Chrám věd a múz. 450 let Vědecké knihovny v Olomouci

Chrám věd a múz 450 let vědecké knihovny v olomouci

1

2

Chrám věd a múz 450 let vědecké knihovny v olomouci

Jana Hrbáčová a Rostislav Krušinský, eds.

OLOMOUC 2016

3

Chrám věd a múz 450 let Vědecké knihovny v Olomouci Vědecká knihovna v Olomouci ve spolupráci s Muzeem umění Olomouc a Vlastivědným muzeem v Olomouci VÝSTAVA Vědecká knihovna v Olomouci – galerie Biblio Bezručova 659/2 Muzeum umění Olomouc Muzeum moderního umění – Salon Denisova 47 Vlastivědné muzeum v Olomouci – Sál svaté Kláry Náměstí Republiky 5 7. duben 2016 – 12. červen 2016 Autoři výstavy: Jiří Glonek, Miloš Korhoň , Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný (Vědecká knihovna v Olomouci), Jana Hrbáčová (Muzeum umění Olomouc) Kurátoři: Jiří Glonek (Vědecká knihovna v Olomouci), Jana Hrbáčová (Muzeum umění Olomouc), Filip Hradil (Vlastivědné muzeum v Olomouci) Grafické řešení: Vladimír Vaca PUBLIKACE Editoři: Jana Hrbáčová, Rostislav Krušinský Redaktoři: Jana Hrbáčová, Rostislav Krušinský, Tereza Vintrová Bibliografie: Libuše Krátká, Anna Vitásková Texty: Jiří Glonek (JG), Filip Hradil (FH), Jana Hrbáčová (JH), Lucie Janusová (LJ), Miloš Korhoň (MK), Rostislav Krušinský (RK), Petra Kubíčková (PK), Lubomír Novotný (LN), Josef Urban (JU), Pavel Zatloukal (PZ) Překlad: Matthew Sweney Fotografie: Bibliothèque nationale de France (BNF), Markéta Ondrušková – Muzeum umění Olomouc (MUO), Pavel Rozsíval – Vlastivědné muzeum v Olomouci (VMO), Státní okresní archiv v Olomouci (SOkAOl), Vědecká knihovna v Olomouci Obálka a grafická úprava: Vladimír Vaca Předtisková příprava: Vladimír Vaca Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod a.s., Husova 1881, 580 01 Havlíčkův Brod Náklad: 500 kusů Recenzenti: PhDr. Anežka Baďurová, PhDr. Jindra Pavelková Vydaly Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 Olomouc Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2016 ISBN 978-80-7053-311-6 (Vědecká knihovna v Olomouci) ISBN 978-80-88103-05-9 (Muzeum umění Olomouc) © Vědecká knihovna v Olomouci, 2016 © Muzeum umění Olomouc, 2016 Foto na obálce: „Samson u timnatských vinic zápasí se lvem“. Iluminace z Bible boskovické. VKOL, sign. M III 3, fol. 87v.

4

Obsah

9 Úvod

11

Z historie Vědecké knihovny v Olomouci

17

Jezuitská univerzitní knihovna

35

Jezuitské dědictví – knihy ze zrušených moravskoslezských kolejí

51

Nečekané zisky – rušení klášterních knihoven na Moravě a ve Slezsku za Josefa II.

81

Povinný výtisk

93

Moravská „Národní knihovna“

109

Zakázané knihy, očisty fondů a cenzura

125

Mecenáši knihovny

157

Torza vzácných knižních sbírek

185

Poválečné konfiskace a klášterní svozy

203

Bibliofilské tisky

219

Kuriozity a zajímavosti

241

„Museum mathematicum“ a numismatická sbírka

251 Rukopisy 305 Prvotisky 335

Gotická a renesanční knižní vazba

349

Budovy knihovny

362

Seznam zkratek

363

Archivní prameny a literatura

387 Summary

5

Nad výstavou převzali záštitu: Jiří Rozbořil, hejtman Olomouckého kraje Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Antonín Staněk, primátor statutárního města Olomouce Jaroslav Miller, rektor Univerzity Palackého v Olomouci

Výstava proběhla za finanční podpory statutárního města Olomouce a OHL ŽS, a.s.

Ediční poznámka Čísla fotografií odkazují na čísla příslušných katalogových položek.

Jednotlivé položky jsou v kapitolách zpravidla řazeny chronologicky. Jinak je tomu u kapitol Jezuitské dědictví – knihy ze zrušených moravskoslezských kolejí, Nečekané zisky – rušení klášterních knihoven na Moravě a ve Slezsku za Josefa II. a Poválečné konfiskace a klášterní svozy, v nichž bylo použito abecední řazení podle provenience a řeholního řádu, po němž teprve následuje řazení chronologické. Kapitoly Mecenáši knihovny a Torza vzácných knižních sbírek jsou uspořádány podobným způsobem podle jednotlivých proveniencí a následně chronologicky. Obsah kapitoly „Museum mathematicum“ a numismatická sbírka je rozčleněn podle charakteru exponátů.

6

7

8

Úvod

163 Bible boskovická, Praha, asi 1421–1425, Samson u timnatských vinic zápasí se lvem, fol. 87v.

Foto MUO.

Vědecká knihovna v Olomouci je po Národní knihovně České republiky druhou nejstarší knihovnou u nás, velikostí knihovního fondu pak zaujímá třetí místo mezi těmito paměťovými institucemi na našem území. Tyto dvě skutečnosti naznačují, že se Vědecká knihovna v Olomouci vymezuje nad rámec běžné krajské knihovny, a dá­ vají tušit, že v depozitářích jsou uchovávány mimořádné sbírky rukopisů, prvotisků, map i dalších dokumentů od středověku do současnosti. Shrnuto čísly, v roce 2016 slaví Vědecká knihovna v Olomouci 450. výročí od svého vzniku, ve svém fondu má více než 2,18 milionu knihovních jednotek.

Knihovna během své existence sídlila s výjimkou brněnského intermezza na několika místech v Olomouci a vždy se významně podílela na vzdělávání, ať už studentů jezuitské univerzity, nebo od zrušení Tovaryšstva Ježíšova široké veřejnosti.

Největší vliv na formování knihovny měl bezesporu historický vývoj na střední Moravě a úzké sepjetí se samotným městem Olomouc. Šíři knihovního fondu a jeho složení ovlivňovaly historické události, ať už to bylo několik tisíc odvezených knih během osmileté švédské okupace v období třicetileté války nebo desetitisícový přírůstek do knihovny v době josefínských reforem, způsobený rušením klášterů a konfiskací jejich knihoven. Také pečlivá práce knihovníků a osvícený postoj dalších osobností, které v knihovně pracovaly nebo stály v jejím čele, podobně jako rušení a znovuobnovování vysokého učení, měly dopad na provozování i rozsah služeb knihovny. Velmi významným mezníkem bylo v roce 1807 získání práva povinného výtisku, 26 let poté, co právo povinného výtisku získala Veřejná a univerzitní knihovna v Praze. Olomoucká knihovna tak získala právo povinného výtisku z ob­ lasti Moravy a tzv. Rakouského Slezska (pražská knihovna z oblasti Čech). To zahr­ novalo jak knižní produkci, tak i noviny a další tištěná díla, později bylo rozšířeno o mapy a další formáty. Dekret, který vzešel ze snahy mít pod kontrolou vše, co na území dnešní České republiky vycházelo, výrazně pozitivně přispěl k tomu, že Vě­ decká knihovna v Olomouci disponuje komplexním a jedinečný knihovním fondem, a to především tzv. moravik. V současné době, kdy probíhá masivnější digitalizace ohrožených částí knihovního fondu, se otevírají možnosti pro seznámení veřejnosti s těmi dokumenty, která by zůstaly jinak skryty v depozitářích.

Vědecká knihovna v Olomouci u příležitosti svého 450. výročí připravila výstavu Chrám věd a múz. 450 let Vědecké knihovny v Olomouci, která ve třech expozicích představuje to nejlepší z fondů knihovny. První z nich, umístěná v Muzeu umění Olomouc, veřejnosti prezentuje exkluzivně vybrané středověké a rukopisné dokumenty s důra­ zem na jejich výzdobu a originalitu. Druhá je zaměřena na podstatné události v ži­ votě knihovny. Příběh knihovny představený ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, v bývalém kostele sv. Kláry, kde dokonce v 19. století knihovna sídlila, seznamuje

9

veřejnost s významnými dokumenty spojenými s naším regionem, historickým vybavením knihovny nebo neuskutečněnými projekty stavby nové budovy knihovny.

Třetí expozice v prostorech knihovny je zaměřena na významné osobnosti knihovny, ale též zajímavé epizody z jejího života.

Katalog, který držíte v rukou, představuje všechny exponáty, které se na těchto výstavách objeví. V době, kdy již všechny vzácné tisky a další exponáty budou zpět v depozitářích, bude vybízet k prolistování a osvěžení zážitku. Na tomto místě bych ráda poděkovala Muzeu umění Olomouc a Vlastivědnému muzeu v Olomouci a jejich odborným pracovníkům za vstřícnost a součinnost při přípravě výstav i katalogu, městu Olomouc a zřizovateli knihovny Olomouckému kraji za finanční podporu, která umožnila realizaci projektu. Dále pracovníkům oddělení historic­ kých fondů Vědecké knihovny v Olomouci za odbornou a vytrvalou práci na výstavě i publikacích.

RNDr. Jitka Holásková ředitelka Vědecké knihovny v Olomouci

10

15

16

Jezuitská univerzitní knihovna Jiří Glonek – Zdeněk Orlita

4 GEORG Braun. Theatri Praecipuarum Totius Mundi Urbium Liber Sextus. [Coloniae Agrippinae: Hierat & Hoghenberg], 1617. Výpravný titulní list šestého svazku atlasu měst s vlastnickým přípiskem olomouc­ kých jezuitů.

1 KROESS 1910, s. 296.

2 SCHMIDL 1747, s. 275; CERRONI 1802–1820, fol. 55r; VOBR a PUMPRLA 1998, s. 163.

3 CERRONI 1802–1820, fol. 4v.

4 CERRONI 1802–1820, fol. 7v.

5 MLČÁK 2013, s. 126–127.

Olomoucká univerzitní knihovna byla od počátku neoddělitelnou součástí zdejší jezuitské akademie založené roku 1566, v období raného novověku, jakožto prvního stupně vysokého učení. V roce 1573 se pak akademie stala plnohodnotným vysokým učením.

Jak vyplývá z řady narativních pramenů, považovali jezuité knižní kulturu za významnou součást své řeholní identity, což se přirozeně odrazilo v důrazu na roz­ voj knihoven jako významného rysu řádové sebeprezentace. Byly to právě tzv. Gute Bücher, vhodné knihy, které přivedly zakladatele řádu sv. Ignáce k jednomu z život­ ních rozhodnutí.

Olomouckou knihovnu sice využívala především univerzita, ale současně byla situována v prostoru řeholního domu, což do velké míry ovlivňovalo její obsahovou skladbu. Prefekt jezuitské bibliotéky se nemohl orientovat pouze na nákup antické literatury, patristiky či učebnic gramatiky, ale musel vnímat rovněž praktické pasto­ rační potřeby svých řeholních bratří.

Svým založením renesanční knihovna byla od druhé poloviny 16. století budová­ na zejména knižními fundacemi a dary významných exponentů katolické duchovní obnovy z řad zemských úředníků, prelátů, kanovníků a olomouckých biskupů či měšťanů. První knihovník nové akademie, kladský rodák Bartoloměj Weissag, patřil k malé skupince jezuitů, která začátkem září 1566 dorazila pod vedením vizitátora ra­ kouské provincie Lorenza Maggia do Olomouce.1 Ačkoliv nebyla v zakládací listině olomoucké koleje ani zmínka o knižní fundaci, neměli jezuité s prvními akvizicemi větší problémy. Ještě v letech 1567–1569 zajistil mecenáš a podporovatel jezuitů, olo­ moucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova, první dodávku knih. Velká část knih byla nakoupena i v Augsburgu a první rektor olomoucké koleje, Španěl Hurtado Pe­ rez, mohl biskupovi odevzdat seznam děl, která považoval za nezbytná.2 Ještě v roce 1567 obdržela olomoucká kolej od Vratislava II. z Pernštejna sbírku knih uložených v rodové knihovně jeho tovačovského zámku.3 K významným darům náležela také fundace pozdějšího ostřihomského arcibis­ kupa, od prosince 1638 člena římského noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, Mikuláše Pazmánnyho. Ten daroval olomoucké koleji 3 800 zlatých a peníze putovaly kromě stavby refektáře a sklepů také na výstavbu nové knihovny. Základní kámen byl dle Cerroniho položen 16. dubna 1641, ale bibliotéka mohla být zařízena až po odchodu Švédů v roce 1650.4 První knihovna se nacházela již v prostoru bývalých renesančních škol posta­ vených v letech 1569–1582. Školní budovy navazovaly na jezuitskou kolej vzniklou adaptací původního minoritského kláštera. Knihovna měla být situována jižně od univerzitní auly.5 V rámci rozsáhlé přestavby barokních škol se ale během první

17

1

Hlavní titulní list.

1 ORONCE FINÉ Orontii Finei Delphinatis, Liberalium Disciplinarum Professoris Regii, Protomathesis: Opus varium, ac scitu non minus utile quàm iucundum, nunc primum in lucem foeliciter emissum. Cuius index universalis, in versa pagina continetur Parisiis: [impensis Gerardi Morrhij, & Ioannis Petri], 1530–1532 [8], 208 l.; 330 × 240 × 55 mm Vazba: celousňová, dřevěné desky potažené bílou usní zdobenou slepotiskem, na přední desce trigram IHS, na zadní desce znak olomoucké koleje Provenience: Ex Libris Elia Isidori […?] (přeškrtáno) Collegii Societatis JESU Olomucii catalogo inscriptus pro Bibliotheca majore Ao. 1743 BIBLIO: CAESARAE OLOMUCII (razítko) VKOL, sign. III 9.108 Dokladem toho, že olomoučtí jezuité nevěnovali ani zdaleka pozornost pouze te­ ologii, je i množství důležitých děl z oblasti exaktních věd. Uveďme například první pařížské vydání Protomathesis významné­ ho francouzského matematika, astronoma a kartografa Oronce Finého (1494–1555). Ač v Paříži původně vystudoval medicínu, tak ho již v roce 1531 nacházíme coby profesora matematiky na čerstvě vzniklé Collège de France, kterou založil král František I., jemuž ostatně Finé dedikoval i zmíně­ né dílo. Oronce Finé již asi od roku 1515 editoval astronomické a matematické spisy svých předchůdců (Sacrobosco, Peuerbach aj.) a v roce 1526 vydal své první pojednání o tzv. equatoriu, což byl přístroj užívaný k určení skutečné pozice planet. Ostatně

20

astronomickým přístrojům a matematice se věnoval i v práci Protomathesis složené ze čtyř samostatných částí s vlastními titulní­ mi listy (De Aritmethica Practica Libri III.; De Geometria Libri Duo; De Cosmographia, Sive Mundi Sphaera Libri V.; De Solaribus Horologiis, Et Quadrantibus, Libri IIII.), kde jsou uvedena různá data vydání v rozmezí let 1530–1531. Hlavní titulní list s nápaditou ozdobnou bordurou a heslem „Virescit vulnere virtus“ (Muž­ nost sílí utrpením) však nese vročení 1532.

Borduru vyvedl Louis Lasseré podle Finého návrhu. Lasseré vyřezal pouze titulní ilustra­ ci (viz jeho signování na patce vlevo dole), ostatní dřevořezy měl navrhnout i zhotovit již přímo Finé, na což opakovaně odka­ zuje i signování OF umístěné v některých ozdobných lištách. Finého práci lze obecně označit za matematicko-astronomický souhrn tehdejšího vědění zahrnujícího teo­ retické i praktické údaje a návody spojené s výpočty (měření výšky, délky, objemu aj.) a s konstrukcí rozličných přístrojů k měře­ ní polohy a času (viz například astroláb). Část o kosmografii lze označit z vědeckého hlediska za nejdůležitější. Není divu, neboť Finé patří mezi nejvýznamnější kartografy a nejplodnější autory matematických spisů 16. století, které byly výjimečné především šíří postihnutých matematických oborů od

geometrie až po optiku. Prezentované dílo bylo tedy oceňováno nikoliv kvůli novátor­ ství, nýbrž pro svůj encyklopedický charak­ ter. Bylo doplněno o 284 dřevořezů, mezi nimiž byl i Finého portrét, a populární bylo po dlouhá desetiletí, ba staletí, což ostatně dokládá i jeho akvizice olomouckými jezuity a začlenění roku 1743 do hlavní knihovny zvané Bibliotheca maior.

JG Literatura: JUŠKEVIČ 1978.

2 OTTO BRUNFELS Herbarum Vivae Eicones ad naturae imitationem, sum[m]a cum diligentia & artificio effigiatae, una cum Effectibus earundem, in gratiam veteris illius, & iamiam renascentis Herbariae Medicinae Tomus I.–III. Argentorati: apud Ioannem Schottum librari­ um, 1532–1536 [8], 266, [64]; 90, 199, [5]; 240, [4] s.; 305 × 210 × 95 mm Vazba: celousňová, dřevěné desky potažené bílou usní zdobenou slepotiskem s trigra­ mem IHS na přední desce a se znakem olomoucké jezuitské koleje na zadní desce, kovové spony ve fragmentech, červená oříz­ ka, na hřbetě štítky s vyzlacenými bibliogra­ fickými údaji

1 Celostránkový dřevořez s vyob­ razením nebeské sféry a mytologické postavy Úranie neboli Nebešťanky, dcery boha Dia, a bohyně paměti Mnémosyné, která platila za Múzu hvězdářství (astronomie) a počtářství (aritmetiky). Vedle ní vidíme kromě volně položeného kvadrantu (a opo­ dál i příručních slunečních hodin) i autoportrét Oronce Finého držícího v ruce astroláb.

2

Titulní list Brunfelsova herbáře..

Provenience: Johann a Kessell, 1654, Stabat Virgo Speciosa Catalogo Collegii Soc. Jesu Olomucii suo Biblioth. inscriptus 1739 VKOL, sign. II 14.423-II 14.424 Renesanční přírodovědné bádání zahrno­ valo mimo jiné také botanické a zoologické poznání. Bylo třeba utřídit množství dosud neznámých rostlin a živočichů přivážených ze zámořských cest. Botanikové se tehdy věnovali výhradně využití rostlin v lékařství, zkoumali morfologii, systematiku a fyzi­ ologii. Brzy po zavedení knihtisku začaly vycházet populární tištěné herbáře psané latinsky, ale i v domácích jazycích, v nichž byly vyobrazeny rostliny podle skutečnos­ ti, tedy tak, jak rostly ve skutečné přírodě.

Herbáře sloužily všem lidem bez ohledu na stav a ukazovaly na užitečnost bylin a je­ jich léčivých účinků. Za otce botaniky jsou považováni Leonhard Fuchs z Ingolstadtu (1501–1566), bernský lékař Otto Brunfels (1489–1534) a jeho přítel Hieronymus Bock (1498–1554), zvaný Tragus. Tito tři význační vědci vytvořili herbáře, z kterých vycházeli a čerpali vědomosti jejich pozdější nástupci.

Otto Brunfels se narodil pravděpodobně v roce 1488 v Mohuči (Mainz) a zemřel 23. prosince 1534 v Bernu. Po studiu teologie a filozofie na univerzitě v Mohuči vstoupil do místního kartuziánského kláštera, ale v roce 1514 přešel do kartuziánského kláštera u Štrasburku a právě zde se začal zabývat léčivými vlastnostmi rostlin. V roce 1521, ovlivněn Lutherovým učením, opustil klášter

a v roce 1524 začal opět studovat, tentokrát medicínu, ve Štrasburku. Záhy začal publiko­ vat své teologické práce, ale brzy se kvůli nim dostal do sporů s názory Luthera i Zwing­ liho. Po získání titulu doktora medicíny v roce 1530 se stal městským lékařem v Bernu, kde působil až do své smrti. Vedle medicíny a botaniky se zabýval také pedagogikou, jazykovědou a farmacií. Jeho třídílná práce Herbarium vivae eicones (1530–1536) obsahuje sebrané starší a nové komentáře o rostlinách s 238 kvalitními dřevořezy. Jedná se o jeden z prvních tištěných herbářů vůbec. V knize je zařazeno i mnoho vlastních pozorování autora a celkovou formou již toto dílo po od­ borné stránce převyšuje obvyklé středověké bylináře spoléhající pouze na lidové tradice.

Další Brunfelsova práce, tentokrát dvoudíl­ ná, se jmenuje Contrafayt Kreüterbuch (1532–1537) a ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci je spojena v konvolutu s předchozím herbá­ řem. Realistické a umělecky vysoce ceněné ilustrace v obou knihách, včetně ilustračních titulních listů, pocházejí od Hanse Weiditze, německého renesančního umělce a grafika, jenž ilustroval dřevořezy řadu publikací teo­ logického i vědeckého rázu, které vycházely v prvních třech dekádách 16. století v Augs­ burgu a Štrasburku.

PK Literatura: JÖCHER 1750–1751; GRIMM 1955; BAADER 1978.

3

2

Vlčí mák.

3 JOACHIM MEYER Gründtliche Beschreibung, der freyen Ritterlichen unnd Adelichen kunst des Fechtens, in allerley gebreuchlichen Wehren, mit vil schönen und nutzlichen Figuren gezieret und fürgestellet Straßburg: Bey Thiebolt Berger am Weynmarckt zum Treubel, 1570 [8], 214 l.; 248 × 177 × 40 mm

Ilustrační titulní list.

21

29 Chatelainova mapa – výřez s vyobrazením aztéckého obětního rituálu.

čenou Austrálii, jakož i Atlantik se západním pobřežím Evropy a Afriky. Díky nepřeber­ nému množství nejen geografických, ale zejména obrazových informací, představuje také fresku zachycující život domorodých obyvatel i následky působení evropských do­ byvatelů a kolonizátorů, včetně řady zazna­ čených velkých objevitelských cest. Ostatně portréty jejich protagonistů jsou umístěny při horním okraji uprostřed. Vidíme zde devět medailonků Kolumba, Vespucciho, Ma­ galhãese, Drakea nebo Dampiera i s popisy jejich úspěchů. Po stranách jsou další z řady výjevů zasazených do rokokových kartuší, a sice pohled na Niagarské vodopády s kolo­ nií bobrů budujících si svá obydlí, stejně jako lovecké scény, při nichž indiáni loví bizony či bobry. Vpravo je potom zachycen průběh lovu a zpracování tresky obecné na New­ foundlandu.

Jinak prázdné vodní plochy po celé jižní polokouli jsou obohaceny o mapy a plány měst, včetně delty řeky Mississippi, vidíme taktéž Panamskou šíji, Rio de la Plata, Aca­ pulco Bay, Mexico City, Havanu či Veracruz.

Nechybí domorodí obyvatelé se svými rituály včetně lidských obětí Aztéků, ani další pří­ klady s vyobrazeními koloniální ekonomiky založené na těžbě drahých kovů (Potosí) nebo pěstování a zpracování cukrové třtiny.

Jednotlivé kartuše jsou navíc obklopeny dalšími obrazy domorodců a exotické flóry a fauny (tabák, brambory, kakaovník, baná­ novník, avokádo, ananas, indigo, tučňák, lama, lachtan, krokodýl, vačice atd.), stejně jako slavnými historickými událostmi (činy Cortéze aj.).

K zajímavostem lze připočíst i správné vyobrazení severoamerických Velkých jezer, přestože jinak není vnitrozemský prostor Se­ verní Ameriky detailněji popsán s výjimkou velkých řek a několika místních jmen označu­

68

jících některé osady a misie, přičemž dosud blíže neznámé severní oblasti kontinentu jsou chytře skryté za popisnou legendu a de­ korativní prvky. Ostatně obdobný postup je zřetelný v jižním Pacifiku (viz jen naznačení pobřežní linie Austrálie a Nového Zélandu).

Přitom Kalifornský poloostrov je chybně zakreslen jako ostrov, avšak s poznámkou, že někteří moderní autoři soudí, že jde skuteč­ ně o poloostrov, což je zřejmá narážka na mapování jezuity Franze Kühna z přelomu 16. a 17. století.

Precizní dílo představuje jednu z nejbohatěji zdobených a zároveň nejpozoruhodnějších map Ameriky, na níž se prolnula kartografie s krásou grafického umění.

JG Literatura: SCHWARTZ a EHRENBERG 1980, s. 146–147; TOOLEY 1980, s. 130; WANING 2010.

kurfiřta Fridricha III. Saského. Kromě toho se angažoval jako tiskař a nakladatel se specializací především na lékařské spisy.

Patřil mezi prominentní členy norimberské­ ho spolku humanistů a bibliofilů Sodalitas Celtica a ve své vlastní tiskárně se soustředil zejména na vysoce kvalitní obrazový dopro­ vod knih. Dřevořezy pro něj vyhotovovali Dürerovi žáci jako Schaüfelein, Grien, Traut nebo Kulmbach.

Kniha úvah o utrpení Ježíše Krista Speculum passionis domini nostri ihesu christi z roku 1507 paří mezi knihy s nejbohatším ilustrovaným doprovodem prvního desetiletí 16. století.

Jedná se o první edici díla (druhé vydání vyšlo v roce 1519), ve které se poprvé objevují dva signované dřevořezy Hanse Leonhar­ da Schaüfeleina, německého renesančního malíře, grafika a především autora množství dřevořezových knižních ilustrací z první třetiny 16. století. Celkem najdeme v Pašijích 39 celostránkových ilustrací a jeden dřevořez na tři čtvrtiny strany, pět ilustrací se opakuje.

Vedle toho je kniha bohatá na menší knižní dekor a drobné dřevořezy. Po výtvarné strán­ ce se jedná v podstatě o kompilaci obrazů různých autorů, starších i mladších, z nichž se některé mohly objevit již ve starších tis­ cích. Autorem 37 celostránkových dřevořezů je Schaüfelein, dva vyhotovil Hans Baldung Grien a jeden Wolf Traut, oba patřili mezi re­ nesanční malíře a ilustrátory norimberského okruhu první poloviny 16. století. Ilustrace znázorňují hlavní scény z Nového zákona od Poslední večeře po ukřižování, specializují se na jednotlivé fáze utrpení, dále na Zmrtvých­ vstání, Nanebevstoupení nebo Poslední soud. Jednotlivé obrazy jsou technicky čisté

30 ULRICH PINDER Speculum passionis domini nostri Ihesu christi. In quo reluce[n]t hec omnia singulariter vere & absolute: puta.

Omnis p[er]fectio yerarchie Omniu[m] fidelium beatitudo. Omnes virtutes. Dona. Fructus. Et spiritualiu[m] bonoru[m] omnium efficacia…

Nurenbergae: Ulrich Pinder, 1507 [1], 90 l.; 335 × 222 × 40 mm Vazba: polousňová, dřevěné desky potažené usní zdobenou slepotiskem, hřbet přetřen bílou olejovou barvou, torzo mosazné spony Provenience: [Ad] Carthusia[m] [ptincz] in Olmucz BIBLIO: CAESARAE OLOMUCII (razítko) K. K. BIBLIOTHEK IN OLMÜTZ (razítko) VKOL, sign. III 47.843 Lékař Ulrich Pinder (zemř. 1519) působil na přelomu 15. a 16. století v Norimber­ ku a v roce 1507 se stal osobním lékařem

30 Kristův vjezd do Jeruzaléma.

CAES. REG. BIBLIOTHECA OLOMUC. (razítko) CAES. REG. BIBLIOTHECA Olomucensis (razítko) VKOL, sign. 31. 386/ 1, 31.386/ 2

30 Přibíjení na kříž.

a plné detailů, zejména architektonických nebo týkajících se dobového oblečení. Kniha byla původně majetkem olomouckých kar­ tuziánů.

PK Literatura: KUNZE 1975; UNVERFEHR 2001.

31 DANIEL DEFOE Das Leben und die gantz ungemeine Begebenheiten Des Robinson Crusoe…

Franckfurth und Leipzig, 1720 Leipzig: bey Moritz Georg Weidmann, 1721 [12], 418 s., [16] tab., [1] mapa; 170 × 105 × 30 mm [16], 446 s., [2] měd. tab.; 170 × 110 × 35 mm Vazba: celousňová, lepenkové desky pota­ žené hnědou usní, hřbet zdoben zlaceným slepotiskem Provenience: […] Fran: Lu: […] Towaczo[?] [com]paratus Wratisla[viae] [1] f. 2 kr. in A. 1721 Loci Capuc[inorum] BIBLIO: CAESARAE OLOMUCII (razítko)

Postava Robinsona Crusoea je v současnosti snad nejznámější literární postavou ze všech beletristických knih napsaných v 18. století.

Dobrodružný osud Robinsona a jeho přítele Pátka, opuštěné ostrovy, zámořské dálky, kmeny lidojedů, to vše i dnes podněcuje dětskou fantazii. Daniel Defoe (1660–1731), anglický spisovatel a jeden z prvních osvícen­ ců napsal knihu o Robinsonovi na základě osudů skotského dobrodruha Alexandra Selkirka. Tento námořník strávil pět let na opuštěných ostrovech Más a Tierra v chlad­ ném souostroví Juan Fernández vzdáleném několik set mil od pobřeží Chile. Defoe si příběh přizpůsobil tak, aby působil více exo­ ticky. V románu se vyskytuje tropická fauna, flóra, zkrátka vše, co Angličanům, Skotům, Irům a dalším na Britských ostrovech chybě­ lo. Robinson ztroskotal nedaleko brazilského pobřeží, setkal se s novými kulturami, nový­ mi zvyky, kanibaly, neznámými zvířaty a rost­ linami. Přesto byl schopen se aklimatizovat a přizpůsobit si okolí svým civilizačním návy­ kům. Defoe ve své práci uplatňuje osvícenské postupy. Hlavní hrdina Robinson je vlastně kolonistou, jenž ostrov osidluje, proměňuje, přetváří k evropskému obrazu. Tytéž postupy uplatňuje vůči Pátkovi. Robinson je navíc empirikem, člověkem nadaným rozumem, člověkem, jenž nepodléhá pověrám. Defoe tak vlastně z Robinsona vytváří ideálního čle­ na objevitelské a dobyvatelské bílé civilizace, která se především díky obchodu i křesťan­ ským misím zmocnila mimozápadního světa.

Robinson není již násilnickým conquistado­ rem, ale osvícenským vychovatelem. Kniha dosáhla záhy velké popularity a do českých zemí se dostala díky německým překladům.

První český překlad z angličtiny vyšel v roce 1894. Po druhé světové válce bylo pro české­ ho dětského čtenáře zcela zásadní přepraco­ vání z pera Josefa Věromíra Plevy. Ten ovšem Defoeovu práci výrazně upravil a přizpůsobil dětskému publiku.

Exempláře prvního a druhého dílu uložené­ ho ve Vědecké knihovně v Olomouci jsou německým překladem anglického originálu.

V případě prvního dílu jde již o páté vydání, což dosvědčuje velkou popularitu Defoeovy knihy. Oba díly jsou doplněny atraktivními mě­ dirytinami. Dřívějšími vlastníky byli olomoučtí kapucíni a do knihovny se knihy dostaly v rám­ ci josefinských klášterních konfiskací.

LN Literatura: CRAIG 1963; PLEVA 1967.

69

80

Povinný výtisk Lubomír Novotný

42 Blaž Kocen. Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, Real- Und Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1861. Kolorovaná mapa zobrazující Rakouské císařství – výřez.

1 WALLIS 2005.

2 § 18, Zákon o tisku, daný dne 17. prosince 1862.

In: Virtuální knihovna právních předpisů [online] [cit. 2015-10-07]. Dostupné z: http://is.muni. cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/dlibrary/web/ rs.html

Právo povinného výtisku, jímž je Vědecká knihovna v Olomouci nadána od roku 1807, zajišťuje po více než 200 let kvantitu a kvalitu fondu této paměťové instituce.

Povinnost odevzdávat pověřené knihovně výtisk knihy, kartografického dokumentu či periodika byla ve svých počátcích spojena s cenzurou, tedy s kontrolou toku infor­ mací. V Rakousku došlo k zavedení práva povinného výtisku v roce 1781.1 Josefínské reformy, jejichž cílem bylo vytvoření fungujícího, akceschopného, byrokratického státu, v sobě nesly nutnost centralizace, flexibilnějšího rozhodování a větší potřebu kontroly. Povinný výtisk umožnil lepší kontrolu tiskařské produkce v habsburském soustátí, a tím měl i preventivní funkci, jelikož umožňoval záhy detekovat případný neklid v rámci rodící se veřejné intelektuální diskuse.

Jestliže pražská Veřejná c. k. universitní knihovna se stala první paměťovou institucí v rámci habsburské říše, jíž bylo právo povinného výtisku přiznáno, tak na Moravě trval zápas o toto právo ještě téměř tři dekády. Snaha především Jana Aloise Hankeho byla pak korunována za Josefa Arnošta Karmáška. K potvrzení a konkre­ tizaci práva povinného výtisku došlo až dvorským dekretem vydaným v roce 1807, jímž se rozšiřovala územní a nepřímo i věcná působnost práva povinného výtisku. Územní působnost byla stanovena na celé Království české a Moravské markrabství s tím, že na Moravě se stala příjemcem tohoto práva tehdejší knihovna olomouc­ kého lycea. Současně zákonodárce stanovil, že právu povinného výtisku podléhá „tištěné dílo“. Povinnými subjekty byli všichni tiskaři a nakladatelé v království i markrabství. Záhy bylo zřejmé, že tištěná produkce narůstá, proto dekret Dvorské studijní komise z 15. března 1811 právo příjemců rozšířil i na noviny, časopisy a mapy.

Politický vývoj habsburského mocnářství dospěl po různých peripetiích v polovině 19. století až ke kompromisu mezi liberálními silami a starým konzervativním řádem.

Tento kompromis se zračil v celém právním řádu. Jedním z jeho znaků byl i tiskový zákon č. 6/1863 ř. z. Ten dle § 18 určoval, že každého tištěného spisu (ale zákono­ dárce vykládal tento termín in extenzo, jelikož pod ním myslel například i fotografie, litografie apod.), který je: „… k prodeji ustanoven a v zemích zdejších se vydá neb tiskne, odevzdáno buď… po exempláři povinném státnímu ministerium, ministe­ rium policejnímu, c. k. bibliotece dvorské a té bibliotece universitní neb zemské, která zvláštním vyhlášením v každém okršlku [dřívější označení pro okres] správ­ ním pojmenuje, že tomu právo má.“2 V úřední instrukci č. 60/1864 ř. z. byly pak jako příjemci určeny Universitní knihovna v Praze pro povinné subjekty se sídlem v Království českém, Studijní knihovna v Olomouci pro povinné subjekty se sídlem v Markrabství moravském a Knihovna gymnazijního muzea v Opavě pro povinné subjekty se sídlem ve Vévodství slezském. Tímto bylo právo olomoucké knihovny opětovně potvrzeno, a to právě v době počínající ústavní epochy. Tato legislativní

81

61 Prvních 25 Lutherových tezí.

61 MARTIN LUTHER Disputatio D. Martini Lutheri Theologi, Pro Declaratione Virtutis Indulgentiarum [Basel: Adam Petri], 1517 [4] l.; 215 × 160 × 60 mm Vazba: polousňová, dřevěné desky zdobené slepotiskem s florálními i figurálními motivy, mosazné spony Provenience: CAES. REG. BIBLIOTHECA OLOMUC. (razítko) VKOL, sign. 1.189 Německý teolog, kazatel a reformátor, Mar­ tin Luther (1483–1546), tvůrce nejznámějšího německého překladu Bible, byl mimo jiné autorem slavných 95 tezí o odpustcích. Disputaci o moci a účinku odpustků, jak lze dílo volně přeložit, připravil k akademické disputaci a svědomitě je zaslal i svému nadřízenému, mohučskému arcibiskupovi Albrechtovi Bra­ niborskému. Právě činy mohučského arcibis­ kupa byly jedním z důvodů pro sepsání tezí a pro kritiku poměrů v církvi, která časem vedla až k reformaci. Albrecht Braniborský si kvůli vysokým nákladům, které vyžadovalo jeho postavení a funkce, vymohl na papeži Lvu X. povolení k prodeji odpustků, z nichž by mohl splácet dluhy.

Ačkoli Luther teze sám nepublikoval, byly téměř okamžitě rozšířeny po celém území ně­ mecké říše a k samotnému Lutherovu údivu vyvolaly bouřlivou debatu. Na jejich rychle rostoucí oblibě měl veliký podíl především tiskař Adam Petr z Basileje, který je připravil k vydání. Jak se Luther stavěl k prodávání

116

odpustků, bylo patrné ihned z první teze, která zněla: Když náš Pán a mistr Ježíš Kris­ tus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním. Podle Luthera nebylo pokání mechanickým aktem, ale trvalým a neměnným vnitřním postojem a přesvěd­ čením.

Ve Vědecké knihovně v Olomouci se jedno z prvních tištěných vydání tezí z roku 1517 nachází v konvolutu děl evangelických au­ torů, jako byli kromě Luthera ještě Bugen­ hagen nebo Zwingli. Název díla je vytištěn majuskulou, jednotlivé teze jsou označeny římskými číslicemi, na závěr textu je připojen vytištěný letopočet 1517.

áš (1691–1760). Tento jezuitský kněz, kazatel, misionář, spisovatel byl i význačným cenzo­ rem. A nejen prostým cenzorem, který knihy znepřístupňuje. Koniáš je přímo ničil. Takový význam, takovou sílu dával knihám. Kniha byla v jeho době bojovým prostředkem. Kniž­ ní tisky měly velký význam jak pro katolíky, tak i nekatolíky. Existovaly římské i národní indexy zakázaných knih, ale i tisků, jež byly opravitelné (tzv. indices expurgatorii).

První polovina 18. století byla v Čechách obdobím oživení, z katolického hlediska, he­ rezí. Proto se objevila zvýšená potřeba misií.

Právě v roli misionáře působil ve východních Čechách Antonín Koniáš. Ten v zápalu boje proti „heretickým“ knihám (bez přihlédnutí k jazykovému původu) nechal zničit tisíce knih. Sám Koniáš měl přitom ke knihám od­ mala blízko, jeho otec byl tiskařem. Koniáš sestavil seznam „bludařských“ knih Clavis haeresim claudens et aperiens tzv. Klíč. Seznam obsahuje tisky české, německé i latinské. Na základě tohoto indexu odstranil přibližně 30 000 publikací, z nichž se odhaduje, že polovina byla v českém jazyce.

Exemplář Clavis Haeresim claudens et aperiens ulo­ žený ve VKOL je klasickým reprezentantem sekce spojené s cenzurou, ač v jeho případě ne­ jde o knihu cenzurovanou, ale cenzurující. Na titulním listu tisku se nachází modré oválné razítko s textem svědčícím o původním vlastní­ ku, dominikánském klášteru v Litoměřicích.

LN Literatura: SVATOŠ 2003, s. 363–384; BŮŽEK et al.

2010; WÖGERBAUER 2015, s. 61–103.

PK Literatura: BENZING 1989; SCHILLING 2013.

62 ANTONÍN KONIÁŠ Clavis Haeresim claudens et aperiens. Kljč Kacýřské Bludy K rozeznánj otwjragicý, K wykořeněnj zamjtagicý…

W Hradcy Králowe: u Wáclawa Jana Tybély, 1729 [1] front., [9] fol., XCIV, 200 s.; 140 × 85 × 30 mm Vazba: celousňová, lepenkové desky potaže­ né hnědou usní, hřbet částečně přetřen šedě Provenience: Exlibris Bibliothecae Conven­ tus Litomericensis Ord. Praed. (razítko) VKOL, sign. 995.407 V dějinách cenzury v českých zemích neexis­ tuje symboličtější jméno, než je Antonín Koni­

62 Titulní list Koniášova spisu.

63 DENIS DIDEROT Encyklopédie, Ou Dictionnaire Raisonné Des Sciences...

Recueil de planches, sur les sciences, les arts libéraux...

Paris: chez Briasson, David, Le Breton, Durand, 1763 [4], [126] s., [233] měď. tab.; 410 × 270 × 65 mm Vazba: celousňová, lepenkové desky potaže­ né hnědou usní, na hřbetu zlacený slepotisk Provenience: UNIVERSITNÍ KNIHOV­ NA OLOMOUC (razítko) VKOL, sign. III 209.085/ příl. 1 Denis Diderot (1713–1784) je jedním ze sym­ bolů osvícenské Francie i Evropy. Osvícen­ ství mělo mnoho tváří. Filozofickou zosobňo­ vali Charles Louis Montesquieu (1689–1755) a François Marie Arouet-Voltaire (1694–1778), vychovatelskou až revoluční Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) a didaktickou Denis Diderot se svými spolupracovníky (k nimž patřili i oba výše zmínění osvícenci). Diderot byl hlavou francouzských encyklopedistů, skupiny slovutných vědců, kteří se snažili vytvořením monumentální encyklopedie sumarizovat veškeré soudobé lidské vědo­ mosti. Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel vycházela v letech 1751–1766. Definitivní tvar dostala pak v roce 1780. V 28 svazcích tohoto monumentálního a vyčerpávajícího díla se autorům podařilo shrnout dosavadní lidské vědění, znalosti, informace z filozofie, matematiky, fyziky, ale i humanitních věd a umění. Diderot encyklo­ pedii zaštítil svým jménem, byl hlavním edi­ torem, vedoucím zpracovatelského kolektivu.

Kromě Voltaira, Claude-Adriena Helvétia (1715–1771), Louise de Jaucourta (1704–1779) či Rousseaua patří k encyklopedickým vůdčím osobnostem i Jean Baptiste Le Rond d’Alembert (1717–1783). Vedle Diderota byl právě d’Alembert hlavním redaktorem. Do prvního svazku (1751) napsal zásadní Úvod k Encyklopedii (Discours préliminaire de l’Encyclopédie). V něm nastínil roztřídění věd a přehled pokroků lidského poznání a stanovil systém, dle něhož byla encyklopedie koncipována.

Encyklopedie měla splňovat dvojí poslání.

Jednak posloupně, logicky a uspořádaně vyložit lidské vědomosti, jednak postihnout obecné základní zásady každé vědy, umění, řemesla a podrobnosti tvořící jejich formu a podstatu. Encyklopedisté pracovali nejen v knihovnách, archivech, ale i v terénu.

Vzhledem k tomu, že hlavní postavy měly netradiční vztah k náboženství (buďto byly deisty nebo se přímo hlásily k ateismu), do­ staly se do sporů s římskokatolickou církví.

Některé svazky byly dokonce zakázány.

Svazky pod obecným názvem Recueil de planches, sur les sciences, les arts libéraux et les arts

63 Umění písařské.

mechaniques: avec leur explication tvoří součást celého encyklopedického projektu. Jejich význam tkví především v bohaté mědiryti­ nové výzdobě, která čítala několik set obra­ zových příloh v každém svazku. K hlavním rytcům patřili Robert Bénard (1734–ca 1777), Jacques-Raymond Lucotte (1739–1811), Louis Jacques Goussier (1722–1799), Augustin de Saint-Aubin (1736–1807), François-Philippe Charpentier (1734–1817), Charles Paillas­ son (1718–1789), návrhy na mědirytinové tabule podával i význačný orientalista Michel-Ange-André Le Roux Deshau­ terayes (1724–1795). Vizuální informace tak doplňovaly alfabetické a dohromady tvořily jeden velký informační celek. Mnohosvaz­ kové dílo je ukázkou práce, jež podléhala cenzurním zásahům.

Thomas Paine (1737–1809), anglo-americký filozof, revolucionář a politik, bojoval společ­ ně s Georgem Washingtonem (1732–1799) ve válce o americkou nezávislost. V roce 1787 se vrátil zpět do Anglie, kde zpovzdálí sledoval vzrušující vývoj ve Francii. Na Ostrovech sepsal knihu Práva člověka (Droits De L’Homme) s podtitulem Odpověď na útok pana Burka.

Dílo dedikoval prezidentu Spojených států Georgi Washingtonovi. Tato kniha předsta­ vuje obhajobu Francouzské revoluce a snahu skloubit ideály revoluce americké s francouz­ skou. V druhé řadě je slovním a intelektuál­ ním soubojem s čelným konzervativním myslitelem a odpůrcem Francouzské revoluce Edmundem Burkem (1729–1797). Prohlubu­ jícím prvkem oproti dobovým obdobným textům byl Painův důraz kladený na sociální otázku a sociální zákonodárství. Kniha se ve své době stala rozbuškou. Okamžitě se jí prodalo téměř 50 000 výtisků. Byla zakázána, dokonce pálena a Paine musel v roce 1792 prchnout před trestem do Francie. Zde se při­ dal ke girondistům, byl zvolen do Národního shromáždění a dokonce zasedal i ve Výboru veřejného blaha, v němž postupně převzali otěže jakobíni. Za Robespierrovy hrůzovlády se jen těsně vyhnul gilotině. V prosinci 1793 byl zatčen a odsouzen k smrti. Jen štěstěna jej uchránila před popravou v červenci roku 1794.

Exemplář uložený ve VKOL je prvním vydáním ve francouzském jazyce (v impresu je uvedeno datum květen 1791, přičemž první

LN Literatura: D’ALEMBERT 1950; BILLY 1988; VESELÝ 2003.

64 THOMAS PAINE Droits De L’Homme; en réponse a l’attaque de M. Burke...

A Paris: chez F. Buisson, Imprimeur-Libraire, 1791 VIII, 148 s.; 203 × 120 × 15 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potaže­ né fialovým papírem Provenience: Nr. 16 Aus der Verlassenschaft des H[err] Generalen v. Mikowiny K. K. BIBLIOTHEK IN OLMÜTZ (razítko) VKOL, sign. 13.288/ 1

64 Titulní list prvního vydání Painova díla ve fran­ couzském jazyce z května 1791.

117

202

Bibliofilie Lubomír Novotný

125 Josef Šíma. Paříž: Osmnáct leptů Josefa Šímy s texty francouzských básníků přeloženými Jaroslavem Seifertem, od něhož je i báseň poslední a úvodem Ph. Soupaulta. Praha: nakladatel Aventinum, 1927. Pokojové zátiší.

1 LIFKA 2008, s. 28–29.

2 BOHATCOVÁ 2008.

3 KROPÍK 2008.

4 ŠALDA 2008, s. 10.

Krásná kniha. To je smysl bibliofilského hnutí. Období fin de siècle přineslo ve středoevropském kontextu veliký kulturní rozmach. Habsburské mocnářství bylo vzorovým příkladem tohoto kulturního kvasu. Vídeň, Budapešť, Praha, Krakov, Štýrský Hradec, všechna tato města byla centry především spisovatelů a malířů.

Právě souběh těchto dvou uměleckých profesí (a technických pracovníků – knihva­ začů, typografů apod.) stál na počátku bibliofilského hnutí. Čeští umělci byli od druhé poloviny 19. století programově orientováni na Francii. Mělo to své důvody politické, romantické, ale především kulturní, jelikož Paříž byla vždy symbolem a centrem umění. Vzorem země s vyspělou knižní kulturou byla i Anglie.1 Výtvarní umělci jako Vojtěch Preissig,2 Adolf Kašpar, Zdenka Braunerová,3 spisovatelé Miloš Marten, Arnošt Procházka, ti všichni stáli na počátku pojetí knihy jako celistvého uměleckého díla. Průkopnickým činem v oblasti bibliofilie bylo vydání sbírky básní Arnošta Procházky Prostibolo duše v roce 1895. Přestože nejde o ilustrovaný tisk, jedná se o exkluzivní sbírku básní, jež znamenala počátek zájmu o krásnou knihu. Ta měla zaujmout, povznášet, být výtvarným i obsahovým skvostem. Měla být i dokladem řemeslného umu všech, kdo knihu tvořili (typografové, nakladatelé, knihvazači, tiskaři). Koncem března roku 1908, v roce, kdy slavil František Josef I. 60. výročí nástupu na trůn rakouského císaře, se čeští milovníci knih sdružili do spolku, jehož název se ustálil pod jménem Spolek českých bibliofilů. První signaturou a symbo­ lem spolku se stal motiv bílé labutě od Adolfa Kašpara. Spolek záhy začal vydávat periodikum Český bibliofil a soustředil se na produkci exkluzivních, malonákladových, subskripčních knih. Jakýmsi teoretickým základem pro činnost spolku i celého hnutí se stala stať Františka Xavera Šaldy Kniha jako umělecké dílo z roku 1905. V ní hovořil o dualismu knihy, o její obsahové a vnější stránce. Právě ta vnější byla doposud upozaďována. Kniha by dle Šaldy měla být: „… vedle zprostředkovatelky vnitřní­ ho života a posvěcení i dokonalým uměleckým předmětem, věcí výtvarné kultury, krásnou věcí uměleckou, jako jest takovou váza neb sklenice, jíž stavíme na svůj stůl, nábytek, jehož užíváme, koberec, jímž pokrýváme podlahu, slovem: každá jiná věc, která slouží našemu životu, jíž se obklopujeme a kterou stupňujeme nebo máme stupňovati radost ze života.“4 Bibliofilské hnutí poznamenala Velká válka, protože jeho snahy byly exkluzivní, nezaměřovaly se na pokrytí bazální každodenní potřeby, přičemž každá totální válka umožňuje společnosti soustředit se právě pouze na ně. Vznik samostatného státu pak otevřel prostor pro největší rozkvět bibliofilských aktivit. Symbolem je v tomto ohledu nakladatelství Aventinum Otakara Štorcha-Mariena. V prvním desetiletí Masarykovy republiky: „… vrcholí či doznívají myšlenkové a umělecké proudy konce 19. století a zároveň nastupuje nová generace špičkových umělců s – často

203

a vypraví se za ní. Během cesty však těžce onemocní a při setkání s Ilséou umírá.

PK Literatura: MUCHA 1980; MUCHA 1999.

118 FRANTIŠEK BÍLEK Otče náš!

Nový Jičín: vydal Nový život, 1901 36, [2] s.; 360 × 300 × 5 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potaže­ né šedým papírem, na přední desce ilustrace Provenience: B. Vybíral 1908 UNIVERSITNÍ KNIHOVNA V OLO­ MOUCI (razítko) VKOL, sign. B III 170.864

117 Titulní list.

117 ROBERT DE FLERS Ilséa, Princezna Tripolisská Praha: B. Kočí, 1901 128 s.; 292 × 235 × 20 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potažené mramorovaným papírem, původ­ ně – velínový papír, přední strana technikou litografie zpracovaný název díla ve zlatém rámci s květinovými ornamenty Provenience: starší provenience chybí VKOL, sign. B II 309.126 Ilséa, Princezna Tripolisská od francouzského dramatika a libretisty Roberta de Flerse (1872–1927) vyšla poprvé v Paříži v roce 1899 v nákladu 252 výtisků. Dodnes bývá označována za nejvýznamnější knižní dílo art nouveau. V češtině ji vydal Bedřich Kočí v roce 1901. Tato bibliofilská edice s litografie­ mi Alfonse Muchy (1860–1839) měla náklad pouhých 200 výtisků na velínovém papíře.

Knize se ihned po vydání dostalo nadše­ ného ohlasu u odborné i laické veřejnosti.

Knihu napsal Robert de Flers podle velice úspěšné divadelní hry Edmonda Rostanda (1868–1918), pro kterou Alfons Mucha navrhl divadelní kostýmy. Předlohou pro ilustra­

208

ce se staly obtahy litografií, které Mucha vybarvil vodovými barvami. Kromě litogra­ fických ilustrací se v knize jako hlavní dekor nachází množství ozdobných litografických vinět a rámců, deset ozdobných majuskulí a květinové ornamenty. V nové technologii litografického tisku propojil Mucha typogra­ fii s kresebnými liniemi a vytvořil tak ucelené a působivé vizuální dílo. Litografické desky pro ilustrace byly zničeny brzy po vytištění knihy.

Ilséa, princezna Tripolisská vypráví příběh šlechtice Jaufrého Rudela. Melancholický aristokrat je od mládí sužován láskou k dívce, kterou vídá pouze ve svých představách.

Jeho poslední nadějí, jak se vymanit z tohoto poblouznění, se pro něj stávají poutníci, kte­ ré vyslal do Svaté země, aby mu přivezli lék nebo naději na uzdravení. Poselstvo se při své cestě setkává s princeznou Ilséou, která se má dle přání svého otce provdat za některého z nápadníků, které jí otec představuje. Ona však, podobně jako Jaufré, touží po muži, kterého vídá jen ve svých vizích a kterého poznává ve vyprávění poutníků. Poslové po návratu svému pánovi začnou vyprávět o setkání s tripolisskou princeznou a Jaufré v jejich vyprávění poznává dívku svých snů

František Bílek (1872–1941), rodák z jiho­ českého Chýnova, patřil k předním českým křesťansky orientovaným umělcům. Sochař, grafik, kreslíř se kvůli vrozené vadě očí (daltonismus) rozhodl věnovat namísto malířství sochařství. Po studiích na Akademii výtvarných umění dostal stipendium v Paříži.

Křesťanství, osobnost Ježíše a jeho utrpení na kříži, to byly největší inspirace v jeho tvorbě. Po návratu z Paříže tehdejší největší český sochař Josef Václav Myslbek (1848– 1922) jeho dílo odmítl. Bílek začal výrazně spolupracovat s revue katolické moderny Novým životem, v němž měl hlavní slovo Karel Dostál-Lutinov (1871–1923). Na přelomu tisíciletí pak navázal přátelství s osobnostmi, jakými byli Julius Zeyer (1841–1901) a Otakar Březina (1868–1929). Právě Březinovi pak ilustroval jeho básnické sbírky Tajemné dálky a Svítání na západě.

S Březinou spolupracoval i na svém velkém díle Otče náš!. Jedná se o velkoformátovou bibliofilii, k níž připojil Otokar Březina úvod, v němž osvětlil význam Bílkovy práce, kterou označil za „tajemství“, „modlitbu“, která v sobě: „… odráží celé dějiny lidské duše na zemi, od prvního výkřiku zdrcení a bolestného zhořknutí pozemských věcí až k oddanému přijetí života a radosti a až k po­ sledním, extatickým výším spočinutí v Ná­ ruči – před novou vítěznější a mlčenlivější cestou.“ Modlitbu Otčenáš převedl Bílek do souboru 23 výtvarných listů (16 reprodukcí kreseb a sochařských prací a sedmi litografií), v nichž vyjadřuje své chápání této základní litanie, které je slovy Emanuela Chalupné­ ho vzdáleno: „… od povahy této prosté, za tělesný život i duchovní posvěcení jasně pro­ sící modlitby… Jeho Otčenáš je proniknut nazíráním hluboce zarmouceným, v značné části úplně cizím radostném duchu evangelií, jejich blahoslavenstvím a slibům.“ Bílkova bibliofilie vyšla v nákladu 400 kusů, když již před vydáním se o ni přihlásilo 250 subskri­

119 MILOŠ MARTEN Cyklus rozkoše a smrti.

Praha: Bedřich Kočí, 1907 [6], 214, [2] s.; 215 × 165 × 22 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky pota­ žené mramorovaným černobílým papírem, původně černá papírová obálka se zlacenou červenou vinětou Provenience: UNIVERSITNÍ KNIHOV­ NA V OLOMOUCI (razítko) VKOL, sign. B 110.525

118 Kresba s námětem Kristova utrpení.

bentů. Exemplář uložený ve VKOL má na titulním listu vlastnický vpisek „B. Vybíral 1908“, jméno dlouholetého ředitele Studijní a Universitní knihovny v Olomouci Bohuše Vybírala (1887–1951) je i na zadním listu. Štočky vyrobil Husník a Häusler na Žižkově, kamenotisky V. Neubert na Smíchově, auto­ typie tisklo Družstvo knihtiskárny Prokopa Zapletala v Hranicích na Moravě.

Miloš Marten (1883–1917), vlastním jménem Miloš Šebesta, byl českým spisovatelem katolického zaměření, esejistou, literárním a výtvarným kritikem a překladatelem z francouzštiny a angličtiny. Jeho práci Cyklus rozkoše a smrti ilustrovala Zdenka Braune­ rová (1858–1934), malířka pocházející ze známé vlastenecké rodiny, výtvarnice spjatá s řadou českých umělců, především malířem Antonínem Chitussim (1847–1891). Cyklus rozkoše a smrti se skládá ze šesti novel. Hned první je v názvu inspirována Nietzschem a jeho knihou Mimo dobro a zlo. Hlavní postava novely Egon Faren totiž miluje dvě ženy, z nichž jedna je jeho sestrou. Motiv incestu, amorality, překračování hranic, motiv silného jedince, femme fatale a protikladnosti postav, to vše nalezneme v celém cyklu. Zároveň je Marten ohromen a lákán přírodou. Podobné rysy se projevují i v dalších novelách z cyklu pod názvy V aleji, Půlnoční dítě, Spolu kosmem, Irena, Erotikon. Všechny novely jsou naplněny secesními znaky, znaky literatury fin d’siecle, hrou s dekadencí. Martenův jazyk je lyrický, metaforický až fantaskní a pudově obrazo­ tvorný. Velmi časté jsou u něj introspektivní dialogy.

Bibliofilie Cyklus rozkoše a smrti tvoří ucelenou sbírku představující jednu ze stránek českého fin d’siecle. Martenův pozdější vývoj směřo­ val od dekadence a symbolismu ke katolicky orientované literatuře, hledání tradice, řádu a jednoty. Výtvarná stránka Martenových knih je potom jednou z významných ukázek české bibliofilské tradice. Kniha byla vytiště­ na v tiskárně Edvarda Leschingera (1858– 1945) a vyšla nákladem Bedřicha Kočího (1869–1955) v Praze.

LN Literatura: LENDEROVÁ 2000; JANÁČKOVÁ, 2008, s. 383–397.

LN Literatura: DEML 1931; CHALUPNÝ 1970; SVOBODOVÁ 1998; MYSLÍN 2011.

209

250

Rukopisy Jana Hrbáčová

163 Bible boskovická, Praha, asi 1421–1425, Stvoření světa, fol. 1v. Foto MUO.

1 Nejstarším dochovaným katalogem knihovny olomoucké jezuitské koleje je rukopisný Catalogus Bibliothecae Collegii Societatis Jesu Olomucii confectus 1704, Moravský zemský archiv, G 11, Sbírka rukopisů Františkova musea č. 591.

2 PETRŮ 1959, s. 13, pozn. 2, 3.

3 Dnes jsou tyto knihy uloženy v Kungliga Biblioteket Stockholm (Královské knihovně ve Stockholmu) a Univerzitní knihovně v Uppsale. Stejný osud potkal také mnoho knih z olomoucké kapitulní knihovny, nejznámější z nich je patrně románský Olomoucký kolektář biskupa Jindřicha Zdíka.

4 Dnešní Vlastivědné muzeum v Olomouci.

5 Knihy svezené ze zrušených klášterních knihoven měl za úkol třídit tehdejší kustos olomoucké lycejní knihovny Jan Alois Hanke z Hankenštejna (1751–1806), jenž na základě dvorských a guberniálních instrukcí rozhodoval o přerozdělení klášterních biblioték podle přijaté hierarchie v prvé řadě Dvorské knihovně ve Vídni, pak následně Lycejní knihovně v Olomouci a poté dalším určeným institucím, jako například olomouckému generálnímu semináři nebo brněnskému kněžskému domu. Zbytek nepotřebných knih byl rozprodán v aukcích, přičemž tzv. Wust (brak) se měl vyřadit a následně odprodat kramářům, vetešníkům a jiným překupníkům nebo odevzdat do papíren k dalšímu zpracování. Vzhledem k těmto nešťastným okolnostem patrně nebude nikdy možno získat představu o původním složení fondů klášterních knihoven kontemplativních řádů na Moravě a ve Slezsku.

6 SCHUBERT 1900, s. 321–336, 401–423, 449–467.

Sbírka rukopisů Vědecké knihovny v Olomouci patří k nejvýznamnějším souborům svého druhu na území České republiky. Základy tohoto historického fondu byly položeny v roce 1566, kdy olomoucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova pozval do Olomouce zástupce Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu), z jejichž konviktu se během následujících let stalo nejstarší vysoké učení na Moravě, potvrzené pa­ novníkem v roce 1573. Knihovna, sloužící pro potřeby řádu, pedagogů a studentů, své sbírky rozšiřovala také díky štědrým darům olomouckého biskupa, kanovníků, zemských úředníků i olomouckých měšťanů.1 Je zřejmé, že mezi těmito knihami byly také rukopisy, jak dosvědčují archivní zprávy o darování celých souborů soukromých knihoven,2 stejně jako vlastnické přípisky v samotných knihách. Velmi negativně se na knihovně podepsala švédská okupace Olomouce v letech 1642–1650, neboť ji připravila o značnou část historických fondů, které byly odvezeny do Švédska jako válečná kořist.3 V roce 1773 zrušil papež Kliment XIV. Tovaryšstvo Ježíšovo bulou Dominus ac redemptor noster, která umožňovala světským panovníkům plně rozhodovat o řádo­ vém majetku. Olomoucká jezuitská kolej byla vzápětí zestátněna císařovnou Marií Terezií a přesídlena do Brna. Z knihovny se stala veřejná univerzitní knihovna, do níž byly v roce 1775 převezeny vybrané fondy ze zrušených moravských jezuitských kolejí v Jihlavě, Brně, Telči, Uherském Hradišti a Znojmě. Za vlády Josefa II., v roce 1782, se univerzita (nyní ovšem již jen jako lyceum) znovu vrátila do Olomouce a knihovna byla v souvislosti s konfiskacemi církevního majetku přemístěna do olo­ mouckého kostela sv. Kláry ve zrušeném klášteře klarisek.4 Vzápětí nastal opětovný nárůst jejích fondů, neboť v rámci tzv. josefínských reforem došlo v letech 1782–1787 ke zrušení klášterů všech kontemplativních řádů, které se nezabývaly vyučováním, nepěstovaly vědy či nepečovaly o nemocné, a fondy knihoven zrušených morav­ ských a slezských klášterů připadly knihovně olomoucké.5 Na rukopisy byly bohaté především knihovny cisterciáckého řádu (zejména knihovna kláštera na Velehradě a ve Žďáru), františkánského řádu (především klášterní knihovny v Olomouci, Brně, Znojmě a Kroměříži), kartuziánského řádu (zejména knihovny v Olomouci a Králově Poli) a knihovny řádu premonstrátů (především v Zábrdovicích a Louce u Znojma).6 Menší počet rukopisů byl převzat z knihoven dominikánských (Brno, Jihlava, Šumperk), augustiniánských (Fulnek, Šternberk), kapucínských (Mikulov) a mino­ ritských klášterů (Olomouc).

K dalšímu významnému obohacení historického rukopisného fondu Vědecké knihovny v Olomouci došlo až po roce 1948, kdy knihovna převzala sbírky někte­ rých zestátněných klášterních a zámeckých knihoven z tehdejšího Olomouckého

251

napsány proto, aby lidé uctívali Pannu Marii a rádi jí sloužili. Autor zde užívá termínů „rozpravenie“ nebo „řeč“, které mají v pod­ statě stejný význam jako dnešní termín „po­ vídka“. Olomoucké povídky můžeme považovat za součást náboženské literatury, a pokud se v nich objevují světské látky, bývají součástí legend. Iniciátorem Olomouckých povídek, nebo vzniku jejich předlohy, mohl být olomoucký biskup Jan ze Středy. Povídky ovšem mohly vzniknout také v Praze v době předhusit­ ské nebo později v 15. století na katolické Moravě, kde se užívání exempel v průběhu husitských válek nepřerušilo.

PK Literatura: TILLE 1896; VILIKOVSKÝ 1938, s. 132–141, 260–261; PETRŮ 1957; BOHÁČEK a ČÁDA 1994–1998, kat. č. 310; SOUKUP 2010.

169 MISÁL OLOMOUCKÝ Olomouc, po 1472 pergamen; 262 ff.; 442 × 315 × 125 mm Vazba: barokní celousňová, dřevěné desky potažené bílou usní zdobenou slepotiskem s rostlinným dekorem a trigramem IHS v oválné kartuši kování, dvě spony Provenience: Collegii Societatis Jesu cathalo­ go inscriptus anno 1739 VKOL, sign. M III 7 167 Začátek Chelčického repliky proti Mikuláši Biskupcovi s malovanou červenou iniciálou P (Poněvadž mé pozdravenie a prošenie hoře jest padlo v tobě…).

168 OLOMOUCKÉ POVÍDKY ca 1450–1500 papír; 280 ff.; 322 × 222 × 55 mm Vazba: novodobá polousňová, lepenkové desky potažené hnědým papírem Provenience: CAES. REG. BIBLIOTHECA OLOMUC. (razítko) VKOL, sign. M II 190 Pro soubor 35 povídek z druhé poloviny 15. století se ustálil název Olomoucké povídky.

Ojedinělá antologie bývá obvykle řazena k tzv. exemplům, což byly krátké tradiční příběhy vhodné k argumentaci, k příkladu nebo k užití v kázání. Text povídek tvoří poslední část kodexu, jenž obsahuje ještě dva české překlady z latiny, a to Zjevení sv. Brigity a O sv. Jeronýmovi knihy troje. Olomoucké povídky se zachovaly pouze v tomto rukopise a ne­ existuje ani žádná jejich obdoba v domácí či zahraniční literatuře.

Olomoucké povídky mají obecnou tematic­ kou souvislost s latinskými příběhy. Starší studie se přikláněly k závěru, že se nejedná o exempla ve vlastním slova smyslu, ale o ja­ kýsi přechodný útvar z poloviny 15. století,

280

který souvisel se zesvětštěním starší roman­ ticko-didaktické prózy pro potřeby nově vznikající měšťanské třídy. Pozdější studie považují Olomoucké povídky za klasické příklady exempel, která jsou výrazně nábožensky zaměřená. Vzorem jim mohl být neznámý český rukopis, jehož předlohou byla latinská exempla z několika zdrojů. Neznámý pořa­ datel olomouckého cyklu se při výběru témat soustředil zejména na látku z aktuálního středověkého měšťanského a šlechtického života. Hlavními postavami vyprávění bývají měšťan, rytíř, císař, kazatel, jeptiška, žák, žid nebo nevěstka. Někteří z nich se provinili proti morálce i Božím zákonům a byli za to náležitě potrestáni, jiní naopak byli za své příkladné zbožné chování odměněni.

Exemplum může být definováno jako vyprá­ vění nebo výrok významné osobnosti, který vznikl na základě nějaké humorné situace a obsahuje druhotně významovou interpre­ taci, tedy moralizaci či spiritualizaci. Taková charakteristika zcela odpovídá typu Olomouckých povídek. V závěru jedné z nich „Tuto se píše o jednom muži, ješto měl pannu Mariji u poctivosti“ najdeme také zmínku o poslání textu. Podle této poznámky byly povídky

Výzdoba Figurální iniciály: ff. 1r – E(xcita) – Trůnící Kristus; 67v – kánonový list s Ukřižováním; 68r – T(e igitur), Bolestný Kristus; 83r – P(uer) – Narození; 115r – R(esurrexi) – Zmrtvýchvstání Krista; 151r – S(piritus) – Seslání Ducha svatého; 203v – G(audeamus) – Korunování Panny Marie; 238v – T(erribilis) – budova chrámu Ornamentální iniciály: ff. 20r – E(go); 73r – D(ominus); 93r – E(cce); 103v – S(uscepimus); 112r – R(orate); 140v – V(iri); 163r – B(enedicta); 180r – G(audeamus) Celkem 16 iluminací, z toho 8 figurálních a 8 ornamen­ tálních.

Autorem malířské výzdoby misálu je Mistr Friedrichova brevíře, iluminátor působící ve druhé polovině 15. století v Olomouci a Dolních Rakousích, nazývaný podle svého hlavního díla – Brevíře Friedricha III. (Mün­ chen, Bayerische Staatsbibliothek, cod. germ. 68). Tento mistr vytvořil během svého pobytu v Olomouci také výzdobu Misálu Jana z Bludova z roku 1466 (Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc, CO 45), antifonáře M IV 6 a graduálu M IV 2 (Vědecká knihov­ na v Olomouci). Oba posledně zmíněné ru­ kopisy vznikly zřejmě o něco později. Mistr poté (před rokem 1477) odešel do Vídně nebo Vídeňského Nového Města, kde zaujal pozici dvorního iluminátora a kromě zmíněného breviáře zde vytvořil například výzdobu Misálu Stephana Heunera (Wien, Knihov­ na dominikánského kláštera, cod. 416/213)

168 Ukázka z Olomouckých povídek. „Tuto sě píše o jednom mládenci, ješto byl upadl u veliké hřiechy, a kterak pán bóh jemu ty hřiechy divně odpustil.“

či Antifonáře rytířského řádu sv. Jiří, založeného Friedrichem III. k ochraně země před turec­ kým nebezpečím (Graz, Universitätsbiblio­ thek, cod. 1). Jeho posledním známým dílem je Misál loucký, určený pro premonstrátský klášter v Louce u Znojma (Praha, Strahovská knihovna, DG III 14).

Misál M III 7 je zřejmě mladší než bohatěji zdobený misál objednaný olomouckým kanovníkem Janem z Bludova. Svědčí o tom kromě stylového posunu také figurální i ornamentální iniciály misálu M III 7, které opakují a obměňují vzory použité v misá­ lu CO 45. Je možno říci, že oba rukopisy představují vrchol olomoucké tvorby Mistra Friedrichova brevíře. Ve výzdobě misálu M III 7 je stejně jako v ostatních rukopisech ze sedmdesátých let 15. století, zdobených tímto iluminátorem, patrné prolínání starší umělecké tradice krásného slohu s nově nastupujícími tendencemi pozdně gotického slohu ostře lámaných záhybů. Je to patrné například při srovnání iluminací předsta­ vujících Trůnícího Krista (fol. 1ra) a Zmrt­ výchvstání (fol. 115rb). Samotná iluminace Zmrtvýchvstání Krista je velmi zajímavá také po kompoziční stránce. Kristus, stojící na

zapečetěném sarkofágu z šedého mramoru, totiž v mnohém připomene významné dílo české deskové malby osmdesátých let 14. sto­ letí – Zmrtvýchvstání Krista Třeboňského oltáře (Národní galerie v Praze). Iluminátor však Spasitele zahalil do bílého pláště, na rozdíl od zářivě červené barvy, kterou na Kristův plášť použil Mistr Třeboňského oltáře. Zmíněný oltářní obraz na iluminaci připomene také krajina v pozadí, tvořená skalisky porostlými vegetací.

Iluminace Narození na fol. 83ra, popisovaná starší literaturou jako „Adorace děcka“, před­ stavuje Kristovo narození popsané v Revelationes svaté Brigity – před klečící Pannou Marií s rukama sepjatýma v modlitbě se na holé zemi objevuje Ježíšek obklopený září. Ilumi­ nátor zdůraznil právě onu záři vycházející ze samotného dítěte, jež v podobě jemných pa­ prsků naplňuje celé pozadí iniciály. Rukopis obsahuje také další zajímavost, jíž je budova chrámu s dvouvěžovým průčelím, zobrazená na fol. 238vb, která je některými badateli považována za jedno z nejstarších vyobrazení olomoucké katedrály sv. Václava (viz také misál CO 45, fol. 229ra). Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by sousedící budova, zob­

razená po pravé straně, představovala bývalý kapitulní dům, respektive gotickou rezidenci olomouckého biskupa, jímž byl v době vzni­ ku rukopisu Tas Černohorský z Boskovic.

Nejhonosněji zdobeným foliem misálu je samozřejmě kánonový list s celostránkovým vyobrazením Ukřižování (fol. 67v). Ústřední kompozice je převzata z mědirytu Mistra ES (HÖFLER 2007, kat. č. 32) a doprovází ji Ve­ raikon ve spodní borduře a rozviliny s motivy malin a žaludů, vybíhající z levé části rámu.

Použitá grafická předloha, kterou iluminátor brilantně obohatil malířskými prostředky o množství detailů, ať již v inkarnátech tváří, dekoru nimbů či propracovaných záhybech bohatě strukturovaných draperií, prozrazuje, odkud Mistr Friedrichova brevíře čerpal in­ spiraci pro posun svých iluminací směrem ke slohu ostře lámaných záhybů. Pro zajímavost můžeme zmínit, že onen mědiryt Mistra ES posloužil v Olomouci jako vzor kánonového listu také jinému iluminátorovi, jenž zdobil misál CO 50 (Zemský archiv Opava, poboč­ ka Olomouc) a na rozdíl od Mistra Fried­ richova brevíře předlohu převzal doslovně včetně vlajícího záhybu Kristovy roušky.

Datace misálu M III 7 se odvozuje od svátku „In presentatione beatae Mariae Virginis“ (fol. 248v), jenž je v sanktorálu zapsán rukou původního písaře. Vzhledem k tomu, že tento svátek byl zaveden v roce 1472, lze toto datum považovat za terminus post quem pro vznik rukopisu. Podle poznámky na fol. 1r byl kodex roku 1739 v majetku knihovny jezuitské koleje.

JH Literatura: FRIEDL, DŘÍMAL a BURIAN 1955, kat. č. 91, s. 54; KRÁSA 1974, s. 24; KRÁSA 1978, s. 8–9; KRÁSA 1980, s. 119; BOHÁČEK a ČÁDA 1994–1998, kat. č. 360; SIEVEKING 1986, s. 145; ČERNÝ 1999c.

169 Iniciála T(erribilis) – budova chrámu, fol. 238v.

281

Chrám věd a múz 450 let Vědecké knihovny v Olomouci Editoři: Jana Hrbáčová, Rostislav Krušinský Redaktoři: Jana Hrbáčová, Rostislav Krušinský, Tereza Vintrová Bibliografie: Libuše Krátká, Anna Vitásková Texty: Jiří Glonek, Filip Hradil, Jana Hrbáčová, Lucie Janusová, Miloš Korhoň, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný, Josef Urban, Pavel Zatloukal Překlad: Matthew Sweney Fotografie: Bibliothèque nationale de France, Markéta Ondrušková – Muzeum umění Olomouc, Pavel Rozsíval – Vlastivědné muzeum v Olomouci, Státní okresní archiv v Olomouci, Vědecká knihovna v Olomouci Obálka a grafická úprava: Vladimír Vaca Předtisková příprava: Vladimír Vaca Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod a.s., Husova 1881, 580 01 Havlíčkův Brod Náklad: 500 kusů Vydaly Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 Olomouc Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2016 ISBN 978-80-7053-311-6 (Vědecká knihovna v Olomouci) ISBN 978-80-88103-05-9 (Muzeum umění Olomouc) © Vědecká knihovna v Olomouci, 2016 © Muzeum umění Olomouc, 2016

392