THE
N A P EETRÍ P OW
NAO M I A L D E R M A N OV Á argo
napeti_05.indd 3
24.08.2018 16:48:25
Přeložila Barbora Punge Puchalská
Edici Fantastika řídí Martin Šust Argo ©, 2018 Copyright © Naomi Alderman, 2016 All rights reserved. The moral right of the author has been asserted. Translation © Barbora Punge Puchalská, 2018 Cover art © Penguin Random House UK, 2018 Illustrations © Marsh Davies, 2018 ISBN 978-80-257-2584-9
napeti_05.indd 4
24.08.2018 16:48:25
Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události jsou buď dílem autorčiny fantazie, nebo jsou použity smyšleně, a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či mrtvými, nebo skutečnými událostmi či místy je zcela náhodná.
napeti_05.indd 5
24.08.2018 16:48:25
Pro Margaret a Graema, kteří mi ukázali zázraky
napeti_05.indd 6
24.08.2018 16:48:25
Přišli k Samuelovi a řekli mu: Dej nám krále, aby nás soudil. A Samuel pravil: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem. Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty a další, aby pro něho obstarávali orbu a sklizeň, a další, aby pro něho zhotovovali válečnou výzbroj a výstroj jeho vozů. Také dcery vám vezme za mas tičkářky, kuchařky a pekařky. Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům. Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům. Vezme vám otroky a otrokyně a nejlepší jinochy i osly, aby pro něho pracovali. Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky. A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili, ale Hospodin vám onoho dne neodpoví.“ Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásil: „Nikoli. Ať je nad námi král! I my chceme být jako všechny ostatní národy. Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“ Samuel všechna slova lidu vyslechl a přednesl je Hospodinu. Hospodin Sa muelovi pravil: „Uposlechni je a ustanov jim krále.“ 1. Samuelova 8
napeti_05.indd 7
24.08.2018 16:48:25
napeti_05.indd 8
24.08.2018 16:48:25
Mužská spisovatelská asociace náměstí New Bevand 27. října Vážená Naomi, tak jsem tu zatracenou knihu dopsal. Posílám vám ji se všemi úryvky a kresbami v naději, že mi poskytnete nějakou radu nebo se aspoň konečně dočkám nějaké odezvy, jako když upustíte kamínek do studny. Ze všeho nejdřív se jistě budete ptát, co jsem to vlastně napsal. Sliboval jsem přece, že nepůjde o žádný „další suchý dějepisný svazek“. Po dopsání čtvrté knihy jsem si však uvědomil, že se obyčejný čtenář nebude prokousávat nekonečným množstvím důkazů, že technikálie datových nálezů a srovnání vrstev jsou stejně každému ukradené. Už jsem zažil, že posluchačům zeskelnatěl pohled, když jsem se jim snažil vysvětlit podstatu svého výzkumu. Takže jsem vytvořil něco jako hybrid, který, aspoň doufám, víc osloví obyčejného čtenáře. Není to ani historické dílo, ani klasický román, ale spíš něco na způsob „románové adaptace“ čehosi, co aspoň archeologové považují za nejhodnověrnější verzi. Zahrnul jsem do textu několik ilustrací archeologických nálezů, které jsou podle mého názoru výmluvné, ale čtenáři je mohou přeskočit, což mnozí jistě udělají. Mám na vás několik otázek. Je to velmi šokující? Je příliš těžké smířit se s tím, že se něco takového vůbec mohlo stát bez ohledu na to, o jak dávnou historii jde? Mohl bych to celé nějak víc zvěrohodnit? Víte, co se říká o „pravdě“ a „zdání pravdy“ – že jsou to protiklady. Zařadil jsem i několik nesmírně znepokojujících pasáží o Matce Evě…, ale všichni dobře víme, jak to chodí! Určitě to nikoho příliš nerozruší… –9–
napeti_05.indd 9
24.08.2018 16:48:25
beztak dnes všichni tvrdí, že jsou ateisté. A všechny takzvané „zázraky“ se přece dají vysvětlit. No nic, radši už sklapnu. Nechci vás ovlivňovat, prostě si to přečtěte a napište mi, co na to říkáte. Doufám, že se vám daří při psaní vlastní knihy. Už se nemůžu dočkat, až bude hotová a budu si ji moct přečíst. Mockrát děkuji, že se na to podíváte. Jsem vám strašně vděčný, že si najdete čas. Srdečně Neil
Nonesuch House Lakevik Nejmilejší Neile, páni! To si snad ani nezasloužím! Listuju stránkami a nemůžu se dočkat, až se pustím do čtení. Vidím, že jste, vy provokatére, připsal i pár scén s muži-vojáky, muži-policisty a „chlapeckými zločineckými gangy“, přesně jak jste říkal! Nemusím vám vykládat, jak moc si v těchhle věcech libuju. Určitě si na to pamatujete. Nemůžu se dočkat, až si to přečtu. Velmi mě zajímá, jak jste naložil s premisou. Upřímně řečeno bude to vítaná změna proti mojí vlastní knize. Selim prohlásil, že jestli moje nová kniha nebude mistrovské dílo, pustí mě k vodě a najde si jinou ženu, která umí psát. Mám pocit, že ani netuší, jak se mě tyhle nevinné poznámky dotýkají. No nic. Moc se na tu vaši knihu těším! Myslím, že by se mi ten váš „svět řízený muži“, o němž píšete, docela zamlouval. Určitě by byl laskavější, humánnější a víc – mohu to vůbec vyslovit? – sexy než ten, v němž žijeme. Brzy se ozvu, můj milý. Naomi
– 10 –
napeti_05.indd 10
24.08.2018 16:48:25
Napětí Historick ý román N E I L A DA M A R M O N
napeti_05.indd 11
24.08.2018 16:48:25
napeti_05.indd 12
24.08.2018 16:48:25
Moc má vždycky stejný tvar, a to tvar stromu. Hlavní kmen se od kořene ke špičce rozvětvuje a košatí do stále se tenčících a zvídavějších úponků. Moc svým tvarem připomíná obrys živého tvora, který se rozpíná a vyhání jemné výhonky stále dál a dál. Je to tvar řek, které tečou do oceánu – z tenkých pramínků se stávají potůčky, z potůčků říčky, z říček dravé řeky, jejichž mocný proud nabírá na síle a valí se stále mohutněji vpřed, než se vrhne napospas obří mořské síle. Je to tvar blesku, který udeří z nebe do země. Klikatá trhlina na obloze se promění ve vzor na kůži nebo v zemi. Tytéž osobité vzory vznikají, když elektrický proud zasáhne kus akrylu. Vysíláme elektrický proud do série systémových obvodů a rozvodů, ale elektřina touží po tvaru živého tvora, kapradiny či holé větve. Udeří v jádru a odtud se dere ven. Ten samý tvar bují i v nás samotných, naše vnitřní stromy sple tené z nervů a cév. Ústřední kmen, z něhož se oddělují další a další kanály. Signály se přenáší z konečků prstů do míchy a dál do mozku. Máme v sobě elektřinu. Její síla prochází naším tělem stejně jako v přírodě. Děti moje, neděje se tu nic, co by nebylo v souladu s přírodním zákonem. Stejným způsobem se šíří moc i mezi lidmi; musí to tak být. Lidé tvoří vesnice, z vesnic se stávají města, města se sklánějí před velkoměsty a ta zase před státy. Příkazy se šíří z ústředí ke konečkům. Výsledky z konečků do centra. Komunikace je neměnná. Oceány nepřežijí bez pramínků, neotřesitelné kmeny stromů bez vedlejších pupenů ani mozek dosazený na trůn bez – 13 –
napeti_05.indd 13
24.08.2018 16:48:25
nervových zakončení. Jak nahoře, tak dole. Jak na periférii, tak v samotném srdci. Z toho plyne, že existují dva způsoby, jimiž se mohou příroda a využití lidské síly změnit. Jedním je výnos vydaný z paláce, příkaz, který by lidem řekl: „Tak to je.“ Ale ten druhý, jistější, ne vyhnutelnější způsob říká, že jeden každý z oněch tisíců tisíců světelných bodů by měl vyslat novou zprávu. Když se změní lidé, palác to neustojí. Jak je psáno: „Nabrala blesk do dlaní a přikázala mu udeřit.“ Z Knihy Eviny, 13–17
– 14 –
napeti_05.indd 14
24.08.2018 16:48:25
Zbývå deset let
napeti_05.indd 15
24.08.2018 16:48:25
napeti_05.indd 16
24.08.2018 16:48:25
Roxy Než to ti chlapi udělají, zamknou Roxy do přístěnku. Netuší, že už tam několikrát zamčená byla. Když zlobí, máma ji tam posílá za trest. Jen na pár minut. Než se Roxy uklidní. Během hodin, které tam strávila, se naučila nehtem nebo papírovou sponkou pomalu vyšroubovat zámek. Mohla ho vyndat, kdy se jí zachtělo. Ale neudělala to, protože pak by máma zvenku zavřela zástrčku. Zatímco Roxy seděla ve tmě, stačilo jí jen vědět, že kdyby chtěla, dostala by se ven. To vědomí je stejně dobré jako svoboda. Proto si ti dva myslí, že ji mají bezpečně pod zámkem. Jenže ona se stejně dostane ven. Tak to aspoň vidí ona. Chlapi dorazí v půl desáté večer. Roxy měla být ten večer u sestře nic; bylo to domluvené několik týdnů, ale protože si na mámu otevřela pusu kvůli tomu, že jí v Primarku koupila špatné silonky, zatrhla jí to: „Nikam nepůjdeš, zůstaneš doma.“ Jako kdyby se Roxy k těm debilním sestřenkám bůhvíjak chtělo. Když vykopnou dveře a uvidí Roxy, jak trucuje na pohovce ved le mámy, z jednoho vypadne: „Kurva, je tu ta holka.“ Jsou dva, jeden vyšší s krysím obličejem, ten druhý menší s hranatou čelistí. Roxy je nezná. Ten menší chytí mámu pod krkem, ten vyšší honí Roxy po kuchyni. Málem se jí podaří vyběhnout zadními dveřmi ven, když ji chňapne za stehno. Roxy spadne dopředu a on ji chytí kolem pasu. Roxy kolem sebe kope a křičí. „Pusťte mě, do prdele!“ a když jí ten chlap zakryje rukou pusu, kousne ho, až v puse ucítí krev. Chlap zakleje, ale nepustí ji. Odnese ji přes obývák. Ten menší přirazil mámu ke krbu. V tu chvílí Roxy ucítí, jak se to v ní začíná – 17 –
napeti_05.indd 17
24.08.2018 16:48:25
probouzet, i když netuší, co to je. Je to jen takový pocit v konečcích prstů, lehké brnění v palcích. Začne ječet. „Neubližujte mý Roxy,“ spustí máma, „ne abyste jí kurva ublížili, nevíte, s čím si zahráváte, todle se proti vám obrátí jako voheň, budete litovat dne, kdy jste se narodili. Její tatík je Bernie Monke, pro Kristovy rány.“ „Vlastně máme pro jejího tatíka vzkaz,“ uchechtne se ten menší. Ten vysoký nacpe Roxy do přístěnku pod schody tak rychle, že než se vzpamatuje, je všude kolem ní tma a ve vzduchu se vznáší nasládlý zápach prachu z vysavače. Máma spustí křik. Roxy má zrychlený dech. Je vyděšená, ale musí se dostat k mámě. Nehtem vyšroubuje na zámku první šroubek. Stačí jedna, dvě, tři otočky a je venku. Mezi kovovým šroubkem a její rukou přeskočí jiskra. Statická elektřina. Roxy má divný pocit. Je soustředěná, jako by dokázala vidět se zavřenýma očima. Teď spodní šroubek: jedna, dvě, tři otočky. „Prosím,“ žadoní máma, „prosím, nedělejte to. Prosím. O co tu jde? Je to ještě dítě. Proboha, je to ještě dítě.“ Jeden z mužů se zasměje. „Mně teda jako dítě moc nepřipadá.“ V tu chvíli máma hlasitě vyjekne; zní to, jako když se zadře motor. Roxy se snaží rozluštit, kde přesně ti chlapi v pokoji stojí. Jeden je u mámy. Ten druhý… Roxy zaslechne nějaký zvuk nalevo. Tohle je její plán: vyklouzne ven, bude se držet při zemi, praští toho vysokého zezadu pod koleny, dupne mu na hlavu a pak to bude dvě proti jednomu. Jestli mají zbraně, zatím je nevytáhli. Roxy už se párkrát poprala. Lidi ji pomlouvají. I mámu a tátu. Raz. Dva. Tři. Máma znovu zaječí, Roxy vytáhne zámek z dvířek a co nejsilněji je rozrazí. Má štěstí. Dvířka praštila toho vysokého do zad. Zakopne, za potácí se, Roxy ho chňapne za pravou nohu, když mu vyletí nahoru, a chlap žuchne na koberec. Křupne to a z nosu se mu spustí krev. Ten malý tiskne mámě na krk nůž. Jeho stříbrná čepel na Roxy mrká a usmívá se. – 18 –
napeti_05.indd 18
24.08.2018 16:48:25
Máma vytřeští oči. „Uteč, Roxy,“ šeptne sotva slyšitelně, ale Roxy to uslyší, jako by to byl hlas v její hlavě. „Uteč. Uteč.“ Roxy ze rvaček ve škole neutíká. Když utečete, nikdy nepřestanou říkat: „Tvoje máma je coura a fotr chmaták. Dávejte si bacha. Roxy vám čórne knížku.“ Musíte na ně dupat, dokud nežebrají o milost. Nesmíte utéct. Něco se děje. V uších jí buší krev. Po zádech, po ramenou a podél klíční kosti se jí rozlézá svědivý pocit a říká: To zvládneš. Jsi silná, nabádá ji. Roxy přeskočí toho na zemi, sténajícího, držícího se za obličej. Chystá se čapnout mámu za ruku a vypadnout. Potřebují se jen dostat ven na ulici. Tam se tohle za bílého dne stát nemůže. Najdou tátu a ten už to vyřídí. Je to jen pár kroků. To zvládnou. Prcek nakopne mámu do břicha. Máma se bolestí zlomí v pase a padne na kolena. Chlapík se rozmáchne nožem po Roxy. Ten vysoký zasténá. „Tony. Nezapomeň. Tu holku ne.“ Prcek ho kopne do tváře. Jednou. Dvakrát. Třikrát. „Kurva. Nevyslovuj. Mý. Jméno.“ Vysoký ztichne. U úst mu bublá krev. Roxy pozná, že je v bryn dě. „Uteč! Uteč!“ křičí na ni máma a Roxy cítí jemné mravenčení v pažích. Jako by jí od páteře ke klíční kosti, od hrdla k loktům, zápěstím a polštářkům na prstech běhaly drobné světelné jehličky. Uvnitř celá jiskří. Muž se po ní jednou rukou natáhne, v druhé drží nůž. Roxy se ho chystá kopnout nebo mu dát ránu pěstí, ale instinkt jí napoví něco nového. A tak ho popadne za zápěstí a vyšroubuje cosi z hloubi své hrudi, jako kdyby to uměla odjakživa. Chlap se jí pokusí vykroutit ze sevření, ale už je příliš pozdě. Nabrala blesk do dlaní a přikázala mu udeřit. Objeví se kratičký záblesk a ozve se prásknutí. Roxy vletí do nosu vůně bouřky podbarvená zápachem spálených vlasů. Pod jazykem se jí rozlije chuť trpkých pomerančů. Prcek leží na zemi a zpěvavě, tiše kňučí. Zatíná ruku v pěst a zase ji roztahuje. Od zápěstí po celé délce paže se mu táhne dlouhá rudá jizva. Roxy – 19 –
napeti_05.indd 19
24.08.2018 16:48:26
ji vidí dokonce i pod těmi světlými chlupy: má nachovou barvu a tvar kapradiny s listy, úponky, pupeny a větvičkami. Máma třeští oči, má otevřenou pusu a z očí jí dál tečou slzy. Roxy ji zatahá za paži, ale máma je zpomalená šokem a nepřestává opakovat: „Uteč! Uteč!“ Roxy netuší, co udělala, ale dobře ví, že když se perete s někým silnějším než vy a dostanete ho na zem, musíte vzít roha. Jenže máma reaguje pomalu. Než ji Roxy stačí zvednout na nohy, ten prcek vyhrkne: „Na to zapomeň.“ Nespouští z nich oči, štrachá se na nohy, belhá se mezi nimi a dveřmi. Jedna paže mu bezvládně visí podél těla, ale ta druhá stále svírá nůž. Roxy si vybavuje ten pocit, když to udělala, ať už to bylo cokoliv. Postaví se mezi mámu a chlapa. „Co to tam máš, maličká?“ ptá se muž. Tony. Roxy si to jméno bude pamatovat a řekne ho tátovi. „Něco na baterku?“ „Jděte nám z cesty,“ říká Roxy. „Chcete ještě?“ Tony o pár kroků couvne. Zvědavě si prohlíží její paže. Dívá se, jestli Roxy nemá něco za zády. „Ti to upadlo, co?“ Roxy si pamatuje, jaké to bylo. Ten kroutivý pohyb, ten výboj, který z ní vyšel ven. Postoupí o krok k Tonymu. On se ani nehne. Roxy udělá další krok. On se podívá na svou ochablou ruku, jejíž prsty mu nepřestávají cukat. Zavrtí hlavou. „Nic tam nemáš.“ Máchne k ní nožem. Roxy napřáhne paži, dotkne se hřbetu jeho zdravé ruky a zopakuje ten samý kroutivý pohyb. Nic se nestane. Chlap se zasměje. Vezme nůž do zubů a jednou rukou ji chytí za obě zápěstí. Roxy to zkusí znovu. Nic. Srazí ji na kolena. „Prosím,“ pronese máma sotva slyšitelně. „Prosím. Prosím, nedělejte to.“ Pak Roxy praští cosi zezadu do hlavy a ona ztratí vědomí. Když se probere, svět je nakřivo. Je tu krb, jako vždycky. Do oka ji tlačí dřevěná lišta, která ho lemuje. Bolí ji hlava a pusu má plnou – 20 –
napeti_05.indd 20
24.08.2018 16:48:26
koberce. Na zubech cítí pachuť krve. Něco kape. Roxy zavře oči. Když je znovu otevře, uvědomí si, že uběhlo víc než jen pár minut. Venku na ulici je ticho. V domě se rozlézá chlad. A je celý šejdrem. Roxy si osahá tělo. Nohy má položené na židli. Obličej svěšený dolů a zabořený do koberce a do krbu. Pokusí se zvednout, ale je to příliš namáhavé, a tak se zavrtí, až jí nohy spadnou dolů. Ten pád bolí, ale aspoň má tělo v rovině. Vzpomínky se jí vracejí v letmých záblescích. Bolest, pak její zdroj, pak to, co udělala. Pak její máma. Roxy se pomalu vzepře na pažích a při tom si všimne, že má lepkavé ruce. A že něco kape. Koberec je nasáklý a kolem krbu se v širokém kruhu rozlévá červená skvrna. Tam je máma, přes opěradlo křesla jí bezvládně visí hlava. Na prsou má připnutý papír a na něm je fixou nakreslený petrklíč. Roxy je čtrnáct. Patří k nejmladším a je jednou z prvních.
– 21 –
napeti_05.indd 21
24.08.2018 16:48:26
Tunde Tunde plave délky v bazénu a stříká víc, než je nutné, aby si Enuma všimla, že se na sebe nenápadně snaží upoutat pozornost. Dívka listuje Moderní ženou; pokaždé, když Tunde zvedne hlavu, stočí pohled zpátky k časopisu a předstírá, že je začtená do článku o Toke Makinwaové a její překvapivé zimní svatbě na kanálu YouTube. Je poznat, že ho sleduje. Podle něj Enuma ví, že o tom Tunde ví. Je to vzrušující. Tundemu je jednadvacet a právě opustil onu fázi v životě, kdy člověku připadá, že nic nemá tu správnou velikost, všechno je buď příliš dlouhé, příliš krátké, míří špatným směrem nebo si žije svým vlastním životem. Enuma je sice o čtyři roky mladší, ale je vyspělejší než on, cudná, ale nikoli neuvědomělá. Ani příliš stydlivá podle toho, jak se nosí nebo jak jí po tváři přelétne úsměv, když pochopí nějaký vtip o setinu vteřiny před ostatními. Přijela do Lagosu na návštěvu z Ibadanu, je sestřenicí kamarádky jednoho kluka, s nímž se Tunde zná ze školy ze semináře fotožurnalistiky. Tráví celé léto společně jako parta. Tunde si jí všiml hned první den, jejího tajemného úsměvu a vtípků, jimž zpočátku moc nerozuměl. A taky křivek jejích boků a upnutých triček. Zařídit, aby byli s Enumou sami, byl docela husarský kousek. Tunde si ale umí jít za svým. Hned na začátku návštěvy se Enuma zmínila, že nikdy neměla moc v lásce pláže: moc písku, samý vítr. Bazény jsou lepší. Tunde den dva počkal a po třech dnech navrhl výlet – mohli bychom všichni zajet na pláž Acodo, udělat si piknik, pořádně si to užít. Enuma namítla, že raději zůstane doma. Tunde dělal, že si toho – 22 –
napeti_05.indd 22
24.08.2018 16:48:26
nevšiml. Večer před výletem si začal stěžovat na žaludeční potíže. Plavat s pokaženým žaludkem je nebezpečné – studená voda by mohla způsobit tělu šok. Měl bys zůstat doma, Tunde. Nechci o ten výlet k moři přijít. Neměl bys plavat v moři. Enuma tu zůstane taky, kdybys potřeboval, může zavolat doktora. „Ale zůstanete v domě sami,“ namítla jedna dívka. Tunde si přál, aby v tu chvíli oněměla. „Mají přijít moje sestřenice,“ odvětil. Na to, jaké sestřenice, už se nikdo neptal. Bylo to přesně takové to horké, lenivé léto, kdy se v tomto velkém domě, stojícím hned za rohem od klubu Ikoyi, dveře netrhnou. Enuma souhlasila. Tunde postřehl, že neprotestovala. Nepohladila kamarádku po zádech a nepoprosila ji, aby nejezdila na pláž a zůstala doma s ní. Když půl hodiny po odjezdu posledního auta vstal, protáhl se a prohlásil, že se cítí mnohem líp, neřekla ani slovo. Dívala se, jak skáče z krátkého prkna do bazénu, a na rtech se jí mihl krátký úsměv. Tunde udělá pod vodou dokonalou obrátku, nohama se sotva dotkne hladiny. Zajímá ho, jestli ho Enuma viděla, ale není tam. Tunde se rozhlédne a uvidí její hezky modelované nohy a bosá chodidla, jak tiše vycházejí z kuchyně. Nese plechovku koly. „Hej,“ poškádlí ji panovačně. „Hej, služtičko, přines mi kolu.“ Enuma se otočí a usměje se širokýma, čirýma očima. Podívá se na jednu stranu, pak na druhou a ukáže na sebe, jako by se ptala: Kdo? Já? Bože, tak moc ji chce. Není si úplně jistý, co má udělat. Před ní měl jen dvě holky a ani s jednou z nich „doopravdy“ nechodil. Na vysoké si z něj dělají legraci, že se oženil se svým studiem, protože je věčně tak sám. Nelíbí se mu to. Čeká na někoho, koho by opravdu chtěl. Ona něco má. A on to něco chce. Tunde se opře dlaněmi o mokré kachličky a jediným plynulým pohybem, při kterém, jak ví, se mu krásně rýsují svaly na ramenou, na prsou a kolem klíčních kostí, se vytáhne z vody. Má z toho dobrý pocit. Tohle určitě vyjde. – 23 –
napeti_05.indd 23
24.08.2018 16:48:26
Dívka se posadí do lehátka. Zatímco k ní strnule kráčí, zajede ona nehty pod očko na víčku plechovky a chystá se ho otevřít. „Ale, ale,“ říká Tunde a nepřestává se usmívat. „Víš dobře, že tyhle věci pro takové jako ty nejsou.“ Dívka si přitiskne plechovku na břicho. Musí ji to studit na kůži. „Chci jen trošku ochutnat,“ opáčí upejpavě a kousne se do spodního rtu. Určitě to dělá schválně. Určitě. Tunde je vzrušený. Je to na spadnutí. „Dej to sem.“ Už stojí nad ní. Ona drží plechovku v jedné ruce a přejíždí si s ní po krku, jako by se chtěla ochladit. Při tom kroutí hlavou. A pak se na ni Tunde vrhne. Z legrace spolu zápasí. Dává si pozor, aby na ni nešel příliš zhur ta. Je si jistý, že si to užívá stejně jako on. Enuma zvedne ruku s kolou nad hlavu, aby na ni nedosáhl. Zatlačí na ni, až se zajíkne a vykroutí se mu. Chňapne po plechovce a ona se tiše, lehce zasměje. Její smích se mu líbí. „Ale, snažíš se pánovi odepřít pití,“ pokárá ji naoko. „Ty jsi ale zlobivá služka.“ Ona se znovu zasměje a zavrtí. Ňadra jí na plavkách napínají výstřih ve tvaru V. „Nikdy ho nedostaneš,“ opáčí. „Budu ho chránit vlastním životem!“ Chytrá, a ještě k tomu krásná, bleskne mu hlavou, Bůh ať je milosrdný k mojí duši. Ona se směje a on taky. Opře se o ni celou svou váhou, cítí pod sebou její teplo. „Myslíš si, že mi ho odepřeš?“ Znovu se na ni vrhne, Enuma se vykroutí a chce mu utéct. Tunde ji chytí kolem pasu. Zakryje mu ruku svou dlaní. Vzduch prosytí vůně pomerančových květů. Závan větru nadzvedl pár hrstí bílých kvítků a smetl je do bazénu. Tunde má pocit, jako by ho do ruky štípl nějaký hmyz. Sklopí oči, aby ho odehnal, ale jediné, co mu přikrývá ruku, je její teplá dlaň. – 24 –
napeti_05.indd 24
24.08.2018 16:48:26
Ten pocit sílí, vytrvale a rychle. Nejprve jako by ho v ruce a před loktí bodaly drobné jehličky, pak se vyrojí hejno hučících ostnů a nakonec přijde ostrá bolest. Tunde dýchá příliš rychle, než aby ze sebe vyrazil nějaký zvuk. Nemůže pohnout levou paží. V uších mu hlasitě buší tep. Na hrudi ucítí svírání. Ona se nepřestává chichotat, jemně a tiše. Nakloní se a přitáhne si ho blíž k sobě. Pohlédne mu očí, duhovky jí projasňují hnědé a zlaté tečky, spodní ret má vlhký. Tunde dostane strach. Je vzrušený. Uvědomuje si, že by jí v tom, co se chystá udělat, nedokázal zabránit. Ta představa je děsivá a elektrizující zároveň. Tunde má bolestivou erekci, vůbec netuší, kdy k tomu došlo. Levou paži pořád necítí. Enuma se skloní, dech jí voní po žvýkačce, a něžně ho políbí na rty. Pak se od něj odlepí, rozběhne se k bazénu a jedním hladkým, trénovaným skokem skočí do vody. Tunde čeká, až se mu do paže vrátí cit. Ona tiše plave na délku, nezavolá na něho ani ho nepostříká vodou. Tunde je vzrušený. Cítí se trapně. Chce si s ní promluvit, ale má strach. Možná se mu to celé zdálo. Možná mu řekne, že je hajzl, jestli se jí zeptá, co se stalo. Tunde si jde do stánku na rohu ulice koupit chlazený pomerančový nápoj, aby s ní nemusel mluvit. Když se ostatní vrátí z plá že, s radostí podpoří plán, aby následující den zajeli za dalším bratrancem. Touží po nějakém rozptýlení a nechce zůstat sám. Netuší, co se stalo, a nemá to s kým probrat. Když si představí, že by o tom měl říct kamarádům, Charlesovi nebo Isaacovi, stáhne se mu hrdlo. Kdyby jim popsal, co se stalo, mysleli by si, že je blázen, slaboch nebo lhář. Vybaví si, jak se mu smála. Nevědomky v jejím obličeji pátrá po známkách toho, co se stalo. Co to bylo? Byl to z její strany úmysl? Naplánovala si, že mu ublíží nebo ho vyděsí, nebo šlo o pouhou nehodu? Uvědomila si vůbec, co provedla? Nebo za to vůbec nemohla ona, ale nějaká chlípná dysfunkce jeho těla? Celé mu to vrtá hlavou. Enuma vůbec nedává najevo, že by se něco stalo, a na konci pobytu už se drží za ruku s jiným klukem. – 25 –
napeti_05.indd 25
24.08.2018 16:48:26
Jako rez mu tělo rozežírá hanba. Je tím zážitkem jako posedlý, usilovně o něm přemýšlí. V noci v posteli se mu honí hlavou: její rty, její prsa napínající tu hladkou látku, obrys jejích bradavek, naprostá zranitelnost, pocit, že by ho mohla přemoct, kdyby chtěla. Ta představa ho vzrušuje, a tak se ukájí. Namlouvá si, že ho vzrušuje vzpomínka na její tělo, na její vůni po ibiškových květech, ale neví to jistě. V hlavě to teď má všechno pomotané: chtíč a moc, touhu a strach. Možná je to proto, že si to odpoledne už tolikrát přehrál v hlavě, protože toužil po nějakém výmluvném důkazu, po nějaké fo tografii, videu či zvukové nahrávce, možná právě proto potom v supermarketu sáhne po mobilu jako první. Nebo možná že mu konečně docházejí některé věci, které je učí na vysoké – o občanské žurnalistice, o tom, co je to mít „nos na příběh“. Pár měsíců po zážitku s Enumou jsou s kamarádem Isaacem v Goodies. Procházejí uličkou s ovocem, vdechují nasládlou vůni zralé kvajávy, která se k nim nese přes celý obchod jako drobounké mušky, které si posedají na přezrálé, puklé ovoce, a dohadují se o dívkách a o tom, jaké skutečně jsou. Tunde se snaží nechat svou hanbu pohřbenou hluboko v nitru, aby kamarád neuhádl, že mu něco tají. A pak se mezi jednou osaměle nakupující dívkou a jedním mužem strhne potyčka. Jemu je kolem třiceti, jí asi patnáct nebo šestnáct. Muž na dívku zkouší sladké řečičky; Tunde si nejprve myslí, že se znají. Svůj omyl si uvědomí, až dívka dotyčného odbyde: „Dejte mi pokoj.“ Muž se nenuceně usměje a vykročí k ní. „Taková hezká dívka jako ty si zaslouží kompliment.“ Dívka se nakloní, sklopí oči, ztěžka dýchá. Sevře prsty okraj dřevěné bedny plné manga. Něco se vznáší ve vzduchu, Tundeho svědí kůže. Vyndá z kapsy mobil a přepne na nahrávání. Schyluje se tu k něčemu stejnému, co se stalo jemu. Chce si to natočit, chce si to vzít s sebou domů a znovu a znovu si to pouštět. Myslí na to od toho dne s Enumou, nepřestává doufat, že by se něco podobného mohlo stát. – 26 –
napeti_05.indd 26
24.08.2018 16:48:26
„Hej, neotáčej se ke mně zády,“ říká muž. „Usměj se na mě trochu.“ Dívka ztěžka polkne, oči nechá sklopené. Vůně a pachy v supermarketu zintenzivní. Tunde na jedno vdechnutí nosem rozpozná aroma jednotlivých druhů ovoce a zeleniny – jablek, kapií a sladkých pomerančů. „Myslím, že po něm hodí mango,“ špitne Isaac. Posíláš snad blesky na dálku? Nebo jdou k tobě a hlásí se slovy: „Tak jsme tady!“? Když se dívka otočí, Tunde už nahrává. Displej telefonu v okamžiku útoku zazrní, ale jinak se celý incident podaří zachytit ve lice jasně. Je vidět, jak mu pokládá ruku na paži, zatímco on se usmívá a myslí si, že s ním jen tak laškuje. Když tu nahrávku v daný okamžik zastavíte, uvidíte, jak mezi dívkou a mužem přeskakuje elektrický výboj. Jak mu praskají kapiláry v kůži a od zápěstí k lokti se mu vypaluje Lichtenbergův obrazec, kroutí se a rozvětvuje jako řeka. Kamera v Tundeho mobilu sleduje, jak muž padá na zem, svíjí se a dusí. Pak přijde švenk na ni, jak vybíhá z obchodu. V pozadí je slyšet hluk, jak lidé volají o pomoc, že ta holka toho muže otrávila. Uhodila ho a otrávila. Zabodla do něho stříkačku napuštěnou jedem. Nebo ne, v tom ovoci byl had, v hromadách vyskládaného ovoce byla schovaná zmije. A kdosi říká: „Aje ni girl yen, sha! To děvče byla čarodějnice! Takhle čarodějnice zabíjí muže.“ Tundeho mobil se vrací k postavě ležící na zemi. Muž bubnuje patami do linolea. Na rtech má růžovou pěnu. Oči převrácené, až je vidět jen bělmo. Škubá hlavou ze strany na stranu. Tunde byl přesvědčený, že když se mu to podaří zachytit na displej v mobilu, strach ho přejde. Ale zatímco se dívá, jak muž vykašlává rudý hlen a brečí, cítí, jak se mu po páteří rozlézá strach jako rozžhavený drát. Už ví, co ten den u bazénu cítil, i to, že ho Enuma mohla zabít, kdyby chtěla. Nechá puštěnou kameru, dokud nepřijede sanitka. Když video pověsí na internet, spustí tím celou tu záležitost Dne dívek. – 27 –
napeti_05.indd 27
24.08.2018 16:48:26
NAO M I A L D E R M A N OV Á
NAPETÍ Z anglického originálu The Power, vydaného nakladatelstvím Penguin Random House UK v Londýně roku 2017, přeložila Barbora Punge Puchalská. Obálka Penguin Random House UK. Ilustrace Marsh Davies. Sazba Daniel Trojan. Odpovědný redaktor Miloš Urban. Korektor Martin Svoboda. Technická redaktorka Alexandra Švolíková. V roce 2018 vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, argo@argo.cz, www.argo.cz, jako svou 3687. publikaci, 94. svazek edice Fantastika. Vytiskla tiskárna CPI Moravia Books. První vydání. ISBN 978-80-257-2584-9 Aktuality o našich SF/F titulech můžete sledovat na https://www.facebook.com/fantastikavargu/ Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz.
napeti_05.indd 368
24.08.2018 16:48:49