Chrám věd a múz 450 let Vědecké knihovny v Olomouci
Úvodem Není mnoho institucí, které by s minulostí Olomouce byly svázány tak pevně, jako Vědecká knihovna v Olomouci. Knihovna, která vznikla jako informační a věroučná základna pro studenty jezuitské koleje a později univerzity, patřila už od svých počátků k základním pilířům kulturního dění v moravské metropoli. Podoba a fungování knihovny se v průběhu staletí měnily a knihovna ve značné míře sdílela osud města, ve kterém sídlila. Stejně jako Olomouc pocítila i tehdejší Univerzitní knihovna bolestivé následky švédské okupace, stejně jako na město na ni mělo vliv rušení a obnovování olomouckého vysokého učení. Knihovna také musela reagovat na válečné události i bouřlivé dění, které na ně zpravidla navazovalo. Až na drobné výjimky ovšem po celou dobu sloužila vzdělávacím potřebám lidí různých stavů a původů, kteří v Olomouci žili nebo sem na kratší či delší dobu zavítali. Historie knihovny se začala psát v roce 1566, na rok 2016 tedy připadá výročí 450 let od vzniku této mimořádné instituce, druhé nejstarší knihovny svého druhu na území dnešní České republiky. Dějiny knihovny jsou bohaté na různé peripetie a události. To nejpozoruhodnější se však skrývá v depozitářích, kde jsou uloženy jedinečné knihovní fondy. Vědecká knihovna v Olomouci a její předchůdkyně díky mravenčí píli někdejších knihovníků a jejich následovníků, velkorysosti řady mecenášů a v neposlední řadě zásluhou státních snah o dokumentaci a uchování písemného dědictví vybudovaly skutečně mimořádnou sbírku knih, časopisů, rukopisů, map a dalších dokumentů pokrývajících časové období od středověku až po současnost.
Výstava Chrám věd a múz. 450 let Vědecké knihovny v Olomouci je projektem, který by měl ukázat a připomenout dnešním lidem alespoň část z tohoto bohatství. Jubileum je skvělou příležitostí k představení nejvýznamnějších památek, přelomových vydání knih nejrůznějších vědních oborů, regionálních zajímavostí a dalších rarit, které jsou očím běžných čtenářů obvykle ukryty. Současně s tím také výstava přiblíží, co někdejší Univerzitní, potom Lycejní, Studijní a Státní vědecká a nakonec Vědecká knihovna v Olomouci znamenala a znamená pro Olomouc a pro celou Moravu. Cílem pořadatelů je umožnit návštěvníkům poznat minulost a fondy knihovny z více pohledů. Proto je výstava rozdělena do tří samostatných expozic, které budou k vidění na třech místech. Každá z nich je koncipována jako samostatná výstava, kterou bude možno zhlédnout i jednotlivě bez nutnosti navštívit další dvě instituce, společně ovšem vytvářejí komplexní obraz historických proměn knihovny, která přes mnohé problémy, jež měla a má, patří k největším klenotům města Olomouce.
Veduta F. B. Wernera z poloviny 18. století zachycuje mimo jiné jezuitskou kolej na dnešním Náměstí Republiky, kde knihovna ve svých počátcích sídlila.
1566
Figurální iniciála s vyobrazením trůnícího Krista z Olomouckého misálu, který vznikl v Olomouci mezi lety 1472–1477.
Vědecká knihovna v Olomouci Vědecká knihovna v Olomouci slouží veřejnosti od roku 1775, její kořeny ale sahají mnohem hlouběji. Počátky se datují rokem 1566, kdy do Olomouce na pozvání biskupa Viléma Prusinovského z Víckova přišli členové Tovaryšstva Ježíšova. Knihovna byla nepostradatelnou součástí jejich koleje, z níž postupně vznikla akademie s právem udělovat univerzitní tituly.
1773
Hlavní budova na rohu Bezručovy ulice a třídy Svobody, ve které knihovna sídlí od roku 1936.
V roce 1773 byl jezuitský řád zrušen, univerzita i knihovna převedeny do státní správy a knihovna byla prohlášena za veřejnou Univerzitní knihov-
nu. Současně dostala možnost obohatit se o vybrané knižní fondy z pěti zrušených moravských jezuitských kolejí (Brno, Jihlava, Telč, Uherské Hradiště, Znojmo), jakož i o kolegiální opavskou knihovnu včetně její pobočné knihovny v Těšíně. K dalšímu rozšíření v té době přibližně třicetitisícového fondu došlo po josefínských reformách, kdy olo-
1807
moucký knihovník Jan Alois Hanke z Hankenštejna procházel a přebíral okolo 180 000 svazků ze čtyřiceti konfiskovaných knihoven zrušených klášterů kontemplativních řádů. V tomto období vzniklo jádro současného mimořádně cenného historického fondu s nejvýznamnějšími rukopisnými památkami knihovny. Jedním z důležitých Hankeových počinů byl i návrh moravskému guberniu, aby moravští tiskaři povinně posílali olomoucké knihovně po jednom výtisku svých děl. Myšlenka byla realizována až v roce 1807 na podnět Hankeova nástupce Josefa Arnošta Karmáška. Právem povinného výtisku pak v různých podobách disponuje knihovna až do současnosti. V roce 1860 byla olomoucká univerzita zrušena, z Univerzitní se stala Studijní knihovna a mezi jejími čtenáři místo vysokoškolských studentů a profesorů začali převažovat učitelé a studenti olomouckých středních škol. K původnímu názvu se knihovna vrátila v roce 1947, v souvislosti s obnovením vysokého učení v Olomouci. Knihovna však zůstala pod přímou správou ministerstva školství. Od roku 1960 byl zřizovatelem Severomoravský krajský národní výbor a název se změnil do podoby Státní vědecká knihovna v Olomouci, od roku 1990 knihovnu spravovalo ministerstvo kultury a v roce 2001 přešla do kompetence nově zřízeného Olomouckého kraje. Současná Vědecká knihovna v Olomouci je rozsahem fondu třetí největší knihovnou v Česku. Čtenářům zpřístupňuje rozsáhlou kolekci knih, periodik a dalších nosičů s více než 2 100 000 exempláři a své služby poskytuje přibližně patnácti tisícům registrovaných čtenářů.
Středověké a rukopisné památky Vědecké knihovny v Olomouci Vědecká knihovna v Olomouci uchovává okolo čtyř stovek středověkých rukopisů, z nichž ty nejvýznamnější mají status kulturní památky. Expozice prezentovaná v Muzeu umění Olomouc přinese výběr kodexů pozoruhodných zejména malířskou výzdobou, to je případ především Bible boskovické, považované mimo jiné za jeden z vrcholů české knižní malby 15. století, ale také Graduálu louckého, reprezentativního dokladu nástupu renesance do moravské knižní kultury. Ve výběru nemůže chybět vůbec nejstarší rukopis knihovny, fragment otonského evangeliáře z počátku 11. století, ani o málo mladší Evangeliář zábrdovický s monumentální výzdobou v románském stylu. Dvoudílná Bible olomoucká z roku 1415 zase vysokou kvalitu výtvarné výzdoby umocňuje nejkompletněji dochovaným překladem biblických textů první redakce.
I ve dvoutisícovém fondu inkunábulí, tedy knih vytištěných před rokem 1501, nalezneme množství dokumentů, které lze označit za umělecké a historické artefakty. Tím je nepochybně ulmský prvotisk Boccacciových Slavných žen z roku 1473 nebo o tři roky starší basilejské vydání lucemburské rodové legendy o Meluzíně. Ve fondu je několika exempláři zastoupen i jeden z „bestsellerů“ 15. století, Světová kronika Hartmanna Schedela s vůbec nejstarším autentickým vyobrazením Prahy, a podobně populární byl i ilustrovaný herbář Hortus sanitatis (Zahrada zdraví) mohučského lékaře Johanna von Knauba.
Jedním z nejvýznamnějších děl středověké literatury v češtině jsou Olomoucké povídky, soubor krátkých prozaických útvarů vhodných k příkladům či užití v kázání. Dosud opomíjeným skvostem je pak kruhová mapa světa z konce 15. století, vlepená na přídeští jednoho z gotických kodexů. Z novějších exemplářů rukopisného fondu zaujme portolánový atlas z roku 1563 a dvě příbuzné portolánové mapy Středomoří ze 17. století.
Tato část výstavy je zaměřena na představení jednotlivých dokumentů a jejich zasazení do kontextu středověké knižní kultury. Akcentována bude výzdoba knih a vedle originálů rukopisů a inkunábulí bude obsah prezentován také formou velkoformátových reprodukcí.
Stvoření světa ve třech medailonech tvoří počátek knihy Genesis v Bibli olomoucké.
Z tisků české a moravské provenience ukáže Vědecká knihovna například bohatě zdobenou Uherskou kroniku Jána z Turca nebo všechny tři známé olomoucké inkunábule z let 1499 a 1500.
Trůnící Bůh Otec na jedné z iniciál Graduálu louckého z konce 15. století.
Kolorovaný dřevořez prvního uherského krále Štěpána I. Svatého z Uherské kroniky Jána z Turca.
Knihy a dějiny ve Vědecké knihovně v Olomouci
1781
1860
V historii Vědecké knihovny a jejích předchůdkyň lze nalézt množství faktorů, které bezprostředně ovlivnily její podobu a vývoj. Tyto události a vlivy budou popsány ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Představeno tak bude například jezuitské dědictví knihovny, role povinného výtisku, cenzura, mecenáši knihovny, důležité osobní knihovny, sbírka bibliofilií, knihovní budovy a další témata. Každý okruh bude ilustrován dokumenty z knihovního fondu, ale také archivními materiály. K tomu účelu jsou zvoleny obrazově atraktivní dokumenty, dále mapy, atlasy, litografie i dobové
Například Prostonárodní Holomoucké nowiny, které vycházely v letech 1848 a 1849, Sitteho regulační plán, podle kterého se Olomouc na přelomu 19. a 20. století měla rozvíjet, nebo nejstarší známá turistická mapa Jeseníků. Z bibliofilí lze uvést například
fotografie. Zdůrazněna bude také role knihovny při uchování písemného dědictví celé Moravy.
Ilséu, princeznu tripoliskou, která je díky ilustracím Alfonse Muchy považována za vrchol secese v knižní kultuře. Expozice bude připravena v bývalém kostele sv. Kláry, ve kterém shodou okolností knihovna po celé 19. století sídlila. Využity budou také předměty, které byly součástí tehdejší knihovny a dnes jsou ve správě právě Vlastivědného muzea v Olomouci, tedy barokní glóby nebo sbírka mincí. Jednou z dominant této části výstavy bude také model nerealizované novostavby knihovny ze sedmdesátých let 20. století zpracovaný podle ambiciózní studie Lubomíra Šlapety.
Širokému záběru expozice odpovídá také pestré složení vybraných exponátů. Jsou mezi nimi klíčová díla některých vědních oborů – Koperníkův spis De revolutionibus v prvním vydání z roku 1543, Vesaliova anatomie z roku 1568 nebo vůbec první „moderní“ atlas zeměpisných map Gerharda Mercatora. Prezentována bude řada dokumentů atraktivních z regionálního pohledu.
Kolorovaná litografie znázorňuje nádvoří vídeňského Hofburgu a defilé slavnostní jízdy a vojska, kterému z okna kyne císař František I. s chotí Karolínou Augustou. Vyobrazení je součástí souboru, který knihovně daroval císař Ferdinand I.
1936 Portrét Willibalda Müllera, který C. k. Studijní knihovnu na přelomu 19. a 20. století vedl. Současná hlavní budova knihovny, původně filiálka Rakousko-uherské banky, byla postavena jako jednopatrová. Patrová nástavba byla realizována v roce 1923 Janem Hublíkem.
Osobnosti a zajímavosti z historie Vědecké knihovny v Olomouci Do dějin Vědecké knihovny v Olomouci a jejích předchůdkyň se zapsala řada osobností. Mnohé tady působily jako bibliotékáři, vedoucí pracovníci nebo ředitelé, jiné se do knihovny dostaly souhrou historických okolností. Expozice přinese výběr těch nejvýznamnějších a podá základní informace o jejich životě a díle. Tak bude představen Jan Alois Hanke, Willibald Müller, Václav Tille, Bohuš Vybíral, Bedřich Václavek, Josef Ludvík Fischer a další. Dobu, ve které příslušní lidé působili, pak přiblíží výběrem zajímavých epizod a událostí z běžného života knihovny. Výstava bude připravena v Galerii Biblio ve Vědecké knihovně v Olomouci.
Kolorovaná mědirytina hrocha z díla Flora Sinensis, které v polovině 17. století vydal haličský jezuita Michał Boym.
Fotografie interiéru knihovny v bývalém kostele sv. Kláry, dnešním Vlastivědném muzeu v Olomouci.
Chrám věd a múz. 450 let Vědecké knihovny v Olomouci
2016
Termín konání: 7. dubna – 12. června 2016
Místo konání: Muzeum umění Olomouc (Středověké a rukopisné památky Vědecké knihovny v Olomouci) Vlastivědné muzeum v Olomouci (Knihy a dějiny ve Vědecké knihovně v Olomouci) Vědecká knihovna v Olomouci (Osobnosti a zajímavosti z historie Vědecké knihovny v Olomouci) Autorský tým: Mgr. Jiří Glonek (Vědecká knihovna v Olomouci) Mgr. Filip Hradil (Vlastivědné muzeum v Olomouci) Mgr. Jana Hrbáčová (Muzeum umění Olomouc) Mgr. Miloš Korhoň (Vědecká knihovna v Olomouci) Mgr. Rostislav Krušinský (Vědecká knihovna v Olomouci) Mgr. Petra Kubíčková (Vědecká knihovna v Olomouci) Mgr. Lubomír Novotný (Vědecká knihovna v Olomouci) Další informace: Vědecká knihovna v Olomouci, oddělení správy fondu a historických fondů, e-mail: hf@vkol.cz, tel.: 585 205 385
Nerealizovaná studie novostavby knihovny ze sedmdesátých let, kterou zpracoval architekt Lubomír Šlapeta.