Kovárna pro radost by FAST CR, a.s.

OBČASNÍK PRO PŘÁTELE UMĚLECKÉHO ZPRACOVÁNÍ KOVŮ

2/2008

Kovářská zábava v házení kovadlinou nebo podkovou mnohdy připomíná figury abstraktních tanců. Není proto divu, že se soutěžící i diváci dobře baví.

E ditorial Obsah Ze zahraničí Kovářské časopisy a zdroje informací 4 Napsali jste 5 Představujeme vám Auta 6 Cechovní tradice a současnost Nikdy nevstoupíš do stejné řeky II. 8 Amatérští nadšenci Kovařina jako koníček 10 Pro naše ženy Zpově krajkářky 12 Technologie Povrchové a dekorativní úpravy kovářských výrobků 15 Školy a učiliště Waldorfská škola Příbram 16 Řetězení Svinařské řetězení 18 Za hranicemi vlasti Evropské romské kovářské sympozium 24 Nože O nožířství 27 Výlety, výstavy, akce Za zvukem bucharů... 28 Akce Kovářské sympozium 30 Drátenictví Drotárstvo zo Slovenska 32 Súčasné drotárstvo 33 Muzea a jejich poklady Kované náhrobky hřbitovů Rokycanska 36 Tradice a současnost Obětiny 37 Pro naše děti O kovářích a hudbě 38 Pozvánka Podkovářské dny Jaroměř 39

SPOLEČENSTVA KOVÁŘŮ A ZÁMEČNÍKŮ A KOVÁŘŮPODKOVÁŘŮ ČECH, MORAVY A SLEZSKA

Zdeněk Slavata, šéfredaktor

V ázení prátelé, držíte v ruce již druhé číslo „Kovárny pro radost“ a já se musím přiznat, že s radostí plním svůj slib, který jsem Vám dal minule. Můžete opět listovat časopisem a přesvědčit se, kolik akcí a zajímavostí se mi dostalo na redakční stůl. Protože jsem nic nechtěl odkládat, rozšířil jsem počet stránek na čtyřicet. Přesto jsem musel místem šetřit. Jsem rád, že se můžete seznámit s uvedením nožířů a dráteníků do naší rodiny. Možná Vás překvapí slovenština, ale dal jsem přednost originálním informacím před převzatými. Navíc situace u našich sousedů je stejná, jako byla u nás, tak proč své síly nespojit a vzájemně si nepomoci. Mám také radost z Vašich telefonátů a e-mailů, které časopis vítají a dodávají mi odvahu pokračovat. Samozřejmě si přiznávám i chyby, k nimž došlo, nebo které jsem neuhlídal. V jednom e-mailu bylo zajímavé konstatování: „Přestože si tiskový šotek zařádil, je vidět že Vás má rád a chce nás jen trochu pobavit. Je dobře něco začít a učit se, než jenom vzdychat, že tu nic není a jenom mluvit“. Já se s uvedeným plně ztotožňuji a zároveň Vás musím informovat, že díky prvnímu číslu, které jste tak spontánně přijali, se podařilo získat nejen další spolupracovníky a přispěvatele, ale také sponzory. Nejvíc mě těší zájem kovářů, kteří jsou ochotni podělit se o informace, které povedou k dalšímu řemeslnému růstu, a jsou i ochotni poskytovat obrázky svých prací. Ty mají být v našem časopise základem konfrontace mezi vkusem a řemeslným zpracováním na straně jedné, a vším tuctovým a nevkusným co vidíme kolem nás na straně druhé. Příště bych Vás také rád seznámil s pohledem architektů a stavitelů na používání kovářských výrobků v současné době. Dokonce se nabízí možnost oslovit zahradní architekty, jejichž služby jsou v dnešní době žádané. Těším se na Vaše reakce a připomínky. Doufám, že možnost předplatného našeho časopisu umožní jeho snadnější distribuci a tím i dostupnost. Naše motto zůstává stejné a já doufám, že tímto dalším číslem jsem k tomu opět přispěl. Těším se na příští setkání Slavata Zdeněk

Vydala „Kovárna pro radost“ se souhlasem Společenstva uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů-podkovářů Čech, Moravy a Slezska s přispěním nadšenců a přátel uměleckého zpracování kovů. Redakce: Zdeněk Slavata a vážený tiskařský Šotek :-) Kovárna pro radost, Kytín č. p. 114, 252 10 p. Mníšek pod Brdy www.kovarnaproradost.cz, e-mail:slavatazdenek@volny.cz tel.: 602 408 483 Grafika © Dana Martinková, 2008

TEXT: ROMAN KRÁL, FOTO:

Z e zahranicí

KOVÁŘSKÉ ČASOPISY A ZDROJE INFORMACÍ Ukázky zahraničních „kovářských“ časopisů

Moderní doba přinesla na jedné straně ztrátu tradiční výměny zkušeností, kterou bezesporu byly tovaryšské vandry, na druhé straně nabízí řadu možností výměny informací pomocí tisku, videa nebo dalších moderních technologii. Zkušenosti nabyté prací v různých kovárnách, získané od různých kovářských mistrů, nemůže internet, kniha a dokonce ani dnes pořádané několikadenní setkání kovářů samozřejmě nahradit. V dnešní uspěchané době je ale přece jen užitečné vědět kde hledat, kam se podívat „jak to dělají jiní“. Naváži na své povídání o amerických kovářích, zalistuji v anglicky i německy psaných kovářských časopisech a internetových stránkách, a pokusím se některé z nich přiblížit... Prvním časopisem, na který pravděpodobně při hledání na internetu narazíte, bude „The Black-

1/2008 Kovárna

smith's Journal“. Není to časopis v pravém slova smyslu. Každé číslo tvoří jen sedm listů (14 stránek) kreslených či fotografických návodů na výrobu nějakého kovaného předmětu, nebo jen detailu. Jednotlivé profesionálně zpracované kresby nebo fotografie, doprovázené minimem textu, zachycují jednotlivé

fáze. V jednom čísle bývá obvykle jeden složitější, nebo dva jednodušší návody. Časopis vychází jako měsíčník, tedy 12 čísel ročně, a výtisky se dají svázat do rychlovazače. Pokud chcete zasílat časopis poštou, stojí předplatné 68 USD. Jednotlivá čísla, včetně těch starších, se dají koupit i v elektronické verzi (v pdf formátu) a stáhnout přes internet. Cena takového čísla je 4 USD. Druhým časopisem je „The Artist-Blacksmith Quarterly“, čtvrtletník zaměřený vyloženě na uměleckou kovařinu v historickém stylu minulých století. Opět je to časopis plný rozkreslených postupů, hlavně pak různých dekorativních technik. Autoři se věnují výlučně tradičním kovářským postupům, návody doprovází i nákresy použitých nástrojů. Předplatné jednoho ročníku (4 čísla, každé 16 stran) je 40 USD. Časopisy „Hammer's Blow“ a „The Anvil's Ring“ jsou časopisy, které zasílá ABANA čtvrtletně svým členům. Podmínkou je tedy členství v ABANA a zaplacení členských příspěvků. Hammers Blow je opět časopis složený z návodů a popisu postupů, The Anvil's Ring informuje o výstavách, představuje práce různých kovářů, dívá se do historie. Ze všech jmenovaných časopisů je nejobsáhlejší. Oba časopisy se s mírným zpožděním dají koupit i bez členství v ABANA, cena je 12 USD (The Anvil's Ring) a 6 USD (Hammers Blow) za jedno číslo, plus poštovné.

Malý česko - anglický slovníček II. čtvercová díra v kovadlině útinka zápustka (pro kulacení) oblík vratidlo kování prodlužování rozšiřování osazování sekání

hardy hole cut-off hardy swage fuller twisting wrench forging drawing out spreading upsetting cutting

Z německy psaných časopisů se zmíním o dvou, které vydává Hephaistos Verlag v Německu. Prvním z nich německo-anglicky psaná ročenka „Metall Design International“ (230 stran, 500 fotografií v ceně 42 EUR), druhým je dvouměsíčník „Hephaistos“, (76 stran, roční předplatné – 6 čísel 90 EUR plus poštovné). Oba časopisy se věnují soudobému uměleckému zpracování kovů, tedy ne jen kovářství. Časopis Hephaistos je možné objednat i prostřednictvím Kovářského společenstva, na stránkách společenstva najdete i překlad všech čísel ročníku 2007 a 2008. Důležitým zdrojem informací je knihovna Kovářského společenstva, která nyní nabízí k vypůjčení 37 knih. Knihy se půjčují pouze členům Společenstva, bezplatně, a to bu k prostudování v knihovně, nebo proti vratné záloze na 30 dní. Udělat výčet, nebo alespoň přehled internetových odkazů s kovářskou tematikou je asi nemožné. Na konci článku najdete několik odkazů, které jsem našel a které stojí zato navštívit. Většina z těchto stránek je pravidelně obnovovaná, některé bohužel už zastaraly. Kdo chce hledat sám, může zkusit vyhledávat například na www.yahoo. com všemožné kombinace slov Blacksmith, Anvil, Hammer, Forge, Iron. Stejně jako v angličtině je možno hledat i německá hesla Schmied, Amboss, Eisen.

www.abana.org www.anvilfire.com

NAPSALI JSTE NÁM... Dlouhá léta chyběl jakýkoliv česky psaný časopis věnovaný kovářskému řemeslu a knihy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Aktivita Zdeňka Slavaty, kterou je tento časopis, je bezesporu záslužným krokem vpřed. Roman Král amatérský kovář z webu. Pán Zdeněk Slavata je členom Cechu uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů-podkovářů Čech, Moravy a Slezska. Okrem toho je vlastníkom Kovárny pro radost, kde robia drobné výstavy prác z kovu a tiež informačné kurzy kovania a drotárstva. Teraz sa pustil do vydávania časopisu pre milovníkov kovu Kovárna pro radost. Ak máte v okruhu svojich známych záujemcov o kováčstvo, môžete im túto informáciu odovzda . Kontakt: Slavata Zdeněk, Kytín č.p.114, 252 10 pošta Mníšek pod Brdy. e-mail: slavatazdenek@volny.cz

Dobrý deň, srdečne zdravím a blahoželám k úžasnému časopisu, ktorý sa Vám podaril. Prekvapila ma jeho profesionálna kvalita a grafická úroveň, klobúk dolu. Do takéhoto časopisu je čes prispieva ! Srdečne pozdravujem aj pani Alenu a obom Vám prajem ve a síl a zdaru pri realizovaní Vašich plánov.

www.blacksmithsjournal.com www.artist-blacksmith.org www.anvilmag.com www.habairon.org www.baba.org.uk www.centaurforge.com www.kovari.org www.metall-aktiv.de

Hallonová Dobrý den, první číslo časopisu jsem přečetl jedním dechem a stále se vracím k jednotlivým článkům, je to věc která tady opravdu chyběla jak pro profesionální kováře tak amatéry, či ostatní zpracovatele kovu, ale i pro širokou veřejnost, která obdivuje tyto, jěště nedávno skoro zapomenutá řemesla. Děkuji Roman Lorenc

TEXT: ZDENĚK SLAVATA, FOTO: ARCHIV P. ROŽNOVSKÉHO

P redstavujeme vám

bugatti

AUTA auta

AUTA Potřeba, nutnost, nešvar současné doby? Kdepak. Taková auta, se kterými vás chci seznámit, jsou sice také z kovu, ale i pneumatiky jsou na nich kovové.

ak už tušíte, je to něco jako hračka, ale pro dospělého chlapa. Na takováhle auta si chlapi nedávají ani sáhnout. Mazlí se s nimi, oprašují je, zkrátka auto, které si postaví chlap sám, je jeho pýcha. praga rn

gaz

1/2008 Kovárna

Člověk se setkává s různými lidmi. Moje setkání s panem Jiřím Rožnovským začalo však u otázky: Je tenhle bezbarvý lak skutečně tak dobrý jak říkáte? To byla otázka, kterou mi pan Rožnovský položil na Helfštýně u mého stánku, když jsem vysvětloval použití sortimentu barev, které jsem tam nabízel pro povrchové úpravy kovářských výjezdec stadion

škoda felicie

pérák

trabant

indian b. chief velorex

jawa kývačka

robků. Já jsem ho seznámil se svými osobními zkušenostmi, a on mi na oplátku prozradil, na co že to potřebuje. Velmi mě udivilo, že na auta, a chtěl jsem ho poslat za odborníky na autolaky… On mě však naštěstí zarazil, a tak jsem alespoň poznal dalšího člověka, který má neobvyklého koníčka. Vyrábí si totiž modely aut z plechu. Zaujalo mě to a tak jsem ho trochu vyzpovídal.

Dozvěděl jsem se, že není kovář ani zámečník. Má sice strojní průmyslovku, ale pracovat v kanceláři ho nikdy nebavilo. Dělal sice několik let zámečnické výrobky do interiérů a poté pasíře, ale přitom si občas hrál tak, že nějaké auto vyrobil jako dárek. V posledních letech vyrábí už jen modely. Dělá auta i motorky. Nejsou to přesné makety. Každé auto nebo motorka jsou tak trochu zkreslené, plně v duchu jak to cítí sám. Něco zjednoduší, jinde zase zdůrazní. Tak, aby byla vidět osobitost daného typu. Modely vyrábí z obyčejného železného materiálu-plechu, drátu apod. Používá pracovní postupy: tváření za studena, vyklepávání, broušení a také sváření „MIG“ (lidově CO2). Každý kus je tím

tatra

pádem originál, opracovaný jen ručním nářadím. Žádné lisy, frézy nebo soustruh. Povrch je ošetřen jen bezbarvým konzervačním lakem, aby bylo vidět každé škrábnutí, kterým model vzniká. Výsledek je pozoruhodný a na první pohled zaujme. Posu te sami.

7 http://modelyautomoto.wz.cz

TEXT Z ARCHIVNÍCH MATERIÁLŮ PŘIPRAVIL JIŘÍ PISKÁČEK, FOTO: ARCHIV MUZEA HL. M. PRAHY

C echovní tradice a soucasnost

Nikdy nevstoupíš do stejné řeky II. Skleněný korbel s cínovým víkem z r. 1788, výška 17,6cm, v čele ve věnci z květin znak kovářů

Toto okřídlené rčení je založeno na zkušenostech načerpaných v čase a vývojem. Vývojem podmíněném životními, hospodářskými, politickými, kulturními, ale i všemi zdánlivě nesouvisejícími podmínkami a okolnostmi podle jiného rčení, že „všechno se vším souvisí“. Není tomu jinak ani založením našeho profesního sdružení (cechu), Společenstva kovářů, které letos oslavuje své pětileté výročí trvání. Při volbě názvu jsme se záměrně vyhnuli oficiálnímu názvu Cech, právě proto, že nelze vstoupit do stejné řeky. Některá jiná řemesla tak učinila, možná z neznalosti historie cechů a tím profanace tohoto názvu. Dějiny na jedné straně neupírají cechům zásluhy o nebývalý rozkvět a povznesení řemesel a tím i celého hospodářství, na druhé straně však cechy byly i nositeli mnohých negativ. Cechovní korporace měly v každém časovém úseku své existence svůj určitý význam. Vymezovaly práva a povinnosti členů cechu, pravomoci, výsady a povinnosti

1/2008 Kovárna

cechu jak vůči městu, vrchnosti, panovníkovi, ale i jiným cechům, zvláště potom příbuzných řemesel, kde často docházelo z nejrůznějších příčin k napětí a neshodám. V průběhu staletí se s měnícími podmínkami měnila i cechovní legislativa a v cechu samém, či v jeho interakci s okolím. Stabilní zůstávala prakticky jenom symbolika, atributy a rituály pevně svázané se zvyklostmi a obyčeji. S dalším rozvojem hospodářství a obchodu, na nichž měl panovník a potažmo města eminentní zájem, se dosavadní cechovní politika stávala čím dál tím více brzdou tohoto rozvoje. Kupříkladu insti-

Cechovní pokladna kovářů z r. 1676, š.53,8x hl.34x v.33cm, z majetku Společenstva kovářů v Praze

tut „mistr – tovaryš – učeň“ činíval řemesla nedostupná chudým, mnohdy velice schopným a řemeslu jistě prospěšným lidem, pro nemalé poplatky do cechovní pokladny. Praktická nemožnost stát se v cechu mistrem pro nemajetné tovaryše, ale i znemožňování samotného vstupu do cechu nově příchozím řemeslníkům a následný zákaz jejich práce mimo cech, prodlužování učební doby, uměle vytvářená drahota řemeslných výrobků a celá řada dalších negativ činila postupem doby z cechovního zřízení problematickou organizaci, na čemž se podepsalo i pro město škodlivé rostoucí sebevědomí a výbojnost cechů. Celý tento vývoj se stal neudržitelným koncem sedmnáctého století. Sílily tlaky na zrušení nebo alespoň omezení činnosti cechů v zájmu zlepšení pozice ostatních řemeslníků, a tím i oživení hospodářství. Generální cechovní artikule, vydaná Karlem VI. v roce 1731, se nakonec stala jediným předpisem upravujícím pozici cechů. Silně omezila jejich pravomoci a nakonec rozvrátila jejich kdysi pevný řád. Řemesla se dala provozovat snadněji. Průmyslová revoluce v 19. století zatloukla potom poslední hřebík do rakve českých cechovních korporací. Roku 1859, vydáním zatímního živnostenského řádu, byly zrušeny cechovní organizace a zavedeno svo-

bodné podnikání, kde jedinou podmínkou byla svéprávnost a bezúhonnost uchazeče. Tato svoboda v řemeslném podnikání však vedla ke zhoršení kvality výrobků a iniciovala znovuzavedení povinnosti vykonání zkoušky o způsobilosti vykonávat řemeslo. Proto byla zřizována dobrovolná společenstva, která se zabývala všeobecným povznesením řemesel, vzdělávací a osvětovou činností. Tak byla založena roku 1904 i Zemská jednota kovářů a podkovářů, která vydávala svůj Věstník

a na jejíž všeobecně známými okolnostmi přerušenou činnost navazuje nyní naše Společenstvo uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů-podkovářů Čech, Moravy a Slezska.

9 www.muzeumprahy.cz

TEXT: ROMAN KRÁL, FOTO: AUTOR

A matérští nadšenci

Kovarina jako konícek V minulém čísle jsem si, v rozhovoru se Zdeňkem Slavatou, povídal o těch, kdo kovařinu mají jen jako koníčka. O těch kdo propadli ohni a železu natolik, že si opatřili kovadlinu a výheň, postavili kovárnu a sami pronikají do tajů černého řemesla. Kovařina tak spojuje právníka, lékaře, ředitele i studenty, zámečníka, sochaře, hasiče i učitele. Všem je společný zájem o kovářské řemeslo. Zatímco vyučený kovář získá základy v učilišti a od svého mistra, kováři – amatéři většinou postupují cestou pokusů a omylů. Něco málo vyčtou z knih, něco odpozorují od kovářů na různých kovářských akcích. Na chybu si musí přijít sami, zkouší a opakují tak dlouho, až se to povede. Protože jsem začínal úplně stejně, neumělými pokusy poprvé vtisknout železu svou představu o tvaru, vím, že začátky jsou opravdu složité, ale nesmírně krásné. Snažím se pomoci amatérským kovářům právě tím, že jsem na svojí stránce "Amatérský kovář" popsal právě svoje začátky. Z původního záměru chronologicky po-

1/2008 Kovárna

psat, jak jsem stavěl kovárnu a učil se zacházet s kladivem, nakonec vznikla stránka vysvětlující kovářské základy, postupy i nářadí. Zájem o kovařinu je veliký, ostatně dokazuje to návštěvnost Dobřívi, Svinařů i Helfštýna. Amatérských kovářů se mi za dobu psaní mé stránky ozvalo několik desítek. Většinou však o sobě navzájem

Učenlivé kovářské mládí

neměli ani tušení. Pokusil jsem se „dát je dohromady“ a uspořádat jakési setkání těchto kovářských nadšenců. Potkat se s nimi, podělit se o zkušenosti a okoukat něco nového. Historicky první setkání amatérských kovářů proběhlo v září 2007 v prostorách hradu Šelmberk u Mladé Vožice. Hlavním cílem našeho setkání bylo poznat se, popovídat o kovařině, pracovat dohromady a něco společně vytvořit. Na víkendovém setkání se sešlo sice jen deset kovářů, ale celou sobotu a neděli se pracovalo na třech pracovištích. Profesionálním kovářům by se možná ukázky torzírování, svařování v ohni, nebo kování růže z jednoho kusu zdály jako triviální. Pro začínajícího kováře to byla ale možnost naučit se nové postupy. Společná práce pak zaujala všechny natolik, že výhně zářily do tmy i pozdě večer. Společně vytvořený kovaný závěs na lucernu zůstává na Šelmberku. Druhé setkání amatérských kovářů proběhne 26. až 28. září 2008, opět na hradě Šelmberk. Hlavním tématem bude v tomto roce nářadí, jeho výroba a použití, kalení a popouštění. Prostory pro tato setkání poskytla nezisková organizace „Království Danar“, která se věnuje práci s dětmi a udržování tradice starých řemesel. V Historicko řemeslně vzdělávacím areálu Šelmberk má kovářský potěr velice dobře zařízenou kovárnu. Každoroční jarní historický jarmark je vyvrcholením jejich snažení.

www.kovarna.webzdarma.cz www.kralovstvidanar.com

TEXT: YDENĚK SLAVATA A JANA FRAJKOROVÁ, FOTO: AUTOŘI A HANA ŠÁROVÁO

P ro naše eny

Zpoved’ Krajkárky Jednoho dne mi přišla e-mailem pozvánka na výstavu paličkované krajky od mé známé paní Jaroslavy Perény. Když jsme se před rokem poznali v Českém rozhlase při vysílání „Dobrého jitra“, vůbec jsem netušil, že to bude další setkání s uměním šikovných rukou. Pozvání jsem přijal.

Základní vybavení pro krajkářku Podstata

Protože jsem se na vernisáž nemohl dostavit, vypravil jsem se do galerie „U zlatého kohouta“ o několik dní později a těšil se na příjemný zážitek. Čekalo mě tam však překvapení. Spolu s mojí známou, která byla opět fascinující, tam vystavovalo ještě několik dalších krajkářek.

1/2008 Kovárna

Co mě však udivilo, bylo zjištění, že krajkářky spolupracují s kováři. Krajky byly vkusně upevněny do jemně kovaných rámečků. Některé náměty se vzájemně doplňovaly a umocňovaly, že jeden bez druhého by nebyly tak působivé. Nakonec mě ale úplně fascinovala paličkovaná

krajka provedená jenom z tenkého drátu. Bylo úžasné, jak najednou drát působil, a samotný nebo ještě kombinovaný s plechem. Drát umožnil dát krajce třetí rozměr, navíc doplněný hrou světla. Nevydržel jsem se jenom dívat. Potřeboval jsem tvůrce poznat. Svěřit se mu se svými dojmy. A další překvapení, autorka byla ze Slovenska a proto došlo na emaily. Po několika výměnách jsem požádal autorku, aby mi prozradila něco o sobě. Není to tajemství, a tak vám s jejím souhlasem představuji paní PaedDr. Janu Frajkorovou. Všetko sa začalo, ke som mala desa (1974). Vtedy som sa totiž začala uči paličkova . Bola to čipka tradičná, so nobanská. V štrnástich som sa začala zúčastňova amatérskych výtvarných sú aží v Prešove. O štúdiu smerom k oblasti výtvarnej som len zauvažovala, matematika bola pre mňa akosi dôležitejšia. Časom som začala špekulova o kombinácii ma by s čipkou. V tom čase som netušila, že sa pokúšam tvori v oblasti známej (u nás skôr neznámej) ako moderná čipka. Od roku 1992 som začala cestova so

zvedaví. Pokúšam sa vysvetli a upozorňujem, nepredstavujte si dečku, sú to aj obrazy, ale... Je to problém, toto nevysvetlite. Kým neuvidia, ažko chápa . A o tom to asi aj je. Rozhodla som sa ukáza u om moje vlastné chápanie tohto pojmu. Má-vam rôzne nálady, pod a ktorých poci ujem potrebu dotýka sa neja-

svojou tvorbou ako aj s našou tradičnou čipkou. Boli to prednášky, kurzy a výstavy. Toto bol v podstate koniec môjho pedagogického pôsobenia v oblasti matematiky a techniky a súčasne začiatok v oblasti výtvarnej. V roku 1994 som začala uči teóriu aj prax v odbore umelecká čipkárka. Začala ma zaujíma aj história čipky a začala som aj písa . Najviac ma však napĺňala moja vlastná tvorba. Každá z týchto oblastí čipky si vyžadovala množstvo času, ktorý nebolo kde vzia . Preto od roku 2000 pôsobím v slobodnom

povolaní. Články a informácie z tejto textilnej oblasti publikujem najviac v mojom časopise Čipka. A čo vlastne čipka je? Dostala som sa k mnohým definíciám. Najviac sa mi páčila jedna, ktorá čipku charakterizovala ako pavučinu plnú väčších aj menších dier. Toto iste milovníci čipky pochopia. Čipka má úžasnú históriu v každom regióne v rôznych krajinách. Dnes si pod pojmom čipka väčšina udí predstaví akúsi nitkovú dečku. Niektorí ju prijímajú, iní nechápu zmysel niečoho podobného v súčasnej dobe. Ke som sa opýtala na čipku modernú, nevedeli o čom hovorím. Mnohí sú ale

kých materiálov a vníma iné farebné ladenia. Rada pracujem s drôtom. Ponúka iné možnosti. Kov prebúdza v u och pocity chladu, hutnosti alebo pevnosti. Spletením drôtu dômyselnými vzormi paličkovanej čipky sa zrazu objavia celkom iné pôsobenia na udí. Zrazu si uvedomíte, že to, na čo sa dívate, pôsobí jemne. Ve kou výhodou tohto materiálu v porovnaní s textilom je väčšia stabilita tvaru. Môžeme uvažova o priestore a využi jeho tretí rozmer. Tu sa to trochu komplikuje. Vymyslím si niečo v podobe, akú by to malo ma na záver. Stvorím teda nejaký náčrt. To je však len moja predstava. Prvým problémom je vymyslie postup, ako sa dosta k niečomu, čo budem môc upaličkova v ploche (na vankúši), alebo na nejakej forme. Druhým zvyčajne býva, ako tú vec da do tej konečnej podoby. Úžasné je, že pri každej z vecí je inak. Inými slovami, nikdy sa nenudím. Vždy si vymyslím niečo, čím si mierne skomplikujm život.

13 www.cipka.sk

List – krajka Jana Lusková, kov J. Kymr Milenci – krajka D. Kenclová, kov J. Kymr Bašta – mě drát a plech J. Frajkorová

POZNÁMKA REDAKCE: Následovalo poděkování a přání mnoha dalších úspěchů v její tvorbě. Ještě vám musím prozradit, že spolu s manželem propagují tvorbu šikovných rukou i pomocí časopisu, který pro krajkářky vydávají na Slovensku.

Paličkovanie je technika, ktorá má úžasné možnosti. A to pre toho, komu je určená, aj pre samotného tvorcu. Ve človek sa v celej histórii obklopuje vecami, ktoré nie sú nutné pre jeho samotnú existenciu, sú však z nejakého dôvodu príjemné. Sú to predmety, ktoré zdobia nás, naše interiéry, spríjemňujú nám nepríjemné situácie. Bývajú tvorené z rôznych materiálov a rôznymi spôsobmi. Prečo teda nezvoli práve túto techniku, najmä ak to prináša autorovi rados z objavovania aj realizácie? Ve práve v nej je možné použi množstvo materiálov a prostredníctvom nich vytvori požadovaný dojem v rozličných štýloch, pre odlišných udí. Ešte väčšie možnosti získame kombináciou techník. Ma ba textilu (hodvábu), nite, drevo, kov, kameň, koža spolu s pôvodnými klasickými vzormi poňatými vo nejšie, slobodnejšie, môžu prekvapi novými dojmami. Možno príjemnými.

Jarabáček – krajka P. Juklíčková, kov J. Kymr Bez názvu – krajka D. Kavková, kov J. Kymr Trubelkovec – krajka Solonosný

1/2008 Kovárna

VE SPOLUPRÁCI S FIRMOU FARBE BOHEMIA PŘIPRAVIL Z.S.

T echnologie

Povrchové a dekorativní úpravy uměleckých kovářských výrobků

Práce našich uměleckých kovářů, které zdobí řadu objektů, plní nejen úlohu užitnou, ale i estetickou, a jsou zároveň svědectvím pro další generace o tomto krásném řemesle a jeho hluboké tradici. Pro uchování a zvýšení estetického vjemu a trvanlivosti těchto výtvorů je nutné věnovat se povrchovým úpravám, které je zároveň ochrání před zubem času. Kovářská díla jsou krásná a nepatří mezi levné záležitosti, proto si ochranu před atmosférickými vlivy zaslouží. Na potřeby kovářů a uživatelů jejich děl v současné době zareagovala řada výrobců barev. Mezi výrobce s velkou tradicí, kteří jsou zaměřeni na speciální barvy pro tyto účely, patří německá firma Paul JAEGER GmbH&Co.KG z Möglingenu založená v roce 1905, kterou na našem trhu zastupuje FARBE BOHEMIA z Chráš an u Prahy. Předpokladem úspěchu pro dobrou povrchovou úpravu je provedení základního nátěru pro exteriér ve dvou vrstvách, pro interiér v jedné vrstvě kvalitní barvou na pečlivě připravené plochy kovářského díla. (Povrch musí být zbaven nepevných částí tj. okují, rzi a mastnoty). Pro tyto účely je vhodná speciální protikorozivní barva na bázi zvláště vyvinutých pryskyřic Multigrund 715, který je dodáván v barvě černé, šedivé a bílé.

Pro vnější dekorativní a ochranou vrstvu pro použití v exteriérech a interiérech je vyvinuta řada barev. Není dnes potřeba do syntetických barev míchat grafit, pro kováře je k dispozici speciální grafitově černá kovově matná barva PerlhauchAntik graphitschwarz 230 vysoce odolná povětrnostním vlivům. Vyznačuje se lehkostí zpracování a rychlým schnutím (je vhodná i ke stříkání). Další dekorativní vnější barvou pro použití v interiérech je speciální decentní ohnivě černý matný nitrolak Perlhauch-feuerschwarz matt 235, který se vyznačuje lehkostí zpracování, velmi rychlým schnutím a zachovává charakter ruční práce na železe. Vysokého dekorativního efektu lze dosáhnout použitím patinovacích

barev Perlhauch-Patinafarbe v odstínech: stříbrném Perlhauch-Patinafarbe 250 silber, zeleném Perlhauch-Patinafarbe 932 grün, zlatém Perlhauch-Patinafarbe 933 gold a měděném Perlhauch-Patinafarbe 934 kupfer. Tyto patinovací barvy jsou nyní vyvinuty a uváděny na trh i v provedení ředitelném vodou, dle současných ekologických požadavků. Patinovací barvy jsou dle požadavku nanášeny na speciální podkladovou barvu v odstínu matná černá Perlhauch-Mattlack schwarz 240, která se vyznačuje lehkostí zpracování, rychlým schnutím a odolává teplotám do 180 °C, nebo matná bílá Perlhauch-Mattlack weiss 225. Výrobci barev nezapomínají ani na požadavek odolnosti vůči vysokým teplotám. Pro tyto účely je velmi vhodná barva Gluttfest 571, která odolává teplotám do 600°C a neodlupuje se. Jedná se o barvu na silikonové bázi, která po zahřátí na alespoň 150 °C vytvoří speciální ochranný film, který je velmi těžko odstranitelný a chrání podklad před další korozí. Dobře snáší rychlé výkyvy teplot. Neobsahuje sloučeniny olova a chromu. Po zaschnutí vytváří film o tlouš ce cca 40 m. Pro dokonalou ochranu výtvorů je nutné i vrchní barvy natírat ve dvou vrstvách, aby chránící barva měla dostatečnou tlouš ku. Tak jako život, i barvy procházejí vývojem, a tak ani tato prezentace barev není konečná, připravují se ve výrobě další nové materiály… POZNÁMKA REDAKCE: Velmi dobře se také osvědčil bezbarvý lak KRONEN ACRYL METALLSCHUTZ 608. Je vhodný jako ochranný nátěr pro zachování přírodního vzhledu materiálu – jak železa, drátu, barevných kovů, tak i ostatních materiálů používaných při kombinacích v kovařině a na drátenické výrobky.

www.ferbebohemia.cz

TEXT A FOTO: ROSTISLAV RIŠKO (ŘEDITEL ŠKOLY)

S koly a uciliste

WALDORFSKÁ ŠKOLA PŘÍBRAM ZÁKLADNÍ ŠKOLA, GYMNÁZIUM A STŘEDNÍ ODBORNÉ UČILIŠTĚ Historie Waldorfské školy Příbram se začíná psát od roku 1991, ale existence waldorfské pedagogiky sahá až k roku 1919, kdy vznikla první waldorfská škola v Německu. Dnes existují po celém světě tisíce pedagogických a léčebně pedagogických zařízení od mateřských škol až po školy vysoké. Nedílnou součástí waldorfského základního i středního školství je řemeslná výchova. Od pletení v první třídě ZŠ se žák waldorfské školy postupně seznamuje s různými rukodělnými technikami – řezbářstvím, šitím bot, knihvazačstvím, krejčovstvím až po kovářské práce. Nelze se tedy divit, že někteří žáci waldorfské školy najdou v těchto řemeslech zalíbení a dále pokračují v řemesle (převážně uměleckém) na školách s příslušnými učebními obory. Umění vůbec prolíná veškerou výuku na waldorfských školách - malování, hudba, dramatika - to vše umožňuje vývoj žáka k větší kreativitě po celou dobu školní docházky.

1/2008 Kovárna

Na středním stupni Waldorfské školy Příbram má své místo i učební obor "Umělecký kovář a zámečník". Přestože je to mladý obor (pátý rok) a teprve si své pevné místo mezi ostatními školami buduje, má už dnes v regionu řadu příznivců a práce žáků vytváří nezaměnitelnou tvář školy. Pro další roky již počítáme i s maturitními uměleckými učebními obory, včetně kovařiny. Chceme proto spolupracovat i s dalšími školami obdobného zaměření a doufáme, že i přes tento časopis "Kovárna pro radost" a také s pomocí pana Slavaty, redaktora časopisu, získáme nové přátele, kteří nám pomohou výuku uměleckého kovářství zkvalitnit i zpopularizovat.

Mladí kováři se práce ani ohně nebojí Ukázky studentských výrobků

NAVÍJEČKA PRO DRÁTENÍKY Univerzální kovová navíječka pro snadné navíjení drátu potřebného při výrobě základního drátenického polotovaru. Umožňuje navíjet 19 velikostí spirál od průměru 1,6 až po 42mm. Může se snadno připevnit do pracovního svěráku nebo truhlářskou svěrkou přímo k pracovní desce stolu (není součástí dodávky). Bližší informace obdržíte na tel: 602 408 483. Možno objednat na adrese Kovárna pro radost, Kytín č.p. 114, 252 10 p. Mníšek p. Brdy, nebo e-mail: slavatazdenek@volny.cz Zboží zasíláme i na dobírku.

novinka

17 www:waldorf.pb.cz

TEXT: ZDENĚK SLAVATA, FOTO: AUTOR A JIŘÍ NOSEK

Retezení

SVINAŘSKÉ ŘETĚZENÍ Zámek Svinaře se nachází v malebné podbrdské krajině, mezi Řevnicemi a Karlštejnem. Na severu sousedí se Zadní Třebání, na jihu s obcí Halouny, za kterou se zvedá hlavní hřeben Brd. Nedaleko teče řeka Berounka a kousek odtud najdete i Koněpruské jeskyně..

Všechno začalo 5.-6. července 2004 na základě spolupráce mezi zástupcem Společenstva kovářů Jiřím Piskáčkem a novým majitelem zámku Jiřím Noskem, který se stal jeho sousedem. Ve vzájemné spolupráci a za nemalého obětování jejich rodinných příslušníků, příbuzných, kamarádů, finanční podpory sponzorů a s přispěním starosty obce Svinaře pana Roztočila se mohlo uskutečnit první setkání. Letos 7. a 8. června se tak ve Svinařích koná již 5. setkání kovářů s žáky připravujícími se na budoucí povolání kováře, kovářepodkováře nebo uměleckého kováře. Setkání mají za úkol pro veřejnost ukázat tradiční kovářství i současné pojetí řemesla. To všechno v době, kdy dochází k pozvolnému zániku tohoto starobylého řemesla, které v tolika rozličných podobách ovlivňovalo vývoj člověka. V nemalé míře má také přispět ke sblížení a navození příjemné atmosféry pro výměnu zkušeností mezi účastníky setkání.

1/2008 Kovárna

Setkání dostalo název podle místa konání a článku řetězu, který v minulosti býval prubířským výrobkem, na němž se prokazovala kvalita (pevnost) a zručnost kovářských mistrů. Navíc řetězení symbolizuje setkání, spojení a komunikaci lidí. Od samého začátku se daří organizovat Svinařské řetězení jako přátelské setkání s předáváním odborných zkušeností a nových poznatků. Proto zde nechybí odborné i populární přednášky, výstavy prací renomovaných autorů kovářských děl, ale i práce školní. Školy tady dostávají prostor také pro svou prezentaci, a tak vedle ukázek závěrečných prací demonstrují zvládnutí výuky. Žáci zde pracují na instalovaných pracovištích a přímo před zraky návštěvníků zde kovou články řetězu nebo jiná, jimi samotnými navržená díla. Každoročně se setkání účastní i známé a uznávané tváře kovářů i dalších umělců pracujících s kovem, jako např.

pánové A. Habermann, I. Kitzberger, V. Stoklasa, J. Krbálek, M. Trefanec, J Hruška a mnoho dalších. Rádi se tu setkáváme i s pracovníky muzeí, kteří přivážejí specializované ukázky ze svých sbírek a poskytují zajímavé informace ze své badatelské činnosti. Na to navazují restaurátoři s přednáškami o konkrétních zásazích při záchraně památek. Nezapomíná se na děti, které zde při výletu s rodiči najdou rozptýlení v podobě malování, projíž ky důlním vláčkem nebo drobných soutěží. Odvážní jednotlivci, a to nejen z řad dětí, si mohou pod odborným dohledem dokonce práci kováře sami vyzkoušet. Pokud by vám tyto informace nestačily, tak se zkuste zadívat na pár obrázků z předchozích ročníků a nasát atmosféru.

19 www: svinere.com

1/2008 Kovรกrna

21 www: svinere.com

1/2008 Kovรกrna

POVAŽSKÉ MÚZEUM V ŽILINE Žilinský samosprávny kraj

organizuje v roku 2008 pravidelne sa opakujúce sa podujatia: FESTIVAL DROTÁRSTVA 2008 13.–15. JÚN 2008 HRAD STREČNO Súčas ou podujatia je výstava Drôtený šperk, ktorá sa však bude kona pri Budatínskom hrade v Žiline.

zria ovate

Program: 13. 6. – slávnostné otvorenie festivalu (V. ročník) XVIII. ročník medzinárodného stretnutia drotárskych majstrov Tvorivé konfrontácie účastníkov podujatia 14.–15. 6 – Škola drôtovania Stretnutie drotárskych majstrov Drotársky workshop s tvorivou dielňou Detská škola drôtovania Drotársky trh a alšie sprievodné akcie. KUTIE 2008 26.–27. JÚL 2008 Podujatie je zamerané na prezentáciu slovenských kováčov a žiakov škôl, ktorí počas podujatia budú predvádza na hrade Strečno (15 km od Žiliny) svoje umenie. Zároveň budú vystavené diela jednotlivých kováčov. Predvádza sa budú ukážky stredovekého kováčstva v kópii stredovekej kováčskej dielne.

TEXT: PhDr. JAN KRBA, JOSEF ŠPRTA, FOTO: ARCHÍV AUTORŮ

Z a hranicemi vlasti

Evropské Romské kovářské sympozium Prezident kovářských měst a Monika Schelenbaues z Ybbsitzu v rozhovoru s Robertem Rigó

Dunajská Lužná se rozprostírá 15 km jihovýchodně od centra Bratislavy po obou stranách silnice E 575, která spojuje Bratislavu s Komárnem. Katastrální území jedné části obce, Nových Košarisk, sahá až po koryto Dunaje. Podél jihozápadní části obce probíhá ochranná protipovodňová hráz.

Po nájezdech a plenění Uher Turky v roce 1241 přišli na vylidněné území Němci z alpských zemí, zlákáni příznivými klimatickými podmínkami při Dunaji. Území od Bratislavy po Šamorín bylo v 13. a 14.

1/2008 Kovárna

století osídleno z nezanedbatelné části právě Němci. Část Nové Košariska se poprvé písemně připomíná v roce 1283 jako Mysser, část Jánošíková v r. 1258 jako Dynis a část Nová Lipnica v roce 1230 jako Tors.

Roku 1974 se na horním Žitném ostrově sloučily tři samostatné obce, které měly původně německé a ma arské názvy: Nové Košariska, Jánošíková a Nová Lipnica. Slovenské názvy dostaly podle přistěhovalců, kteří do obce přišli po vysídlených Němcích a Ma arech z Košarisk-Priepasného, Terchovej a Velkej Lipnice (dnes patří Polsku). Obec je v evropské archeologii známa významným mohylovým pohřebištěm ze starší doby železné z období 700-550 před n. l. Pro Dunajskou Lužnou je příznačný bohatý kulturně-společenský život. Místní kulturní středisko, postavené v letech 1959-60, je zařízením, v kterém se soustře uje

veškeré kulturně-společenské dě ní. Řemeslné a umělecké cítění je vlastní místním obyvatelům. Nachází se zde přírodní galerie řezbářského umění. Pořádají se zde pravidelná řezbářská sympozia pro umělce z celého světa. Rovněž kovářské řemeslo má v obci úctyhodnou, už 300letou tradici. V minulosti kováři podkovávali koně, vykovávali hřebíky, nářadí pro zemědělce, výrobky pro stavební, železniční a strojírenské firmy. Typickým výrobkem, který proslavil Dunajskou Lužnou, byly cvočky, které se zde kovaly ve velkém množství. Ve druhé polovině 20. století byla kovářská výroba oboha-

cena o prvky uměleckého kovářství a zámečnictví. Výrobky zdejších kovářů zdobí mnohé historické a kulturní památky na Slovensku, ale i v zahraničí. Práci zdejších kovářů znají v Itálii, Francii, Rakousku, Belgii, Německu, Ma arsku, České republice, USA, Kanadě i Austrálii. V obci je několik kovářských dílen, které mají dlouhou tradici a zaměstnávají značný počet zdejších obyvatel. V roce 1999 byl na náměstí sv. Martina otevřen kovářský dvůr Hefaiston jako první stá-

lá expozice uměleckého kovářství na Slovensku prezentovaná pod holým nebem. Pořádání Romského kovářského sympozia se stalo dalším magnetem, který stojí za to navštívit. V Dunajské Lužné se letos 28. 6. uskuteční již 5. ročník Evropského Romského sympozia uměleckých kovářů. Setkání pořádá občanské sdružení Chartikano (podle romského pojmenování kováře – char a) jehož předsedou je Robert Rigó st., který pochází ze starého rodu kovářů. Kovářské rodiny v Dunajské Lužné, to jsou mimo již jmenovaný rod také rody Šarköziovci, Reindlovci, Šipošovci a Danielovi. K rodině Šarköziovců patří i nejstarší aktivní kovář Viliam Šarközi, kterému je letos 71 let a pořád pracuje. V obci je více jak 300letá tradice kovářského řemesla. V sou-

Odvézt si usmlouvaný suvenýr – kvalitní ruční práce od Rumunských měditepců Bylo těžké hodnotit Tradiční výrobní postup – to už se dnes nevidí

můžeme vidět leckde v ČR. Abyste si udělali představu, jak takové symposium probíhá, tak loňský 4. ročník Evropského Romského kovářského symposia v Dunajské Lužné zahájil již tradičně Robert Rigo spolu se starostou Ing. Ladislavem Cingelem. Přivítali přítomné kováře a návštěvníky, popřáli jim mimo dobré pohody i mnoho tvůrčí invence a štěstí do trochu pošmourného dne. Zahájení i sympozia se zúčastnili také kováři ze zahraničí. Nejpočetnější byli kováři z ČR, ale i ze sousedních států byla slušná účast. Vedle již známých tváří přitahovali největší pozornost

Dílna pod širým nebem To je vše co šikovný měditepec z Rumunska potřebuje

časnosti je tu vícero funkčních dílen, každá z nich má 3 až 10 zaměstnanců (zaměstnávají velký počet místních obyvatel). Zajímavostí je, že majitelé dílen jsou Romové, kteří zaměstnávají i ne-Romy. Dunajská Lužná si právem vysloužila přezdívku „Železná dědina“. Nikde jinde na Slovensku není kovářství tak rozvinuté, jako zde. Z dílen zdejších mistrů vyšla taková díla, jako brána na Grassalkovičově paláci (sídlo prezidenta SR), zábradlí na Michalském mostě v Bratislavě, kovové ohrazení kolem Morového sloupu na Rybném náměstí, ohrazení okolo Donnerovy fontány na Štefánkově náměstí v Bratislavě,

1/2008 Kovárna

výzdoba Korejského velvyslanectví a mnoho dalších. Robert Rigó říká: „Kovařina je řemeslo našich předků a my jsme ho zdědili, tak jako někdo zdědí dům nebo banku. Předci nám předali své řemeslo a my jsme na to hrdí. Osobně si myslím, že v této době je řemeslo pro nás důležitější jak vzdělání, protože i na vzdělaného Roma bez práce se společnost dívá jako na vagabunda. Kovařina byla po staletí naším každodenním chlebem a způsobem obživy, která nám Romům umožnila postarat se o sebe a naše rodiny.“ Jistě je to velmi inspirativní názor, který ukazuje mnoha Romům cestu k lepší budoucnosti, než jakou

kováři-měditepci z Rumunska, kteří na místě předváděli své umění. Velmi příjemným a nečekaným překvapením byla návštěva prezidenta kola kovářských měst Josefa Hofmachera a Moniky Schelenbaues z Ybbsitz v Rakousku. V tradičně srdečné atmosféře, kterou nemohly narušit ani místní přeháňky, za bohatého doprovodného kulturního programu, uběhly dva dny v dělné práci i zábavě. Vedle vlastního kování, besed a výměny zkušeností, na čemž se podíleli sami účastníci sympozia, byla také projednána účast Dunajské Lužné v kole kovářských měst.

TEXT: PAVEL FORMÁNEK, FOTO: ARCHUV CECHU NOŽÍŘŮ

N oze

O NOŽÍŘSTVÍ Používání a výroba nástrojů k řezání zasahuje svými počátky hluboko do historie člověka, do doby, kdy člověk stál na počátku svého vývoje a kterou nazýváme dobou kamennou.

Lázeňská souprava – Krajské muzeum Karlovy Vary Pavel Ševeček, Damašek (nahoře) Detail – svárkový damašek Křivák – nález z Příbrami Nůž s pouzdrem, Jiří Tobolák

Od zjištění, že ostrý kámen je vhodný k řezání, se začíná odvíjet výroba kamenných nástrojů. Již v době kamenné vznikl nůž v dnešním pojetí, tedy nástroj mající řeznou a úchopovou část, ke kamenné čepeli byla připevněna dřevěná rukoje . Postupem času nahradil kámen bronz a po zvládnutí technologie výroby a zpracování železa přicházejí nože železné. S rozvíjejícím se železářstvím se souběžně rozvíjelo i zpracování železa, které začali zabezpečovat kováři. Ti dlouho vyráběli všechny výrobky ze železa, tedy i nože. Až ve 14. století n. l. se od kovářů, jako samostatný obor, odštěpili nožíři. Toto odštěpení proběhlo ve

Druhá polovina minulého století přináší oživení nožířského řemesla. Obrovské množství nožů různých modelů sice chrlí továrny dál, ale řemeslně vyráběné nože i bodné a sečné zbraně se stávají módou. Tento trend se šíří z USA i do Evropy a na další kontinenty. Řemeslně vyrábějící nožíři využívají nejnovější techniky i nejnovější materiály. Část nožířů se však vrací k volnému ručnímu kování čepelí a oživují i staré technologické postupy – výroba sendvičové čepele či svářkového damašku. Nejen že je oživují, ale i dále rozvíjejí. Dnes již je zcela běžné, že se kovářsky zpracovávají korozivzdorné oceli či vykovává korozivzdorný svářkový damašek. Svářkový damašek doznal v poslední době renesanci. Je vyráběn v mnoha vzorech. Dnes již není nic zvláštního vidět damaškovou intarzii, tedy vidět na čepeli figurální motiv. To, co dříve bylo nemyslitelné, je dnes zcela běžné. Sortiment řemeslně vyráběných nožů je široký. Počínaje noži k běžnému užití až po nože, které lze označit za umělecká díla.

městech. Díky větší koncentraci obyvatel byla po nožích taková poptávka, že se specializovaný kovář-nožíř byl schopen uživit výrobou nožířského zboží. Z počátku nožířský tovar vedle nožířů vyráběli i univerzální vesničtí kováři. Prudký rozvoj nožířství nastal v druhé polovině 15. století a v souvislosti s tím se začaly rozvíjet i cechy. V té době vyráběli nožířští mistři vedle nožů také břitvy, nůžky, lékařské nástroje a další předměty denní potřeby, ale i sečné a bodné zbraně. Stejně jako v jiných oborech, tak i v tomto řemesle se začala rozvíjet manufakturní výroba, až se nakonec v druhé polovině 18. století uplatňuje výroba tovární. Řemeslná výroba je pozvolna zatlačována do pozadí, až továrny začínají chrlit nože ve velkém. Přicházejí nové technologické postupy a nové materiály.

27 www.nozirianbc.cz

RNDR. MIROSLAVA ŠANDOVÁ, MUZEUM DR. BOHUSLAVA HORÁKA V ROKYCANECH

V ýlety, výstavy, akce

Poj te s námi na výlet za zvukem bucharů… Jedno z vodních kol v lednici hamru Atmosféra Hamernického dne, který bývá 3. sobotu v květnu

Zavedeme vás do údolí Padr ského potoka na Rokycansku, do malebné podbrdské obce Dobřív. Zde najdete typické roubené chalupy, jejichž množství a zachovalost vedly k vyhlášení obce za vesnickou památkovou zónu, právě za účelem ochrany lidové architektury. Obec má však ještě další zajímavosti a život jejích obyvatel je spjat nejen s okolními lesy, ale zejména s tradicí železářské výroby. Ta je dlouhá přes šest století a jejím pozůstatkem je zdejší vodní hamr, který je pro svou ojedinělost na území celé České republiky technickou památkou, zapsanou ve státním seznamu nemovitých kulturních památek a navštěvovanou mnoha tisíci turisty ročně. Ozvěny bucharů poháněných vodní energií se odrážejí od okolních lesů již od počátku 16. století. Již v této době stávala na zdejším potoce, tehdy nazývaném Černý, železná hu , k níž náležela pec dýmačka, v níž se žárem z dřevěného uhlí tavilo železo z železné rudy. Od počátku 17. století pak byla v Dobřívě vysoká pec vallonského typu. Nejednalo se však o hamr, kam vás zveme na výlet, nebo Dobřív měl hutě tři a tato nejstarší stávala

1/2008 Kovárna

uprostřed obce, byla také nazývána Dolní hamr a v celistvosti se nedochovala. V období třicetileté války i později se vyráběla v dobřívských hamrech především munice pro císařská vojska – dělové koule, dělové hlavně a ostruhy pro jízdu. Od roku 1692 byl v Dobřívě zřízen hutní, tzv. šichmistrovský úřad. Jeho budovy dodnes najdeme poblíž kamenného, tzv. švédského mostu po němž se vozily suroviny do huti, a na jedné

z budov můžete vidět litinový znak hutního úřadu s kladivy a vavřínovými listy. Most zdobí barokní plastika sv. Barbory. Stavba nového, tzv. Horního hamru měla podle historických pramenů probíhat asi v letech 1701 až 1702, nový hamr byl celodřevěný, jak bývalo v té době obvyklé, se šindelovou střechou. Krátce po dokončení však hu vyhořela. Neshořela však celá, ani vantroky nebyly poškozeny a tak mohli hutníci v práci pokračovat. Kolem roku 1726 byla však již budova hamru v dosti špatném technickém stavu, a tak bylo rozhodnuto o stavbě nového Horního hamru, blíže k dnešnímu Hu skému rybníku. K přestavbě tohoto hamru došlo kolem r. 1765 a nově vybu-

dovaný Horní hamr, v němž měly být dva tyčové hamry pod jednou střechou, již byl kamenný, s dvoukřídlými dveřmi pobitými hřeby. Jeho popis v historických pramenech odpovídá současnému objektu technické památky. Budova prodělala i empírovou přestavbu někdy kolem první poloviny 19. století, jak o tom svědčí některé prvky na fasádě. Do současnosti se zachovalo vnitřní vybavení, vodní kola, vyhřívací pec a velké a malé buchary. Vyčerpání přírodních zdrojů vedlo k omezení výroby a postupné likvidaci hutních zařízení v celém regionu. Od roku 1724 sloužily hamry hlavně k výrobě cvočkařského železa, dodávaly cánové železo

Tecnická památka – Hamr v Dobřívě u Rokycan Interiér

v prutech domácím výrobcům cvočků po celém Podbrdsku. Říkalo se jim proto cánhamry. Někdy za éry vlastnictví podnikatele H. B. Strousberga, který koupil zbirožské hutě v 70-tých letech 19. století, se v Dobřívě přestalo vyrábět kujné železo a hamr byl proměněn na výrobnu nářadí. Po roce 1903 zůstal v Dobřívě v činnosti právě jen tzv. Horní hamr, dnešní technická památka. Vyráběly se zde nákovky k radlicím, motyky,

lopaty, rýče, nápravy, kovadliny, nástroje pro doly, podkovy, kostry sedel pro vojsko a další výrobky. Během první světové války se tu kovalo především zákopnické nářadí. Ve 30. letech 20. století se jako výrobní sortiment dobřívských hamrů uvádí kovářské svěráky, kovadliny, zápustky, kladiva všeho druhu, klepadla na kosy, krumpáče, kleště a další nářadí, v roce 1938 sem byla přenesena ze Strašic výroba kamen. Výrobní sortiment se uchoval i v průběhu druhé světové války a krátce i po ní. Byl zájem zejména o výrobu orného nářadí, pro jeho trvanlivost. V r. 1949 se však výroba v Horním hamru zastavila. V r. 1950 převzaly hamr železárny v Hrádku u Rokycan, které ho sice pro svou výrobu nepotřebovaly, ale přesto tu v r. 1955 výrobu orného nářadí krátce obnovily. Po složitých jednáních o dalším využití Horního hamru a na návrh památkářů byl hamr v r. 1971 převeden pod správu Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Zůstal tak zachován jako jediný, z více než 300 hamrů, které byly v západních Čechách v ještě v 19. století. Muzeum zde kromě běžných návštěvnických prohlídek s odborným výkladem zasvěceného průvodce a ukázkami práce strojního zařízení nabízí návštěvníkům možnost zkusit si kování na malém hamru a získat tzv. „Hamrnický list“. Navíc, vždy třetí sobotu v květnu zde

Práce na malých hamrech

pořádá „Hamernický den“, kam se sjíždějí kováři z různých koutů naší vlasti a předvádějí kovářskou práci i mimo objekt hamru, umělečtí kováři, platnéři a zbrojíři zde předvádějí své výrobky a jejich výrobu. Ten letošní svátek kovářů a hamerníků, 17. května, byl v pořadí již sedmnáctý. Po šest posledních let je součástí Hamernického dne i soutěž pro mladé kováře a kovářské učně „Dobřívský cvoček“, prezentující výrobu cvočků, rozšířenou v oblasti zejména v druhé polovině 19. století. Po celý den, od 9 do 18 hodin, byl pro návštěvníky připraven i bohatý kulturní program a občerstvení. Ten, kdo hamr nebo Hamernický den v Dobřívě navštíví, určitě neprohloupí a stráví příjemný den uprostřed krásné brdské přírody, potěší se řemeslnou zručností potomků těch, kteří si v hamru po celé generace podmaňovali rozžhavené železo a užije i spoustu zábavy. V Dobřívě můžete navštívit i pamětní síň legendy českého divadla, herce Jindřicha Mošny. Hamr je pro návštěvníky otevřen v období od 1. dubna do 31. října, vždy od středy do neděle, v době od 9 do 17 hodin.

29 www.proactive.cz/muzeumro

Hamr je vybaven vším, co bylo pro zemědělskou výrobu zapotřebí, včetně skružovačky na výrobu obručí

TEXT: ZDENĚK SLAVATA, FOTO: AUTOR A STANISLAV SEDLÁK

A kce jmen jako např. M. Trefanec – vlastník titulu Nositel tradice, učňů řemesla např. z SOU Oselce, ale i jednotlivých návštěvníků. Hlavně u školních kolektivů se setkala s obdivem. Některé práce vykované na Sympoziu byly darovány Zoologické a botanické zahradě města Plzně a zdobí její interiéry a exteriéry. Jsem velmi rád, že jsem se mohl zúčastnit osobně tohoto sympozia

Realizační tým

KOVÁŘSKÉ SYMPOZIUM Chameleon I. Rudolfa Mladí se taky snažili ukázat, co již dovedou Aby vznikla noha plameňáka, bylo zapotřebí tří chlapů

Ve dnech 14. – 18. května 2008 se na statku Lüftnerka v Zoologické a botanické zahradě města Plzně uskutečnilo již druhé kovářské sympozium. Jeho pořadatelem bylo regionální zastoupení Společenstva uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů-podkovářů Čech, Moravy a Slezska pro Plzeňský kraj. Sympozium se koná každý druhý rok, protože se střídá se sochařským sympoziem. První ročník se konal v květnu 2006 k naprosté spokojenosti vedení zahrady. Vzniklá vzájemná spolupráce mezi zahradou a kováři ukázala nové využití původních prostor statku Lüftnerka. Návštěvníci tak dostali možnost seznámit se s tradičním kovářským řemeslem v autentickém prostoru statkové kovárny, včetně práce kováře-podkováře. O sympozium byl mimořádný zájem. Nejen u kovářů renomovaných

1/2008 Kovárna

a nasát jeho tvořivou a kamarádskou atmosféru. Přeji jeho pořadatelům v čele s p. Stanislavem Sedlákem a jeho pravou rukou p. Ladislavem Mudrou, ale i všem členům regionálního zastoupení Společenstva kovářů pro Plzeňský kraj, ještě hodně sil a trpělivosti pro úspěšné pokračování. Nashledanou za dva roky.

Podkování koní je vždy zajímavá podívaná Pro dnešek padla – několik dílů pásovce je hotovo Společenstvo mělo svůj stánek, kde poskytovalo informace Výstava v kovárně

ŽELEZNÁ JISTOTA PRO KOVÁŘE

TEXT: PhDr. MARIÁN MRVA, FOTO: ARCHIV MUZEA

D rátenictví

Drotárstvo zo Slovenska železná ruda. Už v 18. storočí tu vznikli i drôtovne a s nimi i sklady drôtu. Tu sa prvý krát stretli s drôtom, poznali jeho tvárnos a prispôsobivos . Cenovo bol ve mi dostupný a dal sa ahko získa . V aka krátkym vzdialenostiam nemali problém ani s dopravou.

očiatky drotárstva v severných oblastiach bývalej Trenčianskej župy nie sú doposia celkom preskúmané. Všeobecne sa predpokladá, že mohlo vzniknú v 18. storočí, ale masového rozmachu nadobudlo až v 19. storočí. Vôbec prvá zmienka o drotárstve pochádza z roku 1828 z daňového súpisu, a to iba v troch obciach – Kolárovice, Dlhé Pole a Ve ké Rovné. Najnovšie výskumy posúvajú dejiny drotárstva alej pred tento dátum. Prečo vzniklo práve v tejto oblasti, je otázka, ktorú si kládli mnohí. Odpove je jednoduchá. Oblas severozápadu Slovenska bola pomerne hornatá a chudobná. Obyvate stvo, ktoré prišlo spolu s valašskou kolonizáciou, sa venovalo predovšetkým chovu oviec a spracovaniu mlieka. Domáce obyvate stvo pracovalo v horách ako drevorubači alebo spracovávatelia dreva. V týchto podmienkach nebolo možné rozvinú ani remeslo, ani po nohospodárstvo. udia h adali nové možnosti prežitia. Ke že často chodievali do blízkeho Sliezska, či už za prácou alebo obchodom. Prichádzali do oblastí s rozvinutým železiarstvom, kde sa najviac ažila

Počátky drotárstva: František Kolár, Drotár z Trencianskej stolice, 50. roky 19. storocia, SNM v Martine. Drotárska krošna Pasca na myši – prajzacka

1/2008 Kovárna

nes už nikto presne nevie, kto prvý použil drôt a čo z neho vyrobil, ale je pravdepodobné, že drotári vyrábali od samého začiatku širší sortiment výrobkov

a medzi ich prvé produkty patrilo opletanie hlineného riadu drôtom. Možno najprv opravovali nádoby len pre vlastnú potrebu, až neskôr sa z toho vyvinulo doplnkové zamestnanie, podomový obchod a samostatné remeslo. Opravy poškodeného riadu boli známe už od najstarších čias udstva. Nebolo to preto nič nové a tzv. haftovanie sa stalo jednou z najznámejších činností drotárov. V tomto prípade mali nadmieru pracovných príležitosti. Hlinený riad používal každý, a teda i každý ho z času na čas potreboval opravi . Vzniklo tak unikátne povo-

POZNÁMKA REDAKCE: My se k dalším údajům – faktům o drátenictví vrátíme v příštím vydání, protože vám chceme ukázat hlavně zajímavost a půvab tohoto řemesla.

Martin Badura, Hmyz, 2001

Súcasné drotárstvo

ODRAZ DROTÁRSTVA V SÚČASNOM REMESLE A UMENÍ

Drotárstvo ako remeslo vo svojej pôvodnej podobe definitívne zaniklo po II. svetovej vojne. Zdalo sa, že v modernej ére plastov celkom stratilo svoje opodstatnenie. S nástupom novej generácie výtvarníkov a umeleckých remeselníkov, ktorí h adali inšpiráciu v národnom kultúrnom dedičstve, sa však v 60-tych rokoch 20. storočia opä dostalo do centra pozornosti. Ukázalo sa, že drôt i staré techniky skrývajú v sebe nezvyčajne silný potenciál, využite ný pre súčasnú úžitkovú i umeleckú tvorbu a dizajn, ktorej môžu vtlači peča originality a výnimočnosti. Sformovala sa skupina umelcov, ktorí experimentovali s drôtom a svojou tvorbou predurčili základné smery a trendy alšieho rozvoja remesla. Na Slovensku do nej patrili umelecký remeselník Ladislav Jurovatý st., výtvarníci Štefan Mlich a akad. soch. Pavol Binder, šperkárka Remígia Biskupská, insitný umelec Ladislav Mikulík, či udovoumeleckí remeselníci Viktor Benko – Gríter a Ing. Vendelín Kapusník, v Čechách na

Šimon Mišurda, Kahanec, 2003 Ladislav Mikulík, Drotár, 1990

TEXT: Mgr. KATARÍNA HALLONOVÁ, FOTO: ARCHIV MUZEA

lanie, ktoré okrem Slovákov vo svete prakticky nikto nerobil. Drotárstvo sa tak stalo remeslom, ktoré sa vyčlenilo z bežných remesiel do tejto doby známych a doznalo masového rozšírenia po celom svete. Tak ako každé remeslo, i drotárstvo má za sebou bohatú minulos , i ke nie tak dávnu ako tie ostatné. Za vôbec prvú zmienku, ktorá môže i nemusí naznačova existenciu drotárstva, sa považuje súdny spis Bytčianskeho panstva z roku 1714, v ktorom sa spomína meno Juraja Drotárika. Tento symbolický dátum sa dnes považuje za neoficiálny rok, od ktorého sa odvíja história remesla.

drotárstvo upozorňoval akad. soch. Pavel Krbálek a Ing. arch. Josef Jedlička, tradičnými drôtenými sie ami dopĺňala svoje keramické objekty akad. soch. Zdenka Fibichová. Skutočná renesancia drotárstva, a to tak na Slovensku, ako aj v Čechách, však nastala až po roku

Dana Krajcová, Figúra I. II. III., 2007 Ladislav Jurovatý st., Ženích z Liptovských Sliacov, 1990 Petr Musil, V dráteném objetí, 2004 Slavomír Pecuch, Misy, 2007

1990. Bola poznamenaná h adaním nových možností pri zhodnocovaní pôvodného remeselného odkazu vo formálnom, technologickom, materiálovom i výrazovom zmysle. Objavili sa nové druhy drôtov, ve mi často v kombinácii s plechom, prírodnými, ba aj celkom netradičnými materiálmi a začali sa využíva ve mi originálnym a neobvyklým spôsobom, zdokonalili sa viaceré pracovné postupy. Charakter drôtu ako kovového vlákna spôsobil presah remesla i do textilných odvetví. Celkovo prevládla mierna tendencia postupného odklonu od výroby tradičných úžitkových, či úžitkovo – dekoratívnych predmetov k umeleckému remeslu a vo nej výtvarnej tvorbe. Kým udovoumeleckí remeselníci na alej aktívne udržiavajú pô-

1/2008 Kovárna

vodnú drotársku výrobnú a technologickú tradíciu v jej prvotnej forme, umeleckí remeselníci, hoci preberajú z drotárskej výroby technológiu i materiál, posúvajú remeslo do výtvarnejších polôh a h adajú hranice výrazových možností drôtu. Na alej pretrváva tradícia opletania hlinených nádob a zdobenia ve konočných kraslíc drôtom, siete však už dnes plnia len estetickú funkciu a sú skôr symbolickým odkazom na dávnu tradíciu. Pri tvorbe šperkov drotárske techniky nahrádzajú klenotnícke a šperkárske

listický výraz, čisté línie a tvary, využíva optické klamy, ktoré vznikajú pri splývaní drôtených línií. Drôt sa stáva i architektonickým a exteriérovým prvkom. Vo výtvarnom umení je drôt netradičným nosite om intelektuálneho posolstva. Svojou variabilitou umožňuje vytvára tak plošné ako aj Mária Krajcová, Svietnik, 2004 Ladislav Jurovatý ml., Dunajské motívy II., 1995 Ladislav Jurovatý st., Nevesta z Liptovských Sliacov, 1987 Vera Pichová, Koš 2007

postupy a tradičný materiál vystriedalo striebro alebo antikor. Drôt je vhodný aj pre spracovanie textilnými technikami, ktoré sa takto dostávajú do novej, zaujímavej polohy. Najčastejšie sa pri tom využívajú princípy šitej čipky, makramé, pletenia, háčkovania, či viazania plátnovou väzbou. Profesionálny dizajn zasa programovo rieši uplatnenie drôtu v súčasnom interiéri pri zachovaní tradičných znakov remesla. Preferuje jednoduchos , minima-

priestorové, figurálne i abstraktné kreácie a najrozličnejšie štruktúry a objemy, ktorých vzájomným vrstvením a prenikaním vznikajú neobvyklé vizuálne efekty. Využíva sa tiež ako priestorová linka na dokreslenie kovu, keramiky, kameňa, dreva, či alších materiálov, umožňuje vysokú štylizáciu, ako aj dokonalé vypracovanie charakteristických detailov. Zdá sa, že možnosti drôtu a starej technológie sú nevyčerpate né. Pre remeselníkov a výtvarníkov predstavujú stálu výzvu, provokujú k experimentu, h adaniu a prekonávaniu alších výrazových, či technologických hraníc. Drotárstvo, premenené na osobitý umelecký prejav, tak zostáva stále prítomné v našom živote.

35 www.pmza.sk

TEXT: FOTO: JANA BĚLOVÁ Z VÝZKUMU PROVÁDĚNÉHO MUZEEM B. HORÁKA V ROKYCANECH V LETECH 2004 – 2007

M uzea a jejich poklady V minulém čísle jsme se zmínili o významu a používání výrobků kovářského řemesla, ale i vlivu na vývoj a vznik dalších příbuzných řemesel. Některým se již věnujeme na jiném místě tohoto časopisu a proto zde věnujeme pozornost používání kovařiny pro funerální (smuteční nebo jinými slovy hřbitovní) symboliku - kříže. Dřevěné kříže neměly dlouhou trvanlivost, a tak podle možností, hlavně finančních, byly kované kříže používány namísto ještě náročnějších náhrobků např. kamenných. Kováři na nich dokázali povznést úroveň běžné kovařiny na uměleckou, protože většinou místní kovář tak dostal příležitost vytvořit něco originálního. V pozdější době byla tato kovářská díla převáděna do litiny - řemeslo slévárenské, ale o tom až zase někdy příště.

Kované náhrobky hřbitovů Rokycanska Kované držáky na lucernu Stupno Kovaný kříž – Šarapatka, Zbiroh (nahoře)

Dřevěný či kovaný kříž byl v 18. století běžným náhrobkem chudších vrstev v katolickém prostředí1. „Podoba Ukřižovaného byla tradičně také jedním z nejčastějších motivů sochařské výzdoby náhrobníků. A konečně, kříž býval od středověku dominantou pohřebiš , sloužíval bohoslužbám či kázání uprostřed hřbitovů nebo při vchodu do něj.“2 Tyto krásné kované kříže byly často vybavené schránkami na vložení modlitby. Objevují se na nich nejčastěji florální motivy. Vydejme se spolu na Rokycansko a pátrejme po nich a po dalších důkazech mistrovství starých kovářských mistrů. Podobné kříže byly i na rokycanských hřbitovech a některé publikoval už v roce 1908 Antonín Podlaha.3 Dnes jsou uloženy v depozitáři Muzea Dr. B. Horáka v Rokycanech.4 Tuto kovanou krásu vytlačila během 19. století krása litá. V terénu zůstal kříž jediný, a to v Radnicích, na hřbitově u kostela sv. Rosalie. Litinové kříže také v počátcích napodobovaly kované kříže, alespoň částečně, jako například kříž, který se původně nacházel před hřbitovní branou sv. Štěpána v Mýtě. Dnes je skryt v tmavém koutě hřbitovního kostela. Tyto nápodoby kovaných prací však nalé-

1/2008 Kovárna

záme i v běžných katalozích funerální litiny 2. poloviny 19. století. Takový kříž nalezneme například v horní starší části nového hřbitova ve Zbiroze. Dalším typem oblíbené funerální plastiky jsou mříže vyznačující místo ukládání nebožtíka do země. Běžné jsou výrobky jak kované, tak lité. Na obrázku vidíme běžnou kovářskou práci, datovanou do 2. poloviny 19. století. Je z hrobu manželů Vokurkových z Radnic. Podobných případů se nachází na hřbitovech několik. Poměrně mladou kovanou mříž v secesním tvarosloví, jež zdobí hrob

rodiny Dykastů a Quadrátů, nalezneme na svatojakubském hřbitově v Chylicích. Přes mříže se dostáváme k dalším železným, kovářsky zajímavým pracím. Prvními jsou kované držáky na lucerny z hrobu rodiny Vitoušových a Hofmannových. I zde převládá půvabná florální ornamentika, tvořící vhodnou protiváhu běžnému sériovému litinovém kříži. Na závěr krátké kovářské procházky po hřbitovech Rokycanska představím dva, podle mého názoru, nejhezčí kousky. Velmi originální je stříška, zdobená motivem růží, na severní zdi kostela svatého Jakuba v Chylicích u Mirošova. Jedná se o ojedinělou kovářskou práci, a výjimečná byla v místních poměrech i osobnost, pro niž byla zhotovena. Jednalo se Lauru Voit, valonskou vychovatelku dětí v rodině mirošovského manažera a posléze akcionáře místních uhelných dolů Johanna Fitze. Stříška pochází z období kolem roku 1900. Hrob dnes patří rodině Ludínů. Zajímavou ukázku kombinace bohatě zdobeného kovaného kříže a litinových doplňků představuje kříž rodin Šarapatků, Wildtů, Šupíků a Heroldů ze Zbiroha. Doplňky na kříži, žehnající Kristus a nad ním Srdce Páně mohou vypovídat i o zbožnosti rodin. Vzhledem k úctyhodnému počtu nebožtíků, odpočívajících v trojhrobě, který kříž zdobí, se jedná o starší práci.

1 PRAHL Roman, Umění náhrobku v českých zemích 1780-1830, Praha 2004, 209 2 Ibidem 3 Antonín PODLAHA: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu rokycanském,Praha 1908, 118 4 inv. č. 0966, 0964, 0694, 0695

T radice a soucasnost

OBĚTINY Nadpřirozená moc božstev všeho druhu byla uznávána a ctěna prostým lidem odnepaměti. V dávných dobách byli uctíváni různí bozi a bůžkové, kteří chránili dům, úrodu, zdraví apod. od nepřízně osudu. Ve fantazii lidí měli však i jiné úkoly a pravomoce. Jaké, se lze dočíst v dějinách náboženství starověkých kultur (Egypt, Mezopotámie, Řecko, Řím, Střední východ atd). Monoteistické křes anství se sice po celou dobu svého trvání (v Evropě převážně monopolního), snažilo vymýtit pohanské zvyky a obyčeje, ale v mnoha případech se mu to nepodařilo. Některé zvyky a obyčeje byly tiše trpěny, některé dokonce chytře zakomponovány do liturgie, jiným však byla učiněna přítrž. Kanonizací legendami opředených světců pro jejich zázračné skutky a charakterové vlastnosti, související třeba i s mučednickou smrtí pro křes anskou víru, vytvořila církev přímluvce u samého Boha. Jedním ze zvyků, který měl kořeny ještě v pohanských dobách, bylo kladení různých obětin na oltáře příslušných světců (patronů), doprovázené prosbami i díky za jejich vyslyšení. Ve svém archivu jsem našel starou fotografii šesti železných, kovaných figurek domácích zvířat, lépe či hůře ztvárněných. Z pohledu dnešního člověka jim nelze upřít jisté kouzlo a ani umělecký dojem.

Jsou to „obětiny“ (votivní předměty), které jsou hojně zastoupeny v depozitářích mnoha muzeí. Obětiny, vykované ze železa, zpodobňující domácí zvířata nebo lidské postavičky v prosebné poloze se sepjatýma rukama, ale i jiné předměty (podkovy, kasy, okovy, klíče apod.), mohli darovat i poměrně chudí lidé. Proto nejsou tak vzácné. Obětiny v podobě kovaných figurek hospodářských zvířat představovaly konkrétní nemocné dobytče, za jehož uzdravení bylo orodováno. Ztráta kravky nebo koně měla v té době pro zasaženou rodinu fatální důsledky. Nejstarší obětiny ve formě železných figurek na našem území pocházejí z kostela sv. Linharta v Mušově na jižní Moravě, a to ze 14. století. Tento zvyk se u nás udržel až do r. 1875, kdy byla tato forma obětin kněžími zakázána. V Rakousku se udržel až do počátku 20. století. Dnes je takovou obětinou prostá, zapálená svíčka. A proč právě na oltář svatému Linhartovi? Podle legendy byl Leonard (Linhart) poustevníkem, který žil v 6. století v ústraní opatství Mici poblíž Orleanu. Šlo o franského šlechtice, jehož kmotrem byl král Chlodovík I. (481–511), který mu nabídl dokonce biskupský stolec. Leonard však tuto nabídku odmítl. Legenda dále praví, že králova manželka měla těžký porod a Leonardovy modlitby zachránily ji i dítě. Chlodovík I. potom z vděčnosti daroval Leonardovi pozemky a ten na nich založil opatství Noblac (dnes Saint Léonard) u Limoges. Leonardova cela se tam stala útočištěm všech, kteří potřebovali pomoc či radu. Také křižáci vracející se z Palestiny uctívali tohoto světce jako patrona vězňů a válečných

Použitá literatura: O světcích a patronech (S. Ravik, 2006), Rukově sběratele

zajatců a byli mu vděčni za š astný návrat do vlasti. Ve středověku byl také vykován kus železa vážící údajně půldruhého centu a ještě v 15. století nosívali poutníci tento takzvaný Leonardův hřebík kolem kostela svatého Leonarda v Bavorském Inchenhoffenu na důkaz hlubokého pokání. Svatý Linhart (Leonard) byl i u nás masově uctíván. Byl a je podle legend patronem sedláků, stájí, dobytka a koní, všech záležitostí rolníků, zámečníků, kovářů, horníků, bednářů zajatců a dalších. Byl ale i ochráncem šestinedělek a pomocníkem při bolestech hlavy, duševních chorobách a přímluvcem za dobrý porod. Svatý Linhart býval zpodobňován na cechovních korouhvích cechu kovářů a zámečníků jako patron těchto řemesel. Vypovídací hodnota jedné staré fotografie se šesti kovanými figurkami je veliká, když se v souvislostech zamyslíme, kolik lidských osudů se za každou z nich asi skrývá z hlediska tehdejšího zadavatele… Pro historika umění potom zobrazuje určitý úsek vývoje kovářské figurální tvorby. A pro laika třeba jen krásu výtvarně zpracovaného kovu…

TEXT: JIŘÍ PISKÁČEK, FOTO: AUTOR

VOTIVNÍ, KOVANÉ FIGURKY DOMÁCÍCH ZVÍŘAT

FOTO: ARCHIV J. KRBY

P ro nase deti JAK SE LZE DOZVĚDĚT

PODLE INFORMACÍ OD P. J. KRBY PŘEVYPRÁVĚL Z.S.,

o kovárích a hudbe NĚCO ZAJÍMAVÉHO A NOVÉHO?

Cikáni při kování možná právě brumlí (nahoře) Různé brumle Takhle se na brumle hraje

ak čtěte prostě dál. Dozvíte se to, co jsem se dozvěděl já od pana Jana Krby, který je dnes již v důchodu. Dříve pracoval v muzeu v Rožnově pod Radhoštěm a ještě dříve působil v Akademii věd v Brně v oblasti etnologie. Jednoduše řečeno bádal v oblasti lidových tradic. Kováři-kovotepci byli mimo jiné výrobci hudebních nástrojů. Že nevěříte? Tomu, že Cikáni jsou velkými milovníky hudby, už ale věříte. Že cikánské kapely v Uhrách byly zvány k šlechtickým dvorům, že se cikánským hudebníkům dařilo lépe než ostatním a že byli pokládáni za elitu, je všeobecně známo. Méně známé je, že si cikánští kováři sami vyráběli hudební nástroj zvaný brumle. Německy se mu také říkalo Brummeisen a z toho vzniklo české brumajzl, brimajzlík, brumlalka, ale také drumle nebo grumle. Někdy se můžeme setkat i s druhým německým názvem Maultrommel (od Maul huba, Trommel - buben). Mnohé encyklopedie, zabývající se hudebními nástroji, zařazují brumle do skupiny bicích nástrojů bez blány s metodou hry zaručující tvoření zvuku drnkáním. Bohužel neuvádějí místo původu. To napravuje Joža Orság Vranecký ml., když píše: "je to velmi oblíbený nástroj asijského původu, přenesený na naše území cikánskými kovotepci". Asijskou verzi podporují brumle vyrobené z bambusu a pocházející z Filipín. Oblíbené

byly brumle mezi námořníky pro svoji tichost. Umožňovalo to hru v malém a stísněném prostoru kajuty i když ostatní námořníci spali. Je tu jistá příbuznost s ústní harmonikou, ale ta vznikla až někdy mezi roky 1806-1821 (informace se rozcházejí). Ta pak postupně dříve oblíbené brumle vytlačila. Výrobu cikánskými kováři podporuje asijský původ a podtrhují také lidové písně na našem území. Tato ukázka je z Moravy: Cigáne, cigáne, udělej mi drumle, budu ti drumlova na kopečku v humně. Nebo také lidová píseň z Valašska: Aj ty Juro cikáne, udělej mi grumlu, až já půjdu na vojnu, grumlova ti budu. Za horami, za dolami, tam sú cigáni, dvěma řady posedali, drumle kovali. A já jsem jim podfukoval (dýmal měchem), nic mně nedali, papučisky, kopytisky po mně házali.

Tak co, už víte, že kováři vyráběli hudební nástroje? Ano? Tak te už stejně jako já, můžete říkat, že jste zase o něco moudřejší a víte co jste nevěděli.

PŘEDPLATNÉ ČASOPISU „KOVÁRNA PRO RADOST“ Časopis pro kováře a ostatní řemeslníky zpracovávající kov, přátele uměleckého zpracování kovů ale i ostatní fandy (sympatizanty). Vychází 4x do roka a je možné ho objednat na adrese „Kovárna pro radost“ Kytín č.p. 114, 252 10 p. Mníšek pod Brdy. Cena jednoho čísla je 100,– Kč+DPH. Cena ročního předplatného (4 čísla) je 360,– Kč včetně DPH. Platbu lze provézt hotově nebo složenkou pro snadnější zaregistrování a přidělení evidenčního čísla (variabilního symbolu). Možné je také poslat časopis na dobírku (cena+poštovné). ZÁVAZNÁ PŘIHLÁŠKA Jméno a příjmení: Název firmy: Adresa ulice, č.p, město, PSČ: Telefon: E-mail: Datum: Podpis:

TEXT: ZDENĚK SLAVATA A ZDENĚK VÍTEK FOTO:

Pozvánka

PODKOVÁŘSKÉ DNY V JAROMĚŘI

Popisek obrázku

Jak jsme inzerovali v minulém vydání pořádání Podkovářského semináře, tak v tomto vydání musíme předat pár informací pro ty, kdo se nemohli účastnit. Soutěž ve výrobě podkovy byla pozorne sledována Vítězné trio z kování podkovy Dole: Vítězové v hodu podkovou s hlavním organizátorem semináře panem Z. Vítkem

Byly to již 11. Podkovářské dny, které pořádala Střední škola řemeslná v Jaroměři. Já jsem se účastnil jen jako pozorovatel, mimo jiné proto, abych tam představil tento náš nový časopis, ale také proto abych se podíval na bratrské dvojče kovařiny jménem podkovařina a to v té nejlepší společnosti. Sešli se tam podkováři skoro z celé republiky, soudě podle míst, odkud jednotliví účastníci přijeli. Již tradičně zde byli účastníci i ze zahraničí. V pátek se účastníci seznámili se současnými trendy v podkovářství, o kterých referoval a na obrázcích ze

semináře v Ženevě je demonstroval MVDr. Zdeněk Žert. Následovaly informace od jezdce a podkováře p. Edgara Schnagara z Hamburku o podkování podkovami EASY WALKER, které demonstroval praktickou ukázkou jejich použití, doplněnou odborným výkladem a živou diskusí. Na ukončení dne proběhla soutěž ve výrobě podkov. Tentokrát měli soutěžící zhotovit podkovu na sbíhavé kopyto, pro koně pracující v těžkém tahu. Překvapivým vítězem se stal žák Ondřej Beran před Jiřím Spurným a dalším žákem školy Jaroslavem Mikulou. Hodnotila nezávislá komise. V sobotu přednášel podkovář Wilhelm Diemling o nových podkovách CYTEK. Přednáška byla spojená rovněž s praktickou ukázkou, tentokrát na mrtvém kopytě a předních nohách na živém koni. Odpoledne se většina účastníků pobavila u hodu podkovou, kde zazářili podkováři z Polska. Vítězství (pěkný keramický džbán) si odnesl Wojciech Taranowicz, druhá byla Joanne Antczaková (oba Polsko) a třetí místo vybojoval žák Pavel Cvikla. V průběhu semináře také probíhala soutěž ve volném kování. Zde stojí za povšimnutí Lžíce na boty (první místo) – autor Petr Richtera, kovářsky svařovaná Sekera (druhé) – autor Ondřej Nejdl a na třetím místě Tomáš Kverek. Tady se musím omluvit, foto bohužel nedopadlo tak, jak by bylo pro otištění potřeba. Seminář byl účastníky považován za velmi užitečné setkání s novými informacemi, ale i výměna zkušeností, která probíhala v každém rozhovoru, byla velmi poučná. A tak při loučení byla neustále slyšet věta: příští rok nashledanou.

39 www.sou-jaromer.cz

Nezapomeňte na setkání kovářů na hradě Helfštýně 29. – 31. srpna 2008

Helfštýn 2007 Zápas – kované železo, foto Zdeněk Slavata