Albert II. ze Šternberka jako urbanista středověkého města Vlasta Hlůzová
Albert (též Albrecht či Aleš) II. ze Šternberka, syn Štěpána II. ze Šternberka a Anny z Kravař, je jedním z nejvýznamnějších členů šlechtického rodu Šternberků. Tento vzdělanec, vysoký církevní hodnostář, diplomat a rádce Karla IV., je též prvním urbanistou a budovatelem města Šternberka. Význam jeho osobnosti není však pouze regionální, Albert II. se stal v dějinách středověku osobností evropského formátu. Ve Šternberku se pravděpodobně též narodil. Někde se uvádí jako místo jeho narození Olomouc, sám však vždy hovořil o domě rodném a otcovském ve Šternberku a přál si, aby zde byl i pohřben, což se také stalo. Nyní, po posledním antropologickém výzkumu v roce 2000, jsou jeho ostatky spolu s ostatky jeho synovce Petra a jeho manželky Rebeky uloženy v boční kapli šternberského farního chrámu. Ani letopočet jeho narození přesně neznáme, podle starších pramenů to byl rok 1320 či 1322, podle novější literatury 1331 nebo 1333. Zemřel 16. 1. 1380 pravděpodobně v Tržku u Litomyšle, kde se mu v roce 1378 podařilo v blízkosti svého biskupského hrádku a obory vybudovat pro 13 mnichů, které sem přivedl, kartuziánský klášter nazvaný Hájek Panny Marie. Byl též hlavním mecenášem tohoto kláštera; daroval mu potřebné statky, své čtyři vsi na Olomoucku (Dolany, Toveř, Moravičany a Palonín), potřebné bohoslužebné a klášterní vybavení, pravděpodobně i knihy, a protože neměl od litomyšlské kapituly povolení ke stavbě kláštera, uskutečnil ji na vlastní náklady. Po Albertově smrti tržecká kartouza zanikla, kartuziáni přešli do Dolan. Filozofické a teologické vzdělání získal Albert II. na univerzitách v Boloni a Paříži. Vyznačoval se láskou ke vzdělanosti, umění a literatuře. Zasvětil se duchovnímu stavu
a dosáhl vysoké církevní kariéry. Již roku 1352 byl jmenován děkanem olomoucké kapituly, byl též kanovníkem kapituly u sv. Víta v Praze, roku 1356 až 1362 biskupem zvěřínským v Meklenbursku, 1364 biskupem litomyšlským, a podporován papežem a císařem, roku 1368 dokonce biskupem magdeburským a současně primasem říše německé. V roce 1371 ho však zdravotní potíže, spory s městem i domácí šlechtou a četné zástavy arcibiskupského majetku přiměly k rezignaci, a byl pak až do své smrti opět litomyšlským biskupem. Pobýval rád ve Šternberku, jenž považoval za hlavní sídlo moravské rodové větve Šternberků – moravský sídelní hrad, a za svoji rezidenci. Patřila mu však i řada dalších panství, např. Bystřice pod Hostýnem, Količín, Odry, Roštění anebo Zlín. Ponejvíce se však zdržoval v Praze u dvora císaře Karla IV. Byl jeho oblíbencem, přítelem, rádcem i diplomatem. V letech 1357–1371 provázel panovníka při jeho četných, většinou diplomatických cestách po Evropě, často spolu s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. S císařem se účastnil i jeho vojenských tažení. Albertovo jméno se rovněž nachází na řadě důležitých listin a smluv. [U příležitosti 700 let od narození Karla IV. byla v areálu šternberského hradu od 17. 5. 2016 otevřena tematická výstava Albert II. ve službách Karla IV., která Albertovu osobnost a jeho dobu skvěle prezentovala, včetně všech jeho doprovodných cest – pozn. aut.] Albert II. ze Šternberka se významně zasloužil také o zvelebení svého „rodného města“. Počátky města Šternberka sahají do poloviny 13. století, první písemná zmínka o hradu pochází z roku 1269, o městě (civitas) z roku 1296. Avšak již asi o 120 let dříve, než byl vybudován hrad, vznikla tu při říčce, jíž se říkalo až do 18. století jen „rzieka“ či „ržika“ (později Ovčí potok, Schäferbach, Sitkabach, nyní Sitka), v místech dnešní šternberské Bezručovy a Olomoucké ulice, osada zemědělců a rybářů, 33
