7.G 5/2013

společensko-ekologický časopis, 5/2013 | XXII. ročník | 69 Kč | 3,20 ¤

Seriály: CHKO Jeseníky /16/ Online šmírování /20/ Vladimír Úlehla /22/ Domácí mazlíčci /26/

Drobnohled: Sýrie v eko-pasti /32/ Volební kuchařka /34/ Rysi — lovná zvěř? /37/

Kulturní zahrada: Terrapie Rudolstadtu /44/ Paradox úroků /48/

Rozhovory: Sid Thomas /30/ Ugo Biggeri /40/ Mikuláš Huba /52/

Téma: My všichni jídelnou povinní

BIO kolekce do loĹžnice a koupelny holandskĂŠ znaÄ?ky Yumeko.

MÄ›kkost a Ä?istota 100% biobavlny certifikovanĂŠ GOTS / FAIRTRADE.

Pro vĹĄechny, kteří majĂ­ rĂĄdi BIO. BIO polĹĄtĂĄĹ™e BIO pĹ™ikrĂ˝vky BIO povleÄ?enĂ­

BIO BIO BIO BIO

ruÄ?nĂ­ky osuĹĄky Şínky koupelnovĂŠ pĹ™edloĹžky

www.bio4bed.cz Poznåvejte přírodu!

S Ä?asopisem NaĹĄe příroda je to jednoduchĂŠ! V kaĹždĂŠm Ä?Ă­sle pĹ™inĂĄĹĄĂ­me zajĂ­mavĂŠ Ä?lĂĄnky se zaměřenĂ­m na faunu, flĂłru a zajĂ­mavĂĄ mĂ­sta ÄŒeskĂŠ republiky. SamozĹ™ejmostĂ­ jsou ĹĄpiÄ?kovĂŠ fotografie a kvalitnĂ­ zpracovĂĄnĂ­.

VyuĹžijte pĹ™edplatnĂŠ jako dĂĄrek, kterĂ˝ potěťí 6Ă— roÄ?nÄ›!

Kontakt redakce@nasepriroda.cz PĹ™edplatnĂŠ send@send.cz www.send.cz, tel. 225 985 225 RoÄ?nĂ­ pĹ™edplatnĂŠ 348 KÄ?

BliŞťí informace o Ä?asopise najdete na www.nasepriroda.cz nebo na www.facebook.com/nasepriroda

=NUDĢWH VL ĂžHNiQt QD SÄœtĂŁWt 6HGPRX JHQHUDFL NDĂĽGRGHQQt ĂžHWERX

-DNR 9iFODY %ÄŒORKUDGVNĂŞ Ă„*OREDOL]DFH SÄœLQHVOD SRVWGHPRNUDFLL Y QtĂĽ VYRERGQĂŞ GpPRV NWHUĂŞ VH IRUPXMH Y QH]iYLVOpP YHÄœHMQpP SURVWRUX MH QDKUD]HQ VtWt VNXSLQ OREXMtFtFK ]D ]iMP\ WÄŒFK NGR VL MH ]DSODWt 'HQtN 5HIHUHQGXP MH RVWURY RGSRUX YĤÞL WRPXWR YĂŞYRML Âł -DNR -DQ %HUiQHN Ă„'HQtN 5HIHUHQGXP MH Y ĂžHVNpP MD]\FH XQLNiWQt PpGLXP -DNi MH WR ~OHYD D Y]SUXKD ĂžtVW GREÄœH LQIRUPRYDQp ]SUiY\ ]DVD]HQp GR VRXYLVORVWt MHĂĽ RVWDWQtP QDĂŁLP QRYLQiĜĤP EXć XQLNDMt QHER MLP HGLWRÄœL QHGDMt SURVWRU -HĂŁWÄŒ OHSĂŁt MVRX NRPHQWiÄœH Y QLFKĂĽ ĂžDVWR QDFKi]tP LQVSLUDFL N SÄœHPĂŞĂŁOHQt D SRGQÄŒW\ N SRKOHGX QD YÄŒFL ] QRYĂŞFK SHUVSHNWLY -H WR Ri]D YH Y\SUDKOp SXVWLQÄŒ VFKpPDW D ĂŁDEORQ ĂžHVNpKR PHGLiOQtKR SURYR]X Âł

-DNR $QQD âDEDWRYi Ă„'HQtN 5HIHUHQGXP MVRX MHGLQp QRYLQ\ NWHUp QH]MHGQRGXĂŁXMt SRKOHG QD PLQXORVW D QLNG\ VH Y QLFK QHO]H VHWNDW V SRKUGiQtP ĂžL SÄœHGVXGN\ YĤÞL VRFLiOQÄŒ VODEĂŞP Âł -DNR 9ODGLPtU âSLGOD Ă„3UDYLGHOQÄŒ MHM ĂžWX D YLGtP MDN MH GREUĂŞ 7ĂŞP NROHP QÄŒM GRNi]DO WDNÄœND QHPRĂĽQp 5HIHUHQGXP MH Y QDĂŁt SRQÄŒNXG GHSUHVLYQt SROLWLFNp NUDMLQÄŒ DOHVSRÄ– PDORX ĂŁWÄŒUELQRX Y WXSpP SÄœtNURYX PHGLt KODYQtKR SURXGX .G\ĂĽ MHM RWHYÄœX SÄœLSDGiP VL MDNR SRVWDYD QD GÄœHYRU\WX ] VWROHWt NWHUi SURUD]LOD KODYRX ]HPVNRX VIpUX D GtYi VH QD KYÄŒ]G\ %H] SRFWLYp ĂĽXUQDOLVWLN\ D YHÄœHMQp GLVNXVH QHQDMGHPH KXPDQLVWLFNRX DOWHUQDWLYX EXGRXFQRVWL 3UR PÄŒ MH 'HQtN 5HIHUHQGXP VRXĂžiVW VSROHĂžQp H[SHGLFH NWHUi VWRMt ]D WR Âł

9\GiYDQĂŞ D Äœt]HQĂŞ ]DNODGDWHOHP 6HGPp JHQHUDFH -DNXEHP 3DWRĂžNRX ÂżQDQFRYDQĂŞ SÄœHGHYĂŁtP SR]RUQRVWt VYĂŞFK ĂžWHQiĜĤ

8ĂĽ QiV PiWH QD OLĂŁWÄŒ VYpKR SURKOtĂĽHĂžH" ZZZ GHQLNUHIHUHQGXP F]

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

12|

3|

Lidé těžko přijímají, že se někdo liší foto: Elias Minasi

TÉMA

Tereza Šimůnková Hlavně žádné revoluce!

Zatímco stravovací byznys si s alternativou celkem rozumí, školní a závodní kuchyně se do změn právě nehrnou. Proč?

8|

Simona Horká Zdravá škola zdravě jí Ukazují nám vyspělejší dolnorakouští sousedé ve školním stravování cestu vpřed?

10|

eNu Svačina: zdravý školní doping Pokud na vaše děti čekají ve školní jídelně tučné masité blafy, může zdravá svačina poněkud vylepšit skóre.

26|

Navrhuju sníst psy foto: Tim Meijer

32|

Nafíz Ahmed Environmentální souvislosti války v Sýrii Za vleklou občanskou válkou v Sýrii stojí i ropný zlom, energetická geopolitika a změna klimatu

34|

Jan Skalík Kuchařka zeleného voliče Zbývá nám při pohledu na předvolební programy a statistiku sněmovních hlasování i něco víc než černý humor?

37|

Josefa Volfová Rys ostrovid: obdivovaný i pronásledovaný Stálá přítomnost rysa na Šumavě a česko-slovenském pomezí dokazuje, že se opět stal součástí naší přírody. Ne všem však jde pod nos.

40|

Rozhovor s Ugo Biggerim Příliš spoléháme na banky Co vlastně dělá etickou banku etickou a do jaké míry se v praxi daří naplňovat ideály o „jiném“ peněžním sektoru?

13|

Tereza Vandrovcová Maso, přítel člověka?

Odstartovalo pojídání masa rozvoj lidského mozku a je v současnosti prospěšné?

16|

Štěpán Jindra Duha v jesenickém lese Pokud čekáte od dovolené něco víc než jen odpočinek, zkuste dobrovolničit týden v lese nebo jiné divočině.

44|

Zuzana Vlasatá Rudolstadtská festivalová terrapie Pokud jednou sociálně-ekologické hnutí zvítězí, bude tak jako rudolstadtský festival vypadat celý svět pořád…

20|

Jan Miessler Strýček Sam se dívá — a není sám Máme se po odhalení informací o systematickém šmírování internetu více obávat národních vlád, nebo nadnárodních korporací?

46|

Josef Patočka Autoportrét klimatického hnutí Dokument o klimatickém hnutí 350.org je příběhem s otevřeným koncem.

22|

Štefan Kosztolányi Vladimír Úlehla: život s velkým Ž Botanik, etnograf či dokumentarista Vladimír Úlehla s renesančním záběrem propojoval přírodní vědy, umění a filosofii.

48|

Stanislav Kutáček Naše nesplatitelné dluhy Kniha Paradox úroků dokládá, že současný finanční systém je svým způsobem sofistikovanou hrou typu „letadlo“.

26|

Renata Placková Navrhuju sníst psy Jak velká je ekostopa našich chlupatých, opeřených a šupinatých domácích mazlíčků?

49|

Dominika Grohmann Tekutá láska, láska konzumní V nové knize sociologa Zygmunta Baumana se dočteme, jak vypadají a proč vznikají tekuté vztahy.

30|

Rozhovor se Sidem Thomasem V naší DNA je gen soucitu S členem organizace Sea Shepherd o tom, jak loňskou zimu v antarktických vodách bránili japonským velrybářům v lovu.

52|

Rozhovor s Mikulášem Hubou Slovensko v protismere „Můj historický optimismus získal za posledních 23 roků vážné trhliny,“ říká známý slovenský ekolog a „obyčejný ochranář“.

SERIÁLY

DROBNOHLED

KULTURNÍ ZAHRADA

ROZHOVOR

PŘIPRAVUJEME: téma o změně klimatu • reportáž z guatemalského pralesa • neuvěřitelně jedlá města • cenzuru i plýtvání na internetu • šetrnější Vánoce • Kouzlo smyslů • rozhovory s Ondřejem Kobzou a Alenou Zemančíkovou • a spoustu dalšího čtení pro současné i příští generace

v tomto čísle Sedmé generace si můžete všimnout několika jinakostí. Jednak přinášíme hned čtyři rozhovory, přičemž těžko říct, který z nich přednostně doporučit: jestli londonovské vyprávění mořského ovčáka Sida Thomase o hledání japonských velrybářů v Antarktidě, názory prezidenta italské Bancy Etica Uga Biggeriho na ne/fungování bank, slovenské postřehy „obyčejného ochranáře“ Mikuláše Huby či zdůvodnění jedné břeclavské veganky, proč žalovala tamní základní školu. I díky tomuto srocení nám číslo nabobtnalo na neobvyklých 64 stran; věřím ale, že ho i tak se zájmem přelouskáte.

S hlavním tématem, zaměřeným na noční můru mnohých z nás, tedy stravování ve veřejných jídelnách, nám výrazně pomohla novinářka a básnířka Tereza Šimůnková, jejíž služby využíváme v programu kRok jinak Nadace Vodafone. Tereza se bude během tří měsíců snažit, aby náš časopis znalo více lidí než dosud. Hodně zdaru!

Při psaní tématu jsme poprvé využili i spolupráce s Agenturou pro energii a otázky životního prostředí Dolního Rakouska, díky níž vám postupně přiblížíme, jak si na ekologické frontě vedou naši jižní sousedé.

Kromě dalších článků, na jejichž výčet mi nestačí místo, vám též doporučuji návštěvu našeho v lecčems vylepšeného webu: pod jednotlivými články už například najdete odkazy na související texty či jiné články autora, postupně též dověšujeme řadu starších článků, včetně těch z 90. let. A abych nezapomněl, Jana Orlová pro vás natočila a Štěpán Jindra sestříhal historicky první sedmogenerační videa, v nichž se ptáme Heleny Vlašínové, Jennifer DeFelice, Jana Skalíka a Dr. Krejzybera na práva rostlin, aktivismus a tvorbu z odpadu.

A na závěr dodávám, že k ročnímu předplatnému 7.G si můžete nově objednat i příručku Umění vybírat, ve které vás Ekologický institut Veronica přehledně provede šetrným nakupováním.

Podzim jak má být přeje Vít Kouřil

foto: Bob Nichols, USDA

TÉMA |

T ereza Š imůnková

Hlavně žádné revoluce!

Stravuje-li se vaše dítě vegetariánsky či nějak alternativně, ve většině školních jídelen má po čas oběda většinou alternativu jen jedinou: být hlady. Zatímco byznys si s alternativou celkem rozumí — veganských a vegetariánských restaurací u nás v posledních letech rapidně přibylo a prosperují — školní a závodní kuchyně se do změn právě nehrnou. Proč?

Když jsem ve dvanácti letech přestala jíst maso, netušila jsem, že tímto intuitivním manévrem — psala se raná devadesátá, WWW znala jenom americká armáda a já o vegetariánství nevěděla nic kromě toho, že mi „bez těch bílkovin asi nevyrostou prsa“ — získám bonus navíc. Tím bylo vysvobození z pekla pachů, mlaskavých zvuků a univerzální hnědé omáčky zvaného školní jídelna. Jako vegetariánka jsem se tam totiž nenajedla.

Ne že by kuchařky na nabídku bezmasých pokrmů rezignovaly úplně. Každé pondělí se z příslušného okénka vysunula naběračka a do talíře vykydla buď žemlbábu, anebo buchtičky se šodó. To nešlo ani vyslovit, natož pozřít. Samotnou přílohu „nasucho“ konzumovat nešlo, neboť byla promáčená masem kontaminovanou omáčkou. Zbývala demonstrace před ředitelnou. Jsem ve vývinu, dejte mi najíst! Mohl to být první hladový protest v té naší znovuzrozené demokracii. Možná bych získala spolužáky. Navíc by určitě odpadla matika.

Bohužel, byla jsem hodná holka. Proto jsem až do maturity o poledních přestávkách na lavičce v šatně přežvykovala rohlík s taveňákem a občas si nenápadně zkontrolovala výstřih.

Sedmá generace 5|2013

Tento poněkud osobní apetizer nepíšu bezdůvodně. Devadesátky sice protekly hrdlem času stejně jako ikonická masová haše záchodovou mísou, ale stejný problém jako já tehdy řeší vegetariánské děti i dnes. Přes ekologickou osvětu, přes znovuobjevení lokálního zemědělství a související boom farmářských trhů, a vlastně navzdory až maniakálnímu zájmu o kuchtění všeho druhu je šance najíst se ve školních jídelnách vegetariánsky, bio, neřkuli z fairtradových surovin pořád mizivá.

Copak to máš v košíčku?

Přitom ze všech „nekonvenčních výživových směrů“ zrovna vegetariáni mohli být dávno za vodou. Bezmasou stravu uznalo ministerstvo školství jako regulérní alternativu té masité už v roce 1993 a vložilo do vyhlášky o školním stravování vegetariánský spotřební koš (stanovující výživové požadavky a doporučenou spotřebu na žáka a den). Myšlenku, že dítě vyroste i bez kusu flákoty, podpořily s decentním zpožděním jedenácti let i odborné organizace Česká pediatrická společnost a Společnost pro výživu. Tak proč zůstává kus flákoty epicentrem v podstatě každého školního oběda?

5|

| TÉMA

„Vegetariánský spotřební koš má jednu úplně malou nevýhodu: nedá se podle něj stravovat,“ komentuje Jaroslav Škvařil z České společnosti pro výživu a vegetariánství (ČSVV), která se za bezmasou alternativu ve školních jídelnách angažuje léta. „Navrhl ho tehdejší expert ministerstva zdravotnictví Jiří Jodl. Sám bohužel nebyl vegetariánem a bez znalosti zásad skladby této stravy stanovil prakticky nekonzumovatelné množství mléka, mléčných výrobků a vajec. Tenhle koš je ve výsledku dokonce nezdravější než ten konvenční.“ V praxi se ostatně stejně příliš nevyužívá. Jídelny totiž sice už relativně často vaří dvě hlavní jídla, ale zda bude jedno z nich bezmasé, závisí zcela na dohodě zřizovatele školy a jejího ředitele.

Typicky se i nadále vybírá mezi šunkofleky a krkovičkou. To přece musí lézt krkem i omnivorům… Malé vegetariáně se bez větších problémů nají jen v zařízeních, kde vaří jídla tři. Zvlášť pokud je na sladké. Žemlovkové pondělky z nějakého podivuhodného důvodu čas neodnes.

Co nejde hromadně, mělo by jít individuálně. A to i podle ministerstva školství, které doporučuje „individuální dohodu“. Ale jak ukazuje případ z jižní Moravy, dohody mají své meze.

Studené kastrůlky Začátkem června Ústavní soud definitivně rozhodl průkopnickou veganskou kauzu. Vegani prohráli, to už tak s průkopníky bývá, zvlášť když se pustí do křížku s institucí. O co šlo? Rodina z Břeclavi chtěla po školní kuchyni veganské obědy pro syna. Matka argumentovala tím, že je jinak musí připravovat sama, a na to má vzhledem k pracovnímu vytížení čas jen pozdě večer nebo brzo ráno, což pociťovala jako diskriminační: ostatní rodiče prostě zaplatí stravenky a po večerech se věnují jiným aktivitám než vaření oběda do školy (viz rozhovor na s. 12). Podle soudců ale neexistuje žádný právní nárok na speciální zacházení nad rámec výživových norem; v nálezu naopak zdůraznili, že se jídelna snažila vyjít rodičům vstříc tím, že byla vůbec ochotná donesený oběd ohřát. Mnohé to totiž odmítají, „aby na ně nevlítla hygiena“. A poněvadž na to, aby školní kuchařky v běžném provozu vařily speciální bezmasou porci, reálně chybí kapacita a studený kastrůlek není nic moc, jako jediné východisko se mi jeví přechod problematického strávníka na pránu. Odpadne spousta starostí. Samozřejmě až poté, co ministerstvo připraví odpovídající výživové tabulky.

Břeclavská rodina neuspěla ani s návrhem na zrušení stravovací vyhlášky, což se upřímně řečeno dalo čekat, naopak spíš mile překvapilo, že boj za svá práva vzali takhle zgruntu. Pokud je totiž v České republice v pořadí závaznosti na prvním místě Ústava, která zaručuje rodičovská práva, svobodu smýšlení anebo právo na zdraví, měl by mít požadavek vegetariánské stravy před požadavky vyhlášky přednost.

Jen tak na okraj — kdo nejíte maso, jistě velice dobře znáte sílu nepochopení až hysterie, jakou může vyvolat obsah vašeho talíře, a to i u jinak příčetných lidí. Jsou ale úplný čajíček proti reakcím na veganskou stravu pro ubohé dítě! Chcete-li vědět víc a máte na to žaludek, vygoogluje si břeclavský spor a mrkněte na hlas lidu pod články. Dobrou chuť.

4 x 17 Naděje, že se věci pohnou, svitla za ministrování Ondřeje Lišky. (Dle vlastních slov) „fanda vegetariánství“ rozběhl spolupráci s rezorty |6

ANKETA / Vojtěch Pelikán Jste spokojeni s kvalitou stravování svých dětí ve škol(k)ách? Řešíte to?

Kateřina Jelínková (40) ze Křtin, matka Jirky (13), Aleny (11) a Kláry (8): Naše děti chodí do malé školy, jsou v ní tak dvě stovky žáků. To znamená i malinkou jídelnu. Jídlo v ní na výběr není. Čtyřikrát až pětkrát týdně je maso, a když je jídlo bezmasé, tak většinou sladké. Mně by třeba ani nevadilo, kdyby dvakrát až třikrát týdně maso bylo, to bych byla ochotná tolerovat. Ale byla bych radši, kdyby ta ostatní jedno až dvě jídla byla opravdu vegetariánská, ne jen sladká.

Kdysi jsme s tím s dalšími maminkami chtěly něco dělat. Pak jsme se ale rozhodly, že se zatím nebudeme snažit nic podnikat, protože jsme ve veliké menšině. Pro takový typ stravování, jaký bychom si přály, bychom tady na venkově nenašly dost podpory.

A jídelna by ani další dvě jídla na výběr finančně neutáhla. Takže jsme to s maminkami vyřešily tak, že děti necháváme, ať si samy zvolí, zda chtějí jídlo ve škole jíst. A doma, kde sní beztak jídel většinu, vaříme vegetariánsky.

Jennifer Helia DeFelice (41) z Brna, matka Maxe (7) a Rubena (10): Pocházím ze Spojených států. Jak asi víte, tam je stravování celkem katastrofa, takže jsem ke zdejšímu stavu spíše vstřícná. Váš systém mi přijde docela funkční. Třeba i v tom, odkud se jídlo bere — v Americe je všechno z mražených polotovarů. Tady míváte často čerstvé věci a u brambor věřím, že je opravdu někdo oškrábal. Jídlo tu obecně není nic, co by dětem škodilo.

Na základě svých profesních zkušeností s BIO si myslím, že je nemožné provozovat školní kuchyně za stávající ceny, pokud by neexistovaly dotace. Kdyby však nějaká podpora vznikla, měla bych obavu, jak dopadne. U většiny podobných programů se z grantů vyřídí nějaké automaty, na ně karty a ještě se to platí přes mobilního operátora. Když přijdete s nějakou jednoduchou iniciativou, přes všemožné byrokratické překážky ji stěží prosadíte. Navíc věci v biokvalitě ani nebývají k mání v takovém množství, jež by poptávku škol pokrylo. K tomu přijde duben, sklady biofarmářů bývají prázdné a bere se všechno z dovozu. Takový systém nemá velkou šanci, i když bych samozřejmě byla radši, kdyby to bylo jinak.

Pokud má člověk alternativní nároky, ale chce být součástí většinového školství, tak mu nikdo nebrání, aby nabalil dětem do školy oběd podle svých představ a pak jim udělal večeři. To je koneckonců taky řešení.

Jan (45) z Brna, otec Vojtěcha (11) a Františka (19): Až tak stravování dětí neřeším. Nevnímám to rozhodně tak, že by v jídelnách muselo být za každou cenu biojídlo. Rozhodně však cítím, že je stravování v nějakém zakletém kolotoči, to ano.

Libor (47) z Moravského Krumlova, otec Elišky (21) a Matěje (23): Naše děti jsou už odrostlé. V době, kdy chodily do školy, s typem jejich stravování nešlo nic moc dělat. Teď už bych to však řešil.

Snažil bych se školu přesvědčit, ať vaří nějak alternativně. Aby aspoň jedno jídlo týdně bylo vegetariánské nebo BIO.

Sedmá generace 5|2013

TÉMA |

zdravotnictví a zemědělství a společná pracovní skupina se chystala zastaralou a svazující vyhlášku od základů překopat. Cílem bylo dát prostor jak konvenčním, tak vegetariánským a veganským strávníkům a nové stravovací návyky propojit s předmětem Výchova ke zdraví. Liška vyčlenil také 200 milionů na vzdělání pracovníků školních jídelen a společně s ČSVV vymysleli model školního stravování Semafor kvality. Jídelnám navrhli, ať vaří tři jídla v barvách semaforu: červené — českou obědovou klasiku, na chlup přesně, jak ji známe z hospody Na Růžku; oranžovou možnost pro ty, kdo se osmělují, a do třetice jídlo zelené, „které respektuje zdraví a současné vědecké poznatky o něm bez kompromisu“. Reálně prý hrozilo, že se projekt povede, než byla činnost skupiny s příchodem kontroverzního hlavního hygienika Michaela Víta, diplomaticky řečeno, aktivně přerušena zevnitř.

Liška byl bohužel bílou vránou. Nynější hlavní hygienik Vladimír Valenta, soudě podle reakce jeho tiskového odboru, vyhlášku neřeší a starost o školní stravování přehazuje na Společnost pro výživu.

Toto občanské sdružení sice vzdělává a informuje, ale pravomoci nemá žádné. Jediný praktický krok podniklo před rokem ministerstvo školství, jež — právem vyplašeno narůstající dětskou obezitou (obézní je každé třetí dítě) — v novele nutriční vyhlášky dovoluje školním kuchařkám a kuchařům o čtvrtinu méně sladit, používat méně tuku a naopak víc zeleniny, ovoce a luštěnin, aniž jim později dá čočku inspekce. Je to aspoň něco, ale je to pořád málo. Proč nedělají víc? „Hlavní důvod úřednické liknavosti lze vidět především v pocitu, že vegetariáni a vegani neexistují a že vyjednávači jsou jen úzkou nátlakovou skupinou,“ popisuje Jaroslav Škvařil svoje zkušenosti z nespočtu různých jednání na ministerstvech školství a zemědělství. Jenomže to se úředníci pletou.

Mezi Čechy mají být podle vegetariánských a veganských organizací a agentury STEM/MARK z roku 1999 sice jen dvě až čtyři procenta vegetariánů a veganů, nicméně podle stejného průzkumu se „masu vyhne, kde může“ sedmnáct procent lidí. V praxi to potvrzuje například jídelna strakonického gymnázia, která denně nabízí dvě hlavní jídla, z toho jedno bezmasé. Mají sice oficiálně nahlášených asi deset (jak je nazvala místní pracovnice)„hardcorových“ vegetariánů, nicméně bezmasé menu si ve skutečnosti objednává až dvě stě padesát lidí (jídelna má otevřeno i pro příchozí „z ulice“) a málokdy vydají pod čtyřicet porcí denně. Jiný příklad: jen v Praze se dnes uživí dvacet veganských restaurací. I s vegetariánskými je jich v Praze a v Brně asi sedmdesát — pětkrát víc než před jedenácti lety. Od roku 2000 vzniklo devět veganských webů. Společenská poptávka roste, a nabídka přestává odpovídat už tuplem.

Biopole neorané Jestli v Česku pořád chodíme kolem bezmasé stravy ve školách jako kolem horké kaše, místní biopotraviny jsou pole zcela neorané. Do jídelen jim měl pomoci projekt Biopotraviny do škol, který probíhal mezi lety 2006 a 2008 v sedmi školách v Jihomoravském kraji a na Vysočině. Školy sice už předtím nakupovaly některé suroviny v biokvalitě, ale byla to tak říkajíc základní sestava (brambory, luštěniny, obiloviny, cibule). Zadavatele projektu (Spolek poradců v ekologickém zemědělství) zajímalo, proč nejsou alespoň tak běžné jako, mňam, vepřové výpečky. Závěrečná zpráva potvrdila, co jsme Sedmá generace 5|2013

tak nějak všichni tušili: kromě toho, že chybí lokální dodavatelské řetězce, informace či kontakty, jsou biosuroviny hlavně drahé a mají špatnou reputaci. Takzvaný cenový strop je nejvyšší možná částka, kterou smí škola vydat na nákup potravin na hlavu; a leží proklatě nízko. Činí na jeden oběd 14—26 korun (strávníci do šesti let), 16—32 korun (do deseti let), patnáctiletým se již smí navařit za závratných Kč 20—37. Rozpočet je to samozřejmě v první řadě sociál-ní, na druhou stranu za to neuklohníte snad ani ono zlopověstné UHO. Tyto normativy jsou však dané a nelze s nimi hýbat ani na přání rodičů. A vařit bio dražší je. I když — a to možná překvapí — ne závratně. Podle tehdejší kalkulace projektu by školy, pokud by vařily z (pouhých?) třiceti procent v biokvalitě, musely zvednout cenu obědů o (pouhých?) deset procent. Což je částka, kterou byli rodiče zúčastněných dětí podle dotazníkového šetření ochotni připlatit prakticky bez výjimky.

Cenu drží při zemi to, že kvalitní potraviny jsou nutričně cennější, a proto i v menším objemu splní požadavky naší oblíbené nutriční vyhlášky. Navíc, nakoupí-li školy přímo u sedláků, nemusí platit zprostředkovateli. „Lokálnost“ si projekt Bio do škol vymezil vzdáleností 75 kilometrů od příslušné školy. Z dotazníku je zřejmé, jak moc se liší jejich přístup. Zatímco jedna škola uvedla, že lokálně nakupuje mezi 75 až 100 % potravin (!), tři školy braly od místních do deseti procent. Zajímavá je taky otázka, zda rodiče dětí doma vaří z biopotravin: 61 % rodičů vaří bio „občas“, osm procent „často“, třicet procent „vůbec ne“ a tři páry pro jistotu vůbec neodpověděly.

Italských sto procent Dát článku titulek Bio NENÍ zdravější či Bio — další mýtus je z marketingového hlediska sázka na jistotu. Lidi si uklikají ruce! Vždyť kdo by si rád nepřečetl o tom, jak ostatní naletěli. Zavádějících, dehonestujících i vyloženě lživých článků se ale jednu dobu objevovalo tolik, že se vnímavější čtenář/ka musel/a — tak trochu po zemanovsku — zeptat: ti autoři jsou blbí, nebo navedení? Zavádění biopotravin (nejen do škol) má totiž samozřejmě všechny předpoklady k tomu vyvolat u stávajících dodavatelů paniku. Pokud pomineme všechny vznešené důvody, proč kývnout na bio (environmentální, podpora lokální ekonomiky, menší finanční úniky, udržitelný komunitní potravní systém s lidským rozměrem a sociální pohodou) — je to také obrovská obchodní příležitost.

Při stávajícím počtu 10 400 školních jídelen se 1 303 569 strávníky bychom při desetinovém podílu bia hovořili o bezmála šesti miliardách korun. To je mimochodem třikrát více, než kolik Češi ročně utratí za biopotraviny. A částka, kterou by konvenční sektor rozhodně nerad dal bez boje. Velikou chybou ekologických zemědělců bylo, že antikampaň podcenili a nedokázali včas uvést věci na pravou míru. Z defenzivní pozice se dostávají dodnes.

Abychom si ty kyselé citrony trochu osladili: smát se biopotravinám vypadá jako ryze česká škodolibost, ale v západní Evropě na tom byli podobně. Před dvaceti lety, kdy se tam ve větším objevily na trhu. To je takové konstantní české zpoždění. Mám podezření, že si ho tak schválně trochu hýčkáme, abychom se měli na co vymlouvat. Jak jsou na tom sousedé dnes?

Itálie schválila zákon, který školním jídelnám nařizuje vařit v biokvalitě ze sta procent. Splnitelné to samozřejmě není; ale už samotný fakt, že se země, v podstatě definovaná jídlem (Michelangelo, vy7|

foto: www.lenkamira.webgarden.cz

| TÉMA

kopávky, fotbalisti a papež ať prominou…), rozhodla zgruntu změnit právě jídlo, vyráží dech. V Rakousku se musí povinně vejít do 30—50 procent bia, dánským a nizozemským cílem je dosáhnout 60 procent. A Německo biem žije už dávno. Nabízí ho více než dva tisíce německých jídelen, vláda podporuje vzdělávání v oboru a tamější cateringové firmy založily na co nejvyšším podílu pokrmů v biokvalitě konkurenční boj: já dodávám do škol ze 30 procent bio! Já z padesáti! A já mířím na rovných sto! Ale srovnávat Česko s Německem samozřejmě vůbec není fér. Německo je přece větší, silnější, bohatší a taky leží víc na Západ, i kdyby to mělo znamenat jenom to, že mají večer déle světlo.

Semafor a Slovnaft Od skončení projektu Biopotraviny do škol uběhlo pět let. Bio mezitím dorazilo do marketů, ekologicky obdělávaná plocha vzrostla.

Mají to dnes ve školách biopotraviny jednodušší?

Vedoucí projektu Biopotraviny do škol Tom Václavík z marketingové agentury Green Marketing, která se specializuje právě na biosektor, na jednu stranu pozoruje, že dnes víc lidí vyžaduje a nakupuje kvalitnější potraviny, ale na posun ve vnímání důležitosti školního stravování nahlíží skepticky. „Zatímco v západní Evropě, Velké Británii a ve Spojených státech se v poslední době situace velmi výrazně zlepšuje, u nás jaksi stagnuje. Kvalita našeho školního stravování je samozřejmě na mnohem vyšší úrovni než například britská nebo americká, ale třeba Dánové a obecně Skandinávie nám dost utíkají. Ani z ministerstva školství nebo zdravotnictví jsem nezaznamenal žádnou iniciativu stav nějak strategicky řešit,“ shrnuje Tom Václavík.

Chybějící snaha shora znamená jediné. Víc prostoru pro iniciativu zdola. A ta může mít nečekané podoby.

Model „výživového semaforu“ už jsme zmiňovali. Do českých škol sice neprošel, ale v roce 2010 o něj projevila zájem bratislavská ropná společnost Slovnaft. Třem tisícům zaměstnanců začali vařit jídla opatřená červeným/oranžovým/zeleným panáčkem. Pravda, „zelená“ jídla si mohli zpočátku odpustit. Zájem byl mizivý, všichni chtěli svíčkovou. Ale během prvního měsíce se zájem o oranžovozelená jídla zvýšil na třetinu všech vydaných porcí a zájem o zelená se během dvou měsíců zdvojnásobil. Jídla podle semaforu jsou v podnikové kantýně k mání i dnes, bohužel ale rezignovali na výživové složení a barvy rozlišují jenom podle počtu kalorií. Na to, jak si u strávníků aktuálně stojí jednotlivé barvy, zrovna chystají průzkum, podle kterého nabídku jídel případně napřesrok upraví.

Na Liškův projekt (celou stravovací koncepci, nejen semafor) chce navázat Strana zelených: v případě volebního úspěchu plánuje podpořit regionální potraviny a jídla, která jsou v souladu s požadavky na udržitelný rozvoj. Hlasovala by též pro patřičný zákon či jeho novelu, anebo jej přímo navrhne. Také chce prosadit zavedení jednoho vegetariánského či veganského jídla v denním menu školních jídelen.

Tohle gesto může Zeleným stejně dobře pomoci jako ublížit.

Víme totiž, jak dopadli jejich kolegové v Německu. Když v květnu oznámili, že chtějí zavést povinný vegetariánský den v jídelnách kvůli environmentálním dopadům masné produkce, vezlo se to s nimi až do voleb. Zas nám stát chce něco nařizovat! Socialisti jedni. Jaký poprask by to způsobilo u nás, kde neprošel ani zákaz kouření v restauracích? Český knedlík si „svobodu“ ničit se vzít |8

nenechá.

Možná i kvůli tuzemské, řekněme, přecitlivělosti na státní zásahy do chodu státu, neusiluje o plošný průnik do školních jídelen ani občanské sdružení Fair Trade Česká republika. „Vedeme ale kampaň Fairtradová města, jejíž součástí jsou i fairtradové školy. Jednou z podmínek získání tohoto statutu je dostupnost fairtradových výrobků ve škole. Ale nechceme po nich, aby vařili obědy z fairtradových surovin, stačí sušenky a čokoláda ve školním bufetu,“ vysvětluje ředitelka Hana Chorváthová.

Mouchy, snězte si mě Jedním z výstupů projektu Biopotraviny do škol je praktický návod, jak na to (dostupný na příslušném webu) a biokuchařka pro školní jídelny. Stačí stáhnout. Tom Václavík bohužel nemá přehled, kolik škol u zdravé stravy zůstalo; školy měly v rámci kampaně k ruce informační i praktický servis a intenzivní práce dnes některým chybí, ne všechny se tak se ztrátou „odborného vedení“ vypořádaly. Jenomže jde právě o předání štafety. Nakonec, sedmnáct procent lidí, kteří se „masu vyhnou, kde můžou“, už je slušná zájmová, nátlaková, anebo taky voličská skupina. Jenomže rodiče se do nějakých revolucí nehrnou…

Luba Chlumská z biopotravinové firmy Country Life vedla projekt Bioškoly, o pár let mladšího nástupce Biopotravin do škol. I s dvouletým odstupem ji zaráží jedna věc: „Kromě speciálně zaměřených Sedmá generace 5|2013

foto: Felicitas Matern

foto: Giorgio Carrara

TÉMA |

škol, jako například waldorfská, bylo překvapivé míře rodičů jedno, co jejich děti jedí. V první řadě chtěli ráno odložit dítě a večer ho vyzvednout; mezi tím si s ním dělejte, co chcete, a hlavně nás do toho nezatahujte. A to i když jídelny měly zájem vařit zdravěji.“ Zkušenost Toma Václavíka je v podstatě stejná:„Zdá se, že školní stravování tak, jak je, rodičům až tak nevadí. Jsou ale jednotlivé případy školních jídelen, kde pracují natolik kreativní a zapálené vedoucí, že jsou i přes svazující pravidla vyhlášky schopny nakupovat kvalitní suroviny a vařit skvělá jídla. Takže: vařit kvalitněji jde, ale velmi těžko a musíte opravdu chtít.“ Do firmy Country Life chodí čím dál více objednávek právě od škol. A to ne od těch „z projektu“, ale od nových, které se rozhodly vařit zdravěji samy od sebe. „Řádově se jedná o desítky zařízení z různých krajů. Občas si dokonce říkáme, jestli náš projekt neproběhl zbytečně brzo — možná kdybychom počkali ještě pár let, měli bychom větší odezvu,“ ohlíží se Luba Chlumská.

Taky to mohlo být přesně naopak a obě kampaně (a mnohé další) pomohly zájem nastartovat. I řady fairtradových škol rostou z jejich vlastní iniciativy nejčastěji poté, co s fairtrade udělají nějakou pozitivní zkušenost, například na seminářích, a to se vlastně týká nejen škol: po vlastní ose se zapojila třeba nemocnice v Hodoníně.

Možná že školy zareagovaly na nový fenomén, kterým jsou donáškové firmy (jidloted.cz, damejidlo.cz, foodpanda.cz a podobně).

Zákazník si na webu vybere z nabídky až několika set hospod všeho Sedmá generace 5|2013

druhu, včetně „alternativních“, a kurýr za relativně nízký poplatek přiveze oběd do kanceláře, domů — anebo do školy. Nebo se možná zkrátka pohnuly ledy, jako v případě výše zmiňované strakonické jídelny. Tam si totiž bezmasé jídlo vymohli sami studenti.

Jaroslav Škvařil dříve o vegetariánství přednášel také v domovech důchodců. Otázku bio, lokální nebo bezmasé stravy totiž samozřejmě řeší i další zařízení hromadného stravování, jako jsou právě ústavní nebo závodní jídelny, nemocnice nebo vojenské kantýny.

Starým lidem už ale nepřednáší. „Vůbec nejde o to, že by obecně neměli zájem. Na veletrzích zdravé výživy potkávám osmdesátníky, kteří jsou čilí a výkonní a které naše nabídka zajímá. Ti ale bydlí ve svém anebo s rodinou. Jakmile je rodina přemístí do domova a oni ztratí sociální zázemí, už nejsou s to změny tohoto typu podstoupit. Největší smysl mi proto dává školní angažmá. Nicméně jsem si celkem jistý jednou věcí. Když se to pohne na jednom místě, pohne se to všude.“ Související odkazy: www.cssv.cz; www.biodoskol.cz; www.bioskoly.cz.

Podpořeno Nadací Vodafone Česká republika.

9|

foto: Felicitas Matern

| TÉMA

S imona H orká

Zdravá škola zdravě jí Ač by se mohlo zdát, že vyspělejší dolnorakouští sousedé nám ve školním stravování mohou ukázat cestu vpřed, praktické zkušenosti hovoří jinak.

Rozdíl mezi stravováním u nás a v Rakousku spočívá překvapivě hlavně v tom, že velká část (dolno)rakouských dětí a mladých se nestravuje ve školách. Na obědy si buď skočí něco koupit, v horším případě do nejbližšího automatu, nebo jedí doma (pokud mají odpolední vyučování, někdy to stihnou v pauze i „otočit“). Ač by se to mohlo zdát výhodou, nemusí to být vždycky pravda. Rakušané si zvykli na rychlý životní styl, který se projevuje i u stravování dětí.

Tři moje známé aupairky podobně popisují situaci v dolnorakouských rodinách: když mají něco uvařit, nabízejí se jim většinou předsmažené polotovary (z kterých vaří doma i rodiče), případně rýže či nudle s kečupem a sýrem. A pokud už něco ukuchtí, třeba podle tradičních česko-rakouských receptů (ano, můžeme se hádat, čí je opravdu knedlík, štrúdl a další pokrmy), děti to už ani nedocení.

Red Bull generace Situace se následně promítá i do života studentů a začínajících pracujících. Od svých rakouských kamarádů běžně slýchám otázky typu: „Ty si vaříš? Není to zbytečné? Já vařím, jen pokud mám velkou návštěvu.“ Zdejší „mekáče“ a další fast foody, v Rakousku především tureckého typu s kebaby a dönery, tudíž rozhodně prázdnotou netrpí. Za okny rychloobčerstvení přitom zahlédneme spoustu dětí konzumujících hranolky, hamburgery a další jídla za pětku, tedy euro.

Rakousko je také zemí zaslíbenou energetickým nápojům, ne náhodou zde má svůj domov právě nejslavnější z nich, Red Bull. Při cestování mě vždy udivují děti, obracející do sebe klidně i několik těchto plechovek za sebou. Jezdí do různých zájmových kroužků, na tréninky a tímto způsobem „doplňují energii“. Když se místním svěřuji s obavami, většinou odvětí: „Ale ano, to je běžné, nejčastěji |10

si kupují levné značky těchto „energiťáků“ v supermarketech.“ Mé nelichotivé poznatky a zkušenosti potvrzují i výsledky průzkumu poradní organizace v oblasti životního prostředí Die Umweltberatung: děti a mladiství, stejně jako dospělí Rakušané a Rakušanky, jedí příliš mnoho tuku a cukru a málo ovoce a zeleniny.

V Rakousku trpí 11 % dětí a mladých mezi 6. a 15. rokem nadváhou, 8 % dokonce obezitou. Zásobování živinami není i přes vysoký příjem energie optimální. Navíc třetina dětí nesnídá, polovina žáků nemá ve škole svačinu. Právě tady hraje důležitou roli školní bufet jakožto faktor vedoucí ke zdravému stravování i k ochraně životního prostředí — prostřednictvím nabídky regionálních, sezonních a bio potravin.

Konej dobro!

Jelikož stále více dolnorakouských žáků a studentů zůstává přes obědovou pauzu ve škole (neboť odpoledne jim pokračuje vyučování nebo praxe), školní stravování nabývá na významu. Právě v poledne je však pro ně důležité znovu rozhoupat jejich energetickou „hladinku“, aby byli odpoledne fit a výkonní. Jaké jídlo jim tedy školní bufety a jídelny nabízejí? Existuje nějaká alternativa k nápojům a občerstvení z automatů?

Hospodářská komora Dolního Rakouska provedla v roce 2009 výzkum s názvem Školní bufet pod lupou, v němž zástupci komory sledovali stravovací nabídku na dvanácti školách a vědecky ji hodnotili. Výsledek: příliš mnoho prodejních automatů s přeslazenými limonádami, sladkostmi a „snacky“, moc přetučněných výrobků s malým obsahem živin.

Tyto výsledky podnítily iniciativu Tut gut! (volně přeloženo jako Konej dobro!) a dolnorakouskou Energie- und Umweltagentur Sedmá generace 5|2013

TÉMA |

Zdravá školní jídelna Kritéria pro zdravou a ekologickou nabídku školního bufetu dle doporučení výživového konceptu optimiX a rakouského ministerstva zdravotnictví: • Nízkokalorické či nekalorické nápoje (voda z kohoutku, minerální voda, ovocné šťávy, žádná označení Light) • Obilné produkty s vysokým podílem šrotu (celozrnný chléb, grahamové housky apod.)

• Čerstvé ovoce a zelenina z regionu, které odpovídá ročnímu období • Odtučněné mléko a mléčné produkty, popřípadě masné výrobky • Bezodpadové nebo nízkoodpadové výrobky (vratné skleněné lahve, velká balení) • Bio a fair trade produkty • Převážně rostlinné potraviny • Jíme i očima. Pokud budou zdravé potraviny vypadat pěkně a lákavě, chytnou se i zákazníci snadněji.

Niederösterreich (Agentura pro energii a otázky životního prostředí Dolního Rakouska, eNu), aby vymyslela projekt Gesunde Schule is(s)t (Zdravá škola je/jí). Ten nemá za cíl nic jiného než provést na tamních školách stravovací revoluci.

Zdravý školní bufet Projekt zatím pomáhá pěti pilotním školám a řídí jejich stravovací nabídku dle odborných a ekologických kritérií. S tak trochu jiným jídlem a pitím se tak mohou už dva roky setkat žáci na školách ve Zwettlu, v St. Peter/Au, Persenbeugu, Pernitzu a Korneuburgu.

Na začátku se dal dohromady tým lidí složený z ředitele, vedoucího projektu, zástupce učitelů, zástupce žáků a dodavatele jídel do škol.

Na několika setkáních pak společně vypracovali nabídku stravování, na různých seminářích se též zapojili žáci, rodiče a učitelé.

Tím se do projektu vnesl důležitý sociální a psychologický aspekt.

Vedoucí projektu Julia Gassner dodává: „Od začátku roku 2011 až do konce roku 2013 se celá akce průběžně hodnotí a bude se rozšiřovat do dalších škol.“ Dlužno dodat, že projekt Zdravá škola je/jí je součástí takzvaných zdravých škol, kterých je v Dolním Rakousku zhruba sto. Zdravá škola je také programem iniciativy Tut gut!, vedoucím k tělesnému, psychickému a sociálnímu zdraví na školách v pěti praktických oblastech: výživa, pohyb, psychosociální okruh, ekologie, zdravotní péče a životní prostředí.

Aby chutnalo všem Konkrétní výsledky projektu Zdravá škola je/jí ukazuje třeba jen náhodná návštěva školy v Korneuburgu. Polední pauza, 12:30.

Dlouhá řada stovky hladových žáků netrpělivě postává před skleněnou vitrínou školního bufetu. Lákavá vůně dělá chutě na vábně naservírované pokrmy. Dnes si z meníčka můžete výbrat: 1. plněná kuřecí stehna s opečenými dukátky, 2. pečenou rýži se zeleninou, 3. těstoviny tagliatelle s houbovou omáčkou plus ořechovoSedmá generace 5|2013

čokoládové palačinky pro mlsné jazýčky. To vše za neporazitelnou cenu 2,50 eur (cca 60 korun) za hlavní chod a 1,50 (cca 30 korun) za zákusek. V Rakousku se totiž ceny jídel například v menzách pohybují většinou okolo pěti eur.

V nápojovém automatu vidíme místo nezdravých limonád vodou ředěné bio džusy s názvem School-Cooler. Učitelka tělocviku Barbara Preiss vzpomíná: „Při rekonstrukci naší školy jsme se rozhodli předělat i bufet. Poté, co nás vybrali do projektu pilotní školy, vypsali jsme s pomocí takzvané procesní průvodkyně a za přísných kritérií soutěž na místo provozního bufetu. Vyhrál ji cateringový podnikatel Peter Halama, který se svým týmem od té doby připravuje žákům a učitelům zdravá jídla. Rád se strávníků vyptává, jestli jim jídelníček padl chuťově do noty — tak byla na přání některých učitelů například rozšířena nabídka salátů. Nové výrobky, třeba jogurty nebo džusy, nejprve nechává žáky testovat. Nechceme žádné nekvalitní jídlo, chceme, aby chutnalo všem.“ Ředitel školy Robert Müllner je s novým školním bufetem velmi spokojený. Konečně se tady může, stejně jako jeho kolegové, denně najíst: „Vychovávat žáky ke zdravé stravě vidím jako náš úkol. I přesto, že doma možná dostanou něco jiného.“ Bez čokolády nebo pizzy to ale přece jen úplně nejde, neboť škola nechce (a patrně ani nemůže) chutě žáků zcela měnit. Ti si stejně tyto „hříšné“ potraviny obstarají někde jinde. Své o tom ví zmíněná Barbara Preiss: „Dříve k nám do školy často chodil poslíček s pizzami. Od té doby, co ale máme nový školní bufet, jsem jej neviděla.“ Pizzu nyní nabízí školní bufet jednou týdně, avšak s plnohodnotným těstem — chutná stejně, ale je zdravější (viz recept v rámečku). Učitele také dříve znervózňovala blízkost školy k fast foodu, „teď už se ale žáci bez burgerů a hranolek obejdou,“ oznamuje Preiss. Důležité je však respektovat chutě dětí a i zdravá jídla připravit chutně a lákavě.

Důkaz místo slibů Dosavadní výsledky projektu Zdravá škola je/jí přibližuje Julia Gessner těmito slovy: „Všech pět pilotních škol nyní nabízí jídla odpovídající rakouským doporučením potravinové pyramidy, vydané spolkovým ministerstvem zdravotnictví (viz rámeček). O polední pauze se žáci ženou ke školnímu bufetu a kupují si zdravé potraviny. Namísto žemle se salámem mají jako svačinku například sezamovou bagetu obloženou salátem, šunkou, sýrem a zeleninou.

Nebo celozrnný chléb s různými pomazánkami.“ Jako příklad uvádí právě školu v Korneuburgu, kde jsou mezi svačinovými favority „třeba malé skleněné misky se salátem nebo jogurtem a ovocem — důkaz, že děti tíhnou ke zdravému stravování i dobrovolně“.

Než se však školní bufet postavil na vlastní nohy, proteklo Dunajem hodně vody. Nakonec se ale námaha vyplatila. A přestože projekt pomalu končí, o školy se bude nadále starat iniciativa Tut gut! Další dolnorakouské školy toužící po „zdravém“ statusu mají stále možnost se zapojit.

Psáno podle článků Karin Schrammelové z časopisu Gesund&Leben 09/2012 a 08/2013.

11 |

foto: Felicitas Matern

| TÉMA

Svačina: zdravý školní doping Dolnorakouská eNu (Agentura pro energii a otázky životního prostředí Dolního Rakouska) zpracovala seznam tipů na zdravější stravování, včetně několika receptů. Byť by se některé z nich mohly zdát samozřejmé, mnohdy se jimi — z časových důvodů, kvůli chuťovým stereotypům či abychom ušetřili — v praxi neřídíme, ať už při chystání svačinek dětem, sobě samým nebo při nákupu v obchodě. Pokud však ve školní jídelně čekají na vaše děti tučné masité blafy, může zdravá svačina poněkud vylepšit skóre.

Vše začíná snídaní. Ne, děkuji, nemám čas. A o přestávce kloužou do žaludků sladcí šneci, kousky pizzy a energetické nápoje. Rychlé kalorie sice dodávají krátkodobou energii, nepomáhají však žákům během namáhavého dne. Zdravá výživa je přitom pro tělesný a duševní vývoj dětí a mladistvých rozhodující. Následkem chybného stravování v dětském věku trpí lidé nadváhou a obezitou se všemi souvisejícími zdravotními riziky.

Co patří ke zdravé školní svačince?

Ideální školní svačinka se skládá z následujících základních částí: jeden celozrnný produkt, jeden mléčný, minimálně jeden kousek ovoce nebo zeleniny a dostatek tekutin. Zní to jednoduše. V praxi ale rodiče narážejí u svých dětí na odpor, především pokud jde o ovoce a zeleninu. Děti a mladí zkrátka chtějí, aby jejich svačinka byla „cool“, popřípadě „in“, dobře chutnala a vypadala.

Zrnitý základ Celozrnné pečivo je první volbou. Doporučuje se chléb nebo pečivo, které má minimálně 50% celozrnný podíl, popřípadě vysoký podíl šrotu. Vyplatí se kupovat chléb a pečivo se lněným semínkem, slunečnicovými nebo dýňovými jádry, mákem, sezamem nebo ořechy.

Za zkoušku stojí i celozrnné bagety, pita chleby a tzv. wrapy (sendvičové rolky). Sledujte však dobře seznam přísad. Jen tam, kde je napsané „celozrnný“, bylo opravdu rozemleto celé zrno. Jako celozrnné pečivo se často tváří i pečivo s pouhými sladovými extrakty. |12

Musí to být vždy celozrnné?

Ne. Zkuste přechod v malých krocích. Místo housky nebo bílého chleba kupte grahamové pečivo. Podstatné je, že strava zrna obsahuje aspoň zčásti. Neměli byste mít špatné svědomí, když vaše děti občas jedí výrobky z bílé mouky.

Namazané a obložené Roztíratelné tuky jako máslo nebo margarín používejte s mírou, popřípadě je vynechte nebo nahraďte pomazánkou. Chléb s máslem můžete zdokonalit zeleninou nebo pažitkou a řeřichou. Z pomazánek vybírejte ty na bázi luštěnin (třeba cizrnové, čočkové), zeleninové, jogurtové nebo tvarohové. Využívejte rozmanitosti sýrů a kupujte různé druhy. Pokud jíte maso, obložte pečivo alespoň šunkou nebo salámem s malým podílem tuku.

Zelená, žlutá a červená — zeleninová pestrost Nakupujte lokální zeleninu a řiďte se vždy sezonní dostupností, aby na housce vždycky neskončily jen rajčata a okurky. V oblíbeném tureckém „döneru“ jedí mladí přece i červené zelí — proč jím nenaplnit v zimě i bagetu? Na podzim ji můžete potřít dýňovou pomazánkou a posypat dýňovými jadérky, na jaře se zase můžete vrátit k zeleni — třeba k čerstvému špenátu. Jak ozelenit svačinu?

Smotejte salát do „wrapu“, vložte kousky rajčat a okurek do housky a na pizzu dejte místo šunky více zeleniny.

Sedmá generace 5|2013

TÉMA |

Na vitamíny bohaté ovoce Obměňujte nabídku vždy dle sezony a nakupujte regionálně dostupné ovoce. Každodenní jablko nebo neregionální banán dělá svačinu monotónní. Můžete také nakrájet několik druhů ovoce a připravit ovocný salát.

V posledních letech „frčí“ takzvané ovocné smoothie koktejly — můžeme je dětem dávat místo ovoce?

Pokud se koktejl skládá převážně z kousků ovoce, z dužiny nebo pyré, můžeme jím občas nahradit jeden až dva kousky ovoce denně.

Pamatujte však na to, že v každém koktejlu se skrývá jisté množství ovocného cukru. Při nákupu koktejlu pak sledujte složení, zda neobsahuje ještě další přídavný cukr. Plnohodnotný „smoothie“ by neměl obsahovat žádná barviva ani přídavné látky. Nevýhodou také je, že nevíme, odkud ovoce v koktejlu pochází.

do těla spolu s nápojem. Tak třeba: čtvrt litru energetického nápoje obsahuje 12 kostek cukru, třetinka džusu pro děti značky Rauch Yippi ještě o jednu víc. A přitom vlastnoručně udělaný beztak chutná lépe: 250 ml jablečné šťávy (poměr šťáva a voda 1:3) obsahuje jen 2 kostky cukru. A nezapomínejme, že ovocné džusy s údaji „bez přidaného cukru“ vždy obsahují vlastní ovocný cukr, proto je lepší džus ředit vodou.

Pakliže vaše děti odmítají neslazený čaj, přimíchejte do něj trochu ovocné šťávy nebo bezového sirupu, bude pak lehce sladký.

Zkuste meduňkový čaj s jablečným džusem, mátový čaj s hroznovou šťávou nebo čaj z lesních plodů s bezovým sirupem.

Co se sirupy?

Zkuste vitamínové dny, zkouškové dny a dny na přání. Vitamínový den se skládá především z ovoce a zeleniny bohaté na vitamíny. V dnu na přání je možné všechno. Jí se to, co kdo chce. Ve dnech na zkoušku zase do svačinových krabiček přicházejí nové kousky a nápoje.

Sirupy z obchodů jsou často jen koncentrovanými cukernatými roztoky s aromatickými přísadami, barvivy a konzervanty. Zkrátka cukr + aroma = sirup. Když si sirup rozředíme tak, jak se doporučuje na obalu, získáme nápoj s obsahem cukru srovnatelný s colovými limonádami. Proto je lepší sirup ředit více, například jednu až dvě lžíce ovocného sirupu na sklenici vody. Zkuste si však především vyrobit sirup vlastní — z květů bezu nebo citronovo-meduňkový.

Mléko a mléčné produkty

Použití zbytků

Sáhněte po podmáslí, přírodním jogurtu, jogurtovém nápoji, mléce, tvarohovém krému nebo smetaně. Všimněte si, že také jogurty obsahují větší množství cukru, především když jsou posypány čokovločkami. Lépe a levněji (alespoň v Rakousku) to jde s bio jogurty.

Za zhruba 59 centů (v přepočtu asi 15 korun) dostanete dvěstěgramový kelímek kvalitního přírodního jogurtu. U našich jižních sousedů jsou běžně dostupné též takzvané nápoje molke, které však neobsahují vysoký podíl bílkovin ani vápníku.

Využitím zbytků rodinného oběda či večeře jednak šetříme čas, jednak vyhodíme méně potravin (nejlépe žádné) do odpadkového koše.

Zbytky dýňového štrúdlu nebo špenátu s ovčím sýrem se mohou sníst ještě další den či dny za studena jako svačinka. Zbylé nudle pak přijdou do těstovinového salátu a rýže do „wrapu“ neboli rolky.

Dobrůtky a sladkosti

Vegetariánský celozrnný wrap

Doporučují se nesolené ořechy (například vlašské), pražená slunečnicová semínka, dýňová jadérka a nesířené sušené ovoce — jako třeba křížaly. Dodávají totiž minerály, především draslík a železo.

Pro srovnání: 100 g čerstvých jablek obsahuje 120 mg draslíku a 150 g (mikrogramů) železa, kdežto 100 g sušených jablek už má 620 mg draslíku a 1200 g železa. Na druhou stranu, sušené plody jsou oproti těm „opravdovým“ cukrovou bombou. V procesu sušení se může totiž podíl cukru zčtyř- až zšestinásobit.

Místo oblíbené koblihy a croissantu si pak raději dejte vlastnoručně upečené moučníky s ovocem, třeba jablečno-ořechové muffiny, mrkvové koláče nebo jogurtové košíčky s lesními plody.

Míchejte jemně pomletou celozrnnou mouku s bílou moukou, což dětem a mladým chutná často více než čistě celozrnné pokrmy.

Ingredience: 1 celozrnná tortilla, 1 roztíratelný sýr, 1—2 jarní cibulky, 1—2 najemno nakrájené mrkve, hrst klíčků, malá okurka, 2 rajčata, sůl, pepř, citronová šťáva, čerstvě posekané bylinky. Příprava: tortillu potřeme roztíratelným sýrem. Nakrájenou, popřípadě nastrouhanou zeleninu rozložíme na namazaný sýr. Dochutíme citronovou šťávou, pepřem, solí a bylinkami a pevně srolujeme.

Každý den (jíme) jinak

Správný tlumič žízně Kdo málo pije, cítí se často unavený a trpí poruchami pozornosti a koncentrace. Už při nepatrné ztrátě tekutin nejsou dostatečně prokrvovány tkáně a mozkovým buňkám chybí voda. Nejlepším zabijákem žízně je voda z kohoutku, ovocné šťávy a čaje — 1,5 litru denně je minimum. Častou chybu představuje každodenní pití limonád, energetických nápojů a slazených ledových čajů. 100 ml nápoje by nemělo obsahovat více než 5 g cukru — ať už ovocného, hroznového nebo medu. Cukr zůstává cukrem. Mnozí netuší, kolik kalorií dostávají Sedmá generace 5|2013

Na závěr pro vás máme dva recepty, které se mohou hodit i na sever od rakouských hranic:

Salát ze stejnozrnné rýže (2 porce) Ingredience: 125 g stejnozrnné rýže, 250 g sezonní zeleniny a ovoce, například fazole, mrkev, rajčata, rukola, jablko; dále bylinky, například petržel, pažitka, 100 g nakrájeného ovčího sýra, řepkový nebo ořechový olej, jablečný ocet, sůl, pepř. Příprava: rýži uvaříme dle návodu na obalu a necháme ji vychladnout. Omyjeme zeleninu a ovoce a nakrájíme je na jemné plátky. Smícháme s rýží a sýrem.

Přidáme rukolu, pažitku a petržel a dochutíme marinádou z oleje, octa, soli a pepře.

Z materiálů eNu přeložila Simona Horká.

13 |

foto: Michaela Kobyakov

| TÉMA

Lidé těžko přijímají, že se někdo liší Letos v létě vynesl Ústavní soud nález, že školní jídelny nemusejí vařit vegansky. Na okolnosti případu jsme se zeptali matky břeclavského žáka, která soudní spor iniciovala. Respektovali jsme její žádost neuvádět její jméno.

Nejvyšší správní soud a po něm i Ústavní soud ve svých rozhodnutích nepovažují absenci veganských porcí ve školních jídelnách za diskriminační. Doufala jste v jiný výsledek, nebo vás vzhledem ke zdejším poměrům nepřekvapil?

Byl to spíše experiment. Argumentace byla založena na právu nebýt diskriminován z důvodu světonázoru v přístupu k veřejně dotovaným obědům, tedy na antidiskriminačním zákoně. Zákon říká, že by o diskriminaci nešlo, pokud by požadavek byl nepřiměřený. Ten ovšem přiměřený byl s ohledem na to, že v západním světě není problém v jídelnách vyjít vstříc, a to nejen veganům, ale i muslimům či alergikům.

Ve škole vaří tři jídla a jedno z nich mohlo být veganské, což by jedině zdravotně prospělo i jiným strávníkům, nebo by alespoň jedno z nich bylo možné upravit do veganské podoby (například rizoto bez masa, jen se zeleninou).

Dále jsem v žalobě poukázala na protiústavní přijetí vyhlášky o školním stravování, neboť ministerstvo zdravotnictví poukázalo na to, že vyhláška nezajišťuje zdravý vývoj dětí, ovšem ministerstvo školství tento názor ignorovalo. Soudy se ovšem s argumentací raději nevypořádaly.

Ovšem částečně mi za pravdu kupodivu daly a souhlasily s tím, že škola má povinnost umožnit nošení vlastního jídla. Takže to byla spíše šalamounská rozhodnutí.

Stále tedy platí, že vašemu dítěti vaříte vegansky a ve školní jídelně mu oběd ohřívají?

Ne, syn ztratil zájem nosit si do školy vlastní jídlo, předávat ho kuchařkám a pak mít v jídelně něco úplně jiného než jiné děti. Celý ten každodenní proces mu |14

byl nepříjemný. Takže teď si nosí jen svačiny. Vím ovšem, že rozsudek Nejvyššího správního soudu pomohl jiným rodičům.

Spousta školek a škol totiž zakazuje rodičům i nosit dítěti vlastní obědy, pod záminkou hygienických důvodů. Rozsudek naznačil, že kdyby školy neumožnily nosit si domácí stravu dítěti, kterému nevyhovuje školní strava z důvodů přesvědčení, šlo by o porušení práv žáka.

Existují země, kde daly soudy v podobných sporech veganům či vegetariánům za pravdu?

Nevím o soudních sporech. Vím ale, že v mnoha regionech Itálie platí pro školy metodické pokyny, které upravují právo rodičů požadovat ze zdravotních, etických nebo náboženských důvodů, aby strava dítěte neobsahovala určité složky. Školy v takovém případě vyhoví a stravu upraví dle požadavku. Vzhledem k tomu, že takových dětí je málo, to školám nezpůsobuje problémy.

Nepomýšlíte na to, že byste se ve vaší kauze ještě obrátila na evropské soudy?

Ještě to promyslím a nejspíš se obrátím do Štrasburku. Na domácí úrovni není věc ještě u konce. Podala jsem druhou žalobu, neboť podle soudů jsem měla podat místo žaloby proti nezákonnému zásahu žalobu proti nezákonnému rozhodnutí. Takže teď čeká druhá žaloba na rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Jsem zvědavá, jak se soudci vypořádají s tím, že ředitelka školy jim poslala vzorové jídelníčky, aby prokázala, že jídla jsou zdravá, ale zároveň tím upozornila na to, že některá jídla jsou veganská (například bulgur se zeleninou). V takovém případě je neobhajitelné, že moje dítě zcela

vyřadili ze stravování s odkazem na vyhlášku, když de facto vegansky vaří, i když ne každý den.

V internetových diskusích vaše počínání hodně lidí ostře odsuzuje. Snesla se na vás kritika i v místě bydliště?

Samozřejmě, že mě lidi kritizují i v místě bydliště, zejména za mými zády nebo na internetu. (smích) Lidé těžko přijímají, že se někdo liší a má jiný pohled na svět. Také nechápou, že se někdo soudí se školou.

Ale mně šlo o pro princip. Proč bych měla platit daně a pak být vyloučena z veřejné dotované služby? Zvlášť když je moje volba etická a ekologická, na rozdíl od volby druhých.

Proč se vlastně vaše dítě stravuje vegansky?

Je to volba vás rodičů, nebo i jeho?

Je běžné, že dítě se stravuje stejně jako rodiče. V případě rodin, které konzumují maso, přece také nikdo neřeší, zda je to volba dětí. Doma vařím vegansky a z kvalitních surovin. Synovi chutná a sám rád pomáhá vařit. Nepřekvapuje mě, že je mnohem zdravější než jeho vrstevníci.

Nemá skoro žádné zameškané hodiny ze zdravotních důvodů. Při chřipkové epidemii byl jedním z mála, kdo ve třídě neonemocněl. Jeho kamarád, který jí běžnou stravu, bere antibiotika několikrát ročně.

Přesto synovi nechávám volnost, takže si občas koupí nezdravé věci a babička mu občas taky dá leccos. Pokud mám ovšem platit školní stravování, chci, aby to bylo v souladu s mým přesvědčením.

Připravil Vít Kouřil.

Sedmá generace 5|2013

foto: archiv fotobanky

TÉMA |

T ereza V androvcová

Maso, přítel člověka?

Odpůrci vegetariánství často argumentují názory, že častá konzumace masa je přirozená, protože a) to tak děláme již miliony let, b) odstartovala rozvoj lidského mozku a c) ze zdravotního hlediska není žádoucí, aby se člověk masa zříkal. Kde logika takových argumentů pokulhává a jakým způsobem záměrně či z neznalosti zkresluje skutečnost?

Argument o přirozenosti konzumace masa bývá často spojen s laickou představou pravěkého člověka-lovce, který většinu svého času tráví lovem mamutů, jejichž maso pak každodenně pojídá. Když se však podíváme na studie týkající se stravy předchůdců dnešního člověka, zjistíme, že maso v jejich stravě zdaleka nemá takové zastoupení. První primáti i hominidé se stravovali převážně rostlinně, a pokud jedli maso, jednalo se spíše o drobné živočichy a mršiny, které byli schopní lépe zpracovat.

Předchůdci člověka — masožravci?

První primáti, kteří se na zemi objevují přibližně před 50 miliony let, se stravovali podobně jako dnešní gorily: jedli zejména ovoce, ořechy a zelené listy, ale v malém množství si rostlinný jídelníček Sedmá generace 5|2013

obohacovali o hmyz nebo ptačí vejce. Jeden z nejstarších hominidů, Australopithecus, který žil na rozhraní třetihor a čtvrtohor, tedy asi před čtyřmi až dvěma miliony let, se živil převážně sběrem plodů a hlíz, ale i drobnými živočichy. Postupně vyšší podíl živočišné složky v jeho jídelníčku je přičítán klimatickým změnám ve východní Africe, kde se deštné pralesy vlivem dlouhých období sucha proměnily v savanu. Od prvních primátů se Australopithecus liší vzpřímenou chůzí a větším mozkem, což vedlo k přesvědčení, že růst mozku způsobila právě větší konzumace masa.

V roce 1995 představili antropoložka Leslie Aiellová a evoluční biolog Peter Wheeler hypotézu nákladných tkání (The Expensive Tissue Hypothesis), v níž tvrdí, že obohacení stravy o maso a upravení trávicího traktu uvolnilo energii, která byla využita k růstu mozkové 15 |

| TÉMA

tkáně. Aiellová a Wheeler uvádějí, že jak se náš mozek zvětšoval, střeva se zkracovala a vyžadovala výživnější potravu. Museli jsme na ni přejít proto, abychom i přes zkrácená střeva, která by už nezvládla původní (převážně rostlinnou) stravu, dokázali uživit své mozky. V masových médiích se tato hypotéza objevila ve formě titulků „maso nás udělalo chytrými“, což však nebylo hlavním poselstvím této studie. Pro samotnou hypotézu totiž maso nebylo klíčové. Autoři sice maso navrhli jako možný zdroj kalorií, ale naznačili, že dalšími zdroji mohlo být ovoce s vysokým obsahem cukru, hlízy a olejnatá semena a ořechy. Přesto však maso v této studii zaujalo prominentní místo a hypotéza nákladných tkání de facto ospravedlnila teze o nezbytnosti masa v lidské stravě — což mimo jiné vyústilo až ke koncepci takzvaného paleolitického stravování.

Předloni však trojice antropologů Ana Navarrete, Carel P. von Schaik a Karin Islerová publikovali studii, v níž hypotézu nákladných tkání otestovali a nenašli negativní souvztažnost mezi velikostí mozku a délkou trávicího traktu. Vypozorovali však zápornou souvislost mezi velikostí mozku a množstvím tukových tkání — neboli čím tlustší zvíře, tím menší mozek. Člověk a někteří kytovci se zdánlivě z tohoto pravidla vymykají, protože naše tukové zásoby nezasahují do naší schopnosti se pohybovat. U lidí díky chození po dvou (takzvaný bipedalismus), u kytovců díky dorzoventrálnímu stahování (metodě plavání směřující od zad k břichu). Protože lidé ušetřili spoustu energie díky efektivnějšímu pohybovému aparátu, mohli si ukládat relativně velké množství tuku, které jim na rozdíl od jiných savců nebránilo ve vývoji mozku.

Ze závěrů této studie nevyplývá, že by maso nehrálo v evoluci lidského mozku žádnou úlohu, nicméně že se jedná jen o jeden z mnoha faktorů optimalizace energetické bilance, která spočívala ve vylepšení diety (masem, hlízami, ořechy a podobně), ale i v bipedalismu, používání nástrojů a nápaditější úpravě potravy.

Masifikace lidských dějin Pokračujme v lidské evoluci dál. Za hominida, který se začal věnovat lovu, je považován Homo habilis. Jelikož hominidé nebyli přirozenými dravci, potřebovali k lovu jednak nástroje, jednak se museli naučit vzájemné kooperaci. A byla to především tato kooperace, která vedla k rozvoji sociálních dovedností a mezilidské komunikace, nikoliv konzumace masa sama o sobě. I Homo habilis se pak stále stravuje převážně rostlinami.

Následujícího Homo erecta, který na Zemi žil asi před jedním milionem let, charakterizovala schopnost využívat a později i zakládat oheň. Naučil se vytvářet si zásoby na zimu, a to zejména skladováním ořechů a hlíz, které snadno nepodléhají zkáze. Konzumaci masa podpořilo jak zmíněné objevení ohně, které umožnilo jeho lepší stravitelnost, ale i sofistikovanější nástroje a metody lovu.

Homo erectus jedl jak maso, tak i ovoce, různé výhonky a v menší míře ptačí vejce a hmyz.

Přibližně před 125 000 lety se na scéně objevuje Homo sapiens a zdokonaluje zpracování potravin různými metodami, jako jsou krájení, mletí, pečení či vaření. To vše člověku opět o něco více přiblížilo maso, na které jinak neměl úplně dokonalé fyzické vybavení. Na konci poslední doby ledové, v období 30 až 10 000 let před naším letopočtem, tak lidé začali jíst maso výrazně více než dřív — tvořilo až 50 % z celkového složení jídelníčku.

Lidské všežravectví se na dlouhou dobu stalo obrovskou evoluční |16

výhodou vůči býložravcům i masožravcům. Jednak proto, že v chladnějším období mohli lidé (na rozdíl od býložravců) nacházet snadný zdroj energie v podobě úlovku, jednak proto, že v období nedostatku zvěře se naši předci (na rozdíl od šelem) mohli živit výhradně rostlinnou potravou. Lze tedy říct, že konzumací masa se člověk adaptoval na nové podmínky. Jíst maso bylo ve své době výhodné — což ovšem nelze stejným způsobem aplikovat na současný svět.

Od zemědělství k industrializaci Po skončení doby ledové začíná člověk domestikovat zvířata — ovce, kozy, krávy a prasata. Zároveň však během takzvané neolitické revoluce začíná kultivovat pšenici, ječmen a luštěniny, což vede k poklesu zastoupení masa v lidské potravě na přibližně 10 %.

V raném středověku dochází ke zdokonalení zemědělství, pěstování obilovin a luštěnin — zejména hrachu, cizrny a bobů, svůj podíl získává také řepa a zelí. V období mezi 14. a 19. stoletím bylo maso luxusním zbožím pro hrstku nejbohatších obyvatel. Ti také velmi často trpěli obezitou, různými metabolickými poruchami a dnou. Lidé z chudších vrstev jedli především chléb a ovesné kaše, zeleninu (především řepu, zelí a ředkev) a luštěniny jako hrách a boby. Maso se na jejich talíři objevovalo vzácně a spíše se jednalo o domácí ptactvo a drobnou zvěř. Od 18. století se též v našem prostoru začínají pěstovat brambory, rajčata, kukuřice a slunečnice.

Základem jídelníčku zůstávají obilné kaše, žitný chléb, zeleninové polévky a menší množství masa o svátcích.

Zásadní změna nastala až ve druhé polovině 19. století, kdy vlivem industrializace setrvale narůstá objem a intenzita takzvané „živočišné výroby“. Zatímco rostlinná výroba na území dnešního Česka během posledních třiceti let 19. století vzrostla o 37 %, pak živočišná o celých 204 %. Chov hospodářských zvířat se vyznačoval kontinuálním růstem počtu stavů (viz tabulka).

Rostoucí trend v živočišné výrobě zastavuje až první světová válka, kdy se z masa opět stává nedostatkové zboží — což se ovšem týkalo všech druhů potravin. V meziválečném období se situace vrací k předválečnému trendu. Kromě zvýšené konzumace masa se však rozmáhají i různé vegetariánské spolky, přičemž jen v Praze mezi válkami v jednu chvíli funguje dvanáct vegetariánských restaurací.

Během druhé světové války opět maso z talířů mizí, ale vzhledem k fungujícímu přídělovému systému obyvatelé nehladověli jako ve válce první. Po druhé světové válce se v Československu zásobování obyvatelstva zlepšuje, ovšem s důrazem na kvantitu, nikoliv na kvalitu. V 50. letech dochází k markantnímu nárůstu konzumace masa „díky“ velkochovům továrního typu (u nás v podobě JZD), které ekonomicky ušetřily zejména na úkor pohody chovaných zvířat.

Od té doby až dodnes je možné produkovat obrovské množství levného masa pro všechny vrstvy obyvatel. Rychle tak stoupá spotřeba vepřového i vajec, naopak jídelníčky opouštějí luštěniny a zelí.

Maso se stává symbolem pokroku a nejlepším zdrojem energie pro pracujícího člověka.

Tučné výživové tabulky Oficiální odborníci ministerstva zdravotnictví až do roku 1989 nepřetržitě tvrdili, že živočišné bílkoviny jsou základem zdraví. Na rozdíl od západních zemí tak u nás existovaly doporučené dávky, které se musely dodržovat například při školním stravování. Západní odborníci přitom již od 70. let uváděli, že bílkoviny potřebné pro Sedmá generace 5|2013

TÉMA |

tělo nemusejí mít živočišný původ — jak někteří čeští lékaři tvrdí dodnes. Ještě dlouho po sametové revoluci tak u nás platily výživové tabulky s třikrát vyšší spotřebou bílkovin, než jakou doporučovali odborníci v USA, Kanadě nebo západoevropských zemích.

V těchto zemích se již biomedicínský pohled na zdravotní prospěšnost konzumace masa otočil — na rozdíl od Česka — o sto osmdesát stupňů. Odborníci i lékařské instituce, kteří dřívě vyjadřovali obavy z nutriční nedostatečnosti čistě rostlinné stravy, ji nyní doporučují k léčbě i prevenci mnoha civilizačních chorob.

I u nás se však od 90. let popularizují moderní zásady zdravé výživy a konzumace masa pozvolna klesá. Dochází k přechodu od červeného k drůbežímu a rybímu masu, a zřejmě i roste i počet vegetariánů a veganů v populaci, jakkoliv reprezentativní průzkumy v tomto ohledu od roku 2003 chybí. Pomalu, ale jistě narůstá informovanost o vhodnosti bezmasého stravování, ačkoliv velká část lékařů se stále drží staré představy o jeho nedostatečnosti.

Pět Zemí?

Podle deset let starých čísel Americké společnosti pro klinickou výživu jedly přibližně dvě miliardy lidí na světě převážně živočišnou stravu a přibližně čtyři miliardy převážně rostlinnou, a to zejména z ekonomických, hygienických, technologických a náboženských důvodů. Tento model se však v posledních letech začíná měnit.

Zatímco v ekonomicky bohatých státech již spotřeba masa víceméně stagnuje či klesá, v takzvaných rozvojových zemích maso „frčí“ podobně jako za industriální revoluce v Evropě. Jenom v Indii a Číně žijí dvě miliardy lidí, které postupně vyměňují jídelníček založený na rýži a zelenině s cizrnou nebo trochou masa za maso s trochou rýže.

Rostoucí celosvětová poptávka po masu však naráží na dostupnou biologickou kapacitu, neboť živočišná produkce je velmi náročná na zdroje, vyžaduje vysokou spotřebu vody, zabírá několikanásobně více orné půdy (kvůli krmivům pro zvířata) a emituje více skleníkových plynů než celosvětová doprava (viz Na jídle záleží, 7.G 2/2012). Pokud by všichni lidé na světě spotřebovávali stejné množství masa a vedli stejný životní styl jako průměrný Čech, potřebovali bychom dle výpočtu ekostopy 2,7 Země; a pokud by následovali americký model, potřebovali bychom Zemí hned pět. Jaká asi bude budoucnost lidstva, až nás bude v roce 2050 devět miliard a tento trend bude pokračovat?

Evoluční úspěch člověka spočívá v jeho schopnosti přizpůsobit se měnícím se podmínkám. To v období zhoršených klimatických poměrů znamenalo přidat si do jídelníčku maso. Obraz člověka jakožto „přirozeného“ lovce a masožrouta je spíše moderní mytologií, nekriticky ospravedlňující současný způsob stravování.

Z hlediska zdraví, přežití člověka jakožto druhu i morální evoluce se čím dál více ukazuje, že tento mýtus je potřeba co nejrychleji přehodnotit.

Autorka je socioložka, která se snaží prosadit v české akademické sféře společenskovědní obor Animal Studies zkoumající komplex vztahů mezi lidmi a ostatními zvířaty. Napsala knihu Zvíře jako pokusný objekt: sociologická reflexe a je autorkou veganského informačního serveru Soucitne.cz.

Sedmá generace 5|2013

Opravdu nechceme, aby naše děti jedly takovéto věci Letos v lednu vznikla na Slovensku mezinárodní Martinská iniciativa za kvalitní školní stravování, která o pár měsíců později přišla s deklarací, v níž požaduje aktualizaci legislativních norem a rozvoj programů na zkvalitnění stravování (nejen) na Slovensku. Ve stanovisku podepsaném řadou slovenských i zahraničních dietologů, vědců z jiných oborů či občanských aktivistů se po příslušných státních i mezinárodních orgánech mimo jiné požaduje, aby „v zařízeních předškolního, školního, podnikového a veřejného stravování a též zařízeních poskytujících stravu nemocným, důchodcům i osobám postaveným mimo zákon byly vedle konvenčních (obsahujících maso, ryby, vajíčka) typech stravy rovnocenně nabízené i jiné typy stravy, včetně vegetariánské“.

Mimo různé zdravotní, etické či ekologické argumenty si v dokumentu můžeme přečíst i několik úryvků z dopisů od občanů, včetně tohoto od J. B. z Brezna z letošního května: „… jsem matka dvou a půl roční dcery, která v září 2013 nastoupí do mateřské školy.

Přečetla jsem si jídelní lístek na tento týden. Škvarková pomazánka s chlebem, segedínský guláš s knedlíkem, vepřová paštika, francouzské brambory s klobásou… Víte, my sice nejsme vegetariáni, ale opravdu nechceme, aby naše děti jedly takovéto věci.“ K žádosti Martinské iniciativy se můžete připojit na www. changenet.sk.

-vk-

17 |

U hory Smrk v Beskydech, foto: Vratislav Vozník.

| SERIÁL — MORAVSKÁ PŘÍRODA

Š těpán J indra

Duha v jesenickém lese Pořádat různé Dny pro… je účinnou a populární cestou, jak upozornit na určitý problém, poukázat na alternativní služby či si udělat reklamu. Ve svém okolí se tak můžeme setkat s různými mutacemi, ode Dne pro seniory přes Den pro dětskou knihu až po povrchní Den nabídnuté žvýkačky z reklamních plakátů. Hnutí DUHA má již šestnáct let svou vlastní variantu, a protože netroškaří, pořádá každé léto rovnou celé Týdny pro les. Jak takový podnik vypadá, jsem se vydal obhlédnout do Jeseníků.

Vše začalo snahou prosazovat myšlenku přírodě blízkého lesního hospodaření. Jak čtenáři a čtenářky Sedmé generace z řady našich článků vědí, zdejší lesy jsou často využívány s důrazem na jediný rozměr, hospodářskou hodnotu. Takto spravovaný les však není v pravém slova smyslu zdravý a jeho neduhy se přenášejí i na okolní krajinu. Přírodě blízký les naopak udržuje v krajině potřebnou diverzitu, je odolnější, dokáže se sám obnovovat, omezuje teplotní výkyvy a napomáhá zadržování vody. Tím mimo jiné snižuje sílu a rozsah povodní, se kterými se stále častěji potýkáme. Ekologická organizace Hnutí DUHA tak před šestnácti lety začala v rámci své práce na ochraně a obnově zdravých lesů a krajiny pořádat dobrovolnické akce Týdny pro les. K jedněm z prvních turnusů patřily ty |18

pořádané se Sdružením obecních lesů Svitavsko a brzy přibývaly další. Do dnešního dne se jich zúčastnilo přes 1400 dobrovolníků, kteří odpracovali více než padesát tisíc hodin. Letos se Týdny uskutečnily v Beskydech, na Strakonicku, v Moravském krasu, Jizerských horách a Jeseníkách. Jednotlivé činnosti se liší podle lokalit: zatímco na Strakonicku se především ožínaly malé stromky a v Jizerských horách kosily louky, jinde se provádí likvidace invazní netýkavky žláznaté či kleče.

Není akce bez organizace Příprava na každý turnus začíná výběrem organizace, se kterou bude navázána spolupráce, a následným vytipováním lokalit. Co Sedmá generace 5|2013

U hory Smrk v Beskydech, foto: Vratislav Vozník

Jeseníky, foto: Vratislav Vozník.

Jeseníky, foto: Vratislav Vozník.

SERIÁL — MORAVSKÁ PŘÍRODA|

by se mohlo zdát jako jednoduchý úkol, naráží na nejrůznější překážky. Někdy o spolupráci požádá vlastník, který nesplňuje kritéria přírodě blízkého hospodaření a nemá v úmyslu na tom něco měnit.

V takovém případě je odmítnut. Od hostitelské organizace se čeká přibližně rovnocenná spoluúčast. To obvykle znamená zajistit ubytování a odpovídající odborné zázemí. Ideální cílovou skupinou jsou tak správy rozličných chráněných území a národních parků. Ty totiž na některé výkony nemají kapacitu, a pomoc tak vítají. Tedy většinou — například letitá spolupráce s NP Šumava skončila nezájmem ze strany nového vedení parku. Způsobu, jakým své území spravuje, Hnutí DUHA v posledních letech oponuje (viz například 7.G 4/2011).

Dobrovolníci z Duhy mohou také spolupracovat s menšími lokálními neziskovkami. Ty jsou dobrým prostředníkem a usnadňují komunikaci s tamními institucemi. V Beskydech tak funguje spolupráce s Kolovrátkem, základním článkem Hnutí Brontosaurus.

Protože nejlepší spolupráce je spolupráce dlouhodobá, přednost dostávají lokality, kam se mohou v následujících letech účastníci vracet a vidět, jakým způsobem se místo vyvíjí. Například do beskydského Smrku se dobrovolníci vydávají od roku 2010 a za tu dobu se na místech zpočátku zarostlých neprostupnou klečí a nepůvodním smrkem pichlavým prosadily borůvky a jeřáby. Vytvářejí se tak také podmínky pro rozvoj původních smrkových porostů. Vznikající smíšený les pak prospívá mimo jiné zvláště chráněnému opeřenci jeřábku lesnímu.

Sedmá generace 5|2013

Hnutí DUHA pak hostitelské instituci nabízí dobrovolníky ochotné pracovat a dozvědět se nové věci. Zajistí jejich pojištění i stravu a opatří pracovní pomůcky. Související výdaje pokrývají granty a dotace — letošní Týdny pro les a divočinu se konaly díky podpoře Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Programu švýcarsko-české spolupráce a individuálním dárcům. Dobrovolník platí jen drobný, v podstatě symbolický příspěvek na stravu. Zatímco dříve Týdny pro les cílily především na studenty, v poslední době oslovují i pracující, kteří tak mohou zažít velmi netradiční dovolenou. Podle koordinátorky Týdnů Elišky Kvitové ale může přijet „kdokoli, kdo chce prožít zajímavý a užitečný týden v lese, pomoci přírodě vlastníma rukama, provětrat si plíce, potkat zajímavé lidi a něco nového se dozvědět“.

Dva rysi a jiné poklady V Jeseníkách Hnutí DUHA letos jakožto host Správy CHKO Jeseníky, vedené Michaelou Pruknerovou, dobrovolničilo poprvé.

Chráněná krajinná oblast tu byla vyhlášena v roce 1969 na rozloze 740 km a její správa se věnuje rozmanitým činnostem: počínaje usměrňováním lesního hospodaření v dané oblasti přes regulaci stavebního rozvoje a plánování rekreace a turismu tak, aby nenarušovaly stávající ráz krajiny. Mimo to se věnuje odborné ochraně krajiny, spojené s péčí o cenná území, stejně jako koordinaci přírodovědných výzkumů. Dlouhodobým cílem Správy je snaha o vyhlášení národního parku na ploše kompaktních 145 km. Projekt 19 |

| SERIÁL — MORAVSKÁ PŘÍRODA

však naráží na odpor myslivců, jimž by omezil lovný revír, starostů, kteří se bojí rizika šíření kůrovce, i některých ochranářů. Ti zase varují před nežádoucím zájmem turistů. Správa CHKO však soudí, že pozitiva jasně převažují nad negativy a že zdejší park by se celistvostí chráněného území i hodnotou ekosystémů řadil mezi naše nejzajímavější parky. Mezi nejcennější území CHKO patří Velká kotlina, jedna z botanicky nejrozmanitějších lokalit v České republice s druhovými relikty dob ledových, či rejvízské rašeliniště s unikátními druhy, borovicí blatkou nebo rojovníkem bahenním.

Z ohrožených zástupců živočišné říše tu přežívá rys ostrovid, jehož populace se však — patrně zejména vlivem nelegálního odlovu (více na www.selmy.cz/ohrozeni/pytlactvi) — redukovala na méně než 4 jedince. Taková populace již v podstatě není schopná obnovy, a tak nezbývá než doufat, že rys nebude následovat osud tetřeva, který z Jeseníků zcela vymizel. Tím však výčet jesenických vzácností nekončí. Na loukách vegetuje celoevropsky ohrožený chřástal polní, odlehlé skály pak poskytují hnízdiště sokolu stěhovavému.

Lovce kuriozit pak nadchnou někteří hmyzí endemité, například některé druhy okáčů nebo vysokohorský druh obaleče.

Potýkat se s netýkavkou Lázeňské městečko Jeseník, ležící v údolí říčky Bělé, obklopují ze tří stran vrcholky, kterým dominuje Keprník a nedaleký Praděd.

Pro dobrovolníky jsou pracovištěm, ale i výletní lokalitou po celý následující týden. Eliška Kvitová se navíc rozhodla tento turnus ozvláštnit. Všichni si na místo dopravili kola a do potřebných lokalit se tak dostanou ekologicky vlastními silami. Jak se dozvídám, někteří mají s horskou cyklistikou bohaté zkušenosti, pro další, mezi něž se počítám, se jedná o premiéru.

Má cesta na Týdny pro les mimochodem začala úsměvnou starostlivostí řidiče autobusu, který se obával, zda se mé kolo vejde do jinak nevyužitého zavazadlového prostoru. Nakonec se ukázalo, že autobus bicykl pojme. Po několika hodinách tak dorážíme k úpatí Jeseníků, které se zdvihají snad o něco strměji než šumavské hory.

Aspoň tedy z mého pohledu. Už z okna autobusu si všímám rozlehlých ostrůvků porostlých invazní netýkavkou žláznatou. V duchu si říkám, jestli se právě s ní nebudeme s ostatními dobrovolníky zítra potýkat.

Prostředí sídla CHKO, kde jsme ubytovaní, vzdělává samo o sobě.

Z nástěnek vyčtete, jak se daří populacím chráněného sokola, a ve vitrínách se díváte do očí vycpaným exponátům zdejší fauny, například puštíkovi obecnému či orlu skalnímu.

Po práci exkurze Protože se k ostatním připojuji uprostřed turnusu, dozvídám se po příjezdu, čemu byly zasvěceny předchozí dny. Zpočátku bylo třeba odstranit oplůtky kolem olšových porostů, které se v nich již tísnily. Práce je vybírána tak, aby nevyžadovala speciální dovednosti a znalosti. Dobrovolník tak nemusí mít strach, že by na ni svými schopnostmi nestačil. Dvoudenní úsilí bylo ve středu odměněno exkurzí do části obnovujícího se pralesa, kam obyčejný turista nemá přístup. Jedná se o starou oblast protkanou sudetskými turistickými chodníčky, v současnosti je však les ponechán přírodě, a tak zde můžete vidět unikátní proces vzniku přirozeného lesa v přímém přenosu. Možnost návštěvy jinak nedostupných lokalit je podle Elišky Kvitové velmi atraktivní stránkou Týdnů pro les. |20

Další den nás čeká úprava turistických stezek u Švýcárny, turistické chaty nedaleko Pradědu.

Ještě před spaním však jdeme na pivo, kde se vzájemně představíme. Jak vychází najevo, Týdnů pro les se zúčastňují téměř bez výjimky lidé „od fochu“. S ekologií je pojí studium, práce či letitý zájem. Ani jedno samozřejmě není podmínkou, přihlásit se může kdokoliv, ale vzhledem k omezeným prostředkům nemá akce výraznější reklamu.

Vyhledá ji tak spíše nadšenec. To by se však mělo změnit v příštím roce, kdy budou jednotlivé turnusy inzerovány ve veřejných dopravních prostředcích vybraných moravských a slezských měst, stejně jako v informačních centrech dotčených oblastí.

Strom kýve pahýly Ráno konečně vyrážíme do terénu. Několik z nás nasedlo na kolo, pouze jeden má ale zkušenosti s horskou cyklistikou a ví, co nás čeká. Prozatím si užíváme pohodlnou cestu údolím. Tu však brzy střídá zdlouhavý výstup, který nakonec ubíhá poměrně příjemným tempem. Hory a kolo jdou dohromady lépe, než jsem si představoval, a tak brzy přejíždíme z bukového do smrkového pásma. Právě horské smrčiny jsou nádhernou ukázkou toho, jak může vypadat přirozený les. Sluncem a větrem ošlehané křivolaké pahýly, pozůstatky někdejších smrků, nepůsobí neutěšeným dojmem. Všude kolem vidíme smrky, které se k nim brzy připojí, stejně jako stromy v nejlepším věku. Pod nimi o své místo na slunci bojuje mlází. Z pohledu lesa ani ony uschlé smrky nejsou mrtvé: svými kmeny vyživují lišejníky a houby, a když pod náporem živlů padnou k zemi, promění se v půdu vyživující nejen nové stromy, ale i bohatý podrost.

Jeseníky tak ukazují, jak by mohly s trochou dobré vůle vypadat i vrcholky šumavských hor.

Naším cílem je Vysoký vodopád v nadmořské výšce 1007 metrů.

Původně pětačtyřicet metrů vysoký vodní sloup se koncem 19. století rozpadl v soustavu kaskád. V okolních skaliscích hnízdí zmínění sokoli, samotný vodopád však vlivem letního sucha spal. Kola tedy schováme v mlází a jdeme po turistické stezce přímo ke Švýcárně.

Okolní louky jsou obhospodařovány pastvou, na protějším svahu vytváří protiklad kontroverzní stavba přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Ta je někým považována za jeden z moderních divů České republiky, avšak při pohledu na kompletně odlesněný a dekapitovaný vrcholek se nelze ubránit otázce: co na to hora? Přítomnost nádrže navíc výrazně komplikuje možnost vyhlášení národního parku. Podle Jindřicha Chlapka z CHKO Jeseníky by bez ní možná mohl být dávno vyhlášený. Narážíme na zbytek party, chopíme se motyk a po celé trase stezky vyhledáváme místa, ve kterých by se mohla držet voda. Kde je třeba, vykopeme malou odvodňovací strouhu.

Kopat do trávníku v CHKO mi připadá poněkud zvláštní. Zvědavost budíme i u kolemjdoucích, snad každý se neopomene zeptat, co děláme. Když pak stavíme z popadaných stromků zábrany v serpentinách (lidé mají sklony zkracovat si cestu přímo), odpověď je nasnadě: házíme turistům klacky pod nohy.

Horské stezky jsem vždy bral jako prošlapané cestičky, ukazuje se však, že je o ně třeba pečovat. Práce je však příjemná, spojená s procházkou a mnoha úchvatnými výhledy. Navíc jsme nakonec odměněni pohodlným sjezdem zpět do údolí, během kterého mi kuchař Jirka, pravidelný účastník, vypráví o svém nejnáročnějším turnusu.

Ten zažil ještě na Šumavě, kde upravovali rašeliniště. Práce to prý byla mokrá a namáhavá, přesto na ni vzpomíná rád, protože pracovat Sedmá generace 5|2013

Jeseníky, foto: Vratislav Vozník.

Kralický Sněžník, foto: Vratislav Vozník

Kralický Sněžník, foto: Vratislav Vozník

SERIÁL — MORAVSKÁ PŘÍRODA|

s živou rašelinou se jen tak někomu nepoštěstí. Horské turnusy by ale přeci jen doporučil spíše zdatnějším jedincům.

Jedním z důvodů je i proměnlivé klima. Během našeho výjezdu jsme několikrát vyměnili triko za bundu. Konec léta v Jeseníkách znamená výkyvy horka i téměř listopadového sychrava, se kterými je nutno počítat.

Za rok nashledanou Loučíme se na nádraží a mě je trochu líto, že nemohu zůstat i další dny. Jesenickou krajinu je opravdu škoda odbýt krátkou návštěvou.

Doufejme, že díky sympatické správě místní CHKO, stejně jako nadšeným dobrovolníkům, důvodů k jejímu obdivování neubude.

V následujících dnech čekalo duhové dobrovolníky ještě vytrhávání borovice kleče, která se v některých místech nekontrolovaně šíří a ohrožuje původní porosty. Kompaktní plochy pokryté takovou borovicí pak znemožňují život dalším druhům, například koroptvi podobnému a velmi vzácnému jeřábku lesnímu. Likvidací kleče turnus končí. Řada účastníků se však neloučí na dlouho. Horské stezky za rok opět zarostou, postup kleče se také nezastaví a dozajista přibude mnoho další práce. Pokud bude pokračovat zájem ze strany CHKO Jeseníky, dobrovolníci se příští rok vrátí. Kdo ví, třeba budete jedním z nich.

Sedmá generace 5|2013

Týdny pro les umožňují zvládat takové práce, na které nemají ochranářské instituce či menší sdružení peníze. Zároveň ukazují alternativní možnosti péče o les, což s sebou bohužel přináší názorové rozepře jako v případě NP Šumava. Naštěstí jsou v republice i další zajímavá místa, spravovaná zodpovědnějším vedením.

A co může od takového podniku očekávat dobrovolník? Pokud čekáte od dovolené něco víc než jen odpočinek, rozhodně takový týden v lese nebo jiné divočině vyzkoušejte. Jak říká Eliška Kvitová, jsou především pro ty, kteří chtějí být víc než pouhými turisty: vidět nepřístupné lokality, prověřit si fyzickou kondici a poznat nové lidi.

A především pro milovníky přírody, kteří přemýšlejí o její hodnotě.

Samotná koordinátorka například zažila lítost nad vytrhávanou klečí.

Tu však vyvážil pohled na ohrožené vyfoukávané trávníky, které tak zůstanou nadále zachovány.

Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce.

21 |

foto: archiv fotobanky

| seriál SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

J an M iessler

Strýček Sam se dívá — a není sám Po květnovém odhalení tajných informací whistleblowerem Edwardem Snowdenem začaly největší internetové korporace požadovat po amerických a britských vládních špionech větší transparentnost. Jenomže co se týká soukromí jejich klientů, samy nejsou žádná neviňátka.

Informační dálnice mají dvě nepříjemné vlastnosti. Za prvé nás v čím dál větší míře vystavují kakofonii informací, které naše mozky v čím dál menší míře zvládají zpracovávat do smysluplného obrazu vnější reality. Za druhé nás se vzrůstající frekvencí zásobují informacemi, které sice dávají velmi dobrý smysl, které bychom ale raději nevěděli. Například že jsou globální internetové společnosti, sídlící shodou okolností ve Spojených státech, jedna ruka se strýčkem Samem a poskytují mu pohodlný přístup k našemu soukromí.

Již v 19. století přitom nenapravitelný český romantik, spisovatel a básník Karel Jaromír Erben ve svém zásadním díle Kytice pregnantně formuloval myšlenku, že je „lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu“. Později ji rozvinul, aplikoval (a bohužel zároveň poněkud významově zúžil) německý kancléř Bismarck, podle kterého je o některých procesech, jmenovitě o výrobě zákonů a párků, lepší nevědět.

V dobách bezuzdné informační globalizace se ale povědomí o škodlivosti některých informací vytratilo, a tak jsme se mohli počátkem září dozvědět, že velké internetové firmy Google, Microsoft, Yahoo a Facebook naléhají na americkou vládu, aby směly zveřejnit, kolik (tajných) žádostí o informace o svých klientech dostávají od Národní bezpečnostní agentury (NSA) na základě taj|22

ných rozhodnutí speciálního špehovacího soudu FISA. Pustily se do toho však až poté, co nynější americký štvanec s přechodným ruským azylem, nedávno ještě počítačový expert CIA a NSA Edward Snowden prozradil, že americká vláda plošně sleduje víceméně veškerou globální komunikaci po internetu i po telefonu a tajně přitom spolupracuje nejen se spřátelenými zahraničními rozvědkami, ale také právě s dotyčnými korporacemi. Ty přitom ve smluvních podmínkách květnatě, ale často také poněkud neurčitě básní o ochraně soukromí svých uživatelů.

Americké a neamerické špehování Soudy FISA (Foreign Intelligence Surveillance Court) měly původně rozhodovat pouze o žádostech Národní bezpečnostní agentury nebo třeba FBI ohledně sledování agentů cizích rozvědek na území Spojených států. Jejich pravomoci ovšem postupně poněkud nabobtnaly a jak se letos ukázalo, celý systém dohledu nad vládními čmuchaly poněkud selhal. Při cílení na zahraniční podezřelé všeho druhu sice americká vláda musí sama sebe požádat o bumážku, nikoho ale zřejmě nepřekvapí, že za dobu své existence soud FISA bezpečnostním agenturám neschválil pouze jedenáct žádostí z celkového počtu třicet čtyři tisíc.

Sedmá generace 5|2013

seriál | SERIÁL — KURZ MEDIÁLNÍ SEBEOBRANY

Z povahy věci samozřejmě vyplývá, že na tajné projednávání žádosti o špehování se oběti tohoto špehování zásadně nezvou.

Benevolence dohlížejících soudců ale nakonec podle Snowdenem „leaknutých“ informací vedla k tomu, že Národní bezpečnostní agentura začala vyžadovat od telekomunikačních a internetových firem kontinuální a plošný přístup k informacím nejen o jejich zahraničních, ale také — ó hrůzo! — amerických klientech, kteří nikdy s žádnou špionáží nebo terorismem neměli nic společného.

Zároveň se mluví i o tom, že prý mohou být produkty amerických hardwarových i softwarových firem na základě nátlaku agentury „vylepšeny“ o tajná zadní vrátka, s jejichž pomocí mají mít vládní operativci přístup k jakémukoliv — i zašifrovanému — obsahu. V devadesátých letech směly americké firmy prodávat neamerickým zákazníkům pouze „oslabené“ verze svých šifrovacích programů, od letošního léta se po Snowdenových odhaleních řeší, ve kterých amerických programech nebo elektronických čipech tato zadní vrátka nejsou, případně zda na těchto bezpečnostních dírách dotyčná firma s americkými špiony dobrovolně spolupracovala, anebo byly do jejích produktů propašovány za jejími zády.

Neameričtí občané (a ovšem také neamerické firmy, které konkurují těm americkým) jsou v každém případě špehovatelní bez jakýchkoliv významnějších byrokratických překážek. Kupříkladu brazilská prezidentka Dilma Rousseffová kvůli tomu v září zrušila oficiální návštěvu USA a společně s dalšími latinskoamerickými státníky požadovala veřejnou omluvu Bílého domu. Poskytovatelé globálních internetových služeb správně naříkají, že jejich globální zákazníky tato americká výjimečnost asi příliš neuspokojí, a dodávají, že americké špehování by mělo být „ve veřejném zájmu“ transparentnější. Například generální ředitel Facebooku Mark Zuckerberg by se rád s veřejností podělil o informaci, zda je počet žádostí ze strany Národní bezpečnostní agentury spíše v řádu tisíců, anebo stovek milionů. Otázkou zůstává, jaká cifra bude pro uživatele Facebooku ještě přijatelná, a po které se začnou houfně přesouvat na Google+ (což jim ale samozřejmě nebude z hlediska ochrany soukromí nic platné).

Co je dobré pro firmu…

V současné situaci tak můžeme v přímém přenosu sledovat, zda se předním internetovým firmám podaří prosadit starou zásadu „co je dobré pro firmu XY, to je dobré pro Spojené státy“ (jak prý měl kdysi říci prezident General Motors Charles E. Wilson, ale ve skutečnosti to tak údajně neřekl), anebo — jak je to běžné například v Číně — naznají, že je třeba podnikat v souladu s nejrůznějšími pokyny místních autorit, ať už jsou jakékoliv — a to jak autority, tak ony pokyny.

V souvislosti se Snowdenovým případem již pokynula nikoliv čínská, ale britská vláda, která nařídila tamnímu levicovému deníku The Guardian vydat, nebo alespoň zničit materiály, jež dal Snowden novinářům k dispozici. Navzdory tomu, že kopie materiálů byly již tou dobou zálohovány v zahraničí a ničení tedy postrádalo smysl, Guardian nakonec nátlaku podlehl a za účasti dvou nejmenovaných vládních činitelů inkriminované počítače v suterénu redakce pomocí úhlové brusky a dalších nástrojů skutečně zlikvidoval.

Ať už ale Snowdenem vyprovokované PR manévry západních vlád a korporací dopadnou jakkoliv, globální internetová veřejnost si může díky Snowdenovi uvědomit, jak hluboce leží její soukromí Sedmá generace 5|2013

v cizích rukou: ať už korporátních, anebo státních. Otázkou je, zda máme vůbec nějakou šanci se do celé věci aktivně vložit, anebo jsme jako princ Drsoň odsouzeni ke komentovanému sledování toho, jak celá kauza nakonec nenápadně vyšumí do ztracena. Problém vězí v tom, že náš sociální život je dnes s online sociálními sítěmi, elektronickou poštou a dalšími internetovými službami natolik prorostlý, že odchodem k nějaké dosud neprofláklé konkurenci anebo z korporátně kontrolovaného digitálního světa vůbec by nás — po tolika letech klikání na tlačítko „To se mi líbí“ nebo „Sdílet“ — zbavilo značné části našeho sociálního kapitálu a vlastně i osobní historie. Pokud budeme měnit e-mailové adresy a facebookové profily stejně často jako ponožky, přijdeme o přátele podobně jako člověk, který si ponožky nemění nikdy.

Pro naše dobro Internetové korporace bojující za právo veřejnosti znát rozsah jejich spolupráce s americkými a britskými bezpečnostními orgány bojují především o poslední zbytky své důvěryhodnosti. Jejich tlak na vládní administrativy je veden především snahou nepřijít o vlastní zisky. Samy o sobě ostatně také nejsou žádnými neviňátky. Jak například letos v létě vyplynulo z prohlášení firmy Google, pokud používáte na elektronickou poštu Gmail, můžete na nějaké soukromí prostě zapomenout: Google bude vaši došlou poštu „zpracovávat“ za účelem lepšího zacílení svých inzerátů GoogleAds na uživatele svých e-mailových schránek.

Technicky samozřejmě globálním korporacím v přístupu k datům jejich klientů nic moc nebrání a vlastně záleží jen na jejich dobré vůli, co si od nás v uživatelských podmínkách vyžádají odsouhlasit. Bezpečnostní agentury zase mají (nejen) elektronické slídění v popisu práce a bylo by naivní doufat, že svůj tajný nos do našich e-domovů nestrkají, protože se to zkrátka nesluší.

Shrnuto: k našemu soukromí, které si s sebou ve stále větší míře stěhujeme do kyberprostoru, má potenciálně přístup kdekdo — pokud ho tedy zajímá a pokud se v té záplavě informací dokáže orientovat. Strašlivá jistota, kterou jsme díky Snowdenovi poznali, nám ovšem důrazně připomíná, že společně se strýčkem Samem nás očumuje a proklepává armáda dalších, menších strýčků. Jejich zírání nemusí být pokaždé úplně legální, ale pokud se jich náhodou zeptáte, jistě vám řeknou, že je to pro vaše dobro.

P. S.: Edward Snowden mezitím získal německou cenu Whistleblower a frakce zelených v Evropském parlamentu jej navrhla na Sacharovovu cenu, kterou EU uděluje za boj za lidská práva. Švédský profesor sociologie Stefan Svallfors jej pak v červenci nominoval na Nobelovu cenu za mír s tím, že výbor má prý teď šanci napravit svůj omyl z roku 2009, kdy cenu udělil americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

23 |

zdroj: www.podzemni-antikvariat.cz

zdroj: www.cspvk.cz

| SERIÁL — ZELENÉ SRDCE

Š tefan K osztolányi

Vladimír Úlehla: Život s velkým Ž Keby ste Vladimíra Úlehlu (1888—1947) počas života stretli, mohli by ste si s ním zaspievať ľudové piesne, vypočuť si jeho prednášky o rastlinách, zahrať si s ním na klavíri, zájsť k nemu do laboratória Prírodovedeckej fakulty pozrieť sa na experimenty, zafilozofovať si nad životom, smrťou a zmyslom prírodných vied, ísť s ním na túru do Tatier či do Malej Fatry alebo si s ním počas prechádzky zahrať spamäti šach. Botanik, pesničkár, ekológ, filozof, dokumentarista, muž so zeleným srdcom a renesančným záberom prepájal prírodné vedy, umenie a filozofiu. Život Vladimíra Úlehlu bol po celý čas, od narodenia až do smrti, poznačený dvoma ústrednými motívmi. Od svojho otca, známeho pedagóga Josefa, prevzal profesnú štafetu, keď po maturite na strážnickom gymnáziu a absolvovaní prírodných ved na Karlovej univerzite pôsobil najskôr tamtiež ako asistent a potom na Masarykovej univerzite ako mimoriadny profesor. Od matky klaviristky zasa dostal hudobné nadanie a vzdelanie, obľúbil si hlavne ľudové |24

piesne, ale tiež rád hral aj spieval. Živil sa písaním článkov do Lidových novin a na Prírodovedeckej fakulte Masarykovej univerzity zastával významné postavenie vedúceho a zároveň zakladateľa Ústavu pre fyziológiu rastlín, folklóru sa však venoval s rovnakým zápalom a aj v tejto oblasti dosiahol odborníkmi cenené úspechy ako zberač, zapisovateľ a kritik ľudových piesní. A ak náhodou niečo v hudbe zameškával, dobiehala to za neho jeho druhá manželka Maryna, Sedmá generace 5|2013

SERIÁL — ZELENÉ SRDCE |

známa choreografka. S kamarátmi trávili mnoho spoločných hudobných večerov. Na to, ako sa u neho neustále prelínajú pracovné povinnosti s hudobnou vášňou, spomína aj Úlehlov profesor z gymnázia, Karel Klusák: „To bylo někdy večer v devět nebo v deset hodin, tedy zkrátka už večer a najedenkrát Vladimír povídá: ‚Ježišmarija, já mám do zítřka udělat úvodník do Lidových novin.‘ A šel a udělal to, co jsem viděl v životě jenom u Arna Nováka jednou u Stopků, že telefonem ex abrupto nadiktoval úvodník.“

Vedec populárny aj popularizujúci Úlehla bol počas svojho pôsobenia na katedre veľmi aktívny, ako v organizovaní, vyučovaní, tak aj pri styku so zahraničím. Vedúcim ústavu sa stal roku 1920, kedy bol tento ústav založený na papieri.

Dostal k nemu prázdne priestory bývalého chudobinca na Kounicovej ulici a voľnú ruku. Ak chcel zahájiť semester, potreboval nájsť ďalších pracovníkov, vybavenie miestností, postarať sa o akustiku aj vymaľovať. Ale Úlehla bol vytrvalý, ústav prosperoval a z rád študentov sa postupne stávali asistenti až pedagógovia. Ostatne, medzi študentmi bol ich učiteľ veľmi obľúbený a ostávali pri ňom aj po vyštudovaní s veľkou radosťou. Na svojho učiteľa spomína s radosťou aj jeho neskorý žiak Ivo Cetl: „Pan profesor určoval téma vždy na začátku hodiny, ale i tak se často odbočovalo k jiným zajímavým nebo naléhavým problémům. Semináře navštěvovali i kolegové z jiných, někdy i vzdálených oborů. Za hezkého počasí konaly se semináře i venku, na lavičkách v botanické zahradě, a někdy byly opravdovou peripatetickou školou.“ Úlehlovi sa už v tej dobe podarilo dostať na študijné cesty do Švédska, Francúzska, Arizony, New Yorku, San Francisca aj Mexika. V roku 1928 sa konala celoštátna Výstava súčasnej kultúry v Československu a Vladimír Úlehla dostal za úlohu pripraviť časť výstavy pre popularizáciu československej vedy verejnosti. Na túto výstavu bol patrične hrdý, do sprievodcu napísal tieto slová: „Naše inteligence, pokud nepatří do šiku kulturních nadšenců, moc často se vypořádala s vědou v podobě nudných přednášek a otravných zkoušek a nerada se vrací k této zdánlivě neproduktivní kapitole svého mládi. A náš dělník a rolník nemá zpravidla ani peněz, ani času a skutečné průpravy, aby mohl cesty vědy sledovati. Zde by mohla výstava posloužiti k tomu, aby se lidé zamysleli nad tím, co věda jest a k čemu jí lze užíti. Zamyslí-li se a řeknou-li si, že věda je dobrá, tož takové otázky, jako kde ta věda vlastně žije a z čeho žije, vynoří se už nevolány samy.“ O stanovených cieľoch výstavy sa po jej skončení bavil s vtedajším prezidentom, T. G. Masarykom.

Miznúca filmová tvorba Príblížiť svoju vedeckú prácu verejnosti sa Úlehla nesnažil iba počas spomínanej výstavy, ale aj v dokumentárnej tvorbe, konkrétne v cykle piatich krátkych filmov nazvanom Pohyby rastlín (1928).

Zdokonalil v ňom techniku natáčania rastlín, ktorá sa stala ďalej bežne používanou. Zachytiť pomalý pohyb rastliny tak, aby sa oku diváka zdal plynulý, nebolo v tej dobe teoreticky samozrejmé, ani prakticky ľahko uskutočniteľné. Kamera, ktorá rastlinu sníma, musí byť úplne nepohyblivá a snímať musí v presne určených 10 až 30 minútových intervaloch. Snímanie sa uskutočňuje v interiéri, po dobu niekoľkých dní, svetelné podmienky musia byť čo najviac vyrovnané, aby divák zmeny podmienok nepostrehol. V súčasnosti sa môžu takýto postup a jeho realizácia zdať primitívne, ale v tej dobe Sedmá generace 5|2013

išlo o priekopnícky čin. Žiaľ, cyklus sa dodnes nezachoval, pretože zhorel v školskom archíve, ktorý sa netešil dostatočným protipožiarnym opatreniam.

Druhý filmový počin Vladimíra Úlehlu už síce v archíve nezhorel, ale zato zapadol prachom a neprebudilo ho ani prerobenie do digitálnej podoby. Celovečerný dokumentárny film Mizející svět (1933) vznikol z Úlehlovej lásky k folklóru a stroskotal z viacerých dôvodov. Na tvorbe dokumentu sa podieľal mnohočlenný štáb zahŕňajúci vedcov, umelcov aj študentov. Vízia profesora Úlehlu bola príliš veľká na to, aby odhadol nebezpečenstvo, do ktorého sa pustil.

Toto nedoceniteľné národopisné dielo o živote Veličanov sa tak z diaľky vyhlo komerčnému úspechu. Vyšlo v roku 1933, kedy vrcholila ekonomická kríza a aj napriek lacným vstupenkám návštěvníci do kín veľa nechodili. Ani tematicky nebol pre divákov dokument lákavý a jeho hodnota sa ukázala až neskôr, počas druhej svetovej vojny, v čase hľadania národnej identity. Neúspech filmu spôsobil jeho tvorcovi veľké finančné problémy, pretože náklady za jeho výrobu niesol sám. Jeho dlh činil v tej dobe vyše milióna korún, čo by v prepočte dnes znamenalo desiatky miliónov. Aj keď sa tohto dlhu nezbavil ani do konca života, nezlomilo ho to a pokračoval vo svojej práci ďalej.

Exekútor nechodí po horách Prvé roky tretieho desaťročia boli vôbec pre Úlehlu nadmieru namáhavé. V roku 1931 bola napadnutá jeho profesijná dráha, keď sa z ekonomických dôvodov musela činnosť Ústavu fyziológie rastlín obmedziť a ten bol následne v roku 1934 spojený s Ústavom botanickým. V roku 1932 sa zadĺžil kvôli dokumentu a tým ohrozil ekonomickú stabilitu svojej domácnosti. Celý svoj učiteľský plat musel obetovať na splácanie dlhu a o chod domácnosti sa starala vtedy ešte jeho prvá manželka Marta. Na toto ťažké obdobie spomína aj Úlehlov syn Jiří: „Jednala s věřiteli, nejvýš úsporně vedla dům a když hrozil příchod exekutora, nikdo prostě nesměl být doma.

Absurditu situace, v níž se nacházela rodina univerzitního profesora, která se musela schovávat před exekutorem, jsem ovšem sám nijak mimořádné nepociťoval.“ Osobný život Vladimíra Úlehlu navyše zasiahla smrť otca v roku 1933, s ktorou sa ťažko vyrovnával. Našťastie sa nezlomil, pomocnú ruku dostal na jednej strane od rodiny a na druhej strane od priateľov. Od Jaroslava Stránského, majiteľa Lidových novin, dostal popri zamestnaní možnosť pracovať ako vedecký redaktor. Túto ponuku z finančných dôvodov prijal a nastúpil do brnenskej pobočky Lidových novin, kde pôsobil hlavne vo večerných hodinách od roku 1934. Do začiatku druhej svetovej vojny mu v novinách vychádza vyše tisíc vedecko-populárnych, ale aj kritických a sociálnych článkov.

Lesy — najväčší prírodný majetok Dva roky po konci vojny mu knižne vychádza zbierka siedmych populárne ladených prednášok, ktoré predniesol v rádiu roku 1945.

Nesie optimistický názov Napojme prameny s melancholickým podtitulom: O utrpení našich lesů a venuje sa v nej problematike lesov a vodných tokov v Československu. Úlehla v prednáškach zaujíma minimálne tri roviny. Prvou je pohľad biológa a ekológa, ktorý sa snaží zachovať prírodu v pôvodnej podobe, pretože ju považuje za dokonalý samoregulačný systém: „Pomůžeme (lesům) dodávat 25 |

v budoucnu co nejvíce energie, nastřádané ve vodě, když zabráníme, aby se našich starších lesů nedotýkala alespoň po padesát let sekera dřevorubcova. (…) Les je vodní jímkou tak dokonalou, že to s ní žádná vodní stavba nevyhraje. (…) Na všech větších svazích, na horách i na vršcích musí poorané pole zmizet, místo něho musí se vodě do cesty postavit les. (…) Tento úkol plní les tím lépe, čím spletitěji je protkán soustavou dílčích jímek, mrtvou korou, lišejníky na ní rostoucími, trouchnivějícím dřevem, mechovým kobercem, a čím hlouběji je podložen vrstvou humusu. Je tedy zapotřebí lesa v dnešním slova smyslu nepěstěného.“ Tieto názory prezrádzajú veľmi vyspelý pohľad na zložitú problematiku lesov. Presadzovať myšlienky na bezzásahové zóny v lese nebolo v povojnovej politike bežné ani žiaduce. Taktiež nemal k dispozícii občianske združenia ako Hnutí DUHA alebo VLK, s ktorými by mohol komunikovať a plánovať konkrétne kroky vedúce k náprave. Sympatizantov si nachádzal medzi svojimi kolegami alebo lesníkmi.

Druhý je pohľad ekonóma alebo hospodára, ktorý sa snaží čo najefektívnejšie využívať prírodné zdroje v prospech človeka: „U nás by se mohlo těžit přes tři pětiny vší potřebné energie z vody, kdybychom měli lesy v pořádku. A další pětinu dodaly by lesy řádně spravované přímo ve svém dřevě. (…) Při dosavadní spotřebě se naše přístupné uhelné zdroje vyčerpají za necelých třista let. Les může tuto tragickou chvíli oddálit a zatím může lidstvo najít cestu, jak čerpat energii přímo ze Slunce nebo z atomového nitra.“ Určite by prijal s nadšením, že sa obe jeho predstavy naplnili. Schopnosť štepiť jadro atómu viedlo k prvej atómovej elektrárni v roku 1954.

Slnečná energia prišla na rad až neskôr, ale pridala sa k nej aj energia veterná. Či by považoval súčasný stav za vyhovujúci a najefektívnejší, je už otázne, keďže aj napriek novým možnostiam výroby energie sa plocha lesov postupne znižuje a uhoľné elektrárne fungujú doteraz. Ja by som sa na Úlehlovom mieste minimálne čudoval.

Posledný pohľad, ktorý si všímam, pochádza od turistu, citlivého milovníka prírody: „Šest roků jsem každého léta vyhlížel s beskydských vrcholků k východu na vzrušené splývaní nebe se zemí, rytmicky zvlněnou do horských hřbetů. (…) Jak jsem si sliboval, že hned v prvních dnech po osvobození se rozjedu přes ni, abych v dolinách a na hřebenech Liptovských holí utopil v hojivé samotě duševní otřesy, potupu a ponížení okupace! Úzkost o mé zamilované doliny mne dovedla zachvátit přes všechnu bezcitnost, vypěstěnou německým běsem.“ Tak ako pre Shaftesburyho a Rousseaua, aj pre Úlehlu bol les útočiskom a miestom pokoja, kde po vojne môže nazbierať novú motiváciu.

Život, smrť, vesmír a iné maličkosti S príchodom druhej svetovej vojny prestáva Úlehla pôsobiť ako vedecký a pedagogický pracovník, berie si nútenú dovolenku. Ďalej pokračuje v písaní článkov do novín, ale žije skôr v úzadí. V tomto období vychádzajú všetky jeho filozofického spisy, ktoré tvoria najväčšiu časť jeho knižnej tvorby. Zaoberajú sa zmyslom života, filozofiou prírodných vied, politikou, metafyzikou. Nesú názvy Záhada smrti, Zamyšlení nad životem, Život vesmírný, Za oponou života.

Svoje filozofické názory okrem kníh dával najavo aj počas svojich prednášok, ako spomínajú jeho vtedajší študenti v knihe napísanej Úlehlovým synovcom Ivanom: „Život s velkým Ž je nepoznatelný. Exaktní věda dovede poznávat jen to, co dovede změřit. A jak chcete měřit život? Skutečnost je neskonale barvitější než lidská |26

zdroj: Ivan Úlehla: Vladimír Úlehla, Svoboda 1994

| SERIÁL — ZELENÉ SRDCE

zkušenost. Tu považuji jen za chudičký barvotisk nevystihující originál. Byl mi proto od počátku nepříjemný materialismus se svou redukcí hodnot na atomy.“ Úlehla nemal rád jednostranné riešenia, hľadal možnosti, ako veci spájať. Tak ako odmietal materializmus, nesúhlasil ani s čistým spiritualizmom alebo idealizmom. K tomu, aby mohlo dôjsť k vytvoreniu adekvátneho popisu sveta, bude potrebná spolupráca prírodných aj humanitných vied. Prírodu vidí ako jeden prepojený systém, do ktorého neprirodzené zásahy spôsobia nami nepredvídateľné dôsledky.

Pieseň ako živá bytosť Dyby ňa moja mamička stará na trávu dala veru bych já jí veru bych já jí nošu nažala Ale ňa moja mamička stará na trávu nedá rači ju sama rači ju sama po polu hledá Ale jí není nikde na polu ani v úhoru petrovští chlapci to sú oráči všecko poorů (Z Petrova u Strážnice, sbíral Vladimír Úlehla, 1910) Poslednú časť knižnej tvorby Vladimíra Úlehlu tvoria dve rozsiahle publikácie o ľudovej kultúre Južnej Moravy, konkrétne z okolia mesta Strážnice. Zbieraniu a zapisovaniu ľudových piesní sa venoval priebežne počas života, keď mal trochu voľna alebo si potreboval odpočinúť. Diela Duše lidu a Živá píseň boli vydané až posmrtne, pretože ich autor nestihol dokončiť — vo svojich 58 rokoch, v rozpuku síl, ako dekan dvoch fakúlt, organizátor Strážnických folklórnych dní angažujúci sa v sociálnej demokracii — náhle umiera na neliečiteľnú chorobu. Aj napriek tomu sú tieto diela rozsiahle, prvé zaberá vyše 300 strán a druhé takmer trojnásobok. Sú síce zasadené Sedmá generace 5|2013

do viac-menej blízkeho okolia Brna, v ktorom autor žil, ale svojou podobou najviac pripomínajú cestopisy. Okrem textov piesní a ich notového zápisu obsahujú množstvo príbehov zo života hudobníkov, opis krajiny s jej zvyklosťami, sústredia sa na život roľníka, ktorý Úlehla idealizuje a považuje za najlepšie vystihujúci ducha českého ľudu. Slovácky roľník podľa neho žije vo spojení s celou prírodou a nemá potrebu deliť svet na ducha a hmotu.

Pri styku s ľudovou kultúrou sa tiež prejavuje autorovo prírodovedecké vzdelanie. Na folklór sa pozerá cez dlhý a postupný vývoj, ktorý predchádzal stavu súčasnému: „Ke klamům tak ryze nepřírodovědeckým patří též učení některých našich škol umělecko-historických, že se veškeré umělecké hodnoty lidové datují u nás především z baroka, a co ještě zbývá, z renesance, a když už sem tam, tož ještě nějaký nepatrný zbytek až z gotiky.“ Toto Úlehla jednoznačne odmieta, pretože ľudovú kultúru s jej hodnotami považuje za predchodkyňu vysokého umenia. Ľudové piesne, kroje, architektúra aj spôsoby stravovania a pestovania sú pre neho doznievajúcim výrazom oveľa starších tendencií. Ľudová pieseň je pre neho živým organizmom. Súčasná etnografia už uznáva, že ľudová pieseň naozaj nevzniká až pôsobením vysokého umenia v baroku. Ukazuje sa, že pravda bude niekde medzi a na ľudovú pieseň sa dá pozerať ako na analógiu živého organizmu, na produkt kultúry, ktorý sa vyvíja v čase aj priestore. Nebude to síce produkt až tak starý ako reč samotná, ale nie je to ani novorodeniatko. Fenomén kultúrneho produktu dnes už má svoje miesto aj v prírodných vedách v podobe mému, kultúrnej obdobe génu.

Sedmá generace 5|2013

zdroj: Vladimír Úlehla: Duše lidu. Masarykova univerzita 1998

zdroj: Vladimír Úlehla: Duše lidu. Masarykova univerzita 1998

SERIÁL — zelené srdce |

Zelený odkaz Vladimír Úlehla nebol vegetarián, nebojoval za práva zvierat, nevysádzal lesy, ani sa nesnažil vedome znižovať svoju „ekologickú stopu“ a žiť v skromnosti až chudobe. Aj napriek tomu sa mu podarilo dostať do nášho pravidelného seriálu. Pozrime sa preto na jeho zelený odkaz. V prvom rade sa venoval biológii, fyziológii rastlín a zaujímal sa o vývoj aj v ostatných odboroch prírodných vied. Nepodľahol vedeckému redukcionizmu, život bol pre neho sekulárnym zázrakom. Jeho prísny agnosticizmus mu nedovoľoval nečinne sa prizerať na zásahy do našich lesov. Uvedomoval si, že zásahy do komplexných prepojených systémov môžu mať pre človeka veľmi nepríjemné dôsledky. K nadchádzajúcim dlhým zimným večerom nám zanechal aj svoje filozofické názory na dôležité otázky života. Tieto diela síce nemusia byť bohaté na fakty, ale zato môžu byť inšpiratívne, pretože sú podané prístupným a osobitým spôsobom.

Za najpozoruhodnejší zelený odkaz považujem jeho vytrvalé amatérske úsilie zapisovača ľudových piesní a zvyklostí, príbehov z vidieka Južnej Moravy. Dokumenty o rastlinnom svete a Mizející světy sú v tomto smere taktiež pozoruhodným výkonom. Pomohol tým sprístupniť verejnosti neznámy život rastlín a zachovať povedomie o ľudovej kultúre našich predkov. Bolo mi príjemné preniesť sa v čase a sledovať nútene ekologicky šetrný život na starej dedine.

Hory, lesy a vidiek boli pre Vladimíra Úlehlu po akademickej pôde druhým domovom — sú ním aj pre nás?

27 |

foto: archiv fotobanky

| SERIÁL — Šetrnější spotřeba

R enata P lacková

Navrhuju sníst psy Prakticky v každé české (a samozřejmě nejen české) domácnosti najdete psa nebo kočku a často také pestrý výběr jiných zvířat chovaných „bez užitku“, čistě jen pro potěšení majitelů. Jsou více či méně hýčkána, opečovávána, milována a krmena, což samozřejmě něco stojí: jen v Evropě se ročně spotřebuje osm milionů tun krmiva a za potřeby a služby související s chovem domácích mazlíčků se utratí 24 miliard eur. A jak vypadá ekostopa chlupatých, opeřených či šupinatých končetin?

Napadlo by vás někdy, že chov domácích zvířátek nemusí být až tak „eko“, jak by se navenek zdálo? Pak vězte, že pokud vlastníte psa, v přepočtu na ekostopu jste na tom stejně, jako byste ročně ujeli 20 000 km terénním autem. Kočka je poněkud šetrnější: její spotřebu lze přirovnat k úspornému vozidlu. Toto a další podobná neobvyklá srovnání vedla Brendu a Roberta Valeovy k napsání provokativní knížky Time to Eat The Dog? The Real Guide to Sustainable Living (Je čas sníst psa? Průvodce udržitelným životem). Autoři přitom dospěli k názoru, že neobyčejná obliba domácích zvířat chovaných pro potěšení v každém bytě není příliš slučitelná s trvale udržitelným životem.

V našich domácnostech se dnes chová leccos, od pár gramů vážícího křečka či rybičky po bezmála stokilového bernardýna. Náročnost |28

chovu se z environmentálního i finančního hlediska u různých zvířat dramaticky liší, přičemž nejméně „úsporná“ jsou zvířata teplokrevná.

Jako hlavní otázka obvykle vyvstane, čím se vlastně mazlíčci krmí. Tak například středně velký pes spořádá za rok 60 kg masa a 90 kg obilovin. Pro srovnání, my lidé v ČR spotřebujeme asi 80 kg masa za rok, celosvětový průměr je kolem 40 kg. Zvířata ovšem nedostávají „naše“ maso, ale zbytky z jatek, které nejsou vhodné pro humánní spotřebu (tedy ty, které neskončily coby „strojově oddělené maso“ v levnějších salámech a párcích). Díky tomu se ostatně alespoň zabitá zvířata zpracují dokonale. Jenže při pohledu na složení některých konzerv — a nemusí jít nutně o ty nejlevnější — se nestačíme divit: pár procent masa, vedlejší masné produkty Sedmá generace 5|2013

foto: Renata Placková

foto: Kait Curran Palmer

SERIÁL — Šetrnější spotřeba |

(v překladu: krev, kůže, vnitřnosti, pařáty) a pak obilniny, sorban draselný, titanová běloba, to vše obohaceno vitamíny a minerály, někdy i cukrem, solí, éčky. Výroba zvířecí stravy není vázána tak přísnými předpisy jako výroba té lidské a snaha zpracovat do zvířecího krmiva cokoliv je značná. Hned po obalu s obrázkem photoshopových koťat se totiž kupující dívá na cenu. Koneckonců, kočky by možná kupovaly Whiskas, ale platí ho jejich lidští majitelé.

Těžko stravitelné kousky Průmysl „potřeb pro domácí zvířata“ se od jiného průmyslu nijak neliší a není od věci podívat se mu trochu na zoubek. Krmiva z jatečních zbytků se produkují ve velkém, obarvují se a dochucují, aby to zvířatům „jelo“ a spotřebitel měl pocit, že může svému chlupáčovi vybrat z neomezeného množství možností to nejlepší — jednou měkké kapsičky, podruhé plněné polštářky a potřetí žvýkací tyčinku na vyčištění zubů. Prakticky všechno zkrmované maso pochází z konvenčních velkochovů, biokrmiva jsou (zatím) spíše raritou. Výmluva, že jde o maso ze zvířat, která by stejně šla na porážku, platí jen velmi málo — proč se vlastně naše láska ke zvířatům omezuje jen na čtyři tlapky, které nám chodí po polštáři, a končí před vraty velkostatku? Prase je přinejmenším stejně učenlivé, hravé a přítulné (kdyby si s ním někdo dal tu práci) jako pes. Přesto jeden z nich stráví život v miniaturním kotci a druhý je opečováván někdy až obsesivně.

Neméně podstatné odvětví průmyslové výroby tvoří léčiva (včetně terapeutických a veterinárních krmiv) a kosmetika. Vývoj nových Sedmá generace 5|2013

léčiv se samozřejmě neobejde bez testování — na kom jiném než na zvířatech. U léčiv je to snad ještě pochopitelné, u testování krmiv a zvířecí kosmetiky stěží. Zvířatům se stejně jako při testech lidské kosmetiky kapou šampony do očí nebo se jim vtírají do poraněné kůže, zvířata jsou nucena požívat různé preparáty. Ani zkoušky nových krmiv nepřipomínají idylu, kterou známe z reklam. Pokusným zvířatům jsou uměle poškozovány některé orgány, aby se zjistilo, jak budou reagovat na terapeutická krmiva, která mají danou část těla šetřit. Zvířata jsou záměrně překrmována nebo živena jednostranně. Tohle všechno se skrývá v nejedné konzervě s obrázkem psa, jenž má zářivou srst a zdravě vyvinuté kosti a svaly.

Starat se o zvíře ale neznamená jen dávat mu najíst. Zvířeti kupujeme také spoustu chovatelských potřeb (tedy někdy spíše nepotřeb). Skoro všechny kočičí pelíšky, psí obojky, dečky proti chladnu a další zbytnosti se přitom vyrábějí v Číně nebo v obdobné zemi, v níž žije spousta lidí ochotných pracovat prakticky za nic a kde bezpečnost práce znamená jen pár slov na papíře. Zboží se odtud navíc musí přepravovat desetitisíce kilometrů.

Jak zmenšit stopu Jednoduchý návod, jak všechny zmíněné problémy řešit, asi neexistuje. Přímočará rada „nechovejte zvířata“ je totiž poněkud dvojsečná už proto, že mnohá z nich čekají v útulcích na nový domov. Některé kroky jsou celkem jednoduché a další stojí alespoň za zamyšlení. Pro začátek je dobré zvážit druh a velikost chovaného zvířete — velké obvykle v našich stísněných podmínkách dost trpí a z pragmaticky ekologického pohledu je jeho ekostopa těžko obhajitelná. Pokud už zvíře máte, dobře si promyslete, zda jej nechat mít mladé. Zda opravdu chcete koťata nebo štěňata a co s nimi bude, až odrostou. Nemalé procento těchto zvířat končí na ulici (a pod koly aut) nebo v útulcích. Kastrace sice představuje velký zásah do života, ale vzhledem k tomu, že si zvířata přivlastňujeme, přejímáme za ně i zodpovědnost.

A jak o zvíře pečovat co nejšetrněji? Celkem snadné je nepoužívat všechny chovatelské zbytečnosti — valná většina psů (o kočkách nemluvě) bytostně nesnáší koupání a šamponování a po podobné akci se potřebuje „naparfémovat“ něčím přirozenějším — i když to může znamenat, že se vyválí v hromadě trusu libovolného původu.

Při výběru krmiva hledejte to „nejčistší“ — kvalitního krmiva spotřebujete méně a také předejdete mnoha chorobám. Pohled na seznam éček pochybného původu, z kterých se skládá vaše vlastní jídlo, vám také mnoho chuti nedodá, a proto hodnoťte i zvířecí stravu podle stejných kritérií. Nemusíte kupovat zrovna to nejdražší krmivo, zárukou kvality není ani to, že se prodává ve veterinárních ordinacích. I pro psy a kočky existuje krmivo v kvalitě bio (Yarrah, Hermanns, Defu bio, Brit a další, zatím jen zahraniční značky, ke koupi jsou běžně v e-shopech). Cena se pohybuje kolem 40 Kč/400 g za konzervu a 1500 Kč za 10 kg granulí, tedy podobně jako u prémiových značek konvenčních krmiv. Jen si dejte pozor na důvěryhodnost certifikátu — „naturální“ není totéž co „bio“ a většina firem má část produktů v biokvalitě a zbytek konvenční. V ČR lze získat certifikát „biokrmiva pro zvířata v zájmových chovech“, častěji se setkáme se zahraničními certifikáty. Za zkoušku stojí také BARF (krmení syrovou stravou, zejména masem a kostmi s doplňkem rostlinných příloh), zejména pokud máte zdroj dobrého masa a k dispozici mrazák. Pro psy i kočky lze koupit také veganské granule 29 |

| SERIÁL — Šetrnější spotřeba

(italská značka AmiCat/AmiDog, cena kolem 1500 Kč/10 kg). Psi nemají s veganskou stravou problém, kočkám se granule obohacují esenciální aminokyselinou taurinem, která se v čistě rostlinné stravě nevyskytuje. Ostatně většina volně chovaných koček si jídelníček obohacuje svépomocí.

U krmiv si všímejte také obalů. Energeticky nejnáročnější jsou hliníkové plechovky následované železnými. Stejně jako u potravin je nejlepší kupovat velká balení, což u suchých krmiv není problém — z velkého pytle stačí část přesypat do menší uzavíratelné nádoby, se kterou se snadno manipuluje a granule v ní nezvlhnou. A když už koupíte plechovku, dejte ji do šrotu. Železné (a obvykle i hliníkové) plechovky vykupují v každé sběrně surovin.

Dalším důležitým aspektem chovu zvířat je otázka „externalit“.

Pokud je jich jen pár set či tisíc, nemusí to být problém, ale když se jich hromadí miliardy, může to být pro Zemi těžko únosné. Ano, řeč je o psích výkalech, které zdobí snad každý městský trávník.

Nejenže ohrožují okolí infekcemi (zejména parazity), ale představují rovněž obrovské množství nerecyklovaného odpadu, zpravidla pečlivě baleného v plastových či papírových sáčcích. Zvířecí výkaly lze kompostovat — v případě býložravců je to hračka (koneckonců koňský hnůj je vyhlášené hnojivo a chlévskou mrvu lze koupit dokonce úhledně granulovanou a zápachuprostou v pytlích ke hnojení truhlíků), u masožravců může nastat problém kvůli zmíněným parazitům. Pokud psí výkaly či kočičí stelivo necháte přejít dostatečně dlouhým kompostovacím cyklem s horkou fází, měly by být neškodné, i když ke hnojení zeleniny tento kompost doporučit nelze.

Interiérové kočky, které nechodí ven, potřebují ke konání potřeby stelivo a kdo někdy kočku choval, ví, že ho není zrovna málo. Steliva se vyrábějí z různých materiálů, nejobvyklejší je bentonit (jílovitá hornina s širokým použitím), další se dělají z buničiny, pilin a dalších nasákavých materiálů. Vybírejte materiály domácí provenience, snížíte tím dopravní vzdálenost. Parfémovaná či barvená steliva jsou doslova pro kočku a v zájmu Země se jim raději vyhýbejte.

Jste normální?

Po přečtení pasáže o psích vegetariánech nebo veganských kočkách leckomu vytane otázka, jestli je to normální. Ale je „normální“ třeba držet prasata v kotcích, kde se ani neotočí, slepice na ploše papíru A4, králíky v kotcích, ve kterých udělají jeden skok vpřed a jeden stranou? Je normální lít králíkům do očí chemikálie, záměrně poškozovat laboratorním psům ledviny a pak zkoumat, zda jim pomůže ledvinová dieta? Tento článek nehledá dokonalý stav, chce hlavně poukázat na věci, které se dějí, nezavírat před nimi oči a promýšlet je. Osobně bych viděla jako ideální svět, kde se nechovají žádná zvířata, ani pro užitek, ani pro potěchu, neboť jde nutně o užitek či potěchu lidí na úkor zvířat. Ale protože tento cíl je nesmírně vzdálený (je-li vůbec možný) a útulky jsou přeplněné, mám kočky. Mají hodně volnosti a krmím je biokonzervami a veganskými granulemi. Zdá se, že jsou šťastné — nakolik to mohu posoudit — a zdravé — nakolik to může posoudit veterinář. A taky proto chodím pomáhat do olomouckého kočičího útulku, kde se krmí tím, na co vyjdou peníze, kočky se povinně kastrují a informace o bio nebo veganském krmivu tam znějí trochu jako hudba z Marsu.

Svět není dokonalý, ale můžeme ho o malý kousek zlepšit. Protože se stáváme zodpovědnými za to, co jsme k sobě připoutali, jak se dozvídá i Malý princ. |30

Chov mazlíčků z environmentálního pohledu Měkkýši. Bezobratlí jsou na chov po praktické i environmentální stránce asi nejméně problémoví. Snad i oni s námi mají jednoduchý život — málokdo se mazlí s pavoukem či šnekem, i když s nimi dobrovolně sdílí byt. Bezobratlí zatím také neprocházejí šlechtěním, aby vypadali zajímavěji, nekupírují se jim končetiny a ani speciální šampony na pavoučí srst se zatím nevyrábějí (a na pavoucích netestují). Takže až na občasný výlet šneků záchodovým potrubím a pochybnosti, zda je v pořádku držet na miniaturní ploše tvora vydaného napospas naší zapomnětlivosti při krmení, snad dobrý.

Pokud jde o šneky, u suchozemských druhů (najmě v posledních letech oblíbených achatin — oblovek) není s chovem celkem problém. K bydlení jim stačí větší sklenice či akvárium, na krmení ovoce. Jediný problém je v tom, že šneček nevystačí s jablky celou zimu, takže je nutné minimálně přes zimu nakupovat dovážené ovoce. Vodní mlži a plži se obvykle chovají jako doplněk k akvarijním rybkám a sami nejsou moc nároční. Pokud se nejedná o tropické druhy, kterým je potřeba přitápět, vystačí si jen s minimálním vybavením.

Hmyz a spol. Kudlanky, pakobylky, cvrčci, pavouci, havěť všelijaká. Podobně jako u ostatních bezobratlých je hmyz v jídle střídmý (stačí mu ovoce, nějaký jiný hmyz) a doplňkové vytápění v přehřátých bytech obvykle není nezbytné, takže vyžaduje jen občasné rosení.

Ryby a rybičky. Nejobyčejnější neonky zvládnou akvárium s několika málo rostlinkami, bez vytápění a vzduchování. Náročnější ryby už potřebují regulaci teploty, trvale zapnutou filtraci vody a okysličování. Tehdy spotřeba elektřiny roste o stovky kilowatthodin ročně.

Rybičky už procházejí poměrně drastickým šlechtěním — vznikají tak třeba různé závojové formy, které se v akváriu sotva pohybují. Další problém může být, že na rybičkách jen velmi těžko poznáte, jak moc se jim v akváriu líbí.

Plazi. Nároky jsou velmi obdobné jako u rybiček — obvykle stačí vyhřívané terárium, nějaká vegetace, nádrž s vodou, úkryt. Pro vytápění a svícení je potřeba počítat s několika desítkami kilowatthodin ročně. Tito poměrně velcí tvorové se bohužel často chovají ve velmi stísněných podmínkách — jistě, přežijí to, rostou a někdy mají i mladé. Ale… K tomu přistupuje další problém — vzácnější druhy se jen obtížně rozmnožují a zhusta se dovážejí ze vzdálených zemí, často nelegálně. V tom patří Čechům prvenství — v pokoutním dovozu chráněných plazů a ptáků jsme světová špička.

Ptáci. Běžně chované druhy jsou velmi nenáročné na chov i po environmentální stránce — vybavení stačí minimální (pokud člověku lahodí pohled na kanárka v kleci), krmení se skládá z několika kilogramů různých obilovin, dále je potřeba sépiová kost a pár dalších doplňků. Složitější situace nastává u větších druhů, exotických

Sedmá generace 5|2013

SERIÁL — Šetrnější spotřeba |

papoušků a dravců. Ti patří vedle plazů k nejčastěji pašovaným druhům (vzpomeňme si na záběry papoušků nacpaných v novodurových trubkách a po tuctech přenášených v kufrech, jak je občas najdou celníci, nebo na hlídání sokolích hnízd při akci Falco).

Savci. U teplokrevných zvířat odpadá nutnost udržovat teplotu v ubikaci, takže největším problémem zůstává strava, na niž jsou nejnáročnější masožravé druhy. Jednoduché to ale není ani u malého býložravého křečka: Robert a Brenda Valeovi stavějí jeho chov na roveň provozu dvou mobilních telefonů. U savců asi nejvíce vystupuje na povrch dvojznačnost lidského vztahu ke zvířatům. Například činčily chováme jako domácí mazlíky, zároveň však nemáme problém koupit si činčilí kožich; morčata, dnešní oblíbení zvířecí členové rodiny, sloužili Inkům jako zásobárna masa; zakrslé králíky či vietnamská prasata máme za mazlíčky, ale miliony jejich bratranců přesto tráví život v miniaturních kotcích a pak skončí na talíři.

Autorka je kočkomilná veganka a působí v Síti ekologických poraden STEP a v Hnutí DUHA Olomouc.

Související zdroje: Robert Vale, Brenda Vale: Time to Eat The Dog? The Real Guide to Sustainable Living. Thames and Hudson 2009. Stanislav Komárek: Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech.

Academia 2011. Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

TERRAPIE / Zuzana Vlasatá Lišky do lesa, vegani na Mars, Rumuni do ulic V hollywoodské čtvrti West Hollywood před pár dny zakázali prodej kožešin. To je jako kdyby se ve Vídni rozhodli, že sachr dort už bude napříště bez čokolády, a to z důvodu, že dovoz kakaových bobů, stejně jako jejich pěstování, odporuje ekologickým ideálům a etickému nahlížení na svět. Že jde jen o jednu čtvrť? Ano, jenže Hollywood není jen středobodem filmového průmyslu. Má také podstatný vliv na módní trendy. A je vidět, že doba pokročila. Vezměte si takovou Marilyn Monroe, epitom hollywoodských padesátek. Existují sice slavné portréty, na kterých pózuje v černém roláku, ale co teprve ty, na nichž vystrkuje nahé rameno ze sněhobílé kožešinky… A dnes? Za halit se na červeném koberci do lišky platí za módní faux pas. No a oficiální zákaz je ještě jiná liga. Uvidíme, kdo další se nechá inspirovat. Kandidáti by tu jistě byli. Třeba takové Rakousko, Chorvatsko, Spojené Království nebo Švýcarsko, tedy země, kde zakázali faremní chov kožešinových zvířat.

Sedmá generace 5|2013

Co tady máme dál? Nevadí, když vám (s odpuštěním) přeskočí nebo se zabýváte blbostmi. Hlavně, když u toho přijmete veganský jídelníček. Tak nějak by šlo uzavřít fakt, že už 100 000 lidí projevilo zájem — to znamená, že alespoň vyplnili přihlášku — usídlit se v roce 2023 v kolonii na Marsu. A to při vědomí, že k jídlu bude pouze rostlinná strava. Holandsko-americký projekt Mars One to s osídlením červené planety podle všeho myslí vážně. Na svých internetových stránkách www.mars-one.com uvádí vedle své vize a mise také všemožné další informace o časovém harmonogramu od nynějška až do startu první posádky, o zamýšlených technologiích, prostě o tom, jako to bude v kolonii na Marsu vypadat: kolonie obytných buněk sestává z nafukovacích ložnic, pracovních prostor, obývacího pokoje a jednotky pro pěstování rostlin. Obyvatelé se mohou normálně sprchovat, připravovat si čerstvé jídlo (které si sami vypěstují a sklidí), vést docela obyčejný život.

A my se ptáme: Proč?

Zpátky na Zem. Rumunsko je v ulicích.

Více než 20 000 lidí protestovalo v Bukurešti proti těžbě zlata (kanadskou firmou) v oblasti Rosia Montana. Všeobecnou naštvanost vůči těžební společnosti posílil velkorysý vládní návrh zákona — vyvlastňování domů, kyanidové loužení a takové ty známé věci…

Co na tom, že už před devíti lety došla rumunská akademie věd k závěru, že negativní environmentální a sociální dopady projektu dalece převyšují nad benefity. Přejme rozzlobeným Rumunkám a Rumunům hodně štěstí, protože zatímco beze zlata lze žít docela pohodlně, beze zdravé krajiny je to jak na Marsu.

A ještě něco. V Úrazové nemocnici v Brně se začíná třídit odpad: biologický (tedy nebezpečný) především. Že je to z ekonomický důvodů, neb likvidace nebezpečného odpadu je drahá? No, hlavně že se třídí…

31 |

foto: Tereza Šimůnková

foto: Adam Lau/Sea Shepherd Conservation Society

| DROBNOHLED

R ozhovor

se sidem thomasem

V naší DNA je gen soucitu Organizátorům letošního Vegetariánského dne v pražském Toulcově dvoře se povedl kardinální úlovek: jejich pozvání přijal Sid Thomas (*1951), britský aktivista radikální ochranářské organizace Sea Shepherd, se kterou celou loňskou zimu v antarktických vodách v přímých akcích bránil japonským velrybářům v lovu velryb.

Jaký byl váš osobní úkol?

Jsem strojař a měl jsem na starosti techniku na naší vlajkové lodi Steve Irwin. Ale než jsme vypluli, strávil jsem dva měsíce manuální dřinou na jiné naší lodi Bob Barker.

To je tanker, mimochodem paradoxně dřív sloužil norským velrybářům, jehož gigantické nádrže bylo před misí potřeba ručně vyčistit… Takže jsem svůj přesun na Steva Irwina přivítal s opravdovým potěšením; a pak jsme zvedli kotvy. Nejdřív jsme pluli na sever, abychom uprostřed Pacifiku vyzvedli našeho kapitána Paula Watsona, a s ním na palubě jsme zamířili na jih k Novému Zélandu. Po několika týdnech plavby jsme spatřili první ledovec.

A pak další. A další… proti nám se z vody vynořovaly ledovce všech myslitelných tvarů, všech velikostí… opravdu berou dech. Myslím, že na světě nic tak úžasného jako ledovcová krajina neexistuje. A pak jsem uviděl svoji první velrybu. Byl jsem odhodlaný udělat všechno pro to, aby je velrybáři nedostali, a podobně to cítila celá posádka. To ale vyžadovalo jeden malý detail: najít Japonce. |32

Jak se hledá velrybářská loď na území o tisících čtverečních kilometrů?

Co byste tak řekla? Těžko! To území je skutečně obrovské. Naše čtyři lodě ho propátrávaly celé týdny, než jsme konečně objevili japonskou harpunářskou loď, jak se plaví asi míli od nás. Hurá, fajn, ale to nestačilo: museli jsme najít tovární loď Nisshin Maru, která velryby zpracovává.

Jenomže harpunáři Nisshin Maru samozřejmě varovali, takže jsme se honili v nekonečném ledovém oceánu jako kočka s myší. Ale nakonec jsme je přece jen vypátrali. Japonci měli celkem tři harpunářské lodě, tuhle mateřskou loď, bezpečnostní loď a jeden tanker. A právě na ten jsme se soustředili v rámci jednoduché logiky: když nenatankují, nebudou mít palivo na plavbu. Když nevyplují, nebudou zabíjet.

Rozhodli jsme se nedovolit jim natankovat.

Viděla jsem na YouTube ve Whale Wars, sérii o vaší činnosti, kterou vysílá Animal Planet, že si to velrybáři nenechali líbit.

Třikrát větší tovární loď vás přitlačila na

tanker a vypadalo to, že vás prostě rozmáčkne. Bál jste se?

Důvěřoval jsem kapitánovi a kolegům. (mlčí) Ale pak slyšíte Japonce ve vysílačce a víte, že to myslí vážně. (mlčí) Před třemi lety během jiné operace velrybáři doslova rozřízli vejpůl náš katamaran, prostě přes něj přejeli, jako když tank přejede autíčko.

Málem utopili pět lidí. Tak člověk přemýšlí, kam až zajdou tentokrát. (mlčí) Víte, v Antarktidě je taky dost zima, takže když vypadnete z lodi do vody, celkem není co řešit… Jenomže když už jedu na takovouhle misi, jaký by mělo smysl v rozhodující chvíli couvnout? A nakonec, větší strach jsem vlastně měl, když jsem v Anglii sabotoval lovy na lišku. Jdou po vás velcí rozzuření chlapi s klacky a hodlají je použít.

Proti honům jsem se angažoval řadu let a než jsme prosadili jejich zákaz, umřeli dva lidi, kluci, jednoho z nich přejeli náklaďákem, ačkoli všichni volali na řidiče, že je tam člověk, ať zastaví… nikdy nebyl odsouzen. Oproti tomu během kampaní Sea Shepherd nikdo nepřišel o život ani nebyl zraněný. Dáváme si obrovský pozor Sedmá generace 5|2013

DROBNOHLED |

Další aktivity „mořského ovčáka“ Sea Shepherd • vede kampaň na ochranu žraloků. Přibližně 70 milionů žraloků je ročně uloveno kvůli hřbetním ploutvím, z nichž se především v Číně dělají polévky. Poté, co ji rybáři zvířeti zaživa odřežou, je hozeno zpátky do moře, kde pomalu umírá.

• v Namibii a Kanadě brání masakrování tuleních mláďat kvůli kožešinám • ve Středozemním moři sabotuje výlov tuňáka obecného, jehož populaci přivedl komerční rybolov mezi ohrožené druhy • v roce 2003 jako první upozornil na to, že v mělkých zátokách v jihovýchodním Japonsku je každoročně zmasakrováno 20 tisíc delfínů a sviňuch. Šanci přežít mají jen ty „nejlepší kousky“, které následně doživotně končí v delfináriích. Aktivisté hlídkují, pořizují dokumentaci a vyvíjejí tlak na japonskou vládu, aby tuto praktiku zastavila. Podobně zasahují na Faerských ostrovech.

• Sea Shepherd vede také kampaně na ochranu korálových útesů, Galapág anebo v oblasti postižené havárií tankeru v Mexickém zálivu.

na to, aby všechny použité metody byly ještě v mezích zákona. Nikdo z našich řad taky není trestně stíhán, tedy kromě kapitána Watsona, jen pár lidí bylo zadrženo na japonských lodích, například když si to kapitán toho našeho potopeného katamaranu šel vyřídit s jejich kapitánem ručně.

Pak strávil čtyři měsíce v japonské vazbě.

Byla kampaň Zero Tolerance úspěšná a jaká je vlastně vaše „statistika“?

Nejúspěšnější od začátku našich misí na ochranu velryb! Japonci měli v této sezoně naplánováno zabít 1020 velryb. Zachránili jsme jich 932! Během devíti kampaní zachránila Sea Shepherd asi pět tisíc velryb.

Loňskou zimu asi daly japonské podniky na zpracování velrybího masa zaměstnancům dost neplaceného volna…

Vždyť to stejně nikdo nejí! Velrybinu vyhledává prakticky jenom starší generace a bez státní podpory by celé odvětví zkolabovalo.

Mimochodem, víte, že lov velryb podporují penězi z fondu na oběti tsunami? Velrybáři dostali nejmíň deset milionů dolarů, které měly jít lidem v nouzi. To je neskutečné.

Máte v posádce Japonce?

Ovšemže ano! Posádka je z celého světa, muži a ženy zhruba půl na půl, a hlavně, ty ženy nejsou žádné slečinky; i věkově je to různé, některým členům je dokonce ještě víc než mně. Hlavnímu inženýrovi je ovšem osmadvacet, vypadá jako Clark Gable v Severu proti Jihu, na jednom lýtku má vytetovaný název své oblíbené trashmetalové Sedmá generace 5|2013

kapely a na druhém Go Vegan. Nebo Carolina, neuvěřitelná brazilská fotografka, která fotila, i když to vypadalo, že se do dvou minut potopíme. V Sea Shepherd jsou až na pár výjimek pobírajících malý plat samí dobrovolníci, kteří se za vlastní musí i dopravit do přístavu. Zato na moři dostávají takovou spoustu úžasného veganského jídla, kolik jenom snědí. Věřím jim asi víc než komukoli jinému na světě.

Bitva se vede i právně a tady, zdá se, prohráváte. Kapitána a zakladatele Sea Shepherd Paula Watsona stíhají dvě země, hledá ho Interpol, nesmí se vylodit a už rok žije na moři v jižním Pacifiku. Americký soud zároveň loni v prosinci vydal příkaz, že Sea Shepherd se nesmí přiblížit japonským velrybářským plavidlům víc než na 500 yardů. Bráníte velryby i právně?

To byl hodně zvláštní rozsudek, i proto, že ze tří soudců byl jeden Japonec a druhý působil fakt podezřele. Nehledě na to, jak vůbec můžou USA rozhodovat o tom, co se bude dít ve velrybí rezervaci v Jižním Pacifiku! Naopak my nedočkavě čekáme na výsledek soudního sporu u Mezinárodního soudu v Haagu, který má určit, jestli jsou japonské aktivity v rezervaci legální. Zákaz lovu velryb platí od roku 1986, výjimku „na výzkum“ mají Island, Norsko a Japonsko a my chceme, aby tyhle pokrytecké, pytlácké praktiky skončily.

Rozhodnout by měli v prosinci.

odešel, protože na něj nebyli dost radikální.

Greenpeace dnes tvrdí, že právě vaše přímé akce tlačí Japonce ke zdi a ve výsledku oddalují řešení situace. Co si o tom myslíte? Že se šílenci se vyjednávat nedá. Kdybychom nedělali právě to, co děláme, ty tisíce velryb by dneska neplavaly kolem Austrálie, neměly by mladé, ale byly by mrtvé.

S tímhle se musí vyrovnávat každé hnutí za práva zvířat. Můžete psát petice, pořádat demonstrace a doprošovat se; ale když to nefunguje, je potřeba udělat něco reálně a OPRAVDU je zastavit. Je to jako s tuňákem ve Středomoří. Lidi tak dlouho říkali, „ehm, prosím vás promiňte, nechcete s tím šíleným výlovem náhodou přestat?“, až skoro vyhynul. Je potřeba tam jet a ty sítě přeřezat. Kapitán Paul Watson říká, že my jsme piráti soucitu, oni piráti chamtivosti.

Co to ve vás je, co vás nutí jít do přímých akcí?

Já tomu říkám gen soucitu. Myslím, že je to normální genetická mutace, že si neseme soucit v DNA. Kdyby mi spadla vosa do tohohle piva, vylovím ji, osuším a budu doufat, že se vzpamatuje a odletí.

Já samozřejmě respektuju, že má někdo na ochranu přírody jiný názor než já — jenom to při nejlepší vůli nedokážu pochopit. Ty informace máme totiž k dispozici všichni. Každou hodinu jsou úplně zbytečně zabíjeny miliony zvířat a já se na to mám jen tak dívat? Je to nekončící Treblinka a tomu, kdo říká: „To přece nemůžeš srovnávat!“, odpovídám: samozřejmě že můžu! Jde přece o to, že zvíře cítí stejně jako my. Když jde prase na porážku, třese se hrůzou a intenzitu jeho emocí zřejmě za dvacet let dokáže nějaká laboratoř vědeckým vyhodnocením mozkové činnosti.

Na to ale nepotřebuju být vědec! Stačí se mu podívat do obličeje. A když to někdo nevidí… Když jsme po splněné misi odjížděli domů, vynořily se vedle naší lodi dvě velryby, podívaly se na nás takhle z boku a normálně nám zamávaly ploutvemi; až se mi z toho zježily zbylé vlasy na hlavě.

Připravila Tereza Šimůnková.

Podpořeno Nadací Vodafone Česká republika.

Než Paul Watson založil v roce 1977 Sea Shepherd, působil v Greenpeace, odkud ale 33 |

foto: Mira Pavlakovic

| DROBNOHLED

N afíz A hmed

Environmentální souvislosti války v Sýrii Za vleklou občanskou válkou v Sýrii stojí i ropný zlom, energetická geopolitika a změna klimatu.

Letošního 21. srpna bylo několik stovek — možná přes tisíc — lidí zabito v damašské Ghoutě chemickou zbraní, což přimělo Spojené státy, Velkou Británii, Izrael a Francii pohrozit vojenským útokem proti jednotkám syrského prezidenta Bašára al-Asada.

Tato epizoda je jen další příšernou událostí v konfliktu, který stále více nabývá charakteru genocidy. Na první pohled jsou důvody pro zásah nevyvratitelné. OSN potvrzuje, že boje si již vyžádaly přes sto tisíc obětí, většinou zabitých Asadovými silami. Počet vysídlených se odhaduje na čtyři a půl milionu. Drtivá většina mezinárodních pozorovatelů potvrzuje Asadovu spoluvinu na převážné části válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Nelegitimita jeho režimu a legitimita povstání je jednoznačná.

Odborníci jednomyslně soudí, že otřesné záběry civilistů, včetně dětí, trpících následkem chemického útoku, jsou pravé. Neshodují se ale v otázce, zda byl útok proveden chemickými zbraněmi Asadových vojenských sil, nebo nějakou amatérsky vyrobenou směsí, potenciálně ukazující na vzbouřence.

Gas je proti nám Konflikt rychle nabírá mezinárodní rozměry, Spojené státy, Izrael a další vnější síly jsou však nestranné jen stěží. Za fasádou humanitárních úmyslů leží povědomé zájmy. Irák na začátku roku posvětil rámcovou dohodu, jejímž cílem má být vybudování nového plynovodu, jenž by měl dopravovat zemní plyn z íránského Jihoperského plynového ložiska v Perském zálivu (které sdílí s Katarem) přes irácké území do Sýrie.

Memorandum o porozumění týkající se plynovodů bylo podepsáno už loni v červenci, tedy v době, kdy se boje v Sýrii šířily do Damašku a Aleppa; samotná vyjednávání však započala už v roce 2010.

Plynovod, který by mohl být přes Libanon rozšířen až do Evropy, by sliboval upevnit pozici Íránu jakožto impozantní globální síly.

Plán na plynovod Írán-Irák-Sýrie je přitom políčkem do tváře Kataru, který chce dopravovat palivo z jeho sousedního Severního pole přes Saúdskou Arábii, Jordánsko a Sýrii do Turecka, se stejnou vyhlídkou na přístup k evropskému trhu. |34

Rozdíl spočívá v tom, že takový plynovod by obešel zájmy Ruska.

Katar, Saúdská Arábie a Turecko proto s podporou Washingtonu vyzbrojují ty nejdivočejší islamistické části vzbouřeneckého hnutí, zatímco Rusko a Írán poskytují zbraně Asadovi.

Na zastavení íránského plynovodu má přímý zájem i Izrael. V roce 2003, jen několik měsíců po invazi do Iráku, informovaly izraelské a americké vládní zdroje britský Guardian o plánu „vybudovat ropovod, který by čerpal ropu z čerstvě dobytého Iráku do Izraele“, a obcházel přitom Sýrii.

Základem plánu, známého jako projekt Haifa, mělo být Memorandum o porozumění z roku 1975 podepsané tehdejším ministrem zahraničí Henrym Kissingerem, kterým „Spojené státy garantují Izraeli přístup k zásobám ropy a dodávky energie v časech krize“.

Syrskou touhu po energii hnal prudký pokles vlastních výnosů ropy, počínající zlomem v objemu těžby v roce 1996. Už před občanskou válkou se syrská produkce ropy snížila téměř o polovinu, z vrcholných 610 000 barelů za den (bpd) na přibližně 385 000 bpd v roce 2010. Poté, co se rozpoutala válka a vzbouřenci získali kontrolu nad klíčovými ropnými oblastmi, spadla produkce opět asi o polovinu.

Když se vláda v květnu 2008 musela postavit klesajícím ziskům z vývozu ropy a finančnímu deficitu, rozhodla se škrtnout dotace ceny paliv, které už v té době pohlcovaly patnáct procent HDP. Cena benzínu se přes noc ztrojnásobila, což se brzy podepsalo na cenách potravin.

Sucho a nerovnosti Aby toho nebylo málo, Sýrie trpěla stále silnějšími a pravidelnějšími vlnami sucha, spojenými se změnou klimatu. Mezi lety 2002 a 2008 v zemi o polovinu klesly celkové zásoby vody. Na vině byla nadměrná spotřeba a plýtvání.

Sýrie se také stávala stále více závislou na čím dál dražším dovozu obilovin, přestože byla v tomto ohledu kdysi soběstačná. Objem dovozu dosáhl mezi lety 2011 a 2012 jednoho milionu tun a měsíčně rostl dál tempem třiceti procent na asi čtyři miliony tun na přelomu Sedmá generace 5|2013

DROBNOHLED |

minulého a letošního roku. Sucho zpustošilo syrské zemědělství, bylo příčinou několika špatných sklizní a vyhnalo stovky tisíc lidí z převážně sunnitských venkovských oblastí do pobřežních měst, kde tradičně převažovala menšina Alavitů.

Tento exodus následně rozjitřil náboženské napětí, pramenící z dlouhotrvajícího Asadova upřednostňování alavitské sekty, z níž pochází mnoho jeho příbuzných a kmenových spojenců, nad sunnitskou většinou.

Od roku 2001 byla syrská politika stále represivnější, dokonce i na regionální standardy, a Asadovy Mezinárodním měnovým fondem zaštítěné protržní reformy stupňovaly nezaměstnanost a nerovnost. Nová ekonomická politika obohacovala soukromý sektor napojený na režim na úkor chudých sunnitských venkovanů a sítí zkorumpovaných vládních investic posilovala mocenské postavení alavitské vojenské elity a na ní parazitující obchodní aristokracie.

Mezi lety 2010 a 2011 se pak vinou souhry extrémního počasí spojeného se změnou klimatu, stoupajících cen ropy a spekulací na trhu s potravinami zdvojnásobila cena pšenice. Asadova neschopnost udržet dotace, zaviněná rychle klesajícím vývozem ropy, situaci ještě zhoršila.

Růst cen potravin stál u zrodu protestů, které se v důsledku Asadova bezuzdného násilí na demonstrantech rozvinuly v ozbrojené povstání. Ústředním dějištěm předloňských protestů se stalo venkovské město Dar‘á, které po pět předchozích let trpělo suchem, nedostatkem pitné vody a lhostejností vlády.

Ochutnávka budoucnosti Příčiny „zástupné války“ v Sýrii lze tedy najít v souběhu klimatické, ropné a dluhové krize v politicky represivním státě. Budoucnost konfliktu je vydána na milost soupeřícím geopolitickým zájmům zahraničních mocností na ovládnutí energetických koridorů Blízkého východu a severní Afriky. Ať už ale v této „Nové velké hře“ zvítězí kdokoli, Syřané skončí poraženi. (Pojem „Velká hra“ označoval původně střetávání geopolitických zájmů Velké Británie a Ruské říše v oblasti centrální Asie na sklonku 19. stol. Jako o „Nové velké hře“ se dnes hovoří o podobném soupeření států NATO, Ruska a Číny na Blízkém východě — pozn. překl.)

S tím, jak se produkce dalších exportérů ropy v oblasti blíží svým mezím a změna klimatu začíná pustošit světové obilnice, měli by političtí vůdci pamatovat, že bez hluboké proměny politických a ekonomických struktur regionu může být současná situace v Sýrii jen pouhou ochutnávkou budoucích problémů.

Přeložil Josef Patočka. Text vyšel letos v květnu v deníku The Guardian, je aktualizován o autorovy novější komentáře. Redakčně kráceno a upraveno.

EKOLOGICKÝ KOMPOST / Eliška Balharová Máme rádi zvířata V posledních několika týdnech rozčeřily mediální hladinu zejména dvě environmentálně relevantní události — nová zpráva IPCC a aktivisté Greenpeace v moskevské vazbě. Vědci z Mezivládního panelu pro změnu klimatu vydali svou pátou zprávu, ve které více méně potvrzují a zpřesňují své předchozí předpovědi: ano, otepluje se, ano, s největší pravděpodobností vlivem lidské činnosti. A reakce?

Veskrze žádná. Zkrátka teplota vody v žabí lázni stoupla ještě víc. Zatímco o reálnosti klimatické změny někteří rádi pochybují, o reálnosti klimatických uprchlíků se pochybuje hůře. V nedávné době požádala o azyl na Novém Zélandu rodina z Kiribati — jedné z nejníže položených zemí na světě, a jako důvod uvedla zhoršující se životní podmínky způsobené stoupáním hladiny oceánu. Že racionální posloupnost nové informace — nové postoje — nové chování až tak v praxi neplatí, ví Greenpeace už dávno, a proto sází na emoce. Při svém posledním protestu proti těžbě ropy v Arktidě bylo všech třicet

Sedmá generace 5|2013

jejich aktivistů zatčeno a obviněno ruskými úřady z pirátství. Další příspěvek k tématu racionality lidského chování poskytly Správa NP Šumava a ministerstvo životního prostředí.

Zatímco návrh českých ekologů a vědců na 52% první zónu Národního parku Šumava prošel odbornou oponenturou v mezinárodním vědeckém časopise European Journal of Environmental Sciences, MŽP na svém návrhu daleko menší rozlohy nejpřísněji chráněného území trvá, a správa parku tak i nadále vytipovává další území, kde bude kvůli kůrovci kácet. Prozatím je těchto lokalit 150. V rámci předvolebního boje jsme se například od komunistů dozvěděli, že sice podpoří dostavbu Temelína, ale břidlicové plyny chtějí zachovat jejich/našim vnukům. Mockrát děkujeme. Huť ArcelorMittal Ostrava konečně zahájila miliardovou investici na snížení emisí oxidů dusíku ve své tepelné elektrárně; emise oxidů dusíku by se díky ní měly počínaje rokem 2015 snížit minimálně o 600 tun ročně,

tedy o čtvrtinu oproti loňskému stavu. A na závěr zvířátka (není vhodné pro děti, pozn. aut.): aktivisté za práva zvířat z hnutí Otevři oči v Praze uspořádali smuteční průvod upozorňující na desítky miliard kusů dobytka usmrceného na jatkách. Roste počet slonů, které v zimbabwském přírodním parku tráví pytláci kvůli žádaným klům — podle úřadů zabili jedovatým kyanidem přidaným do vody už 81 těchto zvířat.

V Číně vypouštějí do hor daňky, aby nakrmili poslední žijící tygry amurské (respektive ussurijské/sibiřské). Ze stovek těchto vzácných šelem, které obývaly oblast Mandžuska, přežívá nyní ve volné přírodě posledních dvacet kusů. A jako tečka tip na virtuální výlet: u příležitosti 178. výročí výpravy britského vědce Charlese Darwina zařadila společnost Google do projektu svých panoramatických map Galapágy.

Přejeme ničím nerušený zážitek.

35 |

zdroj: Zelený kruh

| DROBNOHLED

J an S kalík

Kuchařka zeleného voliče Statistika není příslovečná nuda, v guláši předvolebních hesel totiž můžete s její pomocí narazit na veselé absurdity: například že exministr životního prostředí Pavel Drobil během posledních tří let absentoval u 21 z 38 zásadních hlasování pro životní prostředí. Nebo že dle agentury STEM je nejoblíbenějším politikem premiér Jiří Rusnok, který zároveň od listopadu 1989 ve Sněmovně hlasoval z hlediska přírody nejhůře. Druhým nejoblíbenějším je hejtman Michal Hašek, který zase téměř nejhůře hlasoval v posledních třech letech. A nedosti na tom, o druhé místo v popularitě se s ním dělí senátor Tomio Okamura, jehož Úsvit se o životním prostředí v programu raději vůbec nezmiňuje.

Zbývá nám před volbami i něco víc než černý humor?

Pokusím se v tomto článku shrnout obsah webu www.chytravolba. cz. Tedy to, jak poslanci v uplynulém volebním období hlasovali o životním prostředí, jak se o něm vyjadřují a jaké závazky v tomto směru najdeme v jejich programech. Volit jenom pod vlivem této předvolební míchanice by bylo chybou, stejně jako se rozhodovat výhradně dle postoje stran k životnímu prostředí. Může se ale dost dobře vyjevit, komu hlas nedat a koho považovat za menší zlo.

Co si navaříme, to si taky sníme Sněmovních hlasování o životním prostředí najdeme tisíce. Analýza dvou set z nich, které jako nejpodstatnější hodnotí od roku 1994 asociace neziskovek Zelený kruh, nám ale postačí k poznání, co má na rozhodování určující vliv. Předně je to téměř naprosto jednotné hlasování dle poslaneckých klubů. Volněji sice hlasují sociální demokraté, nicméně lze říct, že v posledních letech úspěch |36

či neúspěch zákonů za lepší prostředí nerozhodovali poslanci a poslankyně, ale kluby. Asi nepřekvapí značný odstup Strany zelených a ODS na opačných pólech polistopadového žebříčku. Došlo-li ale výjimečně na nevázané hlasování, pro ochranu životního prostředí se rozhodovaly spíše ženy, starší politici a ti s humanitním vzděláním. Opozice přitom zpravidla hlasuje hůře než koaliční strany — ty totiž chtějí prosadit agendu svých ministerstev, v případě životního prostředí pak často kladně ovlivněnou povinným zaváděním evropských směrnic.

V posledních třech letech to nicméně byla i na straně koalice nevídaná bída. Poslanci a poslankyně napříč stranami dali při 38 hlasováních svůj hlas pro životní prostředí jen ve 45 % případů. Koaliční TOP09 a Starostové hlasovali pro životní prostředí pouze v 60 %, Věci veřejné v 56 % a ODS v 49 %. Opoziční strany si držely značný odstup s 34 % hlasů ve prospěch životního prostředí u KSČM a 32 % Sedmá generace 5|2013

DROBNOHLED |

u ČSSD, která se ukázala jako rozpolcená: v jejích řadách najdeme výhradně proenvironmentálně hlasující šampiony Václava Zemka nebo Robina Böhnische, ale i zmiňovaného Michala Haška, který se „zazelenal“ jenom v 11 % případů. Čeho zásadního se hlasování od roku 2010 týkala? Začněme pozitivně. Díky koaličním poslancům a poslankyním už například zákon nepřestupují lidé, kteří si vyjedou na bicyklu s dětským závěsným vozíkem. Poslanci se také shodli na tom, že firmy mají být trestně odpovědné, a tedy v důsledku i odpovědnější vůči životnímu prostředí. Ostatní hlasování lze rozdělit do čtyř skupin: na související s účastí veřejnosti na rozhodování, s ochranou přírody, s čistějším ovzduším a obnovitelnými zdroji. Do stejných skupin přitom můžeme rozdělit i hlavní požadavky nevládek formulované Zeleným kruhem a tematické okruhy volebních programů.

Účast veřejnosti: Je načase začít mluvit Po široké občanské kritice původního záměru politických stran se účast veřejnosti na rozhodování v novele stavebního zákona sice komplikuje, ale zachovává. Novela sice umožňuje kontrolu „nezávislých“ autorizovaných inspektorů, kvůli shodě napříč partajemi ale již běžné stavební předpisy nemusí platit pro jaderné elektrárny, elektrická vedení a přehrady. Dějí se tedy změny k dobrému i horšímu. Bezesporu dobré ale je, že z právního řádu zmizely paragrafy horního zákona umožňující vyvlastňování domů kvůli uhlí. Tuto změnu se nejdříve snažili oddálit poslanci KSČM a ČSSD, jejíž poslanec Cyril Zapletal dokonce zkoušel vyvlastňování naopak usnadnit. Zrušení paragrafů pak sice vetoval prezident Klaus, koalice a nezařazení poslanci jej ale přehlasovali. Hlas lidí byl poslancům pro jednou blíž než uhlobaroni.

Veřejnost je nicméně v Česku stále vyloučená z rozhodování o jaderných zařízeních, tedy například o úložišti vyhořelého paliva či stanovení limitů pro hluk a prach — což je v rozporu s mezinárodním právem, s evropskou směrnicí i s ústavním pořádkem. Kvůli dlouhodobému porušování práv občanů tak České republice nově hrozí sankce a zastavení čerpání evropských fondů. Nejslibněji na to v předvolebním programu reaguje sociální demokracie, která chce přípravu zákonů otevřít již v rané fázi a usnadnit přístup k informacím, Strana zelených zase přistoupila na požadavky iniciativy neziskových organizací Rekonstrukce státu. Prakticky všechny ostatní strany ovšem buď chtějí účast veřejnosti omezit a posílit postavení developerů, nebo se vyjadřují mlhavě.

Ochrana přírody: Tady je developerovo Po několika letech hibernace se opět objevil návrh zastupitelstva Plzeňského kraje, podle nějž by se mohlo stavět na čtrnáctkrát větší části Národního parku Šumava a většina tamějších lesů by podléhala komerční správě v režii místních — nyní levicových — politiků.

Koalice sice tento návrh zamítla, ale krom rozpolcených Věcí veřejných podpořila věcně podobný a právně vadný návrh ministra životního prostředí Tomáše Chalupy. Světový svaz ochrany přírody IUCN následně varoval, že jsme na nejlepší cestě ztratit uznávaný statut „národního parku“, což by se asi i stalo, pokud by se Sněmovna nerozpustila.

Ještě hůř než šumavské přírodě se nyní všude po republice vede zemědělské krajině. Mírně zvednuté poplatky za zábor půdy ke stavebním účelům pomohly jen částečně a poslanci se je nadto pokoušeli Sedmá generace 5|2013

oslabit výjimkami. Naštěstí neúspěšně. Tlak na zemědělskou půdu navíc sílí ve chvíli, kdy koaliční poslanci zbavili Českou inspekci životního prostředí kompetence pozastavit ve výjimečných případech i povolenou těžbu či výstavbu, aby ochránila například vzácné druhy živočichů.

Aby se zamezilo zastavění krajiny, je třeba zvednout poplatky.

Pro udržení Národního parku Šumava národním parkem zase nastoupit na cestu postupného rozšiřování bezzásahového území, ideálně na 70 %, či alespoň na 50 %. Byť to vyzní jako agitka, je třeba připustit, že zdaleka nejlepší program má i v tomto ohledu ČSSD, špatně si ale nestojí ani TOP09: tedy strany, které mají na současném marasmu svůj lví podíl. Ondřej Mirovský ze Strany zelených říká, že „je třeba rozšířit pohled na přírodu, ve kterém má hodnotu sama o sobě“. Volební závazky těchto tří stran jsou každopádně nadějnější než program ANO, spočívající v podpoře výhradně toho, na čem bohatne Agrofert, nebo zcela přímé vyjádření SPOZ, že „šumavský národní park se díky ochráncům lýkožrouta smrkového stává mrtvou krajinou“, a nic neříkající slovní eskamotérství KSČM. Okamurův Úsvit přímé demokracie má v programu z hlediska životního prostředí relevantní jen dvě věty — obě o energetické bezpečnosti, byť jedna z nich je rozvitá. ODS se k životnímu prostředí do konce září nevyjádřila vůbec, každopádně vysvědčení vlády a ministra Chalupy, které připravil Zelený kruh, se limitně blížilo pětce.

Ovzduší: Něco tady smrdí Zákon o ovzduší se novelizoval hned dvakrát: první novela umožnila obcím určit nízkoemisní zóny, do nichž nesmí ani páchnout ta nejsmradlavější auta, a nadto zavést oblastní emisní stropy pro velké znečišťovatele. Proti byla sice Kateřina Konečná z KSČM i Klausovo veto, koalice je ale přehlasovala. V druhé novele vláda navrhla mírné zvýšení poplatků za znečišťování, ovšem poslanec za ODS Jan Bureš při jejím projednávání naopak navrhl poplatky zrušit docela. Protože na schůzi nepřišla část poslanců ČSSD, zpravodajka Konečná návrh podpořila a někteří poslanci se prý domnívali, že hlasují o něčem jiném, byl Burešův návrh schválen. Senát pak — za cenu výjimek, které z placení osvobozují ArcelorMittal či Prunéřov — nakonec poplatky zvýšil o polovinu původního návrhu.

Nová Sněmovna by tedy měla nejen zvýšit poplatky, zrušit výjimky pro znečišťovatele a rozšířit počet sledovaných polutantů, ale také řádově zvýšit poplatky za znečištění i dobývání nerostů.

Měla by též skončit podpora spalování uhlí a odpadků, stejně jako nepřímá podpora jaderných elektráren v podobě nedostatečného pojištění pro případ havárie. Jak na to reagují strany? Prakticky všechny podporují dostavbu Temelína a jedním dechem říkají, že stát na ni nesmí doplácet. Například Kateřina Konečná říká: „KSČM určitě nebude hlasovat pro dostavbu Temelína s tou ekonomickou subvencí“. Nemáme-li ale na něj doplácet, znamená to jediné: nebude.

Z nepřehledna emisních dvojsmyslů černých jako uhel vystupuje snad jen jasné tvrzení TOP09, že nechtějí těžit pod Horním Jiřetínem, a stejně jasná pozice Strany zelených.

OZE: Pod nadvládou krutého Slunce Energetiky se týkalo 11 z 38 hodnocených hlasování. Poslanci napříč stranami například schválili podporu výroby elektřiny a zároveň tepla z biomasy, všechny strany s výjimkou Věcí veřejných se 37 |

| DROBNOHLED

zároveň shodly, že nemá zaniknout podpora malým vodním elektrárnám. TOP09 a ODS navzdory Klausovu vetu prosadily energetické štítky budov a vložily část z peněz za emisní povolenky do čistých zdrojů. Tyto kladné zprávy ale jen těžko mohou vyvážit negativa: proti vložení peněz z povolenek do kotlů na dřevo a pelety se postavila ODS, TOP09 a většina ČSSD. Prakticky všichni se zároveň shodli, že se i nadále budou dotovat elektrárny, teplárny a spalovny odpadů, které nás ročně stojí 1,8 miliardy korun. Poslanci zároveň téměř jednohlasně zrušili v měřítku energetiky poměrně titěrnou podporu solárních panelů na střechách domů, výrobu bioplynu z odpadu či obecních větrných elektráren.

Jak z toho ven? Nové evropské fondy by podle neziskovek měly podporovat snižování spotřeby energie v obytných a veřejných budovách alespoň 10 miliardami korun ročně. Velká výzva a Zelená úsporám, priority Hnutí DUHA, se dobře odrážejí v programech ČSSD, SZ i KDU-ČSL. „Energiewende (tj. program přechodu na bezemisní energetiku Německa) je to, co zásadním způsobem ovlivní českou energetiku. Energetika se musí dělat ve středoevropském kontextu,“ říká Vladimír Špidla. Tyto strany a TOP09 mají vstřícný pohled i na recyklaci. Naopak partaje, které se do Sněmovny nyní snaží dostat poprvé, vlastně jen rozdmýchávají stereotypy proti obnovitelným zdrojům a podporují lobby spaloven.

Komu to hodit a nelitovat Pokud mám volit mezi stranami, které prokázaly leda tak to, že jsou jen velmi zvolna reformovatelné, a stranami novými, jejichž proklamace děsí, raději bych zůstal u těch starých. ČSSD svůj program celkem nevídaně „ekologizovala“, to samé platí i o mnoha pasážích programu KDU-ČSL. Snaží se i TOP09 a Starostové. Tyto strany se evidentně pokoušejí přetáhnout voliče Strany zelených. A na tom, zda se jim to povede, záleží, zda se zelení dostanou do Sněmovny.

Zápas o zeleného voliče nám v české politice v takové míře dosud chyběl — nezbývá než si přát, aby sliby nezůstaly jen na papíře a do Sněmovny se dostala aspoň jedna strana, která bude životní prostředí hájit skutečně. Zvolte dobře a dobrou chuť!

Autor se zabývá environmentální politikou na Katedře environmentálních studií FSS a spolupracuje na hodnocení poslaneckého hlasování asociace Zelený kruh. Předvolební rozbor Zeleného kruhu najdete na webu www.chytravolba.cz.

SPOLEČENSKÝ KOMPOST / Vít Kouřil Tragédie — fraška — miliardářská telenovela?

Na světě pracuje zhruba 168 milionů dětí, což je podle údajů Mezinárodní organizace práce o 78 milionů méně než v roce 2000; tři pětiny z nich pracují v zemědělství a více než polovina v nebezpečných podmínkách. Členka punkové kapely Pussy Riot Naděžda Tolokonnikovová držela v ruském vězení několikadenní protestní hladovku a následně byla převezena do nemocnice. Aktivisté Greenpeace slanili během zápasu fotbalové Ligy mistrů ze střechy stadionu s obřím transparentem Nefaulujte Arktidu; sponzorem pod nimi čutajícího klubu Schalke 04 je totiž ruský Gazprom. Brnem projela největší cyklojízda v dějinách — Nakoleon a jeho tisícovka věrných. V Praze, Ostravě či Olomouci zase Zažili město jinak. Gratulujeme! V desítkách měst naopak proběhly protiromské pochody a demonstrace. Litujeme. Na syrské, konžské, malijské či somálské frontě klid. Několik desítek členů fašizujícího Zlatého úsvitu včetně předsedy a šéfideologa zadržela řecká policie kvůli podezření ze zločinného spolčení, napadení, vydírání či

|38

několika pokusů o vraždu včetně ubodání politicky angažovaného rappera Pavlosse Fissase. Na jeden až pět let nepodmíněně ocenil švýcarský soud počínání privatizátorů Mostecké uhelné společnosti v čele s Antonínem Koláčkem; z jejich třinácti obstavených miliard mají do české státní kasy doputovat tři — doufejme, že pomůžou dobrým věcem. Vlastníci OKD oznámili, že do dvou let zavřou důl Paskov, čímž vykopli solidní politické rugby; na spodu mlýnice zůstal obzvlášť zablácený (bývalý příští premiér?) Bohuslav Sobotka. U německých i rakouských sousedů se po volbách chystají velké koalice křesťanských a sociálních demokratů. Před tuzemskými volbami do Sněmovny se už potřetí za sebou schyluje k velké pravicové fintě, jak s pomocí podnikatelských peněz, protestní rétoriky, špičkového marketingu a spiklenecky pomrkávajících médií vyšachovat levici z vlády. Jestli to bude i tentokrát stačit, těžko říct, experty dlouhodobě předpokládanou pohodlnou sněmovní většinu sociální demokracie s

komunisty ale rozhodně nečekejme — stejně jako úspěch Strany zelených, Změny nebo Pirátů, kteří šli do voleb bůhvíproč každý zvlášť. Spíše se zdá, že SPOZa Úsvitu vyjde jedno velké kulaté vysmáté ANO. A ještě zprávy z kultury: hitparádu pitomých předvolebních songů s přehledem ovládlo božské duo Eva und Vašek s kratinkou, zato však mimořádně vábnou „mimořádnou linkou Praha — Tomio“; božský Kája chvalozpěv na pana velkopodnikatele A. B. naštěstí natočit nestihl. Do kin zamířil dokument Ivo Bystřičana Dál nic o nekonečné výstavbě dálnice D8 a též Krehká identita, v níž Zuzana Piussi sonduje svět slovenských národovců. Výzkumníci zjistili, že 72 % z těch, co přežili stav blízké smrti, chce více pomáhat ostatním, 42 % pak „v životě po životě“ klade menší důraz na peníze a majetek. Škoda, že vědecké studie o hrozících ekologických a jiných krizích tak mocné účinky nemají…

Sedmá generace 5|2013

foto: archiv fotobanky

DROBNOHLED |

J osefa V olfová

Rys ostrovid: obdivovaný i pronásledovaný Jak se daří jediné z velkých šelem, které jsme umožnili návrat do naší přírody? Na to lze lakonicky odpovědět: nevalně. Pravdou však je, že stálá přítomnost rysa na Šumavě a na česko-slovenském pomezí dokazuje, že se opět stal součástí naší přírody. Ne všem však jde pod nos.

Osudu velkých šelem ve středoevropské kulturní krajině se loni rozsáhleji věnovala Zuzana Vlasatá (Šelmy v pasti, 7.G 6/2012). Podívejme se nyní trochu blíže na příběh soužití člověka s jednou z nich — rysem ostrovidem. Čeká nás hodně rozporuplný a bohužel i neveselý pohled.

Pro ochranáře, ekology a milovníky divočiny je rys ostrovid živým klenotem naší přírody. Odhady hovoří o zhruba padesátce zvířat v jihozápadních Čechách, na východním konci republiky — v Beskydech a Javorníkách — se jich aktuálně pohybuje mezi deseti a patnácti. Další rysy se v posledních letech podařilo vyfotit pomocí automatických fotoaparátů, takzvaných fotopastí, na Broumovsku, v Českém Švýcarsku a v Krkonoších. Naprostá většina návštěvníků a obyvatel těchto oblastí však za svůj život nikdy rysa neuvidí, a možná právě proto zůstává tvorem tajemným a často mytizovaným.

Ačkoliv je u nás tato šelma od sedmdesátých let chráněná zákonem a jakýkoli zásah do jejího přirozeného vývoje je tudíž zakázaný, reaSedmá generace 5|2013

lita svědčí o něčem zcela jiném: podle dostupných odhadů byly za posledních dvacet let v České republice ilegálně zabity stovky rysů.

K jejich pytlačení se anonymně přiznávají i někteří myslivci.

Odkud se v lidech takové predátorství bere?

Pytláci útočí Život velkých šelem opřádají báchorky a pověsti. A lidé, kteří přírodu hlouběji nestudují, jim věří a tvoří si podle nich názor na obyvatele divočiny. Rozšířená je například představa rysa, který skáče ze stromu za krk chudáka nic netušícího turisty. Samozřejmě se ale jedná o blud, který nemá žádný reálný podklad. Šelmy se tak velmi často dostávají do hledáčku loveckých pušek z naprosto iracionálních důvodů. Tou nejprostší motivací je však mnohdy pouze snaha získat trofej v podobě rysí kožešiny.

O důkazy o krutém pytláctví bohužel není nouze ani v posledních letech. Letos v srpnu vytáhli hasiči v dolnorakouském okrese Melk 39 |

z řeky Ysper pytel s ostatky dvou rysů — s největší pravděpodobností se jednalo o rysici s mládětem. Tato zvířata patřila k bavorsko-české populaci, nejspíš tedy i pravidelně navštěvovala Šumavu. Zatímco zpráva o činu pytláka budí pochopitelné rozhořčení, nad jednáním místních úřadů pak zůstává rozum stát: představitelé okresu Melk pozůstatky upytlačených zvířat nejenže nepředali policii, ale dokonce je nechali zlikvidovat jako odpad. Kvůli tomuto nepochopitelnému „opomenutí“ teď není možné vést řádné vyšetřování, které by vedlo k odhalení pachatele. Rakouské ochranářské organizace se proto rozhodly společně vypsat odměnu tři tisíce eur za informaci, která by vedla k odhalení pytláka. V reakci na medializaci případu se ozvali další rakouští občané, kteří odměnu navýšili o další dva tisíce eur. Pátrání zatím ukončeno nebylo…

Neméně smutný je případ z letošního května, kdy pytlák zastřelil v Národním parku Bavorský les březí samici, která se jen o pár dní později mohla stát matkou tří koťat. Pachatel zatím opět neznámý.

Pro neštěstí však nemusíme chodit za hranice: od přelomu tisíciletí řešila policie v Beskydech tři případy pytláctví rysa, přičemž pachatele se nikdy nepodařilo odhalit. I u nás totiž vyšetřování provázejí „nepochopitelná opomenutí“. Přinejmenším podivné byly například okolnosti případu z roku 2003. Pracovníci lesní správy našli v obci Krásná v CHKO Beskydy pozůstatky mrtvého rysa. Podle prvních ohledání zvíře uhynulo hladem a celkovým vyčerpáním — vážilo 12 kg (průměrná váha je zhruba dvojnásobná). Preparátorka však na pravé straně hrudníku objevila kruhový otvor po průniku střely. Nikde ale nenalezla otvor, kterým by střela vyšla druhou stranou těla ven. Proto se usoudilo, že zůstala ve vnitřnostech. Bohužel pracovníci Státního veterinárního ústavu jakékoli další vyšetřování zhatili, jelikož poslali pozůstatky zvířete bez dalšího ohledání do kafilerie, ačkoli je podle žádanky měli poslat k odbornému vyšetření do Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně. Dokonale tak zahladili možné důkazy vedoucí k odhalení pachatele.

Jen o rok později někdo na Šumavě zastřelil rysici, která tři týdny před hanebným činem porodila tři rysata. Ta byla bez matky odsouzena k uhynutí. Rysice v důsledku postřelení vykrvácela a před smrtí se několik hodin trápila.

To jsou však pouze jen ty známé případy: desítky dalších ilegálně zabitých rysů zmizí každý rok z naší přírody beze stopy.

Rys ve fotopasti, foto: Hnutí DUHA Olomouc.

| DROBNOHLED

Rysí a Vlčí hlídky Rysí hlídky (na Šumavě): • 15.—17. listopadu: Hojsova Stráž • 29. listopadu — 1. prosince: Prachatice Vlčí hlídky (CHKO Beskydy) • 8.—10. listopadu: Morávka (MS Beskydy) • 22.—24. listopadu: Huslenky (Javorníky) Bližší informace získáte na adresách rysi.hlidky@hnutiduha.cz a vlci.hlidky@hnutiduha.cz.

ZACHRAŇTE RYSA!

Šlapat pytlákům na paty Osud šumavských a beskydských rysů není lhostejný nejen vědcům a ochráncům přírody. Pytláctví se příčí i mnoha „obyčejným lidem“. Svědčí o tom i vysoký zájem o takzvané Rysí a Vlčí hlídky — dobrovolnické projekty Hnutí DUHA, které mají pomoci velkým šelmám vrátit se do naší přírody. U zrodu hlídek v Beskydech stál ochranář Ludvík Kunc (viz rozhovor v 7.G 12/2004), který si uvědomil, že pokud chceme odradit pytláky od střílení, nesmí nikdy žít v jistotě, že jsou v lese sami a můžou nikým nepozorováni klidně zastřelit vzácnou šelmu. Od prvních ročníků hlídek uplynulo více než deset let, idea ale zůstává stejná.

I když se dobrovolně hlídkující během pochůzek s rysem pravděpodobně nesetkají, mají možnost zjistit, jak tato plachá kočkovitá šelma vlastně žije. Pokud totiž narazí na typickou rysí stopu a sněhové podmínky ji umožní sledovat, mohou pozorovat chování zvířete v zimní krajině alespoň podle otisků tlapek. Rys například vyniká, podobně jako další kočkovité šelmy, svou hravostí. Prolézá |40

RYSY NEJVÍCE OHROŽUJE ILEGÁLNÍ LOV. POMOZTE JIM VRÁTIT SE DO NAŠICH LESŮ.

Vyplňte anketu na www.hnutiduha.cz/anketarys

Sedmá generace 5|2013

DROBNOHLED |

spadané stromy, skáče na pařezy, odkud má dobrý výhled do krajiny, a rád se pohybuje v členitém terénu se skalkami.

V Beskydech jsou Vlčí hlídky součástí komplexního projektu ochrany velkých šelem. Vedle mapování pobytových znaků rysa hledají důkazy o výskytu vlka a medvěda — i ti sem totiž občas zavítají ze Slovenska. Olomoucká pobočka Hnutí DUHA, která hlídky organizuje, se také účastní správních řízení projektů, které by mohly poškodit tamější přírodu. Aktuálně řeší například kauzu nelegální sjezdovky v Dolní Lomné v Beskydech či připomínkuje plánovanou výstavbu nové rychlostní silnice R49, která by měla protnout malebnou valašskou krajinu. Právě takovéto umělé překážky totiž výrazně komplikují návrat velkých šelem do naší přírody. Ztráta přirozených stanovišť a fragmentace krajiny (viz 7.G 6/2012) totiž vedle pytláctví spoluurčují, jestli šelma nalezne v přírodě svůj životní prostor.

Nadějný Trans-Lynx Na Šumavě a v Pošumaví se rysům věnuje projekt Trans-Lynx, který usiluje o řádné zmapování bavorsko-rakousko-české populace a zároveň jí má zajistit ochranu. Desítka českých a bavorských odborných organizací i státních institucí tady zjišťuje nejen to, kolik rysů na pomezí tří států vlastně žije, ale i jak se živí, rozmnožují

a co potřebují k přežití. Klíčem k úspěchu je přitom hlavně navázat dobrou spolupráci vědců a neziskových organizací s lesnickými a mysliveckými sdruženími na obou stranách hranic. Ti se v tamější přírodě každodenně pohybují a mají o výskytu a ohrožení zvířat nejlepší přehled. Myslivci jsou zároveň často ti, kteří drží v ruce pušku a rozhodují se, zda konkrétní zvíře v místě bude, či nikoli.

Rys pro ně totiž znamená konkurenta v lovu: ve svém jídelníčku se tato šelma specializuje na menší kopytníky — srnce, méně na laně či divoká prasata. Navíc někteří z nich věří, že rys svoji kořist strhává jen pro zábavu, srnčím masem plýtvá, a pokud člověk nebude jeho početnost regulovat, přemnoží se. Jsou to však jen ničím nepotvrzené mýty, proti kterým hovoří biologické zákonitosti a empirická data.

Autorka pracuje na projektu Hnutí DUHA Olomouc zaměřeném na ochranu velkých šelem v Beskydech a koordinuje Rysí hlídky na Šumavě. Více informací viz www.selmy.cz.

Na podzim každého roku se konají úvodní školení pro dobrovolníky Rysích a Vlčích hlídek. Pokud vás zajímá život velkých šelem a chtěli byste přispět k jejich ochraně, přihlaste se na úvodní seminář:

Před 7.G / Vít Kouřil Mysli globálně: jez lokálně!

Jestliže jsme se v minulém ohlédnutí věnovali hlavnímu tématu čísla, automobilismu, teď zkusíme v patnáct let starých Generacích najít odkazy na jídlo — jakkoli ne nutně servírované ve veřejných jídelnách. „Jídlo, které jíme, toho zpravidla nacestuje během své krátké existence mnohem více než mnozí z nás za celý život. Ve Spojených státech cestuje každé kilo potravin v průměru 1200 mil, než od pěstitele doputuje na kuchyňský stůl,“ překládal Jan Keller článek spisovatelky (například Dávné budoucnosti) a pionýrky lokalizačního hnutí Heleny Norberg-Hodgeové v časopisu The Ecologist. Po kritice nadnárodních potravinářských kolosů a na ruku jim jdoucích vlád autorka na závěr zmiňuje pozitivní trendy farmářských trhů, bedýnkového systému a soběstačných ekovesniček. „Všechny zmíněné alternativní pokusy v oblasti obstarávání potravin mají společného jmenovatele. Je jím snaha upravit rytmus života podle potřeb těch, kdo ho žijí, a nikoli podle potřeb růstu zisku velkých nadnárodních obchodních společností. Spousta

Sedmá generace 5|2013

dalších věcí se pak přidá: z umělých hnojiv se pak přechází zpět na organická, snižuje se spotřeba obalů, a tím klesá objem odpadu, kratší dopravní vzdálenosti snižují spotřebu pohonných hmot se všemi blahodárnými důsledky jak pro přírodu, tak pro člověka.

Jakousi prémií je pak obnova a posílení chřadnoucích komunitních vazeb.“ Co dodat? Snad jen, že lokalizační výzva je bohužel stále aktuálnější.

Jednu z alternativ v následujícím říjnovém čísle nabízel rolník a filosof Masanobu Fukuoka, jehož přírodě blízké pěstování podrobně představil a na středoevropské poměry aplikoval Ondřej Dargocký Simon. I když japonský autor knihy Revoluce jednoho stébla před pěti lety zemřel, myšlenky nekultivovaného a nechemického zemědělství inspirují dál, třebas tvůrce stále hojněji zakládaných přírodních zahrad.

A do třetice: „Letošní jaro u nás hrušním přálo, a tak se celý říjen budou větve prohýbat pod záplavou krásného ovoce. Celý listopad pak budou příkopy plné hnijícího ovoce, protože hrušky, zdá se, nikdo nechce,“

smutnil Potulný sadař O. D. S. ve svém pravidelném seriálu, aby na závěr poradil: „Vybavte se objemným košíkem a koncem října se vydejte na teplé stráně trhat (na dlouhodobější uskladnění nelze setřásat) kamenné, nechutné a ošklivé zimní hrušky.

Vyberte si z posledních, ještě neopadaných, plodů ty, co nepoškodili ptáci ani vosy. Opatrně, jako pravý poklad, je odneste domů a uskladněte. Kdo nemá sklep, zkusí jinou na podzim a v zimě chladnou, leč bezmrazou místnost. I v teplejší komoře budou hrušky nějaký ten měsíc dozrávat. A až pak, za zimních mrazů a plískanic, konečně dozrajou do sladce lahodné rozplývané konzistence, uvidíte, že jsem měl ve všem pravdu.“ Na okraj připomeňme, že v hlavním tématu zářijového čísla se Generace tehdy ptala: „Můžeme se z médií dovědět pravdu?“ Samozřejmě že můžeme. Hlavně z těch našich.

Takže odvolit a hurá do strání!

41 |

foto: Nikola Fousková

| DROBNOHLED

R ozhovor

s

U go B iggerim

Příliš spoléháme na banky Zářijovou brněnskou konferenci o etických financích …aby peníze dávaly smysl navštívil i charismatický Ugo Biggeri, prezident italské Banca Etica. Ta spravuje vklady více než 37 tisíc svých členů v hodnotě 837 milionů eur. V podvečer prvního dne konference jsme se s ním v jedné z pracoven Katedry environmentálních studií znovu vraceli k základním tématům — co vlastně dělá etickou banku etickou, do jaké míry se v praxi daří naplňovat ideály o „jiném“ peněžním sektoru a jaké vyhlídky má v tomto ohledu Česká republika.

Z rozhovoru i konference dýchala atmosféra očekávání, že se právě děje něco důležitého. Snad nás ponoukne k přemýšlení, co že se to vlastně s našimi penězi v „normálních“ bankách děje a jaké jiné možnosti se nabízejí, aby naše peníze začaly dávat (větší) smysl.

Jaký je příběh Bancy Eticy? Kdy vznikla a jak se vyvíjela?

Proces vzniku začal v roce 1994. Měli jsme poměrně jasnou představu banky, kde budou občané rozhodovat o jejím nastavení a kde budeme poskytovat půjčky neziskovému sektoru. V roce 1995 jsme ale založili družstvo, což bylo celkem neobvyklé — potřebovali jsme totiž vytvořit vlastní kapitál. Původně jsme počítali, že vytvoříme malou družstevní záložnu, kde by nám stačil zhruba jeden milion eur, ale |42

vzhledem k restrikcím ze strany centrální banky nám to nebylo umožněno a museli jsme jít cestou veřejné banky (popular bank), kde je základní kapitál 7,5 milionů eur.

A to je dost peněz. Takže jsme zakládáním strávili ne dva, jak jsme původně plánovali, ale čtyři roky.

Přesto to bylo dosti působivé. Využili jsme vlastně formu crowdfundingu (lidové sbírky — pozn. red.), a to v době, kdy neexistoval internet. Jen skrze osobní rozhovory. Ze začátku to bylo velmi namáhavé,

protože všichni pracovali jako dobrovolníci, ale poté, co jsme získali první dva miliony, bylo přesvědčování jednodušší.

Kolik lidí na začátku pro myšlenku „jiné“ banky pracovalo?

Začínalo asi dvacet organizací a zhruba pět lidí, kteří měli zkušenost z menších finančních institucí — ti vytvořili řídící skupinu. Poté, co se nám podařilo nashromáždit potřebný kapitál, jsme s úžasem pozorovali, jak přicházejí další a další lidé, Sedmá generace 5|2013

DROBNOHLED |

aby s námi sdíleli své peníze — v době, kdy jsme ještě nebyli bankou a neměli jsme pojištěny vklady! V Itálii totiž není obvyklé, že lidé někomu důvěřují. Nám se ale podařilo vytvořit dobrou reputaci, na čemž záleželo především. Lidé věřili těm zakládajícím organizacím, které byly jakousi zárukou, a věřili i vzniklému družstvu.

Po získání potřebného kapitálu jsme se následně přeměnili z družstva na banku, což se předtím v Itálii nikdy neodehrálo.

Licenci jsme získali a stála před námi výzva uskutečnit to, co jsme slibovali. Měli jsme kapitál, mohli jsme začít fungovat jako banka, poskytovat úvěry a podobně, ale pokud svou práci děláte špatně, během dvou let skončíte. Podle byznysplánu jsme měli být v plusu po dvou letech, nám se to ale — což bylo docela překvapující — podařilo hned po prvním roce.

Začali jsme poskytovat příznivější úvěry neziskovým organizacím, kterým nechtěly půjčovat jiné bankovní instituce, protože neziskovky se v Itálii skládají především z dobrovolníků, kteří nemohou ničím ručit. Dále jsme se snažili vybudovat systém rozhodování, který by omezil vliv původních zakladatelů, kteří poskytli garanci, aby banka vznikla. Takže jsme vybudovali strukturu, v níž se účastní rozhodování také občané a podílníci.

A vlastně teprve loni jsme si mohli říct, že jsme po třinácti letech dosáhli cíle etického financování. Podařilo se nám totiž sjednat tolik úvěrů, kolik máme vkladů.

V čem je poskytování úvěrů etické?

Je samozřejmě jednodušší držet si vklady než poskytovat úvěry. Když pracujete dobře, lidé vám peníze donesou, ale potom je musíte investovat. A abyste investovali dobře, zabere to čas. My jsme ze začátku investovali do vládních dluhopisů. Nešlo tedy o spekulace, ale přesto jsme po delší dobu nebyli stoprocentně etičtí v tom, že bychom všechny peníze směřovali do konkrétních etických projektů. To můžeme tvrdit až nyní. Momentálně investujeme eticky každé euro, které do banky přijde.

Jakými principy se vaše banka řídí? Odkud jste na začátku brali inspiraci?

V devadesátých letech jsme samozřejmě sledovali, co se děje po Evropě, a nejvíc nás zaujala švýcarská banka BAS (Banque Alternative Suisse). Jiné evropské etické Sedmá generace 5|2013

banky jako GLS, Triodos a další jsou spojeny s antroposofickým hnutím, a to jsme my nechtěli. Neměli jsme žádnou specifickou ideologii a navíc společnost v Itálii je natolik pestrá, že by to bylo kontraproduktivní. Oslovujeme katolíky, levicově smýšlející lidi, ale i ty pravicové s citem pro tržní zodpovědnost a podobně. Takže v podstatě nelze říct: jsme ti nebo ti. Inspirovali jsme se tedy ABS, ale šli jsme pak vlastní cestou.

V prvních čtyřech letech, kdy Banca Etica začala shánět peníze, jsme také začali pracovat na definicích toho, co vlastně chceme dělat. A vytvořili jsme manifest etických financí. Když se podíváte teď, skoro po dvaceti letech a v úplně jiném kontextu, na představu hnutí Occupy Wall Street o ideální bance, najdete mezi těmi dokumenty mnoho podobností. V první verzi našeho manifestu mimo jiné stálo, že půjčujeme bez úroků. To se ale postupně změnilo, což bylo poněkud citlivé téma.

Posléze jsme se shodli, že úrok by měl být co nejnižší a zisky na konci roku musí být rozděleny mezi všechny zainteresované osoby (stakeholders), tedy podílníky, klienty, zaměstnance, vkladatele, organizace, s nimiž spolupracujeme, a tak dále. Pořád se o tom ale vede diskuse. Někdo říká, že banka by měla rozdělit všechen zisk mezi stakeholdery, a nic si neponechat. Druzí se domnívají, že bychom si měli část zisku nechat a vložit ho do kapitálu.

Veškerý zisk tedy reinvestujete a využíváte k budování základního kapitálu?

Ano, ale nejen to. Například 10 % z našich zisků dáváme do nadace, která uděluje granty skupinám a projektům souvisejícím s etickými financemi.

Jak byste tedy shrnul principy, kterými se vaše banka řídí?

Za prvé transparentnost — když prohlašujete, že něco děláte, lidé musí mít možnost ověřit si, zda je to pravda. Dále střízlivost — tím myslíme například držet nízké náklady, nehamounit, žít prostě. Dalším principem je právo na úvěr — tento bod opět přinesl hodně diskusí. Nejde o to, že úvěr u nás dostane úplně každý, kdo si o něj řekne. Ale je třeba nastavit pravidla tak, aby to v rozumných případech banka umožňovala a abychom poskytli bankovní služby i těm, kteří k nim jinde nemají přístup.

Vaše banka má specifickou organizační strukturu — mohl byste přiblížit, co je na ní zvláštního?

V tom jsme poměrně originální, alespoň v Itálii — banku s podobnou strukturou jsme našli například v kanadském Quebecu. Když jsme postupně vytvořili hnutí podporovatelů a dosáhli na bankovní licenci, mohli si ti lidé říct, že splnili úkol a teď půjdou dělat něco jiného. To ale nebylo snadné. Bylo vlastně neuvěřitelné, čeho jsme dosáhli! (smích) Lidé cítili, že tato banka je něco výjimečného, že s ní chtějí zůstat.

Proto jsme se rozhodli vytvořit velkou síť stakeholderů, protože podle nás jde o nejjistější způsob, jak zachovat původní poslání našich aktivit. Nebo se případně společně shodnout, že chceme toto poslání změnit, což je samozřejmě také možné.

Takže jsme vymysleli systém, v němž dobrovolníci spolupracují s bankou.

Jednak máme strukturu zaměstnanců, která není až tak zvláštní — generální ředitel, manažeři, kontrolní systém, hodnocení rizik a podobně. Pak máme síť poboček sahající od vedení instituce až k lokálním skupinám. A podobnou síť jsme chtěli vytvořit i s podílníky. Ti samozřejmě mohou volit členy správní rady a také ředitele banky, to však není jediný projev demokracie. Každých dvě stě podílníků totiž může vytvořit lokální skupinu s vlastním koordinátorem a desetičlennou správní radou, takže mají určitou autonomii. Existují pak samozřejmě určitá pravidla spolupráce místní skupiny s bankou. A funguje to poměrně dobře.

Místní skupiny se také zapojují do veřejných kampaní — Banca Etica se například angažuje v podpoře Tobinovy daně (daň z finančních operací — viz 7.G 5/2002 — pozn. red.). Naše banka je vůbec hodně politická. Když se před dvěma lety v Itálii konalo referendum o jaderných elektrárnách, mohli jste na budově Bancy Eticy vidět nápisy, že jsme proti nim, klienti tyto myšlenky přinesli do svých poboček, kde se rozdávaly letáky, a tak dále. Poslední rok nebo dva jsme šli trochu dál a snažíme se přijít s vlastními tématy. Inspirovali jsme se kampaněmi Not with my money v Británii nebo Move your money v USA, ve kterých se snažíme motivovat lidi k přemýšlení, co se děje s jejich penězi a jestli to je nebo není dobré.

43 |

| DROBNOHLED

Co ještě může váš podílník po praktické stránce dělat?

Podílníci by nejraději dělali vše, ale to bohužel nejde. Co podílníci mohou dělat a co také dělají, je, že informují a doporučují. Když někdo žádá úvěr, mohou naši podílníci říct: ne, tomu to nedávejte, ten v dané oblasti nepracuje dobře. Nebo se naopak za někoho zaručí. Banka tedy působí celostátně, díky podílníkůn však máme silnou vazbu na jednotlivé oblasti Itálie, což je dost neobvyklé. Sice nás tato rozsáhlá síť stojí hodně financí a zdrojů, zároveň ale zajišťuje stabilitu.

Takže zkušenost s lokálním posuzováním žádostí o úvěr máte dobrou? Na druhou stranu to totiž otevírá mnoho možností pro místní vlivy a zájmy…

Ano, funguje to dobře. Zapojeni nejsou samozřejmě všichni, jde třeba o 1500 lidí, kteří opravdu pro banku každý týden dobrovolničí, což je stále poměrně zajímavé číslo. V celkovém počtu však znamená asi jen pět procent podílníků. Ale i ti ostatní, ačkoliv tak aktivně nedobrovolničí, tím pádem vědí, že mají možnost se zapojit, což zvyšuje jejich důvěru v banku. Stalo se, že několik lidí vystupovalo proti Bance Etice, ale my jsme nemuseli dělat nic, protože nás bránili naši podílníci, což je projev velmi silné důvěry.

Kdo proti vám vystoupil?

Například když jsme financovali ekologické zemědělství zahrnující produkci masa (v režimu BIO, žádnou průmyslovou výrobu), někteří vegetariáni proti nám vedli kampaň. Což bylo skoro až vtipné — ve srovnání s tím, co financují ostatní banky… protest v takové věci je poněkud radikální (smích). Ale my jsme v této situaci nemuseli dělat nic, protože naši podílníci nás bránili za nás. A na to jsme docela pyšní.

Tím se dostáváme k základní otázce, co je a co není etické. Vaše banka se jmenuje Banca Etica — není to příliš silné pojmenování? Vybízí to k myšlence, že vy jste etičtí, a všichni ostatní nikoli.

Ano, bylo kolem toho hodně sporů. Na začátku jsme se pokoušeli vymyslet jiný název — solidární banka (Solidarity bank), banka pro lidi (People’s bank), občanská banka (Citizen’s bank) a spoustu dalších. |44

A pak nám nějaký novinář řekl: a není to, co chcete dělat, etická banka? A my řekli: ano. (smích) A je to hodně silné. Ale i hodně ošidné, jde spíše o nedostižný cíl, protože nebýt etický je velmi snadné. Například když máte zaměstnance, který nepracuje, a musíte mu dát výpověď: je to etické? A v neposlední řadě, všichni děláme chyby.

Na druhou stranu si ale myslím, že to není špatný název, protože slova jako solidarita jsou dnešním systémem zprofanovaná.

A jméno Banka Etica je sice náročné, ale nutí nás být tím, co deklarujeme. A ostatní banky se pak cítí aspoň trochu zahanbeny, protože si uvědomují, že ony by se tak nikdy jmenovat nemohly. Nemohou říct, že se byť jen snažily být etické.

Takže si myslíte, že ostatní „mainstreamové“ banky jsou neetické?

No, v jistém smyslu ano. Naše síla spočívá v tom, že si lidé uvědomují, že jsme v něčem jiní. Neříkám přímo, že všechny ostatní banky jsou neetické. Hodně se jich vlastně jen veze s celým systémem. V Itálii existují různé banky — dobré, ale i špatné, a některé příšerné. Problém vězí v tom, že většina lidí ten rozdíl nevidí. Například italská Družstevní banka je docela dobrá — má regionální vazby, podporuje reálnou ekonomiku, a ne spekulace, a tak dále, ale nechlubí se tím, nedává to klientům najevo.

My jsme zvolili do názvu „etica“, a to nás nutí odpovídat na otázky, strategicky to řešit. Ostatní banky by to slovo také mohly použít, ale musely by vysvětlit proč, a to je dost těžké — zvlášť pro velké banky.

Když si například vezmeme 29 největších bank světa, tak ty používají na úvěry do reálné ekonomiky 37 % svých vkladů. Což ale znamená, že těch zbylých 63 % používají na spekulace. V tom případě se nejedná o dobré banky, určitě ne pro občany, protože urychlují spekulace a nepodporují ekonomiku. Takže ano, v našem názvu je pro ostatní určitá morální výzva.

Jak bude podle vás vypadat Banca Etica za takových dvacet let? Máte nějakou vizi, kam směřovat?

Dnes existuje spoustu problémů, ale také možností, jak přesvědčit lidi, aby začali s finančními institucemi spolupracovat. Pokud najdeme cestu k etickému financování, bude to myslím opravdu veliká změna.

Například se začíná rychle rozvíjet takzvaný social lending (sociální půjčování peněz). Jde o půjčky mezi jednotlivými lidmi, zprostředkované skrze webovou platformu, přičemž úroková sazba se pohybuje jen kolem 2 %. Podle lidí, kteří se odborně zabývají mikroúvěry, je v takovém případě klíčová důvěra a vztah mezi lidmi, který slouží jako garance. My máme menší úrokové sazby než bankovní systém, protože v námi podpořených projektech existují také silné vztahy, díky kterým víme a věříme, že se například daný projekt nezhroutí.

Ale že to funguje přes internet, je vlastně naprosto absurdní, protože tam ty lidi člověk nikdy neviděl, nenavázal žádný osobní vztah.

To myslím ukazuje na možnosti, jak hýbat penězi směrem, který byl ještě před pár lety nepředstavitelný. Pokud tedy najdeme cesty, jak si lidé budou moci zvolit, kam jejich banka dá jejich peníze, například pomocí nějaké aplikace na mobilu, nastanou velké změny. Když si uživatel bude moci jednoduše vybrat, zda bude své peníze investovat do spekulací nebo do rozvoje brněnských kulturních aktivit, pak si mnoho lidí zvolí tu druhou možnost. Takže já vidím možnosti, ale nemyslím si, že je uskuteční etické banky.

Spíš to začnou nějaké osvícenější banky, které budou míchat dobré věci s těmi „špatnými“, takže budete zároveň moct na mobilu sami investovat do čisté energie i spekulací a hedgefondů. Myslím, že trh s takovou nabídkou poroste a hlavně že se na něm objeví i produkty, které nebudou motivované jen ziskem.

Z informací na vašich webových stránkách vyplývá, že vaše banka zaznamenala 20% růst.

Tento rok rosteme jen o 7 % (smích).

Je v dlouhodobé perspektivě růst vaší ostře sledovanou strategií?

Moje vize je, že se posuneme od ideje, že by banka měla růst, k myšlence, že si lidé mohou vytvářet své vlastní finanční nástroje. V tom vidím budoucnost, a etická banka k ní ani není potřeba. Základní mechanismus je jednoduchý: když chci něco uskutečnit, představím svůj projekt místním lidem, a ti poskytnou potřebné peníze — pokud se jim to tedy líbí. Stačí Sedmá generace 5|2013

foto: Nikola Fousková

DROBNOHLED |

tato krátká vazba, krátké spojení, jak říkal ekonom Richard Douthwaite (viz 7.G 1/2012 — pozn. red.). Myslím, že jsme ztratili možnosti a moc, kterou představují naše peníze, protože příliš spoléháme na banky.

Díky internetu přitom nemusí jít jen o geografickou blízkost, ale třeba o blízkost zájmovou. Zásadní je, aby si lidé uvědomili možnost rozhodovat o svých penězích a měli k tomu potřebné nástroje. Budoucnost pak bude kombinací tradičních bankovních služeb a těchto nových nástrojů.

Je možné, aby se český občan stal podílníkem nebo klientem vaší banky?

Ano, ale musel by mít velmi silnou vůli (smích). Protože máte jinou měnu, musíte počítat s rizikem kolísání kurzu. Pak byste museli získat italský daňový kód, což není nemožné a banka by vám v tom pomohla, ale je to opravdu obtížné. Takže teoreticky Sedmá generace 5|2013

se naším podílníkem stát můžete, ale v praxi to jde velmi těžce. Dovedu si však představit, že by se tady dal financovat nějaký projekt, i to je ale dost komplikované.

Proč vlastně nemůžete zřídit pobočku v České republice? A máte nějaké doporučení, jak tady napomoct rozvoji etického finančnictví?

Tak zaprvé jsem Českou republiku ještě nikdy nenavštívil. Možná, až přijedu potřetí… (smích) Ne, vážně. Banca Etica má v současnosti dost starostí s vlastním fungováním. Spolupracujeme na rozvoji etické banky Fiare ve Španělsku, což nás také stojí hodně kapacit. Rozšiřování do dalších zemí v současnosti není reálné. Můžeme poskytnout naše zkušenosti, jinak si ale budete muset pomoct sami. Je třeba si vyjasnit, jaká máte očekávání. Pokud chcete finančně rychle růst, jedinou cestou je svobodný trh a hledání kapitálu a investování s dobrou

návratností. To není nemožné — v USA vlastně jinou cestu neznají a etické banky tam pracují tímto způsobem. Ale jednají eticky především ve srovnání s ostatními bankami v Americe, ne už ve srovnání s bankami evropskými. Takže opravdu záleží na vašem očekávání.

Nesmíme se dívat pouze na nějaký konečný cíl, jako například vytvořit etickou banku, jinak to bude trochu depresivní, protože takový proces je dlouhý a komplikovaný. Pokud však postupně vzniknou vhodné finanční nástroje, shromáždí se nějaké peníze, podpoří se několik prvních modelových projektů a vytvoří se důvěra, je možné už tyto kroky brát jako úspěch, a i získání bankovní licence se může díky tomu nakonec podařit. Existuje mnoho příkladů, nejen Banca Etica, které ukazují, že to jde.

Na závěr tradiční otázka našeho časopisu: V jaké společnosti podle vás žijeme? (smích) Budu pozitivní. Myslím, že charakteristickým slovem je předpona „co“: co-hausing, co-working, co-operatives.

Věřím, že se přesouváme od myšlenky, kdy si každý musí udělat všechno sám a zájem jednotlivce je na prvním místě, k myšlence sdílení, kolektivní kreativity, zkvalitnění našich životů. A věřím, že jde o dobrý trend. Je zde vůle, rozhodně alespoň v Itálii, kde vidíme mnoho a mnoho mladých lidí, kteří žijí pohromadě s jinými, a ne zablokováni ve svém individualismu. Samozřejmě mnoho jiných tak nečiní, protože je jednodušší najít si malý byt než velký, a z mnoha dalších důvodů. Ale myslím, že „co“ je výstižným slovem pro současnost i dobrým slovem pro co-budoucnost.

Rozhovor připravili Dominik Grohmann a Eva Fraňková z Katedry environmentálních studií FSS MU. Delší verzi rozhovoru najdete v e-vydání nebo na webu 7.G. Videozáznam přednášky Uga Biggeriho, stejně jako představitelů dalších etických bank (německé GLS, britské Charity Bank či švédské JAK), lze shlédnout na You Tube pod heslem Etické finance. Chcete-li získat přehled o novinkách o českém dění na rodícím se poli etických financí, sledujte facebookový profil konference …aby peníze dávaly smysl.

45 |

Sam Lee

foto: Yvett Stránská (vše)

Edward Sharpe & the Magnetic Zeros

| KULTURNÍ zahrada

Z uzana V lasatá

Rudolstadtská festivalová terrapie „Pojeď, to musíš vidět. Pokud jednou sociálně-ekologické hnutí zvítězí, bude tak jako rudolstadtský festival vypadat celý svět pořád,“ nadhodil někdejší šéfredaktor a zakladatel tohoto časopisu. Váhala jsem? Ano. Nicméně vynucená lezecká pauza, ortéza na bolavé ruce, nulové výhledy na víkend a zjištění, že tento (mně dosud neznámý) hudební festival zahájí fenomenální hippie skvadra Edward Sharpe and the Magnetic Zeros, učinily rozhodnutí za mě.

Z Prahy vede do Rudolstadtu environmentálně-naučná cesta přes severočeské výsypky, následovaná kulturně-naučnou jízdou někdejšími dederáckými maloměsty. Celé to měří zhruba tři sta kilometrů a na konci čeká sladká odměna v podobě třiadvacetitisícového města nikoliv nepodobného Českému Krumlovu: malebné, poklidné, nerušeně usazené mezi zelenými durynskými kopečky a rozpůlené neznásilněnou řekou Saale. Po většinu roku jde patrně o spořádané a poklidné městečko ovinuté kolem porcelánky a továrny na dětské dřevěné stavebnice.

O prvním červencovém víkendu se však probouzí z letargie — podobně jako ty zakleté princezny, jež noc co noc po půlnoci protancovaly střevíčky. Probíhá zde totiž jeden z největších evropských svátků taneční a folkové hudby (Tanz und Folk Fest). Letos už po třiadvacáté.

Od Strážnice k pankáčům Psal se rok 1955 a folklorně zaměřený Fest des deutschen Volkstanzes (svátek německého tance), řekněme taková německá Strážnice, měl za cíl vedle prezentace více či méně stylizovaného hudebního |46

a tradičního folkloru také přispívat k jednotě německého národa a podporovat jeho tradici proti vlivům západní kultury, jako byl jazz nebo rock’n’roll. Záhy se však rozrostl v přehlídku východoevropského folkloru. Rok 1991 pak samozřejmě přinesl nové obzory, nové potřeby a novou poptávku. Rudolstadt tak mohl skončit, což se nestalo, nebo nabrat nový směr. Což se stalo: dostal se do rukou skupině folkových hudebníků a promotérů z Lipska, kteří jej zaměřili na alternativu a moderní proměny či experimenty s tradiční hudbou. Dobře že tak.

Věřím, že začátky nové rudolstadské éry byly nespoutaně a v nejlepším smyslu punkově free a že nostalgičtí pamětníci devadesátek by mohli dnešku něco vytknout, ale pro prvonávštěvníka je festival stále úkazem z jiné galaxie. Proč?

Jako piknik s nejlepšími kamarády Jeden z výstižných ukazatelů je financování festivalu. Zapomeňme na chvíli na krachující černouhelný důl Paskov a připomeňme si prázdninové a předprázdninové měsíce, kdy na nás jméno uhlobarona Zdeňka Bakaly vykukovalo především z plakátů a billboardů Sedmá generace 5|2013

KULTURNÍ zahrada |

zvoucích na hudební festival Trutnov: Cena stejná jako v předchozích letech díky podpoře našeho mecenáše Zdeňka Bakaly. Děkujeme! Hudební festivaly jsou zkrátka nákladná věc a zpravidla proto přetékají reklamou, například telefonních operátorů, bank, pivovarů, tabákových firem a všemožných alkoholů. A Rudolstadt? Čtyři dny, 22 pódií, 87 hudebních uskupení a nikde žádná marketingová masáž. Na celkový rozpočet 2,2 milionu eur si letos sám vydělal ze tří čtvrtin. Město a spolková země pak přispěly shodně 80 000 eur, tedy dvakrát 3,6 % rozpočtu. Celé to uzavírá spolupráce s německými rozhlasovými stanicemi, které zde pořizují živé nahrávky pro svá vysílání. Na tradičně reklamních plochách, zejména okolo pódií, si tak můžeme v Rudolstadtu prohlížet velkoplošné malby hudebníka a výtvarníka Jürgena B. Wolffa.

I to je samozřejmě jeden z důležitých důvodů zdejší unikátní, přátelské, vyklidněné a piknikové atmosféry. Přitom čtyřdenní vstupenka přijde jen na 65 eur, což je zvláště pro Němce velmi lidová částka.

Co ještě je tady jinak? Skoro všechno. A možná je to v nemalé míře i tím, že festival má spíš dospělejší publikum, které s ním od devadesátých let roste. Děti, kočárky, nosičky a šátky na mimina, kostkované deky, na nichž pospávají nebo si hrají celé rodiny, okupují mnohem více prostoru než opilci, odpadky nebo cigaretový dým. Umaštění „rockeři“ vyspávající své delirium kdekoliv pod nohama návštěvníků, pohroužená individua močící po setmění prakticky kamkoliv a strach, že vám někdo ublinkne na záda — jak si pamatuji třeba z Trutnova — nikde.

Ale to ještě pořád není všechno. Festival se rozprostírá po celém městě a každé pódium má své kouzlo. Dvě z nich najdeme na hradě, dvě v historickém centru, dvě v rozlehlém parku u řeky. Dále se hraje i ve zdejším půvabném kostele a v divadle. Pokud vám tedy nad hlavou nekrouží ptáci nebo nekoukáte na výhledy do okolní krajiny nebo si nemáčíte nohy v řece nebo netancujete bosky v trávě nebo nemžouráte do sluníčka… Můžete se třeba uvelebit v měkkých křeslech divadelního sálu, nasávat vůni kostela anebo se proplétat uličkami města, okukovat samé milé stánky (jedna z ulic je vyčleněná čistě výrobcům hudebních nástrojů) a ochutnávat všelijaké dobroty. To vše společně s cirka pětadvaceti tisíci dalšími návštěvníky a při zachování pocitu, že je jich asi pětkrát méně. Můžete také počítat se zálohovanými kelímky na pivo a možností třídit odpadky.

Suma sumárum, nelze nepodlehnout a nedat průchod svému rozpustilepšímu a květinovějšímu já. Ostatně proč se lidé neoblékají tak sympaticky uvolněně, vesele a barevně jako právě tady všude a pořád?

Haute Musique Na hudební festivaly se ale mimochodem jezdí i za hudbou… My jsme dorazili ve čtvrtek čtvrtého července v noci tak akorát, abychom se přesunuli do parku Heinricha Heineho, kde ve dvanáct hodin začínal vytoužený koncert kalifornské party Edward Sharpe and the Magnetic Zeros. Popravdě mu v mém případě předcházely obavy, jak skupina zvládne živé vystoupení, protože dojmy ze záznamů dostupných na serveru Youtube nic moc. A kdo si chce kazit idol? Co se ale dělo od první do poslední minuty, nelze popsat jinak než jako absolutní štěstí, korunované závěrečnou písní This Life, v níž frontman Alex Ebert exceloval jako čistokrevný bluesman.

Co tady budu dělat do neděle, když tady žádnou další kapelu neznám (budiž, o existenci Fat Freddys Drop, kteří byli na programu Sedmá generace 5|2013

v sobotu v noci, jsem něco málo tušila, mimochodem zahráli perfektně) a cíl, za kterým jsem přijela, si můžu odškrtnout? Otázka, s níž jsem usínala v pátek nad ránem, se zdá, viděno zpětně, naprosto legrační.

Nyní můžu říct, že do Rudolstadtu má smysl jezdit s vědomím, že vás čeká spousta překvapení a v každém případě vynikající ozvučení. Takže můžete v klidu obcházet jeden koncert za druhým.

Bude to jako ochutnávat pralinky v belgické prodejně s čokoládou — na všech najdete něco, co vám zachutná, a k některým se budete chtít i vracet.

Osobně se dnes, s téměř čtvrtročním odstupem, stále s chutí vracím ke dvěma objevům. Mladý muzikant Sam Lee sbírá tradiční, v pravém smyslu slova lidové písně především britských a irských (nejen cikánských) nomádů. A sám je pak v nenápadném doprovodu muzikantů interpretuje podmanivým čistým hlasem. Výsledkem je čarovná hudba, u nás prakticky ničemu nepodobná. Doporučuji.

Nejen proto, že je Sam veliký sympaťák, s nímž jsem si po koncertě ještě docela dlouze povídala. (Více se o jeho tvorbě můžete dovědět z rozhovoru, který vyšel v Deníku Referendum.)

Druhým mým úlovkem je pak smyčcový kvartet rumunského skladatele a houslisty Alexandra Balanascu. Hudba, kterou předvedl při koncertě v rudolstadském divadle, byla tak úchvatná, že jsem se až bála pustit si ji doma z alba. Balanecsu Quartet vznikl v osmdesátých letech v Londýně a v minulosti si velmi umně pohrával například s coververzemi německé elektronické kapely Kraftwerk. Na festivalu však představil zbrusu nový projekt na počest rumunské šansoniérky Marie Tanase, od jejíhož narození letos uplynulo sto a od její smrti padesát let.

Ke specialitám Rudolstadtu patří také to, že v každém ročníku věnuje zvláštní pozornost jednomu hudebnímu nástroji, jedné zemi a nepravidelně i jednomu tanci. Letos padla volba na flétny a Itálii.

Komu se podařilo dostat do hezoučkého kostela na koncert Magic Flutes, který společně secvičili pár dní před festivalem flétnisté sezvaní ze všech koutů světa, měl postaráno o vpravdě transkulturní zážitek: vír roztodivných tónů linoucích se z všemožných druhů fléten, kombinovaný s pestrobarevným vírem šatů či tradičních krojů, které měli muzikanti na sobě.

Stojí za to Rudolstadt byl pro mě kombinací sociálních zážitků a rozšiřování hudebních obzorů. Dramaturgie dává návštěvníkovi možnost zakusit hudbu ve vší žánrové a kulturní pestrosti pod trochu mnohoznačnou stříškou s názvem world music — od přísně tradičních japonských a indických tónů až po klubovou hudbu nebo rap. Na rozdíl od českých festivalů se vám nikdy nestane, že byste šli z nouze na staré známé a několikrát viděné Buty či Mňágu, prostě takové ty — při vší úctě — vycpávky, které můžete slyšet v zásadě kdykoliv jindy. Ne každý hudební kousek se stane nezapomenutelným, ale žádný nebude zbytečný.

Jeďte tam. Příští ročník poběží od třetího do šestého července a předprodej vstupenek začne 12. 12. 2013 online. Dost možná tam potkáte ředitelku Colours of Ostrava, která si do Rudolstadtu pravidelně jezdí pro inspiraci.

47 |

zdroj: math.350.org

| KULTURNÍ zahrada

J osef P atočka

Autoportrét klimatického hnutí Dokument, který natočí nějaké sociální hnutí jako svůj autoportrét, nevzniká právě často. Letošní snímek Do the Math (Spočítej si to) mezi těch nemnoho patří. V mistrovsky vystavěné dramatické křivce vypráví příběh klimatického hnutí 350.org a současně podmanivě volá do akce. Zároveň představuje příběh s otevřeným koncem: zda byl jeho apel úspěšný, ukáže teprve budoucnost. Ústřední postava filmu, zakladatel 350.org Bill McKibben, nás nejprve provází svým loňským přednáškovým turné, na němž se brzy dozvídáme, co vlastně znamenají v názvu avizované počty. Kibben ilustruje naléhavost klimatické krize třemi čísly. První značí, kolik stupňů oteplení je příliš. Druhé, kolik CO2 můžeme ještě vypustit do atmosféry, abychom se této hranici vyhnuli; a třetí, kolik ho ještě má fosilní průmysl ve svých zásobách. (Odpověď zní: pětkrát víc).

Následně McKibben popisuje jednoduchý scénář: nesnažíme se globální oteplování zastavit, na to je příliš pozdě. Snažíme se zabránit tomu, aby skončilo naprostou katastrofou. Ovšem průmysl má k dispozici dost fosilních paliv, aby nás k oné katastrofě dovedl — a plánuje je vytěžit. A o nejvýnosnější byznys v dějinách opřená politická moc lobbistů tak brání (nejen) ve Washingtonu přikročit k efektivním řešením „definitivní krize lidstva“. „Kdyby svět fungoval tak, jak by měl, politici by dbali varování a dali se do práce. Neudělali to.

A my jsme tu proto, abychom to napravili,“ pronáší McKibben.

Snahy hnutí 350.org o zjednání nápravy můžeme sledovat vzápětí a nelze popřít, že jde o působivý pohled. McKibbenova organizace — původně on a několik studentů z malé univerzity ve Vermontu — nejprve začala roku 2009 pořádat „globální dny akce“ neboli demonstrace ve stovkách měst po celém světě svolávaných skrze internet. „A pak jsme začali dělat daleko přímější akce,“ říká McKibben, čímž myslí boj proti ropovodu Keystone XL. Obří projekt přepravy ropy z dehtových písků v Kanadě k rafineriím na pobřeží mexického zálivu vyvolal nečekaný odpor a podle některých pozorovatelů definitivně vyvedl ekologické hnutí z lobbyingových kanceláří do ulic (a vězeňských cel). Na vlastní oči tak můžeme sledovat největší akci občanské neposlušnosti v USA za tři desetiletí. A než jsou přední osobnosti amerického ekologického hnutí a občanské |48

veřejnosti, od ředitelů Greenpeace a Sierra Clubu po Roberta Kennedyho juniora, spektakulárně odvedeni washingtonskou policií do antonů, neopomenou nám větu o přímosti a činech, jež střídají slova, v několika variacích zopakovat.

Film povýtce nesleduje odpor, který ropovod vyvolal přímo v místech jeho stavby — hnutí na severu, kde bílí farmáři spolu s indiány zpomalili projekt o celý rok, nebo neustávající stromové blokády na jihu. Zato se zabývá jinou, podstatně subtilnější strategií.

Myšlenka kampaně Go fossil free je jednoduchá: desítky decentralizovaných pracovních skupin na univerzitách či v církevních kongregacích usilují o to, aby jejich instituce odebrala své investované peníze (takzvaně divestovala) z fosilního průmyslu a investovala je do zateplování svých budov či rozvoje obnovitelných zdrojů.

Hnutí 350.org se tu opět nezapomene pochlubit ani svými úspěchy, ani tím, kde se inspirovalo — stejnou strategií podlamovali v 80. letech studentští aktivisté moc jihoafrického apartheidu. „Bez fosílií“ se tak dnes obejde první americká univerzita a k projektu se hlásí i celá města jako Seattle nebo San Francisco.

Snímek vrcholí velkolepě. Na největší klimatické demonstraci v amerických dějinách, téměř padesátitisícové Forward on Climate letos v únoru, oznamuje dojatý McKibben z pódia: „Dnes vím, že tu bitvu vyhrajeme“. Přenese-li se český divák přes americký patos, může dokument splnit svůj účel: ač nezastírá pochmurnou vážnost situace, nabízí kolektivní akci coby naději a východisko.

Do the Math. Režie Kelly Nyks a Jared P. Scott, USA 2013, 50 minut, www.math.350.org.

Sedmá generace 5|2013

zdroj: www.theeastmovie.com

KULTURNÍ zahrada |

S imona H orká

Jak přejít na druhou stranu Ekoaktivisté versus korporace — téma, kterému se obykle věnuje spíše dokument, je vlastně dokonalým materiálem pro napínavý akční snímek. Zalu Batmanglijovi se ho však podařilo ztvárnit do poněkud rozpačité podoby. „Lžete nám, my budeme lhát vám, vy špehujete nás, my budeme špehovat vás, zamořujete naše prostředí, my zamoříme to vaše. My jsme Východ a toto je teprve začátek.“ Tak zní úvodní věty thrilleru The East (Východ) režiséra Zala Batmanglije. Hlavní hrdinka Východu Sarah, najatá tajnou službou, má za úkol odkrýt připravované „jamy“ aktivistické skupinky. Její členové systematicky bojují proti korporacím a jejich cynickým nejvyšším představitelům: proti farmaceutické společnosti, která distribuuje nebezpečné antibiotikum, továrně, jež vypouští nebezpečné chemikálie do jezera a nakonec… to si nechme pro sebe jako překvapení. Příběh Sarah zahrnující mimo jiné jemnou lovestory připomíná hollywoodskou dílnu: dívka z normální společnosti má vše, co si přeje, přesto ji však přitáhne jiný, lehce dobrodružný svět odkrývající faleš a nepravosti dnešního světa. Její život se pomalu mění, zamýšlí se nad dopady chování těch, pro které pracuje, postupně proti nim začíná bojovat a zapomíná na svou původní práci. A divák se má sám sebe ptát, jestli by se nenašlo víc takových , kteří by opustili svou „špinavou“ práci pro peníze, kdyby si připustili, co se za ní skrývá. Přemýšlejí o tom někdy? Sní o tom?

Hned počáteční rétorika Východu s klasickým„oko za oko, zub za zub“ trochu zaráží. Film navíc zjednodušeně a trochu nevěrohodně pracuje s typicky stereotypními představami obou stran, čímž ještě zvětšuje bariéry mezi protichůdnými diváckými skupinami. Většinovou společnost ve filmu symbolizuje násilnická policie, mekáčovské hranolky u televize, představa hlavní hrdinky, že nelze spát jinde než v hotelu. Skupinku aktivistů mají zase charakterizovat spolujízdy, freeganství s ukázkami dumpster divingu a zbytečně detailní scéna kuchání mrtvé vysoké zvěře v lese, kterou následně Sedmá generace 5|2013

zúčastnění jedí — aneb hurá zpátky do pravěku. Snímek jednoznačně fandí skupince aktivistů a ukazuje na viníka dnešních globálních problémů. V divákovi pak probouzí skryté touhy po revoltě a vzpouře slabých proti silnějším. Tento rebelismus totiž spí či bdí v každém z nás.

A jak se tyto touhy po revoltě uvádějí v reálný život? Snímek poodkrývá, proč se jednotliví členové „ekogangu“ rozhodli žít jinak než ostatní a bojovat proti „zlu“. Někdy je k tomu dovedly složité rodinné peripetie, jindy povrchní přátelství, u dalších je odklon od normálu prostě jen životní zkouškou. Scénka před druhou akcí, kdy se členové ekoskupinky pohádají, proto nutí k zamyšlení, zda by za úvodním „oko za oko, zub za zub“ nemělo stát přece jen něco víc než jen potřeba pomstít se, opětovat násilí. Jeden z členů skupinky toto heslo přímo zmiňuje, a to s dodatkem „nic víc, nic míň“.

Opravdu?

Ať už si režisér i scénárista počínali jakkoli banálně, nelze jim upřít snahu upozornit na problematické působení průmyslových molochů v dnešním světě, která cílí převážně na publikum méně znalé. Právě kvůli zbytečně černobílému vidění však některé diváky přesvědčí spíš o tom, že ekologické skupinky jsou trapné, jak vyplývá i z internetové diskuse k filmu na Česko-Slovenské filmové databázi. Uživatelé hodnotí film velmi rozporuplně a názorně škatulkují: „skupinka mastňáckých skvoterů“, „sekta grínpísáků“, „skupinka apoštolů spravedlnosti nového věku“, kontra menšina pochvalných komentářů s popisy jako „malá komunita spjatá určitou myšlenkou a cílem“, „tajná aktivistická antikorporátní buňka“. Škoda.

49 |

foto: Abdulhamid AlFadhly

| KULTURNÍ zahrada

S tanislav K utáček

Naše nesplatitelné dluhy Adam Votruba nám ve své knize Paradox úroků — dějiny konceptu bezúročné měny předkládá vizi (finančního) světa zásadně odlišného od toho dnešního.

Vydání Votrubovy knihy se ujalo nakladatelství Doplněk, které se do neprobádaných končin vydává pravidelně. Autor nás v jednotlivých kapitolách vtahuje do myšlenkového světa, v němž „rezivějí“ peníze. Vydává se po stopách kritiků finančního systému založeného na úroku. V úvodu text zpřístupňuje i čtenářům bez ekonomického vzdělání a zároveň se snaží předejít případným emocím ze strany odborné veřejnosti kvůli víceméně popularizačnímu výkladu. Následuje historický exkurs do kritiky konceptu úroku počínaje 18. stoletím, ovšem autor se velmi rychle dostává k ústřední postavě knihy — ekonomu Silviu Gesellovi (viz 7.G 6/2011). Podrobné informace o Gesellově pojetí peněz Votruba doplňuje stručnou zmínkou o dalších kriticích úroku, jakými byli například Pierre-Joseph Proudhon či Joseph von Sonnenfels, z moderních autorů pak Michael Rowbotham, Richard Douthwaite, Huw Dixon či Dieter Suhr.

Historik se v autorovi nezapře ani v následující kapitole, která se snaží mapovat pokusy o zavádění Gesellových a jiných myšlenek do praxe. Tuto část zakončuje přehled aktuálně známých pokusů o uvedení alternativních měn do života.

Finanční letadlo Klíčová je čtvrtá kapitola, která v podstatě dokazuje existenci „paradoxu úroku“, vedoucího k tomu, že současný finanční systém je svým způsobem sofistikovanou hrou typu „letadlo“. Adam Votruba tím má na mysli, že „dluhy jsou z principu nesplatitelné. Bankroty a chronická zadluženost všech subjektů od státu přes firmy až po domácnosti je zabudovaná v samé podstatě našeho finančního |50

systému“. V závěrečném shrnutí nás — na rozdíl od předcházejícího výkladu, zaměřeného na historii a logickou a technickou argumentaci — nenechává na pochybách o svém světonázoru. Možná ani on sám však neměl na mysli tak široké souvislosti svého tématu, jaké líčí v předmluvě knihy Naďa Johanisová, když mluví o „stále horečnějším investování do čím dál problematičtějších projektů či finančních spekulací“, přispívání k sociálnímu vyloučení, ke koncentraci ekonomické moci i ke globálnímu předělu Sever-Jih. V knize se několikrát opakuje Votrubův údiv nad tím, jak mohou dnešní ekonomové brát peníze jako neutrální a stávající podobu finančního systému jako „danou“. Autor to vidí úplně naopak: podoba dnešního finančního systému podle něj určuje podobu vztahů, které vládnou světem. V závěru dokonce říká, že „nelze vyloučit, že ‚architektura‘ peněžního systému mohla mít podstatný vliv na historický úspěch či neúspěch celé civilizace“. Kniha stojí právě na konfrontaci těchto zásadně odlišných pohledů. Autor, ač vzděláním historik, zjevně systematicky a bez předsudků nastudoval relevantní koncepce současné ekonomie, a jeho argumentace je tak velmi přesvědčivá a poctivá. O to znepokojivější je pak jeho jednoznačný a logický závěr o tom, že ekonomům převládajících myšlenkových škol něco podstatného uniká.

Otázky bez odpovědí Kniha přináší více otázek a námětů k dalšímu zkoumání než konkrétních návrhů a odhadů alternativního vývoje. Výjimkou je strana 72, kde Votruba cituje moderního kritika finančního systému Sedmá generace 5|2013

KULTURNÍ zahrada |

založeného na úroku Bernarda Lietaera a jeho návrh postupného přerodu ve finanční systém, který by lépe sloužil potřebám lidské společnosti. Nezodpovězena však zůstává zejména otázka, proč se různé alternativní měnové systémy nerozšířily. Popis několika konkrétních příkladů autor zakončuje konstatováním, že všechny pokusy o jejich zavedení byly v zárodku zakázány a zastaveny vládou a/nebo centrální bankou daného státu. Ale proč je národní banky zakazovaly? Proč převládá současný finanční systém? Jaká by byla jeho alternativa? — to jsou otázky, na které kniha odpověď nedává.

Adam Votruba zmiňuje manuál pro zavádění alternativních měn za velké krize třicátých let v USA, který sestavil uznávaný mainstreamový ekonom Irving Fisher. Evidentně jej ale neprostudoval, cituje pouze sekundární zdroj, což je škoda. Přitom právě uznání od mainstreamového ekonoma by mohlo pootevřít tématu dvířka z izolace v rámci převládajícího ekonomického diskurzu.

Podle citovaných zdrojů vznikly v USA během krize třicátých let tisíce lokálních měn, ovšem přes fenomenálnost tohoto jevu autor nepřináší více informací. Po podrobnějším studiu by možná odpověď na otázku, proč se žádná z nich neudržela, našel. Náznak skutečných důvodů zákazů lokálním měn přináší na straně 86, kde zmiňuje obavu Russella Spraguea, hlavního poradce amerického prezidenta F. D. Roosevelta, že „tento postup (zavedení kolkovaných bankovek, jejichž držba se nevyplatí, a tedy kolují rychleji — pozn. autora) by skutečně dokázal dostat Ameriku z krize a dal jí práci, ale že by měl taktéž důsledky v oblasti decentralizace…“ Na základě jeho doporučení prezident Roosevelt všechny alternativní měny zakázal a následně přišel s centralizovaným programem New Deal. To je velmi důležitá stopa, kterou autor už bohužel dále nesleduje. V současném kontextu je o to důležitější, jelikož se nabízí paralela k právě probíhající ohromné decentralizaci v oblasti získávání (elektrické) energie. Lze předpokládat, že mocenské elity mohou mít obdobné obavy a mohou reagovat podobnými obrannými mechanismy jako v případě alternativních měn.

Král je nahý Přínos Paradoxu úroků je však nesporný. Podobný přehled východisek alternativních měnových systémů v češtině doposud chyběl.

Ač se nejedná o vyloženě akademický text, knihu využiji určitě nejen já při výuce ekonomie na půdě neekonomické fakulty. Zároveň se může stát východiskem pro další výzkumy na půdě nějaké „disidentské“ ekonomické katedry, v jejíž vznik doufám. Začít by se mohlo třeba zkoumáním toho, zda finanční systém ovlivňuje podobu světa (Gesell, respektive Votruba), nebo zda je stávající finanční systém výsledkem „spontánního vývoje“ a odpovídá nejlépe potřebám společnosti (mainstreamová ekonomie). A kdo ví, třeba i na některých zavedených ekonomických fakultách se najde silná osobnost, která si dovolí obrazně konstatovat prosté „král je nahý“…

ZÁLOŽKA / Dominika Grohmann Láska tekutá, láska konzumní Svět, jak jej popisuje sociolog Zygmunt Bauman (mj. Globalizace, Tekutá modernita či Individualizovaná společnost), je tekutý.

Neustále se proměňuje a nabízí nekončící řadu nových situací a možností. Dalo by se říct, že Hérakleitova nestálá řeka, do které nelze vstoupit dvakrát, dnes teče daleko rychleji. Také vztahy, které lidé v tomto světě navazují, jsou tekuté. Jak vypadají a proč vznikají, se dočteme v autorově nové knize Tekutá láska.

Dnešního člověka charakterizuje nevázanost. Trvalé závazky bez otevřených zadních vrátek jsou považovány za ohrožení.

Podle Baumana nám chybí odvaha a chuť trvalé, tedy i složité, nejisté a riskantní vztahy vytvářet. Proč? Protože ten druhý může stejně jako my kdykoli vztah ukončit, což by nás mohlo zranit.

A navíc, všechny vztahy, do kterých se pouštíme, zejména vztahy typu „dokud nás smrt nerozdělí“, nám uzavírají možnosti dalších romantických vztahů — a co kdyby byly lepší? Člověk proto usiluje o vztah a zůstává v něm jen do té doby, dokud nevyčpí, a hned poté hledá nový. Nesnaží se o dosažení vysokých ideálů, ale raději si stáhne standardy co nejníže. Vše pak zapadá do konzumního životního stylu. Konzumerismus totiž neznamená hromadění zboží, ale jeho použití a rychlé zahození, aby se udělalo místo pro zboží (anebo vztahy) nové, protože to budoucí je vždy (potenciálně) lepší. „Zklame-li vás kvalita, hledáte záchranu v kvantitě. Nedostává-li se vám trvání, může vás spasit rychlost změny.“ A nejen v obchodech, ale nyní i ve vztazích se nabízí možnost „vrácení bez udání důvodu do čtrnácti dnů“.

Autor nás však nenechá klidně spát, když píše, že ani díky možnosti rychle a snadno ukončit vztah naše rizika a úzkost rozhodně nezmizí. Podobně je tomu ve vztazích mezi lidmi obývajícími stejné město. Globální elita se často uzavírá do kondominií, aby se nemusela konfrontovat s jinakostí, třeba těch sociálně slabších. Ovšem pokud se izolujeme a nepřicházíme s ostatními do styku, je pro nás každé další setkání obtížnější a bludný kruh se roztáčí.

Graficky velmi pěkně vyvedený text autor rozčleňuje na spoustu na sebe navazujících krátkých pasáží, které čtenáři umožňují dobrou tematickou orientaci. Moderní font a jednoduchý design pak souzní s jasností a stručností sto padesáti stran myšlenek o lásce, které nejsou bulvární, líbivé ani těžce filosofické. Místo toho nám Zygmunt Bauman nabízí — místy lehce ironicky — svěží sociologický pohled na proměnu lidských vztahů, a nejen těch intimních.

Zajímá-li vás, jaké „partnerské“ rady udílí víkendová příloha britského Guardianu, jak nákupy, mobilní telefony či moderní město ovlivňují současné vztahy, kdo jsou to mingles nebo jaký je rozdíl mezi mixofobií a xenofobií, rozhodně neváhejte po Tekuté lásce sáhnout.

Autor je finančním ředitelem Ekologického právního servisu a externě působí na Fakultě sociálních studií MU v Brně.

Adam Votruba: Parodox úroků — dějiny konceptu bezúročné měny.

Doplněk, Brno 2013, 168 stran.

Sedmá generace 5|2013

Zygmunt Bauman — Tekutá láska: O křehkosti lidských pout.

Academia 2013, přeložila Zuzana Gabajová.

51 |

| KULTURNÍ zahrada

LIBRARIUM / Dominik Grohmann, Vít Kouřil

Petr Kopecký Vzdálení i blízcí Host, červenec 2013 Existuje řada literárněkritických škol a možná se budete divit, ale existuje i směr ekokritický. Petr Kopecký nabízí literární analýzu děl Robinsona Jefferse a Johna Steinbecka právě ekokritickou optikou. Díky své víceoborovosti má ekokritika „potenciál rozšiřovat obzory a odkrývat nové souvislosti,“ o což se v této přehledně napsané knize pokouší i autor. Analyzovaní spisovatelé jsou dle něj mistry literární krajinomalby, k čemuž jim pomohla výjimečná typografie kraje, v němž oba žili — Kalifornie. Bez povšimnutí nezůstávají ani environmentální postoje Jefferse a Steinbecka či jejich ekofilosofický rozměr. Překvapivě osvěžující čtení.

Jan Malura, Martin Tomášek (eds) Krajina Filozofická fakulta Ostravské univerzity, září 2013 Tento odborný sborník přináší důkladný rozbor krajiny nalézané především v české literatuře a výtvarném umění. Jednotliví autoři přibližují a interpretují význam krajiny například v dílech Karla Václava Raise, Karla Klostermanna či povídkách Želary Květy Legátové, nechybí však ani básnická kompozice Garyho Snydera Hory a řeky. Na téměř čtyřech stech stran se též dozvíme, jak vnímali krajinu naši předkové, proč je třeba důkladně rozlišovat mezi krajinou a krajinomalbou nebo jakým způsobem lze zkrotit zlou krajinu. Zaujme i rozsáhlá obrazová příloha či problematizace používání pojmu krajiny Karlem Stibralem.

Umění vybírat Ekologický institut Veronica, září 2013 Stále máte problém vyznat se v tom, jak ekologicky co nejšetrněji osvětlit váš pokoj? Čekáte mimi a nevíte, jaké pleny používat?

Nebo chcete dítěti koupit nezávadnou hračku a nevíte, jak ji poznat? To vše a mnohem více vám poradí příručka Ekologického institutu Veronica Umění vybírat. Našince potěší zejména málo známé informace, jak poznat šetrnou elektroniku, vybrat nejšetrnější květiny nebo kde koupit dřevěný nábytek z udržitelného lesa a čím jej pak natřít.

Všech deset tematických kapitol zdobí obsahová i grafická přehlednost. Publikaci si můžete objednat jako dárek k předplatnému Sedmé generace. Příjemné vybírání!

Mat Fournier Příroda. Nekonečná inspirace vědy Rebo Productions, červenec 2013 Lopatka větrné elektrárny inspirovaná ploutví keporkaka, vlnitý plech lasturou hřebenatky, suchý zip semeny lopuchu, papír stavbou vosích hnízd, fotovoltaické panely okem mouchy, příď šinkansenu hlavou ledňáčka, stavební materiál biomineralizací mořských korálů — toť jen pár příkladů, kdy se vědecké vynálezy inspirovaly přírodou. V této vizuálně luxusní publikaci se dozvíte nejen mnoho dalších příběhů, ale úvodní studie vám přiblíží principy bioniky, oboru využívajícího znalosti stavby a funkcí živých organismů, včetně hnutí biomimikry, které se snaží od přírody naučit principy obnovitelnosti a energetické nezávislosti.

Edwin A. Abbott Plochozemě B4U Publishing, září 2013 Sto dvacet let starý sci-fi (či math-fi) „román mnoha rozměrů“ anglického učitele a teologa Edwina A. Abbotta provádí čtenáře dvourozměrným světem, v němž se střetávají Přímky (ženy), Trojúhelníky (nejnižší třída a vojáci), Čtverce (odborníci a gentlemani), Šestiúhelníky (šlechta) a vládnoucí Kruhy.

A možná přijde i Koule z trojrozměrné Prostorozemě. A možná Pravda, které se odsouzený vypravěč před závěrečným tribunálem Rady zaslíbil, bezpochyby zvítězí. A možná zamíříme k tajemství pěti, šesti Rozměrů a vzroste představivost a skromnost lidského rodu. Jakákoliv podobnost se současnou realitou je samozřejmě čistě náhodná.

Magdalena Beranová Jídlo a pití v pravěku a ve středověku Academia, říjen 2011 A na závěr něco k hlavnímu tématu tohoto čísla 7.G. Druhé, doplněné vydání autorčiny čtvrté knihy o dějinách výživy mapuje dlouhé období od pračlověka přes starověk až po počátky novověku. Kromě skladby jídel a nápojů (včetně jedlých kytek, hub, sladkostí, omastků či koření) si všímá stolování, hladomorů, půstů, vybavení kuchyní nebo mlynářství. Závěrečná stostránková příloha přináší spoustu receptů, od pravěkých jeskyní přes jídla prostých Římanů a otroků až po českou novověkou kuchyni. O bohatou literaturu opřený výklad doprovázejí četné dobové ilustrace i fotografie z rekonstrukcí přípravy starodávných jídel.

Knihy označené si můžete s 10% slevou objednat v e-obchodě Hnutí DUHA. A pokud si některou knihu koupíte na Kosmas.cz kliknutím přes web 7.G, podpoříte Sedmou generaci 5 % z ceny. Děkujeme.

|52

Sedmá generace 5|2013

Sedmรก generace 5|2013

53 |

foto: archiv Mikuláše Huby

| rozhovor

R ozhovor

s

M ikulášem H ubou

Slovensko v protismere Když se v roce 1996 stal společně s Erazimem Kohákem prvním laureátem Ceny Josefa Vavrouška, měl za sebou geograf, krajinný ekolog a environmentalista Mikuláš Huba (*1954) výrazné životní stopy. Od 70. let působil ve Slovenském svazu ochránců přírody a krajiny, kde vedl sekci lidové architektury a v letech 1989—1993 i celou organizaci. Na Slovenské akademii věd se zabýval environmentální geografií, spolunavrhl národní park Podunajsko (který nakonec vyústil ve vznik CHKO Dunajské luhy) a byl jedním z hlavních tvůrců publikace Bratislava/nahlas, nelichotivé diagnózy znormalizovaného (nejen) hlavního města Slovenska. Po listopadu 1989 předsedal výboru Slovenské národní rady pro životní prostředí a ochranu přírody a v roce 1992 společně s Josefem Vavrouškem založili Společnost pro trvale udržitelný život. Ani poté však nezahálel: napsal spoustu odborných i publicistických článků a knih, působil na zahraničních univerzitách a v mezinárodních organizacích, získal profesuru, angažoval se v iniciativách Bratislava — otvorene či Nevládním výboru Naše Tatry. Za knihu Ideál, skutočnosť, mýtus, přibližující příběh bratislavských ochranářů v letech 1977—1989, obdržel čestnou Cenu Dominika Tatarky. Procestoval též zhruba 150 národních parků všech kontinentů mimo Antarktidy. Loni se po dvaceti letech vrátil do slovenského parlamentu a v opozičním poslaneckém klubu Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti se snaží korigovat vládní politiku udržitelnějším směrem.

Jak se z vás stal „obyčejný ochranář“? Hrál v tom klíčovou roli vliv vašeho otce Alexandera (viz 7.G 6/2012), známého entolomologa, horolezce a zastánce přírody?

Určite, už len tým, že ma on i mama brávali od útleho detstva do prírody. Ale v rodine |54

sme mali i mnoho ďalších ľudí s pozitívnym vzťahom k prírode a pamiatkam.

Zároveň som vyrastal obklopený krásnymi obrazmi, knihami a časopismi, spomedzi ktorých spomeniem aspoň Krásy Slovenska. Na gymnáziu som stretol pár

ľudí podobného zmýšľania. Študoval som na Prírodovedeckej fakulte UK, kde bola v tom čase silná ochranárska organizácia.

Spolu s rodičmi, bratom a pár kamarátmi sme sa „zamilovali“ do drevenej osady Podšíp a postupne ju zachránili pred Sedmá generace 5|2013

Kosenie v Ostrom Grúni, foto: archiv Mikuláše Huby

rozhovor |

istým zánikom. A stále som sa venoval a venujem turistike. Pomaly už štyridsať rokov som členom rôznych ochranárskych spolkov, pričom celý ten čas aj nejaké vediem. Mal som šťastie dostať sa do sveta, na rozhodujúce ochranárske podujatia a stretnúť sa s kľúčovými osobnosťami zo svetového ochranárskeho hnutia. A navyše, ochranárstvo za čias totality bolo aj ostrovom nezávislého myslenia a hľadania alternatívy voči vtedajšiemu režimu. Tak to všetko do seba nejako postupne začalo zapadať a potom sa už ani veľmi nedalo z toho „vycúvať“. Takže, všeličo som kvôli ochranárstvu obetoval, ale ešte viac som získal. Skúseností a zážitkov, ktoré sa nedajú kúpiť za peniaze.

Loni v květnu jste v parlamentu zkritizoval programové prohlášení Ficovy vlády a na závěr jste dodal, že se rád necháte překvapit.

Došlo k nějakému pozitivnímu překvapení?

Nie, nedošlo, je to ešte horšie, ako som očakával. Smer — ako prvá slovenská politická strana od roku 1989, ktorá má monopol na moc — veľmi často ide v protismere.

A vo vzťahu k životnému prostrediu či (ne)smerovaniu k udržateľnejšej budúcnosti Sedmá generace 5|2013

to platí dvojnásobne. Chvíľami mám pocit, že nás mentálne či paradigmaticky vracia kamsi do päťdesiatych rokov minulého storočia. Dôkazom za mnohé je napríklad to, že post podpredsedu vlády pre menšiny, ľudské práva a vedomostnú spoločnosť, ktorý zastrešoval aj problematiku trvalej udržateľnosti, nová vláda zrušila a nahradila ho postom podpredsedu pre veľké investície. Zároveň odmietla moje opakované návrhy na znovuzriadenie Rady vlády pre trvalo udržateľný rozvoj, ignoruje Národnú stratégiu trvalo udržateľného rozvoja a tak ďalej. Ako opozičného poslanca by ma to nemuselo až tak trápiť, ale ako človeka, ktorý sa neriadi heslom: „Čím hůř, tím líp!“, ma to značne znepokojuje, lebo viem, že mnohé veci, keď sa raz pokazia, nebudú sa už dať napraviť: od zničenej prírody a pamiatok, cez občianske cnosti, až po zmysel pre verejnú angažovanosť, altruizmus, solidaritu či hlbší zmysel života. Pričom netvrdím, že za to môže iba strana Smer a súčasná vláda. Problém je skôr v tom, že asi nikdy za ostatných 23 rokov to tu nepôsobilo tak bezalternatívne až bezvýchodiskovo, lebo Fico a spol. nemajú žiadnu dlhodobo

udržateľnú víziu (okrem snahy udržať sa dlho pri moci), sú autokrati, industrialisti, „jadrováci“, technokrati a antienvironmentalisti, ale zároveň nie sú amatéri a dosiaľ nemajú voči sebe takú odhodlanú opozíciu, ako mal Mečiar.

Při zběžném pohledu zpoza řeky Moravy působí SMER jako Ficův monolit — nenajdou se v něm environmentálně ohleduplnější proudy nebo jednotlivci, se kterými lze smysluplně jednat?

Určite sú tam aj ľudia s pozitívnym vzťahom k prírode. Občas sa s niektorými na tieto témy rozprávam a celkom si rozumieme. Ale ich „hlasovacia poslušnosť“ voči príkazom z centra je zatiaľ takmer dokonalá a osobné presvedčenie pritom nehrá žiadnu rolu. Tí z ministerstva životného prostredia, ktorí prejavili záujem so mnou spolupracovať, tam už zväčša nie sú.

Ale čas všade pôsobí: pozrite sa, ako dopadol večný Sovietsky zväz, slávny Mečiar, alebo česká pravica… (Pár dní po rozhovoru došlo na půdě parlamentu k fyzické potyčce mezi poslanci SMERu a Obyčejných lidí a nezávislých osobností, Mikuláš Huba v ní však nefiguroval — pozn. red.)

V parlamentu jste uspořádal setkání se zástupci neziskových organizací — podařilo se od té doby „Otvoriť parlament ľuďom“, jak zněl váš tehdejší požadavek? Áno aj nie. Zorganizovali sme v parlamente množstvo podujatí, otvorených pre verejnosť: preto to áno a tá čiastočná spokojnosť s naším „osvetovým pôsobením“. Partnerská spolupráca so sektorom neziskových organizácií či tretím sektorom je však pre mňa určitým sklamaním.

Zdá sa mi, že viacerí „treťosektoroví“ lídri si spočítali, že spolupráca, či dokonca len diskusia s opozičným zoskupením (hoci aj nestraníkov), môže byť pre nich riskantná, prípadne nevýhodná. Ale ani medzi nami, opozičnými nezávislými poslancami, nie všetci majú taký pozitívny vzťah k tretiemu sektoru ako ja. Čo je napokon pochopiteľné, keďže ľudí, ktorí sú občianskymi aktivistami bezmála 45 rokov, nie je až tak veľa (smiech). Iní si zasa neuvedomujú, že niektorými vyhláseniami, postojmi a činmi si dôležitú časť tretieho sektora pohnevajú a odstrašia. Ale snaha „Otvoriť parlament ľuďom“ naďalej zostáva jednou z mojich priorít.

55 |

| rozhovor

Mikuláš Huba s Josefem Vavrouškem, foto: archiv Mikuláše Huby.

foto: archiv Mikuláše Huby

R

Jak v ní hodláte pokračovat konkrétně?

Minimálne tak, ako doteraz. Pozývať ľudí do parlamentu, vytvárať pre nich priestor na diskusiu, organizovať mediálne podujatia, kde sa môžu stretnúť s novinármi, pozývať ich na prerokúvanie zákonov, zaujímať sa o ich problémy, obracať sa na nich ako na svojich poradcov, angažovať sa politicky v ich mene…

Vámi spoluiniciovaná publikace Bratislava/ nahlas, považovaná za nejvýznamnější projev slovenského disentu, v mnohém mířila do komunální politiky. Proč jste se nikdy nepokusil vstoupit do politiky komunální, a pokračovat tak v aktivitách Bratislavy/ nahlas tímto způsobem?

Bratislava/nahlas síce vychádzala prevažne z komunálnych skúseností, ale mala systémovejší, teda nielen komunálny charakter, o čom svedčí aj skutočnosť, že represálie za ňu prišli nie zo strany mesta, ale z najvyšších miest komunistickej strany a štátu, vrátane ŠtB. Ale vrátim sa k vašej otázke.

Možno to vyznie trochu paradoxne, ale zdá sa mi, že komunálnym problémom som sa v živote venoval viac ako celoštátnym. Neviem ani presne prečo som však necítil potrebu kandidovať na komunálnej úrovni. Asi mi to, čo nazývame politika, dáva zmysel až na úrovni národnej a vyššej. |56

Komunálna a regionálna úroveň ma oslovujú skôr ako občianskeho aktivistu, lebo ponúkajú oveľa konkrétnejšiu podobu konfliktov, neraz takpovediac v mierke jedna k jednej.

Biofyzička Ľubica Lacinová před čtyřmi lety končila článek o bratislavských ochranářích (7.G 4/2009) slovy: „Dnes nám nikto nie je dostatočne podobný, aby sme ho dokázali bezvýhradne prijať ako spojenca. Dnes dokážeme na každom nájsť sporný bod, oprávňujúci jeho odmietnutie. Obec Božiu takto nevytvoríme. Ale nevytvoríme ani efektívne a vplyvné zelené hnutie.“ Jak vlivné a efektivní dnes slovenské zelené hnutí je?

Vnímam to dosť podobne ako Ľubica.

Možno je to ešte horšie v tom, že táto diagnóza sa netýka iba bratislavského ochranárstva či zeleného hnutia, ale celej občianskej spoločnosti na Slovensku.

Rastúci individualizmus sa tu kombinuje s neochotou byť tolerantný k názorom iných a hľadať konsenzus. Vzniká nám tu čosi ako novodobý Babylon, kde každý hovorí svojím vlastným jazykom a nezaujíma ho to, čo vraví ten druhý. Zostáva len veriť, že v Česku, Poľsku, Maďarsku a inde je to lepšie. Len aby!

Bratislavské ochranárstvo pred novembrom 89 predstavovalo systém,

pozostávajúci z najrôznejších prvkov, ktoré však spolu viac-menej fungovali ako jeden funkčný a výkonný celok. Aj preto, lebo sme vedeli, že žiadna iná pololegálna alternatíva nejestvuje, ak si odmyslíme rezignáciu, alebo prechod do úplného disentu na spôsob Charty 77. Bolo to teda sčasti z donútenia okolnosťami neslobodnej doby, ale prinieslo to pozoruhodné vízie i výsledky, obdivuhodnú komunitu, pozitívny kultúrny vzor a celospoločenskú autoritu. Viem, že nejestvuje cesta späť a ani si ju neželám, ale fakt, že tu napriek ťažkým časom takáto reálna zelená či pestrofarebná spoločenská sila vznikla a roky fungovala, by mohol byť výzvou aj pre súčasnú generáciu ochranárov, ktorá to má v niečom ťažšie, ale v mnohom aj ľahšie, ako sme to mali my.

Na co či na jaká témata by se slovenští „pestří a zelení“ měli v této situaci zaměřit především, aby se situace změnila?

Mali by pohotovo a kompetentne reagovať na všetky zásadné témy a problémy, týkajúce sa životného prostredia v kontexte ekonomickom, sociálnom, kultúrnom, etickom i politickom. Mali by adekvátne reagovať na globálne výzvy a angažovať sa ako na národnej, tak aj na regionálnej a miestnej úrovni. Najlepšie, ako len vedia.

Znie to ako utópia, ale tak vidím výzvu, Sedmá generace 5|2013

rozhovor |

ktorej čelíme. Ak by som mal predsa len niečo vyzdvihnúť, tak je to environmentálna výchova a vzdelávanie v duchu Komenského „Školy hrou“, napríklad v rámci takých programov, ako je Zelená škola.

A potom: vytvárať pozitívne kultúrne vzory a propagovať pozitívne príklady, ktoré, ako je známe, priťahujú.

Co vlastně považujete za největší úspěch slovenského ekologického hnutí od listopadu 1989?

Asi to, že z tohto prostredia vzišlo niekoľko stoviek (možno tisícok?) dôveryhodných osobností s takou hodnotovou orientáciou, presvedčením a sugestívnym životným príbehom, ktoré sú zárukou, že ekologické či ochranárske myslenie, cítenie a konanie prežije aj tieto mimoriadne nepriaznivé časy.

V současnosti se hovoří o přípravě zákona, který by umožňoval exportovat ze Slovenska pitnou vodu. Jak se k tomuto záměru stavíte?

Veľmi negatívne. Určite nie preto, že by voda nemala cenu. Naopak, hodnota a tým aj cena vody rastie a bude rásť. Okrem toho mnoho vody, dokonca aj z liečivých, minerálnych prameňov zo Slovenska odteká bez úžitku. Mnohé kúpele chátrajú.

To mi je ľúto a tu si viem predstaviť aj viac rozumnej a zodpovednej komercie.

A predsa zámer tejto vlády predávať vodu považujem za veľmi nebezpečný.Som totiž presvedčený, že tu hrozí podobný „tunel“ na prírodné zdroje a „úzkoprofilové“ strategické suroviny, aký postihol napríklad drevo zo slovenských lesov.

Myslím si, že táto snaha o predaj vody vychádza z poznania niektorých vplyvných ľudí, že všetko, čo sa dalo rozkradnúť, je už pomaly, ale iste rozkradnuté, a tak je treba siahnuť na posledné životodarné zdroje: vodu, pôdu a podobne.

Už sa teším, kedy začnú predávať vzduch (smiech).

Co proti přijetí tohoto zákona vaše politické uskupení Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti dělá, respektive může dělat?

Prvé, čo sme urobili, bolo tlačové vyhlásenie, v ktorom sme podobné snahy odmietli. Sústavne spolupracujeme s odbornými i laickými oponentmi tohto zámeru. Čoskoro uskutočníme na pôde parlamentu tlačovú besedu a diskusný seminár na túto tému.

Sedmá generace 5|2013

Závery a odporúčania odovzdáme kompetentným. A len čo podobný zákon príde do parlamentu, urobíme všetko pre to, aby takéto ustanovenia neboli prijaté. Ale zároveň sme realisti: šance nás, ako opozičných poslancov, presadiť niečo zásadné sú malé.

Připravuje se též projekt ropovodu vedoucího přes Žitný ostrov, kde je oné „exportní“ vody nejvíce. Na jeho výstavbu máte názor jaký?

Vo chvíli, ako sa kedysi pred štyrmi rokmi tento zámer objavil, napísal som ironickú esej s názvom Ropáci na Žitnom ostrove (dá sa nájsť pod mojím menom na www. changenet.sk). S nápadom ťahať novú časť ropovodu v dotyku s najväčším zdrojom pitných vôd v strednej Európe môžu prísť len nezodpovední dobrodruhovia, ktorým nič nehovoria životodarné zdroje, zdravie spoluobčanov, ba ani osud ich vlastných detí.

Jak to, že slovenští Zelení nejsou schopni v této kauze spolupracovat se Zelenými v Rakousku, do něhož má ropovod mířit?

V prvom rade, na Slovensku sú Zelení ako politická strana v súčasnosti úplne marginálni. Ale, pokiaľ viem, ani rakúskych Zelených táto téma príliš nezaujíma. Hovoril som s niekoľkými tamojšími environmentalistami a bol som sklamaný ich „argumentmi“ asi v tom duchu, že „to je príliš vysoká hra biznisu a politiky, aby sa na tom dalo niečo zmeniť“. Ale možno som len nehovoril s tými pravými. Asi ich treba naďalej usilovne hľadať a presviedčať.

Vláda premiéra Fica odsouhlasila kandidaturu na pořádání zimních olympijských her v roce 2022, což je podle vás rozhodnutí „autokratické, nekvalifikované a neodborné“. Bylo by podle vás teoreticky možné uspořádat v Tatrách olympiádu, která by byla k přírodě šetrná?

Začnem, ak dovolíte, od konca. Som presvedčený, že v Tatrách nie je možné usporiadať voči prírode šetrnú olympiádu, a to ani teoreticky. Autokratické rozhodnutie to bolo preto, lebo o tom rozhodol „od večera do rána“ jediný človek. Nekvalifikované a neodborné bolo preto, lebo vzniklo bez akejkoľvek odbornej diskusie a bez akýchkoľvek štúdií uskutočniteľnosti, bez akýchkoľvek serióznych posúdení dopadov ekonomických, sociálnych, kultúrnych

či environmentálnych. To všetko v čase raketovo rastúceho štátneho dlhu, zo zákona vyplývajúcej priority ochrany prírody na území národných parkov a zároveň takého stavu ich devastácie, že im reálne hrozí strata štatútu národného parku. Slovenský parlament opakovane odmietol môj návrh, aby sme o tejto nešťastnej kandidatúre rokovali, kým nie je neskoro. Vzápätí minister životného prostredia na poslednú chvíľu odmietol naše pozvanie informovať nás o tom, na základe čoho, na základe akých podkladov a akých odborných štúdií sa chce v tejto veci rozhodnúť.

Jaká rizika pro tatranskou přírodu mohou vzniknout do doby, než bude zvolen (s největší pravděpodobností jiný než slovenskopolský) pořadatel ZOH? Tatranská príroda utrpela v posledných rokoch obrovské straty. Ale to neznamená, že ju už nemá význam chrániť. A v hre sú práve také cenné veci, ako je napríklad unikátny krasový systém Demänovskej doliny či celá centrálna časť Národného parku Nízke Tatry. Je prakticky isté, že pod zámienkou olympijskej kandidatúry dostanú veľkí, vláde blízki investori a developeri možnosť zničiť čokoľvek. Kto neverí, nech sa ide pozrieť do Soči!

Ochranáři protestovali i proti negativním ekologickým dopadům poslední zimní olympiády ve Vancouveru. Lze vůbec někde uspořádat k přírodě šetrnou olympiádu?

Myslím si, že nie. Ale ak už olympiády musia byť, relatívne najšetrnejšie sa mi zdá byť, organizovať ich na miestach, kde sa konali už v minulosti a väčšina potrebnej infraštruktúry tam už jestvuje.

Vraťme se ještě k Tatrám: co brání tomu, aby si Slovensko začalo vážit medvědů a udělalo ze vzácných šelem své přírodní symboly, nikoli zdroje strachu? Například v národních parcích v USA stojí zamykatelné popelnice a informační tabule popisující, že medvědi jsou fajn a že když se chováme správně, neublíží nám.

Dosť dobre poznám americké národné parky a súhlasím s vami, že tam vedú návštevníkov k úplne inému vzťahu k medveďom ako u nás. Ale treba tiež priznať, že národné parky v USA a Kanade sú takmer výlučne ďaleko od ľudských obydlí a hospodárstiev, takže nedochádza tak často ku stretom 57 |

| rozhovor

miestnych ľudí s medveďmi. Ak vyrúbeme polovicu nízkotatranských lesov, čo sa práve stalo, nemôžeme sa čudovať, že tamojšie medvede sa presťahujú niekam inam, kde môžu spôsobovať problémy.

Navyše, myslím si, že zdôrazňovanie údajného premnoženia medveďov vyhovuje aj niektorým záujmovým skupinám, napríklad poľovníkom. Takže pozitívny vzťah k medveďom na spôsob amerického medvedíka Jogi na Slovensku tak skoro „nehrozí“.

Developerské a těžařské ambice ohrožují i třeba Šumavu, kde se problém často schovává za „kůrovcové kalamity“. Jaký je současný veřejný obraz blokády kácení v Tiché a Kôprové dolině — dokázali si ochranáři získat veřejnost na svou stranu aspoň v tomto případě?

Už dávnejšie sa na túto tému nerobil reprezentatívny prieskum verejnej mienky, takže odpoviem len na základe môjho subjektívneho videnia a cítenia. Myslím si, že aj v prípade tejto ako-tak víťaznej „bitky“ ťaháme za kratší koniec povrazu. Iste, v mojom okolí dáva väčšina ľudí ochraná rom za pravdu, ale celkovo je to málo reprezentatívna menšina. Určite prevažujúci nie najlepší obraz v očiach verejnosti nie je len chyba ochranárov, ale skôr toho, aké neporovnateľné prostriedky a nástroje má v rukách „druhá strana“ a aká je celková klíma v spoločnosti, umocnená krízou, rastúcou nezamestnanosťou, povrchnosťou médií a podobne. Navyše téma sa stala mediálne oveľa menej zaujímavou po tom, ako za čias prvej Ficovej vlády „boli odídení“ zo Správy TANAP-u takmer všetci zásadoví a kriticky vystupujúci profesionálni ochranári, ktorých nahradili poslušní. Tým akoby problém ochrany Tatier „zanikol“, lebo pomaly naň nemá kto poukazovať a polemiku nahradila jednostranná „informovanosť“ zo strany Štátny lesov TANAP-u, patriacich nie pod envirorezort, ale pod hospodársky rezort — ministerstvo pôdohospodárstva. Říkáte, že na cestě k udržitelné budoucnosti musíme hledat nové pracovní příležitosti.

Kde konkrétně?

Dali by sa nájsť na každom kroku. Ak je celé naše národné hospodárstvo dva až trikrát energeticky menej efektívne, ako je priemer vyspelejších krajín, potom orientácia na |58

zvyšovanie energetickej efektívnosti, prinášajúca so sebou aj tvorbu množstva udržateľných pracovných príležitostí, by mala byť jasná priorita. Množstvo pracovných príležitostí ponúka separovaný zber a recyklácia odpadov. Ale obrovské kvantum neurobenej a potrebnej práce nájdete na Slovensku doslova na každom kroku: od hygieny miest, cez hospodárenie v lesoch či na poliach a protipovodňové opatrenia až po potravinárstvo (aby nám napríklad každoročne nezhnili pod stromami tisícky ton ovocia!). Je známe, že USA v 30. rokoch minulého storočia čelili kríze aj podporou hoci aj málo kvalifikovanej ručnej či remeselnej práce. Som presvedčený, že aj dnes by to bolo oveľa lepšie, zmysluplnejšie a udržateľnejšie ako vyplácať dávky v nezamestnanosti. Lenže vládny Smer vykročil aj v tomto smere v protismere. V protismere ide aj voči princípom zelenej daňovej reformy a opätovne odmietol aj zelené obstarávanie a ďalšie nástroje na „ozelenenie“ ekonomiky i celého verejného života na Slovensku. A tak stavať veci „z hlavy na nohy“ tu musia naďalej jednotlivci a skupinky, ktorým to nie je jedno a vďaka ktorým to tu ešte ako-tak funguje. Niekedy sú to priam nádherné príbehy. Vďaka tomu, že je ich tu naďalej dosť, sa tu ešte oddá žiť a nie je treba prepadať úplnej beznádeji.

Jak si těchto aspektů všímají slovenská média? Řekl byste, že se úroveň environmentální gramotnosti slovenských redakcí od listopadu 1989 zvýšila?

Celková gramotnosť médií urobila od čias socializmu, napriek všetkým výhradám, veľký pokrok: stačí si porovnať úroveň vtedajších a dnešných tzv. mienkotvorných denníkov alebo televízneho spravodajstva.

Neporovnateľné sú technické možnosti, dostupnosť informácií i sloboda prejavu.

Napriek tomu, ak si uvedomíme, že na Slovensku koncom 80. rokov minulého storočia fungoval Klub ekologických novinárov s vari tridsiatimi členmi a dnes vo významnejších médiách na Slovensku nestretnete asi nikoho, kto by sa profiloval ako žurnalista s prioritným záujmom o životné prostredie, tak je to dosť depresívne. Životné prostredie sa stáva zaujímavé len vo chvíli, ak sa spája s veľkou politickou, najmä korupčnou, kauzou, ako bol napríklad nevýhodný predaj emisných

povoleniek za čias prvej Ficovej vlády.

Ale skutočnosť, že globálne environmentálne problémy rozhodujú o našej ďalšej existencii, alebo hoci to, že Slovensko prichádza o prírodu a stáva sa krajinou pokrytou vrstvou komunálneho odpadu, naše médiá akosi nezaujíma.

Ve vašem posledním parlamentním projevu k návrhu nového volebního zákona jste požadoval posílení přímé demokracie.

Neobáváte se, že by pak mohlo docházet ve vztahu k ochraně přírody k ještě horším rozhodnutím než dosud, například obcházením odborných stanovisek ekologů? Áno, ale vzápätí som dodal, že nenavrhujem zo dňa na deň zrušiť parlament a odovzdať moc do rúk niekomu z ulice, o kom navyše skoro nič nevieme. Som notorický nestraník a sympatizant konceptu „nepolitickej politiky“ Václava Havla a aj moje parlamentné vystúpenie nebolo ani tak nekritickou podporou priamej demokracie, ako skôr upozornením na jej nežiaduce obmedzovanie a deficity vo vývoji smerom k občianskej spoločnosti, o ktorej bol november ´89. Ale najmä, bolo namierené proti partokracii a trendu posilňovania pozície veľkých, silných, bohatých a zväčša skorumpovaných politických strán na úkor všetkých ostatných: od malých strán, cez nezávislých kandidátov, tretí sektor až po radových občanov-voličov-daňových poplatníkov.

Apropo, ak svojou otázkou o rizikách priamej demokracie mierite na zimnú olympiádu v Tatrách, to nie je najlepší príklad problému, vhodného na referendum.

Lebo tu by mala byť odpoveď zodpovednej vlády vopred jasná: podľa platnej legislatívy sa zimná olympiáda na území národných parkov konať nemôže a inde ako v národných parkoch sa zjazdové lyžiarske disciplíny na Slovensku uskutočniť nedajú. Ale som za to, aby sa napríklad znížilo absurdne vysoké kvórum potrebnej účasti na referende, alebo aby sa uzákonila občianska zákonodarná iniciatíva pri petícii s určitým počtom podpisov, podobne ako to nedávno zaviedla EÚ. Často hovoříte o udržitelnosti — jdete v osobním životním stylu pozitivním příkladem?

Zohledňujete nějak vlastní ekologickou stopu?

Ako príslušník západnej civilizácie a navyše človek žijúci v meste, ktorý občas „musí“ Sedmá generace 5|2013

foto: archív Mikuláše Huby

rozhovor |

použiť auto či dokonca lietadlo, mám ďaleko od toho, aby som o sebe mohol tvrdiť, že žijem udržateľným spôsobom života. Ak sa niečím líšim od bežných „spotrebiteľov“, tak je to asi to, že o týchto veciach rozmýšľam a keď je to len trochu možné, volím z dvoch či viac možností tú najudržateľnejšiu. Napríklad vlak verzus lietadlo, bicykel vs. auto, žiadny obal vs. plasty, knihu vs. televízor a podobne. Navyše som vegetarián a veľkú väčšinu komunálneho odpadu nejakým spôsobom recyklujem. Na dome som čo-to urobil v prospech energetických úspor. Za posledný rok som s „ťažkým srdcom“ odmietol dve plne hradené atraktívne cesty do Afriky a Ázie, najmä kvôli vami spomínanej ekologickej stope. Väčšinu dovoleniek trávim na chalupách, neraz bez elektriny a vodovodu, nedostupných autom. Celoživotne pôsobím ako dobrovoľník a rád o sebe hovorím, že som posledný amatér medzi protagonistami tretieho sektoru. Snažím sa okolo seba propagovať nekonzumný spôsob života bez ohľadu na to, či som na Sedmá generace 5|2013

hranici sociálneho minima alebo poberám poslanecký plat, z ktorého, apropo, ide vždy nemalá časť na charitu. Určite to všetko nie je dosť, ale je to snáď viac ako nič. Ozaj, a ešte niečo: tým, že sa neholím, šetrím žiletky, vodu po holení i pokusné zvieratá…

Ale vážne. Viem, že o udržateľnej či neudržateľnej spoločnosti spolurozhodujeme všetci.

Avšak hlavné slovo v tomto smere majú vlády, nadnárodné spoločnosti, banky, priemysel, poľnohospodárstvo, doprava, obchod, reklama, médiá, škola, cirkvi a podobní veľkí hráči. Na ich strane je oveľa väčšia zodpovednosť, i oveľa väčšie možnosti, ako na strane bežného občana. Ale aj on ich môže ovplyvňovať správnou voľbou a „spoločenskou objednávkou“: či už pri voľbách, alebo bojkotovaním „zlých“ obchodov. Realita je však skôr taká, že volíme tak, ako volíme a tí istí ľudia jeden deň nadávajú na ničenie Tatier a na druhý si kúpia drahý lístok na tamojšie lanovky, čím devastátorov prírody priamo podporujú…

V čem jste se nejvíce profesně zmýlil?

V 80. rokoch minulého storočia, čítajúc futurologické a prognostické diela tej doby, som bol presvedčený, že smerovanie k Ekotopii je nezvratný vývojový proces, že bude pokračovať viac-menej kontinuálne a nebude spochybniteľný. Tiež som si naivne myslel, že sloboda dá za pravdu tým, ktorí za ňu najviac bojovali a trpeli v časoch neslobody. Čo sa týka toho prvého omylu, je len čiastočný, lebo zelenšia budúcnosť nemá alternatívu. Buď bude budúcnosť ľudstva „zelená“, alebo žiadna. To nie je hypotéza, ale fakt na úrovni fyzikálneho zákona. Že ľudstvo na tejto ceste urobí ešte množstvo kotrmelcov a po dobrých riešeniach siahne až potom, keď vyčerpá všetky ostatné, je však viac ako pravdepodobné.

A to som si pred štvrťstoročím neuvedomil. Čo sa týka toho druhého omylu, sloboda a demokracia zo začiatku vyzerala ako naše víťazstvo, ale veľmi skoro sa ukázalo, že lepšie ako my ju vedia využívať, a najmä zneužívať rodení karieristi s hrošou kožou a ostrými lakťami, ktorí za totality buď kolaborovali s režimom, alebo mlčali, ale len čo „sa už mohlo“, prejavili obdivuhodnú životaschopnosť. Svedčí o tom nielen podiel bývalých komunistov medzi najväčšími kapitalistami ponovembrovej éry, ale aj výsledky volieb v oboch našich štátoch prakticky od roku 1992 až dodnes. Skrátka, môj „historický optimizmus“ získal za posledných 23 rokov vážne trhliny.

V úvodu jste zmínil, že na Slovensku vzniká jakýsi novodobý Babylon. Jde o klíčový rys slovenské společnosti, nebo byste pro její současný stav našel příznačnější pojmenování?

To prirovnanie som použil v reakcii na vami použitý citát Ľubice Lacinovej. Možno výstižnejšia charakteristika slovenskej súčasnosti by bola parafráza onoho známeho, že sme spoločenstvo ľudí, ktorí nevedia, čo chcú, ale urobia všetko preto, aby to dosiahli.

Připravili Zuzana Vlasatá a Vít Kouřil.

59 |

| občanský kalendář TÉMA

Na servisní dvoustraně Občanský kalendář vás informujeme o důležitých aktivitách, kterých se můžete v příštích týdnech zúčastnit, ať již jde o přednášky, exkurze, workshopy, festivaly či petice. A k tomu připomínáme, co se na eko-frontě dělo před jednou generací.

Akce

|60

• 20. 11. Ochrana přírody není politika, ale životní názor. Brno, Lipka, Přednáška Heleny Markusové, tiskové zástupkyně Nejvyšší státní zástupkyně ČR o občanské společnosti a životním prostředí. Pořádá Lipka.

• 28. 11. Náš soused je netopýr. Praha, Dům ochránců přírody, od 18 hod. Na přednášce spojené s promítáním se dozvíte nové informace o životě netopýrů a jejich významu v přírodě. Přednášet bude Petra Schnitzerová z České společnosti pro ochranu netopýrů. Organizuje Dům ochránců přírody Praha.

• 3. 12. Kritika neoklasické ekonomie. Brno, Café Paradigma.

Podzimní cyklus přednášek s názvem Generace Z zakončí přednáška Nadi Johanisové o nedostatcích neoklasické ekonomie a o jejích alternativách. Před ní dostane prostor skupina Greenpeace Brno.

• 3.—5. 12. Vánoční Lipka. Brno, Lipová 20. Tradiční předvánoční akce pro děti i rodiče. Po tři odpoledne pro vás bude připravena řada dílniček, na nichž si připomenete tradiční vánoční zvyklosti a odnesete si vlastnoručně vyrobené vánoční dárky. Organizuje Lipka — školské zařízení pro environmentální vzdělávání.

• 13.—15. 12. Cesta soběstačnosti. Praha. Tančírna Nebe na zemi.

Víkendový seminář vám poskytne mnoho praktických impulzů pro vaši cestu k soběstačnosti, od informací o samozásobitelství přes energetickou nezávislost až k principům dobrovolnosti. O dva týdny později se seminář uskuteční i v Brně. Pořádá o. s. Ekovesnice.

• 16. 12. Biologická rozmanitost: všechno je jinak? Praha 5, Fakulta humanitních studií, od 15:30 do 16:50. Přednáška Jana Plesníka na téma biologická rozmanitost aneb jak souvisí s ochranou přírody genetika, biopaliva, nanomateriály, změna podnebí, ekosystémové služby, postnormální věda a jiné. Pořádá Katedra sociální a kulturní ekologie v Praze.

Fotografie z festivalu Mezipatra, zdroj: mezipatra.cz.

• 23. 10. Desatero domácí ekologie pro rodiče. Veverská Bítýška, MC Oříšek, od 10 do 12 hod. Hledáte vyzkoušená doporučení a náměty, jak se chovat ekologicky v běžném životě? Jak nejlépe zacházet s vodou, energií, odpady či spotřebním zbožím? Povídání zaměřené na rodiče s malými dětmi. Pořádá ČSOP Veronica.

• 23. 10. Den stromů. Toulcův dvůr, Praha—Hostivař, od 9 do 18 hod.

Tradiční hravé i poučné setkání při oslavě svátku stromů, na němž si na tvořivých dílničkách budete moci vyzkoušet všelijakou práci s dřevem. Nebude chybět ani loutkové divadlo a ukázka tradičního řezbářského řemesla. Pořádá Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr.

• 24.—29. 10. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava. Největší dokumentární festival ve střední a východní Evropě s celou řadou zajímavých snímků, mezi nimiž najdete i mnohé s ekologickým zaměřením.

• 26. 10. Jabloně do Jablunkova — sázení stromků. Jablunkov, od 9 hod. Na pozemku města, kde v se v současnosti nachází rozlehlá louka, se bude vysazovat asi pět set sazenic původních druhů stromů a keřů včetně starých odrůd jabloní a dalších ovocných stromů. Pořádá město Jablunkov a Hnutí DUHA. • 2.11. Krize veřejného prostoru II. Praha 5, Fakulta humanitních studií. Druhý ročník studentské konference se podrobněji zaměří na téma krize, která prostupuje vícero oblastí života současné společnosti. Pořádá Katedra sociální a kulturní ekologie v Praze.

• 5. 11. Skrytá biodiverzita — půdní fauna ve městě. Brno, Fakulta sociálních studií. Přednáška z cyklu Blok expertů Katedry environmentálních studií vás zavede do mikrosvěta půdních živočichů, za kterými nemusíte jezdit příliš daleko a kteří jsou součástí městského prostředí. Přednáší Ivan H. Tuf. Pořádá Katedra environmentálních studií v Brně.

• 6. 11. Co dělají plazi v zimě. Toulcův dvůr, Praha—Hostivař, od 16 do 18 hod. V průběhu interaktivního odpoledne se dozvíte, jak žijí plazi ve volné přírodě a jakou péči jim člověk musí zajistit v zajetí. Zjistíte též, jaké pověry jsou s nimi spojeny a co je to CITES ve spojitosti s ochranou plazů. Pořádá Středisko ekologické výchovy Toulcův dvůr.

• 7.—15. 11. Mezipatra. Praha/Brno. Čtrnáctý ročník queer filmového festivalu s množstvím filmových zážitků i doprovodných akcí.

V Brně probíhá od 13. do 20. listopadu.

• 8.—10. 11. Vlčí hlídky — školení nových zájemců. Morávka, U Bebka. Seminář určený pro všechny, kdo se chtějí účastnit terénního monitoringu velkých šelem a aktivně se podílet na jejich ochraně. O dva týdny později se školení opakuje i v Javorníkách.

Pořádá Hnutí DUHA Olomouc.

• 19. 11. Tradice sociálně emancipačních hnutí. Brno, Café Paradigma, od 18 hod. V rámci podzimního cyklu přednášek s názvem Generace Z se tentokrát představí Tomáš Tožička s tématem sociálně emancipačních hnutí. Před ním se představí brněnská skupina Jídlo místo zbraní.

Sedmá generace 5|2013

občanský kalendář TÉMA |

Eko-akce před 15 lety

Mezinárodní dny 24.—31. 10. Týden za odzbrojení 1. 11.

Světový den veganství 3. 11. Den bez pesticidů 6. 11. Mezinárodní den prevence ničení životního prostředí v průběhu válek a ozbrojených konfliktů 14. 11. Den bez aut 16. 11. Mezinárodní den tolerance 19. 11. Světový den prevence týrání a zneužívání dětí 25. 11. Mezinárodní den za odstranění násilí páchaného na ženách 28. 11. Mezinárodní den nenakupování 1. 12. Světový den AIDS 3. 12. Mezinárodní den zdravotně postižených 5. 12. Mezinárodní den dobrovolníků 9. 12. Mezinárodní den proti korupci 10. 12. Mezinárodní den lidských práv 11. 12. Mezinárodní den hor 18. 12. Mezinárodní den vystěhovalců 20. 12. Mezinárodní den lidské solidarity

Petice • Petice Hnutí DUHA Fosilní baroni by měli přispět svým dílem usiluje o novou daň ze zisku velkých energetických společností, jež vydělaly miliardy na vysoké ceně fosilních paliv. Naleznete ji na www. hnutiduha.cz/e-akce.

• Petici za transparentní výběr lokality pro hlubinné úložiště radioaktivního odpadu a požadavek zajistit účinnou informovanost veřejnosti a možnost zapojení všech zúčastněných stran do procesu rozhodování předkládá brněnská skupina Hnutí DUHA. Naleznete ji na www.petice24.com/uloziste_ne.

• Podpis k petici za propuštění ukrajinského aktivisty Alese Běljackého, čerstvého držitele Ceny Václava Havla za lidská práva, vězněného od nespravedlivého procesu v roce 2011, můžete připojit na www.triminutystaci.cz.

• Požadavek za odstranění velké ropné skvrny u Thajského zálivu a přiznání odpovědnosti za poškozené prostředí, kterého se dopustila společnost PTT Global Chemical, můžete podpořit na www.greenpeace.org. >> Sedmá generace 5|2013

• Hnutí DUHA společně s Koalicí za přírodu Beskyd spouští kampaň a putovní výstavu proti těžbě černého uhlí společností Ostravsko-karvinské doly. (Záměr firmy nakonec zamítlo ministerstvo životního prostředí.)

• V Muchovicích pod Lysou horou proběhl Třetí ročník lesoochranářského tábora. Zahrnoval praktickou i teoretickou část a z diskuse lesoochranářských iniciativ vzešly dvě rezoluce — jedna o přesunu kompetencí v lesním hospodářství z ministerstva zemědělství na ministerstvo životního prostředí, druhá požadovala důslednou ochranu v národních přírodních rezervacích.

• Na Setkání na Tlustci se sešli ti, které spojoval nesouhlas s těžbou čediče ve zdejším lomu. Program se skládal z výstupu na mohylku na počest Josefa Vavrouška a z promítání dokumentů a fotek v místním obecním sále. (Ministerstvo životního prostředí nakonec zastavilo těžbu čediče v roce 1998, nicméně spor mezi těžaři a obyvateli se loni obnovil poté, co krajský úřad udělil těžbě výjimku.)

• Děti Země se odvolaly proti územnímu rozhodnutí pražského magistrátu, který povolil výstavbu restaurace McDonald´s na okraji přírodního parku Divoká Šárka. McDonald´s podle nich i mnohých občanů narušuje původní ráz krajiny a nesplňuje také původně stanovené požadavky ochrany přírody. (Výstavbu McDonald´s se nicméně zastavit nepodařilo.)

• Na přelomu března a dubna roku 1997 se uskutečnil petiční týden na podporu Kašperských hor, kde společnost TVX Bohemia usilovala o spuštění těžby zlata. (V roce 1998 byl tento pokus těžby zamítnut tehdejším ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem.)

• V březnu proběhla kampaň Hnutí DUHA na ochranu vlků a rysů, která předcházela jednání s ministerstvem zemědělství o novelizaci myslivecké vyhlášky.

• Dopis americkému a íránskému prezidentovi za prosazení diplomatické a mírové cesty v otázce řešení konfliktu v Sýrii naleznete na www.avaaz.org.

Připravila Barbora Bakošová. Aktualizace Občanského kalendáře můžete sledovat na našich internetových stránkách www.sedmagenerace.cz.

Článek vznikl v rámci projektu Systém dalšího vzdělávání v oblasti aktivního občanství (CZ.1.07/3.1.00/37.0075), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

61 |

| rozhovor

a vyberte si mezi dvěma dárky: DVD s filmem Vlci v Lužici a spotřebitelskou příručkou Umění vybírat

- k předplatnému získáte přístup do e-archivu 7.G a 10% slevu v e-obchodě Hnutí DUHA - můžete odebírat výhradně elektronickou verzi časopisu za 240 Kč/rok - předplatné nabízíme i na Slovensko - jste-li studenty či důchodci, obdržíte slevu - nově můžete platit i on-line převodem přes platební bránu PayU

Více informací na www.sedmagenerace.cz/predplatne Pro vaše PC, čtečky, tablety a mobily jsou e-čísla 7.G ke koupi na publero.com, floowie.com nebo rajknih.cz.

Kde si můžete koupit Sedmou generaci

BRNO: Hnutí DUHA, Údolní 33 • ACADEMIA, Náměstí Svobody 13 • Knihkupectví Skleněná louka, Kounicova 23 • Knihkupectví FSS MU, Joštova 10 • Knihy Kanzelsberger, Masarykova 6 • Knihkupectví Hana Smílková, FF MU, A. Nováka 1 • Literární čajovna Skleněná louka, Kounicova 23 • Kudrna, Hlavní vlakové nádraží • ZO ČSOP Veronica, Panská 9; ČESKÉ BUDĚJOVICE: Centrum pro zdravý životní styl Slunečnice, Chelčického 21; HORKA NAD MORAVOU: CEV Sluňákov, Skrbeňská 70; OLOMOUC: Hnutí DUHA, Dolní náměstí 38; PARDUBICE: Prodejna zdravé výživy a restaurace Špalda, třída Míru 64; PLZEŇ: Obchůdek Naděje, Prokopova 27; PRAHA: Hnutí DUHA, Lublaňská 18 • Dobrá trafika, Korunní 42, Újezd 37 • Bio Zahrada, Belgická 33 • ACADEMIA, Národní třída 7, Na Florenci 3, Václavské náměstí 34 • Knihkupectví Dobra, Celetná 32 • Rekomando, Trojanova 9 • Rybanaruby, Mánesova 87; ŘÍČANY: Muzeum Říčany, Rýdlova 14; BRATISLAVA: Artforum, Kozia 20 • Centrum environmentálnej a etickej výchovy ŽIVICA, Vysoká 18; INTERNETOVÝ OBCHOD: www.zelenadomacnost.com • obchod.hnutiduha.cz

Název časopisu, který do roku 1997 vycházel jako Poslední ge­ne­ra­ce, je symbo­lic­ký. Jsme totiž pře­svědče­ni o tom, že chce­me-li jako lidstvo žít na této planetě ve spo­ko­je­nos­ti a míru, musí naše jed­ná­ní zohledňovat také po­tře­by na­šich potomků. A to i těch, kteří přijdou sedm ge­ne­ra­cí po nás.

Vydává: Hnutí DUHA - Sedmá generace, Údolní 33, Brno 602 00. Redakce: Vít Kouřil (šéfredaktor), Simona Horká (koordinátorka), Zuzana Vlasatá (redaktorka), Jan Miessler, Vojtěch Pelikán (redaktoři), Míla Zemanová Palánová (koeditorka), Barbora Bakošová, Eliška Balharová, Dominik Grohmann, Barbora Božková, Jana Orlová, Ondřej Besperát (spolupracovnice/ spolupracovníci). Redakční rada: Naďa Johanisová, Ľuba Lacinová, Ota Kubinec, Jakub Macek, Kateřina Rezková, Mojmír Vlašín, Josefa Volfová, Jan Krajhanzl, Lubor Kysučan, Čestmír Klos.

Sazba, ilustrace: Jana Kloučková Kudrnová. Jazykové úpravy: Míla Zemanová Palánová. Inzerce a předplatné: Simona Horká (sgenerace@hnutiduha.cz). Písma: Střešovická písmolijna.

Předplatné na rok 2013 (6 čísel): 390 Kč (ČR) / 19 eur (SR). Studenti a důchodci: 360 Kč (ČR) / 18 eur (SR). E-předplatné na jeden rok: 240 Kč (ČR) / 10 eur (SR). Studenti a důchodci: 200 Kč (ČR) / 8 eur (SR). Informace o předplatném viz www.sedmagenerace.cz/predplatne. Číslo účtu: 2000360662/2010, FIO banka. Uzávěrka tohoto čísla: 4. 10. 2013. 7.G 6/2013 vyjde 16. 12. 2013. Evidováno: Ministerstvo kultury ČR, reg. č. MK ČR E 6578, ISSN 1212 — 0499 (Print), ISSN 1805 — 8566 (Online). Tištěno na recyklovaném papíře.

Kontakt / Hnutí DUHA - Sedmá generace Údolní 33, 602 00 Brno telefon: 608 443 443 e-mail: sgenerace@hnutiduha.cz www.sedmagenerace.cz

Toto číslo Sedmé generace vyšlo díky finanční podpoře individuálních dárců, Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR, Programu Švýcarsko-české spolupráce, Evropského fondu pro regionální rozvoj a Nadace Vodafone. Časopis nemusí vyjadřovat jejich stanoviska.

Fotografie na obálce: archiv fotobanky.

|62

Sedmá generace 5|2013

rozhovor |

Sedmรก generace 5|2013

63 |

My všichni jídelnou povinní — přes ekologickou osvětu, přes znovuobjevení lokálního zemědělství a související boom farmářských trhů, a vlastně navzdory až maniakálnímu zájmu o kuchtění všeho druhu je šance najíst se ve školních, závodních či jiných veřejných jídelnách vegetariánsky, bio, neřkuli z fairtradových surovin pořád mizivá. (Tereza Šimůnková — Hlavně žádné revoluce!)

| rozhovor

|64

Sedmá generace 5|2013