Nahota ve fotografiích Pavla

Nahota ve fotografiích Pavla Rozsívala

SILVIE NOVOTNÁ

Zobrazení nahého lidského těla stojí v centru pozornosti výtvarného umění od dávných věků. S vynálezem fotografie a jejím rozvojem si akt jako žánr výtvarného umění získal své příznivce také mezi fotografy. Ač zpočátku zapovězený, „tajnosnubný“ a přísným morálním kritériím podrobovaný, postupně se dostával do popředí jejich zájmu.

Uměleckému aktu, který se orientuje na čistou estetickou relaci nahého lidského těla, se ve své tvorbě věnuje také olomoucký fotograf Pavel Rozsíval. Ve fotografickém cyklu aktů Sen trvá… vizuálně sjednotil a prolnul dva protiklady, sen a realitu. Propojil nahá lidská těla s přírodou. Nabídl nové souvislosti a dal vzniknout novotvarům. Jako by se někde v odlehlém koutu krajiny nahota teprve rodila. Fotografie aktů Pavla Rozsívala jsou projevem vášně, touhy a něhy. Jsou lyricky křehké, jindy syrové, zemité i živelné, oku některého diváka se mohou zdát i příliš okázalé.

Výtvarná činnost Pavla Rozsívala, která vedle tvorby fotografické zahrnuje také malbu, kresbu a objektové realizace, byla veřejnosti v minulosti představena nejen na výstavách, ale i v textech z pera Veroniky Juráskové (Realizace, 2010), Mileny Valuškové (Věcnosti, 2015), Ivana Hlavatého (KROK 4, 2018) nebo Silvie Novotné (Stud i um, 2020). Fotografiím aktů se v nich však nedostalo zasloužené pozornosti, zůstávaly upozaděny za jinými žánry jako zátiší, portrét nebo dokument, jež představují další nosné části autorovy fotografické práce.

Na počátku zájmu Pavla Rozsívala o fotografické zachycení nahého lidského těla stálo běžné studentské zadání, které dostal na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Úkol byl stanoven jednoznačně a stručně: vytvořit sérii fotografických aktů. Samotná realizace však v sobě skrývala nemalé množství nástrah, složitostí a záludností, které mladého fotografa nutily ke studiu historie fotografie aktu, k řešení řady technických problémů a především k zamyšlení nad zadáním, které primárně mělo vést studenty k zaujetí osobního postoje k fotografii aktu a k formování jejich vlastní koncepce v rámci tohoto žánru. Realizace přinesla i Pavlu Rozsívalovi nejen mnoho zkušeností a poznání, ale hlavně jej motivovala k další samostatné tvůrčí práci. „Když jsem tento úkol splnil, napadlo mě v tématu pokračovat. Měl jsem touhu převést do faktického zobrazení svou mlhavou

Sen pro Žanetu 1, 2006, fotografie z cyklu Sen trvá… Zdroj: všechna fota archiv Pavla Rozsívala.

Sen pro Kateřinu a Václava, 2006, fotografie z cyklu Sen trvá… představu nahé dívky v přírodě. Tuším, že motivací mohl být únik romantické duše z každodenní technicistní reality,“ uvádí dnes již trochu nostalgicky Pavel Rozsíval. Vzápětí dodává: „Úkol do školy jsem realizoval z části v upraveném obýváku, z části ve vypůjčeném fotoateliéru. Výhodou bylo intimní prostředí, ale nevýhody převažovaly. Vlastnil jsem minimální osvětlovací vybavení, fotilo se ve stísněném prostoru s rušivým pozadím. Výsledky pro mě byly neuspokojivé. Ovšem když jsem poprvé vyjel fotografovat s modelkou do krajiny, objevil jsem naopak samá pozitiva: slunce jako nejlepší a nejsilnější osvětlovací zdroj, zatažená obloha jako skvělý difuzor. Zároveň jsem si mohl vybrat pozoruhodné přírodní lokace. Odpadla práce s reflektory a umělým osvětlením a mohl jsem se plně soustředit na pozici modelky.“

S ambicí zhmotnit vlastní snové představy a vize zachycuje Pavel Rozsíval objektivem svého fotoaparátu nahotu člověka v konfrontaci s nedotčenou přírodou. Ženy ztvárňuje jako bytosti s přírodou splývající, přírodou pohlcované a v přírodě se tříštící. Torza ženských těl se do přírody vpíjejí, ztrácejí se v ní a snoubí se s ní. Teplá měkká těla se dotýkají studených balvanů, leží na zemi pokryté hrotitým drsným kamením, hlínou a sutí, nebo je fotograf ukládá na lože mechu a travin. Scenérie jsou dotvořeny kulisou zurčících ledových vod horských bystřin, lesních potoků, tůní i temnotou smíšených lesů v pozadích výjevů. V jedné fotografii ženská krása povyšuje lidskou bytost na bohyni úrody – ostré klasy trávy kolem ní jsou jako sluneční paprsky. Na dalším snímku odevzdaně leží na oblém kameni tělo panny, která ve snu obětuje čisté lásce svou krásu, mládí i nevinnost. Co sen, to nová fotografie.

Sen pro Markétu, 2003, fotografie z cyklu Sen trvá…

Sen pro Žanetu 1, 2006, fotografie z cyklu Sen trvá…

Ve svých snímcích chce Pavel Rozsíval evokovat pohádkový svět lesních žínek a rusalek. „Jde o útěk z reálného světa světských starostí do světa fantaskních představ, absurdních a mnohovýznamových výjevů,“ podotýká autor. Vytvořena je atmosféra snů a vytoužených světů. Aktualizován a modifikován v nich je surrealistický princip. Současně je řešeno téma přitažlivosti mezi mužem a ženou, jejich neodolatelné touhy po spojení. Autor zde nabízí odkaz na poetické drama Julia Zeyera Radúz a Mahulena.

Pavel Rozsíval směřuje k vytvoření reality, v níž vládne klid a harmonie. „Fotografie mluví hlasem ticha,“ napsal o nich Ivan Hlavatý (KROK 4, 2018). Svou tvůrčí koncepcí Pavel Rozsíval útočí na naše smysly, dráždí emoce, aktivuje naše estetické vnímání a atakuje divákovu hranici osobního postoje k zobrazení nahoty v rámci umění. Tak upoutá oko diváka, který se stává Paridem a vybírá tu nejkrásnější ze všech (fotografií či žen).

Fotografie aktů Pavla Rozsívala poukazují na autorův romantický vztah k ženě jakožto nejvýše dokonalému úkonu stvoření. „Lidské tělo vzešlo z přírody, proto mi připadá logické, když se v mých fotografiích do přírody opět navrátí. Jde o souznění. Fotit nahé tělo např. v industriálním prostředí se mi jeví jako násilné (pokud by nešlo o dokumentární snímky zachycující dělníky v jejich pracovním prostředí),“ vysvětluje autor.

S využitím digitální techniky a nových možností postprodukce (překrývání několika záběrů, fotomontáž, detailní změny obrazu) a především díky vlastní tvůrčí invenci dospěl Pavel Rozsíval k neotřelému fotografickému vyobrazení aktu. Vzdává v něm hold kráse ženského těla, stejně jako přírodě. Je symbolickým poselstvím autora vypovídajícím o jeho osobním či obecně platném vztahu k ženě. Akty mají čistotu a vroucnost milujících očí milencových.

Pavel Rozsíval již představil své fotografické akty veřejnosti na výstavě Sen trvá… v Muzeu Komenského v Přerově v roce 2010. V současné době je možné je v rozšířené podobě zhlédnout ve Vlastivědném muzeu v Olomouci v rámci výstavy s názvem STUD I UM konané u příležitosti šedesátých narozenin autora. Výstava byla zahájena 11. prosince 2020, její dostupnost však momentálně komplikuje aktuální vývoj situace související s onemocněním covid-19 a s tím spojená nařízení vlády týkající se uzavírání muzeí České republiky.

Silvie Novotná (*1980) je historička umění a pedagožka, odborná asistentka na katedře výtvarné výchovy PdF UP v Olomouci, kurátorka sbírek ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.

» novotna@vmo.cz