Mokřady na Jesenicku jako regionální centra biodiverzity VOJTĚCH TARAŠKA
M
očály, blata, bažiny, bahna... Mokřady získaly mnohá lidová označení, která se nezřídka přenášela i do topografic kých názvů. Již zběžné nahlédnutí do map přitom naznačuje, že dříve musely být daleko běžněj ší součástí naší krajiny, než je tomu dnes, kdy po nich často zbyly jen místní názvy jako „Na Bah nách“, „Na Blatech“ atd. Na základě tvrdých dat to potvrzuje také loni publikovaný červený seznam biotopů. Biotopy, které bychom mohli označit jako „mokřadní“, spadaly častěji než jiné do nejvyšších kategorií ohrožení. Zároveň nejvyšší riziko zániku přirozených a polopřirozených biotopů bylo zjiště no v těch oblastech České republiky, pro něž jsou mokřadní biotopy typické (např. Třeboňsko). Úbytek mokřadů v krajině je způsoben vícero faktory, z nichž většina souvisí se změnami hos podaření zhruba od poloviny 20. století. Význam mokřadů si ale začínáme uvědomovat teprve v posledních letech. Nejčastěji bývá zmiňována jejich schopnost retence (zadržení) vody, jíž mohou být přirozenou zásobárnou v době nedostatku srážek. Někdy bývají též spojovány s protipovod ňovou ochranou. Poněkud upozaďována naopak zůstává skutečnost, že mokřady jsou zpravidla
významnými centry biodiverzity, přinejmenším v regionálním měřítku. Krize biodiverzity přitom bývá označována za jednu z nejvážnějších výzev nového tisíciletí. Ochranou mokřadů a péčí o ně tedy můžeme přispět k řešení hned několika pro blémů najednou. Tento příspěvek se zabývá mokřady na Jese nicku právě z hlediska jejich významu pro biolo gickou (přesněji druhovou) rozmanitost. Nejprve si ale objasněme terminologii. Poměrně vágním pojmem „mokřady“ označujeme stanoviště, jejichž charakter je podmíněný trvale zvýšenou hladi nou vody, přičemž se však nejedná o ryze vodní ekosystémy. Spíše lze hovořit o přechodech mezi vodním a suchozemským prostředím. V souladu s Katalogem biotopů a kompendiem Vegetace České republiky lze u nás rozlišit různé typy mokřadů, k nimž se řadí zejména pobřežní vegetace, rákosi ny a ostřicové porosty, slaniska (již téměř zaniklá), prameniště a rašeliniště. Z globálního hlediska je potřeba k mokřadům připočíst i některé celé ekosystémy, jež v našich končinách nenajdeme. Týká se to třeba mělkých zálivů s brakickou vodou na mořském pobřeží, jimiž je proslulý například francouzský národní park Camargue 51
