Krup ukazka

Bez nรกzvu-2 2-3

ADAM REX

!

PA S E K A

4/23/15 9:30 AM

A teď slovo od našeho sponzora:

ŠTÍSTKO Takto sa začíná deň?

HOLČIČKA Hele, Štístko! ŠTÍSTKO Čas osladit si ráno, děcka!

Už sa nese zlatý lup na váš mlsný zub!

Patří do každé výživné snídaně!

ŠTÍSTKO Křupky Lupky – další dobré cereálije od dobrých lidí z Dobrospolu.

Trocha kúzla v každé krabici!

PŘELOŽILA LENKA UHLÍŘOVÁ

COLD CEREAL Copyright © 2012 by Adam Rex Translation © Lenka Uhlířová, 2015 ISBN 978-80-7432-599-1

Pro Marii, víc než kdy jindy

prolog Uvnitř rušné letištní haly se na pásu zvolna točila zavazadla.

Kolem postával hlouček lidí, čekali se zkříženýma rukama a někteří přitom civěli na televizi s vypnutým zvukem, přišroubovanou ke stropu. Titulky na spodku obrazovky běžely s několikavteřinovým zpožděním a se spoustou chyb, takže i když už zpravodajci referovali o smrti miliardáře sira Petera Humphreyse, dole se stále ještě psalo:

křupky lupky – dlší dobré cerálie od dobrých lodí z dobrospolu // trocha kozla v každé krbici!

Kolem čekajících lidí prošel letištní zřízenec v naškrobené uniformě. Nesl klec, která nemohla jet na pásu s ostatními zavazadly, protože uvnitř byl nějaký živý tvor. Lidé po přepravce pokukovali a říkali: „Roztomilé štěňátko“ nebo: „Koukni, někdo měl v letadle pejska“. Pak zřízenec položil klec vedle hromady dosud nevyzvednutých zavazadel a odešel do kanceláře pro nějaké papíry.

11

Nad přepravkou se sehnula žena s culíkem utaženým tak, že jí to zvedalo zmalované koutky do permanentního širokého úsměvu. „Božžínku, nažždálek, ččivavičto,“ prohlásila. „No nažždá­ lek.“ Pak vstala a odešla tam, odkud se takoví lidé berou.

Vedle dvířek do klece se objevila další žena, jejíž mikinu zdobila nášivka v podobě párku v rohlíku. „Martine, koukni!“ zavolala přes rameno. „To je jezevčík!

Přesně jako ten, co jsem ho chtěla v tom zvířecím obchodě!

Pojď se podívat! Martine!“ Když začalo být jasné, že Martin se přijít podívat nehodlá, odkráčela a okamžitě se objevil další obličej. Mužský.

Chlapík nakoukl do přepravky, pak se přes rameno nevěřícně ohlédl za ženou s párkem v rohlíku a znovu se podíval do přepravky. „Ty nejsi pes,“ řekl tomu stvoření v kleci. „Ty jsi mužíček.“ Hubený mužíček v kleci, starý hubený mužíček v červené teplákové soupravě a s obličejem jako shnilé jablko se rozzářil a otočil se ke dvířkám. „Ty mňa vidíš, synku!“ zvolal. „Bóže, po takové době. Ho­ nem, otevři ty dveře.“ „Není to pes,“ mumlal muž, „ale mužíček v bedně.“ „Honem, synku! Pusť mňa ven! Ona si pro mňa zas příde!“ Pán se širokým obličejem na něj jen dál zíral. „Věc se má tak, že jsi něčí mužíček. Nejsi můj. Možná v té bedně máš být.“ „Prosím ťa, synku,“ škemral maličký stařík v přeprav­ce. „Une­sli mňa. Už su v tom kurníku zavřený tři dni. Ja… postarám sa, aby sa ti to vyplatilo. Bohatstvo. Zlato! Dám ti všec­ko, co je v mojí moci –“ Jenže člověk před klecí už vstával. Když se postavil, řekl: „Do toho mně nic není,“ a odkráčel.

Uvězněný mužíček s obličejem přitisknutým k chladné mří­ži dvířek sledoval, jak odchází. Pak dostal do nosu ránu 12

pěstičkou svírající panenku Barbie a zacouval do zadní části přepravky. „Štěňátko!“ zapištěla holčička s barbínou, když dvířka vy­ plnil její obličej. „štěňátko!“ „Musím být v New Yorku,“ vzdychl mužíček. „New York sem dycky nesnášel.“

14

1. kapitola „Klikaři,“ prohlásila Polly u snídaně. Scott vzhlédl od svých obilných kuliček a zamračil se. V kuchyni byli jen sami dva, ale slovo „klikař“ mu přišlo tak nepřípadné, že byl v pokušení se ohlédnout, jestli někdo nestojí za ním. „Já? Jak to, že jsem klikař?“ „Jedeš na školní výlet,“ připomněla mu Polly. „Hned první den školy. Ta holka s tím hustým kolem tady v ulici mi řekla, že moje třída dělá prezidentský test tělesné zdatnosti.“ Scott už pochopil. Soukromě byl toho názoru, že prezidenti by se měli starat o svoje, a ne o to, kolik shybů kdo udělá, ale máma mu vždycky kladla na srdce, aby byl sestře lepším příkladem. „Pomůže ti to udělat dobrý první dojem,“ odpověděl jí frá­ zí, kterou od mamky slyšel v posledním týdnu dost často. „Ve spor­tu přece válíš.“ „No…,“ opáčila Polly, „ty ve třídě vypatlanců nejspíš na všechny uděláš dojem svojí vypatlaností.“ „Sklapni.“ „Tak dost,“ ozvala se jejich matka, která právě vešla do ku­ chyně. „Tohle sestře neříkej.“ 15

„Ale ona řekla, že jsem vypatlanec –“ „Možná kdybys jí víc naslouchal, nemusela by si tvou po­ zornost získávat tímhle způsobem. A ty neříkej bratrovi, že je vypatlanec –“ „Promiň,“ prohlásila Polly. „Jdeš dneska večer někam s Da­ nielem? Budeme mít zase vajíčka, film a –“ „Já žádnou chůvu nepotřebuju,“ odtušil Scott.

Výraz na mámině obličeji je oba umlčel. „Já… už se s panem Trumbullem vídat nebudu,“ odpověděla. „Ale filmový večer si stejně můžeme udělat, co říkáte?“ Takže už je to zase pan Trumbull, pomyslel si Scott a věděl, že to jeho sestru napadlo taky. Už se mu nemá říkat Daniel.

Scott si zanedlouho nebude pamatovat, jak se ten člověk jmenoval, natož jak vypadal. Na kuchyň se snesl smuteční pří­ krov, neplánovaná minuta ticha.

Jako obvykle přerušila mlčení Polly: „Kvůli tomu, že jsme se přestěhovali? Je to jenom šestnáct kilometrů.“ „Ne, ne. Už to k tomu nějakou dobu směřovalo. Když jsme se odstěhovali z Filadelfie, byla to jenom… poslední kapka, víte?“ Na chvíli jim připadalo, že na to se nedá říct nic, co by nebylo úplně špatně. Opustit Filadelfii i jejich starou školu byla tak trochu poslední kapka i pro Scotta. Ovšem v Dobrospo­ lu, mámině nové práci, měli zvláštní požadavek, aby spolu se vše­mi ostatními zaměstnanci bydlela ve firemním městečku Do­bro­stíně v New Jersey.

Lžičkou honil v mléce zbývající obilné kuličky. „Není to třída vypatlanců,“ řekl nakonec. „Jmenuje se Projekt: Po­ tenciál.“ „No jo. To zní mnohem líp.“ Scott mrkl na hodiny. „Musím jít,“ prohlásil a vstal od ku­ chyňského stolku. „Pořád je ještě dost brzo,“ namítla maminka. „Škola tady začíná o něco později než ta tvoje minulá.“ 16

„Já vím. Ale chtěl jsem tam být dřív než ostatní děti…, abych se seznámil s učitelkou a tak.“ Polly si významně odkašlala do dlaně. „To je dobrý nápad,“ odpověděla máma s úsměvem. „Uvi­ díme se večer.“ Tři školy za tři roky, pomyslel si Scott, když šlapal na kole štiplavým listopadovým vzduchem. Měli by mi dát zákaznickou kar­ tičku. Pět škol, a dostanu limču zdarma.

Zatočil k místnímu parku, ke zkratce přes stoku, kterou objevil včera. Vyhnul se rozbitému sklu a chlapovi s králičí hlavou, pak zamířil do kopečka, k díře v plotě a – vážně to byl chlap s králičí hlavou? Scott prudce zabrzdil, až za ním na asfaltu zůstala černá šmouha. Králičí muž se taky zastavil a ohlédl se. Tvídové kalhoty měl pomuchlané a špinavé, stejně tak i bílou oblekovou košili. Kravata mu visela nakřivo. A jeho králičí hlava byla králičí hlava.

Vzduch kolem králičího muže vypadal živě a sršel energií. „Hej! Kluku! Vaftav! Vůftaň ftát!“ Na velkých králičích packách se probrodil střepy smíchanými s odpadky a pak se rozběhl ke Scottovi, který se snažil rychle dupnout do pedálů a ujet, ale neměl na to čas. Ve vteřině už mu do obličeje funěl chlap s králičí hlavou vysoký půldruhého metru. „Mufíf mi pomoct!“ zaskřehotal přeskakujícím hlasem. „Fcho­vej mě!“ „No –“ „Uv jdou! Já nechci vpátky! Já nechci vpátky!“ Scott seskočil z kola a nechal ho spadnout na zem. O kousek ucouvl, zakopl a dosedl na travnatou stráň za sebou. Krá­ ličí muž se přisunul k němu. „Tak jo, uklidni fe,“ řekl. „Vfichni fe uklidníme. Není fe če­ ho bát. Potvebuju…“ „A-ano?“ „… abyf mě vval k fobě domů…“ 17

„Co?“ „… a fchoval mě… ve fklepě.“ Scott se bez dechu a s bradou křečovitě přitisknutou na prsa zakláněl tak daleko, jak jen to šlo, aby nepřepadl na záda.

Když se konečně nadechl, ucítil svetr a sušenky. „Ty nejsi skutečný,“ šeptal se zavřenýma očima. „Jen si tě představuju. Jsi… neurologická porucha.“ A samozřejmě když Scott otevřel oči, králičí muž byl pryč.

Ba ne, byl tam, jen o kus dál. Na svých rychlých, imaginárních packách teď uháněl zpátky ke kanalizační rouře. „kluku pitomá!“ křikl králičí muž a zmizel ve stoce.

Věci, které míjel, se chvěly a měnily. Samotný vzduch se v je­ho blízkosti jakoby třásl a cukal. Uschlé listy se rozvíjely a bar­vily novým životem, rozbité sklo na chvilku vypadalo ja­ko zářivé drahokamy, z toulavé kočky byl najednou kočko­rožec.

Scott zamrkal a podíval se ještě jednou. Pochopitelně to byla jenom kočka. Na okamžik mu sice připadalo, že tomu zvířeti roste uprostřed čela spirálovitě stočený roh, ale byla to jen hubená, kouřově šedá domácí kočka, která Scotta sledovala nervózníma modrozelenýma očima. Pak se najednou začala obřadně čistit, jak to kočky dělají, když vám chtějí dát najevo, že jste jim úplně fuk. Scott na ni zapískal, ale kočka se k němu otočila zády a začala si olizovat packu s tak zuřivým nezájmem, že to za chvíli vzdal a vytlačil kolo do parku. „Dneska ne,“ mumlal při chůzi. „No tak. Prosím.“ Po fotbalovém hřišti se přímo přes trávník plazila velká bílá dodávka a muž na sedadle spolujezdce si Scotta prohlížel brýlemi s barevnými skly. S růžovými skly, přesně řečeno. Scott upíral oči k obzoru a zhluboka vdechoval chladný vzduch.

Třicet promrhaných minut a teď se ošíval ve třídě na oran­ žové plastové židli. První den v nové škole nesnášel. Kolem něj klábosily ostatní děti, nejspíš nadšené školním výletem, vyprávěly si, co kdo dělal o víkendu, a na Scotta zíraly jako 19