02 19 občasník vydávaný studentským spolkem SOFA mapující aktuální dění na fakultě architektury vut brno
editorial rozhovor extraa report aktuall sloupek future akce str.3
str.8
str.9
str.10
str.11
FAART 1. ročník #02/ 2019, sofa , vut, brno občasník SOFY redakční rada/ za SOFA: David Helešic / Marieta Malíková / Adéla Šoborová za FA: Linda Boušková / Filip Musálek / Kristýna Smržová / Daniel Struhařík
šéfredaktorka/ Malíková Marieta redaktoři/ David Helešic / Karolína Langnerová / Adéla Šoborová / Přemysl Zhoř grafický design / sazba/ David Helešic jazyková korektura/ Karolína Plášková tisk/
str.12
úvodní slovo Nové číslo nášho občasníka si za nás, študentov, kladie nesmrteľnú otázku – stojí tá všetka práca-nepráca za to? Rozhovory s architektmi z ZNAMENIIII, MJÖLK, TOITO, MASPARTI a firmou BETONE tvoria široký záber tém, ktoré nám ponúkla tohtoročná výborná Mařena a tvoria značnú časť tohto čísla. Sú zamerané na prácu, strasti a radosti realizácií, či na otázku, aká je pozícia architekta v dnešnej spoločnosti. Možno by sme si ako študenti mali položiť aj inú otázku – kde práca končí a nepráca začína? Čo je pre architektov práca a čo zábava? Ako sa líši odpočinok a efektívne využitý voľný čas od produktívnej prokrastinácie? Ako je možné, že plodná myšlienka nás napadne ráno v sprche či v noci v posteli? Nutkanie hierarchizovať čas podľa jeho náplne a produktivity sa objavilo koncom 18. storočia, teda na prahu modernej doby západnej civilizácie (v 70. rokoch sa tejto téme v textoch venoval Adam Smith). Kým industrializácia čas striktne delila, v čase postindustriálnom sa práca a oddych začali zlievať. Začiatkom roku 2018 úvodník platformy e-flux uviedol, že na začiatku druhého desaťročia 21. storočia osemdesiat percent Newyorčanov pravidelne pracovalo z postele. Stieranie mantinelov medzi prácou a mentálnou hygienou je viditeľnejšie, než kedykoľvek predtým. Štúdium architektúry je ukážkou veľmi zložitého vzťahu medzi prácou a zábavou. Ateliérové seansy trvajúce od rána do večera sú zložené z nespočtu aktivít, ktoré by možno nearchitekt považoval občas za hraničné, čo sa zdravého rozumu týka. No tieto drobné zábavky sú pre kreatívne procesy, no aj pre otravné mechanické klikanie zásadné a myslím si, že sú navzájom neoddeliteľné. A možno, možno nám ten vlastný svet iní študenti aj závidia. Preto Vám v novom roku okrem zdravia a šťastia prajem čo najviac zábavy a dobrých priateľov v ateliéri – pretože bez nich by sme tú školu azda ani nezvládli :-) Vaša M.
rozhovor Mařenovské rozhovory V průbehu letošní Mařeny, organizované čtvrtým ročníkem, jsme měli možnost zúčastnit se několika velice zajimavých přenášek známých architektonických kanceláří z Česka i Slovenska, designérů i umělců, spolupracujících s naší profesí. V následujících krátkých textech si můžete přečíst pár myšlenek, které nám architekti předali po mařenovských prezentacích. Témata se týkají především architektonické praxe, komunikace s klienty a názorů na aktuální dění na československé architektonické scéně.
Ani jeden z nás scénografii žel nevystudoval. Byli jsme proto překvapeni, když jsme byli vyzváni k tvorbě scény, přesněji návrhu scény studia pro televizi. Nejspíš se jim musela líbit naše práce jako reference, protože po stránce formálního vzdělání v tomto oboru jsme byli úplní začátečníci. Scénografie je samozřejmě značně specifická záležitost. U nás v atelieru se jí nejvíc věnoval Martin Tycar. Tato disciplína je cenná v tom, že vás naučí pracovat se světlem, materiály, perspektivou. Vidíte z blízka práci spousty šikovných lidí kolem. Najednou znáte materiálové možnosti – například zámečnických konstrukcí, sádry, vakuových výlisků… Je to velice svébytná záležitost, která konečně spoustě architektů vydrží celý život. My jsme již ale tuto epochu dobrovolně ukončili. Poměr vložené energie a „jepičího“ života scén nám přestal vycházet… Často je vidět, že se zaměřujete na precizní propracování detailů ve svých realizacích. Je možné, že to také vychází z minulých zkušeností se scénografií?
ZNAMENIIII/ Richard Sidej 16. října 2018 MJÖLK/ Jan Vondrák, Lukáš Holub, Jan Mach, Tobiáš Hrabec/ 17. října 2018 BETONE/ Rostislav Rypl a Ada Rypl Žabčíková 18. října 2018 TOITO/ Tomáš Szőke, Ivan Príkopský, Katarína Príkopská/ 18. října 2018 MASPARTI/ Pavel Martinka, Ondřej Spusta 22. října 2018
To spolu nesouvisí. Spíše si uvědomujeme, že kvalitní detail hodnotu stavby dál zdůrazňuje. Navíc se setkáváme s řadou budov, kde vás překvapivě zaujme právě pouze onen detail, což jasně poukazuje na jeho význam. Měřítko detailu, je totiž pro běžné lidi také nejjednodušší formou, jak architekturu vnímat a zažít. Prvky interiéru, jako například klika, jsou haptické – dotknete se jich a ihned existuje přímý kontakt s objektem…
Rozhovory vedla Adél Š, Editace textu – Kája L
České řemeslo se rapidně zhoršuje. Lidé dávají své děti raději studovat než vyučit a opravdu dobrých řemeslníků je málo. Pokud chcete kvalitně provedenou práci, musíte si počkat, podřídit se, zaplatit ji. Děsí mě, jaká bude situace za 10–15 let. Pokud budeme nadále chtít dělat dobrou architekturu, vč. dotaženého interiéru, budou už možná zhotovitelé nedostatečně kvalifikováni ve své většině.
znameniiii foto: ondřej zavadil Jaká je dle vašeho názoru pozice architekta v dnešní společnosti? Architektura, to je velmi široká platforma. Začíná městskými architekty, územními plánovači s obrovskými přesahy do sociální sféry a fungování sídel. Na opačném pólu jsou architekti-popularizátoři, kteří sami nenavrhují, ale zpřístupňují – přibližují architekturu širší veřejnosti. Mezi tím máme masivně „běžné“ praktikující architekty – a to jsme například i my. Vždy jsme chtěli od školy především stavět… Jistě tedy vidíte, že má tato profese obrovský přesah a škálu možností uplatnění. Na rozdíl od mnoha lidí si myslím, že všichni studenti ve školách architektury se skutečně mají šanci nějakým způsobem uplatnit a nemusí to být jenom v navrhování. Vy jste ve své přenášce mluvil i o scénografii? Jak jste se s k ní dostali? Proč ji zmiňujete v souvislosti s vaší architektonickou prací?
S prací na promyšlených detailech určitě souvisí i úroveň řemesla. Sledujete ji?
Šel byste znova studovat architekturu, kdybyste si mohl vybrat? Nešel. Rodiče ze mě chtěli mít lékaře, já jsem to ve svém mládí odmítal. Když ale dnes vidím stav věcí kolem, nejsem se situací ani zdaleka spokojen. Dnes bych už na tu medicínu asi šel. Tam jsou totiž mnohé věci nezpochybnitelné. Mě již velice unavuje, jak musím „mrhat“ svým časem. Přesvědčováním různých lidí a institucí o tom, že něco mám tak či onak nutně udělat, aby to bylo správně. Prostě věci konám a předkládám dle požadavků, ale občas to nemá úměrný výsledek. Abych se k něčemu fyzicky dopracoval, potřebuji reálně o třetinu víc času než v polovině devadesátých let. Celkově mě netěší přebujelá „papírová kultura“ a na ní jedoucí šiml, který nás všechny sužuje. Souvisí to se zodpovědností a modely rozhodování… Zkusíme tedy nějakou veselejší otázku. Máte nějakou oblíbenou stavební formu, typologii? Asi nemám. Ale toužím po určitých věcech, které se mi nikdy nepoštěstilo navrhovat. Například industriální nebo inženýrsko-technologickou stavbu, trafostanici, lávku, most, ale i třeba výrobnu, dílny… V atelieru totiž statisticky navrhujeme v drtivé většině bydlení, obytné stavby všeho standardu. Takže po všech těch ostatních stavebních typech pochopitelně trochu pošilhávám a chtěl bych si i je ještě někdy v životě vyzkoušet. celý rozhovor a medailonek:
mjölk Jedna z prvních otázek, která mě napadá, když sleduji vaši práci, ale i když jsem vás viděla na mařenovské přednášce, je: odkud berete tolik energie? Máme jednu důležitou zásadu: nebereme projekty, které nás nebaví. Jinými slovy: nemáme takzvané „chlebové projekty“, ale děláme jen věci, které dělat opravdu chceme. Zároveň by nám měly přinášet peníze, ale to se nestává vždycky… Jak se setkáváte se svými klienty? Zajímavým fenoménem, který jsme zjistili, je, že pokud děláme jen věci, které nás baví, přicházejí jen ti správní klienti. Je to spoustu práce, je to náročné, úspěch nepřichází hned. Když začínáte pracovat na projektu, je důležité vědět, že se jím budete chtít prezentovat i za nějaké čtyři roky, tj. po jeho dokončení. Nyní už za námi klienti chodí sami, na rozdíl od prvních řekněme dvou let… Děláte občas i nějaké soutěže? Nebo spíš klasické zakázky? Dělávali jsme soutěže, ale už neděláme, protože jsme z nich malinko zhrzeni. Když jsme ještě studovali, tradovalo se, že kancelář se dá založit jedině s tím, že vyhrajete nějakou velikou soutěž. Tím si pochopitelně naberete spolupracovníky, postavíte krásný dům… Tak to ale podle nás nefunguje. Možná má někdo jinou zkušenost, ale my jsme začali od nuly, nikdo nám nekryl záda…
foto: ondřej zavadil Co bylo tedy podle vás tím zlomovým momentem? Paradoxně si myslím, že to byly ty nejmenší projekty, například sauna, která vyrostla za účelem naší prezentace na Pecha Kucha… Proč jste se vlastně rozhodli studovat architekturu? …Já jsem vyrostl na sídlišti v Praze a hrozně mě to s***o. A tak jsem si řekl, že to přece musí jít udělat líp, hezčeji… …Já jsem ve 26 letech, po jistých pracovních zkušenostech zjistil, že potřebuju nějakou náplň, a ne peníze, jako hnací motor. …Já jsem nevěděl, co vlastně budu dělat po střední a ta architektura tam nějak vlítla. Byl to prostě jen jeden z možných oborů, snad mi poradili i rodiče… Další možnost byla třeba biolog; mám totiž maturitu z biologie a zeměpisu… Co je cílem vaší tvorby? Být spokojeni s tím, co děláme. Teď je to vlastně dobré (smích), touto cestou chceme jít dál… Ale mezery ještě máme. Myslím ale, že aby si člověk mohl toto uvědomit, je důležitý i formát kanceláře, tím myslím omezený počet lidí, komorní prostředí a upřímný kolektiv…
celý rozhovor a medailonek:
Začněme možná jednoduchou otázkou: Jak to všechno vlastně začalo? ARŽ: Když jsem začala Rosťu navštěvovat v Německu, kde studoval doktorské studium, ukazoval mi, co všechno je možné z betonu vlastně udělat a jak je to skvělý a inovativní materiál. Pochopitelně mě to, jako studující architektku, ihned nadchlo, všechny ty možnosti… Protože jsem do toho studovala i design, hned jsem si začala představovat, jak to budeme využívat. Nenapadlo mě samozřejmě, že budeme mít přímo firmu, spíš že si budeme s materiálem hrát, tvořit… Ale pak jsme se nějak rozhodli, ani nevím co byl ten spouštěč, po návratu z Německa do Čech, že vyplníme tuto skulinu na trhu. Takže v současné době na českém trhu nemáte konkurenci? ARŽ: Co se týče například umyvadel nebo výrobků ze sklocementu tak pochopitelně konkurenty máme. Mezi nejznámější patří například Gravelli, pak ještě několik firem… RR: Ono teď už to umí víc lidí – ostatně na tom není nic extra těžkého, udělat formu a vylít ji betonem… ARŽ: Ale co se týče textilního betonu, který považujeme za naši doménu, tam soupeře zatím nemáme. Myslím, že v celé střední Evropě to nikdo nedělá. Možná snad v Německu pár firem… Pokud se budeme bavit o konkrétním výrobku, například o umyvadlech, jak dlouho trvá výroba jednoho z nich? ARŽ: Záleží na tom, jestli je to sériová výroba nebo atyp, protože samozřejmě nějakou část výrobního procesu zabere výroba formy. Ale obecně je to 5–6 týdnů, především proto, že se vyrábí vždy víc produktů najednou. Naprosté minimum je přibližně 2 týdny.
betone
Kolik lidí je třeba aby se dalo produkci stíhat? Jste na všechno sami dva? ARŽ: Ještě máme kamaráda, který nám pomáhá, ale pokud je potřeba, rádi přizveme někoho ke spolupráci… Například máme tři dlouhodobé spolupracující, kteří pomáhají, když je potřeba zabrat. Jaká je vaše vize do budoucna? Chtěli byste například upustit od umyvadel a věnovat se víc těm krásným konstrukcím z textilního betonu? RR: Zatím o tom upřímně zas tak neuvažujeme. Náš čas je do jisté míry omezený kvůli dětem. Obecně ale je naším cílem více se soustředit na architekty a odbornou veřejnost, dělat spíše ty náročnější konstrukce. Na vašich projektech se mi líbí, že to není pouze design prvku, ale je z toho cítit architektonickou myšlenku… ARŽ: Ano, vždy totiž dbáme na to, aby naše projekty souzněly s celkem, aby byly vlastnosti materiálu optimálně využívané atd. A stávají se vám občas nějaké průšvihy, nepovedené kusy? RR: Velice často. Při výrobě se zhruba každý desátý kus nepodaří, což je obzvlášť nepříjemné, když jsou termíny napjaté. Stačí malinká nepozornost a řetězec zásad, který musí člověk přesně dodržet, je přetržen. A musí se jet úplně od znova. U vrstvení textilních fólií někdy stačí i jedna vrstva, ale u složitějších struktur je to postupné vrstvení beton, textilie, beton, textilie…
foto: dagmar soukupová ARŽ: Ta technologie je velmi náročná kvůli mnoha krokům, které je nutné udělat precizně k zdárnému cíli a opravdu stačí maličkost, o které jsme si například mysleli, že nemá žádný vliv… a p***r.
celý rozhovor a medailonek:
Jaký byl váš první společný projekt? A jaké měl ohlasy? TS: Začali jsme jako spolužáci, takže někdy ve třetím ročníku na škole jsme spolu začali dělat na ateliérových projektech… Ale úplně první opravdovou zakázkou byl interiér jednoho baru v Bratislavě. Byl to Nu Spirit Bar, jazzový klub. Oslovili nás přímo investoři a myslím, že se projekt podařil, dokonce mi dnes přijde jako téměř ikonická záležitost… IP: Jinak úplně první, školní projekt, který jsme dělali ještě s naším spolužákem Janem Perneckým, byla soutěž do japonského časopisu JA (Japan Architect). Porotcem byl Steven Holl, v soutěži bylo přes šest set návrhů a my jsme obdrželi čestné ocenění, což byl úžasný motor pro nás oba. V té době se ve škole řešily nějaké hloupé kredity, ale takovéto ocenění je jednou z věcí, které jsou pro mladého architekta ty skutečně důležité. A to si myslím, že byl takový náš první moment. A také se v takové soutěži můžete nádherně uvolnit a vyzkoušet si bez stresu, co opravdu dokážete… Většina vašich staveb je velice citlivá, klientům šitá na míru. Jakým způsobem probíhá taková komunikace s investorem? Musí být nesmírně složité odhadnout, co si ten člověk ve skutečnosti přeje… TS: Základ toho, o čem si myslíme, že je tvorba architekta (pokud jde o bydlení), je, že jsou projekty opravdu šité na míru. Většinu našich zákazníků neznáme, a tak jim na začátku dáváme ke zpracování poměrně složité zadání, které odhalí, co vlastně chtějí: kdo, s kým, jak dlouho pobývá; jestli vaří hodně nebo spíš vůbec; jak si představují fungování rodiny; jestli chtějí dvě děti nebo třeba pět… Někteří pak napíšou libreto o deseti stranách i s obrázky a s detaily jako samurajský meč visící v pracovně, protože „pan manžel ho vždy míval doma nad psacím stolem“. Pak jsou ale i takoví, co napíšou: Chceme dům a basta! IP: Na druhou stranu, bydlení v dnešní době má určité standardy. Při určitém typu lidí, povah najednou zjistíte, že můžete zkusit posunout projekt trochu dál, za hranice běžné konvence, aby pozměnil i život obyvatel domu. Pochopitelně tak, aby to pro ně bylo zajímavé, aby se cítili dobře, aby jim to neublížilo. Příkladem jsou propojené ložnice, open space… TS: Ano, v mnoha případech vidíme, jak se lidi posouvají spolu s námi, my se opravujeme, oni mění názory. Jeden z našich klientů, když jsme spolu začínali, pracoval v obyčejném korporátu a nyní se stal tesařem na plný úvazek…
toito
IP: …a zrovna nedávno s námi začal spolupracovat na jednom krásném interiéru. Tak je skutečně často vidět, že stavba opravdu může měnit lidem život. Vždy si proto chceme vyzkoušet v projektu malý experiment, ale pochopitelně to nesmíme přehánět. Nejzajímavější jsou paradoxně nízkorozpočtové projekty. Bývají mnohem míň konzervativní vzhledem k tomu, že klienti jsou ochotní si „hrát“ a hledat kompromisy, zajímavá řešení. U bohatších zákazníků není ta flexibilita taková, a tak si hrajeme alespoň se zajímavými materiálovými řešeními a detaily. TS: Často pracujeme i na interiérech. Tam se vždy snažíme podtrhnout, že vytváříme architektonický prostor a ne design. Takže, bohužel, takový ten krásný obrázek jako na obálku časopisu z našich projektů asi nevymáčknete… (smích) Je přece úkolem architektury, aby se v ní dalo dobře bydlet, užívat ji. Proto amatérské fotografie zabydlených interiérů často vyjadřují mnohem větší kvalitu než covery architektonických magazínů… IP: Ano, jde nám o to, aby byli lidi ve svém domě svobodní. Ale pochopitelně musíme také chápat, že ne každý dokáže být svobodný „naším“ způsobem. Někdo prostě potřebuje ke štěstí interiér načechraný stylistou, když si odloží na špatné místo zubní kartáček, už je zle… Jistou dobu jsme dokonce své projekty pojmenovávali názvem „domy, které už neprodáte“. Buď proto, že je nechcete prodat, nebo proto, že jsou prostě neprodejné… Na závěr tedy nejzáludnější otázka: Co je v dnešní době úkolem architekta? TS: Ajajaj, klidně odpověz ty, Ivane… (smích) Co si ale myslím já, že je naším cílem? Dát lidem prostor pro život, pochopit klienta, dát mu, co chce, ale zároveň mu ještě ponechat i nějakou svobodu, možnost změny v budoucnu, o které sám neuvažuje… IP: Pro mě je architektura především služba. Také si uvědomuji, že máme spoustu pák a nástrojů, jak si přetvořit hmotu k obrazu svému. Naším úkolem je vyhodnotit, který z těchto nástrojů je smysluplný a má pro daný projekt opodstatnění. A to je veliká zodpovědnost.
celý rozhovor a medailonek:
foto: Marieta Malíková
foto: nina mokrasova
masparti
foto: nina mokrasova Dobrý den, pro začátek se zeptám na formálnější otázku: Jak vnímáte pozici architekta v současné společnosti? PM: Myslím, že chybí mnoho k tomu, aby práce architekta měla smysl. Respektive společnost není připravena využít veškeré úsilí, které je zde vynakládáno. V našem případě řada úkolů, které řešíme, ani není architekturou v užším slova smyslu. V situaci, kdy se rekonstrukcí často myslí náhrada kastlových oken plastovými, je to spíš boj proti zažitým postupům. Až určité věci bude společnost vnímat jako standardní, vznikne víc prostoru pro rozhovor například o architektonickém konceptu. OS: Jsme rádi, že se o architektuře ve společnosti mluví více než například před deseti lety za dob našich studií, kdy podle mne byla architektura pro společnost věcí dost těžko uchopitelnou. Lidé dnes cestují, mají možnost navštívit místa po celém světě a tím pádem i zažít architekturu. Jsme vděčni za již vynaložené úsilí generace architektů, kteří začali pracovat po revoluci. Ti se museli utkat s dědictvím doby, kdy jistě vznikaly i skvělé domy, ne však na objednávku jednotlivců. Současní investoři už většinou ví, co od architekta chtějí. Což je mnohem lepší výchozí pozice než dříve. Co vás v praxi nejvíc naplňuje a motivuje k další práci? A proč jste si vlastně vybrali tento studijní obor? OS: Nejhezčí je průběh stavby. Přemýšlení a kreslení je fajn, ale nejlepší je, když věc postupně vzniká, dořešují se věci a jedná se s lidmi. Kvůli tomu jsem si architekturu ale nevybral. Tenkrát jsem se spíš asi těšil na bezbřehou tvořivost, než na nějaké postupné objevování možností, často i drobných. Ale fakt, že práce tě může i bavit, je takový dobrý bonus, který ale přichází časem. PM: …když to postaví skutečně podle toho, jak to naplánujete (smích)… Když člověk něco nového vyzkouší, když projekt chce posunout někam dál, na hranice možností, v materiálu, detailu, nebo ve formě… Čekáte stále ještě na nějakou výzvu, kterou si chcete splnit? Například… Kostel?! Nebo něco jiného? PM: Ne, i když typologie určitou roli hraje. Ale mě osobně by lákalo stavět levněji než je běžné. Nepoužíváme drahé materiály a výrobky, snažíme se nacházet alternativy a pracovat s běžnými materiály.
OS: Zatím je to většinou tak, že pokud chceme stavět levně, musíme velmi hlídat celkovou velikost domu, respektive množství úprav u rekonstrukce a tedy spíše redukovat představy investorů a nakonec i ty naše… V rozhovoru s toito architekty jsme se bavili o maličkých projektech šitých na míru jejich uživatelům, a právě výběr materiálů byl velice specifický, dle požadavků rodiny investorů, dle finanční situace… PM: Ano, některé materiály jsou velmi drahé. Například oblíbený beton není levný materiál – zejména ne v podobě monolitu. A když už musí být použit, chcete jej ukázat, což jej ještě prodraží… Opravdu levné materiály jsou hlavně ty, ze kterých se nám dům nedělá lehko, plastová okna, umělohmotné zateplení… OS: …tedy to, co člověk koupí v hobbymarketu. Snažíme se splnit zadání investora a vejít se do uvažovaných nákladů. Je to první věc, na kterou se jej ptáme. Často narazíme na velký rozdíl mezi představou, tedy například velikostí domu a možnostmi, tedy sumou, kterou je ochoten nebo schopen za dům zaplatit. Když je ale investor přístupný a důvěřuje nám, řešení se najde. PM: Zde, myslím, je prostor pro stát začít víc podporovat jiné typy bydlení než rodinný dům s garáží a zahradou, což je ta nejnákladnější varianta bydlení. Je to dnes už možná víc patrné, bohužel se ale mezitím území zastavělo, takže do budoucna bude obtížnější změnit strukturu zastavění. OS: Bude třeba tyto oblasti nějakým způsobem zlepšovat, možná se bude více rekonstruovat, ale spíše bude stavba častěji začínat demolicí… Což také stojí peníze. Vidím, že vás téma sídelní kaše trápí. Jak nahlížíte na budoucnost domů v těchto strukturách? PM: Problém nejsou domy, ale pozemky, které jsou již nějakým způsobem rozparcelované, což se bude těžko měnit. V obtížné situaci jsou i po bytech rozprodané panelové domy, kde má každý byt svého vlastníka a jen těžko se dají domlouvat změny současného stavu. Celkově se přemýšlení o budoucnosti zanedbalo, ale to je na jiný rozhovor.
celý rozhovor a medailonek:
extraa
Antistresovรก omalovรกnka
report
Formát 400 podzim 2018
Erasmus
Letošní FORMÁT 400 proběhl netradičně na podzim. (Ale nebojte se, pokud jste ho nestihli, na jaře chystáme další várku – 10. května 2019).
V zimním semestru akademického roku 2018/2019 zahájila SOFA na naší fakultě nový program pro zahraniční studenty, který má za úkol jejich rychlejší vzájemné seznámení a začlenění do chodu naší školy. Organizaci celého programu má na starosti student 4. ročníku Přemysl Zhoř, předseda Výboru pro integraci výměnných studentů.
Tentokrát jsme začali přehlídkou stipendijních fondů a organizací, které můžete oslovit, s Radkem Tomanem a pak jsme se s Katkou Vlkovou a Hankou Sloukovou koukli do Tampere (Finsko) – ty měly i finské sladkosti (!), s Kat Ambrosovou do Bruselu a Ghentu (Belgie), s Táňou Kantor do Vaduzu (Lichtenštejnsko), s Magdou Buzovou do Rennes (Francie), s Martinou Laslovou do Stuttgartu (Německo), s Natkou Ivkovičovou do Tallinnu (Estonsko), Bedřich Vymětal byl v Maridu (Španělsko), s Evou Truncovou jsme viděli Uni Brighton (UK) a Nika Stibůrková nám vykládala o letní pracovní stáži v Atelier Holcnerova v Lisabonu (Portugalsko).
Vše se rozběhlo již v létě, kdy byla vytvořena skupina asi třiceti místních studentů, kteří projevili zájem o tzv. BUDDY systém, kdy je lokálnímu studentovi přidělen jeden výměnný student ze zahraničí. Lokální student má pak za úkol zkontaktovat svého „buddyho“ a pomáhat mu s různými administračními a organizačními záležitostmi spojenými s příjezdem do České republiky a začátkem semestru, případně mu ukázat centrum města. Nad rámec toho je v průběhu roku organizována řada společných akcí pro všechny výměnné studenty.
Kája L. foto: Nikol Dlabačová
Na úvod semestru byla pro výměnné studenty zorganizovaná společná prohlídka fakulty, kde byly „erasmákům“ vysvětleny všechny důležité informace, ukázány ateliéry, kreslírna a tiskárna. V průběhu semestru se podařilo ve spolupráci s Nicol Gale uspořádat pro zájemce exkurzi za moderní brněnskou architekturou. Jako první měli studenti možnost navštívit interiér polyfunkčního domu na Minské s osobním výkladem od autora stavby, architekta Makovského. V rámci výkladu byla studentům prezentovaná celková tvorba i umělecký přístup ateliéru. Na závěr architektonického výletu se studenti vydali na Kraví horu, kde měli možnost si prohlédnout vnitřní prostor kostela sv. Augustina z 30. let minulého století a plavecký bazén z dílny brněnského ateliéru D.R.N.H. Přemek Z.
LEANDER BAEKE (Belgie): For me the excursion was an excellent way to discover some local architecture. It was very Interesting to enter the office, not only to see the architecture but also how it works. The way the boss was talking about their way of designing was inspiring and made me curious for more. The church we visited afterwards was interesting in the way that its architecture was made in its simplicity
Že nevíte co to vlastně je FORMÁT 400? Je to série krátkých, zajímavých prezentací studentů, kteří zrovna byli na studijní nebo pracovní stáži. Vyprávějí zážitky ze školy, z cestování, poradí, jak sehnat ubytování a jak neutrácet zbytečně peníze… Navíc jsou to vaši kamarádi, takže vám řeknou pravdu: že to bylo skvělé! Každý příběh doprovází 20 snímků po 20 sekundách (20 × 20 = 400).
aktuall Čo sa deje s našou školou? Môžete sa dozvedieť každý mesiac na zasadaní senátu!
Vidče Včil „S motivovanými studenty, kteří budou mít zájem se do atelieru zapsat, se rádi setkáme na pohovoru, který proběhne 9. 1. 2019 od 14 hodin – před regulerním termínem zápisu.“
Senát, to bola kedysi pravidelná dávka fakultného politického bizáru. Človek prišiel hladný po informáciách, a tie nie vždy prišli, alebo možno prišli, no mal pocit, že boli šifrované – napríklad vo francúzštine. Čo však senát robí, to je celkom dlhý príbeh. Medzi jeho kompetencie patrí napríklad aj schvaľovanie rozpočtu, dlhodobého zámeru fakulty či hory ďalších dokumentov, volí si kandidáta na dekana, vyjadruje sa k návrhom študijných programov… Náš senát mal nedávno príjemnú povinnosť – vypočuť si predstavenie nových aj zostávajúcich prodekanov, ktorých si do svojho tímu zvolil Jan Kristek. Jiří Palacký, Jan Foretník, Svatopluk Sládeček a Radek Toman sú už skoro mesiac súčasťou vedenia fakulty – spolu s novým tajomníkom Petrom Sedlákom. Jan Foretník, ako prodekan pre štúdium, je azda pre nás študentov momentálne persona #1. V rámci zlepšovania organizácie štúdia a skúšok je zvedavý na podnety od študentov i pedagógov – z vlastnej skúsenosti si myslím, že reaguje pohotovo a nápomocne.
foto: Nikol Dlabačová
zdroj: https://www.fablabbrno.cz/
Na podnety od študentov však čaká celý senát. Či už vám niečo vadí, myslíte si, že môže niečo fungovať o trochu lepšie, alebo máte jednoducho nápad, o ktorom by malo počuť viac ľudí, senátori ako vami zvolené osoby majú povinnosť vás počúvať. Nikdy nebol lepší čas na konštruktívnu debatu. PS: Vedeli ste že… zasadnutia akademického senátu sú verejné? Příďte, je to poučné a niekedy aj zábavné! Mery M.
FabLab digitální dílna Ve FabLabu se můžeš naučit s 3D tiskárnami, laserem, CNC nebo třeba vyšívacím programovatelným strojem. Ke všem technologiím totiž získáš po zaškolení a zařízení členství přístup klidně 24/7. Členství je od 149 Kč měsíčně a prvním krokem je navštívit v libovolnou středu v 18:00 FabLab Tour, kde se dozvíš vše potřebné.
sloupek foto: Marieta Malíková
Tahle škola je ... V šestém ročníku, se státnicemi ťukajícími na dveře si zoufale začínám uvědomovat, kolik bych toho měla umět. Tím nemyslím například otázky z okruhu Teorie urbanismu 1 – 26… Mám na mysli, kolik informaci, které v žádném případě nejsou v osnovách magisterských státních zkoušek, bych měla ještě vstřebat. O barokním dynamismu a klasicismu či základních urbanistických principech Athénské charty bych už snad i bez přípravy mluvit dokázala. Proč tedy nemám hřejivý pocit z úspěšně se naplňujícího procesu vzdělávání na naší škole? Proč mám pocit, že se na magistru, krom zážitků z erazmu nestalo nic převratného? Ba, alespoň něco, co by opodstatnilo nutnost studia těchto 2 let navíc po bakaláři? Snad proto, že i přes tyto vědomosti nevím, co se stane po opuštění „školní lavice“. Teď nemluvím o nalezení práce, založení kanceláře, popřípadě zahraniční stáži či přípravě na mateřskou dovolenou… To jsou životní události, kterými pravděpodobně většina z nás projde a prošla by, i kdyby studovala jakýkoliv jiný obor. Důležitý bude cíl, kterého v průběhu těchto životních etap chceme dosáhnout… (Tu přichází velkolepé otázky jako: Jaká je naše zodpovědnost vůči světu; vůči rozvíjejícímu se demokratickému? … Plasty v oceánech, želvy smrkající brčka…? …Nebo velkolepé otázky nepřicházejí a máte raději praktické a realističtější plány typu „postavím pár baráků, zplodím syna a zasadím strom“ s vědomím, že je to stejně to nejlepší pro naši společnost?) Jak nás k tomuto připravila naše škola? Jaký jsme získali názor?
Často slýchám, například v pátky u předvíkenového piva, věty jako:
„No jo, já bych hrozně chtěl něco stavět hned po škole, ale na týhle škole se nic nenaučíš prostě. Takže asi půjdu někam do kanclu – víš co, 4 týdny dovolené a bez stresu…“ Na to všichni přikývneme a povzdechneme si: „Jo, ta škola je v prdeli.“ …Což je trochu hloupé. Ano, na naší škole nás během prvních čtyř let naučí pouze kostru něčí představy o tom, co by měl mladý architekt vědět. Mimo to minimum ale – především v MSP – máme spousty a spousty času věnovat se právě vzdělání, které z nás udělá zodpovědné mladé lidi přetvářející naši společnost… Schválně, kolik z nás četlo poslední číslo Ery? Kolik z nás navštívilo nedávno Galerii architektury v Brně nebo nějakou přednášku v CAMPu? Anebo kdy jsme naposledy zvedli na přednášce ruku a prostě se zeptali na něco, co nás skutečně zajímá? Kolik zajímavých titulů jsme si půjčili ve skvěle vybavené školní knihovně? A kolikrát jsme za poslední semestr vyslovili, že je tahle škola vlastně úplně zbytečná? Asi bychom trochu měli potrápit svoje vlastní svědomíčko… Na druhou stranu: ano tohle všechno dělat můžeme. Nahrneme do sebe spousty užitečných informací a podnětů, ale přesto se odvážím říct, že současně nám škola (aspoň tedy v magisterském stupni) nedává základ, na kterém se dá stavět. Neposkytuje nám prostor a podněty k tomu, abychom utvářeli svůj názor. Především chybí vzájemná úcta mezi studentem a učitelem. (Teď si možná trochu zapřeháním a vůbec nebudu objektivní). Učitel chodí pozdě na kritiky, student pro jistotu nedojde vůbec. Student se zajímá, jak by měl řešit nějaký problém;
„Udělejte hlavně hezkou grafiku“. Doporučenou literaturu si neohrabaně přehazujeme mezi ateliéry a tipujeme, co bychom si tak nejspíš měli přečíst. Plán semestru a odevzdávek je zoufalý, chybí seznam výstupů. Chybí cíl výuky. Student nemá pocit, že o jeho práci někdo stojí a podle toho pak jeho práce také vypadá. Demotivovaný student + demotivovaný učitel = koloběh; perpetuum mobile. Co se s tím vším dá dělat? Nevím. Má to vůbec cenu, když jsem za půl roku ze školy? Myslím, že ano. Naše škola zas tak na hovno není. Škola je jen budova. V ní jsou jenom lidi, a ti se dají změnit… Asi bychom se měli trochu změnit. Kája L. Nesnáším motivační citáty, ale tenhle vlastně není motivační: „Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše.“ Jan Werich
future 9/1 9/1 22/1
Urban Talks: GutGut (SK)
Slovenští architekti Štefan Polakovič a Lukáš Kordík z kanceláře GutGut mají široký záběr. Věnují se malým intervencím, navrhování budov i urbanismu měst. Svou práci představí 9. ledna v 19:00 v Centru architektury a městského plánování (CAMP) v Praze.
Oxymoron a pleonazmus
Další přednášku z cyklu „Collegium historiae artium“ bude mít slovenská teoretička architektury Monika Mitášová na téma Oxymoron a pleonazmus: polemika americkej kritickej a projektívnej (teórie) architektúry – východiská a dôsledky. Přednáška se uskuteční ve středu 9. ledna v 16:30 na Ústavu dějin umění AV ČR v Praze.
Umělecká díla ve veřejném prostoru
Představení a křest publikace Umělecká díla na veřejných prostranstvích hl. m. Prahy (plug-in Manuálu tvorby veřejných prostranství) spojený s diskuzí o tom, jak umísťovat umění do ulic, náměstí a parků v Praze. Křest se uskuteční 22. ledna v 19:00 v Centru architektury a městského plánování (CAMP) v Praze.
4/2
Začátek letního semestru
14/2
Noc architektúry 2019 ZIMA
14/2
16. edícia Noci sa uskutoční na začiatku letného semestra na Fakulte architektúry a v roku 2019 tento dátum padol práve na deň zamilovaných.
Buchner Bründler Architekten – Konstelace – Korelace
Vernisáž výstavy spojená s přednáškou Buchner Bründler Architekten z Basileje proběhne ve čtvrtek 14. února v 17:00 hod ve studentském kostele sv. Rodiny v ulici Karla IV. 22 v Českých Budějovicích. Výstava v Galerii současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice potrvá do 16. března.
14/2
PLEŠ
18/3
Výstava Downtown Denise Scott Brown
22/3
Vernisáž Olověného Fuchse F kleci
10/4 10/5
Tradiční ples fakulty architektury vut organizovaný studenty druhého ročníku BSP.
Ve vídeňském Centru architektury potrvá až do 18. března výstava praktické i teoretické práce americké architekty, urbanistky a pedagožky Denise Scott Brown.
FORMÁT 400
Série krátkých, zajímavých prezentací studentů, kteří zrovna byli na studijní nebo pracovní stáži. Vyprávějí zážitky ze školy, z cestování, poradí, jak sehnat ubytování a jak neutrácet zbytečně peníze… Každý příběh doprovází 20 obrázků po 20 sekundách (20 × 20 = 400).
Odevzdání a výstava ateliérových prací