s.a.m. 1/04 2016

VYZNÁNÍ V prostoru duše je místo, kde nepřestávají kvést představy člověka. Je v něm něco milého, slabšího než šelest vánku v peří ptáků, nezachytitelného tak, jak uvadá i nejkrásnější květ.

Je to sen, do kterého se člověk zahaluje.

Tam se cítí nejšťastnější a cítí i s nešťastnými.

Něco tam září. Lásky, touhy a zázraky. Člověk zde žije za vteřinu celé věky.

Je šťastný tisíc let, aby po procitnutí propadl na milion let do hlubin zklamání.

Přitom tam letí vstříc hvězdám.

Letí do světa krásně nepochopitelného.

Uniká bolestem a starostem. Šumí v něm hudba dobra a shovívavosti.

Někdy tu hudbu slyším a cítím se šťastným.

Najednou si vzpomenu všechny okamžiky, kdy jsem žil a nebyl jen nesen nutností a všedností dní a povinností.

Kdy jsem cítil, že je možné, aby se stal zázrak.

Jako bych byl na cestě k tomuto světu.

Ale ve skutečnosti jsem zatím cestu k životu, jaký jsem si vysnil, nenašel.

Nevím zatím, kdo jsem a jaký bych mohl být.

Možná jsem jen snílek, neschopný žít životem, který v sobě cítí.

Když se někdy dívám na hvězdné nebe, cítím úzkost před poznáním.

Vím, že někteří lidé pronikli do poznání harmonie života a vesmíru.

Cítí její dech ve všem kolem sebe.

Stačilo by pochopit a člověk by uměl vše.

Představ si, ponořit se do hlubin myšlení, nechat protékat moudrost věků svým vědomím.

Proniknout hradbou tmy, která drží lidskou duši v zajetí nevědomosti.

46