Dedic rytiru jedi ukazka by Martin Sust

K DYŽ JE BEN MRTEV,

není tu nikdo, kdo by zodpověděl moje otázky. Je to krutý fakt, který se potvrdí vždy, když přemýšlím, co bych měl dělat. To hnědé roucho, které nosil, by klidně mohlo být ušito z čirého tajemna; odíval se do něj a pak po sobě na Hvězdě smrti nic jiného nenechal. Vím, že se Han rád myšlence na Sílu posmívá, ale když něčí tělo při dotyku světelného meče jen tak zmizí, tak je v tom víc než jen „laciné triky a nesmysly“. A já vím, že Síla je skutečná. Cítil jsem ji. Vlastně ji pořád cítím, ale myslím si, že to je jako vědět, že se něco schovává v písku, zatímco nad tím přelétáte. Vidíte čeření na povrchu, náznaky, že se tam dole něco hýbe – možná něco malého, možná něco obrovského – a žije si to mimo váš dohled úplně jiným životem. A vydat se za tím a zjistit, co se pod povrchem vlastně skrývá, může být bezpečné s odměnou na konci, nebo to může být ta poslední věc, kterou kdy uděláte. Potřebuju někoho, kdo by mi řekl, kdy se do toho čeření ponořit a kdy se držet dál. Myslel jsem si, že jsem v bitvě o Yavin několikrát zaslechl Benův hlas, ale teď uvažuju, jestli to tak opravdu bylo. Možná se mi to jenom zdálo; možná tak ke mně mluvilo moje podvědomí – nějaké zbožné přání. Od té doby se Ben neozval a nemám pocit, že bych se mohl s někým jiným o Síle bavit. Mým důvěrníkem je v tomto bodě jen jeden modrobílý astromechanický droid. Han s Chewiem jsou někde pryč a snaží se sehnat dost kreditů, aby mohli zaplatit Jabbovi Huttovi. Přišli o celou svou odměnu z bitvy o Yavin a jsou zase na mizině – galaxie by si na ně měla dávat pozor.

KEVIN HEARNE

Leia je spolu s vůdci Aliance v bezpečí flotily. Ta se momentálně nachází v sektoru Sujimis okolo ledové planety, které nikdo nevěnoval pozornost už od klonových válek. Ne, že by chtěla Leia poslouchat moje obavy tak ochotně, jako o nich chci mluvit já. Má lepší věci na práci než rozptylovat moje nejistoty. Threepio je s ní a nepochybně se cítí nedoceněný ve svých předpovědích hrozící zkázy ve více než šesti milionech formách komunikace. Takže Artoo a já můžeme klidně plnit úkoly pro admirála Ackbara. Poslali mě na Rodii, abych otevřel tajnou zásobovací trasu k Alianci. Neměl bych tomu říkat pašování – už jen k tomu výrazu má Ackbar vážné výhrady –, ale pravdou je, že bez pašování Aliance nedokáže operovat. Protože Impérium se snaží zavřít naše zásobovací trasy ve Vnějším okraji tím, že jde po pašeráckých doupatech, a protože zavedený černý trh v Jádru je pro nás moc riskantní, musíme se poohlížet po jiných zdrojích. Rodia je pod imperiální nadvládou, ale Leia tvrdila, že klan Chekkoo z kontinentu Betu by mohl být otevřený spolupráci s námi. Říkala, že nemají rádi vládnoucí klan Chattza a jsou zruční ve výrobě zbraní, pancířů a dalšího vybavení, které bychom mohli využít k boji proti Impériu. Leia se domnívá, že jejich odpor vůči Impériu pramení z nepřátelství ke klanu Chattza a my z toho můžeme mít prospěch. Mon Mothma si tím není úplně jistá, ale Ackbar všechny překvapil, postavil se za Leiu a tím bylo rozhodnuto. Nevím, jak se Ackbarovi daří ukončovat spory. Má nějaké charisma, kterému se nikdo nechce postavit. Já se s ním každopádně hádat nechci. Jakmile byl vydán souhlas, přihlásil jsem se dobrovolně a půjčili mi nádhernou osobní jachtu. Můj X-wing by spustil celou škálu poplachů, kdybych se odvážil vstoupit s ním do rodianského prostoru, ale malá transportní loď s minimální výzbrojí

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

nebude problém. Spolu s Artoo jsem hvízdl, když jsem ji poprvé spatřil v hangáru Promise, jedné z aliančních fregat. Nebyla to ani tak jachta jako spíš výstavní kousek. Vpředu se nacházely kokpit a obytné kajuty, natřené kovovou červení se stříbrným lemováním, a křídla se stáčela vzad v plynulém oblouku jako srpek půlměsíce. Zadní část vypadala, jako když si někdo ukousne ze sušenky, a byla osazena podsvětelnými motory, rušičkami, senzorovými soustavami a generátory štítů. Síla lodi byla zepředu a z boků neviditelná – mluvila o luxusu a rozmařilosti –, ale zadní část říkala všem pronásledovatelům, že s ní moc dlouho krok neudrží. Byla postavena pro rychlost a dost možná i pro výzvědy, ačkoli vypadala jako zábavní plavidlo nějakého boháče. „Pěkná, že ano?“ ozval se nějaký hlas, který mě přinutil odtrhnout oči. „Jmenuje se Desert Jewel. Dej na ni pozor.“ Mluvčím byla vysoká žena s tmavou kůží a kaskádou vlnitých vlasů lemujících úzký obličej. Přátelsky se na mě usmála a já jí úsměv oplatil. „Je vaše?“ zeptal jsem se. „Jo! No, asi bych měla říct, že je mého táty. Ale jak jeho loď, tak i dcera jsou teď k dispozici Alianci. Přibyla jsem sem teprve minulý týden.“ Podala mi ruku. „Nakari Kelen. Ráda tě poznávám.“ „Kelen?“ řekl jsem a potřásl jí rukou. Měla silný stisk a já naklonil hlavu na stranu, když jsem si spojil její jméno a jméno lodi se svou pamětí. „Nějaká spojitost s Kelenovými biolaboratořemi na Pasheru?“ Vykulila oči. „Ano! Fayet Kelen je můj táta. Pocházíš z Pasheru?“ „Ne, z Tatooinu.“ „Á, další pouštní planeta. Takže rozumíš mé vášni pro lodě a pro to, jak mě dokážou dostat daleko od domova.“

KEVIN HEARNE

„Jo, tomu rozumím dokonale. Jsem Luke Skywalker.“ „Ó, já vím, kdo jsi,“ řekla a konečně mou ruku pustila. „Řekli mi, že si vezmeš moji loď na nějakou tajuplnou misi, ale nikdo mi neřekl, že jsi přišel z Tatooinu.“ „Ha. Ta mise vůbec není tajuplná. Spíš to je nudná obchodní cesta, ale Imperiálové si zřejmě nemají myslet, že patřím k Alianci.“ „To doufám. Moje děťátko má styl a eleganci, která se k povstání nehodí.“ „Hele, když už mluvíš o tom, co se k čemu nehodí, můžu se tě na něco zeptat?“ Nakari mě kývnutím pobídla, abych pokračoval. „Vždycky mě zajímalo, proč si tvůj táta pro své biolaboratoře vybral Pasher. Myslel bych si, že pralesní planeta bude lepší už jen proto, že je tam víc skutečné biologie.“ Pokrčila rameny. „Začal v malém a lokálním měřítku. Ukázalo se, že jed a žlázy pískovcových štírů a bodlinatých pavouků mají lékařské využití.“ Ukázala bradou na Desert Jewel. „Opravdu výdělečné využití.“ „Vypadá to tak.“ „Co jsi dělal na Tatooinu?“ „Zvlhčované farmaření. Neskutečná nuda. Některé týdny byly tak nudné, že jsem se vážně těšil, až pojedu do stanice Tosche pro… energetické konvertory. Ech!“ „Co je?“ „Zrovna jsem si vzpomněl, že jsem nevyzvedl poslední zásilku. Zajímalo by mě, jestli tam ještě jsou.“ „Všichni máme rozdělané obchody, co?“ To byl nečekaný obrat hovoru a mě napadlo, co tím myslí. Uvažoval jsem, co tu vlastně dělá. Bohatí se jen vzácně zapojují do nějakých povstání. Ale musel jsem uznat, že nevypadala jako privilegované dítě biotechnologického magnáta. Měla pracovní oděv s pouštním

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

maskováním, vysoké hnědé boty se silnou podrážkou, u levého boku blaster a na zádech něco, co vypadalo jako kompaktní projektilová puška zavěšená na koženém popruhu, který jí vedl diagonálně přes hruď. Ukázal jsem na pušku. „S tímhle lovíš pískovcové štíry?“ „Jo. Na ně se blaster nedá použít. Jejich krunýř odráží teplo až moc dobře.“ „Slyšel jsem.“ „A protože hodně lidí v dnešní době nosí protiblasterovou zbroj, zastaralá zbraň, která ji prostřelí, je překvapivě účinná, když s ní umíš zacházet.“ „Lovíš ještě něco?“ „Jistě. Byla jsem vlastně i na Tatooinu a dostala jsem kraytského draka. Jeho perly zaplatily vylepšení Jewel. Pořád to je tátova loď, ale hodně jsem ji upravila a doufám, že brzo budu mít dost kreditů, abych ji od něj celou odkoupila. Pojď, provedu tě.“ Oba jsme se zubili od ucha k uchu a byl jsem nadšený a šťastný, že jsem v tomhle ledovém koutě galaxie našel někoho se stejným původem. Nemohl jsem mluvit za Nakari, ale potkat někoho se stejnými zážitky zaplnila pořádnou část mé prázdnoty, zvlášť když ona zcela jasně chápala, proč jsou lodě důležité: odvezou vás z pouště, i když jen na chvíli, a dovolí vám myslet si, že tam neokoráte a neuchřadnete citově i fyzicky. Ne že by byl zbytek galaxie přátelštější než duny. Třeba můj přítel Biggs miloval létání stejně jako já a utekl z Tatooinu, jen aby padl v bitvě o Yavin. Chybí mi a občas přemýšlím, jestli by udělal něco jinak, kdyby věděl, že jakmile nasedne do X-wingu, už se na zem nevrátí. Utěšoval jsem se myšlenkou, že by do toho šel stejně, že celá ta věc stála za to, aby se za ni zemřelo, a riziko bylo přijatelné, ale asi to nikdy nebudu vědět najisto. Impérium nepadlo, povstání pokračuje a já můžu jen doufat, že císaře svrhne nějaká další mise a vynahradí oběť mého přítele.

KEVIN HEARNE

Vyšel jsem po rampě do útrob Desert Jewel do úzké chodby za kokpitem. Bohužel rampa byla zároveň i podlahou lodi, a když byla spuštěná, nedalo se jít dál – jasný nedostatek v technickém řešení –, takže jsme museli loď zavřít a nechat chudáka Artoo na hangárové palubě, než jsme mohli vejít do kokpitu. Nakari ukázala na dveře po obou stranách chodby. „Kuchyňka a koupelna jsou vlevo, lůžka a údržbářský průlez vpravo,“ řekla. „Tvůj droid se může napojit tamhle. Je tu i hodně zásob a výstroje pro případ nouze, což se hodí, když pro tátu zkoumám planety. Dýchací masky, nafukovací raft a tak. Postele jsou v podstatě základní. Promiň, že to řeknu, ale všechny kredity jsem utratila za rychlost a výkon.“ „Moudrá investice,“ ujistil jsem ji. „Nemůžeš si užít žádnou postel, hlavně tu luxusní, když nepřežiješ útěk před hvězdným destruktorem.“ Zahýbala prstem sem a tam mezi našimi hlavami. „Ano! Ano. Uvažujeme stejně. To je dobře, protože bych svoji loď ráda zase viděla.“ „Já –“ zarazil jsem se, protože jsem málem bezděčně řekl Já bych tě taky rád zase viděl, ale naštěstí jsem si uvědomil, že by si to mohla nesprávně vyložit jako neuvěřitelně nešikovný návrh, „– myslím, že to bude dobré pro nás oba,“ dokončil jsem a doufal, že si nevšimla té nemotorné pauzy. „Správně,“ kývla na mě. „Až po tobě.“ „Díky.“ Pět kroků mě doneslo do kokpitu, kde jsem vklouzl do levého křesla. Nakari položila ruku zezadu na mé opěradlo a druhou ukazovala ovládání. „Má ty nejlepší rušičky a senzory ze Sullustu. Tady je holodisplej, vcelku podřadný, protože mám radši tyhle špičkové deflektorní štíty a dvojité podsvětelné motory na každé straně, které tě vystřelí do vesmíru rychleji než X-wing. Jo, a má hyperpohon třídy nula celá osm na dlouhé cesty.“ „Páni. Co zbraně?“

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

„Jeden laserový kanon ukrytý pod místem, kde stojím. Aktivuješ ho tady a objeví se ti zaměřovací displej.“ Škubnul jsem sebou. „Jenom jeden kanon?“ „Je postavená pro rychlost, a aby tě udržela naživu, než skočíš pryč od problémů. Radši se do nich nedostávej.“ „Chápu.“ „Dobře,“ poplácala mě po rameni. „Hodně štěstí, Luku.“ Otočil jsem se, překvapený, že prohlídka skončila tam rychle. „Jasně, díky. Co budeš zatím dělat?“ Spustila rampu a pak škubla palcem k pušce na rameni. „Cvičím pár vojáků ve střelbě. Jdeme dolů na Orto Plutonii střílet na zmrzlé cíle. Zabavím se dost.“ Očima střelila k hangárové palubě, kde ji něco přinutilo k úsměvu. „Řekla bych, že tvůj droid je připraven se nalodit.“ „Překáží ti?“ „Trochu.“ Vydala se dolů, a sotva mi zmizela z očí, zavolal jsem na ni: „Promiň! On uhne.“ O chvíli později se přivalil Artoo a já našel tlačítko, které za ním rampu zavřelo. Zatrylkoval tónem, který mi zněl netrpělivě, ale jako obvykle jsem mu nerozuměl. „Tamhle se můžeš připojit,“ řekl jsem mu a on se tím směrem rozjel za neustálého elektronického hubování. Abychom se ze sektoru Sujimis dostali na Rodii, museli jsme použít několik různých hyperprostorových tras a já si teprve začínal zvykat na ovládání Jewel, takže nám cesta nejspíš zabrala víc času, než bylo nezbytně nutné. Naštěstí jsme nespěchali a já si užíval každou minutu. Létat s Jewel byla čirá radost; kokpit byl tichý, na rozdíl od pronikavého elektronického vytí mého X-wingu. Artoo do lodního počítače úspěšně nainstaloval program, který tlumočil jeho digitální pípání do srozumitelného textu.

KEVIN HEARNE

Jeho slova proudila po holodispleji, který mi Nakari ukázala, a já nechal lodní interkom zapnutý, aby mě slyšel. „Artoo, vezmi nás na Llanic, ano? Musíme se tam zastavit, abychom našli někoho, kdo pro nás bude pašovat, jestli dohoda na Rodii vyjde.“ Llanic se nachází na křižovatce Llanické trasy a Trielluské obchodní cesty. Pašeráky a dalšími lotry se jen hemží, takže Ben Kenobi by ho možná nazval „bídným doupětem zločinu a neřesti“, přestože není tak bídný jako Mos Eisley. Proudí tudy spousta nezákonných kreditů a kvůli tomu si Impérium dává na Llanic pozor. Leia, která mi poskytla detaily mise, mě varovala, že v oblasti často hlídkuje moff Abran Balfour. Ten měl v současné době k alianční flotile coby imperiální představitel nejblíž a já neměl dovolit, aby si byť jen na vteřinu pomyslel, že by flotila mohla být v jeho sektoru. Když jsem vstoupil do soustavy, čekal jsem živou obrazovku plnou kontaktů, ale možná ne tak živou, jak se ukázalo. Ihned se objevil jeden z hvězdných destruktorů moffa Balfoura, ačkoli byl příliš daleko, aby mě přitáhl tažným paprskem nebo nějak vážně ohrozil. Mnohem blíž ke mně byly dvě stíhačky TIE pronásledující loď, která nevypadala, že by byla schopná klást moc velký odpor. Stíhačky na loď střílely a její štíty zatím držely, ale pochyboval jsem, že to bude pokračovat dlouho, zvlášť když loď byla pomalejší než TIE. Představoval jsem si, že se v lodi ozývá neurčité rachtání, které nenaznačuje nic vážného, jen obecnou zchátralost a hrozící zničení. Souboj se mi nezdál zrovna férový, ale nechtěl jsem z toho dělat svůj problém, dokud jsem si ne uvědomil, že loď je kupohanské výroby. Kupohané v minulosti Alianci pomáhali a mohli by to udělat zase. Ne že by v lodi museli nutně sedět Kupohané nebo že by všichni byli přátelsky naklonění Alianci. Měl jsem nespočet důvodů hledět si svého a ponechat loď svému osudu, ale rozhodl

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

jsem se zasáhnout ze dvou hlavních důvodů: jestli tak moc naštvali Impérium, byli alespoň částečně na mé straně, a protože jsem jim mohl pomoct, měl jsem to udělat. A taky tu nebyl nikdo, kdo by se se mnou kvůli tomu hádal. „Artoo, vypočítej nám kurz ven ze soustavy,“ řekl jsem a zvýšil rychlost. „Po tomhle odsud budeme muset rychle zmizet. A drž se.“ Věděl jsem, že generátor umělé gravitace udrží Artoo na podlaze, ale nezabrání jeho roztočení kvůli extrémním manévrům, které nás čekaly. Normálně by byl pevně zaklíněn v X-wingu a takové věci by mě netrápily. Zapnul jsem lodní dětský laserový kanon a počkal, až byl systém připraven. Pak jsem se po boční ose vrhl na stíhačky. Nahodil jsem deflektorní štít a aktivoval zaměřovací počítač. Jeden pohled na lodě mi prozradil, že piloti TIE se orientují podle hvězdného destruktoru, ze kterého vyletěli; tam bylo jejich „nahoře“ a toho se drželi, což je ve vesmíru omezující, a dokonce i nebezpečný zvyk. Pojmy nahoře a dole nemají žádné smysluplné využití, pokud nejste v atmosféře. Úmyslně jsem se při klesání přetočil a srovnal jsem loď, abych měl vedoucí stíhačku před nosem, a vypálil jsem. Ukázalo se, že střely Desert Jewel jsou modré a střílí v dávce po třech. První dávka úplně minula, ale druhá stíhačku zasáhla a zničila ji. Druhá TIE se stočila doleva v úhybném manévru. Zvedl jsem loď s úmyslem udělat smyčku a zase klesnout; kupohanská loď letěla dál, na chvíli zbavená imperiálních pronásledovatelů. Čekal jsem, že se TIE otočí a pokusí se mě zaměřit. Pár vteřin to tak skutečně vypadalo, ale potom TIE zatočila zpátky na útočný vektor proti kupohanské lodi. To mi přišlo zvláštní – pronásledovat dál prchající cíl, ignorovat smrtelnou hrozbu a poskytnout někomu volnou ránu na vaši nechráněnou loď. Málem jsem tomu nemohl uvěřit a musel jsem se znovu podívat,

KEVIN HEARNE

jestli není na senzorech další loď, která mi nějak unikla, něco, co mě přepadne ze zálohy, ale v bezprostřední blízkosti jsem tam byl jen já, druhá TIE a Kupohani. Vypadalo to, že destruktor zrovna vypustil celou eskadru dalších TIE, ale ty byly ještě daleko. „Musí tu loď vážně chtít zničit,“ přemýšlel jsem nahlas. Pilot TIE nejspíš dostal rozkaz z destruktoru ve stylu: „Jestli ty Kupohany nedostaneš, tak se nevracej.“ Z mého pohledu to byl jen další důvod, proč jim pomoct. Bez nebezpečí, že bych byl ohrožen, jsem provedl další nálet a vypálil na stíhačku, která se ze všech sil snažila rozstřílet kupohanskou loď na kusy. Kupohanské štíty držely, ale TIE se rozpadla při prvním zásahu mých laserů. „Tak,“ řekl jsem a zkontroloval polohu hvězdného destruktoru. Ještě nebyl na dostřel, ale plnou rychlostí se k nám hnal i s eskadrou stíhaček. Zbývalo několik standardních minut. „Možná bych mohl získat nějaké odpovědi. Artoo, připrav skok a zkus se spojit s kupohanskou lodí.“ Na holodispleji se objevila droidova odpověď: Skok připraven. Navazuji spojení. „Dobře. Doufám, že pořád můžou –“ Odmlčel jsem se, když druhá loď skočila do hyperprostoru, aniž by poděkovala. „No, řekl bych, že můžou skočit. Měli bychom udělat to samé. Dostaň nás do hyperprostoru, jakmile budeš připraven, Artoo.“ Vypnul jsem kanon a z ramenou mi spadlo napětí, ale když se hvězdy při skoku rozmazaly a protáhly se kolem kokpitu, ústa se mi zkřivila lítostí. Nemohl jsem si pomoct, cítil jsem se tak nějak zklamaně. Přemítal jsem, kdo byl v té lodi a proč se o něj Impérium tolik zajímalo – a jestli se mi vyplatilo zkomplikovat si misi a přidat Jewel na imperiální seznam hledaných lodí. Posádce kupohanské lodi se to nepochybně vyplatilo – přežili. Ale

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

nebyl jsem si jistý, jestli jsem tím posloužil Alianci, a teď, když jsem měl možnost klidně přemýšlet, mi došlo, jak unáhlené rozhodnutí to bylo. Teď jsem musel Llanic úplně vynechat, letět rovnou na Rodii a doufat, že se tam dostanu dřív než imperiální hláška, aby si na mě dávali pozor. Možná si tam povedu tak dobře, že mi Leia s admirálem Ackbarem odpustí, že jsem štípnul Impérium do nosu, když jsem se měl skrývat.

do atmosféry Rodie, aniž si vysloužila návštěvu eskadry stíhaček TIE. Následoval jsem trasu, kterou vyznačil Artoo, a přistál jsem na pobřeží Betu, kontinentu daleko od klanu Chattza, velkoprotektora a hlavního místa imperiálních aktivit. Na Betu žil klan Chekkoo, a ačkoli nebyl v otevřené rebelii, protože postrádal zdroje, aby mohl následovat hlas svého srdce, prostá geografie mu poskytovala příležitost k určitému pasivnímu odporu a udržování pár tajemství. Enkláva Chekkoo byla usazena na vysokém útesu, který dole omývaly mořské vlny. Honosila se jedinou šedou věží vystupující ze série kamenných hradeb, jež ji obklopovaly jako sukně a ježily se zbraňovými stanovišti. Mezi hradbami leželo kvetoucí město, ale vesmírný přístav čekal mimo ně a tam jsme také přistáli. Kromě toho se tam rozkládala džungle, vlhká a hučící hmyzem. Občas se z ní ozvalo zavřeštění něčeho, co chtělo žrát, nebo něčeho jiného, co se bálo, že bude sežráno. Nebyl jsem připraven na ten zápach; diplomat by ho nazval štiplavým. Já pro něj žádná slova nenašel, diplomatická ani jiná; mohl jsem se jen snažit nepozvracet se ve chvíli, kdy se rampa otevřela a odér zkaženého sýra a plesnivých nohou vevanul dovnitř, horký, nasládlý a hutný, příliš velký pro okolní prostor jako Hutt, který se vecpe do křesla. Pod rampou na mě čekala osamělá Rodianka a předstírala, že si nevšimla mého zhnuseného výrazu. Měla dlouhou modrou tuniku lemovanou zlatem a ladící kalhoty zastrčené do širokých hnědých bot. Mezi tykadly měla trs zlatých ostnů, které přecházely do řady vedoucí dolů po jejím týlu. DE SERT JEW EL VSTOU PI L A

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

„Vítejte, Luku Skywalkere,“ řekla. „Jsem Laneet Chekkoo. Budu vaší průvodkyní při vaší návštěvě Rodie.“ „Rád vás poznávám,“ podařilo se mi říct. „Jste jen průvodkyně, nebo s vámi také budu vyjednávat?“ „Jen průvodkyně. Mou hlavní starostí je udržet vaši přítomnost bez povšimnutí ostatních klanů. Kdybyste mě následoval, vydáme se do Toopilu.“ „Toopil? Nepůjdeme do enklávy?“ Laneet jednou trhla hlavou doleva, což, jak jsem se domníval, bylo rodianské zamítavé gesto. „Je tam mnoho imperiálních špehů a spousta dalších z jiných klanů. V enklávě jsme poddajní a podřízení velkoprotektorovi a dáváme na odiv jen málo z našeho skutečného bohatství a moci. Toopil je úplně jiné místo. Uvidíte. Tudy, prosím.“ Následoval jsem Laneet ven z relativně tichého vesmírného přístavu na rušné otevřené tržiště s křivolakými uličkami zaplněnými davem nakupujících nedbajících osobního prostoru. Do nosu mě udeřilo úplně nové spektrum pachů. Myslím, že některé z nich měly asi povzbudit chuť, protože se linuly od obchodníků s jídlem, ale ve mně hlad vůbec neprobouzely. Kopulka Artoo se otáčela, zatímco se valil vzadu, všechno sledoval, ale zůstával zticha. Párkrát jsme zahnuli, než jsme narazili na stánek s elektronikou, který se pyšnil nejnovějšími rušičkami a dalším špičkovým vybavením pro vybíravé nájemné lovce. Ukázalo se, že to není obyčejný stánek, ale hotové bludiště několika pater. Zboží zde bylo nahromaděné v malých prodejnách a každá měla svého vlastního prodavače a několik východů do dalších prodejen. Nakonec jsme zahnuli za roh do prodejny se stojany s neurálními disruptory, obsazené jediným obřím Ithorianem. Laneet pokynula Ithorianovi pravou rukou a on postoupil vpřed a zakryl svým velkým tělem úzký průchod, kterým jsme vešli. Ni-

KEVIN HEARNE

kdo kolem něj neproklouzne, dokud neodstoupí, a my využili téhle příležitosti, abychom vešli do úzké uličky napůl schované za stěnovým panelem plným zbraní, které byly možná určeny k rozpouštění vnitřních orgánů. Jakmile se panel za Artoo zavřel, Laneet se v tmavé uličce zastavila a ohlédla se. „Jenom se ujistíme, že nás nikdo nesleduje. Náš transport čeká, ale pojďte prosím tiše. Pořád se pohybujeme po tržišti a stěny jsou tenké. Nechceme všem prozradit existenci tohohle průchodu.“ Přikývl jsem a vykročil za průvodkyní do přítmí. Jediné osvětlení pocházelo z bledých světelných panelů, které byly od sebe dál, než bylo pro lidské oči příjemné. Stěnami po obou stranách k nám doléhaly zvuky bazaru, kde obchodníci smlouvali se zákazníky nebo hlasitě nabízeli zboží kolemjdoucím v naději, že přilákají někoho s plnou peněženkou. Nakonec jsme došli na konec chodby, kde na nás namířili zbraně dva ozbrojení strážci a soustava automatických blasterů ve stěnách. Laneet se identifikovala a představila nás a po nějaké neviděné činnosti za celým tím arzenálem nám bylo dovoleno projít a sestoupit po rampě na malou dokovací plošinu, kde u ústí podzemního tunelu čekal osobní spídr. Nasedli jsme, Laneet nahodila repulzory a vyrazila tunelem na zhruba desetiminutovou cestu. „Už můžeme hovořit,“ řekla. „Omluvte prosím ta nepříjemná bezpečnostní opatření. Vítáme každý obchod, víte, zvlášť takový, který se nehodí klanu Chattza nebo Impériu. Ale musíme být opatrní. Je to pro naši ochranu, stejně jako pro vaši.“ „No, je to ohromující,“ odtušil jsem. „Nikdy jsem o Toopilu neslyšel.“ „Oficiálně neexistuje,“ odvětila Laneet. „Je to jen kantýna, pár jednacích místností a nocležen pod Utheelskou zbrojovkou. Utheel vyrábí vše od maskovacích zbrojí po velké granátomety a testuje své výrobky v okolní džungli. Zve potenciální zá-

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

kazníky na hony, a proto tu má ubytovny. Ale pod nimi jsou ještě tajné ubytovny přístupné jen z několika dobře střežených vchodů, jako byl třeba ten, kterým jsme vešli. Spotřeba energie je tak skrytá. Také máme soukromý hangár a pašerácké doupě s maskovaným přístupem ze vzduchu. Do hangáru se vejde většina lehkých frachťáků. Provádíme tam dost obchodů, všechny utajené před zraky Impéria a dalších klanů. Peníze se vyperou přes Utheel.“ Pomyslel jsem si, že Han by byl ohromen, jak to mají zařízeno; já jsem tedy rozhodně byl. „A Impérium vážně nemá ani ponětí, že tohle děláte?“ Laneet si posměšně odfrkla, což znělo přes rodianský rypák jako zachrchlání. „Jsem si jistá, že mají podezření. Předpokládáme, že všechny klany praktikují něco podobného.“ Dorazili jsme do doku, který zprvu vypadal nehlídaný, ale nějak jsem cítil, že to tak není. Po všech bezpečnostních opatřeních, která jsem zatím viděl, jsem si nedovedl představit, že by dok nechali takhle napospas. Laneet zachytila můj výraz a vyložila si ho správně. „Jsou tu stráže. Mají maskovací zbroje.“ „Vážně? Maskovací zbroj jsem ještě nikdy neviděl.“ Laneet vydala zvuk, který byl zřejmě smích, ale zněl spíš jako projev zažívacích potíží. „Proto se jim tak říká.“ Připomnělo mi to Benovu poučku, že oči mohou klamat. Síla mi pomůže proniknout takovými iluzemi, pokud se naučím ji ovládat. „Ty maskovací zbroje vyrábíte sami?“ „Ano, Utheel je celkem všestranný. Nemá haly k výrobě těžké artilerie, ale téměř cokoli menšího se tu dá sehnat, ovšem kromě blasterů. Jiní producenti dovedou základní zbraně vyrábět efektivněji. My produkujeme širokou škálu vysoce kvalitního vybavení v malých množstvích. Víc uvidíte uvnitř. Pojďte.“ Vystoupili jsme ze spídru naproti jediným dveřím na prázdnou betonovou plochu doku, který lemovaly automatické blas-

KEVIN HEARNE

terové věže a pravděpodobně i prve ohlášené maskované stráže. Byla tu ukryta taková palebná síla, že by se ke dveřím nezraněn nedostal snad ani Jedi. Nikdo by neprošel bez těžkého boje. Laneet se zastavila u dveří, řekla do konzole pár slov, nechala si naskenovat ruce a oči a pak se dveře se zapípáním otevřely. Vešel jsem za ní dovnitř. Jakmile jsme prošli, ocitli jsme se v malé, magneticky uzavřené místnosti. Laneet ukázala napřed na podlahu, kde bylo trochu jinak barevné místo, a pak na strop, kde jsem uviděl totéž. „Kdyby se sem někdo dostal bez signálu venkovních dveří, těžký strop by pěkně rychle spadnul. Rozdrtil už přinejmenším jednoho špeha klanu Chattza.“ Vnitřní dveře zapípaly a otevřely se. Úzká hala za nimi poskytovala další příležitosti k obraně, než jsme přes ni došli do docela luxusní jednací místnosti, ve které se nacházely stoly obklopené silně polstrovanými křesly. Místnost měla koberec a lustr s obsluhou služebníků v livrejích namísto droidů; dokonce i ubrusy vypadaly noblesně. Připadalo mi, že Rodiani vynaložili jisté úsilí, aby to tam vonělo pro lidi příjemněji, ale soupeřící pachy Rodianů a květin způsobily, že vzduch byl těžko dýchatelný. Pár Rodianů čekalo, až bude představeno. Všichni byli zaměstnanci různých divizí Utheelské zbrojovky, připraveni jednat o jakémkoli obchodu s představitelem povstalecké Aliance, a musím přiznat, že se mi ta myšlenka líbila. Až na ten pach byla tahle práce mnohem zábavnější než zvlhčované farmaření. Stěny místnosti lemovaly stoly, na kterých byly místo občerstvení vyskládány zbraně. Po přípitku jsem v krátkém úvodním rozhovoru ocenil bezpečnostní opatření, která jsem zatím viděl, a pak mě provedli kolem zbraní, z nichž některé prototypy mi věnovali darem. Dostal jsem omračující minu na krátkou vzdálenost, hrst elektromagnetických pulzních detonátorů a jehlovou pistoli, kterou jsem nikdy neměl v úmyslu použít. Vzpomněl

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

jsem si ale na Nakari, na její projektilovou pušku a prohlášení, že funguje v situacích, kdy blaster selhává, a zeptal jsem se, jestli mají i něco s vysokorychlostními protipancéřovými střelami. Jeden ze zbrojních inženýrů řekl, že mi něco může předvést druhý den. „Jestli to není problém, před tím, než uzavřeme nějakou dohodu, bych rád viděl pašerácký hangár, o kterém mluvila Laneet. Vaše vybavení je skvělé, ale nebude k ničemu, když ho nedokážeme bezpečně dostat z planety.“ Souhlasili, že to tak bude nejlepší, a protože se blížil soumrak a konec jejich směny, řekli, že do hangáru mě vezme Laneet a budeme pokračovat zítra. S Artoo jsme následovali Laneet do rušného nákladního hangáru pod Utheelem, ale na druhé straně doku, odkud jsme předtím přišli. Tam jsme nasedli do dalšího spídru a po pár kilometrech jízdy mnohem širším tunelem jsme dorazili k obrovskému výtahu schopnému převážet velké palety nebo i celá vozidla. Laneet se spídrem vjela rovnou na výtahovou plošinu, která nás vyvezla do ohromné jeskyně vytesané do skály. Laneet jedním tlačítkem otevřela posuvná vrata, která odhalila stěnu úzkého kaňonu. Druhá stěna se tyčila proti nám, už překrytá stíny pod růžovými mraky zabarvenými zapadajícím sluncem. Laneet nás dovedla k okraji a ukázala nahoru. „Jsme dostatečně nízko, aby nám okraj druhé stěny poskytoval stín před satelitním průzkumem. Do kaňonu a ven se dostanete z tamtoho směru,“ řekla a ukázala doleva. „Když dojdete až na konec, objevíte se u vodopádu, který je něco jako místní turistická atrakce jen deset kilometrů od přístavu poblíž enklávy. Jeho krása je dostatečným důvodem, aby k němu létaly lodě, a nikoho nepřekvapí provoz tam a zpátky.“ „Ech. Tady toho moc není,“ řekl jsem a rozhlédl se po prázdné jeskyni.

KEVIN HEARNE

„Tohle místo slouží jen k vyložení a naložení nákladu. Když se nepoužívá, necháváme ho bez energie, abychom zabránili jeho odhalení, a během operací hlídkujeme na perimetru, abychom měli jistotu, že nikdo neproletí kolem a neuvidí ho. Jestli potřebujete odpočinek nebo doplnit palivo, najdete příslušná zařízení v přístavu. Tohle je určeno k utajení.“ Souhlasně jsem přikývl. „Jo. Myslím, že nám to bude stačit. Dobrá, můžeme se vrátit a začít přemýšlet o dohodách.“ „Výborně. Uvědomím Soontu. Mám jí říct, že s ní posnídáte?“ „Jistě.“ Laneet mluvila o Taneetch Soontě, jedné Rodiance, se kterou jsem se setkal už předtím. Vzpomněl jsem si, že se mi představila jako obchodní manažerka zbrojovky. Za chůze zpět k výtahu Laneet dalším stisknutím tlačítka zavřela vrata. „Zavedu vás do vašeho pokoje v Toopilu,“ nabídla se. „Máte všechno, co potřebujete?“ „Skoro. Potřeboval bych jen nabíječku pro svého droida a možná nějakou večeři.“ „Samozřejmě. A váš droid si může k vaší libosti stáhnout náš inventář a ceník.“ Můj pokoj v tajném komplexu Toopilu se ukázal jako zatím nejlepší místo na Rodii, protože byl v rámci možností zbaven pachů, místo aby ho napumpovali parfémy. Artoo po stažení zobrazil inventář zbraní a pancířů a já se zamračil při pohledu na ceny. Neznal jsem přesně stav aliančních financí, ale nebyl jsem si jistý, jestli si můžeme dovolit nějaké větší objednávky. Válka stojí hodně – a nejen ztracených životů. Řekl jsem si, že zítra zbraně vyzkouším, abych měl jistotu, že si ty závratné ceny opravdu zaslouží. Když přišel čas na ranní setkání se Soontou, nechal jsem Artoo v pokoji. Laneet jemně zaklepala na mé dveře a odvedla mě nahoru do zvláštního sálu zbrojovky. Bylo to solárium sloužící také jako restaurace, ale žádné rodiny tu nejedly. Zdálo se, že

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

to místo je vyhrazeno pro exkluzivní klientelu. Bohatě odění Rodiani a směsice dalších druhů spolu tiše rozmlouvali, stěží slyšitelní přes tóny bithské symfonie linoucí se ze skrytých reproduktorů. Sluneční světlo filtrované přes tónované skleněné okno sahající od podlahy ke stropu zalévalo všechny přítomné barevným svitem. Na malém kavárenském stolku před námi stály šálky a talířky z bílého porcelánu, každý z nich díky oknům jinak zabarvený. Já byl také v bílém, ale Soonta se oděla do tmavě zelených šatů protkaných stříbrnou nití. Bytosti u dalších stolů mluvily tiše, takže jejich hovory byly jen slabým hučením na pozadí bithské hudby. Napadlo mě, jestli tu zvláštní uctivou atmosféru nezpůsobuje to neuvěřitelné okno. Ostatní návštěvníci sedící s Rodiany se nepochybně zajímali o zbraně klanu Chekkoo stejně jako Aliance a přišlo mi divné, že všichni sjednávají nákup smrticích zbraní na tak klidném místě. Podobné obchody se obvykle odehrávaly někde ve zchátralém prostředí, které Rodiani záměrně neposkytovali. Poté, co číšník odešel s našimi objednávkami a Soonta se zdvořile otázala, jak jsem se vyspal, jsem čekal, že se zeptá, jestli jsem měl možnost si projít jejich katalog, a pak navrhne nějaký zlevněný výběr nebo něco takového. Překvapila mě. „Promiňte, příteli Skywalkere,“ řekla, „ale všimla jsem si něčeho neobvyklého, když jste si sedal – byl to jen záblesk, který očividně neměl být vidět, ale tak zajímavý, že si nemohu pomoct a zeptám se vás, i když tím riskuji, že vás urazím. Je možné, že u sebe máte světelný meč?“ Ztuhl jsem. Opravdu jsem pod vnější tunikou ukrýval světelný meč, ale zjevně jsem si ráno při oblékání nedal dost velký pozor na to, aby ukrytý i zůstal. Nerad jsem ho nechával někde ležet, aby ho nikdo nenašel, zatímco jsem byl pryč, takže jsem ho neustále nosil u sebe. Ačkoli to nebyla striktně zakázaná zbraň, její spojení s Jedii znamenalo v očích Impéria pro nositele jasné

KEVIN HEARNE

provinění. Ochota klanu Chekkoo jednat o obchodech s povstáním by se nemusela vztahovat na sympatizanta s Jedii. Zlehka jsme vstoupili na nejistou půdu. „Zajímavá otázka,“ odpověděl jsem opatrně. „Řekněme, že hypoteticky ano. Byla byste uražena, pohoršena, nebo byste dokonce cítila povinnost nahlásit mě imperiálním úřadům?“ „Zdaleka ne, zdaleka ne,“ ujistila mě. „Přiznala bych, že můj pohled na Jedie se neshoduje s oficiálním imperiálním názorem.“ „Opravdu? A jaký je tedy váš pohled?“ „Těžko ho můžu vyjádřit slovy. Řekla bych, že mám pochybnosti o imperiálním výkladu událostí poslední doby. Koneckonců, pohled vítězů na historii se jen málokdy shoduje s pohledem těch, kdo prohráli.“ „Takže vy nevěříte, že Jediové císaře zradili?“ „Věřím, že s ním velmi nesouhlasili, to nepochybně, a snadno uvěřím i tomu, že se cítil osobně zrazen. Jeho veřejné vystupování a rétorika ho vykreslují jako typ muže, který vnímá každý nesouhlas jako zradu. Ale nemám pocit, že by bylo zvykem Jediů někoho zrazovat. Věřím, že přísahy spíš dodržovali, než by je porušovali. Samozřejmě pro to nemám žádný důkaz. Je to jen pocit. Nic víc.“ „To je výjimečný pocit, když to tak řeknu. Jak jste k němu přišla?“ „Člen našeho klanu byl rytíř Jedi. Vlastně to byl můj strýc, a ačkoli se kvůli oddanosti řádu obvykle zdržoval daleko od Rodie, párkrát jsem ho viděla, když jsem byla mladá. Samozřejmě, že tu byl v jediských záležitostech – a Jediové samozřejmě neudržují rodinná pouta –, ale představili mi ho, a dokonce jsem s ním jednou nebo dvakrát mluvila. Připadal mi jako skutečné zosobnění cti.“ Ten pocit jsem chápal, protože mi Ben Kenobi připadal úplně stejný. Byl v mém životě jen krátký čas, a přesto si okamžitě

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

vysloužil mou důvěru a respekt, ačkoli jsem měl logicky málo důvodů věřit neznámému člověku. Teď, když jsem potkal někoho jiného, kdo osobně znal rytíře Jedi, mi přišlo obtížné skrýt své vzrušení, ale místo toho, abych vykřikl No tohle! Povězte mi všechno!, jsem pečlivě přinutil svůj výraz přejít do zdvořilého úsměvu. „To je fascinující, Soonto,“ řekl jsem. „Smím se zeptat, jaký ještě byl, kromě toho, že byl čestný?“ „Jmenoval se Huulik. Byl dobrý pilot – nebo byl alespoň dost hrdý na své letecké schopnosti. Ale mluvil o jiném Jediovi, který dokázal létat jako nikdo jiný, a ten se náhodou také jmenoval Skywalker. Proto ten záblesk upoutal můj zájem. Nemáte snad nějaké příbuzné mezi Jedii?“ Srdce se mi rozbušilo rychleji. „Ano. Můj otec byl Jedi a bojoval v klonových válkách.“ Soonta zamrkala a sklonila hlavu. „Syn rytíře Jedi? Myslela jsem, že Jediové neměli takové vztahy povolené.“ To mi na tváři vyvolalo ironický úsměv. „Takže bych řekl, že asi nejsem povolený.“ „Rozhodně to vysvětluje shodu jmen. Musel to být váš otec, o kom strýc mluvil. Ten Skywalker mu zřejmě zachránil život v bitvě u Sedratisu. Zaplavily je droidí stíhačky, a když strýci selhaly štíty, Skywalker vletěl mezi něj a střelu, která by ho zabila. Potom zničil bezprostřední hrozbu a poskytl Huulikovým štítům čas, aby znovu naskočily. Nakonec vyhráli a tuším, že společně bojovali ještě několikrát.“ To byla první určitá věc, kterou jsem kdy slyšel o otcově jediské kariéře. Byla radost dovědět se, že zachránil život příteli. „Díky, že jste se o to podělila.“ „Přežil váš otec klonové války?“ zeptala se Soonta. „Ne,“ odpověděl jsem a zavrtěl hlavou. „Zradil ho Darth Vader.“ „To je mi líto. Ale jak to vlastně víte?“

KEVIN HEARNE

„Řekl mi to další Jedi, Obi-Wan Kenobi.“ „Kenobi! To jméno znám! Za klonových válek přišel na Rodii pomoct vrátit unesené dítě z jiného klanu. Mám tomu rozumět tak, že ještě žije?“ Na chvilku jsem ucítil, jak se mi stáhlo hrdlo, ale pak jsem ze sebe vypravil: „Už ne. Padl při bitvě o Yavin.“ „Ach! Takže se zničení Hvězdy smrti účastnil Jedi. Teď už dává vítězství Aliance větší smysl. Jediové umějí obrátit nelehké úkoly v běžnou rutinu.“ Rozhodl jsem se neříkat, že jsem to byl já, kdo vypálil rozhodující ránu na výfukovou šachtu. Kromě toho mi Obi-Wan opravdu pomohl. „Co se vlastně stalo s vaším strýcem?“ zeptal jsem se. „Stejně jako váš otec byl zrazen. Byl postřelen klonovanými vojáky, kteří měli být na jeho straně. Dostal se do své lodi, nahrál se svým astromechem krátkou zprávu o tom, co se mu stalo, a dal droidovi rozkaz, aby ho odvezl zpátky sem. Z celé galaxie ho nenapadlo bezpečnější místo, což si myslím, že je smutné. Tohle nebyla nikdy bezpečná planeta. Ale když loď přistála, byl už mrtev, protože jeho zranění byla příliš vážná na to, aby přežil cestu.“ „To je hrozné a je mi to líto,“ řekl jsem. „Jeho astromech cestu přečkal?“ „Jen fyzicky. Klan mu vymazal paměť, aby se nedostala do špatných rukou a nevystavila nás riziku. Loď jsme zničili a strýci postavili malou hrobku v džungli, protože jsme nevěděli, co jiného dělat.“ „No, nemyslím si, že by bylo… podívejte, Soonto, byl to světelný meč, co jste zahlédla na mém opasku, který mi zůstal po otci, a sám bych se rád jednoho dne Jediem stal, jestli to dokážu. Pokud to ode mě není hrubé, myslíte, že bych se mohl poklonit u hrobu vašeho strýce?“

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

Tykadla na Soontině hlavě, jež vypadala jako přísavky na krátkých stopkách, sebou škubla dozadu v gestu, které jsem si vyložil jako překvapené. Nebo to byl možná šok a určitě i rozhořčení. Nerozumím dobře rodianské řeči těla a ramena se mi napnula v očekávání příkré odpovědi. Soonta namísto toho zněla potěšeně. „To by od vás bylo velice ohleduplné. Já bych to každopádně měla udělat také.“ Soonta upila ze šálku kávy a pokračovala: „Jste slibný zákazník. Můžeme si půjčit pár spídrů pro testovací jízdu a odjet hned, jestli chcete. Hrob odsud není daleko.“ „To zní skvěle. Ani nemám hlad. Můžeme jet okamžitě, jestli to není problém.“ „Tak jdeme.“ Odejít z tichého solária a přejít utheelský komplex bylo současně osvěžující i nepříjemné. Bylo hezké se pohybovat pod širým nebem místo v podzemních tunelech nebo na stísněných palubách lodi, ale výrobní továrny nejsou proslulé svým klidem a mírem. Na naše uši útočilo vrčení a hučení strojů a vibrace z obrábění kovů nám otřásalo kostmi natolik, že mi začalo chybět ticho vesmíru. Taneetch Soonta si promluvila se šéfem skladu a dostala na celý den dvě pestře zbarvené předváděcí spídrmotorky. Vyrazili jsme na sever do husté džungle a brázdili jsme vzduch jako na vodních lyžích. Jel jsem za Soontou a proplétal se mezi stromy těsně pod jejich korunami a nad pralesním podrostem. Vlhkost byla skutečně neuvěřitelná a já cítil její blízkou hutnost dokonce i v proudícím vzduchu. Po krku a zádech mi stékal pot, oblečení se mi lepilo na tělo a nezbylo mi než se marinovat. Suché horko na Tatooinu bylo někdy jako pec, ale tohle spíš připomínalo koupel ve vřícím hrnci. Přeletěli jsme nad kaňonem, ve kterém jsem poznal ten, jenž vedl do pašeráckého hangáru, a urazili jsme další kilometr na místo, kde stromy už nerostly tak blízko

KEVIN HEARNE

sebe a kvůli nedostatečné kanalizaci se udržoval močál temné vody ojíněné zelenými řasami. Močál ovšem netvořil nekonečnou vodní plochu. Vynořovaly se z něj malé ostrůvky houbovité půdy poskytující místo pro stromy a keře a Soonta mě zavedla k jednomu, který se pyšnil skalnatým podložím. Na ostrově bylo jen trochu místa na břehu – byl tak hustě porostlý stromy a vegetací, že se opravdu nedalo přistát nikde jinde. Mauzoleum jsem spatřil, až když jsme dosedli na mechem porostlou kamennou římsu pouhý půlmetr nad močálem. Byla to malá kamenná stavba skrytá pod korunou thinekkového stromu, navíc zamaskovaná porostem popínavých lián. Ještě než vrčení repulzorů utichlo, Soonta mě pobídla, abych rychle sesedl. Napětí v jejím hlase přehlušilo skřehotání žab a znuděné štěbetání neznámých ptáků. „Měli bychom jít dál od vody,“ řekla Soonta, „jen pro případ, že by poblíž byli ghesti.“ „Ghesti?“ „Ano,“ řekla, položila mi ruku na záda a jemně mě vedla od spídrů do křovinatého houští, které hrozilo, že jím neprojdu bez popíchání a poškrábání od trnů. „Jsou to velcí tvorové, kteří se rádi tiše pohybují vodou a pak vyskočí a uchvátí kořist na břehu, hlavně býložravce a ptáky. A my jsme zrovna sletěli z nebe a přistáli jsme na břehu –“ Soontina slova přerušilo ohromné šupinaté tělo, které vyrazilo z močálu, popadlo můj spídr pařátovými pažemi a zakouslo se tlamou plnou ostrých zubů do předních směrových lopatek. Drápali jsme se pryč, zatímco ghest zařval, zklamaný zjištěním, že napadl něco, co není maso, a silnými pažemi mrštil spídrem o kamenný břeh, přičemž zprohýbal lopatky a naprosto vozidlo zničil. Obrátil bledé oči na nás, zasyčel, vklouzl zpět do vody, kde úplně zmizel, a nechal nás tam stát s bušícím srdcem a jedním funkčním spídrem.

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

„Tohle si zapamatuju,“ podotkl jsem. „Zkusí to znovu?“ „Až budeme odjíždět, tak ano. O tom není pochyb. Dává přednost útoku ze zálohy. Už ví, že spídry nejsou k jídlu, ale my ano. Bude nás pozorovat.“ Všiml jsem si, že my ghesta naopak vůbec sledovat nemůžeme. Voda močálu neodhalovala nic, co se pod ní pohybovalo. „Můžeme ho zastřelit?“ zeptal jsem se. „Ano. Ale je nesmírně obtížné zasadit smrtící ránu dřív, než vás roztrhá. Dnes už se neloví tak často jako kdysi, ale když ano, vyrážejí proti nim celé skupiny lovců a ty se často vracejí s mrtvým ghestem a alespoň jedním mrtvým Rodianem.“ „Hmm. Na zemi po nás nepůjde?“ „Teoreticky to je možné, ale vysoce nepravděpodobné. Ghesti jsou na zemi mnohem pomalejší a považují to za svou slabinu. Mají radši rychlý útok.“ Pár minut jsme tiše stáli a pátrali po jakýchkoli známkách pohybu v temných vodách. Hladina zůstávala klidná a nijak neprozrazovala, že by nás zpod ní něco pozorovalo. Během té doby mě napadlo, že to bylo ze Soontiny strany hrozné naplánování. „Proč jsme přistáli tak blízko břehu?“ „Jinde nebylo místo. Viděl jste to sám, když jsme přilétali.“ „Takže riskujete útok pokaždé, když navštívíte strýcovo místo odpočinku?“ „Skoro nikdy. Při každé návštěvě někdo z rodiny vyčistí cestu a přistávací plochu. Ale džungle je nezdolná, vždycky vyroste nová zeleň a už dlouho tu nikdo nebyl. Možná naposledy já, a to bylo téměř před jedním standardním rokem.“ „Tak jak se dostaneme zpátky?“ „Bude nám muset stačit můj spídr.“ Mávnul jsem ke klidné vodě, kde číhal ghest. „Ale ta věc nás nikdy nenechá odlepit se ze země. Nemůžete někomu zavolat, aby pro nás přiletěl?“

KEVIN HEARNE

„Ze zkušenosti vím, že můj komlink odsud k nikomu nedosáhne.“ „Co nouzový maják?“ Rodianka škubla hlavou doleva, což znamenalo ne. „Tyhle předváděcí modely jsou očesané, stavěné na rychlost spíš než bezpečnost. Naši klienti chtějí vždy ukázku rychlosti, ale nikdy se neptají po ukázce bezpečnostních funkcí.“ Zklamaně jsem si povzdechl. „No, pojďme udělat, proč jsme sem přišli,“ řekl jsem. „Odjezdem se budeme trápit později.“ „Souhlasím,“ odvětila Soonta a obrátili jsme se k mauzoleu. Soonta vytáhla ruční sonický řezák, aby vyčistila cestu podrostem, takže jsme k cíli dorazili za pár minut bez potrhaného oblečení a kůže a nejspíš i bez bodných zranění. Mausoleum nemělo žádnou cedulku nebo rytinu prozrazující, kdo v něm leží. Soonta poklekla do měkké půdy před šedými kamennými dveřmi a já se k ní přidal a sklonil hlavu. Řekla pár vět svým jazykem, kterým jsem nerozuměl, ale zněly vážně a uctivě a já doufal, že moje ticho bude přijímáno ve stejném duchu. Ale nemohl jsem se ubránit myšlenkám, co asi leží uvnitř hrobky. Soonta sice říkala, že strýcovo tělo bylo nalezeno v lodi, jakmile přistál, ale bylo stále v mauzoleu? Pohled na Obi-Wanovo prázdné roucho nikdy nezapomenu. Takový způsob smrti mi stále nepřipadal možný – a to jsem ho viděl na vlastní oči. Uvažoval jsem, jestli se tenhle Huulik třeba také úplně stejně nevytratil do nicoty. Když Soonta dokončila své obřady, obrátil jsem se k ní: „Omlouvám se, jestli se zeptám hrubě, ale… můžeme ho vidět?“ Rodianka lehounce nahnula hlavu směrem ke mně a upřela na mě velké černé oči. „Mluvil jste předtím pravdu? Chcete se jednoho dne stát rytířem Jedi, nebo to bylo jen prázdné snění?“ „Ano, opravdu to chci. Víc než co jiného.“ „Pak bychom měli vstoupit.“

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

Pomohl jsem jí otevřít dveře a pach uvnitř byl stejně vlhký a plesnivý jako venku. Před náhlým světlem slunce utekla směs slimáků a hadů. Uprostřed místnosti stál sarkofág, téměř zakrytý lišejníkovým kobercem. „Něco tu pro vás je,“ řekla Soonta a ukázala zeleným prstem. „Já… vážně? Co?“ „Pomozte mi odsunout víko.“ Nebránil jsem se, protože jsem to beztak chtěl udělat, ale její dychtivost mě mátla. Zřejmě jsem toho o rodianských kulturních tabu týkajících se mrtvých moc nevěděl. Rozhodl jsem se následovat jejího příkladu. Společně jsme nadzvedli roh desky a odsunuli ji stranou, až se ukázala horní polovina Huulikových ostatků. Moc toho nezbylo, ale rozhodně neodešel do nějakého jiného stavu existence jako Obi-Wan. Mimo kostí tam stále byly zbytky roucha, pár zkroucených cárů, které přežily takhle dlouho navzdory živlům a obyvatelům bažin. Soonta se sklonila a sáhla do sarkofágu, přičemž mi blokovala výhled. Vytáhla silný černý válec. „To je Huulikův světelný meč. Pohřbili jsme ho spolu s ním, protože jsme nevěděli, co s ním jinak dělat.“ „Funguje ještě?“ „To nevím.“ Podala mi ho. „Zkuste to. Je váš.“ Zamrkal jsem. „Dáváte mi ho? Nenamítal by někdo z vaší rodiny něco?“ Soonta zaškubala tykadly. „Myslím, že jsem jediná z rodiny, kdo sem ještě chodí. A nechat ho zavřený nikomu neprospěje. Řekla bych, že tohle dědictví se víc hodí vám než mně. Možná se z něj dokážete něco naučit a jednoho dne se stanete Jediem jako váš otec a můj strýc. Myslím, že by bylo dobré mít zase Jedie zpátky.“ Ten dar mi vyrazil dech a sotva jsem se zmohl na odpověď. „Děkuju vám,“ podařilo se mi po chvilce ze sebe vypravit, ačkoli slova nestačila. „Jsem poctěn.“

KEVIN HEARNE

Huulikův meč byl uzpůsoben pro rodianskou ruku a v dlani mi moc dobře neseděl. Měl matně černý povrch a byl podivně kluzký – nevím, jestli to bylo původním záměrem, nebo byl jen pokrytý nějakým přírodním slizem. Opatrně jsem ho namířil stranou od nás a s očekáváním, že baterie už bude dávno vybitá, ho zapnul. Ale on se probudil k životu a objevila se jasně ametystová čepel sršící energií. „Něco takového,“ řekla Soonta, „by vám mohlo pomoct přežít přímý útok ghesta.“ Okamžik mi trvalo, než mi to došlo, a vyvalil jsem na ni oči. „Chcete říct, že mám jít jako návnada se světelným mečem před sebou?“ „Teď máte dva, správně? Vaše šance na to, že ghest sežere světelný meč dřív než vás, jsou docela dobré.“ Zazubil jsem se. Soonta měla zvláštní smysl pro humor, ale také měla pravdu. Před rychlým útokem se lépe ochráním dvěma světelnými meči než jedním blasterem, kterým bych musel zamířit a vystřelit ve zlomku vteřiny, než by mě ghest roztrhal. Vypnul jsem Rodianův meč. „Huulik asi domů nepřivezl ještě něco, třeba šikovný přehledný manuál, jak se stát rytířem Jedi?“ zeptal jsem se. „Ne, bohužel nic takového. Kdyby ano, pokusila bych se o to sama, i když Sílu necítím.“ „No, i za tohle jsem moc vděčný.“ Zamyšleně jsem převracel meč v ruce. „Řekla jste, že byl postřelen vlastními klonovanými vojáky?“ „To říkal jeho záznam. My jsme samozřejmě neměli, jak to ověřit. Ptát se místní vojenské posádky, jestli mohl někdo mimo planetu střílet na rodianského rytíře Jedi, by přitáhlo nežádoucí pozornost. Ale závěry jsou ohromující, viďte? Když se na to podíváte v tomhle světle, tak to vypadá, že zrazeni byli Jediové, ne císař.“

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

Zdaleka ne poprvé jsem zalitoval, že jsem s Benem nemohl strávit víc času. Nejen že by mě učil o Síle, ale také by mohl zaplnit velké mezery v mých znalostech o klonových válkách. Imperiální verze událostí byla jistě samoúčelně upravena, ale jiná alternativní verze nebyla dostupná. Teta se strýčkem o tom se mnou nikdy nemluvili bez ohledu na to, jak moc jsem je prosil. Cítil jsem se postižený svou nevědomostí. „Dala jste mi dost věcí na přemýšlení. Teda, jestli nás odsud dokážu dostat.“ I kdyby mě tu Soonta nechala, aby sehnala pomoc, musela se bezpečně dostat ke spídru – a nebyla záruka, že to zvládne. Jestli na nás ghest pořád ještě číhal, mohl snadno zaútočit, než by stihla vzlétnout. Potřebovali jsme tu hrozbu odstranit, než se já nebo ona pokusíme na spídrovou motorku nasednout. Odepnul jsem z opasku vlastní světelný meč a se zbraní v každé ruce jsem vykročil ke břehu. Za chůze jsem oba meče zapnul. Přikrčil jsem se, abych byl jako cíl co nejmenší, a meče jsem držel vodorovně se zemí a vytočené ven, abych si chránil boky a byl ve vrcholu trojúhelníku. Ghest by musel být extrémně rychlý a obratný, aby mě dostal a nenechal se seknout. Bohužel se ale zdálo, že tak rychlý a obratný opravdu je. Temná voda neprozrazovala žádné známky o tom, kde by ghest mohl být. Slibovala jen, že ve svých hlubinách skrývá jistý potravní řetězec a já nejsem na jeho vrcholu. Stačilo přiblížit se k vodě a měl jsem pocit, že jsem něčí oběd. Hmyz, ptáci a obojživelníci dál bzučeli, švitořili a skřehotali, neteční k mému problému, ale jejich zvuky existovaly na jiné úrovni, než byl sluch. Když jsem se natáhl svými pocity a snažil se ghesta najít v Síle, vrátil se ke mně jen zaplavující pocit okolního života – nic tak specifického jako jednotlivý pták, ryba nebo dravec. Věděl jsem, že mnoho tvorů mělo hlad a chtělo sežrat jiné tvory, ale pocit, že by se některý určitý tvor chystal sežrat mě, tam chyběl.

KEVIN HEARNE

Stál jsem s hučícími světelnými meči, lehce jsem přenášel váhu z nohy na nohu a trochu jsem se hýbal, abych vypadal živý, celých pět minut. „Možná to vzdal,“ řekl jsem nakonec. „Co kdybyste zkusila odletět zpátky – budu vás krýt, až budete nasedat – a pak se pro mě vrátila?“ „Myslím –“ začala Soonta, když tu najednou z močálu po mé levici vyskočil ghest, o zlomek vteřiny rychleji, než jsem stačil sledovat. Reflexivně jsem po něm šlehl mečem v levé ruce a současně jsem uskočil dozadu a o trochu později máchl i pravou zbraní. Oba údery zasáhly, ale ghest také. Dostal se hlavou přes mou neohrabanou obranu a zabořil zuby do měkké tkáně mezi mým levým ramenem a krkem. Čelisti však už neskousl, ani se nepokusil dostat k mému hrdlu; než jsme společně padli na zem, jeho hlava a ramena už nebyly připojené k jeho tělu. Můj světelný meč ho úplně přeťal. Zůstal jsem naživu, ale se zuby mrtvého ghesta zakousnutými v těle. Soonta mi přiběhla na pomoc. „Jste v pořádku?“ zeptala se. „Přežiju to. Snad.“ „Většina lidí takový útok nepřežije, takže to bylo skvělé.“ Mokrá hlava přikousnutá k mému tělu mi nedávala pocit vítěze. „Uch. Nebylo to zrovna o schopnostech. Spíš o panických reflexech a opravdu dobrých zbraních. Měla jste pravdu, nebyla šance, abych ho stihl střelit blasterem.“ Vypnul jsem meče, setřásl trochu adrenalinu a pomyslel si, jak blízko jsem byl smrti. Kdyby se ghest zakousl o pár centimetrů vedle do hrdla, vykrvácel bych. Jeho čelisti se nesevřely, takže jejich uvolnění bylo spíš jen bolestivé než obtížné. „Musíme vás dostat na ošetřovnu,“ řekla Soonta, odhodila hlavu ghesta do bažiny a pomohla mi na nohy. Konec ghestova dlouhého hadovitého těla se ztrácel ve vodě a připomínal zelenkavou kládu na skále potřísněné krví.

STAR WARS: DĚDIC RYTÍŘŮ JEDI

„Čím dřív, tím líp. Dojet pomalu ve dvou na jednom spídru bude rychlejší než jet pro jiný a vrátit se s ním.“ Než jsme odjeli, pořídila datapadem holosnímky poškozeného spídru a ghestova těla. „Pokud za to nechci zaplatit, budu muset vysvětlit, co se stalo,“ poznamenala. Natěsnali jsme se na zbývající spídr; objal jsem Soontu pravou rukou kolem pasu a dělal, co se dalo, abych se vypořádal s jejím osobním pachem. Věděl jsem, že později budu tu zkušenost zpětně pokládat za dobrou, protože z Huulikova světelného meče jsem se mohl hodně naučit. Ale v té chvíli, když jsem se ze ztráty krve, hnilobných pachů a nadměrné vlhkosti cítil slabý a omámený, jsem si myslel, že to byla ta nejhorší vyjížďka na spídru, jakou jsem kdy zažil.