Kloos blokada ukazka by Martin Sust

MARKO KLOOS

BLOKÁDA

FANTOM Print 2018

PROLOG Země. Nikdy bych si nepomyslel, že mi to místo bude chybět. Jistě, ke konci už stejně za moc nestála. Malá modrá koule ze spousty vody a trochy hlíny v zapadlém koutu malé galaxie. Pět miliard let si rotovala vesmírem a my ji pak během padesáti tisíc let dokázali zaplnit sto miliardami jedinců našeho druhu. Znečištěná voda, zkažený vzduch, téměř mrtvé oceány. A o to, co jsme nezničili, celá staletí neustále bojujeme a zabíjíme se po milionech, protože technologie předběhly naši schopnost kontrolovat reliktní ještěří části našeho mozku. Ne, Země za moc nestála, když jsem ji opouštěl. Ale je to domov. Pět let ve službě jsem skákal z jedné osídlené planety na druhou a desítky světelných let daleko od rodné planety se mi po domově nikdy nestýskalo. Vzadu v mysli mě vždy uklidňovalo vědomí, že Země stále je, stejná, jak jsem ji opustil, stále každých 365 dní oběhne Slunce a stále je pokrytá roztahujícími se městy obydlenými životními formami, které vypadají a chovají se stejně jako já. Teď už si tím tak jistý nejsem. Vtrhli k nám Dlouháni a obsadili Mars, naši nejstarší a největší kolonii. Většina lidí na Novém Svalbardu už viděla nějaké bojové záběry a senzorická data. Na orbitě se najednou objevilo dvacet mimozemských semenných lodí, rozdrtily naši ﬂotilu na prach a vypustily tisíce kolonizačních modulů, v každém z nich se na povrch dostalo několik desítek jejich průzkumníků a osadníků. Na města pršel nervový plyn Dlouhánů, lhostejné celkové vyhlazení obtěžujícího druhu na pozemku, který se právě chystají zabrat. Každý dopravní prostředek schopný vesmírného letu

MARKO KLOOS nabral uprchlíky a maximální rychlostí letěl z planety, jen aby ho na kusy rozstříleli Dlouháni nebo jejich minová pole. Kdo mohl, utekl a většina z nich na útěku zemřela. Ti, kdo zůstali, zemřou také. Posledních pět let se Dlouháni jen zahřívali. Testovali naše možnosti, zkoumali naši obranu a hodnotili naše reakce. Hráli si s jídlem. Ne, s lidstvem to nevypadá dobře. Právě nás dohnal teoreticky nejhorší scénář. Pokud se něco nezmění, v příštím roce, možná ve dvou, náš druh čeká vyhynutí. Ale my jsme lidé. Jsme neústupní, tvrdohlaví, bojechtiví a ne vždy se řídíme jen rozumem. A když jsme zahnáni do rohu bez šance na útěk, zachováme se jako většina inteligentních tvorů – vyceníme zuby a přejdeme do útoku. Spojená uprchlická ﬂotila SAS a SRA k Novému Svalbardu dorazila před dvěma týdny, ale o většinu vojáků a výsadkových lodí přišla při bitvě o Mars a následných střetech po celé Sluneční soustavě. V uprchlické ﬂotile byly dvě letadlové lodi – SRA Minsk a SAS Regulus. Na letadlové lodi SRA, kde by se obvykle nacházel kompletní prapor mariňáků, letěla jedna posílená rota. Regulus, jedna ze šesti mateřských letadlových lodí SAS, si nevedl o moc lépe a o většinu praporu vesmírné pěchoty přišel také. Loď Dlouhánů, kterou jsme v systému Fomalhaut zničili vodou naloženou nákladní lodí, z nějakého důvodu před odletem k Novému Svalbardu místní SRA kolonii nezaminovala. Přiletěli na orbitu, vysadili na povrch kolonizační moduly a rovnou pronásledovali jedinou ruskou loď, nešťastný křižník, jehož marný útěk a následné zničení nás upozornily na Dlouhány v systému. SRA měsíc se teď hemží Dlouhány, ale ti teď nemají ani obranné miny, ani semennou loď, která by odháněla naše plavidla. Konečně s nimi můžeme bojovat za skoro vyrovnaných podmínek díky letectvu a vesmírnému dělostřelectvu, které na Dlouhány obsazených světech většinou používat nemůžeme. V SRA kolonii jsou stále živí lidé. Dlouháni na povrchu nejsou ani tři týdny, a přestože metodicky ničí lidskou infra-

BLOKÁDA strukturu všude, kam na měsíci přijdou, nepoužili zatím nervový plyn, který obvykle nasadí pokaždé, když nám ukradnou kolonii. Všude tam jsou kryty, kde se lidé mohli schovat, a malé základny SRA mariňáků, ze kterých mohou pořádat nájezdy udeř-a-zmiz. Naší průzkumné letce se před útokem podařilo navázat rádiový kontakt s tucty roztroušených skupin SRA civilistů i vojáků. Důstojníci z obou táborů se proto poradili a rozhodli se podniknout nájezd. SRA, které se nedostávalo mariňáků, ale zůstala jim spousta výsadkových lodí, doplní zásoby zbytku ﬂotily. SAS, které mělo spoustu pěšáků, ale jen málo výsadkových lodí, přispěje svými muži a ženami do pozemních bojů. Bylo to neuvěřitelné, ale všichni s tím souhlasili. Ještě neuvěřitelnější však bylo, že jsme dokázali naplánovat společnou operaci dvou znepřátelených bloků za pouhý týden a půl, i když jsme měli odlišné komunikační procedury, vybavení i logistické postupy. Právě teď, dva týdny poté, co se uprchlická fotila ukázala nad Novým Svalbardem, míříme k SRA měsíci v systému Fomalhaut, abychom zachránili zbylé SRA osadníky a vojáky, zabili co nejvíc Dlouhánů a zmizeli odtamtud dřív, než do soustavy dorazí další semenná loď. Takový je bitevní plán, ale po pěti letech podělaných operací a špatných odhadů už jistě vím, že neexistuje plán, který by stoprocentně přežil střet s nepřítelem.

KAPITOLA 1 FOMALHAUT B

„Vypadáš jako brouk,“ řekne Dimitrij ze sedačky na druhé straně uličky. „Velký ošklivý imperialistický brouk.“ Jsem v nákladovém prostoru ruské výsadkové lodi Akula. Nikdy bych si nepomyslel, že tu někdy budu sedět, přinejmenším ne ozbrojený a v plné zbroji. Bizarnost posledních dní dosahuje nových, dříve neprobádaných výšin. V nákladovém prostoru se mnou sedí smíšená rota ze SAS vesmírné pěchoty a SRA mariňáků, bok po boku a všichni po zuby ozbrojení a připravení do války. Ještě před měsícem by sdílení tak těsného prostoru s takovou spoustou zbraní vyústilo v krátkou brutální přestřelku a spoustu mrtvol. Teď v bitevním taxi jedeme společně. Naše zvláštní nová aliance je slepená čirou nezbytností. Návrháři našich výsadkových lodí se nikdy nesnažili udělat Waspy a Dragonﬂy krásné, ale Rusové jako by se záměrně vyhnuli jakémukoliv prvku, který by šlo považovat za esteticky příjemný. Naše výsadkové lodi vypadají jako strohé válečné stroje, kterými také jsou. Ruské vznášedlo vypadá jako hrubě vysoustružený stroj. Přesto si nemohu pomoct a musím nad efektivitou toho designu žasnout. Naše sedadla jsou vybavená otočným pístem s tlumičem otřesů. Oni sedí v pevné, volně se pohupující síti – proti otřesům je chrání stejně jako nás a navíc musí být tak dvacetkrát levnější. A ať už vypadají jakkoliv, dobře

BLOKÁDA vím, že ruské výsadkové lodi odpálí do světa bolesti každého, kdo se ocitne na špatném konci jejich zbraní. „Za jak dlouho jsme u výsadkové zóny?“ zeptám se Dimitrije. Dimitrij zkontroluje svůj displej a pokrčí rameny. „Osmnáct, devatenáct minut. Opři se a trochu se vyspi.“ Pak se přilbou opře o trup lodi a nasadí výraz mírné nudy. Dimitrij je můj SRA protějšek, ruský bojový koordinátor. Během cesty k horkému prašnému měsíci planety Fomalhaut B jsme měli pár dní, abychom se poznali, a Dimitrij se stereotypu ruského pěšáka moc nepodobá. Není velký jako tank, nenapájí se věčně vodkou a nemiluje řeči o těžkých zbraních. Dokonce ani nemá ježka. Dimitrij je prcek, jen o trochu vyšší než seržantka Fallonová, má hranatou čelist a tvář profesionálního modela. Jeho vlasy vypadají jak zacuchaný mop a u vesmírné pěchoty by už dávno přerostly povolenou délku. Mluví potichu, není to žádný halasný křikloun. Ve zkratce je přesným opakem stereotypu, co jsem měl v hlavě. V posledních týdnech jsem měl k přehodnocení starých předsudků příležitostí spoustu. Projdu své dostupné komunikační okruhy a vyberu si taktický kanál nejvyšší úrovně. „Regulus TakOps, tady Tailpipe Jedna. Žádám o poslední kontrolu komunikace a telemetrie.“ „Tailpipe Jedna, tady TakOps,“ přijde odpověď. „Vaše data a komunikace jsou v pořádku. Hodně štěstí a dobrý lov.“ „TakOps, rozumím.“ Vyvolám si data z TakOps centra na Regulovi, kde armádní důstojník a velitel letky letadlové lodi koordinují SAS jednotky, které se zrovna chystají na výsadek na Dlouhány obsazeném měsíci. Datový přenos z Regula ukazuje první formaci osmi výsadkových lodí seřazených do véčka, jak z vysoké orbity bez odporu pronikají do atmosféry. Já jdu s první vlnou, kterou tvoří výsadkové lodi SRA, a budu pozemní spojkou SAS jednotek, protože jsem jedním ze dvou našich bojových koordinátorů v systému. Náš vstup do atmosféry oznámí obvyklé poskakování a otřesy. Obrnění mariňáci se ve svých sedadlech chvíli pohupují ve stej-

MARKO KLOOS ném rytmu jako výsadková loď. Naposledy zkontroluju taktickou situaci na orbitě a stále žasnu při pohledu na nejcennější jednotky naší ﬂotily, jak letí v těsné formaci s nepřáteli, kteří by se je ještě před pár týdny pokoušeli sestřelit. Tři minuty před Dimitrijovým odhadovaným časem se výsadková loď prudce stočí doleva. O chvíli později slyším zadunění, jak rakety opouští vnější úchyty, a pak začnou burácet autokanony po stranách trupu. SRA vznášedla mají větší kanony než my, ale zase pálí s nižší kadencí. Cítím, jak se otřesy z výstřelů přenáší na trup, což se mi ve Waspu nebo Dragonﬂy nikdy nestalo. Zdá se, že tohle bude měsíc nových zážitků. „Kuzkova matka!“ Lodní interkom vychrlí staccato jadrné ruštiny od pilota a univerzální překládací software v mém obleku ji nápomocně překládá. S idiomy to však moc dobře neumí. Podívám se na Dimitrije a ukážu si na ucho. „To znamená, že někdo dostane pořádnou lekci,“ vysvětlí Dimitrij. Všude kolem mě si SRA vojáci připravují zbraně, tak se zachovám stejně. V sadě Bravo mám velkou těžkou pušku M-80 a pětadvacet nábojů zavěšených na bojové zbroji. Otevřu M-80 a ověřím si, že mosazné základny dvou průbojných střel v komoře doléhají. Počítač mi zbraň samozřejmě kontroluje, ale když dojde na záležitosti života a smrti, žádný voják s bojovými zkušenostmi silikonovému mozku bezvýhradně nevěří. Ruská loď několikrát změní kurz, každou zatáčku provází střelba z autokanonu nebo odpalované rakety. Zbraně na výsadkové lodi jsou určené jako palebná podpora a nebývá moudré použít jich většinu dřív, než se pěšáci dostanou na zem, ale když loď prudce zvedne čumák a zadní rampa se začne otevírat, poznám, proč se střelbou začaly tak brzy. „Jóbanny v rot!“ ucedí vedle mě ruský mariňák a já mám dobrou představu, co to znamená, přestože můj překladač prohlášení označí za „Silnou vulgaritu“. Za ocasem výsadkové lodi se do dálky táhnou přistávací pruhy koloniální letecké základy SRA a na šedém asfaltu leží

BLOKÁDA masivní těla několika Dlouhánů, z některých se stále kouří. Na prohlídku té scény moc času nemám, protože ližiny dosednou na zem a výsadkové světlo nad záďovou rampou přepne z červené na zelenou. Odpoutáme se a já běžím za SRA vojáky, seběhnu po rampě a jsem zpátky v boji. „Rychle, rychle, rychle!“ křičí velící důstojník. Ve skutečnosti samozřejmě křičel něco v ruštině, ale můj oblek mi poskytl nejbližší odpovídající překlad. SRA mariňáci fungují jako dobře promazaný stroj, jehož součástí já nejsem. Vytvoří standardní krycí formaci, zatímco další výsadkové lodě dosedají za námi, jejich motory kvílí jako bánší. Šedesát tun laminátové oceli a zbraní vytváří masivní stroj, který by podle vzhledu vůbec neměl létat. Výsadkovou loď od země nedělí ani sto metrů, když se otočí a začne znovu střílet z autokanonů. Bez informací z TakLinku jsem jako slepý a musím se spoléhat jen na senzory svého obleku a vlastní oči a uši. Podívám se směrem, kterým výsadková loď střílí, ale nic tam nevidím. Zaslechnu však nepozemské vytí zasaženého Dlouhána, zvuk, který mě v posledních letech pravidelně navštěvuje ve snech. Pak ho uvidím, jak se vynoří za dvě stě metrů vzdálenou budovou, kmitá nohama a snaží se dostat z krupobití střel vysokého kalibru z autokanonů výsadkové lodě. Sice jsou hrozivě velcí, ale to z nich také dělá skvělý cíl pro naši vzdušnou podporu. Poprvé s nimi bojujeme, když máme k dispozici veškerou naši leteckou a vesmírnou moc, a ten rozdíl je znát hodně. Slyším, jak se nahoře pod křídlem odpaluje střela. V okamžiku překoná vzdálenost mezi lodí a Dlouhánem, zasáhne ho do středu trupu a srazí ho na zem, kde jen mává hubenýma nohama. SRA mariňáci zásah hlasitě ocení. Stavby na povrchu měsíce jsou téměř stejně masivní jako ty na New Longyearbyenu, ale z úplně jiných důvodů. SRA měsíc je horké, prašné a kamenité místo, protože se nachází mnohem blíž hvězdě Fomalhaut než náš ledový měsíc. Nízké, bunkrům podobné budovy musely být ještě odolnější, než vypadaly, protože jsem v osadě žádná větší poškození neviděl, přestože to tady několik týdnů bylo pod managementem Dlouhánů. Ti obvykle

MARKO KLOOS nejdřív zplynovali města a pak rozebrali naše teraformační zařízení, než se pustili i do našich osad. Podle dat, kterými mě zásobuje oblek, se tady nedostali ani ke kroku jedna. Atmosféra tu je úplně normální. Žádná biologická ani chemická rizika. Kdybych chtěl, můžu si sundat přilbu a nadechnout se čerstvého vzduchu. V dálce, na druhé straně osady, stopovky a kouřové stopy raket oznamují přílet SRA útočných letounů, které nás doprovázely k přistávací zóně. Slyším výbuchy, které se valí celým městem a za kterými následuje hrozivé vytí zasažených Dlouhánů. Rusové vymezují perimetr, pušky a raketomety mají připravené a navzájem si posílají vektory a pohyb hrozeb. Zapnu všechny aktivní senzory v obleku a prověřím situaci. Jedna výsadková loď na obloze, tři na zemi a další čtyři se chystají na přistání. SAS jednotka právě zabírá území na druhé straně města. Každá četa vesmírné pěchoty u sebe má jako spojku minimálně jednoho SRA mariňáka, který se má postarat, že místní obránci nepostřílí své zachránce. „Letecká obranná síť není aktivní,“ řekne mi na našem hlavním komunikačním okruhu Dimitrij. „Je vyřazená. Rozbili radar, lidar, prostě všechno, co mohlo vyzařovat radiaci.“ Naše průzkumné přelety to naznačovaly, ale velení nechtělo riskovat, že letku výsadkových lodí z oblohy sestřelí automatická obrana nastavená na zničení všeho, co nebude mít SRA transpondér. Kvůli tomu první vlnu tvoří výhradně SRA plavidla, z nichž většina převáží SAS vojáky. Když už jsme na zemi, mohu povolat i naše síly. „Regulus TakOps, tady Tailpipe Jedna. Pěšáci jsou na zemi, přistávací zóna je plná nepřátel. Žádám o blízkou leteckou podporu, aby vyčistila oblast na sever od přistávací zóny.“ „Tailpipe Jedna, tady TakOps. Potvrzujeme. Letecká podpora je na cestě, ETA deset minut. Volací znak Hammer.“ „Přilétá letka Hammer, ETA jedna-nula minut,“ potvrdím. Poslední slova se téměř utopí ve staccatu autokanonu výsadkové lodi Akula nad mou hlavou. „Dimitriji, řekni pilotům Akuly, že se blíží naše letka. Pročešou tamtu oblast. Jen aby nedošlo k nějaký nehodě.“

BLOKÁDA Dimitrij mi ukáže pomalu zvednutý palec, aniž by přestal pracoval na koordinační konzoli, kterou si rozložil na hromadě sutin. „Žádný strach, kamaráde,“ řekne s přehnaným přízvukem amerických surfařů. „Ruští vojáci jsou zkušení profesionálové.“ Na severním konci letiště se za ranvejemi ukáží tři Dlouháni, osmdesát stop vysoké postavy se tyčí nad skalnatým povrchem. Výsadková loď nad námi na ně opět začne střílet. Otřesy hlavní skrz hmyzí oblek necítím, ale prach pod mými botami poskakuje, jak ruské výsadkové lodě zasypávají blížící se Dlouhány průbojnými výbušnými střelami. Jeden z nich se svalí a pak i druhý, oba vřískají a vyjí. Ty zvuky se nepodobají ničemu, co jsem kdy slyšel na Zemi. Jsou zároveň ostře pronikavé i hluboce dunivé. Proletí nad námi výsadková loď a dosedne mimo letiště. Dimitrij něco zakřičí na své vojáky, kteří přede mnou na asfaltu vytvoří dvě řady. SRA mariňáci v té první kleknou na jedno koleno. Všichni puškami míří na zbývajícího Dlouhána, který je 150 metrů daleko a přibližuje se. Ruské pušky proti Dlouhánům jsou velké a silné, ale na rozdíl od těch našich nemají dvě hlavně. SRA zbraně jsou jednoranné zadovky a náboje mají větší kalibr než ty v M-80, kterou jsem vyzbrojen já. Klečící řada SRA mariňáků vypálí na Dlouhána. Rozkaz jsem neslyšel, ale šest pušek vystřelí téměř současně, dunivé zahřmění, které téměř zní jako jeden výstřel. Závěry pušek se prudce otevřou a vyplivnou mosazná dna beznábojnicových střel, zatímco druhá řada se chystá ke střelbě. Sleduji, jak SRA mariňáci rychle vypálí pět salv, jedna řada střílí a druhá nabíjí, připomíná to staré koloniální války na Zemi. Blížící se Dlouhán je celkem osmnáctkrát zasažen do hlavy a hrudi, každý zásah oznamuje exploze vysoce výbušných průbojných střel. Po páté salvě se Dlouhán zapotácí a upadne. Svalí se na zem a jeho tělo otřese zemí pod mými botami. Pět salv mariňákům zabralo tak osm, možná devět sekund. Jejich taktika pro střet s Dlouhány se naší vůbec nepodobá, ale ať se propadnu, jestli není přinejmenším stejně účinná.

MARKO KLOOS Všude v osadě slyším střelbu, je to jako disharmonická válečná symfonie – hluboké dunění našich M-80 a protidlouhánských pušek SRA, syčení raketometů MARS a hromové rány vybuchujících granátů a raket se mísí s kvílením Dlouhánů a duněním autokanonů výsadkových lodí. Nadzemní části městské infrastruktury jsou zničené a mezi troskami už stojí jen ty nejnižší a nejodolnější. Na zemi se tu však nikde neválí žádné moduly s nervovým plynem Dlouhánů a nikde nevidím skupinky mrtvých osadníků. Jako by bojovali s rukama svázanýma za zády. Ať už je důvod jakýkoliv, za tu změnu v náš prospěch jsem vděčný, i když asi bude jen dočasná. Jak SAS vojáci na zemi zaměřují a napadají cíle, na taktickém displeji mi naskakují kontaktní ikony. Netuším, na co se dívají Rusové, protože naše taktické sítě spolu nemluví, ale všechno, co vidí a dělají naši vojáci, se přenáší do počítače hmyzího obleku a mé koordinační konzole. Lidští vojáci jsou skupinou modrých ikon, zatímco oranžové symboly Dlouhánů kolem nás vytváří široký nepravidelný kruh a spojují se do hloučků o maximálně třech nebo čtyřech jedinců. SRA základna i město se nacházejí na okraji náhorní plošiny. Na konci města je pomalu se svažující sráz do skalnaté rokle. Na druhé straně, kde stojí SRA základna a vojenské letiště, se rozkládá velká široká rovina. Tam se hemží Dlouháni, někteří postupují naším směrem, další se vzdalují od boje. V každém vzájemném střetu jsem viděl víc koordinace a agrese než dnes. Tato skupina působí pomaleji, slaběji, skoro až nejistě. I se všemi našimi vojáky na povrchu by nás Dlouháni mohli smést, kdyby se na nás vrhli najednou. Ale oni to neudělali a já jim nemíním dopřát dost prostoru, aby si to mohli rozmyslet. Letecká podpora dorazí o pár minut později, tři letky Shriků vybavené zbraněmi vzduch-země. Sestoupí z orbity a ženou se na plný plyn k přistávací zóně. Jen pár desítek kilometrů od cílové oblasti šest letounů vytvoří řadu. Zapnu komunikační sadu a napojím se na TakAir kanál. „Letko Hammer, tady Tailpipe Jedna. Máme tu pro vás spoustu cílů. Plošina přímo na sever od přistávací zóny je plná Dlouhánů.

BLOKÁDA Můžete tam pálit podle libosti. Všichni naši vojáci jsou jižně od letiště. Nahrávám zaměřovací data. A nezapomeňte, že nad městem máme ruské výsadkové lodě.“ „Tailpipe Jedna, tady Hammer Jedna,“ odpoví pilot velícího Shriku. „Potvrzuji, že všechno na sever od letiště jsou nepřátelé. ETA jedna minuta.“ Pošlu potvrzovací kódy a podívám se na Dimitrije, kterého zaměstnává jeho vlastní komunikační sada. „Letecká podpora dorazí za šedesát sekund!“ zakřičím na něj. „Pověz těm výsadkovejm lodím, ať vyklidí prostor!“ Dimitrij mi zase ukáže zvednutý palec, aniž by odtrhl oči od obrazovky své koordinační konzole. O chvíli později se Akuly, které krouží nad městem, stočí na západ a východ, aby uvolnily palebné pole. Shrikové svůj přílet oznámí spektakulární podívanou z naváděných raket s dlouhým doletem. Během okamžiku se přes město směrem na jih táhnou dva tucty kouřových stop. Za městem klesnou na pláň a vybuchnou v krátké divoké kakofonii, při které se otřese i kilometr vzdálená suť. V dálce za ranvejí se k čisté obloze zvedá oblak prachu a kouře. O deset sekund později nad námi proletí Shrikové, jejich několikahlavňové útočné kanony chrlí tisíce průbojných střel na cíle, které nevidím. Nikdy dřív jsem koordinovaný útok šesti Shriků neviděl a je to dechberoucí pohled, když jako boží pěst udeří do shluku smolných hříšníků. Nedalecí SRA mariňáci se nechají unést okamžikem a jásavě povzbuzují Shriky, které přeletí město a znovu se rozdělí do dvojic. Je to tak neskutečný zážitek, že se té absurditě musím smát. Ještě před pár týdny by jásot byl to poslední, na co by SRA vojáci při pohledu na šestičlennou letku nejlepších SAS útočných vesmírných letounů mysleli. Svět je vzhůru nohama a je to podivně příjemné. Skrz datové spojení TakLinku vidím, na co se dívají Shriky, které se otáčí k dalšímu náletu na plošinu. Jak jsou Dlouháni zaměřováni, na mé mapě naskakují jejich oranžové ikonky, než znovu zmizí, když je zasáhnou autokanony a rakety. Velikost Dlouhánů teď pracuje proti nim – před útočícími letouny se

MARKO KLOOS nemohou schovat a podle všeho nemají jak střelbu oplácet. Sice jsou obrovští a silní, ale bez ochranné skořápky semenné lodi se nemohou měřit s letouny, které navrhli k ničení obrněných vozidel a pevností SRA. Jistě, pro nás blátošlapy na povrchu jsou pořád nebezpečným soupeřem, protože my nejsme pancéřovaní a nemůžeme odletět rychlostí osm set uzlů hned, jak se něco podělá. „Tailpipe Jedna, tady Hammer Jedna. Čistíme zbytek té plošiny. Měli byste vědět, že se k vám ze směru dva-sedm-nula blíží dvacetičlenná skupinka. Nezbylo nám dost munice, abychom je zneškodnili všechny dřív, než se dostanou k vám.“ „Hammere Jedna, rozumím,“ odpovím. „Držte se od té oblasti dál, dostanou dárek z orbity.“ „Rozumím,“ potvrdí velitel letky Hammer. Přepnu na taktický kanál ﬂotily a kontaktuji Regula. „TakOps, tady Tailpipe Jedna. Prioritní úkol. Žádám o okamžitý kinetický úder na následujících souřadnicích.“ Nahraju zaměřovací data, která mi poslala letka Hammer. Je to rokle tři kilometry severozápadně. Naštvaný Dlouhán tři kilometry urazí rychle a já bych jich dvacet na ranveji viděl jen hodně nerad. Hlídkující výsadkové lodě nad námi mě nijak neuklidňují. „Tailpipe Jedna, tady Regulus. Potvrzuji zaměřovací data. Zásilka dorazí za sedmdesát sekund.“ Všem okolním SAS vojákům pošlu varování KINETICKÝ ÚDER a pak běžím k Dimitrijovi, který se hrbí nad svou koordinační konzolí. Když se u něj zastavím, vzhlédne. „Řekni svým lidem, že za minutu tři kilometry tímhle směrem dopadne kinetická střela.“ Rukou ukážu k cílové oblasti. Výhodu integrovaných datových síti si plně neuvědomíte, dokud nebudete muset koordinovat kombinovaný útok, kde počítače některých vojáků s tím vaším nemluví. Hlas a signály rukou jsou pomalé a žádají si drahocenný čas, zatímco se dvacetinásobkem rychlosti zvuku do vašeho sousedství řítí projektil, který uvolní deset kilotun kinetické energie. Dimitrij přikývne a něco řekne do vysílačky, pravděpodobně dává SRA mariňákům vědět, že tři kilometry od nich se povrchu

BLOKÁDA dotkne ruka Boží. Kinetické údery jsou téměř stejně působivé jako atomovky nižšího výkonu, a když k němu ve vaší blízkosti dojde bez varování, tak vás to, mírně řečeno, vyleká. Kousek od nás družstvo vesmírné pěchoty zasype raketami MARS dva zbloudilé Dlouhány, zatímco jim SRA mariňáci pomáhají svými raketomety. Jejich se nabíjejí zepředu, naše zezadu, ale oba slouží stejnému účelu a dosahují stejných výsledků. Jeden Dlouhán padá na zem, zasáhlo ho několik průbojných hlavic a desítky kulek z pušek. Druhý zásahy ustojí a pokračuje dál, vejde přímo do obranné palby dvou družstev. Stáhnu z ramene svou M-80, nechám počítač, ať zamíří za mě, a vypálím z obou hlavní na blížícího se Dlouhána, zrovna když zaútočí na smíšené lidské vojáky. Jsem v relativním bezpečí padesát metrů daleko, ale někteří vojáci takové štěstí nemají. Dlouhán je dlouhými hubenými pažemi odhazuje stranou a oni odlétají vzduchem jako trosky při hurikánu. Zlomím pušku, vytáhnu dva náboje z postroje a nabiju komory. Když pušku zvednu, společná palba ostatních vojáků Dlouhána dostane do kolen. Kvílí, až to trhá uši, když do něj ze všech stran buší kulky a rakety. Pak se svalí na troskami posetou zem, konečně podlehne desítkám superhustých penetračních střel, které mu prošly kůží. Jsou tak velcí, tak odolní a tak neskutečně těžce se zabíjejí, že když jednoho dostanete, máte pocit, jako byste právě zabili boha. Kinetické hlavice z Avengera ohlásí svůj přílet nezemským trhavým zvukem. Pak první hlavice udeří do země tři kilometry od nás u ústí rokle. V dálce se zableskne a země se nám pod nohama otřese jako při zemětřesení. Mám problém udržet se na nohou a Dimitrijova konzole spadne ze svého provizorního podstavce. K modré obloze vyletí mračno prachu a kamení. Pak dopadne druhá hlavice a pak třetí a čtvrtá. Avenger neposlal všechny střely na jedno místo. První zasáhla ústí rokle, aby Dlouhánům zatarasila přístupovou cestu, a další tři mířily přímo do rokle, aby se postaraly o zabíjení. Na severozápadě se třicet sekund zvedá tisíc stop vysoké mračno z kamení a hlíny. Dimitrij se chvíli dívá na vzdálený ohňostroj. Pak sebere svou koordinační konzoli, otře z ní prach a znovu ji položí před sebe.

MARKO KLOOS „Právě jste porušili smlouvu,“ postěžuje si. „Svalbardskou úmluvu. Až se vrátíme na Zemi, podám stížnost u válečného tribunálu Spojených národů.“ Atomovky a kinetické zbraně – a všechny další zbraně hromadného ničení – jsou zakázané. Když spolu bojujeme, nesmí je použít ani jedna strana. Dimitrij má technicky pravdu – Avenger vypálil kinetické střely na SRA měsíc, čímž tu dohodu asi porušil – ale pochybuju, že se to počítá, protože jsme nestříleli na zařízení SRA, ale na Dlouhány. V každém případě si jsem dost jistý, že Dimitrij jen žertuje, ale na ruský humor si teprve zvykám. Nebo to možná bude jen Dimitrijův humor. „Jestli se někdy vrátíme na Zemi, můžou mi to klidně připsat,“ odpovím Dimitrijovi. „Stejně mě tam čeká dvacet let za vzpouru.“ V pětiminutových intervalech dorazí další tři letky výsadkových lodí, samá SRA plavidla a na palubě většinou SAS vojáci. Smíšený prapor SRA a SAS vojáků čistí město od zbývajících Dlouhánů, likvidují je jednoho po druhém, zatímco jim výsadkové lodi a Shriky poskytují vzdušnou podporu. Poprvé podnikáme akci proti Dlouhánům s kompletní kombinovanou bojovou jednotkou, palebnou orbitální podporou a všemi zdroji nezbytnými pro planetární útok. A my v pozemním boji poprvé drtivě vítězíme. Už nejsou neporazitelní. Škoda, že v nejbližší době tyto okolnosti zopakovat nedokážeme. Následující tři hodiny trávím koordinováním letecké kontroly a proudu výsadkových lodí, které přilétají od bojové skupiny, nakládají vojáky a přeživší, vrací se na letadlovou loď, doplňují plavidlo a pak cestu opakují. Každá výsadková loď v naší kombinované bojové skupině, SAS i SRA, je buď ve vesmíru, nebo v atmosféře měsíce, odlétá od nás, nebo se k nám vrací. Stále je divné sledovat Shriky doprovázející SRA plavidla a Waspy s Akulami v jedné formaci. Bez ohledu na to, jak dlouho naše nezvyklá dohoda vydrží, jsem střílením po těch lidech strávil příliš mnoho času, abych si na ten pohled někdy zcela zvykl.

BLOKÁDA Když je ve vzduchu poslední výsadková loď plná SRA civilistů a vojáků z místní posádky, koloniální město se změní v opuštěnou hromadu trosek posetou rozbitým vybavením a mrtvými Dlouhány. Smíšená rota na povrchu, jejíž jsem součástí, počítá ztráty a připravuje se na odlet. Na okraji starého vojenského letiště na nás čekají dvě výsadkové lodě, rampy mají spuštěné a motory zapnuté. Na téhle skále je stále spousta Dlouhánů, ale ti, které jsme zaměřili při průzkumných letech, se pohybují osamoceně nebo jen v malých skupinkách. Když jsme kinetickými hlavicemi v nedaleké rokli rozdrtili blížící se skupinu Dlouhánů, ostatní už se zabrat osadu a zastavit evakuaci nepokusili. Naopak se zdá, že zbývající Dlouháni v oblasti si od nás drží záměrný odstup. Shriky stále napadají každý cíl, který se jim na téhle polokouli nabídne, ale na měsíci jsou jich stále stovky a jejich kompletní vyhlazení ze vzduchu by si žádalo nejméně měsíc. My už máme, pro co jsme přišli, a teď odsud rychle zmizíme dřív, než na večírek vtrhne další semenná loď. Čekající výsadkové lodi jsou Wasp a Akula. Ruská část roty si nastoupí do Akuly, zatímco SAS vojáci dupou po rampě Waspu. Vracíme se na naše ptačí farmy, jejichž dokovací svorky si s plavidly druhé strany neporadí. „Hodně štěstí, Dimitriji,“ řeknu svému SRA protějšku, když společně jdeme k našim odvozům. „Tobě taky, Andrew,“ odpoví. „Možná se teď chvíli navzájem nezabijeme, co? A až se zase potkáme na bojišti, možná se tě pokusím jen zranit.“ Jsem poslední, kdo po rampě Waspu vyjde. Když se ohlédnu a podívám na trosky, které bývaly SRA osadou, spatřím Dimitrije u Akuly, jak mě při nastupování sleduje. Teprve když moje boty opustí ocelovou rampu Waspu, nalodí se na vlastní loď. Naznačím zasalutování a on mi ho předpisově oplatí. Vím, proč s nástupem do své výsadkové lodi čekal, až jejich měsíc opustím já. První přijdeme, poslední odcházíme. Díky své profesi na povrch vstupujeme jako první a na konci mise ho opouštíme jako poslední. Tohle byla SRA osada, a proto se jejich bojový

MARKO KLOOS koordinátor ujistil, že tuhle skálu opustí jako poslední. Vypadá to, že některé tradice se dodržují v obou armádách. Připoutám se v posledním volném sedadle nacpaného Waspu a zajistím zbraň. Záďová rampa za mnou zasténá, když ji palubní technik uzavře před letem do vesmíru. V uličce mezi dvěma řadami sedadel napočítám pět pytlů s mrtvolami. Zaplatili jsme, zapotili jsme se a krváceli na SRA měsíci při záchraně civilistů, které bychom tu ještě před měsícem nechali umřít. Možná se jako druh stále vyvíjíme, když čelíme svému vyhynutí. Možná se Dlouháni měli ukázat už před pár tisíci lety.