Zahrada Zelená Brožura by Trifor Studio

Realizováno za finanční podpory statutárního města Chomutova

PROJEKT ZAHRADA ZELENÁ Na jaře roku 2017 město Chomutov přiznalo Oblastnímu muzeu v Chomutově grantovou částku na vypracování dokumentace městských hřbitovů z hlediska kulturně historického obsahu a pohledu výtvarného v digitální formě. S ohledem na rozsah úkolu bylo zřejmé, že zpracování historické části městského hřbitova, hřbitova hornoveského a hřbitova židovského získá podobu webového souboru a tištěné publikace. Zpracování dokumentace by se mělo významně podílet na poznání dalších významných osobností kromě tradičně uváděného F. J. Gerstnera nebo A. Gnirse a na připomenutí regionální historie. Zároveň by zpracování dokumentačního materiálu pod projektovým názvem Zahrada zelená mělo posloužit ke stanovení potřebné míry památkové ochrany významných hrobů a obohatit turistické cíle v rámci cestovního ruchu. Zpracováním dokumentace byli Ing. Stanislavem Dědem, tehdy ředitelem muzea, pověřeni kurátor novodobých sbírek Michal Bečvář a muzejní fotograf Hugo Sedláček. K několika výjezdům na chomutovské hřbitovy se připojila Bc. Barbora Blehová, studentka oboru památkové péče při UJEP v Ústí nad Labem, která výstupy výjezdů obohatila postřehy a názory na stav hrobových míst a péči o ně. Autoři zprávy si pro fotodokumentaci hřbitovů zvolili podzimní období kvůli vhodnému osvětlení a minimu stínů stromů. Týmu se podařilo od správy hřbitovů získat mapové podklady. Bohužel ani jeden z plánů není digitalizován. Mapu hřbitova městského musel tým ze zavěšeného panelu v přijímací místnosti pohřební služby nasnímat fotoaparátem, mapu hřbitova hornoveského oskenoval z papíru formátu A4. Podklady k jednotlivým zaznamenaným hrobovým a pietním místům tým vyhledal z archivních zdrojů oblastního muzea a některé prameny jsou uvedeny v poznámkách. Následující kapitoly se věnují třem hřbitovům v pořadí určeném mírou devastace jejich historických částí. Autoři

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV Beethovenova ulice; GPS: N 50°26.93878‘, E 13°24.52422‘

Historie, umístění a stav 1 Přítomnost židů ve městě je písemnými prameny spolehlivě doložena již k roku 1421. Ghetta bývala v dnešních ulicích Hálkově a Klostermannově. Středověké modlitebny a synagogy zanikly v Chomutově beze stop. V roce 1517 byli židé z Chomutova vypovězeni a usadili se většinou v blízkých Údlicích, Bílencích a Hošnicích. Zpátky ve městě se mohli usadit bez omezení až v době občanského zrovnoprávnění po polovině 19. století. Různé protižidovské zákony a předpisy sice platily až do roku 1859, ale po roce 1848 již nebyly v praxi dodržovány. Průmyslový rozvoj a s ním spojená urbanizace tehdy podnítily příliv obyvatel do velkých měst, a proto i toleranci přistěhování židovských, vesměs podnikatelských komunit. V roce 1880 žily v Chomutově již 562 osoby židovského vyznání, nejvíce v historii města. V roce 1930 se k židovské víře přihlásili 444 občané Chomutova. Potřeby komunity si vynutily stavbu nové synagogy, ta vyrostla v 1. polovině 70. let 19. století v místech, kde se dnes stýkají ulice Mostecká a Karla Buriana, proti parkovišti u fotbalového stadionu. Stavba v novorománském slohu byla předána do užívání židovské náboženské obci slavnostním vnesením tóry dne 14. 9. 1876 rabínem PhDr. Maybaumem ze Žatce. Synagoga padla za oběť rasové nesnášenlivosti v průběhu „křišťálové noci“ 9. 11. 1938. Ohořelé trosky synagogy byly strženy v dubnu 1939. Na místě synagogy stojí dnes cihlová bytovka z přelomu 50. a 60. let. Místo neupomíná žádná pamětní deska. Židovská náboženská obec neměla dáno působit ve městě ani po 2. světové válce, obnovení organizované obce trvalo jen krátce, malý počet členů ji přiměl připojit se k obci v Ústí nad Labem. Na rozdíl od sousedního Jirkova dostala židovská obec povolení založit svůj hřbitov, předtím pohřbívala příslušníky své víry na židovském hřbitově v Údlicích. Židovský hřbitov v Chomutově se nachází v jižní části města Chomutova, za psím útulkem poblíž ulice Beethovenova. Založen byl v roce 1892. V minulosti stávala v areálu hřbitova, podél plotu na jihovýchodní straně, pohřební synagoga vystavěná v historizujícím slohu a hřbitov měl 5

Synagoga židovského hřbitova v 80. letech minulého století

Židovský hřbitov v 80. letech minulého století 6

Původní pamětní deska z pohřební synagogy židovského hřbitova 7

i dům správce. Ještě v polovině 80. let minulého století byly na hřbitově hroby v různém stavu. Jenže během akce „Z“ v letech 1986 a 1987 byly pod dohledem technických služeb obě polorozpadlé budovy strženy, hroby, náhrobky a náhrobní kameny byly vyvezeny, sanovaná plocha byla zavezena ornicí a hřbitov se proměnil v pietní park s pamětním kamenem z leštěné žuly, jehož text byl spíše než památce židů věnován akci „Z“ a vynaloženým prostředkům na ni čili paradoxně chvále za zničení historických památek. Nově vzniklý „pietní“ park, ohrazen cihlovou zdí, byl otevřen v roce 1987. Veřejnost si jej však dlouho neužila, brzy byl uzamčen, protože výhodná poloha stranou města proměnila park v útočiště uživatelů drog. V roce 2008 byl židovský hřbitov slavnostně znovuotevřen za účasti představitelů města Chomutova, zástupců židovské náboženské obce a velvyslance Státu Izrael Yaakova Levyho. Před někdejším památníkem je vysypán bílý písek a jako skutečná připomínka někdejšího hřbitova je v písku z dlažebních kostek vytvořen hexagram neboli Davidova hvězda. Mřížová výplň vrat v novém čelním plotě má formu menory čili sedmiramenného svícnu.

Současné pietní místo na židovském hřbitově 8

MĚSTSKÝ HŘBITOV V CHOMUTOVĚ Beethovenova ulice; GPS: N 50°27.20972‘, E 13°24.87988‘

Historie, umístění a stav 2 První městské pohřebiště se rozkládalo při městském chrámu Nanebevzetí Panny Marie uvnitř městských hradeb. Začátkem 16. století vznikl na východním předměstí Chomutova nový hřbitov s pohřební kaplí sv. Wolfganga a časem začala tato část města nést pojmenování Hřbitovní předměstí. Roku 1859 se městská rada rozhodla opustit a zrušit i tento hřbitov, protože již kapacitou k pohřbívání nestačil, a při tehdejší Spořické ulici – dnešní Beethovenově – založila hřbitov nový. Ten byl velkoryse vyměřen a také na něj byla přenesena většina původních náhrobků ze hřbitova u sv. Wolfganga. Hřbitov byl několikrát upravován a podle potřeb rostoucího města jej samospráva rozšiřovala, stalo se tak v letech 1884 a 1890. V roce 1906 byla u hřbitova nově vystavěna obřadní síň a původní márnice získala novou podobu. Po vzoru velkých ústředních hřbitovů pražských a vídeňských byly i na chomutovském městském hřbitově budovány honosné rodinné hrobky a náhrobky. Roku 1915 se součástí hřbitova stal i hřbitov vojenský, určený ostatkům vojáků, kteří zemřeli v chomutovské vojenské nemocnici.

Chomutovský hřbitov mezi dvěma světovými válkami 9

Tento hřbitov však v letech 1945–1946 padl za oběť protiněmeckých nálad nového českého obyvatelstva, i když na hřbitově byli pohřbeni z velké části také vojáci českého původu. V průběhu 20. století byl hřbitov stále rozšiřován. V 70. letech v něm přibyly urnový háj a pohřebiště v nové východní části. Po druhé světové válce a vyhnání německého obyvatelstva začala valná část hřbitova chátrat a množství rodinných německých hrobek je dnes všeobecně v dezolátním stavu. Mnohé pomníky jsou porostlé vegetací, ať už původními okrasnými keři, neudržovanými jehličnany, anebo popínavými rostlinami, zejména houževnatým břečťanem. Dvě z pěti zděných, uzavřených hrobek jsou ve stavu, který by měl posoudit statik. Bc. Barbora Blehová upozornila na skutečnost, že hroby Němců, jejichž rodiny mohly v Chomutově zůstat, například Wiedenových (v obrazové části není hrobové místo uvedeno), jsou potomky udržovány a lze dle náhrobních desek vysledovat jejich příbuzenskou linii hluboko do minulosti. Zároveň Bc. Blehová odhalila podle zanechaných ražených podpisů skutečnost, že řada hrobů a pomníků je dílem kamenictví Gelinek (pod značkou F. Gelinek). Zatím však není potvrzeno, že by tento Gelinek byl spřízněn s rodinou, jež má na chomutovském hřbitově vlastní hrobové místo (viz obrazovou část). Významné a zajímavé hroby a náhrobky chomutovského hřbitova V historické části hřbitova je řada hrobů českých obyvatel Chomutova zemřelých před rokem 1945, časté je příjmení Svoboda. Na hřbitově jsou také pohřbeny ostatky sovětských vojáků ze zrušených hřbitovů v okolí města. V roce 2008 byl na hřbitově odhalen památník původnímu německému obyvatelstvu Chomutova. Na městském hřbitově jsou zároveň pomníky věnované pochovaným obyvatelům obcí, které zanikly ve prospěch důlní těžby: Ervěnic, Nového Sedla, Krbic, Kralup a dalších. Na hlavním chomutovském hřbitově je řada hrobů vojenských a válečných. Vedoucí správy hřbitova pan Stanislav Drexler potvrdil, že němečtí badatelé v minulosti exhumovali nebo označili zcela najisto válečné hroby – přesněji hroby německých vojáků nebo příslušníků jiných složek než wehrmachtu – pocházející z období 2. sv. války dle seznamu, který měli k dispozici z archivu uloženého v Německu a jenž zcela odpovídal záznamům knih zemřelých, knih zpracovaných tehdy německou správou hřbitova v Chomutově.

Další ze zachovalých fotografií z centrálního chomutovského hřbitova z 30. let 20. století 11

Český Spolek pro vojenská pietní místa dosud na celém centrálním chomutovském hřbitově dohledal 115 vojenských, válečných hrobů jak českých, tak německých 3, avšak pouze dvě pietní místa jsou vedena v Centrální evidenci válečných hrobů 4. Jsou jimi pomníky rudoarmějcům. V následující obrazové části kapitoly jsou uvedeny hroby, náhrobky a pomníky, jimž by měla být věnována pozornost, a to jak soustavná těm již opatrovaným, tak zvýšená místům pietním, která si přístup mimořádný zaslouží. Jejich výběr v obrazové části vychází ze závěru průzkumu hřbitova, ze snahy nalézt poslední místa odpočinku osobností, které se zapsaly do historie Chomutova a jeho okolí. Za překvapivý, nikoli cílený, autoři považují nález hrobu profesora Viléma Sallače (viz obrazovou část). O předním a dodnes citovaném průkopníkovi studií v oblasti lesnictví a myslivosti stále vycházejí stati, z nichž lze zjistit podrobnosti z jeho profesního života včetně údaje o úmrtí, ovšem nikdo dosud neuvedl, že je pohřben v Chomutově.

Památník německým spoluobčanům, pozice 1 Původní hrob kdysi věhlasné cihlářské rodiny Legitových poskytla stará paní Legitová ke zbudování pomníku vyhnaných německých krajanů. Vybraný blok žuly byl otesán v důstojnou podobu. Po odhalení pamětní desky s dvojjazyčným nápisem „Bývalým německým spoluobčanům, kterým byl Chomutov po staletí milovaným domovem“ slouží pomník od září roku 2007 jako pietní místo tichých vzpomínek krajanských návštěv i chomutovské německé menšiny na domov. Pomník je dobře udržován.

Hrob řeholníků, pozice 2 Hrob z leštěného černého kamene, nazýván též Kněžský hrob, je umístěn u hřbitovní zdi vpravo od hlavního vstupu do historické části hřbitova. V hrobě jsou uloženy ostatky osmnácti řádových sester Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže a deseti kněží. Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže působila v Chomutově od roku 1887. Tehdy pro ni byla mezi dnešními ulicemi Palackého a Školní postavena budova sirotčince, jež patřila do komplexu konventu kongregace. Mezi pohřbenými kněžími jsou například vikář a kanovník kapitulní katedrály sv. Štěpána v Litoměřicích Jan Kozár, jenž dlouho sloužil v Chomutově, nebo církevní hodnostář Anton Jarisch. Hrob je v relativně dobrém, udržovaném stavu.

Hrob rodiny Andersových, pozice 3 Profese dvou z příslušníků rodiny, Eduarda a Leopolda, prozrazují, že lze hrob považovat za učitelský. Hrob není udržován.

Hrob rodiny Landischových, pozice 4 Zajímavě pojatý náhrobek je porostlý vegetací, hrob není udržován. O náhrobek jsou opřeny desky rodin Schwarzových a Södischových, ovšem není jasné, zda ty příslušely k Landischovým. 15

Hrob Franze Josefa rytíře Gerstnera, pozice 5 Bezesporu nejproslulejší Chomutovan se narodil 22. 2. 1756 v domě v dnešní Hálkově ulici. V roce 1772 vystudoval chomutovské jezuitské gymnázium, poté absolvoval na pražské univerzitě filosofii a na inženýrské škole geometrii, mechaniku a fortifikaci. Po odchodu do Vídně se spolu s medicínou věnoval astronomii. V roce 1785 jako adjunkt prof. Strnada zveřejnil první vědeckou práci s mezinárodním ohlasem. Roku 1786 byl členem přírodovědecké expedice do Krkonoš. Nadále se věnoval mapovacím a rektifikačním pracím jako předseda dvorské komise a v roce 1789 se stal profesorem vyšší matematiky na pražské univerzitě, věnoval se fyzice, mechanice a metalurgii. Soustřeďoval se na praktické aplikace vědních oborů v průmyslových podnicích a stal se vyhledávaným poradcem a projektantem. Jako člen dvorské komise pro vypracování nových učebních osnov prosadil v roce 1795 zcela nový pohled na význam nových přírodovědných oborů pro oživení průmyslu v monarchii a na evropském kontinentu a stal se zakladatelem a ředitelem nového technického institutu otevřeného v roce 1806 pod názvem pražská polytechnika a pokračujícího dodnes jako ČVUT. Pojilo ho přátelství s hrabětem Heinrichem z Rottenhanu, vysokým dvorským úředníkem a zároveň majitelem panství 16

Červeného hrádku, jenž Gerstnera v jeho myšlenkách a cílech významně podporoval. Gerstnerův zápal a zvídavost v exaktních naukách byly dokonce jakýmsi předobrazem vědeckých prací dalšího příslušníka červenohrádecké šlechty, o generaci mladšího Georga Franze Augusta Buquoye. Slávu Franzi Josefu Gerstnerovi trvale zajistilo nalezení jiného řešení přepravy zejména dřeva mezi českými a rakouskými zeměmi, než předkládaly návrhy na propojení toků Vltavy a Dunaje nebo Lužnice a Kampu. Ve funkci ředitele České hydrotechnické privátní společnosti přehodnotil projekt takového vodního spojení a v roce 1808 vyprojektoval koněspřežnou dráhu z Budějovic do Lince. První železnici na kontinentu úřady podpořily a byla postavena v letech 1825–1832. V letech 1831–1834 vyšla postupně jeho třísvazková Příručka mechaniky. F. J. Gerstner zemřel 25. 6. 1832 v Mladějově. V roce 1932 byly ostatky nejvýznamnějšího chomutovského rodáka exhumovány a uloženy do čestného hrobu na chomutovském hřbitově a při té příležitosti mu byl odhalen monumentální pomník, bohužel po válce zničený. Za svou práci byl mnohonásobně oceněn. V roce 1808 mu byl udělen Leopoldův řád a roku 1810 byl povýšen do stavu rytířského. V roce 1813 ho Kateřina Pavlovna, manželka württemberského krále Wilhelma I., doporučila k vyznamenání svému bratrovi, caru Alexandru I., a to spolu s Goethem a dalšími. Na slovutného Chomutovana společnost nezapomíná ani dnes. Gerstnerovo jméno bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s dalšími 71 osobnostmi české historie. Dne 22. 2. 2006 vydala Česká národní banka k 250. výročí Gerstnerova narození a k 200. výročí zahájení výuky na pražské polytechnice dvousetkorunovou pamětní minci. Čest mu prokazují i současní Chomutovští. Jeho střízlivě pojatý, znovu vytvořený pomník je příkladně ošetřován.

Pomník hrobu rodiny Praschových, pozice 6 Moritz Prasch byl prvorepublikový ředitel chomutovské průmyslové školy. Hrobové místo je zanedbané, jehlan se sotva čitelnými nápisy je poškozen.

Pomník hrobu rodiny Praschových, pozice 6 Moritz Prasch byl prvorepublikový ředitel chomutovské průmyslové školy. Hrobové misto je zanedbané, jehlan se sotva čitelnými nápisy je poškozen. 18

Náhrobek rodiny Albrechtových, pozice 7 Hřbitovní architekturu přelomu 19. a 20. století dobře reprezentuje náhrobek kdysi společensky významné rodiny Albrechtových. Současný stav náhrobku nelze považovat za vyloženě špatný, naopak je včetně secesního písma zachován jako jeden z mála natolik, že si přednostně zaslouží trvalou péči a zachování navzdory případnému zájmu o hrobové místo.

Hroby rodiny Viléma Sallače, pozice 8 Wilhelm (Vilém) Sallač se narodil 25. března 1852 v Poličce. Roku 1878 vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovy a poté působil na malostranském gymnáziu. Od roku 1882 vyučoval zoologii, botaniku a geologii s mineralogií na německé lesnické škole v Bělé pod Bezdězem, kde se oženil s dcerou ředitele školy Ferdinanda rytíře von Fiscali, a později učil v Zákupech. S rodinou lesního rady von Fiscali, nositele rytířského kříže Řádu Františka Josefa, se později přestěhoval na Chomutovsko. Jako vůbec první u nás se zabýval studiem paroží jelenovitých na základě sbírky tchána rytíře Ferdinanda Fiscali, kterou počal rozšiřovat. Většinu exemplářů získal prof. Sallač díky bohatým osobním kontaktům v evropských zoologických zahradách a přírodovědných institutech nebo nákupem od preparátorských firem. Zároveň s povděkem přijímal dary od šlechticů, kteří mu trofeje přivezli z tehdy populárních loveckých výprav do exotických zemí. Sallačova sbírka paroží, druhá největší na světě, je uložena v Lesnickém, mysliveckém a rybářském muzeu Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Poprvé svou sbírku vystavil v roce 1908 v Praze na 60. valné schůzi České lesnické jednoty. Velkou pozornost sbírka vyvolala na mezinárodní výstavě ve Vídni v roce 1910. Sallač se snažil získat paroží se znaky charakteristickými pro jednotlivé rody a druhy, nikoli extrémně mohutné trofeje. Kromě paroží sbíral prof. Sallač i souroží dutorohých. Sbírka sloužila prof. Sallačovi i jako materiál pro vědeckou práci. Závěry svých rozsáhlých srovnávacích studií, v nichž se zabýval genetikou tvorby parožní koruny, shrnul v knize Die Kronenhirsche und Mendelschen Gesetze (Praha, 1912). I když jeho snaha o uplatnění Mendelových zákonů na hmotnost a členění paroží nenašla zastánce, nikdo nikdy nezpochybnil jeho sběratelskou píli a hlavně lesnickou odbornost. Navíc redigováním Spolkového časopisu pro lesnictví, myslivost a přírodovědu v letech 1899–1913 dokázal vytvořit dílo, které mu zajistilo významné místo v české zoologii. Od roku 1919 pomáhal Vilém Sallač jako soukromý docent vybudovat Vysokou školu lesního inženýrství při ČVUT v Praze a zároveň tam přednášel dendrologii, biologii lovné zvěře a lesnickou entomologii. Zemřel 2. června 1927 v České Lípě. Spolu s manželkou Rosalií (1853–1929) a nemluvnětem Barbarou Richterovou (1943–1943) je pochován v Chomutově.

Nahoře: trojice hrobů rodiny prof. Viléma Sallače; vpravo podstavec náhrobků rodiny Sallačových, uprostřed stéla rodiny Fiscali čili Sallačova tchána a tchyně, vlevo pomník Sallačovy švagrové rozené Fiscali a vdané do rodiny Fitzingerů. Dole: povalený pomník prof. Dr. Viléma Sallače a jeho ženy Rosalie.

Hrob rodiny Wernerových, pozice 9 Stejně jako v případě náhrobku rodiny Albrechtových (pozice 7) je jehlan tohoto náhrobku v dobrém stavu, dokonce jsou zachovány podobenky zesnulých. Adam Werner byl ředitelem chomutovského učitelského ústavu. 22

Hrob rytíře Antona Allassy von Löwenbach, pozice 10 Pravděpodobně jeden z nejstarších hrobů a pomníků na hlavním hřbitově byl zřejmě přemístěn z původního místa, neboť zesnulý zemřel 10 let před založením hřbitova. Pomník náleží, jak z nápisu vyplývá, c. k. plukovníkovi, rytíři královského sardinského řádu sv. Mauricia a Lazara, nositeli císařského Řádu sv. Stanislava s korunou a držiteli armádního kříže. Novogoticky řešený pomník s plastikami erbů nemá na hřbitově obdoby, hrobové místo patřilo kdysi rodině Töplerových, příbuzné rytíře Allassy von Löwenbach. Spolek pro vojenská pietní místa tento hrob uvádí jako vojenský, v centrální evidenci ovšem zanesen není. Hrobové místo není udržováno. 23

Hrobové místo neznámých, pozice 11 Původní hrobka, nebo spíše hrob v úmyslně koncipované podobě umělé ruiny nenese dedikaci ani jména. Hrobové místo má však zvláštní postavení, neboť znázorňuje nebo naznačuje, jak by mohla vypadat slušně a pietně upravená místa zemřelých, o jejichž hroby se již pozůstalí nestarají.

Hrob rodiny Storchových, pozice 12 Ostudně prázdné hrobové místo porostlé travou náleželo rodině Storchových a zejména starostovi města, na jehož vrub lze připsat nejvýznamnější rozvoj Chomutova v první polovině 20. století 5. JUDr. Ernst Ferdinand Storch se narodil 3. dubna 1865 v Bílencích jihovýchodně od Chomutova. Po přestěhování rodiny do Chomutova navštěvoval obecnou školu. V letech 1876–1884 studoval na chomutovském gymnáziu, po roční vojenské službě u 11. pěšího pluku v Praze vystudoval německou právnickou fakultu a v roce 1889 získal doktorát. Praktických právnických zkušeností nabyl u Krajského soudu v Mostě, Okresního soudu v Chomutově a u vídeňského advokáta dr. Pergelta. V roce 1897 si v Chomutově otevřel

spolu s JUDr. Otto Kűhnem v domě č. p. 395 v dnešní ulici Na Příkopech vlastní advokátní kancelář. Oženil se až ve čtyřiceti dvou letech. Vzal si za ženu Annu Františku Kateřinu Braunovou a měli spolu tři syny. Rodina žila v honosné vile u městského parku v dnešní Čelakovského ulici (někdejší Schillerstraße) v č. p. 854, dům dnes sousedí s areálem dětského domova a školní jídelny. 30. března 1910 byl E. Storch zvolen starostou města a stal se tak v pořadí sedmým starostou Chomutova, voleným od roku 1850. V tomto úřadě vydržel dlouhých 23 let, až do nuceného odchodu z funkce v prosinci 1933. Pouze pět měsíců, od února do července 1929, vykonávala správu města správní komise v čele s vládním komisařem. Během působení v obecní politice Storch celkem čtyřikrát (v letech 1910, 1919, 1923 a 1929) naprosto suverénně vyhrál komunální volby. V čele radnice vydržel nejdéle ze všech chomutovských starostů dvacátého století. A to zřejmě kvůli své schopnosti pevného postoje, otcovské péči o potřeby obyvatel města a organizačnímu talentu. Už v létě roku 1913 přilákal Storch k Chomutovu pozornost celé monarchie. Na necelé tři měsíce se totiž město stalo metropolí rakousko-uherského mocnářství, protože v Chomutově se konala Zemská výstava německých Čech, která měla ukázat vyspělost německo-českého průmyslu a zemědělství. Starosta Ernst Storch měl hlavní zásluhu na uspořádání a organizaci výstavy, jež měla příznivý vliv na podnikatelské prostředí regionu a byla celospolečensky úspěšná. Za uspořádání zemské výstavy byl Ernstu Storchovi udělen Řád železné koruny. V Oblastním muzeu v Chomutově se dodnes dochovala dvě vzácná pamětní alba v umělecké kožené vazbě, která věnovali muzeu právě starosta E. Storch a městská rada. Nezahálel ani v dobách nejtěžších, za 1. světové války. Za mimořádnou péči při správě Chomutova byl v roce 1917 Ernstu Storchovi udělen válečný kříž za civilní službu 2. třídy. Kromě každodenní péče o město nechal Storch na městském hřbitově vytvořit také vojenský hřbitov, důstojné místo posledního odpočinku chomutovských vojáků. Zároveň osobně dohlížel i na posílání balíčků na frontu. Stál také v čele delegace, která byla 11. dubna 1918 vyslána městskou radou do Vídně s úkolem vznést požadavek na zlepšení zásobovací situace města. V říjnu 1918 se mu spolu s radními podařilo vyjednat nápravu špatného zásobování potravinami a do Chomutova poté dorazilo 10 vagónů luštěnin z Haliče a zeleniny, hlavně brambor, za uvolněnou částku 250 tisíc korun.

V období 20. let až do vypuknutí krize se zasadil o změnu postoje k sociálně slabším vrstvám a v rámci pokrokové bytové politiky jim umožnil, i ve spolupráci s průmyslovými podniky, důstojnější bydlení. Město se tak rozrůstalo o nové bytové domy. Připsat lze Storchovi vliv na školství včetně založení české školy, umožnění výstavby české sokolovny, rozvoj lázeňství na Kamencovém jezeře, podporu výstavbě budovy nového gymnázia i okresního soudu, výstavbě horského hotelu s kamennou rozhlednou na Hutbergu (později Partyzán), stavbě sportovní haly v dnešní Mánesově ulici nebo založení muzea. Na přelomu let 1918 a 1919, v dobách snahy sudetských měst a obcí o samosprávu v provincii Deutschböhmen, jejíhož ustavení byl horlivým zastáncem, se zasadil o klid ve městě a osobně tlumil vášně. Národní hrdost a hluboké přesvědčení, že svým jménem a postavením může ovlivnit vývoj v Československu, ho přiměly vstoupit do vyšší politiky. V září roku 1919 tak stál u zrodu Německé národní strany (Deutsche Nationalpartei, DNP). Po nástupu Hitlera v Německu k moci v lednu 1933 navázaly DNP a DNSAP s novým fašistickým režimem úzkou spolupráci, která přesahovala běžný rámec spolupráce politických hnutí a ohrožovala základy československé demokracie. Proto byl 25. října 1933 vydán zákon č. 201/1933 Sb., o zastavování činnosti a rozpuštění politických stran. Podle odst. 1 tohoto zákona přišli všichni příslušníci DNP a DNSAP o všechny veřejné funkce v místní samosprávě, které získali volbou, jmenováním nebo jiným způsobem. 18. prosince téhož roku oznámil přednosta okresního úřadu dr. Theodor Wagner chomutovskému starostovi Ernstu Storchovi a dalším dvaceti členům městského zastupitelstva, že podle výše zmíněného zákona zanikla platnost jejich mandátů. Příslušnost E. Storcha k DNP proto ukončila jeho třiadvacetileté působení v úřadu starosty. Do komunální politiky se poté již nikdy nevrátil. Ernst Storch zemřel na zánět plic dne 23. května 1938 v pět hodin odpoledne ve svém domě. Bylo mu 73 let. Smuteční průvod začal na náměstí plném lidí, neboť s věhlasným starostou se chtělo rozloučit celé město. Po smutečních proslovech vyrazil průvod ke hřbitovu, i ten byl plný Chomutovanů. Ernst Storch byl pohřben 27. 5. 1938 do rodinné evangelické hrobky na chomutovském hřbitově, do rohového dvojhrobu č. 48 v díle VII. Hrob zakoupil už Storchův otec Franz Storch 23. 3. 1876 a byl v něm pohřben spolu se svojí ženou Annou. V úterý 31. května 1938 ještě místní skupina Svazu Němců uspořádala ve velkém sále 26

městského divadla poslední rozloučení s Ernstem Storchem. Slavnost zahájil místní filharmonický orchestr pod vedením dirigenta Franze Strunze. Smuteční slavnost ukončila píseň Antona Günthera „Feieromd“ v podání chomutovských pěveckých spolků pod vedením Franze Roschera.

Dnes se po rohovém hrobě JUDr. Ernsta Ferdinanda Storcha, na snímku vymezeného hromádkami listí, slehla zem. Jedinou připomínkou toho, že v Chomutově žila tak významná a výrazná osobnost, je památník německým spoluobčanům (viz pozici 1) u vchodu do starší části hřbitova.

Náhrobek Antona Gnirse, pozice 13 Náhrobek významné osobnosti Chomutova je dílem krásenského sochaře Williho Russe a byl nedávno restaurován. Náhrobek je dobře udržován. Anton Gnirs, rodák (1873) ze Žatce, prožil dětství a mládí v Chomutově. Po absolvování chomutovského gymnázia a pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity působil jako zemský konzervátor památkové péče v Pule v Istrii. Od roku 1925 působil pod pražským archeologickým ústavem a jako státní konzervátor památkové péče byl pověřen výzkumem takzvané Limes romanus, hlavně ve Stupavě na Slovensku a v Mušově na Moravě. Výsledky svých bádání publikoval mimo jiné také v chomutovském časopise pro archivnictví a muzejnictví. V Chomutově se také v roce 1917 oženil. Za významné jsou považovány jeho výzkumy chebského a loketského hradu. Zemřel 10. prosince 1933 v Lokti. Pochován je v rodinné hrobce Steinových v Chomutově.

Hrob rodiny Stübigerových, pozice 14 Hrob Gerharda Stübigera a jeho manželky je jeden z výstavnějších a zaslouží si trvalou péči. Gerhard Stübiger (25. 2. 1921 – 9. 5. 2001) se narodil v rodině majitele obuvnické továrny v Horní Vsi. Po studiích nejprve na chomutovském, poté na doupovském gymnáziu absolvoval reálnou školu v Lokti. Poválečná internace v mosteckých dolech mu vynesla post pomocného geologa, ovšem znalosti geologie nakonec zúročil ve Výzkumném ústavu SHD v Mostě. Gerhard Stübiger spolupracoval s chomutovským muzeem nejen jako člen muzejní a redakční rady, ale jako nevyčerpatelný zdroj znalostí regionální historie, jeho zásluhou také vyšla rozsáhlá českoněmecká publikace o zaniklých obcích Historičtí svědkové doby. Od roku 1991 vedl Svaz Němců – region Krušné Hory.

Hrob Franze Richtera, pozice 15 Nahnutá stéla v trávě na neudržovaném hrobovém místě nese jméno držitele mnoha vyznamenání. 30

Hrob rodiny Dautových a Grosseových, pozice 16 Nepřehlédnutelný rohový hrob Dautových působí opuštěně, přestože kdysi náležel rozvětvené chomutovské stavitelské rodině, jejíž podnikatelské úsilí dodnes zdobí centrum Chomutova. Na příklad v ulici Na Příkopech stojí budovy, jichž je autorem Ludwig Daut. Mezi jmény osob rodině spřízněných je nepřehlédnutelný Anton Edward Grosse (1860–1924), hudební skladatel a manžel jedné ze sester Dautových. Narodil se v Chomutově a ve městě působil jako divadelní kapelník, ředitel hudební školy, varhaník a ředitel kůru v městském farním kostele v Chomutově a od roku 1919 vedl kapelu městských ostrostřelců.

Hrob rodiny Gelinekových, pozice 17 Výstavný, zdánlivě strohý, umělecky pojatý náhrobek patří významné chomutovské rodině podnikající v papírenském průmyslu, z níž významný byl Fridolin Gelinek (1854–1929), narozen v Kryštofových Hamrech. Rodina podporovala také společenské dění, například Ing. Leonard Gelinek byl vedoucí finančního výboru stavby sportovního domu (tělocvičny Jahnturnhalle). Náhrobek je poškozen, dvě rohové sochy a pravá deska zmizely, hrobové místo je zarostlé travou. V nedávné době o ně projevil zájem český poplatník, neboť bylo správou hřbitovů nabízeno k prodeji. Jak je uvedeno v úvodu kapitoly, na řadě náhrobků chomutovského hřbitova je autorská značka Gelinek, respektive F. Gelinek, ovšem není prokázána spřízněnost s podnikatelskou rodinou.

Hrobové místo Patzeltových, pozice 18 Náhrobky věnované rodině Patzeltových a spřízněné rodině Knoblochových jsou v současné době dobře udržovány zásluhou Ing. A. Hlaváčkové v dnešní příbuzenské linii. Poloha vedle sousedního hrobového místa rodiny Leidlových není náhodná, i s nimi byli Patzeltovi v příbuzenském vztahu. Patzeltovi byli častými mecenáši počinů v Chomutově, byly to rodiny obchodníků (Wenzel Patzelt) a klenotníků (Adolf Patzelt). Data Otto Patzelta na soklu tmavého náhrobku navíc hrobové místo začleňují mezi vojenské hroby evidované Spolkem pro vojenská pietní místa. Mezi hroby Patzeltů a Leidlů stojí náhrobek rodiny profesora Antona Ihla (vlevo, mimo záběr), jehož žena Anna byla rozená Patzeltová.

Hrob rodiny Leidlových, pozice 19 Značně zanedbaný rozsáhlý hrob rodiny Leidlových by si nesporně zasloužil renovaci a poté stálou péči. Je v něm totiž pochován muž, který jako první ohromil Chomutov jednou z nejvýznamnějších vymožeností moderní doby: promítáním filmů v kamenném kině. Karl Leidl (1. 9. 1868 – 14. 8. 1930) byl majitelem kina, které po roce 1945 dostalo jméno Praha. Původně se jmenovalo Zentral a bylo poprvé otevřeno 14. září roku 1915. Spolu s Karlem Leidlem jsou v hrobě pochováni příslušníci jeho rodiny včetně batolete. Ze čtyř náhrobních desek se jmény pohřbených se však dochovaly pouze tři. Karel Leidl zemřel na následky autonehody v Telšském údolí u Jirkova.

Hrob rodiny Zieglerových, pozice 20 Na náhrobku se zajímavými štukatérskými prvky chybějí desky se jmény, zasvé vzalo i masivní brlení.

Hrob rodiny Leichtových, pozice 21 Honosné hrobové místo, kupodivu s nepříliš poškozeným náhrobkem, je Spolkem pro vojenská pietní místa evidováno jako hrob vojenský. K. W. Leicht padl na východní frontě.

Hroby chomutovských hokejistů, pozice 22 Původně tři, dnes pouze dva hroby leží vedle sebe v oddělení 21 chomutovského hřbitova. Jsou to místa posledního odpočinku obětí leteckého neštěstí, které v roce 1956 krutě zasáhlo chomutovský hokej jen několik měsíců po získání druhého místa v republice v sezoně 1955–1956. Mužstvo tehdy v listopadu sehrálo čtyři vítězné zápasy na turnaji ve Švýcarsku. Při návratu z Curychu 24. listopadu neodletěli s mužstvem hráči Miroslav Pašek, Zdeněk Nový, Ondřej Borovička a funkcionáři Jan Výborný a Stanislav Vaisochr a domů se vydali až následným letem. Jejich letadlo se však krátce po startu zřítilo a všichni na palubě zahynuli. Dodnes není známo, zda za příčinou neštěstí stála technická závada, nebo výbuch, který byl rovněž vyšetřován. Miroslav Pašek a Zdeněk Nový v Chomutově pohřbeni nebyli. Pohřbu ostatních tří obětí se zúčastnily tisíce lidí. Poslední cesta na hřbitov vedla symbolicky od zimního stadionu. Každou rakev s ostatky nesli čtyři hráči oblečeni v dresech. Protože ostatky tehdy pouze osmnáctiletého Ondřeje Borovičky byly později exhumovány, místo jeho hrobu zůstává prázdné. Obklopují ho hroby jednoho ze zakladatelů poválečného chomutovského hokeje a předsedy tělovýchovné jednoty Jana Výborného (vlevo) a vedoucího mužstva Stanislava Vaisochra.

Zděná, uzavřená hrobka rodiny Šalvatových, pozice A Jedna ze dvou užívaných hrobek, tato je nejlépe udržována a její úprava, respektive oprava, by mohla být vzorovou pro záchranu ostatních hrobek tohoto typu.

Zděná, uzavřená hrobka neznámé rodiny, pozice B Ze stavebního, statického hlediska je hrobka v pořádku. Užívána je jako sklad správy hřbitovů. Zadní vnitřní stěnu zdobí větší socha žehnajícího Krista. 38

Zděná, uzavřená hrobka neznámé rodiny, pozice C Hrobka se zajímavými architektonickými prvky má propadlý strop a děravou střechu.

Zděná, uzavřená hrobka rodiny Markových, pozice D Hrobka by mohla být názornou ukázkou užití různých stylů architektury dob minulých. Bohužel má propadlý strop a děravou střechu. Náhrobní desky rodiny Markových a Faschinských jsou částečně dochované. 39

Zděná, uzavřená hrobka rodiny Šaňkových, pozice E Druhá hrobka ze dvou v současnosti užívaných náleží nyní rodině Šaňkových. Ač je o ní pozůstalými pečováno, stav střechy a okapů její stav degraduje.

Likvidace hrobů pokračuje… Postupné ničení starých hrobů a jejich nahrazování je časté a pokračuje přes doporučení příslušných bodů příručky pro obce K péči o opuštěné německé a další hroby na hřbitovech v České republice. V pátek 13. října zachytili autoři zprávy likvidaci německého hrobu Wenzela Tobera a jeho rodiny na hrobovém místě č. 29b v díle IV. Vykopaná zemina byla odkládána na sousední, rovněž německý hrob na hrobovém místě č. 30. O týden později, 20. 10., byla do země pochována občanka Chomutova v sousedství hrobu Andersových (pozice 3) na hrobovém místě č. 3 v díle II, kde byl v minulosti rovněž hrob německého Chomutovana. Těžká náhrobní deska s tesaným křížem byla odložena na pohřební místo č. 1, za nárožní strom, z druhé strany hrobu Andersových.

M Ě S T S K Ý H Ř B I T O V, HISTORICKÁ ČÁST pozice vybraných hrobových míst

M Ě S T S K Ý H Ř B I T O V, HISTORICKÁ ČÁST hroby zahynulých hokejistů, pozice 22

HŘBITOV V HORNÍ VSI ul. Elišky Krásnohorské; GPS: N 50°27.94862‘, E 13°23.46978‘

Historie, umístění a stav 6 Horní Ves, dnes městská část Chomutova, náležela v minulosti k panství Červeného hrádku. V rámci politického okresu Chomutov byla do roku 1928 obcí samostatnou. Dne 1. 8. 1928 byla připojena k Chomutovu. Hřbitov v Horní Vsi, v současné ulici Elišky Krásnohorské, byl založen roku 1873, protože původní hornoveský hřbitov u kostela sv. Barbory v dnešní ulici Lipské již pohřebním účelům nevyhovoval. Nový hřbitov na ploše ve tvaru pětiúhelníku má dvě brány, východoseverovýchodní vstupní je kovaná, severozápadní je dřevěná, očividně užívána jen málokdy a pouze k provozním účelům správy hřbitovů. Hřbitov je umístěn přibližně 470 m západně od kostela sv. Barbory v Horní Vsi (měřeno od vstupní brány ke kostelu) a byl zbudován při tehdejší původní stezce přes Krušné hory do Saska, při spojovací cestě na trase Chomutov, Horní Ves, Černý vrch se sedlem Hradiště, Strážky a Křimov. Hřbitov lze dělit pomyslně na dvě části vymezené dělící páteřní zdí: část jihovýchodní a část severozápadní. Základní, původní vnitřní řady hrobů jsou orientovány zhruba ve směru severovýchod–jihozápad, anebo jsou umístěny u obvodních zdí a oboustranně při vnitřní páteřní zdi. Nové hroby buď základní linie sledují, anebo jsou jejich řady umístěny napříč vůči základním liniím. Složitější situace je na paloučku dětských rovů v historické části hřbitova, avšak jakoby chaotické uspořádání hrobových míst je jen zdánlivé. Nepatrně viditelné hrůbky mezi stojícími pomníčky totiž dosvědčují, že řazení a umisťování dětských hrobů mělo kdysi řád. Dětské hroby jsou bohužel zároveň jedním z výrazných dokladů mizivé starostlivosti o staré hroby a pomníky na hřbitově v Horní Vsi. Péče o tuto část hřbitova je omezena pouze na seče trávy a úklid listí, v travnatém porostu mezi stromy lze jen tušit, kde byl u vytyčeného dětského hřbitova původní chodník. Nejinak jsou na tom i jiné pasáže historické části hřbitova, zejména v přední, jihovýchodní části, vlevo od hlavní brány. Zároveň lze na celé ploše historické části hřbitova spatřit, že některé náhrobky jsou 43

skryty v zeleni, například v břečťanu nebo v nezastřižených jehličnanech, proto byl často při průzkumu nutný zásah do vegetace, aby bylo vůbec možno zjistit, zda má hrob náhrobek se jmény pochovaných. Srovnání současného stavu hřbitova (v říjnu 2017) a stavu při terénním průzkumu na jaře a v létě roku 2014 bohužel nevyznívá kladně, neboť poškozených hrobů a náhrobků přibylo, nebo se jejich stav zhoršil. Některá dosud patrná hrobová místa již ani nejsou zakreslena v stávající provozní mapě správy hřbitova. Mnohé hroby jsou propadlé, občas plné vody, náhrobky jsou povaleny, anebo přímo chybějí. Písmo, štuky, grafická díla na náhrobcích jsou v mnoha případech setřené, vylámané, rozbité. Některé nápisy, ač vcelku zachované, jsou vlivem klimatických podmínek a absence údržby stěží čitelné. U hřbitovních zdí lze sice lokalizovat hrobová místa, ale u řady z nich chybějí náhrobky, ty jsou ze stěn strhány, mnohdy viditelně úmyslně poškozeny. Kriticky se ke stavu náhrobků a hrobů v historické části hornoveského hřbitova stavějí i plátci hrobových míst v části novodobé. Ovšem mnozí, jak vyplynulo z náhodných rozhovorů, nevolají po renovaci, nýbrž po úplném odstranění zničených hrobů. Příznivě vyznívá skutečnost, že při průzkumu nebylo doloženo, že by v období 2014–2017 byl některý ze starých hornoveských hrobů nahrazen hrobem novým.

Významné a zajímavé hroby a náhrobky hornoveského hřbitova Během průzkumu jsme se zaměřili na hroby, náhrobky a pomníky, které by mohly z hlediska regionální historie a ve společenských souvislostech oslovit místní obyvatele a přilákat i veřejnost turistickou a jež by zároveň měly být v rámci případné renovace památných hrobových míst upřednostněny. V obou částech hřbitova, i v té novodobé, jsou pomníky mladých mužů zemřelých v období obou světových válek. I když tak není na pomnících vždy výslovně uvedeno, další pátrání by mohlo objasnit, zda to nejsou pomníky mužů padlých. V tom případě by měly být tyto hroby považovány za vojenské, válečné. Spolek pro vojenská pietní místa jich na celém hřbitově v Horní Vsi dohledal 18, jsou jak v novodobé (hroby české a 1 sovětský), tak v historické části (hroby německé a 1 sovětský) 7. V Centrální evidenci válečných hrobů jsou však vedeny pouze dva, oba sovětské 8. 44

Z dosavadního zjištění vyplývá, že honosnější hroby a pomníky ve větším počtu mají na hornoveském hřbitově například rodiny Görgových a Seifertových, ale i dalších, uvedených blíže v obrazové části kapitoly. Pátrání po významu osobností usnadňují u řady hrobů nejen jména a osobní data, ale i uveřejněné podnikatelské nebo společenské zaměření, odbornost, povolání a poslání. Výsledek pátrání může z regionálního hlediska rozšířit řadu turisticky zajímavých cílů na hornoveském hřbitově. Zřejmě kulturně-společensky nejatraktivnějším cílem hornoveského hřbitova by mohl být rodinný hrob Josefa Knoblocha (více v obrazové části), regionální historiky osloví poslední místo odpočinku Josefa Jakoba (rovněž dále). Pozice vybraných hrobových míst jsou vyznačeny v mapě. Obrazová část kapitoly začíná vně hřbitova, i tak upozorňuje na významný památník, který s hřbitovem přímo sousedí. Je jím sousoší Sejmutí z kříže. Stojí před hřbitovem v Horní Vsi, před jeho východoseverovýchodní vstupní bránou, ale za součást pietního místa je považováno již 40 let, a proto je i uvedeno v této zprávě. Původně stálo na Vinohradském vrchu v Mostecké ulici poblíž gymnázia, naproti kapličce (z roku 1692), která zůstala dodnes zachována. Sousoší vzniklo v roce 1725 v místech švédského vojenského tábora na paměť hrůz třicetileté války, stejně jako kaplička. Překážet začalo v 70. letech 20. století, ve prospěch rozšíření Mostecké ulice bylo proto v roce 1977 přemístěno k hornoveskému hřbitovu. Sousoší pravděpodobně pochází z dílny černovických kamenických mistrů z první třetiny osmnáctého století.

Sousoší Sejmutí z kříže, pozice 1 I přes restaurování v roce 1977 je dnes pískovcová plastika s reliéfy na podstavci bohužel dosti poškozena. 46

Hrob rodiny Fisherových a Kellnerových, pozice 2 Architektonicky a umělecky ojediněle ztvárněný náhrobek je značně poškozen zejména povětrnostními vlivy. 47

Hrob rodiny Gamlichových, pozice 3 Náhrobek rohového hrobu selské rodiny je zdoben plastikou (detail níže) vyjadřující příslušnost ke stavu: pluh, klasy v pytlích, cep a kosa. 48

Hrob Josefa Knoblocha, pozice 4 Význam přesahující hranice regionu má velmi poškozený hrob u jihovýchodní zdi v jihovýchodní části hřbitova. Pochovaný Josef Knobloch (1823–1914) byl vlastníkem pivovaru a především v závěru své kariéry prezidentem Spolku pro průmysl pivovarnický v království Českém. Podle žurnálu Kvasný průmysl č. 4 z roku 2005, kapitoly Stručná historie spolku pro průmysl pivovarský v království Českém na str. 142, se padesátiletý Josef Knobloch, ještě coby sládek z pivovaru Práče, stal v listopadu roku 1873 prvním předsedou tohoto spolku. Zdroj v anglickém překladu na rozdíl od českého uvádí, že pivovar Práče stál blízko Prahy (Práče je dnes pomístní název lokality ve čtvrti Zahradní Město v Praze, tam i ul. Práčská). Vzhledem k rozsahu celého hrobu a náhrobku je to zcela jistě hrob rodinný, což napovídá, že Josefa Knoblocha na hřbitově pochovala jeho hornoveská rodina, o níž bohužel dosud nemáme žádné zprávy. Pozn.: Hrob není v mapě správy hřbitova vyznačen.

Hrob Josefa a Anny Jakobových, pozice 5 Poměrně zachovalá stéla náhrobku (vlevo) opřená o zadní náhrobek přilehlého hrobu uvádí, že Josef Jakob (1824–1903) byl revírník panství Červeného hrádku v držení rodu Buquoyů. Z regionálního hlediska má náhrobek význam v příslušnosti zesnulého k výše postavenému personálu rozsáhlého panství Červeného hrádku. Pozn.: Na rozdíl od sousedního hrobu rodiny Ulrichovy není hrob Jakobových v mapě správy hřbitova vyznačen.

Hrob Sophie, pozice 6 Umělecky zajímavě ztvárněný pomník, avšak poškozený, uvádí pouze křestní jméno zesnulé dvacetileté dívky Sophie (1877–1897). 51

Čtveřice zanedbaných a poškozených hrobů, pozice 7

Náhrobek rodiny Libichových, pozice 8 Zanedbanost hrobu rodiny strojvůdce umocňují čtyři vzrostlé túje v rozích hrobu. 52

Pomník obětem pracovního tábora, pozice 9 V jihovýchodní části hřbitova, na západojihozápadní zdi, je v samostatném, poměrně slušně udržovaném oddělení instalován pomník obětem pracovního tábora, za 2. světové války vybudovaného v bývalých dragounských kasárnách v Lipské ulici u kostela sv. Barbory. Obětmi tábora byli Sověti, pravděpodobně vesměs ruské národnosti, na náhrobku je uvedeno 58 jmen mužů a žen, kteří zemřeli nebo byli zavražděni mezi červnem 1943 a dubnem 1945 v Chomutově. Pomník je do této zprávy zařazen jako doklad současné příkladné péče o hroby a pomníky osob zemřelých před 8. květnem 1945. Původní deska pomníku byla totiž ještě do léta 2014 zhotovena z černého tvrzeného skla a jména zahynulých vězňů byla vyvedena zlaceným písmem. Nyní má novou podobu. Pietní místo je zaznamenáno v Centrální evidenci válečných hrobů.

Hrob rodiny Frankových, pozice 10 Ačkoli je hrobové místo udržováno pouze sečí trávy a úklidem listí, kupodivu je zachována střízlivě pojatá stéla náhrobku, a dokonce i jedna z podobenek. 54

Hrob rodiny Strechových, pozice 11 Na rozdíl od sousedního náhrobku (pozice 10) byl pomník pojat architektonicky velkolepěji, se zdobenou hlavicí náhrobku. Zanedbaný pomník je zároveň dokladem o působení českého etnika (Střecha v transkripci Strecha) v sudetoněmeckém prostředí a o národnostně smíšených manželstvích a provázanosti s rodinami německými (české rodiny Strechových a německé Tobischových).

Hrob rodiny Langerových, pozice 12 (nahoře) Hrob neznámé rodiny, pozice 13 Hrob Langerových je opět dokladem velkolepě pojatého pietního místa, původně ohraničeného sloupky se zábradlím. A hrob neznámé rodiny s pomníkem z jednoho kusu kamene, jakoby skály, nemá na hornoveském ani chomutovském hřbitově obdoby. 56

Hrob rodiny Bilek-Frischových, pozice 14 Střízlivě pojatý náhrobek je velmi poničen, avšak kupodivu se dochovala podobizna zesnulé. Pomník je dokladem národnostně smíšeného manželství, stvrzeném ve složeném příjmení rodiny. 57

Hřbitovní kříž, pozice 15 Kříž stál původně u kostela sv. Barbory v Horní Vsi. Datován je k roku 1763. Uvnitř hornoveského hřbitova je to sakrální památka nejstarší. 58

Pohled I (nahoře) a pohled II Hroby provalené, zatopené vodou, bez okrasných a zdobných prvků… vskutku zahrada zelená… 59

Pohled III (nahoře) a pohled IV Stav náhrobků dráždí i obyvatele Horní Vsi. Mnozí z nich však zvelebení pietního místa spatřují v odstranění hrobů a náhrobků. 60

Pohled V (nahoře) a pohled VI Vegetace vítězí, pomalu mizí i dětský hřbitov (dole).

HŘBITOV V HORNÍ VSI, HISTORICKÁ ČÁST pozice vybraných hrobových míst

SHRNUTÍ A DOPORUČENÍ Souhrnné hodnocení Čerstvý průzkum a dokumentace chomutovských hřbitovů potvrdily, že za uspokojivě udržované pietní místo lze v Chomutově považovat pouze hřbitov židovský. Historické části hřbitova v Beethovenově ulici a hřbitova v ulici Elišky Krásnohorské jsou však ve stavu, který svědčí nejen o všeobecně lhostejném přístupu k hrobovým místům dávných obyvatel Chomutova, ale i o postoji k Smlouvě mezi Spolkovou republikou Německo a Českou a Slovenskou federativní republikou o dobrém sousedství a přátelské spolupráci 9 z roku 1992, zejména k dodržování smluvních článků č. 24 a 30. Autoři této zprávy se domnívají, že dosavadní procedurální postup správ hřbitovů všeobecně je při rušení pohřebního místa dle zákona o pohřebnictví č. 256/2001 Sb. 10 umožněn jistou mírou kolize mezi příslušným odstavcem zákona o pohřebnictví (§ 29, odstavce 4 a) a b)) a výše uvedenými články česko-německé smlouvy. Autoři si uvědomují, že je velmi složité – a mnohdy neúčinné – vyzývat formou oznámení ve vývěskách bývalé majitele a poplatníky k uzavírání a plnění smluv k hrobovým místům. Správa hřbitovů navíc není povinna dohledávat příbuzné, neumožnuje jí to ani zákon o ochraně osobních údajů, a vyhledávat potomky zesnulých prostřednictvím genealogických webů nebo sociálních webových sítí je pro ni časově i technicky náročné. Avšak že jsou odstavce zákona o pohřebnictví upřednostňovány před odstavci česko-německé smlouvy, zjistili autoři během jednoho jediného týdne. Na místě dvou starých německých hrobových míst hřbitova v Beethovenově ulici vznikly dva nové hroby, hrazené čerstvými nájemci. A další neplacená hrobová místa jsou stále nabízena. Tento jev bohužel směřuje k nenapravitelné likvidaci hrobů. Škoda, která tím vzniká, je nevratná. Za zvláštní považují autoři také přístup k válečným, vojenským hrobům. Odstavec 6 paragrafu 29 zákona o pohřebnictví říká, že „u válečných hrobů (dle § 8 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění zákona č. 132/2000 Sb.) se užívací právo poskytuje bezplatně na neomezenou dobu“. Na obou městských hřbitovech je dokladováno celkem 133 vojenských hrobů, ale pouze 4, jen sovětské, jsou v centrální evidenci. Samozřejmě že mezi vojenskými, válečnými hroby jsou poslední místa 63

odpočinku německých vojáků, ovšem tato skutečnost neubírá hrobům právo na důstojné označení. Neubírá ji ani hrobům padlých Čechů, kteří zvláště za 1. světové války bojovali nejen jako legionáři, ale mnohdy i pod stejným praporem jako padlí Němci.

Návrh směru vývoje Na jaře 2017 byla vytvořena příručka pro obce K péči o opuštěné německé a další hroby na hřbitovech v České republice a její německá verze Pflege der verlassenen deutschen und anderen Gräber auf Friedhöfen der Tschechischen Republik. Za vznikem příručky stojí Pracovní skupina pro řešení situace německých a dalších hrobů na hřbitovech v ČR, vytvořená Radou vlády pro národnostní menšiny. Příručka byla ministerstvem pro místní rozvoj zaslána v červnu 2017 vybraným obcím včetně Chomutova. V souladu s příručkou, manuálem k řešení skličující situace v historických částech chomutovských hřbitovů, také autoři vidí směr, jakým se vydat: 1. Přestože je správa hřbitovů povinna postupovat dle zákona o pohřebnictví, město Chomutov by prioritně mělo vycházet z česko-německé smlouvy, jež je závazná právě pro obce, protože jen tak může město zastavit plošnou devastaci, nebo dokonce likvidaci starých pietních míst, zejména německých, která již nelze předat majiteli čili poplatníkovi. 2. Město by mělo vytvořit ucelený seznam dosud zachovaných starých hrobů. 3. Město by mělo stanovit rozsah ochrany vybraných hrobových míst coby historických památek, anebo ochrany přímo celých historických částí hřbitovů, a mělo by určit rozsah obnovy vybraných hrobů nebo historických částí hřbitovů. 4. Město by mohlo k záchraně a ochraně významných hrobových míst využít nabízených a otevřených dotačních programů, popřípadě mecenášství. 5. Městu se přímo nabízí zahrnout vybrané hroby coby historicky významná místa do turistické nabídky. Za přednostní v současné době považují autoři záchranu následujících hrobů a pomníků.

1. Hrobové místo s pomníky rodiny dr. Viléma Sallače hřbitov v Beethovenově ulici, pozice 8 Povalený náhrobek přímo vybízí k jeho odcizení, nebo přímo zničení. Oprava je nanejvýše nutná. Oživeny by měly být i nápisy na pomnících spřízněných rodin von Fiscali a Fitzingerových na stejném hrobovém místě. Nabízí se spolupráce s Českou 64

zemědělskou univerzitou v Praze formou patronace.

2. Hrob rytíře Antona Allassy von Löwenbach, hřbitov v Beethovenově ulici, pozice 10 Neogotický unikátní pomník s plastikami erbů je zřejmě nejstarší na hlavním hřbitově. Jeho ošetření a ochrana jsou nutné, obnoveny by měly být náhrobní desky spřízněné rodiny Töplerových. Zednické práce vyžaduje i zeď, k níž je pomník přistaven. Hrobové místo je pouze sečeno. Hrob je považován za válečný, ovšem není v centrální evidenci. Nabízí se patronace nad péčí o hrobové místo ze strany vojenských spolků a military klubů.

3. Hrob rodiny Storchových hřbitov v Beethovenově ulici, pozice 12 Hrob již neexistuje, ale protože patřil jednomu z nejvýznamnějších starostů Chomutova, bylo by dobré uvažovat nikoli o replice, ale o důstojném pietním místě, jaké leží na pozici 11 hlavního hřbitova (viz obrazovou část kapitoly), s náhrobními deskami. Údržba pietního místa by měla být finančně zaopatřena z rozpočtu města.

4. Hrob rodiny Leidlových hřbitov v Beethovenově ulici, pozice 19 Průkopník filmového umění, přesněji propagátor filmového umění v prvním kamenném kině v Chomutově a jeho rodina by měli mít zcela určitě důstojně opravený hrob včetně zajímavého pomníku. Ochrana a péče by měly být zcela v gesci města.

5. Zděné hrobky hřbitov v Beethovenově ulici, pozice B, C a D Hrobky C a D vyžadují statické posouzení a téměř úplnou rekonstrukci. Jsou cenné architektonickým pojetím střídání více slohů. Hrobka B, ač v přijatelném stavu, je necitlivě využívána jako skladiště. Zachovaná socha žehnajícího Krista je až neuctivě obklopena regály s nádobami. Po rekonstrukci z rozpočtu města by bylo vhodné je nabídnout k pronájmu, čímž by bylo vyřešeno financování péče o ně.

6. Rodinný hrob Josefa Knoblocha hřbitov v ulici E. Krásnohorské v Horní Vsi, pozice 4 Hrob s pomníkem s celozemským významem je v dezolátním stavu, potřebuje rozsáhlou opravu. V mapce hřbitova již veden není. Nabízí se mecenášství a patronace pivovaru, ať už nadnárodního, značkového, rodinného, anebo místního soukromého.

Rozšíření nabídek cestovního ruchu Před časem Oblastní muzeum v Chomutově zpracovávalo podklady pro městské turistické okruhy, na nichž vytyčilo pozoruhodnosti, významná místa a objekty připomínající historii města. K nim byly již tehdy zařazeny některé hroby. Podle dostupných informací byly v rámci projektu Cíl 3 skutečně mapy centra města a okolí Chomutova vytvořeny a vyznačené prohlídkové trasy jsou uzpůsobeny k pohodlnému prohlížení v mobilních zařízeních a zároveň jsou k dispozici zdarma v tištěné podobě v chomutovském městském informačním centru. Některé význačné hřbitovní památky jsou součástí turistické trasy č. 6. Tato zpráva nabídku zajímavých hrobových míst rozšiřuje a výše jmenovitě určuje hroby a památníky, které by k rozšíření nabídky turistických cílů přispěly ihned, budou-li ovšem bezodkladně ošetřeny a chráněny. Někoho do města přiláká hrob prezidenta pivovarského průmyslu, jiného hrob sprostředkovatele filmové zábavy, další bude hledat pomník průkopníka myslivosti a lesnictví jak mocnářství, tak mladé první republiky… Takto pojatá rozšířená nabídka však vyžaduje vklad do značení přístupu k zajímavým pietním místům a kreativitu při zhotovení poutačů a rozcestníků a samozřejmě cedulek označujících samotné hroby. Hřbitovy by měly být zároveň vybaveny orientačními plány (současný má pouze hlavní hřbitov) a u vybraných hrobových míst by měl být opět na vhodně řešené ceduli zveřejněn krátký, ale obsažný text s životopisem pochovaného. Návaznost na turistické stezky a cyklostezky lze řešit s Klubem českých turistů, ten je schopen zanést nové trasy a významná místa na chomutovských hřbitovech do map a zařídit výrobu a instalaci aktualizovaných směrovek a rozcestníků. Nejbližšími cyklostezkami, z nichž lze dojet k židovskému a hlavnímu hřbitovu v Beethovenově ulici, jsou úseky trasy č. 3080 Spořice–Černovice a č. 3034 Chomutov–Údlice. Turistická cesta 66

poblíž trasu nemá. Hornoveský hřbitov je poblíž cyklostezky č. 3078 na trase Chomutov – Bezručovo údolí a žlutě značené turistické stezky Chomutov–Hradiště. Město by však nemělo myslet jen na finanční efekt plynoucí z přílivu turistů zvenčí. Rozšíření turistické nabídky o vybrané památníky a hroby bude mít význam především pro místní obyvatelstvo, zejména pro školy a mládež. Rodí se tak šance, že mladá a další generace, až se blíže seznámí s historií svého města, i s tou méně lákavou, či dokonce dosud zapovězenou, se oprostí od předsudků a budou na dějiny Chomutova hledět s respektem a pochopením.

POZNÁMKY 1. K historii židů v Chomutově: V. Růžek, Chomutovští židé, PPŽ 89/3, str. 77. 2. K historii městského hřbitova: Chomutov, Historický průvodce a zajímavosti města, OŠaK MNV v Chomutově, 1978. 3. Spolek pro vojenská pietní místa: http://www.vets.cz/vpm/mista/skupina/134-cvchomutov-hrbitov. 4. Centrální evidence válečných hrobů: http://www.vuapraha.cz/. 5. Výtah z: Chomutovský starosta JUDr. Ernst Storch (1865–1938, katalog výstavy 2008; J. Hirsch, S. Děd, Obl. muz. v Chomutově, 2008 6. K historii hornoveského hřbitova: Z. Binterová, Horní Ves, PPŽ, 79/4, str. 121. 7. Spolek pro vojenská pietní místa: http://www.vets.cz/vpm/mista/obec/353-chomutov/ Eli%C5%A1ky%20Kr%C3%A1snohorsk%C3%A9/. 8. Viz poznámku 4. 9. Česko-německá smlouva: https://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/ Smlouva-mezi-Spolkovou-republikou-Nemecko-a-Ceskou-a-Slovenskou-FederativniRepublikou-o-dobrem-sousedstvi-a-pratelske-spolupraci.pdf. 10. Zákon o pohřebnictví: http://zakony-online.cz/?s166&q166=all.

Pozn.: Údaje a informace o vybraných osobnostech pocházejí z archivních materiálů Oblastního muzea v Chomutově nebo autorů.

OBSAH Projekt Zahrada zelená

Židovský hřbitov

Městský hřbitov v Chomutově

Hřbitov v Horní Vsi

Shrnutí a doporučení

Realizováno za finanční podpory statutárního města Chomutova

Michal Bečvář, Hugo Sedláček Zahrada zelená Vydalo Oblastní muzeum v Chomutově, p. o., Palackého 86, 430 01 Chomutov, v roce 2017. Grafická úprava, tisk a vazba: TRIFOR Studio ISBN: 978-80-87898-16-1