FANTOM Print 2015
Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoli podoba se skutečnými osobami, ať žijícími, nebo ne, je čistě náhodná. Kniha je chráněna autorským zákonem USA. Jakákoli reprodukce nebo neautorizované užití textu či kreseb je zakázáno bez písemného souhlasu Wizards of the Coast, Inc. Loga FORGOTTEN REALMS a WIZARDS OF THE COAST jsou chráněnými obchodními známkami patřícími Wizards of the Coast, Inc. Všechny postavy Wizards of the Coast, jména i výrazně jim podobná jména jsou obchodními známkami patřícími Wizards of the Coast, Inc.
U.S., CANADA, ASIA, PACIFIC & LATIN AMERICA Wizards of the Coast, Inc. P:O: Box 707 Renton, WA 98057-0707 +1-800-324-6496
EUROPEAN HEADQUARTERS Hasbro UK Ltd. Caswell Way Newport, Gwent NP9 0YH GREAT BRITAIN
Navštivte www.wizards.com
Copyright © 2007 Wizards of the Coast, Inc. Práva na české vydání vlastní FANTOM Print Cover art by Todd Lockwood Mapp by Todd Gamble Translation by Kateřina Niklová ISBN 978-80-7398-306-2 www.fantomprint.cz www.facebook.com/fantomprint
Předehra
A
no, je krásná, pomyslel si Artemis Entreri, když sledoval, jak jde nahá Calihye od postele k věšáku na šaty, aby si z něj vzala kalhoty a košili. Pohybovala se s ladností zkušené válečnice, jednu nohu kladla plynule a bez námahy před druhou a lehce, měkce došlapovala na špičky. Byla prostřední výšky, štíhlá, a přesto silná, a několik jizev na jejím těle neubíralo nic z elegance pevných provazců jejích svalů. Byla ztělesněným paradoxem, uvědomil si Entreri, když ji sledoval, stvoření ohně a ladnosti. Uměla být prudká i něžná a při milování dokázala přejít od jednoho k druhému s tím nejlepším výsledkem. A stejná byla nepochybně i na bitevním poli. Calihye nebyla jen bojovnice; byla válečnice, která dokázala přemýšlet. Své silné a slabé stránky znala stejně dobře jako ostatní, ty protivníkovy ale uměla odhadnout lépe než většina. Entreri nepochyboval o tom, že na nic netušící protivníky často používá ženské vnady, aby je vyvedla z míry a vzápětí vykuchala. Respektoval to; ta představa vnesla na jeho často zamračenou tvář úsměv. Opět ale zmizel, když zabiják zvážil svoji situaci. Na kolíku u věšáku, který použila na šaty Calihye, visel jeho klobouk s úzkou krempou, dárek od Jarlaxla. Entreri zjistil, že klobouk, stejně jako drowský společník, v sobě ukrývá mnohem víc, než se na první pohled zdá. Měl mnoho užitečných vlastností, magických i mechanických, mimo jiné i schopnost zchladit jeho tělo, aby se mohl lépe schovat před očima, které využívaly teplo namísto světla, a také drát pod páskou, který se dal snadno vytáhnout a díky němuž mu klobouk seděl na hlavě tak pevně, že o něj nepřišel ani při pádu z koně. Víc, než se na první pohled zdá, pomyslel si Entreri. Není to tak se vším?
R·A ·SALVATORE Po milování s Calihyí včera v noci tvrdě usnul. Možná příliš tvrdě? Calihye ho mohla zabít, jak si uvědomil, a myslí mu problesklo, jestli na něj nepoužívá svůj šarm. Díky ní se ocitl v té nejzranitelnější pozici, jakou kdy poznal. Ne, ujistil se. Její city ke mně jsou upřímné. Není to hra. Na druhou stranu, uvědomil si, není právě to její strategie? Vzbudit v něm pocit bezpečí, aby mohla zariskovat a napadnout ho? Entreri složil hlavu do dlaní a promnul si unavené oči. Potřásl hlavou a byl rád, že jeho ruce skryly jeho bezmocný smích. Podobné myšlenky ho doženou k šílenství. „Takže půjdeš se mnou?“ zeptala se Calihye a vytrhla ho z úvah. Zvedl hlavu a opět se na ni zadíval. Stála nahá vedle věšáku, nezabloudil jí ale očima po těle, upřel je na její tvář. Podle všech měřítek bývala Calihye kdysi neuvěřitelně nádherná žena s úchvatnýma modrýma očima, v nichž se občas objevovaly odlesky šedé. Někdy, s ohledem na okolnosti – na osvětlení, na její šaty – zářily ty oči úžasným odstínem středně modré. A každopádně byly vždy úchvatné, protože ostře kontrastovaly s jejími havraními vlasy. Tvář měla symetrickou a strukturu kostí bezchybnou. Ale ta jizva… Táhla se jí z pravé líce k nosu a dolů přes rty doprostřed brady. Byla to ošklivá jizva, často zanícená a rudá. Entreri věděl, že se za ni Calihye schovává, jako by popírala svou ženskou krásu. Když se ale usmála, potměšile a nebezpečně, Entreri si jejích roztržených rtů sotva všiml. Jemu připadala krásná a kromě úvah o tom, proč si jizvu nechává a jaký hlubší význam pro ni má, ji sotva vnímal. Ani v nejmenším mu nevadila, tak ztracený byl v tajemstvích, která jí doutnala v očích. Potřásla hlavou, husté vlasy jí sklouzly přes ramena a Entreri zatoužil přikročit k ní a zabořit tvář do její teplé, hebké hřívy. „Plánovali jsme, že se půjdeme někam najíst,“ připomněla mu Calihye. Povzdychla si a začala si oblékat košili. „Myslela bych si, že budeš mít ukrutný hlad.“ Když ale protáhla hlavu otvorem a upřela pohled na milence, její úsměv zmizel. Její krátké zamračení Entrerimu prozradilo, jak se asi tváří. Škaredil se. Nevěděl proč. Zrovna v tu chvíli nemyslel na nic, co by u něj vyvolalo podobný výraz. Calihye by u něj koneckonců podobné myšlenky nikdy nevyvolala, považoval ji totiž za zářný bod svého jinak mizerného života. A přesto se mračil, což se odrazilo i v jejím zakaboněném výrazu.
8
CESTA
PATRIARCHY
V poslední době – nebo tomu tak bylo vždycky? – se často tvářil trpce a obvykle pro to neměl žádný zjevný důvod. Až na to, že se často zlobil – na všechno a zároveň na nic. „Nemusíme nikam chodit,“ pravila žena. „Ne, ne, jistěže bychom se měli jít najíst. Už je skoro poledne.“ „Co ti vadí?“ „Nic.“ „Copak jsem tě včera v noci nepotěšila?“ Entreri si nad takovou absurditou málem odfrkl a nedokázal potlačit úsměv, když se zadíval na Calihye a poznal, že se z něj jednoduše snaží vymámit kompliment. „Těšíš mě už mnoho nocí. Velice. A včerejší noc nebyla jiná,“ ujistil ji a byl rád, že se jí zjevně ulevilo. „Tak co ti dělá starosti?“ „Už jsem ti řekl, že nic.“ Entreri se sehnul, sebral ze země kalhoty a začal si je natahovat. Zarazil se, když na rameni ucítil její ruku. Vzhlédl a zjistil, že na něj ustaraně hledí. „Tvůj výraz tvá slova popírá,“ namítla. „Mluv se mnou. Copak mi nevěříš? Co zkazilo Artemisi Entrerimu náladu? Co s tebou je? Co zažehlo tvůj vnitřní oheň?“ „Máš bujnou fantazii a mluvíš v hloupých hádankách.“ Znovu se sklonil, aby si oblékl kalhoty, ale Calihye ho sevřela pevněji a donutila ho pohlédnout na ni. „O co jde?“ naléhala. „Co stvořilo tak dokonalého válečníka, jakým je Artemis Entreri? Co se ti stalo?“ Entreri se odvrátil a sklopil oči k nohám. Ve skutečnosti je ale neviděl. V duchu byl opět kluk, sotva víc než dítě, v prašných ulicích přístavního města na kraji pouště, které páchlo slanou vodou nebo bylo plné pichlavého písku podle toho, kterým směrem zrovna foukal vítr. Vozy vrzaly, i když stály na místě, ze strany se do nich totiž opíral vítr plný písku. Dva koně nespokojeně ržáli a jeden se dokonce vzepjal, kam až mu těžký, pevný postroj dovolil. Vozka, hubený, šlachovitý muž s krutými, hranatými rysy, který chlapci připomínal otce, neztrácel čas a ihned se do vyděšeného zvířete brutálně pustil bičem. Ano, přesně jako jeho otec. Tlustý obchodník s kořením sedící na jednom z vozů na něj dlouze hleděl. Oči s těžkými víčky ho jako kdyby uspávaly, uchvacovaly ho stejně jako kolébající se had. Věděl, že za tím pohledem něco je, nějaký způsob
9
R·A ·SALVATORE kontroly, který umožnil tomu patetickému, zanedbanému tvorovi získat postavení v družině chystající sezónní karavanu na cestu z Memnonu. Ostatní toho muže poslouchali, to mu bylo jasné, i když byl ještě kluk a o světě nebo o hierarchii kupecké třídy prakticky nic nevěděl. Ten muž byl šéf, to bylo jisté, a chlapec se začervenal, protože mu polichotilo, že velitel tak velké družiny tráví čas s ním a s jeho matkou. Po pyšném zrudnutí následovala nevíra, která způsobila, že mu poklesla čelist a vykulil oči, když muž vytáhl mince – zlaté mince! Zlaté mince! Chlapec o nich slyšel, o zlaťácích, nikdy ale žádné neviděl. Jednou viděl stříbrňák, který nějaký cizinec dal jeho otci, Belrigerovi, než zmizel s jeho matkou za závěsem. Ale nikdy ne zlato. Jeho matka držela v ruce zlato! Bylo to tak vzrušující, ale jen krátce. Potom ho matka, Šanali, chytila hrubě za rameno a smýkla s ním do čekajících rukou tlustého muže. Svíjel se a vzpíral v jeho sevření. Snažil se vytrhnout ze zpocených rukou, aspoň aby získal od matky nějaké odpovědi. Než se mu ale konečně podařilo otočit se, už se odvrátila a mířila pryč. Volal na ni. Prosil ji. Ptal se, co to znamená. „Kam jdeš?“ „Proč jsem pořád tady?“ „Proč mě drží?“ „Mami!“ A ona se otočila, ale jen jednou a krátce. Jen na tak dlouho, aby naposledy spatřil její zapadlé, smutné oči. „Artemisi?“ Setřásl ze sebe vzpomínky a pohlédl na Calihye. Zdála se zároveň pobavená i ustaraná. Bylo to zvláštní. „Chceš tady snad celé ráno sedět s flétnou v ruce a s kalhotami u kotníků?“ Otázka jím otřásla, protože si teprve v tu chvíli uvědomil, že opravdu drží Idaliovu flétnu, magický nástroj, který mu darovaly dračí sestry. A ano, jak si Calihye všimla, kalhoty měl pořád shrnuté kolem kotníků. Odložil flétnu na postel vedle sebe – aspoň chtěl, zjistil ale, že ji nedokáže dát z ruky. Když si to uvědomil, dodalo mu to sílu, odhodil flétnu, rychle vstal a natáhl si kalhoty. „Tak o co jde?“ zeptala se Calihye a on na ni zvědavě pohlédl. „Co stvořilo tak dokonalého válečníka, jakým je Artemis Entreri?“ upřesnila.
10
CESTA
PATRIARCHY
Myslí mu znovu probleskla vzpomínka na Memnon. Před očima se mu mihl obrázek Belrigera a Entreri sebou trhl. Uvědomil si, že znovu drží v ruce flétnu. Spatřil před sebou chlípný, jednozubý úsměv Toso-paši a hodil flétnu na postel. „Trénink? Disciplína?“ zeptala se Calihye. Entreri sebral ze židle košili a prošel kolem ní. „Hněv,“ řekl tónem, který nepřipouštěl další otázky. Byl to jen další hliněný obdélník v moři podobných domů, nijak výrazná stavba, která měřila tucet stop na šířku a půl tuctu stop na délku. Stejně jako okolní domy měla plátěnou markýzu obrácenou proti mořskému vánku, který v neodbytném memnonském horku přinášel obvykle jako jediný úlevu. Dům nebyl rozdělen žádnými stěnami, jen ošuntělý závěs ukrýval ložnici, kde spali matka s otcem, Šanali a Belriger – nebo Šanali a muž, který Belrigerovi zaplatil. Jednou, když kolem lezlo příliš mnoho brouků, si chlapec vylezl na stůl a vyspal se na něm, Belriger to ale zjistil a krutě ho za jeho přečin spráskal. Většina bití časem splynula v jedno, ale toto si Artemis dobře pamatoval. Belriger byl opilejší než jindy a pustil se do jeho zad a pozadí shnilým starým prknem, po kterém zbylo Artemisovi v zadku několik třísek, které se zanítily a celé dny mu pak z ran vytékal bílý a nazelenalý hnis. Přišla za ním Šanali a mokrým hadrem mu utřela rány. To si pamatoval. Něžně a s mateřskou láskou mu masírovala pozadí, a přestože ho i pokárala a nazvala ho hlupákem, že zapomněl na Belrigerova pravidla, dokonce i její kárání bylo podtrženo soucitem. Bylo to naposledy, co se k němu Šanali zachovala laskavě? Byla to jeho poslední něžná vzpomínka na matku? Žena, která ho o několik měsíců později prodala kupecké karavaně, se zdála být úplně jiným člověkem. Ten osudný den u kupce ji změnil i po fyzické stránce, zbledla a zchřadla a sotva dokázala vyslovit celou větu, aniž by musela lapat po dechu. Jeho mysl před vzpomínkami na ten den ucukla a vrátila se zpět k Belrigerovi a Toso-pašovi, bezzubému idiotovi se strništěm na tváři, který trávil víc času pod Belrigerovou střechou než sám Belriger. Toso-paša se mu vracel v záblescích – chlípně ho sledoval, vždy chlípně, a neustále se k němu nakláněl. Dokonce i jeho slova probleskovala ve frázích, které Artemis slýchal až příliš často.
11
R·A ·SALVATORE „Jsem bratr tvého otce.“ „Můžeš mi říkat strýčku Toso.“ „Můžu ti udělat dobře, chlapče.“ Entreriho mysl ucukla od těch obrázků a od těch slov ještě prudčeji než od posledního obrázku matky. Aspoň to Belriger nikdy neudělal, nikdy ho nehonil uličkami, až ho nohy bolely únavou, nikdy si vedle něj nelehal, když se snažil usnout, nikdy se ho nesnažil políbit nebo se ho dotknout. Belriger si ho všímal, jen aby mu uštědřil bití nebo ho zasypal nadávkami a kletbami. Uměl si představit, že byl pro otce velkým zklamáním. Proč by na něj jinak byl tak naštvaný? Belriger byl zahanben Artemisovou křehkostí – styděl se za něj a zlobilo ho, že musí chlapce živit, i když mu dával nanejvýš zatuchlou kůrku chleba nebo jiné drobky, které zbyly z jeho vlastního jídla. A dokonce i jeho matka se od něj odvrátila, vzala si zlato… Tučné paže tlustého kupce neposkytovaly žádné teplo ani útěchu. Entreri se probudil do tmy. Po celém nahém těle cítil studený pot; přikrývky se na něj lepily. Okamžik paniky ustoupil, když vedle sebe uslyšel klidný dech Calihye. Pohnul se, aby se posadil, a překvapilo ho, když zjistil, že mu Idaliova magická flétna leží na klíně. Entreri ji vzal do ruky a zvedl si ji před oči, i když v tlumeném světle hvězd, které vnikalo do pokoje jediným oknem, sotva viděl. Smysly, a to jak skrze fyzický dotyk, tak emocionální pouto, které si s flétnou vytvořil, mu napovídaly, že se rozhodně jedná o stejnou magickou flétnu. Zaváhal a snažil se upamatovat, kde flétnu nechal, když šel spát – na dřevěném rámu postele vedle sebe, jak si vzpomínal, aby ji měl snadno na dosah. Očividně ji ve spánku vzal do ruky a flétna mu vrátila vzpomínky. Ale byly to vůbec vzpomínky? napadlo Entreriho. Odrážely obrázky, které mu probleskovaly ostře hlavou, skutečně jeho dětství v Memnonu? Anebo se jednalo o ďábelskou manipulaci flétny, která ho nepřestávala překvapovat? Dobře si ale vzpomínal na den s karavanou a věděl, že obrázky, které flétna vytáhla na povrch, byly pravdivé. Vzpomínka na Memnon, poslední a konečná zrada jeho matky, pronásledovala Artemise Entreriho třicet let. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Calihye, jak tam tak seděl na kraji postele.
12
CESTA
PATRIARCHY
Slyšel, jak se za ním pohnula, pak ucítil, jak se opřela o jeho záda, objala ho paží, promasírovala mu hruď a přitáhla si ho blíž. „Jsi v pořádku?“ zeptala se znovu. Entreri pohyboval prsty po hladkých křivkách Idaliovy flétny a nebyl si tím jist. „Jsi napjatý,“ všimla si Calihye a políbila ho ze strany na krk. Uhnul, aby jí dal najevo, že na podobné věci nemá náladu. „Jde o tvůj hněv?“ ptala se žena. „Pořád na něj myslíš? Na tu zlost, která stvořila Artemise Entreriho?“ „Nic nevíš,“ utrhl se na ni Entreri a z jeho pohledu i ve tmě vycítila varování, protože vstoupila do míst, kam nebyla pozvána. „Zlost na koho?“ zeptala se i tak. „Na co?“ „Ne, není to zlost,“ opravil se Entreri a mluvil spíše sám se sebou než s ní. „Hnus.“ „Ke komu?“ „Ano…“ odpověděl Entreri, odtáhl se a vstal. Otočil se k ní. Calihye zavrtěla hlavou, pomalu sklouzla z postele a stoupla si vedle něj. Něžně mu ovinula paži kolem krku a přitiskla se k němu. „Hnusím se ti já?“ zašeptala mu do ucha. Ještě ne, pomyslel si Entreri, ale nahlas to neřekl. Pokud k tomu ale někdy dojde, vrazím ti meč do srdce. Vytlačil tu představu z mysli, položil ruku na Calihye, úkosem na ni pohlédl a chlácholivě se usmál.
13
1
Běžný život?
V
lastně to ani nebyly dveře, jen několik prken svázaných roztřepeným provazem, starými kusy oděvu a šlahouny. Když do nich proto trpaslík tryskem vrazil, rozpadly se na kusy. Dřevo, provazy a šlahouny vlétly do malé jeskyně a za nimi vlály cáry látky. Ani démon z Devíti pekel by nedokázal způsobit poprask a chaos, který se následně strhl. Trpaslík, kterému divoce vlály černé vlasy a dlouhý vous, uprostřed rozdělený a spletený do dvou copů, mu poskakoval na hrudi a kolem ramen, se vrhl na chudáky gobliny a jeho dva řemdihy se točily se smrtící přesností. Za cíl si vzal největší skupinu, hlouček čtyř goblinů. Vpadl mezi ně bez ohledu na hrubé zbraně, kterými se oháněli, a začal do nich bušit devastujícími řemdihy, jejichž kovové hlavy s hřeby se točily na koncích adamantinových řetězů. Jednoho goblina trefil do hrudi, rozdrtil mu plíce a odmrštil ho celých deset stop daleko. Poté se otočil, sehnul se před bodajícím oštěpem, který nebyl ničím víc než zašpičatělým kusem klacku, zahákl paži za tu goblinovu a odstrčil ji stranou. Když se pak trpaslík ocitl s goblinem tváří v tvář, udeřil řemdihy shora a rozdrtil mu rameno a lebku. Navíc ho nakopl vší silou zdola do brady, roztříštil mu čelist a srazil ho na zem, goblin už ale byl mimo, takže ani nevykřikl. Následně trpaslík švihl copy, poskočil a obrátil se ke zbývajícím dvěma goblinům. Takové prudkosti se nemohli vyrovnat, nedokázali ji ani pochopit, proto na okamžik zaváhali. A to bylo víc, než trpaslík potřeboval.
R·A ·SALVATORE Vyrazil vpřed a každou paží bacil jednoho goblina. Prvního trefil přímo, o druhého jen škrtl, i to ale stačilo, aby druhý goblin pod tíhou úderu klopýtl. Trpaslík se přes goblina překulil a kopanci a údery ho povalil na zem. Prohnal se kolem, zamířil ke dveřím, vzápětí se ale stočil stranou, udeřil řemdihy a trefil posledního goblina, který se snažil dostat ven na horský svah. A opravdu se ven dostal, jen mnohem rychleji, než by považoval za možné, kdyby o těchto věcech přemýšlel. Nejdůležitější však bylo, že mu útok roztříštil páteř, a když pak přistál na hlíně a kamení, cítil… no, vlastně nic. Trpaslík zůstal stát zády ke dveřím, rozkročil se a zaujal obranný podřep. V očích měl divoký pohled, copy mu poskakovaly a paže měl rozpřažené, hlavy řemdihů svěšené na řetězech. Byl si jistý, že v jeskyni bylo těch potvor aspoň deset, když jich teď ale pět zabil, postavili se mu jenom dva. No, vlastně jeden. Druhý zběsile bušil na druhé dveře v zadní části jeskyně, na dveře, které byly pevnější a vyztužené železem. Druhý goblin se krčil před společníkem a neodvažoval se odtrhnout oči od zuřivého vetřelce. „Aha, máte tu bezpečnou komoru,“ řekl trpaslík a udělal krok vpřed. Goblin ucukl a přes jektající zuby mu unikl tichý, patetický zvuk. Druhý bušil ještě zuřivěji. „No tak,“ pobízel ho trpaslík. „Seber klacek a bojuj! Nekaž mi legraci!“ Goblin se lehce narovnal, trpaslík ale byl natolik zkušený bojovník, že si toho všiml. Otočil se a hodil řemdihem po mazaném goblinovi, který vklouzl dovnitř vyraženými dveřmi a plížil se k němu zezadu. Sice goblina nezasáhl, to ale ani nechtěl, měl v úmyslu ho pouze rozptýlit. Což se mu i povedlo, a když poté trpaslík vykročil a udeřil podruhé, naskytla se mu potřebná šance. Tíha řemdihu roztříštila goblinovi obličej, a byl by odlétl hodně daleko, kdyby nevrazil do rámu dveří. Když se trpaslík otočil zpátky, oba goblini bušili bezhlavě a zoufale do dveří, které odmítaly povolit. Trpaslík si povzdychl, uvolnil se a znechuceně zavrtěl hlavou. Vydal se přes jeskyni a rozdrtil napřed jednomu, pak i druhému lebku. Poté vzal do jedné ruky řemdih, do druhé chytil za šíji jednoho z padlých goblinů a silou obra ho odhodil stranou, na deset stop vzdálenou boční stěnu. Podobný let čekal i toho druhého. Trpaslík si následně upravil opasek, tlustý kus kůže, který mu dodával obrovskou sílu – ještě větší, než jakou jeho už tak statné tělo mělo.
22
CESTA
PATRIARCHY
„Dobrá práce,“ podotkl, když si změřil dveře před sebou. Nebyly goblinské; ti tvorové je patrně vyplundrovali z ruin nějakého hradu nebo podobné stavby v bažinách Vaasy. Goblinům ale bylo ke cti, že je dokonale zasadili do stěny. Trpaslík zaklepal a docela obstojnou goblinštinou zavolal: „Hej, vy tam, slizouni s placatýma hlavama. Nechcete, abych zničil tak krásný dveře, že ne? Tak je prostě votevřete a všem nám ulehčíte práci. Možná vás dokonce nechám žít, neslibuju ale, že vám neuříznu uši.“ Když domluvil, přitiskl ucho na dveře a slyšel zakňourání následované hlasitým: „Šššš!“ Povzdychl si a znovu zaklepal. „No tak. Todle je vaše poslední šance.“ Zatímco mluvil, couvl, prsty obemkl kůží potažené rukojeti řemdihů a aktivoval jejich magii. Z bodců na koulích začala vytékat tekutina, čirá a olejovitá na pravé, narudlá a křídová na té druhé. Změřil si dveře a uhádl, že kolmé zkřížení kovových pasů uprostřed je nejdůležitějším strukturálním bodem. Napočítal do tří – koneckonců, musel dát goblinům poctivou šanci, ne? A potom skočil, udeřil – levým řemdihem napřed – a přesně trefil spojení těch dvou kriticky důležitých železných pásů. Poté začal poskakovat, otáčet se a zrychlovat točení pravé zbraně, levou zatím dvakrát udeřil do dveří, prohnul dřevo a kov a zanechal na nich narudlé skvrny. Jednalo se o ichor rezavého monstra, ďábelského stvoření, před kterým se klepal každý rytíř v naleštěném brnění. Během několika okamžiků totiž pevné železné pásy začaly měnit barvu a rezivět. Když si byl jist, že pevnost železných pásů byla dostatečně narušena, provedl trpaslík největší skok ze všech, otočil se, vložil do úderu celou svoji váhu i sílu a praštil pravým řemdihem do úplně stejného místa. Díky moci zbraně a dokonalému manévru by dveře asi tak jako tak vylomil, tekutina na druhé hlavici, nárazový olej, jak se jí říkalo, však při úderu vybuchla. Exploze dveře i závoru na nich roztrhla, křídlo povolilo, jedna část se zhoupla napravo od trpaslíka a zůstala viset nakřivo na jednom pantu, zatímco druhá se vyvrátila na zem. Nyní před trpaslíkem stála trojice goblinů v nepadnoucí, uloupené zbroji – jeden si dokonce nasadil kovovou přilbu bez hledí – a s různými zbraněmi v rukách. Jeden držel meč, druhý glévu a třetí bojovou sekyru. Mladší dobrodruh by při pohledu na ně možná zaváhal, trpaslík ale už celé čtyři staletí bojoval s děsivějšími protivníky a na první pohled poznal, že žádný z nich neumí se zbraní, kterou držel, zacházet.
23
R·A ·SALVATORE „No, pokaď budete vochotní dát mi svý uši, nechám vás vodejít,“ řekl trpaslík goblinsky se silným přízvukem. „Je mi úplně ukradený, jesli budete žít nebo ne, rozhodně ale chcu vaše uši.“ Když domluvil, vytáhl nožík, hodil jím a zabodl ho do země před jejich nohama. „Dejte mi svý levý uši, vraťte mi nůž a nechám vás jít. Dyž ne, uříznu je vašim mrtvolám. Vyberte si.“ Goblin po trpaslíkově pravici zvedl glévu, zavyl a zaútočil. Přesně v takovou odpověď Atrogat doufal. Když Artemis Entreri uslyšel trpaslíka vejít, vklouzl za paraván. Nikdy nebyl Atrogatovým obdivovatelem a nikdy mu úplně nevěřil, proto rád využil šance špehovat. „Aha, tady si, ty hubená elfská zlodějko mýho titulu,“ zařval Atrogat, když se protlačil do pokoje Calihye. Žena na něj úkosem pohlédla a zdála se klidná – Entreri věděl, že její sebevědomí z velké části pramení z toho, že je v její blízkosti. „Takže si mysliš, že máš svůj titul jistý, co?“ „O čem to mluvíš?“ „Lady Calihye, na čele žebříčku,“ odvětil Atrogat a Calihye i Entreri kývli, když pochopili. Dobrodruzi, kteří vyráželi z Vaaské brány do divočiny, mezi sebou soupeřili. Za uši různých monster, která se ploužila pustinou, byla stanovena odměna, a aby zábava opravdu stála za to, velitelé brány vystavovali tabuli s pořadím lovců hlav. Skoro od začátku stál na prvním místě Atrogat a hájil si vedení, dokud ho z něj před několika měsíci nevyšoupla Calihye a nesebrala mu titul. Její spolubojovnice, Parisa, byla jen několik zabití za trpaslíkem. „Mysliš, že mě to zajímá?“ zeptal se trpaslík. „Očividně dost,“ opáčila elfská míšenka. Entreri za paravánem kývl, protože ho odpověď válečnice, která se mu stala tak drahá, potěšila. Atrogat zabručel, odfrkl si a zařval: „No, dlouho ti nezůstane!“ Entreri zvážil způsob, jakým to trpaslík řekl. Vyhrožoval snad Calihye? Zabiják instinktivně položil ruce na zbraně a odvážil se přesunout dál za paraván, aby mohl nahlédnout kolem okraje u dveří; tudy by se totiž dostal k mocnému trpaslíkovi zboku, kdyby došlo k boji. Uvolnil se ale, když Atrogat zvedl ruku, ve které držel malý, ovšem naditý vak – Entreri přesně věděl, co v něm bude.
24
CESTA
PATRIARCHY
„Za chvíli mi budeš zase čučet na záda, půlelfko,“ prohlásil Atrogat a zatřásl vakem. „Čtrnáct goblinů, dva blbí vorci a navíc zlobr.“ Calihye pokrčila rameny, jako by ji to nezajímalo. „Radějc bys měla lovit i v zimě, jesli máš v sobě aspoň kus trpaslíka,“ řekl Atrogat. „Já pudu na jih a zapiju tam letošní sněhy, takže jesli budeš mít štěstí, možná se vocitneš zas na prvním místě – jakmile ale sněhy roztajou, do několika dní tě z něho zase vymáznu.“ Atrogat se odmlčel a v černém vousu se mu objevil křivý úsměv. „Už ale nemáš partnera na lov, co? Teda pokaď nepřesvědčíš toho plížila – a ten zrovna na zimní vycházky moc nebude, řek bych!“ Entreri byl příliš rozptýlený, než aby ho poslední poznámka urazila, navíc byla pravdivá, Calihye sebou totiž viditelně trhla, když se Atrogat zmínil o Parise. Věděl, že ta rána je stále živá. Calihye a Parisa bojovaly bok po boku dlouhé roky, jenže Parisa byla nyní mrtvá; zemřela na cestě do Pališčuku, když spadla z vozu, na kterém Entreri ujížděl před hordou okřídlených, hadům podobných monster. „Nemám nejmenší zájem vyrazit na lov goblinů, dobrý trpaslíku,“ řekla Calihye klidně – i když ji to stálo námahu, jak si Entreri všiml. Trpaslík si odfrkl. „Dělej si, co chceš,“ odvětil. „Je mi to ukradený, protože na jaře bude titul znova můj, ať už ho budu muset sebrat tobě nebo někomu jinýmu, kdo si vo sobě bude myslet, že je lepší než já. Vo tom nepochybuj!“ „Nepochybuji a je mi to jedno,“ ujistila ho Calihye a sebrala mu trochu větru z plachet. Na to neměl Atrogat skutečně co říct. Jenom kývl, vydal nerozluštitelný zvuk a zatřásl vakem s ušima na Calihye. Potom znovu kývl a řekl: „Jo.“ Načež se otočil a vyšel ven ze dveří. Entreri si toho sotva všiml, protože se plně soustředil na Calihye, která si zachovala chladný výraz, i když jí trpaslíkovy poznámky dozajista těžce dolehly na útlá ramena.
25