únor 2015
O P O Č E N S K É N O V I N Y S L AV Í ! M Á M E P R O VÁ S D Á R E K Vážení čtenáři, nejdříve se omlouváme za šok, který jsme vám možná způsobili titulní stranou aktuálního vydání. Nebojte, hlavičku jsme si vypůjčili z nultého čísla Opočenských novin. Příště už to bude zase barevné tak, jak jste zvyklí. A co nás k tomu vedlo? Podíváte-li se do záhlaví novin, zjistíte, že letos vychází už pětadvacáty ročník. V roce 1990 vyšlo jen nulté číslo a číslo silvestrovské. Čísluje se tedy od roku 1991. Proč jsou v záhlaví uváděny ročníky dva, o tom někdy jindy. Takže slavíme pětadvacáté výročí. Čtvrt století! To už je docela dlouhá doba. Začali jsme se zajímat o to, jak noviny tenkrát vypadaly a co se v nich psalo. Na tomto místě musíme poděkovat knihovnici Nadě Pultarové, která všechny ročníky Opočenských novin poctivě schraňuje a ochotně nám je zapůjčila. Zběžně jsme pročetli jednotlivé ročníky a objevili v nich témata, která jsou zajímavá a aktuální i dnes. Abychom vám tehdejší dobu přiblížili, rozhodli jsme se všechna čísla od roku 1990 digitalizovat a umístit je na městský web do archivu Opočenských novin. A to je ten dárek pro vás! Pokud si uděláte na jejich přečtení čas, možná zjistíte, že historie se v mnohém opakuje. Jen si to kvůli krátké paměti většinou neuvědomujeme. Zároveň jsme oslovili pana Josefa Krejču, tehdejšího šéfredaktora. Díky němu se teď můžete začíst do vzpomínek, jak to tenkrát bylo… Krátké ohlédnutí?! Byl jsem osloven redakcí, abych, coby bývalý šéfredaktor Opočenských novin z let 1990-1997, zavzpomínal na začátky vydávání tohoto periodika. Když jsme se v roce 1997 loučili se svými čtenáři, popsali jsme ti, co zbyli ( ik, dodo a – ča), v našich příspěvcích, co nám Opočenky přinesly, jak a proč jsme se do této práce dali. Tak snad pro ty, kteří si nepamatují, nebo pro ty, kteří byli tenkrát ještě příliš mladí, malé připomenutí. Vydáváním Opočenských novin byl doslova posedlý pozdější starosta MUDr. Miloš Mühlstein. Tomu se podařilo přesvědčit nadšence, kteří se podíleli na vydávání občasníku OF Opočenska, aby založili noviny. Redakční rada začala pracovat ve složení – Miloš Mühlstein, Ivo Kašpar, Jiří Dohnal, Jiří Králíček a Josef Krejča. První čtyři jmenovaní měli funkce v zastupitelstvu města, a tak ukázali prstem: „Ty budeš šéfredaktorem!“ Naším cílem bylo dát prostor všem, kteří projevili zájem prezentovat své názory a postoje k vývoji v naší rodící se demokracii v republice, a hlavně v našem městě. Scházeli jsme se jednou za čtrnáct dní v Kodymově národním domě a později s laskavým svolením ředitele Milana Brandejse ve zdejší škole. Často i přes půlnoc jsme vysedávali nad předlohou budoucího čísla. Sháněli jsme příspěvky od spoluobčanů, dělali rozhovory se zajímavými lidmi, kteří navštívili Opočno, do spolupráce jsme se snažili zapojit co nejvíce lidí. Občas se nám stalo, že jsme neměli dost příspěvků, abychom zaplnili těch osm stran. To jsme zasedli každý do jednoho rohu místnosti a museli jsme nějaký článek vytvořit. Naštěstí tenkrát bylo dost témat, o kterých se dalo psát, a tak se nestalo, že bychom obsah novin ošidili.
ročník XVIII. (XXV.) — číslo 2
Celých sedm let jsme se snažili, aby v našich novinách dostaly místo nejrůznější názory, byť jsme s některými třeba i nesouhlasili. V našich novinách dostal prostor každý, kdo o to slušnou formou požádal. Až na malé výjimky jsme ignorovali anonymy, protože jsme se domnívali, že pokud se někdo neumí podepsat, nenáleží do výše uvedené slušné formy. Pro pobavení vážených čtenářů Opočenských novin jsem si vypůjčil několik vět z jednoho článku Jirky Dohnala. „Za sedm let, co jsme noviny vydávali, vyšlo celkem 187 čísel, majících celkem 1 500 stran. Jelikož na průměrné stránce je skoro 3 000 písmenek, bylo jich za ta léta kolem čtyř miliónů. Každé to písmenko musel někdo napsat na klávesnici počítače, každé z nich nejméně dvakrát přečíst a každé umístit na příslušnou stránku. I kus lesa jsme spotřebovali. Na jedno číslo je zapotřebí asi 1 500 stran formátu A3. Po přeložení a narovnání všech čísel na sebe by toho papíru byl sloupec vysoký skoro sedmdesát metrů. Spotřebovali jsme i množství propisovaček, jedno pravítko, tubu lepidla a krabičku kancelářských sponek. Během té sedmileté práce jsme vypili (za své) asi šest sudů piva, čtyři litry rumu a několik hektolitrů kávy.“
Fotografie lépe upravit nešla, ale sedící pojmenovat můžeme: zleva Josef Krejča, Ivo Kašpar a Jiří Dohnal. Zdroj: Opočenské noviny č. 25–26/1995. Ivo Kašpar napsal v jednom ze svých článků: „Za ta léta spolupráce pro jeden cíl se z nás stali kamarádi. Pozor, zdaleka to neznamená, že bychom měli stejné názory na všechno. Sami jste byli svědky, že jsme se i na stránkách našich novin chytli. My jsme ale mohli být kamarády, protože jsme znali své chyby i přednosti a dokázali je v prvním případě tolerovat, v druhém případě ctít.“ To bych přál všem čtenářům Opočenských novin. Jsem spokojen a myslím, že mluvím za celou tehdejší radu, že se nám podařilo sedmiletým snažením založit tradici místních novin v Opočně. Josef Krejča, píšící tenkrát pod zkratkou – ča Co dodat? Děkujeme za vzpomínku a budeme se snažit, aby noviny kráčely směrem, který mu dali do vínku jeho zakladatelé. A protože pětadvacáté výročí ON potrvá celý rok, čas od času vybereme některý z tehdejších článků, abychom si mohli připomenout atmosféru doby, kdy vznikaly. (red)