Kloos smlouva ukazka by Martin Sust

MARKO KLOOS

SMLOUVA NA Å½IVOT

FANTOM Print 2016

8. KAPITOLA BITVA O AMBASÁDU Dva týdny po mém příjezdu nás už posílají do boje. Ještě jsem ani nerozchodil boty. „Náhradní ponožky si neberte,“ instruuje seržantka Fallonová, když se pakujeme. „Jdeme nalehko. Jen základní výstroj. Na večeři budem asi doma.“ „Kam to bude, seržo?“ zeptá se Stratton. „Rychovka na Balkáně. Někdo už zase vyhlásil nezávislost a spojil se se Sino-rusy. Vezme nás tam výsadková loď, abychom evakuovali ambasádu.“ „Zpátky do večeře,“ řekne Stratton. „Rád si dám pro změnu takovou rychlovku.“ „Startujeme za čtyřicet pět minut,“ řekne seržantka Fallonová. „Navlíkněte si mundúry, ve zbrojnici si vyzvedněte nádobíčko a nasedněte do autobusu. Víte, jak to chodí, takže do toho.“ Pomůžeme si do bojové výstroje a zkontrolujeme přezky a spony. Potom jdeme dolů do zbrojnice, kde už čeká seržant bezpečnosti a jeho pomocníci a rozdávají nám zbraně. Před zbrojnicí už stojí seřazené další družstva, ale obsluha zbrojnice to má zmáknuté a nikdo nečeká déle než pár vteřin a za svou kartu fasuje výměnou zbraň. Když jsme všichni ozbrojení, vyjdeme z budovy k přistavenému autobusu, který nás odváží k výsadkovým lodím. Náš autonomní prapor má letku útočných výsadkových lodí Hornet. Nejsou to verze, jaké používají mariňáci pro lety do kosmu. Jsou to jen atmosférická plavidla, ale unesou víc pancéřových plátů a zbraní než mariňácké lodě, protože nemusí obětovat prostor

MARKO KLOOS ani hmotnost zátěži, které je zapotřebí pro lety do vesmíru. Každá výsadková loď unese celou četu jednotek, nebo taky jeden střední tank. Na tuhle misi míříme jen nalehko – velitelství určilo, že nebudeme potřebovat těžkou výzbroj, takže použijeme jen čtyři ze dvanácti lodí a obsadíme je jednou rotou lehké pěchoty našeho praporu – rotou Bravo. Čtyři čety teritoriálních vojáků už znamenají velkou palebnou sílu i bez tanků a artilerie. Účelem výsadkových lodí Hornet není jenom dopravit nás do boje; slouží jako blízká vzdušná podpora a zároveň jako velící a řídící jednotky. Když přijedeme na odletovou dráhu, čtyři lodě již stojí seřazené vedle sebe, motory zapnuté, navigační světla rozsvícená, zadní nákladní rampy spuštěné. Jsou to plochá, skromně vyhlížející plavidla, samé hrany a úhly, s krátkými tlustými křídly, která nesou spoustu palivových nádrží a zbraní. „Jde se na věc,“ řekne seržantka Fallonová, zvedne se ze sedadla a celý autobus skanduje a povykuje, jako bychom se chystali na cestu na stadion národní fotbalové ligy. Cesta je trochu náročná. Vojenské výsadkové lodě nejsou právě vzorem komfortu. V nákladní části jsou podél trupu dvě řady sedadel z pevné síťoviny s pásy, které se zapínají přes klín a vypadají, že je sem snad dali až dodatečně. Někde nad východním Středomořím vstane velitel čety ze sedadla a začne rozdělovat velitelům družstev bedýnky s municí. Seržantka Fallonová bere dvě a nese je k nám. Otevře vzduchotěsný uzávěr a odklopí víko. Objeví se pečlivě srovnané řady zásobníků do M-66 a granátů. „Každý má pět zásobníků do pušky,“ říká nepochybně hlavně kvůli mně. „Čtyři dát do pouzder, jeden do pušky. Nemanipulovat s uzávěrem, dokud nebudeme na zemi a nedám vám znamení.“ Dva z mých parťáků z družstva dostanou pár ručních granátometů. Pamatuju si je ze základního výcviku – jsou to reaktivní granáty Sarissa. Všichni si postupně berou z bedýnky munici a plní si sumky na zásobníky a granáty, připevněné k jejich bojové zbroji, a já to dělám po nich.

SMLOUVA NA ŽIVOT „Nasaďte si helmy a prověříme si taktickou linku. Bríﬁnk k misi začíná za pět minut.“ „Co když se dostaneme do úzkých a budeme potřebovat víc munice?“ zeptám se. Seržantka Fallonová jen ukáže do přední části nákladního prostoru. „Výsadkové lodě mají nouzové zásoby. Když někde uvízneme, máme dost střeliva na několik dní střelby.“ Připneme si helmy a sklopíme hledí. Taktická linka se aktivuje a já vidím povědomé kosočtvercové symboly, promítající do mého zorného pole jednotlivé členy družstva a čety. „Kontrola spojení,“ řekne seržantka Fallonová na kanále družstva. Všichni se dnes hlásíme podle družstva. Dneska jsem Alfa-4, čtvrtý člen palebného týmu Alfa. Každé družstvo je rozdělené do dvou palebných týmů po čtyřech vojácích. Velitel našeho družstva je napojený na kanál čety a velitelé čety jsou napojeni na kanál roty. Tímto způsobem nejsou vyšší kanály zahlceny vším, co který voják v boji řekne. „Tady to máme,“ řekne velitel čety, když naše počítače zobrazí malé letecké mapky cílové oblasti. „Provedeme evakuaci zaměstnanců velvyslanectví SAS. Dneska ráno jim zdejší dali pomocí reaktivních granátů najevo, že tu nejsou vítaní. Místní obranné jednotky se drží, ale pořádnou posilu na zemi uvítají.“ Jedna z map se přemění v trojrozměrný model komplexu ambasády a náš velitel čety pokračuje a při tom načrtne detaily zásahu. „Jakmile budou lodě na zemi, vytvoří první a druhá četa obranný perimetr a posílí tak bezpečnostní tým ambasády. První četa půjde k hlavní bráně a k východní zdi. Druhá četa bude krýt západní zeď a zadní část. Je nutné odvézt odsud dvě stě lidí – personál a civilní uprchlíky, takže je budeme muset s výsadkovými loděmi vzít nadvakrát. Třetí a čtvrtá četa bude dohlížet na civilisty. Až se výsadkové lodě vrátí, naložíme druhou várku civilistů, potom řádně vystoupíme a setkáme se s druhou polovinou roty Bravo v cíli. Zůstaneme tu, dokud se lodě nevrátí pro civilisty, potom nastoupíme zpátky do výsadkových lodí a vracíme se domů. Měla by to být hračka.“ „Jako vždycky,“ zamumlá můj soused.

MARKO KLOOS „Slyšeli jste,“ převezme to seržantka Fallonová. „Budeme krýt hlavní bránu spolu s druhým družstvem. Třetí a čtvrtý družstvo kryje východní zeď. Jestli začnou domorodci jančit, nejhůř to asi odsere prostor u brány, takže fungujeme jako rozbuška pro zbytek čety.“ „Pravidla nasazení?“ zeptá se desátnice Jacksonová. V šedivé bojové výstroji vypadá hrozivě, zvláště když její helma zakrývá všechno kromě potetované kůže kolem očí. „Kdokoli, kdo na nás namíří zbraň, nebo se bude snažit vstoupit na území ambasády, je lovná zvěř. Smrtící síla je povolena. Řiďte se selským rozumem, jako vždycky.“ „Rozumím,“ přitaká Jacksonová. „Nezapomeňte, že ambasáda je suverénní teritorium SAS podle mezinárodního práva. Jestli na vás bude kdokoli střílet zvenku, naperte to do něj. A teď si projdeme mapu a vyjasníme si postup palebného týmu.“ „Připoutejte se,“ slyšíme za půl hodiny z lodního kanálu. „Klesáme do cílové oblasti, plánované přistání za pět minut. Jdem na útočné přistání, takže si držte klobouky, lidi.“ Zbytek čety při tom zaskučí a já hodím okem po Strattonovi, který sedí napravo ode mě. „Útočný přistání. Klesání spirálou při vysoký rychlosti, aby nás nepřítel netreﬁl. Klesá se při plný rychlosti a tak pět vteřin před dosednutím se dupne na brzdy.“ Zapne si sponu pásu a pořádně utáhne, pak zasune pušku do držáku po straně sedadla. Rychle udělám totéž. Motory výsadkové lodi nabírají obrátky a potom se stroj nakloní doleva a začne klesat dost děsivým tempem. Moje sedadlo je na levé straně, takže mě ostrá otočka vlevo přimáčkla k obrněnému boku trupu. Naproti přes uličku visí členové třetího a čtvrtého družstva v sedadlech pouze na svých bezpečnostních pásech. Prolétne mi hlavou, co by se asi stalo, kdyby vojákovi v plné polní naproti mně praskl pás a všech dvě stě padesát liber se řítilo ke mně. Klesání je mučivé, ale milosrdně krátké. Když se loď narovná pro ﬁnální sestup do cílové oblasti, je mi jen trochu špatně od žaludku. V trupu výsadkové lodi nejsou žádná okna, takže neuvidíme, do

SMLOUVA NA ŽIVOT čeho jdeme, dokud ližiny nedosednou a nespustí se nákladní rampa. Loď přistane téměř jemně a velitelé družstev jsou na nohou dřív, než se rampa vysune ze čtvrtiny. „Zajistit a nabít,“ křikne seržantka Fallonová. Vstaneme a nabijeme zbraně. Ostrá střela zajede do komory, závěr zapadne na místo. Tohle není poprvé, co nabíjím skutečnou munici, ale je to poprvé, kdy budu možná střílet tyhle ﬂešety na lidi a nejen na gelem napuštěné polymerové ﬁguríny. Rampa se dotkne země. Venku vidím pečlivě posekaný trávník a za ním několik nízkých budov. Na téhle straně Atlantiku je noc a kamera v mojí helmě automaticky zapne noční vidění. „Jdeme, lidi!“ Vyběhneme z lodi, zbraně v pohotovosti. Taktické displeje nám ukazují vektory pro pohyb jednotlivých družstev, takže nás nikdo nemusí navádět. Stratton je přede mnou a já ho následuju přes trávník k hlavní bráně komplexu. Za mnou jsou první a druhé družstvo, šestnáct malých modrých kosočtverců na taktické mapě, promítané do mého zorného pole displejem helmy. „Palebný týme Alfa, ukryjte se za květináči nalevo od brány,“ řekne desátník Baker na kanále. Dva strážci ambasády v pořádkové zbroji se krčí ve vrátnici na dopravním ostrůvku před bránou. Samotná brána je jen ozdobná tepaná mříž, spíš na parádu než jako skutečná bariéra. Musím se zasmát, když vidím, že strážci si sklopili také červenobílé dopravní závory, jako by ty směšné kousky pruhovaného plastu byly něco platné, kdyby se někdo pokusil do brány vniknout. Zaujmeme pozici za těžkými betonovými květináči padesát yardů za vrátnicí, strážci přispěchají a hlavy mají vtažené mezi ramena jako dvě želvy. Mají sice neprůstřelné vesty, ale nemohou se rovnat naší bojové výstroji, jsou to jen hrudní a zádové pláty, spojené rychle uvolnitelnými svorkami. Jsou ozbrojeni PDW s krátkou hlavní, což jsou malé automatické zbraně, které jsou lepší než pistole, ale zdaleka ne tak užitečné jako puška. „Rádi vás vidíme,“ řekne jeden z nich. „Jsme připraveni odsud vypadnout.“ „Dělají místní nějaké potíže?“ zeptá se desátník Baker.

MARKO KLOOS „Dá se to tak říct. Dnes ráno jsme měli útok granátem na centrální budovu, od té doby tu a tam někde střelba menšími zbraněmi. Místní museli přepadnout zbrojnici nebo něco. Střílí na nás z projíždějících aut. Díky bohu že střílejí pod psa. Jen projedou kolem a vysypou zásobník přibližně naším směrem.“ „No, teď je řada na nás,“ řekne Baker. „Vy se držte spíš zpátky.“ „Bez obav,“ řekne ten druhý strážce a oba se pospíchají někam schovat. „Bravo 1-1, první palebný tým zaujmout pozici,“ řekne Baker do mikrofonu v helmě. „Já vím, ty vole. Jsme třicet yardů napravo od tebe. Vidím tě,“ řekne seržantka Fallonová do kanálu družstva a my se chechtáme. „Poslouchejte to, kurva,“ řekne Hansenová. Z města mimo hranice ambasády se ozývá pravidelná střelba. Vidím prázdné ulice, ozářené žlutými pouličními světly. Prostor kolem ambasády se jeví jako obchodní zóna, obchody se staženými roletami a vypnutými neony. „By mě zajímalo, jestli tu maj nějaký dobrý bary,“ řeknu. „Chceš se porozhlídnout? Mám tu univerzální kreditku,“ pozvedne Stratton pušku. Už otvírám pusu k nějaké vtipné poznámce, ale vtom uslyšíme z konce ulice mimo bránu ambasády zvuk motoru a všichni se honem snaží najít úkryt. Vzdálený zvuk připomíná starý spalovací motor, který se už používá jen na těžké technice. Cítím, jak chodník vibruje rachotem motoru někde v dálce. „Tohle nebude dobrý,“ řekne Hansenová. „Výsadkové lodě teď nakládají civilisty,“ říká seržantka Fallonová. „Jestli za tím rohem vyjede něco horšího než popelářské auto, sejměte to hlava nehlava.“ Na opačném konci ulice se něco děje. Objeví se tupý čumák obrněného vozidla a my sledujeme, jak vyjíždí zpoza rohu a cestou poráží kontejner na odpadky a markýzu jednoho obchodu. Je to bitevní tank, jeden z těch starých modelů na pásech. Je mnohem vyšší než moderní tank a místo standardní zbraňové platformy má oblou pancéřovanou věž, která vypadá jako pánev otočená dnem vzhůru, a kanon skoro tak dlouhý jako samotný tank. Je to sice valící se vy-

SMLOUVA NA ŽIVOT kopávka, ale jestli mají munici pro tak velký kanon, můžou s ní nadělat pěknou paseku. „Do prdele,“ uleví si Baker. „Schovejte se, lidi.“ Nemusí nás dvakrát pobízet. Květináče jsou dobrá ochrana proti palbě menšími zbraněmi, ale ne proti tankovému kanonu. „Prieste, hoď jim tam protitankovou střelu.“ Z konce ulice burácí další motor. Za rohem vyjede druhý tank v oblaku kouře z dieselu. Následuje třetí a za ním jdou vojáci v uniformách a pancířích. Tanky zaberou celou šířku ulice, zpoza rohu vyjede ještě čtvrtý a zaujme pozici ve formaci. „Super, celá četa tanků, kurva. Seržo, potřebujeme protitankový posily.“ „Jsou na cestě,“ řekne seržantka Fallonová. Priest vymění pušku za protitankový granátomet a sejme z něj kryt. „Graysone, kryjte Priesta. Budete střílet.“ Priest vyrazí k přední zdi, já za ním, pušku připravenou. Postupuje podél zdi, využívá ji jako ochrany, dojde až k bráně a potom nakoukne za roh a odhaduje rychlost postupu nepřátelské obrněné čety. Když počítač vyhodnotí informace, na naší mapce se objeví čtyři červené ikony tam, kde Priest vidí nepřátelské tanky. Priest sundá palcem kryt spoušti a zamrká na mě. Pak ustoupí ode zdi a namíří granátomet do vzduchu. Ozve se tlumená rána, jak odpalovací mechanismus vymete střelu z hlavně a pak už ji žene reaktivní pohon a syčí to, jako by Priest odpálil prostě jen hodně velký ohňostroj. Střela vyletí do noční oblohy. „Jedvadvacet, dvaadvacet…“ odříkává Priest, a pak už se na druhé straně budovy ozve rána, až země zaduní. Jedna červená tanková ikonka mi zmizí z displeje. Priest opět nakoukne za roh a rychle zase cukne hlavou zpátky. „A jéje. Myslím, že teď jsme je nasrali.“ Tank spustí palbu z kulometu. Létají kusy betonu, kulky trefují roh budovy, odkud Priest vystřelil granát. Ustupujeme podél zdi, pryč od brány. Když jsme dvacet yardů od ní, stěna ambasády se otřese a část z ní se sesype v mraku betonového prachu. Sluchátka v mojí helmě automaticky odﬁltrují explozi, ale i s elektronickým ﬁltrem je vý-

MARKO KLOOS buch téměř ohlušující. Když se podívám přes rameno, ve zdi je díra jen o trochu menší než vjezd do garáže. „Asi jsme se sem dostali těsně předtím, než by se to totálně posralo,“ křiknu na Priesta, který se směje a chystá si další protitankovou střelu. „To je naše práce, chlapče. Jsme jako hasiči.“ Potom vystřelí k obloze další raketu a za pár okamžiků se ozve další exploze, tentokrát blíže než první. Další červený symbol tanku se rozsvítí a zmizí z taktické mapy. O několik stop dál vpravo, kde zaujali pozici palebný tým Bravo a seržantka Fallonová, někdo vypálí další střelu. Sleduju, jak za sebou střela, jen o kousek delší než moje paže, nechává tenkou svítivou stopu. Zahřmí a třetí tank vyletí do vzduchu. Tenhle výbuch se ozve prakticky už za zdí. Čtvrtý tank nakopne motor a vidím, jak jeho světla ozařují chodník na naší straně brány. „Jeden projel branou,“ křičím do taktické linky. Koutkem oka vidím tlumené záblesky dalších dvou střel, odpálených z místa, kde je třetí a čtvrté družstvo. Brána s obrovskou ránou vyletí z pantů, jak do ní vjede padesát tun obrněné síly. Červenobílá dopravní bariéra proplachtí vzduchem a točí se kolem své osy. Tank vjede do areálu a kulomet pálí na neurčitý cíl. Priest mě zezadu popadne za brnění a táhne mě zpátky do úkrytu. „Dávej si bacha,“ napomene mě. Tank se stočí mírně doprava a vyhýbá se vrátnici, aby neuvízl. Věž se začíná točit naším směrem. Potom se obloha několik set stop nad tankem rozsvítí a já vidím, jak se hlavice přilétajících Sariss snášejí dolů. Prorazí pancíř tanku hned za věží a tank se rozletí na kusy. Detonace mi otřese půdou pod nohama a srazí mě na zem, takže spadnu na Priesta. Na betonovou dopravní bariéru, za kterou se schováváme, dopadají kusy pancíře. Kanon tanku se odrazí od zdi nedaleké budovy a s hlasitým kovovým řinčením dopadne zpátky na ulici. Když ustane ocelový déšť, nakouknu přes bariéru. Z nepřátelského tanku toho moc nezbylo, jen spodní část podvozku, několik kol

SMLOUVA NA ŽIVOT a rozbitý pás. Jako zázrakem však exploze, která rozmetala tank na kusy, ani neškrábla silnici pod ním. „Blíží se pěšáci,“ křikne seržantka Fallonová do linky družstva. „Ke zdi a najděte si útulný místečko.“ Můj tým pospíchá k díře ve zdi, kterou tu po sobě nechala jedna tanková střela, kterou nepřátelská obrněná garda stačila vypálit. Lehnu si na břicho za nízký kus zdi a koukám opatrně přes okraj. Taktická linka se okamžitě aktualizuje a zobrazí nejméně dva tucty červených symbolů, signalizujících nepřátelskou pěchotu. Nejbližší skupina už běží k bráně a chce ji vzít útokem a jsou méně než dvacet yardů daleko. Zvednu hlaveň pušky a zamířím na posledního vojáka v řadě. „Střelba na nepřítele.“ Stisknu spoušť a puška vyplivne půl tuctu průbojných ﬂešetek. Salva zasáhne posledního vojáka do břicha a ten jde okamžitě k zemi. V místě, kde moje střela pronikla jeho zastaralým pancířem, vidím malé obláčky roztříštěného materiálu. Ve VOČ jsem zažil rvačky, dokonce jsem pár lidem dost ublížil, ale tohle je poprvé, kdy vím jistě, že jsem zabil lidskou bytost. Nemám čas to řešit, protože se blíží další tucty vojáků a nejdou si s námi pokecat o životě. Namířím na dalšího, ale než stihnu zmáčknout spoušť, Priest a Hansenová vedle mě spustí krátkou dávku a nepřátelský voják padne. Potom se vedoucí skupinka útočníků, která pokračuje dál k bráně, ocitne v mrtvém bodě po mé pravici, kde mi zeď brání ve výhledu. Skrčím se za kusem rozbořené betonové zdi a další palba mi mete do obličeje úlomky zdiva. Hansenová a Priest se taky přikrčí, ale ještě předtím schytá Priest dvě rány do pancíře, což ho vyvede z rovnováhy. Spadne na zem, převalí se na záda a škrábe se pryč od díry ve zdi. „Ty chcípáci uměj dovopravdy střílet,“ říká. Na jeho prsních plátech vidím dvě šedivé šmouhy, kde se nepřátelské střely roztříštily o tvrdý materiál. Baker bere granát z pouzdra, odjistí a mrští ho trhlinou ve zdi. „Pozor, ohlušující granát!“ Ohlušující a oslepující granát není moc účinný proti vojákům

MARKO KLOOS v moderní zbroji. Exploze je přeﬁltrována sluchátky v naší helmě a hledí nás okamžitě ochrání před oslněním. Ovšem pro jednotky bez moderního vybavení je výbuch omračujícího granátu stejný jako koukat se do atomového výbuchu a zároveň si narvat rampouchy do ušních bubínků. Granát na opačné straně zdi vybuchne tak, že předchozí střelba z kulometu tanku zněla v porovnání s tím jako pšouknutí navlhlé světlice. Záblesk na chvíli promění prostor před ambasádou v povrch Slunce, miliony jednotek svítivosti, které spálí každou nechráněnou rohovku v okruhu tisíci yardů. Nepřátelská střelba okamžitě utichne. „Na ně,“ řekne Baker. Vrátí se k díře ve zdi, zvedne pušku a začne odstřelovat cíle. Přidáváme se k němu. O kus dál u brány dělá druhé družstvo totéž. Před ambasádou je celá pěší četa, ale většinou jsou právě teď oslepení a hluší, zatímco my máme osmnáct vojáků teritoriální armády, propojených sítí a sdílejících data cílů a vektory hrozeb. Silnice před ambasádou se promění v peklo, které tisíce ﬂešet z počítačem řízených pušek zbavují všeho živého. Někteří nepřátelští vojáci jsou dobře ukrytí za zaparkovanými vozidly nebo kovovými kontejnery, ale stačí pár granátů a jak úkryty, tak lidé, poschovávaní za nimi, se mění v doutnající ruiny. To není bitva – to jsou jatka – nepřátelští vojáci jsou proti nám absolutní nuly, jako bychom byli tlupa profesionálních boxerů, která přijde na školní dvůr zmydlit pár malých astmatiků. Za námi už dvě výsadkové lodě klesají noční oblohou s motory na plný výkon. Za pár okamžiků následují další dvě lodě. „Výsadkáče přistávaj,“ křikne seržantka Fallonová. „Čas kvapí. Patnáct minut, než dorazí.“ „Pokusíme se vydržet, seržo,“ odpoví Stratton. Po několika minutách už není na co střílet. Ulice je plná mrtvol a zničených strojů. Kde granáty něco zapálily, hoří malé ohníčky. Vzduchem se nese kyselý pach pohonných látek z tisíců beznábojových střel. „Zastavte palbu, dobijte pušky a hlídejte si své zóny.“

SMLOUVA NA ŽIVOT Vyjmu částečně vyprázdněný zásobník a hledám v kapsách nový. Vpředu mám čtyři kapsy, a když jsem vystoupil z výsadkové lodě, byl v každé z nich dvou set padesátkový zásobník. Nevzpomínám si, že bych během boje dobíjel, ale teď jsou dvě kapsy prázdné. Za pouhých pět minut intenzivní palby jsem vypotřeboval víc než polovinu střeliva, tedy přes sedm set střel. Předpažbí je horké na dotyk. „Šaškové zasraný,“ řekne Priest a tře si místo na brnění, kde zanechala stopy nepřátelská puška. „Totální debilové, štrádujou si ulicí, jak kdyby byli na přehlídce, nebo co.“ „Takovýhle blbce beru,“ pokrčí Hansenová rameny a nabije pušku hladkým a nacvičeným pohybem. Vím, že vojáci, které jsme právě pozabíjeli, měli smrtící zbraně a že stačila jedna šikovná rána a byl bych teď v pánu. Stejně to celé bylo něco jiného než na střelnici s vyskakovacími terči, které prostě jen spadnou a hotovo, když do nich napumpujete salvu. Ulicí třeskne výstřel z pušky, hluboký a dunivý, jiný než chraplavý štěkot ﬂešetových pušek. O kus dál u brány, kde je rozmístěné druhé družstvo, padne jeden z teritoriálních vojáků. Všichni se znova schováme. „Odstřelovač!“ křikne někdo z druhého družstva. „Výloha na konci ulice.“ Na mém taktickém displeji se objeví nový symbol. V zorném poli vidím červený kosočtverec tam, odkud nepřítel střílí, i když nás dělí pevná zeď. Nepřátelská puška znovu práskne a kulka provrtá díru do stěny vrátnice, kde se schovává jeden voják z druhého družstva. „Je to kalibr jak kráva,“ poznamená Priest. Vedle něj si Hansenová připravuje granátomet a já se rozhodnu udělat totéž. Otevřu komoru, z pouzdra na výstroji vyndám granát a strčím ho do granátometu. Oba poodstoupíme ode zdi, aby měly hlavně nějaký prostor, a zaměříme hledí tam, kde červený kosočtverec ukazuje polohu nepřítele. „Do něj!“ vykřikne Hansenová a oba stiskneme spoušť. Zpětný ráz má grády, musím udělat krok zpátky, abych udržel rovnováhu. Granátomet vydává tlumené rány, jako když se dřevěnou pálkou praští do polštáře. Naše granáty přeletí obloukem zeď a míří na odstřelovače.

MARKO KLOOS Granát Hansenové dopadne jako první. Vysoce explozivní hlavice granátu vybuchne a rozletí se prach a suť. Následuje můj granát, který přistane uvnitř rozbité výlohy. Detonace je jen o maličko tišší než výbuch ohlušujícího granátu. Celá přední část obchodu se vyvalí na ulici a za chvíli se dům s obrovským rachotem zřítí. Na chviličku se rozhostí šokované ticho, potom vojáci druhého družstva vítězoslavně zavýsknou. Vedle mě se směje Stratton. „Takhle se na to musí, jo! Odstřelovač je ze hry.“ „Termobarický granáty si šetři na zvláštní příležitosti,“ řekne mi Baker skrz kanál mého palebného týmu. „Jsou drahý.“ „A na kdy si je mám jako šetřit? Jsem pár tejdnů po základním,“ odpovím. „Odstřelovač je momentálně zvláštní příležitost, teda pro mě.“ Až když celé družstvo vybuchne smíchy, uvědomím si, že jsem žvanil do kanálu družstva. Zbytek mise proběhne bez většího pozdvižení. Výsadkové lodě se vracejí prázdné a druhá četa naloží poslední civilisty, zatímco první četa hlídá. Domorodé revolucionáře evidentně přešly choutky dělat další brajgl, když dostali nakládačku u bran ambasády, protože po zbytek našeho zdejšího krátkého působení už na ulici nevidíme ani živáčka. Výsadkové lodě jsou připraveny ke startu a první četa se vrací do zahrad ambasády ve vzájemném krytí, jedna polovina čety hlídá záda druhé polovině. Tohle je nejriskantnější fáze mise a kterýkoli schopný taktik by si počkal na tenhle okamžik a poslal by těžkou obrněnou techniku, aby střílela po plně naložených lodích, ale zdá se, že místním došla kuráž, a tak se nalodíme i vzlétneme bez úhony. Brzo po vzletu se loď nakloní a krouží zpátky. Cítím, jak něco bouchlo a za okamžik už lodí zamávají tlakové vlny ze série explozí na zemi. „My jsme právě bombardovali vlastní ambasádu?“ zeptám se seržantky Fallonové, která sedí o dvě sedadla dál. „Jo,“ potvrdí. „Když už máme přijít o pár melounů, tak si ji vyhodíme do povětří sami, ne?“

SMLOUVA NA ŽIVOT „Jo,“ řeknu. „Ale není to trochu zbytečné?“ Podívá se na mě s pobaveným výrazem. „Válka je zbytečná. My jsme jim zbořili jen pitomej barák. Na ty ubohý kretény, který jsme právě zabili, kašlete. Berte to tak, že oni si začali. Kdyby bylo po mým, seděla bych doma a popíjela pivo v klubu pro nižší důstojníky.“ Rota Bravo neutrpěla žádné ztráty. Jednoho z vojáků z druhého družstva, Harrisona, porazila první odstřelovačova rána, ale jeho brnění zastavilo střelu ráže padesát. Taková ráže je už dost silná na to, aby prošla hledím našich helem. Kdyby odstřelovač mířil jen o osm palců výš, byl by Harrison na místě mrtvý. Takhle má jen modřinu na hrudní kosti a ze snajpra zbyla jen hromada organické hmoty. V moderním vojenství není prostor pro dohady, ani šance zveličovat své hrdinské činy a vychloubat se domnělými úspěchy. Taktické počítače zaznamenaly bitvu z perspektivy každého jednotlivého vojáka v rotě, sečetly počet zabitých a analyzovaly náš výkon. Seržantka Fallonová prochází seznam družstva a sleduje, kdo má kolik zářezů na pažbě. Ukáže se, že jsem svou puškou oddělal tři nepřátelské vojáky a navrch k tomu odstřelovače, kterého jsem uškvařil termobarickým granátem. Za odstřelovače vyhodnotí počítač zásluhy moje a Hansenové poměrem 25 ku 75. Zabíjení skutečných lidí se opět smrskne na pouhé číslo, ale tihle zabití se neopráší, neprohodí se s námi v příštím kole a neujmou se pro změnu obrany. Dnes v noci jsem ukončil životy čtyř lidí, stisknutím spouště jsem ustřihnul jejich životní příběh. Asi bych si tím měl lámat hlavu, přemýšlet, kolik nepřátelských vojáků na tom bylo jako já, neboli se snažilo přežít čas své služby, aby se na konci dočkali kýžené renty – ale neudělám to. Přišli nás zabít a my jim tu šanci vyfoukli. Necítím kvůli tomu žádnou lítost. Svým způsobem to byla obchodní transakce – nic osobního, jen dvě skupiny zaměstnanců, vykonávající své povolání. Necítím vůči nim zlost ani nenávist ani smutek. Cítím jen jakési vzletné nadšení. Jako bychom se šli utkat s jiným univerzitním týmem a dali jim nakládačku. Ještě dýchám a jsem zase o den blíž konci služby, a to není vůbec zlé.