Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Strรกnka 5
Dick - zlom
29.9.1956 1:25
Stránka 4
Přeložil Robert Tschorn
© Argo, 2016 Copyright © 1962 by Philip K. Dick Copyright © renewed 1990 by Laura Coelho, Christopher Dick and Isa Dick Translation © Robert Tschorn, 2007 Cover art and illustrations from The Folio Society edition of The Man in the High Castle © 2015 by Shotopop www.foliosociety.com ISBN 978-80-257-1808-7
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 7
S tak velikou láskou, až nahání hrůzu, věnuji své ženě Tesse a synovi Christopherovi
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Strรกnka 8
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 17
1
Pan R. Childan týden úzkostlivě sledoval poštu. Cenná zásilka ze Skalistých států ale nepřišla. Když v pátek ráno otevřel krám a na podlaze pode dveřmi uviděl jen dopisy, říkal si: tohle se mému zákazníkovi nebude líbit. Z automatu na pět centů si nalil šálek instantního čaje, vzal smeták a dal se do zametání; Americká umělecká řemesla byla brzy jako ze škatulky, připravena uvítat zákazníky, pokladna plná drobných, ve váze čerstvé měsíčky, v rádiu nevtíravá hudba. Venku na ulici pospíchali obchodníci do kanceláří na Montgomery Street. O kus dál projela tramvaj a Childan se na ni se zalíbením zadíval. Ženy v dlouhých barevných hedvábných šatech... i za nimi se díval. Vtom zazvonil telefon. Childan zvedl sluchátko. „Ano,“ ozval se na druhém konci známý hlas, když se představil. Childan si zazoufal. „Tady pan Tagomi. Už dorazil můj náborový plakát z Občanské války? Vzpomeňte si, slíbil jste ho někdy minulý týden.“ Hádavý ostrý tón na hraně zdvořilosti a slušných mravů. „Nedal jsem vám snad s touto podmínkou zálohu, pane Childane? Má to být dárek, rozumíte. To jsem už vysvětlil. Pro klienta.“ „Vážený pane Tagomi,“ spustil Childan, „na vlastní náklady jsem zahájil rozsáhlé pátrání po slíbeném zboží, které se, jak víte, nachází mimo naši oblast a je tudíž –“ Tagomi mu skočil do řeči: „Takže nepřišel.“ „Nepřišel, pane Tagomi.“ Mrazivá odmlka. „Nemohu déle čekat,“ prohlásil Tagomi. „Já to chápu, velectěný pane.“ Childan zapškle hleděl výlohou do jasného teplého dne na sanfranciské administrativní budovy. – 17 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 18
P H I L I P K. D I C K
„Pak najděte náhradu. Doporučíte mi něco, pane Childane?“ Tagomi jméno schválně vyslovil špatně. Urážka v mezích zdvořilosti, ale Childanovi z ní zrudly uši. Ta strašně ponižující nerovnoprávnost jejich postavení. V Childanovi se vzedmuly a odhalily všechny touhy, obavy a bolesti, zaplavily ho, zbavily ho řeči. Koktal, dlaň se mu lepila na sluchátko. Vzduch v krámě voněl měsíčky, hudba hrála, ale on měl pocit, jako by se topil v nějakém dalekém moři. „No...“ podařilo se mu vykoktat. „Máselnice. Zmrzlinový stroj kolem roku 1900.“ Mozek mu vypovídal službu. Právě když to pustil z hlavy, právě když si něco nalhal. Je mu třicet osm a pamatuje předválečná léta, jiný věk. Franklina D. Roosevelta a Světovou výstavu, starý lepší svět. „Mohl bych přinést vybrané zajímavé kousky do vaší kanceláře?“ zamumlal. Domluvili si schůzku na druhou hodinu. Musím zavřít krám, uvědomil si, sotva zavěsil. Jinak to nepůjde. Takové zákazníky si musím hýčkat, závisí na nich má živnost. Rozechvěle vstal a všiml si, že do krámu někdo přišel, pár. Mladý muž a dívka, oba pohlední, dobře oblečení. Ideální. Uklidnil se a profesionálně, s úsměvem k nim vykročil. Skláněli se nad pult a prohlíželi si zboží, vybrali si krásný popelník. Manželé, hádal Childan. Bydlí v Městě mlžných zákrutů, v nových exkluzivních bytech na Skylinu nad Belmontem. „Dobrý den,“ pozdravil a hned mu bylo líp. Laskavě se na něj usmáli beze známky nadřazenosti. Jeho zboží – opravdu nejlepší na pobřeží – jim trochu vzalo dech, on to chápal a byl za to vděčný. Oni mu rozuměli. „Opravdu skvělé kousky, pane,“ řekl mladík. Childan se bezděčně uklonil. Dál se něj dívali, v očích nejen lidskou solidaritu, ale také sdílenou radost z uměleckých předmětů, které prodával; společný vkus a potěšení. Děkovali mu, že se mohou dívat na jeho zboží, vybírat si a zkoumat je, brát je do ruky a třeba nic nekoupit. Ano, pomyslel si, tihle dobře vědí, v jakém jsou obchodě; tohle není – 18 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 19
MUÎ
Z
VYSOKÉHO
ZÁMKU
šmejd pro turisty, žádné sekvojové cedule s nápisem MUIR WOODS, MARIN COUNTY, PSA, ani žertovné plakety či holčičkovské prstýnky, pohlednice nebo fotografie Mostu. Viděl to hlavně v jejích očích, velikých, černých. Jak snadno bych se do ní zamiloval, říkal si Childan. Jak strašný bych měl život, jako by toho už nebylo dost. Stylově učesané černé vlasy, nalakované nehty, v propíchnutých uších dlouhé mosazné náušnice ruční výroby. „Hezké náušnice,“ hlesl. „Nekoupila jste je tady?“ „Ne,“ odvětila. „Doma.“ Childan přikývl. Nemá současné americké umění, tady může předvádět jen minulost. „Jste tu už dlouho?“ zeptal se. „U nás v San Francisku?“ „Jsem tu služebně na neurčitou dobu,“ odpověděl muž. „Pracuji ve Vyšetřovací komisi zvyšování životní úrovně postižených oblastí.“ Začepýřil se. Není u armády. Nepatří k těm neotesaným záklaďákům, co se poflakují po Market Street, v selské tlamě žvýkačku, a očumují striptýzy, pornokina, střelnice, laciné noční kluby ozdobené fotografiemi stárnoucích blondýn, jak si vrásčitými prsty tahají bradavky a vilně se přitom šklebí... prostě jazzové slumy, které v San Francisku zabírají většinu nížiny, chatrné boudy z prken a plechu, co vyrostly na troskách dřív, než dopadla poslední bomba. Ne, tenhle pán patří k elitě. Kulturní, vzdělaný, snad i víc než pan Tagomi, přední představitel veledůležité Obchodní mise na pacifickém pobřeží. Tagomi je starý. Názory si tvořil v časech Válečného kabinetu. „Sháníte nějakou ukázku amerického lidového umění jako dárek?“ pobídl je Childan. „Nebo si snad ve městě zařizujete byt?“ Pokud ano... srdce se mu rozeběhlo o překot. „Uhodl jste,“ odvětila dívka. „Zabydlujeme se. Zatím nejsme rozhodnutí. Nemohl byste nám poradit?“ „Ano, mohl bych se na váš byt podívat. Přinesu pár vzorníků a rozhodneme se podle situace, jak vám bude vyhovovat. To je naše specialita.“ Sklopil oči, aby neprozradil naději. Může jít o tisíce – 19 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 20
P H I L I P K. D I C K
dolarů. „Přijde mi novoanglický stůl, javor, všechno klížené na čepy, ani jeden hřebík. Nesmírně krásný a hodnotný. A zrcadlo z doby kolem válečného roku 1812. A samozřejmě domorodé umění, soubor rohoží z kozí vlny barvené rostlinnými pigmenty.“ „Já osobně dávám přednost městské tvorbě,“ prohlásil muž. „Zajisté,“ pospíšil si Childan. „Něco vám povím, pane. Mám čtyřdílný deskový obraz z pošty, období Nového údělu; zachycuje Horace Greeleyho. Nedocenitelný sběratelský kousek.“ „Á,“ vzdychl muž a v černých očích mu zajiskřilo. „A skříňový gramofon Victrola 1920 předělaný na bar.“ „Ó.“ „A ještě něco, pane: zarámovanou fotografii Jean Harlowové s autogramem.“ Muž vytřeštil oči. „Domluvíme se napevno?“ chopil se Childan správného okamžiku. Z náprsní kapsy saka vytáhl pero a zápisník. „Poznamenám si vaši adresu.“ Manželé vyšli z krámu a Childan se s rukama za zády díval ven na ulici. Radost. Kdyby se obchodu takhle dařilo každý den... Ale nešlo jen o obchod, nýbrž o úspěch celého podniku. Dostal příležitost seznámit se s párem mladých Japonců, kteří ho berou jako člověka, ne jako amíka nebo přinejlepším obchodníka s uměním. Ano, tihle mladí, nová generace, co nepamatují časy před válkou ani válku samu – ti jsou nadějí světa. Rozdílné postavení pro ně nehraje roli. Jednou to skončí, řekl si Childan. Sama představa stavovských rozdílů. Nebude vláda a ovládaní, jen lidé. Přesto se roztřásl strachy, když si představil, jak u nich zaklepe na dveře. Podíval se do notesu. Kasourovi. Pustí ho dál, jistě mu nabídnou čaj. Bude se umět chovat? Bude v každé chvíli vědět, co udělat a co říci? Nebo se znemožní jako nějaké zvíře? Ona se jmenuje Betty. Tvář má plnou porozumění, pomyslel si. Oči něžné, soucitné. Jistě si i za tu chvíli v krámku všimla, v co doufá a co ho sráží. – 20 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 21
MUÎ
Z
VYSOKÉHO
ZÁMKU
V co doufá... zamotala se mu z toho hlava. Co to má za šílené, sebevražedné chutě? Ale nebyla by to úplná novinka, vztahy mezi amíky a Japonci, jenže většinou šlo o Japonce a místní ženu. Takhle... při té představě ztratil odvahu. Vždyť je vdaná. Odtrhl se od pestrého průvodu nevítaných myšlenek a pustil se do otvírání ranní pošty. Uvědomil si, že se mu ještě třesou ruce. Pak si vzpomněl na schůzku s panem Tagomim o druhé; v tu chvíli se přestal klepat a nervozita se proměnila v odhodlání. Musím splašit něco přijatelného, připomněl si. Kde? Jak? Co? Zatelefonovat. Zdroje. Obchodní schopnosti. Vyhrabat někde dokonale renovovaný Ford 1929 s plátěnou střechou (černou). Takovou velkou peckou by si udržel zákazníka navěky. Nepoužitý třímotorový poštovní letoun, objevený v bednách někde v alabamské stodole, a tak dále. Vytasit se s mumifikovanou hlavou pana Buff. Billa včetně zvlněné bílé kštice, úchvatná americká památka. Proslavit se mezi znalci po celém Tichomoří, Japonské ostrovy nevyjímaje. Pro inspiraci si zapálil cigaretu s marihuanou výtečné značky Země úsměvů. * Frank Frink ležel doma v pokoji na Hayes Street a dumal, jak vstát. Roletami se prodíralo ostré slunce a pražilo na hromadu oblečení, která se svezla na podlahu. I s brýlemi. Nešlápne na ně? Zkusím to vzít do koupelny jinou trasou, napadlo ho. Odplazím se nebo odvalím. Hlava ho bolela, ale smutný nebyl. Neohlížej se za minulostí, připomněl si. Kolik je? Hodiny na prádelníku. Půl dvanácté! Propána. Přesto nevstal. Vyhodí mě z práce, pomyslel si. Včera si to ve fabrice zavařil. Otevřel si pusu na pana Wyndama-Matsona, člověka s prošlápnutým obličejem, sókratovským nosem, diamantovým prstenem a zlatým zipem na poklopci. Prostě na velmoc. Na trůn. Frink malátně bloudil v myšlenkách. – 21 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 22
P H I L I P K. D I C K
Jo, teď mě dají na černou listinu, a šikovnost je mi k ničemu, protože nemám práci. Patnáct let praxe. Fuč. Teď bude muset před Dělnický obranný výbor kvůli pracovnímu zařazení. A protože ještě nezjistil, jaké má Wyndam-Matson styky s pinoky, loutkovou bílou vládou v Sacramentu, nemohl odhadnout, nakolik jeho bývalý zaměstnavatel dokáže pohnout skutečnými vládci, Japonci. DOV řídili pinoci. Kvůli Wyndam-Matsonovi stane před čtyřmi či pěti blahobytnými bělochy. Když se neobhájí před nimi, bude pokračovat na některou z obchodních misí, které, řízeny z Tokia, měly pobočky po celé Kalifornii, Oregonu, Washingtonu a v částech Nevady pod správou Pacifických států amerických. Ale kdyby se nedovolal ani u nich... Ležel v posteli, zíral na stařičké osvětlovací těleso na stropě a hlavou se mu honily plány. Například může proklouznout do Skalistých států. Ale ty mají jisté vazby na PSA a mohly by ho vydat. A co Jih? Otřásl se. Fuj. To ne. Jako běloch by tam měl spoustu možností, vlastně víc než tady v PSA. Jenže... o takové možnosti nestojí. Ba co hůř, Jih je pavučinou hospodářských, ideologických a bůhvíjakých styků spojen s Říší. A Frank Frink je Žid. Původně se jmenoval Frank Fink. Narodil se na Východním pobřeží, v New Yorku, a v jedenačtyřicátém, hned po pádu Ruska, ho povolali do Armády Spojených států. Když Japonci obsadili Havaj, převeleli Franka na Západní pobřeží. A když válka skončila, ocitl se na japonské straně linie. A je tu i dnes, patnáct let po válce. V roce čtyřicet sedm, na Den kapitulace, se mohl zbláznit. Nenáviděl Japonce a přísahal jim pomstu, armádní zbraně zakopal tři metry pod zem do sklepa, pečlivě naolejované a zabalené, připravené na den, kdy on a jeho druhové povstanou. Nepočítal ale s tím, že čas vyléčí všechny rány. Když na to pomyslel teď, na krvavou lázeň, na zničení pinoků a jejich pánů, jako by listoval v zašlé středoškolské ročence a narazil na shrnutí svých chlapeckých snů. Frank „Zlatá rybka“ Fink bude paleontologem a přísahá, že – 22 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 23
MUÎ
Z
VYSOKÉHO
ZÁMKU
se ožení s Normou Proutovou. Norma Proutová byla nejpěknější Mädchen ve třídě a Frank se opravdu zapřisáhl, že si ji vezme. Bylo to ale strašně dávno, jako písničky Freda Allena nebo filmy s W. C. Fieldsem. Od sedmačtyřicátého se nejspíš seznámil nebo mluvil s šesti sty tisíci Japonců a po pár měsících už neměl sebemenší chuť někomu z nich ublížit. Prostě už o to nešlo. Ale počkat. Jeden se našel, jistý pan Omuro, který skoupil v centru San Franciska velkou část nájemních domů a nějaký čas byl Frankovým domácím. To byla černá ovce, pomyslel si Frank. Žralok, co nenechal nic opravit, pokoje dělil na menší, zvedal činži... Omuro odíral chudáky, hlavně v krizových padesátých letech prakticky ožebračené nezaměstnané veterány. Omura ale za nekalé podnikání sejmula právě jedna z japonských obchodních misí. V současnosti je takové porušování tvrdého, zkostnatělého, ale spravedlivého japonského zákona nemyslitelné. Dokazuje to neúplatnost japonských okupačních úředníků, zvláště těch, kteří přišli po pádu Válečného kabinetu. Když si Frink připomněl neochvějnou stoickou počestnost obchodních misí, oddechl si. I Wyndama-Matsona odeženou jako otravnou mouchu, ať mu třeba patří W-M Corporation. Frink v to doufal. Asi fakt věřím v ten Tichomořský svaz společného blahobytu, přiznal si Frink. Zvláštní. Když si vzpomenu... tenkrát to byl tak očividný podfuk. Prázdná propaganda. Ale teď. Vstal z postele a nejistě zamířil do koupelny. Při mytí a holení poslouchal v rádiu polední zprávy. „Nesmíme znevažovat takové dílo,“ říkal právě hlas, když Frink na chvíli zavřel horkou vodu. To nikdy, pomyslel si zapškle Frank. Věděl, o jakém díle se v rádiu mluví. A přece to byla komická představa, nanicovatí nevrlí Němci chodí po Marsu, po červeném písku, na který ještě lidská noha nevkročila. Mydlil si bradu a přitom si pro sebe bručel satirický komentář. Gott, Herr Kreisleiter. Ist dies vielleicht der Ort wo man das Konzentrationslager bilden kann? Das Wetter ist so schön. Heiss, aber doch schön... – 23 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 24
P H I L I P K. D I C K
Rádio hlásilo: „Civilizace společného blahobytu nyní musí zvážit, zda jsme ve snaze o zajištění oboustranné rovnováhy povinností a remunerací...“ Typický žargon vládnoucí hierarchie, zaznamenal Frink. „... neopomněli budoucí arénu, v níž se budou odehrávat osudy lidí, ať nordické, japonské, negroidní...“ a tak dále. Při oblékání satiru zálibně dobrušoval. Počasí je schön, so schön. Jenom tu není co dýchat... Faktem zůstávalo, že Tichomoří neudělalo ke kolonizaci planet ani krok. Angažovalo se – spíš topilo – v Jižní Americe. Zatímco Němci pilně zabydlovali vesmír obřími stavebními roboty, Japonci ještě vypalovali džungle v srdci Brazílie a stavěli osmipatrové hliněné činžáky pro někdejší lovce lebek. Než Japonci dostanou ze Země první raketu, Němci budou mít obsazenou celou sluneční soustavu. V dávných dobách z učebnic dějepisu se Němci zapomněli a zbytek Evropy zatím doladil koloniální uspořádání. Tentokrát ale nepřijdou poslední, říkal si Frink, poučili se. Pak si vzpomněl na Afriku a na nacistický experiment. Krev mu ztuhla v žilách, srdce zaváhalo, pak se zas rozeběhlo. Nesmírná prázdná troska. Z rádia se ozývalo: „... hrdě si však musíme připomínat důraz, který klademe na základní tělesné potřeby lidu všech zemí, na podduchovní zájmy, jež je nutno...“ Frink rádio vypnul. Pak ho, když se uklidnil, zase pustil. Ježíšku na křížku. Afrika. Pro duchy mrtvých kmenů. Vyhlazených kvůli nové zemi – jaké zemi? Kdo ví? Třeba to nevědí ani nejvyšší architekti v Berlíně. Horda automatů buduje a dře. Buduje? Drtí. Strašidla z paleontologické expozice, kde právě dělají misku z lebky nepřítele, celá rodina napřed materiál přičinlivě zbavuje syrového mozku a jí ho. Následují šikovné nástroje z kostí dolních končetin. Takové škudlení, nejen jíst lidi, co se vám nelíbí, ale podávat je v jejich vlastních lebkách! První technici! Prehistorický člověk v bílém plášti ve sterilní laboratoři na nějaké berlínské univerzitě zkoumá, jak účelně využít lidskou lebku, kůži, uši, tuk. Ja, Herr Doktor. Jak neotřele použít palec u nohy: – 24 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 25
MUÎ
Z
VYSOKÉHO
ZÁMKU
podívejte, z kloubu lze vyrobit rychlý mechanismus do zapalovače. Kdyby je jen Herr Krupp stihl chrlit sériově... Ta představa ho děsila: pradávný obří lidožrout je na vzestupu a znovu vládne světu. Milion let jsme mu utíkali, napadlo Frinka, a teď je zpátky. A nejen jako nepřítel; jako pán. „... můžeme litovat,“ říkal hlas mrňavých japončíků z Tokia. Bože, my je měli za opice, a ti civilizovaní prckové s nohama do o by přitom spíš rozpustili vlastní ženu na pečetní vosk, než by postavili plynovou komoru. „... a mnohokrát jsme litovali děsivých ztrát lidských zdrojů ve fanatickém úsilí, jež staví široké masy zcela mimo zákona dbalou společnost.“ Japončíci si tolik potrpí na zákon. „... Abych ocitoval všeobecně známého západního světce: ,Neb co prospěje člověku, by všechen svět získal, a své duši škodu učinil?‘“ Rádio se odmlčelo. I Frink se uprostřed vázání kravaty zarazil. Byla to jeho ranní očista. Musím se tady s nimi domluvit, uvědomil si. Černá listina nebo ne, kdybych opustil japonskou sféru a objevil se na Jihu nebo v Evropě, prostě v Říši, je po mně. U Wyndama-Matsona si to budu muset nějak vyžehlit. Frink se posadil do postele k vlažnému čaji a vytáhl I-ťing. Z koženého tubusu vyňal devětačtyřicet stébel řebříčku. Zamyslel se, dokud neovládl myšlenky a nezformuloval otázky. Pak nahlas řekl: „Jak mám oslovit Wyndama-Matsona, abychom se dohodli?“ Zapsal dotaz na tabulku a přehazoval řebříčky z ruky do ruky tak dlouho, až mu vyšla první čára, začátek. Osmička. Polovina z šedesáti čtyř hexagramů je ze hry. Rozdělil stonky a získal druhou čáru. Byl zkušený, brzy tedy měl všech šest čar; hexagram ležel před ním a on ho ani nemusel hledat v tabulce. Hned poznal patnáctý hexagram. Ch’ien. Skromnost. Hm. Ponížení budou povýšeni, vysocí svrženi, mocné rody pokořeny, ani si to nemusel číst, text znal zpaměti. Dobré znamení. Věštební spis mu dal příznivou radu. Přesto byl trochu zklamaný. Na patnáctém hexagramu je cosi zpozdilého. Svatouškovského. Jistěže musí být skromný. Třeba – 25 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 26
P H I L I P K. D I C K
má přesto myšlenku. Nad Wyndamem-Matsonem nemá koneckonců žádnou moc. Nemůže ho nutit, aby ho vzal zpátky. Nezbývá mu než přijmout hledisko patnáctého hexagramu; v takové chvíli je nezbytné prosit, doufat, s důvěrou očekávat. Nebesa ho v pravý čas vyzvednou na staré místo nebo ještě výš. Hexagram byl statický, nevyšla jediná otevřená čára, šestka nebo devítka. Skončil. Nepřecházel do jiného hexagramu. Tak další otázku. Soustředil se a nahlas vyslovil: „Uvidím ještě někdy Julianu?“ Juliana byla jeho manželka. Bývalá manželka. Před rokem se s ním rozvedla, neviděl se s ní několik měsíců; vlastně ani nevěděl, kde bydlí. Určitě se odstěhovala ze San Franciska. Možná i z PSA. Společným známým se buď neozvala, nebo ji před ním zapírali. Chvatně přehazoval řebříčky, oči upřené do tabulky. Kolikrát se už tak nebo onak ptal na Julianu? Náhodné pasivní přesuny rostlinných lodyh vydaly hexagram. Náhodné, ale přece ukotvené v právě prožívané chvíli, v níž byl jeho život svázaný se všemi ostatními životy a částicemi ve vesmíru. Nevyhnutelný hexagram vzorem plných a přerušovaných čar zobrazil situaci. On, Juliana, továrna na Gough Street, všemocné Obchodní mise, průzkum planet, miliarda chemických hromádek v Africe, které už nejsou ani mrtvoly, touhy tisíců lidí v špinavých sanfranciských doupatech kolem, choromyslní tvorové v Berlíně s kamennou tváří a manickými plány – všechno se spojilo v okamžiku, kdy vrhl řebříček, a vybralo správné moudro z knihy načaté třicet století před Kristem. Knihy, kterou čínští mudrcové tvořili, tříbili a zdokonalovali pět tisíc let, z nepřekonatelné kosmologie a vědy, jež dosáhla definitivního tvaru, než se Evropa dopracovala k dělení beze zbytku. Hexagram. Zatajil dech. Čtyřicet čtyři. Kou. Blíží se setkání. Komentář byl jako studená sprcha. Panna je mocná. S takovou se ženit není radno. Zase mu to vyšlo v souvislosti s Julianou. Aj vaj, vzdychl a opřel se. Nebyla pro mě ta pravá, to vím sám. Na to jsem se neptal. Proč mi to orákulum pořád připomíná? Měl jsem smůlu, že jsem na ni narazil a miloval – miluju – ji. – 26 –
Dick - zlom
27.9.1956 22:41
Stránka 27
MUÎ
Z
VYSOKÉHO
ZÁMKU
Juliana, nejkrásnější žena, jakou si kdy vzal. Uhlově černé obočí a vlasy, kapka španělské krve jí dala syté barvy, dokonce i do rtů. Ta pružná, nehlučná chůze; nosila kombinované střevíce ještě ze střední školy. Všechno oblečení měla dost sešlé, na první pohled staré a seprané. Byli švorc tak dlouho, že přes všechnu krásu musela nosit bavlněný svetřík, vestu na zip, hnědou tvídovou sukni a kotníkové ponožky, nenáviděla ho za to, protože podle svých slov vypadala jako ženská, co chodí hrát tenis nebo (ještě hůř) sbírá po lesích houby. Nejvíc ze všeho ho ale přitahoval její potrhlý výraz. Juliana zcela bez důvodu vrhala po neznámých lidech zlověstné vlezlé úsměvy Mony Lisy, které je zanechávaly na rozpacích, zda ji pozdravit, či ne. Byla tak přitažlivá, že většinou pozdravili, načež Juliana beze slova odplula. Zpočátku si myslel, že je krátkozraká, ale nakonec dospěl k názoru, že se tak projevuje její jinak sotva patrná niterná hloupost. Její přelétavé úsměvy mu začaly jít na nervy stejně jako tupé mlčenlivé příchody a odchody ve stylu agentky na tajné misi. I ke konci, když se pořád hádali, ji bral jako přesný a dokonalý Boží výtvor, který mu z nezbadatelných důvodů přistál v životě. A právě kvůli tomu nábožnému vztahu či víře se nedokázal s rozchodem vyrovnat. Právě teď mu připadala tak blízko... jako by byla jeho. Její duch se nadále činí v jeho životě, courá mu po pokoji a hledá to, co hledala Juliana. A ozývá se mu i v hlavě, kdykoli vezme do ruky věštebnou knihu. Frank Frink seděl v posteli, obklopen samotářským nepořádkem, chystal se vyjít do nového dne a maně přemítal, kdo se ve velikém složitém městě San Francisku ve stejné chvíli radí s orákulem. A dostávají všichni stejně bezútěšné odpovědi? Má pro ně Okamžik stejně nepříznivé vyznění jako pro něj?
– 27 –
Dick - zlom
5.10.1956 3:15
Stránka 244
Philip K. Dick Muž z Vysokého zámku Z anglického originálu The Man in the High Castle, vydaného nakladatelstvím Vintage v New Yorku roku 1992, přeložil Robert Tschorn. Překlad pro toto vydání upravila Petra Mertinová. Ilustrace na obálce a vnitřní ilustrace Shotopop. Ilustrace byly použity se svolením The Folio Society. Grafická úprava Adam Pižurný. Sazba Petr Teichmann. Odpovědný redaktor Martin Šust. Jazyková korektura Miroslava Jarotková. Technický redaktor Milan Dorazil. V roce 2016 vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 2913. publikaci, 64. svazek edice Fantastika. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání třetí, v nakladatelství Argo druhé. ISBN 978-80-257-1808-7 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice. tel. 226 519 400, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz