Holdstock les mytag ukazka

ROBERT HOLDSTOCK Les mytรกg

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 3

23.7.2015, 9:11:01

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 4

23.7.2015, 9:11:01

ARGO

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 5

23.7.2015, 9:11:01

Přeložil Petr Kotrle

© Argo, 2015 MYTHAGO WOOD Copyright © 1984 by Robert Holdstock Translation © Petr Kotrle, 1994, 2015 Cover art © 1990 by Geoff Taylor Illustrations © Jan Dřevíkovský, 2015 ISBN 978-80-257-1474-4

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 6

23.7.2015, 9:11:01

Sarah cariath ganuch trymllyd bwystfil

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 9

23.7.2015, 9:11:01

Měl jsem pocit poznání… bylo to něco, co jsem celý život znal, jenom jsem o tom nevěděl…

RALPH VAUGHAN WILLIAMS

když mluvil o tom, jak objevil britský folklór a lidovou hudbu

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 15

23.7.2015, 9:11:02

PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval Allanu Scottovi, jehož Anglosaský průvodce pro návštěvníky Ellorgaestenu, který byl napsán speciálně pro mne, mi byl velkou pomocí. Mé díky patří rovněž Milfordovi – za entuziasmus s kterým inspiroval mou fantazii.

George Huxley vyslovoval slovo mytágo s důrazem na druhé slabice (v češtině vyjádřeno délkou).

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 7

23.7.2015, 9:11:01

Prolog

Vážený pan Edward Wynne-Jones College Road 15 Oxford

Edwarde!

Musíš se vrátit do srubu. Prosím Tě, neodkládej to ani hodinu! Objevil jsem čtvrtou cestu do hlubších zón lesa. Samotný potok. Jak je to najednou jasné – vodní cesta! Prochází přímo vnějším jasanovým vírem a sahá až za spirálovou stezku a Kamenné kaskády. Věřím, že se po ní dá dostat až do vnitřního hvozdu. Ale čas, pořád ten čas!

Našel jsem lidi, kteří si říkají Shamigové. Žijí za Kamennými kaskádami. Střeží brody přes řeku a k mé velké radosti ochotně vypravují příběhy; říkají tomu „řeč života“. Vlastním vypravěčem života je mladá dívka, která si maluje tvář úplně na zeleno a při vyprávění zavírá oči, aby úsměvy nebo mračení posluchačů nemohly způsobit „přetvoření“ postav příběhu. Vyprávěla mi toho mnoho, ale nejdůležitější ze všeho – 17 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 17

23.7.2015, 9:11:02

byl fragment, který může patřit jedině k legendě o Guiwenneth. Je to předkeltská verze mýtu, ale jsem přesvědčen, že s ní souvisí. Podařilo se mi pochopit zhruba tolik: „Jednou odpoledne usedl náčelník Mogoch na břeh, aby si odpočinul. Předtím zabil jelena osmeráka a medvěda, který byl dvakrát vyšší než člověk, a čtyři vesnice vyléčil ze špatného chování. Jeho činy a tělo byly tak velké, že nosil půlku hlavy schovanou v oblacích. Nohy strčil do moře pod útesy, aby si je ochladil. Pak si lehl a díval se, jak se na jeho břiše potkaly dvě sestry.

Byly dvojčata, obě stejně krásné, milé a znalé hry na harfu. Avšak jedna sestra se vdala za vojevůdce silného kmene a po čase zjistila, že je neplodná. Její povaha zkysla jako mléko, které zůstalo dlouho na slunci. Druhá sestra se vdala za vyhnaného bojovníka, který se jmenoval Peregu. Peregu žil v hlubokých roklích a uschlých houštinách dalekého hvozdu, ale jako noční pták svou milou navštěvoval. Dívka povila dítě, děvčátko, ale protože Peregu byl psanec, její zatrpklá sestra si s ozbrojenci pro dítě přišla a chtěla jí je vzít.

Strhla se velká hádka a došlo i na několik šarvátek. Pereguova milá ani nestačila dát dítěti jméno, když se uzlíčku zavinutého do teplých hadříků zmocnila její sestra, zvedla jej nad hlavu a chystala se dát dítěti jméno sama.

Vtom nebe zčernalo a objevilo se na něm deset strak. Byl to Peregu a jeho devět druhů ve zbrani, proměněných lesním kouzlem. Peregu slétl, popadl dítě do spárů a vznesl se s ním k nebi, ale jeden ozbrojenec ho srazil k zemi střelou z praku. Dítě začalo padat, ale ostatní ptáci je zachytili a odnesli. Proto dostalo jméno Hurfathna, to znamená „dívka vychovaná strakami“.

Náčelník Mogoch to všechno sledoval s pobavením, ale mrtvého Peregua si vážil. Drobného ptáka zvedl, zatřásl jím a vrátil mu lidskou podobu. Měl ale strach, že kdyby vyryl prstem do země hrob, padlo by při tom několik vesnic. Proto si Mogoch strčil mrtvého psance do úst, vykroutil si zub a postavil ho nad něj jako památník. Tak se stalo, že byl Peregu pohřben pod vysokým bílým kamenem v údolí, které dýchá.“ Nemůže být pochyb o tom, že to je raná forma Guiwennetiny legendy. Patrně chápeš, proč mě to tak rozrušilo. Když tu byla naposledy, podařilo se mi z ní dostat, proč je tak smutná. Řekla mi, že se ztratila. Nedokázala najít údolí, které dýchá, a zářící náhrobek svého mrtvého otce.

– 18 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 18

23.7.2015, 9:11:02

Je to totéž. Vím to, cítím to. Musíme ji přivolat znovu. Musíme se znovu vypravit za Kamenné kaskády. Potřebuji Tvou pomoc.

Kdo ví, kde a kdy tato válka skončí? Brzy povolají mého nejstaršího syna a Steven půjde zanedlouho po něm. Budu mít víc volnosti na zkoumání lesa i na to, abych se věnoval té dívce.

Edwarde, musíš přijet.

Se srdečným pozdravem George Huxley prosinec ’41.

– 19 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 19

23.7.2015, 9:11:03

PRVNÍ ČÁST

Les mytág

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 21

23.7.2015, 9:11:03

Jedna

V květnu 1944 jsem dostal povolávací rozkaz, a tak jsem nepříliš ochotně odešel do války. Po výcviku v Lake District mě se 7. pěším převezli do Francie.

Večer před odjezdem mne rozhořčilo, jak je otci viditelně lhostejné, že by se mi mohlo něco stát, a tak jsem se mu potichu vkradl do stolu, když už spal, a vytrhl stránku z jeho zápisníku, z deníku, do něhož si dělal poznámky o své práci, o níž nemluvil, ale byl jí posedlý. Útržek byl datován pouze „srpen ’34“ a přečetl jsem ho mnohokrát. Jeho nepochopitelnost mne vyváděla z míry, ale byl jsem spokojený, že jsem mu ukradl aspoň kousíček života, kterým se mohu posilovat v těch bolestivých, osamělých chvílích.

Zápis začínal trpkým výčtem všeho, co mu kazí život – udržování Dubového srubu, našeho domova, požadavky jeho dvou synů a problematické vztahy s jeho ženou Jennifer. (Vzpomínám si, že tou dobou už byla matka těžce nemocná.)

Končil pasáží, která byla pozoruhodná svou nesouvislostí: Dopis od Watkinse – souhlasí se mnou, že v některých obdobích roku může aura kolem lesa sahat až k domu. Musím zvážit důsledky. Velice ho zajímá, jakou sílu dubového víru jsem naměřil. Co mu říct? Určitě nic o prvním mytágu. Také jsem si všiml, že obohacení premytágové zóny je trvalejší, avšak ruku v ruce s tím zřetelně ztrácím pojem o čase.

– 23 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 23

23.7.2015, 9:11:03

Opatroval jsem ten kousek papíru z mnoha důvodů, ale hlavně kvůli těm několika okamžikům otcova vášnivého zájmu, které představoval – a to i přesto, že ten papír přehlížel, že bych ho mohl chtít pochopit, stejně jako otec doma přehlížel mě. Všechno, co miloval, jsem já nenáviděl.

Na začátku pětačtyřicátého jsem byl raněn, a když válka skončila, podařilo se mi zůstat ve Francii a odjet na zotavenou na jih, do jedné vesnice v kopcích u Marseille, kde jsem mohl bydlet u otcových starých přátel. Byl to horký, suchý kraj, velice klidný a pozvolný. Celé dny jsem vysedával na návsi a rychle jsem do tamější nevelké komunity zapadl.

Dopisy od bratra Christiana, který se po válce do Dubového srubu vrátil, přicházely během dlouhého roku 1946 každý měsíc. Byly upovídané a informativní, ale dal se v nich vypozorovat i sílící podtón napětí a bylo z nich jasné, že Christianovy vztahy s otcem se rychle zhoršují. Od otce nikdy nepřišla ani řádka, ale to mě nepřekvapovalo, už dávno jsem se smířil s faktem, že v nejlepším případě mi dává najevo naprostou lhostejnost. Celou svou rodinu bral jako překážku v práci. Pocit viny, který měl z toho, že nás zanedbává, a obzvlášť z toho, že dohnal svou ženu k sebevraždě, přerostl v prvních letech války v hysterické šílenství, ze kterého šel někdy opravdu strach. Tím nechci říct, že by soustavně křičel; naopak, většinu života strávil v mlčení, pohroužen do úvah o dubovém lese, který s naším domovem sousedil. Zpočátku byla tato dlouhá období ticha zdrojem zlé krve, protože ho rodině odcizovala, ale to se brzy změnilo. Brali jsme je jako požehnání a dychtivě je vítali.

Zemřel v listopadu 1946 na nemoc, kterou trpěl několik let. Když jsem se to dozvěděl, ocitl jsem se v kleštích. K návratu do Dubového srubu na kraji Ryhopského panství v Herefordshiru mě nic netáhlo, ale zároveň jsem soucítil s Christianovými zjevnými těžkostmi. Zůstal sám v domě, kde jsme spolu prožili dětství; dovedl jsem si ho představit, jak bloudí prázdnými pokoji, možná vysedává v otcově nevětrané, nezdravé pracovně a vzpomíná na ty hodiny odpírání, na vůni lesa a kompostu, kterou si táta přinášel prosklenými dveřmi po týdenních výpravách do hloubi lesa. Les se rozšířil i do tohoto pokoje, jako by otec nemohl snést odloučení od bujného podrostu a chladivých, vlhkých dubových mýtin ani tehdy, když jednou za čas vzal na vědomí, že má rodinu. Dával to najevo jediným způsobem, který znal: vyprávěl nám – především bratrovi – příběhy ze starého hvozdu za domem, původního lesa dubů a jasanů, buků a dalších dřevin, v jehož temném nitru (jak kdysi prohlásil) je dosud možné slyšet, cítit a stopovat divoké kance.

Pochybuji, že takového tvora někdy spatřil, ale toho večera, kdy jsem seděl u sebe v pokoji a díval se na tu vesničku v kopcích (Christianův dopis zmačkaný – 24 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 24

23.7.2015, 9:11:04

do kuličky jsem při tom nepouštěl z ruky), jsem slyšel tlumené chrochtání jakéhosi lesního zvířete a těžký, nespěchající lomoz, jak se něco velkého prodíralo lesem, směrem ke klikaté pěšině, které jsme říkali „hluboká cesta“ a která spirálovitě vedla do nitra lesa.

Věděl jsem, že domů budu muset, a přesto jsem svůj odjezd téměř rok odkládal.

Za tu dobu přestaly dopisy od Christiana chodit úplně. V tom posledním s datem 10. dubna psal o Guiwenneth, o svém neobvyklém sňatku, a naznačoval, že budu zírat, až uvidím to krásné děvče, které ho připravilo o „srdce, hlavu, duši, rozum, kuchařské umění a skoro všechno ostatní, Steve“. Samozřejmě jsem mu napsal a poblahopřál, ale k dalšímu kontaktu mezi námi nedošlo několik měsíců.

Nakonec jsem napsal já, že se vracím, několik týdnů se zdržím v Dubovém srubu a pak si najdu bydlení v některém z blízkých měst. Rozloučil jsem se s Francií a s lidmi, s nimiž jsem se tak sžil, a odjel jsem do Anglie. Cestoval jsem autobusem, vlakem, lodí a znovu vlakem. Bylo 20. srpna, když mě poník a bryčka dovezli až k nepoužívané trati, která probíhala po okraji toho rozlehlého panství.

Dubový srub stál na druhé straně, oklikou po cestě ještě čtyři míle daleko, ale díky právu cesty byl přístupný i přes pole a lesy, jež patřily k panství. Rozhodl jsem se pro střední cestu, a tak jsem co nejpohodlněji vzal svůj jediný, napěchovaný kufr a vykročil po trávou zarostlé železniční trati. Chvílemi jsem nahlížel přes vysokou zeď z červených cihel, která panství ohraničovala, a snažil se očima proniknout do šera ostře vonících borových lesů.

Zanedlouho les a zeď zmizely a krajina se otevřela do úhledných, stromy ohraničených polí, na která jsem se dostal po vratkých dřevěných schůdcích, téměř ztracených pod vřesovcem a borůvkovými keři obsypanými plody. Musel jsem si prošlapat pěšinu přes obecní a jiné pozemky až k jižní cestě, která se klikatila po okraji smíšeného lesa a kolem potoka zvaného „koljušák“ nahoru k břečťanem zarostlému domu, který byl mým domovem.

Bylo skoro poledne a pořádně horko, když jsem Dubový srub zahlédl v dálce.

Odněkud zleva ke mně dolétlo brumlání traktoru. Vzpomněl jsem si na Alphonse Jeffriese, správce panského velkostatku, a spolu s jeho větrem ošlehanou, usměvavou tváří vyvstala i vzpomínka na rybník a chytání štik z jeho malé pramice.

Vzpomínka na tichý mlýnský rybník mi nedala pokoj, a tak jsem z jižní cesty sešel a začal se prodírat kopřivami vysokými do pasu, jasanovým křovím a hložím.

Vynořil jsem se na břehu široké, stinné tůně, jejíž plnou velikost zakrýval hustý dubový les, který začínal na druhé straně. V rákosí, které obrůstalo bližší břeh rybníka, jsem našel skoro zarostlou, mělkou pramici, z níž jsme s Chrisem před léty chytali ryby; bílý nátěr už skoro oprýskal, a přestože se zdálo, že do ní zatím – 25 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 25

23.7.2015, 9:11:04

nezatéká, pochyboval jsem, že by unesla váhu dospělého muže. Nerušil jsem její klid. Obešel jsem rybník po břehu a posadil se na betonové schody rozpadající se loděnice; odtud jsem se díval, jak jeho hladinu čeří těkavé pohyby hmyzu a ryby, které tu a tam proplouvaly těsně pod hladinou. „Pár klacků a kousek provázku... nic víc to nechce.“ Christianův hlas mě překvapil. Musel přijít po vyšlapané stezce od srubu, kterou z mého místa zakrýval přístřešek. Radostně jsem vyskočil a obrátil se k němu. Šok, který mi způsobil jeho vzhled, byl jako opravdová rána. Myslím, že si toho všiml, přestože jsem ho objal a bratrsky se s ním poplácal po ramenou. „Musel jsem to tady vidět,“ řekl jsem. „Rozumím ti,“ prohlásil, když jsme se pustili. „Taky sem často chodím.“ Chvíli jsme se v rozpačitém tichu dívali jeden na druhého. Zřetelně jsem cítil, že z mé přítomnosti nemá moc velkou radost. „Vypadáš opáleně, brácho,“ řekl. „A pohuble. Jako bys byl zdravý a nemocný zároveň...“ „Středomořské slunce, vinobraní a šrapnel. Ještě nejsem stoprocentně fit.“ Usmál jsem se. „Ale je to příjemné, být zpátky a zase tě vidět.“ „Jo,“ řekl prázdně. „Jsem rád, že jsi přijel, Steve. Moc rád. Jenom se bojím, že tu mám... no, trochu nepořádek. Tvůj dopis jsem dostal teprve včera a nestačil jsem s tím něco udělat. Hodně se toho změnilo, však uvidíš.“ A on víc než všechno ostatní. Ani se mi nechtělo věřit, že tohle je ten čilý, drzý mladík, který odjel se svou jednotkou ve dvaačtyřicátém. Neuvěřitelně zestárl a vlasy mu prokvétaly šedinami, které byly o to nápadnější, že je měl dlouhé a vzadu i po stranách neupravené. Silně mi připomněl otce; taky ten nepřítomný, šílený pohled, stejně propadlé líce a do hloubi zvrásněný obličej. Ale to, co mě šokovalo nejvíc, bylo jeho vystupování jako takové. Býval to podsaditý, svalnatý kus chlapa; a teď byl jako příslovečný hastroš, šlachovitý, nemotorný, stále napjatý. Oči mu těkaly všude kolem, ale na mě jako by se nikdy nezaostřily. A páchl. Naftalínem, jako by to, co měl na sobě, novou bílou košili a šedé flanelové kalhoty, vytáhl odněkud ze skladiště; a pak tam bylo cítit ještě cosi jiného než naftalín, závan lesa a trávy. Za nehty a ve vlasech měl špínu a zuby mu žloutly.

S přibývajícími minutami to vypadalo, že se poněkud uvolnil. Trochu jsme se pohádali, trochu se zasmáli a obešli rybník dokola, švihajíce do rákosí klacky.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že jsem se domů vrátil nevhod. „Bylo to těžké... s tátou? Myslím v těch posledních dnech?“ Zavrtěl hlavou. „Poslední dva týdny tu byla ošetřovatelka. Nedá se říct, že by odešel klidně, ale podařilo se jí zabránit mu, aby si ublížil – nebo aby ublížil mně.“ – 26 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 26

23.7.2015, 9:11:04

„Na to jsem se chtěl zeptat. Podle toho, co jsi psal, mezi vámi vzniklo nepřátelství.“ Christian se mrzutě usmál a adresoval mi zvědavý pohled, který zůstal kdesi mezi souhlasem a podezřením. „Spíš otevřená válka. Krátce po mém návratu z Francie úplně zešílel. Musel bys to tady vidět, Steve. Musel bys ho vidět. Řekl bych, že se nemyl celé měsíce. Zajímalo by mě, co jedl... určitě žádná vajíčka a maso. Upřímně řečeno, myslím, že se několik měsíců živil dřevem a listím. Byl v žalostném stavu. Sice mě nechal, abych mu pomáhal, ale brzy se na mě naštval.

Několikrát se mě pokusil zabít, Steve. Myslím to vážně, v zoufalství mi skutečně usiloval o život. Asi měl důvod...“ To, co Christian říkal, mi vyrazilo dech. Najednou jsem otce neviděl jen jako chladného, mrzoutského muže, ale jako šílenou postavu, která na Christiana křičí a pak do něj buší pěstmi. „Vždycky jsem si myslel, že aspoň k tobě měl nějaký vztah; tobě vždycky vyprávěl ty pohádky o lese. Poslouchal jsem taky, ale na klíně jsi mu seděl ty. Proč by tě chtěl zabít?“ „Moc jsem se do toho zapletl,“ odpověděl, a nic víc jsem z něho nedostal. Něco zatajoval, něco, co mělo klíčový význam. Poznal jsem to podle hlasu, podle jeho mrzutého, skoro až rozčíleného výrazu. Zasáhl jsem ho na citlivém místě nebo ne? Dalo se to těžko poznat. Bratr mi nikdy dřív nepřipadal tak vzdálený. Napadlo mě, jak asi jeho chováni působí na Guiwenneth, děvče, se kterým se oženil. Uvažoval jsem, v jaké atmosféře v Dubovém srubu žije.

Opatrně jsem se na dívku zeptal.

Christian vztekle švihl do rákosí u rybníka. „Guiwenneth je pryč,“ řekl jakoby nic a já jsem se překvapeně zarazil. „Co to znamená, Chrisi? Kde je?“ „Prostě pryč, Steve,“ odsekl, vztekle a dotčeně. „Bylo to otcovo děvče a teď je pryč. Tím to končí.“ „Nerozumím ti. Kam odešla? Podle dopisů jsem měl pocit, že jsi šťastný...“ „Neměl jsem o ní psát. Byla to chyba. Přestaň o tom mluvit, ano?“ Po tomto výbuchu můj neklid sílil každou minutou. Christian měl v sobě něco hodně zlého. Guiwennetin odchod k té strašlivé proměně, kterou jsem měl před očima, asi nemalou měrou přispěl; ale cítil jsem, že je za tím ještě něco víc. Jenže jestli o tom nechtěl mluvit, nebylo mu pomoci. Nenašel jsem jiná slova než: „To mě mrzí.“ „Není proč.“ Šli jsme dál, skoro až k lesu, kde půda začínala být bažinatá a nejistá, a po několika yardech mizela v plesnivé hloubi kamenů, kořenů a tlejícího dřeva. Bylo – 27 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 27

23.7.2015, 9:11:05

tam chladno, slunce se schovalo za husté koruny stromů. Silné stvoly rákosu se klátily ve větru a hnijící loďka se na svém kotvišti lehce pohnula.

Christian se díval stejným směrem jako já, ale loďku ani rybník neviděl; ztratil se někde ve svých myšlenkách. Dívat se na pohledného mladého muže s tak rozvráceným zevnějškem a rozpoložením mě na chvíli uvrhlo do zjitřeného smutku.

Zoufale jsem ho chtěl vzít za ruku a obejmout a jen těžce jsem se smiřoval s poznáním, že se to bojím udělat. „Proboha, co se ti stalo, Chrisi?“ zeptal jsem se tiše. „Jsi nemocný?“ Chvíli neodpovídal a pak řekl: „Nejsem nemocný.“ Nato kopl do pýchavky, která se rozletěla a vítr kousky rozvál. Podíval se na mne a já jsem v jeho uštvané tváři zahlédl náznak rezignace. „Trochu jsem se změnil, nic víc. Začal jsem se vrtat v tom, co dělal táta. Možná na mě vlezlo něco z toho jeho poustevnictví, z jeho samotářství.“ „Jestli je to tak, možná bys toho měl na nějaký čas nechat.“ „Proč?“ „Protože tátu posedlost dubovým lesem nakonec zabila. A ty, jak se na tebe tak dívám, jdeš stejnou cestou.“ Christian se nepatrně usmál a zahodil svého rákosobijce do rybníka. Šplouchlo to a hůl uvízla v chuchvalci zelených, pěnových řas. „Třeba stojí za to umřít pro to, co se snažil získat... a neuspěl.“ Dramatický podtón Christianova hlasu jsem nechápal. Práce, kterou byl náš otec tak posedlý, spočívala v mapování lesa a hledání důkazů o jeho dávném osídlení. Vymyslel si úplně nový žargon a od hlubšího poznání své práce mne účinně izoloval. Řekl jsem to Christianovi a ještě jsem dodal: „Je to určitě zajímavé, ale sotva až tak moc.“ „Dělal víc než to, mnohem víc než jenom mapování. Vzpomínáš si na ty mapy, Steve? Byly neuvěřitelně podrobné...“ Jednu jsem si vybavoval poměrně dobře, tu největší, která znázorňovala pečlivě vyznačené cesty a snadné průchody spletí stromů a skalisek; znázorňovala paseky vykreslené do téměř neskutečných podrobností, každá holina byla očíslována a popsána. Celý les byl rozdělen do zón a měl své názvosloví. Na jedné z těch mýtin nedaleko okraje lesa jsme kdysi tábořili. „Často jsme se pokoušeli proniknout do lesa hlouběji, pamatuješ si ještě ty výpravy, Chrisi? Ale hluboká cesta prostě končí. Pamatuju si, že jsme se pokaždé ztratili a dostali pořádný strach.“ „To je pravda,“ řekl tiše Christian, záhadně se na mě podíval a dodal: „Co kdybych ti řekl, že nám les zabránil vejít? Uvěřil bys mi?“ – 28 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 28

23.7.2015, 9:11:05

Zabodl jsem pohled do houštin, stromů, keřů a šera ve směru, odkud prosvítala sluncem ozářená mýtina. „Jistým způsobem asi ano,“ řekl jsem. „Zabránil nám proniknout hlouběji tím, že nás vyděsil, tím, že tam vede tak málo cest a půda je samý balvan a vřes... špatně se tím proniká. To jsi chtěl říct? Nebo jsi myslel na něco tajemnějšího?“ „Neřekl bych tajemnějšího,“ namítl Christian, ale chvíli zůstal zticha; natáhl ruku, utrhl list z mladého dubového stromku, rozemnul jej mezi palcem a ukazováčkem a pak jej zmáčkl v dlani. Celou tu dobu upíral pohled do hloubi lesa. „Tohle je prapůvodní dubový les, Steve, nedotčený od dob, kdy celou zemi pokrývaly opadavé pralesy dubů, jasanů, bezů, jeřábů a hlohů...“ „A všech ostatních,“ řekl jsem s úsměvem. „Vzpomínám si, jak nám je táta vypočítával.“ „To je pravda, dělával to. A toho lesa je víc než tři čtvereční míle, které se táhnou odtud až kus za Grimley. Tři čtvereční míle původního, postglaciálního pralesa. Tisíce let nedotčeného, nenarušeného.“ Zmlkl, přísně se na mne podíval a dodal: „Bránícího se změně.“ „Myslel si, že tam žijí kanci,“ řekl jsem. „Vzpomínám si, jak jsem jednou v noci něco slyšel a on mne přesvědčoval, že je to velký, starý, silný kanec, kterého pátrání po družce přivedlo na kraj lesa.“ Christian vykročil zpátky k loděnici. „Asi měl pravdu. Jestli kanci přežili ze středověku, tak právě v takovém lese by se dali najít.“ V duchu jsem se otevřel těmto léta starým událostem a paměť mne posunula zpátky, k obrazům z dětství – žhavý dotek slunce na kůži poškrábané ostružiním, rybářské výpravy k rybníku, hnízda v korunách stromů, hry, výzkumy… a okamžitě jsem si vzpomněl na Proutkaře.

Ubírali jsme se zpátky k vyšlapané stezce, která stoupala ke srubu, a bavili se o tom, co jsme tenkrát viděli. Bylo mi devět, deset let. Cestou ke koljušáku, kde jsme chtěli chytat ryby, jsme se rozhodli, že své pruty a vlasce vyzkoušíme v mlýnském rybníce, v bláhové naději, že chytíme nějakou dravou rybu, která tam žila. Jak jsme se krčili nad vodou (vyjet na pramici jsme se odvažovali pouze s Alphonsem), zahlédli jsme pohyb mezi stromy na druhém břehu. Byl to úžasný pohled. Na několik okamžiků jsme zůstali fascinováni a rozrušeni: stál tam a pozoroval nás muž v hnědém koženém oděvu, s širokým, lesklým opaskem a zašpičatělým oranžovým vousem, který mu sahal na prsa; na hlavě měl proutky a větvičky, přichycené koženým páskem. Pozoroval nás jen chvilku a pak zase vklouzl do tmy. Celou tu dobu jsme neslyšeli nic, žádný zvuk příchodu, žádný zvuk odchodu.

– 29 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 29

23.7.2015, 9:11:05

Rozběhli jsme se domů a brzy jsme se uklidnili. Christian došel k závěru, že to byl určitě starý Alphonse, který si z nás chtěl vystřelit. Ale když jsem se o tom, co jsme viděli, zmínil před otcem, zareagoval téměř vztekle (Christian si vzpomínal, že křičel a byl tak rozrušený právě kvůli tomu; vůbec mu nevadilo, že jsme se přiblížili k zakázanému rybníku). Byl to otec, kdo o tom zjevení začal mluvit jako o Proutkaři a nedlouho po našem rozhovoru zmizel do lesa na téměř dva týdny. „To bylo tenkrát, kdy se vrátil poraněný, vzpomínáš?“ Mezitím jsme došli k Dubovému srubu. Christian mi otevřel bránu a řekl: „S tou ranou po šípu. Cikánském šípu. Proboha, to byl hrozný den.“ „První z mnoha.“ Všiml jsem si, že většina břečťanu byla ze stěn domu strhána; byl teď šedivý a z tmavých cihel hleděla malá okna bez záclon. Břidlicovou střechu se třemi vysokými komíny zčásti zakrývaly větve mohutného starého buku. Dvůr a zahrada vypadaly neupraveně a zanedbaně, prázdné kurníky a chlévy byly zchátralé, na spadnutí. Christian to tam skutečně nechal zpustnout. Ale jakmile jsem překročil práh, jako bych nikdy neodešel. Bylo tam cítit zatuchlé jídlo a chlór a skoro jsem viděl hubenou postavu matky, jak se točí kolem velkého stolu z borového dřeva a na podlaze z červených dlaždic kolem ní se povalují kočky.

Christian se opět naježil a podíval se tím těkavým pohledem, který signalizoval jeho nervozitu. Usoudil jsem, že asi ještě neví, jestli má mít radost nebo vztek, že jsem se domů vrátil právě takto. Chvílemi jsem si připadal jako vetřelec. „Vybal se a udělej si pohodlí,“ řekl. „Můžeš mít svůj starý pokoj. Je tam asi trochu zatuchlý vzduch, ale to se rychle vyvětrá. Pak přijď dolů a dáme si něco k jídlu. Na povídání máme celou věčnost, pokud s tím budeme hotoví do čaje.“ Usmál se a mně došlo, že to měl být pokus o vtip. On však rychle pokračoval a jeho pohled byl náhle chladný, tvrdý. „Protože jestli se chceš nějaký čas zdržet doma, měl bys vědět, o co tu jde. Nechci, aby ses do toho, co se děje, nebo do toho, co dělám, nějak míchal.“ „Nikdy bych se ti nepletl do života, Chrisi.“ „Vážně ne? Uvidíme. Nepopírám, že mě tvoje přítomnost zneklidňuje. Ale když už jsi tady...“ zmlkl a v tu chvíli se tvářil skoro rozpačitě. „Ale o tom si promluvíme později.“

– 30 –

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 30

23.7.2015, 9:11:05

ROBERT HOLDSTOCK Les mytág Z anglického originálu Mythago Wood, vydaného nakladatelstvím Grafton Books v Londýně roku 1986, přeložil Petr Kotrle.

Předmluva Neil Gaiman.

Ilustrace na obálce Geoff Taylor.

Grafická úprava obálky Lukáš Tuma.

Vnitřní ilustrace Jan Dřevíkovský.

Sazba Libor Batrla.

Odpovědný redaktor Martin Šust.

Jazykový redaktor Miroslava Jarotková.

V roce 2015 vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, argo@argo.cz, jako svou 2579. publikaci, 54. svazek edice FANTASTIKA. Vydání druhé, v nakladatelství Argo první.

Vytiskla tiskárna Akcent.

ISBN 978-80-257-1474-4 Knihy nakladatelství Argo distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice tel. 226 519 383, fax 226 519 387 e-mail: odbyt@kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz

Holdstock_Les_mytag_vnitrek.indd 256

23.7.2015, 9:11:44