Před sto lety se údolím Desné prohnala ničivá povodeň MICHAELA KOLLEROVÁ
P
rvního června uplyne sto let od doby, kdy údolí řeky Desné postihla katastrofální po vodeň, která si vyžádala několik lidských životů a obrovské materiální škody. Velká voda způsobila nejvíce škod v obcích Kouty nad Desnou (něm. Winkelsdorf) a Vízmberk (něm. Wiesenberg, od roku 1948 Loučná nad Desnou), ale i v dalších lokalitách podél toku zmíněné řeky. Hlavní příči nou byly přívalové lijáky, které zasáhly vrcholové partie Jeseníků a způsobily vznik obrovských půd ních sesuvů ze svahů pod Vřesovou studánkou. Již ve druhé polovině 19. století pustošily tuto oblast opakované záplavy jako následek vydatných dešťů a objevily se lokality prvních sesuvů. Údo lím Desné se povodně prohnaly zejména v letech 1880, 1889, 1897 a 1903. Na vzniku těchto jevů měla svůj podíl nejen příroda, ale také činnost člověka. Podloží v místech zmíněných sesuvů pod Vřesovou studánkou tvoří totiž převážně krysta lické břidlice, které jsou málo odolné vůči zvětrá vání. Hlavním činitelem v tomto procesu je voda ve všech svých skupenstvích a v těchto nadmoř ských výškách běžné značné rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Oblast Hrubého Jeseníku je obecně považována za klimatickou bariéru, která 30
podporuje vznik bouřek. Nejvíce se to projevuje na území kolem vrcholů Šeráku, Keprníku, Vozky a také Červené hory, které tak postihují prudké lijáky, jejichž intenzita roste s nadmořskou výš kou. Nadměrné srážky spadlé v relativně krátkém časovém úseku na už tak dost podmáčenou půdu (např. po tání sněhu, předchozích lijácích atd.) mí valy za následek mohutné sesuvy zemních vrstev. Svou roli hrál také značný sklon svahů. Do těchto procesů zasáhl svou činností i člověk. Intenzivní těžba dřeva v průběhu 19. století, jež byla vyvolána zejména rozmachem sklářského a železářského průmyslu, zlikvidovala dosavadní převážně smíše né lesy až po téměř hřebenové partie. Odlesněné plochy pak udržoval holé pasoucí se dobytek. Těžba se podepisovala i na stavu horských vodních toků. Doprava vytěženého dřeva do nižších poloh plavením totiž erozní procesy ještě urychlovala. Při opětném zalesňování na konci 19. století se vysazovaly téměř výhradně smrky, čímž vznikly velké plochy kryté jednodruhovým a stejnověkým porostem. Smrky sice rostou poměrně rychle, ov šem jejich kořenový systém nedosahuje příliš hlu boko do půdních vrstev, a nedokáže tudíž účinně odvádět přebytečnou vodu z povrchu. Nezajistí ani
