KAPITOLA PRVNÍ
ZIMNÍ DÍTĚ
4
a
dara měla ze všeho nejraději zimu, protože když se ochladilo, přilétal ledový drak. Nikdy si nebyla tak docela jistá, jestli přináší zima ledového draka, nebo ledový drak zimu.
G e o rg e R . R . M a rt i n
Takové otázky často trápily jejího bratra Geoffa, který byl o dva roky starší než ona a byl neuvěřitelně zvědavý, ale Adaru podobné věci moc nezajímaly. Ke spokojenosti jí stačilo, když zima, sníh i ledový drak dorazili včas. — 6 —
Vždycky věděla, kdy mají přijít, protože v tu dobu měla narozeniny. Adara byla zimní dítě. Narodila se za toho nejstrašnějšího mrazu, na jaký si kdo dokázal vzpomenout. Dokonce ani stará Laura, která žila na sousední farmě a pamatovala — 7 —
G e o rg e R . R . M a rt i n
věci, jež se staly dřív, než se všichni ostatní vůbec narodili, si nevzpomínala, že by kdy předtím byl větší mráz. Lidé si o něm vyprávěli dodnes. Adara je často slýchala. A povídali si i o jiných věcech. Říkali, že právě chlad toho strašlivého mrazu zabil její matku. Vkradl se prý dovnitř té dlouhé noci, kdy rodila u velkého ohně, který zapálil Adařin otec, a zalezl pod přikrývky, jež pokrývaly lůžko rodičky.
— 8 —
LED OVÝ DRAK
A říkali také, že ten chlad vstoupil do Adary ještě v matčině lůně, a že když se pak narodila, byla její kůže namodralá a na dotyk ledová a že se za celé roky od té doby vůbec nezahřála. Zima se jí tenkrát dotkla, nechala na ní své otisky a přivlastnila si ji.
— 9 —
G e o rg e R . R . M a rt i n
Pravda, Adara byla vždycky jiná než ostatní děti a držela se trochu stranou. Byla to velice vážná holčička, která si s druhými hrála jen málokdy. Říkalo se o ní, že je krásná, ale takovým podivným, nepřístupným způsobem, s tou bledou kůží a světlými vlásky a širokýma, jasnýma modrýma očima. Usmívala se, ale ne moc často. Plakat ji nikdo nikdy neviděl. Jednou, když jí bylo pět let, šlápla na hřebík vyčnívající z kusu prkna schovaného pod sněhovou závějí, a ten hřebík jí propíchl celé chodidlo, ale Adara ani tenkrát neplakala ani nekřičela. Jen si hřebík z nohy vytáhla a šla zpátky domů. Ve sněhu za ní zůstávala krvavá stopa. Když došla domů, řekla jenom: „Tati, já jsem se poranila.“ Nemívala špatnou náladu ani záchvaty vzteku a po tvářích jí nikdy nestékaly slzy jako druhým dětem. (. . .)
— 10 —