VARIA Dobře utajený Hanák

Pavel Kone N

Na předměstích Olomouce lze nalézt mnoho dokladů o málo známé historii či zapomenutých životních příbězích svérázných a pozoruhodných osobností, které za sebou zanechaly výraznou tvůrčí stopu, jež si rozhodně nezasluhuje naši nevšímavost a nezájem. Mezi takové určitě patří řepčínský rolník a spontánní neškolený tvůrce Silvestr Hanák. Některá jeho výtvarná díla mají občané Olomouce, procházející rozhraním ulic Břetislavova a Řepčínská, často na očích.

O autorovi reliéfní výzdoby na řadovém domě čp. 40 (čo. 38, parc. č. 79) však pravděpodobně nic netuší. Informací o tomto zapomenutém tvůrci je totiž velice málo. Jediným známým zdrojem, kde se o jeho životě můžeme alespoň něco dozvědět, je kratičký medailonek napsaný paní Marií Hanákovou do občasníku Komise městské části Olomouc-Řepčín, nazvaného Řepoviny (Řepčínské noviny) v lednu roku 2015. Malý rozsah této vzácné vzpomínky dovoluje její celou citaci:

„Co také patří k Řepčínu, jsou díla Silvestra Hanáka (nar. l873, zemřel 1954), syna Josefa Hanáka, rolníka a hospodského z Řepcína. Silvestr Hanák žil se svou rodinou v Řepčínské ulici a měl dvanáct dětí (tři zemřely ještě v dětském věku). Byl to rolník, ale také všestranný lidový umělec. Maloval obrazy, vzácná je například ‚Hanácká svadba‘, ke které vyřezával i rám. Reliéfy nad vraty a dveřmi domu na Řepčínské ulici vytvářel dokonce ve věku 73 let. Na rodinný hrob vytesal z pískovce hlavu Krista. Vyřezával, maloval, dělal tepané obrázky. Obdivuhodné jsou i jeho plastiky ve dvoře domu, kde žil.“

Skromný text článku doprovází tvůrcův portrét a černobílé fotografie reliéfů zachycující jeho obraz Hanácká svadba a také další rozměrná díla ze dvora a vjezdu do statku v Řepčínské ulici, kde Silvestr Hanák žil a tvořil. Zvídavý divák, pátrající po osudu tohoto všestranně aktivního rolníka, se od rodiny (doposud žijící na tomto místě) může dozvědět, že měl ještě dva bratry, že se oženil s Františkou Hanákovou (rozenou Dajčlovou), že se jednalo nejen o neobyčejně pracovitého a tvořivého, ale rovněž sociálně cítícího a zbožného člověka, o jehož společenské vážnosti svědčí i členství v Kostelní jednotě v Olomouci Hejčíně-Řepčíně, založené 25. ledna

1925, i stavebního výboru pracujícího na přípravě výstavby chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně, kde aktivně působil spolu s akademickým malířem Jano Köhlerem a Ing. Josefem Kšírem, městským stavebním radou a s dalšími významnými osobnostmi olomouckého veřejného života té doby. Nepochybně to byl výtvarně talentovaný a značně kreativní člověk, který se mohl dát, nebýt zavazující rolnické rodinné tradice, na úspěšnou uměleckou dráhu. Jeho dochovaná díla, ať už sochařská, či malířská, svědčí o vyzrálém originálním výtvarném projevu, který v určitých polohách nese některé rysy amatérismu či respektive formální nedokonalosti zvoleného tématu. Kompozičně i řemeslně jsou však zejména velké formáty reliéfů jako Robota, Panna Marie s anděly či Valašská madona zvládnuty s bravurní jistotou, která ovšem převážně pramení ze skutečnosti, že se jedná o plastické repliky známých obrazů akademických malířů. Například reliéf Robota, umístěný na stěně průjezdu ve statku o rozměrech 190 × 337 cm, vychází kompozičně i v detailech z obrazu malíře Jaroslava Špillara (1869–1917), který po akademických studiích působil a tvořil zejména na milovaném Chodsku. V Domažlicích je také originál jeho obrazu o rozměrech 111 × 182 cm (Silvestr Hanák výjev tedy podstatně zvětšil) uchováván ve sbírkách Galerie bratří Špillarů. Předlohou reliéfu Valašská madona o rozměrech 147 × 200 cm v zádveří vstupu do domu v Řepčíně potom byl ve své době neobyčejně známý a populární obraz malíře Adolfa Liebschera (1857–1919), zpodobňující sv. Josefa s Marií, Ježíškem a s pastýři nesoucími dary v hrozenkovském kroji. Kopie tohoto obrazu Adolfa Liebschera, který se podílel i na výzdobě Národního divadla, je umístěna v cyrilometodějské kapli na vrcholu Radhoště. Originální dílo je zpracováno autorem jako triptych. Silvestr Hanák ve svém reliéfu zpodobnil jen centrální motiv s Madonou, zarámovaný do kruhové kartuše. Je trochu paradoxní, že hanácký spontánní tvůrce zaměřil svou tvůrčí pozornost na dvě tak vzdálené oblasti, na Chodsko a na Valašsko, ale rozhodně to vypovídá o značném kulturní rozhledu a nebývalé šíři jeho zájmů.

Jeho vlastní tvořivost a originalitu, nejen schopnost kopírovat, ale samostatně malovat a kreslit, dokládá jednak malý akvarel s realistickým výjevem řepčínského dvora jeho selské usedlosti o rozměrech 49 × 57,5 cm, uchovávaný rodinou, ale především jeho zřejmě stěžejní obraz, signovaný olej na plátně z roku 1905 o rozměrech 65 × 125 cm s názvem Hanácká svadba v autorském vyřezávaném dřevěném secesním rámu s rostlinnými i hanáckými motivy o velikosti 104 × 125 cm. Dle sdělení pamětníků v rodině je muž na voze, oblečený v hanáckém kroji se zelenou vestou, samotný autor, kterému v době dokončení malby bylo 32 roků.

Dívka sedící na voze před ním, která jako jediná z ženských postav má individualizovanou podobu, je údajně jeho budoucí žena Františka Dajčlová-Hanáková, rovněž z gruntu v Řepčíně.

Umělecké sklony a nadání po Silvestrovi Hanákovi podědil jeho vnuk Jan Sedláček (1925–1996), syn dcery Anny Hanákové, provdané za Jiljího Sedláčka. Jan vystudoval krajinomalbu na zlínské Škole umění, kde v roce 1949 absolvoval, a posléze jako malíř mnoho let úspěšně působil v Olomouci a dosáhl titulu zasloužilý umělec.

Pan Silvestr Hanák bezpochyby patří k těm jedinečným marginálním spontánním tvůrcům, kteří by neměli být zapomenuti neboť představují vitální vzor pro ostatní a naplňují tak myšlenku, kterou kdysi vyjádřil esejista a spisovatel Josef Jedlička: „Kultura, která nebude mít svůj korektiv v outsiderech, stagnuje, neboť její míra životnosti je mírou odvahy těchto outsiderů.“

Pavel Konečný (* 1949) absolventl FF UP, působil jako vedoucí a dramaturg olomouckého Divadla hudby a poději jako ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu. Od roku 1972 se zajímá o umění autodidaktů, jejichž autentické výtvarné projevy sbírá.

» konecny.p@raz-dva.cz