VARIA U své poslední knihy Rozinka jsem změnila konec, chtěla to po mě dcera, říká Kamila Holásková
Olomoucká spisovatelka Kamila Holásková loni vydala svoji prozatím poslední novelu s názvem Rozinka. Přestože na přebalu je malý černý mops, hlavní hrdinkou je mladá dívka, kterou osud zavane coby zaměstnankyni do domova pro seniory. S Kamilou Holáskovou jsme si původně měli povídat jen o její knize, ale nakonec jsme se dostali i k dalším zajímavým tématům. Řekněte nám, o čem je vaše poslední kniha Rozinka. Je to rámcová novela, jejíž hlavní hrdinkou je maturantka Julie, která se nedostane na vysokou školu a není schopná sehnat jinou práci, takže začne pracovat jako pečovatelka v domově pro seniory. Každý díl je příběh klienta. Současně se s každým příběhem posouvá i osobnost hlavní hrdinky. Julie ve svých devatenácti letech, jak už to tak bývá, není úplně zralá. U klientů hodnotí jejich život a získává určité informace, posuzuje to vše ale z pohledu svého mládí. Postupně její osobnost dozrává. Najednou se dostává do situace, kdy řeší něco podobného, co jí vyprávěli její klienti. Ona se domnívala, že by to řešila úplně jinak než oni, ale jak se ukáže, jedná pod vlivem nově nabytých zkušeností. Právě proces její proměny a jejího dozrávání je jedním z hlavních motivů knihy. Každý z nás hledá neustále vzory k imitaci. I cizí lidé nám svým příkladem pomáhají zvládnout životní peripetie. Příběhy, které se Julie dozvídá ve své práci, jste si vymyslela, nebo jsou skutečné? Příběhy jsou sice vymyšlené, ale vždy fabuluji na základě nějakého skutečného života. Měla jsem naprosto úžasné 42
prarodiče a oba měli hodně sourozenců. Moji příbuzní prožili obě světové války a za tu dobu se stala spousta věcí. Mnoho dětí se narodilo, některé zemřely, ale ti, kteří se dožili dospělosti, si nesli nějaký životní příběh. Takže jsou tam jejich příběhy a také příběhy lidí z mého okolí. Již jsem podobný motiv vyzkoušela v povídce Kukačka, která vyšla v knize Jak Kamila Holásková. Foto: archiv dny jdou. Bylo to o manželautorky. ském páru Češky a Němce, který v roce 1945 prchal z Československa a nechal tady svoje dítě. Už u psaní Kukačky jsem si říkala, že by bylo dobré zkusit převyprávět některé příběhy příbuzných mých prarodičů nebo starších lidí z mého okolí. Domov pro seniory je k tomu ideální. Nikde nemůžete popsat v povídce život například devadesátiletého člověka. Musela bych napsat román a čtenář by se prokousával několikasetstránkovým dílem. Povídka je dynamičtější a má lepší možnosti. Vyberete si jen to nejpodstatnější. Takže osoby v Rozince jsou sice vymyšlené, ale jsou napsané na základě reálných příběhů. Rozinka také měla původně jiný závěr, ale na nátlak nejmladší dcery jsem udělala něco, co nikdy nedělám, a změnila jsem konec. Já si do psaní nenechám mluvit, ale tentokrát jsem udělala výjimku. Konec byl tragický a dcera by na mě byla asi hodně naštvaná, kdybych ho nepřepsala.
