Jeff VanderMeer: Finch

J E F F VA N DE R M E E R

Překlad Jakub Němeček

A RG O

FINCH_05.indd 5

14.05.2020 16:12:26

Edici Fantastika řídí Martin Šust.

Czech edition © Argo, 2020 Copyright © 2009 by Jeff VanderMeer Published by arrangement with CookeMcDermid, The Cooke Agency International, and Kristin Olson Literary Agency.

Originally published in English by Underland Press.

Cover art © 2010 by Kai & Sunny Translation © Jakub Němeček, 2020 ISBN 978-80-257-3177-2

FINCH_05.indd 6

14.05.2020 16:12:26

„Když vám něco dávají, položte si otázku proč.

Když jste jim vděční za to, že vám dávají, co byste měli mít i bez nich, položte si otázku proč.“ – Dáma v modrém, rádiové vysílání povstalců

FINCH_05.indd 9

14.05.2020 16:12:26

FINCH_05.indd 10

14.05.2020 16:12:26

PONDĚLÍ Vyslýchající: Cos teda viděl potom?

Finch: Nic. Nebylo nic vidět.

V: Špatná odpověď. [skučení, výkřiky, vzlykot] V: Setkal ses už někdy předtím s Dámou v modrém?

F: Ne, ale už jsem ji slyšel.

V: Slyšel? Kde? F: No kurva v rádiu přece, kde jinde. [nějaké mumlání, nesrozumitelné] F: Je to její hlas. Vychází z podzemí. Tak to říkaj.

V: Takže cos vlastně viděl, Finchi?

F: Jenom hvězdy. Hvězdy. Byla noc.

V: Můžu ti tuhle jedinou otázku klást celý hodiny, Finchi.

F: Chtěls, abych řekl, že jsem ji viděl. A já jsem řekl, že jsem ji viděl! Řekl jsem to, sakra.

V: Žádná Dáma v modrém neexistuje. Je to jen mýtus, povstalecká propaganda.

F: Já ji viděl. Na tom kopci. Pod hvězdama.

V: A co ti ten přízrak řekl, Finchi? Co ti řekla tahle vize?

FINCH_05.indd 11

14.05.2020 16:12:26

FINCH_05.indd 12

14.05.2020 16:12:26

1 Finch u dveří apartmá, zadýchaný po pěti patrech schodů, které vzal klusem. Vzkaz, jenž ho sem přivedl ze služebny, už mu zmíral v ruce – rudá šmouha na zvadlém kolečku zeleného houbového papíru. Předtím se mu dlouhé minuty lepkavě vrtěl v dlani. Teď zbývalo jen projít dveřmi označenými šeďáckým znakem.

Manzikertova třída 239, byt č. 525.

Vždycky vyloženě akt čiré vůle, přejít tuhle propast. Vždycky.

Sáhl po zbrani, pak si to rozmyslel. Některé dny bývají horší než jiné.

Hlavou mu bleskl okamžik, kdy mu jeho parťák Wyte vytkl, že je zkompromitovaný, a jeho vlastní odpověď: „Na tohle nemám názor.“ Nápis na zdi na místě činu: Každý je kolaborant. Každý je povstalec. Pravda v tíze těch dvou vět.

Koule na dveřích studená, ale drsná. Na levé straně zhrubla hrbolky světle zelené plísně.

Potí se v saku, propotil košili. Boty na nohou tíží.

Vždycky je to za čáru, odkud není návratu, a přece se vždycky vrátil.

Nejsem detektiv. Nejsem detektiv.

Uvnitř stál vprostřed haly vysoký, bledý muž v černém a zíral do jedněch dveří. Za ním: tmavý pokoj. Stará postel. V přítmí matný svit bílého povlečení. Jako by tam nikdo nespal celé měsíce. Podlaha plná prachu. Takhle hrozně to u Finche doma nevypadalo ani v dobách, kdy se ještě nezačal vídat se Sintrou.

13

FINCH_05.indd 13

14.05.2020 16:12:26

Parciál se otočil a spatřil ho. „Tam v tom pokoji není nic, Finchi. Všechno je tady.“ Ukázal do dveří. Vysvitlo odtamtud světlo a temným leskem se odrazilo na parciálově kůži v místě, které obsadily drobounké výtrusnice. Ve vychrtlé tváři prapodivné levé oko. Pořád sebou škubalo. Obracelo se do podivných úhlů. Zornice jako třpyt modrého světla na dně temné studny. Fungální oko. „Kdo jseš?“ zeptal se Finch.

Parciál se zamračil. „Jsem –“ Finch se protáhl kolem něho a neposlouchal. Dělalo mu dobře, když mohl parciálovi vrazit ramenem do hrudi. Parciál i se svou vůní sladkou jak hnijící maso vstoupil do místnosti za ním.

Vše bylo zlatavé, klidné, neznámé.

Pak se Finchovy oči přizpůsobily světlu z velikého okna a spatřil: obývák, kuchyni. Pohovku. Dvě dřevěné židle. Malý stolek, prázdnou vázu a na ní vyobrazenou růži. Dvě těla ležící na běhounu vedle pohovky. Jeden člověk, jeden šeďák bez nohou.

Finchův šéf Heretik stál proti oknu. Na sobě obvyklý šedý hábit a šedý klobouk. Pravé jméno téhle stvůry se Finch nikdy nenaučil.

Tvořila je posloupnost cvakání a hvizdů, která zněla přibližně jako „hekleretikalik“, a tak mu Finch říkal „Heretik“. Vidět Heretika ve dne bylo velmi neobvyklé. „Finchi,“ pravil Heretik. „Kde je Wyte?“ Z jeho čvachtavých, vlhkých glotálních pokusů o řeč byla většina lidských bytostí nesvá. Finch se usilovně snažil předstírat, že konce všech slov jsou, kde mají být. Tvrdě nabytá dovednost. „Wyte nemohl přijít. Má práci.“ Heretik zíral na Finche. V očích otázku. Finch odvrátil zrak.

Pryč od těch tekutých zelených zornic, od žluti v místech, kde by měla být běl. Wyte už dlouho postonával. Finch věděl, co mu je, ale radši by to byl nevěděl. S Heretikem to probírat nechtěl. „Co se tu stalo?“ zeptal se Finch.

14

FINCH_05.indd 14

14.05.2020 16:12:26

Heretik se usmál: nekonečné řady linií tenkých jako jehly ve tváři připomínající rozpláclý žraločí čumák. Finch nedokázal poznat, jestli jsou ty linie žábry, nebo zuby, ale zdálo se mu, že se trochu třesou a dýchají. Wyte říkal, že v nich jednou zahlédl taková malá zvířátka. Pokaždé nová noční můra. Další setkání, které bude Finche strašit ve snu. „Dvě mrtvá těla,“ odtušil Heretik. „Dvě těla?“ „Přesněji řečeno jedno a půl,“ ozval se za Finchem parciál.

Heretik se zasmál. Zvuk, jako když škrtíte smečku psů. „Oběti žily v tomhle apartmá?“ zeptal se Finch, přestože odpověď už znal. „Ne,“ řekl parciál, „nežily.“ Finch se krátce otočil jeho směrem, potom zase k Heretikovi.

Heretik se upřeně zahleděl na parciála a ten sklapl, začal se ploužit po obýváku a pořizovat okem snímky. „Nežil tu nikdo,“ odtušil Heretik. „Podle našich záznamů tu nikdo nežil víc než rok.“ „Zajímavé,“ řekl Finch. Ale nezajímalo ho to. Nezajímalo ho nic. Štvalo ho to. Obzvlášť to, že se parciál cítil natolik v pohodě, že si troufl odpovědět na otázku určenou Heretikovi.

Závěsy dávno vyšisovalo slunce. V pohovce trhliny jak po ranách nožem. Váza vypadala, jako by si v ní někdo dělal ohýnek.

Rekvizity pro dvojí smrt.

Bylo podstatné, že je okno otevřené? Finchovi se bůhvíproč nechtělo vyzvídat, jestli okno otevřel někdo z nich. Od zálivu sem zavoněl čerstvý vzduch se špetkou vůně soli. „Kdo to nahlásil?“ zeptal se Finch. „Z lokality vyšel poryv energie,“ odvětil Heretik. „Cítili jsme to. Pak nám to potvrdily sporové kamery.“ Poryv energie? Jaké energie?

15

FINCH_05.indd 15

14.05.2020 16:12:26

Finch se pokoušel představit si nekonečné řady živých přijímačů v podzemí, řady kilometry dlouhé, pokud pověsti nelhaly.

A jak se pokoušejí zpracovat biliony záběrů z celého města. Jak by to vůbec mohli stíhat? Naděje každého občana. „A znáte… zdroj?“ zeptal se Finch. Nevěděl, jestli vůbec Heretikovo sdělení pochopil. „Teď už po něm není stopy. Byt vychladl. Jsou tu jen tyhle mrtvoly.“ „Jak mi to pomůže?“ chtěl se zeptat.

Finch se obvykle zabýval krádežemi, domácím násilím, nezákonným srocováním. Ochomýtal se i kolem vyšetřování aktivit povstalců, ale v případě nutnosti je předával parciálům. Snažil se zajistit, aby případy nutnosti nenastávaly. Pro dobro všech.

Vraždy znal jen ty obvyklé. Zločiny z vášně. Pomsty. Tohle na nic z toho nevypadalo. Pokud to vůbec vražda byla. „Žije někdo ve vedlejším bytě?“ „Teď už ne,“ odpověděl parciál. „Brzy potom, co tihle dva… dorazili, všichni zmizeli. A to je dost divné.“ „Což znamená, že se ozval nějaký zvuk.“ Nebo zvuky. „Až tady skončíme, vyslechnu každého v budově,“ oznámil parciál.

Jaká to bude rozkoš pro vyslýchané.

Finch se přesto sám do vyslýchání nehrnul. Ještě ne. Možná později. Nebude to o moc horší než zpovídat lidi mezi dveřmi na nepřívětivých místech. Spousta lidí byla toho názoru, že jeho povolání by nemělo existovat. „Co o tom soudíte, Finchi?“ zeptal se Heretik. S jen nepatrným náznakem škodolibosti. Byla jí tam jen špetka. Právě tolik, aby to Finch zaznamenal.

Soudím, že jsem sotva před pár minutami vešel do dveří.

Těla ležela jedno vedle druhého těsně u pohovky.

16

FINCH_05.indd 16

14.05.2020 16:12:26

Finch se zamračil. „Nic takového jsem ještě nikdy neviděl.“ Muž ležel na boku, levou ruku nataženou směrem k ruce še­ ďáka. Šeďák ležel tváří dolů s rukama rozhozenýma kolmo od těla. „Mohl by to být cizinec. Podle těch šatů.“ Muži mohlo být pětačtyřicet až padesát, měl tmavě hnědé vla­sy, temné obočí a vous, který vypadal, že je celý z tenkých výhonků podhoubí. To nebylo nic neobvyklého. Jeho oděv však neobvyklý byl. Měl na sobě modrou košili dávno vyšlou z módy. Podivné, těsně padnoucí kalhoty. Špinavé černé boty. „Z města není,“ pravil Heretik. Zase ta modulace hlasu, která Finche štvala. Bylo to oznámení, nebo otázka?

O co mu jde?

Finch si dřepl k tělům. Vytáhl zbytečné pero a zbytečný zápisník. Parciál se naklonil nad něj, aby pořídil snímek.

Mrtvý šeďák vypadal jako každý jiný šeďák. Až na tu jedinou věc, která mu chyběla tak, že to bilo do očí. „Nevím, co způsobilo zranění tomu druhému, pane.“ Nevím, co způsobilo tuto nožní příhodu. „I když na to přijdeme,“ odtušil Heretik, „nebudeme na tom o moc líp.“ Obnažený příčný řez, vedený téměř přesně v pase, Finche fascinoval. Málem se zapomněl a šťouchl do tkáně perem. Řez byl tak čistý, tak precizní, že Finch nikde nepozoroval ani náznak něčeho rozervaného. Žádné krvácení. Viděl jednotlivé vrstvy. Šedá. Žlutá. Zelená. Střed tmavě červený. (Otázka, kterou z opatrnosti nevyřkl: Je ta červená takhle tmavá vždycky, nebo jen po smrti?) Uvnitř středu těla spatřil náznak orgánů. „Je to… normální?“ zeptal se Heretika. „Normální?“ „Mám na mysli nepřítomnost krve, pane,“ upřesnil Finch.

17

FINCH_05.indd 17

14.05.2020 16:12:26

Šeďáci krváceli. Tohle Finch věděl. Nebyl to sice žádný gejzír ani prosakující skvrny, dokonce ani když jste řízli hluboko, ale začalo z nich stejnoměrně odkapávat jako ze špatně utaženého kohoutku. Bodné rány se hojily téměř okamžitě. Zabít šeďáka dost trvalo a bylo k tomu třeba hodně trpělivosti. „Ne, není to normální.“ Vlhká masa Heretikova těla teď stanula vedle něj. Zápach odpadků a spékaného skla. Zvedl se mu žaludek. „Nic z toho není normální,“ troufl si parciál. Nikdo nereagoval.

Finch vzhlédl k Heretikovi. Z tohoto úhlu: bledé laloky kůže na Heretikově dlouhém krku. „Víte, kdo…“ Finch zaváhal. Šeďáci neměli rádi, když se jim říkalo „šeďáci“, ale Finch neuměl vyslovit slovo, kterým se nazývali sami. Farsenýny nebo fanárcensitý? Parciál chodil v kruhu kolem nich a odmrkával fungálním okem snímky. „Víte, kdo to je?“ zeptal se Finch nakonec a ukázal na mrtvého šeďáka.

Heretik vydal zvuk, jako když něco praskne. „Ne. Není nám znám. Nevidíme ho.“ A Finch pochopil, že myslí něco jiného než jenom podívat se z okna. „Zkusili jste…?“ Nedokázal tu větu dokončit. Příliš směšné.

Děsivé. Obojí. Zkusili jste už sníst kousek jeho těla a vyzobat z něj vzpomínky?

Ale Heretik znal lidské bytosti dost dlouho na to, aby uhodl, co chce Finch říci. „Zkusili jsme to. Nic, co by dávalo smysl.“ Finch se na vteřinku uvolnil. Zapomněl, že Heretik může poslat jeho, Sintru, kohokoli, koho znal, do pracovního tábora. „Jestli to nerozluštíte vy, tak jak bych mohl já?“ Potom ztuhl. Richard Dorn, jeden dobrý detektiv, se kdysi Heretika na něco příliš dotěrně vyptával. Zemřel o devět měsíců později.

Kulka do hlavy. V takovém případě.

18

FINCH_05.indd 18

14.05.2020 16:12:26

Šeďák však odpověděl jen: „Podíváte se na to novýma očima a možná budete mít větší štěstí.“ Heretik vytáhl z hábitu váček a otevřel jej. Finch se vztyčil a ustoupil stranou. Heretik posypal obě těla pudrově jemným zeleným práškem. Mohl to klidně udělat Finch a použít vlastní zásobu, ale Heretik si to z nějakého důvodu užíval. „Co dál, to už víte,“ řekl Heretik.

Až přijde čas, mrtvolám vyrostou z hlav paměťové hlízy. Nespoléhali se fanárcensitý příliš na to, v čem byli jak ryba ve vodě? Žádné pitvy, jenom houby. Ale na druhou stranu – nezbývali už skoro žádní odborníci, kteří by pitvu uměli provést.

Finchovi se do krku znovu vkradla nevolnost. „Ale – já nikdy… Šeďáka ne. Chci říct, nikoho z vašich.“ „My přece nekoušem.“ Škleb na té neuvěřitelné tváři se rozšiřoval víc a víc. A znovu smích, ještě horší než předtím.

Finch se taky zasmál, i když jen chabě. „Zapište všechno, s čím se setkáte, ať tomu rozumíte, nebo ne.“ Heretik se milosrdně odvrátil. „Šeďák a člověk. A taková divná smrt. Musíme se dozvědět všechno.“ „Anopane,“ řekl Finch. Nedokázal se přestat šklebit.

Zdálo se, že Heretik pokládá jeho škleb za úsměv. Když cestou ke dveřím procházel kolem Finche, poplácal ho po lokti. Finch se otřásl. Jako dotek vlhkých shnilých listů sešitých dohromady a vycpaných masem. „Ráno mi podejte hlášení,“ pravil Heretik. „Hlaste mi a hlaste a pořád mi hlaste, Finchi.“ Opět smích.

Nato Heretik zmizel. Pohltily ho stíny v hale, dveře bytu se otevřely a zavřely.

Finch slyšel vlastní dech. Byl mělký. Bubnování náhle zpanikařeného srdce. A jako údery motýlích křídel mrkání víček parciála, který ještě pořád fotografoval.

19

FINCH_05.indd 19

14.05.2020 16:12:26

Nadechl se. Jen vteřinu. Zavřel oči.

Slunný den u řeky. Obědový piknik. Strom, který vrhá stín. Dlou­ há, chladivá tráva. Se Sintrou.

20

FINCH_05.indd 20

14.05.2020 16:12:26

2 Žádné viditelné rány způsobené kulkou či nožem. Žádná tetování ani znaménka na kůži. Finch muže na chvíli obrátil – funěl přitom námahou. Připadal mu těžší, než by měl být. Kůže teplá, tělo pevné. Podle polohy rukou Finch usoudil, že by mohly být zlomené.

Pokožka kolem úst měla odlišnou barvu. Zaschlá krev? Když Finch s prohlídkou skončil, muž se svalil zpátky do téže polohy, jako by v ní ležel už sto let.

Prohlížet šeďáka nemělo smysl. Na jejich kůži nezůstávaly žádné značky, popáleniny ani bodné rány. Taková zranění se prostě rychle zacelovala. Kromě toho byla příčina šeďákovy smrti zjevná.

Nebo ne? Přesto nechtěl předpokládat, že šlo o vraždu. Prozatím.

Ze čtyř „vražd“, které se za poslední rok odehrály v jeho rajonu, byly dvě sebevraždy a jedna měla přirozenou příčinu. Čtvrtá se vyřešila za jediný den.

Zato případy zmizení, to bylo něco docela jiného.

Vstal. Shlížel na výjev, který mrtví tvořili. Něco mu na něm nehrálo. Byl téměř jako naaranžovaný. Téměř fingovaný. Ale byl tu i ten mužův krk, napůl zakrytý límcem košile. Že by mu s ním… zakroutili? U šeďáka se to poznat nedalo. Neuvěřitelně dlouhý, hladký, šedivý krk. (Znamenalo to, že Heretik je starý a tenhle mladý?) Ovšem i šeďákův krk byl zkroucený.

Finch vzhlédl k omšelému, dolů prohnutému stropu. Asi tři metry. „Vypadají…,“ začal Finch. „Vypadají, jako by oba odněkud ­spadli.“

21

FINCH_05.indd 21

14.05.2020 16:12:26

Mohl to být ten zvuk, který slyšeli sousedi? „První snímek sporové kamery je zabírá na podlaze,“ namítl parciál.

Finch na něj už zapomněl.

Otočil se a zíral na parciála. Parciál mu pohled opětoval. Kaž­ dým mrknutím oka pořídil další Finchův snímek. „Asi bych…“ „Co?“ zeptal se parciál. „Co bys?“ Asi bych ti to oko dokázal vyloupnout holýma rukama. Myšlenka, která mu v hlavě přistála bez varování, zničehonic. „Víš, co si myslím?“ zeptal se parciál.

Finch potlačil podrážděnost. Snažil se připomenout si, že všem parciálům je svým způsobem teprve šest (některým míň). Rebelující mládež, bez ohledu na to, kolik jim je. Všichni byli bledí. Nebo zbledli průběžně. Lidské bytosti, které dostaly fungální infekci a zalíbilo se jim to, Truff jim pomáhej. Jedou na adrenalinu z toho, že mají vylepšený zrak. Zrak zdokonalený fungálními drogami tvořenými v oku. Vstřikovanými do mozku. V jistém smyslu se to jejich oko vždycky dívalo i dovnitř, na ně samotné.

Nikdy nebudu vědět, co si myslíš. Ani za milion let. „Tys do toho šel dobrovolně,“ řekl Finch. Ukázal na parciálovo oko. „Tím pádem jsi blázen. A já nepotřebuju vědět, co si myslíš.“ Parciál se uchechtl. „Tohle všecko už jsem slyšel milionkrát.

A ty se nikdy nedovíš, oč přicházíš… Ale povím ti, co si myslím, ať tě to zajímá, nebo ne. Ten chlap není doopravdy člověk. Ne úplně.

Já bych to přece měl vědět, ne? A něco se jim nepovedlo. A navíc možná neumřeli tady, ale někdo je sem, co já vím, přesunul.“ Finch se na parciála dlouze zadíval. Obrátil se a chtěl si znovu kleknout vedle mužova těla. Druhá polovina toho, co parciál řekl, dávala ještě menší smysl než ta první. „Radši dělej svoji práci.“ A já budu dělat tu svoji.

22

FINCH_05.indd 22

14.05.2020 16:12:27

Parciál zmlkl. Ranilo ho to? Nebo se nechal zlákat něčím dalším, co by si mohl vyblejsknout?

Finchovi to bylo celkem jedno. Cosi upoutalo jeho pozornost.

Dva prsty na mužově levé ruce. Pevně sevřené v dlani. Za nehty měl písek nebo jakousi drť. Finch poklekl vedle mužova těla, naklonil se a vzal jeho ruku do své. Překvapilo ho, jak ji má teplou, zelené výtrusy už se zřejmě propíjely do masa. Násilím rozevřel prsty. Objevil se útržek papíru. Okamžik vzrušení, v hlavě bušící tep.

Vzal papírek. Pustil prsty. Nechal paži dopadnout zpět. Držel papírek před tělem, aby jej parciál neviděl.

Byl to normální papír, ne houbový. Starý a skvrnitý. Vytržený z knihy? Rozbalil jej. Tři slova, napsaná ve spěchu černým inkoustem: nikdy se neztratím. A pod tím nějaký blábol, který vypadal zhruba jako bellum omnium contra omnes. Mělo to smysl samo o sobě, nebo to bývalo součástí delšího sdělení?

Nebylo pochyb, že jde o útržek z knížky. Na druhé straně byl vytištěný kousek věty: „jestliže minulost dokáže pojmout takovouto nejednoznačnost, pak budoucnost vydrží“, a nějaký znak.

Finchovi byl povědomý. Ačkoli nevěděl odkud.

Zastrčil si papírek do boty, ještě než parciál stačil mrknout okem a zjistit, že něco našel. Vstal. Z kapsy kabátu vytáhl rukavice a nasadil si je. Otevřel pouzdro na opasku.

Heretik na konzervaci zapomněl, ale kdyby ji neudělali, dával by to za vinu Finchovi. Bez konzervantu mrtvoly dlouho ­nevydržely.

23

FINCH_05.indd 23

14.05.2020 16:12:27

Během osmačtyřiceti hodin by je už člověk vdechoval, protože výtrusy pracovaly pilně.

Pečlivě po obou mrtvolách rozprášil modrý prášek. Tentokrát to nebyly výtrusy, ale miniaturní plodnice. Prášek páchl jako kouř z táborů na jihu. Anebo tábory páchly jako ten prášek. Nosit rukavice, když ve vzduchu pluly už stovky fungálních toxinů a pokusných látek, nemělo smysl. Miliony výtrusů plujících vzduchem.

Finch ale přesto rukavice nosil.

Modř se mísila se zelení. Díval se, jak zeleň mizí, jak ji modř obsazuje. Tato dvě těla teď nezetlejí. Zůstanou tu a nezmění se, dokud se Finch nevrátí, aby sklidil jejich vzpomínky. „… a taky vím, že nechceš jíst vzpomínky,“ řekl parciál Finchovým zádům. Znělo to vítězoslavně.

Finch byl v myšlenkách tak daleko, že první část věty přeslechl. „A to je všechno?“ Málem by se rozesmál.

Takhle spolu tedy mluvili parciálové v kasárnách poblíž táborů, v barácích, kde je šeďáci skladovali jako zbraně? Kasárna chrlila parciály ve dne v noci jako mravence. Pásli se na těle města. Pozorovatelé a ochranka v jednom. „Bojíš se změny,“ prohlásil parciál. „Bojíš se toho, že bys byl jiný. To proto mě nenávidíš.“ Prudce se v podřepu otočil jako na obrtlíku, ruku na pistoli.

Pohlédl parciálovi do úchylných očí. „A to je všechno?“ opakoval Finch. „Už jsi jako skončil s tím svým focením?“ Co mrknutí, to fotka – žádné umění. Být permanentní voyeur taky není žádná sláva. Svým způsobem vlastizrada na vlastních lidech. „Tvůj vlastní život, tvoje soukromí jsou pak pokřivený,“ řekl Wyte jednou, jako kdyby to byl věděl. „Jsi permanentně okupovanej. Nechtěl bych takhle žít.“ Jenže teď takhle Wyte žil. A Finch taky. Svým způsobem.

24

FINCH_05.indd 24

14.05.2020 16:12:27

„Já nekončím nikdy,“ odtušil parciál. „A jestli máš nějakou minulost, tak by ses měl bát. Jednou přijde den, kdy zpracujou úplně všechny záznamy. Možná tě vypátrají.“ Vtipné je, milý parciále, že Heretik už moji minulost zná. Většinu z ní. A je mu to u prdele. Takže z toho si hlavu nedělám.

Chtěl to říct, ale neřekl. S cvaknutím otevřel přezku na pouzdru pistole. Fungální zbraň se chvěla jako živý tvor. Mokrá. Kapalo z ní. Proti šeďákovi k ničemu. Proti parciálovi náramně užitečná.

Pořád jsi člověk, ať si předstíráš, co chceš. „Vypadni, kurva.“ „Já vidím všechno,“ pravil parciál. „Všechno.“ „Ano,“ odpověděl Finch, „jenže tomu se zabránit nedá, ne?“ Parciál na něj zíral. Vypadal, že chce něco říct. Pak to polkl, dost těžce. Vyšel do předsíně. Práskl za sebou dveřmi.

Nechal Finche samotného s těly. ***

Finch teď vidí křehkost, kterou jim smrt propůjčila. Finch teď vidí jejich zranitelnost. Jak si s nimi světlo pohrává stejně jako s ním.

Přejde k oknu. Přelétne pohledem zpustošenou tvář Ambry. Šest let, a já nepoznávám ani jeden zatracenej barák z dřívějška.

Ostře modré výběžky zálivu vyhřezlé z řeky Lišaj. Vykroužené z nicoty. První věc, kterou šeďáci udělali, když Vzestoupili – zaplavili Ambru a zabili tisíce lidí. Teď je město prošpikované kanály jako tělo, které kdosi utopil. Místy vybělené, místy nafouklé. To tělo tvoří kámen a kov. Něco trčí do výšky a cosi jiného se sotva dotýká hladiny.

V ústí zálivu stojí lešení pro dvě vysoké věže, které šeďáci pořád ještě stavějí. K nim se táhne nahrubo postavený pontonový most, umělý ostrov obklopující jejich základnu. Lešení sahá šest metrů

25

FINCH_05.indd 25

14.05.2020 16:12:27

nad nejvyšší věž. Těžko říct, jestli už jsou skoro hotoví, anebo jim to zabere ještě sto let. K vrcholkům věží se lepí mohutné chuchvalce zelených plísní a hub. Věže jsou proto chundelaté, skoro jako by měly kožich, jako by byly z masa a kostí. Páchne to jako olej, piliny a škvařené maso. Každého dne za soumraku přivádějí šeďáci pracovní síly z táborů jižně od města. Bušení kladiv, zvuky ze stavby – po celou noc. Smaragdově zelená světla pohybující se jako pomalé hvězdy. Výkřiky zraněných či trestaných. Proč to všechno? Nikdo neví. Podél pysků zátočiny se zatím pod rouškou tmy zvedají obludné fungální katedrály a nahrazují starou, důvěrně známou architekturu. Panoráma jak rozšklebená jizva.

Dvacet let občanské války. Šest let nadvlády šeďáků.

Po Finchově levici na jihozápadě: rozmazané šmouhy kouře, mastné a šedé. Stoupají nad vzdálenou pestrobarevnou skvrnou Plivance, ostrova vytvořeného z člunů svázaných k sobě. Doupě špehů. Útočiště zoufalých a těch, kdo nerespektují zákon.

Za Plivancem siluety dvou živoucích kupolí klenoucích se nad detenčními tábory. Sloupy kouře je přeškrtávají. Jsou ukryté za hromadami sutin. Postavili je nad údolím, kde kdysi stály lidské domovy. Na troskách zbrojovek, jež kdysi umožnily dvěma velkým obchodním společnostem, místnímu Hoegbottonu i útočícímu Frank­writheovi & Lewdenovi, snít o vlastní říši a zničit jeden druhého. A město k tomu. Finch kdysi bojoval za Hoegbotton. Kdysi dávno.

Mezi kupolemi prosvítá ostrý zelený třpyt a minarety Církevní čtvrti, obývané zbytky domorodých kmenů. Adaptují se. Bojují o přežití. Jsou odsouzené zmizet jednoho dne ze světa. Finch vidí obnaženou trhlinu na vrcholku truffidiánské katedrály. Praskla.

Všechny modlitby vyletěly. Nic nezbylo.

Po Finchově pravici, na severním pobřeží: Zóna Hoegbotton & Frankwrithe. Do skal lemujících pobřeží se zažraly mohutné žíly rudooranžové houby. Výhled na vše, co na severním pobřeží

26

FINCH_05.indd 26

14.05.2020 16:12:27

případně zbylo, halí zelený opar. Před šesti lety byla ZHF prostě jen severní Ambra – sice divoká, to ano, ale neinfikovaná. Potom do ní pod nepřetržitým útokem šeďáků ustoupila povstalecká armáda. Do téhle čtvrti se přesunulo tolik těžké techniky, munice a výzbroje, o dvaceti tisících vojáků nemluvě, až se Finchovi nechce věřit, že se to všechno mohlo jen tak vypařit nebo zpráchnivět. Jenže právě to se zjevně stalo. Vešli tam a šeďáci kolem nich vytvořili Zónu. Z pasti vyklouzla jen velitelka povstalců, zvaná Dáma v modrém, a několik jejích vojáků.

Kdysi ZHF ze dne na den rostla. Teď přestala, pokrývá jen asi pětadvacet čtverečních kilometrů. Téměř každý obyvatel města na ni snadno vidí. Ale není mu to k ničemu. Vrátí se kdy povstalci?

To je otázka, kterou si všichni kladou ještě i dnes. Když se vítr chová záhadně – když jeho poryvy vanou bez jakékoli příčiny hned sem, hned tam –, přilétají ze severu veliké třpytivé částečky čehosi oranžově, nachově a modře zbarveného a plují přes záliv do Ambry. Dokonce ani šeďáci nevstupují do ZHF jinak než zprostředkovaně. Povídá se, že jim dělá dobře, když můžou nechat zbytky povstalců bloudit v jedovatých fungálních sračkách. Je to skoro jako další tábor, jenom bez plotů a dozorců.

Až na to, že ze ZHF se nikdo nevrací.

Za věžemi, za zálivem, leží protější břeh Lišaje. Daleký. Nedosažitelný. A za ním – Finch to nevidí, jen cítí – nejvýchodnější okraj Kalifovy říše. Federace osad na jihu. Protektorát zítřka na severu.

Mezi nimi a Finchem: bezpečnostní zóny. Blokády. Ustanovené okolními zeměmi. Všechny tři jsou rozhodnuté stejně pevně jako šeďáci, že z Ambry neunikne ani myška. Přestože sem vysílají zvědy, aby ukradli všechna zdejší tajemství.

Finch se odvrací od okna. Cítí jen smutek, chlad a strach. Obzvláště z těch věží. Co se stane, až je šeďáci dokončí?

Tahle vyhlídka by člověka přivedla k šílenství.

27

FINCH_05.indd 27

14.05.2020 16:12:27

FINCH_05.indd 422

14.05.2020 16:12:48

SOUNDTRACK K FINCHOVI OD MURDER BY DEATH

V tomto případě došlo k unikátnímu vzájemnému oplodnění dvou médií. Kapela Murder by Death nahrála CD s hudbou inspirovanou románem Finch. Toto album, jehož písně se inspirovaly několika scénami z Finche, lze objednat na webu kapely www.murderbydeath.com nebo zakoupit coby součást limitované edice románu, kterou vydalo nakladatelství Underland Press. Jeff VanderMeer při psaní Finche poslouchal všechna do té doby vydaná alba kapely Murder by Death a tato hudba zásadně ovlivnila náladu a tón knihy.

421

FINCH_05.indd 421

14.05.2020 16:12:48

J E F F VA N DE R M E E R

Z anglického originálu Finch, vydaného nakladatelstvím Underland Press v Portlandu roku 2009, přeložil Jakub Němeček.

Obálka Kai & Sunny.

Sazba a grafická úprava Daniel Trojan.

Odpovědný redaktor Martin Šust.

Jazykový redaktor Pavel Kořínek.

Jazyková korektura Mirka Jarotková.

Technický redaktor Milan Dorazil.

V roce 2020 vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 4280. publikaci, 116. svazek edice Fantastika.

Vytiskla tiskárna Těšínské papírny.

Vydání první.

ISBN 978-80-257-3177-2 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice. tel. 226 519 400, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

FINCH_05.indd 423

14.05.2020 16:12:48