Děti Halloweenu

Děti Halloweenu

Děti Halloweenu Brian James Freeman Norman Prentiss

přeložil Milan Žáček Carcosa Kroměříž, 2018 3

Brian James Freeman & Norman Prentiss

Copyright © Brian James Freeman and Norman Prentiss, 2014 Published by arrangement with the authors Překlad (translation) © Milan Žáček, 2018 Obálka (jacket illustration) © Vincent Chong, 2017 Grafická úprava obálky (jacket layout design) © Josef Žáček Czech edition © Carcosa – Tatiana Žáčková, 2018 ISBN 978-80-88243-12-0

4

Děti Halloweenu

Deti Halloweenu jsou vsude a znaji nase strachy.

V

V

1

V

– napsáno černým značkovačem na lavičce před Bytovým komplexem Stillbrook

9

Brian James Freeman & Norman Prentiss

10

Děti Halloweenu

Zdroj: digitální přepis Z důvodu zveřejnění tohoto souboru byla jména změněna na „tazatele“ a „oběť“.

Tazatel: Kdo jsou Děti Halloweenu?

Oběť: Uniká vám podstata.

Tazatel: Dobře, jestli mi uniká podstata, proč udělaly to, co udělaly?

Oběť: Pořád vám uniká podstata.

Tazatel: Byl to všechno rafinovaný žert?

Oběť: Myslíte, že je to důležité? Tak to vám uniká podstata.

[Na záznamu následuje patnáctivteřinové ticho.]

Tazatel: Jak jste se odtamtud dostal živý?

[Další ticho, tentokrát dvacetivteřinové.]

Oběť: Teď už se někam dostáváme, ale odpověď na tohle už znáte.

Tazatel: Dobře, kdy jste si tedy uvědomil, že na té halloweenské noci není něco v pořádku?

[Další ticho, tentokrát třicet vteřin.]

Oběť: Když jsem zjistil, že je po smrti mnoho mých sousedů.

11

Brian James Freeman & Norman Prentiss

12

Děti Halloweenu

Harris Několik týdnů předtím, než se kolem mě zhroutil svět, jsme si s manželkou půjčili film o dvojici mladých rozmazlených boháčů, kteří dojdou k závěru, že v jejich domácnosti straší.

Mají nahnáno, protože se jim rozbije talíř nebo ve svém ztichlém, dokonale uklizeném bytě uslyší zvláštní zvuk.

Neměl jsem s nimi sebemenší soucit. V našem bytě se věci rozbíjely neustále a ticho v něm nevládlo v podstatě nikdy. Říká se tomu mít rodinu.

Otočil jsem se k Lynn na jejím konci gauče a zeptal se jí: „Kdyby se to stalo nám, jak bysme to poznali? Ne, vážně, jak?

Když tvoje Amber neustále něco vykládá a zpívá. Já bych ducha uslyšel, jenom kdyby mi zařval přímo do ucha.“ „Teď mluvíš ty. Amber spí.“ Lynn předstírala roztrpčení z toho, že se snažím přehlušit televizi, já jsem však věděl, že je namíchnutá za tu poznámku o „její Amber“, kterou, abychom v tom měli jasno, nikdy nepronáším před naší dcerou. Když jsme ale s manželkou sami, tak nějak nedokážu odolat poukazování na Lynniny sklony prokazovat Amber extra pozornost a podporu, někdy na Mattieho úkor.

Amber se umí lecčeho domoci.

13

Brian James Freeman & Norman Prentiss Jako například… Řekněme, že po večeři jsme v obývacím pokoji, Mattie si kreslí do jednoho ze svých bloků a Amber břinká do xylofonu, který jí dal můj bratr k minulým Vánocům, za což bych mu nejraději zakroutil krkem. Vyluzuje spoustu tónů, dokud se nepodobají morseovce, tečka-tečkačárka-tečka-atd.-atd., a přísahám, že mi to připadá, jako by své matce posílala nějaký kódovaný vzkaz. Chceš sušenku? zeptá se Lynn a Amber se jasně usměje a řekne: Ano, prosím, takže víte, že přesně na tohle myslela, a pak celou dobu ani na chvíli nepřestane tlouct paličkami do těch barevných kovových plíšků, protože si možná zkouší sekvenci pro svou další žádost – víte jak: Když už budeš u toho, přines mi sklenici mléka, jo, mami?

A Mattie je celou dobu v úplně stejné místnosti. „A co Mattie?“ zeptám se a Lynn odpoví, že si myslela, že se při kreslení nechce nechat rušit. „Jestli má hlad, měl by se ozvat,“ dodá. Potom mu ale stejně tuhle otázku položí, jen aby mi vyhověla, a Mattie k ní vzhlédne, jako by její nabídku zvažoval, a potom zvláštně zakroutí krkem, takže ani nepoznáte, jestli přikyvuje, nebo hlavou odmítavě vrtí. Pro mě je to roztomilá a zároveň smutná reakce; jako by si ten klučina myslel, že si sušenku nezaslouží. Takže radši řeknu: „Přines i jemu. Když ji nesní, udělám to já.“ Ve filmu se o něco později mladá manželka rozječí, protože nad stropem ložnice uslyší kroky.

Fakt strašidelný.

Zatímco jsme se s Lynn na film dívali, o patro výš přes podlahu obývacího pokoje ztěžka kráčí náš nový soused. „Pan Dupal je zas ve svým živlu,“ utrousila Lynn. Podle bytových směrnic máte mít koberce na osmdesáti pěti procentech podlahových ploch a pod nimi izolaci pro kročejový útlum. Než jsem se s novým nájemníkem osobně setkal, myslel jsem si, že váží nějakých dvě stě kilo. Ve skutečnosti 14

Děti Halloweenu byl jako věchýtek a nešlo mi na rozum, jak dokáže vydávat takový hluk. „Jako by ho něco štvalo,“ poznamenal jsem, když opět přešel místnost. Očima jsem sledoval směr jeho pohybu přes náš strop. „Doufejme, že ve dvě ráno zas nezapne vysavač jako minulej tejden.“ Filmový manžel pak přes dětskou chůvičku uslyšel tlumený šepot. Neslyšel jsem, co říká, protože na chodbě před naším bytem někdo hodil pytel do shozu na odpadky. Smetí při klouzání do suterénu bouchalo do stěn plechové roury a při dopadu se rozbilo nějaké sklo. „Nás se nějakej duch pravděpodobně snaží vyděsit už měsíce,“ řekl jsem. „Ale blbý je, že ho neslyšíme.“ „Pst,“ řekla Lynn. „Díváme se na film.“ Samozřejmě jsem jen žertoval. Jestli moje vtípky měly něco do činění s tím, co se toho Halloweenu stalo naší rodině, je mi to vážně moc líto. Kéž bych to tak všechno mohl vrátit.

15

Brian James Freeman & Norman Prentiss

16

Děti Halloweenu

Lynn Nemám tušení, jak bych s tímhle měla začít, s tímhle deníkem nebo jak bych tomu měla říkat.

Přijde mi, že už jen tím, že jej tady mám, si pěkně koleduju.

Harris na počítač v podstatě nechodí, ale co kdyby to, co vám tady píšu, objevili Amber nebo Matt? Mají tu svoje hry, a když jsme s nimi v pokoji, mají dovoleno chatovat na internetu s kamarády.

Přemýšlela jsem, že si koupím opravdový deník nebo notes, ale ten by byl ještě nápadnější a v bytě by působil nepatřičně.

Stejně tohle všechno ale nejspíš smažu. Říkal jste, že pro začátek mám napsat něco málo o sobě, jako bychom spolu ještě neabsolvovali pár sezení.

Takže tady je pár drobností: Harris, můj manžel, dělá údržbáře v bytovém komplexu, kde zároveň bydlíme, ačkoliv občas si myslím, že mu to údržbářství moc nejde.

Amber, moje dcera, projevuje mimořádný talent ve všem, co zkusí.

Matt, můj syn, se hodně podobá svému otci.

17

Brian James Freeman & Norman Prentiss Já sama pracuju jako operátorka telefonické podpory pro společnost ComQues, což je práce, kterou můžu vykonávat z domu na dálku pomocí VoIP telefonního programu poskytnutého firmou a softwaru pro vzdálený přístup, který mi umožňuje nahlížet do zákazníkova počítače.

Práce je to jednoduchá, ale taky jsem v ní docela dobrá.

Většinu počítačových problémů můžete opravit jedním ze čtyř způsobů a většina lidí je vám hodně vděčná, když jejich problém vyřešíte.

Jednou za čas narazíte na nějakého toho morouse, ale vím, jak s nimi jednat. Když s ním vlídně mluvíte, nakonec se zklidní.

Upřímně vzato, bývají naštvaní jenom proto, že jejich stroj nedělá to, co od něj očekávají.

Někdy je to s nimi skoro tak hrozné jako s lidmi – haha!

Ale nic z těchhle věcí nevysvětluje, proč k vám chodím, viďte?

Také jste mě požádal, abych si mezi sezeními zapisovala své myšlenky a pocity, abychom o nich mohli líp diskutovat, že?

Víte, zrovna teď mě napadá, že manželka v pevném manželství by neměla sama, potají, navštěvovat manželskou poradnu, aniž by o tom věděl její muž.

O tomhle hodně přemýšlím od naší první schůzky.

Ale ve skutečnosti teď po mně chcete odpověď na otázku, kterou jste mi položil na konci našeho posledního sezení, viďte? Otázku, na kterou jsem nechtěla odpovědět…

Chtěl jste vědět, co mě na Harrisovi nejvíc štve.

Důvod, proč jsem nechtěla odpovídat, je prostý: stejně, jako by žena v dobrém, stabilním, šťastném manželství neměla chodit do manželské poradny, neměla by být nucena sestavovat žebříček odpovědí, kterých se jí v hlavě vyrojilo spoustu.

18

Děti Halloweenu Ale tohle jste už stejně věděl, že ano?

Proto tenhle deník. Nebo zápisník. Nebo co už to je.

Myslím, že do toho půjdu, a myslím, že je v pořádku dělat tyhle zápisky, protože je pravděpodobně stejně smažu.

Zde je tedy odpověď na vaši otázku: Mezi věcmi, které mě štvou nejvíc, je, jak moc Harris ochraňuje Matta.

Jak bude moct z Matta vyrůst opravdový muž, když ho jeho otec neustále drží za ručičku a svět mu předkládá na stříbrném podnose?

S Amber Harris ve skutečnosti dělá pravý opak. Některé dny to vypadá, jako by ani nevěděl, že naše dcera existuje.

Pořád je to jenom Matte tohle, Matte tamhleto.

Ale víte, co mi v téhle chvíli leze opravdu na nervy?

Vlastně to s Harrisem nemá nic společného. Nebo ne tak docela. Jsou to věci, kterým se jeho syn věnuje, když se nedívám.

Víte, myslím si, že Matt se nenápadně krade po bytě a porůznu přesouvá věci, jen tak trošku, z důvodů, které mi vůbec nejdou na rozum.

Ráda si třeba čtu v posteli, abych se uvolnila po dlouhém dnu, a zrovna teď už asi posté čtu Mrtvou a živou od Daphne du Maurierové.

Ale včera večer, když jsem si vlezla do postele, byla záložka u špatné kapitoly.

Zeptala jsem se na to Harrise, ale ten se dušoval, že o tomhle nic neví.

Nikdy mi nelhal, alespoň pokud vím, takže mě napadl Matt.

Proč se můj syn krade do naší ložnice?

Jako by zkoušel, jestli si toho všimnu.

Nelíbí se mi to. Ani trošku.

A další příklad toho, že má Matt něco za lubem: 19

Brian James Freeman & Norman Prentiss Každý večer máme v obývacím pokoji něco, čemu říkáme „rodinka pospolu“.

Já si třeba projíždím zpravodajství na mobilu.

Harris nejspíš hraje Candy Crush nebo nějakou z těch svých her na zabíjení času.

Amber buď chatuje s kamarádkami na počítači, nebo hraje na xylofon.

Matt si vždycky kreslí do zápisníku.

Vždycky.

Jde ale o to, že někdy mám pocit, jako by si vůbec nekreslil.

Myslím, že mě po očku sleduje, jen aby viděl, co dělám.

Nevím, proč by mě chtěl špehovat, a nikdy ho přímo nepřistihnu, ale proč bych měla jinak pocit, že mě sleduje, kdyby to doopravdy nedělal, chápete?

Tohle se mi taky ani za mák nelíbí.

20

Děti Halloweenu

Harris „Moje strana,“ zašeptal mi Mattie jednoho dne. Jeho máma a Amber ve společenské místnosti vyráběly úkol do dějepisu pro pátou třídu – krabice od bot, kreslicí papír, špejle z lízátek a kartonová rulička z toaletního papíru s přikreslenýma očima a voilà, máte výjev z Volání divočiny nebo něco v tom smyslu. Holky byly plně zaujaté, tím svým typickým spikleneckým způsobem, a moje tátovské prsty byly podle všeho příliš nemotorné, než aby jim bylo možné svěřit zakulacené nůžky nebo jemné chomáčky vaty vymodelované do podoby obláčků, takže jsem byl vykázán domů, do obývacího pokoje.

Mattie mě tam oslovil během jednoho z reklamních bloků.

(A musím zdůrazňovat, jak je to od něho zdvořilé? I kdyby zrovna dávali nějaký nesmysl – imitaci Star Treku s mizernými herci nebo ty pitomé rozhovory se soutěžícími v Chcete být milionářem? –, Mattie mě nikdy nevyruší, ale počká na reklamy. Když se díváme na DVD, trpělivě vyčká, dokud nezmáčknu Pause. Rád bych řekl, že jsem ho to naučil já, ale na tohle přišel sám. Myslím, že Amber se to teprve učí.

A Lynn vlastně taky.)

Takže jsem se za ním vydal do pokojíku, který sdílel s Amber.

21

Brian James Freeman & Norman Prentiss Když Mattie řekl „moje strana“, a protože jsme byli sami, měl jsem sto chutí odpovědět: „Samozřejmě že jsem na tvojí straně, kamaráde, to dobře víš. Ať se děje, co se děje.“ Na takovém ujištění ze strany rodiče není nic špatného. Vyjadřujete tím podporu. Pro jistotu jsem mohl dodat: „Stojím na tvojí straně a taky na straně Amber“ – i když Mattie byl obvykle ten rozumnější, v devadesáti procentech případů. Ve sto procentech.

Potom jsem si uvědomil, že to nebyla otázka. Bylo to oznámení.

Jeho strana.

Pro vysvětlení by stačila jediná fotografie dětského pokoje. Mattie měl ustlanou postel. Na všech poličkách měl seřazené knížky, ságu o Harrym Potterovi a další série pospolu a popořádku, paperbacky úhledně srovnané podle velikosti, plus nahoře vpravo malá část vyhrazená pro učebnice a jeho výkladový slovník. Na dřevěném stole stála lampa s husím krkem, v rýze táhnoucí se podél zadní hrany stolu ležela ořezaná tužka – další tužky a pomůcky byly uložené v šuplíku, odkud se vytahovaly jen v případě potřeby. Totéž platilo pro jeho hračky – ty byly schované ve spodní zásuvce komody, kde čekaly na ty poměrně vzácné chvíle, kdy si Mattie chtěl spíš hrát než si číst nebo kreslit.

Ambeřina strana, no… přece bychom nepotlačovali její kreativitu lpěním na pořádku, že? Pokrývky byly odkopané, vedle postele ležela hromádka včerejšího oblečení. Na komodě byly dvě z jejích čtyř zásuvek neustále vytažené a z přihrádky na ponožky se dral bavlněný shluk, takže vypadala, jako by ji někdo prudce zavřel, aby někomu přirazil prsty na nohou. Učebnice měla Amber rozeseté na parapetu nebo pod postelí nebo zaházené pod plyšáky a dalšími hračkami, které obývaly její stranu pokoje.

Její stranu. V televizních komediích si znesváření sourozenci někdy uprostřed koberce nakreslí křídou čáru nebo 22

Děti Halloweenu přes pokoj natáhnou šňůru a na ni navěší oblečení, aby vytvořili jakýsi improvizovaný závěs. Štveš mě. Nech si svoje věci na svojí straně pokoje, Cindy Bradyová nebo Todde Huxtable nebo jak už se jmenuješ. Mattie a Amber si takovou hraniční čáru nikdy vytyčovat nemuseli. Její věci se rozlévaly a vytvářely si vlastní hranici – nepořádek jako mezník. Mattieho pořádkumilovnost jako pohraničník. Na druhou stranu se nic nedostalo.

Tedy ne tak úplně. A to mi právě chtěl Mattie předvést.

Nemusel na to ani ukazovat. Jedna z Ambeřiných figurek z domku pro panenky očividně pronikla na Mattieho stranu pokoje, kde břichem ležela na koberci. Její domek byl výstředním dárkem od dědy Chitwooda z Lynniny strany. Otevíral se jako kufr a nabízel pohled na průřez rodinného domu se čtyřmi pokoji, dvěma koupelnami, kompletně zařízenou kuchyní, jídelnou a pokojem s televizí. A také s hernou v podkroví a plným sklepem. Domek byl příliš těžký, než aby jej uzvedla sama Amber, nebo dokonce Lynn, a pokud si s ním chtěla Amber hrát venku nebo ve společenské místnosti našeho bytového komplexu, museli jsme dovnitř nacpat všechny lidičky spolu s veškerým vyjímatelným nábytkem a dvěma auty do garáže – a tohle všechno jsem jí pak musel vláčet.

Kdyby si naše rodina mohla dovolit dovolenou v Evropě nebo na výletní lodi, myslím, že přesně takhle těžký by byl náš kufr.

Tahal jsem jej všude, kam chtěla. A někdy, po vší téhle námaze, si s domkem skoro ani nehrála.

Teď skončil v dětském pokoji, jako obvykle, otevřený, celá minidomácnost stižená strašlivými důsledky ničivého zemětřesení. Nebo spíš hurikánu Amber. V seříznutých místnostech ležely popadané plastové židle a lampy, na koberec skutečného dětského pokoje vypadla pohovka a jídelní stůl.

V pokoji v patře se od zadní stěny odsunula postel a balanco23

Brian James Freeman & Norman Prentiss vala na hraně, možná aby se vznesla do prostoru jako postel ve filmu Kouzelná slečna Priceová s Angelou Lansburyovou v hlavní roli. Obyvatelé této prostorné a neuspořádané nemovitosti se nacházeli ve svých komnatách, ve strnulých pózách vytvářejících prazvláštní výjevy. Zaujala mě scéna s jedním plastovým teenagerem, kterého Amber nechala klečet v patře u záchodu, jako by se u něj kál za celonoční nezřízené pití. V garáži zároveň leželo zcela bez dozoru nemluvně velké jako můj palec, v plenkách a s hlavou nebezpečně blízko zadního kola rodinného SUV. Amber toto rozmístění možná hodlala spojit nějakou příběhovou linkou, anebo figurky takhle rozložila zcela bezděčně.

Kdo ví? Alespoň že všichni rodinní příslušníci zůstávali na svém pozemku – dokonce i domácí mazlíčci: neuvázaný pudl byl v podkroví a kočka ležela schoulená na převrácené lednici.

Jedinou výjimkou byla hlava rodiny. A kvůli ní mě Mattie do pokoje vlastně přivolal. Postavička otce – které Amber říkala pan Muž – byla ohnutá, jako by se měla plazit. Možná ho hurikán odvál z ložnice v nejvyšším patře, ale nezdálo se, že by spěchal zpátky za rodinou. Mířil pryč od domku a doplazil se na Mattieho stranu pokojíku.

Na zdůraznění své výtky Mattie špičkou boty nevyřčenou hranici mlčky obtáhl. „Ten její chlápek by neměl být na mojí straně.“ „Já vím, synku. Otázka zní, co s tím uděláme?“ Poznal jsem, že jsem ho svou otázkou překvapil. Myslím, že očekával, že podniknu nějaké kroky: přivolám si jeho sestru a seřvu ji, možná do celé záležitosti zapojím i jeho mámu.

Rozhodl jsem se však, že Mattiemu poskytnu několik námětů k přemýšlení, které ho možná naučí postavit se někdy za svou věc. „Mohl bys ho prostě vrátit na původní místo,“ řekl jsem mu. „To by bylo nejjednodušší řešení. Bez toho, abys kvůli 24

Děti Halloweenu tomu dělal povyk. Nemusel by ses kvůli němu ani shýbat.

Prostě do pana Muže strkej nohou, dokud nebude zpátky na Ambeřině straně.“ Mattie přikývl – tím svým zvláštním kruhovým pohybem hlavy, kdy nebylo úplně jasné, jestli souhlasí, nebo nesouhlasí. „Je to jednoduché z krátkodobého hlediska,“ dodal jsem. „Ale Amber si toho nejspíš nevšimne. Máma po tvojí sestře stejně pořád uklízí a teď bys dělal to samé. Chceš to takhle?“ „Pak to prostě udělá zas,“ řekl Mattie. „To je pravda.“ Mattie svraštil čelo. Poznal jsem na něm, jak usilovně přemýšlí, ale nic dalšího neřekl. Chvíli jsem počkal a potom jsem se rozhodl, že mu trošku pomůžu. „Poslyš, v některých zemích mají úřední hraniční přechody.“ Tuhle metaforu jsem už měl z nějakého důvodu v hlavě, takže jsem si usmyslel, že ji použiju. „Ke vstupu do země musíš získat povolení a mít platné doklady. U přechodu možná budou služební psi, ozbrojená stráž a tak dál. Pokud budeš dělat všechno podle pravidel, obvykle nebudeš mít problém.

Chápeš?“ Čekal, až budu pokračovat. „Jenže lidi pravidla někdy nedodržují. Nemají povolení, a tak v noci, když je přechod zavřený, se na druhou stranu pokouší dostat potají. Nebo si najdou jiné místo, kde na ně pohraničníci nedohlídnou. Někdy… někdy pohraničníci tyhle lidi chytí. Co si myslíš, že se děje potom? Myslíš, že je poplácají po ramenou a pošlou je domů?“ „Já nevím,“ řekl Mattie. „Podívej se na to takhle, když budeš k panu Muži po tom, co porušil pravidla, hodný, není to pak stejné, jako kdybys mu řekl, že na nějakých pravidlech nezáleží? A nejen k němu, protože celé scéně přihlíží i zbytek jeho rodiny. Když mu to projde, ostatní budou vědět, že to projde i jim.“ 25

Brian James Freeman & Norman Prentiss Mattie se podíval na pana Muže. Uvažoval nad dělicí čarou v jejich pokoji, nad rozházenou spoustou hraček a kusů oblečení na Ambeřině straně. „Ty se rozhodni,“ řekl jsem mu.

Ve dveřích jsem pak uslyšel zamručení a křupnutí plastu, když Mattie rázně dupl na koberec.

26

Brian James Freeman & Norman Prentiss

246

Děti Halloweenu

O autorech: Brian James Freeman je americký spisovatel a editor, t. č. člen týmu nakladatelství Cemetery Dance. Podílel se na vzniku svazků The Illustrated Stephen King Trivia Book (2003, s Bevem Vincentem) a The Illustrated Stephen King Movie Trivia Book (2013, s Kevinem Quigleym a Hansem-Åkem Liljou). V roce 2017 sestavil kolekci esejů Reading Stephen King, kde se autoři jako Frank Darabont, Clive Barker, Jack Ketchum a další dělí o zážitky z četby Kingových děl. Za svůj debutový román Black Fire (2004, pod pseudonymem James Kidman) byl nominován na Cenu Brama Stokera. Je autorem několika povídkových sbírek a editorem e-antologií Dark Screams a Halloween Carnival. Česky mu vyšly povídka „Hovor“ v antologii Na pomezí (Triton, 2005) a „Mateřská láska“ v Osvícení v temnotě (Carcosa, 2018).

Norman Prentiss je americký romanopisec a povídkář, v hororové sféře aktivní od roku 2004. Za novelu „Invisible Fences“ získal v roce 2010 Cenu Brama Stokera, stejného ocenění se mu dostalo o rok dříve za povídku „In the Porches of My Ears“, kterou přetiskla jak Ellen Datlowová ve druhém svazku ročenky The Best Horror of the Year, tak Paula Guranová 247

Brian James Freeman & Norman Prentiss v ročence The Year’s Best Dark Fantasy and Horror. Svou lásku k nízkorozpočtovým filmovým hororům dvacátého století vyjádřil v románu Life in a Haunted House, k němuž připsal čtyři kratší „novelizace“ fiktivních filmů režiséra Buda Prestona. Do češtiny doposud nebylo přeloženo žádné jeho dílo.

Román Děti Halloweenu (The Halloween Children) poprvé vyšel v roce 2014 péčí nakladatelství Earthling Publications v limitovaném nákladu 500 číslovaných a podepsaných výtisků. Stal se součástí stylové řady románů s halloweenskou tématikou, do níž každým rokem na podzim přibývá jeden pečlivě vybraný titul. Z dalších autorů, kteří v této řadě vycházejí, uveďme Joshe Malermana, Simona Clarka a Sarah Pinborough, známé i v našich končinách. V roce 2017 se Děti Halloweenu objevily v elektronické podobě v nakladatelství Hydra/Random House a v dubnu 2018 se dočkaly třetího vydání v nakladatelství Cemetery Dance s novou obálkou anglického ilustrátora Vincenta Chonga. Z tohoto vydání byl pořízen i český překlad.

248

Brian James Freeman & Norman Prentiss

Brian James Freeman Norman Prentiss

Děti Halloweenu Z amerického originálu The Halloween Children, vydaného nakladatelstvím Cemetery Dance, Forest Hill, Maryland, přeložil Milan Žáček Redakce a korektury Petr Stejskal a Patrik Linhart Ilustrace na obálce Vincent Chong Grafická a typografická úprava Josef Žáček Tisk FINIDR, s.r.o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín V roce 2018 vydalo nakladatelství Carcosa – Tatiana Žáčková, Ovocná 3868/7, 767 01 Kroměříž jako svou 5. publikaci, 1. vydání Edice Halloweenská knihovna, svazek 1. www.carcosa.cz, info@carcosa.cz, www.facebook.cz/carcosa.cz

256