Eduard Hölzel. 1817–1885 by Vědecká knihovna v Olomouci

EDUARD HÖLZEL 1817–1885

Petra Kubíčková, Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Lubomír Novotný

Olomouc 2017

EDUARD HÖLZEL 1817–1885 Výstava Koncepce: Petra Kubíčková, Miloš Korhoň Grafické řešení: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Katalog Texty: Petra Kubíčková, Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Lubomír Novotný Grafické řešení: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: Books print s.r.o. Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 1. vydání Olomouc 2017 ISBN 978-80-7053-317-8 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2017

Obsah Olomoucký nakladatel Eduard Hölzel Olomouc v 19. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Živnosti knihkupecké, nakladatelské a tiskařské . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Knižní obchod v Olomouci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Eduard Hölzel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Hölzelovi dědicové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Katalog Geografie a kartografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Odborné publikace, beletrie, litografie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Nakladatelství Eduarda Hölzela a vydávání novin v Olomouci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 Resümee . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

Úvodem Když byl v roce 1844 na olomouckém Horním náměstí otevřen obchod s knihami, uměním a hudebninami, málokdo tušil, jak významný krok v historii knižní kultury na Moravě se právě odehrál. Majitel knihkupectví, pražský rodák Eduard Hölzel se vedle prodeje knih začal zabývat také jejich vydáváním a díky obratné obchodní politice i vysoké kvalitě knih z produkce nakladatelství si velmi rychle vydobyl dobré jméno. To neztratil ani ve Vídni, kam Hölzel v roce 1871 své sídlo přeložil a kde firma pod jménem svého zakladatele funguje dodnes. Eduard Hölzel přispěl ke kulturnímu dědictví českých zemí i střední Evropy řadou odborných publikací a učebnic, ale také jako vydavatel novin, především olomouckého listu Die Neue Zeit. Z dnešního pohledu jsou bezpochyby nejatraktivnější monumentální grafická alba s litografiemi významných míst Moravy i Čech, vůbec největší úspěch ale Hölzelovi přinesl školní atlas, který vytvořil společně se slovinským profesorem olomouckého gymnázia Blažem Kocenem. První školní atlas v rakouské monarchii vyšel poprvé v roce 1861, rychle se rozšířil a pod názvem Velký Kocenův atlas vychází až do dnešních dnů, samozřejmě ve zcela zmodernizované podobě. V roce 2017 si připomínáme 200 let od Hölzelova narození. Výročí je ideální příležitostí k připomenutí tohoto významného muže. Fondy Vědecké knihovny v Olomouci uchovávají víc než 200 publikací, zejména odbornou literaturu, mapy, litografie i beletrii, které vznikly díky jeho nakladatelskému úsilí a ze kterých je jasně patrné, jak hluboce se Eduard Hölzel ve druhé polovině 19. století zapsal do kulturních dějin města Olomouce. Přesto jeho jméno dnešní společnosti není známé tak, jak by odpovídalo věhlasu uznávaného podnikatele, ceněného nejen pro vysokou profesionalitu, ale také pro vstřícnou a přátelskou povahu. Publikace, již k výročí připravili pracovníci Vědecké knihovny v Olomouci, stejně jako související výstava by měly tento dluh alespoň zčásti vyrovnat. Přínos Eduarda Hölzela kultuře Moravy, českých zemí i celé střední Evropy si to bezpochyby zaslouží. Rád bych na tomto místě poděkoval také partnerům, díky kterým bylo možné připravit katalog v dostatečně reprezentativním provedení. Dík patří zejména dnešnímu vídeňskému vydavatelství Ed. Hölzel. Vědecká knihovna v Olomouci sice disponuje množstvím dokumentů dokládajících vysokou úroveň Hölzelovy nakladatelské práce, materiály ilustrující život a vůbec podobu olomouckého nakladatele a jeho rodiny jí ovšem chybějí. Obrátili jsme se proto právě na společnost, která pod jménem Eduarda Hölzela i v dnešní době produkuje atlasy a učebnice. Setkali jsme se s velmi pozitivní odezvou, díky které mohla být i textová část tohoto katalogu opatřena bohatým obrazovým doprovodem. Dokumenty z archivu firmy Ed. Hölzel nepochybně přispívají k tomu, aby byl obraz jedné z nejvýraznějších osobností knižní kultury střední Evropy 19. století vykreslen co nejvěrohodněji. Miloš Korhoň zástupce ředitelky Vědecké knihovny v Olomouci

Olomoucký nakladatel Eduard Hölzel Petra Kubíčková OLOMOUC V 19. STOLETÍ

2 3

NEŠPOR, Václav. Vlastivěda moravská: II.: Místopis Moravy. Čís. 58, Dějiny Olomouce. V Brně: Musejní spolek, 1936, s. 229. NEŠPOR, Václav. Vlastivěda moravská: II.:, s. 230. KLADIWA, Pavel, Andrea POKLUDOVÁ a Renata KAFKOVÁ. Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. II. díl, 1. svazek, Muži z radnice. Vyd. 1. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2008, s. 288. ISBN 978-80-7368-595-9. JANÁK, Jan. Olomouc v období průmyslové revoluce na Moravě. In: Historická Olomouc a její současné problémy. 6, Tématický sborník příspěvků zaměřených na historickou, uměleckohistorickou, literárněvědnou a hudebněvědnou problematiku 19. a počátku 20. století v Olomouci s přihlédnutím k širším vývojovým a územním souvislostem. Olomouc: Univerzita Palackého, 1987, s. 39–40. PUŠ, Ivan. Starosta Karl Brandhuber a národní život v Olomouci za jeho úřadu (1896–1918). Příspěvek k tématu vzájemného soužití českého a německého obyvatelstva na Moravě před rokem 1918. Olomouc, 2013, s. 43. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci. Filozofická fakulta.

Olomouc patřila v 19. století k největším městům na Moravě. Vedle politických a hospodářských poměrů byl její ráz ovlivňován také samotnými obyvateli. Olomouc měla poměrně velkou vojenskou posádku, ale také početné duchovenstvo, studentstvo i stále se rozrůstající úřednický stav. Město bylo bez většího průmyslu, se zemědělským venkovem, měšťanstvo tvořili zejména živnostníci. Do roku 1848 žila Olomouc vcelku poklidným maloměstským životem, v roce 1827 bylo olomoucké lyceum opět povýšeno na univerzitu, rok 1830 přinesl výstavbu nového olomouckého divadla, v letech 1839–1841 byl postaven kněžský seminář nebo založeny mnohé parky, zahrady a stromořadí. V roce 1845 došlo k otevření železniční dráhy z Olomouce do Prahy. Revoluční rok 1848 zasáhl zdejší Němce i Čechy. Došlo k založení pobočky Slovanské lípy, prvního českého politického spolku na Moravě, a stejně jako v jiných rakouských zemích vnikaly i zde branné sbory, národní gardy nebo studentská legie. Císař Ferdinand se sem i s celým dvorem přesunul v říjnu 1848 a v prosinci téhož roku v Arcibiskupském paláci převzal moc císař František Josef I. V padesátých a šedesátých letech 19. století zůstávalo město pevností, která měla sloužit v případné válce s Pruskem. Když ovšem k válce v roce 1866 skutečně došlo, Prusové Olomouc obešli a pevnost ztratila svůj původní význam. O deset let později pak začalo bourání hradeb a moravská metropole v nich stísněná již od dob Marie Terezie se konečně mohla začít rozrůstat.1 Od roku 1850 bylo město Olomouc samostatným okresem, ve kterém vedl správu velký výbor o 30 členech a osmičlenná městská rada. Volby se konaly ve čtyřech kuriích na čtyři roky. Roku 1866 byl schválen zvláštní status města, ve třech sborech bylo voleno 30 obecních starších, městská rada byla jejich výkonným orgánem, zároveň prováděla státní správu v přenesené působnosti.2 Obecní zastupitelstvo zřizovalo úřady a ústavy, jmenovalo úředníky a zaměstnance obce, rozhodovalo o penzích, spravovalo obecní movitý a nemovitý majetek nebo volilo starostu, místostarostu a radní. Členové olomouckého obecního zastupitelstva se zodpovídali přímo zemskému výboru a obecní radě místodržitelství v Brně.3 Olomouc také vždy byla významným administrativním centrem Moravy. Sídlo zde měly úřady státní správy, justice i úřady církevní správy, stejně jako úřady okresní i krajské úrovně. Šlo například o Krajský úřad v čele s krajským hejtmanem, finanční a poštovní úřad, Obchodní a živnostenskou komoru, krajský soud, státní zastupitelství, arcibiskupskou konzistoř aj. Výdělková a důchodová daň odváděná v roce 1880 v Olomouci ukazuje, že Olomouc byla v období po skončení průmyslové revoluce v našich zemích důležitým ekonomickým centrem Moravy. Město bylo významným obchodním střediskem rozsáhle diferencovaného obchodu, jehož vedoucí firmy investovaly kapitál i do průmyslového podnikání, vesměs však mimo rámec města.4 Zároveň byla Olomouc i finančním centrem, sídlily tu filiálky velkých bank, záložny a spořitelny.5 Politický život byl od druhé poloviny 19. století stále častěji ovlivňován národnostními rozpory, které úzce souvisely s českou i německou politikou v Olomouci a které odrážely český politický zápas na Moravě, šířeji v českých zemích a Předlitavku. Německá většina ovládala město až do roku 1918, ale obě národnosti, česká i německá, vytvářely celou řadu politických i kulturních organizací a spolků. Kulturní význam Olomouce převyšoval hranice okresu, působila zde celá řada významných politických, vědeckých, kulturních a uměleckých osobností, vycházelo zde množství novin a časopisů, působila zde knihkupectví, nakladatelství a tiskárny.

4. KOCENŮV MALÝ ŠKOLNÍ ATLAS KOCEN, Blaž. B. Kozenn’s kleiner geographischer Schul-Atlas. 1. vydání. Wien und Olmüz: Eduard Hölzel’s Verlag, [1862]. [8] tab. 245 × 333 × 2 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potažené světle hnědým papírem, hřbet potažený knihařským zatíraným plátnem s květinovými motivy Provenience: CAES. REG. BIBLIOTHECA OLOMUC. (razítko) VKOL, sign. II 54.236 Rok po prvním vydání Kocenova „velkého“ atlasu pro střední školy se Hölzel rozhodl uvést na trh i jakýsi výtah z tohoto souboru složeného jen z osmi mapových listů, podávající základní přehled o tehdejším světě. Řazení map podle obsahu bylo následující: 1. Erd-Ansichten. 2. Europa. 3. Asien. 4. Afrika. 5. Amerika. 6. Australien. 7. Mittel-Europa. 8. Kaiserthum Oesterreich. Atlas se však příliš nepro-

sadil mezi ostatní produkcí či následnými úpravami vycházejícími z tzv. velkého atlasu, takže v německé verzi vyšel pouze v inkriminovaném roce 1862, přičemž jinojazyčné úpravy se dočkal skrze vydání z roku 1863 a podruhé 1869 pouze v češtině. (JG)

Přední deska vazby s nalepeným titulním štítkem Kocenova tzv. malého atlasu pro střední školy z roku 1862.

Mapa střední Evropy z německého vydání Kocenova tzv. malého atlasu pro střední školy.

5. NÁSTĚNNÁ MAPA EVROPY KOCEN, Blaž. Visečí mapa Europy. Ve Vídni a Olomúci: Skladem Eduarda Hölzela, [ca 1861–1867]. 1 mapa. list 1160 × 1360 mm Vazba: mapa rozdělena na osm sekcí, které byly následně podlepeny plátnem, k zavěšení sloužila dvě očka z kovu Provenience: KNIHOVNA C. K. SLOV. GYMNASIA V OLOMOUCI (razítko) ; Studienbibliothek Olmütz / Studijní knihovna v Olomouci (razítko) ; Reálné gymnázium v Olomouci VKOL, sign. VI 84.316 Další z produktů školské kartografie (Schulkartografie) a plodné spolupráce Blaže Kocena (Kozenna) s Eduardem Hölzelem. Jde o jednu ze dvou známých počeštěných verzí, o jejíž příslušnou jazykovou úpravu se zasloužil Matěj Radoslav Kovář (1836–1872), profesor zeměpisu a dějepisu na vyšší reálce v Pardubicích čili Kocenův kolega, který pro Hölzela počešťoval i další Kocenova díla. Že je olomoucký exemplář starší než jiný, uložený v Mapové sbírce přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, je patrné již z „archaického“ českého názvu Visečí mapa Europy, který byl u dalšího vydaní korigován na Visecí mapa Evropy. V tomto mladším

vydání došlo i k úpravě vydavatelských údajů, když z předchozí formulace „Ve Vídni a Olomúci“ zbylo jen „Ve Vídni“. Taktéž signování při spodním okraji mapového rámu se u novější verze přesunulo zleva doprava a doznalo rovněž úpravy z „Z uměl. závodu Ed. Hölzela ve Vídni“ na pouhé „Z uměl. závodu Ed. Hölzela“. Starší vydání navíc ještě postrádá zákres hranic oddělující Předlitavsko a Zalitavsko, tzn. olomoucký exemplář musel být vydán před tzv. rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867. (JG)

Odborné publikace, beletrie, litografie Petra Kubíčková Odborná neboli naučná literatura předkládá čtenáři poznatky vědeckého charakteru z různých vědních oborů. Tyto poznatky jsou získány vlastním výzkumem autora, kompilací příbuzných prací nebo kombinací obou. Zejména přírodovědecké objevy 17. a 18. století vedly ke snahám sepisovat ucelené syntézy jednotlivých vědních oborů, postupně vznikaly souhrnné příručky a atlasy, docházelo k významným objevům, vynálezům i k organizování výzkumu. Průmyslová revoluce druhé poloviny 18. století a hospodářský rozvoj, stejně jako další rozmach výzkumu ve všech vědních oborech od počátku v 19. století vedly k větší specifikaci odborné literatury a k dílčím pracím v jednotlivých oborech. Beletrie čili krásná literatura, jež provází lidstvo od vynálezu písma, zahrnuje umělecká díla psaná v próze, ve verších a také dramata.104 Litografie, čili kamenotisk, byla ve druhé polovině 19. století nejčastěji používaná ilustrační technika, která doplňovala knihtisk. I když se Eduard Hölzel profesně profiloval v prvé řadě na poli kartografie, potažmo geografie, důležitou část jeho nakladatelské činnosti tvořilo také vydávání odborných publikací, populárně-naučných prací, učebnic, ale i krásné literatury, zejména od regionálních autorů. V oblasti odborné literatury se jeho nakladatelství oborově příliš nevymezovalo. Hölzel sice preferoval práce týkající se vlastivědy, historie, zeměpisné a rostlinopisné publikace, produkoval ale také jazykové učebnice, praktické příručky jako seznamy, průvodce, adresáře a plány, díla věnující se astronomii a geologii, právní příručky i katechismy a kázání, stejně jako pojednání o památkách. Oblast beletristickou nejčastěji zastupovaly cestopisy, historické skici a obrazy, veselá čtení, modlitební knížky a zpěvníky nebo básnické sbírky a kalendáře. Další důležitou složkou Hölzelovy nakladatelské činnosti bylo vydávání litografických jednolistů, obrazy zeměpisného, dějepisného či kulturního rázu, nástěnné mapy, nástěnné tabule, historické obrazy, vzdělávací obrazy, žánrové obrazy a krajiny, obrázky cestopisné i náboženské. Hölzelovo nakladatelství a později litografický institut se specializoval na vydávání chromolitografií, tj. barevných litografií, šlo o jednotlivé listy a tabule, celá alba či ilustrace v knihách. Ve výběru pro tento katalog zaujímají přední místa monumentální litografická alba význačných míst Čech, Moravy a Slezska (položky č. 23 a 24), kterými chtěl Eduard Hölzel vyzvednout korunní země jakou důležitou součást habsburské monarchie. Nakladatel soubor litografií připravených pro tento cyklus rozšiřoval a využíval opakovaně, jak dokládají skica o Karlštejnu (č. 27), album lednického zámku (č. 32), ale také výpravné listy ze života lidu na Moravě a ve Slezsku (č. 30) a z českých dějin (č. 31), které původně vznikly jako prémiové tabule k výše uvedeným souborům vedut, později ale byly používány také jako učební pomůcky. Vysokou kvalitu produkce Hölzelova vydavatelského domu v oblasti odborné literatury ilustruje také množství prací opatřených nákladnými chromolitografiemi. Z nich uveďme Duby Evropy a Orientu (č. 29) či podobně zaměřené Lesní stromy a keře (č. 41). Jako doklad Hölzelova cílení na jazykově české čtenáře obsahuje tato sekce katalogu devět knih odlišného zaměření. Nechybí beletristická díla (č. 14 a 33) ani učebnice (č. 35 a 39). Z řady pozoruhodných vlastivědných publikací je z regionálního pohledu zajímavá série šesti tónovaných litografií Olomouce s vyobrazením městských dominant (č. 17), dvoudílný soubor fotografií olomouckých církevních památek (č. 46) nebo pamětní spis o Olomouci z roku 1894 (č. 47), který Hölzelův dědic Carl Graeser připravil při příležitosti bourání hradeb a zahájení nového budování města na donedávna pevnostních pozemcích. Ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci je přibližně 200 titulů, které by bylo možno v tomto katalogu uvést. Výběr publikací byl veden snahou prezentovat široký záběr Hölzelova vydavatelského domu a současně předvést to nejvýznamnější, co v něm vzniklo.

104 VODIČKOVÁ, Hana a Jiří CEJPEK. Terminologický slovník knihovnický a bibliografický. 1. vyd. Praha: SPN, 1965, s. 62. Publikace státních vědeckých knihoven. Edice Ústř. vědecko-met. kabinetu knihovnictví.

14. MORAVSKÉ A SLEZSKÉ POVĚSTI MIKŠÍČEK, Matěj. Sbjrka Powěstj morawských a slezkých. Swazek IV. W Holomouci: nákladem knihkupce Eduarda Hölzla, 1845. [4], 123 s. 160 × 100 × 15 mm Vazba: poloplátěná, lepenkové desky potažené mramorovaným papírem Provenience: BIBLIO: CAESAREAE OLOMUCII (razítko) VKOL, sign. 33.794/ 4 Matěj Mikšíček (1815–1892) patřil k předbřeznové generaci moravské slovanské inteligence, jejímž hlavním cílem bylo jazykové a vzdělávací působení mezi moravským slovanským obyvatelstvem. Nedostudovaný seminarista, výrazně ovlivněn moravským obrozencem, knězem Františkem Sušilem, byl rodákem z moravskočeského pomezí, z obce Toužín nedaleko Dačic. Studoval na Moravě, v Čechách, ve Vídni a dokonce i v Pešti. V polovině čtyřicátých let se objevil v Olomouci, kde pracoval od ledna 1845 do dubna 1846 v čerstvě založeném Hölzelově nakladatelství. Tam tehdy působili pouze dva němečtí příručí a olomoucký nakladatel si brzy uvědomil, že kvůli růstu českého trhu a vyšší poptávce jazykově českých zákazníků bude vhodné zaměstnat ve svém obchodě také Moravana českého jazyka. Před příchodem do Olomouce napsal Mikšíček tři svazky moravských pověstí. Čtvrtý svazek mu vydal v roce 1845

již jeho zaměstnavatel Eduard Hölzel a poslední svazek sbírky pověstí se od předchozích odlišoval. První tři díly byly tvořeny pouze pověstmi, jež Mikšíček nacházel v literatuře. Shromažďoval ty, které vycházely z historických reálií (moravští patroni Cyril a Metoděj, pověsti o pobytu Švédů u Brna apod.) a k nim přidával pohádky Vodníkova žena, Zlatý zámek, Červená růže, Ospalý Janek apod. Na konec pak ještě připojil jednoduché hádanky, jež dokladují, že autor chtěl, aby se sbírka četla i mezi dětmi a mládeží. Poslední svazek sbírky nevycházel pouze z literatury, Mikšíček tentokrát sám prováděl sběr témat v terénu. Předešel tak Němcovou, Erbena či Beneše Kuldu. Jazykově české dílo může doložit národnostní nepředpojatost Hölzelova nakladatelství, jež se projevovala od prvních olomouckých knihkupeckých krůčků až do jeho smrti. (LN)

Titulní list čtvrtého dílu moravských a slezských pověstí.

O sv. Cyrilovi a Metodějovi.

17. OLOMOUCKÁ SÉRIE Olmütz: Ansicht vom Tafelberg. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. 1 list. Kloster Hradisch bei Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. 1 list. Das Rathhaus in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. 1 list. Ober-Ring in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. 1 list. Nieder-Ring in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. 1 list. Mauriz-Kirche in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. 1 list. 93 × 137 mm Vazba: papírové obálky Provenience: SVK Olomouc (razítko) VKOL, sig. 52.005, 52.006, 52.008, 52.009, 52.010, 52.011 Album šesti tónovaných litografií Olomouce, jež vyšlo u nakladatele Hölzela někdy v letech 1848–1849. Předlohy nakreslil tehdy mladý Felix Philipp Kanitz (1829–1904), budoucí slavný etnograf, archeolog a geograf. Kresby litografoval známý vídeňský grafik a malíř František Xaver

Tónovaná litografie Olomouce, pohled na Klášterní Hradisko.

Sandmann (1805–1856), listy vytiskl vídeňský kamenotiskař Johann Rauh. Soubor litografií zobrazuje pohled na Olomouc z Tabulového vrchu, Klášterní Hradisko, olomouckou radnici, Horní náměstí, Dolní náměstí a kostel sv. Mořice. (PK)

Tónovaná litografie olomoucké radnice na Horním náměstí.

Tónovaná litografie zobrazující kostel sv. Mořice v Olomouci.

47. OLOMOUC V ROCE 1894 GRAESER, Carl a MÜLLER, Willibald. Olmütz im Jahre 1894: Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtgemeinde. Olmütz: Ed. Hölzel’s Buchhandlung, 1894. 119 s. 205 × 154 × 7 mm Vazba: lepenkové desky potažené modrým sametem sloužící jako obálka sešitového vydání knihy, na přední desce vyzlacen nápis Olmütz se zlacenou vinětkou, zlacená ořízka Provenience: UNIVERSITNÍ KNIHOVNA OLOMOUC (razítko) VKOL, sign. 56.138 Pamětní spis o Olomouci, jenž sepsali Carl Graeser a Willibald Müller u příležitosti výkupu pevnostních pozemků. Kniha vyšla nákladem Hölzelova olomouckého knihkupectví v roce 1894. Hned v úvodu Graeser, zeť E. Hölzela, připomíná význam nakladatelské firmy Eduard Hölzel, která během posledních 50 let své existence prokázala vydáváním tematických vlastivědných a dějepisných prací regionálním dějinám Olomouce velkou službu. Půvabný spis je doprovázen několika ilustracemi znázorňující veduty Olomouce a jednotlivé architektonické dominanty města.

Některé z předloh, stejně jako ilustrační titulní list, jsou dílem rakouského krajináře Ladislause Eugena Petrovitse (1839–1907), který byl autorem řady krajinných a architektonických kreseb, ilustroval noviny i knihy, maloval vídeňské tematické oleje a akvarely. Kniha se věnuje olomoucké historii, zvláštní kapitolou je ovšem rozšiřování města po pádu hradeb i autorova současnost, tedy počátek devadesátých let 19. století. (PK)

Titulní list pamětního spisu o Olomouci.

Pohled na Terezskou bránu.

108

Pohled na školní ulici z Žerotínova náměstí na Michalském návrší.

Náměstí Franze Josefa, dnešní náměstí Republiky.

Radnice z východu, pohled na Caesarovu kašnu, ve výřezu knihkupectví Eduarda Hölzela na Horním náměstí.

109

56. ČASOPIS PRO EKONOMIKU A PRÁVO Zeitschrift für Volkswirtschaft, Rechtspflege und Verwaltung. Olomouc: Verlag: Ed. Hölzel’s Buchhandlung, 1899–1901. 300 × 235 × 20 mm Vazba: polousňová, lepenkové desky potažené modrým papírem Provenience: CAES. REG. BIBLIOTHECA OLOMUC. (razítko) ; K. k. Studienbibliothek. 57755 Olmütz (exlibris) VKOL, sign. II 57.755 Období fin d’siecle máme většinou spojené s kulturním vrcholem, se secesním uměleckým slohem, jenž zasáhl celou Evropu a především středoevropské mocnářství. Nejen kultura zažívala zlatý věk. Fin d’siecle byl i obdobím velkého ekonomického rozvoje, pokroku viditelného ve všech směrech, v každodenním životě. Ten s sebou přinášel nové otázky, nové výzvy, hledala se orientace a nová identita evropských států. Nejvíce se tyto překotné změny a tento vývoj týkaly právě Rakouska-Uherska. Hölzelové i jejich právní nástupci uměli většinou dobře rozpoznat, co hýbe danou dobou a s čím jít na knižní či novinový trh. Vycítili, že i Olomouc a střední Morava a především místní liberální Němci se zaobírají svou budoucností. Chápali, že demografie, vzestup Čechů na Moravě a stále tísnivější národnostní poměry v Předlitavsku jsou předzvěstí možného zhoršení jejich postavení i oslabování vlivu mocnářství v evropském mocenském koncertu. Olomoučtí a moravští Němci hledali nové cesty, jak celou situaci zvládnout, jak se nově orientovat, přizpůsobit se či se snažit dokonce podílet na formování nových idejí. Olomoučtí Němci stále měli své jistoty. Silné ekonomické a kulturní zázemí, tradici, oporu v dalších velkých moravských městech, sounáležitost s Němci v Čechách a ve Slezsku, v alpských zemích a koneckonců i vilémovské říši. A především německý národně-liberální tábor na Moravě držel díky kuriové a censovní konstrukci volebních řádů ve většině měst na přelomu století stále dominantní pozice (MALÍŘ, Jiří. Politické strany na Moravě v období habsburské monarchie [Pokus o srovnání systému českých a německých stran na Moravě]. In: Mikulovské sympozium. 22, Politické strany a spolky na jižní Moravě. Mikulov: Státní okresní archív, 1993, s. 11–34. ISBN 80-85048-44-2). Z těchto fundamentů pak mohli vycházet i v době, kdy jejich převaha pomalu začínala slábnout. Vídeňský nakladatelský hölzelovský dům měl ve městě stále pobočku, Hölzelové byli pořád informováni o poměrech ve městě i markrabství, věděli o hlavních tenzích. V roce 1897 sice převzal olomouckou pobočku jejich dřívější prokurista Gustav Maruschka, nicméně ten ji nadále vedl v dřívějších hölzelovských kolejích. O Maruschkovi toho příliš nevíme, ale nebudeme pravděpodobně daleko od pravdy, když i jej budeme definovat jako Rakušana s německým kulturním a vzdělanostním základem. Samostatná firma Ed. Hölzel’s Buchhandlung od roku 1899 vydávala nový čtrnáctideník pod názvem Zeitschrift für Volkswirstchaft, Rechtspflege und Verwaltung. Editorem periodika se stal olomoucký advokát dr. Heinrich Hirsch, časopis se tiskl u Josefa Groáka. Žurnál se v nejširším slova smyslu zabýval ekonomikou, právem a správními věcmi. Evidentně byl primárně cílen na honorační vrstvy moravské německé městské společnosti, ale nezříkal se vzdělaných čtenářů, kteří se hlásili k jiným obcovacím jazykům. Jakýmsi jeho vývěsním štítem byl interes o politický a ideový směr, jenž v Rakousku nepatřil nikdy na první místo veřejných diskusí. V úvodníku prvního čísla se jasně říkalo, že nový čtrnáctideník si dělá nárok na to být tribunou, v níž se budou probírat koloniální témata a otázky spojené se sociální reformou habsburské říše. Cílem snažení časopisu mělo být přispění ke zvýšení veřejného blaha, ekonomického pokroku, napřít zájem veřejnosti na problémy podnikání a živností, průmyslu a obchodu a především otevřít otázky spojené s koloniální politikou a rolí mocnářství na tomto poli. Cílem tvůrců žurnálu bylo jednoznačně pomoci k tomu, aby Rakousko-Uhersko nezaostávalo, aby zachytilo nový ideový směr, jenž určoval pojetí zahraniční politiky sousední

124

Německé říše, tedy směr Weltpolitik. Domnívali se totiž, že nemožnost řešení vnitřních problémů habsburské říše ji životně nutí k tomu, aby národy mocnářství napnuly svou energii a síly do zámoří. Autoři (v záhlaví listu sice stálo vždy pouze jmého Heinricha Hirsche, ale stěží byl jen on sám naplňovatelem celého obsahu) přispívající na stránky tohoto žurnálu se obecně považovali za rakouské patrioty německého jazyka, jejichž ideový svět byl tvořen loajalitou k císaři a dynastii, superioritou Němců v Rakousku a úzkou spoluprací s Německou říší. Takto vykolíkovaný prostor dával dle jejich názoru jedinou možnost, aby mocnářství přežilo. A oni chtěli monarchii silnou, nikoliv mladšího a slábnoucího bratra Berlína. I proto plédovali v mnoha článcích za to, aby se stará dunajská císařská a královská říše vydala ve stopách Londýna, Paříže či Berlína. Rakousko nutně musí vybudovat moderní flotilu, hledat odbytiště pro svůj rostoucí průmysl. Navíc se opájeli představou, spíše možná utěšovali tím, že koloniální politika umožní posílení charakteru obyvatel říše. To v jejich očích znamenalo, ač přímo nevysloveno, že by se Slované v Rakousku měli přestat rvát o každou školu, radnici či pozice ve správních a samosprávných orgánech svých zemích, nýbrž se patrioticky spolupodílet na zahraničních úspěších a ziscích mocnářství zosobněného stárnoucím císařem a králem. Koloniální politika například v Číně měla být společnou „naší vlasteneckou povinností“. Navíc habsburská říše už nemůže ztrácet čas, jelikož z velmocí (Grossmachtsstaaten) se staly světové velmoci (Weltmachtsstaaten). Mocnářství ovšem trčí na pozici pouhé evropské mocnosti. Takto nelze dál pokračovat. Ve vztahu k Čechům nelze říci, že by časopis byl nacionalistickým či šovinistickým plátkem. Spíše se snažil čtenářům nabízet takový pohled, že Češi nejsou dostateční vlastenci, což se zračí především v jejich odmítání zahraniční trojspolkové politiky. Na druhé straně časopis oceňoval vzdělanost, pokrok, ekonomický vzestup svých českých sousedů a nabádal je k tomu, že nová rakouská světová politika přinese právě Čechům a Němcům největší prospěch. Vždyť jsou to dva průmyslově nejvyspělejší národy monarchie. Toto tradiční lákání bylo vlastně jakousi modernizovanou drobečkovou ideologií. Nenabízelo Čechům žádné státoprávní změny ani radikální reformy, jelikož dualismus byl i pro moravské Němce zákonem a nezměnitelným nástrojem pro udržení jejich superiority v západní části mocnářství. Nicméně se časopis v době postbadeniovské a různých „smiřovaček“ nabízel jako kultivovaná platforma pro vzájemnou výměnu názorů a ujasnění si postojů mezi Čechy a Němci na Moravě a šířeji v Předlitavsku. To nebylo v době, kdy se stále více názory oboustranně vyměňovaly pomocí pěstí, plivanců a verbálních urážek, zase tak málo. Chceme-li celkové vyznění časopisu zhodnotit, pak je nejlépe se opřít o motto uvedené v posledním čísle žurnálu. To vyšlo 26. června 1901, tedy toto ekonomicko-politicko-společenské periodikum vycházelo dva a půl roku. Motto znělo: „Nicht Nationalitätenhader und Sprachenfrage, sondern Handel und Colonien sind die Quellen der Weltmacht und des nationalen Wohlstand.“ Tvůrci časopisu chtěli uzdravit mocnářství pomocí ekonomické medicíny, neuvědomovali si nebo si nechtěli uvědomit, že staré liberální léky již nemohou účinkovat, pokud předtím pacient neprodělá rozsáhlou operaci. Z obavy, že takováto operace by znamenala, že rakouský pacient se probudí bez německého mozku, nechtěli rakouští Němci až do konce habsburských dnů tuto léčbu připustit.

Zeitschrift für Volkswirstchaft, Rechtspflege und Verwaltung nám ukazuje, že otevřená, anacionální a prorakouská politika hölzelovského nakladatelství se udržela od svých počátků až do úsvitu nového tisíciletí. Gustav Maruschka, jenž stanul jakožto právní nástupce v čele dřívější hölzelovské olomoucké pobočky se nenakazil šovinismem a firma Ed. Hölzel’s Buchhandlung zůstala ve svém profilu liberálním subjektem, pro nějž na prvním místě stál podnikatelský úspěch,

sekundárně všeobecný kulturní a informační prospěch. Ten předpokládal v mocnářství vždy jistou míru snášenlivosti, tolerance a pochopení druhého. Zeitschrift für Volkswirstchaft, Rechtspflege und Verwaltung toho byl ukázkou. Jednalo se o poslední periodikum, které Hölzelovo nakladatelství vydávalo v Olomouci. Bylo to rozloučení se ctí. (LN)

Zeitschrift für Volkswirstchaft, Rechtspflege und Verwaltung se věnoval i horkým politickým tématům, což na přelomu století značilo parlamentní obstrukce.

125

Resümee Eduard Joseph Hölzel wurde am 8. Oktober 1817 als ältestes von sechs Kindern in der Familie des Prager Kaufmanns Johann Thomas Hölzel geboren. Nach dem Besuch eines Gymnasiums erlernte er in Prag den Beruf des Buchhändlers. Daraufhin sammelte er praktische Erfahrungen im Metier bei vielen renommierten Buchhändlern in Deutschland, Wien oder Brünn. Im Jahre 1844 eröffnete er sein eigenes Geschäft mit Büchern, Kunstgegenständen und Musikalien auf dem Olmützer Oberring. Sein Unternehmungstalent, sowie seine solide Ausbildung in der Branche in Kombination mit dem nötigen Überblick und sein umgänglicher Charakter halfen wohl dabei, dass die anfänglichen Schwierigkeiten im Geschäft überwunden werden konnten, und die neue Buchhandlung fing allmählich zu florieren. Hölzels Laden wurde binnen Kurzem zum begehrten Ziel von vielen Lesern, Studenten, Wissenschaftlern und Intellektuellen, mit denen der Inhaber oft persönliche und freundschaftliche Kontakte unterhielt. Der tüchtige Unternehmer errichtete bald danach etliche Filialbuchhandlungen in Nordmähren und beschäftigte sich nicht nur mit dem Verkauf von Büchern sondern auch mit deren Herausgabe. Er machte sich aufgrund seiner geschickten Geschäftsstrategie und dank hoher Qualität der Bücher aus seiner eigenen Produktion sowohl unter den Fachleuten als auch unter den Laien einen Namen. Sein Buchladen wurde zum Mittelpunkt aller Literaturfreunde von Olmütz und unterstützte die Literaturinteressen der Stadtbürger. Eduards harmonische Ehe und sein glückliches Familienleben trugen sicher zu seinem innerlichen Wohlbefinden bei. Er heiratete am 26. Februar 1848 in Olmütz Hedwig Niemann. Diese liebeswürdige, nette und liebevolle Ehefrau und spätere Mutter von vier Kindern kannte sich in Literatur und Kunst aus, wodurch sie in gewisser Weise dafür den Weg bereitete, dass im Haus von Hölzel auf dem Oberring Literaten und Gelehrten zu Diskussionsabenden über den Stand der damaligen deutschen, aber auch tschechischen, Literatur zusammentrafen, sowie Neuigkeiten auf dem Gebiet der Wissenschaft und Kunst austauschten. Eduard Hölzel trug nicht nur mit zahlreichen Fachpublikationen und Lehrbüchern zum Kulturerbe der böhmischen Länder und Europas bei, sondern auch als Zeitungsverleger, denn er gab in Olmütz das Blatt Die Neue Zeit heraus. Im Jahre 1861 übernahm er eine lithografische Anstalt in Wien und baute sie zu einem geographischen Institut und einem Verlag aus. Die Chromolithografien aus Hölzels lithografischem Institut blieben lange Zeit unerreicht und galten nicht nur in der Österreichisch-Ungarischen Monarchie als die Besten, sondern auch in Deutschland, in Holland oder in der Schweiz. Hölzel gab während der 1860er und später in den 1870er Jahren zahlreiche chromolithografische Lehrmittel heraus, es handelte sich insbesondere um historische Bilder und Schultafeln, religiöse Bilder oder Reisen illustrierende Bilder, die wirklich international vertrieben wurden. Für das Publikum von Heute sind allerdings seine monumentalen grafischen Alben mit Lithografien von bedeutenden Stätten aus Böhmen und Mähren und die beliebten botanischen Publikationen am attraktivsten. Es gab aber noch einen Bereich in Hölzels beruflichem, aber auch persönlichem Interesse, der wohl den wichtigsten Teil seiner Arbeitskraft beanspruchte. Der Buchhändler erkannte nämlich bald aufgrund zahlreicher Hinweise, die besonders aus den Lehrerkreisen kamen, aber vor allem dank seiner Umsicht und Vorliebe, dass auf dem Gebiet der ganzen ÖsterreichischUngarischen Monarchie wichtige Lehrmittel besonders für den Erdkundeunterricht fehlten. Hölzel fand eben im Bereich der Kartografie breites Wirkungsfeld, das allmählich zu seiner wichtigsten Angelegenheit wurde, ja fast zu seiner Lebensaufgabe. Er befreundete sich bereits im Jahre 1858 mit dem Gymnasialprofessor, Erdkundler und Kartografen Blaž Kocen, welcher mit Begeisterung auf seinen Plan einging, einen österreichischen Schulatlas herauszugeben. Der erste Schulatlas in der Habsburgermonarchie erschien im Jahre 1861 und erlebte einen Riesenerfolg, wurde allerorts gebraucht und wird in vielen Abänderungen bis heute gedruckt. Die Firma von Eduard Hölzel wies seit der Gründung des Unternehmens in Wien klare Attribute eines Fachverlages auf, der sich in erster Linie auf die Herausgabe von Geografielehrbüchern, Landkarten und Atlanten spezialisierte. An zweiter Stelle konzentrierte er sich auf die Veröffentlichung von Fachpublikationen, insbesondere auf prachtvolle botanische Werke. Weiter ließ er Lehrbücher und Bücher, Reiseberichte, heimatkundliche und historische Publikationen und Handbücher drucken. Einen spezifischen Platz nahmen im Portfolio des Verlages Zeitungen und Zeitschriften ein. Man setzte die leitende Marktstrategie des Verlagshauses auch nach Hölzels Tod fort, also die Herausgabe von Landkarten. Anfang des 20. Jahrhunderts wurde das Sortiment um geläufige Straßenkarten erweitert und als Verlag, der sich auf Schulbücher und Atlanten spezialisiert, arbeitet die Firma erfolgreich bis heute weiter. Das geschieht dank ihrem Gründer Eduard Hölzel, welcher rechtzeitig die Marktlücke erkannte und sie bald danach durch sein Wirken füllte. Sein Verlag deckte mit dessen Produktion das Fachgebiet Geografie und Kartografie ab und leistete diesen Fächern einen wichtigen Dienst. Obwohl Eduard Hölzel im Jahre 1871 nach Wien umzog, behielt der ursprüngliche Firmensitz dessen Bedeutung bei. Ungeachtet der vielseitigen und mühsamen Verlegerarbeit setzte sich Hölzel auch für die allgemeinen Interessen des Buchhandels ein und widmete sich dem Buchhändlerfach per se. Er saß dem Verein der österreichischen Buchhändler vor, dessen Mitgründer er war. Er war mehrere Jahre als Vorstandsvertreter des Wiener Buchhändlergremiums tätig, wirkte drei Jahre im Amt des Vizepräsidenten der Olmützer Handels- und Gewerbekammer, war Mitglied des Komitees der K. k. Geographischen Gesellschaft, Kurator der Gesellschaft für vervielfältigende Kunst u. a. Für seine lebenslängliche Tätigkeit als Verleger wurde ihm der Franz-Josefs-Orden verliehen. Hölzel beteiligte sich als Aussteller oft an bedeutenden Expositionen, insbesondere in der Hauptstadt. Dennoch vergaß er „sein“ Olmütz nie, und solange es ihm sein Gesundheitszustand und seine Arbeitsbeschäftigung erlaubten, besuchte er immer wieder die von ihm geliebte Stadt, unterstützte gemeinnützige Bestrebungen der Olmützer Gemeinde und die Schulen vor Ort. Wir gedenken im Jahre 2017 des zweihundertsten Geburtstags von Eduard Hölzel. In den Beständen der Wissenschaftlichen Bibliothek in Olmütz befinden sich über 200 Publikationen, welche durch seine verlegerische Tätigkeit entstanden sind. Sie zeigen sehr gut, wie markant sich Hölzel in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts in die Kulturgeschichte von Olmütz einschrieb. Trotzdem ist sein Name in der heutigen Gesellschaft viel weniger bekannt, als es dem Ruhm dieses anerkannten Verlegers eigentlich entspräche. Die Veröffentlichung, die Sie in Ihren Händen halten, stellt daher einen Versuch dar, wie diese Schuld mindestens teilweise getilgt werden könnte. Sie begleitet eine Ausstellung über Eduard Hölzel und beschäftigt sich mit dessen Leben und Werk. Der Beitrag Eduard Hölzels zum Kulturleben in Mähren, in den böhmischen Ländern und in ganz Mitteleuropa verdient zweifellos eine derartige Würdigung.

126

Prameny a literatura Prameny Lípa moravská. Olomouc: odpovědný redaktor a vydavatel: Boleslav H. Šuminský, 1865. Österreichisches Biographisches Lexikon [online]. Wien: Österreichischen Akademie der Wissenschaften, ©2003–2017. [cit. 2017-03-17]. ISBN 978-3-7001-3213-4. Dostupné z: http://www.biographien.ac.at Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl 17, Median – Navarrete. Praha: Paseka, 1999. 1078 s. ISBN 80-7185-249-X. Virtual Judaica [online]. Monsey, NY: ©2017 Virtual Judaica, Inc. [cit. 2017-02-21]. Dostupné z: http://www.virtualjudaica.com ZAO, Krajský soud Ol.I (NAD 1465) – Firemní spisy, díl II. Ed. Hölzel Buch-Kunst-und Musikaliënhandlung VII 18631913/ Ol24 (č. pom. 596, inv. č. 866, sig. JdV24) ZAO-Ol, Fond OŽK Olomouc, sign. III 4242 Knihkupectví, č. kart. 528, č. prot. 2515. ZAO-Ol, katolická matrika (Římskokatolická fara v Olomouci-Sv. Michal), sign. O V 12. ZAO-Ol, Matriky, sign. OV 12 1823–1860.

Literatura Amtsblatt zur Brüner Zeitung – Úřední list Brněnských novin. 1. 7. 1893, č. 148, s. 1. Amtsblatt zur Brüner Zeitung – Úřední list Brněnských novin. 30. 3. 1889, č. 74, s. 1. Amtsblatt zur Brüner Zeitung – Úřední list Brněnských novin. 4. 11. 1886, č. 252, s. 2. Aufnahms Bolgen vom Jahre 1830. In: Archivní katalog [online]. Praha: Archiv hlavního města Prahy, © 2014 [cit 2017-03-21]. Dostupné z: 1url.cz/ItUHt BABLER, Otto František. Dvojí výročí Blaže Kocena. In: Sborník Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Olomouc: Vlastivědná společnost muzejní, 1972, s. 135–139. BARTOŠ, Josef a Stanislava KOVÁŘOVÁ. Dějiny obcí Olšany a Hablov. Vyd. 1. Olšany: Obec Olšany, 2006. 208 s. ISBN 80-239-9613-4. BAŘINOVÁ, Kristýna. Vývoj obecní samosprávy města Olomouce v období let 1848–1918. Brno: 2011, 74 s. Bakalářská práce (Bc.). Masarykova univerzita, filozofická fakulta. Katedra pomocných věd historických a archivnictví. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: od počátku do současnosti. Praha: Grada, 2011, 439 s. Žurnalistika a komunikace. ISBN 978-8024-73028-8. BENEŠ, Edvard. Problém alkoholové výroby a abstinence. Praha: nákladem Českoslovanského svazu abstinentního, 1915. 82 s. BIRSAK, Lukas a Ingrid KRETSCHMER. Der Kozenn-Atlas-ein österreichischer Schulatlas schreibt Kartographiegeschichte. In: Mitteilungen Der Österreichischen Geographischen Gesellschaft [online]. Bd. 149. 2007, s. 253–284 [cit. 2017-03-25]. ISBN 978-3-901313-18-9. Dostupné z: 1url.cz/PtUHM BRATEC MRVAR, Rožle et al. Kocenov srednješolski atlas kot didaktična prelomnica. Ljubljana: Založba ZRC, 2011. 120 s. Geografija Slovenije, 22. ISBN 978-961-254-335-8. Buchhandel Neugebauer [online]. [cit 2017-03-21]. Dostupné z: http://www.neugebauer.co.at/buchhandlung/geschichte Buchhändler-Biographien: Hölzel, Eduard. Oesterreichisch-ungarische Buchändler-Correspondenz. 13. 12. 1890, Jg. 31, Nr. 50, s. 581–582. ČAPEK, Richard. Geografická kartografie: Vysokošk. učeb. pro stud. přírodověd. fak. UK. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992, 373 s. ISBN 80-04-25153-6. Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků: výstava k dějinám českého tisku na území České republiky: Státní ústřední archiv v Praze – Archivní areál Chodovec 12. listopad – 15. prosinec 2002. [Praha: Státní ústřední archiv, 2002], 99 s. ISBN 80-86712-07-9. Die Neue Zeit. Olmüzer Zeitung. 19. 1. 1856, Jg. 9, Nr. 16, s. 3. Die Neue Zeit. Olmüzer Zeitung. 24. 12. 1856, Jg. 9, Nr. 297, s. 3. Die Neue Zeit. Olmüzer Zeitung. 28. 11. 1857, Jg. 10, Nr. 273, s. 4. DOLÁKOVÁ, Markéta. Rakouský fotograf, malíř a cestovatel Richard Buchta (1845–1894) a jeho pozůstalost v Olomouci. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci. Společenské vědy. 2014, č. 308, s. 67–96. ISSN 1212-1134. DOLEŽIL, Hubert. Politické a kulturní dějiny král. hlav. města Olomouce. V Olomouci: Nákladem Matice školské, 1903–1906. 305 s. DONKO, Wilhelm. Österreichs Kriegsmarine in Fernost: alle Fahrten von Schiffen der k.(u.)k.-Kriegsmarine nach Ostasien, Australien und Ozeanien von 1820 bis 1914. Berlin: epubli GmbH, 2013. 452 s. ISBN 978-3844-2491-25. DONKO, Wilhelm M. Auf den Spuren von Österreichs Marine in Siam (Thailand): Dokumentation aller Schiffsbesuche, zusammengestellt aus Akten, Reiseberichten und privaten Tagebüchern, mit einer umfassenden Einleitung über die österreichische Marine in Ostasien. Berlin: Epubli, 2012. 540 s. ISBN 3844225048. DÖRFLINGER, Johannes, Helga HÜHNEL a Ingrid KRETSCHMER, eds. Atlantes Austriaci = Österreichische Atlanten: kommentierter Katalog der österreichischen Atlanten von 1561–1994. Wien: Böhlau Verlag, 1995. DOUBRAVSKÝ, Zdeněk. Úsovské počátky soustavného lesnického vzdělávání [online]. Šumperk: © 2016 Vlastivědné muzeum v Šumperku. Vloženo 25. 4. 2016 [cit. 2017-03-15]. Dostupné z: 1url.cz/itUHz Dr. Viktor Ritter von Kraus. Bohemia. 4. 11. 1905, roč. 78, č. 304, s. 2. DUFEK, Pavel. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů před I. světovou válkou. Německé námořní zbrojení – faktor světové politiky. Historický obzor. 1993, č. 3, s. 58–63. ISSN 1210-6097.

127

EDUARD HÖLZEL 1817–1885 Katalog výstavy 2. 11. 2017 – 29. 12. 2017 Texty: Petra Kubíčková, Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Lubomír Novotný Jazyková redakce: Tereza Vintrová Bibliografie: Anna Vitásková Grafické řešení: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: Books print s.r.o. Náklad: 200 ks Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 111 1. vydání Olomouc 2017 ISBN 978-80-7053-317-8 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2017