‘, ‘Rýnské‘ a další; z krajových odrůd ‘Králické‘, ‘Punčové‘ a ‘Kamýcké‘. Ze starých odrůd hrušní zde rostou ‘Amanliská‘, ‘Hardenpontova máslovka‘, ‘Solnohradka‘, ‘Charneuská‘, ‘Konference‘, ‘Koporečka‘, ‘Madame Verté‘, ‘Magdalenka‘, ‘Marie Luisa‘, ‘Pařížanka‘, ‘Šídlenka‘, ‘Špinka‘, ‘Williamsova‘ a krajové odrůdy ‘Pchavka‘ a ‘Ploštica‘ (Otruba 2001).

Prastará původně moravská odrůda je rozšířená na Moravě a ve Slezsku i v současnosti celoplošně. Strom je velmi úrodný i v drsnějších polohách. Je nenáročná na teplotu a odolná proti mrazu, dobře prospívá i v půdách podzolových a mělčích. Její semenáče jsou dobrým, vyrovnaným podnožovým materiálem. Plodnost se dostavuje opožděně, ale pak je pravidelná, téměř každoroční. Koruna je rozložitá až převislá. Květy jsou odolné vůči mrazu. Plody jsou střední, vyšší, ke kalichu mírně zúžené, mají žlutou barvu, někdy červené líčko, tvar kuželovitý nebo vejčitý. Dužnina je bílá, se slabým nádechem do žluta, šťavnatá a velmi aromatická. Plody zrají v říjnu, při vhodném uložení se dají uchovat do března. Jsou velmi vhodné na výrobu šťáv, vína a pálenky.

‘Kamýcké‘. (foto Zdeněk Otruba)

Strýmka

Kamýcké mýcké

Původně asi německá odrůda patří k odrůdám nejméně náročným, snáší i drsnější polohy, ale ne příliš vysoké. Je vhodná pro extenzivně obhospodařované polní výsadby a stromořadí. Plod je střední, červeně pruhovaný. Dužnina je bílá s nazelenalým nádechem, hrubozrnná a šťavnatá, mírně drsné, nasládlé chuti. Plody dozrávají v březnu a vydrží do června. Snášejí i horší zacházení při sklizni, otlačeniny zasychají a nezahnívají (Peiker, Kyncl 1962).

Odrůda da původem od Kamýku nad Vltavou, Vltavo je nenáročná na polohu a půdu. Koruna je v mládí široká vznosná, později střechovitě rozkleslá. Plody jsou ploše kulovitého tvaru, někdy jednostranně mírně zkosené, citronově žluté, na sluneční straně zardělé buď souvislou mramorovanou červení nebo odstupňované více či méně výraznými pruhy. Dužnina je řídká, mírně šťavnatá, nasládlé chuti. Plody se sklízí koncem října, uskladněné vydrží i do února (Kamenický 1924).

‘Pogáč červený‘. (foto Zdeněk Otruba)

‘Králické‘. (foto Zdeněk Otruba)

Pogáč gáč červený

Králické

Strom om tvoří hustou korunu, je zimovzdorný. Plod je zploštělý, podobný bný Baumannově renetě renetě, jedna strana bývá větší. větší Kalich je velký, uzavřený. Slupka plodu je hladká jemná, lesklá, slámově žlutá, větší část povrchu je tmavě karmínově zbarvená, s tmavšími pruhy s rezovitými tečkami. Dužnina je bílá, šťavnatá, sladce navinulé chuti. Zraje v lednu a vydrží do dubna (Vaněk 1945).

Krajová odrůda, původem ze severomoravských Králíků, nenáročná, vhodná do podhorských oblastí. Plody jsou střední i větší, spíše ploše kulovité, zelené, s mírně rozmytým líčkem. Dužnina je bílá se slabým nažloutlým nádechem, je poměrně řídká a rozvařuje se. Při dobrém uložení vydrží plody do února (Peiker, Kyncl 1962).

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

‘Pchavka‘. (foto Zdeněk Otruba)

Pchavka

Asi 100 let stará ‘Pchavka‘ z Hranic U Kostelíčka. (foto Zdeněk Otruba)

Šídlenka Strom této krajové odrůdy roste bujně a vytváří hustou kulovitou korunu. Plody jsou středně velké, protáhlého hruškovitého tvaru. Stopka je velmi dlouhá, tenká, dřevnatá, šídlovitě zahnutá. Barva plodu je kanárkově žlutá, bez jakékoliv červeně nebo teček. Dužnina je mdle bílá, velmi šťavnatá, rozplývající se, silně muškátově okořeněné chuti. Plody dozrávají v půli srpna (Suchý 1907). Mohutný strom odrůdy ‘Šídlenka‘. (foto Zdeněk Otruba) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Stromy této krajové odrůdy rostou bujně, vzpřímeně, vytváří vysoké široce kuželovité koruny. Zdejší největší ‘Pchavka‘ měří 12 metrů. Listy jsou tmavě zelené, lesklé, na rubu jsou šedozelené, lysé. Plodnost je střídavá, avšak hojná. Plody jsou menší, baňatého tvaru, mírně protáhlé směrem ke stopce, tvarově vyrovnané. Průměrný plod má výšku 65 mm a šířku 60 mm. Nápadná je dlouhá dřevnatějící stopka a mělká stopeční jamka. Kalich je polootevřený v nepatrné kališní jamce. Slupka plodu je polomatná, suchá, základní barva je žlutá, na sluneční straně se u některých plodů objevuje načervenalé líčko. Celá slupka je pokryta jemnými světle hnědými lenticelami. Dužnina je žlutavá, jemně hrudkovitá, šťavnatá, sladká. Plody začínají dozrávat na začátku září, uskladněné vydrží 14 dnů, potom rychle hnijí. Včas neočesané ovoce hnije na stromě a je poškozováno hmyzem, zejména vosami. Plody jsou využívány částečně pro přímý konzum, na zavařování a hlavně pro svůj vysoký obsah cukru do kvasu.

Stromy odrůdy pološvestky ‘Wangenheimova‘. (foto Vlastimil Váhala) Odrůdě ´Grávštýnské‘ se zde lidově říká Rybízlák (obrázek Vaněk 1945)

Lidová pojmenování 82 ‘Švestka domácí‘. (foto Luděk Wünsch)

Švestka domácí omácí Tuto nejvíce rozšířenou odrůdu v celé zemi přinesli při stěhování národů Slované z Asie. Má tmavomodré ojíněné plody, pevnou zlatožlutou dužninu s jemnou až navinulou chutí. Přezrálé plody nepadají, vydrží na stromech až do zimy. Má mnoho klonů, lišících se vzrůstem, velikostí plodů a dobou zrání. Její využití je všestranné – výborně se hodí na přímý konzum, do koláčů, na povidla i k výrobě pálenky. Nevýhodou je velká citlivost k šarce.

Neméně zajímavým poznatkem jsou zaznamenaná lidová pojmenování více či méně známých starých a krajových odrůd. Pro odrůdy ‘Boskoopské‘, ‘Boskoopské červené‘ a ‘Kožená reneta‘ je i tady vžité označení Kožuchy a pro odrůdu ‘Kardinál žíhaný‘ Štrůdlák. ‘Richardovo žluté‘ je zde nazývána Zlatkáč. Ve Velké byl zaznamenán název Blažejské pro ‘Kaselskou renetu‘, ‘Gdanský hranáč‘ se na Horních Pasekách nazývá Pruháče, stejně tak jablka odrůdy ‘Malinové Vrchlického‘ jsou nazývány jako Mastňáky a ‘Pstružinské‘ jako Hedvábné. Na Dolních Pasekách se ‘Grávštýnskému‘ říká Rybízlák. ‘Landsberská reneta‘ je zde označována jako Banánovka, ‘Coxova reneta‘ jako Červenka. Pro odrůdu hrušní ‘Magdalénka‘ se v obci Velká vžila pojmenování Žitnica a Pražanka. ‘Šídlenka‘ se zde nazývá Šídlo nebo Včeličky, ‘Solnohradka‘ jako Cibule, ‘Špinka‘ jako Šmůranka (Otruba 2001).

Jabloňové sady Eduarda Kozáka. (foto Eduard Kozák)

Wangenheimova

Současné ovocnářství

Tato pološvestka má plody střední velikosti se zelenavě žlutou dužninou (u plně vyzrálých plodů s odstínem do oranžova), šťavnatou a většinou dobře odlučitelnou od pecky. Chuť je sladce navinulá. Stromy jsou odolnější k zimním a jarním mrazům. Odolnost k moniliové hnilobě a šarce je střední. Sklízí se od poloviny srpna. Stromy jsou samosprašné, odrůda je zároveň velmi dobrým opylovačem.

Významným pěstitelem ovoce v regionu je Eduard Kozák. Zabývá se ekologickým pěstováním ovoce – má sad s velkoplodými myrobalány ‘Obilnaja‘ a 2 sady jabloní. Všechny tři ekologické sady se nalézají v obci Polom. V sadech v Bělotíně-Lučicích s integrovaným systémem pěstování ovoce pěstuje různé odrůdy jabloní, hrušní, S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

broskvoní, slivoní, červeného rybízu i kanadských borůvek. Dalšími významnými pěstiteli ovoce v regionu jsou Josef Hradil z Horního Újezdu a Bohumil Kučera z Opatovic, který se zabývá ekologickým zemědělstvím, pěstováním a prodejem bio-ovoce.

Využití ovoce Možností, jak zpracovávat, uchovávat a používat ovoce je mnoho. V této části Vám představíme alespoň ty, které jsou pro Hranicko typické, mají nejen bohatou historii, ale zároveň i současnost.

Pecáky Pecáky, jinde zvané také frgály, jsou tradiční velké sladké koláče různých chutí s různými náplněmi. Na Hranicku se jejich pečením zabývá či zabývalo několik pekárniček. Navazují tak na obecní či rodinnou tradici.

Vzpomínky a recept Marie Kopecké „...Ráda vzpomínám taky na hody, které se slavily a dodnes slaví 14. září, na svátek Povýšení svatého Kříže, kterému je náš kostel zasvěcen. A zase se sešla celá rodina u nás, i příbuzní z Milotic. My jsme pak zase chodili na jejich milotické hody. Vždycky se pekly pecáky v peci. Oproti pečení chleba se ale při koláčích musela navíc pec co nejlépe dobrým a vykrouceným hadrem očistit od zbytků uhlí. Těsto na pecáky se nemělo dělat moc mastné, maminka říkala vždycky plané, aby dobře v peci skákalo. Když se těsto nafouklo a v peci se na koláči udělal kopec, vědělo se, že se těsto povedlo a koláč bude dobrý. Naházely se na vál bochánky a do každého se zabalily kuličky připraveného tvarohu, který musel být tvrdý, nejlépe když se zabalil přes noc do plátna, které vodu z tvarohu vytáhlo. Do tvarohu se dávaly žloutky, citronová kůra, trochu krupice a cukr. Pečlivě zabalené se vyválely na kulaté dřevěné lopat-

ce, pomazaly a sypaly posýpátkem z mouky, cukru a tuku. Hruškové se vyválely a potíraly hruškovou směsí, která se připravila tak, že se sušené hrušky uvařily, pomlely, ochutily skořicí a badyánem. Makové se také potíraly upraveným pomletým mákem a oboje se nahoře sypaly posýpkou. Dělaly se také zelňáky, maminka pokrájela hlávkové zelí, trochu ho povařila, vodu z něho vytlačila a dala ho na másle na plech při mírné teplotě podusit. Pak ochutila pepřem, přidala cukr, trochu mouky a udělala kuličky, které se zabalily jako tvaroh. Koláč se rozválel do kulata, potřel tukem a zase posypal. Byly výborné. Když byly koláče vykynuté a pec přichystaná, tak se dávaly na dřevěnou lopatu a sázely se na rozpálené cihly a železnou lopatou se vytahovaly ven. Tatínek měl vždycky na boku v peci trochu uhlí a u sebe měl buď otýpku, nebo tenké dřívka (říkal tomu přípala) a když na některém konci byl koláč málo růžový, tak na tom ohýnku to ještě dopékal. Muselo se to všechno rychle otáčet a vytahovat z pece. Jak se pecáky vytáhly, tak se ještě otáčely na suchém hadru, aby nebyl někde ještě popel. Pak se hned kraje pomazaly mlékem a mírně se koláč pokropil. Až koláče vychladly, tak se kropily rozpuštěným máslem a tím se nešetřilo. Nakonec po pečení koláčů se dávalo přes noc do pece upéct maso a to husy, kachny, maso a sekané maso…“ Vzpomínky pochází z knihy Marie Kopecké Jak to bylo u nás doma (2011). Paní Kopecká přidala ještě svůj recept na pecáky, tak jak ho zdědila od svých předků a dále předala např. paní Stavárkové, která peče pecáky dodnes.

Příprava těsta Na 1 kg polohrubé mouky 10 dkg tuku (máslo, HERA, ne sádlo), 10 dkg cukru moučka, 10 dkg kvasnic, 1 žloutek, osolit, mléko do těsta přiměřeně. Těsto se důkladně zadělá a nechá kynout. Z jednoho kila mouky je 12 pecáků; na tvarohový pecák je potřeba cca 12 dkg těsta a 11 dkg tvarohu, na hruškový a povidlový pecák 15 dkg těsta. Po rozválení se těsto potře rozpuštěným tukem. Hrušková náplň Sušené hrušky se uvaří ve vodě, pomelou na mlýnku, přidá se trochu skořice a špetka mletého badyánu. Dle chuti se osladí, pořádně rozmíchá, a pokud je náplň hustá, přidá se voda z hrušek tak, aby se daly mazat. Povidlová náplň Povidla se rozmíchají s citronem a rumem tak, aby se daly dobře mazat na těsto. Ve všech případech se koláč posype posypkou (půl kg polohrubé mouky, čtvrt kila moučkového cukru, přiměřeně másla), po upečení a vytáhnutí z trouby se potře mlékem. Až koláč vychladne, tak se potře rozpuštěným máslem s rumem. V některých případech se pecáky posypou ještě strouhaným perníkem. O tom, že mají pecáky v našem kraji velkou tradici, hovoří i skutečnost, že se dochovalo a stále používá několik různých receptů, k nimž se váže více než staletá historie. Hustopečské pecáky Paní Bohumila Stavárková z Hustopečí nad Bečvou vypravuje: „Hustopečské pecáky jsou místní tradicí v naší obci, kde je pekávaly již naše prababičky a nyní jsme jako mladá generace tuto tradici znovu obnovili. Pecáky jsou tenké kulaté koláče o průměru 30 cm s náplní tvarohovou, makovou, hruškovou a ořechovou, kdy tvaroh je balený v těstě. Dříve se pecáky pekly v peci vytápěné ovocným dřevem, ale nyní je pečeme ve speciální elektrické peci. Pecáky jsou vyráběny z čerstvých surovin, které odebíráme od místních farmářů jako je mléko, vejce, tvaroh, sušené hrušky z místní sušárny a mouky z nedalekého mlýna. Preferujeme ruční výrobu v domácím prostředí. Pecáky se staly velmi oblíbenou vyhledávanou pochoutkou místních obyvatel, ale i z širokého okolí. Lidé si je objednávají na různé rodinné sešlosti, svatby, nebo jen tak k nedělnímu obědu.“

Historická fotografie z pečení pecáků. (foto z alba rodiny Kopeckých) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

85 Střítežské pecáky. (foto Zdeněk Lév)

Střítežské pecáky podle Moniky Röderové O pečení střítežských pecáků vypráví paní Monika Röderová: „Historie zdejších pecáků sahá až do 18. století, kdy se pekly zejména na svatby, dožínky a jiné slavnostnější příležitosti. Nejprve se pekly podomácku v jednotlivých chalupách v tzv. pekárkách (pecích). Pec se nejprve pořádně roztopila suchým tvrdým dřevem a poté se vymetla dočista. Pak se do ní mohlo nasázet až osm koláčů najednou. Protože byl papír tehdy spíše vzácností, musely se koláče po vyjmutí z pece převrátit a lehce otřít od popela. Dnes se pečou na papírovém podkladě, takže se k peci nepřilepí a po vyjmutí z pece jsou čisté. Takováto pec byla v 80. letech 20. století vybudována i v místním zemědělském družstvu, kde se pecáky donedávna ještě pekly.“ Dalším současným producentem pecáků je GASTPRO PEKÁRNA Libor Mrkva.

Sušírna pana Kozáka. (foto Marcela Tomášová)

Moštování

Pálení

Pan Kozák je nejen pěstitelem, jak již bylo uvedeno dříve, ale provozuje moštárnu s balením moštů do aseptických bag in boxů, bez použití chemické konzervace. Mošty jsou pouze pasterizované a jsou k mání v několika příchutích – od čistého jablečného moštu, přes hrušky, a směsi jablka s mrkví, celerem nebo červenou řepou. Mimo to se zabývá i výkupem a prodejem ovoce ze dvora, které je určeno ke konzumaci, k uskladnění i k pálení. Ovoce je uskladněno ve velkokapacitním skladu s řízenou atmosférou. Dalšími významnými zpracovateli ovoce v regionu jsou Josef Hradil z Horního Újezda a Bohumil Kučera z Opatovic.

Hranicko sice není typickou ukázkou regionu proslaveného výrobou ovocných pálenek, a to jak z historického, tak ze současného pohledu. I v historických pramenech (Schubert 1900) se dovídáme, že zde měla větší tradici výroba ovocného vína. Zaregistrovaných pálenic je v současné době na Hranicku pět. V Hustopečích nad Bečvou je malá pěstitelská pálenice umístěna v přístavbě rodinného domu, s možností příjemného posezení a občerstvení ve společenské místnosti.

Zařízení obecní sušírny ve Špičkách. (foto Ivana Janíčková)

Sušení 86

Sušení ovoce bylo v minulosti nejdůležitějším konzervačním způsobem, který umožňoval uchování ovoce přes zimu. Oblastmi s nejznámější historií sušení ovoce jsou bezpochyby Slovácko a Valašsko, ale i na Hranicku se ovoce v minulosti hojně sušilo a dodnes suší. Suší se jablka, hrušky, švestky, třešně, višně i další ovocné druhy. Pro sušení jablek jsou vhodné zejména ty odrůdy, které mají vyvážený poměr cukrů a kyselin, jež dávají sušenému ovoci osvěžující chuť. U hrušek je zejména důležité, aby se sušily v konzumní zralosti, případně až zahniličí. U švestek je vhodné, aby byla dužnina oddělitelná od pecky. Jedna z funkčních sušáren ovoce je v Hustopečích nad Bečvou. Pro potřeby místních obyvatel ji vybudovala v roce 1978 ZO Českého zahrádkářského svazu v Hustopečích nad Bečvou společně s výkupnou ovoce, moštárnou, kotlem na smažení povidel a pece pro pečení pecáků. Všechny tyto služby jsou zde dodnes k dispozici. Další sušárnu ovoce najdeme v obci Špičky. Je ve správě obecního úřadu, a místní v ní mohou kromě sušení ovoce provádět i smažení povidel. Největší a komerčně využívanou je teplovzdušná sušírna Eduarda Kozáka v Lučicích. V provozu je od prosince 2011. Sušená jablka a hruška dodává do místních pekáren a na trh k přímému spotřebiteli.

Sušírna ovoce Základní organizace Českého zahrádkářského svazu v Hustopečích nad Bečvou. (foto Ivana Janíčková)

Moštárna Eduarda Kozáka v Lučicích. (foto Marcela Tomášová)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Vybavení palírny v Hustopečích nad Bečvou. (foto Ivana Janíčková)

Další pěstitelská pálenice se nachází ve Stříteži nad Ludinou. Hlavní činností firmy pana Koláčka je pěstitelské pálení, výkup a zpracování medu, výroba medoviny a výroba likérů. Firma kromě lihovaru a likérky provozuje dvě pěstitelské pálenice. Destilace se provádí jak na klasických dvoukotlových destilačních soupravách, tak na moderních jednokolonových soupravách. Od roku 2006 byla zahájena činnost ovocného lihovaru a likérky v provozovně v Odrách. Likérka se zde zaměřuje na výrobu medového likéru Valašský penicilin. Naopak Pálenice ve mlýně ve Velké patří mezi malé zpracovny a slouží výhradně pro účely pěstitelského pálení. Obecní pálenice v Partutovicích je ve správě obecního úřadu, byla vybudována z budovy bývalé mateřské školy. Hranická pěstitelská pálenice U Lucifera je založena na moderním způsobu pálení s využitím nových technologií. Hlavní proces probíhá v jednokotlovém aparátu (kombinace mědi a nerezové oceli), který umožňuje provádět destilaci i rektifikaci. Navíc lze průběžně řídit lihovitost i aromatické vlastnosti vyráběného destilátu. Po vypálení je zde možné destilát zušlechtit (zestařit) ultrazvukem.

Ovocnářství a včelařství Nesporný význam pro ovocnářství má včelařství. Na Hranicku má včelařství dlouhou tradici. První samostatný spolek zde byl založen 10. září 1898 v Kelči a měl název Včelařský spolek pro politický okres Hranický. Založení včelařského spolku právě v Kelči pro celý politický okres v Hranicích lze vysvětlit tím, že v těchto letech vládl v městě Hranicích silný germanizační tlak. Městská rada byla v německých rukou, a proto si včelaři svůj spolek raději založili v čistě české obci. Včelařský dům v Hranicích se věnuje propagaci včelařství, pořádá přednášky a kurzy jak pro samotné členy hranické organizace, tak i pro širokou veřejnost. V roce 2009 zde bylo zřízeno včelařské muzeum. Základní organizace včelařů v Hranicích se snaží propagovat včelařství i u mládeže formou soutěží pro základní školy. V roce 2010 byl založen při ZO ČSV kroužek Mladí včelaříci. O rok později byla vybudována Včelí naučná stezka. Včelí úly. (foto Jaroslav Juráň)

Práce zahrádkářských svazů 88

Literatura: Bartovský, V. (1909): Vlastivěda moravská – Hranický okres. Muzejní spolek v Brně, Brno. Boček, O. (1953): Pomologie, SZN, Praha. Kamenický, K. (1924): České ovoce VI – Jablka. Československé ovocnické společnosti, Praha. Kopecká, M. (2011): Jak to bylo u nás doma. Vydáno vlastním nákladem. Otruba, Z. (2001): Evidence výskytu dříve pěstovaných odrůd ovocných dřevin v zájmovém území města Hranice. Diplomová práce. MZLU, Brno. Peiker, J.; Kyncl, F. (1962): Ovocnictví. SZN, Praha. Schubert, E. (1900): Stručné dějiny ovocnictví moravského. Odbor zemědělské rady moravské, Brno. Vaněk, J. (1945): Lidová pomologie VII – Jablka. Nakladatelství zemědělské literatury, Chrudim.

Na Hranicku aktivně pracují místní organizace zahrádkářského svazu. Pořádají zahrádkářské výstavy, akce pro děti a veřejnost, odborné přednášky, často spolupracují s chovateli včel. Zahrádkáři v Hustopečích nad Bečvou vybudovali pro potřeby místních obyvatel v roce 1978 výkupnu ovoce včetně prostor s kompletním zařízením a vybavením pro moštování a sušení ovoce, smažení povidel i pecí pro pečení pecáků (zmíněné výše). Tyto služby jsou k dispozici občanům dodnes. Mimo to na území regionu působí zahrádkáři v Hranicích, Rakově a Ústí.

Autoři: Ing. Marcela Tomášová, Hranická rozvojová agentura, m.tomasova@regionhranicko.cz Ing. Zdeněk Otruba, otruba.zdenek@gmail.com Mgr. Radim Lokoč, Ph.D., EKOTOXA s.r.o., radim.lokoc@centrum.cz, kontakt@ovocne-stezky.cz Mgr. Pavla Škarková, EKOTOXA s.r.o., pavla.skarkova@ekotoxa.cz

Výstava ovoce v Hustopečích nad Bečvou. (foto Vlastimil Váhala)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Nejznámější ovocná výsadba v regionu se nachází v zámeckém parku v Holešově. (foto Radim Lokoč)

Moštěnka

Anna Koláčková

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Území MAS – Partnerství Moštěnka se nachází na pomezí Olomouckého a Zlínského kraje. Jedná se o sdružení mikroregionů Moštěnka a Holešovsko a osmi dalších okolních obcí. Mikroregion Moštěnka leží v jižní části Olomouckého kraje, v blízkosti Přerova. Charakteristické pro toto území jsou roviny Hornomoravského úvalu v západní části, které postupně přecházejí směrem k východu v členitější Podbeskydskou pahorkatinu rozčleněnou širokými nivami vodních toků (Moštěnka a její přítoky). Klimaticky se jedná o teplou oblast, jež je charakterizována dlouhým, teplým a suchým létem a průměrnou roční teplotou vzduchu 7 – 9 °C. Na tento celek navazuje jižním směrem mikroregion Holešovsko, který již administrativně náleží k Zlínskému kraji. Reliéf oblasti je tvořen plochou pahorkatinou Holešovské plošiny, která je podcelkem Hornomoravského úvalu a je tvořena nánosy řek přitékajících z Hostýnských vrchů. Severně se území zvedá v Podbeskydskou pahorkatinu, na východě se nachází podhůří Hostýnských vrchů s malebnou kopcovitou krajinou. Klimaticky náleží mikroregion do oblasti mírně teplé s průměrnými teplotami 7 – 8,5 °C a ročními srážkami 600 – 800 mm.

Kroměřížsko

Ovocnářství má v příznivých polohách a půdních podmínkách Hané velmi výhodné podmínky a proto i dlouhou tradici, která započala již ve středověku, kdy zde byly zakládány rozsáhlé statky. Plochy, které byly získány pro hospodaření byly ohrazovány, a tak vznikaly zahrady a sady. Dělo se to v prvé řadě na majetku církevním, panském a později i městském. K vysazování ovocných stromů podněcovali Marie Terezie a Josef II. Za vlády Marie Terezie byl v roce 1752 vydán zahradnický řád, který se týkal výchovy a organizace zahradnického cechu. Jako odezvu tohoto nařízení lze na Kroměřížsku označit založení několika školek pod vedením arcibiskupského zahradníka Ehrmanna okolo roku 1796. Bylo v nich vypěstováno na 75 000 vysokokmenných stromů, většinou jabloní a hrušní tehdejších nejvybranějších odrůd. V minulosti, kdy bylo maso vzácnou součástí jídelníčku, bylo ovoce důležitou složkou pokrmů – ovocné sady nebo zahrady se proto zakládaly u každého gruntu. Jejich produkce sloužila zpravidla pouze k samozásobitelství majitelů, málokdy bylo určeno výhradně k prodeji. V některých obcích převládaly jabloně s hrušněmi, jinde švestky. Tyto tři druhy rostly v každé obci, výběr ovoce doplňovaly třešně, višně a ořešáky. Ovoce se uskladňovalo ve sklepích, zahrabávalo se do slámy ve stodolách nebo do obilí v sýpce, dělalo se z něj víno, pálenka, vařila se z něj povidla, něco se usušilo. Co se nespotřebovalo v hospodářství, prodalo se na trhu. O ovocnářské tradici i zastoupení ovocných odrůd pěstovaných ve zdejší oblasti na přelomu 19. a 20. století podává svědectví kniha Stručné dějiny ovocnictví moravského (Schubert 1900). Záměrně necháváme v původním znění:

„…Není obce, aby se tam nevařila povidla, někde i ovoce se suší, však jen pro domácí potřebu… …Ovocné stromoví vysázeno je jak v zahradách a sadech, tak na polích a silnicích, ano není takřka silnice bez ovocného stromoví… …Pravčice s mnoha druhy zimními (kardinálky, kožené, kysňatky).“ (Schubert 1900:45-46)

Přerovsko „Od okresu Přerovského mělo by se v ohledu ovocnářském více očekávati. Větší část ovoce upotřebí se doma ve stavu čerstvém, něco se suší a vaří na povidla, a malá část na víno ovocné se věnuje. Z mnohých obcí se ovoce ani ven nedostane. Na některých místech nemohou se rozloučiti s ‚hanáckou palmou‘/rozuměj vrbou/. Ó, co by tu mohlo však ovocných stromů býti! Ó jaký prospěch by z toho jednotlivcům i celému světu vzešel! …Beňov – pěstuje všecko ovocné stromoví, školní zahrada čítá 20 odrůd jabloní, 17 odrůd hrušní, v obci se suší ovoce, vaří se povidla a lisuje (asi 70 hl) ovocné víno… …Dřevohostice - s 9 odrůdami slív, 40 odrůdami jabloní a 16 odrůdami hrušní, pěstují se zde mimo též třešně, broskve, meruňky višně, ořešáky a ve fíkovně fíky. V obci jest stará hrušeň ‚Mackůvka‘, jejíhož stáří se nelze dopíditi, jest velká a významná pro tuto obec, jelikož dala obyvatelům jejím přezdívku ‚Mackůvkáři‘.“ (Schubert 1900:44,74)

Holešovsko

Hrušeň u Muzea lidových staveb v obci Rymice. (foto Vladislava Bělíková)

Společným rysem obou regionů je málo členitý terén a na poměry České republiky výborné klimatické podmínky, díky kterým se zde mohly vyvinout jedny z nejúrodnějších půd (černozemě, hnědozemě). Není proto divu, že naši předkové započali s osidlováním této oblasti již v paleolitu. Dokládají to známé archeologické nálezy sídliště lovců mamutů např. v Předmostí u Přerova z doby před 25 000 lety. Později s rozvojem kultury mladší doby kamenné (6. tisíciletí př. n. l.) již docházelo k rozvoji zemědělství a chovu dobytka. V 6. století začali na naše území pronikat Slované, osídlení sice ještě nebylo kontinuální, ale ve zvlášť příznivých oblastech vznikaly postupně rozsáhlé zemědělské krajiny, kde obhospodařované plochy měly již tehdy větší podíl než lesy. Z 11. století jsou dochovány písemné zmínky o existenci prvních obcí. Lidská sídla

Historie ovocnářství

se postupně rozrůstala a jejich síť zahušťovala. Až v době tereziánské a josefínské se ukončil vývoj osídlení na Hané. V dnešní krajině obou mikroregionů jsou původní smíšené a lužní lesy nahrazeny zejména ornou půdou. Celková rozloha zemědělské půdy dosahuje 80 % území. Protože se nacházíme uprostřed Hané, nejúrodnější moravské oblasti, pěstují se zde především obiloviny (pšenice, ječmen, žito, oves), brambory, cukrovka, řepka a kukuřice. V mnohem menší míře se setkáváme s loukami a pastvinami. Také podíl rozptýlené krajinné zeleně je dnes velmi nízký, zbytky původních lesních společenstev se zachovaly pouze sporadicky. Hospodářská činnost člověka silně zasáhla i do přírodních procesů, zejména zvýšením eroze.

„Chceš-li, laskavý čtenáři, okusiti dobrého ovocného vína nebo slivovice, tož vydej se se mnou na cestu po okresu Holešovském, a buď jist, že nenajdeš skoro osady bez slivovice nebo ovocného vína… …Matička země okresu tohoto i s podnebím přeje ovocnému stromoví, jemuž se tu daří pod rukou jeho milovníků. Nadbytek ovoce, jež se doma nespotřebuje, vandruje do Pruska, do Dol. Rakous, do Slezska, do Ruska, do Čech… …Lechotice jablka: renety, kardinálky, kožichy, míšenky, žňovky. Hrušky: medůvky, máslovky, václavky, saleburky, žbánky.“ (Schubert 1900:45-46) Selská zahrada se starými odrůdami ovocných stromů v Bochoři. (foto Anna Koláčková) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Ovocné sady u holešovského zámku

Nově osázená polní cesta v obci Ludslavice. (foto Anna Koláčková)

Jabloň, v pozadí stromořadí podél polní cesty. (foto Anna Koláčková)

Jednu z nejvýznamnějších a bezpochyby největší ovocnou extenzivní výsadbu v oblasti najdeme paradoxně v zámeckém parku v Holešově. První zmínka o zdejší tvrzi se datuje k roku 1371, výstavnější panské sídlo (zámek) zde pak bylo vystavěno pravděpodobně na přelomu 15. a 16. století za Albrechta staršího ze Šternberka, dále se rozvíjelo za Lobkoviců (1604 – 1651). Na panství zpustošeném třicetiletou válkou počal Jan hrabě z Rottalu budovat nové rodové sídlo dle projektu architekta Filiberta Luchese. Spolu s budovou zámku byla zřízena v jejím okolí okrasná zahrada. Ovocné sady byly patrně součástí již prvních zahrad založených u zdejšího panského sídla. Dochované plány z let 1750 a 1775 potvrzují, že jejich větší část byla vysazena na shodných plochách jako dnes. Údaje o pěstovaných odrůdách se zachovaly z konce 19. století. V letech 1890 – 1893 probíhala postupná obnova sadu, každý rok bylo vysázeno 5 řad po 12 stromech. Staré stromy byly odstraňovány postupně, vždy jen v právě obnovované části.

Jabloně z tohoto počtu tvořily 70 %, v 80 odrůdách byly nejvíce zastoupeny ‘Car Alexandr‘, ‘Ananasová reneta‘ a ‘Panenské české‘; dále hrušně a několik třešní a meruněk. Poslední velká obnova zámeckých sadů byla provedena v padesátých letech 20. století. Vzhledem k tomu, že bylo zamýšleno zřídit v zahradě ovocné arboretum, byla provedena výsadba většího množství ovocných odrůd i staršího sortimentu. Dle výsledků inventarizace odrůd ovocných dřevin z roku 2006 provedené Ing.

Hrušně byly vysázeny na Návsi v Pravčicích roku 1965. Vždy jedna ‘Hardyho máslovka‘ a jedna ‘Pařížanka‘. V současné době je jejich zdravotní stav špatný, mnohé byly vykáceny a postupně odcházejí další. (foto Anna Koláčková)

Jak je z dobové literatury patrné, bylo zde „…ovocné stromoví vysázeno jak v zahradách a sadech, tak na polích a silnicích, nebylo takřka silnice bez ovocného stromoví…“ (Schubert 1900:52). Toto však přestalo platit od poloviny minulého století, kdy místní venkovské prostředí pocítilo dopad kolektivizace a socializace venkova. Nastal neuvážený proces scelování pozemků a likvidace

mezí a polních cest, došlo k úbytku sadů, ovocných stromořadí a rozptýlené krajinné zeleně vůbec. Většinou se jednalo o staré a krajové odrůdy, které jsou nositeli nejcennějšího genetického materiálu. Ještě dnes můžeme ve vesnicích regionu najít svědectví zašlé ovocnářské tradice – zahrady s velmi starými stromy, které i přes malou či žádnou péči dávají poměrně slušné úrody.

Holešovský sad na současném leteckém snímku a na mapovém listu ze Stabilního katastru z roku 1830. (Křesadlová 2007) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Roste zde i prastará odrůda ‘Míšeňské‘. (foto Radim Lokoč)

Plánek sadu z roku 1775. (Křesadlová 2007)

Plán výsadby sadu z roku 1890. (Křesadlová 2007)

Stanislavem Bočkem, Ph.D. se ve zdejších sadech uchovalo přes 50 odrůd jabloní doplněných několika hrušněmi. Z odrůd, jejichž výsadba je doložena mezi roky 1890 – 1892, jsou stále v sadech pěstovány z jabloní ‘Bismarkovo‘, ‘Blenheimská reneta‘, ‘Boskoopské‘, ‘Coxova reneta‘, ‘Gdanský hranáč‘, ‘Gravštýnské‘, ‘Panenské české‘, ‘Parkerovo‘, ‘Parména zlatá zimní‘, ‘Ribstonské‘, ‘Richardovo žluté‘, ‘Řehtáč soudkovitý‘ (Křesadlová, 2007).

Dalším záměrem inventarizace bylo posoudit perspektivu stromů, navrhnout pěstební péči, případně likvidaci silně poškozených jedinců a zpracovat návrh dosadby novými stromky vhodných odrůd. Je velice důležité, aby se tato cenná sbírka genetického materiálu uchovala v dobré kondici pro další generace a zároveň podala svědectví o historii zdejšího unikátního zámeckého parku.

Jablka v seznamu odrůd z roku 1892. (Křesadlová 2007)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Současný pohled na sad v zámeckém parku. (foto Anna Koláčková)

Staré a krajové odrůdy

Šedá letní – Špinka

Ze starých a krajových odrůd jabloní, které se ve zdejší krajině pěstovaly, lze v současnosti najít ‘Grávštýnské‘, ‘Gdánský hranáč‘, ‘Řehtáč soudkovitý‘, ‘Ribstonské‘, ‘Landsberská reneta‘, ‘Panenské české‘, ‘Baumannova reneta‘, ‘Jadernička moravská‘, ‘Boikovo‘ a ‘Průsvitné žluté‘, odrůdy hrušní ‘Clappova‘, ‘Williamsova‘, ‘Špinka‘, ‘Hardyho máslovka‘, ‘Charneuská‘, ‘Boscova lahvice‘, ‘Lucasova máslovka‘ a méně známé krajové odrůdy ‘Pražka‘ a ‘Jakubinka‘.

Jedna z nejstarších odrůd hrušní, její původ je připisován do Francie, kde se pěstovala již před 400 lety. Je nenáročná na kvalitu půdy i klima. Plody má malé, kuželovitého až baňatého, nesouměrného tvaru. Stopka je silná, dlouhá, tmavě hnědě zbarvená, vtlačená do šikmé jamky. Silná kožovitá slupka je žlutozelená, skořicově rzivá. Hodí se k přímému konzumu i k zavařování. I v našem kraji se v současnosti dostává do popředí zájmu znovuvyužívání a ochrana dříve založených sadů se starými a krajovými odrůdami. Mnoho těchto odrůd je značně odolných k nepříznivým klimatickým podmínkám, chorobám a škůdcům, představují tak důležitou zásobárnu důležitých genů a vlastností, které je třeba uchovat. Příkladem mohou být krajové odrůdy hrušní ‘Pražka‘ a ‘Jakubinka‘.

Panenské české Česká národní odrůda. Plody jsou malé až střední, červené, případně s žíhaným líčkem. Chutná šťavnatě, sladce navinule s typickým aroma. Využívá se k přímému konzumu i na výrobu moštů, vín a pálenek. Dá se zpracovat i na povidla a sušit. Jablka po otlačení nehnijí, nevadnou, jsou výborně uchovatelná. Odolnost proti mrazu je vysoká, strupovitostí ani padlím netrpí. Plodí později, hojně a pravidelně. Hodí se do zahrad, sadů, na pastviny i pro stromořadí a aleje. ‘Panenské české‘ patřilo v minulosti k jedné z nejrozšířenějších odrůd u nás, bylo ceněno pro své chuťové i tržní vlastnosti.

nka´. (foto Václav Tetera) ´Pařížanka´.

Hrušeň ‘Pražka‘ v Kyselovicích dosahuje stáří cca 100 let. (foto Anna Koláčková)

ra až března, v chladírnách i půl roku. Hodí se k přímému konzumu jako stolní odrůda, rovněž i na kompotování a mražení.

Jakubinka Strom ‘Jakubinky‘ najdeme na návsi v obci Lišná, jeho stáří je asi 150 let, obvod kmene 153 cm. Název odrůdy je odvozen od doby zrání, kolem svátku sv. Jakuba v půli července. Jedná se tedy o ranou odrůdu hrušky, která plodí malé kulaté žluté plody sladké chuti, jež se používají na výrobu hruškovice.

Boscova lahvice ‘Boscova Lahvice‘ je podzimní odrůda, která vznikla na počátku 19. století ve Francii, ale některé zdroje se přiklání k Belgii. Růst koruny je středně silný a tvoří široce pyramidální tvar. Je nutné upozornit na to, že tato odrůda je náročná na polohu a půdu. Konzumní zralost nastává čtrnáct dní až tři týdny po sklizni. Vzhledný plod a výborná chuť jsou její značnou předností.

Hrušeň ‘Špinka‘ v Kyselovicích, její stáří se odhaduje na 120 let. (foto Anna Koláčková)

Pražka Tato málo známá odrůda vyžaduje teplejší polohy, výživné a hluboké půdy. Plodí brzy po výsadbě, hojně a pravidelně. Plody má střední velikosti, tvarově málo vyrovnané – vejčité i pravidelně hruškovité. Slupka je světle zelená, bez krycí barvy. Dužninu má lehce nažloutlou, máslovitou, sladce navinulé chuti. Sklízí se v polovině července v tvrdém stavu, konzumní zralosti dosáhne během pár dní po sklizni. Je to jedna z prvních hrušek v roce, vhodná pro přímý konzum, sušení, výrobu povidel i destilátů.

´Panenské české´. (foto Václav Tetera)

Pařížanka Francouzská odrůda vypěstována koncem 19. století. Rychle se rozšířila v celé západní a střední Evropě. Říká se jí též Pařížská nebo Pařížský miláček. Pro vysokou mrazuodolnost se hodně vysazovala i v chladných polohách, ovoce zde ovšem nedosahuje patřičné kvality. Plody dozrávají k jídlu od prosince, vydrží do úno-

Hrušeň ‘Jakubinka‘ v Lišné. (foto Lenka Baďurová)

´Boscova Lahvice´. (foto Václav Tetera) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Zpracování ovoce

Nové výsadby ovocných stromů

Povidla

Výsadby ovocných stromů nejsou ve zdejší krajině pouze záležitostí minulosti, v posledních letech bylo vysázeno několik nových soukromých sadů, také obce se snaží znovu vysazovat ovocné stromy v obecních zahradách a okolo polních cest. Nesmíme samozřejmě opomenout drobné pěstitele, kteří vysazují na svých zahrádkách ovocné stromy pro svou vlastní potřebu. V současné době je trendem pěstovat nově vyšlechtěné odrůdy na štíhlých vřetenech na málo vzrůstných podnožích, což usnadňuje sklizeň i případné chemické ošetření. V Beňově vznikl Sad tří generací. Děti z MŠ a ZŠ společně se svými rodiči a prarodiči vysadili 24 jablůně. Od této chvíle patří jabloně jejich rodinám i se všemi plody, které urodí.

100

Bořenovice, alej u školy. (foto Hana Jurečková)

Povidla jsou trumfem staré české kuchyně, tak ceněným, že i v německy mluvících krajích najdeme výraz Powidln. Jako náplň do buchet a koláčů jsou bezkonkurenční, ale díky své aromatické, kyselkavé chuti se v minulosti často používaly i v kombinaci se slanými a masovými jídly (příkladem je uzené s povidlovou omáčkou). Dříve se povidla v našem kraji vařívala v každé vesnici. Stačilo mít jen kotel (nejlépe měděný). Namáhavé bylo hlavně míchání, proto se nad kotel zavěšovalo míchací zařízení zde zvané lóňák, pro které bylo nad kotlem trvale zabudované oko, ložisko, ve kterém se na svislé hřídeli kýve mísidlo. A jak se povidla vaří? Nejdříve je nutné švestky v kotli pořádně rozvařit, až pecky vylezou. Pecky mají konzervační účinek a dodají charakteristickou chuť i vůni. Hmota se dále propasíruje přes síto, čímž se odstraní zároveň i pecky. Vzniklé směsi se zde říká lízanka. Poté se lízanka vrátí do kotle a pak již stačí pouze topit a míchat do té doby než směs zhoustne. Hotová povidla poznáme tak, že když je nabereme na lžíci a obrátíme ji, směs již neukápne. Po vychladnutí se na povrchu vytvoří škraloup, který povidla chrání před zkažením. Vydrží rok i déle.

Na území MAS – Partnerství Moštěnka se nachází celkem 7 zařízení, kde si může povidla ze svých vlastních švestek uvařit každý zájemce. Jsou povětšinou v majetku místních zahrádkářských svazů, a i když tato práce zabere celý den, stojí kvalitní švestková povidla z vlastních vypěstovaných švestek určitě za to.

101 Moderní pálenice Pravčice. (foto Lenka Klimková)

Pálení V současné době je na území MAS – Partnerství Moštěnka 7 pěstitelských pálenic, kde obsluha zájemci po předchozí domluvě vypálí dovezený kvas. V této oblasti se nejvíce pálí slivovice, dále pak hruškovice a kalvádos z jablek. Méně častá je výroba třešňovice a meruňkovice. K nejnovějším patří pálenice v Pravčicích, která je vybavena technologií německé společnosti Arnold Holstein, jež patří ke světové špičce v oboru destilačních zařízení. Dvě destilační kolony o objemu kotlů 150 a 300 litrů slouží k pěstitelskému pálení a díky schopnosti uchovat plnohodnotnou vůni a chuť se také využívá k pálení netradičních destilátů vyráběných v menších sériích z méně obvyklých druhů ovoce (jahodovice, malinovce, višňovice, rybízovce apod.) Nejmenší množství pro pálení je 80 litrů kvasu a maximum, které lze jednorázově vypálit, je 450 litrů kvasu. Výsadba Sadu tří generací v Beňově. (foto archiv obce Beňov)

Výsadba ovocných stromů v Bochoři. Sázely děti z místní základní a mateřské školy. (foto archiv obce Beňov)

Vaření povidel ve Staré Vsi u Přerova. Do kotle s elektrickým míchacím zařízením vejde cca 150 kg zralých švestek, z kterých je na konci celého procesu cca 50 kg povidel. (foto Anna Koláčková) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Václav Tetera *25. 2. 1947 významný český ovocnář, pomolog, autor knih, publikací a odborných článků. Ing. Václav Tetera, CSc. pochází z Pravčic na Kroměřížsku, je absolventem Zahradnické fakulty dnes Mendlovy zemědělské a lesnické univerzity v Lednici na Moravě. Během své dvacetileté činnosti ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm (kam nastoupil v roce 1972) vytvořil základ sbírek tradičních užitkových i okrasných rostlin, zejména ovocných dřevin a zasloužil se také o záchranu původního typu valašské ovce. Je dlouholetým propagátorem ochrany starých ovocných stromů a odrůd. Spolupracuje s některými našimi i zahraničními nevládními organizacemi zabývajícími se studiem genofondu užitkových rostlin. Pro SAVE (Safeguard for Agricultural Varieties in Europe, Společnost pro agronomickou variabilitu v Evropě) zpracoval za ČR do celoevropské databáze názvů a synonym odrůd jabloní terminologii v českém jazyce s adekvátními německými, anglickými a francouzskými názvy, cca 12 tisíc položek. Inicioval založení několika genofondovýh sadů, objevil a popsal několik desítek místních odrůd ovocných dřevin. Odborně působí především v oblasti Valašska, Moravského Slovácka, částečně na severovýchodní Moravě a na Hané. Uveřejnil více jak sto odborných článků a několik publikací, například Jabloně na Valašsku, metodiky: Ohrožené odrůdy ovocných dřevin a Záchrana starých a krajových odrůd ovocných dřevin. Pro potřeby ČSOP zpracoval CD Pomologie jednou větou. V roce 2007 vyšla jeho zatím poslední kniha Ovoce Bílých Karpat, výpravná barevná publikace o historii ovocnářství v této oblasti a o stovkách odrůd ovocných stromů. Byl oceněn jubilejní medailí N. I. Vavilova od největší a nejstarší rostlinné genobanky VIR v Petrohradě za činnost v oblasti studia a záchrany genetických zdrojů užitkových rostlin. V současné době žije ve svém rodišti v Pravčicích.

Výstava ovoce v obci Machová. (foto Anna Koláčková)

102

Vlkošská baňka. (foto Lenka Klimková)

Výstavy a košty S ovocnářstvím je na území MAS – Partnerství Moštěnka spjato mnoho akcí. V prvé řadě jsou to na podzim výstavy ovoce a zeleniny, které pořádají místní organizace Českého zahrádkářského svazu. Mimo výpěstků členů se na přehlídce objevuje i ovoce od dalších místních pěstitelů, k vidění jsou staré a krajové odrůdy

Beňovský slivkošt. (foto archiv obce Beňov)

ovoce i široký sortiment nově pěstovaných odrůd. Po novém roce se konají ochutnávky destilátů z ovoce. Produkty se hodnotí v různých kategoriích – pálenky z jablek, hrušek, švestek, ostatní pálenky a likéry. Porota hodnotí barvu, vzhled, čistotu, vůni, chuť a celkový dojem. Košt pálenek si získává mezi pěstiteli i návštěvníky stále více příznivců. Akce je i dobrou příležitostí pro setkání se sousedy a známými u skleničky dobré kořalky.

Některé z odrůd určených Václavem Teterou – ‘Svrbálky‘, ‘‘S bálk ‘ ‘Hýl ‘‘Hýle‘,‘ ‘‘Ok ‘Okrůhlice‘, ůhli ‘ ‘‘Žl ‘Žluté té d durancie‘. (foto Václav Tetera) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

103

Památný strom Prajzovská hruška K mohutné hrušni (vysoké 10 m, obvod kmene 370 cm a stáří 250 let) stojící v polích nad obcí Hostišová, se váže následující vyprávění o události, která se stala v roce 1866 za tzv. Prajzské války (Prusko-rakouská válka): Prajzští (pruští) vojáci v počtu asi 10 mužů přišli na Hostišovou lesem zvaným Studenec směrem od Lechotic. Byli to vojáci mladí, urostlí, a zajímavé na nich bylo, že měli dlouhé flinty. Když vyšli z lesa na pole a uviděli zahrady a chalupy, zamířili přímo tam. Lámali ploty, v zahradách a dvorech chytali slepice. Tak se dostali do chalupy ke Konečným čp. 3. Tetička Konečná právě rozpouštěla máslo, jak se postaru říkávalo „putr“ a měla jej tak něco přes půl

hrnce „jalubjáka“. Toto máslo bylo už trochu vychladlé, ale ještě ve stavu tekutém. Prajžští vojáci, kteří se chovali hned jako doma, jí ten hrnec s máslem vzali a začali ho pít. Tetička jim ho chtěla vzít, že jim z toho bude zle, ale se špatnou se potázala. Když vojáci toto máslo vypili, šli na dvůr a začali sbírat „špendléky“, kterých bylo na dvoře dostatek, a pak začali „rabovat“ po chalupě. Po chvíli začali mít velké bolesti břicha, postupně čím dál větší. Ten voják, co pil a jedl nejvíce, během asi jedné hodiny zemřel. Mrtvého vojáka pochovali za vsí na Záhumenicích pod hruškou, kde leží doposud. (dle Šnajdarová a kolektiv 2010:189) Hrušce neřekne nikdo jinak než Prajzovská, také cestě, po které vojáci šli, se dodnes říká Prajzská.

Dobové vyobrazení továrny. (foto sbírka Státního okresního archivu v Přerově)

Továrna Terezie Hrubé v Přerově

104

Prajzovská hruška v květu. (foto archiv obce Hostišová)

V minulosti byly na úrodném Přerovsku příznivé podmínky k rozvoji potravinářského průmyslu. Zde je příběh jedné z místních továren na zpracování ovoce. Vědomí, že spousta ovocných plodů v úrodných sadech Hané není plně využita a rychle podléhá zkáze, přivedlo Terezii Hrubou na myšlenku začít s výrobou ovocných konzerv a marmelád. Pochopení nalezla u svého manžela, který se stal ve firmě jejím společníkem. Počátky budoucí největší továrny na zpracování a konzervování ovoce a zeleniny na Moravě začaly v roce 1905 v obyčejné kuchyni. Zavařenina se zde připravovala v malých plecháčích. Původní název továrny, založené v roce 1906 zněl Továrna na ovocné a zeleninové konservy, ovocné šťávy, ovocná vína, lihoviny a prodej ovoce. O rok později si Terezie pronajala první poschodí přerovského zámku na Horním náměstí, kde již vaření marmelád nabylo větších rozměrů. Firma se rychle rozrůstala a manželům se podařilo získat pozemek s domem a bývalou sušárnou řepy v Přerově v ulici Za Mlýnem. Závod musel zpočátku překonávat nejrůznější překážky. Ve srovnání se západními státy, kde bylo užívání marmelád a džemů samozřejmostí, byla tehdy u nás jejich spotřeba minimální. Vedení proto vynaložilo značné úsilí k překonání předsudků a reklamní kampaní přesvědčovalo veřejnost o tom, že konzervy jsou zpracovávané v továrnách stejně pečlivě a čistě jako v domácnostech, ovšem s rozdílem, že na dokonalém strojním zařízení lze dosáhnout mnohem lepší jakosti. Vaření ve vakuu při nižším tlaku totiž zaručovalo, že vitaminy obsažené v ovoci se nezničí, jak tomu bývalo při domácí výrobě. Již za Rakouska Uherska se firma řadila na druhé místo ve výrobě S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

mezi továrnami na ovocné konzervy. Jako hlavní výrobky byly postupně vyráběny povidla, marmelády, cukrovinky, čokolády, umělý med, Argo-krém a kandys. V průběhu let se sortiment měnil, některé výrobky firma vyrábět přestala a specializovala se na jiné. Velmi populární byla i výroba cukrovinek, která se po válce a znárodnění stala hlavním výrobním artiklem. Továrna byla přejmenována na ZORA Přerov. Výrobky se vyvážely i do zámoří. Velmi žádaným výrobkem byla velká čokoládová vejce. Dále se zde vyráběly karamelové bonbony a další čokoládové výrobky. Následně převzala výrobu Zora Olomouc a do továrny byla převedena část výroby firmy KAZETA Přerov (Fišmistrová 2010: 120-126). Použitá literatura: Schubert, E. (1900): Stručné dějiny ovocnictví moravského. Český odbor zemědělské rady moravské, Brno. Křesadlová, L. (2007): Ovocné sady u holešovského zámku. Informační leták. Národní památkový ústav, Územní odborné pracoviště v Kroměříži, Kroměříž. Fišmistrová, V. (2010): Sladký život továrnice Terezie Hrubé aneb řemeslo má zlaté dno. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov, Přerov. Šnajdarová, M. a kol. (2010): Památné stromy Zlínského kraje. Zlínský kraj, Zlín, ISBN 978-80-254-9006-8. Tetera, V. a kol. (2006): Ovoce Bílých Karpat. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, ISBN 80-903444-5-3. Autor: Anna Koláčková, MAS – Partnerství Moštěnka, o.s., kol.anna@seznam.cz

105

Ovocné sady nad Pitínem. (foto Archiv Centra Veronica Hostětín)

Bojkovsko

106

Stanislav Boček Radim Machů Jiří Němec Radomír Staš Alena Šuráňová

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Bojkovsko v rozsahu území MAS Bojkovsko zahrnuje jednak rovinaté až mírně zvlněné polohy při horním toku řeky Olšavy s přesahem k nevýrazné vrchovině zvané Luhačovická a jednak pestrou a výškově členitou krajinu střední části pohoří Bílých Karpat, včetně druhého nejvyššího vrcholu, Velkého Lopeníka (911 m n. m.). V nižších polohách najdeme soustředěné dědiny slováckého typu často se zachovalou plužinou úzkých záhumenků a dále větší ucelené lány polí nebo pastvin povětšinou na rovinách či mírných svazích. Lesa je zde poměrně málo, pokrývá především nízké a ploché hřbety oddělující od sebe jednotlivé vesnice. Směrem do hor se mění způsob osídlení na méně sevřený, prostupující do krajiny, nejvýše v oblasti Moravských Kopanic jsou celé obce tvořeny polosamotami. Velké plochy orné půdy prakticky chybí, přibývá lesa a křovin a krajina je plošně daleko více členitá – jemněji mozaikovitá, a také tvarově různorodá, složená z četných překvapivých zákoutí, drobných údolí oddělených již prudšími stráněmi a hřebeny.

107

Ovocnářství a krajina Další typický znak Bojkovska napříč rozdílnými krajinnými podmínkami je výrazná přítomnost ovocných stromů, a to v plné šíři rozmanitosti druhů, odrůd a forem. Zdejší krajina nabízí pro život ovocných stromů mimořádně dobré, i když specifické přírodní podmínky, a ovocné stromy v nejrůznějších podobách zase představují jeden z nejvýznamnějších znaků krajiny Bojkovska. Ovocné stromy ve své kráse a harmonii vracejí krajině tolik, co z ní odčerpaly pro svůj růst. Dá se bez nadsázky říct, že ovocné stromy

a zdejší krajina k sobě patří už stovky let. Najdeme zde soliterní staré ovocné stromy či jejich malé skupinky, stromořadí podél cest, menší extenzivní sady a dokonce i několik velkých intenzivních výsadeb v okolí Bojkovic, zanedbaných památek na jednotné družstevní pokusy o ovocnářskou velkovýrobu ze 70. let 20. století. Svědectvím dřívějších snah o intenzívní hospodaření jsou i rozsáhlé ovocné sady na terasách ve Starém Hrozenkově.

108

109

Pohled na Starý Hrozenkov a Žítkovou od Mlynisk na konci 50. let. (foto archiv Martina Michalčíka)

Společný pro celou krajinu Bojkovska je její zemědělský charakter, a to i v oněch vyšších polohách, které byly člověkem kolonizovány a obhospodařovány poměrně nedávno (v 17. až 18. století). Nejčastějším způsobem obhospodařovávání zdejší krajiny bylo pastevectví, které se zasloužilo o vznik druhově velmi bohatých bělokarpatských luk, větší mozaikovitost krajiny a vytvoření typického krajinného rázu. Díky náročným přírodním podmínkám a svérázu obyvatel byla podhorská část Bojkovska z velké části ušetřena socialistického scelování a intenzifikace zemědělské výroby. Hospodařila zde sice zemědělská družstva, ale krajinu to neovlivnilo tolik jako v jiných oblastech.

V současné době se hospodaří na celém území dosti podobně, povětšinou dle zásad ekologického zemědělství, samozřejmě pod horami jsou podmínky stále o něco obtížnější. Působí zde velké zemědělské firmy, následníci jednotných zemědělských družstev, obhospodařující velkými stroji řádově stovky hektarů. Drží se i řada menších a malých podniků, farem a živnostníků, kteří hospodaří na jednotkách až desítkách hektarů a nezřídka pracují v krajině malou technikou či ručními nástroji, což umožňuje zachování jejího tradičního rázu. Ještě stále zde můžeme zahlédnout člověka s motykou, orající koně či skupinky osob s kosou a hráběmi. Ovocné sady jsou přirozenou součástí zdejší krajiny. (foto archiv Centra Veronica Hostětín) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

110

Staré a krajové odrůdy

Jabloně

Členitý reliéf Bojkovska předurčuje extenzívní způsob využívání krajiny pro zemědělství. Ne jinak je tomu i v případě ovocnářství, které má povětšinou samozásobitelský charakter. Odrůdová skladba ovoce vychází tedy jednak z charakterů sadů a jejich odbytového zaměření, jednak z přírodních podmínek, umožňujících pěstování ovoce. Ve větších sadech či v silničních alejích převládají kdysi komerčně využívané odrůdy, možno říci celosvětového významu, např. jabloně ‘Baumannova reneta’, ‘Boikovo’, ‘Boskoopské’, ‘Landsberská reneta’, ‘Matčino’, ‘Vilémovo’, ‘Ontario’ či ‘Strýmka’, hrušně ‘Hardyho’ a ‘Konference’, ze slivoní ‘Švestka domácí‘. V soukromých zahradách či na pastvinách výše položených vesnic se naproti tomu setkáváme s hojností originálních krajových forem ovocných dřevin, přináležících konkrétně regionu Bojkovska či oblastem bezprostředně sousedícím. Pátrání po starých a krajových odrůdách na Bojkovsku stále probíhá. Velký kus práce byl odveden v letech 2003–2006, kdy se uskutečnil rozsáhlý projekt s názvem Využití krajových odrůd ovocných dřevin pro udržení a obnovu krajinného rázu v CHKO Bílé Karpaty a pro záchranu biodiverzity. Jedním z mnoha praktických výstupů projektu bylo i vydání pomologie Ovoce Bílých Karpat, která si našla své pevné místo v knihovně mnoha milovníků starých odrůd ovoce. Staré a krajové odrůdy se v současné době mezi ovocnářskými odborníky zmiňují zejména v souvislosti s uchováním genetických zdrojů (Paprštein 2003; Paprštein, Kloutvor 2006), měli bychom jim ovšem ponechat především nesporný hospodářský význam pro obyvatele daného regionu, o čemž svědčí rostoucí zájem ze strany pěstitelů. Některé krajové odrůdy se začínají utěšeně rozšiřovat i za hranice původního rozšíření, jejich obliba u pěstitelů i konzumentů narůstá. Oblast Bojkovska se vyznačuje velkým bohatstvím ovocných odrůd. Jejich význam přesahuje pouze hospodářské hledisko, ovocné výsadby se nemalou měrou podílí na utváření unikátní krajiny severní části Bílých Karpat. Přidanou hodnotu dále nabízí využití krajových odrůd coby jedinečných místních specialit, které přispívají nebo mohou přispívat k rozvoji cestovního ruchu a celkovému rozkvětu regionu.

V knize Ovoce Bílých Karpat jsou z oblasti Bojkovska popsány jabloně ‘Homolky’, ‘Gdoulové’, ‘Koník’, ‘Koty’, ‘Lipůvka’, ‘Mastnůvky’, ‘Sladké’, ‘Výčesa’ a ‘Zelenka’. Jedna z nejvíce rozšířených a oblíbených jabloní ‘Jadernička moravská’ má výbornou chuť v čerstvém stavu, přitom se hodí snad na všechny způsoby zpracování.

velmi populární v Pitíně a Bojkovicích, stejně jako na Moravských Kopanicích, kde jí říkají ‘Dule’. Hodí se výborně na sušení a pálení. Chuť odrůdy ‘Medůvka’, která je rozšířená v Pitíně a okolí, vystihuje již samotné jméno této drobné, ale chuťově nezaměnitelné hrušky.

Nechat si určit své odrůdy můžete na mnoha ovocnářských akcích, zde například Jablečná slavnost v Hostětíně. (foto Archiv Centra Veronica Hostětín)

Plody odrůdy ‘Výčesa‘. (foto Václav Tetera)

Mohutná stará hrušeň ‘Dule‘ na Lopeníku. (foto Stanislav Boček)

Plody odrůdy ‘Praskula‘. (autor Stanislav Boček)

Výčesa esa Vyskytuje kytuje se výlučně v Rokytnici, jedná se o mohutné stromy s vysokými let. Barva plodů je zelenožlutá zelenožlutá, ými korunami ve stáří až 130 let později žlutá. Občas se na slupce vyskytují rzivé, síťkovité skvrny. Dužnina je pevná, tuhá, bílé barvy, na vzduchu rychle hnědne. Zralost nastává až v lednu, na skládce vydrží do března. Místní odrůda se používá většinou na moštování a k následné výrobě jablečného vína tzv. burčáku. K přímému konzumu se nevyužívá.

Praskula Vytváří mo ohutné stromy, plody snadno opadávají, málo hnijí, brzy mohutné hniličí a jsou jso vynikající na sušení a do ovocných kvasů. Slupka je tenká, pevná, lámavá. Barva je světle zelená, na osluněných plodech se vytváří hnědě zarudlé líčko. Po celém povrchu jsou četné šedobílé kožovité skvrny. Slupka drží plod celistvý i po úplném zhniličení. Dužnina je tuhá, jemná, šťavnatá s množstvím sklereidů, zralost nastává od poloviny srpna do začátku září.

Hrušně

Slivoně

Velmi bohatá je studnice místních odrůd hrušní. Jmenujme ‘Císařky’, ‘Džbánky’, ‘Hadravského’, ‘Hnilička’, ‘Hrdlačka’, ‘Hýl’, ‘Jačménka’, ‘Jurigova’, ‘Medovka’, ‘Ovesňačka’, ‘Sudinky’. Samotnou kapitolu si zaslouží dnes již vzácné hrušně s červenou dužninou, zvané krvavky. Několik různých typů roste na Moravských Kopanicích v obcích Lopeník a Vyškovec (Tetera a kol. 2006: 181-84). Velmi úrodná hrušeň ‘Jačménka’ se již stala pojmem mezi fajnšmekry kvalitních pálenek, vyniká chutí i aromatem. Hrušeň ‘Praskula’ je

Kopcovitý terén s vododržnými půdami svědčí dobře slivoním, a tak nepřekvapí pestrost ani u tohoto značně proměnlivého ovocného rodu. Nejčastěji se setkáme s různými formami slív či jejich kříženců se švestkami, jako jsou ‘Bílá slíva’, ‘Bílá trnka’, ‘Blanhardtovy švestky’, ‘Hrozenkovská kulatá’, ‘Kolomaznice’, ‘Kozí cecky’, ‘Kulovačka’, ‘Pavlůvka’, ‘Sklepula’, ‘Švestička’, ‘Trnka’, ‘Spáčilova trnka’, ‘Vrablačka’, ‘Zelená švestka’. Ze slivoní má jistě před sebou světlou budoucnost hojně rozšíře-

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

111

ná, k šarce švestky tolerantní slíva ‘Durancie’, využívaná zejména na pálení. I mnohé další bělokarpatské slivoně se ukazují jako pěstitelsky či šlechtitelsky perspektivní s ohledem na toleranci k této nebezpečné virové chorobě (Tetera; Boček 2006). Jednou z velmi oblíbených slivoní na Moravských Kopanicích je ‘Špendlík žlutý’, zrající již koncem července. Má sladkou chuť a výrazné aroma, hodí se k přímému konzumu, na zpracování i mražení.

Plody odrůdy ‘Špendlík žlutý ‘. (foto Václav Tetera)

Špendík ŠŠpen dík žlutý N M Na Moravě se špendlíkk dříve pěstoval téměř v každé zahradě. Plokonzumu, k výrobě vynikajících džemů dy se používají k přímému konzumu a marmelád, ma velmi ceněná byla i špendlíková pálenka. Úrodnost je střední stř až malá, plody opadávají ze stromu, nedají se dlouho uchovávat, uchov někdy praskají a hnijí, často jsou napadány hmyzem. Slupk Slupka je tenká, jemná, převážně zlatavě žlutá. Chuť je sladká, někdy kkořenitá, jindy mírně nakyslá s charakteristickou vůní. Zraje konce koncem července, většinou v polovině srpna.

112

Dřínky. (foto Radim Pešek)

Plody oskeruše. (foto Václav Tetera)

Dřín Náš původní divoký keř, pěstovaný a oblíbený pro své ovoce. Vyskytuje se na slunných stráních teplejších oblastí. Dřínky, tedy plody dřínu obecného, dozrávají v průběhu srpna až září a vytrvávají na keři dlouho do zimy. Úroda z jednoho keře dřínu může být až 60 kilogramů plodů. Čerstvé plody se využívají na přípravu kompotů (s brusinkami a jeřabinami), marmelád, moštů, sirupů i pálenky, sušené a rozemleté k přípravě zvěřinových omáček a masa na rožni. Známá je tradice Dřínkových hodů v nedaleké obci Šumice, kde se podle historických záznamů dřínky pěstovaly nejméně od roku 1700.

113

Plody odrůdy ‘Durancie‘. (foto Václav Tetera)

Oskeruše Durancie Najdeme ji na mnoha místech Moravy a Slezska, nejvíce je však rozšířená na východní Moravě. Ovoce je středně velké, kulovitě oválné nebo vejčité, fialově modré. Dužnina je šťavnatá a sladká, ulpívá na pecce. Množí se odkopky. Pro svůj vysoký obsah cukru a příjemné aroma je s velkou oblibou využívána k výrobě slivovice, ale také povidel. Hodí se i pro přímý konzum. Zraje v druhé polovině září až začátkem října. Odrůda je vysoce odolná k šarce, z tohoto důvodu zde nahrazuje dříve hojně využívanou ‘Domácí švestku‘.

Oskeruše domácí (nebo také jeřáb oskeruše) pochází ze středomoří. U nás se vyskytuje převážně na Moravském Slovácku, avšak letité krásné solitéry jsou k vidění i v této oblasti Bílých Karpat. Oskeruše je světlomilný strom dosti náročný na kvalitní půdu. Plody oskeruše se sušívaly v peci a usušené se rozemlely na prášek, který se pak používal místo skořice. Zralé, měkké plody se zavařovaly nebo zpracovávaly na pálenku tzv. oskerušovici.

Mohutný starý strom oskeruše u Kněždubu. (foto Václav Tetera) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Sady a sadaři včera a dnes Je samozřejmé, že v kraji ovocných sadů a bohaté tradice pěstování jabloní, hrušní i dalších ovocných stromů žili i zkušení sadaři. Lidé vzpomínají hned na několik osobností. Na pana Miloše Koželuhu z Pitína, Františka Bosáka a Zdeňka Ondruška ze Záhorovic. Jejich žezlo pomyslně převzala nová generace sadařů v čele s Radimem Peškem z Bojkovic a Zdeňkem Ševčíkem z Pitína. Oba proslavili bělokarpatské odrůdy i sadařství daleko za hranicemi tohoto kraje. Dalším současným zkušeným sadařem je pan František Kudela.

Hospodaření v sadu v souladu s přírodou

114

Zdeněk Ševčík pěstuje ovocné stromy v pěti zahradách, které se nacházejí v různých nadmořských výškách. Většinu stromů tvoří vysokokmeny původních odrůd, které jsou adaptované na zdejší prostředí a odolnější vůči chorobám. V pitínských sadech roste 30 % jabloní, 25 % třešní, 20 % slivoní, stejně tak ořešáků a pět procent hrušní. Jen asi pět procent ovoce pan Ševčík češe a přímo prodává, zbytek po dozrání jednoduše otřepe. Méně porušené ovoce uskladní pro další zpracování (zejména sušení), více narušené – hlavně jablka – prodává do moštárny v nedalekém Hostětíně. Zdeněk Ševčík přiznává, že nevymýšlel žádné nové způsoby

hospodaření. Vše dělá stejně jako jeho děd i otec, takříkajíc postaru. Své ovocnářské vzdělání si však doplnil díky dvousemestrovému studiu na Zahradnické fakultě v Lednici. „Uvědomil jsem si, že sad ponechán sám sobě je vlastně chytrý systém. Pokud z něj člověk nechce vysát příliš moc, udržuje se v rovnováze. A když je co do živočichů a rostlin hodně pestrý, nikdy se v něm nemůže nic moc extra přemnožit.“ Aby nemusel hlídat rovnováhu ve svých sadech sám, podporuje samostatnost tohoto chytrého systému všemožnými způsoby. Například posečená tráva, kterou stele pod stromy, zde plní funkci zásobního hnojiva, organismy ji rozkládají postupně. Mulč navíc drží vlhkost a potlačuje trávu, je také životním prostorem pro velké množství živočichů např. žížal. Pod mulčem však často zimují hraboši a myšice, kteří mohou mladým stromkům narušit jejich kořenový systém, velkému stromu už jejich přítomnost nevadí. Pod mulčem ale žijí také hadi, kteří množství hlodavců regulují. Pitínský ovocnář však nespoléhá jen na plazy a do sadů, kde převažují malé stromky, umisťuje dřevěné berličky. V podstatě jde o poněkud větší bidlo pro dravé ptáky, na kterém může pohodlně přistát třeba káně a číhat na hraboše. V ovocném sadu je vhodné podporovat i další druhy ptáků. Například jeden pár sýkor, který dvakrát do roka vyvede průměrně osm mláďat, sežere během roku několik desítek kilogramů hmyzu. V létě si tedy obstarají potravu sami a v zimě je pan Ševčík přikrmí slunečnicí. Ta jim pomůže přežít, ale nezabezpečí jejich potřebu

konzumovat živočišné tuky. Proto pak stejně vyhledávají hmyz, který přezimuje v kůře stromů. Aby se na slunečnici nepřiživovali třeba vrabci, je krmítko vyrobené z PET lahve volně zavěšené na větev. Hmyzožravým ptákům houpající se krmítko nevadí, vrabcům ano. Navíc je chrání před predátory, kuna ani kočka se tam nedostanou. Pro sýkory, brhlíky či šoupálky má Zdeněk Ševčík už během zimy připraveny hnízdní budky. „Přespávají v nich, navíc ví, že tady najdou i potravu,“ líčí svou strategii, jak donutit létající hmyzožravce k zahnízdění právě v jeho sadech. „Nabízím jim byt první kategorie a polopenzi,“ směje se. Vítanými pomocníky při likvidaci škodlivého hmyzu jsou také netopýři, kteří žerou hlavně obaleče, jež je aktivní v noci stejně jako oni. Pro další hmyzobijce – ježky – vysadil Zdeněk Ševčík kolem sadů habrové hráze. Habry mají tu výhodu, že i v zimě drží listí a ježci se mají kde zazimovat a vytvořit si zásoby. Pro slepýše, ještěrky i užovky staví hromady z kamení a dřeva, kde se mohou z jara vyhřívat a najdou tam i úkryt před kunami a káňaty. Vlhkomilnějším plazům zase ve stínu či v blízkosti potoků připravuje hromady z roští a dřeva – tzv. hadníky. Také bez dalšího druhu hmyzu se však Zdeněk Ševčík, podobně jako jiní sadaři, neobejde. Včelstvo umístěné přímo v sadě zvýší úrodu o dvacet až třicet procent. Také čmeláci jsou dobrá záloha pro opylování, na rozdíl od včel vydrží větší chlad a vlhkost. Zabydleli se ve zdech jeho starého domu, který byl postaven z takzvané kotovice, hliněných cihel vysušených na slunci (Smolíková 2005).

Opravený sklep na uchování potravin u chalupy na Vyškovci. (foto Radim Lokoč)

Uchovávání ovoce Mezi dříve běžné způsoby uchování ovoce na vesnici patřilo schovávání čerstvého ovoce do vymláceného obilí nebo skládky sena. Dnes již zapomenutým způsobem skladování ovoce byly tzv. krechty. Šlo o hluboké jámy zcela nebo částečně zasypané. Větrání bylo zajištěno malým světlíkem. V těchto krechtech se skladovala většina zemědělských plodin (brambory, krmná řepa pro dobytek) včetně ovoce (hrušky, jablka). Dalším i dnes běžným způsobem uchování ovoce patří skladování ve sklepích. Takto uložené ovoce vydrží v dobře odvětraném sklepě do dalšího podzimu. Sklepy však byly často jen v bohatších staveních a na statcích. Proto tento způsob lidé nahrazovali zavěšováním košů a pytlů s ovocnými plody do studní, kde byla zajištěna jak ideální vlhkost, tak zamezen přístup škůdců.

Nově vysázené švestkové sady v okolí Hostětína. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Stará farská zahrada v Pitíně pod kostelem obhospodařovaná Zdeňkem Ševčíkem. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Včela při práci. (foto Jakub Kubačka)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

115

Zpracování ovoce

Typy historických sušíren

Sušení ovoce

Mezi sušírnami v jednotlivých oblastech se vyskytovaly určité rozdíly. Sušírny lze na základě dvou rozlišovacích znaků rozčlenit do několika typů:

Nejdůležitější z mála konzervačních metod umožňujících v minulosti uchování ovoce přes zimu bylo sušení, které dosáhlo v Čechách a na Moravě značného rozšíření (Maňas 1989). Pokud bychom v České republice hledali oblasti, kde má sušení ovoce nejsilnější kořeny, významné místo mezi nimi by zaujímala východní Morava. Slovácko a Valašsko představovaly z historického hlediska regiony, kde bylo sušení ovoce u nás nejrozšířenější a spolu s Podkrkonoším a okolím Litoměřic o nich můžeme hovořit jako o sušárenských komorách. V ovocnářsky rozvinutých oblastech nahradily sušírny sušení v obytných jizbách, kde se ovoce sušívalo v chlebových pecích či pod stropem. Větší úrody ovoce,

zejména švestek, si vyžádaly vznik sušíren, v nichž zvýšení sušicí teploty zkrátilo dobu sušení a zvýšilo i jeho účinnost. Nejstarším písemným dokladem o sušírně ovoce na Moravě je zápis z Krevní knihy městečka Bojkovic o sušírně v Komni z roku 1651. Sušení ovoce na Moravě dospělo k největšímu rozkvětu v 2. polovině 19. století, přičemž si stále uchovalo domácký charakter. Například ve vizovickém okrese bylo na počátku 20. století 800 selských sušíren ovoce. Obdobná byla i situace na Bojkovsku – v dobových katastrálních mapách jsou zakresleny v každé obci až desítky sušíren.

Podle manipulace s lískami: • stabilní líska trvale ležící na sušírně • malé přenosné lísky, které sušič zanáší do sušicí komory • větší lísky, které se do sušicí komory zasouvají Podle přítomnosti dýmu v sušicí komoře: • dýmová forma – ovoce se suší teplem i dýmem z hořícího dříví (obdoba uzení) • polodýmová forma – sušící komoru vyhřívá teplý vzduch od topného tělesa a část horkého dýmu z topeniště • bezdýmová forma – ovoce schne v čistém, teplém prostředí, prostém dýmu

Obnovená, přibližně 200 let stará sušírna v zahradě za moštárnou v Hostětíně. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Nejdokonalejším a na Bojkovsku nejrozšířenějším typem byly bezdýmové sušírny s většími posuvnými lískami. Staré sušírny se podle tvrzení pamětníků nacházely téměř ve všech vesnicích. Konkrétně byly jmenovány Bojkovice, Pitín, Nezdenice a Přečkovice. V Záhorovicích se sušárna nacházela naproti zvoničky u Vlčků, ve Bzové u Jakešů a Patíků. Sušené ovoce, zejména trnky byly rozšířeným obchodním artiklem, který městští kupci odváželi do okolních moravských měst,

116

117

Sušení trnek v Hostětíně. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Indikační skica obce Rudice z roku 1828: téměř pravidelně uspořádaná řada sušíren ovoce na západním okraji zahrad navazuje na usedlosti a hospodářské budovy. (obrázek sbírka Moravského zemského archivu)

Rozmístění sušíren ovoce v Hostětíně v 1. polovině 20. století. (obrázek sbírka Moravského zemského archivu)

Nově zbudovaná obecní sušírna v Rudimově. (foto archiv obce Rudimov)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

ale též do Prešpurka (Bratislava), Vídně či Polska. Příčinou zániku silné tradice sušení ovoce bylo ovládnutí trhu bosenskou švestkou, k němuž došlo na konci 19. století. Přesto se na východní Moravě ovoce vydatně sušilo až do padesátých let 20. století, kdy téměř definitivní zánik domácích sušíren způsobila kolektivizace. V posledních 15 letech se v regionu zase začínají objevovat sušírny, kde se suší ovoce jak pro domácí potřebu, tak pro komerční využití. Jsou to především sušírny tradičního, historického uspořádání – jak nově zbudované, tak obnovené, v ojedinělých případech jde o sušírny se soudobou technologií.

Výroba moštu Domácí zpracování jablek na přírodní jablečnou šťávu je v Bílých Karpatech rozšířeným způsobem využití úrody ovoce. Jednoduché způsoby konzervace jablečné šťávy, z nichž nejrozšířenější je pasterizace, umožňují skladovat mošt až do příští úrody. Ovocná šťáva se zde vyráběla pro vlastní spotřebu v domácích podmínkách a malých moštárnách provozovaných nejčastěji místními organizacemi Českého zahrádkářského svazu. Na trhu však tradiční jablečné mošty dlouho chyběly. Jablečná šťáva, dříve běžně prodávaný nápoj, byla v devadesátých letech 20. století nahrazena nápoji v typickém tetrapakovém balení a s procesem výroby spočívajícím v nařeďování koncentrátu. Moštárna v Hostětíně svou produkcí zakládající se na tradičních postupech navrátila jablečnou šťávu (mošt) na český trh; navíc se záměrem podporovat ekologicky šetrné hospodaření v Bílých Karpatech. Moštárna v Hostětíně byla vybudována díky spolupráci a grantu s lucemburskou nadací Hëllef fir d’Natur v rámci projektu na

Ovocné destiláty záchranu starých a krajových odrůd, tradičního ovocnářství a posílení ekonomické soběstačnosti regionu. Financování projektu podpořilo lucemburské ministerstvo životního prostředí. V moštárně začalo od podzimní sezóny roku 2000 Občanské sdružení Tradice Bílých Karpat zpracovávat jablka a dodávat na trh jablečné mošty. Nainstalovaná repasovaná technologie zakoupená z malé rodinné moštárny v Německu sestávala z hydraulického plachetkového lisu, linky na stáčení moštu do lahví a skladovacích nádrží. V následujících letech se postupně rozšiřoval vyráběný sortiment: k jablečnému moštu přibyly míchané nápoje s červenou řepou, zeleným čajem či zázvorem nebo bylinné sirupy. V současné době moštárnu provozuje společnost Moštárna Hostětín s.r.o. a rovněž i použitá technologie je obnovená – jablka se lisují na automatickém pásovém lisu a nápoje se nově od podzimu roku 2011 stáčí na plnicí lince do skleněných nevratných lahví.

Kromě domácího sušení a výroby marmelády nebo povidel existovalo již za našich předků i velkokapacitní zpracování ovoce. Šlo především o palírny, které byly finančně náročné na pořízení a později také zákonem regulované. Historie daňových úlev pěstitelského pálení na Moravě sahá do 1. poloviny 19. století (Frolec, Kondrová 2010) a v podobě snížené sazby daně z lihu při pěstitelském pálení trvá dodnes. Dřívější pálenice byly často domácí výroby a proto nejrůznějších tvarů a typů. Bylo zvykem, že takovéto pálenice fungovaly vždy pro několik sousedů. Jak byli naši dědové vynalézaví, dokládají exponáty ve Vlčnovském muzeu lidových pálenic. V dnešní době je provozování podomácku vyrobených pálenic zákonem zakázaná. Přesto však lidé v tomto kraji slivovice na svoje umění nezapomněli a často nelegálně pálí dál. Jako doklad o této skutečnosti mohou sloužit slova starosty jedné místní obce: „Když začne sezóna, tak vzroste spotřeba vody tolik, že by to nikdo jenom z kohoutků točit nemohl.“ Legálně působí v tomto mikroregionu několik místních pálenic a to v Bojkovicích, Nezdenicích a Starém Hrozenkově.

Zavařování a povidla

118

Dlouhou trvanlivost a uchování vitamínů a chuti ovoce zajišťovalo zde také zavařování, výroba povidel, zde zvaných kotloviny – podle toho, že se vařily v kotli, marmelád a vkládání jablek do kysaného zelí, kde si plody uchovají vitamíny, ale chuť přeberou od zelí.

Recepty Šimlena – povidlová máčka pro sekáče sena Rozšleháme asi 4 dl sladké smetany a asi 2 dl povidel tak, aby její barva byla světle růžová. Osladíme vanilkovým cukrem a necháme vychladit. Za horkých senosečných dnů poléváme po studenu kynuté knedle a podáváme sekáčům k obědu. Báleše s povidlama Do kynutého těsta přidáme povidla. Vzniklé povidlové koule rozválíme na placky a osmažíme na tuku. Pak je pocukrujeme a podáváme. K slavnostějším příležitostem se ještě navrch přidává šlehačka. Autorkou obou receptů je paní Jálová z Pitína. Moštárna v Hostětíně. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Moštování si v Hostětíně mohou vyzkoušet malí i velcí. (foto archiv Centra Veronica Hostětín) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

119 Místní hospodyňky každoročně napečou na Jablečnou slavnost přes 60 druhů jablečných moučníků. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Ertepláky s trnkama a mákem Rozvaříme brambory, přidáme hladkou mouku (kolik těsto snese, než se začne trhat) a sůl. Těsto rozválíme na placky velké asi jako talíř a opečeme na horké plotně z obou stran. Až se placky nafouknou, namastíme je máslem, natřeme povidly smíchanými s mletým mákem a cukrem, pak je srolujeme. Ertepláky se jí teplé. Kule s jablkem Jablka rozkrájíme, očistíme od stopek a jádřinců a nakrájíme na kousky. Tyto zabalíme do bramborového těsta (stejného jako u ertepláků). Připravené kule uvaříme a posypeme osmaženou strouhankou. Autorkou obou receptů je paní Ševčíková z Pitína.

Aktivity k zachování bohatosti odrůd Genofond odrůd, které se vyvíjely dlouhá staletí, nabízí ohromnou škálu vlastností, využitelných pro šlechtění. Díky nim je možné přizpůsobit nové odrůdy různým podmínkám, například získat rezistenci proti škůdcům a chorobám či extrémním vlivům počasí. Jednou z možností, jak zachovat staré odrůdy pro další generace, je jejich konzervace in situ, tedy přímo v krajině a v tzv. genofon-

Výstavka starých a krajových odrůd na Jablečné slavnosti. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

120

Na ovocnářských seminářích v Hostětíně se naučíte správně starat o ovocné stromy. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Ovocnářské vzdělávání Pro záchranu starých odrůd v praxi jsou zásadní postoje veřejnosti a zachované znalosti pěstování ovoce. Také proto se neziskové organizace v Bílých Karpatech věnují ovocnářskému vzdělávání a osvětě. Tradiční semináře pro veřejnost probíhají v Centru Veronica Hostětín (intenzivní letní školy, jednodenní i vícedenní semináře s tématem řezu, roubování, školkování atd.). Pořádají se setkání a konference pro odbornou veřejnost. Za centrem vzniká ukázkový ekologický sad s informačními panely a zejména ukázkovými nástroji pro podporu biodiverzity – příbytky pro ježky, hady, ptáky, hmyz apod. Mezi osvětové akce patří například Jablečná slavnost, pořádaná vždy poslední neděli v září v Hostětíně. Ovocnářská tradice je i součástí řady naučných stezek. Výsledky mapování i další aktivity na záchranu starých odrůd jsou průběžně představovány v publikacích, na internetových stránkách zmíněných organizací a v časopisu Bílé/Biele Karpaty. Vzorky

dových sadech. Na Bojkovsku se nachází genofondový sad v Rokytnici (na ploše 1,8 ha) a v Bojkovicích (1,5 ha), k podobnému účelu slouží již zmiňovaný ukázkový ekologický sad v Hostětíně. Zachování odrůd a jejich výsadby do krajiny jsou zajištěny také díky ovocné školce, kterou začal provozovat soukromý zemědělec Radim Pešek v Bojkovicích v roce 1998. Zaměřuje se na staré a krajové odrůdy ovoce, v sortimentu má také nové rezistentní odrůdy a méně známé ovocné druhy.

Svým jablkem může na Jablečnou slavnost přispět každý návštěvník. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

starých odrůd jsou k vidění na řadě zahrádkářských a ovocnářských výstav v regionu. Neziskové organizace se zaměřením na ochranu přírody a krajiny a obnovu tradic založily v roce 1998 zastřešující organizaci s názvem Občanské sdružení Tradice Bílých Karpat (OSTBK). Jeho základním cílem bylo motivovat místní obyvatele k péči o přírodní zdroje, krajinu a druhovou rozmanitost Bílých Karpat. Od roku 1998 je OSTBK provozovatelem regionální značky Tradice Bílých Karpat, která označuje produkty a služby v území Bílých Karpat za tradiční, šetrné k životnímu prostředí, s vysokým podílem ruční práce. Certifikací je zastřešena například Hostětínská moštárna, s.r.o., tradiční sušírna Pavla Šuráně v Jestřabí i modernější sušírna Zdeňka Ševčíka v Pitíně, pěstitelská pálenice Zdeňka Halíka v Boršicích u Blatnice, ovocná školka Radima Peška v Bojkovicích, ovoce Zahradnictví Vilímek z Brumova, vína Agrolip z Lipova, výpěstky Horňácké farmy v Hrubé Vrbce či medy od několika včelařů.

121 V ukázkovém sadu za Centrem Veronica Hostětín jsou odrůdy opatřeny tabulkami s popisem jejich vlastností a využití. (foto archiv Centra Veronica Hostětín)

Práce v ovocné školce v Bojkovicích. (foto Radim Pešek)

Použitá literatura:

Kol. autorů (2004): Kraj ovoce. ZO ČSOP Veronica, Hostětín. Tetera, V.; Boček, S. (2006): Investigation of local-indigenous and old plum and prune varieties in the area of Eastern Moravia. In Blažek, J. a kol. (eds.) Eufrin Plum and Prune working group meeting. Hradec Králové, July31st–August2nd 2006, RBIP Holovousy, Ltd. ISBN 80-902636-9-0. s. 193-198. Tetera a kol.: Ovoce Bílých Karpat. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, ISBN 80-903444-5-3.

Frolec, I.; Kondrová, M. (2010): Muzeum lidových pálenic Vlčnov. Rukověť návštěvníka. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, Uherské Hradiště. Maňas, J (1989): Sušení ovoce v Čechách a na Moravě. In Kuttelvašer, Z. ; Trejbal, J.; Maňas, J: Vývoj zpracování zemědělských produktů. Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství. Praha, s. 240-252. Paprštein, F. et. al (2003): Rescuing of old fruit landraces in the Czech Republic. In Forsline et al. (eds.) Proc. XXVI International Horticultural Congress: Plant Genetic Resources, The Fabric of Horticulture‘s Future. Acta Horticulturae, č. 623, s. 87-93. Paprštein, F.; Kloutvor, J. (2006): Záchrana krajových odrůd ovocných dřevin v České republice. Vědecké práce ovocnářské. VŠÚO Holovousy, Holovousy, ISBN 978-80-87030-01-1, s. 115-120. Smolíková, D. (2005): Z pitínských sadů. In Sedmá generace. č. 2. S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Autoři: Stanislav Boček, Mendelova univerzita v Brně, sbocek@mendelu.cz Radim Machů, Moštárna Hostětín, s.r.o, radim@machu.cz Jiří Němec, Správa CHKO Bílé Karpaty, jiri.nemec@nature.cz Radomír Staš, Mendelova univerzita v Brně, radomir.stas@seznam.cz Alena Šuráňová, ZO ČSOP Veronica, alena.suranova@veronica.cz

Horňácko-Ostrožsko

122

Ivana Jongepierová Vá c l a v Te t e r a Vladimír Šácha Marie Petrů

Stará jabloň mezi vinohrady v Blatnici pod Sv. Antonínkem. (foto Pavel Buják)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Krajina je společným obrazem přírodních procesů a také lidí, kteří ji obývají. Na Ostrožsku a Horňácku se nám předvádí v několika různých podobách. Na jedné straně rovina podél řeky Moravy přímo souvisí s Velkou uherskou nížinou v Maďarsku, odkud se k nám kdysi dávno rozšířily kudlanky, cikády, víno, verbuňk i cimbál. Na straně druhé to jsou Bílé Karpaty, které tvoří jeden z nejzápadnějších výběžků karpatského oblouku, který má svůj druhý konec až v Rumunsku. Po karpatských hřebenech se zase šířil horský chov ovcí, krpce a písně o zbojnících. A právě u nás, na Ostrožsku a Horňácku, se tyto obrazy krajiny prolínají: Na západním okraji regionu (na území Ostrožska) to je plochý a široký úval řeky Moravy. Už v dávnověku tudy procházela jedna z větví slavné Jantarové stezky, a proto zde byly zakládány kupecké osady a půda zúrodňována. Dnes zde nacházíme zbytky lužních lesů, nivní louky, člověkem vytvořená štěrkopísková jezera a rozlehlé lány polí. Ovocné stromy tu lemují některé silničky, spíše je však najdeme v zahradách a záhumenkách okolo obcí a měst.

123

Jabloň v genofondovém sadu. (foto Ivana Jongepierová)

124

Stará jabloň v sadech u Ostrožské Lhoty. (foto Pavel Buják)

Dále na východ se zvedají pahorky podhůří Bílých Karpat. Výrazně zemědělská podoba zdejší krajiny je dána úrodností půd a délkou historického osídlení. Mezi lány polí se zachovaly ostrůvky lesů a stepních luk. Na jižních a jihozápadních svazích pahorků se nacházejí rozsáhlé vinohrady a sady ovocných dřevin. Jejich přítomnost neodmyslitelně patří také k poutnímu místu u kaple sv. Antonína, které je duchovním centrem Ostrožska i Horňácka. Třetím obrazem krajiny (oblast Horňácka) jsou svahy a údolí v Bílých Karpatech. Převažují zde lesní porosty, ale nejnápadnějším prvkem jsou rozsáhlé komplexy květnatých luk s rozptýlenými skupinkami stromů, sady a políčky na záhumenkách. Menší úrodnost půd, horší klimatické podmínky a také svažitý terén přály spíše ovocnářství než vinohradům a rozlehlým polím. Právě zde začaly vznikat první aktivity na záchranu starých a krajových odrůd ovoce. Za svou pestrost vděčí místní krajina zejména trojpolnímu využívání půdy, které přežívalo v Pomoraví i přilehlém podhůří Bílých Karpat velmi dlouho a zanechalo v ní trvalý otisk. Ovocné sady se staly významným prvkem krajinného rázu zdejší krajiny – rozsáhlé komplexy drobných sadů se nacházejí zpravidla v blízkosti obcí vedle vinohradů na jižních svazích pahorků. Jejich členění na dlouhé pásy je pozůstatkem původních záhumenicových plužin. Jednotlivé pásy sadů navazovaly na protáhlá pole a usedlosti. Tato struktura krajiny vznikla ve středověku a byla zničena kolektivizací zemědělství v druhé pol. 20. století. Dále jsou sady koncentrovány v těsném okolí obcí, kdy navazují na zahrady za jednotlivými domy. Vytvářejí tak kolem zástavby zelený pás kontrastující s poli, které jednotlivé obce obklopují. Tradiční kultura zahrnuje nejen písně, tance a kroje, ale i způsoby hospodaření v krajině, architekturu, řemesla, zvyky či obřady. Je v dnešní době výjimečnou skutečností, že na Ostrožsku i Horňácku se tradice projevují nejen o slavnostech, ale i v každodenním životě místních obyvatel. Dobrým příkladem toho je právě i péče o zdejší sady. Jedním ze základních aspektů tradičních společenství je využívání místních zdrojů. Spontánní snaha zdejších sadařů a zahrádkářů o produkci domácího ovoce výrazně napomáhá tomu, aby se tento aspekt udržel i v současném typu společnosti. Péčí o sad se zároveň upevňuje pouto k půdě, která je svými majiteli obhospodařována a chráněna před znehodnocením. Na rozdíl od intenzivně využívaných velkosadů jsou vesnické sady věkově i odrůdově různorodé. Často v nich lze najít staré či krajové odrůdy. Jejich hodnotu si začínají současní hospodáři uvědomovat a aktivně tyto odrůdy vyhledávají, chrání, případně i nově vysazují. Tím přispívají k zachování biologické rozmanitosti.

125

Zahrady pod Hájem. (foto Ladislav Rygl) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Jarní řez. (foto Jan W. Jongepier)

Historie ovocnářství

126

Vývoj ovocnářství na Ostrožsku a Horňácku je datován od středověku, kdy zejména v 16. a 17. století se rozšířilo pěstování ovocných stromů z panských zahrad i na venkov mezi nižší vrstvy obyvatel. Ovoce se zde stalo nezastupitelnou složkou obživy tehdejších obyvatel. V 18. a 19. století začaly ve větší míře vycházet odborné publikace, byla vydávána různá nařízení, týkající se ovocnářství a vznikaly i ovocnářské spolky. Důležitou roli v rozvoji ovocnářství na vesnicích hráli i zde především faráři a učitelé obecných škol. Zvláště po roku 1869, kdy vyšel nový školský zákon, který nařizoval obcím, aby se na obecních školách zřizovaly školní zahrady. Koncem 19. století uspořádal Český odbor zemědělské rady moravské anketu o stavu ovocnářství na Moravě, která byla zpracována i do knižní podoby (Schubert 1900). Jsou v ní popsány i některé obce Horňácka a Ostrožska. Například v Uherském Ostrohu podnítil rozkvět ovocnářství inspektor Neiser, který popsal zařízení na velkokapacitní sušení ovoce. V Lipově se o rozvoj a vysokou úroveň ovocnářství zasloužil nadučitel Michal Kotásek, který za to dokonce dostal v roce 1874 od Zemského výboru zemědělské rady pro markrabství moravské v Brně odměnu 50 zlatých. Malá Vrbka byla v této publikaci popsána jako ovocná perla kraje: „...osada jest mezi sady skryta... a viditelna až teprv když se do ní vkročí.“ Důležitou osobností byl prof. ing. Dr. h. c. Miroslav Vávra, CSc., nestor moravského ovocnictví, který jako první začal upozorňovat na význam lokálních odrůd pro místní kraj. Ten také z bělokarpatských populací vyselektoval typ ‘Durancie’, dodnes velmi ceněnou místní slivoň. Jeho pokračovatelem je Ing. Václav Tetera, CSc., jenž začal mapovat oblast Beskyd a v 70. letech dvacátého století zřídil sad původních beskydských odrůd ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Tento počin se stal inspirací pro nevládní organizaci ZO ČSOP Bílé Karpaty, která koncem 80. let dvacátého století iniciovala záchranu starých a místních odrůd na Horňácku. Zpočátku bylo nutno najít jednotlivé odrůdy ve starých sadech, zahradách i v otevřené krajině. Tohoto mapování se ujali dva zkušení ovocnáři, pan Ladislav Jagoš z Lipova a pan Ladislav Tomčala z Velké nad Veličkou, kteří začali spolupracovat s ing. V. Teterou, jenž je odborně vedl. Jen na Horňácku tak bylo podchyceno přes 270 zajímavých stromů, rouby nejvýznamnějších z nich byly soustředěny do genofondového sadu ve Velké nad Veličkou založeném v roce 1991. Později se mapování rozšířilo i do dalších částí CHKO Bílé Karpaty

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

a během devadesátých let minulého století i po celé republice, především díky programu zaštiťovanému ÚVR ČSOP Krajové odrůdy a odborným seminářům pořádaným Zahradnickou fakultou v Lednici. Na projekt záchrany krajových a místních odrůd (mapování, založení a údržba sadu) získávala ZO ČSOP Bílé Karpaty finance z různých zdrojů, především Ministerstva životního prostředí. Výstupem jednoho z projektů je publikace Ovoce Bílých Karpat (Tetera et al. 2006), ve které jsou soustředěny výsledky mnohaletého mapování v regionu Bílých Karpat.

127

Krajinná mozaika sadů, polí a vinohradů v Blatnici pod sv. Antonínkem. (foto Pavel Buják)

Staré a krajové odrůdy Mapování Horňácka bylo zahájeno koncem 80. let dvacátého století a dá se říci, že nepřetržitě pokračuje dodnes. O nalezených odrůdách se vede pečlivá dokumentace – zákres do mapy či leteckého snímku, fotografie, někdy se odebere i herbářová položka. V neposlední řadě je důležitá též záchrana stromů na lokalitě (in situ) a také jejich namnožení a výsadba do geno-

128

Slivoně fondového sadu. Na Horňácku bylo nalezeno kromě starých odrůd jabloní, hrušní i slivoní velké množství místních, doposud nepopsaných typů. Mimo to se zde vyskytují i další druhy ovoce, jako jsou ořešáky, třešně, višně, meruňky nebo dříny. Nejdůležitější a nejzajímavější místní typy jsou uvedeny v následujícím přehledu:

Nejcharakterističtějším stromem této oblasti je ‘Durancie’, jejíž původ nebyl doposud objasněn. Začala se zde pěstovat v 15. století a někteří badatelé připouští, že se k nám dostala z Balkánu, resp. Sedmihradska. V jiných regionech České republiky i v jiných zemích Evropy se vyskytuje málo. V posledních letech začíná v oblasti renesance pěstování tohoto stromu. Dobře se totiž rozmnožuje odkopky, příznaky šarky švestky na plodech nejsou tak znatelné nebo se vůbec neprojevují a plody málo červiví. Navíc se produkty kvalitou blíží kvalitě výrobků z odrůdy ‘Švestka domácí’. Plody se používají především k výrobě povidel, na zavařování, do ovocných knedlíků a také k sušení. Díky své vysoké cukernatosti se z nich pálí slivovice. Na Horňácku se na zlepšení kvasu přidávají i plody místní odrůdy ‘Švestka’. ‘Švestka domácí’, nazývaná také Karlátka nebo Trnka je nejrozšířenějším druhem slivoně po celém území Bílých Karpat. Většinou se rozmnožuje v různých typech odkopky. Plody se konzumují v čerstvém stavu, jsou ale vhodné i na kompotování, zmrazení, buchty i slivovici. Z Velké nad Veličkou a jejího okolí je známá i ‘Malá Durancie’, která tvarem plodů i listem připomíná ‘Durancie’, plody jsou však menší, kulatější, s odlišným zabarvením a horší chutí. Na plodech a listech rovněž nebyly zjištěny příznaky šarky švestky. Ve Velké nad Veličkou byl nalezen u zdi farské zahrady zajímavý místní semenáč, nazvaný ‘Farská’. Jedná se zřejmě o křížence ‘Durancie’ s některou slivoní. Používá se do kvasu i k přímému konzumu. Zřejmě až v 19. století se k nám začala dovážet semena různých typů slivoní s kulatými plody, nazývané ‘Kulovačky’. V oblasti Horňácka je tato odrůda bez příznaků šarky. Příznaky šarky nebyly pozorovány ani u dalších tří typů slivoní, nalezených v okolí Velké nad Veličkou, nazývaných ‘Sračky’, ‘Malé sračky’ a ‘Zelená’. Plody ‘Sraček’ se používají většinou jen do kvasu, na sušení ani k přímému konzumu se nehodí. Tento strom je vhodný pro výsadbu do mezí a biokoridorů. ‘Malé sračky’ jsou barevně zajímavým typem slivoně, který plodí ve shlucích. Používají se na kompoty, do buchet a do kvasu. Typ slivoně ‘Zelená’ se lehce množí odkopky. Plody se používají do kvasu a jsou vhodné i k sušení. Málo hnijí, přezrálé od stopky zasychají.

Sad Babí hora. (foto Jaroslav Prajza) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Samostatnou odrůdou slivoně je i ‘Žlutá Durancie’, která byla nalezena v Javorníku a okolí. Stromy však plodí velmi málo, mapovaná odrůda byla bez příznaků šarky. Cizorodým prvkem v kulturní krajině Bílých Karpat je myrobalán. Od poloviny 20. století se začíná samovolně, téměř invazně rozšiřovat, což bylo způsobeno vysazováním peckového ovoce roubovaného na podnože semenáčků myrabolánu. Ty odnožují a při odumření naštěpované odrůdy pokračují v růstu. Zdroj jeho rozšiřování je v zanedbaných sadech, zahradách a slivoňových alejích. Snadno se množí semeny a na rozšiřování se podílejí nejen ptáci, ale i kuny. Plodící myrobalány se využívají k výrobě pálenky, ta je však horší kvality.

129

'Durancie'. (foto Václav Tetera)

'Kočí hlavy'. (foto Václav Tetera)

Jabloně

'Medula'. (foto Václav Tetera)

130

'Oharkula'. (foto Václav Tetera)

Hrušně Nejzajímavější hrušní je ‘Oharkula’, která byla objevena v počtu několika kusů ve Velké nad Veličkou. Chuťově sice nedosahuje kvalit jiných letních či podzimních odrůd, její ojedinělé barevné pruhování jí však dodává naprostou originálnost. Dá se kompotovat, sušit a používat k výrobě destilátu. Dle ústního podání se sem tyto pestré hrušky dostaly z Balkánu v době končící první světové války. V naší pomologické literatuře nejsou žádné pruhované odrůdy hrušek popsány. Zřejmě nejlepší místní odrůdou k výrobě aromatické hruškovice je ‘Jačménka’, ve Velké nad Veličkou zvaná také ‘Majdalenka’. Odrůda se dobře uplatňuje i při sušení, zavařování a moštování. Vytváří mohutné, zdravé stromy. Koncem srpna až začátkem září dozrává ve Velké nad Veličkou ‘Medula’, jejíž plody hniličí již na stromě a padají, málo hnijí. Suší se celé plody nebo se také používá do kvasu, ze kterého se vyrábí jemně aromatická a kořenitá pálenka. Ke konzumu na jaře a k moštování jsou vhodné hrušky zvané ‘Cibulky’, které vydrží i do března, jejich chuť je však podprůměrná. K pozoruhodným nálezům patřila i hruška ‘Ovesňanka’, ta se často objevuje i v písních (viz str. 137).

Jednou z nejrozšířenějších odrůd jabloní i na Horňácku je ‘Jadernička moravská’, která se vyskytuje v mnoha typech a variantách. Její semenáče si většinou zachovávají původní charakteristické vlastnosti. Ovoce má všestranné použití. Je vynikající kmenotvornou odrůdou, používá se jako podnož pro roubování jiných vysokokmenných odrůd. Ze zajímavých jabloní Horňácka je nutné vzpomenout ‘Barynáč’. Je to zimní odrůda průměrné chuti s tuhou dužninou. Plod je tmavě hnědočervený, většinou kulovitý, k jedné straně sražený. Je vhodný k přímému konzumu i na sušení. V okolí Velké nad Veličkou se vyskytuje tmavě trávově zelenoplodá jabloň zvaná ‘Kočí’, nebo také ‘Kočičí hlavy’. Je sladce hořké chuti, hořkost v ústech dlouho přetrvává. Konzumní zralosti dosahuje v listopadu a vydrží až do jara. Na Horňácku rozšířenou odrůdou jsou i ‘Vináre’, které se používají k výrobě vynikajícího moštu a jablečného vína. Nahrazují jinde k tomuto účelu rozšířenou odrůdu ‘Jaderničku moravskou’. V okolí Javorníku byla nalezena zajímavá odrůda ‘Zárostopka’, která má neobvyklý a zvláštní tvar plodů s výrazným svalcem a častým zarůstáním stopečné jamky. Má průměrnou chuť bez zvláštního aroma. Dozrává v listopadu až prosinci, nelze ji však dlouho skladovat. Velmi příjemným nálezem bylo i jablko ‘Gravštýnské červené’ vyžadující šetrnou manipulaci, neboť se velmi snadno otlačuje. Padané ovoce je výborné na moštování a výrobu vína.

'Jačménka'. (foto Václav Tetera) S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

131

'Panenské české'. (foto archiv VIS Bílé Karpaty)

132

Propagace tradičního ovocnářství

Genofondový sad

Základní organizace ČSOP Bílé Karpaty nezapomínala ani na propagaci a ekologickou výchovu – v jednotlivých číslech časopisu Bílé Karpaty byly Ing. Teterou představovány nalezené nebo hledané sorty ovocných dřevin, problematika lokálního ovocnářství a jeho historie a také uváděny pokyny k záchraně starých i místních odrůd. Výsledky mapování a průzkumů byly a dodneška jsou každoročně prezentovány na zahrádkářských ovocnářských výstavách v regionu (Veselí nad Moravou, Kozojídky, Hostětín a jinde), včetně vystavených vzorků ovoce. Úspěchem v roce 1998 bylo například získání čestného uznání na podzimní mezinárodní zahradnické výstavě Hortikomplex Olomouc za kolekci starých a místních bělokarpatských odrůd ovoce. V devadesátých letech minulého století začala velmi úzká spolupráce s Ústavem šlechtění a množení zahradnických rostlin ZF MZLU v Lednici při pořádání a průběhu seminářů k záchraně krajových odrůd ovocných dřevin. Pravidelně bylo referováno o výsledcích mapování a také byly dodávány vzorky ovoce z regionu Bílých Karpat, především Horňácka. V ovocné školce v Malenovicích bylo v roce 2000 připraveno 1500 stromků jabloní, hrušní a třešní pro výsadbu do krajiny Bílých Karpat. Rouby pocházely ze zmapovaných starých a místních odrůd. Tento materiál byl prioritně distribuován přes obce a školy regionu. Nyní je využívána ovocná školka v Bojkovicích.

V roce 1991 byl na opuštěném, hložím zarostlém pozemku v sousedství obhospodařovaných záhumenek a sadů v národní přírodní rezervaci Zahrady pod Hájem u Velké nad Veličkou založen díky iniciativě ZO ČSOP Bílé Karpaty a finanční podpoře MŽP ČR sad ovocných dřevin. Vytvoření genofondové plochy v tomto území vyplynulo z jeho historického vývoje bez nebezpečí narušení původního rázu krajiny a je v souladu s plánem péče této NPR. Zájmová plocha leží ve střední části NPR, má jihozápadní expozici, svažitost do 10°. V prvním roce byly vysázeny podnože hlavně pro jabloně, hrušně a slivoně. Postupně na ně byly roubovány zmapované staré a krajové odrůdy především z oblasti Horňácka. Záměrem tohoto projektu byla nejen vlastní záchrana starých odrůd, ale i názorná ukázka místním obyvatelům, že lze hospodářsky znovu využít opuštěné a hložím zarostlé bývalé louky v této rezervaci. Nyní je na ploše cca 2,5 ha vysázeno přes 450 stromů hrušní, jabloní, modrého ovoce, v menší míře jsou zde ukázky i dalších druhů jako několik odrůd třešní, oskeruše domácí nebo mišpule. Sad vyžaduje celoroční péči – stříhání stromků, pravidelnou kontrolu, přivazování, sečení trávy.... V roce 1997 se odměnil první úrodou - objevilo se několik švestek a jablíček, od té doby rodí pravidelně, většinou v tříletých intervalech. Doposud se o něj stará jeden z členů ZO ČSOP Bílé Karpaty – pan Ladislav Tomčala. Tento sad je od roku 2010 certifikován jako ekologický, což znamená, že v něm nejsou používána minerální hnojiva ani chemické prostředky na ošetření stromů.

Rezavec štětinatý. (foto Jan W. Jongepier)

Martináč hrušňový. (foto Vladimír Šácha)

Genofondová plocha je každoročně navštěvována tuzemskými i zahraničními exkurzemi. Genofondový sad je výborným prostředím pro vzdělávání a prezentaci tradičního ovocnářství. S velkým zájmem vlastníků a uživatelů pozemků se setkávají semináře vedené Ing. Vojtěchem Řezníčkem, CSc. ze Zahradnické fakulty MZLU v Lednici a Ladislavem Tomčalou věnované jarnímu a letnímu řezu i štěpování ovocných stromků. Jarní seminář byl několikrát zakončen podáním trnkové omáčky a zájemci mohli pokračovat účastí na Koštu slivovice ve Velké nad Veličkou. Velmi oblíbený je také letní seminář, na kterém bývají předváděny, komentovány a ochutnávány plody různého letního ovoce včetně kořalek z různých odrůd ovocných plodin.

mohou hostit mnohé ohrožené druhy bylin. Příkladem je genofondový sad ve Velké nad Veličkou, ve kterém se brzy po vyčištění a obnovení pravidelného kosení objevilo několik druhů orchidejí – např. vstavač mužský a vojenský, vstavač bledý, tořič čmelákovitý a včelonosný. Travní porosty v sadech především v Pomoraví, v menší míře i na Horňácku patří k mezofilním ovsíkovým loukám. Dominantními travami jsou kromě ovsíku vyvýšeného i kostřava červená a lipnice luční. Z bylin zde rostou zvonek rozkladitý, kakost luční, chrastavec rolní, kopretina bílá, kozí brada východní, jetel luční nebo štírovník růžkatý. Hnízdí zde mnohé druhy ptáků – sýkora koňadra, pěnice, sedmihlásek, slavík, krutihlav obecný, rehek zahradní nebo brhlík lesní. Staré dutiny vyhledávají strakapoudi, puštíci, netopýři, plši nebo i kuny. Trouchnivějící dřevo ve starých stromech je biotopem pro řadu druhů dřevem živícího se hmyzu. Proto je vhodné i uschlé stromy na místě ponechávat (včetně některých uřezaných větví) ve větších hromadách na zemi ke ztrouchnivění. V podrostu nachází úkryty ropuchy, ještěrky, rejsci, bělozubky či ježci. Na sady je vázána i pestrá škála bezobratlých – dlouhošíjka žlutonohá, pestřenka hrušňová, slunéčka, babočky či další druhy motýlů, např. i největší z nich – martináč hrušňový. Staré ovocné stromy navíc hostí i některé vzácnější druhy lišejníků, např. terčovky a keříčkovité druhy jako větvičník, terčovka nebo rožďovka.

Význam sadů pro přírodu

Letní řez v genofondovém sadu. (foto Ivana Jongepierová)

Genofondový sad. (foto Jan W. Jongepier)

Staré sady mají nejen velký význam z hlediska zachování genofondu kulturních odrůd ovocných dřevin, důležitá je i jejich hodnota pro biodiverzitu, protože v travinobylinném podrostu najdeme nejen obyčejné luční, ale i některé vzácné druhy rostlin nebo hub a vlastní stromy jsou biotopem pro mnoho druhů živočichů. Travní podrost v sadech bývá pravidelně kosený a vyhrabávaný, jeho druhové složení závisí na přírodních podmínkách, historickém vývoji lokality i způsobu údržby. V sadech v oblasti Horňácka najdeme v podrostu převážně teplomilné sveřepové louky. Tyto porosty s převládajícími travami sveřepem vzpřímeným, válečkou prapořitou a kostřavou žlábkatou S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

133

Trnkobraní v genofondovém sadu ve Velké nad Veličkou. (foto Ivana Jongepierová)

Zpracování ovoce Ovocnářství a tradice propojují také různé formy zpracování úrody. V regionech se nachází řada pěstitelských pálenic či moštáren. Jejich provozovateli jsou místní organizace Českého zahrádkářského svazu či soukromé subjekty. Příprava marmelád, džemů či zavařování je běžným způsobem zpracování ovoce v domácnostech. V současné době se znovu obnovuje i vaření domácích povidel. Výsledkem je pak pestrá nabídka ovocných produktů v podobě rozmanitých pálenek, likérů, moštů, marmelád, povidel nebo sušeného ovoce. Tyto produkty zde nejsou příliš komerčně využí-

134

vány a slouží především pro domácí spotřebu, což je také dobrým příkladem efektivního využívání místních zdrojů. Vypěstované ovoce nebo produkty se prezentují na veřejných akcích. V posledních letech roste obliba společného vaření a ochutnávky tradičních jídel. Jsou vydávány regionální kuchařky, jejichž prostřednictvím se staré recepty udržují v obecném povědomí. Mnoho těchto tradičních pokrmů s ovocem je součástí běžného jídelníčku místních obyvatel.

135

Vaření povidel. (foto Jiří Dohnal)

S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Stylizované motivy ovoce se objevují i v lidovém dekorativním umění. Jablka, hrušky i trnky lze rozeznat na krojových výšivkách i ornamentálních malbách některých domů nebo vinařských sklepů.

Recepty

136

Praženky (metya) Složení: 1 kg brambor, 25 - 30 dkg hrubé mouky, povidla, cukr mletý, máslo (lépe sádlo husí či kačení), mák Očištěné brambory uvaříme v osolené vodě. Po uvaření vodu částečně scedíme. Ještě horké brambory řádně rozmačkáme. Poté hned přidáváme mouku, dobře promícháme a odstavíme na teplý okraj sporáku. Po chvilce část brambor takto umíchaných rozetřeme do vymazané misky a tuto vrstvu potřeme povidly, pokropíme rozpuštěným sádlem, posypeme mákem a cukrem a opět pokropíme sádlem. Toto opakujeme několikrát nad sebou a vytvoříme tak několik vrstev. Aby se udržely praženky teplé, vložíme je do mírně vyhřáté trouby. (Lekešová 2011:32-33)

Pěry Složení: 1 kg brambor, povidla, 10 dkg solamylu, 15 dkg dětské krupice, 1-2 vejce, 2 lžíce octa, 1 dkg soli, 20 dkg hrubé mouky, máslo, mák (tvaroh) Brambory uvaříme ve slupce den dopředu. Druhý den je oloupeme, nastrouháme nebo umeleme na masovém mlýnku. Přidáme solamyl, dětskou krupici, vejce, ocet, sůl a hrubou mouku. Nejdříve nožem a pak rukama zpracujeme těsto, které musí být pevné a dobře zpracované. Těsto nenecháme dlouho stát, protože řídne. Těsto vyválíme na tloušťku ½ cm, rozkrájíme na pásy 8-10 cm široké. Postupně na ně klademe kousky povidel, přehnutím pásu povidla uzavřeme a okraje pásu prsty přitlačíme. Pás pak pokrájíme na obdélníkové taštičky. Pěry pak vkládáme do vařící osolené vody. Po vyplavání na povrch je vytahujeme. Uvařené mastíme máslem a sypeme mákem s cukrem nebo tvarohem. (Lekešová 2011:28)

137

Ukázka plodů v rámci Letního řezu. (foto Ivana Jongepierová)

Program koštů a výstav ovoce je doplňován o vystoupení cimbálových muzik a místních folklorních souborů. Jejich součástí je i volná zábava, čímž se původně ovocnářské akce významně podílejí na udržování místních komunit. Téma sadů i ovoce se často objevuje i ve slovesném a písňovém folkloru. Zajímavé je především názvosloví odrůd a jejich zakomponování do textů lidových písní: 1. [:Dozrávajú hrušky ovesňačky,:] [:lehni si, má milá, holuběnko sivá hore značky.:] 2. [:A já sem si lehla, jaks mě kázal,:] [:ale ty sis gatí, ale ty sis gatí nerozvázal.:] S E D M

T V Á Ř Í

O V O C N Á Ř S T V Í

Motiv jablíčka v lidovém ornamentu. (kresba Vladimír Šácha)

Použitá literatura: Lekešová, M. (2011): Jak se dříve žilo a co se jedlo v Hluku aneb Opomíjená jídla a zvyky. Městský úřad, Hluk. Tetera V. a kol. (2006): Ovoce Bílých Karpaty. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, ISBN 80-903444-5-3. Autoři: Ivana Jongepierová, Václav Tetera, ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou, csop@bilekarpaty.cz Vladimír Šácha, Marie Petrů, VIS Bílé Karpaty, visbk@bilekarpaty.cz

Sedm tváří ovocnářství Vydavatel: Místní akční skupina Nízký Jeseník Editoři: Radim Lokoč, Pavla Škarková, Petr Chroust (EKOTOXA s.r.o.) Autoři textů: Ivan Bartoš, Stanislav Boček, Ondřej Dovala, Petr Chroust, Ivana Jongepierová, Anna Koláčková, Radim Lokoč, Radim Machů, Jiří Němec, Zdeněk Otruba, Marie Petrů, Miroslav Přasličák, Radomír Staš, Vladimír Šácha, Pavla Škarková, Alena Šuráňová, Václav Tetera a Marcela Tomášová Spolupracovali: Libor Gvoždík, Jakub Kubačka, Michaela Lokočová, Tomáš Mühr, Radim Pešek, Martin Posolda Redakce: Radim Lokoč, Pavla Škarková, Michaela Lokočová

138

Fotografie: Lenka Baďurová, Ivan Bartoš, Vladislava Bělíková, Stanislav Boček, Pavel Buják, Jiří Dohnal, Petr Chroust, Ivana Janíčková, Radim Jarošek, Jan W. Jongepier, Ivana Jongepierová, Jaroslav Juráň, Hana Jurečková, Lenka Klimková, Anna Koláčková, Eduard Kozák, Jakub Kubačka, Zdeněk Lév, Radim Lokoč, Radovan Mikuš, Jiří Nečas, Zdeněk Otruba, Radim Pešek, Jaroslav Prajza, Miroslav Přasličák, Ladislav Rygl, Josef Solnický, Vladimír Šácha, Pavla Škarková, Václav Tetera, Marcela Tomášová, Jitka Tomopulosová, Oldřich Usvald, Vlastimil Váhala a Luděk Wünsch archivy Radima Michalčíka, Daniela Říčana, rodiny Kopeckých, obcí Beňov, Hostišová, Rudimov, Centra Veronica Hostětín a VIS Bílé Karpaty sbírky Moravského zemského archivu, Slezského zemského muzea v Opavě a Státního okresního archivu v Přerově Kresby: Jitka Koníčková, Vladimír Šácha a Denisa Vlková Grafické zpracování: Martin Feikus Tisk: Tiskárna Grafico s.r.o. Rok vydání: 2012 Náklad: 3500 ks Publikace vychází jako součást Realizace projektu Moravské a slezské ovocné stezky MAS Nízký Jeseník, Rýmařovsko, Regionu Poodří, Rozvojové partnerství regionu Hranicko, Partnerství Moštěnka, Bojkovska a Horňácko a Ostrožsko. (10/010/4210a/780/000031) Publikace je neprodejná. ISBN: 978-80-260-1921-3

EKOTOXA s.r.o. je česká společnost orientovaná převážně na komplexní projekty v oblasti rozvoje venkova, zemědělství, životního prostředí a územního plánování. V těchto oblastech poskytuje komplexní služby od přípravy projektů, zpracování dat až po jejich finální prezentaci. Profesní skladba týmu firmy pokrývá zejména obory regionální politika, zemědělství, lesnictví, životní prostředí, environmentalistika, pedologie, ekologie, informatika, geoinformatika, kartografie a územní plánování. Firma kooperuje s celou řadou odborných státních, univerzitních i podnikatelských pracovišť po celé ČR.

www.ovocne-stezky.cz

Místní akční skupina Nízký Jeseník seník Masarykova 32, 793 12 Horní Benešov www.mas-njesenik.cz, masnj@email.cz @email.cz tel.: 775 295 599 MAS Rýmařovsko Nám. Míru 1, 795 01 Rýmařov www.mas.rymarovsko.cz, pecha@rymarov.cz tel.: 554 254 309

MAS – Partnerství Moštěnka Dr. Stojana 120/41, 751 17 Horní Moštěnice www.mas-mostenka.cz, leader@mostenka.cz tel.: 576 115 007

Místní akční skupina Regionu Poodří 742 54 Bartošovice čp. 1 – zámek www.mas.regionpoodri.cz, mas@regionpoodri.cz tel.: 556 720 491

Místní akční skupina Bojkovska Sušilova 952, 687 71 Bojkovice www.mas-bojkovsko.cz, bojkovsko@gmail.com tel.: 774 230 210

Rozvojové partnerství Regionu Hranicko Tř. 1. máje 2063, 753 01 Hranice www.regionhranicko.cz, ropa@ regionhranicko.cz tel.: 581 601 716

MAS Horňácko a Ostrožsko Zámecká 24, 687 24 Uherský Ostroh www.leader.ostrozsko.cz, mas@ostrozsko.cz tel.: 572 503 961