Ketchum divka ukazka

JACK

KETCHUM

dívka od vedle

Název originálu: THE GIRL NEXT DOOR Obálka: Profimedia/Corbis Grafická úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Milan Žáček Redakce: Helena Šebestová

Copyright © 1989 by Dallas Mayr All Rights Reserved Copyright © 2015 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2015 for Cover by Profimedia/Corbis Copyright © 2015 for the Czech edition by Laser–books

ISBN 978-80-7193-391-5

JACK

KETCHUM

dívka od vedle

„Musíš mi říct, kapitáne smělý, proč jsou ti zlí tak lítí?

Jak můžou usnout andělé, když ďábel nechá na verandě svítit?“ Tom Waits „Nikdy nechci mít na doslech mladý holky, co křičí v cizích snech.“ The Specials „Duše pod břemenem hříchu nemůže uprchnout.“ Iris Murdochová, Jednorožec

Kapitola první Myslíte si, že víte něco o bolesti?

Promluvte si s mojí druhou manželkou. Ona o ní něco ví. Nebo si to myslí. Říká, že jednou, když jí bylo devatenáct nebo dvacet, se ocitla mezi dvěma zápasícími kočkami – svou vlastní a sousedovou – a jedna z nich se na ni vrhla, vylezla na ni jako na strom, na stehnech, prsou a břichu jí rozdrásala pokožku, což je dodnes vidět, a tak silně ji vyděsila, že upadla na matčin dřevěný příborník z přelomu století, rozbila tu nejlepší keramickou zapékací mísu, a nakonec jí ta kočka sedřela patnácticentimetrový pás pokožky z žeber, když jako vztekle prskající shluk ostrých zubů a drápů opět zamířila na zem. Myslím, že říkala, že to nakonec odnesla šestatřiceti stehy. A několikadenní horečkou.

Moje druhá manželka říká, že tohle je bolest.

Ta ženská ví tak akorát hovno.

Evelyn, moje první manželka, byla možná pravdě blíž.

Neustále se jí vrací jeden výjev.

Horkého letního dopoledne jede po deštěm zalité dálnici ve vypůjčeném volvu, po boku se svým milencem, jede pomalu a opatrně, protože ví, jak zrádný může být čerstvý déšť na rozpálené cestě, když tu ji předjede volkswagen a smykem se zařadí do jejího jízdního pruhu. Auto zavrtí zadním nárazníkem s newhampshir-

10

Jack Ketchum

skou poznávací značkou se sloganem „Žít svobodně, nebo zemřít“ a políbí volvo na masku chladiče. Téměř něžně. O zbytek se postará déšť. Volvo se nakloní, smýkne sebou, přeletí násyp a najednou se ona i její milenec ve stavu beztíže řítí prostorem, otočí se, co bylo nahoře, je dole a potom nahoře a potom zase dole. V jednom okamžiku jí volant zlomí rameno. Zpětné zrcátko jí naštípne zápěstí.

Potom rotace ustane a ona upře pohled na plynový pedál nad svou hlavou. Hledá svého milence, ale ten vedle ní není; zmizel jakoby mávnutím kouzelného proutku. Najde dveře na straně řidiče a otevře je, vyplazí se na mokrou trávu, vstane a rozhlíží se deštěm. A tenhle výjev se jí neustále vrací – muž jako pytel krve, v cárech kůže, stažený zaživa, leží před autem v rudě potřísněné spršce skla.

Tenhle pytel je její milenec.

A proto je pravdě blíž. Ačkoliv to, co ví, vytěsňuje – ačkoliv v noci spává.

Ví, že bolest není jen otázkou tělesného poškození, toho, jak si její vlastní polekané tělo stěžuje na nějaké narušení vlastní integrity.

Bolest se může zavrtávat zvenku dovnitř.

Chci říct, že někdy je bolest to, co vidíte. Bolest ve své nejkrutější, nejčistší podobě. Bez léků, spánku nebo dokonce šoku či kómatu, které by ji pro vás otupily.

Vidíte ji a vstřebáváte ji. A pak je vámi.

Hostíte v sobě dlouhého bílého červa, který vás hryže a požírá, roste, vyplňuje vám střeva, až se nakonec jednoho rána rozkašlete a jako druhý jazyk vám z úst vyklouzne jeho slepá bílá hlava.

Ne, o tom moje manželky nevědí. Ne tak úplně. Ačkoliv Evelyn je blízko.

Ale já o tom vím.

Dívka od vedle

11

V tomhle mi budete muset pro začátek věřit.

Já tomu věřil hodně dlouhou dobu.

Snažím si připomínat, že když se to všechno stalo, byli jsme všichni děti, pouhé děti, které proboha sotva vyrostly z mývalích čepic ve stylu Dava Crocketta, ještě nedotvořené děti. Mám velkou potíž uvěřit, že to, co jsem byl tehdy, jsem i dnes, jen teď je to schované a zamaskované. Děti dostávají druhou šanci. Rád si myslím, že tu svoji patřičně využívám.

Ačkoliv po dvou rozvodech, hodně nepříjemných, červ umí trochu zahlodat.

Přesto si rád připomínám, že to byla padesátá léta, období zvláštních represí, tajemství, hysterie. Myslím na Joea McCarthyho, ačkoliv si sotva vzpomínám, že bych na něj myslel tehdy, s výjimkou otázky, co mohlo mého otce přimět každý den pospíchat domů z práce, aby v televizi stihl sledovat výslechy před komisí. Myslím na studenou válku. Na nácvik evakuace při leteckém poplachu ve školním suterénu a na filmy z jaderných zkoušek – explodující figuríny z obchodních domů, které se rozlétávaly po maketách obývacích pokojů, rozpadávaly, hořely. Na různá čísla Playboye a Man’s Action, schovaná ve voskovaném papíru u potoka, po krátké době tak plesnivá, že jste se jich nechtěli ani dotknout.

Myslím na Elvise, jak ho veřejně pranýřuje luteránský reverend Deitz, když mi bylo deset, a na rock’n’rollové nepokoje při programech Alana Freeda v Paramountu. Říkám si, že se dělo něco divného, že měl každou chvíli prasknout nějaký velký americký vřed. Že se to dělo všude, nejen v Ruthině domě, ale všude.

A někdy se to tak snáší snáze.

To, co jsme udělali.

Teď je mi jednačtyřicet. Narodil jsem se v roce 1946,

12

Jack Ketchum

přesně sedmnáct měsíců poté, co jsme shodili atomovku na Hirošimu.

Matissovi bylo zrovna osmdesát.

Vydělávám sto padesát tisíc ročně, jsem řadový makléř na Wall Street. Dvě manželství, bezdětný. Dům v Rye a firemní byt v centru New Yorku. Na většinu míst se přepravuji limuzínami, ačkoliv v Rye jezdím modrým mercedesem.

Je možné, že se v brzké době opět ožením. Žena, kterou miluji, nemá nejmenší ponětí o tom, co tu píšu – nic netušily ani moje bývalé ženy – a vlastně ani nevím, jestli jí to budu chtít někdy říct. Proč bych měl? Jsem úspěšný, vyrovnaný, velkorysý muž a pozorný a ohleduplný milenec.

Ale nic v mém životě nebylo, jak má být, od léta roku 1958, kdy jsme se Ruth, Donny, Willie a my všichni ostatní seznámili s Meg Loughlinovou a její sestrou Susan.

Kapitola druhá Byl jsem sám u potoka. Ležel jsem na břiše na Velkém balvanu s plechovkou v ruce. Chytal jsem raky.

Dva už jsem měl vedle sebe v plechovce od piva. Ti byli malincí. Teď jsem hledal jejich mámu.

Potok kolem mě rychle zurčel. Cítil jsem, jak mi na bosé nohy visící nad hladinou dopadá vodní tříšť. Voda byla studená, slunce teplé.

Něco jsem zaslechl z křoví a vzhlédl jsem.

Přes násep se na mě dívala ta nejhezčí dívka, jakou jsem kdy viděl.

Měla dlouhé opálené nohy a dlouhé ryšavé vlasy svázané do ohonu, šortky a světlou blůzku s rozhalenkou.

Bylo mi dvanáct a půl. Ona byla starší.

Vzpomínám si, že jsem se na ni usmál, ačkoliv k cizím lidem jsem se jen málokdy choval přívětivě. „Raci,“ řekl jsem. Vylil jsem z plechovky vodu. „Vážně?“ Přikývl jsem. „Velcí?“ „Tihle ne. Ale dají se najít.“ „Můžu se podívat.“ Dolů ze břehu se dostala úplně jako kluk; neposadila se, jen se levou rukou zapřela o zem a seskočila z bezmála metrové výšky na první velký kámen v řadě, která se klikatila přes vodu. Chvíli si kameny prohlížela a potom po nich přeskákala na Balvan. Udělala na

14

Jack Ketchum

mě dojem. Vůbec neváhala a dokonale udržovala rovnováhu. Udělal jsem jí vedle sebe místo. Najednou vedle mě seděla hezká čistá vůně.

Měla zelené oči. Rozhlížela se.

Pro nás všechny byl tehdy Balvan něčím zvláštním.

Trůnil přímo uprostřed toho nejhlubšího úseku potoka, kde ho omývala rychle tekoucí průzračná voda. Bylo na něm místo pro čtyři sedící nebo šest stojících dětí.

Mimo jiné byl naší pirátskou lodí, byl Nautilem kapitána Nema a kánoí Indiánů kmene Lenape. Toho dne byla voda asi metr hluboká. Dívka působila dojmem, že je na Balvanu ráda, neměla sebemenší strach. „Tomuhle říkáme Velký balvan,“ vysvětloval jsem jí. „Teda říkali jsme. Když jsme byli malí.“ „Líbí se mi,“ odpověděla. „Můžu se podívat na ty raky? Já jsem Meg.“ „Já David. Jasně.“ Nakoukla do plechovky. Plynul čas a oba jsme mlčeli. Prohlížela si je. Potom se opět napřímila. „Prima.“ „Jenom je chytám, chvíli se na ně dívám a pak je pustím.“ „Koušou?“ „Ti velcí jo. Ale neublíží ti. A ti malí se jen snaží utéct.“ „Vypadají jako humři.“ „Tys ještě nikdy neviděla raka?“ „Myslím, že v New Yorku nejsou.“ Rozesmála se.

Nevadilo mi to. „Máme tam ale humry. A ti tě zranit můžou.“ „Můžeš mít nějakého i doma? I když humra si jako mazlíčka asi chovat nemůžeš, že?“ Opět se rozesmála. „Ne. Humři se jedí.“ „Ani raka nemůžeš chovat. Umřou. Tak za den, nejvýš za dva. Ale slyšel jsem, že někdo je taky jí.“

Dívka od vedle

15

„Fakt?“ „Jo. Někteří lidi. V Louisianě, na Floridě nebo kdovíkde ještě.“ Zadívali jsme se do plechovky. „Já ti nevím,“ usmála se. „Moc toho na nich k jídlu není.“ „Chytíme pár větších.“ Lehli jsme si vedle sebe na Balvan. Já popadl plechovku a vnořil obě ruce do potoka. Pak jsem pod vodou postupně obracel kameny, pomalu, abych nezakalil vodu, a měl jsem připravenou plechovku, abych do ní chytil to, co by vycupitalo ven. Voda byla tak hluboká, že jsem měl krátké rukávy košile vyhrnuté až k ramenům. Uvědomoval jsem si, jak jí asi musí připadat moje dlouhé a hubené paže. Věděl jsem, jak připadají mně.

Vlastně jsem se vedle ní cítil dost zvláštně. Nepříjemně, ale zároveň mě to vzrušovalo. Byla jiná než dívky, které jsem znal, než Denise nebo Cheryl z naší ulice, nebo dokonce moje spolužačky. Byla totiž asi tak stokrát hezčí. Pokud jsem mohl říct, byla hezčí než Natalie Woodová. Nejspíš byla i chytřejší než dívky, které jsem znal, inteligentnější a kultivovanější. Bydlela přece v New Yorku a už jedla humry. A pohybovala se jako kluk. Měla silné a pevné tělo a čišela z ní nenucená elegance.

Tohle všechno ve mně probouzelo nervozitu, a první rak mi utekl. Nebyl nijak obrovský, ale byl větší než ti, které už jsem měl. Odcupital nazpátek pod Balvan.

Zeptala se mě, jestli si to může taky zkusit. Podal jsem jí plechovku. „Tak New York, jo?“ „Jo jo.“ Vyhrnula si rukávy a vnořila ruce do vody. A tehdy jsem si všiml té jizvy. „Panebože. Co to je?“

16

Jack Ketchum

Začínala jí v ohbí levého lokte a táhla se až k zápěstí jako dlouhá růžová pokroucená žížala. Všimla se, kam se dívám. „Nehoda,“ řekla. „Byli jsme v autě.“ Pak se opět zadívala do vody, kde byl vidět její tetelící se odraz. „Panebože.“ Ale zdálo se, že už se o tom dál bavit nechce. „Máš ještě nějaké?“ Nevím, proč jizvy kluky vždycky tak fascinují, ale je to tak, je to fakt a já si prostě nemohl pomoci. Ještě jsem o tom nedokázal mlčet. I když jsem věděl, že chce, abych už víc neřekl, i když jsme se sotva znali.

Díval jsem se, jak převrací kámen. Nic pod ním nebylo.

Udělala to ale správně; nezakalila vodu. Připadala mi úžasná.

Pokrčila rameny. „Několik. Tahle je nejhorší.“ „Můžu je vidět?“ „Ne. Myslím, že ne.“ Zasmála se a tak zvláštně se na mě podívala, a mně to došlo. A potom jsem už chvíli mlčel.

Obrátila další kámen. Nic. „Řekl bych, že byla dost hrozná, co? Ta nehoda...“ Na to vůbec neodpověděla a já jí to neměl za zlé.

Jen co mi ta slova splynula ze rtů, pochopil jsem, jak hloupě a trapně zní, jak necitlivě. Začervenal jsem se a byl rád, že se na mě nedívá.

Potom jednoho raka chytila.

Kámen se překulil, rak zacouval přímo do plechovky a Meg pak stačilo, aby ji vyzvedla.

Vylila trochu vody a naklonila plechovku ke slunci. Rak hrál tou jejich typickou zlatavou barvou. Ocas mu mířil nahoru, mával klepítky a prozkoumával dno plechovky – hledal někoho, s kým by se mohl poprat. „Máš ho!“

Dívka od vedle

17

„Na první pokus!“ „Paráda! Je fakt nádhernej!“ „Dáme ho k ostatním.“ Pomaličku vylévala vodu, aby raka neznepokojila nebo jí nevypadl; dělala to přesně tak, jak se to dělat má, ačkoliv jí to nikdo neříkal, a potom, když v plechovce zbývaly už jen snad tři centimetry vody, ho vyklepala do větší plechovky. Oba raci, kteří tam už byli, mu dopřáli velký manévrovací prostor. To bylo jedině dobře, protože raci se někdy umějí navzájem pozabíjet, jsou schopní zabíjet příslušníky svého vlastního druhu, a ti dva byli ještě malí.

Za chvilku se nový přírůstek uklidnil a my se posadili a sledovali ho. Vypadal primitivně, velice schopně, vražedně, nádherně. Byl velice hezky zbarvený a velice elegantního vzhledu.

Strčil jsem prst do plechovky, abych ho ještě rozhýbal. „To nedělej.“ Položila mi dlaň na ruku. Byla chladná a měkká.

Prst jsem vytáhl.

Nabídl jsem jí plátek žvýkačky a sám si vzal taky jeden. Pak bylo nějakou dobu slyšet pouze šumění větru ve vysoké trávě na břehu, ševelení křoví těsně kolem potoka, kvapné zurčení vody po včerejším dešti a naše žvýkání. „Vrátíš je zas do vody, že? Slibuješ?“ „Jasně. Dělám to vždycky.“ „Dobře.“ Povzdechla si a vstala. „Myslím, že bych se měla vrátit. Musíme jet na nákup. Ale chtěla jsem se tu hned na začátku porozhlídnout. Nikdy jsme neměli les. Díky, Davide. Byla to zábava.“

18

Jack Ketchum

Přeskákala polovinu kamenů, než mě napadlo na ni zavolat: „Hele, a kam vrátit? Kam jdeš?“ Usmála se. „Jsme na návštěvě u Chandlerů. Susan a já. Susan je moje sestra.“ Taky jsem se postavil, jako kdyby mě někdo škubnutím vytáhl na neviditelných šňůrkách. „U Chandlerů? U Ruth? U Donnyho a Willieho mámy?“ Dospěla na břeh, otočila se a zadívala se na mě.

A najednou se jí ve tváři zračil jakýsi jiný výraz. Jaksi obezřelý.

Když jsem ho spatřil, zarazil jsem se. „Přesně tak. Jsme bratranci a sestřenice. Vzdálení.

Myslím, že jsem Ruthina neteř.“ I její hlas mi najednou připadal zvláštní. Zněl bezbarvě – jako by věděla o něčem, co bych neměl vědět.

Jako by mi něco sdělovala a zároveň to zatajovala.

Na chvíli mě to dost vyvedlo z míry. Měl jsem dojem, že to možná vyvedlo z míry i ji.

Poprvé jsem na ní tehdy viděl nervozitu. Tak se netvářila, ani když mluvila o té jizvě.

Ale nenechal jsem se tím nijak vykolejit.

Protože Chandlerovi měli dům hned vedle našeho.

A Ruth byla... Ruth byla prostě skvělá. I když její kluci se někdy chovali jako pěkní oslové. Ruth byla skvělá. „Hele!“ zavolal jsem za ní ještě. „Jsme sousedi! Bydlíme v tom hnědým domě hned vedle vás!“ Díval jsem se, jak šplhá do břehu. Když se dostala nahoru, otočila se a na rtech jí opět pohrával úsměv, ve tváři měla opět ten jasný, upřímný výraz, který jsem viděl, když se vedle mě posadila na Balvanu.

Zamávala mi. „Tak zatím, Davide.“ „Měj se, Meg.“

Dívka od vedle

19

Paráda, pomyslel jsem si. Neuvěřitelné. Budeme se pořád potkávat.

Byla to první taková myšlenka, jaká mi kdy prošla hlavou.

Teď si to uvědomuji.

Toho dne, na onom Balvanu, jsem se čelně srazil s pubertou v osobě Megan Loughlinové, cizí, o dva roky starší dívky, která měla sestru, tajemství a dlouhé ryšavé vlasy. To, že se mi to zdálo tak přirozené, to, že jsem z téhle zkušenosti vyšel neotřesen a dokonce šťasten, podle mě svědčilo o mých budoucích možnostech – a samozřejmě i o jejích.

Když se nad tím tak zamýšlím, nenávidím Ruth Chandlerovou.

Ruth, tehdy jsi byla krásná.

Hodně jsem o tobě přemýšlel – ne, zkoumal jsem tě, tak daleko jsem zašel, pátral jsem ve tvé minulosti, jednoho dne jsem zaparkoval před tou kanceláří na Howard Avenue, o níž jsi nám vždycky povídala, kde jsi řídila celé to zatracené představení, zatímco venku bojovali Kluci ve Válce, která má překonat všechny války, část druhá – tím místem, kde jsi byla naprosto, zcela nepostradatelná, dokud „ti vojáčtí šmejdi zase nenapochodovali zpátky domů“, jak jsi sama říkala, a najednou jsi byla bez práce. Parkoval jsem tam a vypadalo to tak obyčejně, Ruth. Vypadalo to špinavě a smutně a fádně.

Zajel jsem i do Morristownu, kde ses narodila, a ani tam to nebylo bůhvíco. Samozřejmě jsem nevěděl, kde má stát tvůj dům, ale určitě jsem ani v tom městě neviděl, že by stálo u zrodu tvých velkých zklamaných snů, neviděl jsem bohatství, kterým tě měli zahrnovat tvoji rodiče, kterým tě měli zasypávat, neviděl jsem tvoje divoké rozčarování.

20

Jack Ketchum

Seděl jsem v baru tvého manžela Willieho staršího – Ano! –, vyhledal jsem ho, Ruth! Ve Fort Myers, na Floridě, kde pobýval celou dobu poté, co tě před těmi třiceti lety opustil i s těmi tvými třemi ječícími spratky a hypotékou na krku, viděl jsem ho, jak dělá barmana seniorům, a byl to mírný muž, zdvořilý, nejlepší léta dávno za sebou – seděl jsem tam a díval se mu na tvář a do očí a bavili jsme se spolu a pořád jsem v něm neviděl toho člověka, jakého jsi vždycky popisovala, toho bejka, toho „nádhernýho irskýho parchanta“, toho hnusnýho hajzla. Mně připadal jako člověk, který změkl a zestárl. Měl pijácký nos, pijácké panděro, odulý, svěšený zadek v plandavých šortkách. A vypadal, jako by nikdy nebyl žádný tvrďák, Ruth. Nikdy. To mě překvapilo, vážně.

Jako by tvrdost byla někde jinde.

Tak jak to bylo, Ruth? Byly to samé lži? Byly to jen a jen tvoje smyšlenky?

Ani bych se nedivil.

Nebo to tak možná bylo pro tebe – tak jsi to v sobě míchala – lži a pravda byly jedno a totéž.

Teď se s tím pokusím něco udělat, jestli toho budu schopen. Vylíčím náš příběh. Od tohoto místa, co nejvíc na rovinu a bez přerušování.

A tohle píšu pro tebe, Ruth. Protože jsem vlastně nikdy neměl možnost ti to oplatit.

Takže tady ti vystavuji účet. Už po splatnosti a přečerpaný.

Nech si ho proplatit v pekle.

Kapitola třetí Dalšího dne brzy ráno jsem zašel k sousedům.

Vzpomínám si, že jsem se styděl, že mi to bylo trochu trapné, a to bylo docela nezvyklé, protože nic nemohlo být přirozenější než k nim zajít a podívat se, co se u nich děje.

Bylo ráno. Bylo léto. A takhle se to dělalo. Člověk vstal, posnídal a pak vyšel ven, aby se podíval, kdo se kde vynachází.

Obvykle se začínalo právě u Chandlerů.

Laurel Avenue byla tehdy slepá ulice – už jí není –, samostatný mělký zářez do půlkruhu lesa, jenž hraničil s jižním koncem West Mapleu a táhl se asi půldruhého kilometru za město. Když se cesta někdy na počátku devatenáctého století prosekávala, vysoký, dosud nedotčený prales byl tak hustý, že dostala jméno Temný průsek. Původní les byl tehdy už dávno pryč, ale stále to byla hezká, tichá ulice. Všude rostly stromy s rozložitými korunami, každý dům byl jiný a nestály ani tak blízko sebe, jak je někdy vidět.

V ulici bylo stále pouze třináct stavení. Ruthin, náš, pět dalších ve svahu na naší straně ulice a šest na protější.

Všechny rodiny kromě Zornových měly děti. A každé dítě znalo všechny ostatní jako vlastního sourozence.

Proto pokud člověk stál o společnost, vždycky někoho našel u potoka nebo v hájku planých jabloní nebo

22

Jack Ketchum

u někoho na dvorku – tam, kde měli toho roku zrovna největší plastový bazén nebo terč na střílení z luku.

Snadné to bylo i tehdy, když jste se chtěli ztratit.

Les byl stále hluboký. Říkali jsme si Děti ze Slepé uličky.

Vždycky jsme byli uzavřená družina.

Měli jsme soustavu vlastních pravidel, vlastní tajemství a záhady. Měli jsme hierarchii a mimořádně intenzivně jsme ji dodržovali. Byli jsme na to takhle zvyklí.

Ale teď byl na ulici někdo nový. V Ruthině domě byli noví lidé.

Působilo to podivně.

Zvlášť proto, že to byla ona.

Zvlášť proto, že to byl ten dům.

Opravdu to působilo zatraceně hodně podivně.

Ralphie dřepěl u skalky. Bylo asi osm hodin a už byl špinavý. Po celé tváři, rukou a nohou se mu táhly pramínky potu a špíny, jako kdyby celé ráno běhal a házel sebou do hlubokých oblak prachu. Často padal.

To byla nejspíš pravda, jak jsem tak Ralphieho znal.

Ralphiemu bylo deset a myslím, že za celý život jsem ho viděl čistého tak maximálně patnáct minut v kuse.

Od bahna měl i kraťasy a tričko. „Čau, Hafane.“ Kromě Ruth mu nikdo neříkal Ralphie – vždycky to byl Hafan. Když měl chuť, uměl štěkat jako Robertsonovic basetka Mitsy, štěkal líp než ona sama. „Zdar, Dave.“ Převracel kameny a sledoval mandelinky a tisícinožky prchající před světlem. Ale viděl jsem, že zrovna ty ho nezajímají. Obracel jeden kámen za druhým. Každý kámen převrátil a vrátil na původní místo. Měl vedle sebe prázdnou konzervu od fazolí a tu také neustále po-

Dívka od vedle

23

sunoval, při přesunu od jednoho kamene ke druhému ji měl neustále vedle strupovitých kolen. „Co je v té plechovce?“ „Žížaly.“ Pořád se na mě nedíval. Soustředil se, mračil se, pohyboval se s tou svou typickou trhanou nervózní energií, kterou by si mohl nechat patentovat. Působil jako vědec v laboratoři, který každou chvíli učiní nějaký neuvěřitelně fantastický objev a který si přeje, abyste ho, krucinál, nechali na pokoji a on se mu mohl věnovat.

Převrátil další kámen. „Je tu někde Donny?“ „Jo.“ Přikývl.

Což znamenalo, že Donny je uvnitř. A protože ve mně představa, že půjdu dovnitř, vyvolávala určitou nervozitu, zůstal jsem s Hafanem ještě chvíli venku.

Převrátil další velký kámen. A očividně narazil na to, co hledal. Červené mravence. Bylo jich tam pod kamenem celé mraveniště – stovky, tisíce mravenců. Všichni se na nenadálém světle mohli zbláznit.

Mravence jsem nikdy neměl rád. Dávali jsme vařit hrnce vody, které jsme pak na ně vylévali vždycky, když se rozhodli, že by nebylo od věci vylézt v našem domě po schodech na přední verandu – což z jakéhosi záhadného důvodu dělávali zhruba jednou za léto. Byl to tátův nápad, ale plně jsem ho v tom podporoval.

Myslel jsem, že vřící voda je přesně to, co si mravenci zaslouží.

Cítil jsem jejich jódový zápach, spolu s vůní vlhké prsti a vlhké posečené trávy.

Hafan odvalil kámen a potom sáhl do plechovky.

Vytáhl žížalu, pak ještě jednu a hodil je mezi mravence.

Udělal to ze vzdálenosti necelého metru. Jako by mravence bombardoval žížalím masem.

24

Jack Ketchum

Mravenci zareagovali. Když objevili měkké růžové maso, žížaly se začaly svíjet a kroutit. „To je hnus, Hafane,“ řekl jsem. „To je vážně hnusný.“ „Tamhle jsem našel i černý.“ Ukázal na kámen na opačné straně verandy. „Víš který, ty velký. Posbírám je a nasypu je k těmhle klukům. Rozpoutám mravenčí válku. Chceš se vsadit, kdo vyhraje?“ „Vyhrajou ti červení,“ odpověděl jsem. „Červení vždycky vyhrávají.“ Byla to pravda. Červení mravenci byli neskutečně draví. A tahle hra pro mě nebyla nová. „Mám ale jinej nápad,“ navrhl jsem. „Nechceš tam strčit ruku? Jako že seš Kongův syn nebo někdo takovej.“ Podíval se na mě. Poznal jsem, že se nad tím zamýšlí. Potom se usmál. „Ne-e,“ zavrtěl hlavou. „To je pitomost.“ Vstal jsem. Žížaly se stále svíjely. „Měj se, Hafane.“ Vyšel jsem po schodech na terasu. Zaklepal jsem na síťové dveře a vstoupil dovnitř.

Donny se rozvaloval na gauči jen v pomačkaných bílých trenýrkách, ve kterých v noci spal. Byl jen o tři měsíce starší než já, ale měl mnohem vyvinutější hrudník a ramena a poslední dobou se mu dělalo i dost velké břicho, čímž se ubíral ve stopách svého bratra, Willieho mladšího. Na břicho nebyl hezký pohled a mě napadlo, kde je Meg. Vzhlédl ke mně od stránek Plastic Mana. Já osobně jsem komiksy přestal sledovat od chvíle, kdy ve čtyřiapadesátém vešel v platnost Komiksový kodex a už se nikdy nedal sehnat Web of Mystery. „Jak se máš, Dave?“

Dívka od vedle

25

Ruth ještě před chvílí žehlila. Prkno už stálo v koutě, ale ve vzduchu byla dosud cítit pronikavá sytá vůně čistého, přehřátého textilu.

Rozhlédl jsem se. „Docela dobře. Kde jsou všichni?“ Pokrčil rameny. „Šli na nákup.“ „Willie šel na nákup? To si děláš srandu.“ Zavřel časopis a vstal. Usmál se a poškrábal se v podpaží. „Ne. Willie má na devátou zubaře. Willie má kazy.

Není to šílený?“ Donny a Willie mladší se narodili hodinu a půl od sebe, ale Willie měl z nějakého důvodu hodně měkké zuby a Donny ne. Byl pořád u zubaře.

Zasmáli jsme se. „Tak už ses s ní prej seznámil.“ „S kým?“ Donny se na mě podíval. Myslím, že jsem ze sebe dělal troubu zbytečně. „Jo, s tvojí sestřenicí. Jasně. Včera u Balvanu. Na první pokus chytila raka.“ Donny přikývl. „Takový věci jí fakt jdou.“ Nebyla to zrovna nadšená pochvala, ale na Donnyho – a zvlášť na Donnyho, když se vyjadřoval o dívce – to bylo docela uctivé. „Tak jo,“ pokračoval. „Počkej tady, než se obleču a půjdeme se mrknout, co dělá Eddie.“ Zaúpěl jsem.

Ze všech dětí na Laurel Avenue jsem se právě s Eddiem snažil setkávat co nejmíň. Eddie byl pošuk.

Vzpomínám, jak se jednou uprostřed stickballového zápasu Eddie kolem nás promenádoval po ulici do půl těla nahý s velkou živou štíhlovkou vsunutou mezi zuby.

Přírodní kluk. Hodil hada po Hafanovi, který zaječel,

26

Jack Ketchum

a pak i po Billym Borkmanovi. Vlastně ho neustále sbíral ze země a házel ho po všech malých dětech, které pak s roztočeným plazem v ruce honil, dokud se na zvířeti nepodepsala spousta nárazů na tvrdou cestu, které muselo vytrpět, takže s ním přestala být legrace.

S Eddiem se člověk mohl dostat do pěkné bryndy.

Eddieho představa zajímavě stráveného času souvisela s nebezpečím nebo nezákonností, nejlépe s oběma těmito aspekty současně – rád třeba přecházel příčné trámy v nějakém rozestavěném domě nebo házel pláňata po autech z mostu přes Potok kánoí –, nejlíp tak, aby ho přitom nikdo nechytil. Když někdo chytil vás nebo jste utrpěli zranění, bylo to v pořádku, byla to legrace.

Když někdo chytil jeho nebo on utrpěl zranění, i to byla legrace.

Linda a Betty Martinovy přísahaly, že ho viděly, jak jednou ukousl hlavu žábě. Nikdo o tom nepochyboval.

Jeho dům stál na začátku ulice, od nás na protější straně, a Tony a Lou Morinovi, kteří bydleli vedle něj, říkali, že slyší jeho otce, jak ho neustále mlátí. Prakticky každý večer. Nakládačku dostávaly i jeho matka a sestra. Vzpomínám si na jeho matku, rozložitou vlídnou ženu s drsnýma a silnýma venkovanskýma rukama, jak seděla s mojí mámou v kuchyni a brečela nad kávou s neskutečně nateklým pravým okem.

Můj táta říkal, že pan Crocker je za střízliva docela milý, ale pod parou je to pěkný lump. O tom jsem nic nevěděl, ale Eddie podědil výbušnost po otci a nikdy jste nevěděli, kdy si ji na vás začne vybíjet. Když se tak stalo, stejně jako rukama se na vás mohl vrhnout i holí nebo kamenem. Všichni jsme měli někde na těle jizvy. Já sám jsem se mu pod ruce připletl nejednou.

Teď jsem se snažil držet si od něj co největší odstup.

Donny a Willie ho ale měli rádi. Život s Eddiem byl

Dívka od vedle

27

vzrušující, to se muselo nechat. I když i oni věděli, že Eddie je pošuk.

V jeho přítomnosti se pošuky stávali i oni. „Udělám to takhle,“ řekl jsem. „Půjdu tam s tebou.

Ale zdržovat se tam nebudu.“ „Ale no tak.“ „Mám na práci jiný věci.“ „Jaký?“ „Prostě jiný.“ „Co budeš dělat, půjdeš domů a budeš poslouchat matčiny desky s Perrym Comem?“ Zpražil jsem ho pohledem. Věděl, že to přehnal.

Všichni jsme byli příznivci Elvise.

Zasmál se. „Jak chceš, kámo. Jenom ještě chvíli počkej. Hned jsem tu.“ Zašel po chodbě do svého pokoje a mě napadlo, jak to teď mají rozvržené, když mají v domě Meg a Susan, kdo asi tak kde spává. Přešel jsem ke gauči a zvedl Plastic Mana. Listoval jsem stránkami a pak časopis zase odložil. Potom jsem přešel z obývacího pokoje do jídelního koutu, kde na stole stála hromada Ruthina vyžehleného a poskládaného prádla, a nakonec jsem se ocitl v kuchyni. Otevřel jsem ledničku. Jako obvykle v ní bylo jídlo pro šedesát lidí.

Zavolal jsem na Donnyho. „Nevadilo by, kdybych si dal kolu?“ „Dej si. A otevři i jednu pro mě, jo?“ Vytáhl jsem koly, otevřel zásuvku vpravo a vzal z ní otvírák. Uvnitř byly úhledně naskládané příbory.

Vždycky mi připadalo zvláštní, jak je možné, když má Ruth pořád taková kvanta jídla, že má servis jen pro pět lidí – pět lžic, pět vidliček, pět nožů, pět steakových nožů, ale ani jednu polévkovou lžíci. Pokud jsem věděl, Ruth, samozřejmě kromě nás, v domě nikdy ne-

28

Jack Ketchum

měla žádnou společnost. Ale teď tu bydlelo šest lidí.

Přemýšlel jsem, jestli to nakonec nevydržela a nešla přikoupit další.

Otevřel jsem láhve. Donny vyšel z pokoje a já mu jednu podal. Měl na sobě džíny, tenisky a tričko. Tričko mu pevně obepínalo břicho. Trochu jsem mu ho poplácal. „Dávej si na to bacha, Donalde,“ řekl jsem. „Ty si dávej bacha, teplouši.“ „Aha, tak takhle. Já jsem teplouš, jo?“ „Ty seš hlavně pako.“ „Já jsem pako? Ty seš čůza!“ „Čůza? To jsou snad holky, ne? Čůzy jsou holky a teplouši. Ty seš čůza. Já jsem ten největší borec.“ A svá slova doprovodil úderem do mé ruky, který jsem mu hned vrátil, a chvilku jsme se pošťuchovali.

Donny a já jsme měli k nejlepším kamarádům tak blízko, jak to u chlapců v té době bylo možné.

Prošli jsme zadními dveřmi na dvorek, pak jsme po příjezdové cestě přešli před dům a vyrazili k Eddiemu.

Vyhýbat se chodníku bylo otázkou cti. Kráčeli jsme prostředkem vozovky. Oba jsme upíjeli kolu. Stejně tam nikdy nebyl žádný provoz. „Tvůj brácha terorizuje žížaly na skalce,“ řekl jsem mu.

Podíval se přes rameno. „Roztomilej hošánek, že?“ „Tak jak se ti to pozdává?“ zeptal jsem se ho. „Co jako?“ „Že máte v baráku Meg se sestrou?“ Pokrčil rameny. „Nevím. Sotva přijely.“ Přihnul si z láhve, říhl si a usmál se. „Ta Meg je ale docela hezká, že? Do prdele! A zrovna je to moje sestřenice!“ Nechtěl jsem se k tomu vyjadřovat, i když jsem s ním souhlasil.

Dívka od vedle

29

„Ale vzdálená sestřenice, chápeš? To je rozdíl, v pokrevním příbuzenství nebo tak. Nevím. Předtím jsme je nikdy neviděli.“ „Nikdy?“ „Máma říká, že jednou. Byl jsem moc malej, abych si to pamatoval.“ „Jaká je její sestra?“ „Susan? Nijaká. Je to malá holka. Kolik jí je, jedenáct nebo nějak tak.“ „Hafanovi je teprv deset.“ „Jo, jasně. A kde je Hafan, že.“ Na to se nedalo nic říct. „Ale dost ji zřídila ta bouračka.“ „Susan?“ Přikývl a ukázal na můj pas. „Jo. Máma říká, že odtud dolů měla všechno polámaný. Všechny kosti, co jich člověk má. Kyčle. Nohy. Všechno.“ „Panebože.“ „Pořád nechodí moc dobře. Je samá dlaha. Má takový – jak se jim říká? – takový ty kovový věci, tyčky, který si přivážeš k rukám a chytíš se jich, suneš se na nich. Mají je děcka s obrnou. Už nevím, jak se jim říká.

Něco jako berle.“ „Panebože. Bude ještě někdy chodit?“ „Ona chodí.“ „Myslím jako normálně.“ „To ti nevím.“ Dopili jsme koly. Už jsme byli skoro na vrcholu kopce. Vlastně byl nejvyšší čas, abych ho opustil. Nebo jsem musel strpět Eddieho. „Oba umřeli, víš,“ pronesl.

Jen tak.

Samozřejmě jsem věděl, koho myslí, ale chvíli jsem něco takového nebyl schopný vstřebat. Ne tak narychlo.

Byla to až moc vyšinutá představa.

30

Jack Ketchum

Rodiče prostě jen tak neumírají. Ne na naší ulici.

A určitě ne při bouračkách. Takové věci se dějí jinde, na nebezpečnějších místech, než je Laurel Avenue. Dějí se ve filmech nebo v knížkách. Slyšeli jste o nich ve zprávách Waltera Cronkita.

Laurel Avenue byla slepá ulice. Na ní se chodilo prostředkem vozovky.

Ale věděl jsem, že nelže. Vzpomněl jsem si, jak se Meg nechtěla bavit ani o nehodě, ani o jizvách, a jak jsem na ni tlačil.

Věděl jsem, že nelže, ale bylo těžké to strávit.

Pokračovali jsme spolu v chůzi, já mlčel, jen se na něj díval a vlastně ho ani neviděl.

Viděl jsem Meg. Byl to hodně zvláštní okamžik.

Věděl jsem, že Meg pro mě tehdy získala jakési zvláštní kouzlo.

Najednou nešlo jen o to, že je hezká nebo chytrá nebo že ví, jak nejlíp přeskákat potok – byla skoro neskutečná. Jako by se nepodobala nikomu, s kým jsem se kdy setkal nebo měl kdy setkat mimo knih nebo odpoledních filmových představení. Jako by byla fiktivní postava, jakási hrdinka.

Vybavil jsem si ji u Balvanu a teď jsem viděl, že vedle mě ležel opravdu statečný člověk. Viděl jsem hrůzu.

Utrpení, přežití, pohromu.

Tragédii.

To všechno v jediném okamžiku.

Nejspíš jsem měl otevřená ústa. Donny si asi myslel, že nevím, o čem mluví. „Megini rodiče, pěkní pitomci. Jeden i druhý. Máma říká, že museli umřít na místě. Že nevěděli, co do nich vrazilo.“ Odfrkl si. „Fakt je, že do nich vrazil chrysler.“

Dívka od vedle

31

A možná právě ta jeho obrovská netaktnost mě vtáhla zpátky do skutečnosti. „Viděl jsem tu jizvu na její ruce.“ „Jo, já ji viděl taky. Hezká, co? Ale měl bys vidět Susaniny jizvy. Má je po celým těle. Fakt hnus. Máma říká, že má kliku, že je vůbec naživu.“ „To nejspíš má.“ „A tak jsme k nim prostě přišli. Nikoho jinýho nemají. Buď my, nebo někde nějakej sirotčinec.“ Usmál se. „To mají štěstí, že?“ A potom řekl něco, co se mi vybavilo až s odstupem času. Tehdy jsem si myslel, že na tom něco bude, ale z nějakého důvodu jsem si to zapamatoval. Zapamatoval jsem si to velice dobře. Řekl to, právě když jsme došli k Eddiemu domu.

Vidím se, jak stojím uprostřed vozovky a chystám se otočit a vrátit se z kopce dolů, abych se někam vydal na vlastní pěst, protože jsem Eddieho nechtěl ani vidět – alespoň toho dne.

Vidím Donnyho, jak se otáčí, aby ta slova prohodil přes rameno, cestou po trávníku k verandě. Lehkovážně, ale zároveň s jakousi zvláštní upřímností, jako by tomu bezvýhradně věřil. „Máma říká, že Meg přálo štěstí,“ pronesl. „Máma říká, že z toho vyvázla až moc hladce.“

Úvod k románu Dívka od vedle jako doslov Stephen King Žádný Jack Ketchum ve skutečnosti neexistuje; jde o pseudonym muže jménem Dallas Mayr. Takovou věc bych určitě neprozrazoval, kdyby to bylo pečlivě střežené tajemství, ale ono není; jméno Dallase Mayra se objevuje na stránkách s copyrightem u všech Ketchumových románů (ve Spojených státech jich vyšlo sedm nebo osm), a pokud vám věnuje podpis, nejspíš se podepíše „Dallas“. Jack Ketchum mi ale stejně nikdy nepřipadalo jako nefalšované nom de plume (umělecký pseudonym), to spíš už jako nom de guerre (v podobném významu s odkazem na válku jako čestné jméno získané na základě bojových zásluh). A velmi přiléhavé. Jack Ketch bylo koneckonců jméno, které dostávaly celé generace britských popravčích, v románech jejich amerického jmenovce také nikdo doopravdy nepřežije; pod oběšencem se vždycky propadne podlaha, na krku se mu vždycky utáhne smyčka a houpají se i nevinní.

Podle jednoho starého rčení má člověk na světě jen dvě jistoty: smrt a daně, ale dovolil bych si dodat ještě jednu: studio Disney nikdy nenatočí film podle románu Jacka Ketchuma. V Ketchumově světě jsou trpaslíci kanibalové, vlkům nikdy nedojde dech na hlasité hekání a odfukování a princezny končí v protiatomových krytech, přivázané k trámu, u nějž jim šílené ženské upalují klitorisy žehličkami.

O Ketchumovi jsem už jednou krátce psal v tom smyslu, že se stal kultovní postavou u čtenářů žánrové

296

Stephen King

literatury a někým na způsob hrdiny pro ty, kdo píšou děsivé a napínavé příběhy. Toto tvrzení má v současnosti stejnou platnost jako v době, kdy jsem je psal. Ve skutečnosti je mezi americkými autory tím, kdo má nejblíže ke Clivu Barkerovi... ačkoliv jde spíše o záležitost vnímavosti než pojetí vyprávění, neboť Ketchum se jen zřídkakdy, pokud vůbec, zabývá nadpřirozenem. To je však sotva důležité. Důležité naopak je, že každý spisovatel, který ho četl, jím chtě nechtě musí být ovlivněn a žádný všeobecný čtenář, který narazí na jeho dílo, na něj nemůže jen tak zapomenout. Stal se archetypem.

To platí už od vydání jeho prvního románu Po sezoně (jakési knižní verze Noci oživlých mrtvých), a určitě to platí i pro Dívku od vedle, která je pravděpodobně Ketchumovým vrcholným kusem.

Ze spisovatelů podle mě nejvíce připomíná Jima Thompsona, onoho mytického naturalistického romanopisce z konce čtyřicátých a padesátých let. Podobně jako u Thompsona vychází celé Ketchumovo dílo dosud jen v paperbacku (minimálně v jeho rodné zemi; v Anglii mu pár vázaných knih vyšlo), nikdy se ani na dohled nepřiblížil žebříčkům bestsellerů, nikdy se nedočkal recenzí v jiných než žánrových periodikách typu Cemetery Dance a Fangoria (kde je jen zřídkakdy pochopen) a všeobecné čtenářské obci zůstává téměř naprosto neznámý. Přesto, jak je tomu u Thompsona, je mimořádně zajímavým spisovatelem, dravým a někdy přímo brilantním, obdařeným nesmírným talentem a černočernou, beznadějnou obrazností. Jeho dílo dýchá způsobem, k němuž se nemůže ani přiblížit dílo většiny jeho známějších literárních kolegů – mám na mysli tak různorodé autory, jako jsou William Kennedy, E. L. Doctorow a Norman Mailer. Ze současných amerických spisovatelů jsem si pouze u jednoho jediného absolutně jistý, že píše lepší a důležitější příběhy než Jack Ket-

Úvod jako doslov

297

chum, a tím spisovatelem je Cormac McCarthy. Na obskurního autora paperbackových románů pěji vskutku velkou chválu, ale není to žádný reklamní humbuk. Ať se vám to líbí nebo ne (a řadě lidí, kteří četli román následující po tomto úvodu, se to líbit nebude), je to pravda. Jack Ketchum je kvalitní materiál. A možná si vzpomenete, že i Cormac McCarthy byl obskurní spisovatel, věčně bez peněz, dokud nevydal Všechny krásné koně, kovbojskou romanci dosti odlišnou od svých předešlých knih.

Na rozdíl od McCarthyho Ketchum nejeví téměř žádný zájem o hutný, lyrický jazyk. Píše plochou americkou prózu, jakou psával Jim Thompson, kterou občas rozjasní pramínek syrového, napůl hysterického humoru – mám na mysli třeba Eddieho, mladého šílence z Dívky od vedle, který se promenáduje po ulici „do půl těla nahý s velkou živou štíhlovkou vsunutou mezi zuby“.

Ketchumovu tvorbu však ve skutečnosti neprostupuje humor, ale hlavně hrůza – stejně jako Jim Thompson před ním (viz např. romány The Grifters nebo Vrah ve mně, dvě knihy, které by skoro mohl napsat i Jack Ketchum) je fascinovaný existenciální hrůzou života.......