Ad gloriam Dei. Moravští misionáři v 16.-18. století by Vědecká knihovna v Olomouci

Ad gloriam Dei Moravští misionáři v 16.–18. století Katalog výstavy

Olomouc 2013

Ad gloriam Dei Moravští misionáři v 16.–18. století Vědecká knihovna v Olomouci 2. 5.–28. 6. 2013

Výstava Koncepce: Petra Kubíčková, Lubomír Novotný, Miloš Korhoň Texty: Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafická úprava: Miloš Korhoň

Katalog Texty: Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafická úprava: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: BooksPrint s. r. o. Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 1. vydání Olomouc 2013

ISBN 978-80-7053-300-0 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2013

Obsah Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Křesťanské misie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Dějiny jezuitů s přihlédnutím k českým zemím od založení po zrušení řádu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Vnitřní misie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Křesťanští misionáři v zámoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Moravští misionáři 16.–18. století v zámoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Jezuitští misionáři z české provincie v Americe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Jezuitští misionáři z české provincie v Tichomoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Jezuitští misionáři z české provincie na východě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Františkánští misionáři z české provincie v Africe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Moravští bratři v severní Americe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

Úvodem Jedním z ústředních motivů právě probíhajícího roku je připomínka událostí, které měly zásadní dopad na historii našich zemí. Příchod Konstantina a Metoděje na území Velké Moravy znamenal pro tehdejší společnost skutečnou kulturní revoluci a 1150. výročí jejího počátku je příležitostí pro ohlédnutí za odkazem soluňských věrozvěstů. Zájemci o Konstantina a Metoděje se v současné době mohou důkladně seznámit s jejich osudy a dílem. Příležitost k tomu mají prostřednictvím četných výstav a nově vydávaných publikací, pořádají se odborné konference a produkují audiovizuální díla. Také Vědecká knihovna v Olomouci se podílela na vytvoření reprezentativní expozice, která byla pod názvem Mezi Východem a Západem. Svatí Cyril a Metoděj v kultuře českých zemí k vidění v olomouckém Muzeu umění i Vlastivědném muzeu. Vedle toho ale sama knihovna připravila další výstavní projekt. Chce v něm přiblížit příběhy jiných věrozvěstů, mužů mladších o mnoho staletí, kteří se vydali na podobnou životní cestu jako Konstantin a Metoděj. V historii Moravy i Olomouce totiž nalezneme mnoho misionářů, kteří svou činnost vykonávali v podobně složitých podmínkách jako soluňští bratři. Někteří přitom ani nemuseli opustit hranice Českých zemí, jiné zavál osud na konec tehdejšího civilizovaného světa. Nejpočetnější skupinu tvořili příslušníci české provincie Tovaryšstva Ježíšova. Řád, se kterým jsou pevně spjaté i počátky současné Vědecké knihovny, byl v 17. a 18. století hlavní hybnou silou misijního úsilí v zemích mimo evropský kontinent. A byť mnozí jeho členové patřili mezi nejvzdělanější muže své doby, nezdráhali se opustit pohodlí Evropy a vydali se šířit křesťanství. Jedni do exotických

říší orientálních vladařů, jiní mezi divoké obyvatelstvo Nového světa či Tichomoří. Jezuité však nebyli jediní. Na území Afriky zanechali výrazný otisk členové františkánského řádu a v Severní Americe zase úspěšně působili exiloví moravští bratři ze saského Ochranova. Paralely s cyrilometodějskou misí sahají dál než samotnému šíření křesťanské víry. Mnozí z novodobých moravských misionářů se stejně jako jejich středověcí předchůdci zabývali také jazykovědou, vydávali slovníky, jiní studovali přírodní vědy či sestavovali mapy. Na svou rodnou Moravu také prostřednictvím svých knih a dopisů předávali informace o do té doby zcela neznámých zemích a kulturách. V přehledech misionářů z českých zemí jsou uvedeny desítky jmen a velká část z nich během přibývajících desetiletí a staletí upadla v zapomnění. Ne zcela právem, osobnosti, jakými byli Valentin Stansel, Jindřich Václav Richter, Karel Slavíček, Josef Jakub Římař, David Zeisberger a mnozí další nepochybně patří do galerie našich významných rodáků a krajanů. Snad se je výstavou Ad gloriam Dei. Moravští misionáři v 16.–18. století a tímto katalogem podaří alespoň částečně vrátit do obecného povědomí.

Miloš Korhoň zástupce ředitelky Vědecké knihovny v Olomouci

Křesťanské misie Slovo misie je křesťanského původu, ale samotné šíření náboženské víry kázáním je starší, začíná se vznikem monoteistických náboženství. Vzhledem k okolnostem svého vzniku bylo křesťanství od začátku náboženství monoteistické a také misijní, založené na kázání Ježíše z Nazaretu a jeho žáků. V závěru Matoušova evangelia říká Ježíš svým apoštolům: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“1 Misie provází církev od prvopočátku – šíření Božího slova a evangelizace je jádrem misijní činnosti. První vhodnou oblastí pro misijní aktivity byla Římská říše, ale i další východní impéria, například sasánovská Persie. Po pádu Západořímské říše byly pak přirozenými misijními subjekty barbarské pohanské kmeny. Středověký model potom vychází především z učení sv. Augustina a z jeho díla De civitate Dei. Ve středověku bylo důležité klášterní hnutí a jeho misionářský charakter, především od 5. do 12. století. Nový model misií potom přišel

v souvislosti s reformací, přičemž klíčovou úlohu v tomto ohledu sehrál jezuitský řád. Termín misie pochází z latinského slovesa „mitto, mittere“ a znamená „poslati, vyslati“, missio je poslání, odeslání, vysílání. V případě křesťanských misií jde o vysílání věrozvěstů, tedy misionářů, jejichž hlavním cílem má být tzv. prvotní evangelizace v mimokřesťanských zemích.2 Prostřednictvím hlásání evangelia církev zve lidi k obrácení a k víře. Konečným cílem misionáře má být spása člověka, která se uskutečňuje

Kolorovaný dřevořez – Ježíš vjíždí do Jeruzaléma Missale s[ecundu]m ordine[m] Carthusiensium noviter impressum cu[m] novo et perutili rep[er]torio ad q[ue]libet facile i[n] ipso invenie[n]da: … Alma Venetorum Civitate: Sumptibus ac expensis Luca Antonii de Giunta, 1509. VKOL sign. 5.352

v církvi. Úkolem misijní činnosti je vytváření nových společenství věřících. „Misionářská činnost“ ve vlastním slova smyslu spočívá v evangelizaci a založení místní církve tam, kde ještě neexistuje.3 První křesťanské misie, jak je popisují zejména Skutky apoštolů, se obracely hlavně na židovské obce ve východním Středomoří, brzy se však rozšířily, zásluhou apoštola Pavla, i mezi „pohany“. Uznání těch, kdo předtím nebyli Židy, za plnoprávné křesťany, je jedním z hlavních témat Pavlova kázání. Křesťané tedy pokládali šíření víry ve svém okolí za přímý příkaz a povinnost uloženou samým Kristem. Už ve 4. století, když se křesťanství ukázalo být spojencem císařů a vládců, se situace změnila a křesťanská misie byla často podporována, ale také zneužívána k politickým účelům. Tak tomu bylo v celých dějinách křesťanství až po koloniální výboje 19. století. Nejprve se misie konaly mezi Židy a Samaritány, brzy však učedníci hlásali Krista i za hranicemi Palestiny, například v syrském Damašku. Největším novozákonním misionářem byl apoštol Pavel, který se svými pomocníky vedl tři velké misijní cesty do Malé Asie a do Evropy, konkrétně do Makedonie, Řecka a Itálie. Koncem 3. století působili křesťané také v Mezopotámii, Persii, Indii, Španělsku, Galii a mezi

Kelty v dnešní Belgii. Rodiny římských vojáků přinesly křesťanství do Británie a na germánská území, křesťanští misionáři se objevili v Egyptě, v severní Africe kolem Kartága, v Etiopii a Arménii. Po pádu Říma a stěhování národů v 5. století se otevřely další misijní příležitosti v christianizaci Evropy. V 6. a 7. století se mniši vydali k Frankům, Angličanům, Irům a Skotům. Mniši iroskotské misie putovali do dnešní Francie, Itálie, Švýcarska, Holandska, Belgie a Německa, v 9. století vstoupili i na území Slovanů (Velká Morava). Sem přišla velká misie také z Franské říše a z Byzance (Cyril a Metoděj). V 10. století putovali misionáři do Bulharska, Rumunska, Ruska, Polska a Maďarska, později do Skandinávie, ve 12. století na Island, do Grónska, Švédska, Finska, k Prusům a Litevcům. V 7.–9. století a později ve 13. a 14. století pronikalo evangelium také do Číny. Křížové výpravy ve 12. a 13. století byly provázeny kazateli s cílem získat pro křesťanství muslimy. V 15. století pak nastupuje éra zámořských objevů a s ní také nová etapa misijní práce.4 Misie můžeme rozlišit na dva hlavní typy, vnitřní a vnější. Vnitřní misie byly omezeny na okruh provincie a jejich cílem bylo přimět nekatolické obyvatelstvo ke konverzi a posilovat pravou víru. Vnější misie směřovaly do zámoří, do Ameriky, Asie, Afriky, východní Evropy a Skandinávie.5 Novou vlnu křesťanského misijního úsilí přinesly zejména objevitelské cesty na konci 15. a začátku 16. století, zčásti zamýšlené i jako cesty misijní. Barokní doba pak patří k období největšího rozkvětu vnitřních i zámořských misií, do nichž výrazně zasáhly křesťanské řády. Nejprve to byly žebravé řády dominikánů a františkánů, časem se k nim připojili i augustiniáni, kapucíni a karmelitáni, později všechny tyto řády předčili jezuité.6 Dalším obdobím už dobře organizovaných misií, katolických i protestantských, bylo 19. století, kdy na jedné straně misionáři vypracovávali nové pojetí „samosprávných misií“, čili domorodých křesťanských společenství, na druhé straně se ovšem také stávali prodlouženou rukou kolonialismu a koloniálních správ. Kromě toho se organizované misie různých církví dostávaly do vzájemných konfliktů, které se okamžitě promítaly do sporů politických. Důležitou součástí misijního úsilí se stala podpora překládání Bible do desítek jazyků celého světa. Mědirytinový frontispis zobrazujicí domorodce s mnichy modlící se k Panně Marii Cavazzi, Giovanni Antonio. Historische Beschreibung Der In dem untern Occidentalischen Mohrenland ligenden drey Königreichen Congo, Matamba, und Angola: … München: Gedruckt und verlegt durch Johann Jäcklin, Churfürstl. Hofbuechtrucker, und Buechhandler, 1694. VKOL sign. 19.394

1 2 3 4 5 6

Mt 28,19n Dolista, Josef. Misijní úsilí církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, s. 9. AMBROS, Pavel. Církev, kultura, společnost, misie. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 136–137. Kubíková, Jiřina. Křesťanská misie v 16.–18. století. Brno: L. Marek, 2001, s. 9–10. ČORNEJOVÁ, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 120. ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin. V. Doba barokní katolicity (1650–1750). Doba osvícenská (1750–1848). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2008, s. 190.

Dějiny jezuitů s přihlédnutím k českým zemím od založení po zrušení řádu Duchovní stav křesťanské Evropy v 16. století nelze označit jiným slovem než konflikt. Krize římské kurie, ideologické rozpory šířící se západním křesťanstvím, v politické rovině stále zřejmější turecká hrozba pro střední Evropu, to vše vytvářelo živnou půdu pro vznik nových duchovních proudů a hnutí. Život zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly (1491–1556) a jeho prvních souputníků a spoluzakladatelů je typickou ukázkou proměn, jimiž v této době Evropa procházela. Tyto proměny se ukazovaly nejen v osudech států, společností, dynastií, ale i v osudech individuálních. Ignácův vnitřní přerod z baskického válečníka ve spolutvůrce mnišského řádu nového typu ukazuje, jak dynamická, proměnlivá až revoluční byla doba od 2. poloviny 15. století do konce 16. století. Události jako pád Cařihradu, objevení nových kontinentů či Lutherova snaha o reformu církve, která zahájila faktickou náboženskou revoluci, zcela změnily horizonty západního člověka dané doby. Ignác z Loyoly po svém zranění z válečné vřavy, jež zanechalo trvalé fyzické následky, prodělal vnitřní konverzi, která vyústila v ustavení řádu, který sehrál do svého rozpuštění v roce 1773 ve světových poměrech zcela mimořádnou roli a po svém obnovení na počátku 19. století má svůj význam až do dnešních dnů. Původní Ignácův sen o životě ve Svaté zemi, v Jeruzalémě, kde by byl neustále v přímém styku s Kristovou přítomností, nebyl možný, přesto vnitřní psychologické nastavení Ignáce i jeho pařížských přátel vedlo

k vytvoření zvláštních duchovních cvičení, kterými měli být lidé skrze meditaci a modlitby „… vedeni k tomu, aby svůj život nově uspořádali podle Boha, aby svá životní rozhodnutí činili ve světle víry a aby jim vztah s Bohem přinášel útěchu a vnitřní klid.“1 Tato cvičení měla vést k vnitřnímu individuálnímu zdokonalování a zároveň spojovat. „Exercicie se ve značné míře orientují na postavu Ježíše a na vztah k němu – naopak reformace klade větší důraz na psané slovo, ačkoliv i jejím hlavním tématem je Ježíš Kristus.“2 Pod vlivem cvičení, Portrét Ignáce z Loyoly. Čornejová, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách. Praha: Mladá fronta, 1995. VKOL sign. 592.356

Mědiryt z českého vydání duchovních cvičení Ignáce z Loyoly zobrazující propast podsvětí, v níž končí cesty hříšníků Duchownj Cwičenj Swatého Otce Ignácya z Lojoly… Wytisstěná w Starém Městě Pražském: V Joachyma Kamenického, 1721. VKOL sign. 32.161

Již výše jsme se zmínili, že z řeholí byli v oblasti misií nejaktivnější jezuité. Tito se projevovali nevšední činorodostí, mimořádnou aktivitou v různých společenských oblastech od školství, literatury a vědy až po misijní a pastorační činnost. Členové řádů „… se při obnově a upevnění katolicismu po roce 1620 uplatnili jako misionáři, kazatelé, zpovědníci, patroni nebo správci farností, diecézí a poutních míst, organizátoři laických náboženských bratrstev, církevních slavností a procesí.“16 Řádoví kněží (později i světské kněžstvo) putovali po celé zemi, učili, přemlouvali, převraceli. Vedle katechismu (především Canisiova), využívali všech dalších dostupných komunikačních prostředků, ať už šlo o kázání, čtení z náboženských knih, divadelní hry, zkrátka vše, co působilo na smysly i rozum příjemců. „Misionáři a kazatelé stáli bok po boku s hudebníky a básníky u zrodu nové katolické literatury.“17 Velký význam v misiích sehrávala i hudba. Na příkladu hudby lze vidět postup misionářů, kteří „…usilovali o obnovu katolické víry prostřednictvím hmatatelných a expresivních forem zbožnosti, neboť byli přesvědčeni, že lidé

víru snáze pochopí i přijmou, pokud se do procesu jejího předávání zapojí jednotlivé smysly.“18 I v případě vnitřních misií můžeme u jezuitů hovořit o aplikaci principu akomodace. Misionáři akceptovali řadu předkřesťanských zvyků, vesnických zvyků, pozměnili některé protestantské způsoby, a to vše spojili se svým pojetím katolické víry. Značný význam pro autoritu jezuitů měla i starost o nakažené morem v době epidemií, kdy jejich sebeobětování a služba nemocným měla mocný účinek na obyvatele.19 Pro mentální nastavení misionářů a jejich činnost nelze opominout ani jejich vlastní vzory. Z hlediska jezuitů to byla logicky hlavní postava a zakladatel zámořských misií sv. František Xaverský, ale i další slavní misionáři hráli svoji roli, např. postavy: „… sv. Norbert, který přinesl evangelium do střední Evropy, sv. Dominik, jenž bojoval proti albigenským, sv. Vincence Ferrerského působícího mezi Turky a židy a dokonce i obvykle mírného sv. Antonína Paduánského, jenž je ovšem v jistých kruzích znám také pod přezdívkou ‚kladivo na kacíře‘ .“20

1 KALISTA, Zdeněk. Úvod do politické ideologie českého baroka. Brno, Moravan, 1934, s. 25. 2 KADLEC, Jaroslav. Přehled církevních českých dějin. Řím: Křesťanská akademie, 1987, s. 81. 3 BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha: NLN, 2010, s. 105. 4 TAMTÉŽ, s. 115. 5 Hrdina, Ignác Antonín a Kuchařová, Hedvika. Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně-historickém a teologickém kontextu. Ostrava: Key Publishing, 2011, s. 82. 6 RADIMSKÝ, Jiří. Jesuité v Olomouci 1567–1773. V Brně: Krajský archiv, 1952, s. 40. Soupisy fondů Krajského archivu. Ř. E; Sv. 1. 7 TAMTÉŽ. 8 Hrdina, Ignác Antonín a Kuchařová, Hedvika. Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně-historickém a teologickém kontextu. Ostrava: Key Publishing, 2011, s. 84–85. 9 SVATOŠ, Martin. Kontrola četby a distribuce náboženských knih při lidových misiích a misijní knížky v 18. století. In: Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci: sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4.–5. 6. 2003 (Čornejová, Ivana, ed. ). V Praze: Univerzita Karlova, 2003, s. 371. 10 TAMTÉŽ, s. 381. 11 BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha: NLN, 2010, s. 60. 12 Hrdina, Ignác Antonín a Kuchařová, Hedvika. Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně-historickém a teologickém kontextu. Ostrava: Key Publishing, 2011, s. 84. 13 SVATOŠ, Martin. Kontrola četby a distribuce náboženských knih při lidových misiích a misijní knížky v 18. století. In: Úloha církevních řádů při pobělohorské rekatolizaci: sborník příspěvků z pracovního semináře konaného ve Vranově u Brna ve dnech 4.–5. 6. 2003 (Čornejová, Ivana, ed. ). V Praze: Univerzita Karlova, 2003, s. 372. 14 Hrdina, Ignác Antonín a Kuchařová, Hedvika. Kacířský proces s hrabětem F. A. Šporkem v právně-historickém a teologickém kontextu. Ostrava: Key Publishing, 2011, s. 80. 15 BÍLEK, Tomáš Václav. Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova a působení jeho vůbec a v zemích království českého zvláště. V Praze: František Bačkovský, 1896, s. 529. 16 BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: struktury, identity, konflikty. Praha: NLN, 2010, s. 328–329. 17 LOUTHAN, Howard. Obracení Čech na víru, aneb, Rekatolizace po dobrém a po zlém. V Praze: Rybka, 2011, s. 12. 18 TAMTÉŽ, s. 192. 19 TAMTÉŽ, s. 200. 20 TAMTÉŽ, s. 171.

Křesťanští misionáři v zámoří Křesťanští misionáři vstoupili na půdu středoamerických ostrovů, do jižní, střední a posléze severní Ameriky, současně do afrických krajů, do přední Indie, Indočíny a dalších zemí na konci 15. a na počátku 16. století. Jedním z prvních byl dominikán Bartolomeo, který v říjnu roku 1492 vkročil s Kryštofem Kolumbem na antilský ostrůvek Guanahani – San Salvador. Velice brzy přibývalo dalších, kteří chtěli naplnit myšlenku šíření evangelia Kristova v dalekých zemích a budovat velikou „Kristovu říši“. Již s druhou Kolumbovou výpravou v roce 1493 odplulo k břehům domnělé východní Asie 12 mnichů s misionářským posláním. Další provázeli posléze již všechny další výpravy ze Španělska a Portugalska.1 První misionáři byli spíše jednotlivci poháněni svým osobním nadšením, ovšem v krátké době se stal postup Kristova kříže organizovaným vojenským tažením, jež bylo ovlivňováno třemi hlavními činiteli, a to mocí světskou, římskou kurií a jednotlivými duchovními řády. Světská moc byla misiím důležitou oporou, podporovala je finančně, poskytovala vojáky na ochranu. Španělské, portugalské a posléze francouzské vlády, sledujíce v misiích zejména hospodářské a mocenské zájmy, hleděly, aby lidé, vybraní k tomu, aby pracovali na nových územích, byli

jejich vlastní poddaní. To znamenalo, že přístup do misií byl zpočátku omezen a k uvolnění docházelo teprve průběžně. Ve španělských koloniích mohli působit misionáři jiných národností (ovšem pouze poddaní španělského krále nebo obyvatelé dědičných habsburských zemí) až od roku 1664, duchovní ostatních národností až od roku 1742. Také účast papežů na misijním díle měla svá pro a proti. Řím samozřejmě kladl veliký důraz na misijní činnost, vždyť šlo do značné míry o náhrady za evropské země, jež podlehly reformačním proudům, a k tomu ještě o náhrady

Mědiryt lodí Gröben, Otto Friedrich von der. Orientalische Reise-Beschreibung, Des Brandenburgischen Adelichen Pilgers Otto Friedrich von der Gröben: … Marienwerder: Gedruckt durch Simon Reinigern, 1694. VKOL sign. 20.058-20.059

a organizovaný, kázeň byla přísná, ale ne krutá. V čele stál otec jezuita. Slabinou tohoto projektu ovšem byla výchova k pasivitě indiánů. Jezuité v nich nepěstovali iniciativu a touhu po nezávislosti, nevychovávali si kandidáty pro kněžství a tato politika se posléze vymstila po zrušení jezuitského řádu. Indiáni neměli sílu ani vůli k vlastnímu řízení redukcí a ty pomalu do konce 18. století zanikaly, až vše pohltila džungle.9 V některých oblastech se ujaly opuštěného jezuitského díla jiné řády, hlavně dominikáni a františkáni, ztráta jezuitských misií však nebyla ve skutečnosti nikdy nahrazena. Na konci 18. století se pak změnil i celkový duch doby a pomalu mizela touha po dálkách a po nekonečném prostoru. Teprve romantismus 19. století opětovně přinesl oživení a nový zájem o misionářskou činnost.10

Smrt sv. Františka Xaverského Mědiryt B. Kiliana podle G.B. Gaulliho zv. Baciccio na univerzitní tezi z r. 1685 Čornejová, Ivana. Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1995, s. 121. VKOL sign. 592.356

1 KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha, Evropský lit. klub, 1941, s. 8. (Ze Španělska na západ výprava Fernanda Cortéze, jenž dobyl aztécké panství, výprava Francisca Pizzara a Diega Almara do říše Inků v Peru, výprava Fernaa de Magelhaes do Tichého oceánu, zámořské cesty Vasca de Gama a Francisca d´Almeida z Portugalska do Indie nebo cesty Pedra Alvarese Cabrala z Portugalska do brazilské oblasti.) 2 KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha, Evropský lit. klub, 1941, s. 10–11. 3 Ráček, Blažej. Církevní dějiny v přehledu a obrazech. Praha: Vyšehrad, 1940, s. 480. 4 TAMTÉŽ, s. 490 5 TAMTÉŽ, s. 498, Habeš=Etiopie 6 Dachovský, Karel. Svatý František Xaverský. Praha: Řád, 2011, s. 6–11. 7 TAMTÉŽ, s. 21, 29, 48–50. 8 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité z české provincie v Mexiku. Olomouc: Danal, 1999, s. 27. 9 Kubíková, Jiřina. Křesťanská misie v 16.–18. století. Brno: L. Marek, 2001, s. 79–80. 10 KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha, Evropský lit. klub, 1941, s. 14–15.

Moravští misionáři 16.–18. století v zámoří Také české země se účastnily katolických misií v zámořských zemích, avšak česká misijní aktivita nastupuje daleko později než aktivita v západních zemích Evropy a v podstatě začíná jezuitskou misijní činností po uvedení řádu do Čech, tedy po roce 1556. Starší misijní řády dominikánů a františkánů neměly v tomto směru v našich zemích žádné tradice, na které by mohly navázat jako jejich spolubratři v zahraničí, a kromě toho byly společně s jezuity potřebné v první polovině 17. století k práci v domácích misiích jako hlavní podporovatelé katolické protireformace.1 Pokud nahlédneme ještě do středověku, za jednoho z prvních moravských misionářů by mohl být označen olomoucký biskup Jindřich Zdík (*ca 1083, †25. 6. 1150). Dvakrát navštívil Svatou zemi a roku 1141 se neúspěšně vypravil na misii do Prus. V roce 1145 přesvědčil knížete Vladislava II. k účasti na křížové výpravě a sám se vypravil na tažení proti pohanským Luticům na dolním toku Labe a Sprévy.2 Jako příklad úspěšného představitele františkánské misie ve středověku můžeme zmínit také česko-italského františkána Odorika z Pordenone (*1271/1286 Pordenone, †14. 1. 1331 Udine). Ten již počátkem 14. století doprovázel irského mnicha Jakuba na cestě do Turkestánu a Mongolska3 a v letech 1316– 1318 se vydal ve službách papeže na svoji nejvýznamnější

cestu po Asii. Během ní zavítal přes Cařihrad, Bagdád, Srí Lanku až do čínského Kantonu a Pekingu. Odtud cestoval zpět přes vnitrozemí a jako první Evropan navštívil Tibet. Po svém návratu do Padovy nadiktoval vzpomínky na svá putování a z jeho díla nakonec čerpal i autor tzv. Mandevillova cestopisu.4 Teprve ve druhé polovině 17. století se v českých zemích uvolnily síly mnišských řádů a jednotliví řádoví kněží i celé skupiny začínají odplouvat nejprve do „obou“ Indií, tedy asijské Přední a Zadní Indie i do americké Západní Indie, čili do Ameriky.5 Jedněmi z prvních členů České jezuitské provincie v zámoří byli Pantaleon Kirwitzer z Kadaně, který působil v letech 1620–ca 1626 v Číně a Japonsku a olomoucký rodák Valentin Stansel, jenž působil od roku

Frontispis z knihy Erasma Francisciho s vyobrazením domorodých obyvatel Ameriky a Asie Francisci, Erasmus. Erasmi Francisci Ost- und West-Indischer wie auch Sinesischer Lust- und Stats-Garten … Nürnberg: In Verlegung Johann Andreä Endters, und Wolfgang des Jüngern Seel. Erben, 1668. VKOL sign. II 26.784

Mědiryt – jezuita Tanner, Matěj. Societas Jesu usque ad Sudorem et mortem, Pro Salute Proximi laborans. [Pragae: Typis Universitatis CaroloFerdinandeae, in Collegio Societatis Jesu ad S. Clementem, ca. 1690–1693] VKOL sign. 29.992

Karel Slavíček či prezident Apelačního soudu Ferdinand Herberstein. Když v červenci 1715 zemřel, bylo jeho tělo mumifikováno17 a pochováno v kryptě jezuitského kostela Panny Marie v Brně vedle tělesných ostatků obránce města Brna před Švédy P. Martina Středy.18 Přestože Kresa nebyl přímo misionářem, jeho život byl spojen s cestováním, s šířením osvěty, vzdělání a nesmazatelně se zapsal nejen do dějin jezuitského řádu, dějin matematických věd, ale svým působením v Madridu a Cádizu naplnil edukativní část z misijních úloh.

Titulní list Kresovy trigonometrie Kresa, Jakub. Analysis speciosa Trigonometriae … Pragae: Typis Univers. Carolo-Ferdi., 1720. VKOL sign. 9.393

1 KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha, Evropský lit. klub, 1941, s. 17. 2 MARTÍNEK, Jiří. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998 s. 224–225. 3 TAMTÉŽ, s. 318. 4 Beneš, Petr Regalát et al. Františkánství v kontaktech s jiným a cizím. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009, s. 37. 5 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl. 1. Praha: Orbis, 1961, s. 230. 6 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité české provincie v Mexiku. Olomouc: Danal, 1999, s. 26. 7 Vraštil, Josef, Florovskij, Antonij Vasil‘jevič a Havránek, Bohuslav. Mezinárodní význam české provincie Tovaryšstva Ježíšova. [Praha]:[s.n.], [1940], s. 191–197. Zvláští otisk z: Co daly naše země Evropě a lidstvu. Praha, Sfinx, 1940. 8 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl. 1. Praha: Orbis, 1961, s. 231. 9 HANÁKOVÁ, Markéta. Problém porozumění. Misionář z Moravy mezi Indiány. Dějiny a současnost. Praha 1997, roč. 19, č. 1, s. 20. 10 FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995, s. 238. 11 KOVÁŘOVÁ, Stanislava. Ze Smržic až k panovnickému dvoru: toulky regionem. Právo. Olomoucký kraj, 2006, Roč. 16, č.192 (18. 8. 2006), s. 11. 12 JEMELKA, Antonín. O životě a činnosti mathematika P. Jak. Kresy S. J. Časopis pro pěstování matematiky a fyziky, 1913, roč. 42, s. 503. 13 TAMTÉŽ. 14 CYDLÍK, Tomáš et al. Osobnosti Prostějovska. V Prostějově: Klub historický a státovědný, 2012, s. 102. 15 MIKULČÁK, Jiří. Moravan Jakub Kresa – Eukleides Západu. Matematika a fyzika ve škole, 1985, roč. 16, č. 3, s. 167. 16 Matematik Jakub Kresa: k výročím končícího července. Hanácké noviny, 1995, Roč. 6, č. 89 (29.7. 1995). Příl. Na neděli, s. 8. 17 MIKULČÁK, Jiří. Moravan Jakub Kresa – Eukleides Západu. Matematika a fyzika ve škole, 1985, roč. 16, č. 3, s. 171. 18 Matematik Jakub Kresa: k výročím končícího července. Hanácké noviny, 1995, Roč. 6, č. 89 (29.7. 1995). Příl. Na neděli, s. 8.

Jezuitští misionáři z české provincie v Americe Americký kontinent, tzv. Nový svět, byl jedním z cílů španělských a portugalských zámořských expedicí od konce 15. století. Objevné plavby přinesly Evropě, Evropanům a evropským křesťanským panovníkům bohatství, slávu i rozšíření jejich moci. Stranou tohoto kvasu nemohla zůstat ani římskokatolická církev. Zástupci křesťanské kultury a církevní moci se na nových územích stali misionáři. Tito věrozvěstové podnikali dobrodružné výpravy, šířili křesťanskou víru, vzdělanost, kulturu a civilizační návyky. Stali se nositeli toho milosrdnějšího, lidštějšího a z dlouhodobého hlediska i nejcennějšího, co stará Evropa Novému světu dala. V mohutném průvodu, který do exotických krajů za Atlantickým oceánem mířil, nechyběli ani misionáři pocházející z českých zemí. Mezi prvními jezuitskými misionáři z našich zemí byl již zmiňovaný Valentin Stansel (*1621 Olomouc, †18. 12. 1705 Bahía), univerzitní profesor, přírodovědec, matematik a hvězdář z Olomouce, jehož cesta do Číny se nakonec shodou náhod v roce 1663 proměnila v mnohaletý pobyt v Brazílii.1 Narodil se roku 1621, jeho otec pracoval jako kočí a později noční hlídač, matka si přivydělávala háčkováním a prodejem ovoce. Valentin měl ještě sestru a bratra,

vychodil jako premiant jezuitské gymnázium a do brněnského noviciátu Tovaryšstva Ježíšova přišel v šestnácti letech. V Praze vystudoval filozofii a teologii, v roce 1654 se stal profesorem matematiky na pražské univerzitě a byl vysvěcen na kněze. V témže roce mu vyšlo dílo Dioptra geodetica,2 ve kterém se zabýval geometrickými pojmy (přímka, kružnice), věnoval se trigonometrii a své náčrtky umístil do obrazu krajiny, také zde popsal vlastní měřicí přístroj.3

Frontispis s mapou Měsíce Hörrer, Sixtus Andreas. PROPOSITIONES SELENOGRAPHICAE Sive de LUNA, QUAS IN ALMA CAESAREA ET EPISCOPALI UNIVERSITATE OLOMUCENSI, SOCIETATIS JESU Defendet ac demonstrabit. [Olomutii]: Typis Viti Henrici Etteli, Anno 1655. VKOL sign. 9.817-9.820

Ukázka rukopisu V. Stansela Koláček, Josef. Olomoučtí indipetae. Řím: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, 1993. VKOL sign. 1-240.517

5 Jakubec, Ondřej, ed., Perůtka, Marek, ed. a Antonovič, Vladan, ed. Olomoucké baroko. 2 – katalog, Výtvarná kultura let 1620–1780. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2010, s. 452. Srov. FIALA, Jiří. Rektoři olomoucké univerzity v letech 1573–1860. In: Žurnál UP. Roč. 15, č. 1-29. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. 6 Historie matematiky na olomoucké univerzitě. URL: http://navarikp.sweb.cz/ulohy3.html [cit. 2013-03-27]. 7 KOLÁČEK, Josef. Olomoučtí indipetae. Řím: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, 1993, s. 8–10, 15, 25. 8 Stansel, Valentin. Legatus Uranicus Sive Cometa Qui sub decursum A. 1664. in Asterismo Corvi, Mundo illuxit: observatus in Brasilia, Bahiae omnium Sanctorum. [Pragae: Typis universitatis Carolo-Ferdinan: in Collegio Societatis Jesu, ad S. Clementem, 1683]. Ve VKOL sign. 10.364 9 MARTÍNEK, Jiří. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998 s. 387. 10 Historie matematiky na olomoucké univerzitě. URL: http://navarikp.sweb.cz/dejm2.html [cit. 2013-03-27]. (Již v Olomouci se Valentin Stansel snažil o sestrojení perpetuum mobile. Jeho stroj, který předvedl na jedné z veřejných disputací na pražské univerzitě pod názvem „antila Pragensis“, se skládal ze dvou velkých nad sebe umístěných nádob, vodního kola, pumpy a převodu. Voda, vytékající z horní nádrže, způsobovala otáčení vodního kola, jehož pohyb se přenášel na pumpu. Ta pak měla přečerpávat vodu z dolní nádrže opět nahoru. Přestože se brzy po předvedení Stanselova stroje ozval v Německu hlas, který dokazoval, že se nepodaří vyčerpat vzhůru tolik vody, kolik jí steče dolů, a že tedy nemůže jít o perpetum mobile, byl Stanselův stroj znám a vysoce ceněn v celé Evropě. 11 KOLÁČEK, Josef. Olomoučtí indipetae. Řím: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, 1993, s. 27. 12 Koláček, Josef. Šimon Boruhradský: (1650-1697). Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 1997, s. 11. 13 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl 1. Praha: Orbis, 1961, s. 232. srov. MARTÍNEK, Jiří. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998 s. 70. 14 KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha, Evropský lit. klub, 1941, s. 38–39. 15 Kašpar, Oldřich. Několik osudů moravských jezuitů v Novém světě. Severní Morava, 1994, 67(11), s. 12. 16 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité z české provincie v Mexiku. Olomouc: Danal, 1999, s. 62. 17 TAMTÉŽ, s. 64. 18 TAMTÉŽ, s. 44. 19 TAMTÉŽ, s. 63. 20 Hana Bartková uvádí datum 4. 9. 1653, srov. Bartková, Hana. Osudy misionáře J. V. Richtera z Hané. Hanácké noviny, 1996, Roč. 7, č. 134 (9. 11. 1996). Příl. Na neděli, s. 12. 21 Tamtéž. 22 Tento vyškovský rodák se narodil 12. 4. 1654 a zemřel 13. 9. 1720 v Bona Spe v Chile. 23 KOLÁČEK, Josef. Samuel z Trutnova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000. 182 s. 24 CYDLÍK, Tomáš et al. Osobnosti Prostějovska. V Prostějově: Klub historický a státovědný, 2012, s. 142. 25 Fritz z misionářské skupiny kolem Richtra nejvíc proslul, jelikož v povodích Amazonky strávil přes čtyřicet let, pastoračně spravoval obrovské území a stal se autorem významného geograficko-kartografického díla – první přesnější mapy Amazonky, srov. PROCHÁZKA, Matěj. Smrt na ostrově: Život a mučednická smrt misionáře A. Strobacha. Jihlava: Domov a svět, 1991. 48 s. 26 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl 1. Praha: Orbis, 1961, s. 251. 27 Dopis z 1. 1. 1686., srov. KAŠPAR, Oldřich. Smrtí život nekončí: příběh českého misionáře na Amazonce. Praha: Granit, 1993, s. 57–60. 28 Tamtéž, s. 252. 29 KOLÁČEK, Josef. Samuel z Trutnova. Velehrad: Refugium Velehrad-Roma, 2000, s. 75 an. 30 Ve VKOL je tento tisk uložen pod sig. 34.787. 31 Kašpar, Oldřich. Několik osudů moravských jezuitů v Novém světě. Severní Morava, 1994, 67(11), s. 15. 32 MARTÍNeK, Jiří. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998, s. 162. 33 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité z české provincie v Mexiku. Olomouc: Danal, 1999, s. 67. 34 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl 1. Praha: Orbis, 1961, s. 233. 35 Koláček, Josef. Ódy z Tarahumary. Řím: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, 1993, s. 62. 36 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl 1. Praha: Orbis, 1961, s. 233. 37 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité z české provincie v Mexiku. Olomouc: Danal, 1999, s. 67–71. 38 Koláček, Josef. Ódy z Tarahumary. Řím: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, 1993, s. 99–100. 39 Kašpar, Oldřich. Několik osudů moravských jezuitů v Novém světě. Severní Morava, 1994, 67(11), s. 16-17. 40 MARTÍNEK, Jiří. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998 s. 70–71. 41 KUNSKÝ, Josef. Čeští cestovatelé. Díl 1. Praha: Orbis, 1961, s. 235. 42 ZLÁMAL, Bohumil. Příručka českých církevních dějin. V. Doba barokní katolicity (1650–1750). Doba osvícenská (1750–1848). Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 2008, s. 193. 43 KALISTA, Zdeněk. Cesty ve znamení kříže. Praha, Evropský lit. klub, 1941, s. 98–100. 44 HANÁKOVÁ, Markéta. Problém porozumění. Misionář z Moravy mezi Indiány. Dějiny a současnost. Praha 1997, roč. 19, č. 1, s. 21. 45 MARTÍNEK, Jiří. Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998 s. 239. 46 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité z české provincie v Mexiku, Olomouc: Danal, 1999, s. 76–77. 47 Informace o jeho životě se nacházejí v rukopisných Přírodních dějinách a kronice staré Kalifornie (Historia natural y crónica de la antigua Kalifornia) P. Miguela del Barco (1706–1790). 48 TAMTÉŽ, s. 77–78. 49 TAMTÉŽ, s. 86. 50 KAŠPAR, Oldřich. Jezuité z české provincie v Mexiku. Olomouc: Danal, 1999, s. 6.

Jezuitští misionáři z české provincie v Tichomoří Ambice křesťanské církve a jejích věrozvěstů nebyly omezené na americký kontinent. Nemenší výzvou byly nezměrné prostory stále ještě prakticky neznámého Tichomoří. Dalším logickým cílem evropských řádových bratří proto byly pacifické ostrovy a jihovýchodní Asie. Především Mariánské souostroví a Filipíny se staly misionářskými stanicemi, v nichž působili i bratři z Čech, Moravy a Slezska. Mohelnický jezuita Matěj Kukulín (*17. 1. 1641 Mohelnice, †24. 12. 1696 Mariany) je též spjatý svým studiem s Olomoucí, kde v roce 1677 dokončil filozofii. V mezidobí už učil na jezuitské koleji ve Vratislavi, přesto od samého počátku toužil po osudu misionáře. Byl tedy indipetem, tím, kdo žádá o vyslání do zámořských misií. V lednu 1678 prosil svého řádového představeného Jana Pavla Olivu těmito slovy: „Už mnoho let jsem toužil po tom, aby se mi naskytla příležitost, abych pracoval k Boží slávě a spáse duší v nějaké misii, ať už mezi nevěřícími venku anebo mezi heretiky doma.“ 1 V březnu 1678 se mu jeho sen splnil, i když cesta na konečné stanoviště byla ještě složitá. Nejdříve musel odcestovat do Cádizu a odtud až 7. července 1680 odplul do mexického Veracruzu, kde přistál v září 1680 a pobyl zde téměř celý rok. 13. června 1681 se nalodil v Acapulcu a vydal se na Filipíny. Tichomoří se pak stalo jeho životním

osudem, misijně působil mezi domorodci na Mariánských ostrovech, kde se dokonce stal viceprovinciálem a představeným Mariánské viceprovincie S. J.2 Zde též na Štědrý den roku 1696 skonal.3 Jezuita Augustin Strobach (*12. 3. 1646 Jihlava, †27. 8. 1684 Mariany) byl přijat do noviciátu v Brně v roce 1667. Od počátku řeholní dráhy mu byl vzorem patron všech misionářů, spoluzakladatel řádu sv. František Xaverský. V roce 1674 byl světícím biskupem olomouckým Breunerem vysvěcen na kněze, učil na jezuitských školách v Chebu, v Uherském Hradišti měl i podíl na domácích misiích, přesto toužil po zámoří a osudu mučedníka. Nakonec byl do misií vybrán ve stejném roce jako Matěj Kukulín. Již cesta do Španělska byla sama o sobě náročnou anabází přes Trident, Milán a Janov, kde se poprvé nalodil. Přistál v Cádizu, kvůli nešťastné shodě okolností se ale jeho pobyt ve Španělsku

Barevná ilustrace – život na Marianách Ferrario, Giulio. Aggiunte E Rettificazioni All‘ Opera Il Costume Antico E Moderno Di Tutti I Popoli…Milano: Dalla Tipografia Dell‘ Editore, 1831. VKOL sign. III 26.792/ 1B (Asia)

Jezuitští misionáři z české provincie na východě Orient sehrával v dějinách středověké a raně novověké Evropy roli bájných, bohatstvím obdařených zemí. Křižácká tažení, poutnické cesty do Svaté země, putování Marca Pola a mnoho dalších výprav vytvořilo v hlavách Evropanů představu o pohádkových krajích na dalekém východě. Jestliže na počátku 16. století Španělé připlouvali za zlatem do Ameriky a Portugalci mířili za kořením do Indie, misionářská expanze zejména díky působení sv. Františka Xaverského nacházela předmět svého zájmu i v Japonsku a Číně, ale také na svaté Rusi. V roce 1684 byli čeští jezuité vysláni také do Ruska. Přítomnost katolických kněží v Moskvě a v moskevském státě byla nutná pro obstarávání náboženských potřeb cizinců – katolíků, jejichž počet v moskevské službě utěšeně narůstal.1 Působil tam doktor teologie Jan Albert de Boy, rodem ovšem Němec, který neúspěšně usiloval o funkci olomouckého kanovníka, od roku 1686 pak Tobiáš Tichavský a Jiří David. Jiří David (*26. 6. 1647 Zdice, †1713 Praha) pocházel ze Zdic na Berounsku, v roce 1664 vstoupil do jezuitského řádu, v roce 1669 se přestěhoval na Moravu a působil v Telči, Brně, Jindřichově Hradci. Kromě těchto pobytů formovala osobnost J. Davida zejména Olomouc. Po vysvěcení na kněze

a dosažení doktorátu z filozofie se zde stal ředitelem zdejší mariánské družiny sv. Isidora. Vyučoval také hebrejštinu na olomoucké univerzitě.2 Již v roce 1682 se David obrátil na generála Tovaryšstva s žádostí o vyslání do misií. Chtěl odcestovat až do Paraguaye nebo na Filipíny. Dostal jmenování do Východní Indie, ovšem tato jeho cesta se pravděpodobně nikdy neuskutečnila. Pro Moskvu byl David určen v roce 1685.3 V Rusku pobýval v letech 1686–1689, tedy až do doby, kdy byli jezuité carem Petrem Velikým vypovězeni. Byl to výborný spisovatel a znalec několika jazyků včetně církevní slovanštiny. Je autorem jedné z prvních ruských mluvnic na Západě, jež vyšla v roce 1690, další jeho dílo se týkalo státního převratu v Moskvě

Mapa Ruska Mercator, Gerhard. Gerardi Mercatoris Atlas Sive Cosmographicae Meditationes De Fabrica Mundi Et Fabricati Figura. Editio Decima. Amsterodami: Sumptibus et typis aeneis Henrici Hondij, 1628. VKOL III 19.560

Mapa Číny Mercator, Gerhard. Gerardi Mercatoris Atlas Sive Cosmographicae Meditationes De Fabrica Mundi Et Fabricati Figura. Editio Decima. Amsterodami: Sumptibus et typis aeneis Henrici Hondij, 1628. VKOL sign. III 19.560

roku 1689.4 Náboženské a jiné poměry v Rusku zachytil v díle Status modernus Magnae Russiae seu Moscoviae, čili Novodobý stav Velké Rusi neboli Moskevska. Zde je několik postřehů o Moskvanech jeho vlastními slovy: „To, co se říká o ženách, že nejsou manžely milovány, když je nebijí, není pravda. Je však pravda, že nenaříkají, ale snadno odpouštějí, když bity manželem jsou … všechny ženy chodí ve vysokých střevících, takže nemohou utíkat ani rychle chodit … Zbraně nenosí ani šlechtici, ledaže někam odjíždějí. Náramně se však odlišují lidé středního stavu, kteří nosí dlouhé nože, snadno použitelné k proříznutí hrdla nebo k probodnutí. Dlouho se líbají, když mají odejít nebo když se vracejí. Často se koupají v lázních.“ 5 Za svého misionářského působení v Moskvě vytvořil mapu, na níž nakreslil cestu z Moskvy do Číny i s oblastmi Sibiře. Páter Verbiest, představený jezuitské misie v Pekingu, upozornil římského generála jezuitů na možnost cesty po souši z Evropy do Číny v jistém náčrtku a tento byl pak z Říma zaslán Davidovi, aby jej opravil a doplnil, k čemuž patrně využíval i místních map. Zčásti mu pomáhal také vedoucí ruského poselstva do Číny Nikolaj Gavrilovič Spafarij.6 Místo vypuzených jezuitů v Moskvě působili v letech 1692–1698 dva světští kněží z Moravy, kunštátský děkan

František Xaver Leffler a brumovský farář Pavel Josef Jaroš, o jejichž činnosti máme pouze kusé zprávy.7 Čeští jezuité přišli znovu do Ruska, i když na zapřenou, v letech 1698– 1719. Byl mezi nimi i Jan František Milan (1662–1738), který znal jazyk židovský, koptský, habešský, arabský, syrský, řecký a jiné evropské jazyky, jež později vyučoval na olomoucké univerzitě.8 V 18. století začaly misie v Rusku pomalu přebírat řády kapucínů a františkánů. Nejznámější osobností z české provincie, která zde působila, byl slavný egyptský a habešský misionář, františkán Václav Remedius Prutký. Kapucíni z české provincie byli posíláni do Ruska ještě častěji než františkáni. V letech 1740–1780 zde byli zastoupeni více než 40 osobami. Lze ovšem jen těžko určit, zda šlo přímo o Čechy nebo spíše o Němce.9 V Číně se jezuité usadili koncem 16. století a volili zde osvědčenou metodu, a to získat nejprve vyšší vzdělané vrstvy Číňanů a císařský dvůr, působili zde jako kartografové, astronomové, matematikové, technici i hudebníci. Již v letech 1708–1716 byl v Číně činný jezuita František Tillisch (1670–1716). Pocházel z Vratislavi a do jezuitského řádu vstoupil v roce 1683. Na olomoucké univerzitě přednášel v roce 1707 matematiku, učil také morálku,

Františkánští misionáři z české provincie v Africe Františkáni byli vedle jezuitů nejaktivnějším misionářským řádem katolické církve. Řád byl založen Františkem z Assisi (1182–1226) a papež Inocenc III. řeholi roku 1209 ústně přijal. V roce 1212 František založil společně se svatou Klárou druhý řád, klarisky, a v roce 1221 třetí řád pro laiky, terciáře. Téhož roku sepsal sv. František řeholi, jejíž přepracovanou a doplněnou verzi schválil dne 29. listopadu 1223 papež Honorius III. (Regula Bullata). Spiritualita františkánů spočívá ve společném životě a ve snaze žít co nejvěrněji podle evangelia při zachování opravdové chudoby a poslušnosti. Základními prvky františkánské zbožnosti jsou fraternita, která je všude tam, kde jsou bratři shromážděni kolem Ježíše, a modlitba růžence. Řád nemá specializované zaměření na určitou činnost. Svůj apoštolát vykonávají prostřednictvím misií doma i v zámoří, kázání a konání exercicií, čili duchovních cvičení. Historie františkánů je bohatá na konflikty a reformy, které se vztahovaly k otázce chudoby. Již sv. František nebyl spokojen s vývojem řádového společenství a snažil se bratřím vysvětlit, jakou formu života mu Kristus ukázal.

V roce 1226 vznikl jeho Malý a Velký testament. V témže roce sv. František zemřel a byl kanonizován. Tehdy se začaly v Řádu menších bratří spory o interpretaci jeho dědictví, které neskončily dodnes. Ve 14. století postupně docházelo k rozdělení řádu na observanty a konventuály. Observanti byli věrni starému ideálu zřeknutí se světa a měli po roce 1368 převahu nad konventuály, kteří žili v městských konventech. Mezi nimi byli odpůrci radikální reformy řádu, kteří se nehodlali vzdát papežských privilegií. Papežskou bulou Ite et vos in vineam meam Lva X. z roku 1517 byl řád definitivně rozdělen na Ordo Fratrum Minorum regularis observantiae (společný pro observanty a ostatní reformní

Mědiryt – sv. František z Assisi a sv. Antonín z Padovy Seraphischen Paradeyß-Gartens oder Jahrs-Geschichten und Lebens-Beschreibung derer in Tugenden und Wunderwercken vortrefflichen Männer deß Ordens der Mindern Brüder die Capuciner gennant … Salzburg: Durch Johann Baptist Mayr, 1676. VKOL sign. 995.851/ 3

Titulní list Opera omnia František z Assisi. Sancti Francisci Assisiatis, Minorum Patriarchæ, Nec non S. Antonii Padvani Eivsdem Ordinis Opera Omnia Postillis Illustrata, Expositione Mystica in sacram Scriptutam nusquam impressâ, Lugduni: Sumptibus Petri Rigavd, 1653. VKOL sign. III 640.068

kongregace) a Ordo Fratrum Minorum conventualium (pro konventuály, tj. minority). V roce 1528 se v Itálii zrodila tzv. kapucínská reformní kongregace, která viděla úpadek v dosavadní observanci a vyhlásila návrat ke kořenům. Kapucíni byli schváleni papežskou bulou Religionis zelus dne 3. července 1528. Věčný koloběh střídání reformy a úpadku tak pokračoval.1 Česká minoritská (konventuálská) provincie vznikla roku 1239 vyčleněním z rozsáhlé provincie Saxonia a od počátku zahrnovala území českého i polského království. Bratři české i česko-polské provincie se angažovali v misiích na území Pruska, Livonska a Litvy. Po velké reorganizaci řádu v roce 1517 byla tato dosavadní provincie rozdělena na českou a polskou. Zakladatelem českého observantského vikariátu byl sv. Jan Kapistrán. Tento vikariát byl roku 1517 povýšen na provincii, která se od roku 1525 dělila na českou, moravskou a slezskou kustodii.2 Františkáni se vždy těšili popularitě pro svou prostotu a blízkost prostému lidu a byli vyhledávanými zpovědníky.

Mědiryt – vyobrazení sv. Jana Kapistrána Herzog, Placidus. Cosmographia Austriaco-Franciscana, seu exacta descriptio provinciae Austriae ordinis minoris S. Francisci strictioris observantiae: … Coloniae Agrippinae: Typis haeredum Francisci Metternich, 1740. VKOL sign. II 630.189/ 1-2

Mědirytinový frontispis – alegorie Afriky Dapper, Olfert. Umbständliche und Eigentliche Beschreibung von Africa, Und denen darzu gehörigen Königreichen und Landschaften, als Egypten, Barbarien, Libyen, Biledulgerid, dem Lande der Negros, Guinea, Ethiopien, Abyssina, und den Africanischen Insulin … In Amsterdam: Bey Jacob von Meurs, auf der Käisers-Graft, in der Stadt Meurs, 1670. VKOL sign. II 202.691

Zavedli také nové formy zbožnosti, jako bylo stavění jesliček na Vánoce, Božího hrobu na Velikonoce a stavění křížových cest.3 Šiřitelé křesťanství, jezuité i františkáni prošli v celé Asii i obou Amerikách téměř všechny kouty těchto pevnin, ovšem africký kontinent zůstával misijní činností dlouho prakticky nedotčen. Celé severní pobřeží Afriky bylo po staletí v moci arabských států a sféra vlivu arabských obchodníků sahala až do vnitrozemí. Pokusy proniknout do Egypta nebo Habeše se setkávaly s mnoha překážkami. Již po staletí docházelo k pokusům obnovit jednotu římské církve s odloučenými církvemi v Egyptě a Habeši, ale tato země, dnešní Etiopie, zůstávala i dlouho v novověku tajemnou a nedostupnou říší. Misijní úsilí zde již vyvíjeli jezuité pod patronátem Portugalců v 16. a 17. století. Po jejich vyhnání ze země roku 1633 se je snažili zastoupit právě františkáni. Zájem na prosazení misie v Habeši přetrvával i přes řadu tragických neúspěchů, a to zejména díky jistému sentimentu, který křesťanská Evropa chovala k této zemi, považované za bájnou křesťanskou říši kněze Jana. V roce

Moravští bratři v severní Americe Protestantská reformace se na misijním poli zpočátku nijak zvlášť neangažovala a po celé 16. století o tuto činnost nejevila zájem, 17. století však již přineslo misijní pokusy Holandska a Anglie, které se pustily do velkých zámořských cest. Výraznější protestantská misijní činnost se rozvinula teprve v 18. a 19. století.1 Bohatství v zámoří samozřejmě nelákalo pouze Španěly, Portugalce, Italy a Francouze, ale vzbuzovalo zájem také u Nizozemců a Angličanů. Zvýšená aktivita protestantských kazatelů měla podpořit jejich politické a hospodářské zájmy. České kolonie a bratrské sbory vznikaly po bělohorské bitvě v sousedních zemích, v polském Lešnu, v Sasku, Prusku i na Slovensku. Početná emigrantská obec vznikla v saském Ochranově, ovšem nepřátelské postoje saské vlády způsobily, že bratři začali zakládat své další osady v řadě sousedních i vzdálenějších zemích, například v Lužici, Slezsku, Pomořansku, ve východním Prusku, v jižním Německu, Švýcarsku, Holandsku, v Británii a v dalších zemích. V Berlíně působil jako učitel a kazatel Jan Jeník (1748–1827), který zde založil misionářskou školu a jehož nejmladší bratr Josef Daniel Jeník (1757–1800) působil jako misionář v letech 1788–1800 v jihozápadní přední Indii. V jižní Africe působil v letech 1737–1743 Jiří Schmidt a z berlínské školy Jana Jeníka vzešel Karel August Pácalt (1773–1818), jenž působil také v jižní Africe jako kočující misionář na statcích holandských kolonistů u černošských otroků kmene Hotentotů.

Nakonec se usadil v hotentotské osadě Hoogekraal, z níž vytvořil přímo vzorovou misii.2 Podobně jako jezuité chápali také moravští bratři jako misijní každé úsilí vedoucí k nápravě lidstva. V prostředí obnovené Jednoty se tak výzvy k misiím objevily již několik let po založení Ochranova a stejně jako jezuité i moravští bratři rozlišovali misie vnitřní a vnější.3 Členové Jednoty bratrské ze severomoravského Suchdolu přišli do Saska roku 1724. Vedl je Kristián David a usadili se nedaleko českých hranic, kde založili vesnici Ochranov (Herrnhut) a vytvořili církev moravských bratří.4 Kristián David (*17. 2. 1692 Ženklava, †3. 2. 1751), svými současníky nazývaný „moravský Mojžíš“, se přes katolické vyznání svých rodičů začal zajímat o protestantství a tajně se stýkal s rodinami, které se hlásily k odkazu Jednoty bratrské. Kvůli své neklidné povaze pracoval jako potulný tesař a nějakou

Mědiryt – žehnající jezuita u indiánů v Nové Anglii a Marylandu Tanner, Matěj. Societas Jesu usque ad Sudorem et mortem, Pro Salute Proximi laborans. [Pragae: Typis Universitatis CaroloFerdinandeae, in Collegio Societatis Jesu ad S. Clementem, ca. 1690-1693]. VKOL sign. 29.992

Reprodukce podobizny Kristiána Davida Plecháčová-Mucalíková, Ludmila. Kristián David: [1692–1751]. Suchdol nad Odrou, 2006, příl. s. 12. VKOL sign. 1-178.441

Mapa Severní Ameriky Homann, Johann Baptist. [Atlas constans 60 mappis]. Norimbergae: [s.n., ca. 1736–1750]. VKOL sign. IV 51.831

dobu sloužil také v pruské armádě. Později podnikl cestu do Horní Lužice na panství hraběte Zinzendorfa (1700– 1760), německého protestantského šlechtice a významného stoupence pietismu, se kterým se setkal roku 1722. Hrabě mu dovolil, aby se na jeho území a pod jeho ochranou usídlily pronásledované bratrské rodiny z Moravy.5 David poté převedl do Saska prvních 10 bratří, se kterými založil zmiňovanou osadu Ochranov. V roce 1724 sem přivedl také skupinku mužů ze Suchdola nad Odrou. Jedním z nich byl tesař David Nitschmann, který se o jedenáct let později stal prvním biskupem Obnovené Jednoty bratrské. Rokem 1732 pak začala bratrská misie. Nejprve byli misionáři posílání do zemí, které byly pod správou dánského království, které podporovalo a tolerovalo náboženské zásady hraběte Zinzendorfa a jeho ochranovských Moravanů. Když roku 1731 nastoupil v Dánsku král Kristián VI., hrabě Zinzendorf jel společně s Davidem Nitschmannem k jeho dvoru. Král Zinzendorfa dekoroval za jeho služby evangeliu křížem řádu rytířů Danebrogu. A právě tehdy vznikl jeho plán misií v Západní Indii, Grónsku a Laponsku, v Africe a Americe. Na této koncepci rozsáhlé misie je nejpozoruhodnější, že ji realizoval sbor v Ochranově, který měl tou Reprodukce podobizny hraběze Zinzendorfa Plecháčová-Mucalíková, Ludmila. Kristián David: [1692–1751]. Suchdol nad Odrou, 2006, příl. s. 13. VKOL sign. 1-178.441

Ad gloriam Dei Moravští misionáři v 16.–18. století Vědecká knihovna v Olomouci 2. 5.–28. 6. 2013

Editor: Miloš Korhoň Redakční rada: Jiří Glonek, Miloš Korhoň, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný, Tereza Vintrová Texty: Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafická úprava: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: BooksPrint s. r. o. Náklad: 100 ks Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 1. vydání Olomouc 2013