Studenta – 64 – Listopad 2018

PROČ KONČÍME V BLÁZINCI PODVRHY V NOVINÁŘSKÉ FOTOGRAFII BOODYA O HLEDÁNÍ NOVÝCH IMPULSŮ 64. ČÍSLO | LISTOPAD 2018 | ZDARMA | WWW.STUDENTA.CZ

SM000183-3

64. ČÍSLO / LISTOPAD 2018 KDO TO SPÍSKAL? Šéfredaktorka: Veronika Vimmerová Web editorka: Radka Baťová Design: Alena Palečková Copywriter: Markéta Paráčková Foto: Štěpán Svoboda, Veronika Vimmerová, Unsplash Korektorka: Tereza Ladová

REDAKČNÍ ČETA Studium, vzdělávání: Jana Langová Cestování, lifestyle: Tereza Kovandová, Stanislava Wolfová, Aneta Haushalterová

Kariéra, osobní rozvoj: Andrea Soukupová, Lenka Rzepková Věda, technika: Petr Cieslar, Matěj Višna Politika, veřejné dění: Nicole Gawlasová, Jiří Komárek, Nikol Mudrová, Hana Grohová, Adam Blišťan E-mail vždy ve formě JMENO.PRIJMENI@STUDENTA.CZ

OFFICE (DÍKY!) Kapitán projektu: Tomáš Hybeš Projekt manager: Irena Rákosová Account manager: Stanislav Růžička Byznys: Jonáš Havlíček, Ondřej Reif, Vít Diviš Distribuce: Jan Schönfeld

CHCETE NÁS POCHVÁLIT? DÁT NÁM TIP? NAPSAT PŘIPOMÍNKU? Ozvěte se na: REDAKCE@STUDENTA.CZ 24/7 jedeme on-line na: WWW.STUDENTA.CZ Nezapomeňte nás sledovat na:

STUDENTACZ

Vydavatel: Economia, a. s.

Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 IČO: 28191226

→

Kultura, společnost: Pavla Gabrhelíková, Magdalena Hlízová, Mojmír Sedláček, Kristýna Šestáková

EDITORIAL Vždycky je co slavit.

Minulý týden jsme spoustou zajímavých eventů oslavili sto let samostatného Československa. Přestože stát, na jehož existenci jsme vzpomínali, už dnes reálně neexistuje, jubileum mělo pro náš národ evidentně silný význam – konečně jsme zase měli něco, na co bychom mohli být hrdí. V mnoha článcích a anketách jsem ale zároveň četla otázky, jestli vlastně vůbec máme co slavit. Myslím, že nebyly tak úplně fér.

V některých ohledech teď Česko není zrovna v té nejlepší kondici. Jsme rozmrzelí z vlastní vlády, z prezidenta, který se už dávno vykašlal na ústavu i společenské chování, z premiéra, který má věci podobně na háku. Přestože nechci ubírat bolístkám naší současnosti na důležitosti, myslím, že někdy vnímáme tyhle šrámy až příliš intenzivně. Všechno jde brát z různých úhlů, a pokud si odmyslíme kostlivce v některých skříních, máme se vlastně docela krásně.

Když se dívám po svém okolí, vidím spoustu energických lidí s velkými plány – zakládají firmy, vymýšlejí zlepšováky, stojí za skvělými projekty. O některých píšeme i v tomhle čísle Studenty. Máme sílu dělat věci na světové úrovni, máme prostor o nich mluvit a můžeme si to finančně dovolit. Dokud se nám někdo nepokusí tyhle výsady vzít, neměli bychom se nechat strhnout zbytečným pesimismem. Ať už si to uvědomujeme, nebo ne, naše životy žijeme především ve svých vlastních hlavách.

Nakonec ani v té naší politice není všechno tak beznadějné, jak se nám někdy u piva zdává.

Na post primátora v Praze nastupuje člen Pirátů, podpořený celým zástupem dalších „aktivistů“. Naše hlavní město si ze své vlastní vůle nezvolilo do čela manažera, přestože v guláši jsme tu poslední týdny plavali až po brady. Možná nebudeme bohatší, jak nám slibovaly předvolební billboardy, cítím ale naději, že můžeme být šťastnější.

Užijte si listopadovou Studentu, třeba i když zrovna nemáte chuť být pozitivní.

Tisk: Europrint, a. s.

Adresa redakce: Pernerova 673/47, 186 00 Praha 8 ev. č. MK ČR E 16630

VERONIKA VIMMEROVÁ Partner Studenty

šéfredaktorka

© Economia, a. s. 2018 Obchodní sdělení jsou označena.

Listopad 2018 STUDENTA 3

OBSAH

→ CO NAJDETE V LISTOPADOVÉ STUDENTĚ?

ROZHOVOR Michal Boodya Budinský o hledání nových impulsů a stavění cílů

→ str. 35

TÉMA

Proč blázníme? Syndrom vyhoření a psychické problémy nás dohánějí už na vysoké škole

KOPAČKY PRO SOCIÁLNÍ SÍTĚ První on-line generace začíná vypínat internet

→ str. 20

→ str. 14–18

PRACOVNÍ ROBOKALYPSA V ČR Co čekat od příchodu robotů do firem

→ str. 53

4 STUDENTA Listopad 2018

ULTIMATE FRISBEE Bláznivý hon za létajícím talířem

→ str. 68

ZÍSKÁVAT ZÁKAZNÍKY MIMO MAINSTREAM Jak se vede (nejen) mladým českým brandům

→ str. 40

ODPAL SVOU KARIÉRU JEDINÝM MAILEM. POŠLI CV NA RECRUITMENT@TUV-SUD.CZ NEBO SE PODÍVEJ NA WWW.TUV-SUD.CZ/KARIERA

SM000173-2

→ NÁZORY Hrdý národ musí znát své dějiny Na konci minulého měsíce jsme oslavili významné jubileum. 28. října totiž uběhlo 100 let od založení samostatného Československého státu. Tohle datum je bezesporu jedno z nejdůležitějších v našich moderních dějinách, přesto se najdou lidé, kterým nic neříká.

A není to jen rok 1918, stejně v různých anketách dopadají další významné milníky – 1938, 1948, 1968. Lidé tápou. Nevědí, co se kdy stalo. Všichni si sice pamatují, že se o tom někdy učili, ale to je bohužel všechno. A právě neznalost základních letopočtů má zásadní vliv na naši společnost, na nedostatek hrdosti a s tím související vývoj v posledních letech, kdy stále častěji viníme z vlastních chyb někoho jiného (například EU).

Kde je chyba? V lidech, nebo ve vzdělávacím systému? Když se vyhneme klasickému klišé, které by řeklo, že „chyba je na obou stranách“, viděl bych problém spíš ve školství. To totiž přistupuje ke všem událostem z minulosti stejně. Roky 950 a 1950 budou vyučovány nejspíš hodně podobně – napíšeme si pár dat, zapamatujeme několik jmen a jdeme dál.

To je ale poměrně zvláštní přístup. Zatímco rok 950 má na náš život minimální dopad, v roce 1950 už byli na světě naši prarodiče, možná i rodiče. Cenných svědectví by se při výuce mělo využít. Proč musejí studenti číst informace jenom z knih, když kolem nich žijí lidé, kteří důležité události zažili na vlastní kůži? Nebylo by zajímavější poslechnout si jejich příběh?

Změn by osnovy dějepisu snesly samozřejmě víc. Co takhle neučit 20. století v předmětu, který se jmenuje dějepis – ten mají studenti spojený s Tutanchamonem, Alexandrem Velikým a Karlem IV. Měl by vzniknout nový předmět, který se bude věnovat pouze českým moderním dějinám. Třeba jen na jedno pololetí.

Je skvělé, že Češi mají velký rozhled. Dokážeme vyjmenovat japonské ostrovy, egyptské faraony i římské císaře. Je smutné, že to umíme na úkor svých vlastních dějin. Protože pokud nebudeme znát svou historii, nikdy se nestaneme tím sebevědomým národem, kterým bychom chtěli být.

Adam Blišťan

→

Roky 950 a 1950 budou nejspíš vyučovány podobně – napíšeme si pár dat, zapamatujeme několik jmen a jdeme dál

Nízkonákladovkou za velký náklad Nízkonákladové letecké společnosti jsou oblíbené. Ještě aby ne, když se v dobrých dnech člověk dostane z bodu A do bodu B za pár stovek, pokud je schopný se sbalit do příručního kufříku o přesně stanovených rozměrech. Úplně stejně fungovala i společnost RyanAir. Minulý rok přišlo první omezení. Od začátku listopadu jste si příruční zavazadlo mohli vzít s sebou do kabiny pouze v případě, že jste připlatili šest eur za přednostní nástup. V opačném případě vám bylo zdarma odbaveno jako zavazadlo klasické.

Když jsem tohle léto letěla s RyanAirem z Berlína na Mallorku, přednostní nástup jsem si kvůli pohodlí dokoupila. Šest eur tam, šest zpátky – letenky můžou být levné, jak chtějí, stejně to s nimi hejblo. Díky okolnostem letu jsem se ale sama sebe musela ptát, jestli může RyanAir chtít takovou službu po lidech proplácet.

Nejen že jsme měli při letu zpátky čtyři hodiny zpoždění na letišti, ale taky jsme hodinu a půl hledali člověka, který měl být na palubě, ale nebyl k sehnání. Do jedné hodiny ráno jsme čekali, než přestane údajný déšť v Berlíně, abychom nakonec přistáli druhé straně města. Ten den totiž shodou okolností začala stávka RyanAir na letišti Tegel, takže nás bez emocí vysadili na Schönefeldu. Kdybych měla stíhat navazující let nebo bych měla na Tegelu zaparkované auto, možná bych se vztekala. Takhle jsem zůstala akorát plná úžasu.

Ten mě neopustil ani po tom, co se RyanAir přesně po roce rozhodl svoje omezení upgradovat. Příruční zavazadlo možná získalo pár centimetrů navíc, ale za jeho odbavení musí každý cestující zaplatit dvě stě korun. Řešením je nacpat všechny potřebné věci do kabelky nebo si i tentokrát připlatit za přednostní nástup.

Podle marketingového ředitele Kennyho Jacobse prý RyanAiru naštěstí nejde o výdělky, ale o minimalizování zpoždění. Navíc si podle něj většina cestujících přednostní nástup už stejně kupuje, takže by se změny neměly téměř nikoho dotknout. Uvidíme. Třeba budou letadla odteď startovat už jen na čas a bez problémů.

Tereza Kovandová

→

6 STUDENTA Listopad 2018

NÁZORY Zdroj: Reuters

Uvědomujeme si reálné dopady svého chování na internetu?

Sociální sítě mají silnou moc. Primárně by měly pomoci lidem v komunikaci a měly by je spojovat. Paradoxně je v mnoha případech poslední dobou spíše rozdělují a siláctví na internetu je pro spoustu lidí hlavní ventil jejich nespokojenosti. Pojem sociální síť je velice abstraktní.

Osoby za klávesnicí se často zbavují pocitu zodpovědnosti a mylně se domnívají, že jejich chování a vyjadřování na internetu nebude mít na realitu žádný dopad. Ale je tomu opravdu tak?

Stačí jeden příklad za všechny. Barmský mnich jménem Ashin Wirathu je na sociálních sítích známý díky svým videím a postům, kde šíří nenávistné pomluvy vůči Rohingům. Zvláště na Facebooku se denně objevovaly nenávistné statusy a velká část obyvatel Barmy je pokládala za pravdivé. Výsledek? Genocida této muslimské menšiny a masový útěk Rohingů z Barmy. Facebook sám přiznal chybu, protože proti projevům nenávisti na síti postupoval příliš laxně, ale čas zpět nevrátí. Samozřejmě nemůžeme situaci v Barmě banalizovat a shazovat všechnu vinu pouze na Facebook, nicméně je to dobrý příklad toho, jak může sociální síť ovlivnit atmosféru v zemi a přispět ke změně chování společnosti až za hranici lidskosti.

Kromě pomluv představují nebezpečí i dezinformace, které se po sociálních sítích šíří stejně hojně. Většina článků obsahujících fake news má agresivní podtext, snaží se v lidech vzbudit strach a vztek.

Přitom často stačí málo. Existují projekty jako manipulatori.cz, demagog a další, které tyto hoaxy vyvracejí. Základem je najít si informaci u více důvěryhodných zdrojů. Takže ověřovat, ověřovat, nebo se z toho zblázníš.

Proti extremistickému chování na síti se musí bojovat. První tresty už padly i za tuzemskou kauzu prvňáčků z Teplic. Pod fotkou první třídy jedné z místních základních škol, kde převážnou část žáků tvoří cizinci či příslušníci romské menšiny, se na Facebooku objevovaly nenávistné komentáře. Slova sice nikdy nikomu neublížila, ale dokážou vytvořit nenávistnou atmosféru, která už nebezpečná je. I v historii bychom našli spoustu příkladů. A proto se příště, až budete chtít napsat něco na sociální síť, raději třikrát pořádně nadechněte, dostaňte ze sebe prvotní vztek a pořádně se zamyslete, jestli jste si vědomi možných následků.

Jiří Komárek

→

Listopad 2018 STUDENTA 7

ANKETA

Setkáváte se často s případy syndromu vyhoření mezi studenty?

Jak jim můžete pomoct?

V zásadě můžeme říct, že se se studenty prožívajícími vyhoření ze studia setkáváme a snažíme se jim individuálně pomoci cestou psychologických konzultací.

Pořádáme taky rozvojové kurzy (stress-management apod.), které mohou sloužit jako prevence.

Petr Matoušek, → Mgr. psycholog a kariérní poradce, Poradenské centrum ICV VUT

Co se týče syndromu vyhoření, nabízí Poradenské a profesní centrum studentům zdarma individuální psychologické, studijní a kariérové poradenství, koučování, případně workshopy a semináře. Jejich prostřednictvím pomáhá studentům osvojit si principy dobrého time managementu, stanovit si cíle a priority, hledat nebo podpořit motivaci ke studiu a taky se dobře zorientovat na trhu práce.

Miluše Těthalová, → PaedDr. personální kouč, Centrum vzdělávání všem

INZERCE

SM000100

Ano, občas se při konzultacích s tímhle fenoménem setkávám. Pokud nejde o nějakou akutní fázi, hledám se studenty jejich ztracenou motivaci, zdroje a vize do budoucna. Je to velmi individuální, téměř vždycky se v jednotlivých tématech odráží osobní příběh studenta.

Barbora Šímová, → Mgr. psycholožka, Poradenské centrum MENDELU

I s takovými problémy se na Poradenské centrum studenti obracejí. Pomocnou ruku jim podáváme ve formě bezplatného psychologického poradenství, a to v rozsahu až pěti konzultací s profesionálním psychologem. Objednat se studenti mohou na psycholog@muni.cz.

Marie Szopová, → Mgr. manažerka, Poradenské centrum MUNI

KONTRAREVOLUCE

JAKO BY MI NĚCO VYSÁVALO MYSL SKRZE OČNÍ BULVY

N

árůst stresu u mladých, nárůst výskytu deprese, nárůst spotřeby antidepresiv, nárůst sebevražd. Některé weby dokonce mluví o syndromu vyhoření, na míru vytvořeném pro nás – popisují ho jako „Millennial Burnout“.

Ekonomická čísla však v kontrastu s tímhle říkají, že se máme radovat – ekonomika roste, společnost bohatne, nemáme žádnou velkou válku a umíme vařit 420 variací kávy. Proč jsme tak zranitelní? Jdu najít viníka, kolektivně ho pak popravíme veřejným lynčem na sociální síti.

V tomto vysoce odborném psychologickém textu ověříme hypotézu vyřčenou na obrázku výše

Žijeme ve světě možností. Svoboda volby a nejrůznější životní cesty, po kterých se můžeme vydat, nás osvobozují a zároveň matou. Jako by mantrou naší generace bylo: „Mám strach, že si vyberu špatně.“ A tak radši vyčkáváme a nevybíráme si vůbec. A když si nakonec přece jen vybereme, dosahujeme všeho daleko rychleji než generace předchozí. Několik mých vrstevníků řídí velké týmy lidí, má vlastní kancelář a krásný naleštěný Superb. Všichni uspěli a dosáhli na tolik kýžený vliv.

Jenže když je pak potkám, vykládají mi jen to, že pracují od sedmi ráno do jedenácti večer a že nebyli tři roky na dovolené. Trochu smutněji pak přiznávají (většinou po čtvrtém pivu), že tajně pochlastávají. V kapse nervózně chrastí plastovým pytlíčkem a podezřele často odcházejí na toaletu. To všechno proto, aby ten nápor zvládli.

Kultura práce se živí jejich osobnostmi, které se postupně ztrácejí. Přiznat si to nechtějí, tak mozku velí substancemi – „vytvoř mi duši umělou“. K čemu je ti, kamaráde, ten Superb, když v noci nespíš? Místo spánku přemýšlíš nad svým dalším projektem nebo epilepticky přeblikáváš okna prohlížeče mezi návrhem budgetu pro další kvartál, obrázkem kočky a podivnou modelkou pokrytou špatnýma kérkama.

Zrychlení času způsobuje 24/7 on-line kultura a její působení okamžitou odměnou. Klik klik a máme srdíčka. Ulalalá, to byly jednoduché endorfiny. Zároveň jsme bohužel pořád dostupní pro svého šéfa a spolupracovníky. A tohle nastavení je málokdo z nás schopen odmítnout. Dříve zřetelný předěl mezi prací a volným časem je rozmazaný jako staré GTA. Korporátní kultura nám dokonce vštěpuje, že je to tak správné a my se jenom neumíme přizpůsobit. „Nežer oběd a táhni na meeting, aktivně pracuj i na dovolené, odpaluj e-maily do hluboké noci! Buď práce, buď stroj, buď lepší, buď rychlejší, buď voňavější než ostatní.“ Říkal mi kdysi starý bard, bývalý král kuplířů, v jehož podnicích se v 90. letech porcovala Morava: „Když se pracuje, tak se má pracovat, když se slaví, má se slavit.“ Nic mezi nepřipouštěl. V pokročilých sedmdesáti letech měl elánu více než stovka utrápených mileniálů dohromady.

Většina juniorních pozic, na které po dokončení vzdělávacího procesu nastoupíme, je ze své vlastní povahy nudná a repetitivní. Nuda je náš další úhlavní nepřítel. V roce 1957 provedl americký psychiatr Donald O. Hebb pokus se studenty, kteří leželi se zakrytýma očima a sluchátky dnem i nocí na posteli v místnosti velikosti cely. Jednou za čas byli donuceni řešit jednoduché kognitivní úkoly. Nikdo z izolovaných nebyl schopen soustředit se na zadané úkoly a jejich myšlení vykazovalo podstatné známky poruchy. Experiment měl běžet dva měsíce, musel však být po týdnu zrušen a z krabice vylezla plejáda frustrovaných individuí.

Jeden ze subjektů po skončení pokusu prohlásil, že cítil „jako by mu něco vysávalo mysl skrze oční bulvy.“ Když to tak půjde dál, možná se jednoho dne postavíme před zrcadlo a zjistíme, že se na sebe nemůžeme ani podívat. Veškerou energii a kreativitu jsme obětovali někomu jinému a z nás zbyla vysátá hrouda uhlíku a vody. A pak ano, dojde naplnění poselství ze začátku tohoto textu a bude se na nás souhrnně vzpomínat jako na ty depresivní a sebestředné, maskující veškerý smutek sarkasmem.

Ještě je čas se vzepřít!

→ Radek Kögler

KDYŽ SE PRACUJE, TAK SE MÁ PRACOVAT, KDYŽ SE SLAVÍ, MÁ SE SLAVIT Listopad 2018 STUDENTA 9

→ SKOTSKO

WHISKY JE PITÍ PRO BOHY Ze svého dvoutýdenního putování po Skotsku jsem si odnesl pár pijáckých zážitků, které tuto drsnou a krásnou zemi vystihnou lépe než obsáhlé cestopisné bichle. Jak se díky whisky v domovině bodláků a Williama Wallace zorientovat taky?

10 STUDENTA Listopad 2018

Autor: Mojmír Sedláček

A

čkoli vám Irové hrdě řeknou, že nejstarší whiskey pochází právě z jejich ostrova, s tou skotskou se momentálně rovnat prostě nemohou. Irských palíren je aktuálně osmnáct, jen pár jich však má tradici delší než několik posledních let. Zato ve Skotsku narazíte na celých sto dvacet šest aktivních palíren! Je to vážně věda a ani po zhruba třech desítkách značek, které se mi usilovnou prací podařilo ochutnat, se necítím stoprocentně v obraze.

Co však člověk po dvou týdnech ve Skotsku a mnoha koštováních tamějších tekutých dobrot říct může, je, jak trefně právě tohle pití vyjadřuje celou zemi a její obyvatele. Jen ignorant a zapřisáhlý odpůrce lihovin si může myslet, že tu jde pouze o alkohol. Limonádový Joe by měl se Skoty vážný problém, ale nepochybuji o tom, že by se jim ho podařilo přesvědčit; ve zlatavém moku se totiž skrývá mnohem víc.

Skotská whisky (psaná bez „e“, aby si ji náhodou někdo nespletl s irskou konkurencí) se dělí na šest oblastí podle svého původu. Tyto oblasti se od sebe liší nejen geograficky, ale i způsobem přípravy a následné chuti. Na vlastní chuťové pohárky jsem si ověřil, že

rozdíl mezi zakouřenými odstíny značek z drsného ostrova Islay a ovocnými, sluncem zalitými druhy z hornatých Highlands je opravdu nepopsatelný. No, a když je něco nepopsatelného, tak se to prostě musí ochutnat, že.

Jestli mají často zasmušilí, až depresivní Skoti nějakou srdcovku, je to bezesporu právě whisky. Každý se rozzáří, když si o ní chcete povídat, ideálně si nechat poradit. A to si buďte jisti, že si poradit necháte, neboť orientovat ve všech těch pojmech jako single malt, blended, single barrel, sherry cask finish a spoustě dalších je pro běžného, pivem odkojeného Středoevropana zpočátku nadlidský úkol. Časem však pochopíte, že Skoti své národní pití milují, jelikož se jim do něj podařilo vtisknout to nejlepší z nich samých.

Pro lepší představu se vyplatí návštěva nějaké té palírny, osobně mohu doporučit Glenmorangie. Ne nadarmo patří mezi nejoblíbenější single malt whisky (tedy připravené v jedné palírně) ve Skotsku. Samotná palírna vypadá podobně jako naše pivovary, jakmile však našince zavedou do skladu sudů, kde jemný, ovocem prosycený nápoj zraje více než deset let, už nebude chtít jinam. Určitě však stojí za návštěvu i nějaká komentovaná ochutnávka, například v baru Whiski Rooms v Edinburghu. Dozvíte se vše o přípravě, historii i rozdílech mezi jednotlivými chutěmi. Neuvěříte, kolik toho lze ve sklence whisky nalézt – podle milovníků sladové pálenky dokonce více odstínů chuti a vůní než ve víně. Že se tahle variabilita odráží i v neuchopitelné skotské duši a nezkrotné přírodě, už je snad samozřejmost…

SM000202

NEWS

→ CO SE DĚJE? Vysokoškolsky vzdělaní řidiči bourají častěji, kampaň #nepozornostzabíjí to chce omezit

Vědci z Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze vynalezli „světelný buben“, může změnit automobilový průmysl, architekturu i počítačové hry Tým vedený docentem Vlastimilem Havranem z katedry počítačové grafiky a interakce Fakulty elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze (FEL ČVUT) sestrojil takzvaný Lightdrum. Tento speciální měřicí přístroj dokáže přesně změřit vzhled povrchu objektů a následně jej reprodukovat ve virtuálním prostředí. Oproti ostatním podobným objevům je „světelný buben“ kromě přesnosti také snadno přenositelný.

Vypadá jako válec, uvnitř kterého je šest kamer pořizujících snímky s vysokým dynamickým rozsahem (HDR), dále také kopule se 139 LED moduly, které osvětlují měřený vzorek.

V průměru má pouhých 60 centimetrů a délku 40 centimetrů. „Naše technologie je výjimečná v tom, že umožňuje měření přímo na místě. Doneseme jej ke katedrále, pomocí držáků připevníme k povrchu a změříme, jak bude vypadat při libovolném osvětlení. Během měření nic nezničíme. Kvalita pořizování dat vzhledu vzorku je srovnatelná nebo vyšší než u existujících technologií,“ popisuje docent Havran v tiskové zprávě FEL ČVUT. V budoucnu by vynález mohl pomoci tam, kde je třeba realistická virtuální prezentace návrhu, zejména v automobilovém průmyslu, architektuře, módním návrhářství, ale třeba i v počítačových hrách.

12 STUDENTA Listopad 2018

Kampaň České asociace pojišťoven #nepozornostzabíjí se už dlouhodobě snaží upozornit na nebezpečí mobilů za volantem.

Podle průzkumu společnosti STEM/MARK v autě telefonují dvě třetiny vysokoškolsky vzdělaných řidičů. „Data průzkumu potvrdila čísla pojišťoven, která ukazují, že nehodu kvůli mobilu za volantem způsobí každé 1038. vozidlo řízené řidičem se základním vzděláním. U řidičů vysokoškolsky vzdělaných je to ale už každé 208. auto,“ upozorňuje výkonný ředitel České asociace pojišťoven Jan Matoušek v tiskové zprávě. „Žádný pracovní e-mail ani hovor by však neměl dostat přednost před bezpečím řidiče a jeho okolí,“ dodal.

Nepozornost při řízení, často způsobená právě mobilem, je nejčastější příčinou nehod. „Pokuta za držení mobilního telefonu je v České republice nastavena poměrně nízko,“ vysvětlil v tiskové zprávě ředitel služby dopravní policie Policejního prezidia ČR plk. Tomáš Lerch. Za přestupek se u nás platí na místě do 1000 Kč, zatímco třeba na Slovensku to může být v přepočtu až 3000 Kč.

MŠMT podpoří digitalizaci veřejných vysokých škol 50 milionů korun vyhradilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) na podporu digitalizace veřejných vysokých škol, chce zlepšit, zjednodušit a zrychlit elektronickou výměnu informací v rámci studia. „Vzhledem k reálným potřebám se zaměřujeme nejen výhradně na studijní agendu, ale i na související otázky například podoby webových stránek či zřizování digitální brány pro poskytování informací, postupů či asistenčních služeb,“ sdělil v tiskové zprávě náměstek pro řízení sekce vysokého školství, vědy a výzkumu MŠMT Pavel Doleček. „Finanční prostředky umožní vysokým školám řešit naléhavé úkoly spojené zejména s požadavkem programu Erasmus+ na digitalizaci agend spojených se zahraniční mobilitou studentů,“ uvedl také v tiskové zprávě rektor Akademie múzických umění v Praze a místopředseda České konference rektorů pro vnější záležitosti Jan Hančil. Školy mohou podávat žádosti o dotace do 5. listopadu.

Orbánova vláda zakázala genderová studia na univerzitách Maďarská vláda zakázala univerzitám vyučovat obor genderová studia, informovala s odvoláním na zpravodajský server 444.hu agentura DPA. Stávající studenti mohou studium dokončit.

Jednalo se o magisterský obor, který zkoumal rozdíly mezi ženami a muži. „Maďarská vláda je jasně přesvědčena, že lidé se rodí buď jako muži, nebo jako ženy. V životě si pak vedou podle svého uvážení co nejlépe, ale kromě toho maďarský stát nechce utrácet veřejné prostředky na vzdělávání v tomto oboru,“ řekl už v létě šéf úřadu vlády Gergely Gulyás.

Orbánova vláda je pověstná hájením konzervativních hodnot včetně podpory „tradiční rodiny“. Zástupci univerzit tento krok ale kritizují a považují ho za nepřípustné zasahování do akademických svobod.

Občanská demokratická strana

9

Nezávislý kandidát

3

STAROSTOVÉ A NEZÁVISLÍ

3

→ → →

Křesťan. a demokrat. unie – Českosl. strana lidová

2

0

„Marek Hilšer do Senátu“

1

+1

ANO 2011

1

Česká pirátská strana

1

→ → →

POSUN

Česká strana sociálně demokratická

1

-12

Koalice KDU-ČSL, Zelení, STAN a TOP O9

1

+1

Koalice ODS, STAN a STO

1

Koalice ODS, STAN a TOP 09

1

Koalice Zelení, ODS, STAN a TOP O9

1

→ → → →

MANDÁTY

Ostravak

1

0

SENÁTOR 21

1

+1

ČSSD v senátních volbách tratila, nejvíce posílila ODS

+5 +2

+3

+1 +1

→

Z celkem 140 zemí patří České republice 29. příčka v žebříčku konkurenceschopnosti, který každý rok sestavuje Světové ekonomické fórum (WEF).

V porovnání s prvními patnácti státy Evropské unie zaostáváme kromě makroekonomické stability ve všech dalších jedenácti ukazatelích. Česká republika obdržela 71,2 ze 100 možných bodů. Nejhůře dopadla v hodnocení infrastruktury, kvalifikované pracovní síly, stavu institucí a ve využívání informačních technologií. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) už podle ministryně Marty Novákové podniká některé kroky ke zlepšení situace, například změny v systému investičních pobídek. „Digitální stát je jednoznačnou vládní prioritou,“ sdělila v tiskové zprávě MPO. WEF srovnává země podle dvanácti faktorů – infrastruktury, vzdělání a zdravotnictví, efektivity pracovního trhu, makroekonomického prostředí, transparentnosti a výkonnosti vlády. Nejlépe dopadly Spojené státy, Singapur a Německo. Česko si oproti minulým letům polepšilo o dvě příčky.

STRANA

+1 +1 +1

→

Česko zaostává v konkurenceschopnosti, oproti minulým rokům jsme na tom ale lépe

Zdroj: ČT24

V letošních volbách do třetiny senátu, které proběhly od 5. do 6. a 12. až 13. října nejvíce oslabila Česká strana sociálně demokratická (ČSSD), ztratila celkem dvanáct mandátů. Naopak Občanská demokratická strana (ODS) si o pět křesel polepšila.

Volební účast v druhém kole byla jen 16,49 %.

Zvoleni byli i neúspěšní kandidáti na prezidenta a nestraníci profesor Jiří Drahoš, diplomat Pavel Fischer a lékař Marek Hilšer. „Když mě lidé viděli, tak věděli, o koho jde.

Ať už v pozitivním, nebo občas i negativním slova smyslu. Čili určitě to byla výhoda. A to asi u všech prezidentských kandidátů,“ okomentoval svou kampaň pro ČT24 Drahoš.

Naopak Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) v horní komoře poslanecké sněmovny své zastoupení vůbec poprvé od vzniku Senátu (1996) mít nebude.

Mladí olympionici vezou z Buenos Aires 13 medailí, 3 z toho zlaté Na Olympijských hrách dětí a mládeže v Buenos Aires získala česká výprava 13 cenných kovů, z toho 3 zlaté. Naší nejúspěšnější sportovkyní byla plavkyně Barbora Seemanová se třemi medailemi.

V závodě na 100 metrů volným způsobem a 50 metrů kraulem doplavala Seemanová první, na 200 metrů kraulem třetí – a to i přes tréninkový výpadek přes zimu, kdy měla mononukleózu. „Těchto medailí si cením hrozně moc. Je to nejvýš postavená soutěž, kde jsem kdy byla a uspěla. Sešla se tu světová konkurence,“ okomentovala svůj úspěch.

Na stupních vítězů se umístila také čtvrtkařka Barbora Malíková, která doběhla první, stříbro vybojovali basketbalistka Kateřina Galíčková v soutěži ve střelbě na koš, judista Martin Bezděk a veslařky Anna Šantrůčková a Eliška Podrazilová.

Bronz slavili kanoista Jiří Minařík, dvojbojař František Polák, badmintonistka Tereza Švábíková, kordistka Veronika Bieleszová, judistka Ester Svobodová a v poslední den atletického programu i oštěpař Martin Florian.

Listopad 2018 STUDENTA 13

→ MLADÍ A NEMOCNÍ

CO NÁM DĚLÁ NEPOŘÁDEK V HLAVĚ

J

ako by už bylo skoro normální mít v osmnácti letech předepsané léky na deprese nebo jiné psychické onemocnění. To, co bylo ještě před pár lety pro většinu z nás tak trochu zapovězeným tématem, se dostává do běžné denní konverzace. Co stojí za tím, že o těchhle problémech slýcháme daleko víc než dřív? Špatné rodinné zázemí, uspěchanost doby, alkohol, drogy, komplexy? Aktuálně se vina hází na sociální sítě, na kterých dneska trávíme většinu našeho dne.

Díky sociálním sítím máme čtyřiadvacet hodin denně přístup k novým informacím, spolu s tím ale i k životům ostatních. Souběžně sledujeme zprávy

14 STUDENTA Listopad 2018

o vlnách migrantů a perfektní dovolenkové fotky člověka, se kterým jsme se osobně nikdy nepotkali.

Nemáme k němu žádný vztah, jeho posty v nás ale i přesto zanechávají pichlavý pocit závisti.

Neurovědkyně Marie Salomonová z organizace Nevypusť duši si však vlivem sociálních sítí na většinu současných poruch není úplně jistá. „Na takový závěr máme zatím hrozně málo dat. Všichni mají pocit, že spojitost existuje, ale zatím jde pouze o fenomén, který ještě čeká spousta výzkumů. S jistotou můžeme říct jen to, že sociální sítě mají svůj podíl na vzniku anorexie nebo bulimie – kvůli neustálému srovnávání se s okolím.“

Autorka: Tereza Kovandová

Když posloucháme příběhy našeho okolí, můžeme mít pocit, že se s psychickými poruchami u mladých lidí roztrhl pytel. Přestože se máme nejlíp za poslední desítky let, vypadá to, že ve své hlavě strádáme čím dál víc.

TÉMA

Celá věc je zároveň těžká i na zkoumání, protože vytvořit kontrolní skupinu je v dnešním světě téměř nemožné. Kde totiž sehnat vzorek teenagerů, kteří nepoužívají sociální sítě? Zároveň měření ovlivňuje spousta dalších faktorů, rozdíl je třeba v tom, jestli žijeme ve městě, nebo na vesnici.

Podle Marie Salomonové může být největší problém v dnešním překotném stylu života. Doba se změnila, zrychlila, nezměnil se však systém, který by na to mladé lidi připravoval. „Dřív jsme odepisovali na jeden dopis za měsíc, teď odepisujeme na dvacet zpráv za minutu,“ poukazuje na rychlost komunikace.

NEKLIDNÉ MLÁDÍ

Osmnáctiletá Lara se ve svém životě potýká s problémem, který může být pro tak mladého člověka těžko uchopitelný. Má diagnostikovanou schizofrenii a hraniční poruchu osobnosti. „Nevím, co přesně je příčinou, ale asi se to se mnou táhne už od dětství. Uspěchaná doba a vysoké nároky, které jsou kladené na každého z nás, tomu určitě nepřispívají.“ Velký vliv vidí Lara i ve svém rodinném zázemí – otec se jí v mládí příliš nevěnoval, máma ji psychicky vydírala a babička ji zase soudila jen podle ostatních. „Začala jsem zneužívat různé prášky a zkoušela drogy, abych se cítila dobře. Minulý rok na podzim pak přišla první psychóza,“ vysvětluje okolnosti své první hospitalizace.

Dvaadvacetiletá Nika nemá, na rozdíl od Lary, pevně stanovenou diagnózu. Dlouhodobě se však necítí dobře, a proto hledá dobrovolně pomoc u odborníků. „Vždycky, když jsem poznala, že lítám v nějakém problému, jsem se objednala a zašla k doktorovi.

Psychiatry jsem střídala s terapeuty. Psychiatr mi napsal prášky, terapeut ze mě zase dostal, že se nemám ráda.

Psycholog mě poslal k psychiatrovi,“ popisuje Nika svou zkušenost s lékaři a přiznává, že prášky, které dostala předepsané, zneužívala. Svoji léčbu vnímala tak, že jí někdo dával drogy zadarmo, k psychiatrům proto raději přestala chodit. „Peru se s tím pořád, ale tak sezonně. Neumím pracovat sama se sebou, se svými emocemi – buď je v sobě potlačuju a dělám problémy, nebo necítím nic. Vinu vidím v sobě, občas si říkám, že si ubližuju cíleně.“ Psychická onemocnění samozřejmě nejsou fenoménem mladých lidí, nemocný může být úplně stejně i dospělý člověk. „V devětadvaceti letech jsem byl hospitalizován s paranoidní schizofrenií a postpsychotickým defektem osobnosti,“ vypráví Jiří Lédl, známý spíše pod svým internetovým jménem Jirka z Rábí. „Myslím, že jsem se zbláznil z nešťastné lásky.

Trvalo mi několik let, než jsem se zase dostal do normálu, ale dnes jsem za to vlastně asi rád,“ říká Jiří, který se na věc dívá i z opačného úhlu. „Nemoc mi dala svobodu, naději, upřímnost i otevřenost. Dala mi zkušenost, kterou pozná málokdo.“

Podle Jiřího psychologie západního směru nefunguje správně a západní společnosti se to brzy vymstí.

Předpokládá, že nemocných lidí může přibývat – a to nejen kvůli samotným nemocem, ale i kvůli jejich špatné léčbě.

KARTÁČEK NA DUŠI

Podle průzkumů, zabývajících se psychickými problémy, to vypadá, že na Jiřího slovech něco bude. Fakta mluví jasně – počty případů se rok od roku zvyšují.

Názory odborníků na důvod rostoucí křivky se však různí. „Zda jsme na tom ve společnosti opravdu hůř, není podle mého jisté. Daleko víc je možné, že se o těchto onemocněních zkrátka umíme lépe bavit – lidé se nebojí jít k doktorovi nebo se s potížemi svěřit blízkým,“ vypočítává Marie Salomonová. Čísly v průzkumech může hýbat i dlouhodobě se zlepšující odborná péče a lepší diagnostika.

Ať už je to s příčinou naší duševní (ne)pohody jakkoli, jedno platí stále – dostatek kvalitního spánku, pravidelný pohyb a odpočinek je cesta, jak předejít alespoň některým typům onemocnění. Dodržování psychické hygieny by proto pro nás mělo být stejně běžné jako čištění zubů. „Všechno je v určité míře jedovaté.

Pokud vypijete moc vody, může vás otrávit. Stejně tak vás může zabít pár lžiček soli, přestože tělo sůl potřebuje. Celý náš život by proto měl být hlavně o rozumné míře a balancu,“ dodává Marie Salomonová.

I když jsou psychické poruchy záležitostí všech pohlaví i každého věku, v oblasti duševního zdraví jsou děti a mladí lidé jednou z nejohroženějších skupin. Padesát procent chronických duševních onemocnění se poprvé objeví do čtrnácti let, tři čtvrtiny celkového počtu pak do čtyřiadvacátého roku života.

Listopad 2018 STUDENTA 15

→ KDYŽ SE DREAM JOB STANE NOČNÍ MŮROU Nejen sociální sítě a neshody v rodině mohou vést k psychickým problémům. Koulí na noze se může stát i dříve vysněná práce. Připadáte si, že vás začíná ubíjet? Syndrom vyhoření doprovází pocit, že už nemůžete dál. S Pavlou Horákovou jsme mluvili o tom, jak mu předcházet i jak se hodit zpátky do pohody. Pavla se specializuje na kariérní poradenství pro studenty v rámci Kariérního centra MU a na volné noze pomáhá manažerům mezinárodních firem.

Stále častěji se mluví o syndromu vyhoření. O co přesně jde, je to nemoc?

Jde o dlouhodobý stav vyčerpanosti z práce. A slovo stav je velmi důležité, protože u nás není syndrom vyhoření považován za nemoc. V některých zemích, třeba v Americe, to za nemoc považují. Každopádně projevuje se tak, že se necítíte sám sebou, snižuje se vaše pracovní výkonnost, nemáte z ničeho radost a přestáváte mít rádi svou práci. Stahujete se do sebe a omezujete kontakt s kolegy. Velký vliv na to má dlouhodobý stres, vysoké pracovní nároky a vyčerpávající kontakt s lidmi v práci.

Autorka: Andrea Soukupová, foto: Eva Rušarová

Zajímalo by mě, jestli tím trpěli lidé před padesáti lety. Mohla „vyhořet“ třeba moje babička?

Oficiálně byl „burnout“ pojmenován v roce 1974 americkým psychologem Herbertem Freudenbergerem, ale jsem přesvědčená, že to tady bylo i před tím. Jen nebylo prioritní se vyhořením zabývat. Tím, že se teď tlačí na výkonnost a doba je rychlejší, se vyskytuje stále více případů a je potřeba se o tom více bavit.

Jde syndrom vyhoření zarazit už na začátku?

Pokud si uvědomíte, že jde o vyhoření, pak ano. Ale většina lidí se o vyprahlosti dozví, až když se dostanou do pokročilého stádia. Nejhorší na burnoutu je, že prvotním stádiem je totální nadšení. Jdete do jakýchkoliv projektů po hlavě, máte sklony k workoholismu. Jak asi tušíte, je hodně těžké poznat, že u vás začíná syndrom vyhoření. Být šťastný z nové výzvy nutně neznamená, že vyhoříte.

Jak se z počátečního nadšení stane noční můra?

Pokud práci nebo novému projektu dáváte maximum a omezujete své koníčky, může se dostavit pocit unavenosti a nespokojenosti. Navíc pokud většinu pracovního času trávíte s lidmi, je to ještě horší. Musíte se přemáhat, abyste vypadali pozitivně, bavit se s nimi, i když na to nemáte náladu. Přidejte si k tomu ještě

dlouhodobý stres, který může být podpořen deadliny, a vyhoření klepe na dveře.

Unavenost a nespokojenost je pravděpodobně jen začátek. Jak se to stupňuje dál?

Při stagnaci si už uvědomujete, že všechno nejde tak, jak by mělo. Pokud to nezastavíte, dostáváte se do frustrace. Necítíte se být sám sebou, jste na pokraji sil, začnete být protivní a nemáte náladu na nic a nikoho.

Nakonec vám bude všechno jedno, prostě vyhoříte.

Někdo se tomu postaví čelem a udělá životní změnu, která povede k lepšímu. V krajním případě to může skončit závislostí na alkoholu nebo se začnou projevovat sebevražedné sklony. Zde je nutné neprodleně vyhledat psychologa.

Co když začínám pociťovat, že si mě syndrom vyhoření začíná omotávat kolem prstu. Co mám udělat, abych se mu ubránila?

Zaměřte se na volnočasové aktivity a přestaňte řešit problémy ostatních. Vymezte si čas, který věnujete projektům, práci a který sami sobě. Vraťte se ke koníčkům, které vás dřív bavily, ať už to byla keramika, modelování letadel, či nějaký sport. Obraťte se na své kamarády a vyrazte do společnosti. Občas si stačí o pocitech promluvit s někým, komu věříte.

Samozřejmě záleží i na osobnosti člověka.

Opravdu? Jakou roli v tom hraje osobnost?

Podle posledních výzkumů z roku 2017 jsou extroverti před burnoutem více v bezpečí. Proč? Rádi se setkávají s lidmi a mají je upřímně rádi. To je jejich protilék. Pokud je něco štve, začnou o tom mluvit.

Naopak introverti se vyhýbají setkávání s klienty a lidmi v práci. Dlouhodobý stres, vystupňovaný častým a nechtěným osobním kontaktem, pro ně může být náročný. Když přijdou domů, uzavřou se do sebe a neventilují nijak nespokojenost. To může ještě víc stupňovat jejich vyprahlost.

PRVOTNÍM STÁDIEM BURNOUTU JE TOTÁLNÍ NADŠENÍ Listopad 2018 STUDENTA 17

TÉMA

HLAVNĚ TO NEPŘEHÁNĚT

Napadá burnout určité typy lidí? Kdo z nás je „ohrožený druh“?

Záleží na tom, jak zvládáte stres a jak se s ním vyrovnáváte. Podle výzkumníka Berjotse a jeho kolegů se nejčastěji projevuje u lidí ve věku 24 až 34 let, kteří jsou svobodní a mají méně pracovních zkušeností.

Vyhoření se může projevit až po několika letech, takže si od těch 24 ještě odečtěte pár let. No, a dojdete k tomu, že už při studiu můžete mít náběh na vyhoření. Podle výzkumníků Guthrie a Johnese by pohlaví nemělo mít vliv na četnost výskytu, ale prokázalo se, že ženy snášejí vyhoření hůře po emoční stránce.

Když mluvíte o stresu na pracovišti, tak mě napadá, že to může souviset i s volbou povolání. Přece jen vrátný může být víc v klidu než ředitel společnosti.

Rozhodně. Nejčastěji se však projevuje u pomáhajících profesí nebo u těch, které každý den pracují s lidmi.

Jedná se o lékaře, právníky, novináře, manažery, zaměstnance zákaznické linky nebo třeba obchoďáky.

Obecně jde o povolání, ve kterých se často vyskytuje stres. Dotýká se to pracovníků, kteří vyslýchají trápení ostatních, musejí pracovat efektivně a komunikují s okolím, i když na to nemají zrovna náladu.

Zatím mluvíme stále o pracujících. Můžou studenti vyhořet třeba ve dvaceti?

To je složitější. Musí být na ně vyvíjen nátlak a stres dlouhodobě. Podle mého názoru se s tím nepotká student, který věnuje čas škole a nepracuje. Na druhou 18 STUDENTA Listopad 2018

stranu tu máme spoustu šikovných mladých lidí, kteří při studiu rozjíždějí vlastní byznys. Pokud neukočírují správné rozvržení volného času, práce a studia, pak by se u nich mohla projevovat počáteční stádia burnoutu.

Zažila jste sama vyhoření?

Ano, i mě to dostihlo. Naštěstí jako psycholog znám projevy vyhoření, a tak jsem to stihla podchytit hned na začátku. Tím, že pracuji s klienty, tak jsem hodně řešila jejich problémy a věnovala jim veškerou svou energii. Chodila jsem zničená z práce, neměla jsem na nic náladu. Pak jsem si řekla „dost“ a jasně si vymezila čas, kdy budu pracovat, regenerovat a věnovat se sobě a svým přátelům. Díky vyhoření jsem objevila skvělý sport, který se jmenuje dračí lodě. Spolu s přáteli teď jezdíme s dračími loděmi na mistrovství světa.

Určitě znáte další lidi, kteří se dostali do podobné situace. Jak ji vyřešili?

Hodně mých klientů má náběh na vyhoření a dost z nich si jím prošlo. Dnešní doba je hodně rychlá, tlačí se stále více na efektivitu a produktivitu. Znám několik manažerů, kteří situaci vyřešili tím, že odešli z oboru a založili si restauraci. Někomu pomůže věnovat čas pouze regeneraci, jinému zase pomůže změnit profesi.

Hlavní je si uvědomit, že máte tento problém, a nebát se říct o pomoc. Ať už kamarádovi, poradci ve škole, nebo třeba psychologovi. Rozhodně to není ostuda.

Jak říkám, i já si tím prošla a nakonec se můj život změnil k lepšímu.

#komentář: Nás nevyhubíte.

Rozhodnutí studovat žurnalistiku je důležitější než dříve. Českým rybníčkem se šíří nová kratochvíle, hojně podporovaná prezidentem Zemanem a premiérem Babišem – tou je strefování se do novinářů a veřejnoprávních médií. Prezidentův výrok „České novináře se zatím vyhubit nepodařilo,“ jste už určitě slyšeli, to samé platí o blbounu nejapném nebo věčném apelu na nedůvěru vůči novinářům. A ani další politici nezůstávají stranou.

Bohužel se může snadno stát, že tahle nepříjemná atmosféra odradí některé uchazeče od studia žurnalistiky. Mít na zádech namalovaný terč asi není nic, po čem by každý toužil. Na druhou stranu, novinářská profese začíná být důležitější než kdy jindy.

Naše země potřebuje kvalitní média, která pravdivě informují a čerpají z věrohodných zdrojů. Potřebujeme hlídat politiky, vytahovat na světlo nepříjemné kauzy a sledovat vývoj událostí, aby se nevymkly kontrole. Umlčet hlídacího psa demokracie by se některým politikům určitě líbilo. Ale my jim to nesmíme dovolit!

Všichni už máme za sebou minimálně měsíc školy, a strašák zkouškového se tak pomalu plíží. Co můžete letos udělat pro to, abyste ho zmákli bez stresu a netrávili dny zavření doma nad skripty? Řekněme si to otevřeně hned na začátek – budete muset začít makat už teď.

Ano, je to vopruz. Ale věřte tomu, že až si v zimě budete odškrtávat zkoušky jedna báseň, tak si poděkujete.

Pro začátek si sežeňte bezvadné studijní materiály. Okoukněte doporučovanou literaturu, vymáčkněte užitečné materiály ze starších studentů, prohledejte internet (např. Primát) a Facebookové skupiny. Nakonec všechny zdroje složte do jednoho megasouboru podle vašeho gusta, s kterým to učení půjde od ruky. Nebudete tak muset přepínat z jednoho zdroje na druhý.

A pak už začněte s průběžnou přípravou. Co nejdřív. S přípravou vám pomůže, když si včas rozplánujete zkoušky, samozřejmě s citem a bez velkých očí. Zbytečně se nestresujte třemi zkouškami v jeden den. Na škodu nejsou ani dávky optimismu a vnější motivace, kdy se za dílčí úkoly drobně odměníte a vymyslíte si i odměny za zkoušky.

Aspoň se budete mít na co těšit!

Studna zážitků jménem couchsurfing. Už jste zkusili?

Znáte couchsurfing? Jde o čtrnáctimilionovou komunitu lidí, která ráda sdílí. Domovy, pokoje, zážitky a příběhy. Pomocí couchsurfingu můžete svět objevovat jinak, získat hromadu vzpomínek a poznat neobyčejné lidi. Stačí se jenom odhodlat, pečlivě pročíst recenze a vyrazit do bytu k někomu jinému, nebo naopak nabízet ubytování jiným cestovatelům a poslouchat jejich historky.

Couchsurfing je sice ubytování „zdarma“, ale i tak se od vás očekává něco na oplátku. Suvenýry z vaší země, ukuchtění národního jídla, procvičení jazyka nebo příběhy z vašich cest. Váš hostitel vám může dělat průvodce městem, ukázat vám turisty neobjevená místa, a dokonce vás vzít za zážitky, které na obyčejné dovolené nenajdete – jako se to stalo Lence v Mexiku, kterou její hostitel vzal na potápění do jeskyní.

Anebo Aničce, která díky hostiteli zažila pravé katalánské Vánoce.

Tetováním ke zdraví Vnímání tetování se s postupem doby stále mění a vypadá to, že v blízké budoucnosti se zapojí do hry o naše zdraví. Už v loňském roce totiž Harvard oznámil vývoj chytrého tetování, které pomůže nemocným a sportovcům. Magická kombinace inkoustu a senzorů mění barvu podle změn v chemickém složení cytoplazmy vašich buněk. Jste dehydratovaní? Zelená barva vašeho tetování vás upozorní, že se máte napít. Trpíte cukrovkou a stoupla vám hladina cukru? Na problém vás upozorní zhnědnutí tetování. A to všechno bez potřeby napájení nebo bezdrátového připojení. Má to jen jeden háček: pokud máte tetování viditelně, váš zdravotní stav uvidí každý. I s tímhle problémem se vědci aktuálně perou.

Listopad 2018 STUDENTA 19

STUDENTA.CZ

→ NEJLEPŠÍ ČTENÍ Z NAŠEHO WEBU

Co můžeš udělat teď, neodkládej na zkouškové

→ KOPAČKY PRO SOCIÁLNÍ SÍTĚ

PROČ SE ZAČÍNÁME ODVRACET OD KANÁLŮ, SE KTERÝMI JSME VYROSTLI

V

předešlých pár měsících došlo k představení výsledků mnoha výzkumů, které se zabývaly právě naším postojem k sociálním sítím.

Některé studie pracují s pojmem „dospívající“, jiné zase se slovíčkem „mladí“. Mnoho z nich se snaží o bližší specifikaci a odkazuje na takzvanou generaci Z, do které patří nejmladší členové společnosti, narození po roce 2000. Přesně ti, kteří si dokázali poradit se smartphonem v době, kdy ještě neuměli ani chodit. Vzhledem k tomu, že jediné, co dělí „zetko“ od mileniálů, je věkový rozdíl v podobě několika málo let, lze nové poznatky vztáhnout k oběma generacím. A o jakých poznatcích je řeč? Stručně řečeno – začíná se nám stále více zamlouvat život ve stavu off-line.

Výzkum provedený univerzitou v Chicagu tvrdí, že více než 58 procent dospívajících si dopřává pravidelné přestávky od sociálních sítí. Číslo se zdá zarážející i samotné spoluautorce studie Amandě Lenhart, která se tématem zabývá již několik let. „Může se zdát velmi překvapivé, že si oddech od sociálních sítí berou dospívající,

20 STUDENTA Listopad 2018

kteří jsou obvykle považováni za horlivé uživatele těchto platforem. Náš výzkum však ukázal, že k dobrovolnému vyloučení z on-line světa mají velmi dobré důvody,“ komentuje výsledky Amanda.

Co se skrývá za těmi velmi dobrými důvody? Tak především únava z konfliktů, které se na sociálních sítích odehrávají. A taky třeba neschopnost vyrovnat se dění prezentovanému na profilech vrstevníků.

Dokonale prezentované životy ostatních v nás vyvolávají pocity závisti a žárlivost. Vzhledem k tomu, že lidé fungují na principu porovnávání se, není výsledkem nic jiného než věčná nespokojenost s vlastními životy. Jak doplňuje britská Královská společnost pro veřejnost, nejškodlivější je Instagram. A není divu. Vždyť právě ten je primárním rodištěm všech perfektních obrázků.

Ačkoli se stále těší velké oblibě, mnoho mladých se ho již přesytilo. Proměnu svého vztahu k Instagramu přibližuje i studentka Nikča, která se s ním rozešla již před rokem. „Facebook mám. Ale instagramový účet jsem zrušila. Většina lidí se na mě dívá jako na blázna, když to

Autorka: Nicole Gawlasová

Naše dospívání bylo doprovázeno vznikem Facebooku a dalších sítí. Díky nim jsme měli možnost snadno navazovat kontakty a užívat si dalších do té doby neznámých výhod. I přesto se nyní otáčíme k sociálním sítím zády. Co nás vede k touze po poznání off-line režimu? Máme pro digitální detox vážné důvody, nebo prostě jen potřebujeme oddech?

zmíním. Přitom já jsem takhle spokojená. Byla jsem velmi aktivní, ale pak už jsem měla dost toho věčného předhánění se. Toho dokazování, kdo se více baví, kdo má lepší věci, více ‚srdíček‘ a tak dále. Ten pocit svobody a volnosti, když jsem zrušila IG účet, byl k nezaplacení,“ vzpomíná bývalá uživatelka.

Právě vliv sociálních platforem na duševní zdraví se stává stále častěji diskutovaným. Mezi psychické potíže totiž spadají i pocity osamělosti, kterými trpí čtyřicet procent mladých lidí, jak dokládá BBC Loneliness Experiment. Ten, kdo přišel s názvem so­ ciální sítě, musel být pěkný ironik.

Facebook a další platformy za pouhých pár let dokázaly institut přátelství zcela změnit. Nebo spíše změnily nás samotné. Najednou nemáme potřebu vídat se s ostatními. Proč taky. Vždyť díky dnešní době a veškerým vymoženostem nemusíme vytáhnout paty z domu, a přesto nebudeme o samotě. Ačkoli se zdá, že za zvuku cinkajících zpráv nikdy nejsme sami, je tomu přesně naopak. Tak nějak jsme přestali rozlišovat virtuální svět od reálného. Průzkumy ale dokazují, že jedinci, kteří preferují on-line svět, trpí osamělostí a mnohdy i depresemi ve větší míře než ti, kteří spoléhají na setkávání se tváří v tvář. Aniž bychom si to uvědomovali, dochází rovněž k zaostávání našich sociálních dovedností. Může se tak jednoho dne stát, že se ocitneme mezi partou přátel a nebudeme vědět, jak s nimi bez těch všech smajlíků komunikovat. Což je představa, která děsí mnoho mladých lidí a přispívá mimo jiné k častějšímu odhlašování se.

Na problematiku sociálních sítí se rozhodně růžovými brýlemi nedíváme a nedostatků v nich spatřujeme daleko více. Za neméně podstatné negativum považujeme fakt, že „socky“ nás okrádají o drahocenný čas.

Kdo by neznal následující situaci? Učíme se na zkoušku, ale notifikace hlásí novou zprávu. Jen se podíváme,

od koho je. Jenže než se nadějeme, je hodina v tahu a my stále neumíme ani stránku.

Nejenže se jedná o ztrátu času, ale navíc se zbytečně unavujeme. Jak v rozhovoru pro DVTV vysvětluje psycholožka Alžběta Protivanská, náš mozek zpracovává každý vjem, jako bychom ho sami prožili. To, co zahlédneme při bezmyšlenkovitém projíždění zdi, mozek považuje za reálné události, které zpracovává. A k tomu potřebuje mnoho energie. Když si proto bereme den volna s cílem odpočívat, není myšlenka retro dne bez technologií ani trošku marným nápadem.

Jak by vlastně vypadaly naše životy bez sociálních sítí. Úvaha, se kterou si zahrávají i britští školáci. Loni provedený výzkum ukázal, že šedesát tři procent školou povinných Britů by se cítilo šťastněji, kdyby sítě nikdy nevznikly. Nabízí se poznámka o tom, že nám přece nikdo nebrání v rozhodnutí s nimi skoncovat. Kdyby to ale bylo tak snadné. Jakmile vytěsníme „socky“ z našich životů, nabudeme dojmu, že o něco přicházíme. Jak vychází z behaviorální ekonomie, lidé mají averzi ke ztrátám.

Poznatek s nejvyšší pravděpodobností platí i v tomto případě a plán na odpoutání se od sociálních platforem tak ve většině případů nebývá podpořen realitou.

Možná si říkáte, že se jedná o začarovaný kruh, z něhož není cesty ven. Stali jsme se závislými, tak zní diagnóza. Věřte ale, že řešení je jednodušší, než bychom očekávali. Stačí, abychom sítě užívali tak, aby sloužily ony nám, a ne my jim. Dokonce ani nemusíme rušit účty. Stejně si moc dobře uvědomujeme, že tohle řešení by bylo již předem odsouzené k neúspěchu. I psychologové se shodují na tom, že bychom měli volit střídmý přístup a využívat všech výhod, které nám sítě nabízejí, ale zároveň zůstat těmi, kdo drží otěže pevně v rukou.

A hlavně bychom neměli zapomínat na to, že opravdový a mnohem lepší život začíná mimo obrazovku. Ale na to už evidentně začínáme přicházet.

ODDECH OD SOCIÁLNÍCH SÍTÍ SI BEROU DOSPÍVAJÍCÍ, KTEŘÍ JSOU PARADOXNĚ VĚTŠINOU POVAŽOVÁNI ZA JEJICH HORLIVÉ UŽIVATELE INZERCE SM000207

ODHALENÁ EKONOMIE JE PATRNĚ PO LETECH PRVNÍ KNIHA NA TOTO TÉMA, NAD NÍŽ LAIK NEZAČNE ZÍVAT HNED PO TŘETÍ STRÁNCE. „Trh je jako evoluce: je to mimořádně velká síla, která vychází z odměny za pohotovost, sílu a vychytralost. S ohledem na to by bylo moudré nezapomínat na to, že dva nejlépe přizpůsobené druhy na naší planetě jsou krysa a šváb.“ „Trhy jsou v souladu s lidskou povahou, a proto nás dokáží motivovat k dosahování našeho potenciálu.

Píšu tuto knihu, protože mám psaní rád. Píšu tuto knihu, protože se domnívám, že ekonomie bude laické čtenáře zajímat. A píšu tuto knihu, protože opravdu toužím po chatě v New Hampshire.“ Charles Wheelan čtivě a srozumitelně vysvětluje ne vždy jednoduché ekonomické jevy a zákonitosti.

www.knihy-bourdon.cz

→ FILIP LÁB O NOVINÁŘSKÉ FOTOGRAFII

Retuše, vymazávání, subjektivní úhel pohledu – postupy, které se v žurnalistice objevují už od úplných počátků fotografie. S příchodem internetu, fotících mobilů a dostupného softwaru jsme však nepravými fotkami obklopení o dost intenzivněji. Jak se ve všech těch obrázcích vyznat a nenaletět fake news?

Docent Filip Láb z Fakulty sociálních věd UK vsází na selský rozum a kvalitní zdroje.

K čemu podle vás fotografie v médiích slouží?

Funkcí fotografie je především obrazové zpravodajství. V některých případech slouží pouze jako ilustrace, doprovod k psanému materiálu. Samozřejmě ale je spousta případů, kdy se používá jako hlavní informační médium – ať už se bavíme o fotoreportážích, fotoesejích, nebo třeba dlouhodobějších dokumentárních projektech.

Je fotografie vůbec schopna zachytit realitu takovou, jaká opravdu je?

Fotografické médium je v tomhle zapeklité. Na jednu stranu má schopnost zachycovat realitu do 22 STUDENTA Listopad 2018

sebemenšího detailu naprosto přesně a věrně. Snímek vzniká za pomoci nějakého technického aparátu s nutností toho, že fotoaparát musí být v konkrétní čas na konkrétním místě. Zachycuje věci, které se před jeho objektivem nacházejí nebo odehrávají. Tahle sestava základních podmínek vede k tomu, že lidé mají přirozenou tendenci fotografii věřit. Je to ale iluze.

Snímek je samozřejmě tvořen někým, kdo fotoaparát ovládá. Ten z reality kolem nás vybírá konkrétní zarámovaný obraz, rozhoduje se, co zahrne a co naopak vyloučí, z jakého úhlu, pohledu a pozice realitu zprostředkuje. Do toho má k dispozici celou řadu nástrojů, které dovolují některé věci zdůraznit, jiné potlačit…

Autorka: Nikol Mudrová, foto: forum24.cz, echo24.cz, romea.cz

JE TO ILUZE

Jak je to s upravováním? Co ještě přípustné je a co není?

Dneska se samozřejmě přes devadesát procent publikovaných fotografií nějakým způsobem upravuje. To je ale na stejné úrovni, jako když editujete text – upravíte kontrast, doladíte barevnost, nastavíte černý a bílý bod, udělá se drobný ořez… Kopíruje to možnosti, které byly už při vyvolávání ve fotokomoře. Nezasahujeme ale do obsahu, nic neodstraňujeme, nepřidáváme. Jenom se fotku snažíme připravit tak, aby vypadala dobře na monitoru nebo vyšla hezky v tisku.

→

Domněnky a představy uživatelů sociálních sítí se vám zobrazí úplně stejně jako zpráva od agentury Reuters Co ale říkáte třeba na retušování?

To je praxe, která tu existuje od 20. století a používá se, ještě spolu s vymazáváním, v totalitních režimech do dneška. Nejznámější jsou série fotografií, ze kterých býval za Stalinovy éry odstraňován Trockij. To samozřejmě v pořádku není.

Dnes je spousta zpráv sdílená přes sociální sítě a většina médií je na těchto platformách aktivních. Je právě tohle interaktivní on-line prostředí náchylnější na šíření manipulovaných informací?

Z mého pohledu je největší problém to, že toto prostředí vůbec nerozlišuje zdroje a že jsou mezi nimi nějaké kvalitativní rozdíly. Domněnky a představy uživatelů sítí se vám zobrazí úplně stejně jako zpráva od agentury Reuters. Právě tohle mixování je největší risk a nebezpečí pro současnou žurnalistiku. Bláboly z fake news serverů se staví na roveň tradiční žurnalistiky.

→

Využívá toho někdo?

Ano, to se samozřejmě hodí třeba politikům, kteří postaví kvalitní novinářskou práci na stejnou úroveň jako tyhle cancy. Tím zdiskreditují žurnalistiku jako takovou. Podle pana prezidenta jsou novináři největší špína, která by se měla střílet. Pan premiér vám řekne, že všechno je kampaň, kterou proti němu někdo vede.

Politici se brání proti tomu, že se mluví o věcech, které jim jsou nepříjemné. Tady došlo k obrovské změně oproti druhé polovině 20. století, kdy novinář opravdu byl hlídacím psem demokracie.

Na původní fotografii je zachycen Lenin, Lev Trockij a Lev Kameněv.

Po úpravě zůstal jen Lenin.

Co můžeme jako příjemci zpráv dělat, abychom dezinformacím neuvěřili?

Myslím, že ta zásadní, základní, klíčová a úplně první otázka, která by měla nastat, jakmile se ocitnu tváří v tvář nové informaci, je, z jakého zdroje pochází.

Facebook totiž není žádný zdroj, ale pouze kanál, kterým ke mně informace teče. Vždycky potřebuju vědět, kdo je jejím původcem. K tomu stačí začít opět kriticky myslet a hodnotit.

Podle průzkumu Jednoho světa na školách, vydaného v červnu 2018, si 57 procent středoškoláků myslí, že Parlamentní listy jsou veřejnoprávní médium

FILIP LÁB Docent Filip Láb se na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy věnuje vizuální komunikaci.

Zaměřuje se zejména na fotožurnalismus, teorii i praxi klasické a digitální fotografie. Na tato témata zároveň vydal nebo spoluvydal několik knih, mimo jiné i titul Soumrak fotožurnalismu?

Manipulace fotografií v digitální éře.

Listopad 2018 STUDENTA 23

Objevila se v nedávné době nějaká fotografie, která neukazovala pravdu, a přesto měla vliv na dění tady v Česku?

Nás se to obecně zas tolik netýká. Vím, že třeba kolem událostí na Ukrajině a na Krymu se používaly v rámci dezinformačních kampaní fotografie. Tam to ale nebylo formou manipulace, ale byl to ten nejklasičtější propagandistický přístup, který byl dokumentován třeba už v první světové válce – vezmete fotografii, opatříte ji jiným popiskem a vydáváte ji za něco jiného.

Vzpomenete si na nějaký konkrétní případ?

Pamatuju si jednu, kdy fotka byla původně z natáčení historického filmu z druhé světové války na Ukrajině, kde používali spousty rekvizit z doby nacistického Německa. Snímek z tohohle natáčení někdo vzal a vydal ho s popiskem, že takhle vypadá Ukrajina teď.

→

Takhle jsem zaregistrovala třeba i fotku vlaku se spoustou uprchlíků, který byl údajně v Chebu, ale přitom se jednalo o fotomontáž.

Měnit kontext je totiž mnohem jednodušší než se pokoušet měnit obsah fotky, na to se většinou přijde.

Lidé mají pocit, že změna jde udělat technicky téměř dokonale – když je někdo šikovný, na počítači to samozřejmě jde. Na zpětné zjištění těchto editací ale existuje spousta analytických nástrojů.

Původní vs. upravená fotka, která spoustu Čechů zvedla ze židle

Z dílny Parlamentních listů pochází fotka, na které se pražské Dejvice proměnily v uprchlický tábor. Pravost fotky podporuje i české jméno fotografa. Jedná se však o podvrh, fotka pochází z uprchlického tábora Calais ve Francii.

Další dezinformace od Parlamentních listů – fotka se spoustou modlících se muslimů a popiskem Francie. Pod příspěvkem se samozřejmě rozjela klasická internetová diskuze plná nenávisti a xenofobních narážek na migrační krizi. Ukázalo se však, že fotografie nepochází z Francie, nýbrž z indického Šrínagaru v průběhu Ramadánu. Co víc, snímek byl sedm let starý, autorem byl Altaf Qadri a fotil pro agenturu AP, v jejíž databázi je stále k dohledání.

24 STUDENTA Listopad 2018

→

→

Když ale přece jen na manipulaci nikdo nepřijde, má to podle vás velký dopad na společnost?

Dneska je v tomhle fotografie relativně stabilizovaná, a pokud se bavíme o západním demokratickém světě, tak k takovým excesům tolik nedochází. Mnohem zásadnější než pozměňování fotografií je debata třeba o jejich upravování ve fashion fotografii – zeštíhlování a podobné nezdravé retuše, kdy máte obraz šedesátileté ženy s pletí šestnáctileté dívky. Myslím, že to může mít dopad na společnost paradoxně větší, vzhledem k tomu, že takové fotografie ovlivňují hlavně dívky v teen věku. To se ale netýká zpravodajství a poctivé žurnalistiky.

Existuje nějaká instituce, médium, cokoli, co by hlídalo mediální prostor a pravidelně upozorňovalo na hoaxy, které se vyskytují v mediálním prostoru?

Tuhle roli mají ve většině zemí profesní organizace. Třeba na území Spojených států funguje NPPA (National Press Photographers Association), která ten obor kultivuje. V Čechách, pokud vím, Syndikát novinářů takhle nevystupuje, nicméně se k extrémně excesivním případům vyjadřuje.

Pak se jedná o konkrétní projekty. Třeba na Ukrajině tenkrát studenti žurnalistiky dělali webový projekt o dezinformacích, který se jmenoval StopFake.

V Čechách byste určitě našli podobné projekty, které upozorňují na dezinformační kampaně. Už dlouhodobě například Think-tank Evropské unie.

→ FENOMÉN FAKE NEWS

JAK SE NEZTRATIT V ZÁPLAVĚ POLOPRAVD „Fejky“, „hejty“ nebo „lajky“ nepatří ke slovům, kterým by generace našich prarodičů zrovna dvakrát rozuměla, náš život zato ovlivňují docela zásadně. A co hůř – čím dál víc se ukazuje, že mají potenciál ovlivnit i míru naší svobody a demokracie, ve které žijeme.

V

Česku mají fake news zejména výživné podhoubí – ze všech zemí Evropské unie totiž právě Češi zpravodajství na internetu a sociálních sítích důvěřují úplně nejvíc. Podle Eurobarometru z roku 2018 internetu věří 50 % Čechů (průměr EU je 34 %) a 29 % z nich považuje za důvěryhodné i on-line sociální sítě (ve Francii či Švédsku je to třeba jen 8 %). Z letošního průzkumu Člověka v tísni zase vyplývá, že jen 43 % našich žáků a studentů ví o řízení obsahu internetu algoritmy.

NALETĚLI JSTE TAKY?

Otestujte se! Položte si v duchu tyhle otázky: Chce EU zakázat igelitky? Hranolky? Silné vysavače? Pokud jste alespoň na jednu z nich odpověděli kladně, podlehli jste dezinformacím – všechno to jsou totiž holé nesmysly. Ale nezoufejte. Vůbec to neznamená, že byste byli nadmíru naivní nebo hloupí. O fake news se sice mluví jako o moderním fenoménu, drby nebo mystifikace se ale používaly proti nepřátelům už od nepaměti – od těch nejprostších venkovských drbů mezi sousedy až po promyšlené vojenské strategie celých armád.

Jsou to zkrátka velmi účinné, zákeřné a přitom jednoduché zbraně.

Nebezpečný globální fenomén se z fake news stal v poslední době zejména ze dvou důvodů – kvůli rychlosti a masovosti, se kterou je lze šířit, a kvůli schopnosti jejich autorů je přesně a účinně zacílit na celé skupiny nebo státy. Aniž bychom si to uvědomovali, podsouvá nám tak internet fake news šité přímo na míru. Denně se k němu připojuje 85 % evropských domácností, svěřujeme mu čísla svých dokladů i lékařské zprávy a s každým klikem, lajkem a hejtem na něm zanecháváme krásně čitelnou stopu o našich zálibách a slabůstkách od spodního prádla až po politické názory.

Algoritmy pak bleskově určí, na jaký typ reklamy a zpráv nejspíš zareagujeme a jak nám je podat, abychom se chytli. A tady začíná manipulace. Vytáhnout z nás dovede nejen peníze, ale třeba i hlas ve volbách.

I když boj s fake news často připomíná Dona Quijota a jeho zápolení s větrnými mlýny, cesty, jak se bránit, existují. Hodně nám pomáhá třeba naše členství v Evropské unii. Jako středně velká země toho Česko s digitálními giganty tolik nezmůže, EU je ale kolos, který sdružuje nejvyspělejší státy světa, jejichž občané patří k těm nejaktivnějším na internetu.

Internetové giganty tak může daleko snáze usměrňovat v tom, jak moc nám mohou do soukromí nahlížet a jak pak tohle jejich know-how prodávat dál.

Užitečné je i GDPR, o kterém mimochodem také kolovala spousta dezinformací. Díky tomuto evropskému nařízení už si o nás totiž nikdo nesmí schraňovat data nebo je (pro)dávat dál bez našeho svolení.

Taky jste možná zaznamenali, že už vás nikdo neotravuje telefonními nabídkami náhodných produktů. A pokud přece, můžete se ho zeptat, jak se dostal k vašemu číslu, a chtít, aby ho vymazal ze své databáze.

Pokuty za nerespektování vašeho požadavku jsou poměrně vysoké, a tak se firmám tzv. cold calls nevyplatí.

PROTI MANIPULACI VE VOLBÁCH

Abyste nebyli manipulováni k tomu, někoho volit nebo nevolit, přišla Evropská komise s celou řadou opatření, která začnou platit pro volby do Evropského parlamentu 2019. Vznikne tak například nezávislá síť subjektů, která bude ověřovat faktickou správnost informací, které se vám dostávají, on-line platformy budou muset dodržovat kodex zásad boje proti šíření dezinformací a například nastavit své algoritmy tak, aby usnadnily vyhledávání různých názorů. K tomu komise podporuje i mediální vzdělávání, díky kterému se školáci učí rozeznávat nedůvěryhodné zdroje informací už od útlého věku.

Naši prarodiče se už asi profíky na fake news nestanou. Doufejme ale, že díky tomu, co (nejen) EU proti on-line manipulaci dělá, zase my nebudeme poslední generací, co ještě pamatuje pojem ověřená zpráva.

A jak je to s evropskými hoaxy doopravdy »

ANIŽ BYCHOM SI TO UVĚDOMOVALI, PODSOUVÁ NÁM INTERNET FAKE NEWS ŠITÉ PŘÍMO NA MÍRU Listopad 2018 STUDENTA 25

SM000211

ADVERTORIAL

Autorka: Magdalena Frouzová

FAKE NEWS NA MÍRU

BOJUJE ZA NÁS I EU

ADVERTORIAL

TŘI EVROPSKÉ HOAXY

EU miluje hranolky, chleba i kávu a rozhodně je neruší. Při zpracovávání potravin za vysokých teplot – a to zejména u výrobků z brambor, cereálií a kávy – ale vzniká rakovinotvorná látka akrylamid a právě té se týká ono diskutované nařízení. Provozovatelé potravinářských podniků by podle něj měli pracovat tak, aby se přítomnost akrylamidu v jejich výrobcích snižovala, a my si je tak mohli dopřát s menším rizikem. Nejde o nic šíleného – třeba hranolky lze nejdřív předvařit a pak teprve péct/smažit při teplotě pod 175 °C a problém je vyřešen.

Igelitek si kupte, kolik chcete (pokud chcete). Příroda z igelitek sice radost nemá, EU je ale ani přesto nezakazuje. Členské státy se jen dohodly, že sníží jejich spotřebu, a to tak, jak si jednotlivé země samy určí – třeba zavedením poplatků za igelitky v obchodech. Státy EU si tak stanovily pouze společný cíl: aby se průměrná roční spotřeba tří set kusů igelitek na osobu do roku 2018 snížila na devadesát. Odvodit z toho titulek „Brusel povolí jen dvě igelitky týdně“ je proto naprostý nesmysl.

EU fandí silným vysavačům! Jen ne takovým, které „žerou“ spoustu proudu, dělají hluk jako drtičky a práší jako kombajn. Od loňského září se proto sice mohou opravdu prodávat jen vysavače s příkonem max.

900 wattů, to, co rozhoduje o jejich účinnosti, je ale sací výkon a konstrukce přístroje. Vyšší příkon není v žádném případě zárukou lepšího sacího účinku, s jistotou se ale projeví na vašem účtu za elektřinu. I proto musejí vysavače nově nést štítky se svou energetickou účinností tak jako ledničky, mrazáky nebo pračky – abyste z jediného rychlého pohledu na samolepku s barvami semaforu vyčetli, jestli se vám zdánlivě levný přístroj nakonec přece jen neprodraží.

→ STUDIUM VE SPOJENÉM KRÁLOVSTVÍ

CO NÁS ČEKÁ PO BREXITU? V roce 2016 se Britové v referendu rozhodli vystoupit z EU a konec členství Spojeného království v evropské osmadvacítce se rychle blíží. K takzvanému brexitu má dojít na konci března 2019. Jedná se o naprostý precedens – žádná země se předtím o odchod z EU nepokusila a vyjednávání neprobíhají zrovna podle představ, proto se poslední dobou množí více a více otázek ohledně budoucnosti. Přinese v nejbližších letech brexit nějaké změny pro zahraniční studenty? A jak hodnotí vystoupení Spojeného království z EU Češka žijící v Londýně?

S

VYPADÁ TO, ŽE BRITÁNIE CHCE ZŮSTAT SOUČÁSTÍ PROJEKTU ERASMUS+ I MIMO EU 26 STUDENTA Listopad 2018

tudium ve Spojeném království je pro studenty velice lákavé. Před pár lety se pro něj rozhodla i Michaela Kolářová. O možnosti se dozvěděla na veletrhu vysokých škol Gaudeamus. „Předtím jsem studium v zahraničí ani nezvažovala, hlavně kvůli nedostatku informací a předsudků z vysokých nákladů a výše školného. Stačilo se informovat a obratem se mi otočil svět. Pro studium ve Velké Británii jsem se nakonec rozhodla díky široké škále oborů, praktičnosti studia, pracovních možností, využití jazyka a osamostatnění se.

Vybrala jsem si obor Marketing, Advertising and Public Relations, což je směr zároveň kreativní

i praktický a užitečný. Na českých univerzitách se vyskytuje jen zřídka, a když už, tak je založen více na teoretické bázi než na praxi.“ Michaela nebyla jediná, kdo se rozhodl pro britskou univerzitu. Studium ve Spojeném Království je mezi tuzemskými mladými hodně populární. Jak však odchod do UK ovlivní očekávaný brexit? Ti, kteří v Británii momentálně studují, si mohou oddechnout. Podmínky jejich studia ani studentské půjčky se nijak nemění.

A co pokud uvažujete, že byste se na univerzitu ve Spojeném království přihlásili letos a studovat začali od školního roku 2019/20? I pro vás máme dobrou zprávu. Ani pro ty, kteří začnou své studium v roce

Autor: Jiří Komárek

brexitu, se prý situace nijak nezmění. To platí jak pro bakalářské, tak pro postgraduální obory. Nad následujícími lety však vzhledem k nejasným vyjednáváním panuje otazník, proto je docela možné, že je nyní poslední možnost nastoupit na studium v Británii za současných příznivých podmínek. „Přijímací proces na britské univerzity se dost liší od toho českého. Student se může v rámci jedné přihlášky přihlásit až na čtyři univerzity. Největší rozdíl je v tom, že neskládá zkoušku na základě předchozích znalostí nebo našprtaných otázek. K přijetí na univerzitu rozhodne motivační dopis, doporučení od učitele a také úspěšné složení maturity a jazykové zkoušky. Pro kreativní obory se berou v potaz portfolia a dodatečně pak i pohovory přes Skype.

Možná se to nezdá, ale napsání kvalitního motivačního dopisu, který vás má dostat na vysněnou univerzitu, zabere poměrně dost času. Na hodně univerzit není ani potřeba dodat jazykový certifikát – přijímají na základě jedničky nebo dvojky z maturity z angličtiny,“ svěřuje se Michaela s tím, co musela udělat pro přijetí na univerzitu ve Spojeném království.

Populární mezi studenty je i program Erasmus+.

I zde máme alespoň pro nejbližší budoucnost dobrou zprávu. Program je v rámci víceletého finančního rámce zafinancován až do roku 2020, a Británie se tak do té doby bude podílet i na tomto programu. Britská vláda navíc schválila návrh komise pro program Erasmus+ i na roky 2021–2027, který byl zveřejněn letos v květnu. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že Británie chce být součástí projektu i mimo Evropskou unii. Nicméně ani budoucnost tohoto projektu ve

Spojeném království se nedá určit se stoprocentní jistotou. Vše závisí na tom, jak dopadnou vyjednávání, která jsou zatím spíš blíže začátku než konce. „Abych řekla pravdu, tak brexit, kromě denní dávky zpráv, analýz a názorových rubrik z britských i mezinárodních zdrojů, příliš nevnímám. Poslední čtyři měsíce žiju v multikulturním Londýně, kde jsem narazila na pár demonstrací či pochodů odpůrců brexitu. Evropané si do Velké Británie ještě stále jezdí plnit sny, pracovat a učit se. Nezdá se mi, že by se předbrexitovou situací nechalo hodně lidí ovlivnit. Ti, kteří se sem budou chtít dostat, se dostanou i v případě brexitu. A ti, kteří se třeba obávají nejasné budoucnosti, nejspíš brzy využijí té ‚poslední‘ možnosti se sem dostat jednoduše. Abych řekla pravdu (musím zaťukat), ještě jsem se nesetkala s žádným negativním vlivem či komentáři, a to jak na škole, tak v práci. S Brity pracuji a denně komunikuji, ale nikdy jsem se necítila nějak znevýhodněná nebo ukřivděná,“ hodnotí Michaela současnou atmosféru v Londýně.

Jak bude nakonec brexit finálně vypadat a kdy k němu opravdu dojde, je pořád velkou otázkou.

Jednání jsou dlouhá a jednotlivým představitelům se společnou řeč najít příliš nedaří. Nicméně pro stu­dium ve Spojeném království by v nejbližší budoucnosti měly zůstat stejné podmínky jako doposud. „Pro ty, kteří se do Británie chystají nebo přijeli až po referendu, se situace může zkomplikovat. Představuji si, že se zpřísní kontroly a vše bude trochu složitější, ale ne nemožné! Stále ale věřím v soft brexit a to, že se ten oficiální odchod z EU neustále odkládá, tomu taky přidává,“ dodává pozitivně Michaela.

Brexit je označení vystoupení Spojeného království z Evropské unie, o kterém se rozhodovalo v referendu 23. června 2016. Výsledek byl velice těsný. 51,9 % lidí hlasovalo pro odchod a 48,1 % voličů pro setrvání. Odchod Británie z EU byl stanoven na 29. března 2019, ale poslední dobou se ozývá víc a víc hlasů pro odložení na pozdější datum. Někteří političtí představitelé volají i po opakování referenda.

Listopad 2018 STUDENTA 27

→ OD ZAPRÁŠENÝCH ŠANONŮ PO POKROČILÉ ANALYTICKÉ NÁSTROJE

PRO AUDIT PŘITOM NEMUSÍTE MÍT EKONOMKU, BEROU I JADERNÉ FYZIKY Vzestup informačních technologií, databázových systémů a dostupnosti dat vede ke stále rostoucí potřebě využívat statistické a analytické nástroje pro zjištění trendů, korelací, abnormalit a případných podvodů.

Inovace posouvají audit mílovými kroky a hrabání se ve stovkách papírů tak definitivně odzvonilo.

P

ADVERTORIAL

ředstavte si celoroční účetnictví firmy se stovkami zaměstnanců a obratem v řádech miliard korun. A teď si její účetnictví představte na jedné velké hromadě. Kolik je to dokumentů, nevíme, lépe by se nám tady asi pracovalo s převedením na tuny nebo s přirovnáním k rozloze fotbalového hřiště. Zatraceně hodně papírů. „Když audit v České republice začínal, kolegové opravdu dostali těžké šanony a banánové krabice plné faktur, dokumentů a vůbec všeho, co se za daný rok ve firmě

28 STUDENTA Listopad 2018

odehrálo. Také naše práce se musela vytisknout a vložit do auditního spisu, aby bylo možné ji zkontrolovat, podepsat a konečně i archivovat. Všechno opravdu muselo být fyzicky na papíře,“ popisuje minulost auditorské práce Martin Smetana, manažer auditu firmy Deloitte.

Málokdy si dnes uvědomujeme, co všechno obnášela doba analogová a že pojem „elektronický“ zkrátka neexistoval. Co nebylo v ruce nebo v hlavě, nebylo vůbec. „S vývojem technologií se samozřejmě vyvíjíme i my. Představte si, že před více než dvaceti lety jsme měli

v celém týmu jen jeden počítač. Dnes už máme samozřejmě počítač každý svůj, na inventury umíme jezdit jen s tabletem a aktuální stav zakázky si rychle zkontroluji přímo v mobilu,“ přibližuje současnou běžnou praxi Martin Smetana.

VLASTNÍM SOFTWAREM K LEPŠÍM ZÍTŘKŮM

V Deloitte se rozhodli do inovací šlápnout pořádně, a tak si analytické nástroje vyvíjejí sami na míru. Jeden z nich – Risk Matrix – dokonce vznikl přímo v Praze a používá se už v celé střední Evropě. „Hodně lidí říká, že být součástí velké firmy znamená poslouchat příkazy z druhé strany světa. Není to pravda.

I my v České republice můžeme přiložit ruku k dílu a vytvořit něco, co nás všechny posune zase o kus dál,“ komentuje Martin Smetana celosvětovou spolupráci v rámci Deloitte.

Risk Matrix pomáhá auditorům analyzovat a orientovat se v téměř nekonečném množství dat, sledovat dlouhodobý vývoj, identifikovat podezřelé oblasti, a dokonce vytvářet predikce. „I to je pro nás obrovská výhoda. Pokud na základě historických dat a korelace očekáváte určitý vývoj, ale skutečné výsledky jsou výrazně jiné, je jasné, že si danou oblast musíte důkladně prověřit.

Hned můžeme začít řešit, co konkrétně se stalo,“ vysvětluje Martin Smetana.

Možnosti predikce jsou zatím omezené, je však zřejmé, že i zde probíhá zásadní vývoj a interní tým inovací v auditu, kterého je Martin Smetana součástí, má ambiciózní plány. „Bylo by krásné relativně přesně předvídat budoucí vývoj firmy. To by samozřejmě dalo celé naší práci úplně jiný rozměr – ke klientovi bychom šli rovnou s konkrétním benchmarkem. Budoucnost zatím přesně předvídat neumíme, ale intenzivně na tom pracujeme,“ dodává s úsměvem. Oproti zaprášeným šanonům je to ale už teď úplně jiná písnička.

Protože je dnes celý audit podstatně více technologicky zaměřený, týmy nepotřebují trávit tolik času u klienta kontrolou papírů. Díky interpretaci a analýze dat se mohou zaměřit na skutečně rizikové oblasti a vytvářet auditní procedury přímo na míru dané společnosti, konkrétnímu odvětví a ekonomické situaci v dané zemi.

NEMUSÍTE BÝT MISTŘI

Ačkoli to celé může znít trochu složitě, nemusí být audit žádná raketová věda. Podle klasické rovnice „má dáti – dal“ jde nakonec jen o to, zachovat klidnou hlavu a použít selský rozum. Jakkoli složitý problém tak má téměř vždycky poměrně logické řešení.

I proto si mohou v Deloitte dovolit do auditu přijímat i úplné nováčky. Překvapivě nepotřebujete ani

veliké portfolio znalostí z oboru. „Rád říkám, že u nás pro výhru výběrka existují spíše výhody než podmínky.

Výhodou je samozřejmě dobrá angličtina, znalost Excelu a absolvování studia zaměřeného na audit nebo účetnictví, třeba v zahraničí. Nejdůležitější je ale to, aby se lidé chtěli do práce vrhnout, byli motivovaní, dokázali zachovat chladnou hlavu, kriticky přemýšleli a aby je bavilo učit se každý den něco nového. O vše ostatní, včetně technických znalostí, se postaráme my, například v rámci interních školení,“ přibližuje prostředí ve firmě Martin Smetana.

I školení se ohromně posouvají. Jejich cílem je dát absolventům co nejreálnější zkušenost s auditem přes simulace a práci v terénu. Základní pochopení auditu je představeno hravou formou hned první den. Znalosti nováčků se postupně nabalují, a proto tomuto programu začali říkat Snowball. V Deloitte mají i virtuální učení a vlastní DeloitteTUBE pro sdílení naučných videí. Jak Martin Smetana sám dodává, VŠE a podobné školy nejsou pro nástup do prestižní firmy nezbytností. „Dlouhé roky vedl český audit kolega – vystudovaný jaderný fyzik.“ Problém není ani to, pokud ještě nemáte dostudováno. V případě, že chcete získávat praxi postupně, a ještě se necítíte na podpis první opravdové pracovní smlouvy, nabízejí v Deloitte možnost studentských internshipů. Při těch můžete chodit svým profesně starším kolegům pomáhat a na oplátku se od nich učit a přejímat zkušenosti. Není problém domluvit se i na jiných formách zkrácených úvazků, tzv. part-time, při kterých budete mít čas na zkoušky a sem tam i nějaké to pivko s kamarády.

CO JE AUDIT? Audit je vyjádření k účetní závěrce společnosti pro účely vlastníka. Tím může být například zahraniční akcionář, který se nezabývá každodenním řízením společnosti, nebo drobný akcionář na burze. Auditorská zpráva dává vlastníkovi ujištění, že se na účetní závěrku může spolehnout, tedy že účetní závěrka podává věrný a poctivý obraz finanční pozice a finanční výkonnosti firmy. Povinnost auditu stanovuje zákon o účetnictví, mimo velké a střední podniky je určující roční úhrn čistého obratu, výše aktiv celkem a průměrný počet zaměstnanců.

Listopad 2018 STUDENTA 29 SM000213

→ UX DESIGNÉRKA LUISA V PRAZE

MÁTE TU KRÁSNĚ A BEZPEČNO. ALE TA ANGLIČTINA… Praha je krásná, bezpečná a každý tu mluví anglicky – to bylo víceméně všechno, co o nás UX designérka Luisa Domingues věděla, než se sem rozhodla přestěhovat. Po půl roce v Česku už ví, že to s tou angličtinou není zase tak horké, a zejména místní úřady cizincům příliš nepomáhají. Taky ale zjistila, že Češi nejsou zdaleka tak nevrlí, jak se o nich říká. Nakonec nesedla na první letadlo, ale rozhodla se zůstat, a tak dnes v týmu s kolegy z celého světa pracuje na projektech s globálním přesahem, které mají potenciál změnit svět (nebo alespoň trh).

ADVERTORIAL

Opravdu sis toho o Česku nezjišťovala víc, než ses sem rozhodla přestěhovat? To zní docela crazy.

Tak něco víc jsem si pak samozřejmě zjistila, ale abyste to lépe pochopili – situace v Brazílii není momentálně kdovíjak růžová. Ekonomika je slabá, násilí stoupá a s ním i nezaměstnanost. Já to začínala pozorovat i u sebe, bála jsem se doma v Riu vycházet ven a taky jsem měla strach, že mě, stejně jako některé moje kamarády, propustí kvůli šetření nákladů z práce.

O tom, že bych na čas přesídlila do Evropy nebo do Spojených států, jsem přemýšlela už dávno, ale byla jsem pohodlná. Situace v Brazílii mě ale nakonec 30 STUDENTA Listopad 2018

donutila. A rozhodla jsem se vlastně prvně pro společnost – Accenture – a pak až pro Prahu. Dohromady to pro mě ale ve výsledku byla ideální kombinace.

Proč?

Protože Accenture je velká a známá společnost, má spoustu klientů po celém světě a věděla jsem, že by to, co bych tu dělala, dávalo smysl a mělo by to mezinárodní přesah. Taky se mi líbila struktura společnosti a její záběr, ze kterého vyplývalo, že si toho můžu vyzkoušet a zažít víc, než kdybych byla v menší, třeba lokální společnosti. Hodně sympatická mi byla i jejich

vize budoucnosti a snaha se na ní co nejvíc podílet, určovat trendy a konstantně přicházet s inovacemi.

A díky tomu, že jde o nadnárodní společnost, jsem věděla, že tu nebudu zdaleka jediný cizinec.

No a Praha? Leží v srdci Evropy, je to odtud všude blízko a je tu bezpečně. Kamarádi mi o Praze říkali právě to, že je krásná, bezpečná, že je tu úžasný systém hromadné dopravy a s mým platem si tu budu moct dovolit žít naprosto v klidu, protože je tu levněji než v Riu. Taky mi teda vyprávěli, že tu všichni mluví anglicky. Z vlastní zkušenosti myslím, že chodili jen po turistických místech, protože na poště nebo v supermarketu to zase taková sláva není.

Měla jsi s tím ze začátku problém?

A jaký! Nerozuměla jsem značkám ani nápisům, Češi na mě občas něco křičeli a já nevěděla, o co jde a jestli je to vážné, nebo jsou jenom otrávení z toho, že mi všechno dlouho trvá. Na začátku jsem používala třeba Google překladač, kam jsem naťukala, co potřebuju, a nechala to prodavačku nebo úřednici číst. Štvalo je to a mě samozřejmě taky, proto jsem se hned začala učit česky.

Jak ti to jde?

Dobře. Užívám si to. Ze začátku jsem používala appku na telefonu, ale ta byla bohužel pro češtinu docela limitovaná. Pak jsem začala koukat na filmy s českými titulky, nebo naopak na české filmy s anglickými. No a teď už chodím na jazykové kurzy, které nám nabízejí přímo tady v Accenture. Hodně mi pomáhají i kolegové. Když viděli, jak s tím zápasím, začali na mě mluvit jednoduchými českými větami a vysvětlují mi věci, kterým nerozumím. Doma mi říkali, ať se připravím na to, že jsou Češi nevrlí. Moje zkušenost je ale jiná.

Když už mluvíš o předsudcích, jako žena v IT asi můžeš povídat své, že?

Já jsem měla to štěstí, že jsem v Brazílii studovala na škole, která byla silně zaměřená na STEM (pozn.: scien­ce, technology, engineering, mathematics), takže pro mě technologie obecně nebyla nic nepochopitelného. Můj táta je navíc elektroinženýr, takže jsem s ním od malička skládala lego a něco stavěla a nikdy jsme na to nenahlíželi jako na něco, co bych jako holka dělat neměla. Tehdy se feminismus nebo genderová vyváženost neřešily tak jako dnes, takže mi dělá radost, že postupujeme k lepšímu, protože je to pro mě dost důležité téma. Ale když se podíváte, čeho všeho jsme dosáhli, zjistíte vlastně jen to, kolik nám toho ještě zbývá. Ty předsudky jsou prostě v kultuře zakořeněné hrozně hluboko.

Někdo může na tohle konto namítnout, že uměle podporovat „women in tech“ ale zase zavání opačnou

diskriminací. Co ty na to?

To je složité téma na hodně dlouhou debatu. Já za sebe musím říct, že třeba na Accenture hodně oceňuji rovné zacházení se všemi a opravdu vážnou snahu všech mých kolegů a nadřízených pomoct nám se profesně i osobně rozvíjet a motivovat nás být každý den lepší než ten předchozí. Ať už jsi žena, nebo muž, Čech, nebo cizinec, jsi tu maximálně vítaná a podporovaná, což je vážně super pocit.

A co ty v Accenture vlastně děláš?

Jsem UX designer.

To znamená?

Práce s klientem většinou znamená celý proces uživatelské zkušenosti – nejprve uděláš rešerši trhu, stakeholderů, uživatelů, můžeš udělat tzv. customer personas nebo customer journeys, abys co nejlépe pochopila produkt a jeho uživatele, pak vytvoříš nějaký designový koncept a na jeho základě prototyp, u kterého zjišťuješ, jestli funguje, nebo ne. No a to ladíš až do doby, než je to perfektní. Já jako UX designer dělám hlavně ty prototypy, ale komplexní forma práce, kterou v Accenture máme, mi dovoluje zabrousit i do specializací, které tolik neznám, a osvojit si je.

Vzájemně se v týmu vzděláváme, rozvíjíme a hecujeme, je to kromě konstruktivní spolupráce i zábava.

A na konci je co, jaký produkt?

To může být cokoli – rezervační systém, on-line bankovnictví, agregátor nebo třeba srovnávač letenek.

V Accenture jsem začínala na projektu pro společnost z oblasti automotive, které pomáháme s celou digitální strategií a digitálním ekosystémem. Částí mého projektu bylo zajistit, aby si zákazníci na webovkách mohli snadno nakonfigurovat automobil, který si chtějí koupit. V týmu jsme k tomu přistoupili pomocí naší interní UX metodologie, která se skládá z researche, person a zákaznických cest. Pracovala jsem na jednotlivých částech a rovnou při tom přinášela návrhy, jak se může klientům digitální ekosystém vyvíjet dál.

Baví tě, co děláš?

Moc. Začínala jsem v čistém designu – pracovala jsem mimochodem třeba pro rock‘n‘rollový klub jako grafik – a tam jste s klientem řešili hlavně fonty a barvy, ale jako UX designer mám možnost proniknout hlouběji do celého procesu tvorby. Figuruje tam metodologie, rešeršování, testování toho, co funguje a co ne, a to nás pak všechno precizně vede k tomu, aby výsledkem bylo opravdu promyšlené řešení. Líbí se mi ta komplexita a mix různých věcí – jste pořád kreativní, ale zároveň pracujete s daty, takže nestřílíte od boku ve stylu pokus a omyl, ale navrhujete a ověřujete, dokud to celé prostě perfektně nefunguje.

ACCENTURE Společnost Accenture je jedním z nejvýznamnějších světových hráčů v oblasti informačních a digitálních technologií, consultingu, technologických služeb, kybernetické bezpečnosti a podpory podnikových procesů. Mezi jejich klienty patří ty největší mezinárodní společnosti, takže když sedíte v jejich krásných kancelářích v Holešovicích, na Chodově, anebo přímo u klienta, vaše práce má globální přesah.

Uplatnění navíc nabízejí celé řadě pozic a specializací a mají rádi ambiciózní a týmové lidi, tak pokud chcete pracovat třeba zrovna s Luisou, mrkněte, co všechno můžete dělat na accenture.cz/careers.

Listopad 2018 STUDENTA 31 SM000199

→ MLÁDEŽNICKÉ POLITICKÉ ORGANIZACE

Kdo z nás někdy nepřemýšlel o kariéře politika. Není divu, o politice se totiž často mluví jako o jednoduché (čti žádné) práci za slušné peníze. Ale je tomu opravdu tak? Rada zní: Přesvědčte se sami. Díky mládežnickým organizacím máte totiž jedinečnou šanci zažít si působení v politických kruzích na vlastní kůži.

P

asivní volební právo využívá většina z nás, ale po tom aktivním, které nám umožňuje kandidovat a být voleni, už tak často nesaháme.

Jako možné vysvětlení se nabízí fakt, že vstup do strany a kandidatura jsou na nás jednoduše řečeno příliš. Představují vážný krok, který je spojen s určitou mírou zodpovědnosti. A právě o té naše generace nerada slyší. Naštěstí ale existuje přímá alternativa ke stranictví v podobě již zmíněných mládežnických organizací. Věděli jste, že byly i pro mnoho známých politických tváří první zastávkou na cestě k jejich vysněnému povolání?

důležité zmínit, že organizace fungují na méně formálním principu než klasické strany. To z toho důvodu, že jejich cílem je mladé a ještě nadšené občany do politiky spíše nalákat než je od ní odradit. Navíc účast je zcela dobrovolná a většina členů vstupuje do spolků i se záměrem bavit se a navazovat nová přátelství. „Mladí konzervativci nabízejí možnost vzdělávání, zapojení se do vedení a získávání kontaktů. Dokážou člověku pomoct se zaměstnáním. Ale hlavně! V MK jsou ty nejlepší party a kamarádi,“ nezapomíná vyzdvihnout právě kamarádství dlouholetý člen Tomáš.

O ČEM JE ŘEČ?

VĚK HRAJE ROLI

Možná se ptáte, co se pod tímto ne zrovna přitažlivým názvem skrývá. Politické spolky pro mladé lze definovat jako přidružené organizace politických stran, se kterými přímo spolupracují. Ve světě byznysu bychom je mohli nazvat dceřinými společnostmi firem. Je ale 32 STUDENTA Listopad 2018

Jak už název napovídá, mládežnické spolky sdružují nejčastěji lidi ve věku patnácti až pětatřiceti let.

Právě díky absenci podmínky plnoletosti se dveře otevírají i nezletilým zájemcům. Ale naopak se zavírají těm, kteří by mohli být našimi rodiči. Napadá vás,

Autorka: Nicole Gawlasová, foto: FB stránky mládežnických politických organizací

MÍSTO, KDE SE RODÍ BUDOUCÍ POLITICKÉ HVĚZDY

jaké výhody to přináší? Jasno v tom má předseda TOP týmu, Jan Kavalírek: „Jsme tým plný mladých, inteligentních a energických lidí, kteří se zajímají o budoucnost naší země. Je u nás větší sranda, lepší kolektiv a krásnější slečny.“ Výhod je tedy evidentně dost.

A CO Z TOHO BUDU MÍT?

Ale teď vážně, organizace toho mají v rukávu schovaného mnohem více než jen půvabné protějšky.

Především poskytují jednu z prvních možností, jak se aktivně zapojit do politiky. Členové se mohou účastnit politických diskuzí či jiných akcí, aktivně se zapojovat do volebních kampaní nebo třeba předkládat náměty k řešení. „Mezi naše cíle patří také zvyšování politické gramotnosti mezi mladými lidmi či podpora jejich participace ve veřejném prostoru,“ vysvětluje člen Mladého ANO. Sám dodává, že organizace také členům umožňuje lépe pochopit, jak fungují orgány městského, krajského, státního či mezinárodního charakteru.

A to stále není všechno. Nejpodstatnějším a nejvíce ceněným přínosem je pochopitelně poznání významných lidí a získání zajímavých kontaktů. „Skamarádit se“ s politiky z vedení strany a vybudovat si s nimi přátelský vztah se jen tak někomu nepoštěstí. Tuto výsadu potvrzuje i Mikuláš Halás, koordinátor Mladých občanských demokratů: „Od ostatních mládežnických organizací se dost lišíme. Tím, že nemáme žádnou strukturu, což vnímáme jako naši velkou výhodu, jsme všichni na stejné úrovni. Funguje to skvěle. Máme blízko k našim politikům, jedná se o osobní, často až přátelské kontakty.“ Jako poslední, o nic horší benefit, je fajn zmínit v dnešní době tak moc oblíbené cestování. Spolky svým členům nabízejí spoustu zahraničních cest buď zadarmo, nebo za symbolický poplatek. „Máme dobré zahraniční kontakty a silnou účast v mládežnické organizaci největší evropské frakce – YEPP,“ upozorňuje na výhodu Mladých křesťanských demokratů jejich tajemník Jiří Šplíchal. Vzhledem k tomu, že politické strany s evropskými frakcemi často spolupracují, mají i jejich mladí možnost nahlédnout pod pokličku dění v evropských institucích.

TAK TROCHU JINÁ NEZISKOVKA

Aby mezi organizacemi nevládla anarchie, byla zřízena Asociace mládežnických politických organizací, která usiluje o zkoordinování činnosti spolků. Její historie se začala psát v roce 2015. Již při svém vzniku si Asociace stanovila za cíl podporovat politickou diskuzi mezi mladými a přispívat k jejich občanské angažovanosti.

I na svých facebookových stránkách uvádí, že usiluje o navrácení důvěry v systém zastupitelské demokracie a v politické strany, které jsou postaveny na sdílených hodnotách svobody. Zdá se vám to jako utopie?

V tom případě byste se zřejmě divili, jakých úspěchů neformální vzdělávání dosahuje. To dokazuje i fakt, že všechny organizace mají široké členské základny a těší

Členové Mladých občanských demokratů v evropském parlamentu

se ohromné oblibě. „Máme velký růst, rozšiřujeme se o několik desítek členů každý rok,“ přidává číslo pro představu Filip Chvátal, předseda Mladých lidovců.

ČLENSTVÍ? JO, DÍKY.

Pokud se vám myšlenka členství v jednom ze spolků líbí, máte na výběr z necelé desítky. Je pochopitelné, že volbu ovlivňují osobní preference a sympatie, mnohdy spíše antipatie, k jednotlivým stranám. Těžko bychom hledali někoho, kdo by chtěl být členem organizace, která vyznává zcela odlišné hodnoty a je založena na lidech, s jejichž názory se jen stěží ztotožní.

Nezoufejte, své „mladé“ má každá větší a stabilnější strana, rozhodně je proto z čeho vybírat – i oddaní ochránci zvířat se mohou přidat k Mladým zeleným, jejichž stanovy nezapomínají právě ani na zvířata a přírodu.

Ačkoli si jsou organizace podobné a jejich činnost by měla být z velké části shodná, lze mezi nimi nalézt rozdíly – ty nejvýraznější třeba v tom, jak moc je spolek aktivní, jak často své členy sdružuje, jaké akce pro ně pořádá nebo k jak důležitým záležitostem je nechá „přičichnout“.

Proto se při rozhodování neukvapujte. Klidně se podívejte na více míst a zvolte si tu nejlepší variantu až na základě osobních dojmů. Ty totiž bývají téměř vždy k nezaplacení.

ORGANIZACE FUNGUJÍ NA MÉNĚ FORMÁLNÍM PRINCIPU NEŽ KLASICKÉ STRANY – JEJICH CÍLEM JE MLADÉ DO POLITIKY SPÍŠE NALÁKAT NEŽ JE OD NÍ ODRADIT Listopad 2018 STUDENTA 33

ROZHOVOR

→ MICHAL BOODYA BUDINSKÝ

LIDI BY SI NEMĚLI KLÁST JEN VYSOKÉ CÍLE Domluvit s Boodyou čas a místo rozhovoru není úplně jednoduchý úkol, v diáři má momentálně naskládaný jeden event za druhým. Když se konečně potkáváme na vyhlídce u Nuselského mostu, působí navzdory tomu klidně a vyrovnaně. Režisér, kameraman a fotograf v jedné osobě na sraz přichází s několika starými analogovými foťáky a se smíchem dodává, že je nejspíš tak trochu vetešník.

Autorka: Veronika Vimmerová, foto: Štěpán Svoboda

Někdo tě má za fotografa, někdo za filmaře, mohl bys ale taky být kluk z kapely. Kým se cítíš být ty sám?

Vidíš, na to jsem se sám sebe dřív taky ptal. Zároveň jsem ale přemýšlel, jestli má cenu se jakkoli definovat, aby si mě lidi mohli zařadit do konkrétní krabičky.

Dospěl jsem k tomu, že to nemá smysl, vždycky budu dělat to, co mě baví a na co budu mít chuť. Jestli se jednou rozhodnu šít boty, tak mě lidi prostě začnou mít za ševce.

Protože jsem ale zatím natočil jen jeden delší dokument, sám bych se rozhodně neoznačil za filmaře, to mi respekt k oboru nikdy nedovolí. Film bych si natočil hrozně rád, ale mám k tomu takovou úctu, že na sobě budu muset ještě dlouho pracovat, abych se do toho vůbec pustil.

Je naopak něco, co bys nikdy nedělal?

Zrovna dneska jsem odmítnul projekt, co se na začátku tvářil docela fajn. Bohužel se zasekával komunikačně, takže jsem se raději rozhodnul do něj nejít.

Komunikace je podle mě základ. Myslím ale, že každé práce by si měl člověk vážit. Nebo minimálně vážit a zvážit – jestli na ni má čas, jestli ji chce doopravdy dělat a dá do ní srdce, jestli se mu to finančně vyplatí.

Pokud v projektu není aspoň jeden z těchhle atributů, pak nemá smysl nic začínat. Zároveň je ale naprd, když ti dlouhodobě převažuje jen ta položka peníze.

Dneska jsi jedním z nejzajímavějších mladých českých fotografů. Kde se ve tvém životě vzala fotka?

Od malička mě doma vedli k umění. Táta je muzikant, naučil mě hrát na kdeco, taky jsem dřív docela dost maloval portréty. Když mi umřel děda, zdědil

jsem po něm starý Flexaret, a protože se hrozně rád pořád něco učím, začal jsem s ním fotit. Prošel jsem se v Praze po mostech a začal cvakat, aniž bych věděl cokoli o nastavení expozice. Ten film vyšel překvapivě dobře, což mě nadchlo. Dá se říct, že fotka je pro mě alternativa k malbě, které jsem se věnoval předtím.

Fotíš hlavně na analog, což je krásné, ale dneska ne úplně tradiční médium. S příchodem fotících mobilů, dostupných digitálů a Instagramu se ale zároveň objevily názory, že tyhle možnosti fotku kazí.

Jsem rád, že žijeme v době, kdy může tvořit každý.

Otevírá to spoustu dveří, i když s tím zároveň samozřejmě vzniká i spousta odpadu. Kdekdo fotí kdeco a ztrácí se takové to zamyšlení. Protože dneska nejsme limitovaní materiálem, světlem nebo časem, je na místě velká míra sebereflexe u každého fotografa.

Přes všechen ten balast ale vzniká i hromada skvělých projektů. Mladí vidí věci jinak, používají jiné postupy, experimentují. Myslím, že pokud je někdo dobrý, tak se to o něm rozkřikne. Řekl bys, že se díky novým technologiím proměnilo i tvoje vnímání fotky nebo videa?

No jasně! Celé tohle prostředí se hrozně změnilo hlavně tím, že se objevily nové formáty. Před pár lety jsem koukal na lidi, kteří natáčeli mobilem, a v hlavě mi běželo „proč drží displej vertikálně, proč si to doprdele neotočí?!“ Dneska je pro mě vertikál hrozně fajn formát – obrazovky smartphonů jsou tak velké, že na nich video pěkně vynikne, všechny sociální sítě formát podporují. Musíš pořád odhazovat takovou tu konzervativnost a naučený věci, aby ses nestala tím důchodcem, který nic nechápe. Přijmout co se děje a naučit se s tím pracovat.

Přestože Boodya nikdy kameru ani režii nestudoval, je zářným příkladem toho, že když se chce, všechno jde. Společně s partou DOIT.films v současnosti pracuje na spoustě zajímavých projektů.

A pokud rádi jíte, v České televizi zrovna teď běží seriál Kamu v Mexiku, kde má na svědomí kameru.

Listopad 2018 STUDENTA 35

Existuje nějaká práce, se kterou tě mají lidi dlouhodobě spojeného? Něco, co je zkrátka tak výrazné, že se to pořád odněkud vrací?

V poslední době docela vykouklo video pro Freshlabels – Surreal (pozn.: najdete ho na YouTube Freshlabels).

Bylo fajn slyšet, že to lidi baví, přestože to vlastně nebylo nic převratného. Hlavní síla klipu byla podle mě jenom v tom, že byl odlišný. Kolikrát lidi ani nevěděli, že jsem to dělal já, ale když jsme se o videu začali bavit, znali ho. Ale že by za mnou kvůli tomu vyloženě chodili, to zase ne. Buď mě tahle fáze života ještě čeká, nebo mě to nikdy nepotká.

Když koukám na projekty podobného ražení, často si říkám, jestli už je publikum v Česku na tyhle věci připravené. Podle ohlasu to vypadá, že nejspíš je.

Já to při tvorbě takhle nevnímám. Beru to hodně podle sebe – sám mám v hlavě věci, o kterých si myslím, že na ně nejsem připravený. Když jsem začal v Berlíně fotit burlesku, bál jsem se, že to bude hrozně temný, možná i trochu nechutný. A nakonec jsem nestačil zírat, totálně mě to pohltilo. Lidi kolem měli úplně jiný přístup k životu, k nahotě, měli třeba i úplně jiný styl vyjadřování. Zároveň jsem si ale uvědomil, že 36 STUDENTA Listopad 2018

jsou úplně stejní jako já, jen mají oblibu ještě v něčem dalším. Hrozně mi to otevřelo obzory. (pozn.: Boodya v Berlíně dokumentuje party pořádané pod hlavičkou Bad Bruises. Eventy jako The House of Red Doors spojují divadlo, burlesku, umění, hudbu a sex.

V Česku podobný koncept nehledejte.)

Svět, v kterém se v Berlíně pohybuješ, mi přijde přinejmenším fascinující. Jak ses do něj dostal?

Ať to může znít jakkoli, v zahraničí používám docela rád Tinder. Ne ani tak proto, abych si k sobě našel někoho na večer, mám ho spíš ze zvědavosti – chci prostě objevovat lidi a kulturu toho daného města.

V Berlíně jsem se přes něj kdysi seznámil s holkou, která tyhle akce zrovna začínala pořádat. Vyšlo to tak hezky, že měli měsíc před první party, takže jsme se domluvili, že na otvíračku přijedu a udělám jim z toho fotky a video. Dneska je to jeden z nejoblíbenějších mejdanů v Berlíně a já jsem hrozně rád, že jsem jim s tím tehdy mohl pomoct.

Ale jezdíš tam dodneška, viď.

Máš pravdu, už mi to zůstalo. Když to totiž vztáhnu na sebe, je to místo, které mi na oplátku pomáhá s mojí

vlastní tvorbou. Dostávám tam zkrátka impulsy, které bych v Praze jen těžko hledal. Nechci Prahu nějak podceňovat, pravdou ale je, že jsme tady pořád hrozně zakonzervovaní – v přístupu k sobě navzájem, ve vnímání jiných kultur nebo lidí, kteří jsou nějakým způsobem odlišní od naší představy normálnosti.

Co tě na Praze nejvíc štve?

Je to vesnice, ve které se mezi sebou každý zná.

Všechny zajímavé akce pořádají pořád dokola ta samá jména. A ti, kteří je nepořádají, se na nich aspoň potkávají. Nikde neobjevíš nic nového. Proto je dobré cestovat, občas se prostě sbalit a zmizet.

Když už jsme u toho cestování, nějakou dobu jsi strávil v Nepálu, kde jsi pomáhal s dětmi v dětském domově.

Tehdy jsem na Facebooku viděl fotky kamarádky, která cestovala po Nepálu a starala se tam o malé děti. Domluvili jsme se, že tam za ní vyrazím a vyfotím fotky, které pak bude moct organizace použít pro svoje promo. Nakonec jsem nejen dokumentoval, ale taky pomáhal se starostí o sirotky a odložené děti v jednom z těch místních zařízení v Káthmándú.

Jaké to bylo?

Musím říct, že s odstupem mám z toho projektu trochu smíšené pocity. O děti se v Nepálu starají různé západní organizace, ve kterých jim dobrovolníci, ať už chtějí, nebo ne, předávají západní kulturu. Podle mě je fajn, když děti dostanou zaplacené vzdělání a hodiny

angličtiny, zároveň s tím jsou ale vytržené z reality, do které se v drtivé většině vracejí zpět. Často totiž nejde jen o sirotky, ale třeba i o děti, na které rodiče nemají peníze. Zvykli si, že je můžou do domova odložit, sem tam navštívit a že se o ně někdo postará, dokud nevyrostou. Nakonec je v sedmnácti letech rodiče vyzvednou a pošlou na pole nosit slámu. Jejich děti dospívají se školou, s dobrovolníky, s mobilem v ruce a nakonec o to všechno zase přijdou. Myslím, že dlouhodobě by bylo lepší podporovat finančně místní kulturu než přivážet něco, co není pro danou lokalitu přirozené.

Vidíš, v mém kontextu by mě vůbec nenapadlo takhle přemýšlet. Od téhle otázky jsem popravdě čekala docela jinou odpověď.

Dělat dobro v Nepálu je jedna z těch věcí, které můžou lidem hezky znít. Já ve finále sám nevím. Na druhou stranu myslím, že nic není jen černý nebo bílý, že všechno má svoje dobrý a zároveň špatný stránky.

Skončili jsme docela zamyšleně. Řekni mi ještě – máš nějaký cíl?

Cesta je cíl?! (smích) S nastavováním cílů je to podle mě složitý – lidi mají na sebe vysoký nároky, zároveň často čekají, že se jim všechno hned sesype do klína.

Myslím, že bychom si neměli klást jen velký cíle, ale vnímat i ty menší pokroky, abychom byli častěji spokojení. Pro mě je cílem každý odevzdaný projekt, každé focení. Samozřejmě mám i ambicióznější myšlenky, ale to by bylo na dýl.

Listopad 2018 STUDENTA 37

GULÁŠ SE ŠESTI

→ GULÁŠ SE ŠESTI ČESKO POHLEDEM KEŇANA Guláš se šesti aneb pár krátkých otázek na cizince žijící v Čechách. Proč se rozhodli tady žít? Co tady milují, nebo naopak nesnášejí? Jak (ne)slaví české svátky? A co si myslí o tom guláši se šesti a vlastně celé naší kuchyni?

BOB HELEKIA OGOLA: MINUTA MĚ STÁLA TŘI TISÍCE KORUN

BOB HELEKIA OGOLA Evangelický farář afrického původu, se narodil v Keni roku 1966. Ve svých dvaadvaceti letech odjel do tisíce kilometrů vzdálených Čech studovat bohosloví. Po skončení studia se měl vrátit zpátky do své vlasti a sloužit jako farář.

Nakonec ale v Česku zůstal, oženil se a založil rodinu. Dnes má na starost Nejdeckou faru Evangelického kostela v Krušných horách.

38 STUDENTA Listopad 2018

Jak se stalo, že se dvaadvacetiletý kluk z Keni sebral a odjel studovat do tisíce kilometrů vzdálené České republiky?

Moje rodina byla silně věřící a i já jsem chtěl už od mládí studovat teologii. V roce 1988 nabídlo, tehdy ještě Československo, studentům z bývalých kolo­ niálních zemí stipendium na Karlově univerzitě. Když jsem školu dokončil, s velkou slávou jsem odjel zpátky do Keni, abych zjistil, že mi zdejší kraj natolik přirostl k srdci, že doma už jsem byl spíš tady než tam. A tak jsem nejdřív přijal místo v Brně, pár let jsem se potuloval po Čechách, chvíli sloužil v Krabčicích pod Řípem, až mě život zavál sem do Nejdku.

Takže láska k Česku byl ten hlavní důvod, proč jsi tady zůstal?

No, nebudu lhát, během studia jsem se seznámil s jednou krásnou českou holkou, z které se pak vyklubala moje budoucí žena. Měli jsme sice tradiční keňskou svatbu, ale oba nás to táhlo víc do Čech.

Když jsi sem tenkrát přijel, bylo něco, co tě vážně překvapilo?

Tak teď jsi mě vážně zaskočila! Vždyť já jsem Čech pomalu dýl než ty! Miluju zdejší kuchyni, třeba knedlo, zelo, vepřo se s tou africkou nedá vůbec srovnávat. Taky mi chutná české pivo a ještě radši si ho dám v hospodě s českými přáteli! A doma vlastně už odnepaměti slavíme české Vánoce, neumím si představit, že bych měl dětem říct, že letos budou ty keňské – to znamená bez dárků.

Bob je členem protestantské církve a ti berou víru trošku volněji, jak říká on sám „lidštěji“. Proto se mohou faráři ženit, zakládat rodiny a nemusejí žít v celibátu Vypadá to, že africké Vánoce nechybějí ani tobě. Je ale něco, po čem se ti v Čechách stýská?

Teď už ani ne, ale dřív se mi hodně stýskalo po rodině. Tatínek umřel v 52 letech a za mnou do Čech se už nestihl podívat. Maminka je hodně stará, takže se sem bojí létat. Naštěstí už se dá vidět i jinak než osobně. Třeba včera jsem byl v hospodě a celý večer jsme byli v kontaktu. Je to jednoduché, rychlé, a hlavně zadarmo! Tehdy jsem dal za svůj první hovor domů skoro dvě výplaty. Šel jsem k telefonu na poštu, zaplatil tři minuty, dvě z toho to vytáčelo, a než jsem stihl říct ahoj, bylo po telefonování a třech tisících korun. Dneska už za to pomalu koupíte letenku. Kdyby tě rodiče pustili s černochem do Afriky, můžeš příště klidně letět se mnou!

Autorka: Magdalena Hlízová

Země, ze které pocházíš, je plná protikladů. Na jedné straně jsou moderní mrakodrapy v Nairobi, na té druhé pak prostý africký život, který každý zná z knížek a časopisů. Jaký byl tvůj svět, než jsi přijel do Evropy?

Vyrůstal jsem ve farmářské rodině, takže doma nouze nebyla. Maminka ale s láskou vzpomínala na dobu, kdy se s tátou po základní škole vzali. Tenkrát ještě neměli moc peněz, byla to ale nejkrásnější léta jejich manželství.

On pak odjel studovat zemědělství do Ameriky, a když se vrátil, dostal na starost skoro třetinu Keni, což je oblast dvakrát větší než Česká republika. Měl velmi významnou pozici, přesto jsme nikdy nebyli úplně bohatí. Často u nás totiž bydleli příbuzní, kteří měli nouzi.

Speciál

VYROBENO V ČESKU

PARTNEŘI SPECIÁLU

JAK SE SE SVÝM OSUDEM PEROU (NEJEN) MLADÉ LOKÁLNÍ FIRMY

Podnikat v Čechách není pro malé a začínající firmy často žádný med. Kromě toho, že jim Česká legislativa začátek vlastního byznysu příliš neusnadňuje, se taky musejí vypořádávat s velkou zahraniční, mnohdy levnější konkurencí. Naštěstí se stále najdou tací, kteří se se svou pílí, nadšením a často i se všemi svými prostředky vrhnou do vysněného projektu. Pod vlastními brandy šijí oblečení, vyrábějí boty, kola, knihy nebo notesy. Šéfové sami sobě, za něž mluví jejich um a pracovitost.

M

ladí čeští podnikatelé byli často dost odvážní na to, aby vyrazili cestou ryze domácí výroby. Ta je pro ně praktická hlavně z hlediska jednoduché domluvy. „To, že knihy vyrábíme v Česku, je pro nás snazší hlavně z hlediska komunikace. Upřednostňujeme menší rodinné podniky s osobním kontaktem před nižší cenou výroby,“ uvedla spoluzakladatelka a grafická designérka Nikola Klímová z knihkupectví Take Take Take, které založili v roce 2015 dva absolventi UMPRUMU. Firmu rozjeli z lásky ke graficky krásně zpracovaným knihám.

40 STUDENTA Listopad 2018

Firmy ale drží místní výrobu nejen díky snadné domluvě – přestože sami možná někdy nemáme ten pocit, existuje v Česku řada technologicky velmi vyspělých firem. A čeští podnikatelé s nimi pracují na společném vývoji. „Ty firmy nikdo nezná, protože většinou dodávají jen nějaké díly třeba pro automobilový průmysl a nevytvářejí vlastní značku. Myslíme si, že je to škoda,“ dodává Michael Moureček, spolumajitel firmy Festka, která je díky svým bicyklům součástí olympijských příběhů.

Jejich kola s unikátním designem jako by za své majitele promlouvala.

Autorka: Stanislava Wolfová, foto: Papelote, TON, Take Take Take – Puf Studio, Festka – Jan Krofta

→ ZÍSKÁVAT ZÁKAZNÍKY MIMO MAINSTREAM

DAŇ ZA ČESKO

Daní za všechny lokální výhody jsou obyčejně vyšší výrobní náklady. Například technologie nutná k výrobě ručně ohýbaného nábytku firmy TON rozhodně není levnou položkou v rozpočtu. Bez ní by ale světoznámý nábytek nikdy nevypadal tak, jak ho známe – propojení inovativních tvarů spolu s nápady místních designérů dodává nábytku na jedinečnosti. „Firma musí neustále investovat do technologií, strojů, nákupů a oprav, což rozhodně nejsou malé položky,“ dodává k problémům, se kterými se jejich firma v Čechách potýká, tisková mluvčí Anna Handlová.

Aktuální potíží je pak pracovní síla – ať už nedostatečně vzdělaná, nebo chybějící. Lidí se šikovnýma rukama podle firem ubývá a získat pro správnou pozici správné lidi není vůbec jednoduché. „Vzhledem k náročné a specifické technologii, kterou značka TON používá, nám zaučování trvá déle, někdy i celý jeden rok. Bohužel ne každý proces adaptace zvládne, proto je to občas vysilující běh na dlouhou trať. Loni jsme se taky, stejně jako spousta dalších firem, potýkali s nedostatkem zaměstnanců,“ uvádí Anna Handlová.

Pro žádnou z místních firem by nebyl velký problém přesunout výrobu někam mimo naše hranice. Zase tak velké výhody by to ale nepřineslo. „Máme svobodu vyrábět jinde, ale děláme to v Čechách, protože jsme nikde nenašli kvalitnější partnery. Když realizujeme vývoj tady, už od začátku můžeme při výrobě pracovat s konkrétní vizí. Máme celý proces pod naší kontrolou a všechno můžeme neustále vylepšovat,“ říká Michael Moureček.

ZAČÁTKY

Mít nápad a zpracovaný byznys plán bohužel na začátku podnikání nestačí. Aby od nové značky někdo vůbec koupil první výrobky, je často potřeba své vizi obětovat skoro všechno. „První tři roky jsem pracoval sedm dní v týdnu dvanáct hodin denně. Práce mě bavila, takže to nebyl problém. Bylo to období budování, tvoření, ale i zábavy,“ vypráví Martin Feix, zakladatel české streetové značky Girls Without Clothes.

Ukotvit se v českém prostředí zkrátka chvíli trvá a jednoduché to rozhodně není. Ať už je vaším oborem streetová móda, nebo designové spodní prádlo. „Působím z Prahy, což je podle mě spolu s Brnem to nejlepší místo, kde u nás s podnikáním začít. Dostat se mezi lidi, kteří tomu rozumějí, a nechat si od nich poradit je tady daleko jednodušší. Začínala jsem pomalu a šila jen menší množství. Z počátku jsem měla tři práce, a až když jsem v tom viděla větší smysl, začala jsem se věnovat čistě mé značce,“ vysvětluje majitelka firmy LNK Rules a designérka Elena Kožuszniková. Ručně šije spodní prádlo na míru a kromě externí výpomoci ve společnosti nikdo jiný nepracuje. Od návrhu po výrobu je všechno čistě jen na ní.

PODNIKAT V ZAHRANIČÍ BY SE VYPLATILO

Podle studie Doing Business 2018 zabere vyřizování daní v Česku 248 hodin ročně. V Estonsku je to pouze padesát. „Podnikání z hlediska legislativy není něco, z čeho bych byl tady v Čechách odvařený. Kdybychom podnikali v Americe nebo kdekoli jinde ve světě, máme to mnohem jednodušší. Různé dotace nám akorát komplikují život,“ dodává Michael Moureček. Kromě obsáhlé byrokracie čeká na podnikatele i vysoké zdanění mezd, které firmám také úplně nenahrává. Česká republika ale firmám nehází jen klacky pod nohy – jsou momenty, kdy se dokonce snaží pomáhat. Kupříkladu Ministerstvo kultury u nás podporuje literární projekty. Poskytuje nakladatelům finanční výpomoc při vydání textů, které u nás v češtině ještě nevyšly, nebo pomáhá novým autorským projektům.

KONKURENČNÍ BOJ

Konkurence, nikdy nekončící boj o ceny – vždy se najde někdo, kdo bude mít výrobek levnější, než je ten váš. A zahraniční velikáni často díky masové výrobě mimo Evropu nabízejí ceny doslova vytržené z reality. „Pohybujeme se v extrémně konkurenčním prostředí, kde stojíme proti brandům s miliardovými rozpočty. Snažíme se proto vytvářet velmi unikátní produkt, který si získává zákazníky mimo mainstream. Velká značka nikdy nedokáže nabídnout to, co umíme vyrobit my. Když budete velká značka, necháte si svoje produkty vyrábět – pošlete partnerovi zakázku jeden rok dopředu a jakékoli změny budete moct udělat zase až příští rok. My teoreticky můžeme udělat každý rám úplně jiný,“ říká Michael Moureček.

Firmy se tak snaží soustředit na zákazníky, kteří

Stejně jako zahraniční firmy expandují k nám, i ty ryze české nezůstávají jen u nás. Podíl výrobků putujících do zahraničí je u některých firem až devadesát procent.

A najdou se i takové, které z Česka cílí výhradně na zahraniční trh.

Listopad 2018 STUDENTA 41

MÁME SVOBODU VYRÁBĚT NĚKDE JINDE, ALE ZŮSTÁVÁME V ČECHÁCH. NIKDE JSME NENAŠLI KVALITNĚJŠÍ PARTNERY 42 STUDENTA Listopad 2018

docení kvalitní český design, zpracování a výrobu i za vyšší cenu, která se s tím vším pojí. „Důležité je udržet kvalitu produktu i design na vysoké úrovni. A zároveň s tím vést mezi zákazníky férovou komunikaci. Někdy je to delší cesta než vytvářet ‚umělou‘ značku založenou na marketingu, ale funguje to,“ popisuje Anna Handlová.

konkurovat na jejich domácím hřišti. To nás ale teprve čeká,“ dodává Martin Feix, který se značkou Girls Without Clothes plánuje nejen expanzi geografickou, ale i produktovou. Do budoucna by rád pokryl celý segment streetové módy a přidal i oblečení pro různé sporty a outdoor.

KDO VYROBIL TVOJE OBLEČENÍ?

LOKÁLNÍ NÁS BAVÍ

Z pohledu oděvních firem je konkurenční boj kvůli levnému asijskému oblečení ještě silnější. Ač jsou podmínky dělníků v textilním průmyslu v Asii otřesné, málokdo si to při nakupování v nablýskaných shopping centrech připouští. A dost možná si krutou realitu často ani připustit nechceme – vždyť z přesunu výroby do levných asijských zemí profitují nejen majitelé firem, ale i my nakupující. České firmy si ale myslí, že materiály jsou za přijatelnou cenu dostupné i v Česku. „Já se snažím udržet ceny v rozumných hranicích. Každopádně těm, kteří si chtějí za kvalitu připlatit, vyšší ceny nevadí,“ zmiňuje Elena Kožuszniková. „Zahraničním firmám zatím konkurujeme pouze na našem trhu. Tady to tak složité není, protože hrajeme na to, že jsme lokální. Horší bude zahraničním firmám

Po tom všem se nabízí otázka, proč podnikatelé neuvažují o přesunu (alespoň části) své produkce do zahraničí, když Česká republika tuzemskému podnikání příliš nenahrává? Podle vlastních slov cítí místní firmy závazek – vůči zaměstnancům i zákazníkům.

Pravdou je, že jim dnes díky oblibě lokálního původu čehokoliv hraje jejich češství do karet. „Jsme česká značka, zakotvená v českém prostředí a tradici, což je to, co naše zákazníky mimo jiné oslovuje,” dodává o zákaznících Lenka Nádvorníková z Papelote. Firma se věnuje výrobě papírenského zboží a papír tady rozhodně není jen pouhým podkladem pro psaní. Díky svému přístupu si české papírnictví získalo spoustu dlouhodobých klientů, od velkých firem třeba až po Ministerstvo zahraničních věcí.

SPECIÁL

→ ZE ZLÍNA AŽ NA KRAJ SVĚTA Idiom „sekat něco jako Baťa cvičky“ asi znáte, „sekat něco jako Baťa pneumatiky“ už by vás ale asi nenapadlo.

Jeden z našich nejznámějších podnikatelů Tomáš Baťa přitom doma ve Zlíně vyráběl i ty úplně první tuzemské pneumatiky na auta, a to už od roku 1932. Po válce se jeho podnik („BA-“) spojil se dvěma dalšími („RU-“ a „M-“), a tak vznikla hezká česká značka pneumatik, která je v Evropě populární dodnes. Letos navíc slaví jubileum – sedmdesát let od svého založení.

J

méno BAťa určitě znáte všichni, jmény KudrnáčRUbena a Matador/Mitas jste možná nepolíbení, ale stoprocentně víte, že existují pneumatiky značky Barum, a možná o vás zavadil i fakt, že se vyrábějí v Česku. A to dokonce od roku 1948, kdy se podniky těchto tří jmen spojily, aby zlepšily situaci na českých silnicích, která – což asi málokoho překvapí – po druhé světové válce nebyla kdovíjak skvělá.

Stejně jako před válkou Baťa sám, i Barum po válce vyvážil zbytečně vysokou cenu pneumatik, dovážených ze zahraničí, poctivou domácí produkcí, která byla jednak dostupnější, jednak prostě naše. Pro představu – v roce 1932 se do tehdejší Československé republiky dovezlo přes pět set tisíc kusů pneumatik a jen tři roky poté, co se do toho vložil Baťa, klesl počet importovaných plášťů na něco málo přes čtyřicet tisíc, což je dost solidní propad v neprospěch zahraničních dodavatelů. Prostě zlaté české ručičky.

DO EVROPY, ASIE, AFRIKY

Výrobky Barum se v 50. a 60. letech vyvážely nejen do zemí Sovětského svazu, ale také do Skandinávie, Belgie, Francie, Holandska, Rakouska, ale i do Asie a severní Afriky. Potom, co ve firmě v 60. letech modernizovali výrobní proces, se na seznam vývozních zemí přidaly i Japonsko, Indie, USA, Austrálie nebo Kanada. Českou značku tak znali skutečně po celém světě.

BARUM PO SEDMDESÁTI LETECH

Pokud si myslíte, že sedmdesát let po svém založení je Barum staříček bez ambicí, nemůžete se snad víc mýlit. Značka – dnes už ne Baťova – patří do portfolia jednoho z nejznámějších světových automotive jmen, společnosti Continental, a v rámci celého jejího koncernu je pořád ještě tou druhou nejprodávanější v Evropě. Jen v Česku aktivně využívá pláště s logem Barum 18 % řidičů, což není na tu malou stařičkou českou značku vůbec málo.

Continental navíc vrací značku jejím kořenům – v Česku má společnost celkem devět poboček a zaměstnává dohromady šestnáct tisíc lidí. Jejich práce tak může být vzhledem ke globální působnosti společnosti skutečně celosvětový dopad. A nemluvíme tu jen o závodech, ale i o výzkumném a vývojovém centru. Dají se tu tedy dělat opravdu velké věci, na kterých se můžete podílet klidně i vy.

5.12.2005 12:50:07

CONTINENTAL Společnost Continental patří k těm největším jménům celosvětového automobilového průmyslu.

Usilovně se podílí na vývoji a implementaci různých vysoce technologických řešení, která mají za cíl udělat náš život na silnici nejen příjemnějším, ale hlavně bezpečnějším.

Celkem Continental zaměstnává 243 tisíc lidí v šedesáti zemích (devět poboček má i v Česku) a od roku 1993 vyrábí mimo jiné také pneumatiky značky Barum, která letos na jaře oslavila sedmdesáté výročí od svého založení.

Pokud vás zajímá, jak se dostat do společnosti, která loni dosáhla obratu 44 miliard eur, podívejte se na continental.jobs.cz.

Listopad 2018 STUDENTA 43

SM000209

ADVERTORIAL

Pneumatiky Barum zaznamenávaly úspěchy i za socialismu, když režim nerežim pečlivě dohlížely na bezpečí našich řidičů na silnicích, a jak jen jim situace dovolila, usilovně pracovaly na inovacích tak, abychom byli všichni dennodenně hrdí na to, že je nám na cestách partnerem právě český výrobek. Ten však ani zdaleka nezůstal jen ve stínu Řípu.

Barum plakat A1.indd 2

SPECIÁL

→ DĚDICTVÍ TOVÁRNÍKA ŠKODY

OKŘÍDLENÝ ŠÍP A 160 LET HISTORIE Všichni znáte její logo. Její jméno je s historií naší země spjato asi jako snad žádné jiné a téměř každý z nás se alespoň jednou svezl výrobkem z jejích dílen. Nebudeme vás napínat – jde o plzeňskou Škodu Transportation, jednu z nejprestižnějších firem v oboru, jejíž působnost ani zdaleka nekončí hranicemi naší republiky. Kdo byl ale Emil Škoda, proč není Škoda jako Škoda a kam až se datuje její historie, to si možná přečtete až teď.

Š ADVERTORIAL

koda Transportation je společnost, o které píšeme rádi, protože ona má na oplátku zase ráda mladé lidi. V místním vývojovém týmu produktového manažera Jirky Vokouna působí celá řada mladých nadšených techniků, kteří už pěkných pár let vymýšlejí, jak budou vypadat tramvaje a vlaky budoucnosti. Protože budoucnost začala už včera a Škodovka je připravena.

Od nákresu až po finální výrobek tu můžete pozorovat, jak se váš nápad zhmotňuje a uskutečňuje, což je poměrně vzácná situace. A aby toho nebylo málo, co vyšlo z vaší hlavy, si nakonec může najít cestu třeba až na kraj světa.

Plzeňská Škodovka totiž nevyrábí jen pro Česko, ale také třeba pro trh v Asii a odborníky je oceňována jako jedno z nejdůležitějších jmen v oboru kolejových vozidel.

44 STUDENTA Listopad 2018

DARWIN, DOYLE A ŠKODA

Když ale otočíme pomyslná kolečka historie skoro o sto šedesát let zpátky, zastihneme českého šlechtice Arnošta Valdštejna při rozhodování o tom, že svou továrničku přestěhuje ze Sedlce do Plzně, kam se konečně dostala dráha. Jeho byznys proto odtud může kvést lépe než z vesničky uprostřed ničeho. Píše rok 1859 a Valdštejn v Plzni začíná vyrábět zařízení pro cukrovary, pivovary a doly, kotle a ocelové konstrukce.

Abychom vás trochu uvedli do kontextu doby – v rakouském císařství v tu dobu vládne František Josef I. a v Anglii královna Viktorie. Charles Darwin zrovna zveřejňuje svou práci O původu druhů, zatímco ve skotském Edinburghu teprve přichází na svět Arthur Conan Doyle, který později stvoří nesmrtelného

Sherlocka Holmese. Na mapě Evropy se objevuje Rumunsko a v Americe počíná životní dráha Williama Henryho Bonneyse, který se jednou zařadí mezi nechvalně proslulé legendy Divokého západu jako psanec a pistolník Billy the Kid. No a do Valdštejnovy továrny přichází jako vrchní inženýr tehdy sedmadvacetiletý Emil Škoda.

Emil začíná továrnu okamžitě rozvíjet, získává zajímavé zakázky nejen doma, ale i za humny, a když se o tři roky později hraběti Valdštejnovi zdá továrna na obtíž a chce ji prodat, Emil ji bez prodlení koupí a z malé továrničky o několika desítkách zaměstnanců postupně vybuduje kolos se čtyřmi tisíci lidí. Škodovy závody rostou a rozvíjejí se i v momentě, kdy Emil sám na následky dlouhodobého stresu a vyčerpání umírá.

KRAKATIT A ŠKODA VS. ŠKODA

V době první světové války byla firma největším průmyslovým podnikem Rakouska-Uherska a soustředila se hlavně na výrobu zbraní a munice. Výbuch v její továrně v Bolevci prý mimochodem inspiroval Karla Čapka k sepsání románu Krakatit. A dál se rostlo i potom – ve 20. letech koncern zaměstnával více než pětatřicet tisíc lidí a koupil mimo jiné i mladoboleslavský závod Laurin & Klement, který vyráběl automobily.

Když si k tomu vezmete, že přesně v té době navrhl František Michl, dvaadvacetiletý malíř a designér z Domažlic, slavné logo okřídleného šípu, které má

dnes miliardovou hodnotu, musí vám být jasné, proč jsou mladí lidé i dnes pro Škodovku tak důležití.

A taky možná chápete, proč je logo Škody Transportation a Škody Auto tak podobné – podnik se rozdělil po druhé světové válce. Automobilka se vyvíjela separátně a po pádu socialistického režimu ji odkoupil německý koncern Volkswagen. Továrna v Plzni zaměřená na těžké, investiční a dopravní strojírenství ale zůstala i po sametové revoluci v českých rukou a postupně se přerodila v dnešní Škodu Transportation, která se úspěšně soustředí na vývoj a výrobu vozidel pro městskou hromadnou dopravu a železnici. Že budou lokomotivy, tramvaje a trolejbusy z Plzně dobývat svět až do takové míry, jako se to dnes daří Škodě Transportation, se Emilovi asi ani nesnilo. Určitě by ale byl na svou malou a zprvu podceňovanou továrničku neskutečně hrdý.

VZHŮRU DO BUDOUCNOSTI

Díky špičkové práci více než sedmi set konstruktérů, projektantů a designérů a díky stovkám milionů korun ročně investovaným do vlastního výzkumu a vývoje může plzeňská Škodovka přicházet pravidelně na trh s novými a moderními produkty, na jejichž vývoji se můžete podílet i vy. Každá chytrá česká hlavička je tu vítaná a je jí dána šance ukázat, co umí. Lidé tu totiž po těch sto šedesáti letech už moc dobře vědí, že jestli Češi něco umějí, tak předčit očekávání.

OKŘÍDLENÝ ŠÍP Asi nejslavnější české logo navrhl mladý malíř František Michl v roce 1923. Šíp v něm symbolizuje rychlost, jeho křídla pokrok a volnost.

Oko v křídle poukazuje na přesnost výroby a vnímavost k okolí a kruh, ve kterém je šíp umístěn, je symbolem jednoty, úplnosti, světa a harmonie. Hodnota loga se odhaduje na miliardy korun.

Listopad 2018 STUDENTA 45 SM000214

→ NEJVĚTŠÍ OBJEVY NAŠÍ VĚDY

CO ČEŠI ZA STO LET PŘINESLI SVĚTU Na konci října jsme oslavili sto let samostatného Československa. Za tu dobu jsme stihli pochovat tatíčka Masaryka, přežít druhou světovou válku, být se Sovětským svazem na věčné časy, mírumilovně se rozvést se Slovenskem a taky dát světu zajímavé vědecké objevy a vynálezy. Možná vás překvapí, co všechno má české kořeny.

Za jednoho z největších českých vědců je považován profesor Antonín Holý. Ten je také objevitelem několika antivirotik, která už pomohla lidem po celém světě. Konkrétně jde o léky proti AIDS, hepatitidě B a herpes virům.

Pravdou je, že i přes rozsáhlý výzkum AIDS stále neumíme úplně vyléčit. I tak ale přípravky proti viru HIV z laboratoře profesora Holého významně prodlužují život nemocných. Jeden z nich, Truvada, se používá i v rámci prevence HIV u rizikových skupin.

46 STUDENTA Listopad 2018

KONTAKTNÍ ČOČKY

Miliony lidí po celém světě každý den používají vynález Otty Wichterleho. Cesta k objevu ale nebyla vůbec lehká. První čočky se téměř nedaly nosit a Wichterle navíc nevycházel s komunistickým režimem. S výzkumem proto musel pokračovat doma, kde si přístroj na výrobu čoček vyrobil ze stavebnice Merkur. I přes těžké podmínky mu stačil rok na to, aby zdokonalil technologii a vyrobil přes pět tisíc nositelných měkkých kontaktních čoček.

Autorka: Jana Langová

ANTIVIROTIKA

SPECIÁL

Přístroj, na kterém Otto Wichterle vyráběl první čočky . zdroj: Wikimedia Commons – Jan Suchý

Bez magnetronu by nikdy nevzniknul kult nošení obědů v plastových krabičkách. zdroj: Wikimedia Commons – HCRS Home Labor Page

Komunistická vláda nakonec patent bez jeho vědomí a za pakatel prodala do Ameriky. Československo tím přišlo o zhruba miliardu dolarů. Tomu se říká obchod století.

SILON

Z laboratoře mistra Wichterleho pochází i syntetické vlákno silon, objevené šest let po patentování nylonu v USA. Zatímco jako první se ze silonu vyráběly ponožky a punčochy, v dnešní době už polyamid 6 najdete ve všem možném.

SEMTEX

Další ze světově proslulých českých vynálezů je barevná plastická trhavina SEMTEX, která dostala svoje jméno po městské části Semtín v Pardubicích a firmě Explosia, kde vznikla. Za otce výbušniny je považován vědec Stanislav Brebera. Jedná se o výkonnou, ale bezpečnou trhavinu, která se dá snadno tvarovat.

Legendární SEMTEX je opředený množstvím mýtů (třeba tím, že je téměř nezjistitelný – blbost) a spojovaný s řadou teroristických útoků. Původní složení je dnes už nahrazeno jinými typy sloučenin a vyrábí se jen v malém množství.

POLAROGRAFIE

Polarografie je metoda analytické chemie, za kterou dostal Nobelovu cenu chemik Jaroslav Heyrovský.

Díky charakteristickým polarografickým vlnám jsme schopni určit, jaké látky se v roztoku nacházejí a kolik jich tam je. To se hodí třeba při měření obsahu oxidu siřičitého v kouři nebo pro zjišťování množství jedovatých látek ve vodě.

Profesor Heyrovský si na Nobelovu cenu za chemii musel počkat dlouhých pětadvacet let. Nominován byl přitom celkem osmnáctkrát.

NANOSPIDER

Centrem výzkumu nanovláken je v České republice

První SEMTEX byl vyvinut v 50. letech 20. století. zdroj: ČTK

Technická univerzita v Liberci. Revoluční způsob tvorby netkaných textilií z nanovláken tady v roce 2003 objevil profesor Jirsák se svým týmem. Samotný princip Nanospideru zní dost složitě, ale ve skutečnosti to celý proces výroby zjednodušuje a urychluje.

Nanovlákna jsou považována za materiál budoucnosti a už teď nacházejí uplatnění v mnoha oborech, od zdravotnictví po stavebnictví. Objev z Liberce byl proto zásah do černého.

MAGNETRON

Magnetron je malá elektronka, která umí měnit elektrickou energii na mikrovlnné záření. Její princip popsal jako první v roce 1924 český vědec Augustin Žáček a od té doby už magnetron ušel dalekou cestu.

Za druhé světové války se stal součástí malých radarů v letadlech a lodích, dneska je nezbytnou součástí mikrovlnky.

DETEKTOR VÝBUŠNIN

Firma RS Dynamics vyvinula mimořádně citlivý detektor výbušnin Explonix. Ten je schopen odhalit i člověka, co se před pár hodinami o výbušninu jenom otřel.

A stačí k tomu jenom papírek a detektor, který také určí, o jakou trhavinu se jedná.

MEMREC

Katedra kybernetiky ČVUT se může pochlubit objevem, který usnadňuje život lidem s fyzickým postižením. Přístroj Memrec je tvořen kamerou připevněnou na obroučkách brýlí. Ta snímá pohyby očí a dál je posílá do krabičky, která ovládá kurzor myši na počítači. Mrknutím klikáte, pohybem očí hýbete kurzorem po obrazovce.

Díky Memrecu je možné psát na počítači, surfovat na internetu nebo třeba upravovat fotky v Photoshopu. A to všechno pouhým pohledem.

Česká věda za posledních sto let rozhodně neseděla v koutě a měla světu co říct. Relativně silnou pozici si drží hlavně v technických a přírodovědných oborech. Nezbývá než doufat, že tomu tak bude i v budoucnu.

Listopad 2018 STUDENTA 47

→ NAJDĚTE SI ČAS PRO DOBROU VĚC Asi každý z nás má občas pocit, že by měl něco „vrátit“ společnosti a pomoct tam, kde je to potřeba. Jen málokdo se k tomu ale nakonec skutečně odhodlá. Nemusí to být tak úplně naše vina, často prostě jen nenacházíme vhodnou příležitost. Naštěstí jsou tu firmy, které své zaměstnance k dobrovolnictví přímo aktivně vybízejí. Jednou z nich je třeba Skupina ČEZ, která se v nezištné pomoci všeho druhu a typu angažuje už víc než deset let.

P

ADVERTORIAL

ČAS PRO DOBROU VĚC V rámci programu Zapojujeme zaměstnance, který patří do její Strategie udržitelného rozvoje, Skupina ČEZ poskytuje svým zaměstnancům příležitost pomáhat neziskovkám a potřebným už od roku 2008. Dodnes se programu zúčastnilo víc než pět tisíc dobrovolníků, kteří přidali ruku k dílu v organizacích po celé republice. Jen za posledních pět let se takhle pomohlo více než pěti stovkám spolků a organizací.

ředstavte si, že jednou ráno místo do kanceláře s kolegy nasednete do auta a vyrazíte někam pomáhat. Nemusíte si kvůli tomu brát dovolenou a nemusíte se šéfovi omlouvat, že to dneska nedáte, protože sedí za volantem a je natěšený stejně jako vy, že má možnost někomu ulehčit život. To je docela fajn situace, ne?

ČEZu být. „I takové činnosti jako předčítání, doprovod na procházkách nebo zkrášlování společných prostor třeba i spolu s klienty sociálních zařízení jsou velmi potřebné.

Klientům přinášejí zpestření každodenního života a na obou stranách pak taková setkání pomáhají odstraňovat někdy i zbytečné bariéry,“ podotýká členka představenstva Skupiny ČEZ Michaela Chaloupková.

MUSÍME SI POMÁHAT

KDYŽ RUKA K DÍLU NESTAČÍ

Jen za letošek dobrovolníci z ČEZu pomáhali po celé České republice, a to nejen s úklidem nebo rekonstrukcí prostor, což je mimochodem super záležitost na provětrání hlavy a načerpání nové inspirace nejen do další práce. A když místo obyčejného domu natíráte třeba stěny kláštera v Chotěšově, což je kulturní památka, je to bezva zážitek.

Nejde ale jen o hrabání listí, stavbu nového plotu nebo úpravu záhonků. Třeba v Ledcích u Plzně mohli dobrovolníci letos v dubnu pomoci v terapeutickém centru pro lidi s duševním onemocněním a mentálním handicapem. „Dostali tak příležitost poznat alespoň na pár hodin, jak to chodí za branami terapeutického centra a dalších organizací, kam by se ve svém volném čase asi nedostali,“ říká Petr Moravec z centra Ledovec, kde „ČEZáci“ pomáhají dokonce už od roku 2006.

Na Pardubicku se pak letos v červnu pomáhalo potřebným, seniorům i dětem zároveň, což ukazuje, jak různorodé může dobrovolnictví pod taktovkou

Kromě zprostředkovávání „pracovní síly“ v podobě zaměstnanců Skupina ČEZ také oceňuje obětavost těch, kteří se nějaké dobrovolnické činnosti dlouhodobě věnují ve svém volném čase. Ať už je to Sokol, místní fotbalisti, včelaři, myslivci, dobrovolní hasiči, modeláři, sportovní kluby, kulturní spolky atd., zkrátka pokud něco děláte aktivně a dobře, můžete pro svůj spolek nebo organizaci ČEZ požádat o grant až do výše třicet tisíc korun. O tom, jestli ho dostane zrovna vaše srdeční záležitost, pak rozhodují vaši kolegové – o vítězi se totiž interně ve firmě hlasuje mezi zaměstnanci.

Pro neziskovku nebo drobný spolek může být i malá pomoc opravdu velká a zaměstnancům ČEZu se jen od roku 2013, kdy firma granty zavedla, podařilo podpořit více než pět set organizací.

Pokud se vám tahle filozofie líbí, doporučujeme se podívat na kdejinde.cz, jestli vás nezaujme náhodou i nějaká z pracovních pozic, které momentálně nabízejí.

48 STUDENTA Listopad 2018 SM000147-3

PRO STUDENTY PŘEDPLATNÉ TÝDENÍKU V DIGITÁLNÍ A TIŠTĚNÉ VERZI NA 1 ROK

SLEVA 40 %

VYUŽIJTE VÝHOD, KTERÉ PŘEDPLATNÉ NABÍZÍ: Obsah v mobilních zařízeních k dispozici v předstihu vždy v neděli v poledne On-line archiv od roku 1990 | Audioverze Respektu v aplikaci Audiotéka Tištěné vydání přímo do schránky

DÁREK: POUKÁZKA NA NÁKUP KNIH V HODNOTĚ 500 KČ Objednávejte na www.respekt.cz/studenta Nabídka platí pro nové nebo navýšené předplatné do 18. 11. 2018 nebo do vyčerpání zásob.

SM000208-2

→ ZAKLADATELÉ PROJEKTU TO DÁŠ!

BYLY CHVÍLE, KDY JSME TO CHTĚLI ZABALIT

P

odnikání je pro mnohé z nás lákavou životní cestou. Je spousta mladých lidí, kteří mají skvělé nápady na projekty, bohužel ne všichni je dokážou dotáhnout do konce. To se ovšem nestalo v případě dvou studentů – Míši Kadlecové a Adama Motlocha. Rozhodli se založit start-up, který připravuje deváťáky na jednotné přijímací zkoušky a zároveň se snaží věrně kopírovat podobu ostrého testu. Jejich prvním impulsem pro projekt To dáš – přijímačky nanečisto byla debata o českém školství a zjištění, že se v našem prostředí nenachází nikdo, kdo by studentům nabízel přesnou simulaci celostátních zkoušek na střední školy. „Na českém trhu nám chyběl někdo, kdo by poskytoval kompletní přípravu na

50 STUDENTA Listopad 2018

jednotné přijímačky,“ říká Adam. „Bylo pár firem, které se orientovaly na školní část, ale na nový formát jednotného standardizovaného testu tady nikdo nepřipravoval tak, jak bychom si představovali.“ Rozhodli se proto, že díru na trhu vyplní.

Základním konceptem začínajících podnikatelů byla snaha věrně kopírovat průběh jednotné přijímací zkoušky z češtiny a matiky, a to se všemi otázkami, které se v hlavách studentů můžou objevit. Mám čas na přípravu? Kolik času mám na samotný test?

Rýsovat musím tužkou, nebo propiskou? Deváťáci jsou mladší a méně zkušení, proto jim chtěli Míša s Adamem pomoct, aby se u ostré zkoušky už nemuseli ptát. „Přesná simulace průběhu zkoušky s přesným

Autorka: Hana Grohová

Založit si start-up a podnikat už během studia není nic jednoduchého. Jsou tu ale tací, kteří překonali počáteční strach a rozjeli velmi zajímavé projekty. Dva mladí studenti Míša Kadlecová a Adam Motloch jsou jejich příkladem. Za sebou mají mnoho úspěchů, včetně start-upu To dáš! – přijímačky nanečisto. Jaký je jejich recept na to, jak to všechno dohromady zvládnout?

NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE VYDRŽET

KDYŽ MÁŠ CHUŤ TO „ZABALIT“

Pro každý začínající projekt ale nestačí jen dobrý nápad. Je potřeba překonat spoustu překážek a projekt zrealizovat. A v tu chvíli často přicházejí pochyby.

Jak to zvládnu? Budu mít dost peněz? Co když přijdou nějaké problémy, podaří se mi je vyřešit? A pro nás, studenty, může být tohle všechno ještě obtížnější. „Když jsme To dáš! rozjížděli, ještě jsem neměla ani maturitní vysvědčení. Zároveň jsme ale potřebovali vybudovat síť kvalitních učitelů, takže jsem s nimi vedla seriózní pohovory. Je to zvláštní, protože z pohledu společnosti nejsi a nemáš vůbec nic.

Pokud se nám nezdáli, tak jsme je i odmítali,“ říká Míša a dodává: „někdy mi třeba řekli, že jejich argumentem, proč něco dělají tak, jak to dělají, je, že už učí třináct let.“ To ovšem nebylo to jediné, s čím se na začátku musel projekt potýkat. Bylo nutné zařídit spoustu administrativních záležitostí – sepsat smlouvy, podepsat je, postarat se o rozsáhlé účetnictví nebo najít prostory. Mezitím se objevily další překážky, a dvojice tak svého rozhodnutí založit start-up dokonce i litovala. „Momentů, kdy jsme to chtěli zabalit, bylo hodně,“ říká Adam, „nevěděli jsme, jestli jsme schopni sehnat tolik kvalitních učitelů, nebo jsme měli pocit, že nás lidi neberou vážně.“ Míša s Adamem to ale „nezabalili“ a na projektu pracovali dál, přestože začátky byly krušné. Po Vánocích jejich prvního ročníku se jim začalo dařit a počet studentů, kteří navštěvovali sobotní přijímačky, dosáhl stovky. Deváťáci se na hodiny vraceli a rodiče přicházeli se slovy: „On se k vám těší!“

VIZE

formátem, přesným časovým rozhraním, absolutně identické podmínky, jako budou při zkoušce.“ To je podle Adamových slov idea projektu, kterou měli s Míšou v hlavě. Kromě toho se rozhodli, že zaměstnají učitele, kteří se studenty každý test projdou a vysvětlí jim jejich chyby. „Nabízíme k testům navíc hodinu s učitelem (na každý předmět, pozn. red.) a s pravidelností,“ říká Míša. To dáš! probíhá každou sobotu, takže se studenti můžou vracet a zlepšovat.

Co by tedy doporučili těm, kteří o svém vlastním podniku taky přemýšlejí? Co je jejich tajemstvím k úspěchu? Když se na tuhle otázku ptám, Adama hned napadá jasná odpověď: „Já si myslím, že výdrž. Někdy se nám stalo, že jsme leželi tři dny v účetnictví, které nevycházelo, a v těch chvílích jsme s tím vážně chtěli skončit.“ Jednoduše řečeno, určitý čas trvá, než podnikatelé přijdou jak na to. Poté, co tohle období překonají, přichází vytoužený úspěch.

Od Míši a Adama ale přichází spousta dalších důležitých tipů a rad. Když se člověk rozhoduje, s kým založí projekt, měl by se zamyslet nad tím, kým se chystá obklopit. Protože jak říká Míša: „Jsou lidé, se kterými vám bude super na tenise, se kterými si užijete kafe, a pak jsou lidé, se kterými dokážete pracovat.“ Další důležitou radou je investovat do věcí, které můžou ulehčit práci.

Pro druhý ročník To dáš! se teď mladá dvojice rozhodla vložit peníze do nového webu s databází. Ten nabízí inteligentní osobní zónu pro klienty, kteří si v ní můžou kupovat jednotlivé termíny, měnit je a mnoho dalšího. Míša a Adam sami říkají, že díky webu budou mít o hodně méně práce.

A když už mluvíme o čase a o množství práce, zajímalo mě, jak se dá podnikání skloubit se studiem.

Adam loni studoval vysokou, Míša byla v maturitním ročníku na gymplu a odmaturovala na výbornou. Takže i tohle jde. Když se ale ptám, kolik času denně práce na projektu zabere, oba říkají, že to nejde spočítat.

O přijímačkách totiž přemýšlejí v autobuse, na nákupu nebo když si dělají večeři. Podle Míšiných slov: „Je to všude a nikde…“ Podnikání spolkne velké množství času a energie. Míša je ale příkladem toho, že všechno jde zvládnout – během učení na maturitu a práce na prvním (a možná nejtěžším) ročníku v projektu To dáš! se dokázala dostat na univerzitu v Británii.

JEDNOTNÉ PŘIJÍMAČKY, ANO, ČI NE?

Během setkání s pracovitou dvojicí jsme se dostali i k samotným jednotným přijímacím zkouškám na střední školy. Je to nový koncept a mě zajímalo, jak se na něj dívají Míša a Adam vzhledem k tomu, že s ním přicházeli denně do kontaktu. „Myslím si, že jednotné přijímačky svoje místo mají. Jsou totiž svým způsobem soutěž, kde ale pro každého platí stejná pravidla,“ říká Míša. Podle jejího názoru by se ale rodiče deváťáků měli zamyslet nad tím, s kým jejich děti „soutěží“ a nedávat jim zbytečně přihlášku na gymnázium, když na ně objektivně nemají dostatečné znalosti. Tím totiž děti demotivují a taky vytvářejí stigma, že odborná škola je něco míň. „Obecně bych ale byl s jakoukoli formou standardizování vzdělání opatrný,“ dodává Adam.

Myslí si, že tato cesta nevede k lepší kvalitě školství. Spíše naopak.

Míša Kadlecová a Adam Motloch jsou dva mladí studenti.

Míša letos odmaturovala a dostala se na univerzitu v anglickém Yorku a Adam už třetím rokem studuje univerzitu v Glasgow.

Vloni na podzim společně rozjeli start-up To dáš!

– přijímačky nanečisto, v rámci kterého připravují deváťáky na jednotné přijímací zkoušky na střední školy.

Listopad 2018 STUDENTA 51

Pojď na stáž do newsroomu Economie Vesmír je plný možností, nepropásni tu svoji Přijď k nám na stáž a zažiješ, jak se dělá moderní žurnalistika

Chceš to zkusit?

SM000210

Mrkni na detail na economia.jobs.cz

→ TRH PRÁCE NA PRAHU ROBOKALYPSY?

KAM NÁS TLAČÍ TECHNOLOGIE Českem prochází strašidlo, strašidlo Průmyslu 4.0. Nejtvrdší data z různých studií tvrdí, že počet pracovních míst v Česku poklesne až o 52 % (McKinsey Institut).

Dokážeme se s robokalypsou vypořádat? Nebo to všechno bude úplně jinak?

Autor: Petr Cieslar

Z

a posledních zhruba dvě stě padesát let si lidstvo prošlo třemi průmyslovými revolucemi.

První byla ve znamení páry a industrializace, druhá spočívala v elektrifikaci a vzniku montážních linek, třetí zase přinesla rozmach počítačů i IT průmyslu. Všechny tři revoluce měly kromě dopadu ekonomického i obrovský vliv na školství, zemědělství, dopravu, vědu, lékařství i politiku. Čtvrtá revoluce klepe na dveře a za nimi se připravují k pracovním pohovorům kromě lidí i roboti.

TAKŽE BRACE YOURSELF! ROBOTS ARE COMING!

Začněme pozitivně. V krátkodobém horizontu se zřejmě

nezaměstnanost v Česku rapidně nezvýší (pokud nenastane zpropadená krize). Z hlediska střednědobého horizontu by ale český trh práce měl začít makat na větším využívání flexibilních úvazků a na propracovaném systému firemních (ale i státem podporovaných) rekvalifikací (bez celoživotního vzdělávání se prostě neobejdeme, fakt ne). Pokud tyto podmínky dokážeme naplnit a udržet, nabízí se scénář založený na analýze firmy Deloitte – automatizace a robotizace pracovních míst povede v Česku k enormně velkému růstu ekonomiky (až 3,9 % ročně!). Do roku 2033 by se pak potenciál české ekonomiky mohl zvýšit až o 78 % (a s tím samozřejmě i životní úroveň českých občanů).

VELKÁ MÍRA ČESKÝCH PRACOVNÍKŮ JE VÁZANÁ NA ZPRACOVATELSKÝ PRŮMYSL, NEKVALIFIKOVANOU PRÁCI A RUTINNÍ PRACOVNÍ ČINNOST Listopad 2018 STUDENTA 53

NEJVĚTŠÍ PROBLÉM? ZMĚNA!

Nejpalčivější riziko doby robotické je rychlost zavádění změn do všech možných oborů. S tím, jakým tempem nové technologie vznikají a v jakém tempíčku se nové technologie udržují, je možné, že na ně velké procento (obzvláště starších a nekvalifikovaných) lidí i firem prostě nestihne včas zareagovat (obdobné obavy lze mít i u českého zákonodárství).

K ilustraci rychlosti rozvoje technologií může posloužit rozšíření internetu v českých domácnostech.

Z necelých 20 % v roce 2005 na současných cca 80 % (Zdroj: ČSÚ). Čistě prakticky by tak 80 % domácností mohlo mít do dvanácti let například 3D tiskárnu a domácího robota (zatím třeba alespoň robovysavač). Pro přehled rychlosti změn lze mrknout na studii Fondu dalšího vzdělávání, zmiňující nejvýraznější zlomy budoucnosti vytipované Světovým ekonomickým fórem a pořádnou hromadou expertů (viz tabulka).

JSME #READY? ČESKÉ PRO A PROTI

Za silné stránky ČR můžeme považovat dlouhodobou tradici průmyslové výroby a současný růst poptávky po pracovnících v IT a kyber průmyslu. Ale to je tak všechno. Slabých stránek je o trochu více. Velká míra českých pracovníků je vázaná na zpracovatelský průmysl, nekvalifikovanou práci a rutinní pracovní činnost 54 STUDENTA Listopad 2018

(právě oněch až 52 %). A tyhle pozice padnou za oběť robotizaci i automatizaci jako první.

V českých končinách ale chybí i propracované zákonodárství založené na digitalizované společnosti a pořádném eGovernmentu, který by lidem umožnil snadnější přechod od statusu zaměstnance k vlastnímu projektu. Inspiraci bychom si mohli vzít třeba v Estonsku, kde se dá podnikání založit zhruba za jednu minutu, v ČR to zabere asi 20 dní. Klíčovým je i rozvoj sociální politiky v kombinaci se systémem rekvalifikací a vzdělávání. Je totiž dost možné, že vysokou sice skončíme ve 25, ale ve 30 půjdeme pro titul znova – studovat obor, který ještě před rokem neexistoval.

SKONČÍME V „NEZISKU“?

Ač jsou v současné době neziskové organizace u velkého procenta obyvatel v neoblibě, je docela dobře možné, že se právě neziskovky stanou hlavním zaměstnavatelem českých pracujících. Podle studie Úřadu vlády (Dopady digitalizace na trh práce) nebudou ve světě kyber-fyzických systémů příliš potřeba prodavači, byrokrati, dělníci, kováři nebo mechanici.

Díky prodlužování života, nutnosti celoživotního vzdělávání i možnému zavedení tří až čtyřdenní pracovní doby se ale zvýší poptávka po pracantech v oborech, jako je pečovatelství, sociální služby, zdravotnictví,

NEJVÝRAZNĚJŠÍ ZLOMY BUDOUCNOSTI PODLE SVĚTOVÉHO EKONOMICKÉHO FÓRA % EXPERTŮ, KTERÉ OČEKÁVÁ, ŽE K TOMU DOJDE DO ROKU 2025

OČEKÁVANÝ ROK

NÁZEV

2021

Robotika v oblasti služeb

První robotický farmaceut v USA

86,5

2022

Nositelný internet

10 % lidmi nošeného oblečení je připojeno k internetu

91,2

2023

Implantovatelné technologie

První implantovatelný mobilní telefon určený ke komerčnímu prodeji

81,7

2024

3D tisk a lidské zdraví

První transplantace játra vytvořeného 3D tiskem

76,4

2025

Umělá inteligence a úředníci

30 % podnikových auditů provedených AI

75,4

2026

Umělá inteligence a proces rozhodování

První AI stroj jako součást podnikového představenstva

45,2

2027

Bitcoin a Blockchain

10 % celosvětového hrubého domácího produktu uloženo na blockchain technologie

57,9

POPIS

Zdroj: studie PŘEKVAP, 2015 INZERCE

kultura, a obzvláště vzdělávání a výchova. Zkrátka všude tam, kde je potřeba lidská komunikace v kombinaci s empatií (tyhle schopnosti strojům prozatím chybějí).

www.pracevtdk.cz

Vyrábíme špičkové komponenty, které jsou v elektronice všude kolem Vás.

ROBOKALYPSA, NEBO ROBOSPÁSA?

Nadcházející turbulentní doba sice zatím našlapuje jen po robotích špičkách, je však pravděpodobné, že se do pár let změní na dupot těžkých robotických nohou a orchestr probliků a pípání. Aby Česko robotizaci, automatizaci, digitalizaci a všechny další „ace“ zvládlo, je potřeba začít cíleně budovat informační a digitalizovanou společnost. Pokud se to nepovede, nastane robokalypsa – problémy na trhu práce (kdy pracovníci sice budou, ale nedostatečně kvalifikovaní) a následně blokování vzniku nových pracovních příležitostí (malé zahraniční i tuzemské investice právě z důvodu nedostatku kvalifikovaných pracovníků). To povede k sociální frustraci ve společnosti, k rozevírání sociálních nůžek a vzniku těžko odstranitelných sociálních bariér.

Ostatně tyto nůžky se rozevírají už nyní – ukazuje na to třeba vysoký počet exekucí, digitální negramotnost, politický lobbing za učiliště a nedůraz na vzdělávání pro kyber-fyzický průmysl. Na druhou stranu má Česko v současných rukách obrovský potenciál plynoucí z dobře nastartované ekonomiky. Snažme se to nepokazit.

1.

2.

3.

SM000180-2

Získej praxi od nejlepších již při studiu

Napiš s námi závěrečnou práci a odměníme Tě až 30.000,- Kč Jsi absolvent? Uděláme z Tebe profíka!

→ BODY-HACKING

V TĚLE ČIPY A V HLAVĚ SEN O VYLEPŠENÍ ČLOVĚKA Čipem v těle jdou odemknout dveře, dá se s ním platit bitcoiny, případně ho lze použít i jako #fakt stylovou e-vizitku při networkingu. S Janou Kadlecovou, doktorandkou kulturní antropologie na Univerzitě Palackého (jo, to je ten obor, který bývá terčem posměchu), jsme hodili kus futuristické řeči o kyborzích, technologických modifikacích těla i o „čipovaných“ lidech v Česku.

Jsi kulturní antropoložka. Jak ses sakra dostala k něčemu, jako je body-hacking?

Pro antropology neexistuje téma, které by bylo příliš vzdálené. Takový body-hacking může spoustě lidí přijít podivnější než mnohé praktiky domorodých kmenů.

Ačkoli jsme technikou doslova zahlceni, jisté věci stále vzbuzují údiv, třeba čip v ruce. A mimochodem – zkoumat kyborgy byl vždycky můj sci-fi výzkumný sen.

Pazourek, protéza a na konci kyborgických inovací zřejmě body-hacking. Co všechno na našem těle (pů)jde hacknout?

Body-hackeři věří, že všechno. A co nejde hacknout dnes, půjde hacknout zítra. Je to jen otázka dostatečně pokročilých technologií a znalostí. Pod body-hacking jinak můžeme zahrnout i různé praktiky: od genových terapií a neuromanipulací přes fitness, plastickou chirurgii až po implantaci funkčních součástek přímo do těla. Já se zabývám tím posledním typem.

Autor: Petr Cieslar, foto: Petr Cieslar, Jan Hubík, Paralelní Polis

Byli jsme kyborgy, když člověk poprvé použil pazourek? Když se začaly používat protézy?

Ale být kyborgem už vůbec není sci-fi. Sama jsi problematiku popisovala v knize Tělo 2.0, kde jsi analyzovala kyborgy, hacknuté lidi atd. Kdy příběh kyborgů a tech-individuí začal?

Termín kyborg se objevil poprvé v šedesátých letech v návrhu dvou vesmírných inženýrů, kteří se snažili vymyslet něco jako super-astronauta. Návrh byl neúspěšný, protože se nakonec místo do kyborgů astronauti strkají do skafandrů. Od té doby se o podobných technických úpravách těla začalo reálně uvažovat. Spojení lidstva s technologickými úpravami ale patří k naší podstatě odjakživa. Byli jsme kyborgy, když člověk poprvé použil pazourek? Když se začaly používat protézy?

Nebo jsme kyborgy až s rozmachem internetu a kyberprostoru? Postava kyborga je prostě důležitá jako metafora, která podporuje naši představivost a prezentuje člověka ve spojení s technikou.

Listopad 2018 STUDENTA 57

Využitelnost je ale prozatím velmi omezená, protože ne každá čtečka tento druh identifikátoru přečte a zdaleka ne všechny instituce jsou ochotné místo vlastních karet povolit jiný druh čipu. Čipy v těle ale i ve spoustě lidí vzbuzují antiutopickou představu. Existují nějaká etická pravidla pro zacházení s čipem, nebo je to spíše DIY anarchie?

Eticky je to dost citlivá oblast. I když je to individuální.

Podobně jako u tetování a piercingu, každý máme právo dělat se svým tělem, co chceme. Ne každý si to ale myslí. Pro ortodoxního křesťana je tělo ve svém přirozeném stavu posvátné. Jiní se bojí, že kvůli lidem, co se dobrovolně „čipují“, pak budeme „očipováni“ všichni a že nás tak bude možné sledovat. To je ale nesmysl, který vychází z nepochopení funkce čipu.

Velký zájem je o rozšiřování těla o nové smysly, například magnety v prstech

HACKLI BYSTE SE? Fenomén body-hackingu se snaží o „nahackování“ lidského těla za pomoci technologických vychytávek v podobě tělesných implantátů.

Oblíbenými vylepšeními jsou například čipy, magnety nebo antény.

58 STUDENTA Listopad 2018

Jaké funkční součástky teď mezi body-hackery nejvíce frčí? Čipy? Magnety? Nebo úplně jiné implantáty?

Nejpopulárnějšími implantáty jsou různé typy elektronických čipů. Obecně je ale také zájem o rozšiřování těla o nové smysly, například magnety v prstech. Mým oblíbeným příkladem je implantát zvaný North Sense.

Ten má svému nositeli umožnit cítit magnetický sever Země, v ideálním případě i po jeho odstranění. Lidské tělo se tedy doslova naučí vnímat něco, co přirozeně nedokáže. A výčet dalších chytrých hacků by samozřejmě mohl pokračovat.

Největší oblibě se tedy těší elektronické čipy. Jak takový čip v těle funguje? Dá se s ním třeba i platit?

Dá se s ním platit bitcoiny. Čipy, které lze dneska už běžně pořídit, fungují jako klasické NFC, tedy to, co známe z kreditních karet nebo jiných identifikátorů. Člověk si dovnitř nahraje potřebné informace a pak je využívá dle libosti – k odemykání dveří, počítače, telefonu, nebo jako identifikační kartu, popř. e-vizitku.

Takže se nemusíme bát pověstné vize Aštara Šerana a ještěrů z vesmíru čipujících lidi?

Nemusíme. Čip napřímo totiž nijak sledovat nelze.

Body-hackeři vycházejí často z politických a ideologických vod anarchismu a čipy tímto způsobem testují, aby byli o krok napřed. Nicméně u každého implantátu se pak najdou jiné etické limity a problémy, nelze o nich uvažovat o všech stejně. Závisí to také na tom, jak invazivní implantace je. Každý musí na vlastní triko počítat se zdravotním rizikem a u větších zákroků je obtížnější najít modifikátora nebo lékaře, který s tím bude ochotný asistovat.

Sledování je v cajku. Nehrozí ale, že se z bodyhackingu stane norma? A neděje se to tak trochu už teď?

Rozhodně se to děje. V současné době máme nad svými těly kontrolu jako nikdy dřív například díky fitness aplikacím a různým měřičům. Každý je sám sobě tak trochu doktorem. Plastická a estetická chirurgie jsou také hojně využívané a lze očekávat, že technologie budou s časem ještě dostupnější. Úžasné pokroky lze pozorovat taky v oblasti protetických náhrad. A těch hackovatelných možností je nespočet.

Závěrem zůstaňme vlastenci a zamiřme do hlubin české tech-duše. Jak jsme na tom s body-hackingem u nás? Jsme dobří?

U nás existuje nezanedbatelné množství lidí, kteří stojí o jednodušší body-hacky – čipy nebo magnety. V pražském tetovacím salonu Hell pracují velmi zkušení modifikátoři, kteří se věnují extrémním zákrokům i některým kyberpunkovým funkčním rozšířením těla. V Paralelní Polis zase nabízejí hromadná čipování. Nicméně přímo v Česku není možné implantáty zakoupit, jako to už běžně jde třeba v Německu. Sousedé Poláci jsou podle všeho mnohem nadšenější do body-hackingu s jejich velmi aktivním spolkem transhumanistů. V Česku takový spolek zatím není.

→ KDYŽ SE SPOJÍ COCA-COLA SE ŠKOLOU... ... vznikne příležitost pro ty z vás, kdo pokukujete po manažerských pozicích.

Do těch se totiž hned po škole moc často nedostává. Pokud ale máte náskok, může to být úplně jiný příběh. Společnost Coca-Cola HBC Česko a Slovensko vám takový náskok ráda dá, stačí jen mít chuť se do toho pustit po hlavě. Na konci vás čekají nejen super ceny, ale i příležitost okusit, jak taková manažerská práce opravdu vypadá.

V

šechno začíná on-line. Pokud máte manažerské ambice, mrkněte na managementchallenge.cz a vyberte, jaká oblast vás zajímá – může to být obchod, finance, logistika, marketing a vztahy s veřejností, HR nebo třeba výroba – a otestujte se.

Během několika otázek zjistíte, co všechno o společnosti víte nebo nevíte, a jak dobře znáte obor, který jste si vybrali. Nebojte, je to rychlovka a nečekají na vás žádné záludnosti. Jde spíš o rozcestí, které vám poradí, kam dál.

DREAM TEAM

Protože soutěž vzniká ve spolupráci Coca-Cola HBC a akademické sféry, nemusíte pro radu chodit daleko.

Manažeři společnosti přijdou za vámi přímo do školy.

Soutěž začala v říjnu, a tak už mají několik návštěv za sebou, pořád je ale z čeho vybírat. V listopadu můžete vyrazit hned na tři přednášky: 20. 11. na ČVUT, 21. 11. na ČZU nebo 22. 11. na Karlovce – určitě se na ně ale vyplatí dorazit. Odborníci vám na nich prozradí nejen své vlastní fígly, ale podělí se s vámi třeba i o to, co v minulosti fungovalo, čemu se vyhnout, čemu naopak věnovat extra pozornost nebo na co si dát pozor. I chvilka s nimi se tak může rovnat obrovskému náskoku vašeho týmu.

A co vás čeká na konci (samozřejmě kromě nehynoucí slávy)? Týmu na třetím místě Coca-Cola zásobí party řádně vychlazenými limonádami, druhý tým si bude moct vybrat nějaký pekelně WOW zážitek (na výběr je zorbing, únikovky, paintball aj.). A tým s nejlepší studií? Ten dostane krásnou finanční odměnu, a hlavně – jeho členové budou moct strávit celý den s některým z manažerů společnosti. Vyzkoušejí si tak, jaké by to bylo být v jeho botách, a k tomu všemu nasbírají zajímavé kontakty z oboru. Ty se můžou hodit, až jednou půjdou s diplomem z promoce a budou si říkat „co teď?“.

COCA-COLA HBC MANAGEMENT CHALLENGE Jeden den s předním manažerem společnosti, finanční odměna, WOW zážitky jako paintball, zorbing nebo únikovky a k tomu pořádná zásoba limonád na týmovou party. O to všechno můžete soutěžit v Coca-­Cola HBC Management Challenge. Stačí s týmem do ledna vypracovat případovou studii, prezentovat ji v desetiminutovém videu a oslnit odbornou porotu tak, že jí nezbyde nic jiného než vás ocenit. Mrkněte na managementchallenge.cz a pusťte se do toho.

Listopad 2018 STUDENTA 59

SM000215

ADVERTORIAL

Když bude test úspěšně za vámi, je načase dát dohromady nadupaný tým tří až šesti lidí – ideálně stejně nadšených jako vy – a pustit se do komplexní případové studie, která otestuje všechno, co vás kdy zajímalo a lákalo na launchi nového produktu. Protože bývají do takové akce ve společnosti zpravidla zapojena všechna oddělení, případovka krásně demonstruje, co všechno je kde nutné naplánovat a na co myslet, aby všechno dospělo do zdárného cíle. Ideální je proto nakombinovat členy týmu podle odvětví a toho, co je zajímá, tak, abyste z úkolu vytěžili maximum.

Deadline pro zaslání případovky je až v lednu, nemusíte se proto bát, že se nestihnete pořádně zamyslet. Otálet se ale nevyplatí, i když to vám asi povídat nemusíme.

NECHTE SI PORADIT

→ COSI MEZI NEBEM A ZEMÍ

Skeptik by řekl, že duchové neexistují a že nic jako posmrtný život není. Já si tím ale nejsem tak jistá, a proto se vydávám do druhého hlavního města České republiky zjistit, jak se věci mají. Čeká tam na mě lovec duchů Jaroslav Drábek, který už třináct let vede klub European Paranormal Real Voices 777 (EPRV777). Spolu se svým týmem pomáhá zaseknutým duším na Zemi odejít do světla. Několik z nich prý převedl i z místa, kam se chystáme

J

e 7.46 ráno, když přijíždím na brněnské nádraží.

Zatímco čekám na Martina, který bude celý den mojí čočkou, dávám si kafe. O hodinu a půl později se už řídíme podle instrukcí, které mi pan Drábek dal – trolejbusem číslo 31 na konečnou, pak nahoru ke kostelu, za kostelem doprava, na první odbočce doleva. Zastavujeme se u žlutého domu, před kterým parkuje červený chevrolet. Nasedáme a vyrážíme na Stránskou skálu. „V roce 1938 se tady stala tragédie – ze Stránské skály spadla Vlastička Dostálová. Možná spáchala sebevraždu, možná ne. To nikdo neví. Její matka se pak měla oběsit na

60 STUDENTA Listopad 2018

trámu v jedné ze skalních štol. Tam taky půjdeme,“ vysvětluje nám pan Drábek po cestě autem důvod, proč vyrážíme zrovna sem. Aby toho nebylo málo, přihazuje „do třetice všeho dobrého“ ještě horolezce, který po skále lezl bez jištění a neodhadl svoje síly. Stránská skála kvůli tomu patřila k místům s největší paranormální aktivitou.

Pociťuju malé vzrušení z toho, že mě dnes možná čeká můj první paranormální zážitek. To ale vzápětí zase mizí – pan Drábek mi vypráví o svém závazku, při kterém slíbil, že zaseknutým duším pomůže ze skály odejít. Místo prý přitahovalo lovce, kteří místní

Autor: Tereza Kovandová, Foto: Martin Sláma, www.eprv777.cz

DO BRNA ZA LOVCEM DUCHŮ

duše dráždili. Z jeho povídání je jasné, že jeho tým patří k těm „správným lovcům“, ne všichni jsou ale tak mírumilovní. „Pomáháme mrtvým, aby pomohli živým.

A pomáháme živým, aby bylo pomoženo mrtvým,“ charakterizuje pan Drábek svoje poslání.

KUFŘÍK JAKO ZÁKLAD IDENTIFIKACE

Vyskakujeme z auta a pěšky míříme ke vchodu do štoly.

V ruce držím jeden ze dvou kufříků s logem EPRV777.

Později se dozvídám, že logo má i ochrannou moc, protože entity moc dobře vědí, kdo Jaroslav Drábek je.

Skvěle, ráda se na něj odkážu, pokud bude potřeba. „Když k někomu jedeme na vyšetřování, nejprve pomocí zařízení vyloučíme, jestli se nejedná o patogenní zónu – například jestli není na místě vysoká radioaktivita.

Radon umí vyvolat moc ošklivé věci a elektromagnetické pole zase slušnou paranoiu. To jsou známé věci,“ povídá nám pan Drábek a otevírá jeden z kufříků, ve kterém je všechno vybavení od Ghostmetru K-2 přes zařízení k monitorování elektromagnetických polí až po Spirit Box, díky kterému můžete komunikovat s duchem. „Spirit Box je něco jako rádio, které umí rychle střídat rádiové vlny tak, aby vznikl pouze bílý šum. Do toho jsou entity schopny mluvit. Položíte entitě otázku, a když s vámi chce komunikovat, odpoví,“ popisuje lovec duchů jednu ze svých krabiček.

Ačkoli jsou všechny mašinky a udělátka zajímavé, mojí největší pozornost si získává kamera s infračerveným viděním. Mám možnost si ji osahat a vyzkoušet doslova na vlastní oči, protože se stává mýma očima v černé štole. Vcházím do tmy s panem Drábkem

a Martinem za zády. Jedinou světlou společnost nám dělá baterka.

VYMÍTAČ ĎÁBLA

„Vím, že neděláte exorcismus, ale setkal jste se někdy s někým, kdo byl posedlý démonem?,“ pokládám otázku, která mi leží na jazyku od chvíle, kdy jsem domluvila tuhle výpravu. „Ano, dokonce jsem sám vymítal,“ odpovídá pan Drábek a na chvíli se zastavuje v chodbách štoly, aby nám řekl celý příběh. „Dvě kamarádky se tehdy, vybavené Ouija tabulkou, vypravily na Popravčí vrch. Tabulka umožňuje komunikovat s druhou stranou, a tak se jí zeptaly, jestli tam s nimi někdo je. Tabulka odpověděla ano a zároveň se ptala, jestli může duch do některé z nich vstoupit. Jak vás asi napadlo, jedna ze slečen souhlasila a vstoupil do ní démon druhé kategorie. Vypadala jako z hororu Vrána – černé vlasy do obličeje, černé zornice. Posedlá chtěla dokonce podříznout svého přítele, ráno se probudil a měl kudlu na krku,“ vypráví nám lovec duchů. Nejdřív se prý máma slečny snažila případ řešit přes církev, když však kněží s démonem neuspěl, povolala EPRV777. „Bylo zrovna léto, ale v domě měli asi dvanáct stupňů.

Celý proces vymítání trval osm hodin a všichni jsme z toho byli zničení. Furt samé kropení svěcenou vodou a čtení liturgie. Vymítání se skutečně děje, ale je to hrozně tenký led. Proto musí posedlý člověk nejprve projít různými vyšetřeními, aby se vyloučila třeba paranoidní schizofrenie,“ dokončuje pan Drábek svůj příběh a mně se vybavují všechny scény z filmů, které jsem za svůj život viděla a o kterých jsem byla přesvědčená, že musejí být Listopad 2018 STUDENTA 61

pravdivé, protože tohle přece člověk jen tak nevymyslí.

Zřejmě jsou.

V TRAMVAJOVÉ ŠTOLE

Přesouváme se do druhé štoly, kde se na trámu oběsila Vlastiččina matka. Když prý stál člověk pod trámem, cítil nepříjemný pocit nebo chlad.

Infrakamerou se dívám na trám, ze kterého visí dolů dva provázky, což ve mně nepříjemný pocit rozhodně vyvolává. Pan Drábek ale nic jako nepříjemný pocit nezná a je si jistý, že místo už je čisté. Proto mě vysílá samotnou dál do štoly.

Nacházím se v absolutní tmě, nevidím pana Drábka ani Martina. Jediné, co vidím, je obraz v infračervené kameře. Nedokážu odhadnout vzdálenost z bodu A do bodu B a nevidím si ani pod nohy, což je pro mě velmi frustrující. Nešikovnost je totiž moje prostřední jméno a celkem obratně zakopávám o každý kámen.

Z kamery na mě koukají odlesky dvou svíček postavených na kameni.

Pokládám směrem ke klukům otázku, na kterou nepřichází žádná odpověď. Když neodpovídají ani napodruhé, otáčím se i s kamerou jejich směrem, abych zjistila, že stojí přesně tam, kde stáli. V to jsem samozřejmě celou dobu doufala – odejít odtamtud je věc, kterou bych čekala spíš sama od sebe.

Dnes tedy nepotkáváme žádné entity ani mlhoviny, nepociťuji vibrace nebo energie. Opravdu silně však pociťuji zvědavost, vyvolanou pojmy a historkami ze světa paranormálních jevů, které nám pan Drábek po celou dobu výpravy neúnavně servíruje.

Dozvídáme se o rozdílech mezi převtělenými dušemi a duchy. Zajímaví jsou rozhodně revenanti, 62 STUDENTA Listopad 2018

kteří umějí ovládat elektřinu nebo pohybovat předměty, ale bývají člověku tak trochu nebezpeční. Z příběhů mě nejvíc zasahuje ten o ženě, která jezdila každý den metrem tam a zpátky jen proto, aby nemusela být doma – měla tam tak silné elektromagnetické vlny, že se v nich nedalo žít. Z bytu se ale nakonec odstěhovala a metrem už jezdit nemusí.

ŠKOLA DUCHOLOVECTVÍ

Kdybych se prý chtěla věnovat lovení duchů doopravdy, můžu začít navštěvovat Ghost Hunter Academy, kterou pan Drábek provozuje, a zařadit se tak mezi členy jeho vyšetřovacího týmu. Naprosto otevřeně ale musím přiznat, že moje spiritualita dosahuje jenom určité úrovně a vzhledem k tomu, že akademii zatím úspěšně ukončili čtyři lidé ze čtyřiceti, existuje značně vyšší pravděpodobnost, že uspěju u SCIO testů.

Z dnešního dne si odvážím zvláštní pocit. Celý paranormální svět je opředený otázkami, na které by měl znát odpovědi jen někdo. Doufala jsem, že se některé dozvím i já, místo toho mi ale v hlavě vykvétají další.

Ty už ale raději nechávám nevyřčené.

→ BANKOVNICTVÍ BUDOUCNOSTI

VÝBĚRY Z AUTA, OVĚŘOVÁNÍ OBLIČEJEM A JINÉ VYCHYTÁVKY „Mrknu a vidím“ známe, ale co třeba „Mrknu a ověřím platbu“? To už je trochu jiná káva. Ověřovat odchozí platbu ve svém internetovém bankovnictví jen tím, že se podíváte do mobilu, už přitom není hudbou budoucnosti, ale naopak realitou všedního dne. Je to dokonce jednodušší než pořídit selfie! Tak schválně – o jakých dalších high-tech vychytávkách, které se dnes už běžně vyskytují, zatím nevíte.

SUPER EASY OVĚŘOVÁNÍ

Dosud jste platby museli ověřovat tím, že jste si nechali vygenerovat a poslat kód, ten zadali a teprve pak se jelo. Teď už vás to ale brzdit nemusí. Stejně jako odemykáte otiskem prstu telefon, tak už dnes můžete ověřit i platbu. Prostě „tapnete“ a hotovo.

Díky technologii Face ID navíc třeba v Mobilní bance od Komerční banky můžete platbu ověřit i tím, že se prostě jen podíváte do mobilu, appka si vás naskenuje a vaše peníze se vydají na cestu.

MOBIL À LA KARTA

DRIVE–UP BANKOMAT

Znáte to hlavně z rychlých občerstvení – přijedete k okénku, objednáte si a zase frčíte pryč. Mohlo by

SAFETY FIRST

Platby přes internet mohou být nebezpečné. On-line přitom nakupujeme čím dál častěji a vyhnout se tomu ani moc nejde. Jak to ale dělat chytře? Třeba tak, že si na své kartě v on-line bankovnictví vypnete možnost internetové platby. Když ji budete chtít použít, jednoduše je na dva kliky povolíte, použijete a stejným postupem zase vypnete. Rychle, jednoduše a bezpečně.

PENÍZE OBRATEM

Znáte to zaklínadlo, že banky mají na převody peněz tři dny? V době moderních technologií, kdy jsme zvyklí na to, že je všechno hned, nás to občas docela zdržuje. Naštěstí si to ale uvědomují i banky samotné. Komerčka tak třeba zavedla pravidlo, že veškeré platby, které od vás v pracovní den odejdou do pravého poledne, budou u adresáta ještě ten samý den.

A nestojí to ani korunu navíc.

STUDENTSKÝ ÚČET JE ZÁKLAD Bez pořádného základu nejsou ani vychytávky, začít tak musíte solidním běžným účtem na míru.

Přímo pro studenty středních a vysokých škol nabízí Komerční banka bezplatné vedení studentského účtu G2, který stojí za to mít, protože: • neplatíte za jeho vedení • neplatíte za výběry hotovosti z bankomatů KB • využíváte nadupané internetové bankovnictví • můžete si navrhnout vlastní design debetní karty • můžete zažádat o přečerpání účtu do 5000 Kč bez úroků a poplatků • při předložení platného průkazu ISIC vydaného v ČR při založení účtu dostanete bonus 350 Kč Listopad 2018 STUDENTA 63

SM000183/2

ADVERTORIAL

Občas se stane, že vyběhnete na zdravotní poklus kolem řeky a peněženku necháte doma. Většinou. Pak na vás z výlohy sámošky vykoukne vychlazená cola, vy jste žízniví a bez peněz. Naštěstí u sebe ale máte mobil – protože to by bohdá nebylo, abyste neměli – a ten může díky appce Google Pay naprosto pohodlně posloužit jako plnohodnotná karta. Kdekoli mají bezkontaktní terminál, prostě přiložíte, stejně jako byste přikládali kartu, a máte limču nakoupenou a žízeň zahnanou.

se ale zdát, že k výběru peněz to moc nesedí. A to je právě ta chyba, tzv. drive-up bankomat totiž už existuje a vybírat nebo vkládat hotovost tam můžete přímo z auta tak, jako kdybyste si objednávali velké meníčko a hranolky navíc. Stojí v Argentinské ulici v Praze u Benziny nebo taky v Hradci Králové.

→ VÍC ODDĚLENÍ, VÍC ZKUŠENOSTÍ

ROTOVÁNÍM ZA VYSNĚNOU PROFESÍ Stěhovat za prací se jim nejprve moc nechtělo, ale zpětně rozhodně nelitují. V Mladé Boleslavi totiž můžou být svědky výroby té nejvyšší technologické kvality a rozjet (i dotáhnout) klidně i svůj vlastní projekt. ŠKODA AUTO se rozhodně nebojí dát mladým lidem šanci. Začít můžete třeba Trainee programem jako tahle dvojka – Petr Voleník a Silvester Gazda.

Silvester je v tomhle víc tradiční, Škodovka ho jako zaměstnavatel hodně oslovila a šel za jejich Trainee programem cíleně. Ty, Petře, ses k němu ale dostal trochu netypicky, že?

Petr: Je to docela úsměvný příběh. V rámci prokrastinace před inženýrskými státnicemi jsem se totiž do Škodovky na Trainee program přihlásil vlastně jen ze zvědavosti. Bral jsem to jako možnost vyzkoušet si přísné výběrové řízení. Jakmile to ale celé začalo, rychle se to ve mně zvrhlo v obrovské nadšení a ve velkou touhu se do programu opravdu dostat.

ADVERTORIAL

A to se podařilo. Oba jste se ale museli za prací přestěhovat. Nevadilo vám to?

Silvester: Najprv sa mi do Mladej Boleslavy moc nechcelo, ale skvelá trainee komunita a program samotný akékoľvek mínusy prevážia.

Petr: Mně stěhování dost usnadnil fakt, že nám firma poskytla prostory pro bydlení, a taky to, že jsem stejně 64 STUDENTA Listopad 2018

jako Silvester díky přijímacímu řízení část svých budoucích kolegů už znal, takže největší starosti s přesunem odpadly.

Trainee program ve Škodovce se vyznačuje rotováním po různých odděleních. Silvestře, ty jsi jich za rok vystřídal pět, a Petře, ty hned šest. Je to podle vás dobrý systém?

Petr: Existují v podstatě dva přístupy k rotacím. Prvním je nalézt to, co mě bude bavit, takový svůj „sweet spot“, a tam se realizovat. Druhým jsou relevantní rotace vzhledem k mému zaměření a cílové pozici, pokud už vím, co chci dělat. Škodovka vychází hodně vstříc v obojím a to je podle mě dobře. Ohromnou výhodou je také určitý nadhled, který tím získáte, a schopnost podívat se na problém z několika stran.

Silvester: Áno, rotácie pomôžu poodhaliť pracovnú náplň mnohých pozícií a oddelení a prínosom sú taktiež osobné kontakty po celej firme.

TRAINEE PROGRAM

Součástí programu je i zahraniční stáž. Petr už na té své byl, Silvestra teprve čeká.

Petr: Přesně tak. Zrovna před dvěma týdny jsem se vrátil z dvouměsíční stáže v Rusku, Škodovka tam ve městě Nižnij Novgorod vyrábí modely Octavia a Kodiaq. Finální produkt je sice stejný, ale způsob jeho výroby se v Rusku podstatně liší. Navnímat jiný závod, jiné metody a jinou kulturu beru jako velký přínos.

Překvapilo vás na vašem působení ve Škodovce něco?

Silvester: Asi použitie nových technológií vo všetkých oblastiach, nie len vo výrobe. Darí sa tu presadzovať množstvo inovatívnych projektov a zavádzať nové technológie a procesy. Aj nám s ďalšími Trainees sa treba podarilo presadiť vlastný inovatívny projekt, to ma prekvapilo.

O jaké technologie třeba jde?

Petr: Je jich celá řada. Pro mě byla zajímavá například zkušenost s virtuální, augmentovanou a mixovanou realitou nebo s kolaborativním robotem.

Když se na to podíváte zpětně, co byste řekli, že vám Trainee program dal?

Petr: Já si obrovsky cením trainee komunity složené

z úžasných lidí, která je schopná mě každý den inspirovat a dodávat energii. Na druhém místě jsou to potom všechny zkušenosti, vědomosti a příležitosti, které s Trainee programem souvisejí.

Komu byste program doporučili?

Silvester: Študentom, ktorí sa chcú po škole stále učiť niečo nové a posúvať svoje hranice. Ak chcú za sebou vidieť výsledok a majú vzťah ku Škodovke.

Jste-li technik, tak určitě dávno víte, že Trainee program ve společnosti ŠKODA AUTO patří mezi ty nejzajímavější u nás.

Vybraní Trainees tu absolvují postupnou rotaci na několika odděleních, sáhnou si na reálné hightech procesy a třeba i na vlastní inovativní projekty. K tomu všemu mohou v rámci programu vycestovat na stáž do zahraničí. Pokud už víte, kudy se chcete vydat, a chcete mít na své kariérní cestě silného parťáka, ŠKODA AUTO je skvělá volba. A pokud nevíte, rádi vás nasměrují – skoda-kariera.cz/ trainees.

SM000115-1 INZERCE SM000115-1

→ NEJVĚTŠÍ ENERGETICKÁ VÝZVA DNEŠKA

ABY SVĚTLA SVÍTILA ČISTĚ A LEVNĚ Obnovitelné zdroje energie jsou čisté, ale drahé. Uhlí je zase levné, ale do čistého má hodně daleko.

A jadernou energii je třeba plánovat na dekády dopředu. Barbora Obračajová a Michal Pelikán jsou koncipienti v globální advokátní kanceláři Dentons a právě energetika je jejich doménou. Pokud jste si dosud mysleli, že právo a ochrana životního prostředí od sebe snad nemohou být vzdálenější, rádi vás vyvedeme z omylu.

ADVERTORIAL

Uhlí je špatné, vítr nespolehlivý, jádra se bojíme. Čím bychom tedy podle vás měli v budoucnu svítit, topit a pohánět?

Barbora: To je právě ta nejsložitější otázka, kterou si nejen Evropa musí položit – jak zařídit, aby světla dál svítila, aby měla za co, a aby to celé bylo levné, spolehlivé a čisté. Když to řeknu zjednodušeně, spousta lidí vám řekne, že chce obnovitelné zdroje, protože jsou čisté, ale zaplatit za ně třikrát víc, což se stalo třeba v Německu, už se jim nechce. Jádro je taky čisté, ale musí se plánovat na desetiletí dopředu, a ještě nám všem někde vzadu v hlavě bliká ten fukušimský majáček. Uhlí je oproti tomu levné, zaměstnává spoustu 66 STUDENTA Listopad 2018

lidí, ale zase je vyčerpatelné a jeho spalování zatěžuje životní prostředí. Evropa (a s ní i my) si musí hodně dobře naplánovat, jak fungovat strategicky a dlouhodobě tak, aby našla kompromis a ten aby nám vydržel nejen v 21. století, ale i ve stoletích následujících.

Co se v rámci energetiky vlastně právně řeší?

Michal: Problematika, kterou řešíme, je tak široká, že lze říct, že se každý týden zabýváme něčím úplně jiným. Patří sem všechno od fúzí a akvizic přes tradiční regulatoriku, úpravu životního prostředí, státní podporu, veřejné zakázky, právo hospodářské soutěže, klasické smlouvy třeba na dodávky elektřiny apod.

Do určité míry se to liší od jiných právních praxí, kde časem může být práce monotónní nebo stejnorodá – v energetice nám to určitě nehrozí. Intenzitu a dobu práce si navíc můžeme nastavit tak, jak potřebujeme, hlavně když plníme termíny a práce je hotová tehdy, kdy to potřebuje klient.

Dáte nám nějaký konkrétní příklad toho, co je náplní vaší práce?

Barbora: Typickým příkladem může být, že se někdo chystá koupit nějaký energetický asset, ať už tady, nebo v zahraničí. Potřebuje porozumět lokálním pravidlům, regulatorním záležitostem a společenskému kontextu a musí mít někoho, kdo to celé právně zprocesuje, tak přijde za námi. My pak sloužíme jako takový můstek mezi investorem a jeho investicí.

Liší se právo v energetice nějak od ostatních právních oblastí?

Michal: Právo samotné ne, ale aby člověk mohl energetické právo dělat efektivně, potřebuje znát a sledovat i další aspekty, například politické pozadí nebo energetické trhy. Musí rozumět tomu, jak ten byznys opravdu funguje, jak a kam se vyvíjí a proč.

Barbora: Když prodáváte továrnu na výrobu tenisek, ty konečné výrobky jsou v transakci vždycky přítomné. Představte si ale, že prodáváte uhelnou elektrárnu, kontrakt je na spadnutí a najednou místní vláda rozhodne, že energii z uhlí do deseti nebo patnácti let úplně odstaví. To máte rázem úplně novou situaci.

K naší práci tak naprosto nutně potřebujeme mít politický, technologický i ekologický kontext.

Barbora: A abyste si nemysleli, že jen chválíme šéfa – Petr je také na předních příčkách žebříčku prestižních mezinárodních hodnotících publikací, které jsou založeny na rozhovorech s klienty i s protistranami, takže je to velmi objektivní. Také celá naše praxe, mimochodem, se jen za tenhle rok dostala do žebříčků, což obvykle trvá dlouhé roky. Je to asi poprvé v historii, co se něco takového povedlo.

Projevuje se nějak ve vaší práci to, že je Dentons globální kancelář?

Barbora: Rozhodně. S našimi zahraničními kolegy komunikujeme na denní bázi, velice často pomáháme třeba českým investorům v zahraničí. Takže v momentě, kdy vstupujeme do nějaké jurisdikce mimo Česko nebo Evropu, čeká nás tam tým kolegů, který nám může okamžitě poskytnout své know-how a podporu, a to nám hodně ulehčuje práci. Potkáváme se ale i neformálně. Třeba před týdnem jsme se vrátili z našeho světového energy retreatu v Amsterdamu, kde jsme naproti sobě seděli Češi, Američané, lidé ze Singapuru a z různých koutů Evropy. Byl to super zážitek.

Ne každá advokátní kancelář má energetické oddělení, je to tak?

Michal: Ano, je to tak. I mezinárodní advokátní kanceláře tady v Praze většinou nemají dedikovanou praxi zaměřenou přímo na energetické právo. To se častěji objevuje jako součást nějaké širší praxe. Naše praxe je oproti tomu zaměřena vyloženě na energetiku, tedy energetika je jádro toho, co děláme, což je docela výjimečné.

Čtenáři to sice neslyší, ale mluvíte o Dentons hodně nadšeně. Čím to je?

Barbora: Protože ta firma je strašně akční! Jsme relativně nový brand, v Česku jsme jen pět let a už se tu sešla úžasná parta těch nejlepších lidí nejen z Prahy, ale i z celé Evropy, co chtějí hnát naši praxi co nejvíc dopředu. Je tu silná vize budoucnosti, která nekončí pěti nebo deseti lety, což je třeba pro mě jako pro mladého člověka strašně důležité. Snažíme se co nejvíc inovovat, máme např. start-upy zaměřené na vývoj právnické technologie. A hlavně jsme decentralizovaní, resp. jak my říkáme polycentričtí. To znamená, že o nás nerozhoduje nějaká hlava v Londýně nebo New Yorku, která nás nikdy neviděla, ale vše řešíme na lokální úrovni s lidmi, se kterými se v kanceláři denně potkáváme. Každý může přijít s jakýmkoli nápadem a ten se může aplikovat. Ta přímočarost je neuvěřitelný benefit.

Jak jste se k takové specializaci vůbec dostali?

Michal: Oba dva jsme už jako studenti pracovali pod vedením Petra Zákouckého v jiné kanceláři. Když pak Petr odcházel do Dentons, aby tu jako partner založil energetickou praxi, dostali jsme možnost přejít s ním a vybudovat to celé vlastně úplně od nuly, což byla skvělá příležitost. Řekl bych, že jsme se s Bárou oba rozhodli do toho jít napůl díky té příležitosti samotné a napůl díky Petrovi, který je nejen fenomenální odborník, ale i osobně neskutečně fajn člověk. Hrozně dobře se s ním pracuje, předává nám neuvěřitelné množství cenných informací a zkušeností a podporuje nás v sebevzdělávání, lepší sebeprezentaci atd.

Pro koho byste řekli, že je kariéra v takové společnosti nejvhodnější?

Michal: Nejdůležitější je nadšení pro to, tu práci dělat.

Vím, že to zní jako hrozné klišé, ale práce v mezinárodní kanceláři je poměrně náročná, jak na pracovní nasazení, tak na samostudium a potřebu se vzdělávat. Nejde to dělat napůl, člověk do toho musí být zapálený. To je podle mě takový jediný předpoklad.

Samozřejmě je potřeba nějaký jazykový základ, protože jde o globální kancelář a oficiální komunikační jazyk je tu angličtina. Lidé, kteří tu začnou, se ale často dostanou k práci, kterou by v jiných kancelářích dělali až za dlouhé roky nebo až jako advokáti.

BÁRA & MICHAL Barbora Obračajová a Michal Pelikán patří v pražské pobočce mezinárodní advokátní kanceláře Dentons do šestičlenného týmu zaměřeného na energetické právo.

Podílejí se na celé řadě případů v Česku i mimo něj a za poslední rok jejich tým dosáhl výrazného posunu v nejprestižnějším světovém právnickém žebříčku vydavatelství Chambers & Partners.

Pokud vás zajímá víc, koukněte na dentons.com.

Listopad 2018 STUDENTA 67 SM000189

→ ULTIMATE FRISBEE

Sluníčko, zelená louka, parta přátel a frisbee. To evokuje pohodu a léto. Jenže stačí dát před frisbee slovíčko ultimate, a hned je z toho oficiální a na fyzičku dost náročný sport. Pohodová atmosféra, která k disku tak nějak patří, se ale z ultimate frisbee rozhodně nevytrácí.

K

Když stojím na tréninku pražského týmu, připadá mi to jako kombinace atletiky, power jógy a štafetového běhu. Jen si u toho navíc ještě házejí diskem. Na ultimate frisbee je nejzajímavější asi to, že tu nejsou žádní soudci ani rozhodčí. Na tom, jestli se stala chyba a co s tím, se musejí dohodnout sami hráči. Se sportem je proto asi víc než kde jinde spojený takzvaný Spirit of the Game – tedy odpovědnost za dodržování všech pravidel. „Hráči ultimate frisbee jsou hodně free lidi. Všechno je tu hlavně o komunikaci, dohodě a argumentaci.

Možná právě proto se kolem tohoto sportu pohybují

68 STUDENTA Listopad 2018

samí pohodoví lidi. Když se v týmu náhodou objeví nějaký člověk, který by nejraději za každou cenu vyhrál, vlastní tým ho umravní, aby se choval fair play,“ vysvětluje Daniel Pína, trenér a hráč týmu Poletíme a FUJ. Výbava pro ultimate frisbee není nijak finančně náročná. Stačí vám sportovní oblečení a fotbalové kopačky, disků je na hřišti k dispozici dost. Hraje se na trávě a hřiště je označené stejně jako při americkém fotbalu. Tréninky i zápasy se dělí na dvě sezony: venkovní a halovou. Dovnitř se hráči přesouvají na přelomu října a listopadu.

Autorka: Pavla Gabrhelíková, foto: Klára Matějková

SPORT, PŘI KTERÉM JSOU ROZHODČÍMI SAMI HRÁČI

LÉTA TRÉNINKU JEN TAK NEDOŽENETE

Pravidla jsou složitější, ale dají se shrnout takto: Hlavní je přihrávkami doházet disk do soupeřovy zóny.

I v tomto je sport podobný americkému fotbalu. Na rozdíl od něj ale s diskem nesmíte běhat. V přihrávce spoluhráči brání soupeř. „Je to hodně běhavý sport a je super, že je nekontaktní, protože jenom tak ho můžou hrát holky a kluci dohromady. Neznám moc jiných sportů, u kterých je to možné,“ doplňuje Dan. I když se u nás ultimate frisbee provozuje více než osmnáct let, moc známé není. Přitom vyžaduje řadu let tréninku. „Začal jsem s frisbee před čtyřmi lety, ale už nedoženu náskok těch, kteří to hrají od malička. Jako ve fotbale – když začneš hrát až ve dvaceti, nikdy nebudeš tak dobrý jako ten, kdo to hraje odmalička. Možná i v tom je problém s jeho popularitou v Česku – nedopracovali jsme se ještě k žádné juniorské lize,“ podotýká Dan.

Historie frisbee pochází z pekárny – na počátku všeho byla koláčová forma SKAUTSKÝ SPORT

Přesto ale funguje systém turnajů tak, aby si zahrál kdokoli. Jakmile se rozhodnete pustit do ultimate frisbee za vaše město, stačí sehnat někoho, kdo rozumí pravidlům, a sestavit tým. Nedávno se konalo mistrovství Evropy, na kterém se Česko umístilo na devátém místě. A to je super úspěch. Ale pokud byste chtěli hrát ultimate frisbee profesionálně, musíte do Ameriky. V Evropě je to téměř nemožné.

Na tréninku často potkáte všechny věkové kategorie, dokonce i dvanáctileté děti. Ty jsou sice znevýhodněné výškou, dospělí je ale berou mezi sebe, aby si zahrály. Jde hlavně o férovost a o to, aby hra všechny bavila. Možná proto je ultimate frisbee tak populární mezi skauty. „Na tenhle sport jsem přišel díky skautu,“ popisuje mi šestnáctiletý Jáchym, který se zrovna přiřítil k tribuně hřiště. „Mezi skauty dělá frisbee dost lidí, je to hodně skautský sport. Jsme totiž dost féroví, stejně jako tahle hra. A to, že není tak populární, mi na ní přijde snad jako to úplně nejlepší. Díky tomu je to hodně speciální.“ Listopad 2018 STUDENTA 69

POKUD CHCETE HRÁT ULTIMATE FRISBEE PROFESIONÁLNĚ, MUSÍTE DO AMERIKY. V EVROPĚ JE TO TÉMĚŘ NEMOŽNÉ 70 STUDENTA Listopad 2018

HON ZA KOLÁČOVOU FORMOU

Počátek házení placatým kulatým předmětem se datuje k roku 1871. V Connecticutu v USA tehdy bylo jedno pekařství s koláči z kulaté formy. Studenti tamních škol zjistili, že když si s ní hází, skvěle lítá. Dalších 75 let si tedy s koláčovými formami hráli.

O něco později začalo být v Americe velmi populární UFO. Stavební inspektor W. F. Morrison si dal dvě a dvě dohromady a vycítil v souvislosti mezi UFO a studentskou hrou výbornou obchodní příležitost. Formu z koláčů proto předělal na umělohmotné frisbee s názvem Pluto Platter. Asi není potřeba vysvětlovat, že uspěl a jeho vynález se těšil obrovské popularitě.

Od roku 1984 pak ve Švédsku působila Světová asociace létajícího disku (později se z ní stala neziskovka a asociace se usídlila v Coloradu), která začala sdružovat milovníky frisbee z celého světa. A nutno říct, že ultimate frisbee je jen jedna z mnoha disciplín, které si s ním můžete zahrát.

V ČR zatím najdete jenom něco kolem pětačtyřiceti aktivních týmů. V průběhu roku mezi sebou často pořádají zápasy. Protože se sportu u nás věnuje jen malé množství lidí, všichni se mezi sebou znají. Turnaje se pořádají o víkendu, takže pokud se chcete taky přidat, nemusíte mít strach, že vám to výrazně zasáhne do školní docházky nebo do práce.

SM000178

ra Premizé en 2019 Bře

Hlavní mediální partner

Partneři Hudebního divadla Karlín

Hrají: Iva Pazderková, Markéta Procházková, Barbora Šampalíková, Dominika Býmová,

→ OPEN MIC KONCERTY Propast mezi jevištěm a hledištěm se zdá mnoha lidem nepřekonatelná. A není divu. Dostat se na prkna, která znamenají svět, bylo před pár lety skoro nemožné. Alespoň pokud jste neměli ty správné známosti.

Pokud chcete dneska veřejně vystupovat, ale nemáte tu možnost, můžete se znemožnit před celým národem v některé z talentových soutěží. Anebo začít chodit na open micy.

TO, CO SE ODEHRAJE V JEDEN KONKRÉTNÍ VEČER, UŽ SE NEMUSÍ NIKDY OPAKOVAT 72 STUDENTA Listopad 2018

B

izarní pán s čelovkou, kytarový bůh z konzervatoře, křehká zpěvačka s klávesami, táta od rodiny s elektrikou i bělovlasý děda s hudebním nástrojem, co vypadá jako malé UFO. To je jen částečný výčet rozmanité palety umělců, které na open micích uvidíte. Ti, co se znají, si hned po příchodu do kavárny, kde se akce koná, povídají, ti, co se neznají, se v průběhu večera nenuceně seznamují. „Nerada soutěžím. A tady nejde o soutěž,“ říká mi, jen co sestoupí z pódia okouzlující Libi Magali, jedna ze dvou nejstarších účastnic open micu v kavárně U Božího mlýna. „Tady nemá nikdo ambice nad nikým vyhrát. Chodím sem proto, že se tady schází obyčejná a otevřená srdce. Pro mě jsou ty písničky zároveň i terapie.

Lidé sem chodí, aby předali dál svou inspiraci.“ Na vystoupení máte buď dvacet minut, nebo jste limitovaní třemi či čtyřmi písničkami. To platí pro ty,

kteří se nahlásili předem. Lidé z publika mají taky možnost si zahrát, ale pouze jednu písničku. Díky tomu se během jednoho večera stihne na jevišti vystřídat hned několik žánrů. Hudebníci tu navazují cenné kontakty, což se u piva dělá prostě nejlíp. „Když jsem se přistěhoval do Prahy, open micy byly první možností, jak si zahrát před více lidmi. Navíc kde hledat kontakty v tak obřím rybníku? Ne všichni jsou tu vždycky nejlepší, ale najdou se tu i tací, co tě osloví. Ale hlavně se tu všichni navzájem inspirují. Uvidíte tu hned několik úrovní. Ty, co si troufnou klidně i na celý koncert, i ty, kteří si jdou pro první reakci publika,“ popisuje ostřílený písničkář Jan Mašek alias Hanzík.

AUTOŘI VS. INTERPRETI

To ale není jediná podoba open miců v České republice.

Své hudební vyžití tu najdou i ti, kteří si chtějí zazpívat

Autorka: Pavla Gabrhelíková, foto: Veronika Vimmerová, Vlasta Kašpar

VYLEZ NA JEVIŠTĚ A DĚLEJ SI, CO CHCEŠ!

ÚSPĚCH NENÍ VŽDYCKY NÁHODA

převzaté anglické písničky. Takové open micy pořádají především cizinci žijící v Česku. Konají se v různých barech a vítaný je každý, kdo umí brnknout na kytaru nebo zahrát na piano něco převzatého. Ostatní se k němu rádi přidají.

V pražském music baru La Loca se to dělá zase trochu jinak. Na Prague Open Mic se musíte přihlásit prostřednictvím webového formuláře. Vyberete si jednu z desítek populárních skladeb, jeden z termínů konání akce, tóninu, od které ji má živá kapela na místě zahrát, a své jméno. Pak obdržíte potvrzující mail a čas, ve kterém se máte dostavit.

Autorské open micy, jako třeba ten U Božího mlýna, jsou zaměřené na vlastní tvorbu a s převzatými skladbami byste tu neuspěli. „To, co se odehraje tento večer, už se nebude opakovat. Každý účastník objevuje a tvoří živou kulturu teď a tady. Nic není zaručeno,“ popisuje originalitu večerů Honza Ostrov, hudebník a pořadatel pražského open micu v kavárně U Božího mlýna.

Asi znáte příběhy o tom, jak se za jednu noc zrodila hvězda, protože nějaký producent zrovna seděl na pivu v klubu, kde se na pódiu poprvé objevil nepřehlédnutelný talent. Jenže takhle lehké to vždycky není a tyhle pohádky se tak často nestávají. Spousta muzikantů jim ale uvěřila. A když se pak tenhle happy end během prvních vystoupení nestane, nechají kytaru raději pověšenou na zdi jako dekoraci.

Ale pravý umělec se nevzdává. Živoucím důkazem je například Ed Sheeran. Než se stal slavným, vydělával na placení účtů hraním na ulicích a objevil se na každém open micu v L. A. A není sám. Podobně začínal i Bob Dylan a spousta dalších. Pokud máte chuť vystupovat a do teď jste jen nevěděli, jak na to, open micy se můžou stát vaší cestou vzhůru.

SPOJENÍ SE MEZE NEKLADOU

Open micy se konají napříč celou republikou. Nejvíc je jich samozřejmě ve větších městech, ale stejně tak je pořádají osvícení v Kralupech nad Vltavou, Sušici nebo třeba Boskovicích. „Důležitý přínos, který pro mě mělo nejenom vystupování na open micích, ale daleko víc i jejich pořádání, byl objev úplně nového světa. Komunity lidí, kteří si vzájemně pomáhají a kteří, i když jsou každý úplně jiný, vědí, že důležitější je to, co je spojuje – v tomto případě hudba,“ vysvětluje Milan Junášek, muzikant a pořadatel Kralupského open micu.

Celkově je formát open miců velmi otevřený, a to nejen pro písničkáře, ale i básníky, tanečníky nebo komiky. I když v Česku není oborová paleta umělců setkávajících se na malém jevišti tak široká, i tady platí, že jakmile dohrají všichni nahlášení autoři, může začít hned na místě básník, zpěvačka a skupina o patnácti bubnech dohromady svobodně tvořit. Je to open mic.

Takže si dělejte, co chcete.

Listopad 2018 STUDENTA 73

KULTURNÍ TIPY

→

Studentské umění, kam se podíváš

KAM VYRAZIT V LISTOPADU Zdroj: FB Ostrava v Praze

Pokoje. Pokoje? Pokoje! Pokoje 2018! Architektura, volné umění a design, to všechno letos poprvé na konkrétní téma ozvěna.

Od 9. do 18. listopadu ožije pražský kampus Hybernská mladým uměním a kromě už tradiční přehlídky nabídne sérii přednášek umělců i teoretiků umění – mluvit se bude o mimogalerijním vystavování za minulého režimu, ale i v současnosti. Komu jen koukání nestačí, může se objednat na jeden z workshopů pořádaných Cenou Věry Jirousové.

Do Ostravy v centru Prahy Že to na Severní Moravě žije, ví snad každý. Tentokrát si Ostraváci připravili Divadelní festival – Ostrava! A jak název napovídá… v Ostravě se tentokrát nekoná. Možná jde o zmatení nepřítele, ale ve městě oceli byste tuto akci hledali marně. Bude to totiž Praha, jejímiž ulicemi se od 1. do 8. listopadu budou prohánět artisté všeho druhu. Máte-li například chuť podívat se do hloubi své duše a posílit bránici, dorazte 4. listopadu do divadla Komedie na Jardu Duška!

Zdroj: www.prehlidkapokoje.cz

Zážitky ulice na vlastní kůži Někde je pokojů víc než dost, někde zase ani jeden. Své o tom ví skupinka bezdomovců, která vás vezme na parádní prohlídku Prahou. Ostřílení průvodci s vámi projdou všechny možné i nemožné putyky a třeba takový Karim vám objasní všechny detaily pražského podsvětí. Jestli máte chuť zažít ještě víc, můžete ve společnosti bezdomovců strávit celých 24 hodin. Kdy? Vlastně pořád! Koukněte na pragulic.cz a vyberte si. Finance získané prohlídkami i nákupem zážitků pomůžou lidem bez domova žít aspoň trochu lepší život.

Pořádná porce cestování Kdo nikdy nesnil o cestě kolem světa? Zvlášť teď, když za sebou léto definitivně zabouchlo dveře a rychlým krokem uteklo kamsi do dáli. Když všechny prázdninové cesty připomíná jen pár zaprášených věciček z obchodu se suvenýry, je na čase nabrat novou inspiraci. Existuje místo, kde za jeden den procestujete s tuk tuky Jižní Ameriku, ochutnáte jídla z Polska, Srí Lanky nebo Vietnamu, a ještě si na hlavě odnesete parádní copánky. Sen? Zastavte se na festivalu Kolem světa od 9. do 11. listopadu v kongresovém centru v Brně nebo 24. a 25. listopadu v pražském hotelu Clarion.

Zdroj: Kamil Petr, Butterflies&Hurricanes 74 STUDENTA Listopad 2018

A CO U NÁS UDĚLÁŠ TY?

SM000217

drivefactory.cz

SM000106-2