Půvab vzácných tisků. Knihy šesti století ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci

Půvab vzácných tisků Knihy šesti století ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci

Půvab vzácných tisků Knihy šesti století ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci

Olomouc 2014

Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah publikace odpovídá výlučně autor. Publikace nereprezentuje názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejím obsahem.

Publikace byla vydána v rámci projektu eBooks on Demand – A European Library Network (EOD) jako součást propagace služby EOD.

Půvab vzácných tisků Knihy šesti století ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci Texty: Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafická úprava: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: BooksPrint s. r. o.

Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 1. vydání Olomouc 2014 ISBN 978-80-7053-304-8 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2014

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 O slavných ženách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Lucemburská rodová legenda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Uherská kronika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Loď bláznů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 První český tištěný herbář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Rvačovského Massopust . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Počátky moderního očního lékařství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Nejslavnější učebnice šermu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 První atlas měst světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Schillerův atlas hvězdné oblohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Mercatorův atlas světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Haličský jezuita píše o Číně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Rýsovník Václava Švorce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Rostlinopis v obrazech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Korunovace Marie Terezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Atlas slezských měst z 18. století . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Kiningerův atlas obyvatel habsburské monarchie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Album vedut Adolfa Fridricha Kunikeho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Železniční spojení Praha–Olomouc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 „Vlastenecké“ album Eduarda Hölzela . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 První školní atlas v habsburské monarchii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Předlitavsko v obrazech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Vrchol secesní knižní tvorby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Tucet pověstí o českých hradech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Kniha silných . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Výroční publikace k vynálezu kamenotisku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Erotika a pornografie jako umění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Zeyer a Preisler – spojení písma a obrazu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

Předmluva Vědecká knihovna v Olomouci ukrývá ve svých fondech nesmírné bohatství. Počátky knihovny jsou spjaty s příchodem jezuitů do města ve druhé polovině 16. století, kteří pro potřeby své univerzity začali budovat obsáhlý knižní fond. Významná sbírka rukopisů, prvotisků a starých tisků byla v průběhu staletí neustále rozšiřována, od roku 1807 navíc knihovna disponovala právem povinného výtisku z území Moravy. V současné době proto její pracovníci spravují jednu z nejvýznamnějších knižních sbírek v České republice.

Bohaté fondy samozřejmě přitahují zájem odborné, ale i laické veřejnosti. Charakter péče o knihy, kterou má knihovna uloženu ze zákona, bohužel neumožňuje půjčovat starší knihy mimo knihovnu. Absenční výpůjčky se týkají pouze nejnovějších knih. Veškeré starší tisky se dají studovat pouze v příslušných studovnách knihovny.

S rozvojem nových technologií na konci 20. století se však objevují i nové možnosti. Stále více informací může zájemce získat přímo z domova. Objevují se projekty masové digitalizace, díky kterým bude brzy digitalizováno a elektronicky zpřístupněno velké množství děl. Ale ani tyto projekty nepokryjí zájmy všech. Pro zájemce, kteří tu „svou“ knihu nemohou najít na internetu a přitom už se nedá nikde koupit nebo půjčit domů, existuje služba digitalizace na objednávku – EOD (eBooks on Demand).

V letech 2006–2008 probíhal pilotní projekt univerzitní knihovny v Innsbrucku Digitisation on Demand (digitalizace na objednávku), který byl spolufinancován v rámci evropských programů eTEN. Na základě tohoto projektu byla vytvořena síť institucí poskytujících službu digitalizace na objednávku pod názvem eBooks on Demand – zkráceně EOD. V navazujícím projektu eBooks on Demand – A European Library Network, který podpořila Evropská komise v rámci programu Kultura 2007–2013, se síť rozšířila z původních 12 knihoven z 10 zemí na 40 institucí z 12 zemí z celé Evropy. Od roku 2009 je součástí této sítě také Vědecká knihovna v Olomouci.

Prostřednictvím EOD je možné si objednat digita­lizaci knih do formátu PDF. U mladších knih je možné zakázku zpracovat i s optickým rozpoznáváním znaků, umožňujícím fulltextové vyhledávání a kopírování zdigitalizovaného textu. Služba je orientována na tzv. volná díla, tedy na knihy nechráněné autorským zákonem.

Majetková autorská práva mají ve většině evropských států platnost po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Z toho plyne, že prostřednictvím služby EOD mohou být zpracovány veškeré staré tisky 16.–18. století, velká část tisků 19. století a také některá díla počátku 20. století. Zpracování v rámci EOD znamená digitalizaci kompletní knihy, včetně vazby, přídeští a také všech nepotištěných stran. Výsledný produkt tedy zachycuje veškeré podrob­nosti, včetně případných ex libris, rukopisných přípisků apod.

Služba má své stránky na sociální síti Facebook a knihy digitalizované v rámci služby lze sledovat také na Twitteru. Do otevřené encyklopedie Wikipedie jsou doplňována hesla a odkazy na knihy příslušných autorů, případně zakládány nové články týkající se autorů či jejich knih právě digitalizovaných. V roce 2011 byl spuštěn vyhledávač knih nabízených k digitalizaci, jehož prostřednictvím je možné vybírat z přibližně 4 600 000 děl.

Vyhledávač je také částečně propojen s již zmiňovanou Wikipedií, takže zobrazuje i medailony autorů, které jsou zde publikovány.

Za prvních pět let existence služby bylo realizováno přes 10 000 zakázek pro takřka 7 000 zákazníků. Bylo digitalizováno na 2 000 000 stran. V digitální knihovně Vědecké knihovny v Olomouci díky službě přibývá každým rokem přibližně 100 nových titulů, začátkem roku 2014 jich bylo k dispozici přes 460.

Publikace, kterou právě držíte v rukou, přináší výběr pozoruhodných tisků, které si prostřednictvím služby EOD může v digitální podobě objednat úplně každý. Necelé tři desítky knih, které představuje tato publikace, jsou jen drobnou ukázkou, zlomkem z rozsáhlého fondu starší literatury uložené ve Vědecké knihovně v Olomouci. Takovýchto knih je na 200 000, stačí si jen vybrat.

7

1473 O slavných ženách Boccaccio, Giovanni. De claris mulieribus. Ulmae: von Johannes Zainer de Rutlingen, 1473. [9], 140 ff.

Petrarca, Francesco. Historia Griseldis. [Ulmae: Johannes Zainer, 1473]. 12 ff.

Sign. II 48.189-48.190

Konvolut děl známých italských renesančních básníků v německém překladu humanisty Heinricha Steinhöwela zaplňuje z převážné části text O slavných ženách Giovanniho Boccaccia, který v něm shromáždil více než 100 biografií žen z reálné historie i mytologie a stvořil tak jedno z prvních děl evropské literatury o ženách.

Tiskař Johann Zainer dílo vydal v latinské i německé verzi, olomoucký exemplář obsahuje kompletní německý překlad doplněný textem Historie o Griseldě. Spis byl vytištěn v úzké spolupráci s překladatelem Heinrichem Steinhöwelem a s bohatou dřevořezovou výzdobou Mistra ulmského Boccaccia. Prvotisk vyniká spojením netypického tématu, pečlivé typografické úpravy a bohatého obrazového doprovodu. Hodnotu olomouckého exempláře zvyšuje také fakt, že všechny dřevořezy jsou kolorovány. Najdeme zde 99 biografií, 2 kolorované ozdobné lišty a dohromady celkem 76 kolorovaných narativních dřevořezů, jež se vztahují k jednotlivým biografiím. Slavné ženy jsou spisem didaktickým, který měl tehdejší ženu poučit a povznést, jak na příkladech ctnostných žen z minulosti, tak na příkladech žen nehodných následování.

Neoddělitelnou součástí zmíněných Slavných žen je Steinhöwelův německý překlad Historie o Griseldě. Ta byla ve středověku velmi oblíbeným příběhem o manželských ctnostech. Steinhöwelův překlad i podíl na vzniku ilustrací opět dokládá jeho zájem na vytvoření morálně poučného díla, které mělo co možná nejlépe zapůsobit na čtenáře.

Lišta uvozující kapitolu o Evě je patrně nejznámější ilustrací celého tisku, a to plným právem. Celému dřevořezu dominuje tělo hada s korunovanou ženskou hlavou, které je zkroucené do tvaru písmene S. Had nabízí Evě jablko, jiné jablko podává Eva Adamovi, který stojí pod ní. Celý výjev je bohatě dekorován florálními rozvilinami. V horní části kompozice se vznáší sedm medailonků s personifikacemi sedmi hlavních hříchů, zobrazených v polofigurách na těle hada. Zleva vidíme lenost, hněv, obžerství, pýchu, smilstvo, závist a lakomství.

8

Počátek každé kapitoly uvozuje ještě malá iniciála na výšku čtyř řádků textu. Najdeme zde dvacet tři typů iniciálek, většina z nich má formu písmene obtočeného zavíjejícími se listy akantu, jsou zde i zoomorfní iniciály v podobě dráčka, ještěra nebo ptáků, vše opět pečlivě kolorované. Zde písmeno S v podobě dráčka.

Ilustrace ke kapitole o Minervě věrně sleduje text. Vlevo v popředí je umístěna její socha, Minerva je zde vyobrazena ve zbroji, s helmicí, vypíchnutýma očima, dlouhým kopím a štítem s Medusinou hlavou.

Napravo od ní sedí na špalku sova – její atribut. Zbytek dřevořezu tvoří zobrazení Minerviných objevů – vlnařství (dívka stříhající ovečku), tkalcovství (dívka s vřetenem), výroba olivového oleje (olivovým strom a muž lisující olej).

Z příběhu o Pénelopé je zobrazen klíčový okamžik – Odysseův návrat a zavraždění nechtěných nápadníků. Pénelopé sedí vlevo u tkalcovského stavu, vpravo jsou zobrazení tři její nápadníci a Odysseus v převleku se svým společníkem v boji s nimi.

Agrippina byla manželkou Germanica, adoptivního syna císaře Tiberia.

Germanicus byl na příkaz Tiberia otráven, Agrippina neunesla žal a obvinila jej z vraždy. Tiberius ji očernil před senátem a nechal hlídat, Agrippina se rozhodla pro smrt. Neměla ale jiných prostředků, tak se rozhodla zemřít hladem. Tiberius ji nechal krmit násilím, Agrippina však přesto uspěla a zemřela. Na dřevořezu vidíme vpravo stát Tiberia, rozkročeného, s korunou a žezlem, jak přikazuje dvěma sloužícím, aby krmili Agrippinu. Tuto scénu najdeme vlevo – jeden sloužící drží Agrippinu zezadu, zatímco druhý ji krmí.

Příběh papežky Jany vypráví o dívce, která se ještě jako panna zamilovala do studenta a utekla z domu. Předstírala, že je muž, a společně se svým milým studovala na univerzitě. Její milenec ale zemřel a ona po několika letech odešla do Říma. Byla proslulá nejen pro své vědomosti, ale i pro ctnostné chování či přímo svatost. Po smrti papeže Lva V. byla zvolena papežem a přijala jméno Jan VIII. Navzdory své ctnosti byla Jana svedena ďáblem, jenž ji obtěžkal, a přímo při slavnostním procesí porodila dítě. Byla zbavena úřadu a vyhnána i s dítětem z města.

Dřevořez ukazuje okamžik porodu, průvod kardinálů směřuje doprava, čtyři vpředu se otáčejí dozadu, kde dva další kardinálové podpírají rodící Janu s papežskou tiárou. Zcela vlevo poté stojí tři přihlížející muži.

9

1476 Lucemburská rodová legenda Arras, Jean d‘. Melusine / Von einer frowen genant Melusina. Tr: Thüring de Ringoltingen. [Basileae: Bernardus Richel, 1476]. 92 ff.

Sign. 48.703-48.704

Rukopis Jeana z Arrasu, francouzského vypravěče, Chronique de Melusine, byl napsán v letech 1392–1394 a vznikl na objednávku vnoučat českého krále Jana Lucemburského, vévody Jeana de Berry a jeho bratrance Jošta, markraběte moravského.

Historie o Meluzíně je příběhem, jenž je plný osudového prokletí, zrazené lásky, magických kouzel, zakletých hradů, pokladů, krvavých bitev i příbuzenských vražd. Jean z Arrasu neváhal zabydlet svůj příběh plejádou skřítků, obrů, kanců, začarovaných rytířů, plazů a svůdných víl.

Příslušníci významných rodů 14. století si nechávali Historii o Meluzíně opisovat a pořizovat nákladné vazby i výzdobu, včetně nádherných iluminací. Zájem o Meluzínu se neomezil jenom na středověké panovníky a aristokraty, ale tragický osud této víly se stal zdrojem inspirace i pro literáty, výtvarné umělce či hudební skladatele. Historie o Meluzíně byla v 15.–18. století přeložena do většiny evropských jazyků, stala se oblíbenou četbou a ovlivnila i ústní lidovou slovesnost.

Ve Vědecké knihovně v Olomouci se nachází velmi vzácný prvotisk z roku 1474, jež vznikl v Basileji, který je přeložen do němčiny Thüringem von Ringoltingen a který obsahuje stručnou podobu vyprávění o Meluzíně s 63 celostránkovými sytě kolorovanými dřevořezy v černých rámcích, které mají narativní charakter a provázejí tak text knihy.

Raymond, vévoda de la Foret, se po tragické smrti svého přítele několik dní toulal lesem, až dorazil k fontáně, u které potkal tři ženy. Jednou z nich byla Meluzína, která mu poradila, jak se s bolestí vyrovnat a Raymond se do ní okamžitě zamiloval. Dřevořez znázorňuje setkání Raymonda a Meluzíny.

Meluzína souhlasila s Raymondovou žádostí o ruku, ovšem pod jednou podmínkou – Raymond ji jeden den v týdnu (uvádí se sobota) nesmí spatřit. Dřevořez znázorňuje svatbu Raymonda a Meluzíny.

10

Meluzína prý vlastníma rukama postavila hrad Lusinia a společně s Raymondem měli asi deset synů, z nichž každý měl nějaké zvláštní znamení (většinou šlo o fyzickou deformaci). Dřevořez zobrazuje tři syny Raymonda a Meluzíny.

Raymond s Meluzínou spolu šťastně žili mnoho let, až do jedné osudné sobotní večeře. Raymondův otec a jeho bratři si jej dobírali, kvůli zvláštnímu chování jeho ženy a on dále nemohl přemáhat svoji zvědavost. Vešel do Meluzíniných komnat, otevřel dveře do koupelny a uviděl koupající se Meluzínu, od pasu nahoru krásnou jak ji znal, od pasu dolů s tělem hada. Raymond se nenechal vidět a nějakou dobu si nechal vše pro sebe. Dřevořez zobrazuje Raymonda, jak tajně pozoruje Meluzínu.

Až jednoho dne, kdy byli zpraveni o šíleném chování jednoho z jejich synů, Raymond obvinil Meluzínu, že je to její vina a nazval ji odporným hadem, který špiní urozený stav. Jen, co to řekl, zalitoval svých slov a prosil o odpuštění. Bylo však pozdě. Meluzína mu připomněla jeho slib, který nyní porušil, a sdělila mu, že jej kvůli tomu musí navždy opustit.

Potom se proměnila v okřídleného hada, či draka a odletěla pryč. Podle francouzských legend Meluzína létala kolem hradu Lusinia i jiných sídel králů a šlechticů pokaždé, když se mělo něco špatného přihodit.

Stala se znamením smrti. Dřevořez znázorňuje Meluzínu, kterak odlétá od Raymonda.

11

1488 Uherská kronika Thurócz, Johannes. Chronica Hungarorum. Brno: [Konrad Stahel et Matthias Preinlein], 20. 3. 1488. 167 ff.

Sign. II 48.280

Ján z Turca (Johannes Thurocz) (ca 1435–1488/1499) byl královským úředníkem a prvním světským maďarským kronikářem, autorem nejrozsáhlejší maďarské kroniky 15. století. Ta je rozdělena do 4 částí. První část se týká bájné historie Skytů, Hunů a Maďarů a je založena na starých kronikách a rukopisech. Druhá část kroniky mapuje dějiny uherského království od druhého příchodu Maďarů až do období vlády krále Karla Roberta z Anjou (1307–1342). Zde, stejně jako v první části, užíval Turco i zahraniční prameny (Aeneas Silvius Piccolomini aj.). Třetí část kroniky zahrnuje období vlády krále Ludvíka I. Velikého (1342–1382), přičemž do své práce zcela zahrnul kroniku Jána z Šarišských Sokolovců a přidal k ní interpretované dějiny vlády krále Karla II. Malého. Čtvrtá část kroniky zahrnuje události po smrti Karla II. až do vítězství Matyáše Korvína u Vídně v srpnu 1487, tato část může být považována za autorův skutečně vlastní výtvor. Období vlád Zikmunda Lucemburského a Matyáše Korvína byla v kronice popsána zejména na základě dobového diplomatického materiálu, písemností, privilegií či donací, dopisů a korespondence. Důležitou roli v jeho vyprávění ovšem hrál i osud, štěstí nebo zázraky. Ve vyprávění užíval lidové písně, ústně tradovaná vyprávění, anekdoty, také některé slovenské názvy míst nebo osob. Vědecká knihovna v Olomouci uchovává první brněnské vydání kroniky, vytištěné u Stahela a Preinleina v roce 1488. Toto vydání patří mezi nejstarší moravské prvotisky. Na prvním foliu se nachází modrá iniciála E ve zlaceném poli, která je navázána na ozdobnou kolorovanou rostlinnou borduru. V celé knize je použito 55 figurálních kolorovaných dřevořezů ve dvojitých rámcích, ilustrace znázorňují uherské panovníky.

První folio s modrou iniciálou E ve zlaceném poli, která je navázána na ozdobnou kolorovanou rostlinnou borduru. Výzdoba úvodní strany zde ještě imituje zdobení iluminovaných rukopisů, i když jde o tištěnou knihu (prvotisk).

Kolorovaný dřevořez zobrazuje prvního uherského krále Štěpána I. Svatého. Tento zakladatel uherského státu pocházel z dynastie Arpádovců a v roce 1000 se stal prvním uherským králem.

Pod svou vládou soustředil celé území dnešního Maďarska, jižní oblasti dnešního Slovenska a část Sedmihradska. Za jeho vlády vzniklo v Ostřihomi arcibiskupství a on sám byl v roce 1083 svatořečen.

12

Vyobrazení hunského krále Attily. „Bič Boží“ byl mocným vládcem hunské říše, která se rozkládala na území Slovanů a Germánů od Volhy až k římským hranicím na Rýnu, střediskem státu bylo území dnešního Maďarska. Attila byl schopný válečník, který toužil ovládnout celé území Evropy. Poražen byl až v roce 451 v bitvě na Katalaunských polích římským vojevůdcem Aetiem a vizigótským králem Theodorichem. O dva roky později, po vlastní svatební noci zemřel.

Vyobrazení uherské královny Marie. Byla dcerou polského a uherského krále Ludvíka I. a manželkou Zikmunda Lucemburského. Byla poslední z dynastie Anjou na uherském trůně.

Vyobrazení Zikmunda Lucemburského. Zikmund, syn Karla IV., císař Svaté říše římské, český a uherský král, slezský vévoda, markrabě moravský, lužický a braniborský. Vzdělaný politik, diplomat, milovník kultury hovořící sedmi jazyky, jehož obraz zejména v Čechách byl negativně ovlivněn kostnickým procesem s Janem Husem.

13

1506 Loď bláznů Brant, Sebastian. Navis stultifera a domino Sebastiano Brant primum edificata: et lepidissimis teutonice lingue rithmis decorata: Deinde ab Jacobo Lochero philomuso latinitate donata: et demum ab Jodoco Badio Ascensio vario carminum genere non sine eorundem familiari explanatione illustrata. Basileae: Impressum per Nicolaum Lamparter, 1506.

Sign. 26.971

Sebastian Brant (1457–1521) byl německý spisovatel, racionalista a moralista, autor didaktických, náboženských a historických prací a právnických spisů. Vystudoval právo v Basileji, ale celý život prožil ve svém rodném městě Štrasburku. Humanistické kruhy zaujal zejména svou latinskou poezií, ale jeho nejslavnějším dílem byla veršovaná satira Loď bláznů, kterou napsal ve svém rodném jazyce, alemanštině (jazykem německofrancouzského Porýní). Toto dílo zahájilo žánr tzv. bláznovské literatury 16. a 17. století.

Kniha je vtipnou nadčasovou satirou tehdejší společnosti. Ta je podle Branta zpodobněna bláznivou posádkou lodi, která se v naprostém chaosu a nepříčetnosti plaví přes Schlauraffenland do ráje bláznů, Narragonie.

Didaktická skladba převádí všechny lidské chyby, slabosti, neřesti a nedostatky na společného jmenovatele bláznovství. V knize je použita řada 112 zrcadel (obrazů), která jsou na způsob emblémů složená ze 3 částí: motta, dřevořezu a delšího textu. I když se nejprve Brantovi přisuzovalo spoluautorství dřevořezů, většina ilustrátorské práce je v tomto vydání zásluhou malíře, grafika a ilustrátora Albrechta Dürera (1471–1528).

Ten zde svým dílem překračuje hranice mezi středověkým a renesančním uměním. Dílo se již po svém prvním vydání (1494) rozšířilo po celé Evropě a bylo přeloženo do mnoha jazyků. Brantův přítel, Jan Geiler z Kaisersberka, slavný štrasburský kazatel, dokonce převedl jednotlivé kapitoly do svých 146 kázání.

Červeno-černý titulní list s úvodním titulovým dřevořezem lodi bláznů.

14

Dřevořez zobrazuje hledače pokladu/blázna, který je poháněn démonem k touze po zlatě a majetku.

Dřevořez zobrazuje slepě milujícího rodiče/blázna a jeho volnou a nebezpečnou (ne)výchovu dětí.

Dřevořez zobrazuje čtenáře/blázna s tlustými obroučkami brýlí oprašujícího knihy ve skriptoriu. Jde o člověka, který život nahrazuje čtením a o reálném životě a světě se dozvídá pouze prostřednictvím knih.

Dřevořez zobrazuje loď s blázny mířící do Narragonie, loď pluje pod vlajkou blázna, ilustrace je doplněna notovými linkami a nápisem Gaudeamus omnes (Zpívejme všichni).

15

1517 První český tištěný herbář Černý, Jan. Knieha lekarska Kteraz slowe herbarz: aneb zelinarz: welmi vziteczna: z mnohych knih latinskych, y zskutecznych praczij wybrane: poczina se sstiastnie.: Wo wodach palenych Rozlicznych Sepsanij. Piesnicžka przi pracy Lekarzske. [Norimbergae]: V Hyronyma Höltzla, Mikuláše Klaudiana, 1517.

Sign. II 32.088

Jan Černý (ca 1456–1566) působil jako českobratrský lékař v Litomyšli a v Prostějově. Díky svým znalostem se stal rodinným lékařem Viléma z Pernštejna. Byl autorem nábožensko-polemických traktátů a zejména spisů lékařských, například Spisu o nemocech morních, který měl být poučením jak pro lékaře a lékárníky, tak i pro laiky.

Nejslavnějším jeho dílem se stal Herbář, čili Kniha lékařská.

Jde o první kritické vydání základního spisu českého humanistického lékařství, který poprvé vyšel v roce 1517 v Norimberku. Nejstarší česky psaný herbář se vyznačuje kritickým přístupem k dané problematice a snahou o uspořádání dosud chaotického botanického názvosloví. Černý dává každé rostlině jediný český název a podrobným popisem přibližuje její přesné určení. Herbář začíná pojednáním o čtyřech živlech a o konstituci člověka, která je dána dominancí některé ze čtyř tělesných šťáv (krev, hlen, žluč a černá žluč) a jejími kvalitami.

Jinde uvádí podrobný návod k léčení syfilidy nebo rtuťového zánětu dásní, spis je dále obohacen o pojednání o léčivých bylinných vodách a vlastní zkušenosti autora z jeho lékařské praxe. Herbář byl určen pro prostý lid jako domácí lékařská příručka, ve které byl kladen důraz na praktické využití rostlin, je doplněn dřevořezy rostlin a zvířat, některé mají ovšem pouze charakter siluet a někdy ani nerespektují Černého popis rostlin.

Přesto byl tento bylinář až do vydání Mattioliho herbáře nejpopulárnější lékařskou knihou u nás.

Titulní list s úvodním dřevořezem, který zobrazuje dva lékaře při určování diagnózy prohlédnutím tekutiny (moči) v nádobce.

16

Vyobrazení a popis broskvoně. Černý zde popisuje kladné účinky plodu, popisuje také využití jeho dužiny, šťávy z dužiny, teplého odvaru i oleje z jader. Je zdůrazněna důležitost půdy, ve které broskvoň vyrostla. Broskve doporučuje u dětí při tzv. červené nemoci, olej z jader zase na ušní problémy.

Vyobrazení a popis jahodníku. Černý jej doporučuje při ledvinových kamenech a písku, na posílení jater i žaludku, jahodovou vodu užívá na promývání očí.

Vyobrazení mandragory. Černý nejprve popisuje podobu rostliny, rozlišuje ji na samčí a samičí, upozorňuje, že při vytahování ze země nevydává rostlina žádný křik a také popírá, že by kořeny tvořily lidské, mužské či ženské, postavy.

Zdůrazňuje její využití v lékařství, zejména díky hypnotickým i halucinogenním účinkům.

17

1580 Rvačovského Massopust Rvačovský ze Rvačova, Vavřinec Leander. Massopust: Knijha o vwedenij w prawau a Bohu milau pobožnost skrz kratochwilné o Dwanácti Synech Massopustowých Patrzarssých Pekelnijch rozgijmánij Spasytedlná naučenij dáwagijc proč se gegich towaryšstwij wssyckni warovati magij. Wytisstěno w Starém Městě Pražském: v Giřijho Melantrycha z Aventýnu, 1580. [29], 580, [22], 3 s.

Sign. 32.383

Autorem spisu byl utrakvistický kněz Vavřinec Leander Rvačovský (zemř. po r. 1591). Studoval na vysokých školách, snad v Německu, kde působil jako průvodce šlechtických synů, do roku 1569 působil jako vychovatel v Brtnici u Zdeňka z Valdštejna, který mu také vymohl erb a přídomek. Od roku 1570 působil jako farář a děkan nejprve na Moravě, později v Čechách a v Praze. Pro své časté neshody jak s vrchností, tak s farníky či utrakvistickou konzistoří měníval místa svého působení. V předmluvě své knihy vysvětluje, že na žádost svých přátel sepsal poučení pro mládež o původu pohanských a ďábelských masopustních rozpustilostí. Náměty pro svůj spis si vybíral z Písma i z různých církevních i světských historií. Za jádro spisu si pro své vyprávění zvolil personifikaci Massopustu, jeho ženy Pýchy a jejich 12 synů, pekelných patriarchů. Právě výklad o jeho synech tvoří podstatnou část knihy, synové se jmenují Soběhrd, Lakomec, Nádherný (z dvojčat, sestra Milost Sodomská), Vožralec (nejobsáhlejší pojednání), Vsteklík, Pochlebník, Závistník, Klevetník, Všetýčka, Lenoch, Darmotlach a Lhář. Na konci je připojen soud Massopusta s Quadragesimou, pak smrt a pohřeb Massopusta.

Každému ze synů je věnována dřevořezová ilustrace s charakteristickou momentkou z jejich života. Ilustrace jsou anonymní, zřejmě domácího původu, byly vyrobeny speciálně pro tuto publikaci a nikde jinde už nebyly použity. Ve své době šlo o velmi oblíbené a populární čtení, ze kterého byly tištěny samostatné výtahy ještě v 19. století.

Červeno-černý titulní list Rvačovského Massopustu. Masopust je zvláštním obdobím v církevním roce. Trvá od svátku Tří králů až do Popeleční středy. Tehdy začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Masopust býval svátkem hodování. Hlavní oslavy trvaly tři dny: neděli, pondělí a úterý, kdy se chodilo k muzice a do hospody. Tehdy se lidé oprošťovali od církevních příkazů a věnovali se radovánkám, oslavám, jedli, pili, zapomínali na běžný život a také povolovali své mravy. Vyvrcholením svátků bývalo „masopustní úterý“, kdy chodil vesnicemi průvod muzikantů, masek, maškar a převleků, kteří vybírali koledu a bavili obecenstvo.

18

Třetím synem Massopusta je Nádherný, gemellus, kterého Rvačovský označuje za blížence. Narodil se prý na Kypru a jeho sestrou je Milost Sodomská. Je nejmilejším vnukem ďábla a u bohyně lásky Venuše byl na vychování. V Babylonu má tento syn náměstí, kde navádí lidi ke hříchu.

Největší vliv má na ženy, protože milují krásno, a na lidi, kteří jsou bezbožní, marniví, libující si ve zbytečnostech a obdivující pouze pozlátko.

Sedmým synem je Závistník. Ten je synem samotného ďábla Lucifera a Nepravosti, jako mladší bratr kráčí vedle Pýchy. Pýcha je totiž vždy příčinou závisti. Závidět se dá vše, nač člověk jen pomyslí. Závistník nesnáší úspěch ostatních, naopak se raduje, když druhého potká neštěstí. V příběhu Kaina a Abela Rvačovský varuje před závistí v rodině.

Osmým synem je Klevetník. Ten se vylíhl mezi hady a štíry, což jsou lidem nepříjemná stvoření. Člověk svedený Klevetníkem hodně mluví a roznáší klevety. Hlavním důvodem pro to bývá závist. Svým jedovatým jazykem dokáže vyvolat spory i rozpoutat válku. Rvačovský doporučuje za žádnou cenu klevetám nevěřit, hlavní obranou proti klevetám má být pravda a láska.

Desátým synem je Lenoch. Jeho povaha se podobá svini a jeho hlavním a často jediným cílem je nakrmit si břicho a nic víc. Nejčastěji můžeme, dle Rvačovského, takovouto osobu potkat v hospodě, kde se cpe a opíjí.

Lenost se často zmocňuje mladých lidí, kteří snáze sklouznou ke hříchu a stanou se na tomto hříchu lehce závislí. Jako obranu Rvačovský zdůrazňuje střídmost, střízlivost a pracovitost.

19

1583 Počátky moderního očního lékařství Bartisch, Georg von Königsbrück. Ophthalmodouleia. Das ist Augendienst. Newer und wolgegründter Bericht Von ursachen und erkentnüs aller Gebrechen, Schäden und Mängel der Augen und des Gesichtes, … Dreszden: Durch Matthes Stöckel, 1583. [28], 274, [8] ff.

Sign. II 16.511

Stěžejní dílo Georga Bartische (ca 1535–1607), který pracoval jako putující chirurg v Sasku, Slezsku a Čechách.

Jde o první moderní práci o očním lékařství, která i přes své stáří zůstává dodnes zásadním dílem oční chirurgie. Kniha je rozdělena do několika částí, v nichž autor pojednává o anatomii hlavy a očí. Nechybí zde ani kapitoly o úrazech a vadách vyplývajících z magie a čarodějnictví. Spis obsahuje množství popisů různých chorob, návrhů jejich léčení a chirurgických postupů i rozličné bylinné recepty. Bartisch řadu uveř­ejněných chirurgických nástrojů a pomůcek sám vytvořil, kupříkladu jeho nejodvážnější operací bylo úplné odstranění oční bulvy pomocí nože ve tvaru lžíce. Navzdory svému průkopnictví se ani on neubránil stále hojným pověrám, neboť tvrdil, že mnoho defektů a poranění oka vyplývá z čarodějnictví, magie, nebo je prací ďábla.

Bartischova příručka zahrnuje 92 celostránkových dřevořezů znázorňujících oční choroby, operační metody a nástroje. Ilustrace byly vyhotoveny samotným autorem, načež je do dřevořezu převedl Hans Hewamaul. Dílo je pozoruhodné i tím, že je Bartisch napsal ve svém rodném jazyce, tedy v němčině, a to v její hovorové formě, aby byla srozumitelná pro větší počet čtenářů. To byl v lékařské literatuře zásadní průlom, neboť do té doby se v této oblasti setkáváme především s latinou nebo řečtinou. Kniha byla vytištěna v Drážďanech u Matthese Stockela pravděpodobně na vlastní náklady autora. Drážďanské vydání z roku 1583, kterým disponuje Vědecká knihovna v Olomouci, obsahuje černobílé dřevořezy, většinou jde o několikaúrovňové ilustrace a celostránkové dřevořezy.

Dřevořez k první kapitole o anatomii hlavy. Jde o víceúrovňový rozkládací dřevořez navržený samotným autorem.

Další z víceúrovňových dřevořezů zachycující anatomii a funkci oka.

20

Vyobrazení vlastního Bartischova nástroje k držení očních víček a k jejich snadnému otvírání a zavírání.

Jedna z kapitol se věnuje nedostatkům, defektům, vrozeným vadám a nemocem očí.

Dřevořez s vyobrazením očního chirurga a jeho pomocníka při operaci pacienta.

21

1606 Nejslavnější učebnice šermu Fabris, Salvator. De Lo Schermo Overo Scienza D‘Arme Di Salvator Fabris Capo dell‘ ordine dei sette Cori Libro primo; Libro secondo.

Copenhaven: Henrico Waltkirch, 1606. [3] fol., 256 s., [1] fol.

Sign. II 630.322

Itálie byla na přelomu 16. a 17. století kolébkou nového pojetí šermu a italští šermířští mistři v této době získávali celoevropský věhlas. Dílo Salvatora Fabrise se stalo okamžitě bestsellerem v šermířských kruzích po celé Evropě. Od roku 1606, kdy vyšlo poprvé, až do roku 1713 bylo neustále znovu vydáváno, překládáno do řady jazyků a dokonce napodobováno. V období renesance se šerm a souboje rapírem rozvinuly do skutečně vražedného a účinného západního bojového umění. Salvator Fabris (1544–1618), velmistr z italské Padovy, se stal pravděpodobně mezinárodně nejoslavovanějším učitelem tohoto stylu. Seznam jeho urozených žáků zahrnoval například arcibiskupa z Brém nebo dánského krále, pod jehož patronací vydal své výjimečné dílo o šermu rapírem poprvé.

Titulní list prvního vydání Fabrisova pojednání o šermu rapírem. Italsky psané dílo vyšlo v Kodani v roce 1606.

22

Jedna z figur Fabrisova díla o šermu rapírem. Fabris v díle popisuje nejprve boj samotným rapírem, dále se věnuje boji s rapírem a dýkou a boji s rapírem a pláštěnkou.

Jedna z figur Fabrisova díla o šermu rapírem.

Král Kristián podpořil vydání díla také tím, že k ilustraci knihy poskytl služby dvorního malíře Jana Halbeecka.

Kristián IV. Dánský – král dánský a norský, jeden z nějvětších dánských králů. Podnikavý a činorodý panovník byl také jedním z urozených žáků šermířského mistra Fabrise. Spis o šermu rapírem vyšel pod jeho patronací.

Salvator Fabris – portrét šermířského mistra, který definoval a prosadil princip kontrotempa. Fabris je zde vyobrazen ve věku 61 let a označen jako nejvyšší rytíř řádu sedmi srdcí.

23

1617 První atlas měst světa Braun, Georg. Theatri Praecipuarum Totius Mundi Urbium Liber Sextus. [Coloniae Agrippinae: Hierat & Hoghenberg], 1617. [108] ff.

Sign. III 19.300/ 6

Veduta coby zobrazení města či krajiny přichází do knižní tvorby již ve druhé polovině 15. století. Nicméně za první specializovaný soubor vedut je považováno šestisvazkové monumentální dílo obecně známé pod názvem Civitates Orbis Terrarum vycházející v několika jazykových mutacích na přelomu 16. a 17. století.

Tento atlas měst světa, mající poskytovat tehdy zásadní informace o daných lokalitách, tvoří 6 foliových svazků, ve kterých je na 363 listech zobrazeno 546 sídel Evropy, afrického a asijského pobřeží a 2 města Nového světa.

Jednotlivé díly byly v letech 1572–1617 vydávány v Kolíně nad Rýnem. V čele rozsáhlého autorského kolektivu stáli humanista, cestovatel a vydavatel a děkan v Kolíně nad Rýnem Georg Braun (zemř. 1622), rytec, vydavatel a obchodník Franz Hogenberg (zemř. 1590), původem z Mechelen, a slovutný antverpský kartograf Abraham Ortelius (zemř. 1598). Jednotlivé díly atlasu jsou uspořádány tak, že vnitřní strany dvoulistů jsou vyplněny pohledem na sídla, zatímco vnější strany jsou opatřeny informativním textem vztahujícím se k zobrazovaným lokalitám. Řadu vyobrazení autoři použili ze starších kompendií. Patrně nejvýznačnějším autorem originálních předloh však byl antverpský Joris Hoefnagel, rytec pracující mj. ve službách císaře Rudolfa II., jehož musíme zároveň pokládat za hlavního inventora posledního šestého svazku, kde nalezneme i kolorovaný monumentální lept Brna.

Monumentální titulní list šestého svazku atlasu měst s vlastnickým přípiskem olomouckých jezuitů. List je bohatě zdoben alegorickými obrazy a dobovým vyobrazením panovníků. Kartuše ve spodní části listu nese Vergiliův výrok, který bývá překládán jako: „Ve válce záchrana žádná. My všichni tě žádáme o mír.“

24

Panoramatický pohled na polská města Nisu a Lehnici se znaky obou měst a s typickou figurální stafáží, která měla u vedut evokovat pocit prostorové hloubky.

Kolorovaný lept s vedutou Znojma, ztvárněný v klasickém monumentálním duchu s mohutnou řekou, v tomto případě Dyjí, v popředí. Část figurální stafáže i celou vedutu uplatnil o několik let později Pieter van den Keere na své mapě Moravy, kterou vydal před rokem 1623.

25

1627 Schillerův atlas hvězdné oblohy Schiller, Julius. Coelum Stellatum Christianum: Ad maiorem Dei Omnipotentis, Sanctaeq[ue] Eius tam Triumphantis, quam Militantis Ecclesiae Gloriam, Obductis Gentilium Simulachris, … Augustae Vindelicorum: Apergerus, 1627. [50] ff.

Sign. III 640.110

Julius Schiller (zemř. 1627), německý augustinián a astronom působící v Augsburgu vydal stejně jako jeho krajan, souputník a přítel Johann Bayer (1572–1625) atlas hvězdné oblohy, který navazoval právě na proslulou Bayerovu Uranometrii z roku 1603 pokládanou za první hvězdný atlas pokrývající celou nebeskou sféru. Na rozdíl od něj svému dílu Coelum Stellatum Christianum (čili Křesťanský atlas nebe) Schiller přiřkl výrazný náboženský podtext, když se pokusil nahradit všechna pohanská souhvězdí křesťanskými protějšky. Takže např. dvanáct znamení zvěrokruhu nahradilo dvanáct apoštolů atd. Atlas na jehož vydání měl podíl nejen zmiňovaný Bayer, ale i další astronom a zároveň Keplerův zeť Jacob Bartsch, vytiskl augsburský tiskař Andreas Aperger. Autory nádherných rytin pak byli významní umělci jako Lucas Kilian, Kaspar Schecks a Johann Matthias Kager.

Schillerova snaha změnit již zaběhnutý názvoslovný úzus však nenašla prakticky žádnou odezvu a dočkala se jen minimálního uplatnění jako v případě Cellariova díla Harmonia Macrocosmica (1660).

Schillerův atlas hvězdné oblohy – list s vyobrazením první hemisféry.

26

Souhvězdí Evy.

List s vyobrazením druhé hemisféry.

27

1628 Mercatorův atlas světa Mercator, Gerhard. Gerardi Mercatoris Atlas Sive Cosmographicae Meditationes De Fabrica Mundi Et Fabricati Figura. Editio Decima.

Amsterodami: Sumptibus et typis aeneis Henrici Hondij, 1628. 712 s., [4], [18] ff.

Sign. III 19.560

Za vydáním překrásně kolorovaného atlasu obsahujícího 156 (respektive 158) map z celého světa stojí hned několik slovutných postav novověké kartografie. Především jde o Gerharda Mercatora (1512–1594) považovaného za zakladatele moderní kartografie, muže, který mj. poprvé užil slova „atlas“ pro kolekci map. Druhou stěžejní figurou je Jodocus Hondius (1563–1612), neboť to byl on, kdo zaručil Mercatorovu dílu nesmrtelnost. Patrně v roce 1604 totiž tento nizozemský kartograf a rytec získal společně s Corneliem Claeszem, amsterdamským nakladatelem, doslova poklad, který byl klíčem k celému následnému podnikání. Šlo o původní měděné desky, zakoupené od Mercatorova vnuka, z nichž byl v letech 1585–1595 tištěn Mercatorův atlas. Oba šťastlivci plánovali vydat novou a rozšířenou verzi tohoto atlasu s textovými pasážemi od Petra Montana. Roku 1606 tak vyšlo první nové vydání v latinské verzi se 144 mapami. V úspěšných reedicích pak pokračoval Hondiův syn Henric (1597–1651), takže do roku 1633 vyšlo dalších 10 reedic, přičemž ta poslední ve francouzském provedení již obsahovala 239 map. Desáté vydání z roku 1628 dedikované francouzskému králi Ludvíku XIII., na němž participovali i rytci Joannes van Doetecum a Pieter van den Keere, bylo rozděleno na 7 hlavních oddílů a nemohly zde chybět ani mapy českých zemí.

Prezentovaná mapa Polska a Slezska se objevila v desátém vydání populárního mercatorovského atlasu roku 1628.

28

Kopie Fabriciovy mapy Moravy z roku 1569, která v četných derivátech, mnohdy i aktualizovaných, avšak s nezřídkými zeměpisnými omyly a zkomoleninami toponym, byla reprodukována až do poloviny 17. století i přes existenci nesrovnatelně přesnější mapy Komenského (1624). Uvedenou mapu nechal po roce 1585 vyhotovit G. Mercator.

29

1656 Haličský jezuita píše o Číně Boym, Michał. Flora Sinensis: Fructus Floresque Humillime Porrigens, Serenissiomo et Potentissimo Principi, Ac Domino, Domino Leopoldo Ignatio, Hungariae Regi Florentissimo, etc. Fructus Saeculo promittenti Augustissimos. Viennae Austriae: Typis Matthaei Rictij, 1656. [36] ff.

Sign. II 14.866

Autor Michał Boym (1612–1659), rodák z haličského Lvova, byl polský jezuita, vědec, objevitel, diplomat a misionář. V roce 1643 se vydal na cestu do východní Asie, když přes portugalské Macao zamířil do Číny, kde působil na dvoře dynastie Ming. V čínském Kuang-si nakonec v roce 1659 zemřel.

Boym se kromě politických, diplomatických a teologických otázek věnoval i věcem spojeným s poznáváním čínského života a přírody. Byl prvním Evropanem, který podrobně popsal čínskou faunu a flóru. Významně se zasloužil o prohloubení evropského poznání Dálného východu. Jeho klíčovým dílem je práce Flora sinensis vydaná poprvé ve Vídni v roce 1656. Tato práce byla prvním popisem ekosystému Dálného východu. Měla zásadní vliv na zájem Evropanů o Čínu. Boym byl velmi všímavým, vnímavým a citlivým pozorovatelem s rozsáhlým vzděláním. Byl proto schopen získávat informace z různých oblastí a oborů od teologie, přes etnografii, biologii až po lékařství. Boymova Flora sinensis je tak dílem, jež popisuje čínskou květenu a zvířectvo, druhy v Evropě zcela neznámé a exotické, jejich život, způsob jejich využití v Číně, zvláštnosti čínského lékařství apod. Kniha obsahuje celostránkové barevné ilustrace s podrobným textovým popisem. Evropan se tak mohl v polovině 17. století poprvé na vlastní oči seznámit s exotickými plody nebo se zvířaty, o nichž dosud neslyšel. Boymova práce stála na počátku středoevropského zájmu o Dálný východ, přičemž ústřední roli v těchto stycích sehrál jezuitský řád.

Kolorovaná mědirytina zobrazující ovoce kaki (vyskytuje se i pod názvem tomel nebo churma).

Botanický název druhu Diospyros znamená „Diovo ovoce“. Kaki tvarem připomíná pomeranč nebo rajče, má oranžovou barvu, nasládlou chuť a vanilkovou vůni. V Číně se pěstuje již 2 000 let.

30

Kolorovaná mědirytina mytologického ptáka pod čínským názvem Fum-Hoam (Aves Regiae lat., Fenghuang angl.) z čeledi pávovitých. FumHoam bývá někdy nazýván jako císařský kohout. V Evropě je znám i pod názvem čínský fénix.

Kolorovaná mědirytina zobrazující kočkovitou šelmu, pravděpodobně levharta.

Kolorovaná mědirytina zobrazující hrocha. Exotičnost byla základním nástrojem Boymova snažení. Snažil se pro Evropany sumarizovat vše, co pro ně bylo neznámé, vše, co mohlo být pro Evropany zajímavé a vymykající se západním obzorům.

31

1728 Rýsovník Václava Švorce Švorc, Václav. Sklad mého rýsovního umění [rukopis]. 1. pol. 18. stol. III pp, 329 pp.

Sign. M I 179

Česky psaný rukopisný vzorník návrhů a skic neboli tzv. Musterbuch Václava Švorce, který své dílo rozdělené na dvě hlavní části dokončil 30. prosince 1725 ve svých 70 letech, 4 měsících a 3 dnech života, čítá 324 tabulí.

Narodil se tedy roku 1655, přičemž na podstatné části alba pracoval od 7. července 1722. Avšak řada kresebných studií vznikla již roku 1720. Některé naopak až v roce 1728, což můžeme vyčíst z pečlivě vedených přípisků nacházejících se takřka u každé tabule. Několik z nich poznamenaly pozdější zásahy cenzury (přioděné postavy). Soubor uvozuje výčet hlavních tematických celků, kterých se kreslíř Švorc ve svém souhrnu dotkl.

První tabule představuje mapu světa se zakreslenou Olomoucí, dále jsou obsaženy studie od biblické tematiky, přes vyobrazení rozličných řemesel a lidského života vůbec, až po kaligraficky vyvedenou abecedu nebo flóru a faunu, fantaskní nevyjímaje.

Snad se jednalo o člena premonstrátského kláštera Hradisko u Olomouce, neboť na tabuli č. 268 v kartuši uvádí mj., že tyto tabule dokončil „w Hradistij“. Zrovna tak se však může jednat o Uherské Hradiště či jinou lokalitu obdobného jména. Jisté je, že musel mít k ruce bohatou či patřičně profilovanou knihovnu, odkud mohl brát inspiraci nebo přímo kopírovat předlohy. Rukopis vázaný v jemné hnědé usni (skopovice) se zlacenou ořízkou a zelenobílým kapitálkem je příčného formátu o rozměrech 14,5 × 20,5 cm.

Mapa světa, na které nechybí Olomouc, nakreslená Václavem Švorcem roku 1722, představuje již notně zastaralé ztvárnění planisféry, která svým pojetím připomíná středověké kruhové mapy (viz Země jako kolo obklopené oceánem) či starší antické předlohy (viz jižní orientace mapy). Dalším nápadným anachronismem je např. tradiční umístění bájné Země kněze Jana v oblasti Etiopie.

32

Tabule číslo 97, na níž zbožný Švorc roku 1723 ztvárnil lidské neřesti a slabosti. Kresbu doplnil pozoruhodným komentářem: „Zahyň tanec i jméno toho, kdo ho vymyslil. Všelijaká hra, karban a krčmy aby nebyli, neb se to děje s ublížením svým vlastním a neb druhého, když ho připraví o peníze jeho. Takové veselosti marné oblibují sobě na světě lidé, všecko co je proti Bohu a proti svědomí rodu.“

Hned následujícím listem Švorc demonstruje možné fatální dopady zhýralého a bezbožného způsobu života a opět výjevy komentuje: „Nezabíjej, nekraď, necizolož.

Kde ukradneš, tam to polož. Za zlé činy, zlá odplata. Bude tomu potom od kata jeho hlava mečem sťatá.“

Švorcův rýsovník obsahuje i řadu kresebných studií fauny a flóry, jako tabule dokončená roku 1724.

33

1737 Rostlinopis v obrazech Weinmann, Johann Wilhelm. Phytanthoza Iconographia, Sive Conspectus Aliquot millium, tam Indigenarum quam Exoticarum, ex quatuor mundi partibus, longâ annorum serie indefessoque studio, à Joanne Guilielmo Weinmanno, Dicasterii Ratisbonensis Assessore & Pharmacopola Seniore collectarum Plantarum, Arborum, Fructicum, Florum Fructuum, Fungorum. &c. … Vol. I., A. B. Augustae: Apud praenominatos Pict. & Chalcogr. Augustae venum prostat, quorum sumptibus imprimebatur, 1737. [1] front., [2] tit. ff., [3] ff., [1] měd. tab., [9] ff., 200 s., [31] ff., [275] měd. tab.

Sign. III 14.396/ 1

V letech 1737–1745 byl na popud německého lékárníka a botanika Johanna Wilhelma Weinmanna sestaven osmisvazkový herbář. Autor pocházel z Německa a o jeho raných letech nemáme mnoho zpráv. V roce 1710 se usadil v Řezně jako asistent místního lékárníka a již v roce 1712 si mohl, společně s bohatou snoubenkou, dovolit zakoupit dům i lékárnu. V roce 1732, dva roky po smrti své první ženy, se Weinmann podruhé oženil a zároveň odkoupil zkrachovalý farmaceutický obchod, který brzy přetvořil v prosperující koncern.

Weinmann se postupně vypracoval na zástupce městské rady, později zastával funkci městského odhadce.

Jako obchodníkovi se mu velice dařilo a právě díky finančnímu zabezpečení se mohl důkladně věnovat své hlavní vášni – botanice. V roce 1723 založil v Řezně malou botanickou zahradu, ovšem jeho hlavním výtvorem byl ambiciózní projekt několikasvazkového herbáře, Phytanthoza iconographia, na kterém se podíleli mj. autoři mědirytů Bartholomäus Seuter (1678–1754, německý malíř, rytec a umělecký řemeslník) a jeho pomocníci Johann Jakob Haid (1704–1767, německý malíř, rytec, knihkupec a nakladatel) a grafik Johann Elias Ridinger (1698–1767), malíři Georg Dionysius Ehret (1708–1770, německý botanik, entomolog a ilustrátor) a Johann Georg Nicolaus Dieterichs (1681– 1737), na textové části Ludwig Michael Dieterichs (1716–1769) a Ambrosius Karl Bieler. Dílo obsahuje více než 1 000 ručně kolorovaných mědirytin a jde o první důležitou botanickou práci, jež využívá kolorovaných rytin. Kniha byla vydána v latinském i německém jazyce, objevila se i holandská verze ve čtyřech svazcích. Právě tato edice byla přivezena na počátku 19. století do Japonska a některé z Weinmannových ilustrací se staly předlohou k monumentální japonské botanické práci Iwasakiho Tsunemasa – Honzo Zufu.

Kolorovaná mědirytina zobrazující aloe africkou v detailně zdobeném barokním květináči.

Weinmannova monumentální práce znamenala průlom v oblasti botaniky, už v době jejího vzniku ale zaznívaly i vysloveně kritické hlasy. Někteří z autorů ilustrací bohužel neměli nejmenší ponětí o botanice a mnohdy se tak podoba skutečných rostlin od těch vyobrazených výrazně odlišuje.

34

Ručně kolorovaná mědirytina proskurníku lékařského (stromovitého), jinak zvaného slézová růže. Tato bylina byla už od starověku často používána na léčení nemocí horních cest dýchacích. I na tomto vyobrazení je patrné precizní zpracování celého herbáře, kterého bylo dosaženo kombinací různých technických postupů. Kromě mědirytu je v publikaci užito také leptu a mezzotinty k dosažení decentního tónování listů i okvětních plátků rostlin.

35

1743 Korunovace Marie Terezie Ramhofský z Ramhofenu, Jan Jindřich. Drey Beschreibungen, Erstens: Des Königlichen Einzugs, Welchen Ihro Königliche Majestät die Allerdurchläuchtigste und Grossmächtigste Fürstin Und Frau, Frau Maria Theresia, … In Dero Königliche drey Prager-Städte gehalten; Andertens: Der Erb-Huldigung, Welche Ihro Königlichen Majestät, als Königin zu Böheim die gesammte treu-gehorsamste Stände des Königreichs Böheim, Praelaten, Herren,… allerunterthänigst abgeleget; Drittens: Allerhöchst ernannt Ihro Königlichen Majestät Königlich-Böhmischen Crönung; …: Cum Gratia & Privilegio Regio. Prag: Gedruckt bey Carl Franz Rosenmüller, Ihrer Königl. Majestät Hof-Buchdruckern, [1743]. [1] tit. měd., [3] fol., [6] měd. tab., 21 s.; [1] fol., 12 s., [1] měd. tab. ; [1] fol., 70 s., [8] měd. tab.

Sign. III 33.917

Nástup Marie Terezie (1717–1780) na český trůn byl doprovázen několikaletým diplomatickým i vojenským zápasem o rakouské dědictví a o římskoněmecký císařský trůn. Mariina pražská korunovace dne 12. 5. 1743 byla proto uzavřením prvního kola zápasu o budoucnost středoevropského soustátí, jež zdědila po svém otci Karlu VI. (1685–1740).

Ten v roce 1713 vydal zásadní právní dokument – Pragmatickou sankci, jež zaručovala nástupnictví pro jeho potomky, a to i v ženské linii. Zbytek svého života věnoval Karel VI. snaze, aby tato sankce byla respektována i zbylými evropskými panovnickými rody. Po jeho smrti v roce 1740 se ve střední Evropě ale rozpoutal zápas, jehož hlavními hrdiny byli Marie Terezie, pruský král Fridrich II. (1712–1786) a bavorský král Karel VII. Albrecht (1697–1745). Ten byl v prosinci 1741 korunován v Praze českým králem, nicméně Marie Terezie diplomatickou a válečnou ofenzivou a v neposlední řadě i svým osobním šarmem a nasazením dokázala český trůn uhájit.

Jan Jindřich Ramhovský z Ramhofenu (ca 1700–1760) popsal ve svém díle Drey Beschreibungen průběh korunovační slavnosti Marie Terezie v Praze roku 1743. V publikaci vyjma popisného textu nalezneme kromě úvodního frontispisu celkem 15 velkých složených mědirytinových příloh, jež zobrazují slavnostní průvod městem včetně výjevů z interiérů Pražského hradu (např. Malostranské náměstí, Křížovnické náměstí se staroměstskou mosteckou věží, Staroměstské náměstí, Karlovo náměstí apod.) a na posledních šesti tabulích 83 mědirytinových erbů šlechticů a měst.

Mědirytina zobrazující holdování českých stavů ve Staré sněmovně na Pražském hradě. V legendě jsou uvedeny nejdůležitější úřady v rámci stavovské obce.

36

Mědirytina zobrazující vlastní korunovační akt Marie Terezie na českou královnu konající se v katedrále sv. Víta. Konsekrátorem byl olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna-Kastelkornu.

Mědirytina zobrazující korunovační průvod projíždějící a procházející Staroměstským náměstím kolem Týnského chrámu, Mariánského sloupu a Staroměstské radnice.

37

1752 Atlas slezských měst z 18. století Werner, Friedrich Bernard. Scenographia vrbium Silesiae – TAB I–XII. Nürnberg, Homaennischen Erben, 1737–1752. 12 tab.

Sign. III 640.179

Friedrich Bernard Werner (někdy též Wernber, ca 1688–1778) byl slezský inženýr, kreslíř a mědirytec. Jakožto vojenský inženýr cestoval po celé Evropě a navštívená místa zakresloval. V letech 1718–1728 pracoval ve službách hraběte Šporka v Kuksu. Později se usadil ve Vratislavi a pracoval pro vratislavského biskupa. Od roku 1718 spolupracoval s nakladatelským domem Hommanů z Augsburgu. Ten využíval jeho kresby jako předlohy pro mědiryty. V letech 1732 a 1736 cestoval přes Olomouc, při té příležitosti vznikl cyklus perokreseb města Olomouce, kláštera Hradiska a Svatého Kopečku. Kolem roku 1740 vyšlo v Augsburgu album 8 prospektů města Olomouce. Werner byl velice plodný a oblíbený, jeho veduty se vyznačují vysokou autentičností.

Všechny veduty zakresloval in situ a jeho pracovitost dokumentuje i to, že v letech 1744–1768 vytvořil ilustrovanou topografii Slezska s více než 1 200 perokresbami. Scenographia urbium Silesiae je soubor celkem 84 vedut slezských sídel zhotovených právě podle Wernerových předloh. Jsou zde také pohledy na města z české části Slezska – např. Jánský Vrch a Javorník, Zlaté Hory, Těšín, Opavu, Bruntál.

Tabule s vedutami sedmi měst a klášterů Slezska. Ve třech pásech jsou zde vyobrazeny: Minstrberk, Frankenštejn, klášter Kamenec, Krnov, klášter Henrykov, Stříbrná Hora, Rychleby.

38

Scenographia Silesiae obsahuje i města z české části Slezska. Zde veduta Zlatých Hor.

Detail z tabule č. V – veduta Těšína. Z 84 vedut slezských měst a klášterů obsahuje soubor celkem 9 sídel ležících v současné České republice.

39

1821 Kiningerův atlas obyvatel habsburské monarchie Kininger, Vincenz Georg. Costumes de la Monarchie Autrichienne [grafika]. Vienne: chez Tranquillo Mollo, [před 1821]. [1] tit. l., [98] listů.

Sign. III 209.957

Vzácný soubor kolorovaných litografií vycházejících v letech 1803–1821 představuje obyvatele habsburské monarchie v typických krojích, takže je dnes ceněno nejen z uměleckého, ale především z etnografického hlediska. Představuje totiž jedno z prvních rozsáhlých alb tzv. nové éry zvýšené pozornosti věnované lidovému oděvu. Za hlavního autora je označován rodák z Řezna, který však záhy přesídlil do hlavního města monarchie, Vincenz Georg Kininger (1767–1851), student a pozdější profesor na vídeňské Akademii, pokládaný za vyhlášeného rytce, portrétistu, litografa a kreslíře. Kiningerovo dílo, doplněné o německo-francouzské popisky, vydal známý vídeňský nakladatel Tranquillo Mollo, načež se rozrostlo až na 100 listů, takže zcela naplnilo ambice postihnout celý rozsáhlý prostor monarchie, přičemž si opakovaně všímá i židovského či cikánského etnika. Ve dvanácti případech samozřejmě postihl i obyvatele českých zemí (viz např. Hanačka, Kopaničář aj.).

Rusínský sedlák z rumunského Maramureše.

40

Mladá Cikánka s dítětem. Francouzský ekvivalent v popisce pro Cikánku – Bohémienne, který chápeme prvotně jako název Čech (Bohemie), přešel do francouzštiny jako výraz pro Cikány, neboť se ve Francii věřilo, že přišli právě z Čech. Stejně tak došlo k odvození slova bohém označujícího člověka s netradičním životním stylem.

Kopaničář oblečený v oděvu typickém pro horské pastevecké prostředí východní a jihovýchodní Moravy.

Postava Hanačky netradičně zasazená do horské krajiny.

Barevná litografie s postavami polských židovských obchodníků.

41

1835 Album vedut Adolfa Fridricha Kunikeho Kunike, Adolf Fridrich. Mahlerische Darstellung aller vorzüglicher Schlösser und Ruinen der österreichischen Monarchie. Wien: [bey Johann Schönberg], 1833–1835. [1] tit. fol., [70] lith. ff.

Sign. E II 170.701

Především ve 20. a 30. letech 19. století patřila k základním námětům grafiky veduta s důrazem na historickou dominantu (panská sídla, kláštery apod.). V ní se mnohdy spojoval módní romantický obsah s realistickým přepisem předlohy. V českém prostředí se k základním motivům krajinomalby i grafiky navíc řadila i tzv. idylická (pastýřská) krajina, přičemž velmi důležitou roli hrála i rostoucí vlna patriotismu. Právě tehdy vydává „otec“ rakouské litografie Adolf Fridrich Kunike (1777–1838) řadu alb, z nichž cyklus 198 litografií vydaných ve Vídni v letech 1833–1835 pod názvem Mahlerische Darstellung aller vorzüglicher Schloesser und Ruinen der oesterreichischen Monarchie je stěžejním dílem pro české země. Jeho jedinečnost podtrhuje společně s kvalitním provedení i kvantita. Album přechovávané ve Vědecké knihovně v Olomouci, které si nechala sestavit a následně svázat hrabata ze Žerotína, má několik specifických znaků, neboť obsahuje pouze litografie vztahující se k Moravě a Slezsku v počtu 70 nekolorovaných listů (řadu z nich neeviduje ani odborná literatura).

Kunike se po studiu na proslulé vídeňské Akademie der bildenden Künste seznamuje v roce 1816 s Aloisem Senefelderem, který ho zasvětil do tajů umění litografie, načež již o rok později obdržel vlastní licenci na zřízení kamenotiskárny, kterou záhy pozdvihl na nejúspěšnější litografický podnik ve Vídni.

Litografie úsovského zámku (Aussee) s typickými znaky Kunikeho dílny, kde se hojně uplatňuje idylická, pastýřská krajina s umně vypracovanou kompozicí s ústředním motivem (zámek, zřícenina, přírodní zajímavost) a vhodně zvolenou stafáží, přičemž kompozici téměř vždy výrazně doplňuje jakoby v ústraní umístěný listnatý strom.

42

Litografie Branné (dříve Kolštejn, něm. Goldenstein) z Kunikeho alba se sedící postavou kreslíře. Snad jde o „autoportrét“ malíře a litografa Jana Řehoře Gregera (1802–1835), jehož signování se na listu nachází.

Působil střídavě v Praze a ve Vídni, kde si ho patrně vyhlédl Kunike ke spolupráci, načež mu svěřil zpodobnění nejméně 47 lokalit z Čech, Moravy i Slezska.

Cenná Kunikeho litografie zachycující nejranější podobu nejstaršího vodoléčebného ústavu na světě v Gräfenberku čili dnešních Lázní Jeseník, založených Vincenzem Priessnitzem.

43

1845 Železniční spojení Praha–Olomouc Förster, Christian Friedrich Ludwig. Beschreibende und malerische Darstellung der K. K. österreichischen Staatseisenbahn von Olmütz bis Prag. Wien: Verlag von L. Försters artist. Anstalt, 1845. [1] mapa, 24, [4] s., [19] tab., [2] s., [10] tab., [1] mapa.

Sign. II 58.615

Publikace architekta Christiana Friedricha Ludwiga Förstera (1797–1863) nastiňuje vývoj výstavby železniční trati Olomouc–Praha v letech 1841–1845. Železnice byla revolučním aktem majícím svůj dopad ve všech společenských oblastech. Měnila tvář krajiny, měnila způsob života, způsob cestování, měnila obzory lidí, akcelerovala průmyslový rozvoj, kvantifikovala pohyb pracovní síly, stála na počátku masového cestování a v neposlední řadě hluboce ovlivnila moderní vojenství. Försterova práce popisuje trasování přes stavbu železničních náspů, mostů, tunelů a nádraží. Tento pamětní spis ke zprovoznění prvé pražské parní železnice (roku 1845) obsahuje 40 dobových litografií moravských a českých míst na trati Olomouc–Praha (např. Štěpánov, Mohelnice, Zábřeh, Česká Třebová, Choceň, Český Brod apod.), v nichž byla zřízena nádraží, 2 horopisné mapy průběhu dráhy a 5 tabulí s litografiemi drážních staveb (náspů, tunelů, mostů, propustků) a plánků kolejišť v pěti městech včetně kolejiště pražského (nyní Masarykova) nádraží. Na rubu desek knihy jsou dobové plány Olomouce (na přední desce) a Prahy (na zadní desce).

Dráha Praha–Olomouc, jež byla součástí Severní státní dráhy, byla první státem vlastněnou železniční tratí v Čechách a na Moravě. Umožnila rychlejší, levnější a masovější spojení mezi Čechami a Moravou (a též saskými Drážďany) a přispěla mimo jiné k pronikání českých národních a politických myšlenek na slovanskou Moravu.

Titulní list.

Dvě litografie zobrazující Olomouc a Klášterní Hradisko. Olomouc byla v roce 1845 ještě pevnostním městem, jeden z opěrných bodů při obraně před pruským vpádem. Toto své opodstatnění ztratila až v roce 1866. Na litografii vidíme typické městské dominanty od věže kostela sv. Mořice, přes radniční věž, kostel Panny Marie Sněžné až po Michalské návrší. Druhá litografie znázorňuje premonstrátský klášter na Hradisku, jenž byl v roce 1784 během josefinských reforem zrušen. Od roku 1802 sloužil areál jako vojenská nemocnice.

44

Dvě litografie zobrazující nádraží ve Štěpánově (v pozadí město Šternberk) a v Litovli (v pozadí město Litovel). Jde o železniční stanici Červenka, jež v roce 1845 nesla název Littau – Litovel.

Dvě litografie zobrazující železniční tunel u Třebovic v Čechách a Českou Třebovou, jež je dodnes železničním uzlem na trase Praha–Olomouc.

Třebovický tunel leží pod Třebovickým sedlem, náležel společně s Choceňským a Krasíkovským tunelem k nejstarším v českých zemích a ve střední Evropě vůbec. Postaven byl v letech 1842–1845, definitivně potom zrušen v roce 2005.

Dvě litografie zobrazující místa, jimiž vedla dráha směrem na Prahu. V roce 1845 nebyla ještě železniční zastávka ve Vysočanech, ani v Libni. Na území dnešní Prahy byly v roce 1845 jen dvě stanice. Jednalo se o Běchovice a dnešní Masarykovo nádraží. Úsek železniční dráhy mezi těmito stanicemi byl dvoukolejný, zatímco zbytek trati Olomouc–Praha byl jen jednokolejný.

45

1860 „Vlastenecké“ album Eduarda Hölzela Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. [1. Section]; [2. Section]. Olmütz: Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, [1857–1860]. [6], 72, [2] s., [31] obr. tab.; [2], 30 s., [11] obr. tab.

Sign. E II 52.094/ 1, 2

Významný olomoucko-vídeňský nakladatel a knihkupec Eduard Josef Hölzel (1817–1885) dobře odhadl vrcholící proud zájmu o minulost snoubící se s módním patriotismem a rozhodl se představit korunní země Moravu a Slezsko jako důležitou součást habsburské monarchie. Následoval tak řadu dalších vydavatelů a umělců participujících na této módní vlně. Zamýšlel však realizovat mnohem výpravnější projekt, jehož základ tvoří v případě Moravy a Slezska (neboť takřka souběžně pracuje i na albu pro Čechy) 42 litografií. Album s doprovodnými texty postupně vycházelo v letech 1856–1860. Kromě textových pasáží různých autorů tvoří stěžejní část souboru právě litografie berlínského rodáka Augusta Hauna (1815–1894) a Františka Kalivody (1824–1858), pocházejícího z Loučky u Valašského Meziříčí. Zejména s ohledem na finančně a technicky velmi náročné provedení tisku litografií se musel poohlédnout po partnerovi v zahraničí. Oporu našel v Berlíně, kde pro něj pracoval přítel W. Korn a litografický ústav W. Loeillota. Marketingová zdatnost Hölzela se projevila nejen v šíři nabídky ve smyslu kvality, ale i v tom, že jak obrazovou, tak textovou část bylo možné zakoupit odděleně. Každý zájemce si tudíž mohl nastavit vlastní kritéria výběru a sestavit si album takříkajíc na míru.

Vzácný exemplář tohoto alba sestaveného pro hrabata ze Žerotína, které přechovává Vědecká knihovna v Olomouci, představuje vůbec nejskvostnější možnou verzi nabízenou Hölzelem.

Album měla obohatit i „skvostná a ve velkolepých barvách vyvedená tabule“ – tzv. Trachten-Tableau alias Aus dem Volksleben in Mähren und Schlesien zachycující několik scén ze života krojovaného moravsko-slezského lidu. Technicky náročný tisk tabule, objevující se v několika provedeních a tištěné i samostatně, zajistila berlínská firma Storch und Kramer, přičemž autorem výjevů (viz Slezáci, Hanáci na pouti, Od Luhačovic a Lukova, Zábečáci, Hostýn, Jizba, Slováci a lid od Brna, Svatební veselí na Hané a Valaši) byl František Kalivoda.

46

Mezi místa zasluhující si pozornost zařadil Hölzel i hrad Sovinec (Die Eulenburg) z doby, kdy v něm sídlil chlapecký seminář Řádu německých rytířů.

Autorem romanticky pojatého výjevu je berlínský rodák August Haun.

Zařazení do Hölzelova alba se dočkal i hrad Bouzov (Burg Busau) jehož barevná litografie opět od Augusta Hauna zachycuje podobu sídla Řádu německých rytířů ještě před rozsáhlou přestavbou, probíhající z popudu velmistra řádu Evžena Habsburského v letech 1895–1910. Pozorný divák může zaregistrovat, že v Haunově práci ještě zcela chybí dnes dominantní hradní věž.

47

1861 První školní atlas v habsburské monarchii Kocen, Blaž. Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, Real- Und Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie [kartografický dokument]. [1. vydání]. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel‘s Verlag, [1861]. [3] ff., [28] tab.

Sign. II 19.350

Blaž Kocen (1821–1871) byl rakouský kartograf slovinského původu. Člověk, pro něhož rakouská vlast v širším slova smyslu a neetnické rakušanství znamenalo ještě skutečný domov. Bonitz-Exnerova středoškolská reforma z roku 1854 znamenala postupné rozšiřování sítě středních škol jak v početním, tak i obsahovém smyslu. Všechny typy středních škol ale spojovala jedna věc. Jejich osnovy obsahovaly předmět, jenž spojoval zeměpisnou i dějepisnou látku. Kocenův školní atlas se potom na dlouhá desetiletí stal základní vizuální pomůckou pro středoškolské studenty v Předlitavsku.

Blaž Kocen působil v 50.–60. letech 19. století jako učitel na gymnáziu v Olomouci. Zde se seznámil s místním nakladatelem Eduardem Hölzelem. Kocen vytvořil a Hölzel finančně a nakladatelsky zaštítil vydávání atlasu, který se stal fenoménem a je s dobovými modifikacemi vydáván až do dnešních dnů. Dílo umístěné ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci je pravděpodobně prvním vydáním Kocenova atlasu. Obsahuje 27 barevných map různých rozměrů. Kromě Antarktidy jsou znázorněny všechny kontinenty, obzvláštní pozornost je věnována střední Evropě. V roce 2011 se slavilo 150 let od prvního vydání tohoto proslulého školního atlasu, jenž si zachoval svou popularitu a didaktický význam především v Rakousku.

Kolorovaná mapa zobrazující ještě jednotné císařství Rakouské. První polovina 60. let byla ve znamení zápasu o budoucí vnitřní uspořádání říše.

Federalizace, centralizace nebo dualizace byly tři stejně pravděpodobné scénáře. Kocenova mapa ukazuje variabilitu říše, pestrost jejích historických zemí (země Koruny české, Uherské království) i relativně nových správních celků (Bukovina) apod.

48

Kolorovaná mapa znázorňuje severní a střední Ameriku. Mexiko se zanedlouho stalo interesantním místem pro obyvatele monarchie a císaře Františka Josefa osobně.

Jeho talentovaný bratr Maxmilián (1832–1867) byl v roce 1864 korunován mexickým císařem, nicméně v zemi probíhala občanská válka, jejíž obětí se stal i bratr rakouského panovníka, jenž byl roku 1867 v Cerro de las Campanas na příkaz mexického prezidenta Benita Juáreze popraven.

Mapa zobrazující země Koruny české a Horní a Dolní Rakousy. Morava a Slezsko jsou v převážné většině vyšrafovány tuhou. Lze se domnívat, že dané šrafování nemá žádnou logiku, nejde ani o etnografické členění, ani krajské členění, ani zemské členění. Vzhledem k tomu, že Kocenův atlas se do Univerzitní knihovny dostal v rámci práva povinného výtisku, nelze vyloučit knihovníkův či čtenářův drzý a nevhodný zásah.

49

1898 Předlitavsko v obrazech Laurenčič, Julius, ed. Österreich in Wort und Bild: Vaterländisches Jubiläums-Prachtwerk: Eine Sammlung von Prachtvollen photographischen Reproduktionen der hervorragendsten Städtebilder, Bauten und malerischen Landschaften Österreichs.

Wien: G. Szelinski, [1898?]. 578 s., 48 s.

Sign. E II 220.276

Julius Laurenčič se v období fin d’siecle podílel na sestavování rozsáhlých fotografických alb habsburské monarchie.

Práce Österreich in Wort und Bild patřila k jubilejním dílům vydávaným k oslavě 50. výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Fotografické album znázornilo dynamickou proměnu všech předlitavských zemí. Vedle měst, přírodních a uměleckých památek, pamětihodných bodů Vídně, Štýrska, Kraňska, Korutanska, Tyrol, Horních a Dolních Rakous, Tridentska, Dalmácie, Bukoviny, Haliče a dalších historických celků západní části monarchie Laurenčič nevynechal ani pamětihodnosti a přírodní scenérie českých zemí. Na Moravě nemohl opomenout hlavní zemské město Brno, centrum západní Moravy Jihlavu, moravské Sudety (Šternberk, Šumperk, Velké Losiny apod.), Podyjí, Kroměříž, zámek Lednice, národopisně zajímavé Uherskohradišťsko, Moravské Švýcarsko apod. Pozornost věnoval i Olomouci. Ta byla pro Laurenčiče městem lahodícím oku svým krásným panoramatem s mnoha věžemi a městskými budovami. Laurenčič čtenářům připomněl dva základní faktory, jež město po staletí formovaly, tedy „Militär und Geistlichkeit“. Modernizace ale pronikala do všech míst a měst v říši. Odstranění hradeb uvolnilo Olomouci ruce a ta nyní: „… rychle a s jistotou splátkového kalendáře doháněla zmeškaný čas.“ Morava byla v Laurenčičových očích pestrou mozaikou historických památek i moderních průmyslových trendů, přírodních krás i rozvíjejících se měst, byla zemí dvou národů, zemí pestrou i národopisně, zemí, v níž se mísily a vedle sebe stály zcela moderní tendence i konzervativní jistoty.

V Karlových Varech (Karlsbad) se léčila řada osobností evropského významu od Johanna Wolfganga Goetha až po Karla Marxe. Tvář města na přelomu 19. a 20. století ovlivnily nejvíce stavební projekty firmy Fellner a Helmer. Dle jejich architektonických návrhů bylo ve Varech postaveno asi 20 budov, z nichž některé (Grandhotel Pupp, divadlo, Císařské lázně nebo Sadová kolonáda) dávají městu do dnešních dnů typický vzhled.

50

Královské hlavní město Olomouc (Olmütz) bylo na přelomu století místem, jež si uchovávalo tvář starobylé metropole, tvář města duchovního, uměleckého, univerzitního a vojenského. Na Wasservogelově fotografii vidíme městské dominanty v podobě kostela sv. Mořice, orloje a celkový pohled na město s radniční věží, Michalským návrším a věžemi kostelů.

Severní Morava a západní část rakouského Slezska byly dominantně osídleny německým obyvatelstvem.

Na přelomu století se tu pozvolna rozvíjela turistika, k níž byly Jeseníky jako stvořené. Na fotografii můžeme vidět turisticky vyhledávaná místa např. městečko Goldenstein (Kolštejn, dnes Branná), zámek ve Velkých Losinách či Petrovy kameny spojené se známými čarodějnickými procesy ze 17. století.

Zámek Lednice (Eisgrub) je do dnešních dnů turistickým lákadlem a památkou prvotřídního významu.

Lichtenštejnské honosné sídlo získalo svůj vzhled v polovině 19. století, při přestavbě v letech 1846–1858. Ta byla vedena v duchu tehdy moderní anglické (tzv. windsdorské) gotiky.

Na fotografii vidíme nejen lednický zámek, ale i minaret umístěný uprostřed lednického parku. Na druhém výřezu je potom umístěn lichtenštejnský zámek v Břeclavi.

51

1901 Vrchol secesní knižní tvorby Flers, Robert de. Ilséa, Princezna Tripolisská. Praha: B. Kočí, 1901. [8], 128, [8] s.

Sign. B II 309.126

Ilséa, Princezna Tripolisská, od francouzského dramatika a libretisty Roberta de Flers vyšla poprvé v Paříži v roce 1899 v nákladu 252 výtisků. Dodnes bývá označována za nejvýznamnější knižní dílo art nouveau. V češtině ji vydal Bedřich Kočí v roce 1901. Toto bibliofilské vydání s litografiemi Alfonse Muchy bylo vydáno v nákladu pouhých 200 výtisků na velínovém papíře. Kunsthistorik Jiří Kotalík o knize napsal: „Na 134 stranách litografovaných ilustrací, rámců a vignet Alfons Mucha rozvinul své umění v neobvyklé rovnováze symbolického záměru a dekorativního řešení. Motivy přírodní inspirace a exotického prostředí jsou zde proměňovány v skladebný řád tvarového a barevného rytmu…“ Alfons Mucha (1860–1939), světově známý malíř, grafik a návrhář patřil mezi přední představitele dekorativního secesního stylu. Proslavily jej zejména divadelní plakáty pro francouzskou herečku Sarah Bernhardtovou, při jejichž vzniku Mucha využil novou technologii litografického tisku, čili techniku užitou i ve výše uvedeném díle. Propojil typografii s kresebnými liniemi a vytvořil tak ucelené a působivé vizuální dílo. Neméně slavný je taktéž jeho cyklus monumentálních pláten – Slovanská epopej, který však nikdy nedokončil, ale který považoval za své životní dílo.

Litografický titulní list Ilséy, princezny Tripolisské. Knihu napsal Robert de Flers podle velice úspěšné divadelní hry Edmonda Rostanda, pro kterou Alfons Mucha navrhl divadelní kostýmy.

52

Předlohou pro ilustrace se staly obtahy litografií, které Mucha vybarvil vodovými barvami. Poprvé kniha vyšla v Paříži v nákladu 252 výtisků a ihned se jí dostalo nadšených reakcí široké odborné i laické veřejnosti.

V roce 1901 byla Ilséa vydána také v Praze a dodnes je považována za mistrovské dílo secesního umění. Litografické desky pro ilustrace byly zničeny brzy po vytištění knihy.

Na 134 barevných litografiích pro tuto knihu pracoval Mucha pouhé tři měsíce. Kromě litografických ilustrací se v knize jako hlavní dekor nachází množství ozdobných litografických vinět a rámců, 10 ozdobných majuskulí a květinové ornamenty.

53

1907 Tucet pověstí o českých hradech Wenig, Adolf. Pověsti o hradech. Praha: Komenium, 1907. 78, 1 s.

Sign. 603.134

Kniha Adolfa Weniga představuje spojení oblíbeného žánru pověstí a kvalitní knižní grafiky z dílny Jaroslava Bendy. Adolf Wenig byl český spisovatel, pedagog, libretista a překladatel, kterého si většina dnešních čtenářů může spojit s autorstvím libreta Dvořákovy opery Čert a Káča, zpracováním oblíbeného kocourkovského tématu a především s autorstvím řady povídek, pověstí, pohádek a báchorek. Jaroslav Benda patří k výrazné generaci meziválečných knižních grafiků. Společně s V. H. Brunnerem a F. Kyselou položili základy moderní knižní grafiky u nás. Drobná osmdesátistránková kniha nabízí 12 pověstí z českých hradů, mezi jinými Karlštejna, Přimdy, Chebu, Kokořína, Libštějna či Choustníku. Na malém prostoru jsou naplno využity možnosti grafika, najdeme zde kreslený titul, orámování stran, iniciály, viněty, koncové linky. Pověsti jsou doprovázeny celkem 7 celostránkovými ilustracemi provedenými perokresbou, kdy hlavní důraz je kladen na linie a kontrastní černé a bílé plochy. Každá pověst začíná negativní iniciálou zasahující do pěti řádků a je ukončena jednoduchou vinětou.

Titulní list knihy Pověsti o hradech Adolfa Weniga s výzdobou Jaroslava Bendy.

54

Celostránková ilustrace s vyobrazením hradu Karlštejna, doprovázející pověst s názvem Svatba na Karlštejně. Autor Jaroslav Benda patřil k meziválečné generaci grafiků, kteří položili základy moderní knižní grafiky u nás.

Začátek pověsti O hradě v Chebu s negativní iniciálou S zasahující do pěti řádků. Zdobné orámování textu doprovází každou stránku knihy.

Celostránková ilustrace s vyobrazením hradu v Chebu. Ilustrace v knize jsou provedeny technikou perokresby.

55

1909 Kniha silných Marten, Miloš. Kniha silných: umělci a básníci: essaie. [2. vyd.]. V Praze: U Kamily Neumannové, 1909 [i.e. 1910]. 152 s. Čeští autoři; sv. 11.

Sign. 145.176

Miloš Marten, vlastním jménem Miloš Šebesta, byl výraznou osobností kultury počátku 20. století. Vystudovaný právník se od gymnaziálních studií věnoval literatuře a umění a prosadil se jako spisovatel, esejista, literární a výtvarný kritik a také překladatel z angličtiny a francouzštiny. Od svých 17 let přispíval esejemi a kritikami do časopisu Moderní revue, který soustřeďoval básníky symbolistní a dekadentní orientace. Postupem doby se stal vůdčí kritickou osobností tohoto periodika. Legendární a dnes již jen zřídka se na aukcích vyskytující Kniha silných: umělci a básníci: essaie je souborem textů, ve kterých Marten na vybraných osobnostech francouzského umění sledoval působivost umění ve spojení s tradicí a s nadosobním řádem. Martenovu kulturní orientaci výrazně ovlivnila malířka Zdenka Braunerová, známá svou prací v oblasti knižní grafiky. Výtvarné zpracování Knihy silných z roku 1909 a 1910 má na svědomí právě Braunerová, jejíž prací je také titulní list a viněty. Dalším autorem výzdoby je Émile Bernard, francouzský malíř, představitel neoimpresionismu a souputník Gauguina a van Gogha. Pro Martena, se kterým se seznámil v roce 1907, vytvořil dva dřevoryty do Knihy silných. Titulní dřevoryt Machina vincta stultitiae fortem lucis exoptat ars vindicem ve vydání z roku 1910 zachycuje nahou sedící ženu se zavázanýma očima připoutanou na pranýři. Žena ztělesňuje Umění vězněné Ignorancí a čekající na rytíře, který ho zachrání.

Přebal knihy esejů Miloše Martena. Vystudovaný právník věnující se od mládí literatuře a umění proslul jako vůdčí kritická osobnost časopisu Moderní revue.

56

Umění vězněné Ignorancí a čekající na rytíře, který ho zachrání. Titulní dřevoryt francouzského neoimpresionisty Émila Bernarda.

Titulní list sbírky esejů Miloše Martena, který navrhla malířka Zdenka Braunerová.

Koncová viněta s motivem jednorožců z dílny Zdenky Braunerové. Braunerová proslula jako malířka věnující se knižní grafice – navrhovala titulní listy, viněty, iniciály a další drobnou knižní grafiku.

57

1921 Výroční publikace k vynálezu kamenotisku Pamětní spis k uctění památky stopadesátého výročí narozenin Aloise Senefeldra vynálezce litografie. Praha: Pražská odborová sdružení litografická, 1921. 69, [2] s.

Sign. III 301.936

Alois Senefelder byl německy mluvící pražský rodák. Působil jako herec, dramatik a právník. Ve snaze rychle a levně vytisknout divadelní texty a plakáty experimentoval s technikami tisku. V roce 1796 vynalezl litografii neboli kamenotisk. Tato po knihtisku další tisková technika se brzy rozšířila a uplatňovala se především ve druhé polovině 19. století. Litografie se ukázala být vhodnou technikou především pro tisk obrazových předloh, reprodukcí kreseb apod., zpravidla ilustrace provedené litografií doprovázely klasický knihtisk. Mezi umělci si ji například oblíbili Goya, Eugen Delacroix, Henri Toulouse-Lautrec. Přes nástup nových technologií se kamenotisk používá jako umělecká tisková technika dodnes, případně se s jeho pomocí vyrábějí originální pozvánky, navštívenky nebo novoročenky. Jeho princip využívá nejrozšířenější technika 20. století – ofset.

Titulní list pamětního spisu vydaného u příležitosti 150 let narození Aloise Senefeldra, vynálezce litografie.

Kamenotisk, jak zní český název litografie, ovládl tisk obrazových předloh v 19. a v první polovině 20. století.

58

Alois Senefeldr byl herec, dramatik a právník. Při experimentech s technikami, kdy hledal způsob jak rychle a levně vytisknout plakáty a divadelní texty, vynalezl v roce 1796 litografii.

Litografie se brzy ukázala jako ideální technika na tisk plakátů, reprodukcí kreseb a dalších grafických předloh. Reklamní letáky a plakáty od poloviny 19. století si v dalším století jen málokdo dokáže představit bez použití této techniky.

Rovněž klasický knihtisk začal záhy využívat litografii jako techniku ilustrací. Knižní produkci druhé poloviny 19. a velké části 20. století často doprovází ilustrace provedené technikou litografie.

59

1924 Erotika a pornografie jako umění Obrátil, Karel Jaroslav, ed. Erotické ex libris: s úvodem o erotické literatuře. Ve Vyškově: K. J. Obrátil, 1924. 93 - [II] s.

Sign. II 72.858

Karel Jaroslav Obrátil (1866–1945) se narodil v Hukvaldech na východní Moravě. Od svého otce podědil Obrátil lásku ke knihám. A to ne ledajakým. Obrátil tíhnul ke knihám, jež byly zakázány či porušovaly dobová tabu.

Vždy ho přitahovala prohibita, přičemž jej stále více zajímaly erotické a pornografické tisky. Postupem času nashromáždil jednu z nejunikátnějších evropských sbírek pornografických bibliofilií, kreseb a grafiky, kterou ovšem v roce 1941 zabavilo Gestapo. Právě tato událost Obrátila hluboce zasáhla a vedla k jeho smrti. Jak píše Jan Hýsek v doslovu k Velkému slovníku sprostých slov: „Kudy chodil, tudy nadával na Hitlera a fašisty, vydával novoročenky a ex libris s výrazně protinacistickým obsahem, a každému, kdo ho znal, bylo takřka nepochopitelné, jak to, že je ještě vůbec na živu, neřkuli na svobodě. Už se zdálo, že se mu jakýmsi zázrakem podaří okupaci přežít, ale 6. března 1945 gestapu přece jen došla trpělivost a odvezlo ho do neblaze proslulé Pečkárny. Dne 5. dubna pak Obrátil zubožený výslechy a mučením umírá na zápal plic ve vězeňské nemocnici na Pankráci.“ Ve sbírkách Vědecké knihovny v Olomouci se nachází jeho první významný pornografický tisk Erotické ex libris, který vydal ještě během svého pobytu na Moravě. Tato ojedinělá bibliofilie je dnes takřka nedostupná, neboť v roce 1924 vyšla pouze ve 150 kusech. Tento sběratelský kousek skýtá již 90 let umělecký požitek všem, jež, jak s oblibou provokoval Obrátil, nejsou spoluobčany vrabčích mozečků, filistry a puritány.

Romantizující titulní list Obrátilovy práce o erotických ex libris. Čtenář je lákán k listování knihou něžným zátiším s fontánou, květinami a baldachýnem.

60

Vlastní ex libris Karla Jaroslava Obrátila, jež pro něj v roce 1910 vytvořil malíř Karel Šimůnek (1869–1942). Šimůnek byl žákem prof. Brožíka a ve známost vešel jako plakátista a scenérista Národního divadla.

Ex libris zobrazuje dvě celoživotní Obrátilovy vášně – ženy a knihy.

Erotické ex libris patřící Marku Fernandovi Severinovi (1906–1987). Jeho tvůrcem byl drážďanský ilustrátor Martin E. Philipp, jehož Obrátil řadil mezi umělce patřící: „…do copového stylu Ludvíka XVI.“ Sám Severin byl belgický umělec žijící po většinu života v Anglii. Byl mistrem grafických technik dřevorytu, leptu, gravírování apod. Věnoval se knižním ilustracím, tvorbě plakátů, grafikám. Specializoval se na drobné kresby, miniaturní práce, především poštovní známky a erotické ex libris, v nichž dosáhl mistrovství a velké obliby mezi sběrateli.

Ex libris náležící Franzi Krönerovi. Jeho tvůrcem byl mnichovský umělec Hans Zarth, o němž Obrátil soudil, že jeho ex libris svědčí o: „… neobyčejně vyvinutém talentu uměleckém a o snaze vyjádřiti erotický účel ex libris co nejvýrazněji a s uměleckým espritem.“ Zarthovy drobnokresby jsou ukázkou jemné a estetické práce, jež zanechává v pozorovateli mohutný dojem.

61

1942 Zeyer a Preisler – spojení písma a obrazu Zeyer, Julius – Preisler, Jan. Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče. Praha: Česká grafická Unie, 1942. 45 s.

Sign. II 204.869

Spisovatel Zeyer, ilustrátor Preisler, oba původci díla patří mezi výrazné postavy české kultury. Ojedinělý zjev Julia Zeyera odráží i jeho dílo, ostatně Zeyer stál v rámci české literatury vždy mimo hlavní literární proudy a je obtížně zařaditelný do nějakého směru. Malíř a grafik Jan Preisler byl vrcholným představitelem symbolismu u nás a také spolutvůrcem české secese. Vydání Zeyerovy básně z roku 1942 se odkazuje na její hodnoty estetické i obecně lidské. Ilustrace k básni Julia Zeyera tvoří vůbec nejrozsáhlejší cyklus ilustrací, které se v Preislerově díle objevují. Celkem 22 ilustrací bylo otištěno ve dvou číslech časopisu Volné směry v roce 1899, kde vyšla na pokračování Zeyerova báseň o příběhu tragické lásky a osamění, Píseň o hoři dobrého juna Romana Vasiliče – ohlas velkoruský. Přestože Zeyer cituje z ruských bylin a pokouší se vytvořit dojem staroruského pozadí, vystihuje také citlivě podstatný problém symbolismu, nyní označovaný jako narcismus. Báseň působila ve své době velmi moderně a podle Zdenky Braunerové, která měla mimo jiné i zásluhu na publikování tohoto díla, působí ilustrace vedle Zeyerova textu více jako jasně srozumitelná paralelní obrazová báseň, než jako pouhá ilustrace podřízená danému textu. V Preislerových kresbách se sice objevují stylizované rostliny, lineární ornamenty a secesní orámování, nic z toho však nepřehlušuje samotnou kresbu, jednoduchou a zároveň jemnou.

Obálka vydání Zeyerovy básně s kresbami Jana Preislera. Unikátní spojení veršů a ilustrací 43 let od prvního vydání nijak nezestárlo.

62

Titulní list Písně o hoři dobrého juna Romana Vasiliče se secesně laděným orámováním.

Jedna z 22 ilustrací, kterými Jan Preisler doprovodil báseň Julia Zeyera.

Zdenka Braunerová, která oba umělce seznámila a přičinila se o publikování díla v této podobě, považovala Preislerovy kresby spíše za paralelní obrazovou báseň, než za prostou ilustraci.

63

Půvab vzácných tisků Knihy šesti století ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci Texty: Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Editoři: Miloš Korhoň, Tereza Vintrová Grafická úprava: Miloš Korhoň Předtisková příprava: Martin Navrátil Tisk: BooksPrint s. r. o.

Vydala Vědecká knihovna v Olomouci, Bezručova 3, 779 11 1. vydání Olomouc 2014 ISBN 978-80-7053-304-8 © Vědecká knihovna v Olomouci, 2014