Evakuace ukazka by Martin Sust

MARKO KLOOS

EVAKUACE

FANTOM Print 2017

PROLOG Staří seržanti občas mluví o Starých dobrých časech. Kdysi tu bylo blažené mýtické období, kdy vojenská služba bývala vysněnou prací – lístkem k nepříliš riskantní kariéře a přístupem ke kvalitnímu jídlu a slušným výhodám. Armáda byla vybíravá, ale když jste se tam dostali, stali jste se po zbytek života příslušníky privilegované třídy. Staré dobré dny přirozeně skončily asi deset minut poté, co jste podepsali svou smlouvu. S novým nepřítelem už bojujeme skoro pět let a stále se nemůžeme dohodnout ani na jeho jméně. Xenobiologové přišli s nevyslovitelným latinským názvem, který se mimo vědeckou literaturu nikde nepoužívá. Pěšáci, vyhlášení svou prozaičností, jim říkají Dlouháni nebo Velcí hnusáci. Sino-rusové pro ně první rok války žádné jméno ani neměli, protože věřili, že Severoamerické společenství jenom šíří fámy, aby zakrylo teraformační selhání a přírodní katastrofy, kvůli kterým jsme ztráceli jednu kolonii za druhou. Potom Dlouháni zabrali SRA kolonizovanou planetu Novaya Rossiya jen kousek za Třicítkou. O sto třicet tisíc mrtvých kolonistů později jejich vědci konečně začali spolupracovat s těmi našimi. Mimozemšťané jsou osmdesát stop vysocí, mají neskutečně tlustou kůži a pohybují se ve skupinách. Pokud chcete Dlouhána alespoň škrábnout, budete na to potřebovat protipancéřovou munici a jejich míli vysoké teraformační stavby nepoškodí nic menšího než taktická jaderná zbraň o síle deset kilotun. Jediný způsob, jak je dostanete z planety, je zasklít z orbity všechny jejich

MARKO KLOOS atmosférické výměníky a osady pár stovkami megatun, ale planeta se pak po takovém postupu stane pro lidské osídlení prakticky nepoužitelnou. Jakmile semenná loď Dlouhánů vstoupí na orbitu, to místo už není naše, ať to dopadne jakkoliv. Pro nás to je válka – pro ně to je pouhé hubení škůdců. Když jsem se přidal k armádě, lidstvo mělo pár set kolonií rozdělených mezi SRA a SAS, od starých osad na Měsíci po nově teraformovanou Novou Kaledonii sedmdesát světelných let daleko. Pak se objevili Dlouháni a vykopali nás z koloniální planety Willoughby a o pět let později jsme neměli jedinou kolonii za hranicí třiceti světelných let, která oddělovala vnější a vnitřní kolonie. Přišli jsme o devětašedesát kolonií a to číslo každý rok naroste o víc jak tucet. Dlouháni se objeví, vyhladí větší města, strhnou naše drahé teraformační stanice a postaví svou vlastní, plně funkční teraformační síť rychleji, než my tam přes nejbližší Alcubierrův skluz pošleme posily, a planetu si přivlastní. Jakmile se objeví na orbitě, naši lidé na povrchu se mohou je rozptýlit a čekat na evakuační jednotky námořnictva, protože místní mariňáci proti Dlouhánům nezmůžou vůbec nic. Když jsem byl ještě kluk, na síti jsem sledoval kýčovité vojenské ﬁlmy. Pamatuju si ty optimističtější, kdy Zemi přepadl druh ještě násilničtější a teritoriálnější než my a všechny národy Země zapomněly na staré křivdy a bok po boku se postavily mimozemské hrozbě. Ve skutečném světě ani mimozemská invaze do jejich kolonií SRA nezabránila, aby se plížili za našimi zády a využívali příležitosti, když tři čtvrtiny našich vojenských jednotek musely být převeleny, aby bránily hranice před Dlouhány. Na hranici jsme se museli zakopat a bránit naše kolonie s prapory a pluky v místech, kde dříve bývaly jen roty a čety. Ve vnitřních koloniích jsme se najednou museli potýkat se stále troufalejšími nájezdy SRA a vyhánět Sino-rusy z kolonií, které byly více jak padesát let zajištěným majetkem SAS. Když to shrnu, posledních pět let bylo pro lidi v uniformě všechno možné, jen ne nepříliš riskantní kariéra.

EVAKUACE Doma zrušili lety do kolonií, což ze Země udělalo ještě nepříjemnější místo, než jakým byla v době mého narukování. Ty lety měly dva účely – zmírnění přelidnění a příslib naděje na lepší budoucnost pro každého, kdo ještě nezískal svůj lístek do kolonií. Místo na koloniální lodi byla ta nejvyšší výhra, a dokud existovala šance ji vyhrát, nepokojné masy nebyly úplně bez šance na lepší budoucnost. Teď však zmizela i tahle vzdálená naděje a každý měsíc vypuklo víc ozbrojených nepokojů, než kolik jich bývalo za celý rok. A co hůř, vláda SAS, která byla s ﬁnancemi na štíru dlouhodobě, teď skončila úplně na mizině. Vesmírná kolonizace je příšerně drahý podnik a my v koloniích, o které nás připravili Dlouháni, přišli o vybavení v hodnotě trilionů dolarů. Na těch planetách už se netěží žádná ruda, která by se posílala domů a vyrovnávala náklady kolonizace, a soukromé společnosti už nejsou ochotné prodlužovat půjčky nebo přijímat koloniální kontrakty. A jako třešnička na dortu byla armáda organizovaná a vybavená, aby bojovala s jinou podobnou armádou, a v rozpočtu nezůstaly žádné peníze na přezbrojení deseti divizí vesmírné pěchoty a pěti set vesmírných lodí, které teď musely místo ruských a čínských mariňáků bojovat s osmdesát stop vysokými monstry s vesmírnými loděmi. Kdysi dávno možná armáda nabízela skvělou kariéru. Teď jsme přetížená, mizerně ﬁnancovaná a nedoceněná síla. Za námi je náš neklidný přelidněný domovský svět a před námi nový nepřítel, který nás převyšuje fyzicky i technologicky. V tuhle chvíli by narukoval jen úplný magor a musíte mít nějakou mentální poruchu, abyste tu zůstávali, když vám vyprší služební smlouva. Když nadešel můj čas, abych znovu napsal své jméno, nebo si sbalil věci a stal se opět civilistou, tak jsem ho na ten tečkovaný řádek samozřejmě naškrábal.

KAPITOLA 3 JADERNÉ HUBENÍ ŠKŮDCŮ

Než můj modul dopadne na zem, vím, že tenhle výsadek skončí špatně. Zatímco klesám na padáku, zapnu displej v přilbě, abych si prohlédl své okolí, a pak sebou trhnu při zjištění, že nás naše trajektorie zanesla přímo doprostřed cílové oblasti. Od velkého rudého čtverce na mapě jsme měli přistát několik mil daleko, ale naše moduly se chystaly dosednout uvnitř, dvacet pět mil od okraje. Na zemi už někdo je a rozhlíží se kolem, protože na taktické obrazovce se najednou objeví aktualizované zaměření cílů a hrozeb v okolí. Můj modul na zem dopadne tak silně, až se mi otřesou všechny kosti. Víko modulu se odpálí automaticky a já nad sebou vidím známou olověnou oblohu Dlouhány teraformovaného světa. Dlouháni mají rádi šero, neustále tu jsou mraky, déšť a mlha. Můj modul leží ve zvláštní poloze s dolů nakloněným čumákem. Když rozepnu pásy a posadím se, zjistím, že jsem sjel po prudkém svahu. „Echo Pět na povrchu,“ hlásím přes týmový kanál. „V jednom kuse.“ „Úžasný,“ odpoví okamžitě poručík Graﬀ. „Vezměte si svoje vybavení a jděte na moji pozici. Vypadá to, že tentokrát to kanonýři pořádně podělali.“ Vezmu si z držáku pušku a zkontroluju, že jsou obě hlavně nabité. Potom se přes počítačové hledí v přilbě podívám po zbyt-

MARKO KLOOS ku týmu. Co se týče rozptylu, přesnost přistání bere dech – navzájem nás nedělí víc jak čtvrt kilometru. Oni dokáží zařídit, aby skupina dopadla čtvrt kilometru od sebe poté, co letěla čtvrt milionu kilometrů, ale cíl úplně minou. Když se po svahu plahočím za svým týmovým velitelem, spatřím atmosférický výměník Dlouhánů, jak se tyčí necelých deset kilometrů od nás, a shluk podivně organických budov Dlouhánů méně než dva kilometry napravo. Místo abychom se do obydlené oblasti vplížili, spadli jsme přímo do ní, a pokud místní nejsou mrtví nebo tvrdě nespí, brzy dorazí uvítací výbor. Jediným štěstím zatím je, že jsme všichni dole a naživu. Už jsme zažil pár misí, kde se někomu neotevřel padák, a dopad modulu padajícího z vysoké orbity obvykle vytvoří deset stop hluboký kráter a pokroucený vrak s trochou organické hmoty na jeho dně. Většinou to nepřežijí ani psí známky, které bychom pak mohli sebrat. Všichni se shromáždíme na poručíkově pozici. Nikde poblíž není žádné krytí a já si na svahu připadám odhalený a na očích všem v nedalekých budovách Dlouhánů. Jsou dva kilometry daleko, ale osmdesát stop vysocí tvorové mají hodně dlouhý krok a my už je viděli překonat kilometr za tři minuty, aniž by viditelně spěchali. Poručík naštěstí moje obavy sdílí. „Jsme tu vidět jak rozvícenej billboard,“ řekne, když se kolem něj shromáždíme. „Zmizíme z tohohle svahu a pak zjistíme, jak se z toho průseru vyhrabat.“ „Na desáté hodině je rokle, dole na úpatí kopce,“ upozorní nás desátník Lavoie. „Budeme tam dál od budov a z dohledu.“ „To mi stačí. Tak hněte zadkem, lidi. Rozptýlená formace, stometrové rozestupy.“ Na skalnatém svahu neurazíme ani půl kilometru, když v dálce u asymetrických mřížkovaných věží zahlédneme pohyb. O chvíli později rozeznáme vzdálené postavy tří Dlouhánů, kteří pomalým rozvážným krokem míří k místu dopadu. Dlouháni nikdy viditelně nespěchají, ale jakmile po vás jdou, bez vozidla jim neutečete. „Tři nepřátelé na čtyřech hodinách, jeden kilometr daleko,“ hlásí chraplavým věcným hlasem s kanadským přízvukem

EVAKUACE seržantka Humphreyová. Všichni máme na svých displejích ikony „nepřátelských vojáků“ od chvíle, co je první z nás zahlédl, ale vštěpovaný výcvik umírá pomalu. Můj neustále nápomocný taktický počítač počítá jejich rychlost a pohybové vektory a informuje mě, že se k rokli dostaneme jen o chvíli dřív, než uvítací výbor dorazí k úpatí kopce. „Poklusem,“ zazní vcelku zbytečný poručíkův rozkaz. Běžíme z kopce tak rychle, jak jen nám to sto liber vybavení a zbraní dovoluje. „Všichni si zapněte maskování. Doběhneme k rokli, rozdělíme se a zalehneme.“ Naše obleky jsou vybavené zbrusu novým polychromatickým maskovacím systémem. Je to soustava drobných elektro-optických projektorů navržených tak, abychom splynuli s každým povrchem. Neudělá nás neviditelnými, ale k vojákovi s polychromatickou kamuﬂáží se musíte dostat hodně blízko, abyste ho uviděli. Netušíme, jestli Dlouháni vidí stejně jako lidé – vlastně ani nevíme, jestli skutečně „vidí“ – ale když se vojáci v hmyzích oblecích několikrát spolehli na své PCH maskování, aby se schovali před nedalekými Dlouhány, nikdo zabit nebyl. Projekční systémy vysávají baterie našich obleků, a proto je smíme použít jen v případě přímého ohrožení. Co se mě týče, náš současný problém tu deﬁnici naplňuje perfektně. Rokle vypadá jako pouštní wádí. Je dvacet metrů široká s rovným dnem, písečným a uhlazeným sezónními řekami, které se tudy proženou několikrát do roka. Okraje jsou strmé a rozeklané, na dno je to deset stop téměř volného pádu, možná víc. Navzájem si pomáháme dolů. Stěny rokle jsou poseté balvany a kameny všech možných velikostí, ale mně to místo připadá jako past, protože jestli nás tu Dlouháni odhalí, nebudeme mít žádnou rychlou cestu ven. Dole na dně už moje senzory přibližující se Dlouhány nedokáží zaměřit přesně, ale když se náš tým rozptýlí a najde si úkryty, jsou mimozemšťané dost blízko, že nepotřebujete milimetrový radar, abyste poznali, že jsou skoro u vás. Sto metrů od nás se nad roklí tyčí šedá masa. Neodvažuju se ani pohnout hlavou, když se Dlouhán zastaví na okraji rokle a pak

MARKO KLOOS ji překoná jediným krokem. Země se třese jako vždy, když se Dlouhán dostane na čtvrt kilometru od vás. Nikdo zatím nedokázal získat celé tělo Dlouhána a dopravit ho na loď ﬂotily k pitvě, ale po bitvách jsme získali několik kusů jejich mrtvol a naši vědátoři odhadují, že průměrný Dlouhán váží kolem tisíce tun. Když Dlouhán zmizí z dohledu a začne stoupat do kopce směrem k opuštěným modulům, na okraji rokle se ukáže druhý. Tenhle je ještě blíž než jeho předchůdce, možná tak osmdesát metrů, a prvního přes rokli nenásleduje. Místo toho se zastaví na okraji, skloní hlavu a dívá se dolů. Dlouháni na svých masivních hlavách nemají žádné viditelné oči, ale já na sobě jeho pohled téměř cítím, když proláklinu studuje. Pak se otočí doprava a jde podél okraje k místu, kde se snažíme splynout s místním kamením. „Zatím nikdo nestřílejte,“ varuje nás přes týmový kanál tichým hlasem poručík. „Sáhne do rokle, posvítíme si na něj. Projde kolem, ani se nehneme. Zbraně připravené, ale nestřílet.“ Sleduju Dlouhána, jak kráčí směrem k nám, jeho hlava se pomalu otáčí ze strany na stranu. I po tolika letech, kdy jsem je vídal i hodně zblízka, mi připadají naprosto cizí a zneklidňují mě. Někteří vojáci ve vesmírné pěchotě si myslí, že Dlouháni vypadají jako výsledek evoluce pozemských prehistorických dinosaurů. To kvůli jejich bezzubým tlamám a štítům podobným výrůstkům vzadu na hlavách. Dlouhán je teď tak blízko, že se jeho červená ikona na taktickém displeji překrývá s modrou, která zastupuje mě. Dopady jeho tříprstých nohou na kamenité podloží ze svahu rokle uvolňují kaskády písku. Pokud nás na tuhle vzdálenost objeví a rozhodne se nás zašlápnout, nestihneme ani použít naše zbraně, ale preventivní salva z pušek by sem okamžitě přilákala ostatní Dlouhány. Je to risk, ale pravděpodobnost hraje v náš prospěch, pokud se nebudeme hýbat a do poslední chvíle si budeme hrát na kameny. Dlouhán projde kolem nás a ještě chvíli jde podél rokle. Pak proláklinu překročí padesát metrů od naší pozice a pokračuje na kopec. Jeho postup po svahu cítím skrze otřesy půdy pode mnou.

EVAKUACE Pokud je nějaká výhoda v tom, že vaši nepřátele jsou vysocí osmdesát stop, tak že se k vám nemůžou připlížit a překvapit vás. „Jdeme. Po dně rokle a poklusem.“ Sebereme naše vybavení a dáme se do běhu, pryč od místa přistání, které se stalo místní atrakcí pro Dlouhány. Byli jsme odhaleni, což je ten nejhorší možný začátek průzkumné mise, ale stále jsme naživu, což má do nejhoršího možného výsledku daleko. Každý další kilometr mezi námi a místem dopadu naše šance na přežití zvyšuje. „Víte, tahle práce by byla mnohem snazší, kdyby nám shodili i něco s kolama,“ zafuní seržant Keller, zatímco se plahočíme roklí se vším naším těžkým vybavením na zádech. Nikdo mu neodporuje. Rokle ústí na kamenité pláni tři kilometry od kopce. Místo přistání už je daleko a seržantka Humphreyová si troufne riskovat pár rychlých pulzů z milimetrového radaru, aby zkontrolovala okolí kvůli Dlouhánům. Na našich taktických displejích naskočí půl tuctu červených teček, všechny jsou nahlučené u kopce. Nejbližší Dlouhán se potuluje v oblasti mezi roklí a výsadkovými moduly dva a půl kilometru od naší pozice. Prozatím jsme v suchu, ale pokud Dlouhánům dojde, kudy jsme se stáhli, rychle nás doženou. „No, neměli jste teď taky málem v kalhotách něco navíc?“ řekne poručík. „Už je to dlouho, co jsem jednoho z nich viděl tak zblízka.“ „Jsme na špatným místě, poručíku,“ povím mu. „Příliš blízko tomu atmosférickýmu výměníku. A počasí nás neschová.“ Okolí teraformačních věží Dlouhánů je většinou ploché a bez vegetace. Dlouháni mají své vlastní rychle rostoucí rostliny, ale poblíž svých atmosférických výměníků nikdy nic vyrůst nenechají. Planety Dlouhánů jsou mlžné a deštivé, ale kolem teraformačních věží je vždy čistá oblast. Jako oko hurikánu. „Půjdeme na hranici počasí a odtamtud zamíříme na sever,“ nařídí poručík. „Severo-severozápad, vypadá to na deset kilometrů. Když sebou pohneme, můžeme tam být za hodinu a půl.“

MARKO KLOOS Pohybujeme se v rozptýlené formaci, stometrové rozestupy mezi vojáky, aby celou skupina nezabila jedna mina nebo šťastný Dlouhán. Zatím jsme bojovat nemuseli, došlo jen na spoustu běhání a schovávání, ale tak už to na průzkumných misích většinou chodí – krátké chvíle naprosté hrůzy doplněné dlouhým pobíháním okolo. Každá mise, kdy se vrátíme se všemi náboji, je dobrá mise, protože to znamená, že si nás nevšimli. Zpátky do zóny počasí se dostaneme bez dalšího kontaktu. Dlouháni, kteří se hemží na vzdáleném kopci, zdánlivě nemají o pátrání po pasažérech z prázdných modulů zájem, což mi jen vyhovuje. Kdyby se situace obrátila a jedna z našich posádek by narazila na prázdný dopravní prostředek Dlouhánů v naší kolonii, každý voják na planetě by to místo pročesával kvůli narušitelům, ale Dlouháni nemyslí jako my. Kdykoliv obsadili kolonii, vypustili nervový plyn na velká populační centra, ale jednotlivci nebo menšími skupinami se zabývali jen zřídka. Jako by nás v menším počtu nepovažovali za důležité, jako když vykouříte mraveniště, ale neobtěžujete se s lovením jednotlivých přeživších mravenců. Zpátky v mlze a dešti si dopřejeme krátkou přestávku a já ten čas využiju, abych přes krátký šifrovaný signál poslal zprávu o aktuálním stavu mise – popis kontaktu a zaměřovací koordináty pro atmosférický výměník a nedaleký shluk budov. „Dobře, lidi. Dokud flotila neřekne něco jiného, stále jsme ve hře,“ řekne poručík Graff. Jeho platová třída je hned o několik výš než ta moje a na zemi má velení, ale během pár společných výsadků ho můj názor na taktickou situaci obvykle zajímal. Poručík Graff je na mladého důstojníka nezvykle chytrý. „Flotila souhlasí,“ doplním. „Ukončení by bylo jen hrozný plýtvání vybavením a municí. Přerušené mise se pěkně prodražujou. Křižníky Linebacker sice musí vyčistit část minovýho pole, což si žádá přibližně stovku drahých balistických raket, ale zbytek flotily drahýma jadernýma bombama bez přesných zaměřova-

EVAKUACE cích dat plýtvat nebude. Většinu raket v zásobnících křižníků budeme potřebovat jen k vytvoření díry pro náš odvoz. Značkovací mise se neodpískávají, dokud není většina týmu po smrti a tomu zbytku neteče krev z očí.“ „Úžasný,“ odtuší poručík. „Dalších pět minut na pití a odpočinek a pak vyrazíme do města.“ V nových hmyzích oblecích je vyhýbání se nepříteli až směšně snadné. Většinu práce odvádějí naše taktické počítače. Skenují terén, předpovídají směr pohybu nepřítele a navrhují nám nejbezpečnější a nejnenápadnější trasu. Procházíme osadami, které se stále zvětšují a houstnou, a blížíme se k hlavnímu městu Dlouhánů na téhle skále. Můj počítač dál počítá všechny jednotlivé Dlouhány, které zaměříme, a odhaduje jejich počet v osídlené oblasti na několik tisíc. Nás je jen pět vojáků, jediné lidské bytosti na celé planetě, a po špičkách se plížíme mimozemským předměstím jako Jack v obrově hradě, ke kterému vylezl po fazolovém stonku. My samozřejmě nehledáme žádný poklad, ale přesné zaměřovací souřadnice, aby naše válečné lodě mohly obrův hrad proměnit pár tucty atomovek v hromadu sutin. Než jsem narukoval, nic jsem si nepřál víc než šanci dostat se do vesmíru. Měl jsem spoustu romantických představ o dobrodružném životě v koloniích, ale po pěti letech bojů na osídlených planetách jsem došel k závěru, že většina našich náročně teraformovaných světů za tu námahu nestojí. Dvě třetiny našich kolonií jsou jako Nový Wales – holé kamenité pustiny, které potřebují několik desetiletí tvrdé dřiny, aby alespoň připomínaly úrodné pole někde na přelidněné Zemi. A vrcholem té marnosti je, že tu nejsme, abychom to místo získali od Dlouhánů zpět, protože to nedokážeme. Místo toho planetu zničíme pro oba druhy, protože když Dlouhánům ukážeme, že své planety raději odepíšeme, než bychom jim je přenechali, možná je to odradí od obsazování dalších našich kolonií. Je to zoufalá, šílená a typicky lidská strategie, ale zároveň i jediná možnost, kterou kromě stažení máme. Potkali jsme naše první soupeře v boji o zdroje vesmíru a oni nás smetli, ani se u toho nezapotili.

MARKO KLOOS Hlavní sídlo Dlouhánů se rozkládá padesát mil od okraje cílové zóny. Je usazené v zahnutém údolí mezi strmými žulovými útesy. Vylezli jsme na vysoký kopec, abychom si to místo mohli lépe prohlédnout, a můj počítač už začal vybírat optimální hypocentrum a sílu jaderné hlavice, která to místo efektivně vymaže z povrchu. „Začínají se chovat chytře,“ poznamená poručík Graff. „Chci říct, podívejte se, kde to město postavili. Všude kolem samá žula, je to jako bombový zákop.“ „Jo, všimnul jsem si,“ řeknu. „Musíte se strefit přímo do toho údolí, jinak se jim tlaková vlna přežene nad hlavou. Dost chytrý.“ „No, umí cestovat vesmírem,“ poznamená seržantka Humphreyová. „Hloupý zvířata by vesmírnou loď nepostavila.“ Město Dlouhánů vypadá jako podmořský útes. Oni domy nestaví v úhledných řadách jako my. Jejich domy jsou naopak natěsnané dohromady, jako navzájem se dotýkající hvězdice. Jejich osada pokrývá dno údolí, jako by tam přirozeně vyrostla. Téměř se cítím provinile, že ho flotile odhalím, aby ho mohli zničit, ale pak si vzpomenu na briefing. Připomenu si, že jsme tu ztratili dvanáct tisíc kolonistů a celou posílenou rotu vesmírné pěchoty, když sem Dlouháni přiletěli a planetu nám vzali. „Všechno je označkované,“ řeknu týmu. „Pojďme si najít dobré místo k přečkání výbuchu a já pak nastavím odpočet.“ Studujeme naše topografické mapy a shodneme se na skupince kopců tři míle za našimi zády, kde je jen malá koncentrace okrajových budov Dlouhánů. Podle mého počítače bude vzdálenost stačit, abychom tam přečkali výbuch menší než padesát kilotun. Stěny údolí tlakovou vlnu zesílí a odrazí, v radioaktivní sutiny to tam dole změní i desetkrát slabší bomba. Nejbližší atmosférický výměník je ten u místa přistání a nachází se od nás dvacet mil daleko. Bezpečná vzdálenost pro patnáctikilotunovou bombu, kterou flotila obvykle přiděluje teraformačním věžím Dlouhánů. „Intrepide, tady bojový koordinátor,“ zavolám přes vysílačku flotilu.

EVAKUACE „Bojový koordinátore, tady Intrepid,“ přijde slabá odpověď. Signál k čekajícímu Intrepidu cestoval čtvrt milionu kilometrů a mezi námi je pěkně ošklivé počasí. „Světlice hoří. Míříme k bezpečnému úkrytu. Spouštím odpočet.“ „Rozumíme, koordinátore. Přijímáme konečná zaměřovací data. Hodně štěstí a držte hlavu dole.“ „To budeme, Intrepide. Koordinátor konec.“ Přeruším spojení a přepnu na týmový kanál. „Dobře, lidi. Hodiny běží. Jdeme se schovat a nezapomeňte na sluneční brýle.“ Nejhorší na jaderném výbuchu je tlaková vlna. Narozdíl od obyčejných výbušnin se tlaková vlna jaderného výbuchu může vrátit a pevné objekty drtí jako obří pěst. Je tu samozřejmě ohnivá koule, která v okamžiku detonace vypaří vše v okolí, ale ta je založená na matematických konstantách, dá se předpovědět podle tonáže bomby a trvá jen chvíli. Tlaková vlna se šíří od epicentra výbuchu, odráží se od hor a ničí vše, co jí stojí v cestě. Budovy roztrhá na kusy a rozmetá je. Je to nejničivější síla, kterou dokážeme vědomě vyvolat, ale je nepředvídatelná, nevybíravá a snadno se odrazí od pár set stop vysoké kopce. To však neznamená, že přečkávat jaderný výbuch za kopcem jen tři míle od epicentra je nějaká zábava. Když atomovka v tři míle vzdáleném údolí spustí, můj oblek vypne všechny senzory, aby mě ochránil před oslepnutím a ohluchnutím. Sílu výbuchu však cítím i tak. Tlaková vlna se z epicentra šíří rychlostí zvuku a o pár sekund později otřese zemí pod našima nohama. Stejně jako na začátku každé mise čekám, že se technik přepočítá, že za desetinou čárkou zadá špatné číslo a desetikilotunová bomba spadne přímo na mě, místo aby zasáhla cíl o několik kilometrů dál. V tom případě zemřu stejně rychle, jako kdyby můj modul zasáhla mina. Prostě se vypařím dřív, než impulzy bolesti z mojí náhle spalované kůže dorazí k už neexistujícímu mozku a informují mě o mé smrti. Tátu by pobavilo, že moje práce zahrnuje válečné lodě ﬂotily

MARKO KLOOS odpalující jaderné bomby v mojí těsné blízkosti. Řekl by, že jsem konečně našel práci, která odpovídá mojí inteligenci. Explozi přečkáváme v našich soukromých obrněných kokonech bez zraku a sluchu, dokud obleky neusoudí, že je bezpečné znovu zapojit senzory. Když se mi vrátí zrak, jako první vidím trosky padající všude kolem, z nebe se sype radioaktivní prach a zbytky dlouhánských budov. Bez senzorů bych byl v tom hurikánu z prachu a kamení úplně slepý, a dokonce i s pokročilou technologií obleku vidím jen pár set stop daleko. Nakonec déšť trosek zeslábne a my můžeme vylézt na kopec, abychom si prohlédli vybombardovanou oblast. Než dosáhneme vrcholu, spatřím hřibovitý mrak jaderné exploze, jak stoupá k nebi jen pár kilometrů od nás. Nadouvá se a kroutí jako kůže nějakého živého dýchajícího tvora. „Tenhle pohled mě nikdy neomrzí,“ řekne seržant Keller. „Snad nejste závislák na adrenalinu?“ poznamenám. „To ani ne,“ odpoví Keller. „Moji rodinu před pár lety zabili na Willoughby. Máma, táta, obě sestry. Kdybych nenarukoval, skončil bych stejně. Co se mě týče, každá atomovka shozená na ty věci jsou dobře utracený peníze. Přál bych si, abych si mohl rozepnout oblek a pochcat jejich popel.“ Údolí je dokonale vyčištěné. Přesně jak jsem očekával, strmé žulové stěny tlakovou vlnu zesílily a ta se údolím prohnala několikrát. Přímo uprostřed příkopové prolákliny se vyjímá nový, sto stop hluboký kráter. Přes naše optické senzory nic nevidíme – nadouvající se mračno trosek u úpatí atomového hřibu se jen tak nerozptýlí – ale naše spolupracující radary, lasery a ultrazvukové zobrazovače nám poskytují dobrou představu o zkáze, kterou jsme seslali na osadu Dlouhánů. „Whoo-ee,“ zavýskne poručík. „Ať nikoho z vás ani nenapadne sundávat si přilbu, abyste se mohli podrbat na nose. Úroveň radiace je tu extra výživná.“ Vzhledem ke všem elektromagnetickým ruchům v blízkosti jaderného výbuchu nepřichází hlasová komunikace s ﬂotilou v úvahu. Já však mám záložní datovou linku na Intrepid a využi-

EVAKUACE ju ji k odeslání dalšího krátkého šifrovaného signálu. Tentokrát obsahuje senzorická data a stav našeho týmu – mise splněna, žádné ztráty, připraveni k vyzvednutí. Zprávu opakovaně odvysílám přes několik různých subkanálů, dokud mi na obrazovce nezabliká odpověď ﬂotily. „Taxi je na cestě, přátelé. ETA je padesát dva minut.“ „Skvěle,“ řekne poručík Graﬀ. „Další úspěšný pracovní den.“ Tým zajišťuje perimetr a já čekám na přílet výsadkové lodi. Bezpečnostní opatření jsou momentálně spíš na okrasu, protože každý Dlouhán v okolí deseti kilometrů spěchá pryč od smrtícího hřibu, ale zvyk je železná košile. Několik osamocených minut na vrcholku kopce strávím sledováním zkázy, kterou jsem přivolal na nic netušící Dlouhány v osadě. Nejsem věřící a pochybuju, že jsem někdy byl, přestože se mě máma doma v Bostonu snažila přivést do náruče Matky církve, když jsem byl ještě kluk. Bibli však znám. Vybavuju si verše z knihy Exodus, jak andělé smrti v noci obcházeli Egypt a zabíjeli všechny prvorozené děti, ušetřeny zůstaly jen ty v domech s dveřmi označenými jehněčí krví. I já jsem svým způsobem anděl smrti, ale síla, které sloužím, je ještě krutější a nemilosrdnější než bůh Izraelitů. Já jsem ten, kdo v noci označuje domy, ale my nevynecháváme nikoho.