Buck Brannamn- Za hlasem ztracených koní by Vaclav Boranek

a William Reynolds

Životní příběh jednoho z nejznámějších amerických horsemanů

ZA HLASEM ZTRACENÝCH KONÍ Životní příběh jednoho z nejznámějších amerických horsemanů

Buck Brannaman

a William Reynolds

nakladatelství koněmilné literatury HARMONY 2007

Za hlasem ztracených koní Buck Brannaman a William Reynolds Copyright © 2001 by Buck Brannaman and William Reynolds Photo © Buck and Mary Brannaman Translation © 2007 Barbora Krýsová Editors © 2007 Lucie Zikmundová Design © 2007 Václav Bořánek Czech edition © 2007 by Nakladatelství HARMONY, s. r. o.

Z anglického originálu The Faraway Horses (The Lyons Press, Guilford, Connecticut, division of The Globe Pequot Press, 2001) přeložila Barbora Krýsová Redigoval Jan Krýsa Typografie Václav Bořánek použité písmo: Andulka Book Pro Střešovické písmolijny Vydalo Nakladatelství HARMONY, s.r.o. Oldřiš 28, 378 52 Jindřichův Hradec www.nakladatelstviharmony.cz e–mail: harmony@nakladatelstviharmony.cz tel.: 724 182 369 vydání první Vytiskla Tiskárna RUCH, spol. s r. o. Dr. Milady Horákové 82 460 06 Liberec ISBN 978-80-903484-3-1

Poděkování Dobrý nápad pro napsání knihy začíná stejně jako mladý kůň – velké naděje, ale vše záleží na pokračování v započaté cestě. Během čtyř let, kdy jsme pracovali na této knize, do našeho života vstoupili lidé, kteří významně ovlivnili vývoj tohoto projektu. Zvláštní poděkování si zaslouží Betsy a Forest Shirleyovi, Tom Brokaw, Robert Redford, Patrick Markey, Bernie Pollack, Kathy Orloff, Donna Kail, Craig a Judy Johnsonovi, Suzanne a Paul DelRossi, John a Jane Reynoldsovi, Lindy Smith, Verlyn Klinkenborg, Chas Weldon, Joe Beeler, Elliott Anderson, Adrianne Fincham, Steve Price a Jesse Douglas. Děkujeme Tonymu Lyonsovi z nakladatelství Lyons Press za pochopení a Rickimu Gadlerovi za to, že to s námi vydržel. Největší díky však zaslouží ženy, které nám nikdy nepřestaly věřit – Mary Brannamanová a Kristin Reynoldsová. Buck Brannaman a Bill Reynolds

Předmluva Můj „život“ s koňmi začal až v dospělosti, přestože jsem už od dětství toužil po malém poníkovi. Jako dítě padesátých let a syna televizního technika nemohl můj život minout vliv nástupu televizních westernů. Svůj hlad po dobrodružství s koněm jsem hasil sledováním snad každého westernového filmu, což neuniklo pozornosti mých rodičů. Žili jsme v městské čtvrti, v domku ze tří stran obklopeném sousedními domy, takže propašovat koně na naši malou zahrádku bylo nemožné bez demolice okolních budov. Pochopitelně jsem znal a chápal problematickou situaci, ale nehodlal jsem se vzdát. Rodiče statečně bojovali a přišli s nabídkou jezdeckých hodin a výletů na turistické ranče během školních prázdnin, ale nic z toho nebylo dost. První kůň vstoupil do mého života, když mi bylo kolem dvaceti. Byla to tmavá hnědka plemene Quarter Horse s oškubanou hřívou a ocasem – v mých očích byla prostě perfektní. Život byl fajn, ale měl jsem tušit problémy, když nám trvalo tři hodiny naložit ji do sousedova vozíku. Bylo třeba spousty různých provazů a kladkostrojů, hodně křiku a nadávání, ale nakonec to klaplo. Mé dobrodružství mohlo začít. *** V roce 1985 jsem potkal Bucka Brannamana. Bylo to v aréně v Malibu v Kalifornii a v žádném případě jsem si nechtěl nechat ujít příležitost uvidět kovboje z Montany při práci s bandou místních koňomilů. Již jsem o Buckovi něco věděl od mého přítele Chase Weldona, legendárního sedláře z Montany. Chas nešetřil chválou a tvrdil, že Bucka příroda stvořila pro to, aby mohl jezdit na koni. Když jsem ho prvně uviděl, pochopil jsem, že Chas nelhal. Tři čtvrtiny z Bucka jsou jeho dlouhé nohy. Je to ten typ chlapa, co se může ve cvalu dotýkat patami pod břichem koně. Později jsem zjistil, že na základní škole byl spíš špunt a až na střední škole vyrostl na celých šest stop, což mu zajistilo

přijetí do basketbalového družstva. Ptáte se, jestli je vysoký? Ten chlap by mohl hráběmi lovit divoké husy za letu. Pohled na Bucka v sedle ve vás navždy zanechá silný dojem. Není to pouze způsob, jakým sedí na koni, i když i ten je impozantní. Když jezdí, jako by se ztrácel, jako by se vpíjel do koně. Často říká, že jezdec a kůň se stávají jedním. Splynou v jedno a jezdec je ten, kdo přátelsky přebírá vedení. Viděl jsem Bucka pracovat se stovkami různých koní a vždy je to stejné. Přijde okamžik, kdy jeden druhému otevřou dveře a začne vzájemná komunikace. Pokaždé, když ho vidím pracovat s mladým koněm, udivuje mě, jak dokáže pro každého vytvořit osobité podmínky a přizpůsobit se každému koni v závislosti na jeho charakteru a situaci. Nemýlím se, pokud tvrdím, že je správné chovat se tak i k lidem. Neznám nikoho, kdo by pomohl tolika zoufalým rodinám a jejich „ztraceným koním“. Jeho hlavním úspěchem je schopnost donutit lidi, aby se zastavili a na okamžik potichu naslouchali: poslouchali své koně, děti, své manželky i přátele. Je to o úctě k ostatním, ať už lidem či koním. „Za hlasem ztracených koní“ je nahlédnutí do života Bucka Brannamana. Rozhodl se, že nám otevře smutné stránky svého osamělého dětství a dospívání v adoptivním domově. Je to příběh životních objevů, tragédií i bolestí, příběh o hledání a nalézání vlastní cesty a také o bezmezné vděčnosti k těm, kteří mu na jeho cestě nejvíce pomáhali. V Buckově životě to byli koně. To koně zachránili jeho život. Příběhy v této knize formovaly Buckův život a pomohly z něj vytvořit člověka, který na své cestě nezapomenutelně ovlivňuje osudy lidí i koní. Velmi si vážím možnosti pracovat s ním na této knize. Nejen koně si zaslouží více lidí, jako je on. Bill Reynolds Santa Ynez, Kalifornie, 2001

Úvod Vidím svůj život jako celovečerní film a scény z něj přepisuji do příběhů, z nichž skládám tuto knihu. Malé příběhy změnily směr mých kroků a pomohly mi lépe chápat velký obraz. Ovlivnily také způsob, jakým pracuji s koňmi. Vím, že ovlivnily i způsob, jakým jednám s lidmi, ovšem koně v mém životě hráli vždy určující úlohu. Koně reagují celou svou bytostí. Jsou přímí a poctiví. Jsem opět na cestě na jeden ze svých seminářů horsemanshipu, tentokrát v Ellensburgu ve státě Washington. Rozhodl jsem se pro malou zajížďku do Coeur d’Alene v Idahu. Je to malé městečko s kouzelnou atmosférou a chápu, proč se sem lidé tak rádi vracejí. Zastavil jsem se na North Fourth Street. Koně klidně stojí ve vozíku a já se z okna dívám na dům číslo 3219. Je to místo, kde jsme v šedesátých letech žili s rodiči. Já a můj starší bratr Smokie. Po třiceti letech ten pohled přináší zpátky mnoho vzpomínek. Stará bouda na dojení krav, která v očích malého kluka ani ne čtyři stopy vysokého nabývá podoby ohromné stodoly. Okno v přízemí přináší vzpomínky na zoufalý souboj s hadicí, kterou dva malí kluci denně napouštějí nádrže s vodou pro koně, krávy i prasata. Dvorek, kde jsme se se Smokiem učili jezdit na koni a pracovat s lasem. Dva malí kluci. Buckshot a Smokie, „Kovbojové z Idaha“, kteří se brzy proslaví na vystoupeních i rodeích po celých Státech. Číslo na staré poštovní schránce hypnotizuje mé oči: 3219. Tolik se mi chce zaťukat na dveře a zjistit, kdo tu nyní žije a jak. Tolik vzpomínek. Kolikrát přijela sanitka pro mamku, která měla diabetický záchvat, a kolikrát museli sousedé volat šerifa, protože se starý Brannaman zase pustil do svých dětí. Dnes se již nebojím. Nebojím se ani svých vzpomínek. Je to zvláštní i melancholický pocit, znovu tu stát. Kdo by si pomyslel, že „kovboj z Idaha“ jednou vyroste a bude mít tu čest pomáhat lidem a jejich koním vytvořit vztahy založené na důvěře? Snad ironie osudu. Důvěra byla něco, co jsem ve svém dětství nepoznal. Vzhůru do sedel! Pojeďte nyní se mnou, budu

vám vyprávět o své cestě. Byla tak trochu hrbolatá, ale určitě stála za to. Můj život je nyní šťastný a to především díky mé ženě Mary. To jí, mé rodině a koním věnuji nejen tuhle knihu, ale celý svůj život. Díky za váš čas a přeji život plný šťastných a dobrých koní. Buck Brannaman Sheridan, Wyoming, 2001

Když život bolí Mám za sebou asi polovinu kurzů, které mě letos čekají. Miluji svou práci, ale čas, který musím trávit mimo domov, bez mé rodiny, je smutný. Má žena Mary a mé tři dcery zastanou po dobu mé nepřítomnosti veškerou práci na naší farmě. Loučení je vždy těžké. Nejmladší dcerka se stále ptá: „Proč musíš, tatínku, za koníčky tak daleko?“ A tak opět vyrážím na 3 nebo 4 dny. Potkávám lidi a jejich koně a pomáhám jim najít ztracenou společnou řeč. Čekám, až se změní výraz jejich očí, a když jsem spokojen, vyrážím dál. Dál za hlasem mých ztracených koní. Je těžké vysvětlit, jak koně druhých lidí pomohli zachránit můj život, ale tak se to přesně stalo. V poslední době o tom často přemýšlím. Já a moji koně dnes cestujeme na seminář v Severní Karolíně. Je podzim a slunce právě vychází. Je to jediný okamžik časného rána, kdy zavřeš oči, otočíš se a na víčkách ucítíš ten úplně první paprsek slunce. Miluji tuto chvíli. Vše znovu začíná, nový den, noví koně i noví lidé. Je to okamžik ticha. Celý den mluvím, a tak si opravdu vážím tichých chvil. Potichu balím a sedlám své koně. Jediným zvukem je jejich monotónní žvýkání. Je to předvídatelně se opakující scéna plná nepředvídatelných možností. Moje rodina a moje práce, pevný bod ve vesmíru, pocit stálosti, kterého si velmi cením již od dob dětství, kdy mi tolik chyběl. Narodil jsem se roku 1962 v Sheboygan, ve státě Wisconsin, avšak vyrůstal jsem v Idahu a později v Montaně. Má rodina žila několik let v Kalifornii, ale když mi byly dva roky, odstěhovali jsme se do domu na North Fourth Street v Coeur d’Alene v Idahu. Když tak zvažuji, co všechno jsem jako dítě prožil, můj život zachránili koně a také to správné místo, kde jsem byl. Populace Idaha i Montany je stejná jako u některých malých amerických měst. Příběhy o tom, že městečko se skládá z „baru a pošty“, jsou v mnoha případech pravdivé.

Můj otec Ace Brannaman byl muž mnoha talentů. Pracoval jako kabelový spojař na ocelových věžích, rozvádějících elektrickou energii z vodních elektráren postavených na Aljašce. Také byl sedlářem a obuvníkem, po nějakou dobu i policistou. Krátce pracoval jako náměstek šerifa, což vyznívá poněkud ironicky, když se tak ve vzpomínkách vracím k tomu, jak se později choval. Má

maminka

Carol

Alberta

Brannamanová

pracovala

státní

telekomunikace v Idahu a později, když jsme se přestěhovali do Montany, jako servírka. Jako malý kluk jsem si toho dost zažil a věřte mi, byly doby, kdy jsem pochyboval, že to s bráchou vydržíme. Pamatuji si chvíle, jakkoliv povrchně to může nyní znít, kdy jsem se díval do nebe a ptal se, kde je Bůh. Všichni jistě zažijeme momenty, kdy pochybujeme. I já se touto otázkou zabývám, zvláště v okamžicích, kdy sedím na koni a jsem zcela sám. Je tady Bůh? Jestli ho tak nechcete nazývat, říkejte mu On či Ona, co je vám bližší. Před mnoha lety jsem velmi pochyboval. To ještě žila moje maminka. Trpěla silnou cukrovkou a bylo to vážné, neboť v té době ještě nebyl dostatek léků na její uzdravení. I přes inzulin, který si pravidelně píchala, musela často odjíždět do nemocnice. Otec v té době pracoval na Aljašce a já a můj bratr Smokie jsme žili jen s naší matkou v Coeur d’Alene. Bylo mi tehdy pět roků, tolik je dneska mé dceři Reatě. Jednou v noci nás vzbudily divné zvuky. Maminka dostala diabetický záchvat, prodělávala stav, který v případě, že se okamžitě nepodají léky, přejde v kóma. Přiběhli jsme do ložnice. Bylo to vážné. Smokiemu bylo sedm let, vrhl se k mamince a mě poslal, abych zavolal ambulanci. Doběhl jsem do obýváku, ale telefon byl na polici příliš vysoko, abych na něj dosáhl. Jak jsem se škrábal vzhůru po opěradle židle, telefon zazvonil. Stále jsem na něj nemohl dosáhnout a tak jsem popadl utěrku z kuchyně a srazil s ní sluchátko z police. S hrůzou, že maminka umírá, jsem křičel do sluchátka: „Nevím, kdo jste, ale jestli mi nepomůžete, moje maminka zemře. Maminka má cukrovku a potřebuje rychle sanitku.“ Pak jsem se vyškrábal na židli a zavěsil.

Na druhé straně byl pan Thompson. Tou dobou byli Thompsonovi asi jedinou černošskou rodinou v Coeur d’Alene. Pan Thompson měl stádo krav, které živilo jeho rodinu, a můj táta, když byl doma, provozoval načerno veterinární praxi. Pomáhal při porodech. Zašíval krávy i koně. Panu Thompsonovi se telila kráva. Neměl jsem ponětí, s kým jsem mluvil, ale on opravdu zavolal ambulanci, která během několika minut dorazila k nám domů. Odvezli maminku do nemocnice a já s bratrem jsme strávili noc u našich sousedů. Za pár dní byla máma zase doma a všechno bylo jako dřív. Je záhadou, proč telefon zazvonil právě v okamžiku, kdy jsem k němu doběhl. Stačilo, abych přiběhl o vteřinu dřív, a pan Thompson by se nikdy nedovolal. Správné načasování je to nejdůležitější. Načasování bylo součástí mého dětství. Načasování a tvrdý trénink. Celé dospívání jsem strávil tréninkem. Nebylo to piano ani tenis, trénoval jsem triky s lasem. Jako mladý můj táta obdivoval Montieho Montanu, slavného lasaře, a tradiční způsob života v Montaně. Po návratu z druhé světové války pochopil, že z něj Montie Montana nikdy nebude, ale z jeho synů ano. Ke splnění svých snů se rozhodl použít naše životy. Rozhodl, že Dan a Bill nejsou ta pravá jména pro hrdiny, a tak se z Billa stal Smokie a mé jméno Dan změnil na Buckshot. Táta nás nikdy nešetřil. Každý den jsme s bráchou trénovali dlouhé hodiny triky s lasem. Měli jsme na výběr – trénink, nebo výprask. Stačilo jen pár výprasků na to, abychom pochopili, že trénink je ta správná volba. Za odměnu jsme mohli cestovat po zemi a účastnit se vystoupení. Doprovázela nás celá rodina a maminka se nad námi vznášela ve snaze zachránit alespoň trochu z pocitu bezvadného dětství. Přestože nás potlesk a povzbuzování publika velice těšily, byly dny, kdy bychom dali cokoliv za možnost zahrát si baseball. Občas se to povedlo, ale většina dní znamenala vylézt na koně a trénovat s lasem. Jezdit na koni jsem se naučil, když mi byly tři roky, a někdy tenkrát jsem si začal hrát i s lasem. Táta nám koupil hodné koně, vydrápali jsme se jim na

hřbety a vozili se po dvorku. Sám uměl trochu jezdit, ale neměl pro koně cit. Pocházel ze staré školy, jako všichni z okolí, a když na něj nyní vzpomínám, věděl toho vůbec zpropadeně málo. Jeho rodiče byli farmáři, vyrůstal na farmě v Indianě, a tak se ke koním nikdy moc nedostal. O dva roky později přišlo naše první vystoupení ve státě Washington. Bylo to v televizní show „Hledáme talenty“ s názvem „Starlit Stairway“. Běželo to na šestém programu a celou show sponzorovala společnost Boyle Heating Oil. Dvě malé holčičky zpívaly znělku pro Boylovu společnost a mně se zdálo, že jsou to dvě nejkrásnější stvoření na celém světě. Bylo mi tenkrát pět let a myslím, že jsem měl už tehdy dobrý vkus. Považoval jsem je za velké hvězdy, protože se na mě zubily z televizní obrazovky snad každý týden. Celého vystoupení se účastnily hlavně děti z blízkého okolí. Stepovaly, zpívaly nebo hrály na kytary. Před námi vystupovala maličká blondýnka s vlasy sčesanými do loken. Jak tak stepovala po pódiu, malé lokýnky se jí v rytmu tance postupně rozplétaly. Byl jsem jen malý kluk a uviděl jsem opravdový zázrak. Jak jen se povedlo tak perfektně načasovat poslední loknu, která se rozpletla přesně v posledním taktu písničky. Holčička se rozplakala a já vůbec netušil proč, když její vystoupení bylo tak úžasné. Pak přišlo naše vystoupení. Byl jsem ještě malý a smotané laso se mi dotýkalo země. Tak mi táta vyrobil dřevěnou krabici, na níž jsem při představení stál. Předvedli jsme s bráchou triky jako Wedding Rings, MerryGo-Round, Ocean Waves a Texas Skips. Následovala přestávka s reklamou, kdy se porota radila, komu udělí hlavní cenu. Dobře si pamatuji, jak jsme zaslechli: „A co ti kovbojové z Idaha?“ A tak se také stalo. Ten večer jsme vyhráli hlavní cenu. Co to bylo, již nevím, ale jméno Buckshot a Smokie – „Kovbojové z Idaha“ nám už zůstalo. Ještě mi nebylo ani sedm a už jsme se stali se Smokiem členy Rodeo Cowboys Association, dnes nazývané PRCA – The Professional Rodeo Cowboys Association, a začali se zúčastňovat rodeí po celé zemi. Většina z nich byla na úrovni vesnického klání, ale pro nás znamenala všechno.

Buck trénuje se šátkem na očích své cviky. Tato fotka se objevila v příběhu o Buckovi a jeho bratrovi v novinách MONTANA STANDART.

Náš táta často měnil zaměstnání. Hodně se věnoval opravně bot a sedel. Na prvním místě však byla naše lasařská kariéra. Také všechny peníze, které jsme vydělali, skončily v tátově kapse. Maminka byla velmi šťastná, že se nám daří. Koupila satén a ušila nám kostýmy, které by nám mohly závidět mnohé televizní hvězdy. Některé z nich ještě mám. A také pár fotek a pár hezkých vzpomínek a to je všechno, co mi po mamince zůstalo. Moc bych si přál, aby s námi byla déle. V roce 1969 jsme vystupovali na prvním rodeu v aréně. Bylo to Diamond Spur Rodeo ve Spokane ve státě Washington. Už jsme byli známí téměř po celém Idahu a ve východním Washingtonu, ale naše profesionální kariéra měla teprve začít. Úvodní rodeo bylo ve čtvrtek. Ze zadní vstupní brány jsem nakoukl do arény a uviděl dav 8000 lidí. Nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě a dojem to na mě udělalo ohromný. Koně všech barev i plemen se proplétali v aréně tam a zpět. Byl to chaos, který však nepostrádal určitý pevný vnitřní řád. Pro malého špunta, který největší hemžení viděl za domem v kurníku, to byla strhující podívaná. Na jedné straně se připravovali rodeoví klauni a na druhé účastníci barelových závodů. Pořadatel cosi hlásal a přes veškerý hluk jsem náhle jasně rozeznal: „Pánové a dámy – tady jsou Kovbojové z Idaha!!!“ Náš plán byl následující. Ve cvalu objedeme na našich strakáčích arénu a po dokončení kruhu uděláme uprostřed sliding stop. Postavíme se na koně a začneme předvádět triky s lasem. Start byl tak rychlý, že jsem se ani nestačil bát. Smokie sundal klobouk z hlavy a vyrazil první. Já za ním, a když jsem byl v polovině kruhu, moje kobylka Beruška se rozhodla, že nám ušetří spoustu času. Dokončit kruh jí přišlo zhola zbytečné a tak to střihla přímo do středu arény. Tahal jsem za otěže tak silně, jak to jen malý sedmiletý kluk dokáže. Brácha se na mne tázavě díval přes arénu, co tam proboha chystám, a já se tázavě díval na bráchu, co jen mám proboha udělat. Když jsme dorazili do středu arény, dupla Beruška na brzdy a vystřelila mě do vesmíru. Myslel jsem, že snad došlo k zatmění slunce, ale jenom jsem ve vzduchu dokončil

Vystoupení na rodeu ve Spanish Fork v Utahu v roce 1971. Zleva: Ace Brannaman, Buck, Tim Oyler a Smokie.

salto a světe div se, přistál jsem na nohou. A nejen to! Stále jsem v ruce držel

laso. Zíral jsem na oněmělé publikum a přemýšlel, jestli jsem umřel,

anebo ne. Za dvě sekundy jsem už točil lasem a nohy se mi třásly jako Elvisovi, když tančil slavný „Blue Suede Shoes“. Dav šílel. Nikomu nedošlo, že jsem jen spadl do …, vy víte do čeho, a vylezl voňavý jak růžička. Smokie nevěřil svým očím! Jak mě spatřil plachtit vzduchem, začal potichu doufat, že bude jediným dědicem Brannamanova bohatství sestávajícího z devíti dojnic se zoufale malými vemínky. Od té doby si každý večer diváci šuškali v očekávání úžasného gymnasty lasaře, který již ve svých sedmi letech dokázal v trysku seskočit z koně, ve vzduchu absolvovat salto, přistát na zemi, a to na nohou, a předvést fantastické