Každodennost v pevnostní Olomouci v 19. století Michael Viktořík
Většina Olomoučanů ví, že dějiny jejich města jsou neodlučitelně spojeny s armádou, která je integrální součástí zdejšího každodenního života i dnes. Nedílnou součástí místních vojenských dějin je také kapitola, kdy bylo město uzavřeno v „krunýři hradeb“, jak s oblibou uváděla různá periodika, v poslední třetině 19. století. V současnosti se v historickém centru dochovaly pouze fragmenty opevnění, které dávají jen tušit, jak rozsáhlý byl celý pevnostní systém Olomouce. V rámci této stručné stati ponechme stranou technický popis olomouckých fortifikací (ostatně případný zájemce má v současnosti k dispozici již několik článků i knih, které se tomuto tématu věnují) a pokusme se nahlédnout „za valy“ pevnostní Olomouce v 19. století a na některé problémy, které ji tehdy sužovaly. Status pevnostního města získala pouze lokalita, která měla strategickou úlohu v obraně podunajské monarchie. Proto byla také náležitě opevněna, byly vynakládány značné finanční prostředky ze státní pokladny na údržbu a rozvoj jejího opevnění a v neposlední řadě byla osazena stabilní vojenskou posádkou. Olomouc byla povýšena na zemskou pevnost v roce 1655. Moderní a komplexní opevnění však získala až o sto let později, v době, kdy byla habsburská monarchie ohrožována Prusy. Hlavním úkolem olomoucké pevnosti bylo zpomalit průchod nepřátelských armád, jež pronikaly na Moravu ze severu a které dále směřovaly touto korunní zemí směrem na hlavní město habsburské monarchie – na Vídeň. Tento úkol měla plnit pevnost i v 19. století, kdy prošla rozsáhlou modernizací a její obranyschopnost byla zesílena věncem předsunutých pevnůstek. Některé z nich se dodnes nacházejí na katastru města i okolních obcí. Dodejme ještě, že olomouckou posádku tvořilo v průměru 4 500 vojáků, přičemž v mírových časech tento počet nezřídka překročil 6 000.
Aby nebyla narušena obranyschopnost pevnostního města, bylo vymezeno v jejím okolí pevnostní pásmo, v němž byla veškerá výstavba regulována či v případě nejbližšího okolí pevnosti dokonce zakázána. Legislativní úpravy se pevnostní pásmo dočkalo na konci 50. let 19. století. U pevností, u nichž hrozilo v případě válečného konfliktu obléhání, bylo v bezprostřední blízkosti fortifikace vymezeno užší pevnostní pásmo zasahující do hloubky až 570 metrů. Uvnitř tohoto pásma platila absolutní stavební uzávěra. V širším pevnostním pásmu, jehož vnější hranice měla dosahovat 1 140 metrů, pak mohla být výstavba povolena pouze za podmínky, že se majitelé nemovitostí zavázali v případě ohrožení pevnosti převzít veškeré náklady na demolici těchto objektů a nepožadovali po eráru žádné odškodnění (v habsburské monarchii se tento písemný závazek nazýval demoliční reverz). Pokud tedy úřady povolily výstavbu v pevnostním pásmu, museli majitelé nemovitostí podepsat demoliční revers, který byl jakožto věcné břemeno zanesen do pozemkové knihy. Stavební omezení a striktní aplikace demoličního reverzu prakticky znamenaly minimální výstavbu v okolí pevnosti, minimální investice do adaptací a oprav stávajících budov, latentní nedostatek ubytovacích kapacit ve městě (Olomouc byla silně přelidněna), vysoké nájemné a v neposlední řadě nulové investice do rozvoje průmyslu. Průmyslové závody vznikaly až za hranicí pevnostního pásma, na katastru okolních obcí a měst (například Hodolan, Holice nebo Nové Ulice). Plošná aplikace demoličního reversu v druhé polovině 19. století tedy negativně ovlivnila industriální, urbanistický a ve svém důsledku i demografický rozvoj města a současně výrazně přispěla k iniciativě zrušit pevnostní status Olomouce. K tomu nakonec došlo v roce 1888, téměř po dvaceti letech složitého vyjednávání s různými politickými a vojenskými úřady. Od 90. let 19. století pak začal dlouholetý proces demolice 3
