VIDĚLA JSEM BÁSNÍKA Viděla jsem básníka, jak mířil za horizont. Odcházel tam a vracel se zpět. Jak zvěd snad chodil se tam opájet. To zdálo se my při pohledu na horizont. Jak iluzi jsem sebe zrcadlila, básníka míjela, lhát si dovolila, v chladnoucí touze přízemní. Viděla jsem básníka. Stál na kraji cesty. A mlčel. Neboť mlčení je důležité. Mlčel tak nahlas, jako mluví hvězdy, - a bloudil, byť stál na kraji cesty. Ve verších otáčel se zpět, životem vyzván vyprávět… Má bytost byla zbloudilá. Viděla jsem básníka. Seděl na prahu a plakal. Obklíčen horizontem v tichu hlasitém, Otázka padá – klidně jak rosa s úsvitem „Básníku, proč jsi plakal?“ V prázdnotě plné setkal jsem se s hrůzou, jen v bolesti lze říci slzou, ne sladká, že slaná touha je. Říkat je možné beze slov. Viděla jsem básníka. Padaly vločky a pak už nic.
Autorka textu: Lucia Heverová ARTUARE, arts managementová agentura
43
