Zapsala Marie Trkanová
podle vyprávění Marie Stejskalové, hospodyně v rodině Leoše Janáčka
© 2023 Lada Benešová, Jaroslav Gottwald, dědicové autorských práv díla Marie Trkanové
© 2023 Jiří Zahrádka, doprovodné texty
© 2023 Dalena Čermáková, rodinná kronika Blaženy Švandové
© 2023 Vendula Chalánková, ilustrace
© 2023 Moravské zemské muzeum, fotografie z Archivu Leoše Janáčka
ISBN 978-80-88313-42-7
Vydalo TIC BRNO a Moravské zemské muzeum za finanční podpory Nadace Leoše Janáčka.
Zapsala Marie Trkanová podle vyprávění Marie Stejskalové, hospodyně v rodině
Leoše Janáčka
Do rukou se vám dostává v pořadí již čtvrté vydání vzpomínek Marie Stejskalové, dlouholeté hospodyně v rodině Leoše Janáčka, které zapsala a zpracovala Marie Trkanová a publikovala pod názvem U Janáčků . Důvodů, proč opět vydat tuto knihu, je hned několik. Předně od posledního vydání v roce 1998 uplynulo již čtvrt století a celý náklad je dávno rozebraný. Ale je tu ještě jeden důvod — k němuž se vztahuje následující příběh:
V roce 2016 mi zatelefonoval pracovník azylového domu v Jeseníku, že by se mnou chtěl mluvit jejich klient. Mužský hlas mi oznámil, že kdesi našel svazek dokumentů, v nichž se často objevuje jméno Leoše Janáčka. Poděkoval jsem mu za zprávu a ujistil ho, že se do Jeseníku dříve či později vydám. V létě jsme si tam pak udělali výlet během rodinné dovolené v Jeseníkách. Pána se mi podařilo po určitých obtížích najít a převzal jsem od něj igelitovou tašku s různými dokumenty, včetně jakéhosi obsáhlého strojopisu. Pánovi jsem znovu poděkoval a něco mu také zaplatil. Bylo jasné, že listiny jsou novějšího data, takže jsem neočekával žádný zásadnější „objev“. Až v Brně jsem zjistil, že materiály se částečně týkají osobnosti Marie Trkanové a jejich součástí je i strojopis knihy U Janáčků . Na první pohled bylo zřejmé, že obsahuje četné rukou psané korektury, úpravy a především mnohé škrty částí, které jsem nenašel ani v jednom tištěném vydání. Škrty se týkaly například soužití brněnských Němců a Čechů před rokem 1918, které bylo vzhledem k výrazné německé většině v tehdejším Brně dosti napjaté, dále líčení podrobností pozůstalostního řízení po Janáčkově smrti a do vydání se nehodily ani kritické připomínky k měnové reformě v roce 1953, kvůli níž Marie Stejskalová přišla o většinu úspor. Vyškrtnuty byly také části textu, které poněkud znevažovaly Mistra, ať už se jednalo o jeho rodinné vztahy, nebo pasáže týkající se Gabriely Horvátové či Kamily Stösslové. Nejednalo se o líčení vyloženě záporné, ale přesto prošlo při přípravě prvního vydání určitou cenzurou. Nakonec se k nám tedy do Archivu Leoše Janáčka z Jeseníku přece jen dostal velmi zajímavý nález — první strojopisná verze této knihy.
V Janáčkově archivu jsem pak dohledal ještě několik dokumentů vztahujících se k vydání a dva další strojopisy. Šlo o druhý opis, stále ještě obsahující později vyškrtané části textu, ale zohledňující už některé jazykové korektury. A byl zde také třetí opis, který již neobsahoval škrty, text byl stylisticky uhlazenější, místy rozšířený a rovněž zahrnoval rozsáhlý poznámkový aparát. Na otázku, proč došlo k tak výrazným zásahům do textu, nacházíme odpověď v posudku muzikologa Dr. Josefa Burjanka, přiloženém ke druhému opisu. Ten se k vydání pamětí hospodyně stavěl mírně přezíravě, ale nakonec je doporučil. Navrhl však vynechat či upravit právě tyto choulostivé pasáže a vydání doplnit muzikologickou předmluvou a poznámkovým aparátem. Tak se i stalo, a jelikož byl zřejmě druhý opis u recenzenta, škrty byly provedeny do původního strojopisu. V této podobě pak knížka U Janáčků vyšla v roce 1959 v nakladatelství Panton, s předmluvou Janáčkova žáka Osvalda Chlubny a autorky knihy Marie Trkanové. Druhé vydání z roku 1964 bylo rozšířeno o některé původně vyškrtnuté pasáže, jak v doslovu komentoval muzikolog
Ivan Vojtěch. Potřetí vyšla kniha U Janáčků v roce 1998 v brněnském nakladatelství Šimona Ryšavého, s předmluvou Aleny Němcové.
Osobně jsem měl tuto knížku od mládí velmi rád, je v ní mnoho zajímavých, místy i poněkud bizarních informací a navíc se výborně čte. Později, když už jsem pracoval v Archivu Leoše Janáčka, jsem zjistil, že vyprávění hospodyně Máři v mnohém kopíruje tehdy ještě nevydané a víceméně zakázané paměti Janáčkovy manželky Zdenky, které s ní ve třicátých letech sepsala rovněž Marie Trkanová. Zdenčiny paměti vyšly poprvé v anglickém překladu péčí Johna Tyrrella v roce 1998 v nakladatelství Faber and Faber a byly editorsky velmi pečlivě připravené, s množstvím poznámek a doplňujících informací, které různé popsané situace zpřesňovaly a uváděly na pravou míru. Téhož roku pak vyšly i česky, žel bez poznámek, jako jakýsi bestseller. A to byla škoda, jelikož bez znalosti kontextu si neobeznámený čtenář po přečtení této knihy zřejmě na Janáčka udělal velmi přímočarý, negativní názor. Sama Trkanová v předmluvě ke Zdenčiným pamětem přiznává, že během zapisování Zdenčina vzpomínání se do její úcty k Janáčkovi-skladateli začala přidávat nenávist k Janáčkovi-člověku. Zdenka pochopitelně vše líčila pouze ze svého úhlu pohledu a své paměti si přála sepsat, ať
„jednou ti, co přijdou po nás, soudí, kdo měl pravdu“. Janáček ale žádné paměti týkající se rodinného života nesepsal, takže soudit můžeme jen stěží.
Soužití manželů Janáčkových jistě nebylo jednoduché, v některých obdobích bylo klidnější a plné porozumění a pak zase přinášelo krize a vyhrocené momenty. Ve Zdenčiných vzpomínkách je Janáček často představován jako bezcitný, sobecký člověk. To je ale v rozporu s obsahem stovek dochovaných dopisů, které Janáček své ženě intenzivně psal ze všech svých cest a pobytů. Zdenčiny dopisy se nám nedochovaly, již jako vdova je po smrti svého chotě z velké části zničila. Strojopis Zdenčiných pamětí navíc není autorizovaný. Marie Trkanová sice uvádí, že Zdenka jejich finální podobu četla a s jejich obsahem souhlasila, ale písemný záznam o tom neexistuje. Nevíme ani to, zda Zdenka všechno vylíčila přesně tak, jak to Marie Trkanová zaznamenala a zformulovala. Nad strojopisem Zdenčiných pamětí se zkrátka vznáší nejeden otazník, a proto byl také dlouhá desetiletí držen víceméně pod pokličkou. V každém případě bylo Marii Trkanové jasné, že Zdenčiny paměti nemohou být v době svého vzniku ani mnoho let poté publikovány. Jak sama uvedla v roce 1967 v předmluvě k připravovanému (tehdy nerealizovanému) třetímu vydání vzpomínek hospodyně Máři, právě tato skutečnost byla impulzem pro vznik knihy postavené na vyprávění Janáčkovy hospodyně. Autorka v nich totiž použila mnohé převyprávěné části Zdenčiných memoárů, dále části doplněné samotnou Marií Trkanovou a samozřejmě i autentické povídání Marie Stejskalové, která byla nejen hospodyní, ale také Zdenčinou oddanou oporou a loajální společnicí. Nutno však zdůraznit, že kdyby nebylo právě Marie Trkanové a její nemalé práce se záznamem vypravování Zdenky i Máři, přišli bychom nenávratně o mnoho cenných a zajímavých informací.
Připomeňme, že podle vzpomínek Zdenky Janáčkové vznikla ještě jedna kniha, a sice Vyprávění o Leoši Janáčkovi od Roberta Smetany, muzikologa a pracovníka hudebního archivu Moravského zemského muzea v Brně, který se Zdenkou o Janáčkovi rozprávěl v letech 1933—1934 původně pro sérii článků v Lidových novinách , později rozšířených a vydaných v samostatné publikaci, v níž se objevuje řada situací popsaných ve Zdenčiných pamětech i v pamětech hospodyně Máři.
Jiří Zahrádka
Nové vydání knihy U Janáčků ve většině respektuje původní text, včetně všech vyškrtnutých částí. Text ve své původní podobě je stylisticky prostší a má více charakter záznamu autentického vyprávění. Pro účely prvního vydání byl totiž původní text upraven nejen provedenými škrty, ale do značné míry i stylem vyprávění, aby více odpovídal literárnímu, psanému projevu nežli prostšímu mluvenému. Na mnoha místech byl také původní text rozšířen o doplňující či vysvětlující informace, například u jmen některých zmíněných osobností byla přidána informace, o koho šlo, detailnější je také popis interiéru varhanické školy a Janáčkova domečku. Takové doplňky a rozšíření jsme ponechali. Nově jsme název knihy rozšířili o označení
Mářiny paměti . Původní text obsahuje i některé nekorektní výrazy a označení, zejména ve vztahu ke Kamile Stösslové a jejímu židovskému původu. Zde je třeba upozornit, že Zdenka Janáčková ani Marie Stejskalová nebyly v žádném případě antisemitského smýšlení, což dokládá jejich velmi srdečný vztah například k Maxi Brodovi, ale tyto výroky jsou dokladem jejich negativních emocí namířených proti Janáčkově „múze“ posledního období jeho života.
Při přípravě tohoto vydání byl upraven původní poznámkový aparát, a to v několika ohledech. Předně byly doplněny a rozšířeny medailonky v textu zmíněných osob a kvůli přehlednosti byly vyčleněny z poznámkového aparátu do samostatného glosáře v závěru knihy. Z poznámek byly povětšinou odstraněny odkazy na starší janáčkovskou literaturu. Původní i novou literaturu vztahující se k tématům zmíněným v textu uvádíme v samostatném soupise. Odstraněny byly některé poznámky nadbytečné, naopak některé poznámky komentující či vysvětlující určitá místa v textu byly doplněny. Například jde o události spojené se vznikem a zestátněním konzervatoře, které jsou v knize popsány v rozporu s prameny. Také zde zůstal text beze změny, je však opatřen vysvětlující poznámkou. V poznámkách byly vynechány i některé úryvky z korespondence, neboť dnes již máme k určitým situacím významnější prameny, na něž odkazujeme. Naopak některé důležité dopisy vztahující se k daným situacím, které nebyly v padesátých letech minulého století známy, uveřejňujeme.
Původní poznámkový aparát také v některých místech odkazuje na „Poznámky“
Marie Stejskalové. Jejich část je uvedena v publikaci Mářina kuchařka , podobně jako tamtéž uveřejněné zápisky označené jako „Kronika našeho života“, část „Poznámek“ se však nepodařilo dohledat. O jejich původu předchozí vydání mlčí. Šlo patrně o nějaké lístky s krátkými poznámkami, které se do dnešních dnů nedochovaly.
Nově byla do knihy začleněna část rodinné kroniky, kterou sepsala Blažena
Švandová, rozená Stejskalová, neteř Marie Stejskalové a dcera jejího bratra Karla. Úryvek z rodinné kroniky věnovaný "malé tetince" nám laskavě poskytla dcera
Blaženy Švandové, paní Dalena Čermáková.
Ze tří předchozích vydání zařazujeme dvě předmluvy Marie Trkanové, a sice k prvnímu vydání z roku 1959 a připravovanému třetímu vydání z roku 1967, které však bylo publikováno až roku 1998. Nové, v pořadí čtvrté vydání vzpomínek
Marie Stejskalové obsahuje i nový ikonografický materiál, včetně ilustrací výtvarnice Venduly Chalánkové.
Děkujeme dědicům majetkových autorských práv po Marii Trkanové za udělení souhlasu s vydáním.
Strojopis Marie Trkanové je uložen v Archivu Leoše Janáčka Moravského zemského muzea (dále jen JA MZM) pod přírůstkovým číslem 1/2023. Jde o 228 listů, paginovaných 1—230 (často chaoticky), kancelářských papírů popsaných na lícních a zčásti i rubních stranách (chybí strana 154) o velikosti 297 × 210 mm. Je psán na stroji, s rukopisnými korekturami a doplňky zapsanými dvěma rukopisy černým a zeleným inkoustem a mnohými škrty, které jsou zčásti provedeny tužkou. Strojopis neobsahuje titulní list, poznámkový aparát, jmenný rejstřík ani obsah.
Strojopis — opis výše uvedeného strojopisu je uložen v JA MZM pod signaturou D 442 LJ. Opis je zapsán na průklepovém kancelářském papíru o velikosti 295 × 210 mm, paginovaném 1—230, a jednom titulním listu. Strojopis obsahuje některá čísla poznámek zapsaných modrým inkoustovým perem. Součástí dokumentu jsou také smlouvy a posudek na vydání knihy vypracovaný Dr. Josefem Burjankem.
Strojopis — opis upraveného strojopisu s již zapracovanými úpravami textu a doplňky a bez částí vyznačených škrty je uložen v JA MZM pod signaturou D 442 LJ. Opis je zapsán na běžném kancelářském papíru o velikosti 295 × 210 mm, paginovaném 1—170. Opis obsahuje i předmluvy Osvalda Chlubny a Marie Trkanové. Součástí dokumentu je též na dvou listech zapsaný „Soupis fotografií“ a na souboru listů paginovaných 1—60 také strojopis „Poznámek“, vypracovaný Dr. Otakarem Fialou. Celý soubor obsahuje některé korektury a doplňky zapsané dvěma odstíny modrého inkoustu, tužkou a červenou pastelkou. Tento strojopis byl tiskovou předlohou prvního vydání.
Tisková vydání
Marie Trkanová: U Janáčků. Podle vyprávění Marie Stejskalové . Praha: Panton, 1959.
Marie Trkanová: U Janáčků. Podle vyprávění Marie Stejskalové . Praha: Panton, 1964.
Marie Trkanová: U Janáčků. Podle vyprávění Marie Stejskalové . Brno: Nakladatelství
V mosaice drobných vzpomínek Marie Stejskalové chce kniha přiblížit život Leoše Janáčka širokým vrstvám i nehudebníků. Vedle toho má na zřeteli především tři ženské postavy, které byly po desetiletí spjaty s tímto slavným skladatelem a měly do jisté míry význam i pro jeho tvorbu:
Zdenku Janáčkovou, jemnou, až k sebezničení milující; ve svém rozvoji byla předčasně spoutána živelnou silou bouřlivého genia, v němž až do konce života zápasily zářivé a temné povahové rysy a jehož „neklidné, vzdorně se vlnící nitro nesnášelo trvalých pout, jež by mu dávala láska a manželství“, jak napsal Vladimír Helfert ve své knize o Leoši Janáčkovi, věnované Zdenčině památce. V běžném styku se snad jevila Zdenka Janáčková jako průměrná měšťanská paní, ale komu dala nahlédnout hlouběji do svého nitra, ten se musel sklonit před její ušlechtilostí, před pokorným heroismem její lásky k manželovi a k jeho umění.
Olgu Janáčkovou, jejíž krátké bytí se dnes stává už jen mlhavou, zlomkovitou legendou, roztroušenou v několika článcích a knižních zmínkách a tradovanou posledními žijícími vrstevníky. Snad prosté vylíčení jejího umírání, jak je zde podáno, naznačí alespoň přibližně to, co prožíval Janáček, když končil Pastorkyni .
Marii Stejskalovou, vypravěčku této knihy, představitelku vymírajícího stavu dlouholetých, rodině zaměstnavatelů cele oddaných služek. Její jadrný životní názor je příznačný pro svou dobu a třídní zařazení. Stála stranou Janáčkova umění, a přece byla jeho účinnou pomocnicí. Do svých dnešních 86 let si zachovává tělesnou i duševní bystrost a podivuhodně spolehlivou paměť, která umožnila věrný záznam událostí v Janáčkově rodině a snesla každé ověřování dávných fakt.
Kniha je psána řečí hovorovou, se zřetelem k dikci Marie Stejskalové. Připojené „Poznámky“ vyprávění doplňují a dokládají.
Brno, 15. srpna 1959
Marie Trkanová
k připravovanému (tehdy nerealizovanému) třetímu vydání (1967)
První náběhy ke knize U Janáčků se datují už od mých studentských let na Vesnině lyceu, to bylo asi v roce 1909—1911. Jeho ředitel, dnes tak nespravedlivě zapomínaný tvůrce Vesnina školství František Mareš, sám hudebník, znamenitý cellista — taky hrával s Janáčkem dueta pro cello a klavír —, propagoval už tehdy Janáčka celým svým velkým vlivem, samozřejmě také na svých školách: v každé hodině zpěvu jsme probíraly některou píseň z Bartoš—Janáčkovy Kytice , učily jsme se velké úctě k Janáčkově tvorbě. Kromě hudby měli oba ředitelé mnoho společného: oba byli sloupy brněnského češství, oba z ničeho vybudovali v Brně soukromé školy, kterým rakouské úřady mnoho nepřály, oba měli světový rozhled, který daleko přesahoval tehdejší malé Brno. Mezi námi chovankami, jak se žákyním Vesniných škol říkalo, bylo vždycky velké vzrušení, když se Janáček přišel o něčem dohodnout do Marešovy ředitelny. Také paní Zdenku Janáčkovou jsem tehdy poznala: jako členka Vesny chodívala na spolkové přednášky a hudební besídky, obdivovaly jsme její světlou krásu a eleganci, a jak jsme ji viděly pořád vážnou a smutnou, litovaly jsme ji, že jí umřela jediná dcera Olga. Ta byla pro náš mladý romantismus už jakousi legendární bytostí a ročník po ročníku dědil to, co jsme věděly o jejím krátkém životě a těžkém utrpení.
Pak mám krásnou vzpomínku na Janáčka z doby brzo po maturitě. Byla jsem tehdy členkou pěveckého spolku Moravanka v Židenicích, cvičil a řídil nás jemný, trpělivý, muzice pokorně oddaný učitel Josef Mrkos, otec dirigenta dr. Zbyňka Mrkose. Jednou nás vybídl, abychom pomohly zesílit ženský sbor na varhanické škole, která měla provést na jednom ze svých koncertů Credo z Lisztovy mše. Cvičil a řídil profesor Pavel Dědeček. Na mne celé to ovzduší varhanické školy působilo ohromným dojmem, zvlášť sborovna, kde se zkoušelo. Zachytila jsem to v knize U Janáčků na začátku šesté kapitoly. Do posledních zkoušek přišel mezi nás Janáček.
Zasedl ke kavíru, ale když jsme spustili, zarazil nás hned po několika taktech: „Ja, damy a panove: Credo! Veřim! V tom musí byt sila, v tom musí byt hlubka.“
Po první světové válce se podařilo Janáčkovi uskutečnit svůj dávný sen — zřízení brněnské konservatoře. Dostala jsem se tam jako takzvaná kancelářská síla hned v samých začátcích, přijímal mne tehdejší tajemník, pozdější ředitel Jan Kunc. Tak jsem poznala dopodrobna všechno dění na konservatoři, ale vnikla jsem hodně i do života u Janáčků. Zvlášť dokud byl Janáček ředitelem, byla jsem s ním v každodenním úředním styku, poznala jsem dobře jeho svéráznou laštinu, jeho úsečný, někdy dost nepochopitelný sloh, stejně jako jeho někdy neproveditelné nápady a požadavky, které, jak vím, někdy šly hodně na nervy úředníkům ministerstva školství a národní osvěty. Několikrát za den jsem se viděla nebo jsem mluvila s paní Zdenkou. Vycítila jsem, že není šťastná, a z konservatorních žákovských klepů jsem věděla proč. Čím víc jsem poznávala její krásnou povahu, tím jsem ji měla raději. Jednou jsem šla s nějakým telefonickým vzkazem do domečku — Janáčkovi neměli telefon ani radio. Janáček nebyl doma a paní Zdenka byla rozrušená, uplakaná. Pohladila jsem ji po rameni: „Paní ředitelová, mohla bych vám nějak pomoct?“
Chytila mne za ruce a zanaříkala: „Nene, tady může pomoci jen Bůh.“ Potom dodala: „Je těžko být ženou umělce.“ Věděla jsem, že Janáček teď už má ze své tvorby velké příjmy, a přitom že se musí paní Zdenka u něho dohadovat o každý krejcar.
Peníze si dával poštou posílat ne do domečku, ale na konservatoř. Mne to mrzelo. Jednou se mi poštěstilo, že mne tajemník Kunc poslal do domečku, abych Janáčkovi odevzdala asi 1 100 Kč, jež mu přišly z Universální Edice. Tenkrát to bylo hodně peněz. Vyčíhala jsem si chvilku, kdy Janáček každý den odcházel na hlavní poštu vyzvednout si svou soukromou korespondenci, nechtěl, aby paní Zdenka viděla, kdo mu píše, a ty peníze jsem dala paní Zdence. Měla velkou radost a hned si z nich strhla 600 Kč, ty jí byl Janáček dlužen. On potom přiběhl do kanceláře celý rozčertěný, na můj uctivý pozdrav neodpověděl a ve vedlejší místnosti vycinkal Kuncovi. Ten, to se ví, ještě víc mně, ale já jsem dělala nechápavou, že komu jsem měla peníze odevzdat, když Janáček nebyl doma. Dlouho mi to nemohl zapomenout, smířil se teprve, když jsem mu po úředních hodinách zadarmo opisovala libreto Káti
Kabanové , kterou tenkrát komponoval. Ale snad nejvíc jsem se stýkala s drobnou, věčně do práce zapřaženou energickou Mářou. Věděla o všem, co se na konservatoři dělo, její vysoký sopránek bylo slyšet hned na dvoře, hned v zahradě.
I když jsem pak z konservatoře odešla, informoval mne o Janáčkových můj manžel, věděl to buď z divadelního orchestru, nebo z Moravského kvarteta. To by bylo pro Janáčka udělalo všecko. Před prázdninami 1928 cvičilo, pilovalo a předělávalo s ním každou volnou chvilku druhý kvartet Listy důvěrné , proto také vím, jaké měl můj manžel trampoty s původním partem violy d’amour: taky se o tom v knize zmiňuju. Náhlá Janáčkova smrt 12. srpna 1928 nás všechny zdrtila. Nedovedli jsme si kumštýřský život v Brně bez Janáčka ani představit. Asi šest neděl po jeho smrti jsem potkala paní Janáčkovou na náměstí Svobody. Stěžovala si mi, že teď leží všechno na ní, že si neví rady s korespondencí, tu že si vyřizoval Janáček sám, ona že má německé vychování a neví, jak do toho. Nabídla jsem se, že jí budu pomáhat. Začala k nám tedy docházet. Musela mi často vysvětlovat podrobnosti ze svého i Janáčkova života a já jsem přišla na myšlenku, že by měla psát své paměti. Dlouho nechtěla, až ji k tomu přemluvil zase ten prozíravý František Mareš, její dávný rádce a přítel. Systematičtěji jsme začaly na Nový rok 1933 a skončily jsme právě o dva roky později. Původně jsem chtěla zachytit její vzpomínky na hudební život v Brně a na vynikající lidi, které poznala. Ale ona se tomu rozhodně vzpírala. Začalo to Dvořákem. Ptala jsem se jí, jaký byl, když se s ním na svatební cestě v Praze sešli, jak se jí jevil jako umělec a o čem s Janáčkem hovořili. „Odpusť,“ řekla mi, „jak by to vypadalo, kdybych já, hloupá ženská, kritisovala Dvořáka. To neudělám. A to, co si ti dva povídali, jsem už dávno zapomněla.“ Zkusila jsem to ještě s Křížkovským, Jožou Úprkou, Fr. Neumannem a dopadla jsem vždycky stejně. Musila jsem se spokojit s tím, co vypravovala o svém životě.
Byly jsme si obě vědomy, že Paměti nemohou vyjít, a tak ležel rukopis u mne až do podzimu 1937, kdy bylo jisto, že paní Zdenka má rakovinu. Řekla jsem si, že po její smrti by se mi mohlo vytknout, že jsem si Paměti vybájila až post festum , proto jsem s nimi zašla k svému nezapomenutelnému učiteli Arne Novákovi, ten mne odkázal na profesora Vladimíra Helferta, který si jejich správnost ještě u paní
Zdenky ověřoval, než 17. února 1938 zemřela. Jako nezhojená rána bylo pro mne pomyšlení, že se už nikdo nedozví, jaká byla a jak žila Zdenka Janáčková. Ale na oslavách stého výročí Janáčkova narození jsem se po letech zase setkala s Mářou, a jak jsme tak spolu vzpomínaly, udeřilo mne poznání, že ona by mohla dát svědectví o životě u Janáčků. A jaká už je kurážná a energická, neměla takové výhrady jako paní Zdenka, hned na to přistoupila. Buď u mne, nebo ve své židenické světničce mi povídala o všem, nač jsem se jí podle svého určitého plánu ptala. Pracovalo se s ní krásně: byla dobrou vypravěčkou, měla jadrnou řeč, skoro neomylnou paměť a mluvila pravdu, jak jsem si to napořád ověřovala. I když často odbočovala, bylo to zajímavé a hodilo se mi to někam jinam. Tak jsme daly dohromady knihu U Janáčků Základ ovšem tvoří paměti Zdenky Janáčkové, v knize je také hodně poznatků mých, hlavně v kapitolách 6 a 7, o varhanické škole a o Janáčkovi jako skladateli. Na to by byla Mářa nestačila. Vždycky si pochvaluju, že jsme se do toho daly zrovna tak asi pět minut před dvanáctou. Dnes, kdy je Máři 94 let a kdy, sice pořád poměrně zdravá, žije v Domově důchodců v Králově Poli Na Kociánce, by to už možné nebylo.
Brno, 1. května 1967 Marie Trkanová
Marie Stejskalová se narodila 24. srpna 1873 v Jamném, na půl cesty mezi Polnou a Jihlavou, kde jako dcera hostinského a knihkupce Josefa Stejskala a matky Kateřiny, rozené Bratršovské, prožila spolu se čtyřmi sourozenci šťastné dětství. Z ekonomických důvodů se rodina v roce 1881 přestěhovala do Brna, kde Josef Stejskal zakoupil hostinec na Křenové. Mářino bezstarostné dětství přerušila v jejích dvanácti letech otcova smrt. Díky podpoře staršího bratra Huberta vystudovala tehdy nově otevřenou školu dívčího vzdělávacího spolku Vesna a poté se živila jako švadlena. K Janáčkům nastoupila jako hospodyně 27. srpna 1894. Brzy se Janáčkova rodina stala pro Mářu středobodem jejího života. Rozuměla si nejenom s pouze o osm let starší Zdenkou, ale především s dcerou Janáčkových Olgou (1882—1903).
Domácnost Janáčkových spravovala nejprve v původním bytě v pavlačovém domě na Klášterním (dnešním Mendlově) náměstí č. 2 na Starém Brně, ale od roku 1910 také v novém domku na Smetanově ulici č. 14. Marie Stejskalová byla věrnou hospodyní u Janáčků do smrti skladatele v roce 1928 a poté zůstala u paní Zdenky do jejího odchodu v roce 1938. Své domácí přežila o mnoho let, zemřela 2. června 1968, a dožila se tak vysokého věku 94 let.
Marie Trkanová , rozená Veselá, ovdovělá Krausová, se narodila ve Vídni 5. prosince 1893. Po maturitě na lyceu Vesny v Brně a studiu na herecké škole Želenského v Praze pracovala v letech 1919—1923 jako sekretářka na zprvu soukromé a následně státní konzervatoři v Brně, později v letech 1945—1948 jako redaktorka Svobodných novin . Její druhý muž byl violista Moravského kvarteta Josef Trkan. Zemřela 4. března 1974 v Brně. Vedle knihy U Janáčků je autorkou memoárů Zdenky
Janáčkové s názvem Zdenka Janáčková. Můj život .
e svém vypravování o životě u Janáčků jsem se nechtěla zmiňovat o sobě. Ale vidím, že to bude muset být. Aby se vysvětlilo, jak jsem se k nim dostala a proč jsem si u nich všímala a vážila věcí, o které se tenkrát žádné služebné děvče nezajímalo. Proč jsem se od začátku dívala na pánovu práci s úctou a proč jsem na něj byla pyšná, ještě když mu moc lidí nerozumělo a když se mu jich dost i smálo. Proč jsem u naší milostpaní našla druhý domov, proč jsem té rodině věrně sloužila čtyřiačtyřicet let a proč pro ni budu žít do své poslední chvíle, i když už dnes nikoho z ní není.
Jednoho lituju: do sešitu kuchařských receptů a ještě do malého modrého sešitku jsem si někdy, jen tak pro sebe ze záliby, zapisovala, co se u Janáčků důležitého stalo.
„Kronika našeho života“ 1 a „Poznámky“ jsem to nadepsala; teď po letech mi často jen jeden řádek připomene, jak to tenkrát všechno bylo, a já si vyčítám, že jsem si nevedla řádný deník.
Narodila jsem se 24. srpna 1873 v Jamném, je to v jihlavském kraji. Můj otec Josef Stejskal tam měl hostinec a kupectví. Byl rodák z Matějova u Žďáru, vystudoval čtyři třídy reálky v Jihlavě a potom se vyučil kupcem. Když se vrátil z vojny, zalíbila se mu maminka, Kateřina Bratršovská z Nových Dvorů. Její rodiče tam měli velké hospodářství, ale vychována byla u tety ve Vídni. Když si ji tatínek bral, bylo jí sedmnáct roků a byla děvče jako květ. Pamatuju se, jak pěkná byla ještě po letech, při všech starostech a souženích: modrooká, černovlasá, pěkně rostlá, po těle bílá a jemná. Bylo nás pět dětí: Hubert, já, Hedvika, Karel a Norbert, ten ale umřel, když mu byl rok. Ani jeden z nás maminčinu velkou krásu nepodědil, zato všichni tatínkovu lásku ke vzdělání.
Na Jamné mám z dětství jen málo vzpomínek. Bylo tam krásně: kolem samé lesy, v obci pěkný zámek, stráně plné ovocných stromů. Nejvíc si pamatuju čtyři rybníky, kde jsme se koupávali a kde nás tatínek učil plavat. A potom školu. Chodila jsem tam ráda, měli jsme zlatého učitele, Františka Čermáka. Dnes mi připadá jako ze Zapadlých vlastenců ta jeho láska ke škole a k lidem, dobrota, pracovitost a tiché vlastenectví, které ve svém koutku dělá divy a nečeká a taky ani nedostane
chválu nebo odměnu. Nikdy jsem na něho nezapomněla, psávala jsem mu a on mně. Dodnes mám dva jeho dopisy schované.
Zprvu se nám nevedlo špatně. Měli jsme služku a kuchařku, hostinec i obchod šly dobře, naši rodinu tam měli všichni rádi. Když jsem se v roce 1950 zajela do Jamného podívat, hlásila se tam ke mně devadesátiletá babička, že prý mě chovávala, a jiná, jedenadevadesátiletá, vzpomínala, že měla z našeho hostince svatbu. Obě chválily, jací byli naši hodní a spořádaní lidé. Ještě něco si pamatuju — bylo mi asi šest let, když jsem byla, nevím už proč, v Jihlavě u doktora. Nic jsem se ho nebála, jen jsem si všechno u něho prohlížela a vyptávala jsem se, nač to je. Jemu se to líbilo a našim prorokoval, že se ve světě neztratím, protože jsem všímavá a nebojácná. Pěkně a pokojně se u nás žilo. Ale potom se začalo zatahovat. Naši za to nemohli; za dvanáct let byli osmkrát vykradeni, jednou nám cikáni vzali i koně a korbu, na které tatínek jezdíval pro zboží. Tatínek potom toho koně na trhu poznal a šel to na úřad udat, ale tam mu řekli, aby si s cikány nezačínal, že na nich nic nevysoudí a že ho to darmo bude stát hrůzu peněz. Taky budoucnost nás dětí nedávala tatínkovi spát. Více než peníze si cenil vzdělání a viděl, že by nás z Jamného nemohl vydržovat na školách. Řekl si, že vystudujeme všichni skoro zadarmo, když se přestěhujeme do Brna. A tak koupil hostinec na Křenové blízko nádraží, dnes už je ten dům zbořený. V srpnu 1881 jsme se stěhovali. To mi bylo osm let. Byt jsme měli na Cejlu. Tatínek byl velký vlastenec, a tak nás posílal do českých škol, třeba byly chudé a od Němců odstrkované. Chodila jsem do obecné na Josefov, 2 třídy tam nebyly pěkné a při vyučování tam běhaly myši. Na radnici vládli tenkrát Němci, ti by byli všechno české nejraději utopili na lžičce vody a hlavně nechtěli, aby v Brně vyrůstala česká mládež. Proto dělali českým školám, co mohli nejhoršího.
Z Josefova přeložili naši školu na Příční ulici, tam to taky za moc nestálo, ale nakonec přece jen musili postavit budovu pro českou obecnou školu na Hutterově náměstí, 3 „hutrtajch“ se mu po brněnsku říkalo. Pamatuju se, jaká to byla tenkrát sláva pro nás Čechy. Sám pan biskup školu vysvětil. Byla jsem tenkrát za družičku.
To už potom byla škola, jaká má být. Učitelé byli výborní. Z náboženství jsme měli
P. Aloise Slováka, při jeho výkladech jsme byli jako pěny. Byl učiněná dobrota. Když
ho někdo z nás nejvíc rozhněval, řekl mu jenom: „Nestojíš za pytlík tabáku.“ Já jsem měla nejraději slečnu učitelku Chytilovou, protože nás moc naučila. Učila jsem se ráda všechno, nejlíp mi šly počty a nejraději jsem měla zpěv. Dodnes slyším, jak zpíváme písničku:
Co se to ozývá v háji
přes pole, luka i dol ozvěnou po celém kraji?
Veselý zpěvu hlahol. 4
Jednu z nás posílala slečna učitelka za dveře, aby tam dělala ozvěnu. To se nám všem moc líbilo. Myslívala jsem si, že tuhle písničku budu děti učit taky já. Už odmala jsem si přála být učitelkou a sama, bez vedení, jsem sbírala vědomosti, kde se dalo. Hodně jsem pochytila od staršího bratra Huberta. Tatínek ho posílal, třeba nerad, do německého gymnasia na Wawrově ulici, 5 aby uměl spisovně německy a měl dobrý postup, až bude na vojně. Že by se mu poněmčil, toho se tatínek nebál, chlapec měl z domu pevné základy. Byl nadaný a bystrý student. Nám oběma stačilo jen ťuknout, a my jsme se už dovtípili a pamatovali jsme si to. Tak třeba jednou jsme šli s tatínkem do mydlárny na Dornychu pro louh na prádlo a na drhnutí podlah.
To už jsme se přestěhovali z Cejlu na Křenovou. Na louh jsme si nesli velký starý džbán, byl na něm namalovaný kostel a pod tím nějaký moc starý letopočet, číslo si už nepamatuju. Potkal nás pěkně oblečený pán, zastavil nás a povídá:
„Taková vzácnost, a vy v tom nosíte louh?“
Sotva jsme přišli domů, hned jsme džbán vymyli a tatínek jej zanesl do musea.6 Mně ta příhoda stačila, abych měla po celý život vážnost ke starým krásným věcem. V museu se vždycky po tom našem džbánu dívám. Dodnes bych jej poznala.
Tatínkovi nepřineslo Brno štěstí. Hostinec mu nešel tak, jak si to představoval. Jezdil často do Jamného, měl tam mezi lidmi moc peněz, jak nakupovali na dluh v krámě nebo utráceli v hospodě. Teď je nijak nemohl od nich dostat. Jednou na zpáteční cestě zmokl, dostal zápal plic, z toho se vyvinuly souchotiny a v roce 1883
nám umřel. Byla to pro nás hrozná rána. Jeho starostlivost, rozvaha a znalost světa nám všude scházely. Maminka na to všechno nestačila. Nějaký čas vedla ještě hostinec dál, ale zmáhalo ji to. Mně bylo teprv deset let; i když jsem dělala, co jsem mohla, nakolik jsem jí mohla být platná? A ti dva malí za mnou, Karel a Hedvika, ti jen překáželi. A tak maminka hostinec pustila a zanedlouho se provdala za stolaře Petrana. Pracoval u Wanjeka,7 dělal tam dřevěné formy na lití železa. Nebyl to zlý člověk, svému řemeslu rozuměl. Když měl náladu, dovedl udělat krásné stolařské věci, ale to nebývalo vždycky. Rád si popřál, neohlížel se, jestli na to máme a jestli zbude pro nás všechny. Neznal nic z toho vyššího a lepšího, pro co žil náš tatínek a co taky v nás budil. Všechno se u nás změnilo. Ani to hnízdo, kde nám bylo s tatínkem tak dobře, nám nezůstalo. Naši koupili domek v Juliánově, přestěhovali jsme se tam. Přibývalo nás, maminka měla s Petranem ještě pět dětí. Hlad jsme neměli, jídla bylo dost a dost, maminka byla zvyklá hodně a dobře vařit a Petran to taky vyžadoval. Stávaly u nás pytle mouky a hrnce omastku, o ovoce nebylo zle — jen těch dobrých závinů co jsme pojedli! A taky rohlíků! Chodila jsem pro ně brzo zrána až k Slepé bráně,8 tam jich dávali na opálkách po zemi rozložených dvanáct za šesták,9 jinde byly po krejcaru. Když jsem dorůstala, bála jsem se tam chodit, honil mě tam jednou v zimě za šera nějaký pobuda.
Jenže jídlo není všechno a na to ostatní, šaty, boty, všelijaké placení, už nezbývalo, bylo nás na to moc. Když jsme něco takového potřebovali, nikdy nebylo peněz. Tak si vzpomínám, jak jednou bylo u nás těžko, když měl Hubert platit školné na gymnasiu. Pro dobrý prospěch byl od placení školného osvobozen, ale tenkrát začal nějak moc dávat najevo, že je Čech, a němečtí profesoři si už našli, jak ho potrestat, prý za špatné mravy. Doma nebylo ani pár šestáků, a tak to vypadalo, že ten pilný a nadaný Hubert bude muset nechat studií. Vzpomínali jsme na tatínka, jak by ho to bolelo. A najednou nám pomohla taková divná náhoda. Nějaký čas předtím našel Hubert na ulici alabastrového koníčka na zlatém podstavečku — páni tenkrát nosili takové přívěsky u řetízků k hodinkám. Byli jsme doma vedeni k přísné poctivosti, a tak když se zjistilo, že je to podstaveček z těžkého zlata, zanesl Hubert koníčka na strážnici. Přihlásil se o něj nějaký pán, koníček byla
památka po jeho otci. Dal si Huberta zavolat, na všechno se ho vyptával, a když mu Hubert řekl, že asi bude musit odejít ze studií, šel ten pán do gymnasia a školné za něho zaplatil. A zas se to u nás flikovalo, jak se dalo. Ani ten domek v Juliánově jsme neudrželi, musili jsme jej prodat a stěhovali jsme se napřed na Cyrilskou ulici, potom na Dornych. Dnes už žádný z těch domů nestojí, ve kterých jsme bydleli. Já jsem zatím vychodila obecnou školu a měla jsem jít na měšťanku. V Brně byla tenkrát jen jedna, vydržovala ji Matice. 10 Německá radnice nechtěla totiž českou měšťanku v Brně vydržovat. Ale zrovna když jsem tam měla vstoupit, Matice musela měšťanku pro nedostatek peněz zavřít. Byla jsem nešťastná, protože bez měšťanky jsem nemohla být přijata na ústav učitelek. Tam sice měli svou měšťanskou školu, ale do té se dostaly jen dcery učitelů, a to ještě s velkou protekcí. Tu jsme neměli a doprošovat jsme se neuměli. Tak jsem musela pochovat svůj sen o učitelství.
Chodila jsem dál do obecné školy až do čtrnácti let a pak jsem se stala učednicí v jednom závodě na Křenové, kde se šilo bílé prádlo. Šlo mi to tam pěkně, na šití mám vlohy, ale spokojená jsem nebyla. Den za dnem jen píchat do plátna, od rána do noci slyšet jen hrčení šicích strojů, nic o světě nevědět jiného než to, co si povídají hloupé mladé švadlenky — to mi nestačilo. Vydržela jsem tam dva roky. Zatím některé mé bývalé spolužačky chodily do První české dívčí pokračovací školy. Byla to škola soukromá, založil ji spolek Vesna, 11 vlastně jeho jednatelka Eliška Machová. Začínalo se z ničeho, napřed se tam učilo jen pár žákyň v jednom bytě „U Hurychů“ na Raduitově ulici. 12 Ale slečna Machová to vedla tak dobře, že za nějaký rok si Vesna bez pomoci státu, země i města postavila školu na Údolní 12 13 a tam, do vlastní budovy, mohla vzít všechny žákyně, které se hlásily z Brna i z celé Moravy. Když mi kamarádky vypravovaly, jak je tam krásně a co všecko se učí, nepřála jsem si na světě nic jiného, než abych tam mohla chodit. Prosila jsem maminku, aby mě dala do Vesny, ale ona řekla, že na to nejsou peníze. Přípravy k šití i všechny ostatní školní potřeby si opatřovaly žákyně ze svého, platilo se i školné. 14 Jen nejchudším žákyním se slevovalo, bylo i pár míst bezplatných, ale pochybovala jsem, že bych je dostala. Byla jsem z toho smutná a zatrpklá, plakala jsem, trápila se, až se nade mnou ustrnul Hubert. Vychodil nižší gymnasium a dál se už musel živit sám. Stal
se inkasistou u Siegla, 15 to byla velká brněnská zasílatelská firma. Hodně si tam vydělal, a když už nemohl poslouchat můj pláč, řekl, že mi to školné zaplatí.
Tak jsem se stala „Vesňačkou“. Ta doba patří k nejkrásnějším v mém životě. Třídu jsme měly na Údolní v prvním poschodí, velkou, světlou, veselou. Chodilo nás tam asi čtyřicet, z Brna i z venkova. Učila nás slečna Machová, ředitel Mareš, profesor Šujan, z ručních prací jsme měly slečnu učitelku Annu Teplou. Jak ti všichni uměli učit! Jak nám otvírali mozky i srdce! Tady jsem slyšela mluvit o lásce k vlasti, jak jsem to ještě v životě nezaslechla, vykládali nám o tom, že je ženám potřeba vzdělání, ukazovali nám, jak si máme vážit zvyků našeho lidu i všeho, co vytvořil, ať už je to písnička, vyšívání, malovaný talíř, tanec, nebo přeslička po babičce. Tady neplatilo bohatství a titul, tady se cenila práce, čestnost, pravdivost, dobrota. Často se přišly podívat na školu dámy z výboru Vesny, a tak jsme brzy znaly všechny ty obětavé vlastenky, co se nebály ani Němců, ani posměšných řečí o přemrštěných učených ženských. Mluvily mezi sebou česky, často francouzsky, jen německy ani slovo. 16 Bylo to zvláštní, protože tenkrát každá Brněnka, která si myslela, že je něco lepšího, drmolila mezi lidmi jen němčinu. Ve velké vážnosti mezi námi chovankami 17 byl pan ředitel Mareš. Na ředitele byl moc mladý, ale moudrý, jemný a vzdělaný a každému viděl až do duše. Co nám v hodinách řekl, to jsme si pamatovaly celý život a dobře udělala ta, která se podle toho řídila.
Krásně bylo ve Vesně a moc jsem se tam naučila. Ale rok utekl jak voda, škola skončila 18 a já jsem musela zase zpátky do šití, abych si vydělala na živobytí. Našla jsem si práci u paní Reittingrové, bylo to zas na Křenové. Šily se tam mužské košile.
Práci nám zadával velkoobchodník Trawniczek z Janské ulice. Hotové košile jsme mu chodily každý den odvádět už přeprané a vyžehlené — to dělala naše žehlířka. Bylo nás u Reittingrů kromě mě osm děvčat, od rána do večera jsme se nezastavily, protože každá musela ušít denně šest přesně vypracovaných košil s droboulinkými záložkami na náprsenkách. Šilo se na strojích, ale to byly tenkrát jen takové malé
stroje plotýnkové, ruce se při šití opíraly o desku podstavce, protože se látka musela nejenom přidržovat, ale i táhnout, aby pod jehlou běžela. Dodnes mám na loktech mozolovitou kůži, jak jsem se ze vší síly opírala, abych plátno táhla pěkně rovně
od sebe. Paní Reittingrová nebyla zlá, ale byla pořád nemocná, a tak v dílně moc radosti nebylo. Seděly jsme tam skoro bez hnutí, utažené ve šněrovačkách; čím se která víc stáhla, tím si připadala módnější a hezčí. Já taky — nosila jsem šněrovačku od svých šestnácti let, teď bych to mučidlo na sebe nevzala ani za nic. To věčné sezení jsme si ulehčovaly zpěvem: česky, německy, jak nás zrovna napadlo. Lidem v domě to nevadilo, říkávali přátelsky: „Děvčata jdou na Vranov.“ 19 Platu jsem měla tři zlatky týdně a svačinu, ale z peněz jsem nic neměla, protože jsem všecko musela dávat domů. Tam jsem taky moc radosti neužila — samé nářky na málo peněz, všude plno dětí, křiku, práce, otčím se málo staral a moc si poroučel. Kolem nás na Dornychu taky nebylo nic, co by člověka těšilo. Staré sešlé domy, v každém nacpáno lidí, všechno plné sazí a začouzené kouřem z nádraží. Když jsem chtěla užít trochu čistého vzduchu, vidět stromy a trávu, šla jsem večer po práci nebo v neděli s našimi dětmi na Františkov 20 — „Francisperk“ říkali Brňáci. Tam se mi líbilo. Nad námi na skalisku biskupská residence Petrov — kostel byl tenkrát ještě bez věží, 21 pod námi leželo nádraží a Staré Brno, dál po vršcích pole a lesy, a když bylo jasno, viděli jsme i kopce Pálavy. Děti nejraději běhaly kolem pomníku, 22 vypadal jak kamenná jehla, houpaly se na řetězích, co spojovaly kamenné sloupky kolem něho, nebo si hrály na lavičkách v kolonádě a poslouchaly, jak šumí vodotrysk před ní. Kdo měl žízeň, zaběhl kousek dolů pod pomník napít se vody z Hadí studánky. To tam v pěkné vyzděné jeskyňce tekl bez přestání pramínek vody ze skály pod Petrovem. Říkalo se, že ta voda je léčivá, a lidé tam chodili se džbány až z Wawrovy a Křídlovské ulice pro studenou dobrou vodu na pití, se kterou se špatná voda z vodovodu nemohla ani srovnat. Hadí studánka jsme říkali proto, že na průčelí jeskyňky byli vytesáni z obou stran hadi, takoví, jak bývají na lékárnách. Jeskyňka je tam dodnes, ale voda už neteče. 23 Hrály si tam taky německé děti a my jsme se od nich naučili němčinu, ani jsme nevěděli jak.
V neděli odpoledne jsem chodívala na hřbitov na Giskrově ulici 24 k tatínkovu hrobu. Nemohla jsem na tatínka zapomenout, říkala jsem si, že bych jistě studovala na ústavě a doma že by bylo všecko jinačí, kdyby on žil. Když jsem se odtud vrátila nebo když mi jinak vybyla volná chvilka, četla jsem. U nás doma všechny větší děti
mnoho četly. V tom domě, co jsme bydleli, 25 měl velkou dílnu krejčí Kubíček. Jen tovaryšů tam bylo dvacet, nepočítajíc učně. Ponejvíc šil pro kněze. My jsme byli s Kubíčkovými moc zadobře, já jsem tam ráda a často chodívala. Jednou nějak přišla řeč na to, že k nim taky chodí pan farář Kosmák. My jsme doma znali všechno, co kukátkář 26 P. Václav Kosmák napsal, moc se nám to všem líbilo; a tak jsem Kubíčkovy poprosila, aby mě zavolali, až přijde, že si ho prohlídnu. Podle jeho knih jsem si ho představovala docela jinak a byla jsem zklamaná, když jsem uviděla, že vypadá spíš jako sedlák než jako kněz: vysoké boty, kalhoty do holínek, i ta chůze a držení těla selské. Ale jeho spisy mi byly ještě milejší, když jsem ho teď znala.
A zas jsme se stěhovali, tentokrát na Staré Brno, na Měšťanskou ulici. 27 Tam začal pro mne veselejší život. Jeden z bytů v našem domě měli pronajatý čtyři mladí lidé, Krulovi se jmenovali; tři děvčata a jejich bratr. Všichni studovali na učitele. Jejich otec byl řídícím v Kníničkách u Brna. Vedli si sami domácnost, ale to se ví, při učení na ni neměli čas. Taky si sami vařili, rodiče jim navozili všechno možné, že si s tím ti mladí nevěděli rady. Já jsem vždycky hleděla pomoci, kde toho bylo potřeba. A co teprv studentům! A tak když jsem se s nimi seznámila a viděla, že jim vaření dělá potíže, nabídla jsem se, že jim občas něco schystám. Uměla jsem to dobře, v tom si maminka dala na mně záležet. Krulovi byli rádi, a když mě poznali blíž, byla jsem jako jedna z nich. Celé večery jsem u nich zůstávala, vypravovali jsme si, zpívali, tančili. Na všechny podniky, které pořádaly oba učitelské ústavy, brali mě s sebou, ukazovali mi své profesory a všechny brněnské vlastence. Já jsem si všeho všímala a všechno jsem si pamatovala, o čem mluvili. Maminka mi od dětství říkávala: „Děvče, měj oči všude!“ Potom v životě se mi ta její rada mockrát vyplatila. Všechno mě zajímalo, na všem jsem se učila. Nejen od Krulových, ale často i od těch našich malých doma jsem leccos pochytila, když se připravovali do školy.
Z nás starších byl teď Hubert na vojně v kanceláři, vedlo se mu tam moc dobře, Hedvika v roce 1891 umřela na souchotiny, Karel chodil do obecné školy. Jednou
nás hrozně vylekal. To začala z Pisárek do Králova Pole kolem brněnského nádraží
jezdit malá lokomotiva „Karolínka“ místo dosavadní koňky, jak jsme říkali tramvaji
tažené koňmi. 28 Lokomotiva táhla vláček, do toho na zastávkách lidé nastupovali
a vystupovali. Moc rychle to nejelo, a tak kluci za tím běhávali, co jim nohy stačily. Náš Karel, bylo mu kolem deseti let, nešel jednou dlouho domů. Už to bylo na pováženou, začali jsme ho hledat, všelicos nás napadalo, až nám lidi řekli, že kluk běhá za vlakem. A taky jsme ho tam na zastávce u Grandhotelu proti nádraží chytli. Já jsem měla Karla moc ráda, bylo mi, jako by mi ho tatínek odporučil. Už tehdy se u nás počítalo s tím, že bude učitelem. Protože tenkrát každý učitel musel umět na něco hrát, dali ho naši na housle a taky našeho nevlastního bratra Františka. Já hned na ně, aby mě učili taky hrát. To se ví, moc jsem toho od nich nepochytila, ale hlavně František mi poradil s písničkami a mě těšilo, že vrzám na housle.
V šití jsem byla pořád nespokojená. Paní Reittingrová si mě sice cenila, protože jsem pracovala čistě a přesně, ale já jsem šila jen proto, že jsem se musela nějak živit. To věčné sedění mi nesloužilo, cítila jsem, že nejsem zdravá. Ale přece jsem to u Reittingrů vydržela od svých sedmnácti do jedenadvaceti let.
Začátkem léta v roce 1894 k nám přišla maminčina známá; měla na bytě studenty z varhanické školy a k řediteli Janáčkovi chodívala do bytu. Zmínila se o tom, že u Janáčků hledají služebnou. Když od nás odešla, pořád jsem na to myslila. Janáčkovy jsem dobře znala. Ukázali mi je Krulovi. Pán chodíval kolem našich každý den na ústav učitelů, obyčejně se svým kolegou profesorem Dlouhým. Ten se nám děvčatům moc líbíval: měl krásnou, pružnou, vysokou postavu, pěkný obličej s tmavou přistřiženou bradkou, oblečený byl vždycky elegantně, chodil lehce. Pan ředitel Janáček byl vedle něho menší, statnější, taky krásně oblečený, ale měl těžkou chůzi, jako by se trochu kolíbal. Taky paní Janáčkovou jsem trochu znala: hrála na varhany na jedné produkci v ústavě učitelů, 29 já jsem tam tenkrát byla s Krulovými a pořád jsem se na ni dívala, jaká je krásná. Krulovi dost často o řediteli Janáčkovi mluvili, jaký je přísný, že v hodinách hudby na ústavě nikomu nic nesleví, a že když něco pustí na produkci, že to už musí stát za to. Tak jsem si pomyslila, co ta paní musí umět, když může takhle veřejně vystoupit.
Pořád jsem si Janáčkovy představovala a napadalo mi, že by bylo dobře vzít to místo u nich. Říkala jsem si, že bych se dostala do vzácné rodiny, že bych se zbavila šití a nemusela být doma, kde mi bylo všecko proti mysli, nejvíc otčím. Maminka
byla čím dál víc v jeho moci, už tu nezbylo nic z tatínkovy památky a mně z toho bylo trpko. A zas jsem se na to dívala z druhé strany: že to u Janáčků nebude lehké, že kdo ví, jestli vyhovím, když jsem ještě nikde ve službě nebyla. Všelijak jsem to v sobě obracela, až jsem se rozhodla. Řekla jsem mamince, co chci udělat, a ta proti tomu nebyla. Požádala jsem tu známou, co chodila k Janáčkům, aby mi službu u nich zprostředkovala. Přiznám se, že jsem měla trochu strach, když jsem se tam šla představit. Bylo to nějak před koncem školního roku. Janáčkovi bydleli tenkrát na Klášterním náměstí č. 2 30 ve druhém patře. Do bytu jsem nešla, milostpaní nechtěla vyjednávat před služkou, co u nich dosavad byla. Sešly se slečinkou před dům. Dopadlo mi to dobře, byla jsem přijatá. Nastoupit jsem měla až po prázdninách, protože se Janáčkovi chystali na Hukvaldy. Hned jsem se začala připravovat na nové zaměstnání. Úklidu, vaření a praní jsem se nebála, to jsem od maminky všechno dobře uměla, ale požádala jsem pradlenu od Reittingrů, aby mě naučila jemnému žehlení, na které se u takových pánů tenkrát moc dbalo. Tak mi ve strachu i v radosti utekly prázdniny.
Leoš Janáček se snoubenkou Zdenkou Schulzovou před svatbou (1881)
Janáčků jsem nastoupila ráno 27. srpna 1894. Právě mi minulo jedenadvacet let. Milostpánovi bylo tenkrát čtyřicet, milostpaní devětadvacet, sleči chybělo něco málo do dvanácti let. Jmenuju je tak, jak jsem jim tenkrát říkala. 31 Oni o to „milostpane“ a „milostpaní“ nestáli, ale o mně by se bylo řeklo, že jsem nevycválaná holka, kdybych jim byla ten titul nedávala. Lidi by mne byli pomlouvali, že nevím, co se sluší a patří, a našim by se byli divili, že mi to trpí. Tak ať je to zachované i v mém vypravování, jak to podle pravdy bylo.
Šla jsem k nim s hlavou plnou dobrých rad, co mi dali na cestu mí bratři a Krulovi — že pan ředitel je taky skladatelem a že hrá krásně na klavír, tak abych na to dbala a měla to ve vážnosti; abych ho nerušila, když skládá nebo hrá, abych si dobře všímala, jak to dělá, a hlavně abych dobře poslouchala, když o tom bude mluvit, že jim to potom budu muset všechno povědět. Přijaly mě milostpaní se sleči, pán byl ještě na Hukvaldech. Dala jsem si v kuchyni na vykázané místo těch pár věcí, co jsem si přinesla z domu, milostpaní mi určila v předsíni skříň na šaty, převlékla jsem se a hned jsme se daly do velkého úklidu, jak se tenkrát v Brně říkalo „gruntování“.
Byt byl krásný a veliký, pán si jej sám našel, když se mu znelíbil dosavadní v prvním patře Měšťanské ulice č. 46, kde bydleli od své svatby. 32 To se ví, ani tenhle na Klášterním náměstí neměl dnešní moderní vymoženosti a příslušenství. Nebyla tam koupelna, ba pro celý ten velký dům nebyla dlouho ani prádelna. V každém patře jen jeden vodovod na chodbě, společný pro všechny nájemníky, právě tak klozet. Z toho jediného vodovodu se nosila všechna voda na vaření, mytí, praní a koupání do kuchyně, špinavá se zase v putnách vynášela ven. Také špižírnu jsme měli až na chodbě vedle dveří do bytu, stávala tam i vana na koupání, v bytě na ni nebylo místo. Do předsíně šlo světlo jen skleněnými dveřmi slečnina pokoje, ale nezdála se tmavá, protože všechny dvéře byly bíle natřené. Slečnin pokoj i kuchyň naproti němu byly oddělené od ostatních místností. Vedle dveří slečnina pokoje byly dveře do jídelny, z ní se šlo do pánovy pracovny, za tou byl salón. Když byla sleči
ještě malá, byla v jejím pokoji ložnice a klavír stál v jídelně. Pán u něho skládal jen ve dne, v noci pracoval u nočního stolku v ložnici. Ale když později psával celé noci, bylo pro všechny pohodlnější, aby byl sám a nikoho nerušil. Proto přestavili nábytek; do pracovny dali postel, pán zde měl ještě psací stůl, klavír, knihovnu, noční stolek a etažér na noty. Topilo se tam, jako v celém bytě, v kachlových kamnech.
Malbu na zeď vybíral pán sám, musel to být vždycky nějaký národní vzor. Okno vedlo na Klášterní náměstí.
Nejvíc jsme pobývali v jídelně. Po obědě nebo po večeři jsme se tam všichni sesedli, bylo to tak nejpohodlnější. Poslední z pokojů, salón, byl rohový, nejsvětlejší, dvě okna vedla do Klášterní ulice, jedno na náměstí. Mezi okny stálo trymó
s velkým zrcadlem ve zlaceném rámu, s úzkým pozlaceným stolečkem, stůl se šesti křesly, malý stoleček, pohovka a — co se mi nejvíc líbilo — malířský stojan a na něm ve zlaceném rámu veliký obraz — „Počátek románu“: děvče v kroji žne trávu a po silnici proti němu jede v kočáře se dvěma páry koní baron. 33 Nebyl to originál, ale pán měl ten obraz rád, dal si ho tam postavit, aby mu pořád připomínal jeho operu. 34 Dnes je ten obraz v pánově museu na Hukvaldech. 35 Nejútulnější se mi zdál pokoj Oluščin. Měla tam dvě postele, protože milostpaní spávala s ní, pak umyvadlo se zrcadlem, skříně, stůl a židle. Okno vedlo na Klášterní náměstí. Z předsíně, kde stála má skříň a šicí stroj, vedly tapetové dveře do kuchyně. Sešlo se do ní po třech schůdkách dolů, protože byla níže položená než ostatní byt. Okno měla do dvora.
Stál tam kredenc, stůl, dvě kuchyňské stoličky, po brněnsku „štokrlata“, a má postel. Tenkrát žádnému staviteli ani nenapadlo, že by při velkém bytě měl být pokojík pro služku. Už to bylo pro ni velké terno, když mohla spávat v teplé kuchyni. A ještě jedna věc stála v naší kuchyni, na kterou do smrti nezapomenu: bedna na uhlí. To bylo naší sleči a mé hnízdečko, naše království, tam jsem ji česávala, tam jsme spolu snídaly, tam mi povídala o všem, co měla na srdci. Co jsme se spolu na té bedně nasmály, nadováděly, jak růžově jsme si tam malovaly svět!
Zařízení bytu bylo krásné a dobře hleděné. Všechno, jak to tam bylo, dostala milostpaní do výbavy od svých rodičů a bylo vidět, že na ní nešetřili, že to všechno vybírali a dávali s velkou láskou. Ještě mnoho let po svatbě pomáhali mladým manželům, 36 že by to málokteří rodiče udělali. Milostpaní si toho vážila, všechno šetřila a s láskou opatrovala. Uměla byt krásně udržovat: hnědě natřené podlahy se jen leskly, na nich krásné koberce, ve velkých oknech bohaté záclony, všude plno starodávných lidových výšivek — člověk hned viděl, že je v české vlastenecké rodině.
Celý náš dům byl český, to bylo tenkrát v Brně málokde. Patřil paní Fantové-Kusé, velké Češce a obětavé vlastence, ale tenkrát už v Brně nebydlela. Ten dům stojí dodnes až na maličkosti tak, jak tenkrát býval, jen je proti tehdejšku hodně zchátralý. Je to rozsáhlý dvoupatrový rožák s jedním vchodem z Klášterního náměstí a druhým z ulice proti klášteru. 37 Vedle několika nájemníků tam byla tenkrát v přízemí a na pavlači v prvním patře česká obecná škola. Asi šest tříd tam našlo útulek, když německá radnice prohlásila, že pro ně nemá místnosti. Ta pavlač se táhla po obou křídlech domu, měla dřevěnou podlahu a železné tyčkové zábradlí. Druhé patro, kde jsme bydleli my, bylo bez pavlače. Šlo se k nám po pěkných, dost širokých schodech: vypadaly jak z bílého mramoru, ale byl to jen obyčejný kámen natřený bílou hlinkou. Musely jsme to dělat my, služebné z domu, také jsme musely každý den zametat jak schody, tak chodbu. Domovník jen na nich večer rozžehal petrolejovou lampičku; elektrické světlo tehdy ještě v Brně nebylo 38 a v našem domě nebyl zaveden ani plyn. Tak jsme svítili jen petrolejovými lampami. Bylo to proti dnešku nepohodlné, petrolej zapáchal, lampa někdy čadila, ale nám se to zdál velký pokrok proti svíčkám. To nám vadily horší věci: za domem teče dodnes potok — my
jsme říkali „řeka“ — a odtud se k nám táhli potkani. Byli všude: když jsme šly my ženské navečer bez světla z bytu, dupaly jsme a bouchaly něčím, aby potkani utekli. Ještě než jsem k Janáčkům přišla — bylo to před narozením jejich synka Vladíčka —, šla milostpaní do ložnice, a jak otevřela, skočil jí potkan přímo do obličeje. Lekla se tak, že z toho skoro onemocněla. Velká svízel byla s těmi zvířaty, ale ani pan Heltzl, který se o dům staral — byl také správcem v nemocnici u sv. Anny a v našem domě bydlel —, nic proti tomu nezmohl.
Pro našeho pána byl dům moc výhodně položený. Jen přes silnici měl klášter, kde byl ředitelem kůru, na ústav učitelů ke břehu Svratky bylo pár kroků kolem hostince U Modrého lva. To byla velká, po celém Brně známá zájezdní hospoda, starodávně stavěná, s modrým lvem na průčelí, na křižovatce Ugartovy a Měšťanské39 ulice. Dnes už je zbořená,40 ale tenkrát byla v plné slávě. Z celé Moravy se tam sjížděli formani a bývaly tam velké taneční zábavy. Na ty jsem sic nechodila, ale U Modrého lva jsem bývala často. Na jeho rozsáhlý dvůr jezdily vozy až od Žďáru.
Prodávalo se na nich moc dobré horské máslo, chodila jsem je tam kupovat.
Na ústavě učitelů byly tenkrát taky třídy starobrněnského gymnasia, tam náš pán učil zpěv, tak měl zase ušetřenou cestu. Hůř už se mu chodilo na varhanickou školu. Ta byla nejdřív na Starobrněnské ulici, potom na rohu Rudolfské 41 a Jakubské ulice. To se hodně našlapal do kopce po Pekařské.
Budova dnešní střední školy na Klášterním náměstí proti našemu domu tenkrát ještě nestála, a tak bylo od nás pěkně vidět, jak se za Pekařskou ulicí zdvíhají stráně Špilberku,42 jeho hradby a věžička. Před klášterem, dole na Pekařské, byla vysoká zděná brána,43 v prvním patře tam bydlel kominík. Dnešní park s Mendlovým 44 pomníkem tenkrát na náměstí taky ještě nebyl a velký pořádek tam nevládl, protože se zde každou chvíli usadil kolotoč, cirkus nebo si přes celé prostranství natáhli lano provazolezci. To potom bývalo křiku a muziky až pozdě do noci. Když k nám zaléhaly z kostela zvony, varhany, někdy i zpěv, to našemu pánovi nic nevadilo. Ale jak zaslechl to pouťové vyhrávání na náměstí, býval celý pryč. Zlobil se, utíkal z domu a vracel se pozdě, protože teprve po desáté večer to všechno utichlo a on mohl sednout ke komponování.
Hned první den jsem viděla, že jsem udělala dobře, když jsem šla k Janáčkům. Milostpaní jsem si získala už při prvním obědě. Když jej šla vařit, uklízela jsem sama dál, potom mě zavolala, abych prostřela na stůl. Udělala jsem všechno tak, jak mě to maminka naučila: mělké a hluboké talíře, slánku, servítky, skleněné kozičky s příbory, sklenice na vodu. Milostpaní přišla, podívala se, pochválila. A kde prý jsem se to tak pěkně naučila. Řekla jsem, že jsme měli za tatínka hostinec a že maminka i doma měla ráda pěkně upravený stůl. Viděla jsem, že se to milostpaní líbí, a taky mi brzo potom lidi donesli, že je se mnou spokojená. Práce bylo u Janáčků hodně, ale všechno mělo svůj smysl, nic zbytečného, všechno šlo jak na drátkách. Naše milostpaní nebyla z těch, co jen poroučely a samy nic nesvedly. Byla pracovitá jako málokterá panička jejího stavu a se vším si věděla rady. U ní byl každý vlas na svém místě, všechno se jen lesklo. Měla dobrý vkus. Třeba jen kousek nábytku postavila jináč, obrázek zavěsila, do vázičky pár kvítek zastrčila — květiny měla moc ráda —, a ono to hned prokouklo. Tenkrát nosily Slováčky 45 do českých domácností celé uzly výšivek, krajek, koutnic, zástěr od krojů, čepečků, šátků, měly to často zmačkané, špinavé, potrhané, jak to někdo vytáhl ze staré truhly v komoře nebo na půdě. Prodávaly to za pár krejcarů. Náš pán takovým věcem dobře rozuměl a dovedl vybrat starou cennou práci. Milostpaní se to naučila od něho. A taky od své učitelky slečny Waltrové, ta byla na slovo vzatý znalec lidového vyšívání. A tak milostpaní často koupila něco, co se zdálo dobré leda na hození do kamen, pozorně jsme to vypraly, vyžehlily, milostpaní to v salóně nebo v jídelně někam položila a to, co bylo včera kus starého hadru, padlo dnes každému do oka a vyrovnalo se nejdražší cizozemské krajce.
A jak to bylo s bytem, tak to bylo i s oblečením. Naše milostpaní patřila k nejhezčím a nejelegantnějším dámám Brna. Mívala krásné látky a šila u dobré švadleny, ale našeho pána to nestálo ani krejcar. Celou její garderobu od svatby až do doby, než se odstěhovali do Vídně, platili jí rodiče. Jen šaty na nákupy a pro doma si pořizovala sama. Uměla si vybrat dobrou věc mezi zbytky a ve výprodejích, spíchla jí to domácí švadlena, hodil se na to bílý límeček nebo něco z našich zásob lidového vyšívání a vypadalo to jako drahý model. Moc přitom dělala krásná postava
milostpaní a její načesaná hlava. Každý den ráno k nám už po šesté ráno chodila frizérka, slečna Šubrtová ze Starého Brna. Taková kadeřnice obcházela tenkrát své zákaznice od čtyř hodin ráno podle toho, na kdy si ji pozvaly, a „dělala hlavy“. Dostávala za to dva zlaté měsíčně. Milostpaní se sama česat nemohla. Měla husté, skoro zlaté vlasy, dlouhé až po kolena. Bylo umění udělat z nich účes podle tehdejší módy, dostat je všechny do uzlu a zapíchnout do něho vzadu kostěný šíp. Hlava v tom byla těžká, až bolela, a milostpaní byla šťastná, když mohla doma rozhodit uzel a chodit se spuštěnými copy. Pán byl na ty její vlasy moc pyšný a huboval, když si je dala — už za republiky — podle nové módy ustřihnout.
Více starostí a vydání bylo s oblečením pánovým. Chodil jak ze škatulky, ale to nebyla jeho zásluha. Zakládal si na tom, když byl pěkně vystrojený, ale neuměl si věci ani dobře koupit, ani je v pořádku udržet. O to dbala milostpaní. O pánovi se říkalo, že před svatbou chodil všelijak a prádlo že míval načisto roztrhané. To se za milostpaní změnilo. Už svatební košili mu sama šila a náprsenku na ní vyšívala bíle národním vzorem pod vedením slečny učitelky Waltrové. Vzpomínala, jak musela párat, protože špatně všila sedlo. Krásně prý šla ta košile k pánově svatební
čamaře.46 Potom mu pořizovala šaty co nejlepší od dobrého krejčího; dlouho mu šil Pilnáček v Rudolfské ulici. Ale málokdy na ně bylo dost hotových peněz, a tak to milostpaní vyjednala na splátky. Jak byla prozíravá, objednávala k jednomu kabátu vždycky dvoje kalhoty, protože jich pán ve škole, a hlavně u varhan, moc zničil. Rád oblékal něco zvláštního, co nikdo jiný v Brně neměl, tak třeba v létě světle žluté nebo bílé šaty. Přivezl si na ně jednou z Petrohradu, kde byl u svého bratra Františka, těžké surové hedvábí, „česunča“ se to jmenovalo, a už si ten zvyk nosit světlé prací šaty zachoval až do smrti, když už to dávno nebylo v módě. K takovým světlým oblekům si dával dělat čepice ze stejné látky u kloboučníka Landy z Běhounské ulice; to byl velký ctitel divadla i našeho pána. Klobouky nenosíval náš pán rád; obyčejně je držel v ruce. V druhé míval hůl. Když jsem k nim přišla, nosil takovou parádní hůl se stříbrným knoflíkem. Mně se nejvíc líbíval v krátkém hnědém sametovém kabátku, jak je tenkrát nosili umělci. Vypadal v něm mladý a svižný, i když už měl bílé vlasy. Taky na pěkné botky si potrpěl. Jednou — bylo to nějak v prvních letech
mé služby — měl dirigovat nějaký koncert, na kterém mu moc záleželo. O to, jak bude oblečen, se nestaral, věděl, že mu milostpaní všechno nachystá. Ale ráno před koncertem mu napadlo, že by měl mít lakové botky. A jaký už byl „hrr!“, postavil si hlavu, že je mít musí a musí. Jenže — nebylo na ně peněz. Chodil celý nešťastný, naříkal, jako by se mu bůhvíco stalo. Tak jsem mu řekla:
„Nic si z toho nedělají, milostpane, lakýrky budou.“
V drogerii jsem koupila za deset krejcarů lahvičku laku a natřela jsem jím pánovy sváteční černé botky. Leskly se, až se svítily, a on byl hned jak na jiném světě, že bude dirigovat v lakýrkách.
Udělala jsem si u něho dobré oko už mnohem dřív, hned jak se po mém nastoupení vrátil z Hukvald. To už byl celý byt v pořádku a já jsem se rozkoukávala, jak to u nich chodí. Chtěla jsem se co nejvíc uplatnit, a tak jsem řekla milostpaní, že bych našila milostpánovi nové košile. Potřeboval jich moc, byl pořád na veřejnosti, kde musel mít pěkné prádlo. Milostpaní byla ráda, hned koupila čtyřicet metrů nejpěknějšího plátna, k tomu už hotové náprsenky z jemného batistu s krásně sestavenými záložkami a já jsem se do toho pustila. Povedlo se mi to. Milostpaní měla radost a pán ještě větší. Našila jsem mu ještě spodky se širokým pásem, jak to začínalo být v módě, vpředu jsme vyšily stonkovým stehem bohatý vzor — pán byl celý šťastný, když je uviděl. Když se potom vracíval z cest nebo z lázní, říkával mi:
„Mářo, ja sem měl ze všech těch panu nejkrasnějši pradlo.“
Mluvil dost vysokým zvučným hlasem a řeč po lašsku „usekával“. Ale to „Mářo“
říkal s dlouhým „á“. Něco bylo v jeho řeči, co každého hned chytlo a přitahovalo.
Když chtěl, dovedl slovem jak očarovat, ale taky srazit, že to bolelo víc než uhození a že na to lidi po celý život nezapomínali.
Hezký člověk to byl. Postavou spíš menší, ale statný, držel se přímo, hlavu nesl vzhůru. Byl dost přisnědlý, husté černé kudrnaté vlasy, černá kudrnatá bradka, hnědé oči samá jiskra, a když se zlobil, pálily jak oheň. Ale když se usmál, jako by na obličej teplé slunko padlo. Někdy se zas díval až dětsky. Měl krásné, malé, bílé, buclaté ruce, ale byly silné a pevné. Zakládal si na nich a často si je sám obdivoval. Když se mu něco nelíbilo nebo když se zlobil, třepal rychle hlavou, že to
vypadalo, jako by se mu třásla. Jen zuby neměl pěkné: malé, zčernalé, dost bolestí s nimi vytrpěl.
S milostpaní byli k pohledání krásný pár. Ona byla o trochu vyšší než on, štíhlá, světlá blondýna, měla krásné modré vážné a upřímné oči, jemně klenutý nos, pleť bílou a hladkou jak hedvábí. Na pěkných vysokých nohách se nesla jak srnka, zvlášť když tančila. Byla vyhlášenou tanečnicí. Po svatbě prý s pánem nevynechali žádný český ples. Milostpaní nejraději vzpomínala na šibřinky Čtenářského spolku.47 Bylo to ještě před svatbou, jí bylo tenkrát nějakých patnáct let. Viděla předtím v divadle Fausta a Markétku 48 a docela ji to okouzlilo. Přála si být Markétkou aspoň jeden den v životě, aspoň na těch šibřinkách. Měla modré šaty s krejzlíkem u krku a prostřihovanými rukávy, od pasu jí visela kabelka, krásné světlé vlasy byly rozděleny na cestičku a zapletené do dvou copů, na jejich koncích bylo po kytičce rostlých margeritek,49 třetí takovou kytičku měla na prsou. Náš pán byl za Fausta. V černém sametovém kabátci, po boku kord, na kudrnatých černých vlasech sametový baret s pérem, k tomu bradka jak smola černá a jiskrné oči — moc prý mu to slušelo. Byl s nimi i Mefisto, toho dělal pánův kolega z ústavu a věrný jeho přítel profesor Žalud. Celý sál prý mohl na těch třech oči nechat. Jen to byla chyba, že náš pán byl špatný tanečník. Takový muzikant — a nedovedl tancovat do taktu! Taky měl na tanec tvrdé nohy. 50 Milostpaní si s ním dala hodně práce, ale nic to nebylo platné, nenaučil se. Seděl raději u stolu a bavil se s někým o hudbě a milostpaní byla mrzutá, že musí tančit s jinými. Ale to všechno bylo už dřív, o tom milostpaní jen vypravovala Olušce a mně. Když jsem byla u nich, chodili na plesy jen málokdy. Měli jiné starosti. Pánovi bylo líto každé chvilky, kterou nemohl věnovat komponování, a milostpaní měla za celý den tolik práce, že jí nebylo do tance. Taky ji začaly trápit žlučové kamínky a bála se prudkých pohybů. Byla už každým hnutím vážná, ale milá a přívětivá. Málokdy se smála, jiná by byla na jejím místě častěji ukazovala tak krásné zuby, jako ona měla. Ta vážnost se v ní usadila od smrti synka Vladíčka. V pozdějších letech moc na to doplácela, že už nedovedla být veselá. A taky na to, že se neuměla bránit. Všeho se zalekla, pořád se ohlížela na to, aby někde nenarazila, před zlým couvla, nebojovala proti němu. Našli se lidi, co jí vyčítali, že ráda němčí.
Já se tomu nedivím, byla to její mateřská řeč a byla v ní až do svatby vychovávaná. Ale viděla jsem líp než kdo jiný, jaká je naše milostpaní upřímná Češka a jak vlastenecky vychovává i Olušku. Přít se o národnost nebo o náboženství, to jí nebylo dáno, za jedno to nedovedla a za druhé cenila lidi podle srdce a rozumu, a ne podle toho, čím se kdo narodil.
Zato náš pán byl nesmiřitelný Čech a my s Oluškou jsme v tom byly po něm. Šel tak daleko, že v Brně vůbec nejezdil elektrikou, protože to byl podnik německý a na vozech byly jen německé nápisy. 51 Když už musil někam jet, vzal si drožku. Většinou se ohlížel na každý krejcar, ale tady peněz nelitoval. Ani do německého divadla nikdy nevkročil, i když tam dávali nejslavnější opery, které si naše malé české divadlo v Brně dovolit nemohlo. Brněnským Němcům nezůstal nikdy nic dlužen. Jednou šli naši všichni tři do města a měli české odznaky. Sleči zůstala trochu pozadu, nějaký Němec k ní přiskočil a chtěl jí odznak strhnout. Přitom jí roztrhl šaty. Pán si ho hned zjistil a žaloval ho, ale nic nevysoudil, jen darmo chodili s Oluškou k přelíčení. 52 Jindy zas šla sleči s milostpaní do divadla. Tenkrát jsme měli my Češi jen takovou boudu na rohu Veveří ulice a Ratvitova náměstí, 53 ale říkali jsme jí Národní divadlo a rádi jsme ji měli, jako ten nejkrásnější palác. Jak nám v ní bylo slavně, co krásy jsme tam prožili. Po představení jsem šla našim naproti, byl tenkrát takový zvyk, že služebné chodily pro paní k divadlu, aby v noci nešly domů samy bez doprovodu a aby je po cestě nikdo neobtěžoval. Služkám to bylo protivné, doma měly práce nad hlavu, celý den běhaly a dřely, že sotva na nohou stály, a pozdě večer se musely dát do parády a v zimě nebo v dešti přešlapovat u divadla. Já jsem chodívala ráda, bylo mi milé, když se na zpáteční cestě vypravovalo, jaký byl kus, jaká výprava, jak kdo hrál nebo zpíval, kteří známí byli v divadle. Ale tenkrát, jak o tom vypravuju, jen jsem vyšla na roh Klášterního náměstí, vidím, že policajti se šavlemi ženou Čechy po Pekařské od Městského dvora 54 dolů k svaté Anně. Otočila jsem se, letěla zpátky ke klášteru a kolem něho Hlubokým vývozem 55 do kopce a přes Údolní ulici k divadlu. Bylo právě po představení, ale obecenstvo pouštěli přivřenými dveřmi vždycky jen po několika, a ne hlavními vraty na Ratvitovo náměstí proti Zemskému domu, ale postranním vchodem na Veveří
ulici. Opatrně jsme se vracely domů, ale naštěstí byl už klid všude, kudy jsme šly. Pán doma psal, raději jsme mu nic neřekly, aby se nerozčiloval. Nejvíc ho rozrušilo, když o volkstagu v roce 1905 — už po smrti Olušky — probodl německý voják u zavřených vrat Besedního domu dělníka Pavlíka. 56
A ještě jednu vzpomínku na naše boje s Němci mám. To se ví, že z tak českého domu, jako byl náš, visel při každé vlastenecké příležitosti i při nařízených státních oslavách náš národní prapor. Byl hezky dlouhý, paní Kusá na něj peněz nelitovala. A jak tam zas jednou ukazoval, že jsou v Brně taky české domy, najednou byl pryč. Shořel. Zapálil nám jej jeden buršák. Lidi to viděli a dacana poznali. Každý z domu nadával, ale na víc se nikdo nezmohl. Já jsem si umínila, že to tak nenechám. Věděla jsem, že ten buršák chodí za dcerou českého řezníka Buriana, co bydlel blízko nás. Tak jsem si na chlapíka večer počíhala. Když jsem ho uviděla, rozběhla jsem se proti němu. On byl dlouhán, já maličká, ale v běhu jsem vyskočila a takovou jsem mu vlepila, až mu cereviska 57 na hlavě poskočila. Potom jsem utekla. Čekala jsem, co z toho bude dál, ale on mne neznal, a tak se nikdy nedozvěděl, od koho a proč k té cti přišel. Naše milostpaní byla pro to vlastenectví v dvojím ohni. Z jedné strany mírní rodiče, o kterých věděla, že ji mají raději než sebe a kteří ji pořád něčím zahrnovali, a z druhé strany náš pán, který byl vedle Olušky její všecko. A on se stavěl proti rodičům milostpaní tak, že k nám ani chodit nesměli, když byl doma. Všude se jim vyhýbal, třebaže byl otec milostpaní na ústavě jeho představeným a udělal mu tolik dobrého, že by jiný byl za to nadosmrti vděčný. Než se načisto rozešli, bývaly prý mezi nimi hrozné hádky. Já už jsem zažila jen to, že se náš pán díval na svého tchána jako na odrodilce a staré milostpaní — ale ona tenkrát ještě ani nevypadala ani nebyla stará — vyčítal, že mluví a doma vede všechno jen německy, že česky mluví jen se služkou a nedbá, že je ženou ředitele českého učitelského ústavu. 58 A to jí křivdil, ona svůj německý původ nezapírala, česky mluvila špatně, ale jejich syn Leo byl vychovávaný česky a chodil do českých škol.
Naše milostpaní do školy vůbec nechodila. Do německé ji rodiče posílat nechtěli a česká škola za jejího dětství v Brně nebyla. 59 Učil ji německy doma „papá“, jak říkala svému tatínkovi. Když byla větší, chodili jí dávat hodiny profesoři z ústavu.
I ti ji učili jen po německu, a tak češtinu skoro ani neznala. Ale papá jí vštěpoval, že je Češka a že se má hlásit k svému národu. Ale jinak její vychování přenechával víc „mamá“ a babičce, matce paní Schulzové, která u nich tenkrát bydlela. Byla to kovaná Němka, pro české vyučování malé Zdenči byly by bývaly v rodině mrzutosti a pan ředitel Schulz měl rád doma klid a dobrou pohodu.
Odmala se Zdenči učila hrát na klavír. Prvním jejím učitelem byl profesor Vorel z ústavu učitelů a ten říkal, že Zdenči má nadání. Dělala takové pokroky, že když jí bylo dvanáct let, doporučil Schulzovým místo sebe lepšího klavíristu, našeho pána,60 který tenkrát začal vyučoval hudbě na ústavě učitelů a měl už pověst znamenitého muzikanta. Schulzovi poslechli profesora Vorla, a tak náš pán, tenkrát třiadvacetiletý, začal k nim chodit do bytu dávat Zdenči hodiny. Byl na ni přísný, ale učil tak, že v něm zakrátko viděla Pánaboha. A jak mu před očima rostla z malého děvčátka na velkou krásku, zamiloval se do ní. A ona do něho, jak to často bývá, že jsou žačky zamilované do svých učitelů. Aby ji mohl častěji vidět, začal jí dávat ještě jednu hodinu bezplatně, že prý to její nadání vyžaduje. Mluvil s ní ne jako s děvčátkem, ale jako s dospělou mladou dívkou, a ona ho chápala, protože byla na svá léta jak tělem, tak rozumem vyspělá a protože rostla od dětství mezi dospělými. Když jí bylo čtrnáct let, padl jednou před ní z ničeho nic na kolena a vyznal jí lásku tak prudce, že se polekala. Brzo potom řekl paní Schulzové o Zdenčinu ruku. Když náš pán chtěl, uměl si lidi otočit kolem prstu, a tak taky paní Schulzová na něj nedala dopustit a měla ho ráda jako vlastního syna. Neměla nic proti té lásce, jen se jí Zdenči zdála ještě moc mladá. Hůř to bylo se svolením papá. Byl jeden z prvních, kdo poznali velké nadání našeho pána, na ústavě mu dělal všechny možné úlevy, ale poznal už pánovu prudkou povahu a ta se mu pro jemnou, života nezkušenou Zdenči nelíbila. Ale náš pán si dovedl naklonit i babičku, a tak pan ředitel té přesile v rodině jako vždycky ustoupil. Když se náš pán rozhodl, že ještě rok bude studovat hudbu na lipské konservatoři, Schulzovi ho v tom podporovali. Pan ředitel mu vymohl, že za něj kolegové na ústavu převzali bezplatně vyučování, posílali mu bedničky na přilepšenou, ba i peníze, na svátky k nim jezdil jako domů. Z Lipska psal náš pán Zdenči krásné dopisy, které až do smrti schovávala. Ale z jara se mu
Když jí bylo čtrnáct let, padl jednou před ní z ničeho nic na kolena a vyznal jí lásku tak prudce, že se polekala. Brzo potom řekl paní Schulzové o Zdenčinu ruku.
Paměti Marie Stejskalové, dlouholeté hospodyně v rodině Leoše Janáčka, sepsala koncem padesátých let minulého století podle jejího vypravování publicistka Marie Trkanová. Knížka nazvaná U Janáčků byla poprvé vydána roku 1959, poté ještě dvakrát v letech 1962 a 1998, a pokaždé se setkala s velkým ohlasem a oblibou u čtenářů nejen z řad milovníků Janáčkovy hudby. Energická Mářa pracovala u Janáčků více než čtyřicet let, a byla tak přímým svědkem radostí i strastí jejich soužití, Janáčkova pracovního nasazení, okolností vzniku a premiér jeho děl i stoupajících skladatelských úspěchů. Po celou dobu byla oddanou součástí rodiny, především Janáčkově manželce Zdence byla vždy oporou.
Impulsem k novému, v pořadí čtvrtému vydání Mářiných vzpomínek bylo nejen to, že je tato knížka dávno rozebraná, ale také skutečnost, že do Archivu Leoše Janáčka se před časem dostal strojopis textu, jak jej Marie Trkanová původně sepsala, bez úprav a škrtů provedených před prvním vydáním. Týkaly se například soužití brněnských Čechů a Němců před rokem 1918, některých aspektů rodinných vztahů nebo podrobností pozůstalostního řízení po Janáčkově smrti. Úprava se částečně projevila i v literárním stylu. Původní text je prostší a spíše vystihuje Mářino jadrné, autentické vyprávění, které je místy dosti vtipné, ale například v kapitole věnované krátkému životu Olgy, milované dceři Janáčkových, nesmírně smutné.
Podobně jako nedávno vydaná publikace Mářina kuchařka obsahuje i tato kniha četné editorské poznámky, částečně přenesené z předchozích vydání, a ilustrace výjevů ze života Janáčkovy rodiny, jak je dle Mářiných vzpomínek ztvárnila výtvarnice Vendula Chalánková. Kromě toho kniha obsahuje množství fotografií z Archivu Leoše Janáčka a krátké medailonky v textu zmíněných osobností.