S Jindřichem Vybíralem o městě a venkově S příchodem léta opouštějí sólisté předních scén i akademici, hrotoví útočníci i ministerští úředníci velkoměsto a zalidňují na pár týdnů český venkov. Dělá to tak i historik architektury a rektor UMPRUM prof. Jindřich Vybíral (*1960), který přijíždí na střední Moravu do Podlesí. Využil jsem té příležitosti a požádal jej o rozhovor k tématu tohoto vydání KROKu. Češi jako chalupáři jsou vlastně všichni praktikujícími historiky a diletanty restaurátorství Čím se vyznačuje či liší profesionál? Řekl bych, že sami chalupáři dějiny vytvářejí. Jedna naše studentka udělala kdysi nádhernou fotografickou knížku o chatách [Veronika Zapletalová: Chatařství, Praha: ERA21, 2007 – pozn. red.]. U mě je to spíše údržba chalupy a neustálé vylepšování. Je to tak, že když jsem na chalupě a mám ambici něco napsat, tak pořád hledám nějakou manuální práci, která mi v psaní může zabránit. Přísně vzato jste historikem architektury, ale myslím si, že se té druhé disciplíně člověk vašeho zaměření nevyhne. Při pozornějším pohledu se téma objevuje u vašeho jména v Urbanistických koncepcích moderny, Zrození velkoměsta (Ostravy) nebo urbanismu senegalských měst. Architektura a urbanismus měly k sobě v minulosti blíž než dnes a dobří architekti měli logicky ambici prosadit se i při tvorbě měst – už proto, že atraktivních zakázek bylo i tehdy málo. Historik moderní architektury se proto nutně musí zabývat i urbanismem. Je to ostatně téma, kde můžete sledovat mnohem subtilnější a myšlenkově komplexnější strategie než v architektonických úlohách. Poprvé jsem se takto ponořil do studia urbanistických řešení, když jsme s kolegou Jörgem 26
Stabenowem psali text do katalogu velké Plečnikovy výstavy. V poměrně nedávné době jsem se zase přes Plečnika dostal k historicky prvnímu příkladu řádkové zástavby ve střední Evropě. Co to je a kde se to nachází? Šlo o zástavbu v blocích, tak jak to dělali funkcionalisté. Překvapivě se toho účastnili už Plečnikovi žáci pod jeho vedením. Bylo to dřevěné nouzové sídliště v Praze Dejvicích, kde kolem roku 1920 bydleli např. Pavel Janák nebo Jaroslav Benda. Z té kolonie dnes zbyla jen škola a prádelna. Nemohu se nezeptat na onen senegalský urbanismus. Našly by se paralely mezi osídlením Hané/Olomouce a Dakaru? V Dakaru jsem byl celkem třikrát a odvezl jsem si odtamtud ohromnou fascinaci kulturou západní Afriky, která je tolik jiná než evropská. Taky mě bavilo studovat míšení a prolínání evropských a afrických elementů. Ale k vaší otázce – najít takové paralely by dalo opravdu dost práce. Hanáci mají města a městečka trošku srovnanější. Zaujalo mne, že ve vaší knize Česká architektura na prahu moderní doby figuruje Olomouc pouze jednou, a to jako jeviště příznačné scény: „V Olomouci banda uličníků takřka zpustošila kavárnu, kam před ní uprchla místní mondéna“ (která se opovážila na veřejnost v kalhotové sukni). Lehké to tu asi neměla modernita v architektuře ani v módě. Moderní kultura to nikde neměla lehké, a jak by taky mohla mít, se svým odmítáním všeho starého. Ale ne vždy se s jejím pronikáním pojí tak pěkné příběhy jako v Olomouci.
