01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 1
M ICHAL R EJŽO P AVLÍK
BÍLÁ STOPA
V TE Ř I N Y
•1• SLU N C E A R E Q U I EM
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Text © Michal Rejžo Pavlík, 2016 Autor maleb použitých na obálce, na přebalu knihy a ilustrací v textu je Dominik Petr Vydání první © Nakladatelství Olympia, s.r.o., 2016 27-015-2016 ISBN 978-80-7376-000-0
•2•
M I C H A L R E J ŽO P AV L Í K
Stránka 2
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 3
M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
BÍLÁ STOPA
PRAHA 2016
V TE Ř I N Y
•3• SLU N C E A R E Q U I EM
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 4
Jenisej, srdce mi krvácí, má řeko Jenisej, bouře se navrací, jednou k tvým pramenům mý přání doletí, hlava se zatočí jak v hříšným objetí. Jenisej, zrada až přebolí, potom i krutý mráz na chvíli povolí, slunce se ukáže v kostýmu velmože a řekou zazní táhlý písně pomalý… (Tony Linhart – Jenisej)
•4• M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 5
APERITIV Brzy letos udeřily mrazy. Vždyť ještě pomalu nezačalo ani babí léto. Před pár dny byla svatá Anna. Ale mě to příliš nepřekvapovalo. Věděl jsem už dávno, že musejí jednou přijít. A cítil jsem už zjara jejich blízkost. Připravoval jsem se na cestu.
•5• BÍLÁ STOPA
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 6
DIVADELNÍ SLAVNOST PRVÁ „Mí drazí, v první řadě vám chci poděkovat, že jste přijali role v mojí Hře,“ promluvil režisér, „aniž byste předem znali její scénář, aniž byste znali mě, aniž byste znali… sebe.“ Stál sám na pódiu malé sklepní scény a proti němu ze tmy vystupovaly jako bledé stíny tváře šesti mladých hereček a herců. Světla na jevišti i v hledišti byla zhasnuta, jen matně pod prahem vstupovaly do prostoru paprsky z jediné rozžaté lampy v zákulisí. Ondřej seděl v prostředku první řady sedadel a sledoval režisérova ústa. Měl pravdu, nikdo z nich ho ještě před pár měsíci, možná dokonce před pár týdny, neznal – a přitom všichni role vzali. Ondřej ho nikdy dřív neviděl, a přece mu věřil. Nic o něm ani nikdy nezaslechl, než za ním před nedávnem přišel, a přesto mu věřil každé slovo, které vyslovil. Přišel za ním tenkrát na nábřeží, na konci léta. Ondřej tam seděl sám a dopíjel levné šumivé víno, kupovali ho s ostatními herci pokaždé cestou ze školy v malé zastrčené vietnamské večerce v centru města, teď na konci léta si ho koupil snad z nostalgie a pil ho sám, ještě když on přišel. Pak mu také nabídl, i když už v láhvi bylo asi víc slin než vína. On se i tak napil a poděkoval. „Scénář?“ pokračoval režisér. „Zatím neexistuje. Ten jsem já a vy. Je ve mně a ve vás. Stačí ho v nás probudit. Uvidíte, že až ožije, bude dokonalejší, než kdybych vám ho teď dal do rukou na papíře.“ Co říkal, znělo možná trochu neobvykle, ale když své myšlenky vy-
•6• M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 7
slovoval, připadaly všem dokonalé. Jeho slova jen zvyšovala jejich zájem, oči jako by se jim rozšířily a ještě více upnuly na jediná ústa v příšeří, která se teď pohybovala, na ústa, která znala to, k čemu ještě nikdo z nich nepronikl. Ondřej na chvíli uhnul očima trochu doleva a sjížděl jimi pomalu po siluetě brunety, která seděla ob jedno místo vedle něj. Jeho zrak jel dolů po vlasech, mikině a kalhotách až ke špičkám bot. Jako by cítila jeho pohled, natočila pravou botu k němu a Ondřej i ve špatném světle jasně zahlédl nápis napsaný na bílé špičce kecky tlustou černou fixou: naser si! Usmál se a otočil se na druhou stranu. Těsně vedle něho seděl Martin. I on sledoval přímo fascinovaně režiséra a ani nezaregistroval, když se k němu Ondřej obrátil. Martina znal Ondřej asi hodinu. Potkal ho před divadlem, když přicházel. Seděl na chodníku opřený o zeď, velký batoh hozený před sebou na zemi tak, že zabíral půl chodníku. „Čau, já jsem Martin,“ zvedl se a podával Ondřejovi ruku ještě dřív, než se před ním zastavil. Okamžitě poznal, že je herec a míří na stejné místo jako on. „Dáš si cigaretu?“ zeptal se Ondřeje. „Já si vždycky dávám cigaretu s někym, koho poznam. Sám nekouřim.“ „Jak dlouho ti ta krabička vydrží?“ zeptal se Ondřej a usmál se. „Jak kdy. Záleží na tom, kolik zrovna potkam nových lidí. Takový rituál.“ Ondřej věděl od první chvíle, že k tomuhle člověku, kterého potkal na chodníku a který teď seděl vedle něj, bude mít blízko. Je z Ostravy, řekl mu Martin už na ulici, studuje herectví tam. Bude prý zatím bydlet u Jany, ta je taky Ostravačka, i když teď má byt v Praze, domluvil se s ní už dopředu přes internet. Režisér mu řekl, že ji do téhle hry taky chce. Jana – tak se jmenuje ta holka s popsanými botami, co sedí z druhé strany a nechala si od něj radši jedno místo odstup. Trochu ji vlastně znal, párkrát už ji v Praze viděl. Málokdo byl tak originální, aby jako ona po měsíci opustil studium na katedře alternativního herectví s odůvodněním, že je málo alternativní. Živila se pak různě – uklízela, prodávala v obchoďáku a teď poslední dobou nedělala nic, nejčastěji byla k vidění u baru v jedné vyhlášené hospodě v centru, kolem které Ondřej často chodil.
•7• BÍLÁ STOPA
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 8
„Dlouho jsem nevěděl, jestli vás hledat a potom vás dát dohromady a vytvořit tuhle hru… Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodnul, ale připadalo mi, že to bude mít smysl – přesně teď, v téhle situaci, v tomhle světě…“ řekl režisér. Na chvíli se odmlčel a dodal: „Víte, já nesnáším všednost, šedost a omezenost. Proto jsem hledal a našel právě vás.“ Kromě Jany a Martina sledovaly režiséra z divadelních sedadel ještě tři obličeje. Seděly ve druhé řadě, Ondřej je měl za zády a otáčet se na ně by teď bylo příliš nápadné. Měl pocit, že je nezná, dvě holky a jeden kluk, stihl postřehnout, když vstupovali do sálu a sedali si. Věřil, že příležitost poznat je dostane ale už brzy. Nenápadně se ohlédl a usmál se, spíš sám pro sebe než pro koho jiného, nikdo ze zadní řady jeho pohyb nevnímal. Tak tady začíná náš příběh, prolétlo mu hlavou, náš společný příběh, a měl pocit, že to bude jeho životní příběh, ze kterého se už nikdy nevymaní. Podíval se na režiséra, který dosud stál na pódiu, jejich oči se letmo setkaly a Ondřej věděl, že právě tohle je pohled, který může za všechno, pohled, který mu dodává nějaký smysl, a proto za ním musí jít. „Představovat vás navzájem nebudu,“ dodával režisér a zdálo se, že jeho nedlouhý úvodní projev spěje ke konci. Více nemělo smysl říkat, v těch několika větách zvládl vyjádřit vše, co chtěl. K čemu nadbytečná slova? „Nebudu vás představovat, protože si myslím, že nejlepší bude, když se seznámíte sami. Já vás znám, a k čemu by bylo, kdybych vám teď o každém řekl, co kdo studuje a podobné informace. Sami cítíte, že k naší spolupráci jsou to prázdná konstatování a nemá smysl, abych tu jimi ztrácel čas… Já se teď tak na hodinu, dvě vzdálím, snad to bude pro vás dostatečný prostor k úvodnímu seznámení.“ Zašel do zákulisí, odkud stále svítila jediná lampa. Obličeje v hledišti se k sobě trochu tázavě otočily. Než ale stihl kdokoliv cokoliv do ticha konstatovat, režisér se ještě jednou objevil ve dveřích. „Kuchyňka jsou ty dveře naproti v chodbě, kdybyste si chtěli uvařit čaj nebo kafe,“ řekl do tmy a zase zmizel. Měl už na sobě bundu, takže tentokrát zřejmě opravdu odcházel.
•8• M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 9
„Jdu si uvařit to kafe,“ zvedl se Martin jako první po chvíli ticha, „jinak tady v té tmě brzo usnu. Chcete někdo něco?“ „Taky bych si dala,“ ozvala se slečna s dlouhými tmavými trochu zvlněnými vlasy, jež seděla za Ondřejem, a zahlédl ji dosud jen velmi matně. Vstala a odcházela s Martinem do kuchyňky. „Lenka,“ otočila se ještě na ostatní, než zašla za dveře, a vyslovila do tmy své jméno. Lenka, zopakoval si pro sebe ještě jednou Ondřej. Její jméno mu lahodilo na jazyku. Cítil hned, že bude dost nespoutaná, ale bude skvělá. Představoval si ji, jak běží ulicemi nočního města a nahlas se směje, její smích se třpytí ve světle lamp a odráží se od tmy, a i když má vlasy černé skoro jako noc, je tou, která bude i uprostřed noci zářit. Lenka ho najednou přitahovala, ani nevěděl čím. „Pojďte si sednout na pódium,“ vyzvali Martin s Lenkou ostatní herce, když se vrátili s kafem. Posadili se všichni do kroužku. Jeviště bylo pokryto kobercem příjemným na dotek. „My dva už se známe,“ přehlédl Martin kroužek a začal u Ondřeje, „tebe znám taky,“ podíval se na Janu, „Lenku už taky, tebe ještě ne,“ zastavil se očima na posledním mladíkovi, který jejich šestičlennou skupinu tvořil. Kupodivu ho neznal ani Ondřej, a to měl donedávna pocit, že zná snad všechny mladé lidi, kteří se pohybují kolem divadla, minimálně v Praze. Připadalo mu, že ho ale někde už viděl. „Jakub,“ představil se poslední neznámý. „Nestuduju teda asi na rozdíl od vás přímo herectví, ale scénografii, i když jsem teď hrál v jednom představení o Shakespearovi v Celetný, protože mě do toho lidi z činohry přemluvili, že se jim tam strašně hodím, tak jsem šel.“ Říkal to, jako by se ostatním omlouval, že se cpe na scénu, i když má být vlastně jen v pozadí. Zasmáli se, hlavně Lenka s Luckou – onou blondýnkou, poslední neznámou –, které také ani jedna herectví nestudovaly. Měly k němu obě vlastně ještě dál než Jakub. Na střední studoval Jakub architekturu, zaujat víc uměním než technikou se ale nakonec rozhodl na vysoké zabývat scénografií. Byl teprve ve druháku, ale i tak už stihl divadelnímu světu zcela propadnout. „Včera jsem slyšela dobrej vtip,“ navázala rychle Lenka, aby rozproudila konverzaci. „Blondýna chytí zlatou rybku a zlatá rybka jí říká, že když ji pustí, splní jí tři přání. A blondýna…“
•9• BÍLÁ STOPA
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 10
„…si ji hodí na pánev a usmaží k obědu, protože si myslí, že je to převlečený banán,“ doplnil ji pohotově Martin a ušklíbl se na ni. Všichni se rozesmáli, jen Lenka ho praštila do ruky, ale jemně a i ona se nevydržela nesmát. „Martine! Teď už se tomu mýmu vtipu nebude nikdo smát!“ „Počkej, jak to teda bylo?“ zeptal se Lenky Ondřej a nasadil zvědavý výraz, jako by se divil, že Martinova verze není ta správná. Brzy naráželi – byli všichni možná až příliš silné osobnosti a nikdo z nich nedokázal mlčet, i když se jednalo o naprosté banality. Každý na sebe potřeboval upozornit. Každý měl mít také výraznou úlohu. Museli to ale nejdřív sami pochopit. „Blondýna ji samozřejmě pustí zpátky do vody, kluci,“ nenechala se Lenka rozhodit, „a když se jí rybka zeptá, jaká jsou její tři přání, řekne: devadesát, šedesát, devadesát.“ „To byl vtip?“ zasmála se Lucka. „Ten jsem nějak nepochopila…“ Všichni se na ni otočili. Jediná plavovláska mezi všemi se stala na okamžik středem pozornosti, avšak příliš si to neužívala. „Happy birthday to me…“ začala si hlasitě zpívat Lenka a dívala se do stropu. „Ty něco slavíš?“ dovolil si ji opět zapojit do hry Jakub. „Jo. Že jsem se konečně zbláznila a doufám, že mě brzo odvezou mezi další stejně naladěný šílence, který budou chápat moje vtipy.“ Bylo to jen slabé oťukávání, ale vlastně zároveň by se dalo nazvat hrou nanečisto. Předehrou. A kdyby režisér neodešel, ale odněkud je sledoval, v duchu by jásal, protože během chvíle by si potvrdil, že mu na pódiu přistála přesně taková skupinka lidí, jakou potřeboval. On to ovšem jistě poznal už tehdy, když si všechny aktéry do svého divadla vyhlížel, ačkoli s nimi mluvil jednotlivě. Uměl si zřejmě poskládat v hlavě obrázek, jak to bude vypadat, až se poprvé všichni sejdou a usednou proti sobě, tváří v tvář, tak neuvěřitelně blízko, protože jinak by se ve tmě nenašli. Úmyslně nechal svítit jen jednu lampu, aby se museli dostat do takové blízkosti. A i kdyby neměl tenhle úmysl, stejně – proč neudělat v divadle pěkné přítmí? Tenhle rok je stejně pořád tma, prolétlo mu jaksi samo od sebe hlavou a vzápětí se tomu sám zasmál: jak ho mohlo něco takového napadnout? Tenhle rok je pořád tma, zajímavá myšlenka. A ještě zají-
• 10 • M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 11
mavější je, že je vlastně velmi subjektivní, přestože něco jako přítomnost tmy se většinou dá posoudit zcela objektivně. Máme to ale letos rok plný tmy, tak proč si neudělat tmu i v divadle, zopakoval si ještě jednou tiše a znovu se zasmál. V tu chvíli scházel do metra a vítr, který ho celou cestu pronásledoval, ho chytil ještě silněji a smýkl jím v průvanu. Oklepal se, zima jím projela od čela po prsty u nohou. Žít v metru, byl by každý rok rokem tmy, vrátil se ještě naposledy ke své myšlence, ale že mě to napadlo, když se pohybuju většinu času nahoře na zemi… Stejný vítr chytil o něco později Ondřeje, když po několika hodinách opustil divadlo. Venku už se mezitím setmělo a ledový vítr ho udeřil do tváře ihned, jakmile se ocitl na chodníku. Nemohl si ho nevšimnout, i když byl plný dojmů z prvního setkání s novými lidmi, s nimiž měl odteď sdílet významnou část svého života. Vítr měl takovou sílu, že Ondřeje čapnul a zdálo se, že ho nehodlá pustit. Cloumal s ním po dlažbě a chvílemi mu připadalo, jako by ho nadnášel a házel jím kupředu, protože kroky nemohly stačit jeho rychlosti. Když odpoledne šel do divadla, žádný vítr nefoukal, pamatoval si to naprosto jasně, slunce sice prosvítalo jen matně skrz šeď, jež pokrývala celou oblohu, ale v ovzduší panoval klid. Cítil se příjemně, připadalo mu, že ho vzduch dokonce hřeje. Během pár hodin, které strávil ve sklepním divadle, jako by se se zemí nahoře cosi stalo. Její tvář se proměnila z přívětivé hostitelky na nevraživou dámu, která rozdává na potkání facky. Na čas se před ní ještě schoval do autobusu. I tam ale cítil, jak silně vítr naráží do oken, a občas by nejraději vyskočil ven, i když měl ještě pár zastávek před sebou, protože dostával strach, že vichr autobus převrátí do příkopu, pohrává si s ním jen jako s domečkem ze slámy, který kdyby chtěl, jedním jediným fouknutím a bez sebemenší námahy rozboří. Vystoupil na zastávce na periférii, Praha tu pomalu měnila svou tvář a proměňovala se ve vesnici. Zbývalo mu deset minut chůze, než za ním zapadnou dveře domova. Cítil je už nablízku, chodil touhle cestou denně, někdy i víckrát, znal ji nazpaměť a noha se od nohy odvalovala téměř automaticky, většinou cestu vůbec nevnímal. Tentokrát se ale během oněch deseti minut stihlo odehrát něco, co jeho myšlenky vrátilo k cestě, něco, co se stále vracelo v jeho paměti, co ho neustále nutilo přemýšlet.
• 11 • BÍLÁ STOPA
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 12
Šel po stezce kolem silnice. Domy ji lemovaly jen z jedné strany, z druhé se táhly nízké střechy chat zahrádkářské kolonie. Místy z pásu trávy mezi silnicí a stezkou vyrůstaly keře – lísky a vrby. Právě přicházela doba, kdy se jednotvárný černý asfalt promění v koberec protkaný pruhy spadaných ořechů. Většinou budou červivé nebo prázdné, jen bílé skořápky, Ondřej si nepamatuje, že by tu někdy našel dobrý ořech. Vlastně je ani nikdy nesbíral, jen občas, náhodou, ho napadalo vzít do ruky nějaký, do kterého neúmyslně kopl a koulel se před ním po asfaltu. Dál, až skončí sídliště zahrádek, bude vedle stezky stát i pár stromů. Listnáčů, hlavně osik. Vůbec to tu vlastně nepřipomínalo Prahu. Z centra se sem taky táhl dohromady skoro hodinu. Žil tu od narození, skoro osmnáct let, jsem z Prahy, říkal všem celý život, neuměl si představit, že by žil jinde, jsem z Prahy, znělo to skvěle, ale nikdo neviděl, jak vypadá jeho Praha, ve které žije – ten skoro pustý kout schovaný kdesi za stínem továren a dálnic, kdysi pár chalup, které pohltilo stále se rozrůstající velkoměsto. Kdyby se otočil, viděl by za zády kouř z několika vysokých komínů, ten nejvyšší z nich byl za světla červenobílý a celý den se z něj táhnul k nebi bílošedý dým. Viděl by ho i teď, ve tmě, protože světla města ho osvěcovala tak dokonale, že byl v noci ještě výraznější než ve dne. Díval se na to panorama komínů pokaždé, když šel touhle cestou opačným směrem – z domova na zastávku autobusu. Ve skutečnosti už ho ovšem nevnímal, žil s ním tak dlouho, že by se na horizont zadíval až tehdy, když by některý z komínů zbourali. Kdyby se něco takového stalo, určitě by se na chvíli zastavil a zapřemýšlel by se nad tím, co se to s jeho obzorem stalo, proč je najednou jiný. A potom by mu nejspíš ujel autobus, protože odcházel vždy na poslední chvíli a do zastávky přibíhal současně s autobusem, v horším případě až za ním. Tentokrát byl ale na opačné cestě. A cestou z autobusu se obvykle naopak coural, neměl proč spěchat, domů nikdy nechvátal. Nijak příliš nechvátal ani teď, ač poryvy větru měnily jeho kabát v plachtu korábu a cloumaly s ním po moři. Proti větru byl spíš jako loďka z kůry. Vítr zadul a cípy kabátu se znovu vznesly až kamsi k loktům. Nebyl to jeho kabát, sebral ho bráchovi, který se doma objevoval příležitostně, nečekaně, ale ne víckrát než třikrát do roka. Kdyby kabát uletěl, asi by se nic nestalo. Až se brácha zase jednou vrátí, stejně si pravděpodobně nebude pamatovat, že doma nějaký měl. Ovšem právě tenhle
• 12 • M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 13
černý kabát byl momentálně tím jediným, co Ondřeje chránilo před větrem, kdyby o něj přišel, zůstal by větru zcela napospas. Stezka i silnice mu dnes připadaly neobvykle pusté. Byl už v polovině cesty, blížil se k posledním zahrádkám, a po silnici kolem něj projela dosud jen dvě auta. Uvědomil si je, protože po silnici většinou jezdilo jedno auto za druhým, někdy míval problém přejít ze stezky k domu na druhé straně ulice. Neobvyklý klid ho překvapil. Jediného člověka nepotkal ani na stezce. Pravda, než se sem dostal, bylo už po jedenácté, zbývala jen necelá hodina do začátku dalšího dne. Ale nikdy, i když se vracíval domů až nad ránem, mu tahle cesta nepřipadala tak pustá a prázdná jako tentokrát. Nikdy se tu nebál, ale dnes na něj zničehonic dopadal strach. Ve stínu za každým keřem jako by na něj čekal někdo, kdo ho navždy umlčí. Nepředstavoval si ho nijak konkrétně. Procházel kolem keřů v co největší vzdálenosti, jak jen to bylo možné, a stejně očekával, že už zpoza dalšího na něj vyskočí jakási neidentifikovatelná černá postava, která mu strčí přes hlavu smyčku. Za každým keřem ale číhala jen černočerná tma. Osamělá, tichá, nic neříkající tma. Zahrádky vedle stezky zmizely a vítr zadul s neobvyklou silou. Volná pláň z levé strany stezky mu dovolovala rozlétnout se a nabrat sílu. Před Ondřejem vedle cesty ze tmy vystoupily ohromné temné siluety. Šuměly jako dešťová průtrž za bouřky, jako voda v rozvodněné řece při povodni, kývaly se nad stezkou a šlehaly nahoru k nebesům, jako by lákaly všechny živly dolů na zem. Jen ať se spustí bouře a padá déšť, jen ať padají kroupy, jen ať fouká vítr ještě víc, vždyť je tak příjemný! Jen ať lítají blesky z mraků a mlátí do země, vždyť jejich světlo je tak dokonalé! Nikdo dokonalejší světlo nevymyslel! To oslnivé bílé světlo a po něm okouzlující červený teplý dech požáru… Stromy! Jsou to přece stromy! Osiky, kolem kterých Ondřej chodil také dennodenně, ale nikdy mu nepřipadaly tak strašidelné a strašlivé. Jejich tvrdé listy se třepetaly ve větru, třepaly se nahoru k nebi a zase dolů k zemi a vítr dul. Listy o sebe šelestily a v jejich reji jako by Ondřej rozeznával slova. Jako by každý list něco říkal, ale nemohly se dohodnout, ani se navzájem neposlouchaly, vykřikovaly pořád dokola každý jedno slovo, ale bylo jich příliš mnoho, aby se v chaosu dalo jakékoliv z nich rozeznat. Dostal další ledovou facku větru do tváře a listy na osikách se za-
• 13 • BÍLÁ STOPA
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:55
Stránka 14
čaly vyškubávat větvím a padaly na něho. Narážely Ondřejovi do obličeje a lepily se na něj. Zavíral víčka, aby ho některý list netrefil do oka a neoslepil. Byly tvrdé, studené a bušily mu do kůže s nečekanou silou. Nevěřil by, že listy mohou mít takovou sílu. Rozběhl se, prorážel vánici listí, kterou vítr hnal přímo proti němu, jako by ho měla zahubit. Připadalo mu, že je stále hustější a nekonečná. Přivíral oči a běžel, sám proti větru a osikovým listům, které byly najednou všude. A v těch několika vteřinách, kdy se snažil utéct osikám, na něj padl ten pocit. Pocit, který ještě nikdy v životě necítil. Jako by měl každou chvíli nastat konec světa, prolítlo mu hlavou. Jako by měl vítr vše sfouknout z povrchu zemského. Ten pocit byl iracionální, ale natolik nutkavý, že ho postupně celého pohlcoval, věřil mu. Silný ledový vichr jako by předznamenával, že konec světa přichází, jako by říkal: za chvíli bude všechno rozmetáno, nezůstane kámen na kameni, nezůstanou ani pomníky, ani kříže, ani list z jediné knihy. Je pozdě. Ale na co? Domovní dveře jsou už blízko! Přeběhl silnici a skočil po klice. Stál ještě chvíli za dveřmi v chodbě, než si rozsvítil a sundal kabát, a poslouchal silný ledový vítr zvenku, jemuž ze spárů se právě vyrval. Ale věděl, že ten pocit, který právě zažil, v něm zůstane. Listy na osikách se třepetají…
• 14 • M ICHAL R EJŽO P AVL ÍK
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:56
• 269 • BÍLÁ STOPA
Stránka 269
01 BILA STOPA TEXT 129x200:MRP
9.3.2016
11:56
Stránka 270
BÍLÁ STOPA MICHAL REJŽO PAVLÍK Doslov Vladimír Novotný Na obálce a přebalu jsou reprodukce obrazu Dominika Petra Ilustrace v textu Dominik Petr Grafická úprava a předtisková příprava Jaroslav Lapač Vydalo Nakladatelství Olympia, s.r.o. Werichova 973, 252 64 Velké Přílepy v roce 2016 jako svou 0000. publikaci Vydání první, 270 stran Vytiskla Těšínská tiskárna, a.s., Český Těšín 27-015-2016 ISBN 978-80-7376-000-0
• 270 •
M I C H A L R E J ŽO P AV L Í K