Lidské tělo
Anatomie člověka v tiscích 15.–18. století
Ciało ludzkie
Anatomia człowieka w starodrukach od XV do XVIII stulecia
Vědecká knihovna v Olomouci
Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu
Lidské tělo Anatomie člověka v tiscích 15.–18. století
Ciało ludzkie Anatomia człowieka w starodrukach od XV do XVIII stulecia
Katalog výstavy Katalog wystawy
Olomouc 2014
Výstava proběhla za podpory Olomouckého kraje
Výstava: Koncepce: Jiří Glonek, Miloš Korhoň, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafické řešení: Miloš Korhoň Překlady: Ivana Dobrotová, Michał Hanczakowski Vydaly: Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu, ul. Piastowska 18-19-20, 45-081 Opole 1. vydání Olomouc 2014 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2014 © Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu, 2014 ISBN 978-80-7053-305-5 (Vědecká knihovna v Olomouci) ISBN 978-83-88146-91-6 (Wojewódzka Biblioteka Publiczna w Opolu)
EXEKUTORSKÝ ÚŘAD PROSTĚJOV Mgr. Lenka Černošková soudní exekutor Dolní 71, 796 01 Prostějov
Obsah / Spis treści Úvod / Wstęp . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 Nejdůležitější mezníky lékařství do roku 1800 v datech s přihlédnutím k zemím Koruny české a k Polsku / Najważniejsze osiągnięcia medycyny do 1800 roku w datach z uwzględnieniem ziem Korony Czeskiej i Polski . . . . . . . . . 8 Medicínské objevy a lékařská praxe / W kręgu odkryć i praktyk medycznych . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Mirosława Koćwin Lidské tělo a nástin proměn v jeho vnímání / Ciało ludskie i evolucia w jego postrzeganiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Jiří Glonek Katalog výstavy / Katalog wystavy 1 Johannes Ketham. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 2 Mondino dei Liucci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 3 Hieronymus Brunschwig . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 4 Magnus Hund . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 5 Gregor Reisch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 6 Lorenz Fries . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 7 Knijha wyborna o přirození a spusobo čtyř časuow ročnijch a dwanacti miesycuow… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 8 Paracelsus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 9 Hans von Gerdorff . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 10 Walther Hermann Ryff . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 11 Jakob Ruf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 12 Patrizio Tricasso . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 13 Andrea Vesalius . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 14 Ambroise Paré . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 15 Georg Bartisch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 16 André du Laurens . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 17 Adriaan van de Spiegel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 18 Giulio Cesare Casseri . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 19 Jean Riolan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84 20 Johann Vesling . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 21 Regnier de Graaf . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 22 René Descartes . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 23 Šebestián Kristián Zeidler . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 24 Nicolas Venette . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 25 Philippe Verheyen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 26 Jean Jacques Manget . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 27 Giovanni Battista Morgagni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 28 Lorenz Heister . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 29 Johann Friedrich Fleming . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 30 Bernard le Bovier de Fontenelle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 31 Johann Jakob Scheuchzer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 32 Johannes Scultetus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 33 Bernhard Siegfried Albinus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Bibliografie / Bibliografia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Internetové zdroje / Zasoby internetowe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126
Úvodem Veřejná vojvodská knihovna Emanuela Smołki v Opolí je vědeckou i regionální knihovnou, která vychází vstříc nárokům a potřebám uživatelů. Jako knihovna plní roli místa, které shromažďuje, zpracovává a zpřístupňuje bohaté sbírky uložené na všech typech nosičů. Knihovna je rovněž kulturní institucí, místem setkání se spisovateli a významnými osobnostmi polské kultury. V eřejná vojvodská knihovna je také dějištěm zajímavých výstav, autogramiád a různých populárně-vědeckých aktivit. Knihovnu tvoří bohaté sbírky, včetně sbírek historických. Staré tisky, rukopisy, historická grafika a kartografie, které jsou uloženy na zámku v obci Rogów Opolski, tvoří dohromady kolekci velké historické a muzeální hodnoty, která je popularizována a vystavována na výstavách, zachycena v katalozích a také zpřístupněna v opolské Digitální knihovně, která funguje od roku 2010. Veřejná vojvodská knihovna v Opolí je otevřena úspěchům a zkušenostem světového knihovnictví a již mnoho let spolupracuje s knihovnami v Banské Bystrici, Bělgorodu, Českých Budějovicích, Székesfehérvaru, Koblenci, Kladně i Ivano-Frankivsku a od května 2010 také s Vědeckou knihovnou v Olomouci. Vědecká knihovna v Olomouci, stejně tak jako opolská knihovna, má ve svých sbírkách velmi cenná a vzácná díla. Obě tato pracoviště spojuje velký zájem o přiblížení kulturního dědictví Evropy. Není tedy překvapením, že naše knihovny navázaly intenzivní spolupráci, jejímž výsledkem jsou již úspěšně realizované projekty, díky kterým bylo možné představit široké veřejnosti olomoucké a opolské sbírky. V roce 2011 jsme společně připravili výstavu a katalog Panoramy miast śląskich i mapy Śląska – Veduty slezských měst a staré mapy Slezska, o rok později jsme pak uspořádali výstavu Slezsko po Velké válce – Śląsk po Wielkiej Wojnie, k níž byl rovněž vydán katalog. Děkujeme paní ředitelce Jitce Holáskové a knihovníkům z Vědecké knihovny v Olomouci za nabídku zorganizování další společné výstavy v roce 2014, věnované lidskému tělu a úspěchům medicíny. Přejeme vám krásné zážitky z prohlídky expozice a doufáme, že katalog vydaný k výstavě vám pomůže přiblížit dávné lékařské praktiky, které byly impulzem pro vznik novodobé medicíny. Tadeusz Chrobak, ředitel Veřejné vojvodské knihovny v Opolí
Rozsáhlé historické sbírky Vědecké knihovny v Olomouci skrývají mimořádné bohatství. Správcům knihovny se v průběhu staletí podařilo vybudovat univerzální fond, který sloužil a stále slouží ke vzdělávání ve všech vědních disciplínách. Jedním z oborů, které jsou ve sbírkách knihovny zastoupeny mnoha stovkami svazků, je lékařství. V ědecká knihovna v Olomouci tak uchovává mnohá průlomová díla, na kterých lze ilustrovat pokroky lékařské vědy a měnící se chápání fungování lidského organizmu. Obdobná situace je také ve Veřejné vojvodské knihovně im. Emanuela Smołky v Opolí, proto si odborní pracovníci obou partnerských institucí za ústřední motiv své nejnovější spolupráce zvolili právě toto mimořádně atraktivní téma. Jedním z impulzů pro uspořádání výstavy zaměřené na dějiny lékařství je 500. výročí narození Andrey Vesalia, které si v letošním roce připomínáme. V lámský lékař, anatom a spisovatel sepsal své vědomosti v pouhých 28 letech. Jeho dílo představuje jeden ze zásadních mezníků historie medicíny a poznávání lidského těla a stalo se základem novodobé anatomie. Andrea Vesalius je ovšem pouze jednou z řady osobností, se kterými se návštěvník výstavy Lidské tělo. Anatomie člověka v tiscích 15.–18. století či čtenář tohoto katalogu může seznámit. Pozoruhodná šíře fondů obou knihoven zahrnuje kupříkladu také práci Johanna Kethama, autora vůbec nejstarší tištěné anatomické knihy z roku 1491, spis Georga Bartische o lidském oku z roku 1583 a množství tisků dalších pozoruhodných postav. Cílem expozice i tohoto katalogu je nabídnout přehled o klíčových dílech lékařské vědy v 15.–18. století. V ěřím, že se díky společnému úsilí specialistů z obou knihoven podařilo připravit dostatečně zajímavý a atraktivní projekt, který zaujme nejen zájemce o historii lékařství, ale také všechny milovníky knih, kultury a v neposlední řadě také výtvarného umění. Miloš Korhoň, zástupce ředitelky Vědecké knihovny v Olomouci
6
Wstęp Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu jest książnicą naukową i regionalną, wychodzącą naprzeciw wyzwaniom i potrzebom użytkowników. Jako biblioteka pełni rolę placówki gromadzącej, opracowującej i udostępniającej swe bogate zbiory na wszystkich nośnikach. Jest także instytucją kultury, miejscem spotkań z pisarzami i postaciami znaczącymi dla kultury polskiej. WBP to również miejsce wystaw, promocji książek oraz sesji popularnonaukowych. Biblioteka to zbiory, w tym także zabytkowe. Starodruki, rękopisy, zabytkowa grafika i kartografia, przechowywane w zamku w Rogowie Opolskim, tworzą kolekcję o dużej wartości historycznej i muzealnej, popularyzowanej i pokazywanej na wystawach, utrwalanej w katalogach, a także udostępnianej w Opolskiej Bibliotece Cyfrowej, działającej od 2010 roku. Wojewódzka Biblioteka Publiczna w Opolu, otwarta na osiągnięcia i doświadczenia bibliotekarstwa światowego, od wielu lat współpracuje z bibliotekami w Bańskiej Bystrzycy, Biełgorodzie, Czeskich Budziejowicach, Székesfehérvar, Koblencji, Kladnie i Iwano-Frankiwsku, a od maja 2010 roku z Biblioteką Naukową w Ołomuńcu. Książnica w Ołomuńcu, posiadająca niezwykle cenne, rzadko występujące zbiory, podobnie jak Biblioteka Opolska, zainteresowana jest przybliżaniem dziedzictwa kulturowego Europy. Nic wiec dziwnego, że nasze biblioteki intensywnie współpracują, a wymiernym efektem tej współpracy są zrealizowane już projekty, dzięki którym możliwe stało się zaprezentowanie zbiorów tak ołomunieckich, jak i opolskich. W 2011 roku wspólnie przygotowaliśmy wystawę i katalog Panoramy miast śląskich i mapy Śląska – Veduty slezskych mest a stare mapy Slezska, natomiast rok później otwieraliśmy wystawę Slezsko po Velké Válce – Śląsk po Wielkiej Wojnie, której również towarzyszył katalog. Serdecznie dziękuję pani dyrektor Jitce Holáskovej i bibliotekarzom z Biblioteki Naukowej w Ołomuńcu za propozycję zorganizowania w 2014 roku wspólnej, kolejnej wystawy, tym razem poświęconej ciału ludzkiemu i osiągnięciom medycyny. Życząc wielu wrażeń podczas zwiedzania ekspozycji, mam jednocześnie nadzieję, że towarzyszący jej katalog przybliży kwestie związane z dawnymi praktykami lekarskimi, które zaowocowały powstaniem nowoczesnej medycyny. Tadeusz Chrobak Dyrektor Wojewódzkiej Biblioteki Publicznej w Opolu
Obszerne zbiory historyczne Biblioteki Naukowej w Ołomuńcu skrywają prawdziwe bogactwo. Na przestrzeni stuleci bibliotekarzom udało się stworzyć uniwersalny zbiór, który służył i nadal jest pomocny w studiowaniu wszystkich dyscyplin. Jedną z dziedzin, którym poświęcono setki tomów, jest medycyna. W zasobach Biblioteki Naukowej w Ołomuńcu przechowywane są liczne przełomowe dzieła, dzięki którym możliwe jest prześledzenie rozwoju wiedzy medycznej i zmian, jakim podlegało rozumienie ludzkiego ciała i sposobów jego funkcjonowania. Analogiczna sytuacja ma miejsce w przypadku dzieł zgromadzonych w Wojewódzkiej Bibliotece Publicznej im. Emanuela Smołki w Opolu. Dlatego właśnie pracownicy naukowi obu tych partnerskich bibliotek wybrali medycynę za temat nowej ekspozycji. Jednym z impulsów do pokazania wystawy, prezentującej historię medycyny, jest obchodzona w tym roku 500. rocznica urodzin Adreasa Vesaliusa. Flamandzki lekarz, anatom i pisarz, mając zaledwie 28 lat, stworzył swoje przełomowe dzieło. Jest ono jednym z kamieni milowych w rozwoju medycyny, od którego rozpoczyna się również historia nowożytnej anatomii. Andreas Vesalius jest jednak tylko jedną z całego szeregu osobistości, z którymi odwiedzający wystawę Ciało ludzkie. Anatomia człowieka w starodrukach od XV do XVIII stulecia będą mieli okazję się zapoznać. Bogata i różnorodna kolekcja obu bibliotek obejmuje, wśród wielu ciekawych publikacji, również prace Johanna Kethama – autora najstarszej drukowanej książki anatomicznej z roku 1491, czy też intrygujący druk Georga Bartischa o ludzkim oku, wydany w 1583 roku. Celem wystawy i niniejszego katalogu jest pokazanie, jak zmieniało się rozumienie medycyny pomiędzy XV a XVIII stuleciem. Jestem głęboko przekonany, że dzięki wspólnemu wysiłkowi specjalistów z obu bibliotek udało się zrealizować ciekawy i atrakcyjny projekt, który okaże się interesujący nie tylko dla wąskiego grona specjalistów, ale również dla wszystkich ceniących sobie książki, kulturę i sztukę. Miloš Korhoň zastępca pani Dyrektor Biblioteki Naukowej w Ołomuńcu
7
Nejdůležitější mezníky lékařství do roku 1800 v datech s přihlédnutím k zemím Koruny české a k Polsku Kolem roku 460–377 př. n. l. Hippokrates, nejvýznamnější řecký lékař, považovaný za otce medicíny, se při stanovení diagnózy opíral o pozorování a zkušenosti. Doporučoval také dodržování diety a hygieny jako profylaktických prostředků. 129–199 Claudius Galenus z Pergamonu, jeden z největších římských a současně starověkých lékařů, byl lékařem gladiátorů, v Římě pak osobním lékařem císařů Marka Aurelia, Lucia Vera a Commoda. Galén předpokládal, že místem stálé produkce krve jsou játra. Jeho dílo (podrobná a systematická nauka o chorobách) dalo základ celé řecko-římské lékařské vědě; jeho učení bylo přepisováno a předáváno v následujících staletích. 865–925 Rhazes, perský lékař, kolem roku 900 napsal lékařskou encyklopedii, která se stala kompendiem celé medicíny. Jako první popsal neštovice, spalničky a reakci zornic na světlo. 980–1037 Avicenna, arabský lékař, autor monumentálního traktátu Kánon praktické medicíny, který se poté, co byl ve 12. století přeložen do latiny, stal fundamentem rozvoje evropské medicíny. Kánon obsahuje obecnou lékařskou teorii, léčivé prostředky, nauku o nemocech, chirurgii, nauku o zimnici a farmakologii. Kolem roku 1050 Trotula, svázaná s lékařskou školou v Salernu, napsala dílo O utrpení žen před porodem, během porodu a po něm. 1018–1097 Konstantin Africký poté, co konvertoval z islámu na křesťanskou víru, jako benediktýn v klášteře na Monte Cassino v letech 1067–1087 přeložil do latiny arabské lékařské texty. Tímto západní Evropě připomenul medicínu antického světa, zachovanou v dílech arabských učenců. 1289–1299 Arnold z Villanovy na univerzitě v Montpellier sepisuje Regimen Sanitatis Salernitanum. Toto dílo se stalo vzorem pro vznikající příručky o zdraví. Lékař před operací uspával pacienty opiem a kořenem mandragory. Arnold z Villanovy věnoval mnoho pozornosti pozorování přírody. 1307 Ajmerik, syn Šimonův, obdržel v Padově jako první Polák lékařský titul, po návratu do Krakova si otevřel soukromou praxi. 1347–1350 Epidemie moru v Evropě, mor se poprvé objevil v sicilské Messině, kam z Janova dorazila loď s lidmi nakaženými morem. Během čtyř let přišla Evropa o 40 % populace. 1348 Karlem IV. založena univerzita v Praze, později vznikaly jednotlivé koleje. Medici měli kolej v Kaprově ulici a prvními učiteli zde byli Mikuláš z Jevíčka (absolvent Sorbonny) a Baltazar z Toscany. Polovina 14. století Na dvoře Karla IV. působil lékař a matematik mistr Havel ze Strahova, autor pojednání o moči, moru, vodách a tvůrce spisu o životosprávě, věnovaného Karlu IV. 1364 Polský král Kazimír vydal Velké privilegium, na jehož základě vzniklo v Krakově Studium Generale, kde vedle právnické fakulty a svobodných umění vznikla také fakulta lékařská. 8
1364 Guy de Chauliac, papežský lékař v Avignonu, dokončil své dílo Chirurgia Magna, ve kterém popsal způsob léčení střelných ran a mnoho operačních metod, např. amputaci s podvázáním končetiny. Přelom 14. a 15. století Mistr Křišťan z Prachatic, autor řady medicínských, astronomických a matematických spisů působil na pražské univerzitě. Počátek 15. století Jan Ondřejův, zvaný Šindel nebo též Dux, astronom a matematik, osobní astrolog a lékař králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Na Karlově univerzitě působil jako profesor astronomie a doktor medicíny a stal se po Janu Husovi jejím rektorem. Počátek 15. století Mistr Albík z Uničova, pražský arcibiskup a osobní lékař Václava IV., byl autorem řady spisů, např. o výživě, o ochraně před nemocemi, o životosprávě či o moru. 1472 Lékař krále Kazimíra Jagellonského Jan Stańko dokončil své rukopisné dílo Antibolomenum. Byl to lékařsko-lékárenský slovník obsahující názvy známých minerálů, rostlin a zvířat a z nich vyrobené léky. Obsahoval také názvy mnoha druhů chorob, lékařských instrumentů a popis anatomických částí lidského těla. 1452–1519 Leonardo da Vinci za účelem reálného zobrazení svých postav zahájil kolem roku 1487 studium anatomie. Prováděl pitvy těl, v průběhu kterých se seznamoval s fungováním jednotlivých částí lidského těla, ale také jeho vnitřních orgánů. Plasticky zobrazoval stavbu lidského těla; ve svých anatomických náčrtech využil koncepci „skleněného člověka“, tedy průhledný korpus s viditelnými vnitřními orgány. Zajímalo ho srdce, oko i mechanismus zraku. 1460–1503 Jan Ursinus, krakovský lékař a humanista, který získal vzdělání v Padově, v traktátu Modus epistolandi (1495) jako první Polák napsal, že chorobné změny organizmu lze vypozorovat při důkladné pitvě těla. 1506 V Litomyšli vyšla kniha bratrského lékaře Jana Černého Spis o nemocech morních, což byl první spis tohoto druhu v češtině pro lékaře i laiky. 1508 Maciej Miechowita – historik, lékař, několikanásobný rektor Krakovské akademie, kvůli blížící se epidemii moru vydal Contra saevam pestem regimen accuratissimum. V tomto v Polsku prvním vydaném lékařském návodu popsal faktory vyvolávající nákazu, které nazýval „5f“: fatiga (únava), fames (hlad), fructus (ovoce), femina (žena), flatus (větry). Uvedl také 5 způsobů, jak se před nákazou chránit: phlebotomia (pouštění žilou), fuga (útěk), focus (oheň), fricatio (procházka) a fluxus (pročištění). 1493–1541 Philippus Theophrastus Bombastus von Hohenheim, známý jako Paracelsus, veřejně pálil dílo Galénovo a Avicennovo, odmítal jejich učení. Byl lékařem vycházejícím z praxe, opíral se o pozorování přírody a zkušenosti. Svá díla věnoval patologii, terapii a chirurgii a rovněž léčení chemickými látkami. 1531 V Litomyšli vytištěno dílo Mistra Jana Berky z Chocně Knížky o morních příčinách, znameních a nemocech i lékařství, složené a vůbec k tomu času vytištěné, také i bohatým a chudým ku potřebě vydané věnované panu Vojtěchu z Pernštejna. 1520–1574 Bartholomeo Eustachio, italský anatom, objevitel nadledvinek, popsal a ilustroval stavbu labyrintu, popsal sluchovod, blánu bubínku a mléčné i stálé zuby. Jeho dílo Tabulae anatomicae, dokončené v roce 1552, vyšlo teprve v roce 1714. 1519–1568 Józef Struś, polský lékař, v roce 1559 v Basileji vydal dílo Sphygmicae artis, ve kterém popsal vliv teploty a emočního stavu na kvalitu tepu. Zjistil, že ze srdce do tepen proudí krev a ne vzduch. Nadto Struś graficky, zřejmě jako první, popsal tepovou vlnu. Polský učenec vyvrátil kánony formulované Galénem.
9
1780–1819 r. W Pradze i w Wiedniu działał doskonały anatom, fizjolog i okulista Jiří Procháska, który był autorem licznych prac z zakresu anatomii i fizjologii układu nerwowego, mięśniowego i krwionośnego. 1749–1823 r. Edward Jenner, angielski lekarz, który przyczynił się do ulepszenia szczepionki przeciw ospie. W 1798 r. w pracy An inquiry into the causes and effects of the variola vaccinae opublikował swe obserwacje o wakcynacji, potwierdzając opinie, że chorzy na ospę krowią są uodpornieni na ospę właściwą. Ustalenia Jennera zapoczątkowały profilaktykę chorób zakaźnych przy zastosowaniu szczepień.
18
Medicínské objevy a lékařská praxe Mirosława Koćwin Medicína provázela člověka již od nepaměti. Lidé, jež trápily choroby, hledali pomoc u šarlatánů, šamanů, mastičkářů, protože i tito zpočátku zastávali funkci lékařů. Ve vysoce vyspělých kulturách Mezopotámie a Egypta po několik tisíciletí vedle sebe fungovaly náboženské, zázračné a empirické léčebné metody. Na klínopisných tabulkách nacházíme nejstarší recepty se složením léčiv, na papyrech nazvaných podle jejich objevitelů, tedy Eberse a Smitha, tajemství egyptského lékařského umění. Evropská medicína, která má své kořeny ve starověkém Řecku, hlavně v učení Hippokratově, je založena na konceptu léčivé síly přírody. To příroda iniciuje ozdravné procesy a zároveň lékaři napovídá, jak má léčit. Důležitý mezník v dějinách antické medicíny představuje dílo Galénovo, který navazuje na Hippokrata, na jeho teorii o tělesných tekutinách. Základem Galénovy koncepce bylo zjištění, že místem trvalé produkce krve jsou játra. Jeho dílo se stalo fundamentem celé řecko-římské lékařské vědy, která byla po další staletí přepisována a předávána dále. Antická medicína se rozvíjela na východě – v Byzanci a také na arabském území, kde působili lékaři takové úrovně, jakými byli např. Rhazes, Avicenna a Abulcasis. Arabští vědci Galénovo učení zachytili v učebnicích a v encyklopediích. Na základě jeho myšlenek pokračovali v pracích nad dějinami nemocí, prováděli výzkum v oblasti dietetiky, hygieny či farmacie. V ýborných výsledků dosáhli v oblasti očního lékařství. Zvláštní pozornost si zasluhují práce Ammaraibna Aliho z Mosulu, který pomocí zavedené kovové jehly (kterou sám vynalezl) vysával šedý zákal. Nadto za účelem stanovení možnosti operativního odstranění šedého zákalu zkoumal reakci zorniček na světlo. V e středověku se do latiny přeložená antická a arabská díla stala předmětem studií na lékařských školách a na univerzitách. Velice často však byla středověká medicína bezradná. Bezradnost lékařů se týkala také epidemie moru, poprvé za vlády císaře Justiniána v letech 531–566, potom v roce 1347. Černá smrt kosila lid a vyvolávala paniku. Za hradbami města probíhalo masové pohřbívání obětí. Proti šíření moru byly využívány preventivní prostředky, jako např. oheň, kadidlo, pouštění žilou. Bohužel, tyto metody byly neúčinné. Pozitivní výsledky se dostavily teprve po zavedení karantény, tedy po čtyřicetidenní izolaci. Zavedení karantény je považováno za důležitý přínos středověku veřejné zdravotní péči. Přelom středověku a novověku je zachycen v dílech Philippa Aureola Theophrasta Bombasta von Hohenheim, známého jako Paracelsus (1493–1541). Jako syn klášterního lékaře už od dětství poznával tajemství alchymie, medicíny či chirurgie. Doktorát získal ve Ferraře, v roce 1527 byl městským lékařem v Basileji, avšak nejvíce zkušeností získal během svých cest po Evropě. Své profesionální zkušenosti sbíral nejen díky lékařům, ale také katům, ranhojičům, lidovým léčitelům a alchymistům. Paracelsus, který byl považován za zakladatele lékařské chemie (iatrochemie), hlásal, že základním úkolem chemie je příprava léků a že každé tělo se skládá ze tří prvků: rtuti, síry a soli; pouze harmonie mezi těmito prvky zajistí tělu zdraví. Na každou nemoc Bůh stvořil „arcanum“, tedy způsob její léčby. Paracelsovou zásluhou je zavedení zásady přesného dávkování léků. Podle něj je vše jed a výsledný efekt záleží pouze na přesné dávce. Renesanční intelektuální směry – humanismus a antropocentrismus – vymezily široký záběr zájmů o lidské
problémy. Motto humanistů „Homo sum et nihil humanum ame alienum esse puto“ („Jsem člověk a nic lidského mi není cizí“) naznačovalo cestu, kterou se vydali nejen teoretikové (filozofové, spisovatelé), ale také praktikové. Mezi nimi také ti, kteří se zabývali tajemstvím těla a projevovali zájem o fungování lidského organizmu. Jedním z nich byl Leonardo da Vinci (1452–1519), který se za účelem reálného zobrazení svých postav začal systematicky zabývat anatomií tak, že prováděl pitvu mrtvých těl. Díky těmto pokusům se seznámil s fungováním lidského těla, na které nahlížel jako na fungující stroj. Studoval vnitřní tělesné orgány, také srdce, jehož modely pak pořizoval. Leonardovi da Vinci vděčíme za malířské anatomické studie jazyka, hrdla, hrtanu nebo svalů dolních končetin. V 16. století v Evropě praktikovalo mnoho anatomů. Za zakladatele novodobé anatomie je považován rodák z Bruselu, Andrea Vesalius (1514–1564), který svůj lékařský diplom obdržel v roce 1537 v Padově. V tomto starobylém univerzitním městě se posléze stal vedoucím katedry anatomie a chirurgie. V roce 1543 bylo v Basileji vydáno jeho fundamentální dílo De humani corporis fabrica, ilustrované Stevenem van Kalkarem. Materiály pro své dílo Vesalius sbíral po celá léta, když prováděl nespočet legálních i nelegálních pitev těl. V esalius také zmodernizoval studium medicíny tím, že postuloval nerozlučnost teoretických znalostí a praxe ve formě pitvy lidských těl. Jeho italští studenti Faloppio a Eustachio v jeho práci na poli anatomie pokračovali. Gabriele Faloppio (1522–1564) objevil a v díle Observationes anatomicae (Benátky, 1561) popsal vejcovod, tepny, vnitřní ucho, svaly nosu a ložisko. Bartholomeo Eustachio (1520–1574) mezi jinými objevil nadledviny, popsal a ilustroval strukturu labyrintu, popsal sluchovod, blánu bubínku nebo mléčné a stálé zuby. Jeho dílo Tabulae anatomicae, dokončené v roce 1552, bylo publikováno teprve v roce 1714. V 16. století působilo také několik významných chirurgů. Patřil k nim i Ambroise Paré (1510–1590), který díky své účasti v mnoha vojenských výpravách získal velké zkušenosti, zejména při ošetřování a léčení střelných ran. Paré léčil také zlomeniny a podvrtnutí, v případě nutnosti amputace končetin aplikoval metodu podvázání cév. Sestrojil mnoho chirurgických nástrojů a jeho vynálezy pomáhaly lidem
19
1 Johannes Ketham Ketham, Johannes de. Fasciculus medicine: similitudo co[m]plexionu[m] & elementorum. Venetiis: Per Johannes et Gregorius fratres de Forlivio, 1491. VKOL III 47.741
34
O životě Johanna Kethama, který bývá ztotožňován s německým lékařem Johannem Kellnerem von Kirchheim (ca 1420–ca 1470), mnoho nevíme. Od roku 1437 přebýval ve Vídni, kde později působil jako profesor medicíny na zdejší univerzitě. Zde proslul svými anatomickými přednáškami a pitvami. V letech 1451–1454 však musel Vídeň z politických důvodů načas opustit. Nesmrtelnost mu přineslo dílo Fasciculus medicinae vytištěné bratry Gregoriovými v Benátkách roku 1491. Jde o vůbec první tištěnou knihu o anatomii složenou ze třinácti listů, jež byla velmi častou pomůckou při výuce medicíny. Kethama však velmi pravděpodobně nemůžeme označit za autora a snad ani za kompilátora, nýbrž spíše jen za držitele staršího a velmi vzácného rukopisu, který se stal podkladem pro pozdější tisk, jehož první latinské vydání připravil k vydání italský lékař Georgius de Ferrariis. Dílo se skládá ze šesti samostatných traktátů sestavených již na konci 14. století a až do roku 1491 ojediněle šířených pouze formou rukopisných opisů. Jednotlivé traktáty představující stěžejní znalosti středověké medicíny se postupně zabývají např. uroskopií (metoda diagnostiky chorob z moči), flebotomií (též pouštění žilou) a vlivy zodiakálních znamení (zvěrokruh) na části těla a jeho orgány nebo ženskou anatomií. Příslušné textové pasáže doplňuje celkem šest pozoruhodných a pro tisk i následnou recepci zcela zásadních dřevořezů. Význam a úspěch díla podtrhuje skutečnost, že patrně ještě v roce 1493 (nebo 1494) vychází ve stejné benátské oficíně italská rozšířená verze o 52 listech s deseti nově upravenými dřevořezy a roku 1494 v Zaragoze rovněž edice ve španělštině.
O życiu Johanna Kethama, który bywa utożsamiany z niemieckim lekarzem Johannem Kellnerem von Kirchheim (ok. 1420–1470 r.), nie wiemy zbyt wiele. Od 1437 r. przebywał w Wiedniu, pracując jako profesor medycyny na uniwersytecie, gdzie zasłynął dzięki swoim wykładom i sekcjom zwłok. W latach 1451–1454 z przyczyn politycznych musiał jednak opuścić Wiedeń. Największą sławę przyniosło mu dzieło Fasciculus medicinae, wydane przez braci Gregoriów w Wenecji w 1491 r. Była to pierwsza drukowana książka poświęcona zagadnieniom anatomicznym (składała się z 13 różnych części), która stała się bardzo często wykorzystywaną pomocą w nauczaniu medycyny. Kethama nie można jednak określić ani mianem autora, ani nawet kompilatora, bowiem prawdopodobnie wszedł on jedynie w posiadanie starszego i bardzo cennego rękopisu, który stał się podstawą druku. W wersji łacińskiej ukazał się przygotowany przez włoskiego lekarza Georgiusa de Ferrari. Całość składa się z sześciu niezależnych traktatów, które już pod koniec XIV w. razem zebrano i aż do 1491 r. rozpowszechniano w formie rękopiśmiennych kopii. Poszczególne traktaty prezentują zasadnicze osiągnięcia średniowiecznej medycyny i poświęcone są takim kwestiom, jak: uroskopia (metoda diagnostyczna oparta na badaniu moczu), metodom puszczania krwi, wpływowi znaków zodiaku na części ciała i organy, czy kobiecej anatomii. Tekst wzbogacony jest o sześć ważnych drzeworytów, które odegrały dużą rolę w rozpowszechnianiu się całej książki. O popularności książki świadczy fakt, że jeszcze w 1493 r. (lub 1494 r.) również w Wenecji, w tej samej oficynie, ukazała się, rozszerzona o 52 karty i 10 drzeworytów, włoska wersja książki, a w 1494 r. w Saragossie pojawiła się też wersja hiszpańska.
1.1 Postava muže, tzv. Zodiaka, s vyznačenými znameními zvěrokruhu. Ta měla kromě planet dle středověké tradice vycházející z antiky vliv na jednotlivé části lidského těla, takže jejich umístění na dřevořezu odpovídá této premise. Tedy např. beran, první astrologické znamení zvěrokruhu, měl ovlivňovat hlavu, mozek, oči a obličej.
1.1 Postać mężczyzny, tzw. Zodiaka, z naniesionymi znakami zodiaku, które obok planet miały, wg średniowiecznej tradycji zakorzenionej w starożytności, olbrzymi wpływ na ludzkie ciało. Rozmieszczenie znaków odpowiada tym przekonaniom, np. Baran – pierwszy znak zodiaku – miał odpowiadać za głowę, mózg, oczy i twarz.
1.2 Spektakulární anatomická studie gravidní ženské postavy v tehdy obvyklém znázornění v sedu, kdy je zároveň odhaleno uspořádání vnitřních orgánů v hrudní a břišní části s doplňujícím popisem. V břišní dutině nechybí ani zákres dělohy s plodem.
1.2 Spektakularne anatomiczne studium ciężarnej kobiety, w typowej dla tamtej epoki pozycji siedzącej, przy równoczesnym zaprezentowaniu organów w jamie brzusznej (pokazano też macicę z płodem) i klatce piersiowej. Towarzyszą im opisy.
1.3 Dřevořez muže, na jehož postavě jsou demonstrována všemožná poranění, která bylo možné utrpět v boji nebo při nehodách, přičemž doprovodný text odkazuje na možné způsoby ošetření.
1.3 Drzeworyt przedstawiający mężczyznę, na przykładzie którego ukazane są wszelkie możliwe rany powstałe w trakcie walki lub w wyniku wypadków. Towarzyszący ilustracjom tekst wskazuje możliwe sposoby opatrywania.
1.1
35
3 Hieronymus Brunschwig Brunschwig, Hieronymus. Dis ist das Buch der Cirurgia: Hantwirchung der Wund Artzney. Strasburg: Johannes Grüninger, 1497. VKOL II 48.498 Dílo štrasburského ranhojiče Hieronyma Brunschwiga (ca 1450–ca 1512) je nejstarší v německém jazyce tištěnou učebnicí chirurgie. První vydání vzniklo v roce 1497 ve štrasburské dílně Johanna Grüningera a patří mezi ceněné inkunábule. Text je doprovázen dřevořezy, které mají význam kulturně historický i kunsthistorický. Nejčastěji znázorňují výuku chirurgie, většinou prostřednictvím učitele a jeho žáků u lůžka nemocného. Téměř všechny ilustrace se v knize několikrát opakují a kreslíř ani řezáč obrázků nejsou známi. Provedení ilustrací je však z hlediska technického, uměleckého i medicínského na vysoké úrovni. O autorovi spisu víme pouze to, co sám prozradil v předmluvě knihy. Píše v ní, že se narodil ve Štrasburku a pochází z rodu Salernů. Žil na přelomu 15. a 16. století a studoval pravděpodobně v Paříži. Jeho dílo patří k zajímavým milníkům medicínského vědění a vyučování. Informace obsažené v Chirurgii jsou kompilací starověkých a středověkých medicínských autorit s autorovými vlastními zkušenostmi. V edle Brunschwigovy očividné sečtělosti vyniká i jeho praktický pohled na věc. Kniha je napsaná jadrnou štrasburskou němčinou, což znamená, že byla určena neuniverzitně vzdělané veřejnosti, zejména ranhojičům, lazebníkům a holičům, kteří chirurgické operace vykonávali. Hieronymus Brunschwig svými znalostmi a názory sice nedokázal překročit meze své doby, v některých aspektech ji ale přece jen trochu předběhl. Své operační postupy a metody léčení založil na vlastních praktických zkušenostech. Znal kupříkladu narkózu a již padesát let před Ambroisem Parém popsal podvazování cév. Razil také názor, že bez čistoty se nic nezahojí. V neposlední řadě ve spisu najdeme i první detailní výčet střelných zranění popsaných v medicínské literatuře.
3.1 Zobrazení nemocného na loži s ranou v hrudníku, u něj vyučující se dvěma žáky, může jít také o nemocnici. Pacient na lůžku byl vždy vyobrazen nahý, noční košile se ještě ve větší míře nepoužívaly. 3.2 Vyobrazení těžkého zranění břicha, jeden ze žáků přidržuje misku pod vnitřnostmi vyhřezlými z břišní dutiny sedícího pacienta. Jeden ze stojících žáků drží v ruce brýle.
40
3.3 Dřevořez představuje opětovné lámání špatně zhojené fraktury, aby se končetina mohla správně zahojit. Na zemi ležící pacient má pod loktem polštář a levou, špatně srostlou nohu má podloženu dvěma hranoly. Jeden z žáků se chystá dupnutím holenní kost opět zlomit.
Tekst pochodzącego ze Strasburga felczera Hieronyma Brunschwiga (ok. 1450–1512 r.) jest najstarszym drukowanym w języku niemieckim podręcznikiem chirurgii. Pierwsze wydanie ukazało się w 1497 r. w strasburskiej drukarni Johanna Grüningera i należy do cenionych inkunabułów. Tekst wzbogacony jest o drzeworyty, znaczące tak dla historii kultury, jak i historii sztuki. Narracja utrzymana jest w konwencji opisu problemów chirurgicznych przy łóżku chorego. Praktycznie wszystkie ilustracje są w książce kilkakrotnie powtarzane. Niestety, ani artysta, ani grafik pracujący nad drzeworytami nie są znani, jednak ilustracje zarówno pod względem artystycznym, jak i technicznym oraz chirurgicznym stoją na wysokim poziomie. O autorze książki wiemy tylko tyle, ile sam o sobie zdradził w przedmowie. Stwierdza w niej, że urodził się w Strasburgu, ale pochodził z rodu Salerno. Żył na przełomie wieków XV i XVI, studiował prawdopodobnie w Paryżu. Jego dzieło jest ważnym punktem w rozwoju samej medycyny i dydaktyki medycyny. Informacje zawarte w Chirurgii to rodzaj kompilacji, na którą składają się poglądy zaczerpnięte od starożytnych i średniowiecznych autorytetów lekarskich oraz własne doświadczenia lekarskie. W księdze Brunschwig zaprezentował tak swoją erudycję, jak i wiedzę medyczną wynikającą z autopsji. Książka napisana jest soczystym niemieckim z cechami typowymi dla rejonu Strasburga, co wskazuje, że była ona przeznaczona dla odbiorców pozauniwersyteckich, szczególnie dla felczerów, łaziebników i golibrodów, którzy w praktyce wykonywali operacje chirurgiczne. Hieronymus Brunschwig nie był w stanie wykroczyć poza ograniczenia swej epoki, w niektórych jednak kwestiach udało mu się je częściowo przełamać. Swoje metody leczenia i przeprowadzania operacji oparł na własnych doświadczeniach. Znał przykładowo narkozę i już 50 lat przed Abroisem Paré opisał zabieg zaciskania naczyń krwionośnych. Propagował również pogląd, według którego utrzymanie czystości jest warunkiem koniecznym gojenia się ran. Warto też zwrócić uwagę na fakt, że w dziele Brunschwiga znajdziemy pierwszy w literaturze medycznej dokładny opis ran postrzałowych.
3.1
3.2
3.3
3.1 Przedstawienie chorego z raną w klatce piersiowej, w łóżku, w towarzystwie lekarza i dwóch uczniów. Być może scena ma miejsce w szpitalu. Pacjent w tej dobie był zawsze przedstawiany nago – nocne koszule nie były wówczas jeszcze szerzej używane. 3.2 Wyobrażenie ciężkiej rany brzucha – jeden z uczniów przytrzymuje miskę pod wnętrznościami wychodzącymi z jamy brzusznej siedzącego pacjenta. Drugi uczeń trzyma w rękach okulary. 3.3 Drzeworyt przedstawia ponowne łamanie źle zrośniętej kości, tak by kończyna mogła się właściwie zagoić. Leżący na ziemi pacjent ma pod łokciem poduszkę, zaś pod lewą, źle zrośniętą nogą, dwa klocki. Jeden z uczniów przygotowuje się do uderzenia, które ponownie złamie kość.
41
26 Jean Jacques Manget MANGET, Jean Jacques. Joh. Jacobi Mangeti… Theatrum anatomicum, quo non tantum integra totius corporis humani in suas partes, ac … Genevae: Sumptibus Cramer & Perachon, 1716. VKOL III 15.376/ 1, VKOL III 15.376/ 2
102
Jean Jacques Manget (latinizovaná forma Johann Jacob Mangetus, 1652–1742) byl švýcarský lékař a spisovatel. Narodil se v Ženevě, jako syn obchodníka. Doktorát z medicíny získal na univerzitě ve Valencii, kde se stal později děkanem lékařské fakulty. Známý je jednak díky svému pojednání o dýmějovém moru a jednak souborem alchymistických prací. V tomto katalogu představuje jeho dvousvazkové dílo Theatrum anatomicum. Kritici v 19. století sice pohoršeně zmiňovali, že autor je kompilátor, ale z hlediska lékařské lexikografie má Manget zásadní význam. Dílo sice prohlašoval za své, aniž by zmínil jiné autory, ze kterých přebíral celé pasáže – jen Bibliotheca anatomica byla kompilací asi 80 anatomických prací. V osmnácti mnohasetstránkových svazcích svých Biblioték (Bibliotheca anatomica, Chemica, medico-practica) však přehledně shrnul dosavadní lékařské znalosti, včetně anatomie, chemie a farmacie. Z hlediska pacientů byl bezesporu Manget člověk na svém místě. Původně studoval, na nátlak rodičů, teologii. Medicínu poznal samostudiem z knih a na základě tohoto samostudia získal ve Valencii doktorát. Ačkoli nepřišel s ničím objevným, jeho příručky měly v době svého vzniku okolo roku 1700 svůj význam. Podkladem pro Theatrum anatomicum byla rovněž díla starších autorů. V ětšina předloh není v jeho díle citována, objevují se ale výjimky. K vydání z roku 1716 jsou například přivázány Tabulae anatomicae, které sepsal už v roce 1552 Vesaliův současník Bartolomeus Eustachius (po něm je pojmenována Eustachova trubice) a které nemohly v době vzniku vyjít – poprvé byly v tisku až v roce 1714. Autorem mědirytů je švýcarský malíř a grafik Johann Georg Seiller.
Jean Jacques Manget (zlatynizowana forma Johann Jacob Mangetus, 1652–1742 r.) był szwajcarskim lekarzem i pisarzem. Urodził się w Genewie jako syn handlowca. Doktorat z zakresu medycyny uzyskał na uniwersytecie w Walencji, gdzie później został dziekanem wydziału medycznego. Znany jest z dwóch różnych dziedzin badawczych: z prac poświęconych dżumie dymienicznej oraz prac alchemicznych. W ramach niniejszego katalogu prezentowana jest jego książka Theatrum anatomicum. Krytycy już w XIX w. z dezaprobatą wskazywali na fakt, że Manget jest raczej kompilatorem, jednak z perspektywy lekarskiej leksykografii jego prace mają duże znaczenie. Wprawdzie publikację prezentował jako pracę własną, bez żadnych wzmianek o autorach, z których przepisywał całe akapity (tylko w tekście Bibliotheca anatomica odnaleźć można fragmenty 80 cudzych prac), jednak całość, na którą składa się 18 wielusetstronicowych dzieł, była cennym zbiorem dotychczasowej wiedzy lekarskiej (Bibliotheca anatomica, Chemica, medico-practica) z tak różnych dziedzin, jak anatomia, chemia i farmacja. Z punktu widzenia pacjentów, Manget był niewątpliwie właściwym człowiekiem na właściwym miejscu. Medycynę zaczął studiować samodzielnie wbrew rodzicom, którzy posłali go na studia teologiczne. W oparciu o własną pracę uzyskał doktorat. I choć nie dokonał żadnych odkryć, to jego prace miały w owej epoce znaczenie. Podstawą dla Theatrum anatomicum były również dzieła starszych autorów. Jak już wspomniano, większość źródeł nie jest wskazywana w tekście, jednak od tej reguły są wyjątki. Przykładowo, do wydania z 1716 r. dołączono Tabulae anatomicae, stworzone już w 1552 r. przez Bartolomeusa Eustachiusa (od jego nazwiska pochodzi nazwa „trąbka Eustachiusza”), które nie mogły być wydane w czasie swego powstania i po raz pierwszy ukazały się dopiero w 1714 r. Autorem miedziorytów był szwajcarski malarz i grafik Johann Georg Seiller.
26.1 Titulní list s výjevem pitvy.
26.1 Karta tytułowa z przedstawieniem obrazem sekcji zwłok.
26.2 Anatomie obličejové části – studie úst.
26.2 Anatomia części twarzy – studium ust.
26.3 Kostra lidského plodu.
26.3 Szkielet ludzkiego płodu.
26.1
103
Internetové zdroje / Zasoby internetowe: ALBINUS, Bernhard Siegfried. Tabulae sceleti et musculorum corporis humani. (Londini : Typis H. Woodfall, impensis Johannis et Pauli Knapton, 1749). In: Historical Anatomies on the Web [online]. First published. Bethesda: U.S. National Library of Medicine, 2003. [cit. 2014-05-21]. Dostupné z: http://www.nlm.nih.gov/exhibition/historicalanatomies/albinus_bio.html FRESQUET FEBRER, José L. Reignier de Graaf (1641–1673). In: historiadelamedicina [online]. V alencia: Instituto de Historia de la Medicina y de la Ciencia, 2006. [cit. 2014-05-20]. Dostupné z: http://www.historiadelamedicina.org/graaf.html Georg Bartisch‘s Ophthalmodouleia. In: The Colledge of Optometrist [online]. London: The College of Optometrists, 2014. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://www.college-optometrists.org/en/college/museyeum/collections/rare_historical_books_ collection/Bartisch.cfm GERABEK, Werner E. Scultetus (eigentlich Schultheiß, Schultes), Johanes. In Neue Deutsche Biographie [online]. 2010, Bd. 24, s. 101. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://www.deutsche-biographie.de/sfz79829.html Graaf Reinier de (1641–1673). In: Velký lékařský slovník [online]. Praha: Maxdorf, 2008. [cit. 2014-05-20]. Dostupné z: http:// lekarske.slovniky.cz/lexikon-pojem/graaf-reinier-de-1641-4 Heirs of Hippocrates:The Development of Medicine in a Catalogue of Historic Books in the Hardin Library for the Health Sciences, the University of Iowa [online]. Iowa City: Hardin Library for the Health Sciences, 2005- . [cit. 2014-05-21]. Dostupné z: http:// fm.iowa.uiowa.edu/hardin/heirs/index.html KEIL, Gundolf. Kellner von Kirchheim, (Ketham), Johannes. In Neue Deutsche Biographie [online]. 1977, Bd. 11, s. 474-475. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://www.deutsche-biographie.de/sfz40730.html KRÝSL, Šimon a Lenka MAIXNEROVÁ. D. Ioannis Sculteti … Wund-artzneyisches Zeug-Hauss. Lékařská knihovna [online]. 2009, roč. 14, č. 1-2. [cit. 2014-06-03]. ISSN 1804-2031. Dostupné z: http://www.nlk.cz/publikace-nlk/lekarskaknihovna/2009/lk2009-1-2/scultetus RILEY, Martha. Anatomist Who Were Artists I: Reinier de Graaf. In: Becker Briefs. Archies and Rare Books. [online]. St. Louis, Missouri: Washington University School of Medicine, March 2014. [cit. 2014-05-20]. Dostupné z: https://becker.wustl. edu/about/news/anatomists-who-were-artists-i-reinier-de-graaf STOLBERG, Michael. Die »Bibliothecae« des Jean-Jacques Manget (1652–1742): Einführung. In: Archiv der europäischen Lexikographie 3.Fach-Enzyklopädien Geschichte der Medizin 20 [online]. Erlangen: Harald Fischer Verlag, 1996. [cit. 2014-06-03]. ISSN 0944-6966. ISBN 3-89131-216-4. Dostupné z: http://www.haraldfischerverlag.de/hfv/AEL/ael_3-20_einleitung. php WICKERSHEIMER, Ernest. Fries (Friesz, Frisius, Frise, Phries, Phryes, Phrisius), Lorenz. In Neue Deutsche Biographie [online]. 1961, Bd. 5, s. 609 f. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: http://www.deutsche-biographie.de/sfz17558.html ŽUPANIČ, Jan. Zeidlern. In: Nová šlechta v českých zemích a podunajské monarchii [online]. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2009. [cit. 2014-05-22]. Dostupné z: http://www.novanobilitas.eu/rod/zeidlern
126
Horské lázně
…tady Vás baví svět Naše hlavní benefity:
Co se u nás léčí:
• Nejčistší vzduch ve střední Evropě • Unikátní architektonický styl • Nejvýše položené lázně v ČR • Krásné horské prostředí • Bazénový komplex (termální bazén, sauny, solná jeskyně, lázeňské a wellness procedury)
• Nemoci onkologické • Nemoci oběhového ústrojí • Nemoci z poruchy výměny látkové a žláz s vnitřní sekrecí • Netuberkulózní nemoci dýchacího ústrojí • Nemoci nervové • Nemoci pohybového ústrojí • Duševní poruchy • Nemoci kožní
www.horskelazne.cz +��� ��� ��� ��� recepce@horskelazne.cz Horské lázně Karlova Studánka, státní podnik, Karlova Studánka �, PSČ ��� ��
FERTIMED, s.r.o.
&(17580 352 /eý%8 NEPLODNOSTI s dlouholetou tradicà a výbornými výsledky YHGRXFt OpNDĜ 'RF 08'U $/(â 62%(. &6F
‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡ ‡
3RUDGHQVWYt D OpþED åHQVNp L PXåVNp QHSORGQRVWL 9ãHFKQ\ PHWRG\ DVLVWRYDQp UHSURGXNFH 6SHFLiOQt 8= Y\ãHWĜHQt WČKRWQêFK Y , D ,, WULPHVWUX .DUGLRORJLFNp Y\ãHWĜHQt SORGX 1HLQYD]LYQt Y\ãHWĜHQt SORGX ] NUYH PDWN\ 0RQLWRULQJ UĤVWX HPEU\t SRPRFt NDPHURYpKR V\VWpPX V SRþtWDþRYêP Y\KRGQRFHQtP 7UDQVIHU F\WRSOD]P\ 'DURYiQt JDPHW 9\ãHWĜHQt FKODP\GLt 9\ãHWĜHQt WURPER¿OQtFK PXWDFt SĜHG VWDQRYHQtP KRUPRQiOQt DQWLNRQFHSFH D SĜL RSDNRYDQêFK SRWUDWHFK *HQHWLFNi Y\ãHWĜHQt NDU\RW\SL]DFH F\VWLFNi ¿EUy]D PXWDJHQH]H«
-VPH PDMLWHOL SDWHQWX 87+/ 7UDQVYDJLQiOQt K\GURODSDURVNRSLH 3URYiGČQt YêNRQĤ MHGQRGHQQt FKLUXUJLH *\QHNRORJLFNR SRURGQLFNi DPEXODQFH 3URYiGČQt SXQNFt F\VW\ SRXKêP RGViWtP REVDKX EH] QXWQRVWL XVSiQt QD DPEXODQFL YêKRGRX MH ãHWUQRVW ]iNURNX NWHUê QHSRãNR]XMH YDMHþQtN U\FKORVW SURYHGHQt D PRåQRVW SURYpVW YêNRQ EH] QXWQRVWL FHONRYp QDUNy]\
ZDRAVOTNICKÁ ZAŘÍZENÍ ^ƉŽůĞēŶŽƐƚ ' > Ă͘Ɛ͘ ũĞ ŶĞũǀĢƚƓşŵ ƐŽƵŬƌŽŵljŵ ƉŽƐŬLJƚŽǀĂƚĞůĞŵ njĚƌĂǀŽƚŶş ƉĠēĞ ǀĞ ƐƚƎĞĚŶş ǀƌŽƉĢ͕ ŬƚĞƌĄ ŽĚ ƌŽŬƵ ϮϬϬϲ ƉƽƐŽďş ƉƌŽƐƚƎĞĚŶŝĐƚǀşŵ ƐǀĠ ĚĐĞƎŝŶĠ ƐƉŽůĞēŶŽƐƟ ' > ^< Ă͘Ɛ͘ ŝ ŶĂ ^ůŽǀĞŶƐŬƵ͘ EĂƓĞ njĚƌĂǀŽƚŶŝĐŬĄ njĂƎşnjĞŶş ƐĞ Ɛǀljŵŝ ǀljƐůĞĚŬLJ ƉƌĄǀĞŵ ƎĂĚş ŵĞnjŝ ĂďƐŽůƵƚŶş ƓƉŝēŬƵ ǀ ƌĄŵĐŝ ǀƌŽƉƐŬĠ ƵŶŝĞ ŝ ƐǀĢƚĂ͘ EĂƓŝ ůĠŬĂƎŝ Ă ƐĞƐƚƌLJ ƐƉůŸƵũş ŶĞũǀLJƓƓş ŶĄƌŽŬLJ ŶĂ ŬǀĂůŝĮŬĂĐŝ͕ ũƐŽƵ ŵŽƟǀŽǀĄŶŝ Ŭ ƉƌƽďĢǎŶĠŵƵ ǀnjĚĢůĄǀĄŶş ĚŽŵĂ ŝ ǀ njĂŚƌĂŶŝēş Ă ǀ ƌĄŵĐŝ ƐLJƐƚĠŵƵ ŵĂũş ƓŝƌŽŬĠ ŵŽǎŶŽƐƟ ƐĞďĞƌĞĂůŝnjĂĐĞ͘ ^ŬƵƉŝŶĂ ' > ǀ ēşƐůĞĐŚ͗ ͻ ϭϭ ŶĞŵŽĐŶŝĐ ͻ ϰ ϬϬϬ ůƽǎĞŬ ͻ ϭϮϬ ƟƐşĐ ŚŽƐƉŝƚĂůŝnjŽǀĂŶljĐŚ ƉĂĐŝĞŶƚƽ ͻ Ϯ ϬϬϬ ϬϬϬ ĂŵďƵůĂŶƚŶĢ ǀLJƓĞƚƎĞŶljĐŚ ƉĂĐŝĞŶƚƽ ͻ ϵ Ϯϭϴ njĂŵĢƐƚŶĂŶĐƽ ^ŬƵƉŝŶĂ ' > ǀ ĞƐŬĠ ƌĞƉƵďůŝĐĞ ĚŝƐƉŽŶƵũĞ ƉĄƚĞƎŶş Ɛşơ ĂŬƌĞĚŝƚŽǀĂŶljĐŚ njĚƌĂǀŽƚŶŝĐŬljĐŚ ůĂďŽƌĂƚŽƎş͕ ŬƚĞƌĠ ƉƌŽǀŽnjƵũĞ ƚĂŬĠ ǀ njĂŚƌĂŶŝēş͕ Ɛşơ ƷƐƚĂǀŶşĐŚ Ă ǀĞƎĞũŶljĐŚ ůĠŬĄƌĞŶ Ă ĚŝƐƚƌŝďƵēŶş ƐƉŽůĞēŶŽƐơ DĂƌƚĞŬ DĞĚŝĐĂů Ă͘Ɛ͘ Ă ƉŽƐůĞĚŶşĐŚ ƓĞƐƚ ůĞƚ ƉƌŽŝŶǀĞƐƚŽǀĂůĂ ƐŬƵƉŝŶĂ ǀşĐ ŶĞǎ ƚƎŝ ŵŝůŝĂƌĚLJ ŬŽƌƵŶ͕ ƉƎŝēĞŵǎ ĮŶĂŶēŶş ƉƌŽƐƚƎĞĚŬLJ ƐŵĢƎŽǀĂůLJ njĞũŵĠŶĂ ĚŽ ŶĄŬƵƉƵ ƉƎşƐƚƌŽũŽǀĠŚŽ ǀLJďĂǀĞŶş Ă ŵŽĚĞƌŶŝnjĂĐĞ ũĞĚŶŽƚůŝǀljĐŚ ŽĚĚĢůĞŶş ŶĞŵŽĐŶŝĐ Ă ƉŽůŝŬůŝŶŝŬ͘ EĞũǀljnjŶĂŵŶĢũƓş ŝŶǀĞƐƟĐĞ ŵŝŶƵůljĐŚ ŵĢƐşĐƽ͗ ϭ͘ EĞŵŽĐŶŝĐĞ WŽĚůĞƐş ǀ dƎŝŶĐŝ ƐůĂǀŶŽƐƚŶĢ ŽƚĞǀƎĞůĂ ŶĞũŵŽĚĞƌŶĢũƓş ŚLJďƌŝĚŶş ŽƉĞƌĂēŶş ƐĄů ǀĞ ƐƚƎĞĚŶş Ă ǀljĐŚŽĚŶş ǀƌŽƉĢ͕ ŬƚĞƌlj ƵŵŽǎŶş ƉƌŽǀĄĚĢƚ ďĞnjƉĞēŶĢũƓş Ă ƉƌŽ ůĠŬĂƎĞ ŝ ƉĂĐŝĞŶƚĂ ŬŽŵĨŽƌƚŶĢũƓş ŽƉĞƌĂĐĞ͘ WŽĚŽďŶlj ŚLJďƌŝĚŶş ŽƉĞƌĂēŶş ƐĄů ƐĞ ǀ ĞƐŬƵ ŶĂĐŚĄnjş ƉŽƵnjĞ ǀ ƉƌĂǎƐŬĠŵ /< DƵ Ă ǀ ďƌŶĢŶƐŬĠ ŶĞŵŽĐŶŝĐŝ h ƐǀĂƚĠ ŶŶLJ͘ ĞůĄ ǀljƐƚĂǀďĂ ƉƎŝƓůĂ ŶĂ ϭϬϬ ŵŝůŝŽŶƽ ŬŽƌƵŶ͘ Ϯ͘ EĞŵŽĐŶŝĐĞ EŽǀlj :ŝēşŶ ǀLJďƵĚŽǀĂůĂ ŶŽǀĠ W d ĞŶƚƌƵŵ ƐĞ ƐƉĞĐŝĄůŶşŵ ĚŝĂŐŶŽƐƟĐŬljŵ ƉƎşƐƚƌŽũĞŵ W d d͕ ŬƚĞƌlj ũĞ ƉƌǀŶşŵ ƉƎşƐƚƌŽũĞŵ ƚŽŚŽƚŽ ĚƌƵŚƵ ǀ DŽƌĂǀƐŬŽƐůĞnjƐŬĠŵ ŬƌĂũŝ͘ EŽǀlj W d d ƉƎĞĚƐƚĂǀƵũĞ ƓƉŝēŬƵ ǀ ĚŝĂŐŶŽƐƟĐĞ ŽŶŬŽůŽŐŝĐŬljĐŚ ŽŶĞŵŽĐŶĢŶş͘ sljƐƚĂǀďĂ ŶŽǀĠŚŽ ƉƌĂĐŽǀŝƓƚĢ ƉƎŝƓůĂ ƐƉŽůĞēŶŽƐƚ ŶĂ ϭϯϬ ŵŝůŝŽŶƽ ŬŽƌƵŶ͘ ϯ͘ ŬǀĂůŝƚŶĢŶş ƉĠēĞ ƐĞ ĚŽēŬĂůŝ ƚĂŬĠ ƉĂĐŝĞŶƟ /ŬƚŽǀĠŚŽ ĐĞŶƚƌĂ sşƚŬŽǀŝĐŬĠ ŶĞŵŽĐŶŝĐĞ ǀ KƐƚƌĂǀĢ͘ WŽƐŬLJƚŽǀĂƚĞů njĚƌĂǀŽƚŶŝĐŬljĐŚ ƐůƵǎĞď ŽƚĞǀƎĞů ŶŽǀĠ ŵŽĚĞƌŶş /ŬƚŽǀĠ ĐĞŶƚƌƵŵ njĂ ǀşĐĞ ŶĞǎ ϯϲ ŵŝůŝŽŶƽ ŬŽƌƵŶ͘ ϰ͘ EĞŵŽĐŶŝĐĞ EŽǀlj :ŝēşŶ njĂƉŽēĂůĂ Ɛ ŬŽŵƉůĞƚŶş ƌĞŬŽŶƐƚƌƵŬĐş ĐĞŶƚƌĄůŶşĐŚ ŽƉĞƌĂēŶşĐŚ ƐĄůƽ͘ ^ŽƵēĄƐơ ƉƎĞƐƚĂǀďLJ ďƵĚĞ ƚĂŬĠ ƌĞŬŽŶƐƚƌƵŬĐĞ ZK Ă ĐĞŶƚƌĄůŶş ƐƚĞƌŝůŝnjĂĐĞ͘ ŽƓůŽ ƚĂŬ Ŭ ǀljƌĂnjŶĠ ŵŽĚĞƌŶŝnjĂĐŝ ƉƌĂĐŽǀŝƓƚĢ͕ ŬƚĞƌĠ ũĞ ũĞĚŶŽ nj ŶĞũůĞƉƓşĐŚ ŽŶŬŽůŽŐŝĐŬljĐŚ ĐĞŶƚĞƌ ǀ njĞŵŝ͘ Nymburk
Česká Třebová Rýmařov
Plzeň
Praha
Pardubice
Bruntál Ostrava Šternberg
Šumperk
Olomouc Prostějov
Přerov
Český Těšín Třinec
Nový Jičín Valašské Meziříčí
Levoča
Krompachy
Bánská Bystrica Košice
Kočovce Zvolen
Bratislava Komárno
ĞƐŬĄ ƌĞƉƵďůŝŬĂ
AGEL a.s. Jungmannova 28/17 110 00 Praha 1 EŽǀĠ DĢƐƚŽ
^ůŽǀĞŶƐŬĄ ƌĞƉƵďůŝŬĂ
dĞů͗͘ +420 582 315 920 &Ădž͗ +420 582 315 952 ͲŵĂŝů͗ sekretariat@agel.cz www.agel.cz
AGEL SK a.s. WƌĞƉŽƓƚƐŬĄ ϲ ϴϭϭ Ϭϭ ƌĂƟƐůĂǀĂ
dĞů͗͘ +421 2 326 60 260 &Ădž͗ +421 2 326 60 261 ͲŵĂŝů͗ agelsk@agelsk.sk www.agelsk.sk
KOMPLEXNÍ PÉČE O ŽENY OD A DO Z OD GYNEKOLOGIE AŽ PO PLASTICKOU CHIRURGII NA JEDNÉ ADRESE
HORNÍ NÁMĚSTÍ 8 OLOMOUC
www.g-centrum.cz www.plastickachirurgieaz.cz
Lidské tělo Anatomie člověka v tiscích 15.–18. století
Ciało ludzkie Anatomia człowieka w starodrukach od XV do XVIII stulecia Katalog výstavy Katalog wystawy Editor: Miloš Korhoň Redakční rada: Jiří Glonek, Miloš Korhoň, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný, Tereza Vintrová Autoři katalogových hesel: Jiří Glonek (1, 4, 11, 13, 16–18, 31) Mirosława Koćwin (12, 19, 28–30) Rostislav Krušinský (2, 5, 7, 22, 24, 26) Petra Kubíčková (3, 6, 8–10, 15, 32) Lubomír Novotný (14, 20, 21, 23, 25, 27, 33) Překlady: Ivana Dobrotová, Michał Hanczakowski Obálka a grafická úprava: Miloš Korhoň Sazba a předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: BooksPrint s.r.o. Náklad: 200 ks Vydaly: Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu, ul. Piastowska 18-19-20, 45-081 Opole 1. vydání Olomouc 2014 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2014 © Wojewódzka Biblioteka Publiczna im. Emanuela Smołki w Opolu, 2014 ISBN 978-80-7053-305-5 (Vědecká knihovna v Olomouci) ISBN 978-83-88146-91-6 (Wojewódzka Biblioteka Publiczna w Opolu)