Když se ještě neříkalo „devadesátky“ Zuzana Zemanová
Balet. Většině z nás to slovo evokuje nádheru, ladnost, eleganci a dokonalost. I laik přitom tuší, že umění, které na jevišti obdivujeme, není žádnou kratochvílí, nýbrž výsledkem letitého tréninku a odříkání. Pohled, který ve své knize Baletky nastiňuje Miřenka Čechová, však otřese i otrlým čtenářem připraveným na ledacos. Vzbuzuje naléhavou otázku, kolik fyzické bolesti a psychického tlaku je skutečně adekvátní k dosažení patřičných baletních dovedností a kolik už je za hranicí způsobů přijatelných pro humánně smýšlejícího člověka. A mihne se i kacířská myšlenka, zda ony kýžené „baletní dovednosti“ v klasické podobě už nejsou něčím tak trochu překonaným… Ústřední tematická linie románu sleduje život studentů, respektive studentek na pražské taneční konzervatoři v devadesátých letech 20. století. Protagonistka příběhu pochází ze západočeského pohraničí a do Prahy nastupuje už v deseti letech se snem stát se baletkou. Na rozdíl od řady jiných si svůj cíl prosadila sama, rodiče ji od něj spíš zrazovali. Ocitá se daleko od domova v prostředí, které působí všelijak, jen ne přátelsky. Postupně zjišťuje, že uspět v něm je úkol pro mimořádně silné jedince. Ke každodennímu drilu a fyzickému vyčerpání se přidává hladovění a drastické diety, studentky jsou ve škole vystavovány ponižování, výsměchu a systematickému potlačování jakékoli osobitosti. „Permanentní strach, že se znelíbíš, že nebudeš dostatečně dobrá, dostatečně hubená, dostatečně pokorná, dostatečně snaživá, dostatečně stejná jako všechny ostatní, nebudeš dostatečně stejně vysouvat nohu vpřed a dostatečně stejně se usmívat, permanentní strach, že dáš najevo, co si myslíš […].“ Více než na kterékoli jiné škole vystupuje na povrch nerovnost vztahu mezi učitelem a žákem. Děti, ale mnohdy ani rodiče, si nedovolí na cokoli postěžovat, protože se přece jedná o výběrovou školu a „na vaše místo čeká deset 58
dalších“, jak vyučující s oblibou připomínají. Stačí málo, aby šel člověk z kola ven (tělesné změny v pubertě, nadměrná výška a hmotnost či docela obyčejná prořízlá huba), ale přechod na jinou školu je obtížný, protože na konzervatoři se upozaďuje výuka všeobecně vzdělávacích předmětů, např. matematiky. Mezi dívkami přibývá deziluze pramenící i z toho, že balet není povoláním na celý život („ve třiceti budeš stará“), kdysi slavné tanečnice končí nezřídka v podřadných profesích zcela mimo obor. Balet v tomto pojetí pozbývá veškeré romantiky, ukazuje svou odvrácenou tvář, zdeformovanou bolestí a vyčerpáním. Výstižně byla pro anotaci knihy vybrána právě pasáž o tom, že „baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou.“ Poněkud pestřejší, byť ne vždy veselejší zážitky než rigidní škola skýtá pobyt na internátu. Oficiálně zde vládnou přísné, někdy až zakomplexovaně působící vychovatelky čili vychny pichny. Úroveň jejich inteligence vystihuje poznámka „Směje se mi za zády do očí“, již udělí jedné z ubytovaných. Dívky samy spontánně respektují spíše pravidla smečky, definovaná autoritou starších nebo průbojnějších kamarádek. Smečka vyžaduje poslušnost, ale své členy chrání, poskytuje jim útočiště a pocit přináležitosti ve světě, kde vše ostatní působí cize. „Dost bylo slušný hodný holky. […] Kdo chce s vlky výti, musí s nimi pařiti a za školu choditi,“ shrnuje vypravěčka, přičemž vyjmenované prohřešky patří zdaleka k těm nejmírnějším, jichž se chovanky internátu dopouštějí. Kolektivně prováděné vylomeniny jim pomáhají ventilovat stres a fyzickou i psychickou zátěž ze školy. Skutečný pocit svobody zažívá mladá adeptka baletu jen ve svém volném čase. Tráví jej převážně ve víru
